Okolí Salemu

Byl obeznámen s tím, co by mohl v lese potkat nebo vidět. Věděl moc dobře o čarodějnicích a také o ostatních vlkodlacích, které mezi obyčejnými občany města dokázal již snadno rozeznat. Kdyby mu však před několika lety někdo s naprostou vážností ve tváři oznámil, že čarodějnice a vlkodlaci existují, tomu člověku by ani za nic nevěřil a s velkou pravděpodobností by ho nazval bláznem a ještě se mu vysmál do tváře. Po zkušenostech, které nabral tady v Salemu, byl už však schopný uvěřit čemukoliv, co se mu někdo mohl pokusit navykládat. Přesto jeho kroky čím dál tím častěji směřovaly do lesa, kde mohl snadno narazit na něco nebo někoho, kdo pro něj mohl být nebezpečím. Byl sice vlkodlak a zajisté by se do jisté míry dokázal ubránit, ale z takových čarodějnic měl od dob Tabithy opravdu obrovský strach a jen tak by žádné další nevěřil, jako se snažil věřit jí. Alespoň do té doby, než se vůbec dozvěděl, co je zač a než ho proklela a vyřízla mu jazyk, čímž si stejně nijak nepomohla. Stále to ale nedokázal pořádně srovnat se světem, ve kterém ztratil oba rodiče a svou sestru, to byla daleko větší bolest než to, když mu Tabitha jazyk vyřezávala. Jednou by si přál, aby se mohl vrátit a znovu se vidět s bratrem, kterého ze své rodiny v tuhle těžkou dobu tak moc postrádal. Nebyl ale natolik sobecký, aby si přál, aby se jeho bratr dostal taktéž do této doby. Kdyby se někdy něco takového stalo, nikdy by si nedopustil to, že odešel a vůbec kdy do toho lesa vkročil.
Teď se mu ale přímo před očima objevil daleko jiný a složitější problém, nad kterým musel přemýšlet. Moc často nezacházel tak hluboko do lesa, ale uvědomil si, že se tam nachází, až když bylo příliš pozdě a on uviděl tu dívku, která se přehrabovala ve vnitřnostech neznámého mrtvého. Neviděl jí zatím do tváře, ale podle dlouhých vlasů a šatů, které v šeru zahlédl usoudil, že to dívka opravdu je. O to víc ho ta skutečnost překvapila, ale také o to víc cítil potřebu odtamtud co nejrychleji vypadnout. S tímhle nechtěl mít nic společného a ani netoužil tak moc vědět, co se to tam děje, aby tam zůstával. Chtěl co nejrychleji vzít nohy na ramena a zmizet tak rychle, jak to jen šlo. Kdyby to šlo, z jeho úst by se nejspíše dostala nějaká slova hněvu, když zakopl o kořen, místo toho se mu jen tvář zkřivila v zamračení a v té krátké chvíli, kdy se chystal posbírat ze země jak sebe, tak i papíry, jež se rozlítaly všemi směry, nastražil uši a zhluboka se nadechl, aby zkontroloval situaci, ve které se mohl nacházet. Chtěl vědět, jestli dívku ucítí u té mrtvoly, nebo jestli se naopak blíží k němu. Než se ale vůbec stihl nadechnout a zjistit, kde se dívka nachází, prudce sebou cukl, když zničehonic viděl, jak se větev stromu zabodla v zemi těsně nad jeho ramenem. Instinktivně si dal ruce kolem hlavy, aby se mu další větev nezabodla přímo tam, ale už v tu chvíli moc dobře cítil, jak se v něm probouzí to zvíře, ve které se měnil každý úplněk a které tak bytostně nenáviděl. Už-už se chtěl obrátit a pohlédnout té vražedkyni do tváře, když v tom ho i tentokrát předběhla a sama tak učinila, když ho uchopí za rameno a sama ho obrátí tak, aby k ní byl čelem. V tu chvíli už nemá ruce kolem své hlavy, nýbrž jí hledí zpříma do obličeje, v očích se mu nelidsky leskne a zuby - v tuhle chvíli ještě stále lidské, než nastane čas dalšího úplňku - má vyceněné jako nějaké zvíře. Z krku se mu ozve zvířecí zavrčení směřované jejím směrem, ale přesto ta zloba nepřekoná strach, kterého je jeho mysl přeplněná a výraz v obličeji se mu změní na ten, který v něm měl ještě před chvílí. Hruď se mu divoce zvedá pod hlubokými nádechy a brada se mu třese strachem z neznámé. Listy mu vypadnou z rukou, když se snaží dostat zpět na nohy, nevnímaje její otázku, na kterou jí stejně nemůže podat slovní odpověď. Dívčinu krásu ani pod vší tou krví nedokázal přehlédnout, ale o to ho to zaráželo více. Teprve v tuto chvíli toužil vědět, co se to tam sakra dělo, ale zároveň odtamtud chtěl být co nejrychleji pryč kvůli tomu, jak ho zahlcoval strach. Slova, která se k jeho uším donesla sice chvíli ignoroval, ale strachem z toho, co by mu mohla udělat, kdyby jí žádnou odpověď nepodal, jen rychle pootevřel ústa, ukázal do nich prstem a zavrtěl hlavou na náznak toho, že i kdyby mohl, tak jí neodpoví.

"Něco jsem řekla!" Vrčivá poznámka se vznáší nad jejich hlavami, předzvěst něčeho špatného, co se k nim blíží mílovými kroky. K nim? Pouze k chlapci samotnému. Ke klukovi, jehož nehodlá nikam pustit a i proto ho otevřenou dlaní přirazí k zemi, nedávaje mu jedinou možnost, jak vzít nohy na ramena. Byla silná, to ano, stejně jako každý ghúl, který byl navrácen k životu temnou magií, jež byla zatracována slovy mnohých, na druhou stranu to byla mrtvá síla, neohebná a surová stejně jako Ivy samotná. Neuměla už napnout všechny svaly, využít váhu vlastního těla - tyto dispozice se ztratily spolu s její lidskostí, jíž ubývalo ze dne na den víc a víc. Alespoň takový měla ze sebe pocit. Ta tam byla křehká dívka, jež žárlivým pohledem pronásledovala sestřin krok do pokoje, kde se zamykala spolu s mladíky, o nichž snila její mladší sestřička. Teď už nemohla ani čarovat. Přišla o všechno a to jen díky té mrše, v jejíchž žilách kolovala stejná krev. Nenávist nahromaděná za ta léta se projeví ve stisku štíhlých, nyní krví zbarvených prstů, jejichž lepkavost nejspíš zanechá jakousi památku na toto nepříliš společenské setkání, nevhodné po všech stránkách. "Tak sakra mluv!" Hysterie z odhalení se počíná vkrádat do hlasu, tmavovlasé děvče se snaží odolávat pocitu zatracení, sílící každou vteřinou spolu s hrozícím odhalením. Dýku tak hloupě nechala u mrtvoly, nemá ani zbraň k vyhrožování, poškození této křehké lidské schránky. Lidské? Ne. Něco je špatně.
Nosem natáhne okolní vzduch, otupělé smysly pracují na plné obrátky. "Fuj..." Znechucené ucedění ji přinutí povolit stisk, div ho od sebe neodsune jako by se jednalo o psa vyváleného ve smradlavé, zkažené rybě. "Páchneš jako zmoklej čokl..." Lež, spíše dosti přibarvená představa, neboť toho necítila tolik, spíše si domýšlela. Sama na tom nebyla zrovna dvakrát dobře, potřebovala se opláchnout od vší té krve, což zajišťovala říčka. Následky prochladnutí nikdy nepocítila - koneckonců byla mrtvá. Neznala bolest a tím se i sebepoškozování stalo prakticky na denním pořádku, jako by si musela připomínat, čím se stala. A co už není a nikdy nebude. Mrtvá Ivy Bell, zhrzená snoubenka, jež vyrvala největší lásce svého života srdce z hrudi a darovala ho sestře. Zvrácená byla a zvrácenou i zůstane.
Pohyb je pomalý, skoro až znavený tím, kolik mrtvých svalů musela zapojit při lovu na tohoto vlkodlaka. Váha, jíž částečně spočívala na něm, se uvolní a mladá žena se odsune z dosahu. "Ani nemysli na útěk, nebo ti zlomím kosti a vyrvu vnitřnosti." Působivá slova, rozhodně se jim nedá upřít lehkost, s níž jsou pronešena v temném náznaku čehosi horšího, co by mohlo přijít, kdyby se o něco chlapec pokusil. Čelo protne vráska, čokoládové oči hledí na nemluvného mládence. Reakce je rychlá a nepříliš zdvořilá, když po něm chňapne, roztahujíce mu čelisti jako špatný dentista, aby zkusila nahlédnout dovnitř. Bylo jí jedno, že mu prsty od krve může znechutit život - nebo aspoň tuto chvíli. "Mhmm... Pes, kterej štěká, nekouše, ale ty neumíš ani jedno. Jen se ohánět zubisky, což?" Celá nevrlá se odtáhne, pozorujíce ho z výšky. "Děkuj svým hvězdám. Normálně bych tě stáhla z kůže... Doslova..."

