Okolí Salemu

Na sobě má černý plášť, který kryje jeho tělo. Je tu necelé dva týdny a už ho většina obyvatel považuje za divného. Občas vysedává v hospodě a pokaždé toho nejzadnějšího stolu, kde má přehled o všech příchozích. S nikým, krom zástupců církve, se tady ještě nebavil. Od Gregora dostal nějaké dobové oblečení. Připadal si jako ve zlém snu. Vždyť o něj museli mít sourozenci nehorázný strach. Pomalými a opatrnými kroky vykračuje směrem k lesu, před kterým se zastaví. Nevejde do něj, nemá to zapotřebí. Posadí se na kámen a hledí na pokroucené větve stromů. Sundá si z hlavy kápi, kterou měl dosud nasazenou. Košile a plášť zakrývají stříbrný křížek po jeho matce a taktéž stříbrný medailonek od sestry. Kožený náramek od bratra má ukrytý pod rukávem. Kdyby mohl, měl by ty věci schované někde v bezpečí, ale má strach, že by mu je někdo ukradl a to nechce riskovat. Je to to jediné, co mu zůstalo. Vytáhne zpod košile medailon a rozevře ho. Kouká na společné fotky s úsměvem a polštářkem ukazováku přejede po obou z nich. Uvidíme se ještě někdy? Sám doufá, že ano, ale upřímně? Moc tomu nevěří. Bůh se na něj vykašlal a nejspíše ho potrestal za ateismus tím, že ho uvrhl do této propasti času. Nechce tady žít... A už vůbec zde zemřít. Bez toho, aby o něm jeho sourozenci něco věděli. Bude nejspíše považován za nezvěstného. Kdyby mu tehdy nedošel benzín... Kdyby zůstal sedět a počkal do rána... Kdyby na žádný lov nešel. Nejdřív mu ta věc zabije rodiče a pak kvůli jiné trčí v lese. A pak ho Gregor zavede sem. Stále nechápe, jak se sem dostal. Snad nad tím ani nechce přemýšlet. Bude v tom pravděpodobně něco hodně zlého. Zavře medailon a opět ho schová pod košili. Nasadí zpět kápi a otočí se. Půjde se opět projít městem. Většinou tudy chodí jako duch. Díky černé kápi mu není moc vidět do obličeje a jemu to vyhovuje. Když jde kolem, většina lidí se mu vyhýbá. Mají z něj strach a jemu? Nejspíše mu to vyhovuje. Kdyby bla nějaká možnost vypadnout z tohoto proklatého místa, udělal by to, tak proč se tu bratříčkovat?

"Come little children, I’ll take thee away into a land of enchantment. Come little children the time’s come to play here in my garden of shadows." Hop a skok, se kterým si začne zrzavé děvče prozpěvovat starou ukolébavku, kterou jí jako maličkému dítěti, ještě velmi bázlivému, zpívala matka. Košík se protáčí v ruce s každým krokem, co svou houpavostí navádí k tanci. Zpěv tichý, laskavý ač píseň v dalších slokách provádí temnota, ale tu si Brigitte nikdy nepřipouští, neboť nerozumí kontextu. Tanec? Ladný. Brigitte s radostí chodívala do kostela, kdy mohla zpívat, zatímco kněz jim kázal o dobru a zlu, o hříchu a ctnostech. Každá píseň pro ni byla svým způsobem vysvobození, každou z ní stávala blíže bohu. I proto si teď pobrukuje čistě pro sebe, když míjí staré stromy při okraji lesa s veselým hopsáním, jež je pro tuto dívku tolik typické. Dlouhá sukně se vlní kolem lýtek, rukávy košile vlají v mírném vánku, který pročesával Salem po včerejší bouřce, jež už stačila zmizet v dálce. Zbylo jen trochu pošmourno, šedavá obloha a vzduch vonící čerstvostí. Něžná kukadla se zvednou k nebi, ani kdyby chtěla, pak by nedokázala pojmenovat všechny ty barvy. Jedna krásnější než druhá, nádherná svými neuvěřitelnými odstíny. Rty roztažené v úsměvu, šťastném a veselém, který rozdával radost na všechny strany. Již od časného rána byla vzhůru, prádlo – od včerejška zmoklé – znovu vyvěšené za domem, a který Brigittina matka kdysi proměnila v útulnou zahrádku plnou bylinek. Sem brala děvčata, když jej učila o různých rostinách, skoro jako by tam byla s ní. I po tolika letech.
