Okolí Salemu

Když mu položí ruku na tvář, ani sebou nehne. V duchu však panikaří. Proč je na něj tak milá, když jí provedl tak ošklivou věc? A proč jí to prostě nedokáže říct celé najednou. Zakroutí hlavou. "Nemohlas." Hlesne. Nepochybuje o tom, že by se snažila pomoct. Problémem bylo však to, že o tom nemohla vědět. Nesměl se byť jediným slůvkem zmínit. Kdyby pojala podezření a on nezadupal její lásku k němu... kdyby její duši nezlomil jako tenký proutek, všechno by bylo k ničemu. Teď tady sedí jako tělo bez duše. Všechny monology, které si připravoval v bezesných nocích v myšlenkách, se vytratily a nebylo po nich ani památky. Teď všechno kodrtal tak neskutečně zmateně a hlavně nesrozumiteně. Opře se o opěradlo židle a hlavu mírně zakloní. Scarlett mu samozřejmě nerozumí. Victorovi to bylo hned jasné. Musí jí to vysvětlit nějak polopatě. Vždyť ona vůbec neví, co se dělo. Nabídne mu, že udělá čaj a on jenom prostě přikývne. Beze slov. Však ta jsou teď momentálně nepodstatná. Nebo podstatná až moc. Kdo ví.
Scarlett si sedne vedle něj na židli a Victor k ní brátí hlavu. Na tváři výraz smutného štěněte. Nakonec se zase zakuká do stropu a zkusí se vymáčknout nějak srozumitelně. "Zhruba na konci ledna... nebo v polovině tady byla obchodnice. Nenabízela obyčejné věci, ale... Různé předměty. Narazil jsem tam na jednu knihu... Ty víš, jak jsem... posedlý svou prací. Byla to kniha s postupy, jak přivést mrtvého k životu a byly tam i popsány nemoce a jejich léčby." Každý normální chlap by teď Scarlett chytl za ruku a stisknul. Victor ne. Ten se zase nechává pohltit svým zlozvykem a začne nervózně bubnovat prsty o své stehno. Čaje si zatím ani nevšiml. Slíbila mu, že se nebude zlobit. Ani neví, jestli to chce. Kdyby se na něj zlobila, možná by to bylo jednodušší. "Ale.. ale problém nastal tehdy, když mi řekla, že nechce zaplatit penězi... Ale... něčím jiným. Nejdřív ale chtěla vědět, jestli si tu knížku vezmu nebo ne... tak jsem samo sebou souhlasil." Nedokáže se na svou čarodějku ani podívat. Není hoden jejích krásných očí. Snad se bojí, že by v nich nalezl opovržení nebo nenávist. "Musel jsem zlomit srdce dívce... teď už přesně nevím, jak to řekla.. ale nejdřív jsem myslel, že mluvila o Brigitte, ale... Pak mi řekla, že myslí Tebe." Na okamžik se odmlčí. Hlava mu trochu třeští, takže si promne kořen nosu mezi palce ma ukazovákem, jako kdyby mu to snad mělo pomoci. "K-kdybych to neudělal... Všichni kolem by začali umírat. Riskovat jsem to nechtěl, ale..." Zarazí se a podívá se na ni. "Musel jsem tě donutit se do mě zamilovat, abych tě mohl jako nebohou kopretinu zápolící s nevlídnými podmínkami kolem zadupat do země." Obvyklý Victor. Je prostě divný. Tohle jen tak mnoho lidí neřekne. Řekli by to jednodušeji... On ne. "Problém nastal tehdy, když... Jsi mi přestala být tak úplně lhostejná." Ano, bravo, doktore. Tohle to je nejlepší vyznání lásky, které kdy kdo viděl. Nebo lépe řečeno slyšel. Je vidět, že v tomhle chodit neumí, nikdy to nedělal a prostě to není empatický člověk. Je zavřený ve vlastním světě a vyjadřování ohledně emocí mu není tak úplně vlastní. "Trvalo to příliš dlouho... Nechtěl jsem, ale musel jsem... Proto... Proto jsem nic neřekl. Jediné, co jsem dokázal, bylo, zabouchnout ti dveře před nosem." Nepřestává mluvit a pokračuje. "Chladně. Bez emocí. Bez špetky soucitu." Při těchto slovech zakroutil hlavou a nakonec se jí zpříma zadíval do očí. "Jako monstrum."

