Okolí Salemu

Nevěděla, jestli ji má pobavit jeho průměrnost a nebo spíš zhrozit. Pak si jen sáhodlouze povzdechla a rozhodla se, že ho jen jemně postrčí správným směrem: ,,Asijský byl, ale pořád budeš muset hledat jinou zemi." Zazněla poněkud pohoršeně, ale v zásadě Soru nezajímalo, jestli japonsko zná a nebo ne. I kdyby neznal, pozná ji a bude to. I když ji zahryzalo, že nepoznal hrdý jazyk, její mateřštinu. Ale japonsko bylo daleko za ní. O Americe se říkalo, že je prý zemí nového začátku. Blbosti. Možná tak zemí zhnusení nad vším, co nebylo podle nalajnovaných linek, no ne snad?
Líbilo se jí, jak se zarazil a ztuhl, když narazili na to citlivé téma. To bych ti asi neměla říkat, že žeru lidi... i nelidi, že? pomyslela si poťouchle a v očích jí zahrály ohníčky. Samozřejmě, že mu to neřekne. Jediná možnost, jak by se to dozvěděl, by byla ta, že by si z něj kousek ukousla. Což v blízké době nehrozilo, pokud ji nebude extrémně štvát. Ale byl to vlkodlak. Jak těžké by pro něj bylo jí zabránit si ukousnout? Jednoduché. Na druhou stranu, Sora byla rychlá a mrštná. A nebyla jako kámen, co se potopí ve vodě, protože se nedokáže nadnášet. Na chvilku si představila, jak se topí. Na malý momentík. Než si vůbec stichla uvědomit, co by si o topícím se vlkodlakovi myslela, představu zase zapudila.
,,Tak počkej... ta liška," měnička, co jsem ji minulý týden zakousla. A nebo ta utopená zlodějka. Nedořekla to. ,,Respektive. Neměla šanci to říct," usmála se a v očích jí zablýskl zvláštní hlad. Když ji chytil za ruku, překvapeně přivřela oči. Škobrtla o kousek vpřed, jak se snažila vyrovnat, protože se o ruku možná v daný okamžik až moc opřela. Ten kluk měl víc štěstí než rozumu. Kdyby byl člověk, už by ho dávno pokousala. Možná by ji i obvinil, že má snad nějakou hnusnou nemoc, po které je vzteklá jako hlídací pes. ,,Nejsi sám s cedulkou bacha kouše. I když moje cedulka spíš hlásá 'BACHA UKUSUJE'." Zacukal jí koutek. Podívala se na svou čerstvě volnou ruku a našpulila rtíky. ,,Když už jsme u cedulek... vím, že jsi vlkouš, ale nevím, jak se vlastně jmenuješ. Tipnu si... bude to nějaké obyčejné jméno, abys potvrdil to,
že i někdo s neobyčejným jménem může být obyčejný a naopak? Tedy... že se k tomu opaku řadíš," ušklíbla se. Její oči rychle kmitly po okolí a pak se zase upřely na něj. A pokud jí své jméno zdělil, zdělila mu i ona to svoje. ,,Sora. Znamená to 'nebe'. O mě to něco vypovídá?" naklonila hlavu na stranu a pozorovala ho. Nelíbilo se jí, jak moc blízko sebe byli od doby, co chytil její ruku. Ale ustoupit nehodlala. Zamračila se na něj. ,,Neměl bys někde okrádat nevinné spoluobčany?" našpulila rty. ,,Co ten náhlí zájem o můj les?"

S námahou se zvedla z postele. Vlasy měla tak nepoddajné jako ještě nikdy a už teď věděla, že bude mít velké problémy s jejich krocením. Byla po včerejším čištění a přebíjení zbraní tak unavená, že padla do postele jako zabitá. Kdo by řekl, že dokáže člověka unavit taková jednoduchá činnost? Je pravda, že trochu nestíhali, tak to dělali do pozdních hodin, ale i tak ji to nikdy tolik neunavilo. No co z toho už.. Stejně se musí zvednout a udělat ze sebe zase člověka. Takhle by si ji kdokoli mohl splést s divoženkou a to by asi nebylo moc dobré. Pro nikoho. Ona by toho dotyčného vyděsila a on by sse na ni třeba vrhnul s nožem. To by bylo rozhodně nemilé setkání. Bosé nožky spustí na podlahu a vypraví se k zrcadlu. Do ruky vezme kartáč a opatrně začne pročesávat hnědé kadeře. Jako obvykle si u toho pobrukuje jakési melodie, které jí zrvna přijdou na mysl. A že jich většinou bývá hodně..
"Vrátím se brzy!" Houkne směrem do kuchyně, když si bere teplý kabát, aby nenastydla. Přeci by nezmizela z domu bez oznámení. Sic už není malé děcko, ale její otec by se o ni jistě bál. Už neváhá ani chvilku a vydá se do chladivého podzimního dne. Jakmile se dostatečně vzdálí od domu a zajde do lesa, tak se zastaví na jedné z mýtin. Vzhlédne k obloze a pozoruje chvíli mraky. Před chvíli zima skončila... A už zase klepe na dveře a ohlašuje svůj příchod. Pronese v hlavě posmutnělým tónem. Je pravda, že jí doma nikdy zima nebude, ale co ti lidé, kteří jsou teď na ulicích? Ti to lehké mít nebudou. Rozhodně ne. Ale to je nejspíše nepsaný zákon. I když se jí tomu nechce věřit... Raději procitne ze svého zasnění a vydá se dál po lesní pěšince. Svůj cíl má vytyčený. Dnes se chce projít a chce si prohlédnout Křišťálovou řeku. Ještě nikdy u ní nebyla, ale spousta obyvatel Salemu jí doporučovala, ať se tam zajde podívat. Že je to nádhera. Poslechla je a vydala se přesně podle jejich návodu. Po nějaké té době chůze konečně narazila na svůj cíl. Řeka byla nádherná. Voda průzračná a širá. Takovou člověk málokdy zahlédne. Je to nádhera.