Před chvílí se rozloučila s otcem, jež se zlobil, že jde jeho dcera za takového nepříznivého počasí k lesu, kde číhá zlo a všechny špatnosti, před nimiž je varovala církev. "Ne aby ses zatoulala do hlubin, stůj jen při okraji, Brigitte." Znala tu starost, co se zračila v očích, ten jeho strach, že se jí něco stane. Že by o ní přišel jako o maminku. S přikývnutím a slibem, že na sebe dá pozor a bude se snažit obejít vše velkým obloukem, se rozeběhla uličkami od jejich domu, pro který byly typické truhlíky v oknech s levandulemi, které tam kdysi nechala její maminka a Brigitte o ně pečovala se svědomitostí a touhou ponechat si vzpomínky, které skoro už neměla. Další hop a skok, kdy se začne pomalu přibližovat k hranicím lesa v podobě pár seschlých starších stromů, jejichž větve se pod tíhou let sklánějí k zemi.  Sotva však tak, aby se jí klaněly, spíše varovně. Jako by jí tam nečekalo nic dobrého.
Přesto se nadále usmívá při vzpomínce na návštěvu mladíka s pohlednou tváří, úsměv na rtech a veselost v očích, která se jí tam povedla jednou za čas vykouzlit. Elijah, jak kouzelné jméno. Než se však zasní zcela úplně, tmavý stín, jakýsi pohyb, přinutí dívku zmrznout na místě a přestat se hýbat. Oči vykulené, vystrašené, prsty svírají košík s takovou úpěnlivostí, až Brigitte bělají klouby na hřbetu rukou. Sotva se jí dostává dechu, pohled těká z místa na místo, hledaje náznak toho, že se jí to nezdálo. "Ha-haló? Je-... Je tam... Je tam někdo?"

Místo toho, aby šel ihned pryč, tak šel trochu dál od okraje lesa. Do lesa chodí téměř každý den. Dneska se mu tam však moc nechce. Asi se necítí ve své kůži. Snad to bude tím, že u sebe nemá svůj kolt. Má jen dýky schované za pasem. Naštěstí je překrývá košile a taktéž plášť, který na veřejnosti nikdo nesundává. Občas si sundá kápi. To hlavně, když k němu přijde nějaké dítě a zčne se ho hloupě vyptávat. Tak mu vždy chce ukázat, že není nějaký bubák. Pomalým krokem míří zpět k okraji lesa, aby šel do města. Možná se zastaví i v hospodě, ale neví, jestli se mu chce. Asi půjde za tím Gregorem, jak si říkal jště několik chvil zpátky.
Na okraji lesa zahlédne nějakou dívku. Pořádně jí nevidí do obličeje. Nandá si kápi, aby mu pořádně neviděla do obličeje a byl takový... Tajemný. No jo, to on rád. Zaslechne její trochu poděšený hlásek. Vyjde tedy z lesa a hledí na ni. Vidí a ni. Je to rusovláska a asi je pěkně vyděšená. Asi... Neví to jistě. "Ano, já." Promluví směrem k ní a sleduje ji. Stojí nehnutě a prohlíží si ji. "Chtělas jít do lesa?" Zeptá se jí trochu zkoumavě. Možná to někomu přijde neomalené, ale on se v tom ještě nevyzná a neumí v tom chodit a prostě mluví tak, jak mu zobák narostl. Snad se někdy přizpůsobí... Nebo to alespoň bude hrát. "Neměla bys tam chodit." Nechce ji poučovat, nemá to zapotřebí, ale měl potřebu jí to oznámit. Trochu zvedne hlavu a sleduje ji. Do obličeje mu není moc dobře vidět, ale i tak si může všimnout pevně semknutých rtů. Stíny jsou mocné a kápě ty stíny vždy hází na Jackův obličej. "Nebo něco hledáš?" Po předchozí otázce hned následuje další. Čeká, jak děvče zareaguje. To by bylo, aby se mu tu jště skácela. To se snad nestane. Ještě by ji musel zvedat. Když si ji pozorně prohlédne, pozná ji. Už několikrát ji ve městě potkal, ale neví, jestli ho zaregistrovala ona. Rusovlásku by si jistě nespletl s jiným děvčetem.