Nějakou dobu mlčela. Naklonil jsem hlavu na stranu a pozoroval ji. Příliš jsem se mezi cizími lidmi nepohyboval, tím pádem jsem v nich nedokázal příliš dobře číst. Těžko říct, nad čím právě přemýšlela. Neměl jsem tušení. I když se tvářila tak, jak se tvářila, stále jsem k tomu neviděl důvod. Pokud jsem řekl něco, co ji urazilo, ani bych se tím nedokázal zabývat. Osvětlila mi, že se jmenuje Sora. Chápavě jsem pokývl hlavou. To, že byla kožoměnkou, už jsem věděl. „Asiatka… Zajímavý," zamumlal jsem zamyšleně, přičemž si prohlížel každý záhyb jejího těla. A ne, nebylo mi to divné. Zrovna jsem ji považoval za nějaký jedinečný exemplář. Na tu věc s Evropou jsem nereagoval. V tomhle ohledu jsem vzdělaný nebyl. Nikdo mě to nikdy nenaučil. A i přesto jsem si nepřišel až tak hloupý. Dobře, možná jsem měl znalostí méně než průměrný člověk této doby, ale nemohl se mi nikdo divit. Kat není určen ke vzdělávání a vědění. „Ne, ještě nikdy jsem nikoho takovýho nepotkal. Upřímně, neměl jsem ani možnost," dodal jsem. Necestoval jsem, lidí ve městě jsem se musel stranit. Jen málokdo vylezl zpoza hradeb do okolních lesů, kde jsem se většinou pohyboval. Navázání kontaktu bylo docela těžké. Zvlášť když předtím již všichni věděli, kdo jsem. S katem nikdo nechce nic mít. Tady má situace byla o trochu lepší. Zatím. Než se o mně všechno provalí.
Zvolna jsem se trochu prohnul v zádech, abych si je protáhl, a následně se na ni zadíval. Nad poznámkou ohledně vinobraní jsem se ušklíbl. „Ne že bych ty vyžraný papaláše měl v lásce, ale za to víno za pozornost jistě stát bude," poznamenal jsem a v hlavě si představil všechny ty bohaté pány, kteří na mě dohlížejí při popravě. Odporné! Jak mně se pohled na ně hnusil. Dokázali mi zkazit celý den, celý týden jen tím, že zkrátka a jednoduše existovali. Ne že bych jim záviděl peníze a majetek, ale když lidé žijí v hladu jen proto, že nemají čím zaplatit, a oni se naopak přežírají, aby dali najevo, že ty peníze na obživu mají. Hnus, velebnosti! Bylo na mě vidět, že jsem nad něčím velmi přemýšlel, protože jsem se ušklíbal více než obvykle. A zvláštně při představě jednoho ze šlechticů jsem dokonce jemně trhl hlavou. Opravdu, tohle nebylo nic pro mě. „Však já jsem taky ne-zvíře," pokrčil jsem rameny a přitom použil její výraz, který jsem doposud neznal. Já neznal tolik věcí, až se mi z toho točila hlava. Ale nějak jsem neměl důvod to změnit.
Nad tou přezdívkou jsem se drobně ušklíbl. Však už jsem žil na světě poměrně dlouho. Nikdy mi nikdo neříkal zdrobnělinami. Až na tuto lišku. V očích mi krátce zajiskřilo. „Tam, kde ses narodila, rysi nežili, lištičko?" zeptal jsem se a přitom jí vrátil stejnou kartu. Nemyslel jsem to ve zlém, ačkoliv se ani jeden z mých koutků úst nepozvedl do úsměvu. A těžko říct, jestli si těch hravých jiskřiček v mých očích všimla. „Zrzavo-bílej s černýma tečkama, pokud tě to fakt tak moc zajímá," odpověděl jsem nakonec na její otázku. Odhadoval jsem, že to nebude chtít vidět v praxi. Tu bolest jsem nemínil podstoupit. To snad po mně ani nemohla chtít!

,,Co je zajímavého na tom, že jsem asiatka?" pobaveně vyprskla smíchy a zapózovala mu. Dala ruce od těla a zatočila se do kolečka. ,,Nic abnormálního. Nejsme mutanti nebo něco takovýho, neboj se," pobaveně se ušklíbla. ,,Ale na rozdíl od lidí tady nejíme brambory. Vlastně je nemáme. A když už, jsou předražené. Jíme rýži. Víš, co je rýže?" pronesla pobaveně. Byl tak hloupoučký a zmatený novou rasou, co poznal, až jí to přišlo roztomilé. Na rysíka zmatený až moc. Ostatní na ni jen pitomě hleděli a neopovážili se na nic zeptat, i kdyby nevěděli. Bylo příjemné to u někoho mít jinak. Pokud se nechal, vzala jeho ruku a položila si ji na hlavu. ,,Vidíš? Nejsem iluze, ale člověk. Lze se mě normálně dotýkat," pronesla pobaveně. Její vlasy byly docela heboučké i přes to, že neměla veškeré ty zkrášlovací přípravky a šampóny, co jistě využívaly ty paničky ve vyšších vrstvách. Pobaveně ho sledovala a pokud ruku nestáhl sám, tak mu ji ze své hlavy sundala. ,,Trochu mě to překvapuje. Žils daleko od moře?" dotázala se. ,,Občas se tu vyskytují naše lodě. Teda... asijské lodě." Přeci jen, já už se tak úplně za asiata považovat nemůžu, nebo snad ne? hořce si pomyslela a zafuněla. Bylo zvláštní, jak ji nevědomost toho rysího muže dokázala uvolnit a pobavit. Bylo to opravdu roztomilé. A asiati hold asi měli až moc velký smysl pro roztomilé věci. Kawaii, napadlo jí japonské slovo označující roztomilost a naklonila hlavu. ,,Neřekls mi, jak se jmenuješ ty. A pokud se to nedozvím, budu ti říkat Kawai. A to by se ti asi moc nelíbilo," zakřenila se na něj. Bylo to jako takový 'trest' za to, že jí neřekl něco, na co se nezeptala. Její logika byla zvláštní, ale přeci jen, pořád ne nepochopitelná.
Našpulila rty a pozorovala ho. Ona s nimi moc zkušeností neměla. ,,Noooo... já se se šlechtici stýkala možná doma. Spíš rozumím mnichům. Jednu domu jsem byla duchovní," zachichotala se, když si vzpomněla na to oblečení, co si dotáhla celou tu cestu až z Japonska. Chtělo by umýt a vyvěsit,
pak bych se mohla stavit na slavnosti a někoho si dát... zamyslela se. Tentokrát by si mohla opravdu pošmáknout na mužském mase. Už snědla dvě ženy a přeci jen, ženské maso bylo od mužského poněkud rozdílné. Ale co ona s tím mohla nadělat... ,,Všichni jsme tu ne-zvířata. Aspoň teď. V okolí nic necítím. Nebo jsem aspoň necítila." Pobaveně pokrčila rameny. Na chvilku zavřela oči a zhluboka se nadechla. Možná to způsobili oni dva, ale nic v okolí neslyšela. ,,Hm... zjevně jsme sami," podotkla pak. ,,Ne. U nás žijí obrovští medvědi černobílé barvy, kteří nejedí zvířata, ale bambus," odpověděla mu prostě. ,,Chtěl bys ty medvídky někdy vidět, rysíku?" pobaveně zavrněla. Když se rozpovídal o svém zbarvení, zvědavě naklonila hlavu. ,,To bych někdy chtěla vidět," prohlásila s jistým nadšením v hlase, ale brzy ho zase skryla a poklepala hlavou.