Zvíře mělo v očích děs. Celou tu dobu bylo štvané a bylo to na něm poznat. Unavené oči, co jen oči, celé tělo. Forke se přál svalit se na zem a zůstat ležet až do skonání. Obojek ho už dnes málem uškrtil, když se s jeho pomocí zasekl o jeden ze stromů. Bolelo ho celé tělo a krk po tomhle nepříjemném zážitku zvlášť. Svítivý svršek speciálně pro policejní psy byl špinavý, hlavně zablácený. Taky byl od krve a byl roztrhaný. Daniel netušil, co má dělat. Věděl, že svého pána nenajde, když si lehne a jednoduše zůstane ležet. Musel být na nohou, hledat. Ale to bylo zatraceně těžké. Byl hladový. Tak příšerně moc hladový! A taky se mu zdálo, že začíná šílet. Viděl stíny, jak se pohybují a natahují po něm pařáty. Jednou dokonce potkal lišku, která měla vyloženě lidské oči. Hleděla na něj, jakoby uvažovala, co je zač. Co tu dělá. Proč tu je a proč nevypadne. Daniel od ní utekl, jakoby mu za patami hořelo. Jednou po cestě našel zdechlinu, ale z toho se mu žaludek spíš obracel než že by byl pro. Takže vedle zdechliny vydávil poslední zbytky jídla. O to hůř mu teď bylo.
Měl zacuchanou srst a jeho rány nehezky hnisaly, asi se do nich dostala infekce. Nejspíš měl taky horečku. Ale zvládal to. Jakožto pes si rány olizoval a přišlo mu, že se den ode dne lepší. Ale pomalu mu začínaly docházet i pověstné léčivé sliny. Potřeboval vodu. Nutně potřeboval vodu. Hodně vody. Měl žízeň, jakoby už roky nepil. Nebylo taky divu, že když našel řeku, okamžitě se k ní vrhl a začal chlemtavě pít. Měl pocit, jakoby se mu ten oheň v hrdle alespoň trochu uhasil. Unaveně stáhl uši a zavětřil. Necítil nic. Absolutně nic. Před pár dny sice našel město, ale smrdělo zvláštním pachem a ti lidé si na něj občas i vyděšeně ukazovali. Vypadali jinak, než na co byl zvyklý. Cítil se z toho neklidně. Tiše se rozbrouzdal vodou, chladila na nohy a ty ho příšerně bolely, takže schlazení uvítal. A pak ucítil pach. Ženský pach. Lidský. LIDSKÝ!
Nastražil uši. Opravdu, byla to žena. Obyčejná lidská žena. Viděl ji u řeky. V momentě zrychlil z kroku do běhu a vrhnul se jejím směrem. Člověk, člověk, člověk! zdvihnuté uši a vyplazený jazyk nasvědčovaly o jeho nadšení. Doletěl k ní a vyskočil. Jakoby snad čekal, že ho v letu chytí. Zakousl se, samosebou. Nechtěl jí nijak ublížit. Prostě na ni hupsl jako nenormálně nadšený pes.

Její teatralní povzdechnutí mu jen zahrálo na rtech pobaveným úsměvem. Jako rozhodně byl úplný odborník na asijské jazyky, o tom není sebemenších pochyb, ale nechtěl se vytahovat... Chápeme se všichni, ne? "V tom je ta krása, já nic nemusím. Ale kdyby se mi chtělo, řekl bych jazykem koho mluvíš." Spokojeně se na ni zazubil. Jako celkem ho to zatím bavilo. Jeho stará známá liška nebyla vůbec marná, co se zahnání nudy týče, ale musel sám uznat, že byla trochu divná, když začala muvit o tom vraždění.
Ale tak co? V Salemu ještě nenarazil na nikoho, kdo by byl naprosto normální. Ani v jeho bandě ne. Jako příklad třeba takový Shawn, to je takovej flegmouš a ignorant, že to ani není snad možný. A i Bruce je na tom podobně. Ale možná je fakt, že by on samotný mohl přivabovat jen samý nenormální lidi. Kdo ví, jak tomu bude? On to stejně dokáže překousnout. Se smrtí už se setkal a ještě se s ní určitě setká, ale může doufat, že tato osůbka nezapříčiní tu jeho. I když ho zase dostala řečma o ukusování. V tu chvíli měl hroznou potřebu chránit si rozkrok, ale ne moc okatě. Prostě normálka. A taky ztěžka polknoul. Teď už mu byla o trochu méně sympatická než před chvíli... Kdo by jen mohl tušit proč? "No... Myslím, že lidi, co něco, ehm... Ukusujou, nemají ostatní moc v lásce. Jestli víš, jak to myslím." Vypotil ze sebe odpověď a ona kecala dál... Jak jinak? Holky. Skoro by v tu chvíli i zakoulel očima, ale udržel se. Konečně se aspoň dostávala k něčemu normálnímu.
"Peter jest jméno mé." Představil se se snahou znít jao nějaký pitomeček s vysoké vrsty salemské a pokusil se udělat pukrle, i když to z jeho pozice na kameni moc nešlo a vypadalo to spíš nemožně a vtipně, než galantně a šarmantně, ale snaha byla... Ale potom přišlo představování z její strany a on vyprskl smíchy, protože musel říct první hovadinu, která ho napadlo. "No, řek bych, že to vypovídá leda tak to, že si pravý opak. Jinak fakt nevím." Skoro doufal, že za to neschytá ránu do nosu, ale snad ne, zatím působila celkem vyrovnaně, jenže, kdyby náhodou, těžko by se mu uhýbalo, byla vlastně docela blízko, takže by možná ránu schytal.
Ať už se takale stalo nebo ne, jeho výraz přešel do vážného, než by stihla mrknout. "Tak hele, bacha na jazyk. My neokrádáme, nevinné spoluobčany. Okrádáme ty, co je okrádají tím, že jim předhazují nějaké podprůměrné zboží a nazývají to obchodem, i když by se tomu měla říkat spíš krádež. My to aspoň přiznáme." A potom zase jakoby nic. Jen sklouzl z kamene, na kterém doposud seděl a naklonil se k jejímu uchu, jestli ho nechala. "A to ti zase nakukal kdo, že je to tvůj les?" Zakřenil se a zase se stáhl.

