Okolí Salemu

"Počkej!" Rozkaz, kterým ho toužila zastavit. Kterým ho musela zastavit. Přirozeně nadřazený způsob, jakým slůvko dokázala povznést na novou panovačnou úroveň, z ní vylétl dřív než stihla jakkoliv zareagovat na svůj čin. Vždy nad každým ohrnovala nos, dávaje ostatním najevo, že je sama něco víc a všichni ti, co se potulovali v její blízkosti, mohli být rádi, že si jich vůbec všimla. Že je trpí ve své přítomnosti, toleruje jejich smysl myšlení, řeč těla i verbální projev, prakticky všechno, co je odlišovalo od její nafoukané maličkosti. Chtěně či nikoliv se podobný způsob komunikace stal její součástí, ať už se to ostatním líbilo nebo ne - a že pravděpodobnější byla ona druhá varianta. Hnědé oči sledují chlapce, k jehož zádům učiní jeden, téměř dva kroky, zmírňujíc onu propastnou vzdálenost mezi nimi, která jí ubližovala. Nechtěla si to přiznat, ale podobné hrubé odmítnutí, ač se dalo čekat, ji nenechalo chladnou. Pravé rameno cukne v jakémsi instinktivním škubnutí, tiché vyjádření jedné jediné emoce - bolesti. Bolest, kterou se snažila ignorovat po hodně dlouhý čas, ale pokaždé si ta děvka našla cestičku zpátky k ní, parazitická na svém hostiteli. "Počkej... Prosím..." To jedno jediné slůvko je dodáno s nejistotou pohrávající v pohledu, jež začíná plaše klopit k zemi. Bývaly doby, kdy se červenala, kdy se styděla, tak nevinná, čistá duše neposkvrněná temnými myšlenkami. To, co přicházelo nyní, byl surový stud. Surový až na samotné dno, nahý, nechráněný a bezbranný stejně jako Ivy samotná, ač se to na první pohled nemuselo zdát. Nebo naopak - snad právě proto působila křehce, ale ten, kdo ji znal, kdo zažil její pravou podobu, věděl, že pod tím hezkým obalem se skrývá krvelačná bestie. I tmavookou dívku zarazí, že něco podobně pro ni nestoudného vypustila z úst, kousaje se do jazyka. Snad, aby zabránila pokračování, které by se mohlo změnit ve slabost, jíž pociťovala. A kterou odmítala tak snadno dát najevo. Byla ženou ve světě mužů, lovkyní za nocí, jako byla ta včerejší i jiné, musela dávat najevo svou převahu - fyzickou či pouze slovní. Až na to, že nyní si dlaněmi přejíždí po pažích chráněných modrým kabátem, pro Ivy charakteristickým znakem, jakousi připomínkou toho, čím byla a čím je teď.
"Chci ti to vysvětlit." Váha se přenáší z jedné nohy na druhou, nutíce mladě vyhlížející ženu přešlápnout na místě podobně jako tomu činí děti, jež provedly nějakou lotrovinu a nyní se rodičům stydí říct, co se stalo. Pohled stále těká kdesi mezi zemí a jeho botami, snažíce se vzdorovitě nedat najevo, jak nejistě si v tento okamžik musí počínat. Špička jazyka přejede po rtech, dávaje jim vlhkost pro lepší artikulaci, ačkoliv pro Ivy? Ne, pro ni to bylo jen získávání času na urovnání si myšlenek, ač něco takového pro ni nikdy nebylo podstatné. Jednala skoro až instinktivně, kdyby toho byla schopna, projevovala se bezcitně, nelidsky, potlačujíc v sobě vychovanou stránku dámy. "A taky se ti omluvit." Tato fráze je pronesena se znatelným, ve vzduchu visícím znechucením, že něco takového byla nucena provést. "Nepřišla jsem ti ublížit. Nebo někomu z tvé..." Oči zabloudí směrem, jímž se farmář vydal pryč, zanechávaje za sebou poslední slova o zítřejším dnu. Kdo ví, co to mělo znamenat, Ivy podstata celé fráze unikala. Jen mírně potřese hlavou, vzpamatovávaje se z vytržení, dech roztahuje plíce, jak se pomalu ale jistě pouští do dokončení své načaté věty. "... Rodiny? Vždyť je to jedno." Neměla touhu se v tom piplat, připomínat si vlastní nedostatky i rodinu, k níž netíhne. Do srdce navzdory potlačenému hněvu bodne dýka žárlivosti, že chlapec někoho má a ona zjevně ne. "Vyslechni mě... Prosím..."

Sám sebe viděl, jak ji popadá hrubě za paži, stiskem natolik silným, že by jí po něm zbyla modřina ve chvíli, kdy by ji pustil. Představoval si, jak jí dlouhými kroky za onu ruku táhne pryč od místa, které neměla nikdy naleznout, protože jen tady se cítil naprosto v bezpečí, teď se i tohle místo chystala poskvrnit svou přítomností. Nejraději by ji dovedl až úplně pryč z farmy, klidně na samotné náměstí města, kdyby si tak zajistil to, že bude dostatečně daleko. Nehleděl by na to, jestli cestou klopýtá a jeho rychlé kroky nestíhá. Dovedl by ji tak daleko, i kdyby ji měl táhnout po zemi nebo nést na zádech. Nic takového se ale nestalo. Byly to jen neuskutečněné představy, jež by moc rád pokládal za skutečnost, ale místo toho se po jejích slovech prosby o to, aby počkal, zastaví. Neztuhne na místě, jak by možná čekala, když na něj poprvé zavolá, nýbrž své kroky postupně zpomalí, až se úplně zastaví a otočí se na patě tak, aby k ní byl čelem. Měl strach a vztek, ale přesto mu nic nebránilo v tom, aby se jí byť jen na pár sekund podíval do očí. Do těch tmavých očí, jež ho za těch pár dní i párkrát navštívily ve snech, ale i pouhých vzpomínkách. Tu noc, kdy ji viděl poprvé, byly její oči plné slz, ale přesto tak prázdné. Naplněné prázdnotou, kterou v nich zahlédl i v tuto chvíli. Nic nedokázalo omluvit to, co udělala a ani její krásná tvář, jež se nehodila na místo, jakým byla farma, ničemu nedopomohla. Neroztál pod jejím pohledem a nezačal hned na její slova zběsile přikyvovat na znak odpuštění, ne, stál tam a držel se, aby jí nepopadl za tmavé vlasy a neušpinil jí tváře blátem. Držel se, aby se v něm neprobudila ta vlčí část a nezačal na ní bez přestání vrčet, i když kdo ví, jak dlouho by to jeho lidské tělo vydrželo, než by si uvědomilo, že tomuhle já to nepřísluší. Hruď se mu zvedala pod hlubokými nádechy a výdechy, při kterým mu od úst vycházely bílé obláčky, jež značily, jaká zima ve skutečnosti venku je. Pěsti měl zaťaté, připravené se v jakoukoliv chvíli bránit, kdyby se o něco pokusila. Tentokrát by ji už nenechal udělat to, co v lese. Nechtěl by znovu tak trpět a znovu si ke světu vytvořit ještě větší nedůvěru, kterou teď ale choval zásadně k její osobě, nehledě na to, co všechno mu v lese pověděla. Jak vypadá její život v těle, které obývala a jak se s tím vypořádává. Dokonce se při těch slovech rozplakala, až tomu nechtěla sama uvěřit, že by byla takových silných emocí schopná, ale stalo se to, on to viděl, slyšel, ale teď to nebral v úvahu. Právě to bylo tím, čeho se bál. Že využije situace, zmanipuluje ho, aby se pak mohlo v poklidu zakousnout do jeho masa. Neměl na výběr, přestože se mu teď očividně přišla omluvit, nevěřil slovům, která z jejích úst vycházela. Ovšem už byla tady. Kdyby ji odsud teď vyhnal, znovu by si farmu našla a navštívila ho znovu. Možná by se i dostala dovnitř a překvapila ho ve spánku, ze kterého by se ale ani její pomocí nemusel jednoho rána vůbec probudit. Nebo někdo, kdo mu byl v tomto světě nejbližší. Stejně jako její oči, i ty jeho se znovu podívají ke dveřím, ve kterých zmizel George, ale ihned se zpět zaměří na její obličej, aby mu neunikla sebemenší drobnost. Husté tmavé obočí se mu zkřivilo a čelo nakrčilo zamračením, když osoby, pobývající uvnitř domu společně s ním, chtěla nazvat jeho rodinou. Měl je rád, byli mu blízcí, ale rodinou by nazval už jen jedinou osobu, která však ani v této době nebyla, Cedrica, který byl uvězněný v 21. století, stejně jako on v tomhle. Nesnažil se jí však naznačit, že se plete a nechtěl jí hned jakýmkoliv možný způsobem opravovat, že se nejedná o jeho pravou rodinu. Ani o to tolik nešlo. Nebyla to věc, kterou by potřebovala vědět. Možná se přišla omluvit, ale stále z jejího hlasu slyšel takový nesnesitelný chlad a opovržení vůči snad němu samotnému, že neměl potřebu s ní ztrácet čas. Něco tu ale stále bylo, stále v sobě měl až přespříliš dobroty, které se neubránil ani v této situaci. O to více jeho následujícímu činu dopomohl pohled do oken, za kterými se zřetelně mihne závěs. Nedivil by se tomu, kdyby je George nebo jeho manželka sledovali, pokud o mladíka měli strach, zvláště pokud šlo o dívčí známosti. Musel se do toho činu donutit, ale kdyby to neudělal a odmítl si jí vyslechnout, dost možná by to skončilo ještě hůře. Nepříliš smířený, konečně povolil pěsti, aby si dlaněmi přejel po obličeji, snažíc se z něj dostat únavu ze dne stráveného prací, ale také si nimi odhrnul pramínky vlasů, které mu do obličeje spadaly za tu celou dobu, nebo mu je do tváři nafoukal vítr, a nakonec s hlubokým dlouhým výdechem přikývl na její slova. Ovšem nenechal ji hned mluvit. Znovu se podíval směrem k oknu, zatímco se k ní už pomalu točil bokem, kývaje směrem ke stáji, kudy se následně rozešel. Pokud mu chtěla něco z toho, co se stalo v lese, vysvětlit, nemuseli to slyšet cizí uši a ani jejich rozhovor pozorovat cizí oči. Pokud se to vůbec dalo rozhovorem nazvat. Z větší části to mohlo totiž vypadat, že vedla monolog sama se sebou a pouhý posluchač by ani nepostřehl, že je do toho zapojena i druhá osoba - on. Ve stáji měl především věci, které se mohly zdát hodně užitečné a jež tam nechal, aby se pro ně později vrátil - papíry a inkoust.

