Okolí Salemu

"Též ji ale nemůžete popřít. Na druhou stranu, pokud existuje zlo v podobě čarodějnic a jimi prokletých tvorů, pak musí zákonitě existovat i dobro." Sama neuznávala církev jako hlavu všeho, dokonce tak mocnou, že rozhodovala o zákonech a diktovala vládcům, co mají či nemohou dělat. To církev z ní udělala hloupou husu vychovanou v představě, že sex je nečistý a bezbožnost se trestá cejchem vypáleným do kůže. Od dob, kdy se zřekla víry a přijala dar temnoty, se mnohé změnilo. A ačkoliv byla stále nucena vstupovat do kostela každou neděli, sklánět hlavu při mši na znamení pokory a tichými slovy děkovat té mocnosti nahoře za jeho dary a dobrotivost, neznamenalo to, že by se nechala stáhnout na stranu, kde tempo udávala církev a její soud v podobě inkvizice. "Každé dobro je vyváženo zlem. A pokud se ho tu pohybuje tolik, pak ta dobrá mocnost musí být přinejmenším opravdu hodně silná." Salem žil v oparu těchto pohádek, mnohdy přikrášlených, ale nikdy ne tolik, aby lidé začali pochybovat o čarodějnicích, vlkodlacích a oživlých mrtvolách, jejichž ústa požírají vše živé v honbě za potravou a jakousi bezvýchodnou existenční situací. Roztrhaná těla podporovala veškerá tvrzení a i doktor byl ochoten připustit, že ne pokaždé se jednalo o vlka či jiné zvíře, které se nebojí postavit člověku. Koneckonců se zvířecí otisky zubů od těch lidských v mnohém odlišují.
"Byla by vás škoda, pane Browne. Bohužel se nám mladí muži až příliš často ztrácí a to, co nám zde zbývá... Inu, ti už zažili lepší časy. Přece byste nedovolil, aby si děvčata kvůli vaší nerozvážnosti vyplakala oči? Není sobecké pro svá tvrzení tu zanechat za sebou zlomená srdce a děti, které budou chřadnout, protože jejich otec si pevně stál za názorem?" Dávala mu to sežrat, poukazujíce na hloupá rozhodnutí, za která by skončil na konopné oprátce. Bylo by snadné, příliš snadné jej odsoudit a vykonat rozsudek ještě toho dne. Nikdo by neprotestoval, protože každý se bál, že by se pozornost soudce obrátila jeho směrem. S úsměvem lehce kvituje Jamesova slova, dávaje však najevo jakousi vnitřní melancholii, patrně se zračící v hlubokých očích. "Snad vás má přítomnost neuvádí do rozpaků? Byla bych nešťastná, kdyby tomu tak snad bylo." Jaký to mrzký tah - snažit se v něm vyvolat rozpaky, snad i trochu viny, aby se jí omluvil za tak neuvážená slova. Přeci jen se našlo málo mužů, kteří by v její přítomnosti netoužili strávit čas. A mnohdy způsoby, jaké se vídají pouze v manželství.
Nechává Jamese na chvilku rozjímat, přemýšlet o tom, co sama pronesla, než se ozve zpoza tmavé kápě, hluboko stažené do čela. "Sama dávám přednost osamělosti, ale mnohdy na mě dolehne její tíha těžce. Říká se, že žena by neměla zůstávat osamocena, v její přítomnosti by se měl toulat muž a nutit ji usmívat se. Zapomenout na chmury, na to, co její srdce tíží." Dlaň přejede zlehka po místě, kde se pod vší tou látkou skrývalo srdce. Chladné, prázdné, plné záště vůči okolí, vůči světu a všem, kteří si dovolili jí diktovat, co má či nemá vykonávat. Na okamžik však přeci jen zaváhá - vyslovit své celé jméno by znamenalo odehnat jej. Pouze s křestním by mohla zůstat v anonymitě. Po Salemu se toulala nejedna Amélie, na druhou stranu, žádná z nich nespala v posteli s nebesy a nedržela ruku nad Salemem. "Amélie."