Chudák Brigitte, ztracená ve svých naivních představách, že se jednalo jen o pouhý přelud vyvolaný únavou. Nebo jen strachem z tohoto prokletého místa? Tolik báchorek se šířilo o Salemském lese, rodiče jimi strašívali děti, aby se k těmto místům nepřibližovali. Důvod byl více než jasný - temné síly, čarodějné sabaty, i pohřebiště, kam se odklízely mrtvoly těch, kteří byli obviněni ze spolčení se s temnými silami. Všichni zde věřili na čarodějnice, i když někteří se snažili dávat najevo, že z nich strach nemají. Že je to jenom historka, jíž se straší hloupí lidé. Modrá kukadla hledí se strachem do lesů, hrdlo stažené, že ani polknout nedokáže. Křup! Zlomení seschlé větvičky se rozezní jako rána z pušky, dívka sebou škubne a úlek unikne ze rtů společně s hlasitým krákoráním vran, jejichž hejno se vznese z korun stromů do pošmourného nebe. Dlaň položená na srdci bušícím tak prudce, až má Brigitte pocit, že jí vyskočí z hrudi. Hloupé, hloupé děvče. Takového strachu a pro co? Pro jednu větev?
V momentě, kdy si myslí, že je vše za ní, že se nic nemůže stát a je zde skutečně sama, přeruší veškeré myšlenky vzdálený hlas, avšak stále dosti jasný na to, aby vyděšená dívka sebou polekaně škubla, čiré modré oči pátrají v temnotě lesa. Tváře zblednou, rozum ponouká k útěku ale tělo stojí na místě bez možnosti pohybu. Strach zahalil bylinkářku od hlavy až k patě svým temným plédem, stáhl ji do svého náručí a odmítá ji vydat zpět. "Kdo-... K-kdo je to?" Hlas roztřesený se dožaduje odpovědi, avšak chybí mu ráznost a ostrost, s níž by působila rozhodnutě. Takto je jen opuštěným ptáčetem, na němž si má smlsnout kocour. Velký, zlý kocour z lesa. "N-ne!" Vyjeknutí hodné přišlápnuté myši, prsty sevřou košík ještě o něco urputněji, až to v pažích vyvolává bolest. Že by si jí všimla? Ne. Nehledí na ni, nadále raději pátrá po dotyčném, co jí oslovil. "Ne-nechtěla! Pří-přísahám! Přísahám při všem, co-co je mi svaté!" Levá ručka pátrá po stříbrném křížku zavěšeném na kožené šnůrce, zpocená dlaň ho svírá, až se ostré hrany zarývají do měkké kůže. Bolelo to, ale ta bolest jí dovolovala nestát a o krůček ustoupit. Jeden jediný krok a přesto se to jevilo jako rozumnější řešení než stát na místě a nechat se... Co vlastně, sežrat? Zabít? "J-j-á tam nechci! Šla... šla jsem je-jenom pro bylinky, nic víc. Jenom... bylinky." Třes zachvacuje nejen tělo ale i její mysl, tolik roztěkanou strachem. "Pro-prosím! Neubližujte mi!"

Tak teď už není pochyb o tom, že je vyděšená a kdyby jí nohy nezkoprněly strachem, okamžitě by je vzala na ramena a utíkala seč by jí stačily. Na otázku o tom, kdo je, neodpovídá. Nemá důvod jí to zatím říkat. Vždyť je to jen mrňavá vesničanka, která z něj má hrůzu a to si přeci nezaslouží, aby jí řekl své jméno a prozradil identitu. Ale na druhou stranu mu jí začíná být i líto. Snad si vzpomněl na sestřičku, taky dokáže být takto vyděšená. Je to třeštiprdlo.