Nikdy se nedala považovat za empatickou osobu - na to Ivy sházelo příliš soucitu, laskavosti kolující žilami, i prosté pochopení pro jejich slabosti, které si u své osoby nepřipouštěla. Mladá žena odmítala pohlížet na své stinné stránky, zavíraje před nimi oči, jako by snad mohly zmizet. Jako by neexistovaly. Byl to hloupý, příliš naivní způsob, jak před svými stíny prchat nevěda, že jí jednoho dne doženou, útočíce na ni nebývalou silou, aby jí podrazily nohy a nechaly ležet napospas všemu špatnému, co jí roztrhá až na samotné maso, na čistou kost. I proto nechápe, proč chlapec tak dlouho otálí, proč ji jednoduše nepozve dál nebo nenechá mluvit. Hnědé oči prázdně sledují mladistvou, věkem ještě nepoznamenanou tvář, vzpomínaje na to, co se stalo pár dnů nazpět - útok na jeho osobu jejím vlastím přičiněním. Avšak i to ji nechává chladnou, ani na okamžik neprojeví nic než čirou lhostejnost v té nejsurovější podobě, za kterou by si mohl gratulovat každý herec. Ztuhlá na místě bez jediného pohybu, připomínaje do ledu vytesanou sochu, krásnou ve své nehybné podobě, stejně tak mrazivou jaká byla její osobnost.
Konečně se chlapec vyjádřil - jak jinak než pohybem. Slova v tuto chvíli nemohla nijak dopomoci k tomu, aby se uvolnila napjatá atmosféra mezi nimi, ten oblak nepříjemných myšlenek, představ a vzpomínek visících nad jejich hlavami. Čelo nakrčené po tak hrubém, nevychovaném přerušení, oči se přimhouří a pohled? Ten nevěstí nic dobrého, ne na první pohled. Nakonec však přijde odfrknutí, tolik typická záležitost pro její osobu, přezíravé až hrůza, s nímž vykročí směrem ke stájím, k nimž zabočoval chlapec sám. Nepatrné přidání do kroku jí dovolí srovnat rychlost s Alexanderem, dávaje si pozor, aby v něm nevyvolala mylnou představu útoku vedeného do zad. Věděla, jak vlkodlaci dokáží být silní a i když jí v žilách momentálně koloval živelný náboj jeho vlastní krve, co jí probudil ze spánku a otupělosti, mrtvé údy jsou stále hůře pohyblivé a snadno poškoditelné - mnohem víc jeho vlastním možným útokem. S posledním krokem venku, a zároveň prvním uvnitř, obalí křehce vyhlížející tělo místní andělíčkářky teplo, při němž na okamžik zastaví, zavíraje oči. Koňská těla vyprodukovala takový žár, že ho cítila ve vzduchu, nemuseje se dotknout ničí kůže. Ten moment, těch sladkých pár vteřin připomínaly Ivy doby, kdy žila - kdy dokázala vnímat ostatní, dokonce se i radovat z maličkostí než byl její život uvržen do změti stínů a pochybných praktik, jimiž se nyní živila. Ramena o něco poklesnou spolu s uvědoměním, že tohle je vlastně jen přelud, jímž se hodlala opíjet, nic víc. Vnímala ržání, jímž obyvatelé stáje dávali najevo, že cítí smrt proudící jejími končetinami, cítili hladového dravce ukrytého pod krásným obalem. Avšak nevšímavost její osoby jim dodala něco málo klidu, zvláště když začala vylézat po žebříku nahoru do patra, odkud se běžně shazovalo usušené seno.
"Neměla jsem to dělat." První slova, s nimiž začne, usedaje vysoko nad zemí, sledujíce jednotlivé hlavy ustájených koní. Modrý kabát, tolik typický oděv pro ni v těchto zimních časech, skončil vedle, ačkoliv vedro jí sotva mohlo ublížit. "Na mou obhajobu - byla jsem hladová. A živé maso a krev... Je občas těžké odolat." Zahanbení žádné, jen prosté konstatování, s nímž sleduje rovinu před sebou. Nikdy se s nikým nebavila o tom, co je, z jediného důvodu - netoužila skončit na hranici. Bolest? Ne, ta jí nic nedělala, ale strach z ohně dusil. Prsty instinktivně přejedou po hrdle ve zmatené představě, jíž se snaží zaplašit do pozadí, otáčeje se za Alexem. "Asi... jsi poznal, že jsem mrtvá, že?"