Chtěl odtamtud co nejrychleji uniknout, zmizet mezi stromy, schovat se ve své místnosti a doufat, že ho tam nenajde ona ani nic jiného, co ho zde v lese mohlo zahlédnout, jak se tu potuluje. Svou další návštěvu placu pokrytého stromy si už bude daleko důkladněji promýšlet. Pokud se odtud po tomto setkání dostane živý a zdravý, o čemž měl daleko větší pochybnosti, čím déle byl v přítomnosti této dívky, kterou by bez váhání nazval obludou, když viděl, co ještě před chvílí dělala. Čím pak ale byl on při úplňcích? Neměl nejmenší tušení, že by někdy nějaká žena mohla mít takovou sílu jako právě ta, která ho teď pouhou dlaní přirazila zemi, odkud se v ten moment nemohl ani pohnout pod tlakem, který na jeho hrudi vytvářelo. Nehledě na to, že tak zčásti bránila jeho dýchání, kvůli čemuž nejeden krát zalapal po dechu, přičemž se mu z krku pokaždé ozvalo namáhavé zamručení jako kdyby zvedal nějaké těžké břemeno. Teď to ale byla pouze a jen její ruka, která se pokusil zvednout a i přes ten velký strach, který uvnitř sebe měl, ji za paži uchopil, aby se mohl alespoň nějak bránit a její ruku ze sebe co nejrychleji sundat, což se mu však samozřejmě nepovedlo a on tak musel trávit ještě další chvíli přikovaný její rukou k chladné zemi. Vše, co cítil, byla krev. Nebyla úplně čerstvá, ale ani nebyla z člověka, který by tam mohl ležet několik dní. Napadalo ho, že buď ho tam tak už našla nebo ho tu... jedla už hodně dlouhou dobu, klidně pár hodin. Jedinou úlevou pro něj bylo to, že pach toho muže neznal nebo si ho alespoň nedokázal k nikomu přiřadit. Usoudil tak, že to nebude nikdo známý, přesto jeho obavy nikam nezmizely. Byl to jeho vlastní život, o který se bál a že to nebylo poprvé. Tahle by mu mohla udělat i něco horšího, než Tabitha. Ta naštěstí neměla natolik odvahy na to, aby ho zabila. Možná v sobě přeci jen trochu lásky nebo alespoň soucitu měla a odvděčila se mu "jen" tak, jak uznala sama za vhodné. Skoro ze sebe už začne soukat jakákoliv slova, když se mu pod jejími dalšími hlasitými slovy naježí snad všechny chlupy v těle. Než ale stihne něco takového udělat, už z něj sundá ruku a podle jejích slov tak usoudí, že chápe, koho pod sebou vězní. Mohl se pokusit ze sebe dostat alespoň to jediné slovo "vlkodlak", ale bylo by hodně velkým zázrakem, kdyby mu vůbec rozuměla. Tmavovlasou dívku, z části poznamenanou krví, nespouštěl z pohledu, přestože se mu pohled na ní hnusil. Mohlo tomu být úplně jinak, třeba by se i nesměle pousmál, kdyby ho v ulicích města obdarovala jediným pohledem, kdyby nebyla špinavá od krve a nevyhrožovala mu. Nevěděl, jestli své oči klopit k zemi nebo ji naopak sledovat a vyhlížet tak její další počínání. Uchýlil se raději ke druhé možnosti, která mu pro jeho vlastní bezpečí připadala daleko důležitější.
Kdyby mu podobná výhružná slova sděloval někdo jiný, ani by se neobtěžoval se nad tím pozastavovat a jednoduše by to vzal jako naprosto nemožnou věc. Potom, co ale však viděl u téhle dívky, jejím slovům uvěřil velice snadno a vzal si je, jak se říká, k srdci. Na útek pomyslel, myslel na něj každou sekundou, ale neuskutečnil ho, protože věřil tomu, že by to neskončilo nejlépe. Jakmile se od něj vzdálí a už na něm její ruka nespočívá, bez váhání se podívá na své rameno a také hruď, aby si prohlédl, jak moc je od krve jeho oblečení špinavé. Na nic dlouho nečeká a začne rukávem košile po těch místech přejíždět, jako kdyby měla krev každou chvílí zmizet jako mávnutím proutkem. Než se ale vůbec něco takového stihne udát a než on zjistí, že jeho snažení se o vyčištění oblečení je marné, ta dívka už je znovu u něj. Naznačil jí, že jí nemůže nic povědět, ale neměl nejmenší tušení, že se o tom bude chtít sama přesvědčit. Dosti ho zaskočí, když ho zničehonic popadne za čelisti stejně, jako tomu tenkrát udělala i ta, která ho o jazyk připravil. Nehledíc na to, v jakém stavu dívku spatřil a jak mu vyhrožovala, znovu se mu z krku ozve nespokojené zamručení, které je však spojené se zavrčením a společně s ním na ní vztáhne své vlastní paže, aby ji od sebe co nejrychleji odstrčil, zatímco se snaží dát čelisti zpět k sobě, i za tu cenu, že by jí tak ukousl prsty. A také se mu podaří jí od sebe vší silou odstrčit a konečně se postavit na nohy, které se mu div nepodlomí z toho všeho strachu. Rukama si hned začne utírat ústa, aby v nich neměl pokud možno ani jednou stopu po krvi, tentokrát už nedávajíc pozor na své okolí, nýbrž hledíc kamsi před sebe s napůl přivřenýma očima a hlavou sklopenou k zemi, zatímco mu neposedné kudrlinky padají do čela.

Zlost. Zloba kolovala žilami. Vztek na něj, že jí nachytal, hněv ze sebe samotné, jak snadné jí bylo načapat uprostřed země nikoho. Znechucení nad sebou samotnou proto, čím se stala. Mrtvola požírající jiné mrtvoly, věčně hladová stvůra, na kterou se žádný muž nepodívá, pokud není upravená a netáhne z ní smrt na sto honů. Nenávist vůči sestře, která jí zničila život. Bylo snadné, příliš snadné házet vinu na ostatní, litovat sebe samu a stále dokolečka si opakovat, že je pouhá oběť zákeřné ruky osudu, jež si na nebohé dívce vylila zlost. Od prvních krůčků byla druhá, ta méně dokonalá a to se táhlo až do doby, kdy se otec dozvěděl o sestřiných pletkách s muži. Jen tehdy hrála Ivy první housle. Jen tehdy byla tou přednější. Muži se na ni rádi dívali, ale jejich pohled vždy upoutala její milovaná sestřička Rose, zatímco pochybný břečťan? Ne, ten nikoho nezajímal. Raději si zvolili růži, ač s trny, než dívku, která je za všech okolností na druhém místě. Tenhle na ni nehleděl jinak. Být tu Rose? Jistě jí padne k nohám jako věrný čokl dožadující se pozornosti paničky. Na Ivy hledí se znechucením, s odporem, který se mu odráží v očích a o to více bolí každý nádech, který k životu prakticky nepotřebuje. Skoro až hrdostí by se dal nazvat počin, s nímž pozvede hlavinku vzdorovitě vzhůru, sotva však na vteřinu, dvě než pohled stočí jinam. Přišla mu nechutná, odporná... zrůda.
"Myslíš si, že jsem šťastá za to, co se ze mě je?" Syčivá otázka vylétne ze rtů dřív než je schopna ji zadržet, ale škoda již byla napáchána - z jeho strany ano. Ta potřeba být krásná, přitahovat jí proudila krví a Ivy postrádala obdivné pohledy. Chyběly jí, jejich absence ji vnitřně zžírala stejně jako hlad, jež dnes pomohla utišit skrze nebožáka roztrhaného dětmi luny. Ruce zatnuté v pěst se povolí, dlaň promne bělostnou šíji již bez toho, aby na ní zanechala krvavé otisky. Vše už stihlo zaschnout. Bylo to marnivé gesto stejně tak dobře jako plné nejistot, jež pociťovala hluboko v sobě. Nenáviděla nejistotu, nenáviděla to, co z ní je. "Vypadám snad, že jsem se někoho prosila, aby se ze mě stala taková... příšera?" Nikomu pořádně nemohla předhodit, jak moc jí všechno ubližuje - každý pohled na roztrhanou mrtvolu, každý záchvěv hladu, každá ta myšlenka na libové maso v ústech. Fakt, že je studená a nikdy se neohřeje. Že její emoce, krom těch nejsilnějších, se otupují stejně jako smysly. Že je mrtvá. "Tak se na mě tak nekoukej." Zavrčení protne zajíknutí se, dívka působí zničeně, zdevastovaně... Jako by žila příliš dlouhou dobu bez nároku na odpočinek. Hřbet ruky přejede po rtech a tvářích, rozmazávajíce si slzy i zaschlou krev, musí vypadat směšně. Nebo naopak děsuplně, záleží na úhlu pohledu. "Jdi tam... Tam..." Ruka poukáže jistým směrem, odkud je z vcelku blízkosti slyšet šumění vody, jež nestihla zamrznout, neboť se stále činí. "Zkus utéct a skočím po tobě. A je mi jedno, jestli jsi někomu ublížil nebo ne." Sama se vydá oním směrem, ale snaží se udržet chlapce na zřeteli, kdyby měl v plánu pláchnout. Někteří jejího druhu byli rychlejší, pokud se hnali za kořistí, Ivy ne. Ta byla zvláštním druhem lovce. Snad aby ji s jistotou uposlechl, využije své posmrtně získané schopnosti, hledíce mu do očí pohledem hodným hypnotizéra. Dokázala tím snadno ovládnout kořist, přinutit ji ztuhnout na místě a pak? Sežrat. Nebo do ní šťouchnout. Kdysi se neovládala, zneužívala toho, ale i jí brzy došlo, jak snadno se na ní mohou místní sesypat.
Několik kroků je dělí od říčky, u níž klesne na kolena, pokládaje bledé, velmi zakrvácené ruce do ledového potoka, aniž by sebou jedinkrát cukla před mrazivým dotekem smrti. Necítila to - nevnímala jehličky bolesti zabodávající se do kůže, nic to pro ni neznamenalo. Tváře, rty, krk i ruce získávají svůj vlastní odstín, krev se smývá i z rukávů a Ivy konečně zase působí čistě. Jako dívka, co se tu pouze zatoulala. "Víš, co jsem zač?"