,,Víš, lidi, co rádi ukusují, jsou docela zajímavý. Nezajímá tě, jak velký kus dokážu odtrhnout?" pronesla pobaveně a jasným dvojsmyslem. Sora ani nevěděla, kdy se stihla tak zkazit. Snad na lodi. Když byla v japonsku, byla ještě slušná. No, víceméně. Rozhodně se tam nechovala tak suverénně jako tady. Ale tady to bylo něco jiného. No ne snad? Sem přišla jako jiný člověk a rozhodla se, že se už nenechá vykořisťovat. I kdyby byla samozvaná Paní lesa, pořád si dokázala ten svůj kousek půdy ubránit. Peter po něm chodil, ale ostatní vlkodlaci taky, tudíž si ho nemohl nárokovat. Ona tu ale kožoměnce nenechávala - vyjma Honey, ale jak ji asi mohl ohrozit vrabec? Nijak. Prostě nebyla nebezpečná. Ale je možné, že kdyby Peter přestal bydlet na stejném ostrůvku jako ona, přemohla by se a vyhnala by i ji. A jít proti vlkodlakovi tak extrémně si netroufla - nebyl to Sořin styl. Hlavně by se jí to nevyplatilo. Peter byl kdoví kolikrát silnější než ona a jí se líbila hlava na krku, správně ohnuté klouby a rovné kosti. A s tím vším by jí mohl dopomoct, aby to skončilo v nepořádku. Vlkodlaci už to tak většinou měli. Zatracená obří síla. Kdyby ji neměli, byla by to jen parta oškubaných debilních hybridů a nikdo by z nich neměl strach. Ne že by ho snad ona měla. Petera se třeba nebála vůbec, jen toho, co by jí mohl udělat. Úplně zmapovaného ho neměla, aby věděla, jak daleko až může zajít, aby se jí něco nestalo - ale nedělejme si iluze, to ona neměla žádného vlkodlaka.
Naklonila hlavu. Peter... u nich obvyklé nebylo, to byla pravda. Ale kdo ví, jak to bylo tady. Rozhodně věděla, že si tohle jméno bude pomatovat. Byla pravda, že bylo obyčejné. Neznělo jí exoticky, možná už ho dokonce někde zaslechla. Možná v docích, možná ve městě, a možná i někde jinde, jen neměla tušení kde a momentálně ji to nezajímalo. Tamty neznala, ale tohle je její Peter. Hm, to zní divně. Můj... hah, přivlastňování někoho, koho jsem krmila, je divný, ale i tak... starala jsem se o něj dost dlouho na to, abych to mohla říct... nebo si myslet, nebo cokoliv. A měla pocit, že za tu dobu si i získala nějakou úctu v očích tohohle mladíka. Jeho další slova ji ale nejen zklamala, ale taky vytočila. Jak Peter očekával, dostal. Nebyla tak silná, aby mu zlomila nos, ale něco mu v něm křuplo. Dostal ránu pěstí a Sora nebyla ten typ, co by nejdřív štěkal. Prostě ho udeřila, aniž by k tomu předtím něco řekla - což by se dalo čekat u chlapa, ale né u ženy. Na druhou stranu, Sora nebyla klasická dáma. Nebyla tak vychovaná. A tohle... jméno, které nosila, bylo její čest. A navíc bylo součástí toho, co jí zbylo po matce. A po sestře. Pokud měl v plánu hanovit její jméno... pak bude pykat. ,,Neopovažuj se." To bylo všechno, co k tomu řekla, zatímco jí v očích žhnulo, jakoby to byly černé uhly. To, že způsobila krvácení z jeho nosu - a taky to, že mu ho bohužel nezlomila, protože liška v ní dala rozkaz ho šetřit - ji absolutně nezajímalo. Ne, ať si krvácí odkud chce. Pokud Peter nezíská byť mizivou úctu, Sora měla v plánu ho nenechat odejít s obličejem v pořádku. Vlkodlak nevlkodlak. I kdyby se na ni vrhnul, neodešel by s fasádou v pořádku. Bylo možné, že Peter věděl, jak moc si japonci cení své hrdosti, cti, ale bylo taky možné, že to nevěděl. Ale dle jejího držení těla, té pěsti a výrazu jistě poznal, že tentokrát maličko přestřelil - i když vůbec nemusel chápat, co že to vlastně řekl.
To že se dal na vážný výraz, toho si všimla. Ale pořád byla nasraná z toho, co řekl předtím, takže jen zatvrdile tiskla rty k sobě. ,,Opravdu? Tak to pardon, pane RozdávámJenCoMěliMocBohatí," odsekla. Popravdě jí bylo jedno, koho okrádají, ale to, co právě řekl, tomu nevěřila, ani kdyby jí k tomu podložil důkazy. Zloději a čest, to přece není možné, aby to šlo dohromady, no ne snad? Rozhodně neokrádali jen nevinné oběti. Byla si jistá, že ji by byl taky schopný okrást - dobře, ona nebyla nevinná oběť, ale to, co měla, si většinou poctivě vydělala. A to, co jí zbylo po strace, to přece bylo vydělané taky. Zbavila se zlodějky a tak její majetek připadl jí.
A pak položil nohy na zem a najednou byl až moc blízko. Soru to překvapilo. Hezky voní, napadlo ji pobaveně. Kdo by řekl, že vlkodlak nesmrdí jako zmoklej čokl... i když, kdyby se vykoupal, dopadlo by to jinak. Nechala ho, aby se jí naklonil k uchu. A řekl jí další urážku. Začínala přemýšlet, jestli nemá pud sebezáchovy a nebo je prostě debil. Nejspíš oboje dohromady, jinak si to opravdu neuměla vysvětlit. Když se odtáhl, sladce se usmála. Jenže i ty nejsladší věci mohly skrývat jed. Na pravačce ji z nějakého důvodu bolely klouby - možná ho neudeřila tak slabě jak si myslela, možná jen vyšla ze cviku. A nebo měl prostě tvrdé kosti. Tentokrát ho praštila levačkou, ale i tak to hezky plesklo, když její dlaň narazila na jeho tvář. Chňapla ho za košili a přitáhla si ho blíž. Oči nabraly barvu těch liščích a zasyčela na něj. ,,Pro tenhle les jsem zabíjela. Je můj."