Církev neuznával a nikdy pro něj nebude ničím jen diktátorským systémem. Vláda byla zkáza pro všechno to lidstvo, co zde živořilo. Někteří se řídili spíš pravidlem: bohatým dávat a chudým brát. Nesnášel tyhle kastovní rozdíly a vždycky je bude nesnášet. Církev však bude vždycky určitým způsobem tahat za nitky a toho si on byl plně vědom. "Dobro nemusí být nutně v církvi.." podotkl. Vlastně oni se akorát prezentovali, jako dobročinní lidé, ale ve skutečnosti šlo vždycky jen o peníze a vždycky půjde. Žena dál spřádala své sítě mu to však přišlo furt, jako nevinný rozhovor. Občas se mu to zdálo trošku zvláštní, ale nenechal to na sobě znát. Zaposlouchal se do jejich slov ohledně jeho života. Nad tímto nikdy nepřemýšlel. Zatím neměl děti ani žádnou ženu, kterou by zde nechal napospas. Možná proto nad tím nepřemýšlel. Smrt byla pro něj možná něco nepředstavitelného. Nikdy se nad ní pořádně nezamýšlel. "Ženu a děti prozatím nemám, tak budu doufat, že si ještě chvilku požiju.." ušklíbl se na ní. Začalo mu to být chvilkami lehce nepříjemné. Tahle ta Amélie, jak se taky žena představila měla pěkně ostrý a nabroušený jazyk.

"Ale to oni mají moc, nikoliv vy." Drobné, tiché, přesto dosti výhružné upozornění, s nímž se na tváři ženy vykreslí lehký úsměv se skrytým náznakem pobavení. Mladí muži bývali hloupí, viděli jen svá přesvědčení, ale už nehleděli na to, jakou kdo má moc a jak snadno si dokáže pošpinit ruce, aby ji vtloukl do hlavy všem váhajícím. Církev byla pro mnohé nositelkou pravdy, jediným pojícím vodítkem mezi nebesy a zemí. Amélie jimi pohrdala - každým, kdo se s vírou zaplétal, kdo si myslel, že jim bůh pomůže. Nepomohl jí, proč by měl podávat nápomocnou ruku někomu dalšímu? Nezasloužila si ji snad ona víc? Nebyla to ona, kdo každou noc šeptal tiché modlitby a doufal v náznak naděje, v poselství, které jí dopomůže k útěku před nechtěnou svatbou a následně i otěhotněním? Nikoliv. Jediná důvěra nyní ležela v rukách černošské otrokyně, nejlepší přítelkyně a mentorky v jednom. Své naděje v boha vyměnila za smlouvu s temnotami, pokání za odevzdání své duše ve prospěch manipulace, vnitřní sílu za schopnostmi, před nimiž nikdo nezůstal uchráněn. "Možná byste o tom měl přemýšlet. Nebylo by hezké, kdybych vás jednou viděla na hranici, až by vám plameny olizovaly tělo." Jaký zvláštní důraz byl vložen na poslední dvě slova, téměř hříšně vyznívající ze rtů čerstvé vdovy. Taková, která podmaňují představivost - prve vzrušující, plnou svíček obklopující postel, její tělo sklánějící se nad Jamesovým, kdy skutečně plní své poselství a špičkou jazyka přejíždí po odhalené kůži břišního svalstva směrem dolů, k místům, které patří k plnění těch příjemných zážitků. Jenže právě tahle iluze vzrušení se rozplyne dříve než by se rty mohly dotknout mužské chlouby. Namísto toho přijde hrůza, děs v žáru plápolajícím všude kolem. Pocit, že se mu maso škvaří pod kůží a křik nevede nikam. Všechno je tak rychlé a přesto překvapivě intenzivní - ostatně na takových vidinách si Amélie dávala záležet. Zvláště tuto moc měla vypilovanou k dokonalosti a obyčejného člověka bylo tak snadné pobláznit.
Ani na chvilku nepolevuje v kroku, nesoucí se jako pravá dáma. "Ach tak... Možná o tom ani nevíte, že po vás nějaké děvče pokukuje a vy si jí ani nevšímáte." Kdo by to tak mohl být? Či se jednalo o prostou myšlenku, na níž nebylo žádného základu? Těžká otázka, kterou nechává vznášet se ve vzduchu. "Nebojíte se lesa, pane Browne?" Přeci jen už došli daleko, příliš blízko k hranicím lesa, kde se mohl skrývat úkryt pod hustými korunami stromů, skrze jejichž větve sotva propadlo pár kapek, stejně jako děsivých úkazů. Salemský les byl čestným nositelem neštěstí.

