Okolí Salemu

Poněkud pochmurná nálada donutila drobnou zrzečku opustit tíhu a smog města a raději vyjít na čerství vzdoušek. Pořádně se oblekla. Kožené kalhoty, košile, obvyklý černý korzet, vysoké černé kožené boty, tepejší kabát a temně černý pášť s kápí usoudia jako dostačující róbu pro pohyb venku na mrazu. Výjímečně nechala ryšavé kadeře jen tak splývat a nezvazovala si je do ohonu. Pro dnešek se jí nechtělo nic lovit, zabíjet, protože zabíjení a lov byli strůjci oné nálady, která jí sice nebyla cizí, ale nepřišla jí, kdo ví jak, příjemná. A nic na tom nezmění ani fakt, že si vzala svoji obvyklou výzbroj, tři vrhací nože u pasu a dvě dlouhé dýky v pouzdře na stehni. Jeden nikdy neví, na co v lese narazí a nepřipravil by se pouze hlupák. Každopádně jí netrvalo dlouho, než se přiblížila okraji lesa, zanechávajíce po sobě stopy, jak šla po zasněžené louce. Cesta sněhem byla těžší, ale ne zdlouhavá, jen v onom hvozdu už si raději dávala pozor, kam šlape. Sníh mohl schovat díru nebo mohl opitcky oddálit sráz a ona si mohla nepěkně ublížit, po čemž zrovna netoužila. Ale vybrala si celkem známou cestu, kterou měla prošlapanou z dob, co přišla do Salemu a aktivně hledala čarodějky, údajně soužící Salem, jež se měli nalézat na každém rohu. Zatím věděla teda jen o sobě... Dobře, nemůže zase přehánět, ale z těma dvěma, co zabila, tady v Saemu narazila jen na pramálo čarodějnic. Ale jak byla ponořená do myšlenek, vytrhlo ji z nich křupaní sněhu. Ne tak hlasité, aby to patřilo člověku, leda někomu, kdo je dost trénovaný, aby nebyl skoro slyšet, ale dost hlasité, aby to patřilo nějaké zdejší šelmě. Moc se jí nezamlouvala ani jedna alternativa, takže si vytáhla jednu dlouhou dýku a podívala se směrem, odkud slyšet křupání sněhu. Po chvíli zahlédla tvůrce zvuku v šedivém kožichu. Byl to vlk. Trochu se přikřila, kdyby po ní zvíře náhodou vystartovalo, ale něco jí nesedělo. Náhrdelník od stařeniky Nettie pulzoval a upozorňoval jí na nadpřirozeno. Nedocházelo jí, že to je díky člověku ve vlčím těle před, měla na mysli, že se blíží zá čarodějnice a půjde po ní. Takže se rozhoda zvíře, ve své vekorysosti odehnat, aby nepřišo k úhoně. Dýku nechávajíce v pravačce a druhou rukou zbírajíce sníh, který po vkovi nasledně hodila, míříce mu na hlavu. "Mazej pryč. Padej nebo budeš mít z kožichu rohožku před krbem nějaký potvory." Mavála rukama ve stylu - kša, kša - a potom po něm hodila ještě jednu sněhovou kouli.

Jeho stopování ho kupodivu nezavede hlouběji mezi stromy, ale naopak na louku, takže se stromy okolo něj rozestoupily a on zaznamenal zvuk, který rozhodně nepatřil zvířeti. Zvedne hlavu a zadívá se na dívku, která stojí na louce a očividně si ho také už všimla. Olízne si čumák a následně nasaje vzduch, společně s tím i pach dívky, ve kterém se mísí magie s jejím osobní vůní. Znovu si odfrkne, jak se snaží dostat opětovně štiplavý pach magie z čumáku. Možná kdyby neměl tak citlivý čich, tak by čarodějku poznal jen těžko. Možná s tím mělo něco společného i to, že on sám byl výtvorem čarodějky a možná na ně byl jeho čich díky tomu citlivější. Nikdy se tím nijak zvlášť nezabýval, protože neměl potřebu se hrabat v archivech či spisech, protože pochyboval o tom, že by mu nějaká čarodějka s chutí povyprávěla o průběhu rituálu, který na něm byl proveden. A ve 21. století se rozhodně nezabýval černou magií nebo okultismem. To byla spíš doména jeho tety, se kterou se stejně skoro neznal. A právě její vina byla to, že se ocitl tady.
Když po něm dívka hodí sněhovou kouli, uskočí. Ne dí svému bystrému postřehu, ale spíš díky instinktům vlka, které v téhle jeho podobě dost převládají. Co si bude nalhávat, kdyby spoléhal stále na svoje lidské instinkty, tak by ve vlčím těle moc dlouho nepřežil. Podívá se na zrzku smutnýma očima, které jsou zkrátka součástí jeho vlčí podoby a lehce nakloní hlavu na stranu. Jako by snad hrozilo, že si ze mě někdo udělá rohožku. Čarodějka by mě nejspíš nechala na pokoji, pokud by poznala, co jsme zač a kdybych narazil na vlkodlaka, tak by nebylo z čeho tu rohožku udělat. Proletí mu hlavou klidná odpověď. Nemá ale jak své myšlenky zrzce sdělit, protože jak je dobře známu, vlci nemají moc dobré sdělovací schopnosti. Mluvit zkrátka neumí. Druhou kouli letící jeho směrem už zaregistruje očima a opětovně uhne. Opravdu nepotřebuje dostat sněhovou koulí do hlavy, sice je vlk, ale bolest stejně cítí. Když pozoruje její snahu dostat ho pryč, trochu ho to pobaví a dostane ze sebe něco mezi štěknutím a zavrčením. V lidské podobě by to bylo asi něco jako zasmání, ale ve vlčí se tohle špatně interpretuje.

