Okolí Salemu

Po chvilce to vypadá, že ani jeho společník nemá v plánu tasit a popravit jej na místě. Za což je rád, to by bylo to poslední, co teď potřebuje. Podobně jako to udělal před chvilkou on sám, i cizinec spouští ruku z meče. Zkoumavým pohledem si jej prohlédne. Ostražitost v jeho očích nahradí spíše zvědavost. Tobias se zvedne a s ocasem vztyčeným vzhůru začne nejdříve větřit, pak z úctyhodné dálky očichávat kalhoty neznámého. Pak se usadí do sněhu jen několik metrů před muže, zvedne hlavu a zadívá se na něj. Rychle ale ztrácí zájem, jeho pozornost upoutá něco jiného, možná nějaký pach a tak vyskočí zpět na nohy a vydá se hlubokým směrem dál od dvojice. Jeho pán jej nechává svému osudu, ví, že si nemusí dělat starosti. Nebude se toulat daleko.
I kdyby už dávno z jeho myšlenek nevěděl, že byl sledován, prozradil by mu to pravděpodobně tou pronesenou větou. Naštěstí ale také ví, že to nebylo se zlým úmyslem a žádný zlý úmysl necítí ani teď. To je velmi uklidňující. S nehraným zájmem poslouchá slova neznámého muže. Vypadá jako vandrák. Neupravený a zarostlý, i když v tomhle ohledu nemá ani on sám navrch. Jen vousy si už pěkných pár dní neupravoval a dodávaly mu teď poněkud divoký vzhled. Líbilo se mu to ovšem víc, než když o sebe v mládí musel kvůli otci až přehnaně pečovat, aby mu náhodou neudělal ostudu ve městě. Kterou mu později stejně udělal. Kromě toho nemá ale neznámý oblečení v příliš dobrém stavu a rozhodně ani nevypadá dostatečně teple. To by asi nebylo tak zvláštní, chudáků je v tomhle městě tolik, ale na tomhle je něco jiného. Totiž na jeho vyjadřování a chování se mu cosi nezdá. Na vandráka je příliš zdvořilý, rozhodně více, než by od takové osoby čekal. Což je velmi zvláštní a velmi zajímavé, ale ví, že ptát se by zaručeně nebylo slušné. A namísto jakékoliv otázky či poznámky se pobaveně zasměje. Krátce a celkem tiše, ale je vidět, že ho jeho slova pobavila. A potěšila taktéž. "Velmi si vašich slov vážím," zareaguje, hlas má stále ještě pobavením podbarvený. Vypadá to prostě všechno příliš zvláštně, slyšet takhle podaná slova od někoho takhle vypadajícího a on se prostě udržet nedokáže. Zvážní trochu. "Ne, opravdu. Chápu vás." Také někdy žasne nad tím, co potkává ve městě. Jsou tam lidé, se kterými opravdu nechce mít nic společného a nejspíš stejně jako tento muž rád utíká do přírody a schovává se tam před lidmi, se kterými nechce být a před městem, ve kterém nechce žít.
V jeho chování se něco změní. Ramena již nedrží tak vzhůru, svaly ve tváři nejsou křečovitě stažené a obočí je teď o něco výše, jak se jeho nositel tolik nemračí. Cítí se lépe a uvolněněji, když ví, že mu ten muž pravděpodobně nic neudělá. "Jsem Dominic Chancellor. Neptal jste se mě, ale já se chci zeptat vás, tak je slušné, že se nejdříve sám představím," odtuší. Ani jeho slova či tón nejsou již tolik formální a neosobní, jako tomu bylo před pár minutami.

Sledoval, ako stavač k nemu pribehol, aby si ho oňuchal, potom sa posadil, avšak rýchlo stratil záujem o Chodcove háby a vybral sa brodiť v snehu smerom preč. Chodec vždy bol zvláštnou osobou potuľujúcou sa krajom. Otrhaný vandrák, na pohľad, ale keď ste sa s ním dali do reči, zistili ste, že je učený. Muž sa na jeho slovách pobavene zasmial. Aragorn bol zcestovalý, putoval pešky, alebo na nejakom voze, ak kráčal po ceste a niekto sa ponúkol, že ho na kus zvezie, ale to bola skôr výnimka ako pravidlo, na svojom putovaní stretol veľa ľudí, niektorých dobrých, iných zlých, ale každé stretnutie si dobre zapamätal.,,Jasné rozumiem." povedal a jeho hlas znel prirodzene, zdalo sa, že možno sa predsa len v prítomnosti tohto zálesáka dá do pokojného stavu mysle, lebo vždy ak sa s niekým stretol to bol súboj kto z koho, meč obvykle netasil, iba ak slovné zbrane, ktoré vedel prekvapivo dobre používať a už ho to slovné handrkovanie začalo unúvať, preto sa raz za čas ,,vyparil" aby si oddýchol od otravných nadradencov. ,,Hovoria mi Chodec, kto vie prečo." často vystupoval pod falošnými menami, ale túto prezývku, ktorú bral pôvodne ako urážku si čoskoro osvojil a sám sa začal tak volať. Muž sa predstavil ako Dominic. ,,Ale som Aragorn, priezvisko mám ako každý iný, ale nepredstavujem sa ním, lebo mi nepríde dôležité." povedal aj svoje pravé meno, ktoré mohlo znieť tiež ako asi nejaká prezývka a v týchto krajoch boli takéto mená raritou a nebolo také časté. Chodec videl, že sa Dominic nemračí. Možno konečne stretol niekoho, o ktorom sa bude dať povedať, že je normálny. A bol by nerád keby sa z neho vykľul nejaký špehoun alebo niečo podobné. Salem... Bolo to mesto asi ako každé iné, napohľad, vysoké kamenné domy, rozbahnené cesty, vozy, hýkanie oslov a erdžanie koní. Ľudské hlasy, proste čosi obyčajné. Ale v tomto meste žila väčšinou akási zberba, mamľasi na vysokých úradoch, kripli kráľmi... Nebezpečné domce, tým narážal na jeden nekvalitný hostinec a nevestinec, do ktorého omylom zablúdil. A hrozná hŕba, grobiánov, výtržníkov, akoby sa všetká zberba sveta zbehla na tomto mieste.