Tahle žena byla pro něj docela záhada. Viděl ji v očích, že ji žádná církev nezajímala. Možná to bylo dneska moderní povídat si o něčem tak nepodstatným. "Proč plýtvat slovy nad něčím, jako je církev? Podle mě je to zbytečnost" pohodil rukama a hodil menší úšklebek. S děvčaty neměl žádné extrémní zkušenosti. Na Laoghaire si ani nepamatoval. Chtěl takovým věcem nechat volný průběh a ještě nenarazil na takovou, která by ho očarovala svým přirozeným charakterem. Nepotřeboval nějakou modelku hlavně, aby si ho vážila a byla by mu věrná. "O žádné zatím nic nevím" nepatrně se pousmál a pokračoval dál v cestě. Občas zakopl o nějaký ten větší šutrák, který mu zavazel v cestě. Byla tma, jako v pytli. "Podle toho kdy. Při úplňku bych zde nevlezl a vy madam?" pohlédl na přitažlivou ženu, která se momentálně nacházela v jeho nejspíš unavující společnosti. Možná ji nenudil, ale co on mohl vědět o tom, co si ta žena myslí. K telepatovi měl docela daleko. Na chvilku ho lehce zabolela hlava a v hlavě měl podivné představy. Nejprve působily příjemně, ale v tu sekundu z nich sálala krutost. Pohlédl na Amélii lehce zmateně.

Moje oči těkaly kolem. Cítila jsem se divně, aby ne...Hawakai je mrtvý...hrkne ve mě ale nepláču, jako by mi slzy vyschly. pohled na moje tělo byl ..zvláštní, aby ne...jsem nyní duch? Půjdu tedy a nikdo mě neuvidí? Je to možné. Obejmu se rukama ale cítím vše...trávu pod nohama můj dotyk, studený ale je to dotyk. Zachvěji se, samozřejmě náš lid vyprávěl spoustu skazek o duších, které nenalezly cestu do země mrtvých, o nešťastnících bloudících po zemi a hledajících rozhřešení. Pokud by na to byl někdo adept, konečně kdo jiný než já... Sklopím oči a vykročím na světlo, dojdu k vodě jezera, které bylo nedaleko a pohlédnu do ní. Jsem to já a přeci nejsem...Ten odraz bledé tváře s mými rysy ale rozhodně ne s mou barvou, která vždy byla bronzově snědá, potvrzuje že neviditelná asi nebudu. Tím nastává další otázka, to město přede mnou, je bělošské...budou mě mít za bláznivou bělošku co se strojí jako indiánka? Nebo mě rovnou zajmou u bran města protože i přes barvu kůže ve mě indiánku uvidí? Polknu a zachvěji se. Pak mi dojde, že mne asi těžko zabijí...nebo ne? Však jsem mrtvá...ach je to matoucí. Zavrtím hlavou a odraz v hladině udělá totéž. Sednu si na břeh a dívám se na hladinu, jak se vlní. Nevím co dělat a začínám mít hlad...je to možné? Abych měla hlad? Ale přeci jen ho cítím, jako by moje tělo žilo, ne jako předtím ale přeci jen ano.

Oblečená do tmavě modrých šatů, kterým nejspíše chybí nějaká důležitá část, která by měla zakrývat její výstřih a zabalená do šedého pláště, zjeví se Giselle u jezera a když zahlédne osobu sedící u vody, rovnou se k ní vydá. "ÉÉÉ madam, na copak tam kouká?" zavolá na dívku - nebo snad paní? - u břehu a sedne si kousek od ní. A ano, mluví se silným francouzským přízvukem, co taky jiného čekat. "Ž Giselle, těší mě, a vy? Ježiškote, vy vypadáte ale hrozně!" představí se a rovnou si dovolí zkonstatovat vzhled ženštiny. "A koukáte jako vytlemená ryba," dodá a nespokojeně našpulí rty. Chvíli si ji přeměřuje pohledem a pak pohodí dlouhými blond vlasy, které samozřejmě nechává rozpuštěné, protože pravá cácorka nesvazuje ani své vlasy, ani svou duši - nebo tak něco, kdo ví, jak to teď Giselle má po filozofické stránce.
"Nepotřebuje pomoct? Vypadá ztraceně madam, žé," nabídne zvesela po krátké odmlce a rozverně si dovolí do ženštiny drcnout pěstičkou. Jen lehce, ale přeci se to asi na dámu nehodí. Ještě, že Giselle dáma není. "Hezky tu je, ale ta voda zas tak zajímavá není," pokračuje a sjede vodu kritickým pohledem.