Zvíře se na ni koukao, jako by snad z jeho pohedu moha vyčíst, co se jí snaží říct, ale to mělo hold smůu. Bella myšlenky číct neuměla a i kdyby, spíš by jí to fungovalo na lidi, ne na vlky, srnky, išky a podobná zvířátka z lesa. Ale to je uzavřená věc, prostě neumí a konec. Teď se soustředila hlavně na řeč těla toho vlka. Z toho by mohla vyvodit, jestli na ni bude chtíl zaútočit nebo ne.No... Zatím to spíš vypadalo, že se ta huňatá potvora baví pokaždé, když ji mine sněhovou koulí. Co je jako tohle...? Uškíbla se na psovitou bytost před sebou a přemýtala, jestli je tohle zvíře vůbec normální. Neviděla v něm žádné nenormální rysy, ale pořád tu bylo neutuchající puzování kouzelného amuletu, jež jí prozatím výdycky správně upozorni na blížící se nadpřirozeno. Nedávalo jí to valný smysl, ale tak to prostě bylo. Potom jí ale vlkouš obdaroval něčím, co moho být jak zavrčení, stejně dobře by to člověk mohl zařadit do vrčení. "Tak ty si na mě budeš otevírat hubu?" Narovnala se z přikrčení a jedním plynulým pohybem zasunula dýku do pouzdra, při čemž vlka pozorně sledovala, aby reagovala v případě, že by vystartoval proti ní. Potom si přidřepla a začala si se sněhu okolo dělat do zásoby koule ze sněhu, aby jich mohla potom hodit více naráz. "Jen počkej ty potvoro jedna chlupatá, však já ti ukážu..." Mrmlala si po fousy, ale bystré uši šelmy psovité to mohly v klidu zachytit, i když to bylo jedno, protože jí mohl sotva rozumět.
Když už měla dost munice, aby mohla jen házet a nedat tomu smetákovi šanci, aby se všemu sněhu vyhnul usmála se a ještě vlka zkontrolovala letmým pohledem zelených oček, následovaným prohnaným usměvem, slibujícím promočený kožich a při dostatečné snaze nebo při náhodě, kterou by tak ani nemyslela, i pár modřin, kdyby vyvinula dostatečnou sílu. Ale to vyloženě nechce a navíc... Tvoří se vlkům vůbec modřiny? Asi ne.. Nebo jo, ale nikoho to zatím nezajímalo. Tak či onak, prostě dostane, co si zaslouží. "Připrav se smetáku!" Křikla na něj, se spíše hravým podtónem a začala po něm házet sněhové koule. Neházela přesně na něj, ale i do stran, aby ho trefila v případě, že by uhybal, takže by skočil přimo do rány.

Lehce se přikrčí, když na něj znovu křikne a trochu odhalí zuby. Sice sluch nepatří mezi jeho nejsilnější smysly, ale i tak je ostřejší než u člověka. Zkrátka a dobře tohle lehce vyznívá jako hrozba. Navíc vůči čarodějnici je on sám vlastně bezbranný. Sleduje jí a tiše štěkne v odpověď, co taky jiného. Promluvit na ní nemůže a telepatii taky neovládá, takže se s ní nemá jak domluvit. Udělá jeden krok k ní, když zasune dýku a dřepne si. Neuniknou mu ani slova, která si spíš mumlá pro sebe než aby mluvila na něj. Po vlčím se usměje, takže vlastně vycení zuby. Tohle by mohla být zábava. Pomyslí si, když sleduje, jak si dívka připravuje munici, kterou po něm nejspíš bude házet. Jistě, normální vlk by asi utekl. Bývají to plachá stvoření, která před člověkem utečou, pokud jim nehrozí výslovné nebezpečí. To mu nehrozilo, takže jeho vlk měl tendence utéct při nejmenším náznaku nebezpečí. On tu totiž teď nebyl ta největší šelma a to se mu rozhodně nezamlouvalo. Kdyby byl jen vlk a nenacházelo se v něm lidské vědomí už by utekl a zmizel v lesním podrostu.
Sleduje jí obezřetným pohledem, který na oplátku slibuje zase to, že to nebude jednoduchý souboj. V odezvě na její slova vyštěkne, aby jí dal najevo, že on je připravený, to už na něj ale letí další sněhové koule. Lehce se přikrčí a sleduje jednotlivé letící koule. Pár se vyhne, pár jich rozkousne, ale pár ho i zasáhne a ne všechny zrovna šikovně. Jednu ránu schytá do hrudního koše, to nebylo nic hrozného. Jediný problém byl to, že se mu promočil kožich. Další ránu dostal přímo do čumáku, protože nestihl dost rychle uhnout a jak se snažil dostat sníh z čenichu, dostal další ránu a tentokrát do pravé zadní nohy. Ta na rozdíl od ostatních zabolela. Náraz mu nohu podlomil a on, že to nečekal, spadl do sněhu. To byla nejspíš poslední koule, protože žádné další už nelétají. Nathan se tedy zkusí postavit, ale zadní noha se mu podlomí. Tiše kníkne a podívá se na svojí tlapku. S velkou pravděpodobností to bude jenom naražené, ale stejně to bolí. Navíc on dobře ví, že naraženina bolí často daleko víc než zlomenina.