V leže se opřela o lokty, aby na děvče před sebou lépe viděla a pohodila přitom jahodově blond vlasy. Bylo tak zvláštní, když je měla rozpuštěné, ale ona už si vlastně ani nepamatovala, kdy naposledy je měla svázané. Teď jí v ničem nepřekážely, tak nebylo třeba jim brát svobodu, ale byl to zvláštní pocit. Prostě všude vlasy. Jeden neposedný pramínek jí sklouzl do obličeje, tak ho odfoukla a zahihňala se tomu. Ale pak se rozhodla dát nějakou tu svoji moudrost tady její společnici. "V tuhle denní dobu? No to si piš, že tady pořád někdo je... Třeba hrdlořezové, zloději, násilníci, opilí vojáci, noční hlídky a další lidi, které by bezbraná holka jako ty určitě chtěla potkat. Jako nevím, jak ty, ale já myslím, že je lepší zůstat doma v tvém případě." Prohédla si ji pořádně od hlavy až k patě a zpátky. Ta určitě nebyla z ulice a jen těžko by si poradila s opilcem, který by si s ní chtěl užít, naož se zkušeným vrahem, který by si chtěl přilepšit na jejím měšci. Ale to byl jen nároz. Mohla se mýlit, i když o tom silně pochybovala. A rozhodně ji jakože nechtěla děsit, vlastně to říkala jako by nic s docela přátelským tónem, i když. Ona skoro nevěděla, jak přátelský tón zní, takže dejme tomu, že zněla přívětivě.
Nakonec se překulila, aby byla blíž k ní, a sedla si do tureckého sedu. Dávala přitom pozor, aby nevylila ani kapičku svého pití, což mohla vypadat i komicky. Když si představíte člověka válícího sudy, jak se snaží udržet otevřenou láhev ve svislé poloze. Ale dost už o tom, hlavní bylo, že se jí to podařilo a ona se mohla dlouze napít. Potom se jen veseleji ušklíbla její otázce a otřela si pusu do rukávu od košile. "To je naprosto jednoduché... Popijím tady, páč ti idioti v lokále nejsou společnost, se kterou bych dnes chtěla popíjet." To by byla odpověď na to, proč popíjí tu..."A popíjím tu teď, protože já můžu." Trochu vítězoslavně se zakřenila, i když vlastně neměla proč. Už asi měla v sobě víc alkoholu, než by měla mít. Asi by měla pít po menších doušcích. Ale aspoň byla veselejší, to se musí nechat. Potom se znova napila a následně ruku s láhví natáhla k ní. "Dáš si?"

Na její divnou otázku jen kroutit hlavou. Jako za sedm let, co tady žije, se ho ještě nikdo nezeptal na takovou úchylárnu. Jako jo, možná to tady bylo dokonce i normální, i když ani tomu moc nevěřil, ale minimálně v jeho době by se tohle bralo jako divné a uchylné. A to jako fakt. "Jako ne že bych byl vyloženě ignorant, ale ne, nemusím vědět všechno." Tohle na něj bylo fajk trochu moc. Nelíbila se mu tato debata a už vůbec by se mu nelíbila, kdyby si z něčeho nebo nedej bože z něho chtěla něco ukousnout. To by nebyli dobří kamarádi. Spíš by se jí obloukem vyhýbat a jeho vlk by jí s největší pravděpodobností chtěl úplněk co úplněk rozcupovat, takže by z toho ještě vyšla dost špatně holka. Radši by si měla možná jít někam okusovat zdechlou srnečku nebo něco. To by bylo mnohem přijatelnější než okusování Petera. Teda ne, že by on třeba někdy nemyslel, že by se do nějaké krásky rád zakousl, ale rozhodně ne ve smyslu, který měla na mysli tady Sora. Jeho smysl činnosti byl o dost příjemnější a zábavnější.
Ale všechno úchylné i zábavné se mu vykouřilo z hlavy, když dostal do nosu. Fajn, jakože částečně čeka, že by mohl dostat, ale skoro nevěřil, že by mu fakt jednu natáhla. Takže ho zaskočila, jinak by se jí uhnul. Teď mu díky ní tekla krev z nosu a taky mu v něm křuplo a bolelo to, celkem. "Ty vole, tak seš blbá. Kurva! Vždyť my teče krev, do prdele." Utřel si nos rukou, ale krev mu furt tekla dál a až na košili, která byla už takhle dost na nic a teď na ní ještě má krvavé skvrny. Super... A asi mu praskla i nějakou žilku, páč ta hnusná červená tekutina s železitou chutí nechtěla přestat téct. Fakt radost. Vlastně se na ni teď i mračil. Jeho dobrá nálada byla ta tam. Neměla právo ho praštit, sama si o to říkala! Úplně viděl, jak nebe vraždní lidi a ukusuje si z nich.
A potom ho ještě srala dál. Jako fakt suprovej nápad, srát vlkodlaka před úplňkem. Prej chytrý jako liška... Tak to je buď tahle úplně vymaštěná nebo to přísloví vymýšlet nějakej kretén. A nebo obojí... A vůbec ho nezajímal ten její výraz, i kdyby se tam třeba tvářila ještě víc jako zahořklá vychovatelka v křesťanské škole. "Nechytel se mě hned za slova, ksakru! Já navíc o rozdávání nic neřekl. A stejně, kdyby jsme neměli okrádat jen nevinné občany, tak by jsme mohli krát, kde by se nám jenom zachtělo." Ježiši, ho tady srovnává s nějakým zasraným Robinem Hoodem nebo kým, ne? Tak na to ať honem zapomene. Takovou blbost by v životě neudělal. Proč by měl někomu rozdávat svůj lup, když se k němu všichni otáčeli zády? To teda ani náhodou. Každý je pán svého osudu a on se dělí jen s těmi, co měli podíl na získání kořisti, všichni ostatní si můžou trhnout nohou. I ona, kdyby na to přišlo.
Bylo mu vlastně jedno, že se na ni vlastně tiskne. Vlatně ho stejně jen víc naštvala, když mu zase jednu vrazila. Teď dostal facku, ale stejně ho naštvala ještě víc než už byl. A ještě jak si ho k sobě přitáhla a další hovadiny mu tam mlela. To už mu vlastně celekm stačilo. Chytil jí za ruku, kterou ho držela, pak jí vzal do náruče a potom jí hodil do vody. Šplouchnutí mu napovědělo, že dopadla aspoň do vody, ale to už ho netrápilo, on si pomalým tempem kráčel pryč a řval za sebe: "Ty mě něco budeš říkat o morálce, Zlatíčko?! JAKO SROVNEJ SI SAKRA NĚCO V HLAVĚ, KRÁDEŽ JE MENŠÍ ZLOČIN NEŽ VRAŽDA, VOLE!" A kráčel si dál, jako by nic, prostě pohodka, ale než zmizel z dohledu, tak se ještě otočil a se zazubením jí na něco upozornil. "A možná by ses měla přestat koupat a jít se schovat, jestli teda nechceš zůstat sežraná... AVŮ!" A s tím zaběhl do lesa. I když ho fakt vytočila, nechtěl ji sežrat, nechtěl nikoho sežrat. Tak se snažil dostat, co nejhlouběji do lesa, aby anuloval možnost, že se to stane.