Otočím se když na mě někdo promluví protože mě překvapí že tu někdo je a také jsem v zamyšlení neslyšela nikoho přicházet. Další zvláštní věc je, že mluví zvláštně. Já taky nejsem rodilá angličanka ale učila jsem se to jinak. Jistě pro angličany mluvím exoticky nebo pro ně spíše jako nepřítel. Odkašlu si než odpovím ale nemám čas, otevřu pusu a než něco vyslovím tak zase mluví. Polknu tedy zase slinu a ušklíbnu se s přitakáním, ano musím vypadat jako ryba, mám kruhy pod očima jsem bledá a jistě mám otevřenou pusu údivem. Nad sebou, nad náhlým vpádem rychle mluvící ženy a také čekám tak trochu ránu z milosti až jí dojde, že jsem indiánka, pokud jí to dojde. "A...ano..já nevím kde jsem..." A co jsem...ale důležité je jedno, vidí mě..tedy nejsem neviditelný duch...Podívám se na vodu a pokrčím rameny. "Mě se líbí..." nevím co říct a tak vstanu a zareaguju konečně na její jméno. "Giselle, já jsem Malinché...těší mě..." povím jí a dívám se na ni lehce seshora protože jsem se svými 185 centimetry podstatně vyšší než většina žen dnešní doby. "Pomůžete mi...říct kde jsme?" Řeknu překotně a můj hlas je také cizí, ne že by zněl jinak, jen já jsem jiná, celkově...nepoznávám své tělo...vše jsem cítila jinak a teď...Obejmu se rukama, které mne nezahřejí ale je to alespoň nějaká ta podpora psychická.

Giselle se ušklíbne. "Jo, taky bych ráda nevědělá kde sem," povzdechne si s úšklebkem. "Tohle je Salem, největší ďoura na světě," dodá a raději nereaguje na to, že se té ženštině líbí jezero - asi to nemá chudák holka v hlavě v pořádku. "Malýn... Aha, hm. Takže Mal, může být Mal? Nebudu se obtěžovat říkat to celé," pokračuje zvesela naprosto upřímně a sleduje, jak vstává.
"Pomůžu, ale sedni si, Mal, vstávat nebudu, teď jsem se usadila," pokračuje rozkazovačným tónem a poplácá dlaní na místo vedle sebe. "Teď jsme u jezera, město jako takové je asi směrem támhle," ukáže směrem k městu - snad správně - a zamračí se. Zeptala by se, jestli je jí zima, ale nějak ji to buď nenapadne, nebo prostě nechce. Přece jen nemá jak Mal zahřát. "Taky sem byla děsně zmatená, kdyžžžžžž..." zarazí se, jako kdyby hledala správné slovo, "když jsem se tu prvně zjevila. Horší místo si fakt nemohla vybrat, madam, žé," mluví a mluví, hlasitě, jako kdyby Mal nebyla nanejvýš metr nebo dva od ní. "Ale co nadělám, že jo, fakt je madam v pořádku, vypadá jako zemřelá mrkev," ujistí se znova, protože si není jistá, jestli se jí napoprvé dostalo odpovědi.