Sobota, jak krásný den. Ne, tak fajn. Zoufale se nudil a na dobré náladě mu přidávalo leda to, že zima byla tak nemilosrdná, že, když jeden procházel postraními uličkami, nejednou narazil a zmrzlého nebožtíka. Bylo zábavné vyhlédnout z okna vytopeného domu na ulici a jen sledovat žebráky promrzlé až na kost, jak škemrají o pár měďáků na trochu toho dřeva, aby se mohli zahřát. Ale ještě krásnější pohled byl na to, jak ti movitější přidávají do kroku, aby se vyhnuli přimému kontaktu a tím si i ušetři možné přemluvení ze stran těch chudáků. Želbohu ho i tato zábava po chvíli omrzela, takže se sebral a opustil teplo svého honosného domu. Chlad a mráz ho štíply do tváří, ale nijak mu to nevadilo. Prošel kolem dvou žebráků, které sledoval a zalovil v kapse. Hodil jim k nohám pár stříbrných, ale nebyl by to on, kdyby jim oboum nepodsunul myšlenku, že je ten druhý okrade a nenechá mu nic. Jako na povel se začali rvát, což Dorienovi ihned vykouzlilo spokojený úsměv na tváři. Krása... Cestou se usmíval a zdravil lidi, kteří se mu snažili podlézat. Kdo by to byl řekl, že si všichni budou tak okatě obracet soudce na svoji stranu? Fajn tak zlé to nebylo, ale viděl jim to v mysli, jak se chtěli snažit, kdyby se náhodou něco stalo. K jejich smůle Dori prostě šel dál a neobtěžoval se k ničemu víc než k pozdravu. Byl moc zaneprázněný vymýšlením toho, co podnikne. Už dlouho plánoval navštívit mlynářku. Ach, jak se těšil, až navštíví Nimue. Jenže na to teď nebyl správný čas. Chtěl jí dát malou naději, že ji nakonec neodhalil, ale jen dal Callumovi do hlavy myšlenku, co by ji měla viděsit. Ještě chvíli počká.
Po chvíli toulání ho stejně napadlo, jak zabije čas. Rozhodl se, že si projede okolí na koni. Proč by taky ne? Zašel do stájí a vzal si koně, který udájně patří jeho hostiteli a předrahé rodině. Hřebec bílý jako napadaný sníh s modrýma očima jménem Snow. Řekněme, že se mu ten albínek moc nezamlouval, ale nadruhou stranu byl silný a údajně i rychlý a zdatný, taky prý trochu zdivočelý, ale s tím si Dori více než dobře poradí. Navíc ostatní koně, kteří spadali pod jeho majetek byli vyloženě chcípáci. Tak si nechal osedlat Snížka... Projížděl se po bílých loukách a jeho kůň sebou pořád šil, jakoby se mu hnusilo to, co měl na zádech. Párkrát se ho i pokusil sundat, ale na to jen přitáhl opratě a potom ho pobídl do klusu. Na koni jezdil celkem rád a tenhle vskutku nebyl tak nudný, jak vypadal, takže ho pobídl do cvalu a hnal se přes bílou louku směrem k lesu.

Stála jsem na mýtině v lese a dívala se na vše kolem. Tady jsem se naučila chodit trucovat, vylívat si zlost i plakat, když jsem nechtěla aby to můj bratr, moje láska a můj život viděl. Ztrácela jsem ho a to mě rozdíralo vedví. To se i podepsalo na tom, že jsem se neudržela a minulý týden zabila jednu ze stařenek, o které jsem se starala v domově. Svedlo se to na infarkt. Tady kde nyní jsem můžu být slabá a zpytovat své svědomí, ta, která dělá ty hrozné věci mě ovládá a já se cítím ztracená. Dívám se na pěst, která je zraněná, když jsem vzteky uděřila do drsné kůry stromu. Nenáviděla jsem své slaboti a nechápala je, vždycky jsem jen přeci chtěla aby mě miloval aby se mnou byl a starala se jen o něj. A teď... teď mi uniká, jen kvůli té děvce co si vybral předtím a já se jí zbavila, jako všech, proč je to teď jiné? Proč musíme být na tomhle místě? Nechápu řízení osudu a nechápu nic z toho co se nám stalo. Musím se dát dohromady a to velmi rychle jinak se vraždění té druhé vymkne kontrole a přijdou na nás, mě ať zabijí ale jemu..jemu nesmí ublížit, vybila bych celý Salem..celý svět kdyby mu chtěl ublížit.
Uslyšela jsem vzdálený dusot kopyt, ohlédla se a mezi stromy obalující mýtinu jsem zahlédla jezdce na sněhobílém koni, stále poměrně daleko, ale již dost blízko na to abych se skryla. Na deuhou stranu co uvidí? Něžnou tmavovlásku se skelnýma očima modrýma jako studně, která si zranila ruku a roní slzičky bolestí, takové přeci my ženy jsme ne? Zranitelné , muži se o nás mají postarat, hodné , vaříme a pereme. Odfrknu si nad tou myšlenkou. Ovšem čím se muž blíží tím více můj obličej nabává křehké podoby a úsměvu, nad kterým by ustrnulo nejedno mužské srdce. "Zdravím vás pane..." Zavolám k němu aby si všiml a nepolekal se, aby ještě spadl z koně to by mi tak scházelo.