"Většinou, když jsem tu byla, tu nikdo takový nebyl." Odvětí s klidem a pokrčí rameny. Není to úplně tak, že by tu byla každý večer, ale pokaždé, když sem zamířila, tak tu nikdo další nebyl. Nikdy. Buď měla dost velké štěstí, nebo jí duchové našeptávali bezpečnou cestu. Netušila, co z toho by mohlo být víc pravděpodobné. Možná spíš to s těmi duchy. Vždyť jim šlo o to, aby přežila, aby se měli na koho lepit a neskončili uvěznění mezi živými, kteří je ale nevidí. Možná by pro ní bylo skutečně lepší zůstat zavřená v domě, ale z jiného pohledu? Co by se jí mohlo stát. Zemřela by. Smrti se nebála, viděla ji všude kolem sebe, slyšela o ní. Cítila jí a neustále byla v jejím okolí, ať už to cítila jen ona nebo i všichni okolo. Ušklíbne se. Možná by pro ní smrt fungovala jako vysvobození z jejího pošramoceného bytí. Nemyslela si totiž, aby bylo normální nebát se smrti. Jenže k tomu časem zkrátka dojdete, když vídáte mrtvé už od malička. Přestanou vás děsit a stejně tak vás přestane děsit konečnost vašeho smrtelného bytí.
Když sleduje její přetáčení, potlačí smích, ale přesto se jí na tváři objeví úsměv. Upřímný a opravdu pobavený. To se nestávalo moc často. Většinou se do jejího pohledu i úsměvu dostávalo to, co bylo kolem ní. Tedy smutek a samota. "Takže hrdlořezové, zloději a stráže, kteří by se tu mohli objevit jsou lepší společností? Nemluvě o přízracích mrtvých,
kteří se tu s velkou pravděpodobností pohybují? Pokud teda věříš na něco takového." Odvětí a pousměje se. Nepřipadalo jí, že by tohle snad mohla být lepší společnost, ale s láhví alkoholu je možná samota lepší než hluk hospody nebo něco podobného. Tam vás akorát neustále někdo obtěžuje, zvlášť když pijete sama, což dívka před ní rozhodně dělala. "Máš na to nějaké zvláštní povolení, či co?" Nadhodí a pozvedne obočí. Nepřijde jí zrovna správné, aby takhle mladá dívka posedávala sama s lahví alkoholu venku. Navíc když měla sestru v jejím věku, o to to bylo horší. Sice se ke svým sestrám někdy nechovala zrovna vstřícně, ale přesto je měla opravdu ráda a vidět takhle někoho, komu je podobně jako Enye? To bylo moc i na ní. Pak se ale podívá na láhev, kterou jí podávala a chvilku zaváhá. Nakonec si ale láhev vezme a docela dost si z ní přihne. Polkne alkohol, který jí v hrdle pálí a vlastně jí vůbec nechutná. S kašláním podá láhev dívce zpátky.

"A co kdyby tady náhodou někdo takový byl? To tě doma neučili, že bezbrané hočičky nemají chodit sami v noci na odlehlá místa?" Bylo jí to úplně jedno. No... Vlastně to řekla s takovým pohrdáním ve hlase, že to vyznělo přesně tak, jak si myslela. Podle ní byla úpná pitomost tohle děckám říkat, spíš je jejich rodiče měli učit, jak se bránit. Ne, je děsit a zamykat doma. To bylo prostě houpost a lehkovážnost, kterou by ona netolerovala, kdyby se jí jednou náhodou přihodila ta hrozná nehoda v podobě těhotenství nebo by se k ní něco zatoulalo a ona se rozhodla si to nechat. To by bylo děcko od rány.Ale, kdo ví, možná zdání nevinné bondýnky klame. Ještě by ji neměla úplně podceňovat, ale chtělo se jí ji trochu postrašit. I když nevěděla, jesti jí to vyjde. Nebyla slepá, všima si, že to s ní nic neudělalo, když jí zničelo nic zaslechla mluvit ze tmy. "A co ty vlastně můžeš vědět? Právě si zarazila na opilce, mladá dámo. A co když ten opilec není jenom opilec, ale zkušený vrah?" Fajn, tohle nebylo nejpovedenější, ale právě díky tomu musela bojovat s nutkáním vyndat jednu svoji dýku nebo nůž, aby postrašení zafungovalo efektivněji. Ale to by možná bylo moc a stejně měla v jedné ruce zajímavější věc, teď zrovna.
Po svém akrobatickém kousku hodném potlesku se hned musí usmát jejím dalším slovům. "No jasně, že jsou lepší společnost. Hrdlořezové by si pěkně nadběhli, zloději jak by smet a se strážema se dobře hrajou karty, když je zrovna maj. Tak či tak je to zábava." Začínala se celkem bavit. I když začala mluvit o přízracích. Sic by se na ni teď mohlo nemálo mračit a volat na ni kledby, musela uznat, že jí to bylo spíš jedno než, aby si s tím lámala hlavinku, ale i tak na to chtěla reagovat. "Proč bych nevěřila na duchy? To je jasný, že na ně věřím. Hlavně doufám, že se kolem mě nerojí jak rozzuřené včely." Začala se tlemit, protože si přišla neuvěřitelně vtipná. Začít s duchařinou... Ae to by taky mohlo být vtipný.
Ale ta holčina byla čím dál zábavnější i tak. Prej zvláštní povolení... No samozřemě, že ho má, jen ho zrovna nechala doma. Víte, jak to chodí, ne? Na co by jí asi tak bylo povolení. Každému je stejně jedno, co člověk v jakémkoli věku dělá, pokud nekrade nebo nevraždí... Takže jí rozhodně nic nebrání pít. "No, mám speciální povolení, no... Ode mě, víš co, ne? Na co bych potřebovala povoení od někoho jiného..." Pff... To musela zapít a z láhve už jí moc nezbývalo, ale i tak jí nabídla. A skoro až čuměla, když se ta holka fakt napila, ale jako bylo vidět, že nepije často, jestli teda vůbec někdy pila. Se smíchem si od ní vzala láhev zpátky. "Ty asi moc pít neumíš, hm?