Ve 21. století, kde ještě před pár lety žil, viděl dost filmů o zombících, o mrtvých, kteří se hnali za čímkoliv, co dýchalo a proudila tomu krev v žilách. Slyšel spoustu různých teorií o tom, jestli zombie opravdu existují, ale ze všeho vždy vyplynulo pouze to, že není možné, aby něco takového existovalo. S lidmi se po smrti nedělo vůbec nic. Jejich těla zůstávala zahrabaná v hrobech a jakkoliv pozůstalí prosili, nic už je neprobudilo. Kolikrát si sám Alexander přál, aby se jeho rodiče společně se sestrou vrátili mezi živé a nikdy pro to nemohl nic udělat, protože bylo nemožné se byť jen o něco podobného pokoušet. Něco takového si alespoň myslel, když ještě měl všechno, o čem na tomhle místě nemohl ani promluvit. Tady se jeho myšlenky směřovaly daleko jiným směrem vzhledem k tomu, co se mu událo hned chvíli poté, co se sem naprostým nedorozuměním dostal. Dal by ruku do ohně za to, že i v tomhle setkání bylo něco, co mu říkalo "pozor, nadpřirozeno" a něco, co ho nutilo odtud co nejrychleji zdrhnout a už se sem víckrát nevracet. Tahle dívka pro něj zajisté představovala nebezpečí, přestože na první pohled vypadala tak křehce, když si odmyslel všechnu tu krev a způsob, jakým s ním do této doby jednala a jak využívala svou sílou. Neměl ponětí, jak jí označit. Do jaké skupinky jí zařadit. Vlkodlakem ani čarodějnicí nebyla, tím si byl jistý. Obyčejným člověkem pojídajícím lidské maso, kanibalem, určitě také ne. Kde by jinak sebrala tak velkou sílu, kterou se dokázala vyrovnat vlkodlakovi?
Znenadání ho zaskočí její následující slova, která vypustí z úst, až na ní nevěřícně pohlédne. Čekal by další slova plná vzteku a výhružek, kterými by ho obdarovala stejně jako předtím, ale opravdu by nečekal, že poví něco takového. Jeho vzdor se sice alespoň trochu zmírní, ale přesto je stále celý napjatý a chvěje se strachy. Pohled na to, jak stojí nad mrtvým celá od krve, se mu z hlavy jen tak nevytratí nehledě na to, co dalšího se mu vůbec chystala povědět. Vypadal a také byl zmatený. Bohudík od něj nemohla očekávat žádná slova útěchy, která by z jeho úst nevyšla ani kdyby mohla. V utěšování nikdy nebylo zrovna nejlepší a už vůbec ne v utěšování cizích dívek, požírajících lidské maso. Mohl se jen pokusit zmírnit veškerý odpor, o který se jeho tělo pokoušelo vůči ní samotné. Až ve chvíli, kdy v jejích očích zahlédne slzy, jeho znechucený výraz v obličeji povolí a on se na ni alespoň na chvíli zadívá jako na naprosto odlišnou bytost, než kterou viděl, když k tomuto místu přišel. Jeho oči jsou znovu plné jemnosti a pootevřená ústa jen značí, jak by se nejradši pokusil něco povědět. Alespoň na tu krátkou chvíli se na ní nedívá jako na nestvůru, ale jako na dívku, které bylo ublíženo. Ať už někým jiným nebo sebou samotnou, to on nemohl tušit. Chtěl zapátrat po kapsách, jestli by v nich nenašel kousek látky nebo cokoliv, co by jí nabídl k utření jak krve, tak i slz, ovšem nic takového nestihne udělat, než uslyší její další slova, kterým porozumí až když znovu zvedne pohled k její tváři a podívá se směrem, kterým ukazovala. Zhluboka se nadechne, ale jediné, co cítí, je v tuhle chvíli krev, takže jedině po sluchu pozná, že tím směrem je potok, na který on sám párkrát už narazil. Jen nerozuměl tomu, proč tam chce jít zrovna v tuto chvíli, kdy je voda určitě ledová. Nečeká však, než ho pobídne znovu, ze země sesbírá všechny papíry, které mu předtím vypadly a bez dalšího okukování její osoby nebo jen toho mrtvého chudáka, zamíří poslušně směrem k potoku, kam by ho nohy zavedly, i kdyby nechtěl díky její schopnosti. Listy schová, aby je nemusel držet v rukou a pak už jen pohledem sleduje dívku, jak ze sebe omývá krev v ledové vodě, až se z toho sám Alexander zachvěje, jen z pomyšlení na to, že by v té vodě musel smočit byť jen jediný prst. Takhle to bylo daleko lepší, když na sobě neměla žádnou krev, ale na jak dlouho asi zůstane takhle čistá? Musel uznat, že byla krásná, ale krása jen těžko zastíní špatné činy. Na otázku, jež mu položí, zavrtí hlavou. Neměl nejmenší tušení, čím by tahle dívka mohla být. Zdálo se, že není v úplně nejlepším duševním stavu, ale také v tom fyzickém, pokud se živila lidmi. V tento moment už z něj ta nejistota a strach alespoň z menší části opadla, proto se odvážil přiblížit o pár kroků blíž, dřepnout si k zemi a do hlíny mezi jehličí vepsat prosté „Promiň“, které ústy vyslovit nemohl, jak už se sama stihla přesvědčit. Ruka se mu třásla ve chvíli, kdy každé písmenko psal, ale také v tu chvíli, kdy si prohlédl její obličej a tu stejnou ruku natáhl k jejímu obličeji a z líčka jí prstem setřel šmouhu krve, kterou si tam sama rozmazala, když si utírala slzy. Klepal se přitom jak osika, ale brzo měl ruku zase zpět u sebe.

Bylo divné pobývat v něčí společnosti, ač dobrovolně? Ne, tomu tak nebylo, z jeho strany rozhodně ne. V každém z jeho rysů viděla znechucení nad její osobou, tu podvědomou touhu prchnout před silnějším predátorem, před neznámem, jež jí obalovalo jako mlha, v níž se ti největší lovci skrývají, přepadávaje slabší jedince pod záštitou oparu. Dokázala si představit, jaké myšlenky převládají nad ostatními, primitivnější vítězilo nad složitějším. Důležité byly jistě jen dvě věci - co je zač a jak se může proti ní bránit. Ivy samotná si občas pokládala podobné otázky, sledujíc svůj bledý odraz v zrcadle, tak mrtvolný nejen na pohled ale i dotek. Žádné lidské teplo, žádné silné bušení srdce. Vše ustoupilo do pozadí a jediné, co vítězilo, byl hlad. Příšerný, zžíravý, jež z ní činil krvelačnou bestii podobnou všem dravcům až na důležitý fakt - ona byla mrtvá. Jí poháněly jen primitivní pudy, logika ustupovala do pozadí. "Chmmm..." Odfrknutí doplněné nakrčením nosánku, jak tak činila kdysi, když byla ještě naživu - jeden z mála zlozvyků, které jí zůstaly i po takové době - dává najevo, co si o tom všem myslí. Další, který vidí je obal a nehledí pod povrch. Zbloudilá myšlenka se rozrůstá v koutku mysli, nutí Ivy napnout ramena, podvědomě se připravovat k útoku. Nechtěla, aby na ní takhle hleděli - jako na zrůdu, jíž se stala. Lačnící po krvi, mase, vnitřnostech a morku z kostí. Protože to jediné ji udržovalo naživu a činilo jí to víceméně myslející bytostí, ač závislé na různých aspektech, před nimiž zavírala oči a přesto jich zneužívala pro další den, pro další pobyt na zemi. "Omluvy jsou k ničemu. Lítost je k ničemu. Jsou to jen slova, nic víc." Hlas se zajíkne, ale Ivy na něj položí takový důraz, aby stále zněla vyrovnaně a nenávistně vůči svému okolí. Vůči mladíkovi, který se jí připletl do cesty a nyní netušil, co si počít. "Vidíš ve mě jenom zrůdu. A netvrď mi, že to tak není. Vidím ti to na očích." Střílela naslepo, ale prvotní pohled i ten, co jí věnoval i několik minut poté, ji přesvědčovaly, že hádá správně. "Jenom příšeru, která se živí na lidech... Parazituje na nich..."
Zatnutá pěst bouchne do země, ignorujíc fakt, že si může ublížit. Že si nakonec ublížila. Praskot kostí zazní jako výstřel z pušky, ale Ivy se nezdá, že by jakkoliv vnímala bolest, jež jí měla projet paží. Ignorovala naprosto vše až na svou zlost bující kdesi hluboko v hrudi. "Nikdo... nechápe... Že se mi to... Jak je mi z toho... špatně! Ale nemám jinou možnost. Nemám, jestli chci žít a já chci! Chci se pomstít svojí sestře za to, co mi provedla." Protože tohle všechno byla její chyba. A pro tmavovlasou dívku bylo nejlehčí vše připsat na vrub právě Rose a nehledat chybu u sebe, ani po smrti ne. "Vzala mi všecno, co jsem kdy chtěla, po čem jsem toužila... Ale víš ty co? Tebe mi nevezme." Ruka s polámanou kostí se náhle vyšvihne tak, aby chlapce znovu zkusila srazit k zemi, tentokrát vkládaje ještě o něco větší sílu prostřednictvím vzteku a beznaděje. Hořkost se vkrádá do očí prostřednictvím slz, ale na ty nehledí. Bylo totiž zvláštní samo o sobě cítit teplé tělo, které jí nemůže uniknout, ač jejím vlastním přičiněním. Alespoň na chvíli pocítit, jaké to je, když pod sebou cítí měkkost svalů neztuhlých mrazem či smrtí. "Bojíš se, že tě sním? Myslíš... že mám ještě hlad?"