Neměl tušení, jestli jí její slova věřit. Mohla se mu opravdu přijít omluvit, ale jak tomu mohl věřit, když ve tváři měla stále ten stejný výraz, ve kterém nebyla ani trochu lítosti, soucitu nebo čehokoliv, co by mu říkalo, že tohle celé myslí vážně. Nebylo proto divu, že si nejdříve myslel, že je to jen další léčka, jak se dostat k němu, k jeho masu a krvi. Mluvila bez jakýchkoli emocí a s tím se jeho nedůvěra vůči její osobě ještě více násobila. Slyšel chladná slova a s doufáním, že zahlédne alespoň špetku toho, jak je doopravdy myslela, si prohlížel její tvář, ale nic. Zatímco z jeho tváře a řeči těla muselo jít vyčíst zajisté snad úplně všechno. Oči plné strachu a nedůvěry, kterými neustále kmital sem a tam. Hlavně, aby se nedíval příliš dlouho na ní nebo příliš dlouho kamsi stranou ve snaze najít odpovědi na nezodpovězené otázky. Jeho rty zůstávaly povětšinou jen mírně pootevřené z pouhého zvyku, když s lidmi mluvil ještě v dobách, kdy mohl. Úplně se nedokázal smířit s tím, že do konce svého života už bude beze slov, ale nic jiného mu nezbývalo. Bylo ještě příliš brzy na to, aby se s tím smiřoval, ale rozhodně už to bylo lepší než před několika měsíci, kdy se ze sebe mermomocí snažil dostat jedno slovo za druhým, i když každé znělo jinde. Každé slovo mu způsobovalo bolest, která však byla dušení, a nedokázal se jí nijak zbavit ani dodneška. Po příchodu do Salemu se mu toho stalo hodně a to zde byl pouhé dva roky, během kterých ztratil většinu ze své důvěry a to především k ženám. U mužů to bylo daleko jiné a jistou zásluhu na tom určitě měl i George, který tu v podstatě pro něj celou tu dobu byl, zatímco už ve druhé ženě se zmýlil - totiž v ní. Možná to byla i ta pesimistická část v něm, která mu říkala, že nemá co ztratit, když si její slova vyslechne nebo když mu ublíží ještě více, než v lese. Už neměl moc velkou víru v to, že by se kdy mohl vrátit zpět domů.
Po kývnutím směrem ke stáji se tím směrem rovnou rozešel, nehledě na to, jestli ho opravdu bude následovat či nikoliv. Ona chtěla mluvit, ale dokud to šlo, on si chtěl zvolit podmínky, které pro něj byly příjemnější. A stát v mrazu před domem a být sledován farmářem nebyla zrovna ta, kterou by si rád zvolil. Hodilo by se to v případě, kdyby se znovu o něco pokusila, protože by určitě hned někdo vyběhl ve snaze mu pomoci. Pokud by tedy neskončil stejně. Alexander však doufal, že nic takového se neuskuteční. Jeho tělo už znovu zesílilo po tom jejím útoku a snad by se jí i zvládl bránit lépe, než tomu bylo v lese, kdy jejich setkání přeci jen proběhlo přímo po úplňku, ze kterého se tu noc ještě trochu vzpamatovával a byl unavený. Neobtěžuje se s tím, aby jí velké dřevěné dveře vedoucí do stáje podržel jako pravý gentleman. Takové chování ho u ní už dávno opustilo, přestože to byla stále dívka. Po jejím vstupu dovnitř se skoro až podivil tomu, jak koně reagovali na její přítomnost a hned na pohled z ní viděli hrozbu. To jen on byl tak slepý a ještě se jí snažil pomoct, když jí chtěl narovnat klouby v ruce a zakrýt ji kabátem, aby se měla o trochu pohodlněji. Jednoho z koní pohladil po bílé lysině mezi očima a zbylým věnoval rychlý pohled, jež byl pln klidu a pokoje, jak se je snažil Alex ujistit, že o nic nejde, avšak lhal jim a byl si toho dost jasně vědom. Na nic nečekal a hned se taktéž dostal na místo, kde pobýval i předtím, než byl vyrušen jejím příchodem. Inkoust na stránkách už byl zaschlý, mohl je tedy přeložit, přidat k ostatním a následně je schovat, protože tohle nebylo něco, co by chtěl zrovna s ní sdílet. Nesdílel to s nikým. Hned po první větě, kterou tmavovlasá dívka pronesla, směřoval svou pozornost k ní. Stále žádné emoce ve tváři, jimiž by mu opravdu dala jistotu a on jí její slova tak rychle uvěřil. Až však následující věty v něm vyvolají reakci, při níž jeho ruky vystřelí na místo, kde ještě teď cítil, jak se mu zarývají její zuby a způsobují velkou bolest - naštěstí už jen jako nehezká vzpomínka, která jeho obočí spojila v důsledku zamračení, po němž se on sám ještě neusadil, ale jen se tak krčil u věcí, prázdných listů a inkoustu, kterým byl připraven cokoliv vepsat na papír a předložit jí to, když už jiným způsobem komunikace jí nic sdělit nemohl. Nedalo by se říct, že její poslední otázku očekával, ovšem tahle skutečnost mu už byla více než známá, i když furt netušil, čím doopravdy je. Nedokázal pro to najít žádné pojmenování. „Hm,“ zamručí jen na souhlas, po kterém ji zběžně přelétne pohledem. Listy papíru ale přeci jen využije k tomu, aby napsal jednu větu, kterou vyjadřoval chvíli, kdy jí dokázal uvěřit nejsnadněji a přestat myslet na to, při čem ji nachytal. Stojí na něm: „Bylo lepší, když jsi brečela.“ Slova napsaná tak zvláštním stylem, jež by se nedal zcela přirovnat k tomu, kterým psali všichni ostatní v téhle době. Přespříliš jednoduché, tiskací a ne příliš úhledné, protože to přeci jen bylo stále písmo chlapce a ten si na vzhledu svých napsaných písmenek nikdy moc nepotrpěl. Možná jí tím chtěl i trochu vmést do tváře to, jak si ona sama v tu chvíli v lese ani neuvědomovala, že pláče.