"Pokud by tu byli vrahové, tak bych tu nejspíš už nebyla. Pokud zloději, tak by asi byli zklamaní, protože u sebe nemám nic, co by mohli ukrást. A stráže? Tak to netuším. Záleželo by asi na tom, co by chtěli oni." Odvětí a pokrčí rameny. Jistě, matka jí několikrát říkala, že se nemá vykrádat po nocích ven, ale ona jí neposlouchala. Její magie by jí v obraně nijak nepomohla, neměla žádné vlohy k bojové magii jako některé z jejích sester. Kdyby jí někdo napadl, nedokázala by se ubránit ani pomocí magie, ani pomocí jiných svých schopností. Neměla by jak se ubránit. Podívá se na ní a změří si jí pohledem. Nevypadá o nic víc nebezpečně než ona sama, ale netrvalo jí dlouho se naučit, že i ti, kteří na to nevypadají, mohou vládnout silou větší než ona. Popravdě, spousta lidí měla užitečnější schopnosti než ona sama. "Opilce bych ti věřila, ale vraha už tolik ne." Odpoví jí a rozhodně by se nedalo říct, že by vypadala zastrašeně. Ani se tak necítila. Proč by se taky měla bát, ta holka nevypadala nebezpečně, ač jí klidně mohla zabít holýma rukama, což by určitě třeba vlkodlak dokázal, ale kdo ví.
"Takže ti jde čistě jen o zábavu?" Pozvedne obočí a pousměje se. Ona sama podobné věci pro zábavu nedělala, vlastně moc věcí pro zábavu nedělala. Nechodila na společenské události, nechodila do hospod. Netrávila čas tak, jak by možná dívka v jejím věku mohla a nejspíš i měla. Většina lidí se na ní stejně dívala jako na blázna. Dívku, která mluvila s někým, kdo tu nebyl. Neustále si něco mumlala a vypadala duchem nepřítomně. Díky tomu pro ní trávení času ve velké společnosti nebylo úplně nejlepší volbou, jak si zkrátit svůj volný čas. Když jí na to upozorní, zaměří se na svou schopnost vidět duchy. Kupodivu se kolem ní opravdu hromadili duše, ale neměli zrovna sdílnou náladu, protože na ní vrhali nenávistné pohledy. Většina z nich byly ženy. Ušklíbne se, ale nic jí k tomu neřekne. Ona sama by v duchy možná občas nevěřila, ale její schopnost jí tohle nedovolovala. "Tak v tom případě je všechno v pořádku. Povolení máš." Odvětí a usměje se. Jasně, nebyla zvyklá pít alkohol a bylo to na ní hodně znát, ale co s tím nadělá. Jediné, co by mohla, se teď začít opíjet, ale to úplně v plánu neměla. Znamenalo by to totiž, že by musela chodit do hospody. "Ne, neumím. Co mě prozradilo? To šklebení nebo to kašlání."

V samotném centru města jsem se nikdy příliš nezdržoval, to se pořád nezměnilo ani za ta léta, co jsem vlastně nikde trvale nežil. Už tomu bylo deset let, co jsem ze svého rodného místa odešel. Nebo utekl? Čas plynul jako voda, ani jsem jej už nevnímal. A přitom čas je jedna z věcí, která se nedá vrátit, ani kdybychom se na hlavu postavili. Ano, těch deset let bych vrátil velmi rád, zvláště do té osudné doby, kdy jsem byl doslova mimo své tělo. Však já si tu děvku najdu a ufiknu jí hlavu stejně jako všem těm trestancům, zavrčel jsem si v hlavě a pravou dlaň sevřel do pěsti. Ještě jsem trochu svraštil obočí. To byl ale jediný projev vzteku, který jsem povolil. Nehledě na to, že v mé duši ten plamen nenávisti plál pořád. Celých deset let. A jen tak se neuhasí. Možná jsem jen toužil po pomstě.
Vzhledem k tomu, že jsem tu byl ještě pořád docela nový, nedokázal jsem odhadnout, co se o mně už ve městě mezi jeho obyvateli ví, a co ne. Vždycky mi bylo jedno, co si o mně všichni zbylí občané myslí. Změnit jsem se neplánoval. Jen jsem chtěl vědět, jestli si hrát na tajemného muže, co je tu jen na výletě. Přetvařovat jsem se ale stejně neuměl, stejně bych se jednou prokecl, kdybych si nasadil nějakou masku. Někdy jsem byl až nevhodně upřímný. Nu což.
Zahloubaný v myšlenkách jsem se vzdálil od města a narazil jsem na les. Zvláštní, jako by mě k němu pořád něco táhlo. Zřejmě mi byl blízký, protože jsem v něm strávil několik let. V tomhle konkrétně přesně ne, ale však stromy byly všude stejné. Bylo zvláštní tu chodit ve své lidské podobě. Obvykle jsem se proměnil na rysa, abych nebyl tak nápadný. Tady jsem ale nevěděl, zda mi hrozí nějaké nebezpečí, a tak jsem zůstal ve svém lidském těle. Byl to vážně nezvyk. I tak jsem se kolem sebe několikrát rozhlédl, abych se přesvědčil, že mě nikdo nepronásleduje. Možná jsem byl jen trochu paranoidní. To bylo tím, že jediné město, které jsem za těch třicet let poznal, bylo to mé rodné. Tam jsem většinu lidí znal. Tady jsem nevěděl, co mám a nemám čekat.
Zvolna jsem se procházel po lese a vdechoval jeho vůni. Cítil jsem se klidně, a dokonce si tyhle chvíle užíval. Nakonec jsem se zastavil u jednoho stromu, posadil se na mech pod ním a opřel se zády o jeho pevný kmen. Nad ničím jsem nepřemýšlel, oheň ve své duši jsem nechával volně plápolat a nohy natáhl před sebe a přitom je trochu pokrčil v kolenou.