Ráda bych řekla, že chápu co tím myslí, ale netuším, nejspíše s ejí tohle místo nelíbí, to může znamenat že sem nezapadá jako já, každopádně to neznamená, že tohle místo bude milé přívětivé a přátelské zdá se. "Ďou..ra?" Zvednu obočí tázavě a zatřepu hlavou, možná jsem už mrtvá a tohle se mi jen zdá možná... V hlavě to v pořádku nemám, netuším co se dělo, že jsem se zbláznila, přišla o rozum, nevím nic co meě sem vedlo, ale normální si nepřipadám, jsem mrtvá a nejsem...zavrtím hlavou znovu. Musí to vypadat jako nějaká porucha ale je to jen reakce na myšlenky co nedovedu střást. Sednu si tedy zpět protože mi to řekla...zamračím se, to se mi nepodobá obyčejně dělávám věci naopak, jsem tvrdohlavá jak mezek. Ale tahle dáma je sama o sobě zvláštní, už protože nijak nekomentuje čím jsem nebo proč jsem oblečená neoblečená, sama má výstřih nezvykle hluboko na angličanku. Ale její chování ukazovalo na šlechtičnu, to je ten výmysl angličanů aby mohli jedni těm jiným rozkazovat, to jsem nikdy nechápala, u nás byli vůdci ctění protože se starali o své lidi a ne protože se jmenovali kníže nebo tak nějak. Nebo dokonce se tak narodili, kdepak. "A asi ne, odpusťte, já ...mluvím špatně anglicky... já netuším jak jsem se tu zjevila..." nakloním hlavinku na stranu a podívám se na ni. "Vy jste Angličanka?" zeptám se jí. Najednou si nejsem jistá jeslti madame myslí mě nebo sebe ale nakonec to vypadá že mě. "Madame? Ach..eh...já nejsem madame...Jsem Malinché...a já...vypadá to, že jsem se zranila v lese..a proto vypadám jako...zemřelá mrkev.." Musím se rozesmát protože mi to přirovnání přijde neobyčejně vtipný. "Nikdy jsem neviděla zemřelou mrkev..pardon..přijdu si spíš jako leklá ryba..." Nadechnu se a zeptám se jí. "Co slečinka jako vy dělá na tomhle místě?"

Giselle se hlasitě rozesměje. "Ďoura, to je to co vznikne, když hrabete do země," vysvětlí, ale nějak jí nedojde, že Mal asi má ponětí o tom, jak funguje koncept díry, spíše asi nechápe, jak se ďoura vztahuje k tomuhle místu. To je jedno. "O, no joo, tak se madam musela napít něčeho hodně silnýho," podotkne zvesela a následně si dotčeně přiloží dlaň na odhalený hrudník. "Bože jistě že ne, vypadám snad jako angličanka?" pronese s jistou nechutí v hlase, "já jsem l francóuzka," pokračuje hrdě, ale v očích se jí mihne záblesk nenávisti ke své rodné zemi.
"No, tak to si vůbec nerozumíme. Zkusím to jinak," povzdechne si, protože Mal vážně vypadá hodně zmateně. "JÁ Giselle. Ty Mal. Já zkrátím tvoje jméno, protože se mi nechce ho vyslovovat celé," vysvětlí přehnaně pomalu, což ještě víc podtrhuje její silný přízvuk a chvíli pohledem skenuje Malin obličej, aby zjistila, jestli ji trochu chápe.
"Já taky ne, ale přirovnání nejsou mou silnou stránkou," pokračuje na téma chcíplé mrkve a na chvíli se zamyslí nad tím, jak by asi chcíplá mrkev měla vypadat. "Leklá ryba asi sedí líp, prostě vypadáte strašně," zkonstatuje znova Malin vzhled, absolutně kašlajíc na to, že to není slušné. "Slečinka jako já, bohužel, v tomhle městě bydlí. Taky tady bydlí, nebo se tu jen přimotala odněkad jinud?" zeptá se trochu krkolomně, a i když angličtina rozdíl mezi tykáním a vykáním nedělá, protože píšeme v češtině, hezky to podtrhává fakt, že Giselle je nějaká správná mluva úplně volná a mluví si, jak chce.

Přitakám jen abych ji nenutila to dál vysvětlovat, protože nechápu jak může být ďoura městem nebo město ďourou... pak mi poví, že je francouzka...to je další národ, který okupoval naše kmeny. Nekomentuju ti, sama jsem dostatečně zatížená nelibostí k těm Evropským národům a tomu co dělají s naší zemí. "Takže ty Gil, když já Mal?" uculím se k ní. V tomhel jsem rozuměla a trochu jsem zažertovala. Přitakám k ní, jakože nejsem hloupá a vím co tím myslí. Mávnu rukou. "To ano...ani mou a nejsou důležité ne?" Mylsím ta přirovnání, já žila v přírodě vše co tam bylo slouží jako přirovnání, volný jako pták, zářící jako měsíc, my zkrátka žili s ptáky co byli volní a my také a nad hlavou měli třpytící se měsíc. Proto jsem neměla potřebu moc přirovnávat. Abstraktní myšlení u nás směřovalo spíš na svět duchů našich předků čtení stop a magii přírody. "Taky se tak cítím...protože...je mi nezvykle..." Její neurvalost si k srdci neberu, protože mám v hlavě mnohem horší problémy. Mávnu někam za les. "Nevím odkud ale nejsem zdejší...nevím jak daleko do bývalého doma jsem...nepamatuju se.." Vysvělím. "Kdo žije v tom městě Gil? Myslím, lidi jako já?"