Postupně se cítí provinile víc a víc. Hlavně, že začne prosit, aby jí neubližoval. "Ublížit Ti? To v plánu opravdu nemám." Jde k ní blíž o něco blíž a pouze jí ukáže prázdné dlaně. "JÁ ti fakt nechci ubližovat. Jen jsem ti chtěl říct, abys do toho proklatého lesa nechodila. Není to pěkný pohled." No jo, už se mu jednou povedlo šlápnout na ruku nějaké mrtvoly. To byla hotová třešnička na dortu. Pokročilé stádium rozkladu. "A hlavně to tam strašně smrdí." Samozřejmě jak kde, u těch mrtvol je to opravdu na zvracení. Kdyby neměl tak silný žaludek, už by nejspíše vrhl veškeré jídlo, které v žaludku měl a to by asi také nebyl pěkný pohled. Taktéž by mohly ty mrtvoly být prolezlé různými chorobami a v této době onemocnět? Ještě by na něj začali pokládat různé pijavice,aby mu sály krev nebo by ho řízli do palce, aby se špatná krev vyplavila. No fuj. Zlatá antibiotika. Neví, jestli se to tak léčí, ale ve filmech to tak aspoň viděl. Tady by to Jimmy asi nepřežil, když chce být ten doktor. Ušklíbne se a udělá ještě krok blíž. "Jsi bylinkářka, hm?" Neskrývá zájem. Předpokládá, že se s touhle dívkou už nikdy bavit nebude, takže mu může být jedno, že jí řekne něco o sobě. "Je to úctyhodná práce. Kdybych já měl sehnat nějaký bylinky, asi by to skončilo tak, že bych někoho čirou náhodou otrávil." Konstatuje a zhlédne k jejímu košíku. Nějak mu nedochází ten fakt, že ji stále může ještě děsit, vždyť, kdo by nebyl poděšený hrůzou, když se před vámi u lesa objeví týpek v plášti s kápí a takhle vás vyleká. A dokonce na vás mluvví a dožaduje se odpovědi. Že by to dělal jeho přísný tón hlasu a to, že mu není vidět do obličeje? "Nejsem bubák..." Dodá ještě po chvilce zamyšlení. Snad, aby ji přesvědčil, že ji nežere. Však, co by z toho měl. I kdyby byl kanibal, tak něčemu tak vyděšenými anevinnýmu by neublížil.

"Ta-ta-ta-tak pro-proč tam tak sto-stojíte. A-a-a a sám? A-a-a a s ká-kápí staženou hlu-hluboko... do čela..." Koktavý hlásek nabude v první chvíli razance, jak se mladá bylinkářka ohání jakousi výhodou na své straně, ačkoliv k dispozici žádnou nemá. Co by zmohla proti takové postavě, jejíž tvar je sotva patrný pod vší tou látkou? Z toho přítmí, co se sneslo na koruny stromů lesa, by dokázala určit jen to, že se jedná o muže vyšší postavy. Rozhodně by znamenal hrozbu, kdyby se na dívku vrhnul. Brigitte uměla běhat, ale dlouhá sukně při útěku překáží a nešikovnost způsobená adrenalinem by jistě způsobila, že by jí dohnal a chytil. Nelibá to představa, nechtěla, aby jí nějaký muž chytal a kdo ví, co by se odehrálo pak. I proto bojácně ustoupí o krůček zpět, aby mezi nimi zůstávala stejná vzdálenost jako prve, ačkoliv mužův krok ji značně zkrátil. Přeci jen narozdíl od ní má mnohem delší nohy a tudíž i delší krok.