Bylo by snadné spadnout. Bylo by tak snadné jí zlomit vaz. Stačilo strčit do zad, popostrčit ji blíže srázu, do prázdna. Křičela bych? Dívka se nakloní o něco více dopředu, prsty automaticky svírají dřevěnou hranu ukončující prostor seníku, nohy se houpají tam a zpět, jako když bývala malá a s Rose lezly do jejich vlastní stáje - mnohem menší než jsou ty na farmě, ale co na tom záleželo? Byla jejich. Kolikrát hloupě skákaly dolů do kupy sena, výskaje a hlasitě se smějící vzduchem než dopadly do měkkého. Určitě. Pohled na tvrdou zem ubezpečoval, že pád by normálnímu člověku ublížil - minimálně mu zlámal údy. Jeden, dva? Tři, možná čtyři? Někomu vaz. Vzduchem by se neslo hlasité křupnutí, život v očích by pohasínal, končetiny by tuhly chladem vlévajícím se do žil. Shodil by mě on? Koutkem oka loupne pohledem po chlapci vedle sebe, vyčkávající na její omluvu, na rozuzlení tohoto příběhu plného prapodivných, spletitých odboček, povzdech uniká ze rtů. Učinil by tak velice rád. Tak co mu brání? Moment překvapení? Neidealizovala si nikoho ve svém okolí - brala je jako stejně podlé, srovnávaje jejich charakter se svým. Lidské bytosti dokázaly být prohnilejší do morku kostí víc než se zdálo a ten, kdo touží po odplatě? Ti ještě víc. "Netvrď mi, že jsi ani jednou nepřemýšlel nad tím, jak snadné by bylo se mě zbavit. Strčit mě dolů... Nebo předtím zlomit vaz?" Hlava nakloněná na stranu, pohledem zvědavě sleduje chlapce, avšak v jejích očích zůstává stále jakýsi bezbřehý chlad, něco postrádající jakékoliv emoce. "Chmm..." Ještě jednou se zapře tak, aby mohla nahlédnout dolů než zavrtí hlavou. "Jestli ti to uleví, tak to můžeš udělat. Ale prve bych ti ráda osvětlila... tamto..." Slůvko je uceděno skrze rty, tentokrát s viditelným znechucením. Čelist zatnutá, dávaje na obdiv hrdou šíji bělostné labutě, ačkoliv už není nikdo, kdo by přirozenou krásu obdivoval. Ne, všichni muži jsou zaskočeni téměř mrtvolnou bledostí její kůže, chladem, co z ní vyzařuje nejen na pohled ale i na dotek. To tam bylo vychování dámy, zmizelo stejně jako její život... Pryč.
Hnědé oči se k chlapci navrátí tehdy, když ze sebe vydoluje jakési zamručení na souhlas, až se nad tou odpovědí zasměje - jen v onom smíchu chybí veselí. Nahořklá pachuť zůstává na jazyku dlouho poté, co se ramena přestanou cukat, s povzdechem se ji snaží zbavit, vyprovodit ji ven a zabouchnout za ní dveře. Jako by snad šlo utéct před tím, co jsem zač. "Myslím... že už je to devět? Ne... asi deset let, co jsem mrtvá... Deset let, kdy jsem měla hnít, rozkládat se... Mhmmm..." Jedna ručka je zvednuta tak, aby mohla sledovat bledé prsty ve slunečním světle, bílé skoro stejně jako čerstvě napadlý sníh v Salemu. Letmý dotek nostalgie jakoby prostoupil mimickými svaly, zatímco zlehka zakmitá štíhlými dívčími prsty vzduchem. Po zlomenině ani památka, nic. Pohled klesne ke vzkazu přisunutém jejím směrem, výraz se zatvrdí, to prosté kouzlo okamžiku je pryč. "Nenávidím pláč. Nesnáším ho na ostatních a já-... nepláču. Neprolévám slzy nad nikým, natož nad sebou." Poznámka je vedena zlostně, s otevřenou nenávistí vůči všemu slabému - ale hlavně vůči ní samotné. Hrdlo stažené nepříjemnou vzpomínkou na tu chvíli, že se instinktivně dotkne tváří, jako by se tam snad mohly objevit ty prokleté slzy. Nic, na prstech neulpěla ani jediná kapka, a tak je stiskne do drobné pěstičky. "Pláč je pro slabé. Milosrdenství je pro slabé. Jen silní mohou přežít. Já jsem silná... Jsem... silná..." Snažila se působit odhodlaně přesně tak, jak tvrdila - silně. Nejistota se však navzdory tvrzení vkrádala do hlasu, hrdlo se stahovalo víc a víc a odmítnuté slzy si našly cestičku do jejích očí, aniž by to tušila. "O té chvíle, kdy jsem zemřela... Ne, od té doby, kdy jsem se probudila... Necítím nic. Všechno je chladné... Já jsem chladná. Zbyla mi nenávist... zášť... nepochopení... a hlad. Tak strašně sžíravý hlad..."
Dlaň přejede po hrdle, toužila ho sevřít, vyrvat si ho, ale k čemu by to bylo? K ničemu. Jen bych ho vyděsila ještě víc. Povzdech unikne ze rtů, ručka klesá, chytaje se toho kousku dřeva, na němž má odložen kabát, jehož modrá vždy lahodila tmavým vlasům a bledé pleti. Připomínka toho, jak aristokratická mohla být, kdyby-... Kdyby... "Říkají nám ghúlové. Ti, kteří... umí podobné věci. Přivést mrtvé zpátky k životu, vložit jim duši zpět do těla... Ale nikdo neví, jak moc pokroucená je." Byl to zásah proti přírodě a nic nezůstane bez odplaty. "Hodujeme na lidském mase, krvi a vnitřnostech, abychom přežili. Abychom... se úplně nezbláznili... Neuhnili? Nemůžeš proti tomu bojovat. Je to jako zkusit žít bez vody... Bez vzduchu. Potřebuješ ho. Čím čerstvější, tím lepší. Víc energie... Víc... lidskosti, ačkoliv přesně tu postrádáš, když se na nich krmíš." Zvrácené, odporné - zvláště o tom mluvit nahlas, ale jak se zdá, s ní to nic nedělá. Jako by debatovala o počasí nebo zdražující se ceně tabáku. "Měla jsem hlad... Strašný hlad..."

Značně rozčarovaná pobíhala kolem Scarlett, než se dostaly obě dvě k jejímu příbytku. Teď už Angel sedí na židli a před sebou má čaj, který donesla své přítelkyni jako dárek. Chtěla jí udělat radost a doufá, že se jí to povedlo. "Co je u Tebe nového?" Obejme hrneček oběma rukama a hledí na černovlásku. Usmívá se jako sluníčko. Nedokáže vysvětlit sama sobě ty pocity, které tancují uvnitř jejího těla jako neposedná kůzlata. Je sama plná energie a přehrává si nedávnou situaci stále a stále dokola. "Nemáš nějakého chlapce?" Vychrlí na ni najednou a usmívá se celkem rošťácky a z jejího pohledu je jasně poznat, že je zvědavá. Se Scarlett si může povídat o všem. Také jí plánuje sdělit tajemství, ohledně jejích schopností, že je umí ovládat. Chtěla jí to říci co nejdříve, ale nejprve se jí chce svěřit ohledně jisté věci. Musí se s někým podělit o to, že má slabost pro jednoho štíhlého vysokého chlapce. Jediná Scarlett jí přijde jako vhodná kandidátka. Je to její nejlepší přítelkyně a své vychovatelce to přeci říkat nemůže. Nikomu z jejího domu, protože by to mohlo pro oba dva ašpatně dopadnout. Třeba by jí zakázali se s ním stýkat nebo by mu něco chtěli udělat! A to Angel nehodlá riskovat. Nechce ho nijak ohrozit, tak se o jeho existenci doma vůbec nezmiňuje. Zahledí se napjatě tmavovlásce do očí. Zajímá ji její odpověď. Vždyť je to velmi krásná a inteligentní žena, tak jak je možné, že nemá žádného nápadníka? I když je pravda, že ne každý si zaslouží její přízeň. Angel by si je měla nejdříve pořádně proklepnout, aby zjistila, jestli jsou vůbec vhodnými kandidáty, ale není taková. Je na to až moc hodňoučká, ale má o ni strach, tak bude opatrná...