Kůň mu nakonec vyhovoval. Vzpíral se a musel mu pořádně dávat najevo, kdo je tady pánem, ale, kdyby tomu bylo jinak, byl by zklamaný. Přeci jenom je zábavnější si někoho podmanit, než ho mít ihned v hrsti. Vítr mu cuchal vlasy jak se hnal po louce a svištěl mu v uších, když si mezi stromy v dáli všiml postavy. Ne, že by ho přímo osoba zaujala tahle na dálku, ale co by se nemohl podívat, kdo to je. Nepatrně zatáhl za oprať, aby jeho zvíře zahnulo trochu doleva k lesu a ještě ho donutil přidat. Teprve, když ho oslovil sladký ženský hlásek, se přiměl zpomalit. Jak se blížil, rozpoznával více detailů, než jen tmavé vlasy a šaty. Měl tu čest s pohlednou odrookou ženou, která byla dle všeho čarodějka, jestli ho hlava nepletla, což bylo nepravděpodobné, takže čarodějkou byla. Nakonec koně zastavil a seskočil z něj. Nepouštěl opratě a vedl si ho za sebou jak psa na vodítku. Přešel blíž k tmavovlásce a když byl pár stop od ní, podíval se jí do studánkově modrých očí zvlhlých od slz. Usmívala se a on jí úsměv oplatil. "Zdravím i já vás, slečno." Naklonil hlavu na stranu a přejel pohledem po její ruce. "Nebo mám říct spíše Dámo v nesnázích?" Pokynul hlavou k její ruce. "vypadá to... Bolestivě." Zatvářil se trochu ustaraně a pomalu ji odhadoval. Nepoužil na ni zatím svoji moc, aby se jí podíval do hlavy nebo něco, takže těžko říct, jestli i ona poznala, s čím má tu čest, ale zdála se mu celkem neškodná. Určitě se nemusel ničeho z její strany obávat, takže nasadil lehce ežerní výraz a natáhl se po její ruce. "Když dovolíte, podívám se vám na to. Určitě by jste nechtěla, aby se vám do toho dostala nějaká infekce." Furt se usmíval a naklonil hlavu na druhou stranu, teď si pro změnu prohlížel její křivky, zbytečně skryté pod přílišným množstvím látky.

Na rtech mu zahraje lehce pobavený úsměv. I kdyby byl schopný své pobavení jednoduše skrývat, asi by to nedělal. Není to ovšem nad tím, že Chodec by mu připadalo vtipné. Spíše má pocit, že to tomu muži docela sedí... Otrhané oblečení, strhaná tvář, vzhled vandráka. Ano, opravdu by mu to sedělo. Až jej skoro překvapí nezvykle znějící jméno. Aragorn? Zní to skoro jako jméno pro nějakého prince z pohádky, než jméno pro člověka, který před ním stojí. V jeho řeči však nezaznívá žádný ryze cizí přízvuk, nebo si jej alespoň nevšímá. "Samozřejmě," pousměje se při zmínce o tom, že příjmení vlastně vůbec není důležité. Sám nenosí příjmení, které by měl, nýbrž matčino příjmení. Kdyby měl nosit své skutečné jméno, musel by se propadnout hanbou. K rodině Chancellor cítil ovšem náklonnost a cítil také, že to jméno je jeho a patří mu, na rozdíl od příjmení jeho otce.
Již uvolněný a s jistotou, že mu od Chodce nic nehrozí, udělá několik kroků vzad a ležérně se opře o kmen mohutného stromu. Kuši přitom odloží na zem vedle sebe, aby mu na zádech nepřekážela. Ruce si založí na prsou. "Budu předpokládat, že kdyby ti byla moje přítomnost nepříjemná, už dávno tu nejsi." Jelikož se nezdá, že by Aragorn měl nějaké vyšší postavení než on a už se představili, přestává doposud neznámému muži vykat a začne jej oslovovat jako známého. Trochu se mu tím uleví, když ví, že si nemusí neustále dávat pozor na jazyk. Jedna věc mu ale stále vězela v hlavě. "Proč jsi vůbec v Salemu, když tolik opovrhuješ obyvateli města?" Dochází mu rychle, že by udělal lépe, kdyby si to zjistil sám a neptal se. Nemá ve zvyku příliš přemýšlet nad tím, než něco řekne. "Myslím tím... Sám jsi to říkal..." dodává ještě trochu rozpačitě, jako by se snažil celou situaci zachránit. Nakonec ale jen lehce zavrtí hlavou a nechá otázku takovou, jaká je. Nemůže sám říct, že by pro něj byl život v Salemu ideální, ale je to zdaleka nejideálnější, který mohl mít. Představoval si sice svůj život v tomhle věku už trochu jinak, ale osud tomu sám zabránil, aniž by s tím mohl cokoliv nadělat. Dokonce už začíná ztrácet svou víru v nějaké vhodné manželství. Za chvíli bude na ženění příliš starý a nejspíše skončí jako starý, zapšklý mládenec s problémy s pitím. Nemá pro sebe ty nejlepší vyhlídky. Jeho životní příběh není nic hezkého a nic příliš zajímavého, tak snad i proto má tendenci tolik se zaobírat příběhy druhých. A tady, u Aragorna, jej táhne jen čistá zvědavost.