Jak si tak chystala sněhové koule, letmo si všimla, že jí její nynější zvířecí společník ještě snad vyzývá, aby zrychlila a nezdržovala to. Donutil jí se usmál, aniž by si to uvědomovala. Ty si ale zvláštní zvíře... S úsměvem kroutí hlavou a myšlenky jí utečou k jejímu příchodu do Salemu, kdy měla debatu s klukem, který byl dle jejího postřehu čaroděj. Tehdy říkala, že vlci k městu moc nechodí, protože je tu negativní energie... Buď měl tehdy pravdu ten kluk nebo bylo s tímhle vlkem opravdu něco špatně. No... Její ego rozhodně nepřipustí první možnost, takže je divný ten vlk. Ale nějak jí to nevadilo, vlastně ji rozesmál, jak se vyhýbal sněhu a nebo po něm chňapal, aby ho netrefila. Svůj smích neslyšela tak dlouho, že ho skoro ani nepoznala, tedy když mluví o tom opravdovém. Na chvíli se zarazila, ale bylo jí to vlastně jedno. Neuškodí jí, když si vychutná mizivý okamžik štěstí a odprostí se jen na moment od chmur a zlých vzpomínek, co jí tíží. Možná je vrah a mnozí můžou říct, že si žádné štěstí nezaslouží, ale ona ho potřebuje. Čas od času musí být přeci jen i ona šťastná, i když jen díky takové hloupůstce. Takže se zase probrala a pokračovala v házení sněhu na vlka. Radostně vypískla, když ho zasáhla, a potom znova, ale po posledním zásahu s tím přestala, protože do hodu nejspíše dala moc síly a vlk spadl na zem. Trefila ho do zadní nohy a asi mu něco udělala. To zrovna teď nechtěla. Jednou vrah, vždycky vrah... Pomalu se zvedla a ještě pomaleji šla ke zraněné šelmě. Postupovala opatrně, raněné zvíře by mohlo zaútočit... "Jsi v pořádku? No tak, zvedni se... To-to jsem nechtěla, promiň." Přišla si trochu jak idiot. Mluvila tady z nebezpečným zvířetem, které jí tak sotva mohlo rozumět, a ještě se mu omlouvala. Ne, to nebylo zrovna běžné. Jenže se teď cítila provinile, sesypalo se to na ni a ona chtěla, aby mu nic nebylo. Přeci jen by to byl hrozný pocit, že už zabijí i při takovéhle aktivitě... Každopádně k němu došla a přidřepla si k němu dost blízko na to, aby se ho dotkla, kdyby chtěla. Potom k němu natáhla ruku, ale ne úplně k němu, kdyby jí chtěl kousnout, aby měla šanci uhnout. "Jsi zvláštní zvíře, víš to? No... I kdyby ne, tak prostě si a díky tomu to rozchodíš. Jelikož si určitě rarita svého druhu, musíš být vzorem pro ostatní." Usmála se na něj, povzbudivým, milým úsměvem a byla ráda za to, že jí určitě nerozumí, protože její slova byla leda tak k smíchu.

Bylo zvláštní v jakém rozpoložení se právě nacházel. Vlk v něm většinou ve zvířecí formě převzal otěže a převládalo tak vlčí chování založené na instinktech a pudech. Obyčejně by před člověkem utekl stejně jako každý jiný vlk. Jenže už od rána byl ve zvláštním rozpoložení, obyčejně by si totiž užíval svojí práci. Pečení bylo vždycky jeho hobby, takže to ani tak moc jako práci nebral. Kdyby se nedostal sem, tak by s velkou pravděpodobností stejně skončil jako kuchař nebo něco podobného. Zkrátka by zůstal spojený s gastronomií. Lehce pohodí hlavou, aby zahnal vzpomínky na svou minulost. Opravdu se teď nechtěl zabývat nostalgickými myšlenkami na svou rodinu a možnosti, které mohl mít, kdyby tak hloupě neutekl z tetina domu.
Po koulování a zkoušení toho se postavit si raději zase lehnul. Bylo jasné, že jednou se bude muset zvednout, ale teď to nehodlal dělat. Raději svou pozornost zaměřil na dívku, která se blížila jeho směrem. Vypadalo to, že se snaží ho nevyplašit. No, měla by, protože v podobné situaci se vždycky vlk dostával do popředí. Nathan byl zraněný, i když nijak vážně, ale i tak. Automatická obrana byla základním kamenem pudu sebezáchovy. Když se mu omluví, tak tiše kníkne, ale nespouští z ní pohled. Může sice vypadat uvolněně, ale jeho svaly jsou připravené kdykoli uskočit a utéct, bolest nebolest. Zabít se zkrátka nenechá. Navíc by to byl skandál. Pekař, který byl vlkem. Salemský lid by se o tom bavil nejspíš ještě dlouho. Když k němu natáhne ruku, nasaje už po několikáté její pach. Pořád je v něm cítit magie, ale když tu vytěsní, tak musí uznat, že voní hezky. Nehledě k tomu, že z ní je trochu cítit i lítost. Ano, i ta má určitý pach, stejně jako každá jiná emoce. Následně si ale stejně odfrkne, aby dostal z čenichu štiplavý pach magie. Nelíbí se mu, nemá na to zrovna hezké vzpomínky. Když se ho snaží povzbudit, opět ze sebe dostane zvuk, který by mohl být považován za smích. Pro vlka dost netypické, ale zkrátka se v něm ten člověk občas nezapře.