Co se té dívce stalo, že jí byl předurčen takový osud a musela pojídat lidská těla? V hlavě mu létalo tolik myšlenek a otázek, na které by opravdu rád znal odpověď, ale jeho obavy a strach byl mnohonásobně větší a nebyl schopen ani jednu z otázek naznačit nějakým posunkem nebo ji vepsat do hlíny, jak tomu dělával běžně. Byl hodně zmatený dívčinou povahou. Neznal ji a o to víc mu připadala jako nějaký blázen. Jednu chvíli ho tu skoro stahuje z kůže a v tu druhou pláče a lituje sama sebe. Neznal její příběh a ani její schopnosti, kterých zajisté měla požehnaně, když ho bez problému dokázala uvěznit pod sebou na zemi, kdy by se jí obyčejný člověk nedokázal ubránit a těm slabším jedincům jako byly například děti by tou ranou mohla snad i zlomit nějakou kost v těle. V něm v tu chvíli jen překvapeně hrklo, div si nevyrazil dech. Jedna myšlenka střídala druhou a každý svůj následující čin si chtěl co nejlépe promyslet, aby se nedostal ještě do většího maléru, než ve kterém už byl. Použít svou vlastní sílu a její ruku odstrčit byl ale dobrý tah a vypadalo to, že to přeci jen prospělo oběma stranám, i když jemu se tak dosti ulevilo, když se zase musel hýbat. O útěk se jeho nohy ani nepokusily. Na to je měl moc zdřevěnělé celkovým zaskočením z nenadálé situace a také si byl jistý, že by ho dříve nebo později dostihla nebo si ho pak našla. To, co viděl, vidět neměl. Mohl jí utěšit akorát tak fakt, že nemá jazyk a hned to někde na rohu někomu nevyžvaní. Navíc začínal pochybovat, že by něco takového někomu někdy vůbec vyžvanit chtěl. Teď teprve začínal váhat, jestli si to nenechat jen a pouze pro sebe. Pokud ta dívka za způsob své obživy nemohla, nemohl ani on jí vinit. I on si sebou už nějakou dobu nesl prokletí, o kterém si byl jistý, že si ho nezasloužil. Mohla na tom být ona podobně?
Nelíbil se mu způsob, kterým jí slova vycházela z úst. Mluvila tak moc chladně, ale jakmile se jí podíval do obličeje, ten chlad neviděl. Byl z jeho chování více než zmatený a chtěl se vyznat v tom, co se to tu vlastně děje. Na to ale možná bylo příliš brzo. Naslouchá jejím slovům a zatím rukou rozmaže hlínu, do které vepsal to jedno prosté slovo. Hluboký nádech z jeho strany mohl značit, že se chystá něco říct - protestovat vůči jejím větám, které se mu ani trochu nelíbily, ale uvědomoval si to, že přesně tohle opravdu vidí. Nedokázal vidět nic jiného, když to byl jediný obraz, který se mu nyní zjevoval před očima, jakmile se na ní podíval. Ruce mu vystřelí k jeho vlastnímu obličeji, jehož tváře si ustaraně promne. Neskrývá leknutí, které cukne celým jeho tělem, když se ozve rána o zem a společně s ní i odporné lámání kostí, jež slyšel velice dobře a jež mu připomnělo praskání, které slyšel ve chvíli, kdy ji zahlédl. Byla to možná trocha starostlivosti, co se mu mihlo obličejem, když oči sklopil k její ruce, když však vzhlédl zpět k jejímu obličeji, neviděl žádnou bolest. Další zmatení nahradilo starostlivost v jeho tváři a zmateně se díval do jejích očí, na ruku a zpět do očí. Ústa mu zůstanou zmatením pootevřená, jak si začne prohlížet její ruku, až skoro přestane vnímat, co mu povídá. Někde vzadu v hlavu jí poslouchá, ale pro tuto chvíli se jen soustředí na ruku. Byl si na sto procent jistý, že se jí v ní nějaké kosti zlomily, ale nechápal, proč ji to nebolí. Z toho všeho ho vytrhne, až její poslední věta, se kterou vzhlédne zpět do jejích očí, ale než stihne jakkoliv zareagovat, už zase leží na zemi uvězněn její rukou. V tento moment už se však nesnaží ji od sebe odstrčit, i když to bylo to hlavní, na co pomyslel. Jen, pro svou vlastní jistotu, chytne její ruku za předloktí, kdyby se do něj chystala bouchnout stejně jako před chvílí do té země. Nemohl a nechtěl jí lhát, když chtěla dostat odpověď na své dvě otázky. Na ně ale odpověď neznal. To, co si myslel nemusela být pravda a pokud chtěla jen znát názor někoho, koho vyděsila skoro k zešílení, nemuselo jí nikdy záležet na předložených faktech. Celé jeho se třáslo strachem z toho, co mohlo přijít a i přesto, co mu předtím pověděla, podíval se jí do obličeje a tentokrát už zhnusením neuhnul. Pár hlubokých nádechů, jež se zdály až bolestné pod její rukou, a také hned několik těžkých polknutí, mu pomohlo převzít kontrolu nad svým vlastním tělem a alespoň na chvíli zadržet ten třes. Nedal jí žádnou jasnou odpověď, pouze zavrtěl hlavou, ale zároveň i pokrčil rameny. Cítil její chladnou ruku na své hrudi a také jí tu samou ruku svíral tou svou, připraven kdykoliv zasáhnout. Zachvěje se, když slza z její tváře kápne na jeho tvář. Dokonce i její slzy byly studené - jak to? Nemusela umět číst ze rtů, aby rozpoznala následující slova, které rty alespoň naznačil, když už je nemohl vyslovit. „Nebreč“ pověděly jeho němé rty a i když poté již nic "nepověděl", naopak něco udělal. Její paži sevřel i svou druhou ruku a alespoň v tuto chvíli byl rychlejší než ona, aby jí svalil na zem, na které ještě před chvílí ležel on sám. Teď jako kdyby se jejich role vyměnili, i když tomu tak zdaleka nebylo. Jen se sebou Alexander nechtěl nechávat manipulovat, jak se kdekomu zlíbí, přestože tahle dívka nad ním měla jistou převahu.