Usmála jsem se na muže jak by správná skromná žena , bohabojná v této době měla. To, že nejsem ani jedno z toho je věc druhá, ale to vím jen já a velmi málo lidí kolem mě, vlastně jen jeden a ti ostatní se nedožívají příliš dlouho. Ucítím zvláštní brnění v prstech, přítomnost toho muže ve mě rozbouřila magii. Co je to zač? podobné vibrace jdou jen z mého milovaného bratříčka, ale ten je přeci čaroděj. Tak jako já. Nemám ani tušení že se kvůli mě zaprodal.
Přikývnu k muži a svírám krvácející ručku. "Nebývám v nesnázích pane ale dnes se mi zdá se nedaří...upadla jsem a svezla se rukou po stromě..." Ukáži mu sedřenou kůži na ruce a v duchu zakleju, protože nyní s to nemůžu vyhojit až do doby než ukončíme tento rozhovor a díky mému vzteku mám ránu pěkně hlubokou a štípe, zatraceně. Můj výraz se ale nezmění. Když se nabídne, že mi to ošetří samozřejmě přitakám. "Budete-li tak hodný, budu vám vděčná stejně jko můj bratr, který mě zná jak velmi nešikovná jsem..chudáček zůstal jako starý mládenec se svou sestrou, která vaří velmi špatně.." prohodím vtip a natáhnu k němu ruku. Souhlasila bych s tímhle mužem v mnoha věcech, třeba v názoru na ty upnuté vrstvené šaty, keré m ale momentálně plně vyhovují protože jsem v očekávání ve druhém měsící a moje bříško se nepatrně ale přeci začíná kulatit. Nevím proč teď je to těžší. Vzala jsem si dítě tolikrát, ale nyní jsem se k tomu ani za 6 týdnů nebyla schopná rozhoupat. "Vyrušila jsem vás ve vyjížďce velmi mne to mrzí, přijměte prosím někdy pozvánku na čaj o páté do našeho skromného domu... nejsme movití, naše živobytí skomírá ale slušnost je předností králů..."

Pozeral sa na Dominica úplne pokojným pohľadom, možno poľavil vo svoje obozretnosti, alebo sa rozhodol, že mu nehrozí nebezpečenstvo. Bol tulák, tak mu vravievali, možno si to naozaj začal pripúšťať že ním aj naozaj je. Chodcom ho volali, ale on ním nebol, teda pre nich bol možno ten Chodec, ale on sa cítil viac Aragornom ako Chodcom. Bolo to slovo, ktoré ho označovalo medzi ľuďmi, lebo on svoje pravé meno obvykle nehovoril. Zdalo sa mu až príliš nápadné a ľahko zapamätateľné. Tu v Saleme ho takmer nikomu, okrem jednej indiánky nepovedal. Až doteraz. Bol unavený. Už pomaly zabudol, aká je jeho pôvodná robota, vrazj žoldnier, ale tu mu to bolo na nič, svoji robotu vykonával, ale skôr to bolo naopak, Chodec si nevyberal podľa toho, kto mu koľko zaplatí, ale podľa toho, kto si ho najme a on mal dosť vlastne hrdosti aby sa znížil ku zlu a páchal zlo. A možno práve pre túto jeho ideológiu si robotu nenašiel. No čo, vyžie z toho čo momentálne má. ,,Vždy som odišiel skôr prvý ja ako oni, ale bolo to niekedy naopak. Asi som ich nudil, vieš niektorý neradi počúvajú ako niekto otvorene opovrhuje systémom aký je tu nastolený. A nemajú radi tých čo pravdu vyhadzujú na oči, najmä ak sa o také slovo hlasi niekto, ako som ja. Kto by chcel počúvať slová nejakého trhana." poznamenal potichu, tón jeho hlasu bol tichý a mierny, tak väčšinou hovoril, monotóne, ale jeho slová vždy mali nejaký zmysel. Zaregistroval jeho otázku a uvažoval nad odpoveďou. Prečo tu vlastne som? sám si kládol túto otázku a dlho na ňu hľadal odpoveď. Lenže teraz mu akosi sama prišla na jazyk a Chodec ju dokázal sformulovať do normálnej odpovede. Videl ako Dominic trochu rozpačito dodáva jednu vetu, ale Aragorn to pochopil. Chodcovou vyzjabnutou tvárou prešiel tieň, ktorý sa ŕýchlo vytratil. ,,Vieš, ťažko sa to vysvetľuje." odmlčal sa. ,,Do tohto mesta som prišiel náhodu, prechádzal som cez krajinu a jednoducho som chcel prejsť aj cez toto mesto, ako cez každé iné. Bez toho aby som tu niekoho riešil. Bola by to len krátka zastávka na spánok a na úsvite by som sa vydal svojou cestou. Ale niečo mi tu nedalo a ja som tu proste musel ostať. Tí ľudia boli trochu iný, akoby tu vo vzduchu bolo niečo, čo priťahuje zlú krv. Všetci sa hrabú za peniazmi priťahuje ich moc, ale prečo je z toho taká diera?" nadhodil. Hovoril veci bez obalu, boli také aké sú a on len riešil slovosled, aby sformoval myšlienku do slov. ,,Tí ľudia mi proste nesadli, chovali sa zvláštne, chamtivosť, predháňanie, to by som ani nepovedal, ale v tomto mesta sa čosi zdržuje akási vnútorná temnota, videl som to. Rozprával som sa s rôznymi, aj bežnou vrstvou ľudí, ale aj s bankármi a úradníkmi, tými, čo vidia do pozadia... A ja som tu na to, aby som sa dostal k podstate veci. Či sú tie chýry pravdivé, tie čo som sa dopočul, bola len zmes povier, ale čo ak je na tom snietka pravdy?" vysvetlil.