Když k němu natáhla ruku, truchu se jí třásla. Byla nervózní a nejistá vlkem, ale nakonec jen nasál její pach a nechal jí tam dřepět, jak se jí zlíbí. No... Dřepění jí moc nevyhovovalo, přeci jen být ve dřepu delší dobu nebylo příjemné. Po chvíli by jí tahaly šlachy a ztrácela by rovnováhu a prostě to nebylo pohodlné, takže si pod sebe nahrnula svůj plášť, aby neseděla přímo na sněhu a posadila se do tureckého sedu. Ale teď se soustředila hlavně na vlka před sebou. Vypadal, že se jí směje, jakoby jí snad rozuměl. To bylo divné. I amulet na jejím krku jí říkal, že tady něco nesedí, jenže při rozhlédnutí nenarazila očima na nic jiného, co by mohlo být podezřelé, takže skutečně muselo být něco špatně s tím vlkem. "Tyse nejsi obyčejný vlk, že ne?" Podívala se na něj vědoucím pohledem, i když si ve skutečnosti vůbec nebyla jistá, zda má pravdu. "A rozumíš mi, že ano? Dvakrát mrkni, jestli jo! A nebo prostě něco udělej!" Trošku ji to začalo zajímat a možná ji i bavila myšlenka, že by to byl člověk ve vlčím těle, takže nadšeně, ale dosti prudce rozhodila rukama. Bez myšlenky na to, že by ho mohla vyplašit a on by jí naoplátku mphl hryznout nebo v lepším případě jenom zdrhnout. I když by to bylo trochu smutné, protože to byla za poslední dobu jediná živá bytost, se kterou prohodila pár vlídnějších slov nebo spíš, které řekla pár vlídnějších slov. Ale co se dá dělat?

Lehce nakloní hlavu na stranu, když pozoruje její počínání. Přesněji to, jak si sedla na svůj plášť, aby nemusela sedět na sněhu. To bylo pochopitelné. Ani jemu nebylo kdovíjaké vedro, ale ani zima, naštěstí ho kožich hřál dostatečně na to, aby nezmrzl, i když si dokázal představit příjemnější místa než zasněženou louku. V duchu se zasměje, když je obviněn z toho, že není obyčejný vlk. No, nějakou dobu ti to trvalo, čarodějko. Pomyslel si a následně si stoupne na tři nohy, protože na tu jednu zadní se raději nepostaví. V lidské podobě to bude rychle pryč, takže by asi bylo lepší se přeměnit zpátky. Podívá se na dívku, která ho sleduje a nejspíš čeká na nějaké znamení z hůry, že opravdu není normální vlk. Dojde tedy kulhavě k ní a skloní hlavu, načež zaboří zuby do látky pláště, na kterém sedí a lehce zatahá. Zkrátka jí potřebuje nějak naznačit, aby mu ho půjčila, protože válet se tu ve sněhu, ještě nahý, to opravdu není lákavá představa. Po chvilce plášť pustí a zvedne hlavu tak, aby viděl na dívčin obličej, couvne o pár kroků a sleduje, co se bude dít.
Nějakou chvíli to sice zabere, ale nakonec mu dívka plášť půjčí. Vezme si ho tedy do zubů a trochu poodejde, pak plášť rozloží a přejde na něj. Zuby chytne jeden cíp a překulí se tak, aby byl pláštěm obalený. Takhle by měl být alespoň trochu chráněný před zimou a taky ho ta dívka hned neuvidí nahého. Když si je jistý, že je opravdu pečlivě zabalený, začne se přeměňovat. Nějakou dobu to zabere, ale nakonec tam leží nahý, zamotaný jen v plášti, který ani není jeho. Párkrát rychle zamrká, načež se posadí, aby opět viděl na dívku. "Abych ti odpověděl, tak ne, nejsme obyčejný vlk." Pronese klidně a opatrně, přičemž si rukou sáhne na místo, které ho bolí. Nejspíš s ohledem na tu ránu koulí. Opravdu do bude jen naražené, protože bolest začíná pomalu odeznívat. Třikrát hurá rychlé regeneraci.