Kdy naposledy plakala? Kdy ji přemohla jiná emoce než zlost, nenávist a odmítání společnosti, po jejímž doteku tolik prahla? Všechno se od té doby, kdy se probudila a mlhou zastřené oči viděly svět nad hlavou, všechny ty hvězdy a souhvězdí, tu krásu, kterou kdysi obdivovala v útlém věku, ale poté se pozornost přesunula jianm, všechno se změnilo. Chlad pohltil tělo nejen na dotek, i srdce obalil mráz, nedobytný a mučivý. Ztratila to, co jí dělalo člověkem, jakousi jiskru, co se živým odráží v očích, ač vyhasíná spolu se strastmi, jež se člověku zavrtávají pod kůži. Pohledem nedokázala vyjádřit emoci, její oči působily prázdně, v hlubinách se odrážela pouze temnota, do níž se uchýlila. Její bezpečí, ač jí stahovalo ke dnu. Skloněná nad chlapcem působí jako smrt - chladná, nemilosrdná, připravená vzít mu to, co bylo vzato jí. Ramena napnutá, dlaň zapřená o hrudník, ledový dotek nejspíše není příjemný, ale copak jí na tom záleží? Vždyť o všechno přišla. Teď žije pod dohledem čarodějky, jež jí přivedla k životu, sledujíc její energické pohyby, které sama tak znávala a milovala je na sobě. Jí zbyla podivná ztuhlost a i když se pokouší do svých gest vnést ztracenou elegantnost, selhává. Bez odhadu síly ničí kov, trhá látky a rozbíjí věci. Dokázala by rozbít i jeho? Dokázala... Tichá odpověď určená jen a jen jí, stejně chladná, stejně bezcitná. Jen někde tam hluboko uvnitř začíná cítit prapodivné souznění. To ten muž, z jehož těla pojedla pár kousků - to on mohl za to, že se více hlídala, ač stále sužovaná nelítostným hladem, doživotní připomínkou toho, čím je. Čím zůstane. Čelist se na okamžik sevře než dívka sebou cukne, povolujíc stisk na hrudi, o níž se do této doby jednou rukou zapírala. "Nebrečím." Syknutí působí odtažitě, nesmlouvavě, zároveň se však v jeho podtónu dá nalézt i jakýsi záchvěv nejistoty vzbuzující nesmělost. Nevnímala, jak slzy štípou v očích, necítila je na svých ledových tvářích. Přesto neodolá, nechávaje jednu ruku položenou na mě, zatímco tou druhou, mokrou od sněhu, v němž klečí, se blíží ke tváři, aby si ji hřbetem otřela. Slzy... "Nikdy nepláču..." Strach v hlubinách nejistot dává o sobě znát, že je tady, že je blízko. Sakra! Musela sníst zase někoho s citlivým vnímáním, někoho řízeného emocemi.
Je to právě tahle chvíle, které chlapec využil, aby ji ze sebe strhnul a převrátil Ivy na záda tak, jak to muži dělávají ženám. Prvotní šok, ta nevěřícnost se mihne v očích, než se v nich usadí vzdor, touha nepodlehnout, nevzdat se. Tvrdohlavost spojená s bojechtivostí, kdy cuká rukama i tělem, aby se vysvobodila. Jenže je stále hladová, stále slabá - tehdy využívala své hrubé síly a momentu překvapení, jenže on je živý narozdíl od ní. Snadno by ji roztrhal stejně jako ona tehdy jeho. "Mhmmm? Co mi hodláš udělat?" Sotva jí dokáže zodpovědět podobné otázky, ale je to jakási výzva v nich, prostřednictvím jíž chlapci dokazuje, že se ho nebojí. Tělo se opětovně zavrtí v touze dostat se z pod něj, ale zdá se, že je to bez šance. Potřebovala se najíst, potřebovala živou krev, která by jí dodala sílu. Své několika minutové snažení opustí, cítí, že to nemá cenu. Pozná prohru, i když si ji nepřipouští. Raději se celou vahou položí do sněhu, který by ji měl za běžných okolností studit, ale teď? Nic. Dokázala rozpoznat už jenom teplo, které milovala. Které jí tak strašně chybělo. "Už si nepamatuju, jak voní deštěm posetá louka... Jak chutnají jablka obalená v karamelu... Jak sladký je smích a jak živelný umí být tanec..." Je to jako by se loučila se životem. S přežíváním, jež do této doby vedla. "Nepotřebuji spát... Nevím, co jsou to sny... Všechno se ztratilo..." Dech, jež jí vychází ze rtů, se ani trochu nepozmění na páru, její plíce ho nedokáží ohřát. "Chybí mi lidské teplo... Mužská přítomnost... Touha..." Chybělo jí vše.

Bývaly doby, kdy by se jí bránil zuby nehty. Jeho prvotní myšlenky by nebyly na útěk, ale na odplatu nebo na boj. Alespoň takový boj, kterého by byl v těch lidských letech schopný a se kterým by se jí dost jistě ani neubránil. Chybělo mu to odhodlání, jež získal s příchodem Tabithy do jeho života a s jejíž odchodem ho také zase ztratil. Je nemožné, kolik toho zmůže jediný člověk, co se vám naprostou náhodou připlete do života. V tuhle chvíli už neměl za co bojovat. Byl přesvědčený, že jakkoliv tohle skončí, vše zase zůstane při starém. Buďto ho její silné ruce zmrzačí ještě víc nebo ho nechá jít a jemu se ten koloběh bude znovu a znovu opakovat až dokud nebude moct pracovat a skončí v hrobě jako ostatní staří lidé. Možná se mu poštěstí a chytne nějakou z nemocí, na kterou lidé v této době běžně umírali. Mohl si své dny jen pokusit zpříjemnit tím, že sem tam něco složil, pokud na to měl dostatek energie po dni plném práce. Nyní v sobě měl však dosti energie na to, aby dokázal rozumně přemýšlet a alespoň za pochodu přijít na další krok, který mohl uskutečnit proto, aby neskončil jako ten chlapík, jehož zaschlou krev ještě teď cítil v nose. Roztrhaný na kusy, na kterých si sem tam pochutná lesní zvěř, ale i nějaká nevinná dívka - to nebyl osud, o kterém by snil on a určitě kdokoliv jiný. Také doufal, že ho ani nic takového nepotká, ale úmysly v dívčině mysli předvídat nemohl. Neměl v ní žádnou důvěru a zbýval mu jen jeho přirozený lidský instinkt, který mu stejně v mnoha případech nepomohl. Její slzy a slova, kterými se pokaždé o trochu více odhalila, jeho jednání a myšlenky přeci jen alespoň trochu změnila, ale to hned neznamenalo, že nebude na pozoru a bude věřit všemu, co mu tmavovlasá dívka poví. Mohla to být jen taktika, jak si naservírovat někoho dalšího - jeho.
Vypadala sama překvapená z toho, že má tváře mokré od slz, znovu. Skoro jako kdyby mu nevěřila, sáhla si na obličej, aby si je otřela a právě toho se rozhodl využít, když viděl, že její soustředěnost se už nesměřuje pouze k jeho osobě. Bez váhání ji tak popadl za paži a jediným prudkým pohybem ji svalil pod sebe, aby měl alespoň jednou i on výhodu nad ní. Strach ho začínal opouštět, ale ta nejistota zůstávala. Netušil, co čekat vzhledem k tomu, že nikdy nepotkal nikoho a nic, čím byla ona. Neznal nikoho s tak bledou - až mrtvolně bledou - tváří. Neznal nikoho, kdo by pojídal lidské vnitřnosti. Až když nad ní získá menší nadvládu, dostane chvíli, kdy si ji může dostatečně a pořádně prohlédnout. Stále drží její paži, která mu dopomohla k tomu, aby ji do takové pozice dostal, ale aby byla ještě ve větší nevýhodě a neměla možnost úniku, popadne i její druhou ruku kdesi za předloktí a drží ji ji přitisknutou k zemi, zatímco tu druhou u její vlastní hrudi. Rychle se stmívalo, ale stále se mi naskytoval dost dobrý pohled do jejího obličeje. Když zapojil i své jiné smysly, než jen zrak, uvědomil si, že nic neslyší. Žádný tlukot srdce se z její hrudi neozýval a voněla tak... zvláštně. Nebyla živá, to mu docvaklo hned a o to více ho zajímalo, čím je, co se jí stalo, o čem tu celou dobu mluvila. Barva její pokožky se dala tak snadno přirovnat ke sněhu, ve kterém teď ležela. Neměl v plánu jí nic udělat, jak se ho snažila svou otázkou pobídnout. Neubližoval, cítil jistý soucit díky slovům, které mu pověděla a právě proto se rozhodl ji pustit - nebo alespoň její ruce. Nejdříve jen povolil stisk a pak jí pustil úplně, ale jen na malou chvíli, aby se mohl zvednout do dřepu, jí poté znovu uchopit za jednou rukou za zápěstí a druhou za pas a pomoct jí ze země na nohy, zatímco se na ně dostal i on. Mělo to být na jednu stranu gesto menší vyrovnanosti a doufal tak, že už ho znovu k zemi neshodí. Neustoupil od ní ani o krok, neotočil se k ní zády. Jen popadl ruku, kterou předtím tak nahněvaně bouchla do země a začal jí kůstky na ní vracet do původního stavu. Alespoň tedy po prvotním ujištění, že ji to nebolí. Chtěl tak dát najevo alespoň trochu lítosti, jež se mu odrážela jak v očích, tak v celém výrazů ve tváři. Stále tu bylo jisté nepochopení z jeho strany, se kterým v tuto chvíli nemohl nic dělat, ale mohl udělat alespoň tohle, pokud mu to dovolila a nenechala si své zlámané kosti pro sebe. Hlavním problémem byla ale jedna věc, jedna osoba. Alexander sklopil nejdříve pohled kamsi k zemi, ale poté jeho oči zabloudili směrem, kterým leželo roztrhané mužské tělo. Přemýšlel, ale nakonec se pro své i její dobro rozhodl jednoznačně. Očima vyhledal ty její, aby si byl jist, že ho vnímá a pak si dal vztyčený ukazováček před rty na důkaz toho, že o tom pomlčí.