Přistihl se, že na ni zaujatě kouká. Zvláštní to žena, pořád se jí nepodíval do hlavy, ale měl čím dál vetší nutkání to udělat. Poznal, že mu lže o způsobu toho, jak se zranila a její pohled slušné paničky mu taky neseděl. Byla jistě zajímavější, než se na první pohled zdálo a možná by ho dovedla i fascinovat, stejně jako většina čarodějek. "To mě mrzí, slečno. Takovéto nehody se vždy stávají, když to jeden nejméně čeká." Zakroutil hlavou, podíval se jí do tváře a sám nadhodil výraz, jako by si na něco vzpomněl. No jsem to ale nevychovaný, málem bych zapomněl. Dovolte mi se představit. Dorien Grey." Trochu se narovnal, aby byl vyšší a jestli věděla, kdo je, tak aby nabyl většího dojmu. Ale, když k němu natáhla ruku, začal se věnovat své nynější roli ne moc dobrého léčitele. Taky se zasmál jejímu vtipu, ale potom si už prohlížel její ruku. Nikdy nebyl dobrý v léčení zranění a vždycky nesnášel, že jsou čarodějnice stejně zranitelné jako lidé, takže se na tu stupidní ránu zamračil. "Váš bratr by si na vás měl dávat větší pozor a už vůbec by vás neměl pouštět samotnou do lesa..." Pustil její ruku a šel zalovit v sedlové brašně, přitom dál povídal. "Salemský les není zrovna přívětivým místem pro bezbrané ženy, jestli mi rozumíte." Konečně vytáhl z brašny kus zažloutlé átky a butalu s vodou, potom obešel koně a vrátil se k ní, s nepatrným úsměvem. "Co jste tam vastně dělala?" Furt se usmíval, ale spíš sám pro sebe na znamení, že tohle je poslední pokus zjistit o ní něco, než jí vleze do hlavy, pak už na to kašle a prostě se podívá, co je zač sám.
Vyslechl si její omluvu i skromné pozvání na čaj a rty se mu zvlnili do širšího úsměvu. Nijak mu nevadilo, že by se s touto slečnou měl ještě někdy setkat, ba naopak ho to možná i celkem těšilo. "Nic se nestalo, kdyby nechtěl, vyrušit se nenechám, věřte mi, ale vaše pozvání rád přijmu. Kdo by nepřijmul pozvání od krásné ženy?" V očích mu zaplálo trochu ohně, když si jako vždy v jistou dávkou sebevědomí představil v co všechno by se takové pozvání mohlo zvrhnout.

Jeho vzezření bylo šlechtické, nebyl to chuďas ani plebs, díky tomu moje oslovení pane. Nechám mu ruku aby ji prohlédl a popravdě netuším co s tím chce dělat, dost možná jen chtěl navázat fyzický kontakt, tak patetické v puristické společnosti, kde nesmí vidět ani můj kotník aniž by si mě pomalu musel vzít, na tváři se mi když se nedívá, objeví pobavený úšklebek. Přikývnu když se představí. "Nechtěla jsem na to upozorňovat svého dobrodince...těší mě pane greyi...já jsem Eleanor Alerdale...nově přistěhovaná s mým již zmíněným bratrem." Udělám jemnou úklonu. "Monet, Dorien..Grey...to jméno jsem slyšela..." Zamyslím se a vzpomínám kde. Dojde mi to. Pootevřu ústa a udělám další úklonu. "Ctihodnosti...ach jsem ale nezdvořilá jak mi to mohlo uniknout." Usměji se k němu a podívám se mu modrýma očima do těch jeho temných jako hlubina. "Nejsem bezbranné děvčátko, jistě jste slyšel jak jsem ..řekněme.."stará.." Zasměji se tak, že nezůstane na pochybách že z řečí si nic nedělám. "Šla jsem pro pár bylinek...tvořím čaje a léčivé směsi...neptala jsem se svého bratra, což byla jak se ukázalo chyba." Ne nebyla ale nesmím vypadnout z role že. Pokusím se vyloudot na tváři ten nejnevinnější úsměv a možná i lehký ruměnec, když mi polichotí a přijme pozvání. "Ach, plýtváte lichotkami na někoho jako já, to si nechte na mladé křehké růžičky co si přímo žádají o utrhnutí...co s velkou starou větví." Prohodím vtípek, který je zbytečný, neboť jsem velmi zachovalá díky kouzlu a vím, že si nezadám krásou ani půvabem s mnohem mladšími dívkami. Pokud by přijal pozvání nyní, Thomas byl doma ach jak by žárlil jak by byl nasupený... Usměji se šířeji. "Vypadá to, že dnes bylinky nebudou...navíc musím ošetřit tu ruku...nechcete mne doprovodit a přijmout mé pozvání ihned pane Greyi?"