Opravdu působil jako štěně, které někdo vykopnul na ulici. A copak by nad ním Scarlett mohla s těmato očima zavřít dveře? Sotva. Ty její byly otevřené i pro mnohem horší případy a i když jí Victor zlomil srdce… nu, každý si zasloužil druhou šanci. A pokud ne šanci a důvěru, pak alespoň vyslechnout ho musela. Vedla ji k tomu nejen dobrosrdečná povaha, ale také fakt, že byla jednoduše zvědavá. Koho by nezajímalo, proč se všechno tohle stalo. „Nettie…“ doplní, když začne. Pamatovala si ji. A vyhýbala se jí jako čer kříži, protože na celém tom podniku bylo jednoduše něco špatně. Nevěřila jí. A nyní měla nejspíš ten nejpádnější důkaz, že to bylo z její strany moudré. Dále však poslouchá – a nutno říci, že se jí to nelíbí. Ne pro to, co věděla, že přijde. Protože věděl, že to, po čem Victor touží, nedopadne dobře. Zkoušela to. A dopadlo to špatně. Vlastně ještě hůře. Stále ho drží za packu, tedy za tu druhou, kterou má klidnou na rozdíl od té druhé, poněkud hyperaktivní. Ale bylo to jedno z gest, na které si už dávno stihl přivyknout a za které ho v minulosti škádlila. Nyní na to opravdu nebyla vhodná chvíle.
Jenže je to ještě horší. Stačí poslouchat dál, aby konečně pochopila to, co jí celou dobu ucházelo. A Victor do svého vyprávění zahrne všechny body, které by jí mohly po citové stránce zajímat – proč to dělal a jestli opravdu všechno předstíral. Nepředstíral. Při tomhle tvrzení se jí sevře žaludek, ale ne z toho důvodu, že by ji to ranilo – spíš naopak. Srdce poskočí radostí. Bylo to hloupé, odpustit mu tak rychle, naivní a vůbec ne správné, neboť by si určitě zasloužil potrápit, ale nakonec… působil, že sám sebe trápil už dost. Že jeho pokání byly bezesné noci, což se projevilo pobledlou pokožkou. Domluví. A Scarlett nakrátko dojdou slova, než nakonec pomalu zavrtí hlavou. „Ne, ne… Myslím… Udělal jsi… co jsi musel, že?“ Pousměje se, trochu smutně. „Bylo to hloupost, Victore, věř mi, že… když přivedeš mrtvého k životu, duši mu tím nevrátíš.“ A tělo bez duše je… nu, Ivy. Zlé. Vzápětí se ale zarazí, když jí dojde jeden malý fakt. „Jsi tady… řekl jsi mi to… Budou všichni v pořádku? Nestane se jim nic?“ Pořád v sobě chovala starost o druhé, jak jinak. Nakonec, oni by k tomu přišli jako slepí k houslím stejně jako ona. Vzápětí se znova odmlčí. Viditelně zaváhá, skousne si ret, na krátko sklopí pohled a odtáhne ruku z jeho packy, než znova sebere odvahu na otázku, která ji tížila a zajímala. Sobeckou otázku, na níž ale musela znát odpověď. „Změnilo se to? Myslím… otázka… tvojí lhostejnosti?“ Leze to z ní jak z chlupaté deky a že by uměla rozumně formulovat větu, to se také říct nedá. Ale zeptala se.