Ellar byla stále zmatená z toho náhlého objevení se ve světě, který byl tak moc odlišný od toho, ve kterém byla do této doby zvyklá žít. Nejenže byla na místě, které nikdy v životě nenavštívila, ale byla v naprosto jiném století, které ji bylo tak moc cizí, až tomu odmítala uvěřit a stále jen doufala v to, že se vzbudí a tohle celé byl jen sen. Ovšem byla vděčná alespoň za to, že zde první osobou, kterou potkala, byl právě Jeremiah, který o její přítomnosti a ani tomu, odkud údajně pochází, neřekl nikomu ani slovo, nechal jí u sebe a ještě jí sehnal šaty. Taktéž jí dal pár rád, kterými by se měla řídit, pokud se někdo bude vyptávat na to, jak se v Salemu objevila a ty si poslušně zapsala, i když chvíli sváděla boj v psaní brkem a inkoustem místo propisky, na kterou byla běžně zvyklá ve své době, ze které pocházela. Menší problém také nastal u šatů, které nebyly pohodlné jako její oblečení, ve kterém se sem dostala, ale věděla, že to musí přežít, pokud nechce skončit v plamenech a nařčená z toho, že by mohla být čarodějnicí. Arya však vypadala, že jí nové místo zrovna dvakrát nevadí. I ona byla zvyklá na úplně něco jiného, ale určitě to pro ní byl menší šok, než pro dívku. Stále se v domě skrývat nemohla a vždy musela dojít Aryu alespoň vyvenčit a tak tomu bylo i dnes, kdy se však vydala mimo město, jak měla už od rána naplánováno. Procházet se městem jako cizinec a ještě s psem, který svým zbarvením výrazně připomíná vlka, bylo hodně riskantní a Ellar si to dost jasně uvědomovala. Proto našla cestu z města a vydala se k lesu. V hlavě slyšela to varování od Remiho, že lesy jsou nebezpečné, ale měla zato, že se jí nic nestane, pokud to bylo místo, které nejspíše hrálo nějakou roli v tom, jak se sem vůbec dostala. Vodítko sebou neměla. Společně se známkou z Aryina obojku ho nechala v pokoji pod postelí, doufaje, že ho samotný majitel domu nenajde a nespálí ho. Fenka tak měla na svém krku jen obojek, který byl přesto většinu času schovaný pod hustým kožichem, mezi kterým ho dokázala dívčina ručka už bez problémů najít, pokud by její chování nebylo nejideálnější. Bylo poměrně chladno, ale i mezi stromy v lese sem tam prosvitlo slunce. Arya běhala kolem a užívala si volnosti, když v tom se její kroky zastavili stejně jako dívčiny, když obě spatřily, kolem jakého místa by zanedlouho prošly. Z větví staře vyhlížejícího stromu viselo pár těl mrtvých, už dosti poznamená časem, jejichž smrad dolehl až k nim. Přesně v tuhle chvíli najde Ellar obojech na fenky krku, aby ho mohla uchopit a pozorně se rozhlédnou kolem sebe mezi stromy, naprosto zaskočená pohledem na hnijící těla. Z tlamy Aryi se ozvalo táhlé zavrčení, se kterým ji už dívka vede pryč, protože sama ani na povel by ji určitě nenásledovala. Ani se neohlíží a mílovými kroky odtamtud spěchá pryč, aby jí na takovém místě nikdo neviděl, ale také kvůli tomu, aby se jí nezvedl žaludek, k čemuž neměla zrovna daleko. Až s jistotou, že se fenka nikam nerozuteče, ji pustí, ale rychlost své chůze nemění a snaží se co nejhbitěji překračovat každý kořen, co se jí objeví pod nohama. Sic na nich má stále boty, ve kterých se zde objevila, ale z toho důvodu, že je má stejně schované pod sukní šatů, ani nebylo potřeba je hned rychle nahrazovat. Především šlo o ty šaty, které se jí právě v tuhle chvíli dostanou právě pod boty, ale určitě tomu napomůže i nějaký ten kořen, díky kterému Ellar klopýtne a skončí na chladné zemi. „Zatracený šaty,“ zamručí, odstrkujíc od sebe Aryu, která k ní hned přispěchala a začala jí olizovat tváře jako malé štěně. Ještě než se vyhoupne zpět na nohy, rozhlédne se po deníku, ve kterém měla napsané pro jistotu vše, čemu by se měla vyvarovat nebo co povědět při setkání s někým cizím a podezíravým. Nebylo zrovna nejlepší to jen tak takhle nosit v ruce, ze které jí to teď vypadlo, ale kvůli její paměti se jí to zdálo až nutné.

Chvilky s Angee vždycky znamenaly jakési uvolnění, přestože měla ve městě úplně jiné postavení a byla téměř o deset let mladší než ona. Angee byla její přítelkyně - veselé děvče, co jí projasňovalo dny ještě předtím, než tatínek zemřel a než se Scarlett stala spíš ženou než mladou slečnou, byla její osobní sluníčko, na které se zavázala dávat pozor a bdít nad ní, aby jí nikdo neublížil. Včetně jejího děsivého a znepokojivého bratra, který Scarlett naháněl... nu, hrůzu. Ani dnes tomu nebylo jinak - tedy s Angee, ne s jejím bratrem, když ji pozvala domů na šálek čaje, který ji přinesla, stejně jako na cokoliv dobrého, pokud doma něco vyhrabe. Angee usadila s hrnečkem čaje ke stolu, sama však zůstala stát, příliš neklidná, aby useděla, hrající si s utěrkou. "Nového? Vždyť víš, že nic. Stále jsem tady... Jen tady, protože je zima a obdělávat pole se nehodí." Vesele se na ni uculí. To až její otázka ji poněkud zarazí, v očích zvědavý, ale přesto vlídný pohled, když mírně nakloní hlavu na stranu. Tahle otázka by zněla docela nevinně, kdyby neviděla, jak Angee září štěstím. A její osobní odhad? Že to nebylo pouze štěstí. Že za tím vším stálo něco jiného, konkrétně někdo jiný. "Mám tebe, Angee, jako by to nestačilo. A ruka už mě taky nebolí, takže není důvod, aby se zde zastavil pan doktor..." Což byly vlastně pořádně jediný návštěvy, co měla. Ještě Ivy, občas... Ale o té nehovořila, protože jí přidělávala víc starostí než radosti, stejně jako vědomí, co její schopnosti provedly, co z ní vytvořily. Jenže nebylo cesty zpět... "Ale..." začne tajemně, trpělivě. "Něco mi říká, že ty máš pro mě novinky a chtěla jsi být jen moc hodná, abys je na mě hned nevybalila. Mám pravdu?" Měla. samozřejmě že měla. Ale vždy je lepší se ujistit, než pouze konstatovat.

Sleduje ji a upije horké tekutiny. "Alespoň můžeš odpočívat a nenachladneš!" Snaží se na tom najít něco pozitivního, aby jejich debata nesklouzla na nějakou dpresivní úroveň. To by děvče opravdu nerado, protože pro dny téhle milé farmářky prozářit svým úsměvem a dobrou náladou, kterou opravdu překypuje. Kdo by byl řekl, že tohle dokáže udělat jedna věta? Angel sice byla dost na vážkách, co se týče svého bratra, ale Gery ji dokázal těch myšlenek alespoň na nějakou dobu zbavit. Položí hrneček na stůl a naslouchá jejím slovům. Koutky rtů se jí roztáhnou do rošťáckého úsměvu. "Pan doktor, jo?" S ní se nemusí bavit nějak přehnaně zdvořile a nemusí se vyvarovat nějakým hovorovým výrazům, které občas užívá. Sice ne v takové míře jako zlodějíček, ale to přeci nevadí. Je to dáma a měla by se chovat slušně vždycky, ale čas od času to přeci nezaškodí. "Líbí se Ti?" Zeptá se jako rozverné štěňátko. Dle jejího názoru je pan doktor trochu podivín, ale očividně k tomu má asi důvod. Každý je nějaký a Angel nemá právo ostatní soudit. Vlastně ani nechce, není to její styl. "Jinak jsem ráda, že máš mě... Já mám zase Tebe, máme se navzájem, ale nebylo by supeR mít nějakého nápadníka?" Vyskočí za židle a docupitá za štíhlou ženštinou, aby mezi nimi nebyl takový dálkový rozdíl. Sice to byl opravdu jen kousek, ale Angel se teď cítí až přehnaně energicky, tak má tendence poskakovat a někde pobíhat. Teď se na ni pouze usmívá a sleduje ji. "Novinek je spousta!" Pískne a poskočí na místě. "Některé jsou dobré, některé... Zvláštní." Zamyslí se Sama neví, jak to o těch schopnostech nazvat. Je to dobré, ale zárveň znepokojující. "Ale teď to zní jako kdybych se o tebe vůbec nezajímala! Ale tak to není! Mohla jsem ti to říct rovnou, ale chtěla jsem se zeptat. Přeci jenom musím být informovaná!" Zasměje se a chytne Scarlett za ruku. "Mám někoho ráda." Na tvářích se jí objeví ruměnec a žulí se jako truhlík.