Škubnutí, poněkud ublížené, že na ní muž pokřikuje bez úcty, skoro jako by jednal s malým dítětem. Nikdy předtím ho neviděla a z hlasu sotva může odhadnout, jak starý dotyčný je. "Je slušnost, abyste se představil, pane. Nebo-... Nebo budu křičet!" Skoro až výhružka, po níž se kousne do spodního rtu, div si ho neprokousne. Jen se snaží poznat toho, kdo na ni mluví, ač se neschyluje k žádnému útoku. Jako by to snad rozpoznala, tahle malá důvěřivá osůbka. Modrá kukadla těknou k lesu, zpátky na postavu, k lesu, zase zpátky na neznámého, aby nakonec zavrtěla hlavou, čímž ho možná uvede v omyl. Vlhká dlaň svírá stříbrný křížek na prsou, zrzavé vlasy z části skryté pod bílým čepcem září do noci jako oheň. "N-ne! J-já... já tam nepůjdu, přísahala jsem přeci. I svému otci." A to byl slib nejzávaznější. Ještě jednou se očima obrátí k lesu, jako by snad z něj dokázala cokoliv vyčíst. Nic, jen staré stromy, z nichž někdo vysál energii, zůstávají pokroucené, svěšené a tak znavené, kdy se opírají jeden o druhý. A přesto působí nevítaně, děsuplně, že i Brigitte odvrátí svou tvář, aby jim nadále nebyla nucena čelit. "Protože tam jsou těla všech hříšníků, jež uzavřeli smlouvu s ďáblem. Všechny čarodějnice a kacíři. Nezaslouží si odpočívat v pokoji." Tak bylo kázáno a Brigitte těmto slovům věřila. Ten, kdo obcoval s ďáblem si nezaslouží vysvěcený hrob, nezaslouží si klidu. Byla to jejich volba a byla hříšná.
Rychle přikývne, snad až moc urychleně, jako by se potřebovala zbavit toho nepříjemného pocitu, co jí tolik tížil na prsou. Nikdy se necítila dobře, když mluvila o hříšnících, měla strach, že ona slova očerní její duši a stáhnou jí do pekel. Hloupá naivní Brigitte. "A-ano... jsem... Ale nejsem čarodějnice!" Jak náhle jsou slova pronesena, skoro až s úlekem, kdy se snaží popřít onu možnost, že by měla cokoliv společného s ďáblem. "Nejsem... jeho nevěsta. Neobcuji s ním. Jsem... jsem jenom bylinkářka. Pomáhám léčit, to není nic špatného, nedělám nic špatného! Vidíte?" Ručka trhne směrem k neznámému, aby mu ukázala obsah košíku, jednotlivé kvítky a lístky, které stihla cestou nasbírat. "T-to je meduňka. Je dobrá na bolesti, na křeče. A když je člověku úzko. A-a-a tohle..." Pro změnu poukáže na jiný lístek, jež se rozhodne popisovat. "To-to je protěž. Ta je dobrá na hojení ran. A-a... A tohleto je proti nechutenství, víte? Pelyněk." S každým dalším kvítkem mu dokazuje, že se vyzná. Aby ho přesvědčila, že není zlá. "J-já... J-já bych vás neotrávila, pane."

Prohlíží si ji a posliuchá její drobné námitky. Pousměje se. "Mám rád procházky a ta kápě? Není důvod k tomu, abych se ukazoval ostatním spoluobčanům. Zatím mě nikdo krom mnicha Gregoryho bez ní neviděl." A je na to, dá se říct, i pyšný. "Krom některých dětí." No jo, je upřímný, i když by mohl lhát jak když tiskne. Nechce se mu. Asi nemá svůj den.
Když se začne zlobit, že se nepředstavil, tak ji sleduje. Trichu pobveně. Je jako rozzlobené káčátko. Hehe. ""Nejsem tu natolik dlouho, abych si přivykl těmhle věcem." Osvětlí jí a nespuští ji z očí. Možná by to mohlo připomínat predátora, co sleduje svou kořist,ale není tomu tak. Občas mu ta kápě padne do očí tak, že vidí úplný kulový. "Jsem Jack." Představí se. Sleduje, jak drží stříbrný řetízek a v duchu mu probleskne něco vtom smyslu, že je tu další magor do Boha, ale nahlas to neřekne. Tahle zrzka by se do něj určitě pustila a nebylo by ot pěkné. Přikyvuje, kdžy mluví o těch hříšnících. "A ty tam jistě neskončíš." Protže nepředpkládá, ež by ona byla nějaká hříšnice. Z ní ta víra přímo tryská. Až je to trochu smšné, ale co na tom? Každý ej nějaký a on kdysi také věřívával v boha a jeho sourozenci ještě věří ajim by nic neřekl.