Giselle se ušklíbne. "Mi je to tak jedno, Gil, Gis, Giselle, na jméně nezáleží," pokrčí lhostejně rameny, uvědomujíc si, že právě řekla něco hodně deep a poetického. Dokonce se hrdě sama pro sebe usměje, protože opravdu v její situaci jméno nemá žádný význam. Dcera vévody, neoficiálně vyhnaná do úplně cizí země? Kde její jméno neznamená prakticky nic a bez financí od tatínka, který se beztak cítí provinile, by si musela vydělávat bůh ví jak - a to ještě nevíme, co se stane, až tatínek přestane platit. Jak si bude vydělávat, hm? Děsivá budoucnost. "To vskutku nejsou," přitaká zvesela a chvíli pro změnu mlčí, poslouchajíc, co Mal říká. Oukej, cítí se divně, to je asi normální, když si ani nepamatuje, kde je.
"No... lidi jako ty? Lidi jako my? Prostě lidi, žijou tam lidi, na můj vkus příliš deprésifní a tragičtí, ale stále lidi," odpoví a dlouze si přejede Mal pohledem. Z ničeho nic přestane mluvit, jen na ni zírá a přemýšlí. Měla by jí pomoct? Chce jí vůbec pomoct? Mal vypadá ztracená, to ano, ale je to opravdu Gisellin problém? A má vůbec jak jí pomoct? A co je nejdůležitější - co když Mal o všem lže? Je na čase, aby si Gis někoho pustila do života, když ne na přátelské úrovni, tak jako známost? Tolik otázek, skoro jako kdyby tohle byl test z filozofie, ze kterého by Giselle stejně jako její pisatelka nejspíše dostala a čtyři. "No dobře. Fajn. FAJN!" vykřikne najednou a vyhrabe se na nohy, dávajíc jasně najevo, že právě ukončila dlouhou hádku se svým mozkem. "Vstáváme, šup, já se na tohle nemůžu dívat, taková kopa tragédie..." postěžuje si a neochotně si sundá plášť. "Vem si na sebe tohle, vezmu tě zpátky do města a tam uvidíme, co s tebou udělat, tohle je neskutečný," pokračuje lehce panovačným tónem a zatváří skoro uraženě. Už tak je tohle město nudné a ponuré a když už Giselle narazí na někoho alespoň trochu zajímavého, musí ten člověk mít zrovna nějakou krizi identity nebo co? To ani náhodou!

Mě na jméně záleží, dali mi jej rodiče, kteří už nežijí, ale Mal mi říkával Hawakai, takže s emi to líbí, jen mne to rozesmutňuje, proč? Prtože je mrtvý? a já ani netuším jak je to dávno, vše mi zmizelo z mysli, naštěstí i to, že jsem přišl o dítě, ono to Malinché zanedlouho dojde, neboť na tož e byla těhotná si pamatuje. Šok, tak by se dalo popsat setkání s ženou typu Gil, a v této situaci asi tak tisícinásobný šok řekla bych. Nepochopila tím co jsem myslela, tedy je možné, že lidé nepoznají, že jsem indiánka? Jak jsme bledá? Zavrtím hlavou nechápavě ale možné to je. Každopádně mé černé havraní vlasy mi nyní na hlavě velmi výrazně trčí protože jsem doslova bílo černá. "Ano...tomu rozumím." Depresivní a tragičtí, jak líp popsat tu sešněrovanou společnost co přišla a začals podmaňovat naše nádherné území, nás, volný lid, který souzní s přírodou a oni? ženy v černém, s krejzlíky až ke krku a klbouky ve kterých vypadají jako...ano nemám příměr protože jsem neviděla nikdy tučňáka, ale kdybych je vidlěa příměr by byl na světě. Najednou vyskočí až se leknu, vstanu také, a nakloním hlavu na stranu, vlastně jsem ji o nic neprosila ale je milé že mi chce pomoct. Zasměji se lehce a přitakám, pak ji ale chytnu za ruku, což pro ni musí být ledový šok. "Ty to nechápeš Gil...můžu tebe ohrozit...jsem...indiánka...copak to nevidíš?" zeptám se jí nechci její ochotu , tedy zvláštní typ ochoty proloženou rozkazováním, zneužít tak aby ji potom pronásledovali nebo odsuzovali, ač...díky jejímu dekoltu to už pravděpodobně dělají.