Kupodivu ho svým počínáním nevyplašila, jak si uvědomila, když jí došlo, že se jí to mohlo vymstít. No, ale nestalo se, za což byla celkem ráda, nestála o kousanec nebo drápanec, ale vlkouš jí taky trochu zaskočil. Zvednul se - ano to je normální - a pomalu šel nebo spíš kulhal k ní a potom jí začal tahat za plášť, jakoby jí ho chtěl sebrat nebo jí spíše donutit, aby mu ho dala. "Přestaň! Roztrhneš ho a potom já roztrhám tebe." Podívala se na něj přísným pohledem a trochu se zamračila. Potom se na ni ale ta chlupatá potvora podívala pohledem, který jí říkal jasně a zřetelně, že je to na ní, ale ten plášť by chtěl, načež zakňučela a podívala se na něj pohledem dotčeného a částečně ublíženého štěněte. "Ale nose tak... Vždyť mi bude zima..." Podívá se na něj se stejným výrazem jako předtím, ale jak se na toho chlupáče dívala, pomalu pookřavala, až to nakonec vzdala. Poraženecky vydechla a sklonila hlavu. "Tak fajn! Ale moje slova platí, roztrhneš ho a já roztrhám tebe. Je ti to jasné?" Propíhla ho pohled a zvedla se.Rozvázala si plášť a podala mu ho. A než se stačila pořádně rozkoukat, zase ji to zvíře zaskočilo, když se do toho pláště zamotalo a po chvíli - ne zrovna krátké - se před ní posadil člověk. Muž, ne zas o tolik starší než ona. Trochu zarostlý, ale celkem pohledný. Zamotaný v plášti, ale i tak byly vidět ucházející rysy jeho těla. Popravdě jí skutečnost, že tady před ní není nahý jen díky existenci jejího pláště, vytvořila ruměnec ma tváři, ale jen mírný, což by se dalo svést na mráz. Ale to bylo fuk, protože se chtěla soustředit na to, co říká a možná mu i odpovědět. "Hm... To vidím. Nevěřil bys tomu, ale je to tak. A aby bylo jasno, ten plášť chci vrátit, ne hned, ale až se naše cesty rozejdou nebo mi bude zima, budu ho mít." Miloučce se usmála a dál ho zkoumala očima, i když teď se spíše soustředila na to, jestli pro ni může znamenat hrozbu. No... Při nejhorším by určitě hořel dobře, ale bylo by mi líto toho pláště...

Dobře, možná nebyl nejlepší nápad se proměnit takhle v zimě a navíc obklopený sněhem bez možnosti se obléct do něčeho teplejšího. Pochybuje o tom, že by ten plášť roztrhl, protože by se mohl trhnout na místě, které by nebylo úplně příhodné. Obezřetně sleduje dívku, která mu pohled oplácí. Nejspíš nečekala, že opravdu bude v tom vlkovi někde lidská duše. No, zmýlila se. Navíc teď vypadala víc obezřetně než předtím. Jako by se bála toho, že jí něco udělá. Jako by snad mohl být nebezpečnější jako člověk než jako zvíře. To ona tu byla ta silnější, i když o tom asi sama netušila. Bylo to zkrátka tak. Nehodlal jí to však říkat, protože by se mu to nemuselo ve výsledku moc vyplatit. "To bych se měl pak vrátit do vlčí formy, jinak zmrznu." Pronese šeptem, ale v hlavě si pak ještě doplní: A ty bys z toho asi taky měla šok. Jasně, v jeho době by asi nebylo nic divného vidět někoho, koho vůbec neznáte, nahého, ale tady v Salemu? V sedmnáctém století? No, tady to nepřicházelo v úvahu. Tedy pokud dotyčný pár nebyl manželi nebo tajnými milenci, pak jistě, ale celkově tu společnost fungovala jinak, než na jakou byl zvyklý ve svém mládí. "Co vůbec dělá dívka jako ty sama v lese, o kterém se vypráví, že tu žijou bestie? Asi to bude tím, že jsi čarodějka, co?" Pronese otázku a rovnou jí tak i upozorní, že moc dobře ví, co je zač, i když ona asi moc dobře nevěděla, co si má myslet o něm. No, to nebyl moc jeho problém. I když normálně by se asi styděl s ní mluvit, nebo by neměl tu potřebu, tak teď to bylo trochu jinak. Navíc by běžně před čarodějnicí někam zmizel. "Táhne tě sem touha udělat nějaký temný rituál, sbírat bylinky, i když ty v zimě asi moc nerostou, nebo jdeš obětovat koťátko Satanovi?" Nadnese nějaké možnosti a usměje se. Předpokládá, že všechno z toho budou jen blbosti, které si právě vymyslel, ale nedivil by se, kdyby něco z toho čarodějky opravdu dělaly.