Bylo to jako sen. Muselo být, nebylo to podobné ničemu, co do této doby zažila. Všichni se jí štítili od té doby, co jí zmizela ta živá narůžovělá barva z tváří, kdy se stala chladnou, ledovou na dotek. Někteří věřili, že je nemocná, alespoň první dny, týdny si nechtěli připouštět nic jiného. Poté? Smířili se. Přesto všechno jim vídala na očích jistou nedůvěru, snad až na chvíle, kdy pomáhala ženám s potraty nebo porody, podle toho, co se jim zdálo bezpečnější a život méně ohrožující. Máčela si vlasy do černého čaje, aby ztmavly a Ivy tak působila alespoň na první pohled starší. Už jí přeci dávno nebylo těch sladkých dvacet let. Zdálo se však, jako by svou pohádku, alespoň na pár chvil, mohla prožít. Znovu zažít, jaké to je, když se jí někdo dotkne. Když ji mladík přidrží za pas a bere do dlaní její drobnou packu se štíhlými prsty. Jaké to je, když se na ni někdo dívá bez počátečního znechucení, přistiženou při odporném činu, jakým kanibalismus ve skutečnosti je. Moje pohádka to ale není. Nedá jí to - ruka se vytrhne, přitisknutá ke zvedajícímu se hrudníku, ač dech bylo něco, co se zdálo tak nepotřebné k životu, tělo sebou škubne, aby se vysvobodila a dokázala tak chlapci, že má vlastní hlavu a není na jeho gentlemanských gestech závislá. "Nikdo se tě o nic neprosil..." Věta zahuhlaně visí ve vzduchu, odmítající přijmout něco tak něžného, jako je dotek rovnající zlámané kosti. Pomohl jí, ale Ivy to nikdy nedokázala ocenit. Nechtěla to umět ocenit. Znamenalo to slabost a tmavovlasá žena nechce být ničí kořistí. Snad i proto mírně pozvedne hlavu, dávaje tak najevo neutuchající vzdor, jež v ní opětovně začal sílit navzdory tomu, že se - alespoň dle něj - neměla čeho bát. Oči však zalétnou stejným směrem, jakým se vydaly i ty jeho, dopadajíc nejistým pohledem na roztrhanou mrtvolu muže. Hlasité polknutí sotva dopomůže k tomu, aby se cítila lépe, přesto po něm vyjede jako načepýřená slepice. "Nezabila jsem ho!" Syknutí, ostré, z části bolestné nad připomínkou toho, že tak už nejméně jednou učinila - svému snoubenci, jehož srdce patřilo Rose, její starší sestře. "Nezabila jsem ho..." Druhá námitka? Ta již nezní tak naléhavě, její funkce je čisté hájení se před křivým nařčením, ač ho nikdo nevyslovil nahlas - přesto se nad nimi vznáší, nevyřčené ale všudypřítomné. "To tvůj druh ho napadl. Stejní jako jseš ty. Já si vzala jenom zbytky."
Dlaň přejede po krku, gesto, prostřednictvím kterého měla působit lidsky, stále živě přesto všechno, že byla mrtvá. Oči přelétnou blízké okolí, něco je špatně a Ivy po chvilce dochází co - stmívá se. Luna už začala pomalu vycházet a jestli se dostane měsíční světlo na ni, odhalí její pravou podobu. Mrtvolnou, hrůzoplnou, hnilobnou. Uvidí pozůstatky jejích zranění, nejen to dnešní, kdy se kůže zbarví fialovým odstínem. I to, co jí zabilo. Prsty přejedou po hrudní kosti, vědoma si toho, že brzy spatří její tvář. Prve se bál, byl znechucen, co přijde nyní? Opovržení? Nebo instinkt zabít ji? Krok, dva, jimiž se snaží dostat z blízké vzdálenosti, neboť světlo luny si nachází cestu k ní. Ať by teď utekla kamkoliv, nemá šanci se skrýt. "Nedívej se na mě!" Výkřik plný zděšení a sebenenávisti se rozlehne po lese, plašíce noční ptactvo. Tvář skrytá v dlaních, dívka se otáčí zády, ačkoliv přirozený instinkt by jí to nedovolil. Je mrtvá, nemá instinkty - jen ten nejzákladnější pud. "Nedívej se... Prosím..."

S dalšími ubíhajícími minutami si uvědomoval, že v tuto dobu by měl být už někde úplně jinde. Dávno měl být na místě, kterému už dva roky mohl říkat "domov" a měl ležet v posteli, odpočívat a připravovat se na další den. Nikdy nezůstával takhle dlouho venku a když už ano, tak ne v lese, který si pro něj mohl připravit daleko více nebezpečí v noci, než za dne. Meškal i na večeři, kterou už hodně dlouho nevynechal a George se po něm určitě už musel shánět nebo mít alespoň obavy, přestože Alexander nebyl jeho syn, ale jen u něj pobýval a pracoval u něj. Po tom incidentu s Tabithou na něj dával až příliš velký pozor, aby němý chlapec nepřišel k další úhoně, kterou si nezasloužil. Čarodějnicím se jen tak někdo nedokázal ubránit, jak se přesvědčil na vlastní kůži. Místo toho, aby ležel v posteli a snil, byl v lese s neznámou dívkou, která v něm vyvolávala přirozený strach ať už tím, co jí viděl dělat nebo jen prostým faktem, že ji neznal a neměl tak nejmenší tušení, co od ní očekávat nebo neočekávat. Gestem, které vykonal, nebo se o to alespoň pokusil, neměl v plánu na ní zapůsobit a přesvědčit jí v tom, že se dokáže chovat k ženám dobře a nemusí ho ani trochu přirovnávat k těm, pro které byly dívky níže postavené, jak tomu být nemělo. Chtěl ji pouze ukázat svůj soucit, který nemohl přenést do slov a alespoň jí narovnat pár kůstek na ruce na důkaz toho, že jí úplně nezatracuje, ale napjatě poslouchá každé její slovo a vše, co poví, si promýšlí, jako kdyby to vycházelo z úst jeho samotného. Jejím chováním a občas i právě slovy byl v mnohých chvílích zmatený, ale o to více naslouchal a snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že tmavovlasá dívka nemluví z cesty, ale snaží se mu tu odhalit pravdu. Přesto ho překvapí, když svou ručku z jeho péče vytrhne s následujícími slovy vzdoru a odmítnutí. Vzhlédne k jejímu obličeji se zamračením ve tváři způsobeného nespokojeností s jejím rozhodnutím, s nímž však nemohl nic nadělat a jen své ruce stáhnout zpět podél těla, lehce dotčen tím, že si nenechá na první pokus pomoct, aby tu nemusela běhat se zkřivenými prsty a působit ještě více nelidsky.
Nezabila? Vrhne na ní další zmatený pohled, když ho slovy chce vyvrátit z představy, která se mu už za tu dobu dost jasně utvořila v hlavě. Celou dobu měl totiž zato, že ona je za to zodpovědná a právě proto na ní nepohlížel jen jako na někoho, kdo se živí lidským masem, ale především jako na vraha. Ústa mu zůstanou překvapením pootevřená a očima hledí do těch jejích s pokusem v nich najít jakýkoliv náznak lži, ale nic takového tam nenajde. Obličej si promne zmatením z toho náhlého objasnění, o kterém by si přál, aby přišlo už na začátku, kdy ho povalila na zem a on čekal pouze na to, až zabije i jeho, pokud tamto viděl jako jen její práci. Nedokázal si představit, jak by člověk takhle roztrhal dalšího člověka, ale o to více se v něm probudil strach, když si to předtím všechno v hlavou poskládal. „Ou“, vytvoří se na jeho rtech bez jediného slyšitelného zvuky vycházejícího z jeho úst. Mohl toho být i on součástí po včerejší noci, kdy i on po lese běhal jako nelidská stvůra schopná v podstatě všeho? Pokývnutím hlavy jí dá znamení, že teď už tomu rozumí a pokusí se jí věnovat jeden omluvný pohled, který ale na jeho tváři nevydrží moc dlouho. Další nesmyslné chování z její strany na sebe nenechá dlouho čekat - alespoň pro něj bylo z jeho pohledu nesmyslné, přestože pozoroval když její pohyb, aby pochopil. Tentokrát to není on, kdo má strach, ale ona. Ta, která v něm ten strach do této doby vzbuzovala najednou začne couvat, aby mu snad zmizela z dohledu a se stejným účelem se od něj tváří odvrátí, schovávaje si obličej do dlaní. Alexander nejdříve neváhá a udělá pár kroků směrem k ní, aby přišel na kloub tomu, co přesně se to děje v tuto chvíli, ale až když je skoro u ní, znenadání se zastaví naslouchaje jejím slovům prosby, po kterých jako na povel sklopí pohled k zemi. Před čím se schovávala? Už předtím mu povídala, aby se na ní nedíval, ale tohle bylo jiné a přišlo to tak znenadání. Měl na to vliv Měsíc, jež prostoupil mraky na obloze a jemu samotnému způsobil husí kůži a nepříjemnou připomínku na to, čím je? Mohl mít vliv i na ní? Nebyla to zrovna chvíle, kdy tam jen tak postával, očima prohledávajíc půdu pod sebou a myšlenkami u dívky, jejíž chování pro něj bylo tak nepochopitelné. Chtěla se zakrýt - tím si byl jistý. Netušil, proč, z jakého důvodu, ale neměl v plánu odtamtud v tuto chvíli jen tak odejít a nechat ji tam v tomhle stavu - ať už to byl jakýkoliv stav. Ženy byly složité i v jeho světě, ale v tuto chvíli v tom snad poprvé nehrálo roli pohlaví. Alexander se rozhlédl, pátraje po nějakém řešení a to zahlédl až ve chvíli, když svůj pohled stočil směrem, kterým se podívat nechtěl. U mrtvoly ležel tmavě modrý kabát, kterého si všiml již předtím. Zajisté nepatřil tomu muži, ale snad téhle prapodivné dívce. Své kroky tím směrem volil velice opatrně a nikam nechvátal, aby si nemyslela, že se chystá uniknout. Před zohyzděným tělem sklopí zrak a zadrží dech, aby se mu nezvedl žaludek, jen popadne kabát a zase si to míří zpět k ní, aby jí v následující chvíli mohl kabát přehodit přes ramena, pokud se tak nutně potřebovala zahalit, ať už to mělo jakýkoliv důvod. Ovšem jistá zvědavost ho přeci jen přemohla a proto položil dívce ruku na rameno, aby jí následně ne tolik silným stiskem mohl donutit obrátit se zpět čelem k němu, jak tomu bylo i předtím.