Pobaveně se uculil, když si uvědomila, kdo je a věnovala mu ještě větší poklonu než při představení. Jak sladké... Vlastně je celkem zábavné pobývat s tou dámou. Přijde mu, že má i lehce zlovolnou záři v očích, i když ji umí pekelně dobře skrývat. To by ještě mohlo být zajímavé. "To je v pořádku, slečno Allerdaleová. V tomto městě se na mém místě už vystřídalo za krátkou dobu tolik mužů, že Vám bych klidně odpustil, že nevíte, co dělám. I když bych byl zklamaný, že nezanechám dojem." Vzal její pravou ruku a zlehka k ní přitisk rty - ano, gantlemansky políbil dámě ruku, rozhodně nic víc. "A samozřejmě mě taktéž neskonale těší." Zasmál se její poznámce o stáří. Neslyšel, ale vsadil bych všechen majetek na to, že jsem starší... Vůbec staře nevypadala, ale tyhle zdvořilostní bláboly se přeci jen můsí udržovat, když nechce, aby někdo chytil podezření. "Ale kdeže, za koho mě máte? Každý muž přeci dobře ví, že na věk žen se nesluší ptát." Zvedl jedno obočí, jako by v otázce, jestli s ním snad nesouhlasí a pomalu zpracovávat informaci, která mu byla jasnou lží. Zase měl co dělat, aby ji jednoduše nepřinutil říct, co skrývá, ale nakonec pokračoval v hovoru. "Naštěstí jste nenarazila na žádného pobudu, nedej Bože násilníka! Ale vaše ručka to želbohu také odnést nemusela." Zakroutil hlavou, jako by byl konec světa, že si poranila ruku, i když mu vzhled onoho zranění dost napovídal, že si to udělala sama a s úmyslem. I proto možná byla zajímavější. Šílené a prohnané jsou vždy tak zábavné. I ten její nevinný výraz ho bavil, až se mu spokojeně zaleskly oči. "Stará větev? To snad ne... Odpusťte mi moji trofalost, slečno Allerdaleová, ale zaprvé, Vás se stáří netýká a půvabu nemáte o nic méně než ty křehké růžičky..." Šibalsky se na ni úsmál. No a za druhé. Nemyslím si, že by křehké květinky, kdo ví jak dobře zvládali vyhovět všemu, co by po nich někdo mohl chtít." Snažil se to říct lehce neurčitě, aby ho ještě nenařka z harašení nebo nějaké podobné kraviny, ale jeho výraz stejně ukazoval přesně, co myslel. Ale tyto myšlenky mu dokonale odvedli pozornost od toho, že jí chtěl ošetřit ruku. Až teď si vzpomněl na to, že má v rukou láhev s vodou a kus látky, co mohla a měla posloužit jako obvaz, ale nenechal se tím vyvěst z míry. "S radostí Vám vyhovím, stejně nemám nic v plánu a bude mi ctí vás doprovodit i navštívit." Přešel zpátky ke koni a ukidil teď již nepotřebné věci. "Ale vzhledem k ošetření vašeho zranění, byste se měla dostat domů co nejrychleji je to možné, protože případná infekce není nic pěkného, tak mě tak napadá..." Během své promluvy utahoval bílému koni sedlo, ale teď se na ni téměř rošťácky usmál. "Nechtěla byste svézt?"