Nad mou nevědomostí se velmi bavila. Já si to ale k srdci nebral. Byl jsem zvyklý na daleko horší posměšky. Trochu jsem se napřímil. „Rýže?" pověděl jsem a trochu přimhouřil oči. Jak jsem se z téhle šlamastiky měl vymotat? Však už na mně musela poznat, že nejsem nejbohatší. Nikdy jsem nebyl. „To bude určitě nějaký luxusní plodina, na kterou za celý svůj život nedočůrám," odpověděl jsem už ne tak ledabyle. Nechtěl jsem prvnímu člověku vyzradit, co jsem zač! Však to ještě nevěděla, ale jistě se k tomu svými otázkami dopracuje. Já se na to jen musím psychicky připravit. Vzala mě za ruku a tu si položila na hlavu. Zadíval jsem se na ni. „Nemyslel jsem si, že seš iluze," poznamenal jsem a prohlédl si její rysy v obličeji ještě důkladněji, když jsem ji měl tak blízko. Takhle blízko u mě lidé nikdy nebyli. Jen ze svého rozhodnutí. „Jen pocházím z místa, kde Asiati evidentně nejsou," poznamenal jsem a nechal svou ruku opět sundat. Bezvládně mi spadla do klína, a tak jsem ji tam nechal. „Asi ano," pokrčil jsem rameny, když se zeptala, zda jsem žil daleko od moře. Vážně jsem to nevěděl. Bylo to špatně?
Je pravda, že jsem neřekl, jak se jmenuji. Jméno ale pro mě nebylo ničím osobním. Však byla to jedná věc, která ke mně neodmyslitelně patřila. Dobře, ta popravovací sekera byla na stejné úrovni. „Jsem Caelus," představil jsem se bez jakýchkoli formalit. Neměl jsem postavení na to, abych jí snad líbnul na hřbet ruky, jako to dělali šlechtici. K ničemu takovému jsem vychováván nebyl, a upřímně by mě to ani nenapadlo. „Nevím, co to znamená, takže bych nemoh‘ posoudit, jestli se mi to líbí, nebo ne," dodal jsem jednoduše, protože to jméno, které by mi přiřadila, mi zkrátka vrtalo hlavou. Ani nevím, jestli jsem chtěl, aby mi řekla význam onoho slova. Jenže to už zřejmě nyní bylo nevyhnutelné.
Drobně jsem se ušklíbl. „Proč sis tak špinavé smrady tahala domů?" zeptal jsem se značně nechápavě a jednu dlaň stáhl do pěsti. Spíše jen tak ze zvyku. Byl to neverbální projev zlosti. Lepší než se zamračit, či jakkoliv jinak hnout mimickými svaly. Po chvilce jsem pěst znovu uvolnil s prsty trochu zatřepotal, jako bych si je chtěl protáhnout.
Porozhlédl jsem se kolem sebe, když řekla, že tu jsme sami. „Ano, to jsme," přikývl jsem a zhluboka se nadechl. Nijak jsem v tom neviděl dvojsmysl, nebo tak něco. Obvyklá mužská mysl byla prohnilá a propletená testosteronem. Jenže já už z toho vyrostl. Hlavně jsem se zradil, že ano, a to mi na něčem takovém moc nepřidalo. Vyprávěla mi o medvědech, kteří žijí v její krajině. Nikdy jsem o žádných podobných neslyšel. Vzbudila ve mně zvědavost. „Jak přesně daleko odtud to je?" zeptal jsem se, ale už předem jsem věděl, že i kdyby mi dala nějaké číslo, nebudu vědět, jak s ním naložit. Neměl jsem tušení, jak daleko jsem od svého bývalého domova. Neměl jsem ponětí, kolik kilometrů už v tlapkách, potažmo nohách mám. A to nebylo moc dobré.
Na odpověď ohledně mého zbarvení zareagovala tak, že mě uvedla do zvláštního pocitu. Nebyl jsem v rozpacích, spíše mě vykolejil fakt, že by chtěla být přítomna při té přeměně. Já nikdy nikoho neviděl, jak se mění na své zvíře. Jistě to ale nemohl být nějak hezký zážitek. Však jediné, co jsem přes tu bolest byl schopný vnímat, byl ten křupot kostí. Ne, jistě to nemohlo vpadat nijak atraktivně. „To by musela bejt nějaká zvláštní doba, kdybys mě viděla jako rysa," poznamenal jsem neutrálním hlasem a přitom pokrčil rameny. Jistě si myslela, že rys je daleko větší než liška. Ano, některé druhy vážně byly větší. Jenže zrovna ten můj ne. Velikostně jsme na tom byli stejně. Takže jsem se neměl s čím chlubit.
Hlavu jsem natočil k ní a na chvilku zapřemýšlel, zda se nezvednout. Neměl jsem k tomu důvod. Navíc jsem byl docela líný. Konečně jsem po dlouhé době seděl v něčem pohodlném, a ne na té tvrdé posteli, kterou jsem měl ve svém skromném příbytku, který snad ani neměl sloužit pro lidský odpočinek. Zůstal jsem tedy dál posedávat. Ta lištička mi přeci nebude chtít ublížit. Nevypadala na to. „Jak dlouho tu žiješ?" zeptal jsem se, abych měl představu, jak dlouho se dá v takovém městě zůstat. Nebral jsem ho jako jednu ze svých zastávek. Však jinak bych si tu nenašel uplatnění, ne? Naklonil jsem hlavu na stranu a s lehce pozvednutým obočím si ji prohlížel.