Každý si nesl své prokletí, snad úplně každý živořící v tomhle ďábelském městě. Byla to snad jakási boží odplata za její dřívější činy? Jakási pomsta ve formě obrání ji o to, čeho si na sobě nejvíce vážila - své krásy. Světlo luny odhalovalo skutečnou podstatu jejího živoření, její pravou tvář - mrtvou, rozpadající se, hnilobnou až na samotnou dřeň. Někdy si přála být odvážnější, zarýt ostré nehty do kůže, do masa a servat si ho z čelistí, oškubat to ze sebe jako hladový člověk porcuje kuře. Strach to nedovoloval. Příliš se bála, nikdy nenašla odvahu na podobně zvrácený čin. Bázlivá malá holka, která si i po smrti váží vlastního vzhledu než čehokoliv jiného, tak povrchní jak to nesnášela u jiných.
Pokaždé se pokouší odvrátit tvář, aby nezahlédl nic z rozkládajícího se obličeje, posmrtnou masku, kterou s sebou tahá každou noc znovu a znovu do omrzení. Avšak bez možnosti uniknout té hrůze. Dlouhé tmavé vlasy vlnící se v přírodních kudrlinách napomáhají chránit dívku před tím příšerným pohledem na ni, ačkoliv bledé prsty získají něco ze šedivého nádechu dávno mrtvého těla. Už není jen bledá. Je mrtvolně bledá. Několik váhavých kroků je učiněno vpřed, snad aby mu utekla, aby ho zanechala za sebou bez nutnosti se ohlížet. Bylo jí to jedno, toužila se skrýt. Ale tvrdá ruka, nesmlouvavá, nekompromisní, jí zabrání v odchodu. Dech zatrne na rtech, ačkoliv plíce prakticky nepoužívá - je to jen jakýsi reflex, kterého nepozbyla za tu dobu, co se stala chodící mrtvolou. Celé tělo napjaté, ale bránit se nedokáže - zatím. Stále se snaží skrývat svou tvář, ačkoliv prsty, zvláště u zlomené ruky, se projevují nafialovělým odstínem. Viditelné jsou i šrámy od sebe poškozování, záděry, škrábance a jizvy. Paže se pokouší tisknout k tělu, zamezit tak možnému pohledu na otevřenou ránu v hrudníku, pozůstatek po smrtícím konci jedné životní etapy. V tomhle stavu se ovládala méně, více pociťovala hlad. Jako by jí měsíc dával najevo, čím je a čemu se už nikdy nevyhne, dokud jí někdo nepřetrhne posmrtnou linii jakéhosi života. Spíše přežívání než čehokoliv jiného. "Nedívej... se... na mě..." Huhlání je sotva slyšitelné, tlumené měkkými dlaněmi, do nichž zarývá ostré zoubky. Cítí tlukot srdce, vnímá oběh krve kolující chlapcovými žilami. "Nesuď mě..."
V tu chvíli po něm vystartuje jako zvíře, jímž se z části stala - hladový predátor, před nímž prakticky není úniku. Prsty chňapnou po pažích, aby neměl šanci utéct, čelistí se vrhaje po měkkém mase spojujícím krk s ramenem. Potřebovala čerstvé maso, aby se dokázala ovládat. Aby neztratila tu trochu lidskosti, která jí ještě zbývala. Jenže tímto způsobem naopak zatratila sebe samu.

I to podání kabátu mohlo působit jako rádoby pěkné gesto, kterým na ni však opět nechtěl zapůsobit, jen jí samotné udělat větší pohodlí. Doufal v to, že mu tak bude schopnější vše více v klidu vysvětlit nebo jen nejednat tak unáhleně, jak tomu dosud bylo. To mohlo být pravým klíčem k tomu, aby pochopil její dosavadní chování a mnohá slova, jež mu ještě nedávala velký smysl. S co největší jemností položí kabát na její ramena, doufaje, že jí z nich hned nespadne, kdyby sebou leknutím cukla. Když se na ní díval a dokázal přehlédnout všechnu tu ostatní skutečnost, mohla se zdát až skoro jako křehké a nevinné stvoření a to ho na ní samotné mátlo ze všeho nejvíce. Nedokázal si vysvětlit, co se takové dívce mohlo stát, aby byla schopná takových činů, v nichž nadále marně hledal smysl. A ani v tuto chvíli neviděl do její tváře, poté, co zakřičela, aby to nedělal, se ani nepokoušel koutkem oka nenápadně nahlédnout pod ruce, kterými si tak usilovně skrývala tvář. Až když on sám se rozhodne a je připraven vidět cokoliv, co dalšího by mohla ukrývat a nechtěla, aby to spatřil, za rameno dívku otočí čelem k sobě, aby si ji mohl prohlédnout. Byl zvědavý - asi jako každý, ale mnohem více toužil vědět, o co jde. Nebyla to však ta touha, kterou cítil, cokoliv se kolem něco šustlo, tak pátravě pohledem prozkoumat nejbližší keř a vidět, co se v něm skrývá. Tahle touha byla daleko jiná, spojená se starostlivostí v jeho mladistvé tváři. Dívka, jejíž jméno se do této doby ještě nedozvěděl vypadala a mluvila způsobem, kdy jen čekal, až se zhroutí k zemi. Nedokázal si představit, jak jinak by tohle mohlo skončit.
O to více ho vyděsilo, když si povšiml rán, jimiž byly její ruce doslova pokryté a taktéž jedné na její hrudi, která tam určitě předtím nebyla. Nerozuměl tomu. Chtěl jen jediné - zmizet a víc se nezaplést s její osobou. Udělal krok vzad ještě než stihl zaslechnout poslední slova, jež vyšla z jejích úst a než se na něj dočista vrhla. Neschopný v tu chvíli jakéhokoliv pohybu, jež způsobil šok, který chvíli držel jeho tělo ztuhlé, se snažil vnímat, o co dívce jde, ale nemusel hádat dlouho a už ucítil bolest, která vystřelovala z jeho ramene do celého těla a která ho nutila sebou začít alespoň trochu hýbat. Ten prvotní šok ho tak přešel hodně rychle, ale nedokázal stále nic udělat s tím, jak ho držela. Oči držel pevně zavřené a z úst se mu sem tam ozvalo zavrčení spojené však s něčím, co mohla být slova nesouhlasu, kdyby dokázal mluvit. Místo nich mu sem tam rty uniklo jen něco, co by se dalo přirovnat k mručení nebo neustálému, mumlavému opakování souhlásky H. Musel se co nejrychleji vzpamatovat, v hlavě se mu zjevoval obraz muže roztrhaného na kusy a on si byl jist, že nechce skončit ani trochu podobně. Byl vlkodlak, měl alespoň nějaké schopnosti, kterých mohl využít a nemusel nadále trpět, ne? Nezdálo se, že by se jí v tento moment dokázal vyrovnat svou sílou, ale mohl se o to alespoň pokusit a setřást ji ze sebe, uvolnit si jednu ruku, cokoliv. Zdálo se mu to jako věčnost, co cítil ostré zuby ve svém těle, ale i přes tu bolest se snažil vnímat, čeho byl schopný, takže se mu podařilo dostat jednu ruku z jejího sevření a zapátrat s ní po něčem, co mu mohlo dopomoci - a také to našel - kámen, akorát tak do dlaně, kterým neváhal uhodit do její hlavy a i když jí to nemuselo ani trochu omámit, získal tak na pár sekund převahu, odstrčil jí ze sebe a konečně se dal k útěku, na který pomyslel už dávno předtím. Tentokrát to ale bylo jako běh o život. Neohlížel se, jen běžel co nejrychleji mohl a dával si pozor, aby nenarazil do žádného stromu. Běžel do tmy, dost určitě ani ne směrem k městu, ale daleko hlouběji do lesa, kde se mohl velice snadno ztratil, ale ani tak ho nic nezastavilo. Plíce ho pálily z toho, jak dlouho a rychle běžel, až se konečně v jednu chvíli ohlédl, zpomalil až úplně zastavil, aby zkontroloval své okolí. Měl tak obrovský strach. Stejně obrovský strach, jako když mu tenkrát Tabitha řezala z úst jazyk. Stejně obrovský strach ze smrti jako při prvním úplňku, který jeho tělo poprvé změnil k nepoznání. Bál se, že mu ta dívka, kterou ještě předtím ve svých myšlenkách nazval křehkou a nevinnou, vezme život.