Jeho úsměv byl samolibý, jistě, byl si vědom toho jak je mocný, když se ve městě plném čarodějek stane soudcem, tak je i katem, ač ne doslovně. Vědomí přítomnosti tolika magie mne ale uklidňovalo, je totiž buď slepý nebo moc dobře ví jak se to s tímto městem má. Já sama cítím magické vibrace na hony daleko a to nejsem bůhvíjaká čarodějka, ale spíše rozmazlený fracek, jak by mě jistě někteří označili vědět pravdu. Avšak já se tak nevidím, ba ne, jsem v právu! Vzali nám všechno a já jen vydobývám lepší svět pro mě a mou lásku. "I já jsem tu krátce ctihodnosti...navíc doufám, že nezavdám důvod k tomu aby mne někdy soud vůbec potkal.." usměji s k němu sladce. "Dojem jste zajisté zanechal, vždyť pomáháte dívce v nesnázích..a to se jistě počítá jak zde tak u boha..." To slovo pro mne nic neznamená, bůh...tse co pro nás kdy udělal? Nic..vše udělala Eleanor, ta silná, ta rozhodná, ta co se nebojí ušpinit si ručky od krve. A já...já jsem ta kterou je potřeba vytáhnout při..řekněme styku s veřejností. Její činy neospravedlňuje moje dobrota, nemám z toho dobrý pocit, ale ...žiji a za to jsem jí vděčná. Navíc mne pohání mocné kolo..a to je strach o ztrátu mého Thomase. Tím jsme spolu navždy spjaté. "Jste laskav..." Kývnu k němu když zazdí otázky ohledně věku, je to gentleman, tedy, předstíraný, naučený jako všichni, pudy ukryté hluboko, kdoví kde si je vybíjí on...na malých chlapcích? Nebo děvkách? Kdoví. "Ano...ani nevím proč jsem se tu cítila tak bezpečně, bylo to ode mne nerozumné, příště sem půjdu pouze v doprovodu bratra...děkuji za otevření očí a záchranu ctihodnosti." Udělám lehké pukrle a zahanbeně sklopím oči. Zrůžovím pod lichotkami které mi složil a zvednu obočí a pohoršeně si dám před ústa ručku, když naznačí něco o tom, že mohu být zkušenější. Dobře, alespoň mám potvrzené, že jako nevinná panna nevypadám, na tom budu muset zapracovat. "Ach...vy jste troufalý pane." Zachichotám se lehce, ne jako pitomé děcko, ale hlubším sametovým hlasem. Přitakám na jeho souhlas když přijme mou nabídku. "Bude mi velikou ctí..." Skousnu si ret, kdy mi nabídne svezení a přitakám. "Snad se nedostaneme do řečí, kvůli mé ruce by vám to za to nestálo drahý pane, ale ..jelikož krvácí...pak přijímám..budu dostatečně ukazovat své zranění a všude zdůrazním jak jste zachránil situaci...nebojte se." ujistím jej jako poslušná panička ale myslím, že díky jeho nenápadným poznámkám už mi z očí zcela nečiší nevinnost ale spíše dospělé pobavení a jiskra. podím mu zdravou ručku a přejdeme ke koni. počkám až nasedne a pak mu podám ručku abych se vmáčkla mezi jeho a sedlo, nožky na jednu stranu tak jak má správná počestná dívka mít.

Jeho úsměv byl samolibý, jistě, byl si vědom toho jak je mocný, když se ve městě plném čarodějek stane soudcem, tak je i katem, ač ne doslovně. Vědomí přítomnosti tolika magie mne ale uklidňovalo, je totiž buď slepý nebo moc dobře ví jak se to s tímto městem má. Já sama cítím magické vibrace na hony daleko a to nejsem bůhvíjaká čarodějka, ale spíše rozmazlený fracek, jak by mě jistě někteří označili vědět pravdu. Avšak já se tak nevidím, ba ne, jsem v právu! Vzali nám všechno a já jen vydobývám lepší svět pro mě a mou lásku. "I já jsem tu krátce ctihodnosti...navíc doufám, že nezavdám důvod k tomu aby mne někdy soud vůbec potkal.." usměji s k němu sladce. "Dojem jste zajisté zanechal, vždyť pomáháte dívce v nesnázích..a to se jistě počítá jak zde tak u boha..." To slovo pro mne nic neznamená, bůh...tse co pro nás kdy udělal? Nic..vše udělala Eleanor, ta silná, ta rozhodná, ta co se nebojí ušpinit si ručky od krve. A já...já jsem ta kterou je potřeba vytáhnout při..řekněme styku s veřejností. Její činy neospravedlňuje moje dobrota, nemám z toho dobrý pocit, ale ...žiji a za to jsem jí vděčná. Navíc mne pohání mocné kolo..a to je strach o ztrátu mého Thomase. Tím jsme spolu navždy spjaté. "Jste laskav..." Kývnu k němu když zazdí otázky ohledně věku, je to gentleman, tedy, předstíraný, naučený jako všichni, pudy ukryté hluboko, kdoví kde si je vybíjí on...na malých chlapcích? Nebo děvkách? Kdoví. "Ano...ani nevím proč jsem se tu cítila tak bezpečně, bylo to ode mne nerozumné, příště sem půjdu pouze v doprovodu bratra...děkuji za otevření očí a záchranu ctihodnosti." Udělám lehké pukrle a zahanbeně sklopím oči. Zrůžovím pod lichotkami které mi složil a zvednu obočí a pohoršeně si dám před ústa ručku, když naznačí něco o tom, že mohu být zkušenější. Dobře, alespoň mám potvrzené, že jako nevinná panna nevypadám, na tom budu muset zapracovat. "Ach...vy jste troufalý pane." Zachichotám se lehce, ne jako pitomé děcko, ale hlubším sametovým hlasem. Přitakám na jeho souhlas když přijme mou nabídku. "Bude mi velikou ctí..." Skousnu si ret, kdy mi nabídne svezení a přitakám. "Snad se nedostaneme do řečí, kvůli mé ruce by vám to za to nestálo drahý pane, ale ..jelikož krvácí...pak přijímám..budu dostatečně ukazovat své zranění a všude zdůrazním jak jste zachránil situaci...nebojte se." ujistím jej jako poslušná panička ale myslím, že díky jeho nenápadným poznámkám už mi z očí zcela nečiší nevinnost ale spíše dospělé pobavení a jiskra. podím mu zdravou ručku a přejdeme ke koni. počkám až nasedne a pak mu podám ručku abych se vmáčkla mezi jeho a sedlo, nožky na jednu stranu tak jak má správná počestná dívka mít.