Giselle se lekne, když ji Mal chňapne za zápěstí a už už se chystá na ni vyjet, jakože co na ni sahá, když tu z ní vypadne, že je indiánka a Giselle na ni zůstane v údivu zírat. Neví, jestli se má smát, nebo jako proč by na tom mělo záležet. Gis přece očividně není tupý anglán! Nakonec teatrálně obrátí oči v sloup a ušklíbne se. "No, tak seš indiánka, a co já s tím jako?" zeptá se a založí si ruce v bok, přeměřujíc si Mal pohledem. Je možné, že Giselle indiána nikdy neviděla? Asi ano, když až doteď nevytáhla paty z Francie, a i kdyžy indiána někdy viděla, nijak ji to příliš nepumpuje. "A jak mě můžeš prosímtě ohrozit, hm? Jakože by mi někdo něco udělal? Neblbni," pokračuje skoro dotčeně, "to si může kdokoliv zkusit," dodá statečně, přece jen to je celá Giselle, navenek nebojácná, uvnitř vyděšená k smrti. Nějakou tu minutku přemýšlí, jestli na tom není něco pravdy a možná by se rozhodla Mal nakonec přeci jen kopnout do jezera a jít pryč, jenže... na rozdíl od těhle nudných lidí je Mal zajímavá a nevypadá tak upjatě a to je přesně něco, co Giselle teď potřebuje. Trochu se bavit, uvolnit.
"A teď šup, taky nemám věčnost na čekání," popožene Mal a sama si alespoň schová dlaně do kapes, aby jí nemrzly prsty. "Pověz, Mal, máš kam jít?" zeptá se, i když je asi nad slunce jasné, že nemá. "Teda jako... když tě dovedu do města, kam půjdeš pak?" upřesní svou otázku a pokud pohledem Mal naznačí, jestli teda můžou jít, nebo jestli ještě hodlá dál postávat na místě. "Měly bychom jít, ale cestou mi můžeš říct, kdo seš," navrhne nenápadně, protože přestože to může vypadat, jakože Mal důvěřuje a tak dále - přeci jen jí pomáhá, možná tím i riskuje život -, nicméně Giselle jí nevěří, stejně jako nikomu jinému.

Pustím ji když zareaguje jinak než jsem předpokládala. Dobře, asi jí to nevadí, nebo třeba tohle město je osvícenější a lidé tu mohou být pospolu aniž by se povyšovali to by bylo báječné. Trochu mě to uklidní. "Dobře teda...asi nic myslím..." řeknu upřímně. Podívá se na mě a já nemám tu sílu jí řícct, že je se mnou něco špatně, že jsem mrtvá a rozhodně nemám pleť jako indiánka. Usměji se na ni a pokrčím rameny. "To je dobře, nechtěla bych aby se ti něco stalo kvůli mě..." povím upřímně. Vždycky jsem s epostarala sama ale teď? Teď jsem v naprosto jiném rozpoložení a pravděpodobně i hmotném stavu. Musím najít nějakého šamana který mi vysvětlí co se se mnou děje. Kopnu do kamínku a on udělá pár žabek po hladině jezera než se potopí. takže m vidí a nehmotná taky nejsem. přitakám na její uspíšení a usměju se. "Dobře...tak jdeme, budu ti moc vděčná Gil, když se budu mít kde ...najíst..mám strašný hlad..." Chytnu se za bříško a sevře s emi hrdlo, dojde mi, že jsem byla těhotná, cítím jak mi po tváři steče slza a vydám ze sebe takový podivně táhlý zoufalý sten. Sten nad smrtí mého miminka. Sten který mě zamrazil v žilách, asi i proto že mi nepřišlo, že bych ho plánovala udělat. Otočím se za lesem a zachvěju se. "Prosím pojďme už odsud..." přitakám k ní a přemýšlím co bych jí tak mohla říct. Přitáhnu si její pláš´t s díky a vyrazím tam kam mě vede.