Jak tam tak stála a sledovalo ho, založila si ruce na hrdi. Na celé se jí udělala jemná vráska. Mohl by jí být hrozbou? No... Svalů měl dost, to bylo zřejmé i přes její plášť a byl hubený, celkem vysoký nebo spíš vyšší než ona. Mohl by být rychlý a možná mrštný, i když to asi ani ne. Nebo aspoň ne tak jako ona, protože ho ta výška může omezovat. Každopádně tam stojí bez zbraně a jen stěží by jí stihl něco udělat holýma rukama, než by skončil s dýkou v srdci. Ale potom tu byla otázka, jestli se umí pouze proměnit ve vlka nebo i něco víc. Tato nejistota ji trochu znervózňovala, ale nedala to na sobě znát. Ale v každém případě se o nic zatím nepokusil a nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad k něčemu chystal. Takže neměla problém a pustila se s ním, více méně v klidu, do řeči. "Dobře postřeh, Vlku. I když vlastně ne takno dobrý. Že si jen tak poznal, že jsem čarodějnice, to tleskám, ale není to důvod mě přítomnosti zde." Mluvila klidně a vyrovnaně bez toho, aby dala znát cokoli jiného, jen u jeho oslovení dala výraznější podtón. Snad jako by ho pobízela, aby jí řekl jméno nebo spíš, aby jasně řekla, že není jediný, kdo má něco na toho druhého, tak ať se nepokouší někomu něco říct. Ale nezaznělo to zas tak výhrůžně, takže se jednalo spíš o první možnost. Popravdě si sama nebyla jistá, ale to se jí poslední dobou stávalo dost často na to, aby si s tím nedělala moc hlavu, protože by měla řešit důležitější věci než to, že tak docela neví, co chce. Třeba, pro tuto chvíli, zjistit víc o vlkočlověku před ní, co není vyloženě vlkodlak. Možná by věděla, co je zač, kdyby se o to kdysi více zajímala, ale to nevadí, ona si na to přijde sama a kdyžtak po svém. Mlaskla a povzdechla si. "Koťátko ne. Chtěla jsem obětovat vlka, ale ty si mi to pokazil. Měla jsem za to, že to budu mít rychle z krku, ale teď musím hledat jinýho, protože ty nejsi obyčejný vlk, ale nějaký prašivý hybrid..." Mohlo mu být jasné, že to nemyslí vážně. Občas jí cukly koutky nahoru a celkově měla hraný, melodramatický tón, že to prostě musel poznat i blbec, že kecá. "Vlastně jsem díky takovým jako jsem já, když to chceš vědět. Lovím je." Pokrčila rameny a přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Potom si dřepla, i přes nechuť sedět ve sněhu, na zem a propíchla ho pohledem, avšak ne nevraživým, spíše zvědavým. "Ale dost o mě..." Mávla rukou, jako by řečí o ní nestáli za řeč, což bylo smutnou skutečností, že nestáli, minimálně ne ve slušné společnosti. ...pověz mi něco o sobě. Přece nebudu mlít pantem jenom já. Hm... Co bys mi jen mohl říct?" Poklepala si prstem na bradu, jako by nad tím snad musela přemýšlet. "Tak třeba co si k čertu zač?" To už si vysloužil podrážděný pohled, ale to víceméně jen proto, že ji štvalo, že to sama neví.

Možná by si mohl stoupnout, když i ona stála, ale to by pro něj znamenalo, že by musel stát holými chodidly na sněhu a to rozhodně neznělo moc příjemně. Spíš by mu byla větší zima než teď a určitě by se ohlásily i nějaké omrzliny. Sice se jeho tělo hojilo rychleji než obyčejného člověka, ale přesto si nemusel projít tou bolestí. Trochu ho znervózňovalo to, jak si ho prohlíží. Zkrátka nebyl zvyklý, aby si ho takhle někdo přeměřoval. "Netuším, co je na mě tak zajímavého." Zabrblá si pro sebe a pohled jí opětuje. I když po chvilce pohledem uhne a začne s ním pročesávat okolní lesy, načež se vrátí pohledem k dívce před sebou, ale občas stejně očima uteče k lesu, jako by snad hledal nejkratší cestu k úniku, což klidně mohla být i pravda. On sám si toho moc nevšímal, vzal to zkrátka jako součást sví povahy, takhle se choval občas i v pekařství, když tam bylo narváno. Necítil se tam dobře a chtělo se mu někam utéct. "Nebylo to jen tak, upřímně je to z tebe cítit na sto honů. Štiplavý smrad magie je dost specifický." Odvětí lehce znechuceně a nakrčí nos, který naštěstí v lidské podobě nemá tak citlivý jako v té vlčí, ale kdyby se snažil, tak i teď by jistě zachytil ten štiplavý pach, který se okolo ní vznášel. "Stejně jako ze všech ostatních tvého druhu. Zkrátka smrdíte magií." Poznamená ještě a dál má nos nakrčený, jako by cítil něco opravdu odporného a to napovídal i jeho výraz. Zkrátka neměl pach magie rád a kdo by se mu mohl divit, když magie ho dostala sem. Kvůli té troše magie, kterou nejspíš vládla jeho teta utekl do lesa, kde se kvůli magii dostal o několik století do minulosti, kde se kvůli magii stal kožoměncem. Dobře, sice na tomhle měl taky trochu svůj podíl, ale to, že si nevybral jí, ještě neznamenalo, že ho má proměnit ve vlka. Místní holky byly občas přecitlivělé. "Tak to je mi vážně líto, že jsme ti překazil plány. Sem vlci stejně moc nechodí, nemají to tady rádi. Nemůžu s nimi než souhlasit. A prašivý vážně nejsem, jinak bych asi nemohl pracovat s jídlem." Pronese a trochu víc si jí prohlédne. Lidské oči si zkrátka všímají jiných věcí než ty zvířecí. Těm jde zejména o to, jestli je člověk před nimi nějak děsivý a jestli se od něj mají držet dál. Lidským jde spíš o proporce a vzhled a musel uznat, že dívka před ním byla pohledná, navíc mu svým oblečením připomínala jeho dobu víc, než ty ostatní, které tu potkal. Na rozdíl od nich měla kalhoty a ne několika vrstevnou sukni s korzetem. "Lovíš ostatní čarodějky a nevíš, co jsem zač? To jsi asi v Bradavicích nedávala moc pozor." Neodpustí si menší poznámku, kterou odkazuje na svojí dobu, i když to dívka před ním asi jen těžko pochopí, proto to raději řekne tišeji, ale nevylučuje to fakt, že to mohla zaslechnout. "Kolik ti je? Osmnáct nanejvýš a zabíjíš tobě podobné? Myslel jsem, že mezi sebou máte nějaké rodinné svazky nebo aspoň, že si pomáháte, máte se v úctě a kdo ví co jiného. Navíc musí být ostatní čarodějky zkušenější než ty, ne?" Nadhodí tentokrát už normálně nahlas, aby ho bez problémů slyšela. Když se ale zeptá na něj, trochu se zarazí a na chvíli se odmlčí. Jasně, mohl by jí tu vyklopit, co je vlastně zač, ale proč to dělat, když to znamená, že je to menší triumf v jeho rukávu. Který teď teda neměl. No, nejspíš jen chyba v Metrixu. "Jsem Nathan Fleming, pekař." Odvětí a usměje se na ní. "A tvoje velectěné jméno?"