Popabeně se uculil, když se nevinně snad snažila vyzvědět, zda-li ji teď z ničeho nepodezírá. Že by to přeci jen byla jedna z čarodějek s krásně zčernalou dušičkou, které měl tak rád? Rozhodně by se nezlobil. Zvěsti o Salemu byly jedním z důvodů, proč si vybral toto tělo. Rád se obklopoval čarodějkami s temnou duší a nebylo pro něj lepší místo než město, které jich má být plné. A taky že bylo. Čarodějnice se sem zhrnuly, jako by je město samo přitahovalo, jak mu to tak přišlo. Rozhodně dostává jeho očekáváním a není zklamaný. "Jistěže ne. Nebo jste snad jiného názoru?" Podíval se na ni a na moment nechal na tváři vědoucí výraz, jež ale vzápětí zmizel a on zase nedával nic najevo. "Myslím si, že ne." Potom přešel zpět k nicneříkajícímu výrazu a leda zvedl koutky úst, když mluvila o tom páprdovi ze shora. Vlastně by se div nezadusil smíchem, ale musel si udržet tvář. "Chrabrý zachránce dívek v nesnázích by určitě dojem zanechalo, ale nejsem si jist, že by to nějak zapůsobilo na někoho jiného, než jen na pár roztoužených dívek." Ledabyle pokrčil rameny. Vlastně by si získal důvěru místních hlupáků a jistě by ho měli radši, takže by nemusel tolik plýtvat silami na jijich manipulaci. Nebylo to k zahození. Ale skromnost neuškodí taktéž. Někdy si snáz někoho získá, když se nebude chovat moc nadutě. Ale vzhledem k tomu, co všechno se nachází v městské radě není nejspíše vůbec těžké získat si důvěru salemských šašků. Jednou za čas nechá upálit někoho, kdo se mu nebude hodit a všichni mu budou zobat z ruky, jako spokojení vypasení holuby, leč úplně stupidní. Zkrátka jednoduchost sama.
Kývnutím přešel poklonu o laskavosti. Ale kdyby jen věděl, na co vzapětí pomyslela... Asi by se dal do smíchu. Ale ještě se držel normálního zjišťování informací. Takže na místo smíchu stáhnul rty do uzké inky ve vážném výrazu. Jako správný ochranářský typ. "Pocit bezpečí se nemusel vyplatit. Ale nemáte zač děkovat, každý slušný občan by měl pomoci, když na to přijde." Po jeho vážné promluvě ale přešel do neslušných kolejí a teď jí věnoval pobavený úsměv. Zvedl ruce v obraném gestu, jako by se tím měl obhájit. "Troufalý? To snad ne... Pouze upřímný, co se týče zdílení názorů." Nebo sdílení něčeho docela jiného..? Sám se zazubil uniklé myšlence.
Když přistoupila na to, že pojedou na koni. Bez okolků se vyhoupl do sedla a ji vytáhl na hřbet před sebe. Sama zůstala sedět, jako by byla v dámském sedle, ale byl si sám sebou jist, že ji dokáže v sedle udržet. Přeci je pro něj byla jako peříčko a neviděl v tom potíž. Ale čistě z principu, jí propletl ruce takřka kolem pasu a přisunul se k ní, co nejblíže. Přeci by nemohl dopusit, aby dáma spadla a poranila si něco víc, než jen již zraněnou ruku, no ne? Ruce třímající otěže nechal položené prakticky v jejím klíně a pobídl koně do kroku. Z nějakého prazvláštního důvodu byl klidný jako beránek, když vezl i ji, a to taky nebyla člověk. Dorien by se skoro cítil dotčeně, ale alespoň kůň nebude dělat potíž. "Budete muset navigovat, slečno Allerdaleová." Vydechl jí do zátilku a navedl koně směrem k městu. Z této situace se mu na tváři objevil samolibý úšklebek.

Zavrtím hlavou přesvědčivě a vlastně i přesvědčeně, neboť já neberu to co dělám za špatné a názor všeobecný je zkrátka ten špatný a já jsem v právu, dnes? Dnes by se tomu říkalo psychopatie, tehdy to název nemělo. Zvednu obočí a usměji se. "Myslíte že patřím mezi roztoužené dívky lačnících po vdavkách Ctihodnosti?" Zasměji se pobaveně. Jeho pohledy jsou ale mnohoznačné, vypadá tak zvláštně, buď se mne snaží svést, nebo... nebo ví více než se zdá. Ani jedna možnost mne nijak neoslovuje. Zavrtím hlavou nad jeho poznámkami. "No nakonec abych se nedostala do řečí už jen pro ty vaše vtípky pane." Zahrozím prstíkem naoko a nechám se vysadit k němu do sedla. Přitiskne mne k sobě a já se napnu jako struna, nenechávám na sebe žádného muže sahat. Má tvář se zkřiví ale to on nevidí. Zatnu ručky do jeho stehen abych nespadla, on mě drží tedy kolem pasu, tohle musí vidět Thomas, umře žárlivostí, chci aby trpěl a pak se usmiřoval aby se bál jako já, že o mě může přijít, že mě odvede někdo tak významný jako je soudce místního okolí. Zachvěji se když mi vydechne na krk, nedala bych moc za to že to udělal naschvál, kdybych byla normální dívka, tak bych nejspíše roztekla, ale pro mě jsou to jen ostny cizího dechu v kůži, mé vnímání reality je natolik pokřivené, že i kdyby o mne muži zájem měli nikdy jej nepřijmu. Tedy alespoň jsem o tom pevně přesvědčená. "Jistě...Ctihodnosti...Tam...tou cestou k městu a kolem aleje tam je černý dům...tam je naše sídlo..." Ukazuji mu cestu a snažím se pomalu ani nedýchat.