,,Rýže u nás byla plodina pro chudáky," odvětila prostě. ,,U nás by sis jí mohl dovolit tuny a tuny. Přeci jen, tady, v Salemu, je to trochu jinak," pokrčila rameny. ,,Ani nevím, jestli se tu ta malá, bílá zrnka prodávají. A ani nevím, jestli by ti chutnala. Jsou zvláštní," věnovala mu jemný úsměv. Ano, rýže měla chuť jako nic z toho, co se tu prodávalo a Sora nemohla přijít na to, proč ta plodina, kterou u nich jedli všichni, od chudáků až po bohaté, tady téměř nebyla. Snad pro to, že zde pro ni nebyly dobré podmínky? Neměla tušení a popravdě se raději ani neptala. No, stejně to bylo jedno.
,,No jo, tak promiň, netykavko," tiše se ušklíbla. ,,Nechtěla jsem se nějak dotknout tvých citů," musela se uculit a jen se podívala, jak mu ruka spadla zpět do klína a trochu naklonila hlavu. ,,Hmmm... ale vypadáš dost zaujatě cizí rasou. Asi nebudeš rasista, viď?" pousmála se. ,,Hezká změna. Salem je plný rasistů. Měl bys dělat, že k nim patříš, pokud nechceš být problémový měšťan."
Na to, že jí svěřil svoje jméno, zareagovala úsměvem. Byla ráda, že jí svěřil své jméno. Ráda znala lidi, které považovala za známé. Tedy, nepokusil se ji zabít a nebo jí jinak ublížit, klidně si ho mezi známé zařadit mohla. Zakřenila se v jeho reakci na označení 'Kawai', jak by mu říkala, kdyby jí nesvěřil své jméno. Soro, ty vyděračko... pomyslela si pobaveně. Nemůžeš takhle vydírat někoho, koho sotva znáš, no ne?
,,Uklidni se. Já si je domů netahala. Myslela jsem domov jako Japonsko," jemně se dotkla jeho sevřené pěsti a usmála se. Bylo roztomilé, jak se vztekal. Kývla, když souhlasil s tím, že jsou sami. Bylo osvěžující mít na chvilku klid. Pousmála se. Ani ne na něj, spíš na celé okolí. ,,Hm... Asie je po moři asi několik týdnů odtud. Pokud máš mořskou nemoc, je to nepříjemné. Naštěstí ji nemám," pokrčila ledabyle rameny. Pak se pousmála, když pronesl, že to by musela nastat zvláštní událost, aby byl rys. Pokrčila rameny. ,,Třeba jednou," mrkla na něj.
,,Hmmm... deset let?" zamyslela se. A pak zaslechla křupání větviček. Vystřelila do sedu asi dřív, než stihl Cael reagovat. Zjevně ji to vystrašilo. Projela si prsty vlasy. ,,No, já... musím jít. Omlouvám se. Snad se znovu potkáme," naklonila se k němu a dostal malý polibek na tvář. Pak na něj rozpustile zamávala a rozběhla se pryč, hlouběji do lesa.

Potuloval se, jako obvykle po Salemu a sledoval rozdíly mezi chudými a bohatými. Tyhle kasty byly pro něj prostě nesmysl a výmysl některých povýšených lidí. Mu bohatě stačil klidný život bez velkého množství peněz a byl spokojen. Na sobě měl zas lehce ošuntělý kabát a vůbec mu to nevadilo. Nač utrácet peníze za oblečení? Nepotřeboval to. Občas se na něho otáčely zvědavé oči lidí a jeho panenky se čím dál tím víc protáčely. Nesnášel ty pohledy. K čemu to bylo dobré? Až bude vůči němu někdo něco mít, tak ať za ním příjde a řekne mu to do očí. Ten člověk bude mít aspoň jeho uznání a né tyhle drbny štěbetalky, které ho jen sledovaly a mlčely. Občas o něco zakopl, protože se soustředil na svou mysl než na to, kde teď momentálně šlápl či nešlápl. Konečně se po chvilce ztratil z dohledu několika očí a mohl si konečně oddechnout. ,,Ach ty města" ušklíbl se. Potřeboval na chvilku z toho zaplněného města vypadnout. Naskytl se mu menší parčík, kde okolo bylo plno stromů. Tohle bylo něco pro něj. Klid a mír. Tady si snad musel být každý roven pes či kočka, strom či kvítek nebo obchodník či otrok. Moc dobře věděl, že to pravda být nemohla. Tento svět nebude nikdy o pravdě a spravedlivosti o kterou tolik usiloval.

Svět kolem ní se změnil, lidé se změnili. Jejich kradmé pohledy, vzduchem se nesoucí šepot, nic z toho nenechávalo správkyni chladnou. Věděla, že se něco chystá. Že jí za zády zbrojí většina místních, aby mohli dosadit na její místo hlas lidu, jednoho z nich. Muže, kterým pohrdala. Který ji zradil a otočil se proti ní, aby ji vyzval na souboj. Přetahovanou o křeslo správce Salemu. Drobné pěsti se tisknou, nehty zaryté v rozčílení drásají kůži dlaní. Ve vzteku jí padla za oběť sbírka drahých váz a život jednoho ze členů městské rady, na jehož místo nechala dosadit nebožtíkova syna. Mladší muži si snadno nechali poplést hlavu více než ti, co měli odslouženy dekády v manželství. S tichou nejistotou si však byla vědoma toho, že takto nemůže nic nadále pokračovat. Že jednoho dne přestane být pro muže atraktivní a bude mnohem snadnější se jí zbavit. Kdo by se nechal zlákat stařenkou, jejíž kůži křižují vrásky sem a tam? Stále však mohla soupeřit s mladšími a mnohem hloupějšími kráskami, naivně snícími o pohádkách se šťastným koncem. Pleť stále působila hebce a vcelku mladistvě, ač kolem očí se už projevoval dopad věku, ještě v ní bujela živelnost ohnivé povahy. Nevzdat se, hlavně se nevzdat.
K Maye však začínala být otrlejší, s důrazem neustále rozkazovala a mnohdy unikl ze rtů i výkřik špatného duševního rozpoložení, kdy se na svou přítelkyni obořila jako na jednoho z otroků. Co na tom, že i toto místo jí náleželo - stále to však byla černošská dívka, kdo jí vyvedl z temnoty lidského utrpení a dal jí možnost vést si život po svém. Snad proto, aby se poslední dny neopakovaly v repetici, vyběhla z domu ven, skrytá za černotou těžkého pláště určeném do chladných sychravých dnů. Dnešek sliboval déšť, nepříjemný a pichlavý, mraky se nad městem honily a čím většími mílovými kroky pokročili den ku večeru, tím chladněji se ozýval vítr. Noha míjela druhou, mladá žena se neohlížela přes rameno, když mířila dál od civilizace do míst, kam se málokdo odváží - směrem k lesu, k temnému salemskému hvozdu obestřeném pohádkami o čarodějnicích. Kdyby jen tušili, kde začíná pravda, mnozí by přestali věřit ledasčemu. Tmavá postava, skrytá pod černým brokátovým pláštěm s kápí, se až příliš rychle ubírá tam, kde se ostatní křižují jen při pohledu na vysoké stromy. Nevnímajíc nic kolem sebe, nehledíc na nic.