Nad jejími slovy jen pokrčila rameny. Jasně, že jí byo jasné, že by před ní teď neseděla, kdyby tady někdy narazila na vraha, ale třebars zloděj by si mohl chtít ukradnout něco jiného než jenom peníze a podobný nápad by mohli dostat i strážní, kdyby viděli osamocenou dívku v noci se procházet pod šibenicí. Myslela, že by jim zrovna nic moc nebránilo si s ní užít a nechat ji tam dalšímu osudu. Už jen to, že tam lezla v noci by jí víc než jen trochu znemožnilo, vydobít si spravedlnost, protože v závislosti na denní době by bylo žalostně snadné obvinit ji z čarodějnictví. Ale to byl její boj a Bella se do toho míchat nepotřebovala. Vlastně by jí bylo jedno, kdyby se něco takového snad mělo udát i teď. Ona by si poradila... Nejspíš. Záleželo by i na tom, jak moc už je opilá.
Ale na její další větu už nespokojeně mlaskla. Ta dívenka měla tak špatný odhad. Vždyť pro Isabell by nebyl žádný problém nechat jejím hrdlem projít nůž nebo jí jednoduše nechat vzplanout. I když ne, nerada se uchylovala k používání svých schopností, čím víc z nich čerpala, tím dál byla od svého cíle. Čím víc moci si od démona, kterého zavolala její matka, brala, tím více byla její duše zase jeho. Jestli to tak tedy vážně fungovalo a ona nezabíjela zbytečně. To by bylo nesmírně smutné, když se to vezme kolem a kolem. "Tak to ti pěkně děkuju, no... Ale dám ti radu. Nepodceňuj člověka, když vypadá jen jako opilec. Právě z největších opilců se lehko stávají vrazy. Ať už chtě nebo nechtě." Trochu nadzvedla obočí. Vážně by bylo tak lehočké ji zabít zvlášť, když si v hlavince usmyslela, že zrovna Bella vrahem nebude. Ale to bylo jedno, neměla potřebu pořád jen zabíjet. U téhle k tomu asi ani neměla důvod. I kdyby byla čarodějkou, tak určitě ne tou, která by se octla na jejím seznamu.
Prokulila na ni panenky. "No jasně, že nejde jenom o zábavu, ale co by byl život bez ní? Neříkej, že se ráda nebavíš." Probodla ji zkoumavým pohledem. Ne, to nejde. I ona nedokáže být srandy vzdorná. Když ne ona, tak to snad nesvede nikdo. Minimálně v jejich věku. To je hloupost. Ona sama se většinu času chová odměřeně a dospěle, ale nedokáže ani nemůže říct, že by se ráda nebavila. A tahle holka určitě nebude výjímkou. To se jí potvrdilo, když si od ní přeci jen vzala tu flašku. Už se začínala vázně bavit. "Hm... No já ti nevím. Co by tě jen mohlo prozradit, možná obojí?" Nakrčila nos, aby to vypadalo, že její odpověď vyžadovala, kdo ví, jaké přemýšlení. Potom se podívala na obsah láhve. Už tam bylo po málu. Na to se ušklíbla a začala se kymácivě zvedat. "Však to ale nevadí... Já tě naučím, jak pít." Chňapla ji za ruku a trochu s ní cukla, jestli už také nebyla na nohách. "Pojď."

,,ZKURVYSYNE!"
Už to byla chvilka, co Sora tohle zařvala na Petera, který ji nejdřív hodil do zátoky a pak si odkráčel pryč. Byla promoklá až na kost a byla jí neskutečná kosa. Ještě že váček s penězmi něco tak jednoduchého jako voda nemohlo zničit. I přesto byla neskutečně nasraná. Dobře, bylo by to lepší, než kdyby jí oplatil stejnou mincí - krev na obličeji nepotřebovala. K jejímu štěstí se to ale nestalo a ona se klidně mohla vydat do města. Bylo klasické jako vždycky, ale Sora prostě jen nakoupila nějaké jídlo a vrátila se zpět - znovu na sobě cítila zvědavé oči a chtivé prsty by jí nejraději sebraly měšec, který nakonec strčila pod oblečení, aby jí tam jen tak někdo nesáhl - a naštěstí se ani nikdo neopovážil.
Zrovna lenošila ve své noře o dva dny později a žvýkala sušené maso, na její poměry až moc slané. To vinobraní, co si o něm štěbetaly klepny ve městě... asi jsem se dostala do momentu, kdy mám až moc mlsný jazyk, ale proč si neulovit nějakého hezkého kluka... a pak nehodit Peterovi zbytky před dům? zablýsklo se jí v očích a potměšile se uchechtla. Pružně se vytáhla ven jednou z nor. Vytáhla se z pařezu, který byl krásně vykotlaný. Olízla si rty a snažila se zbavit slané pachutě. Chtělo to čerstvou oběť. Měla chuť na králíka, ale ani mršinou by nepohrdla. Cokoliv by šlo. Jen ne to maso. Ano, vydrželo dlouho, ale i přesto se jí ho nechtělo žvýkat pořád. Pár kousků si strčila do kapsy a brzy se vyhoupla do koruny stromu, zatímco očekávala něco, co by upoutalo její pozornost. Nebyla moc vysoko, jen tak, aby tam vylezla. Měla na to vybraný speciálně jeden ze stromů, na který se dalo vyšplhat snadno - Sora sice holdovala zemi, ale netvrdila, že ze vzduchu není lepší rozhled. A brzy spatřila něco zajímavého.
Muž. Necítila ho, panovalo bezvětří, takže nejspíš necítil ani on ji. Muž, asi v jejím věku, nebo aspoň to jí přišlo, se posadil o pár stromů dál a zůstal opřený o strom. Vypadal uvolněně. Pak zavál větřík a do nosu jí vrazil pach kožoměnce. V jejím lese. V JEJÍM LESE. Secvakla tesáčky a zahořelo jí v očích. Ne, do jejího lesa cizí kožoměnec nepoleze! Ale pak si povzdechla. Liška přeci jen nebude mít proti něčemu většímu a navíc mužského pohlaví šanci. Pokud to není králík, což pochybovala. A kdyby to byl pták, asi by letěl. Bude lepší se... zpřátelit. Nebo se aspoň nenápadně vytratit. Zabručela a možnost vytracení vzdala, bylo dobré znát o všechny kožoměnce v okolí.
,,Hej! Osamělá duše opřená o strom!" zavolala jeho směrem. ,,Je vpořádku být v cizím lesem takhle... neopatrný?" okomentovala, jak klidně vydal. To ona by neriskovala. Byla by jako na trní po celou dobu.