Uculí se. "Vždyť já si nestěžuju, Angee, tady je aspoň teplo." A krom toho, stejně na to byla zvyklá. Tedy, na to, že tu nemívá mnoho návštěv a že je její život dokonale všední a obyčejný, protože přesně tak jí to vyhovovalo. Někdo nehledal v životě jen vzrušení a zábavu, jí? Jí stačilo ke spokojenosti málo. A ostatně, jakožto čarodějka si na klid opravdu nemohla stěžovat vzhledem k tomu, že vždycky mohl zmizet. Pobaveně přitaká. "Pan doktor... Který je skutečně jen pan doktor, protože mi musel prohlédnout ruku. Teď... už nemusí a jakmile mu přinesu zeleninu, co jsem mu za ošetření slíbila, zůstane jen příjemným známým." Čímž obsáhne i další odpověď. Victor byl... přinejmenším zajímavý a jí bezesporu sympatický, možná trochu podivínský, ale že by si zrovna ona měla a co stěžovat? Jenže jejich rozhovory ji dost přesvědčily o tom, že i kdyby se on líbil jí, pak on... má úplně jiný vkus. Však jej také kolikrát viděla v doprovodu Bridgette. Věděla, že jsou přátelé, jako to věděl každý, na druhou stranu se jí zdálo, že k sobě chovají daleko větší než jen přátelskou důvěrnost. Mohla se plést - ale také nemusela. "To řekni ty mě, Angee," pobídne ji hravě. "Celou dobu se tu ošíváš a máš energie na rozdávání. To nebude jen tak, že ne?" Nemusela by být nijak zvlášť vnímavá, aby to viděla. Fakt, že byla... znamenal, že to viděla ještě o kapku lépe. "Já vím, že zajímáš. A teď se zajímám já o tebe, tak povídej..." Znova ji pobídne, snad trochu netrpělivě, sama se nemůže dočkat novinek. Faktem je, že pouze s Angee se necítila.. divná, necítila se býti dcerou popravčího, ale prostě holka, která má svoje sny, která si všímá hezkých mužů a která to všechno může s někým probrat. V tomhle případě s Angee. Stiskne její packu, když ji za ni vezme. "Já vím..." prohlásí vědoucně, než se vesele zasměje. "Znám ho, Angee? Kdo to je?"

"Ale no tááák. Takový doktor by byl přeci dobrá partie, ne?" Zvonivě se rozesměje. "Vzdělaný zaopatřený člověk, se kterým bys byla - jak říká Ivette - za vodou." Popichuje ji rošťácky a nakonec se na ni podívá. "Jsi moc pěkná a chytrá. Stejně bych se o tebe jen tak s někým nedělila." Vyplázla by na ni v pobavení jazyk, ale myslí to smrtelně vážně, takže tohle gesto raději vynechá a věnuje jí zamyšlený pohled. "Ale zelenina v zimě přeci neroste." Podrbe se trochu nechápavě na krku, ale nakonec se jenom rozpačitě zazubí a zkoumá každý pohled těch známých modrých očí.
Vyskočila a teď už stojí blizoučko jemné farmářce. Drží ji za tlapku a když ji žena stiskne, tak se dívce rozzáří pohled o něco víc. "Asi neznáš." Řekne a zahledí se na strop. "Je vysoký, má hnědé vlasy, uhrančivý pohled a krásný úsměv." Se sebeklamem skončila už dávno, takže si teď může nahlas přiznat, že ji prostě pobláznil. Řekla to jemu a říká to teď i Scarlett. Teď alespoň ví, že se spolu budou moci scházet. Ona nebude muset chodit na to děsivé místo sama a on se nebude muset dobývat k ní do domu, kde mu hrozí nebezpečí. Sraz na půl cesty. To je přeci dobrý kompromis, ne? "A taky..." Zrudne jako rajčátko a nevědomky si sáhne dvěma prsty na rty. Byla by to řekla, ale příliš se stydí. Rozpačitě vzhlíží ke Scarí. "A bráška se o něm za žádnou cenu nesmí dozvědět!" Samozřejmě ví, že by mu Scar nic neřekla, ale i tak to musí raději připomenout. "Je to... Mno." Zamyslí se a přemýšlí nad tím, jak by ho měla popsat. "Je z jiné vrstvy než já a Luci by se zlobil." Nejenom to. Asi by zuřil, protože by mu nedělala dobrou pověst, kdyby začaly kolovat zvěsti. Navíc se bojí, že by jí to mohl zakázat. Nejraději by se dále rozplývala nad tím, jak je Gery úžasný, ale když už jí přijde na mysl jej bratr, tak se starostlivě lehce zamračí. "Teď ti něco povím." Rozhodne se jí to říci všechno najednou. Dojde k ní blíže a obejme ji. "Když jsem zabila otce... Nabádal mě k tomu hlas. Mluvila jsem s bratrem a... On mi řek, že o tom ví. Že ví, jak jsem ho uzdravila, protože mu to Uriel řekl a... Od toho uzdravení bratr kulhá a chová se ke služebné protivně... A zapomněl její jméno... ale to je vedlejší. Prý ho osvítil duch svatý a Bůh chtěl, abych přestala kvůli svým schopnostem ubližovat lidem. A navíc mě chtěli odměnit za to, co jsem udělla pro bratra, protože to bylo činěno z čisté lásky... a.... Bratr měl zvláštní požadavek, že... Že ho nesmím nikdy zradit a musím ho poslouchat. Jinak bude má duše jeho." No dobře, když to slyší už podruhé, tak je to ještě divnější. Vychrlila to skoro na jeden nádech, protože moc dobře ví, že jinak by jí to nedopověděla. Stiskne ji v objetí, protože se jí zase chce brečet. Doufala, že když to bude říkat znovu, tak nebude plakat. Drží se a nebrečí, ale má na krajíčku. "Nechtěla jsem, abych někomu ublížila. Třeba bych někdy ublížila i tobě... Nebo znovu Gerymu."

"To by bezesporu byl, broučku, možná až příliš dobrá," osloví jí hravě, ajk to ostatně občas dělávala. Angee byla... nu, Angee, maličká, brouček, jak jí to jen přišlo na jazyk. Ale vždycky něco podobného, nikdy žádná tvrdá přezdívka, nikdy nic neuctivého. Protože ona byla její malá kamarádka a Scarlett, ta na ni dávala bedlivý pozor. Jak taky ne, zdálo se, že to potřebuje - s jejím bratrem i s tím, jak rostla a brzo vzbudí zájem. Dost možná nějakého starého chlípného radního, kdo ví? Scarlett věřila v lásku - a o to více, když se na ni nyní podívala. Sama milovala - ji, svého tatínka, ač muže? Prozatím nikdy. Mohla sice dělat kukadla, ale to bylo tak jediné, protože... byla dcera popravčího. Znala své místo. A i kdyby si to přála... vedle lékaře to nebylo, ač ji to mohlo mrzet, ač mohla snít. "Ne, to ne, ale brambory, cibule, mrkev v chladu vydrží." A ona měla zásobárnu, jak jinak. Nevydělala si před léto tolik, aby si mohla dovolit nakoupit toho příliš mnoho, jen to základní - kukuřičnou mouku a podobně. I dřevo obvykle sbírala sama.
Uculí se. Byla šťastná, šťastná z ně, stačilo se na ni podívat. A bylo to... nu, sladké. Scarlett? Ta mohla být jen ráda za ni. A pohrozit onomu mladíkovi, aby se neopovažoval jí ublížit, to by ho totiž jedna čarodějka našla a pořádně ho potrápila. "Tak co kdybys nás někdy seznámila? Aspoň uvidíme, jak je pro tebe dobrý..." Nakloní se k ní spiklenecky, nakonec, bylo to jejich tajemství. Ne první, které spolu sdílely, ale dost možná to největší. Skloní se nad ní - a vlastně ani nemusí moc, Angee ji hravě dorůstala - aby ji políbila do vlasů. "Ani muk. Slibuju. A tady najdete vždycky útočiště, ano? Pamatuj si to."
Trochu překvapeně zamrká, když jí řekne, že jí něco poví, přejde k ní a obejme ji. Ne, že by to bylo neobvyklé - ale v tomhle kontextu to vypadalo spíš na špatné zprávy. Poslouchá, bedlivě, na tváři ale starostlivý výraz a při zmínce o duši se zamračí, jen aby Angee objala pevněji a znova ji políbila do vlasů. "Možná jen mluvil, Angee. Nemoc lidi změní... Brzo bude zase stejný protiva jak předtím, neboj se. A nebude vést divné řeči. Zkusím se někoho zeptat, ano? Třeba vymyslíme, jak ho rozveselit." Nebo spíš zjistí alespoň to, co je s ním špatně, protože tohle? Tohle se jí nepozdávalo. Nakonec se ale pousměje, snad ejn trochu smutně. "Mě neublížíš, maličká. A Gerymu... Gery se jmenuje?" Opět se objeví ten spiklenecký úsměv, než zavrtí hlavou. "Gerymu také ne. Umíme na sebe dávat pozor. A nejen na sebe."