Konečně utekl těm zvědavým očím a příšernému pachu města. Někdy mu města připadaly, jako jedná velká stoka. Ten smrad všude okolo a nemoci vířící se ve vzduchu. Místo, které si našel nezapáchalo a cítil se zde bezpečně. Jeho kudrnaté rezavé vlasy mu začaly lézt do očí, když se vítr rozhodl ho trochu utužit. ,,Taková zima.." pokýval hlavou ze strany na stranu a pořádně se přikryl svým plátěným ošuntělým kabátem. Počasí se teď začalo hodně měnit a vypadalo to, že bude každou chvíli pršet. Až začne pršet, tak by měl odejít od toho stromu. Nemuselo by taky z něho něco zbýt, kdyby náhodou chtěl blesk uhodit přímo do něho. Svého života si moc vážil a nechtěl dopadnout, jako špatně upravená sekaná.
V dálce uviděl tajemnou postavu v kápi. Neměl úmyslu k ní přiběhnout, jako zvídavý chlapík, který neměl co dělat. On nebyl vlezdoprdelka a momentálně byl rád, že setřásl pár zvědavých očí. Nemusela by ho osoba třeba vůbec zahlédnou. Možností se naskytlo mnoho. Vítr znovu změnil směr a tentokrát mu vlála druhá polovina vlasů "Sakra. Takové větřiško.." zamrmlal a schoval se více pod korunu stromu.

Zima zápasila, k nelibosti Amélie, s jejím tělem a zdatně mu vládla. Prsty už začínaly chladnout, ledovým dotekem by pravděpodobně uklidnila horečkou ztrápeného pacienta, což nepřinášelo, na její obranu, žádné štěstí. Měla si vzít rukavičky a ne je nechat doma, kde jí jsou k ničemu. Celý tento výlet se zdál náhle tak nevhodný, hloupým rozmarem nesnesitelné paničky, co si ráda diktuje život kolem sebe. S hlavou sklopenou sotva vnímala stromy, mezi jejichž kmeny proplouvala, podobně jako je tomu u přízračných bytostí, jejichž existenci kde kdo rád popře. Proč? Příšery přece neexistují. Ani víly, bludičky... Všechno je to jenom bujná fantazie dětí, které se bojí vyplížit se za noci z domu. Netušili, že je to skutečné. Že vlkodlaci existují a trhají na kusy každého, kdo se jim za úplňku připlete pod nohy. Že někteří lidé skrývají svou druhou tvář za maskou laskavosti, přičemž tajně kují plány, jak druhého připravit o život. Salem bylo jako každé město prospěchářské na cizím neštěstí. Každý se stal v koutku duše hyenou, mrchožroutem hodujícím na tělech obětí. Kdo mohl, ten vedl intriky proti komukoliv, kdo by mu mohl stát v cestě a v blízké či vzdálené budoucnosti změnit status na nepřítele. Amélie jich sama měla mnoho, až neskutečně moc na to, aby tomu byla ochotna nadále čelit sama. Možná měla po svém boku Mayu, ale kdo by vkládal víru do rukou otrokyně?
S povzdechem nechá splynout ze rtů horký vzduch, zavíraje oči před vidinou hranice plápolající v plamenech. Nechtěla skončit jako ty, které dala upálit, aby mezi lidmi roznesla strach zakořeněný hluboko v srdcích. Už už toužila uniknout těm pocitům a vplést se hlouběji do lesa, když se ozvalo zamrmlání a křupnutí větvičky, jak se postava pokoušela o něco více přitisknout ke kmeni stromu. Jako by ho snad mohl jeden listnáč ochránit před neštěstím. V tomhle městě? Spíš by si ho na sebe přivolal. Tmavé oči zalétnou k muži choulícím se do svého kabátce, značně oprýskaného dlouhodobým nošením, nad čímž by normálně pokrčila nos. Jenže teď nešlo o oděv, o módu a společenské postavení. Jednalo se o to, že ji přistihl poblíž lesa, kde se setkávají čarodějnice, aby za nocí prováděly obřady a rozsévaly mezi lidmi vše špatné. V bledé tváři se na okamžik stačila mihnout panika, ta se však rychle, až moc dobře ukryje pod smutek - z části hraný, z té druhé? Opravdový. "Co tu pohledává mládenec jako vy? To nevíte, že les připravil už nemalé množství místních mužů o život?" Pohledem nakrátko zalétne k nazrzlému kudrnáči než svou tvář opět odvrátí. Bylo snadné si hrát na plachou v přítomnosti mužů. Malá vystrašená dívenka, která se vlastně... zatoulala.