Když se začne ospravědlňovat, že není čarodějnice, tak se hluboce zasměje. "Ale však já vím, děvče." Přestane se smát a pousměje se. "Něco tak nevinnýho by přeci nemohlo být nějakou špatnou bytostí." Je o svém názoru přesvědčen. Kdyby by jen trochu pochyboval, oznámil by to otci Gregorovi a čekal an rozkazy. Když mu začne popisovat různé bylinky, tak přijde o trochu blíž a dá si ruce za záda, aby ho z ničeho nemohla obvinit. Ani z toho, že jí cce ukrást košík. "Zajímavé." Hlesne a prohlíží si různé lístečky. "Jak dlouho ses to učila?" On byse to nenauči ani za sto zlatých veverek nebo hamburger. Prostě na to není chytrý. "Někdy za Tebou asi zaskočím a koupím si nějaké bylinky, hm?" Zatím nezvedá obličej od košíku. Je to i trochu fascinující, ale on vždy zůstane u svého boje proti zlu. Když zaslechne slova o tom, že by ho neotrávila, pousměje se a zvedne hlavu. Už u ní stojí dost blízko an to, aby mohla trochu nahlédnout pod kápi, kde momentálně panuje lehý úsměv. Čím to bude? Snad tím, že ho pobavilo její chování nebo tím, že mu připomíná jeho sestřičku.

"Pro-proč?" Zvědavá až hrůza tahle malá treperenda, oči navrch hlavy, rty roztřesené, ale v gestech i postoji těla, kdy se o maličký, skoro až titěrný krůček přiblíží k záhadnému cizinci, je jasně patrné, jak moc ráda by odhalila, co se pod tou kápí skrývá. Že by byl ošklivý? Znetvořený? Možná ho jako malého pokousal pes a zanechal ve tváři hluboké jizvy, za něž se stydí. "My-myslím tím... Proč nosíte tu kápi? Někdo... Někdo vám ublížil?" Jiná možnost neexistovala, pokud netoužil být zapleten s čarodějnictvím a tímto by na sebe jistě upozornil. "Ja-jak mám vědět, že nejste... ne-nejste jedním z nich?" Skoro ani to slůvko nedokáže vyslovit, tak moc se bojí, hlas se chvěje s každým nádechem, s každým pokusem vyslovit těch pár slůvek tvořících větu. Nakonec je všechno odměněno rychlým přikývnutím na znak, že tomu rozumí. Mnicha zde všichni znali, ač byl novějším obyvatelem, sotva pár let starým. Přišel krátce poté, co v Salemu začaly padat první zmínky o čarodějnictví. Tehdy se to zdálo jako fraška, ale dnes? Kdokoliv mohl být Ďáblův zplozenec, kdokoliv z místních mohl být ten, kdo páchá všechna ta zvěrstva. Kolik lidí ještě zahyne, než pochytají všechny čarodějnice? Než tohle skončí?
Osočení nadále koluje v žilách toho malého pískete, co si ho zlobně měří poměnkově modrým pohledem. "Snad je to slušností všude, nejen zde." I doma si přáli dobrého dne, když někdo přišel, zdravili se při shromážděních, kdy na sebe alespoň pokývli, ale přes den na náměstí? Ne, každý se snažil vyhnout tomu druhému, dělat, že nikdo neexistuje, neboť nikdo už nemohl věřit ani svým sousedům. Obočí jemně nakrčené v zamyšlení nad tak neznámým jménem, znělým a přesto pro Brigitte cizím. "Jack? Ta-tak vás nazývají?" Znala Johna, Jamese ale Jacka ještě ne. "Mé jméno je Brigitte. Brigitte Arlington. Jsem dcera jednoho z místních farmářů, Edgara Arlingtona." Její původ spadal pod Salem, žila zde od svého narození a stejně tak tomu bylo i s jejími rodiči, jejichž rodiče sem přicestovali z Anglie za lepším životem. Mnoho z nich se mýlilo a nedopadlo o nic lépe, než když by žili ve své domovině. Jen pár z místních se mohlo radovat dobrým postavením a kvalitním životem. "Proč... Proč jste tu, Jacku? My-myslím... tady. V lese." Sám jí varoval, aby tam nevstupovala. Že by tomu bylo jinak?