Sladká krev, tak teplá, tak příjemná, přímo oživující. Vlévající energii do údů ztuhlých posmrtným životem, lahodná v surové slané podobě. Stačila troška, aby toužila po větším množství, jedna kapička, aby chtěla větší hlt. Byla jako hladové zvíře, nenasytné, toužící ukojit ten otravný pocit v žaludku. Zuby zahryznuté do masa, hltavě pijící z nabízeného zdroje. Ne dobrovolně, ale pud predátora byl alespoň z části ukojen. Stačilo málo a cítila se lépe - silnější, skoro až zdravější, kdyby to bylo byť jen trochu možné. Zároveň si ta poslední část lidskosti, jíž odstrčila do pozadí, uvědomovala jednu věc - porušení veškerých tabu, ztrátu vlastní soudnosti. Chování hodné bestie. Snad i právě toto uvědomění pomohlo chlapci, aby se od ní odtrhnul při pokusu zranit ji kamenem, kterým mířil na její hlavu. Ránu nevnímala, spíše prudkost v ní, jež jí přinutila ustoupit o pár kroků vzad, agresivní z napadení, zároveň si jistější ve svém chování. Tmavé oči lovce sledovaly postavu mizející mezi stromy, hnanou strachem, přirozeným pudem vedeným po útoku z její strany. Ramena poklesnou, do pohledu se derou slzy slabosti s nádechem zatrpklé hořkosti. Prokletá... Sama... To bude můj úděl...
Uběhlo několik dnů od té nehody, náhody, kdo ví, co to vlastně bylo a co to mělo znamenat. Sytá přežívala dny v poklidu, ačkoliv zvěst o muži středních let s roztrhaným břichem a vybílenými vnitřnostmi, se nesla Salemem jako předzvěst dalšího nebezpečí, jež čeká za každým rohem. Ivy se cítila lépe, mnohem lépe - do pohybů se vnesla jistá energičnost, zdálo se, že i tváře mírně zrůžověly, ač kdo ví, zda to vůbec byla skutečnost a ne jen její vymodlená iluze. Přesto všechno jí trápila vzpomínka na onen hanebný čin. Kolikrát se otáčela přes rameno, kolikrát se sledovala v zrcadle, mračíce se na svůj vlastní odraz. Bylo špatné, co učinila. Bylo to... nelidské. To, co se chystala učinit, se ještě snad nikdy nestalo. Najít ho a omluvit se, neslýchaná to skutečnost. Nebylo těžké se vyptat na chlapce, jež nemůže mluvit, tolik jich po Salemu nepobíhá. Nervózní najde onu farmu, kde má chlapec pracovat jako čeledín - jak se dozvěděla, jmenuje se Alexander. V lepších šatech, nezkrvavených, se svým typickým modrým kabátem a dýkou ukrytou v tajné kapse se dostane na místo určení. Jak se zdá, vlastník ji má za chlapcův potenciální románek, ačkoliv na ni pohlíží s nedůvěrou v očích, kterou mu Ivy statečně oplácí.

Strach ho hnal lesem kupředu a nedovolil mu se ani otočit nebo jen nastražit uši a naslouchat, jestli ho dívka nepronásledovala. Alespoň z části si po tom všem získala trochu jeho důvěry, které vůči cizím lidem neměl nikdy mnoho, ale tímhle činem byli zase na začátku a ona v jeho očích opět byla tou stvůrou, jež požírala lidské maso a kousla si i do něj. Natolik vystrašen se zastavil až po několika spoustě metrech, kdy už se sotva držel na nohou a sotva popadal dech. Dlouhou dobu tam jen tak stál a hleděl do tmy kolem sebe. Čekal, že se někde objeví, že se do něj znovu zakousne a tentokrát ho nenechá tak rychle utéct. Mohl tam stát několik desítek minut, než si byl naplno jistý, že se za ním nechystá, snad. Teprve až pak mohl svou pozornost směřovat k tomu, aby se z toho lesa vymotal a vrátil se zpět domů. Se svítáním už ale ležel v posteli a naštěstí si dokázal vymyslet dosti uvěřitelnou historku na otázku, kde celou noc byl. Na kus papíru jednoduše napsal, že se ztratil v lese, když padla tma a v tu chvíli ještě ne úplně zahojené zranění se mu dařilo úspěšně zakrýt do té doby, než se úplně nevytratilo díky regeneraci, která byla až neskutečně silná od doby, kdy ho Tabitha zaklela ve vlkodlaka.
Od toho setkání už do lesa nezavítal a to z jednoho prostého důvodu - měl strach, že by ji tam potkal znovu a stalo by se to, co předtím. Zůstával tak celé dny jen na farmě a že se mu to ne zrovna dvakrát líbilo. Les miloval a stále tam měl všechny své věci, co si sebou tu jednu noc přinesl, ale nedokázal tam už vkročit s uvolněnou myslí, jak tomu bylo před tím zvláštním a děsivým setkáním. I sám George se tomu divil, ale nijak mladíka neprosil o vysvětlení. Bral to jako následek toho, že se tam tenkrát ztratil. V tento den také neměl v plánu dělat nic, co by ho mohlo znovu ohrozit na životě a třeba jen nakouknout do lesa. Když byla všechna práce hotová a on byl dostatečně najedený, pobýval povětšinou ve stájí, kde to vonělo senem a především dvěma koňmi, jež byli potřeba k práci na farmě, a o které se Alexander vždy rád postaral, i když nemusel. V tuhle chvíli ale ve stáji nebyl z tohoto důvodu, nýbrž tam jen posedával v rohu v teple a cosi vpisoval inkoustem do kusu papíru, jak měl už ve zvyku, když měl čas a plnou mysl. Něco ho ale vyrušilo. Zaposlouchal se do celého svého okolí a zároveň se snažil něco zavětřit, ale nebylo to zrovna nejsnazší tady uvnitř. Ani chvíli neváhal a vyskočil na nohy, aby se došel ven na vlastní oči přesvědčit, kdo zavítal právě na tuhle farmu. Mohl to být v podstatě kdokoliv, ale vítr k němu zanesl jeden jediný, specifický pach, ze kterého mu přeběhl mráz po zádech a společně s ním i uviděl u dveří domu stát jí. Tu tmavovlasou dívku, pro níž už George pohledem pročesával okolí, aby našel právě jeho, za kým určitě dívka přišla. Nebo si přišla kousnout ještě do nikoho jiného? Farmářův obličej značil nedůvěru a starostlivost při pohledu jak na dívku, tak na Alexandera, který se přiblížil blíž jen za tím účelem, aby ji odradil od jakéhokoliv útoku, který mohla zamýšlet. Nebylo divu, že jí George nepřivítal na farmě s úsměvem, když dívka, která sem zde chodila za mladíkem posledně se nakonec ukázala být čarodějnicí. „Zítra bude dlouhý den,“ byla jediná slova, která jako poslední pronesl farmář do jeho obličeje a s nimi se vrátil zpět dovnitř, nechávaje je tam opět samotné. A to bylo pro Alexe znamením, že teď už nemusí mít obavy, že by mu něco udělala. Ani se na ní nepodíval a jen hlavou kývl směrem, kterým sem určitě přišla a který ji odtud měl zase odvést zpět do hlavních ulic města. Bylo na první pohled zřejmé, že o její přítomnost ani trochu nestojí a o co víc - měl z ní strach. Co mohla čekat, když se tu najednou tak objevila? Část v něm se chtěla znovu rozběhnout pryč jako tenkrát v lese a ta druhá jí chtěla ublížit dříve, než by byla něčeho takového znovu schopná ona. Nezajímalo ho, jak ho našla, hlavně, aby už byla pryč, ať už mu chtěla před obličej naservírovat další výhrůžky nebo se mu vysmát za to, jaký je srab. Otočil se k ní zády a jeho kroky vedly zpět ke stáji, odkud si v tuto chvíli už jen chtěl vzít inkoust s papíry a vrátit se dovnitř do domu.