O tomhle městě už slyšel ledacos. Čarodějnice, vlkodlaci a podobné stvoření. On také patřil mezi ta divná stvoření. Jaká to ironie osudu. Nevěděl, jak k té přeměně vůbec přišel. Nic si nepamatoval. Jednoho dne to prostě všechno začalo. Sám nevěděl jestli byl spíše člověk či kocour. Jeho zvířecí povaha někdy více převažovala například teď. Byl v přírodě dál od nějaké větší skupině lidí pod stromem do kterého mohl uhodit blesk. Jsem pitomý zvíře uchechtl se nad tou myšlenkou. Postava v dálce vypadala, že se vydala jeho směrem. To jako vážně? Teď jsem od těch lidí vypadl pomyslel si. Nejspíš se lidské pohrdavé společnosti ani na pár minut nezbaví. No smůla.
Postava v kápi se přibližovala a když byla už dost blízko odhalila svoji tvář. Před ním stála půvabná a oslnivá žena až se mu málem zatočila hlava. Nevěděl, že město Salem skrýval takové krásy. Zrovna tahle žena se dala považovat za překrásnou květinu. Soudit podle vzhledu však nebyl dobrý nápad mohlo by se mu to vymstít navíc věděl, že ženy také uměly být kruté a pohrdavé. Zrovna on kterému záleželo nad tím, aby všichni měli stejná práva tady obdivoval krásu ženy kterou neznal a nevěděl, co mohla mít tahle žena za zbraně. "Schovávám se před přicházející bouřkou či deštěm. Trošku blbá schovávačka, jelikož bych mohl v mžiku přijít o život, kdyby do mě ten blesk udeřil" pohlédl na ní bez obav. Někdy by měl být více opatrný avšak teď se nebál, že by nějaký vlkodlak vyběhl z keře a rozcupoval ho na malé kousíčky.

Sledovala ho bystrým pohledem, hodnotila každé zaváhání projevující se ve tváři, každý kousek dávající jí znát, co si o ní myslí. Muži bývali vesměs snadno čitelní, jen málokterému nejiskřil chtíč v očích a koutek rtů se nenesl v úsměvu lovce, co právě nalezl vytouženou kořist pro dnešní den. Ani její zesnulý manžel nebyl jiný, řadil se mezi ty, kteří si libovali v moci a věřili, že si díky svému postavení mohou dovolit cokoliv. Jaká škoda, když poznal Améliinu moc tím nejhorším možným způsobem. Tenhle muž se zdál jako většina těch chudších, co se příliš nevyskytovali v její blízkosti. Z očí mu sálala touha po dobru a spravedlnosti pro všechny. Takové nebylo tak úplně lehké zkazit, ale o to větší zábava byla je nechat se utápět v zatracení, jehož sílu si uvědomili příliš pozdě. Plachá klesla tmavými studněmi hříchu k zemi, dávaje najevo svou nejistotu poblíž někoho od pohledu tak silného oproti ní, nechávaje ho se vyhřívat na poli hrdinské chrabrosti. Muži milovali kouzlo toho okamžiku, kdy si mohli pohrávat s představou, zda budou těmi rytíři na bílém oři, či se z nich vyklube lítá saň, držící princeznu pod zámkem. "Vadí vám snad déšť?" Neoslovila ho přímo, nikdy tak nedělala, pokud to nebylo nutné, či si nechtěla pohrát s jeho jménem tak, aby z každé slabiky odkapával jed či ta největší svůdnost, jakou žena byla schopna obětovat ve svůj prospěch. "Neříká se snad, že smývá vše špatné a navrací naději? Nebyla to snad Boží očista, když nechal zaplavit celou zemi potopami?" Zvědavě sledovala toho mládence před ní, v očích zájem vyvolaný jeho přítomností. Chmury jako by na okamžik zmizely. Ale opravdu jen na okamžik.
"Omlouvám se, zda-li jsem vás vyrušila. Nebylo to v mém zájmu. Přeji vám tedy hezký zbytek dne, pane..." Ta odmlka visí mezi nima, dávaje mu šanci odpovědět na nevyřčenou otázku, jak se vlastně jmenuje. Sama však příliš dlouho nesečkává a naopak se vydává směrem, jímž se toužila ubírat předtím. Nedávala si zbytečně načas, neprodlužovala krok, aby mu došlo, že jí má dělat společnost. Ne, mladík na to měl přijít sám, pokud tu svou hlavu uměl aspoň trochu používat.

Ta žena měla v sobě cosi mocného a čarovného. Ztrácel se v jejích očích, které pronikavě zářily. Nemohl se nechat zlákat. Byla pro něj pastí či výzvou a nebo taky obojí? Odpověď na tuhle otázku musel najít sám. Na obloze začaly volně poletovat blesky a na jeho kůži se pomalu sneslo pár malých kapiček. Déšť byl tu. Teď by mu nejspíš strom přinesl jen zkázu a slova té ženy by se jen vyplnily. Byla by z něho další oběť. "Nepatřím mezi ty, kteří věří v boží schopnosti a podobné věci. Déšť je přirozený a my se přirozeně před ním většinou chceme schovat" mrkl na ní se sebejistými slovy. Ženská to byla mazaná, protože se od něj odpojila a on samozřejmě teď už sám být nechtěl. Na chvilku rozvažoval zda se vůbec za ní vydá, ale tady nebylo vlastně nad čím uvažovat. Pod stromem zůstat nemohl a než by doběhl někam do sucha nejspíš by přestalo pršet. Naštěstí mu neutekla nikam daleko tak ji docela rychle dohnal "Jmenuji se James...James Brown" jeden koutek mu ucukl do poloúsměvu. Nevěděl, co od takové ženy mohl čekat, ale bylo to zajímavé zpestření celého večera. Déšť melodicky klapal na všechno na co spadl a vítr mu dělal meluzínu.