Kdo by řekl, že tady potká nějaké stvoření? Jasně, čekala by nějakého rybáře nebo třeba bylinkářku, která se snaží najít nějaké sezónní rostlinky, ale zvřata! Ta se většinou bojí setkat s člověkem. Když tedy nepočítá medvěda nebo vlka. Ti, když mají hlad, mohou být velmi nebezpeční. Ne že by to znala na vlastní kůži, ale tatínek jí o tom vyprávěl. Nicméně ji překvapilo zvíře. Lépe řečeno pes. Asi. Minimálně tak vypadal, ale nikdy neptkala psa, který by vypadal takhle. Dost ji to vyděsilo, protože s vyplazeným jazykem běžel přímo k ní. Vyděšeně ucouvla a potom si všimla jeho ran a zaschlé krve. Určitě musel být unavený a hodně zraněný. Ale na běh mu to očividně stačilo. Nestačila ani vypísknout a nastavila náruč tak, aby to zvíře chytila. Samozřejmě se jí to nepodařilo a skončila na zemi na zádech uvězněná pod psím tělem. Byla jako párátko, takže nebyl problém ji dostat k zemi.
"A-ahoj." Vykoktala ze sebe narychlo stále uvězněná pod jeho tělem. On byl očividně nadšený z toho že ji vidí. Pokusila se posadit, aby si nepřipadala tak bezmocná, protože kdyby chtěl, tak by ji mohl klidně zakousnut! Hrdlo měl blízko své tlamy a jediným pohybe by ho prokousnul. Pokusila se ho ze sebe trošku odstrčit a posadit se. Nakonec se zapřela jednou rukou o zem a ani se nepokoušela vstávat. "Co tu děláš, chlupáči? Ztratil ses?" Stejně jí to nedá, protože jí přide zvláštní jeho zjev. "Nikdy předtím jsem tě tady neviděla... Jsi zvláštní pes, ale jsi fešák." Oparně kněmu vztáhla ruku, aby ho podrbala po hlavě. Kde se tady vzal?

Vdechoval jsem ten příjemně čerstvý vzduch. Byl tu klid, který lahodil mým uším, které ve městě měly opravdu co dělat, aby příliš citlivě nereagovaly na všechno, co se tam dělo. Když někdo upustil kovovou mísu s ovocem, to byl zvuk, o který bych se nejraději ochudil. Nepřemýšlel jsem nad ničím, pro jednou jsem konečně našel klid, který jsem tak dlouho hledal.
Najednou jsem zaslechl něčí hlas. Okamžitě jsem se trochu narovnal, otevřel oči a podíval se na osobu, která na mě hulákala jako na lesy. Doslova. Naklonil jsem hlavu na stranu a chvilku přemýšlel, co jí na to odpovědět. „Nemyslím si, že jsem neopatrnej, starosti nejsou na místě," pokrčil jsem rameny. Je pravda, že na své mluvě jsem za těch deset let nezapracoval. Matka by ze mě byla jistě nešťastná. Tak moc se snažila, abych aspoň svým chováním a přístup nepůsobil jako ten níže společensky postavený. Protože v zas tak potrhaných hadrech jsme nechodil. „Však co zrovna tady může žít? Takovej uschlej les, zcela všední, nijak rozdílnej od jiných dost podobných," pravil jsem dál a na dívku se díval nic neříkajícíma hnědýma očima. Její slova se mnou nijak nehnula. Jestli mě snad chtěla vyděsit, že tu žije nějaké monstrum, které by snad toužilo po mé krvi. Jen jsem už neseděl tak ukázkově jako před sebou. Kdyby se cokoliv dělo, tahle pozice pro mě nebyla moc vhodná. A tak jsem jednu nohu posunul do strany a dost ji pokrčil v koleni, na které jsem si položil předloktí. Druhou nohu jsem nechal nataženou. Takhle jsem seděl dost rozcapeně. Zkrátka jak se na mužského sluší a patří.
Její slova jsem si znovu zopakoval v hlavě a po chvilce mlčení se dal znovu do mluvení: „Nebo by snad tendle les moh‘ někomu patřit? To jako jde?" Upřímně jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Neměl jsme ponětí, že bohatí skupují všechny pozemky, které se dají. Pole, louky, lesy, div ne i řeky. Majetný jsem nikdy nebyl, takže jsem nemohl vědět vůbec nic. Vždyť při vstupu nebyla žádná cedule. A že si ze mě dělá šprýmy! pomyslel jsem si a významně se na ni zadíval. Vlastně celou dobu jsem na ni visel oříškovýma očima, nespouštěl jsem je z ní. A ne jen proto, že byla jediným objektem, který mě na celém lese zajímal. Vyrušila mě snad z nějakého důvodu? Těžko říct. Nevěřil jsem, že by se snad o mě strachovala.
Vítr stále vanul jejím směrem, tím pádem jsem pořád nevěděl, s kým mám tu čest. Slyšel jsem každý pohyb v lese, zvláště teď, když jsem plně vnímal. Ještě před chvilkou jsem relaxoval, to má pozornost byla značně snížená. Kdyby udělala byť jen sebemenší pohyb, slyšel bych to a mohl se na to adekvátně připravit.