Vytřeští očka, když navrhne, aby ty dva seznámila. "Když... Když já nevím, jestli by souhlasil." Nesměle čučí po podlaze a hledá si s uculením ve tváři nějaký pevný bod, který však nenachází. "Ale navrhnu mu to! Třeba... Třeba bude rád." Vlastně ani neví, jak by mohl na tuto možnost reagovat. Snad by ho obměkčila tím že je Scarí úplné zlatíčko a také čarodějka, takže by to u něj mohlo získat pár plusových bodů. Kamarádka se k ní skloní a vlípne jí polibek do vlasů. Tím ji donutí vyhledat její vždy mírné oči. Po následujících slovech se jí rozšíří úsměv. "Děkuju... Jsi nejúžasnější." Ještě jednou ji obejme. Kdyby Gery onemocněl a ona se o tom dozvěděla. Opravdu by ho sem dotáhla. I kdyby byla nucena použít své schopnosti. Prostě a jednoduše by ho nemohla někde nechat. S nemocemi není radno si zahrávat. Tuší, že by se na ni potom zlobil, ale to by jí v tu chvíli bylo jedno. Hlavně že by byl v pořádku.
Pustila ji, ale nakonec ji stejně znovu obejme, protože bude mluvit o bratrovi a schopnostech. Poslouchá ji a chtě nechtě se musí pobaveně uchechtnout, když prohláší, že bude brzy stejný prtiva jako předtím. Z úst Scarí to znělo nanejvýš zvláštně a vtipně. Nakonec jí zase úsměv opadne. "Ale... Ale já ty schopnosti neovládala, to... to víš, jaké s tím byly problémy. Ale od toho dne... Jako mávnutím kouzelného proutku jedné z víl... mě ty schopnosti poslouchají na slovo." Ještě svou promluvu neukončuje. "A na... Na žebrech se mi objevil malý znak. Taková ta hůl, okolo které jsou obtočení dva hadi. Nebo jeden..." Úplně jí vypadlo jméno a nemůže si na něj vzpomenout. Snad to Scarí pro představupostačí a třeba jí i dojde, jak ona záhadná značka může vypadat.. Trochu se odtáhne, ale kamarádku stále drží za tlapky. Zaregstruje ten spiklenecký úsměv a na tvářích se jí opět usídlí načervenalá barva. "Teď už vám neublížím... Ale... Ale... Uhm... Ano, jmenuje se Gery." Přizná značně v rozpacích a potom přítelkyni pustí, aby mohla doběhnout pro hrneček a napít se. "Není suchar jako ti nabubřelí obchodníci nebo někteří další." Obeznámí ji ještě s tímto faktem značně v rozpacích, ale je vidět že září štěstím. Vyměnili si slůvka, která dokazovala, že mezi nimi nějaké city jsou. To Angel zvedlo v kombinaci s hubičkou laťku štěstí vysoko.

Tady ve stáji to měl opravdu rád. Zvláště si to tu oblíbil poté, co jeho oblíbené místo - les - nepřipadalo v posledních dnech úvahu a sám sebe nutil zůstávat pro jistotu zatím jen na farmě, nehrát si na odvážného a chodit do lesa, protože stejně by odtamtud dříve nebo později utekl zase domů, jak by měl strach, že ji potká a stane se to, co předtím. Doufal, že po téhle její návštěvě by mu mohla některé věci ujasnit a on by pak zase vesele chodil mezi stromy. Nehledě na to, že tam měl kytaru, na kterou by si také rád zase něco zabrnkal nebo něco nového složil, aby se dostal do naprosto jiné nálady než do té, kterou způsobovala právě ona. Mohlo to znít hloupě, pokud by někomu pověděl, že kvůli té jedné události odmítá do lesa vkročit - někdo by mu určitě pověděl, že to bere až příliš vážně. Třeba právě to byl jeho problém, se kterým se bude potýkat do konce života, ale ta událost, která ho tak moc poznamenala a naprosto ho změnila, je hlavním důvodem, proč tohle všechno právě takhle má. Ovšem to ona nemohla vědět a tak ji jen tiše sledoval, jak se dívá dolu a doufal, že se nechystá skočit. Tak by zničila druhé jeho oblíbené místo. Nenosí ta holka náhodou smůlu? Při jejích slovech si dovolí podívat se do jejího obličeje. Setká se tak s jejíma tmavýma očima a pohled do nich ji donutí hned zase své oči sklopit kamsi před sebe a párkrát nejistě zamrkat, dokonce se i zamračit při vzpomínce na to, když mu sama v lese přímo rozkazovala, aby se na ní nedíval a to hned několikrát. Alespoň teď se jí snažil to splnit. Samozřejmě přemýšlel nad tím, jak by jí zabil. Přímo si to představoval, ale nemohl to uskutečnit. Nedokázal by někoho zabít vlastníma rukama. V podstatě mohl za smrt Tabithy, ale ta si to zavinila sama. I tahle by si to zavinila sama, ale přeci jen by byl mnohem šťastnější, kdyby tu práci vykonal někdo za něj. Přesto se zdál lehce podiven tím, že se vůbec na něco takového ptá, když předtím jí místo něčeho takového rovnal klouby na prstech ruky, na níž se jí podívá. Už si to zřejmě stihla udělat sama, vypadly normálně, ale stále jako ruce mrtvoly. Nejdříve ani trochu nerozumí jejím slovům. Jak tady vůbec mohla být, když má být takovou dlouhou dobu mrtvá? Rozkaz porušil a hodně zkoumavě si jí začal prohlížet. Teď na ní měl jak lepší výhled, tak lepší světlo, takže mu nic nebránilo. Nezapojil však jen zrak, ale i sluch a čich. Na všechno to se soustředil, ale zapomněl na jednu zásadní věc, na kterou si rozvzpomněl hned, když si uvědomí ten ledový dotek na své hrudi, když ho držela u země. Se zamračením a bez váhání se třesoucími se bříšky prstů dotkne hřbetu jejího ruky, ale hned ucukne, když si dostatečně ověří, že je vážně takhle moc studená. „Neuvěřitelný,“ objeví se na jeho rtech bez jediné slyšitelné hlásky. Její slova byla prostě... Divná. Snažila se mu povědět, že ona nepláče, ale při těch samotných slovech měla znovu slzy v očích, které ho zmátly natolik, až se jí do nich přeci jen dlouze zadíval, s dost zmateným výrazem ve tváři. Nesouhlasil s jejím názorem na pláč. Byl to jen pláč. Stejný jako všechny ostatní emoce a nezáleželo na tom, jestli je člověk silný nebo ne. Vezme od ní vzkaz a zmačká ho, schová ho do dlaně. Jako kdyby tím chtěl tu myšlenku a konverzaci o tomhle smazat.
Konečně začala mluvit pořádně k věci, kdy se snad zodpověděly veškeré jeho otázky, které ohledně toho, čím je, měl. Hned to chápal o trochu více a lehkým přikyvováním jí to dával najevo. Hnusilo se mu to, ale to téměř všechno, co nebylo lidské. Vždyť i svou druhou stránku nenáviděl a dokázal to přiznat. Síla a zesílené smysly s regenerací... To bylo všechno fajn, ale žil by bez problémů i bez toho. Možná by se ale nedostal z jejího sevření a neudeřil by jí kamenem dostatečně na to, aby ho pustila. No jo. Ihned střelil pohledem k její hlavě, jestli jí to alespoň něco zanechalo, ale nic. Stejně jako díra v hrudníku byla pryč a s tím i všechno ostatní, s čím jí uviděl naposled. Jednu základní otázku měl však hned na... Na mysli. Otázku, která mohla jeho názor otočit úplně jiným směrem a také hned zmačkaný papír rozložil, aby na jeho druhou volnou stránku mohl napsat větu: „Chtěla jsi to takhle?“ A list jí ukáže. Mohlo jí záležet na tom, že žije a dělat cokoliv pro to, aby na tomhle světě zůstala - i požírat ostatní lidi, ale také se to mohlo stát jedinou věcí v jejím životě a tím pádem by tu byla zbytečně, jestli neměla proč s tím, čím je, bojovat. Něco jako jeho případ.