"Nevíra v Boha, v jeho schopnosti a vše s nimi spojené, je v dnešních dobách více než kacířské." Nebyla by to Amélie, aby si nezahrávala s ohněm, vědoma si toho, že by se možná spálit mohla, ale štěstěna? Ta pokaždé hrála v její prospěch, ač i to bylo příliš silné označení. Nemálokrát si popálila ruce, nechala se nachytat vlastním nerozumem a touhou kontrolovat vše ve svém okolí, manipulovat s těmi figurkami obyvatel Salemu jen a jen za účelem vytěžit toho nejvíce ze svých tajných plánů a zákeřných přání, jenž přinášely tak akorát bídu a strach do očí nevinných obětin. "Církev má oči a uši všude. Nebyl byste první, koho by za tak bezbožná slova odvedli do mučírny v podzemí, kam oko člověka, ale ani Boha nedohlédne. A nechat zneuctit tak pohlednou tvář by bylo... přinejmenším hříchem, nemyslíte?" Dlouho sledovala jeho reakci, v očích probleskující zájem nad odpovědí, za níž by ho místní představenstvo církve buďto poslalo do pekel, ač elegantně jako vždy, nebo by ho přinejmenším vedli k výslechu, proč činí tak nerozvážná rozhodnutí a nedbá pravdy, kterou šíří. Lidé už na hranicích skončili pro menší prohřešky a pokud to znamenalo vymýcení zla v Salemu, pak by se s ním nepárali. "Jen hlupák by takto nerozvážně mluvil v tak temných dobách. Chcete se snad nazývati hlupákem?" Zvědavost vymizí, když se pohled tmavých kukadel upře na chladem prokřehlé ruce, do této chvíle skrývané po drahým, přesto jednoduchým pláštěm. Žádné zlaté či stříbrné výšivky, žádné okrasné lemování. Jen těžká spona držící látku na svém místě, do jejíhož středu byl vsazen na dotek chladný kámen. Chladný jako Améliina duše samotná.
Tušila, že nevydrží. Že přiběhne jako pes, věrný svému pánovi. Vlastně i tomu, kdo mu prokázal byť jen špetičku zájmu a tím mu nechala zaplanout srdce zvědavostí a touhou odhalit, co je zač. Inu, muži takoví bývali a tenhle mládenec nebude jinačím případem. Tvář ukrytá ve stínu kapuce se nese téměř zlomyslným úsměvem, jak snadné je přečíst mužskou populaci Salemu. Avšak jen co se kroky přiblíží do nebezpečné vzdálenosti, veškerá sebejistota mávnutím proutku opadne a zůstane jen pohled na osamělou ženu, křehkou ale zároveň hrdou, slabou i silnou zároveň. "Těší mě, Jamesi. Podala bych vám ruku, leč je zkřehlá mrazem a nebylo by příliš vhodné vůči vám, kdybyste byl nucen pocítit chlad, co pronikl do kůže." Stará dobrá návnada, jak nechat muže poukázat na jeho gentlemanské chování a vlastně mu dovolit zahodit ostych stranou, aby učinil krok a vyjádřil úctu k něžnému ženskému pokolení. "Nepůjdete se schovat do bezpečí? Čekala bych, že budete utíkat do města, abyste se vyhnul nebezpečnému střetnutí s nebesy." V hlase pohrávalo škádlení, jemné ale přesto slyšitelné, jak si ho Amélie dobírala pro tu jeho cukrovost, když stál pod stromem v tichém doufání, že se tomu dešti vyhne. "Nebo jste ten typ, co se hrdině postaví veškerým překážkám, abyste uchránil dámu před nebezpečím číhajícím v salemských hvozdech, tak temných, že se jich všichni místní bojí?"

Vítr foukal a stromy kolem nich se houpaly ze strany na stranu. Přemýšlel nad tím, jaké by asi bylo, kdyby jeden z těch obrovských stromů se převrhl na něho. Nejspíš by mu rozmačkal celé tělo a on by podlehl na následky zranění. Představovat si takové hnusy a ještě k tomu v přítomnosti dámy? Docela zvláštní. Jeho krásné prstýnky na vlasech se rozplynuly a staly se z nich jen další vodorovné vlasy. Jaká to škoda. Měl své kudrnaté vlasy rád. Žena začala mluvit o kacířství a podobných věcech. "Nebojím se pravdy a pravda je taková, že nikdo nemůže dokázat existenci boha nebo vy snad ano?" pohlédl na ní tázavým pohledem a potom se jen nepatrně usmál, když sklopil svůj zrak k zemi. Nikdy se slov, který vypustil ze svých úst nebál a osud je osud. Neměl možnost se mu nějak vyhnout. Osud vždy dostihl každého bez ohledu na to v co věřil či nevěřil. "Nerozvážný možná někdy jsem, ale aspoň mám názor za kterým si pevně stojím.." pokrčil rameny a znovu se nepatrně pousmál.
Přijal její podání ruky i když se její dlaň jevila chladně, tak mu to nevadilo. Pršelo bylo to pochopitelné. "Většinou si připadám více v bezpečí dál od lidí než s nimi.." ušklíbl se a pohlédl před sebe, jelikož už byla tma a on nechtěl zakopnout. "Určitě bych měl zůstat, jako slušný gentleman ve vaší společnosti paní ..?" při posledních slovech se odmlčel, protože chtěl slyšet její jméno.