Když ho sledovala, na nějakou tu chvíli jí pohled oplatil, než začal zkoumat les okolo. Těžko říct, jestli něco cítil nebo slyšel, možná měl zesílené smysly a postřehl něco, co jí uniklo. Nebyla to milá představa, že ví o něčem, co by se mohlo blížit dřív než ona a mohl by toho využít proti ní, aby si sám zachránil krk. Sama si díky tomu začala prohlížet okolí, jestli něco alespoň nezahlédne. Ale nikde se nic nehlo a ani neslyšela praskání větviček pod tíhou kroků, ať lidských či zvířecích. To jí přidalo na klidu, ale zajímalo jí, co se mu honí hlavou. Že by se jí snad bál a chtěl od ní utéct? No... Nebylo by to nejhloupější, ale utéct by ho nenechala. Pořád měl její plášť a ten by jí scházel. Zadívala se na kus oblečení a když jí vytrhl svými slovy z myšlenek, dotčeně a částečnězahanbeně se ušklíbla. "Co tím chceš jako říct? Že čarodějky smr..." Zarazila se a na chvíli se zamyslela. "Čarodějky vem čert... Chce s tím jako říct, že já smrdím? No chtěla bych vidět tebe! Beztak páchneš, jak mokrý pes a mé tady budeš něco vyčítat." Trochu uraženě si zkřížila ruce na hrudi a našpulila rtíky. Nijak zvlášť se jí to ale ve skutečnosti nedotklo, ale bylo to velmi nezdvořilé. Bylo to vlastně stejně úplně jedno. Jednou, jestli se toho dožije, čarodějnicí nebude a už si jí nikdo ani nebude moci stěžovat, že smrdí. Ale musela mu uznat, že drzoun je teda prvotřídní. Ale postupně pookřála, když mluvil dál. Protože jí potvrdil její slova, která možná na tom samém místě říkala sama víc jak rok zpátky, i když to spíš ne, teď byla hlouběji v lese, a taky jí trochu popletl větou, co jí nedávala valný smysl, takže v ní probudil zvědavost. "Já vím, že sem vlci moc nechodí, sama sem se to kdysi snažila objasnit jednomu cápkovi, ale snažil se to vyvrátit... No ale nechápu, co má tvůj argument za efekt na to, jestli si nebo nejsi prašivý. Zaprvé, lidi jsou rádi i za polévku, do které předtím někdo naflusal, když nemají co jiného do žaludku a zadruhé jsem ani nemyslela vážně, že jsi prašivý." Pronesla s jistou malou dávkou humoru ve hlase a dělala, že nevidí, jak si jí prohlíží. Nevypadal, že by nějak zkoumal potenciální hrozbu, jako tomu dělala před chvílí ona, spíš zkoumal její vzhled a celkové vzezření. Prostě úplný povrch její osoby. Její zevnějšek mu všem těžko mohl prozradit víc než, že má rezavé vlasy, zelené oči, pěknou tvářičku a malou, hubenou postavu. Přes oblečení těžko mohl vidět svaly a jinak na ní stejně moc vidět nebylo. Možná tak ženské křivky, ale ty kabát dost zakrýval, takže ani ty její společník Vlček zkoumat nemohl. Ale potom změn vypadl nějaký nesmysl. I když věta možná nebyla určena jejím uším slyšela ji dosti zřetelně na to, aby svraštila obočí a se zmatením v očích se na něj podívala. "Kdeže?" Netušila, o čem to vlastně mluví, takže to lehce přešla, ale následně se zarazila nad jeho dalšími slovy a samozřejmě otázkami. "Já si nevybrala být čarodějkou." Řekla stroze a její oči jako by potemněly. Její výraz dával jasně najevo, že mu to jako vysvětlení musí stačit a že už se na dané téma nechce dál bavit. A když se představil rozmrkala se a teď už s přítomným výrazem v očích zase veselejším tónem pronesla pár vět. Těší mě, pekaři Nathane. No, ráda bych se ti představila, ale, jak už jsem řekla, už mě nebaví mluvit u mě, takže můžeš povídat ty. Ale možná, když se pořádně zaposloucháš, řekne ti moje jméno vítr svištící v korunách stromů." Věnovala mu potutelný úsměv a zvedla jedno obočí ve znamení, že si může dělat, co chce, ale ona už nic nepoví, dokud nezačne mluvit i on. A ne se pořád vyptávat.