"Necítím... slzy." To jedno jediné slůvko vypadne ze rtů znechuceně, téměř nenávistně, jako by mohlo za všechny její problémy. Jako by na něj mohla svalit chybu, zneuctit ho a pohrdat jím, i když to byl výraz vyjadřující zármutek. "Jsem mrtvá, jak to, že to ještě nechápeš?" Prsknutí pro změnu vyjadřuje vnitřní zuřivost nad nechápavostí tohohle chlapce, který se zjevně nemohl odtrhnout od jejího pláče. "Pitomče..." Koutkem rtů je proceděno slovo kopající kolem sebe ostrými špičkami, dávaje tak Alexovi najevo, jak o něm žena smýšlí. Vždy považovala za lepší kolem sebe mlátit slovy, špinit pověst ostatních, připomínat jim chyby a nepoukazovat tak na svoje. Bylo to... snadnější, tak znělo to slovo. Mnohem lehčí než se vypořádat se svými vlastními démony, jež se snažila ignorovat, zavírat před nimi oči a utíkat. Na to docházel dech, v boku začalo píchat a minulost nemilosrdně dohonila svou kořist. Spolu s nadávkou na Alexovu adresu se zvedne na nohy, překvapivě rychle na svou posmrtnou ztuhlost, která jí doprovází všude kolem, avšak poslení dny mnohem méně. Snad za to mohla chlapcova krev, ze které si uhryzla malý kousek. Ani emoce vířící v ní nebyly tím, po čem by toužila. Lítost, hanba, nejistota - za všechno mohl on. Kroky propnou každé prkno pod jejíma nohama, připomínaje tygra zavřeného v kleci. Jen sem a tam, sem a tam a zase zpátky, to samé dokola. Ruce založené na hrudi, oblíbený to obranný postoj pro tuhle tmavovlasou mršku. "Jsem mrtvá, jasně, že tyhle věci nevnímám. Stejně jako zimu nebo svou vlastní sílu nebo třeba bolest. Můžu si zlámat všechny kosti v těle, protrhnout si plíci ale nepoznám to, ani kdybych se zalykala krví." Syknutím by mohla dělat čest všem hadům v Salemu. Rozhodně se s chlapcem nepáře, ale proč by taky ano? Zjevně je nejen němý ale taky nadutý.
Během chvilky si klekne tak, aby ho znovu zkusila zastrašit - ne vědomě, jen s jakýmsi pocitem nespokojenosti a té prapodivné touhy se vyzpovídat. "Nevím, jak chutná víno. Jak hladí látka šatů po kůži. Všechno jídlo chutná odporně a zvedá se z něj žaludek. Květiny nevoní. Emoce... nejsou. Jen ty silné. Ty... špatné, jak všichni říkají. Dokážu cítit zlost... závist... hněv..." Nohy poklesnou a dívka si sedne pohodlně, ignorujíce fakt, že se jí lem sukně vyhrnul vysoko nad kotníky. "Necítím déšť nebo vůni pečeného chleba. Neumím ocenit kompliment od hezkého muže, protože mi srdce neposkočí radostí. Už ani nevím, co je to radost... Jen někdy... Někdy, když sním někoho, kdo míval silné emoce... Prožitky... Tak mi připadá, že je všechno zase jako dřív. Že vnímám... všechno..." Bylo to jako sen, když zaklonila hlavu, nastavujíce svou tvář paprskům slunce ve střešním okně, které mělo pomoci větrat a přes léto sušit slámu. Zasněná se zdála živá, alespoň na ten okamžik. "Ale pak to všechno zmizí... A vrátí se hlad." Ten nikdy nemizí a spolu s ním Ivy rozevře oči, hledíce kamsi nahoru. "Přišla jsem o část sebe... O všechno, co mě dělalo člověkem... Zbyl jenom strach a všechno to špatné, co z lidí dělá monstra."
Tmavé oči sledují trámy nad hlavou než pohledem poklesne k papírku s psanou otázkou. Chvíle ticha se prohlubuje, vytváří propast mezi ní a Alexandrem, který sotva mohl tušit, jak moc jí tahle otázka může ublížit. Jak hluboko dokáže zasáhnout necitlivé srdce. "Vypadám tak?" Jedna jediná věta pronesená mrazivě chladným hlasem. Jedna otázka, s níž se dokázalo ve stáji ochladit, ačkoliv teplotu ovládat nedokázala. Snad za to mohla prázdnota v očích, to nic, kde měl plápolat ohýnek života. Ruka se vymrští stejně jako tenkrát, aby chlapce přirazila k zemi s pokusem se na něj posadit a udržet ho přišpendleného pod sebou. "Vypadám jako někdo, kdo se chce živit lidmi tak dlouho, dokud mu z toho nepřeskočí? Komu se ostatní vyhýbají, protože vypadá, jako by měl vyjít z domu nohama napřed?" Žal se opět probouzel k životu, slzy se hrnuly do očí, jak emoce začínaly pracovat. Hloupá krev, hloupá Alexanderova krev. "Je mi jedno, jestli pykám za všechny svoje hříchy, ale tohle... tohle je ten nejhorší trest. Není to šance. Jaký má tohle... přežívání vůbec smysl, hm? Žádný muž mě nikdy nebude chtít, protože jsem studená na dotek. Nemůžu mít děti, protože jsem mrtvá. Nestárnu, protože jsem mrtvá a tak si lidi brzo budou ukazovat a ptát se. A co pak, hm? Šibenice? Ta mi nic neudělá." Ale oheň ano. Oheň by jí strávil, jenže přesně toho se bojí. Pohrdá svým životem a zároveň se ho drží zuby nehty jako jediného, co jí ještě zbylo. "Měla jsem celý život před sebou... Celý... život..." Snad to byly emoce, z nichž bylo tělo tak znavené. Ruce poklesnou a dívka se zhroutí s pláčem, aniž by jí zajímalo, zda leží na dřevě nebo chlapci.