Zobudil som sa po dlhom spánku, ani som zprvu nevedel kde sa nachádzam. Lysé konáre o seba lomozili. V korunách hvízdal vietor. Postavil som sa na trochu skrehnuté nohy, ktovie ako dlho som spal. Bol som mŕtvy? pomyslel som si a kráčal som dolu z návršia. Podomnou kdesi dolu sa črtalo mestečko. Bolo vidno z okien teplé a jasné svetlo ohňa. Ako dlho som už nevidel oheň, napadlo ma. Po ceste som nikoho nestretol a ktovieako mi to neprekážalo. Nikde nikto, je to priam ideálne, veď kto by sa motal po okolí sám a v tomto nečase? zakrútil som sa do plášťa a postupoval dolu. Rád by som spal, ale na nejakom normálnom mieste, nie niekde vonku pod stromom. Ale vlastne prečo na moje telo sadol spánok a práve v tom najnevhodnejšom čase, nechcel som pripúšťať možnosť, žeby som mrazu podľahol. Dlhými krokmi som sa blížil do mesta. Ale prečo práve tam? Možno to bol osud alebo nejaká iná hra. Mal som pocit, že celé toto miesto je podivné. A zvláštne je, že už na tak dlhý čas som sa usadil na jednom mieste. Toto mesto ma ničím nepriťahovalo, ale na druhú stranu podvedome som tu ostával, akoby niečo očakával. Nejakú zmenu v mojom živote. Vlastne, otec sa nikdy neusadil, stále cestoval a domov chodil málokedy, predsa, nejaké tie tulácke gény možno urobili svoje. Kto vie? Už som kráčal ulicou a zamyslene som sa pozeral po budovách. Boli zlovestné a týčili sa ako veže. Zastavil som na konci hlavnej, širokej ulice. Bol tam vyzajdený a udoupaný sneh mnohých nôh. Zaujímavé, málokto mesto opúšťal a občas sem pribudol niekto nový. Ani zďaleka som sa tu neusadil, ani som neplánoval tu nejako dlho ostávať. Ale keď sa niekde objavilo podozrenie na nejakú záhadu, musel som to stoj čo stoj preskúmať. Nič som nenechával na náhode. Moja temná postava stála na rohu nepovšimnutá. Ľudia prechádzali okolo, náhlili sa za svojou robotou? To som nevedel. Iba stom stál a osttrým pohľadom sledoval dianie na ulici.

Cez noc sa pod vplyvom slabého vetra zo severovýchodu prihnali čierne mračná obťažkané nielen dažďom, ktorý bol už tak častý, že ho každý bral ako samozrejmosť, ale aj snehom. Pomedzi rýchlejšie a ťažšie padajúce kvapky vody prelietávali malé biele čiastočky celé hodiny, padali a mizli v špinavých výmoľoch a dierach na cestách či sa zvírili v sivom dyme stúpajúcom z komínoch vyššej triedy, než do ktorej patrila väčšina obyvateľov Salemu. Ešte večer, keď bol na poslednej obchádzke, neveril, že sa to udrží, pretože stačilo krivo stúpiť a už boli jeho čižmy pripravené na ďalšie umývanie. Bože, ako to len nenávidel! Neustále to oblečenie drhnúť a starať sa oň lepšie, než sa François kedy staral o seba samého...veď to nebolo normálne! Privádzalo ho to do šialenstva a mnohokrát potichu rebeloval, keď zafúľaný kráčal ulicami mesta, bijúc žobrákov, aby sa pratali z cesty alebo popiskujúc po peknom dievčati, čo akurát prešlo popred neho. Jeho skromná prítomnosť, značne predĺžená, ako pôvodne plánoval, proste rozburovala nepokojné vody a prilieval olej do ohňa, až blčal, no nemal v pláne krotiť svoj temperament, aby si na ňom jeho veliteľ mohol honiť ego. Inokedy by sa choval inak, ale keď vám velí chlap, ktoré by ste zložili jednou ranou, popri čom sa mu trasú kolená už aj pri zvýšenom hlase? Nie, to nebolo nič pre toho, čo mal zabíjanie Turkov ako koníček a náplň života zároveň. Nemal nočnú stráž, a tak mohol ísť spať, no prebudil sa do značne bieleho rána, čím sa všetky jeho predpovede tak trochu nesplnili. Sneh sa udržal a podľa sivých mrakov tak skoro ani nezmizne, takže minimálne do Troch kráľov sa bude musieť trebať závejmi (ak také narastú) a šúchať si ruky, aby mu nezmrzli v tom tenkom oblečení, ktoré mestská rada nazývala uniformou. Bolo ti treba sem chodiť? Pýtal sa sám seba, no odpoveď poznal aj bez toho. Potreboval sem ísť, nemal na výber, ak chcel o sebe zistiť čosi viac. Svoje korene a pôvod, kto je v skutočnosti a do akej rodiny sa to vlastne narodil. Chcel vedieť všetko a jediný nezainteresovaný pohľad na vec mu asi mohol dať len jeho nevlastný brat, Jonathan Shareburg, najmocnejší (alebo iba najbohatší) muž od Bostonu. Do obeda mal relatívne voľno, a tak s pár chlapmi hral na kasárňach karty a jednému rozbil nos, keď ho porazil, a tak si napokon radšej zobral veci a išiel sa pripraviť na svoju vlastnú stráž.