Tváře zrudnou potěšením nad lichotkou, dívenka si začne natáček pramínek zrzavých vlasů na ukazováček v tom zlozvyku, kterého se ne a ne zbavit. Otec si ji už jako malou dobíral, že je v tomto marnivá, ale Brigitte tak činila v nevědomosti a tohle gesto jí svým způsobem uklidňovalo a dodávalo na jistotě. "Někteří by si to nemysleli." Tichoučká odpověď je pípnuta, oči upřené k zemi. Někde v koutku duše byla přesvědčena, že ďábel by se maskoval za jednu z oveček, ale říci to nahlas? Ne, to by nedokázala. Dlaň uhladí jeden ze zrzavých pramenů potěšeným gestem nad jeho slovy, kdy se Brigitte celá rozzáří, v očích ony veselé jiskřičky hravosti. "Matka mě to učila, když jsem byla malá. Mám ještě její herbář a hodně si toho pamatuju." Úsměv povadne, radost z kukadel zmizí, zbyde jen smutek a stesk. Už tomu bylo pár let, co její maminka odešla do nebe a Brigitte uklidňoval fakt, že se o ní nesmýšlelo jako o čarodějnici. "A měl byste také tu kápi?" Zvědavost v jejích kukadlech je téměř hmatatelná, nedá jí to, aby o krůček neušla blíže. Pozorovat je někdo, jistě si pomýšlí něco o setkání milenců, jak pomalu se k sobě blíží, opatrně, téměř bázlivě a přesto zvědavě. Však ona zvídavá povaha Brigitte snadno přemůže, packa se natahuje, roztřesené prsty se blíží ke kápi, k obličeji toho zvláštního muže - Jacka. "J-já... se nebudu bát. Sli-slibuji! Jenom... Jenom..." Jenom by chtěla zahlédnout, co se pod tou kápí skrývá.

Natočí trochu hlavu na stranu. To by mohlo vypadat děsivě, to je fakt. Když se zeptá, jestli mu někdo ublížil, tak zakroutí hlavou. "Obličej mám v pohodě, ale nemám potřebu toho, aby mě tu každý znal a šířil klepy různého kalibru." Řekne upřímně. Vždyť doufá, že se tu moc dlouho nezdrží, ale obává se, že tady dožije. Bohužel. Kdyby měl možnostse vrátit, i kdyby mu tam zbýval třeba jen rok života, udělal by to, aby byl ještě se svými sourozenci a rozloučil se se vším, co měl rád. Takhle na rychlo to pro něj byla celkem rána. Zeptala se ho na otázku, nad kterou se musel opět hluboce zasmát. Ona byla tak naivní a zároveň tak roztomilá. "Budeš mi holt muset věřit." Řekne, když se přestane smát a pté ještě dodá: "Nemyslíš, že bych Ti už ublížil, kdybych byl nějaká stvůra nebo bych se tu s Tebou vůbec vybavoval?" Už takhle to děvče může být rádo, že se s ní baví. Možná by ji přesvědčil tím, ež by vytáhl řetízek od matky s křížkem, ale upřímně neví, jestli se takový řetízky už vyábějí a pokud ano, tak je to věc proklatě drahá a jak by ji získal někdo jako on? Tu možnost tedy okamžitě zavrhne. Možná si kápi i sundá, když bude joo extrémně zvědavá. Těm jejím očím se jenom těžko odporuje. A kdo by řekl ne takovému prckovi? Však on má děti rád a snaží se k nim být milý. A ona je svým způsobem stále ještě dítě. Asi.
Zakroutí hlavou a založí si ruce na prsou. "Věř mi, že tam odkud pocházím to není běžný." Osvětlí jí situaci. Je pravda, že by to mělo být slušností, ale on se s tím na cestách moc nesetkával. Falešná jména, nevlídnost na každém kroku... Porušil už spoustu přikázání a je mu to jedno. Což je asi dosti smutné... "Mé jméno zná jen mál lidí a když ano, tak mě tak většinou neoslovují. Doma mi tak říkali." Když na okamžik opomene svou sestřičku, která mu říkala Bastiane. "Brigitte..." Zopakuje její jméno polohlasně. Něco mu to připomíná. No jasně! Však toto jméno bylo taktéž v té kronice, kterou četl. Stejně jako to jeho... Tohle nejspíše nebude náhoda. Projížděl ten seznam pouze zběžně a více jmen nezaregistroval, než to svoje a její. Je to opravdu divné a nerozumí tomu, i když... Dá se tomu vůbec porozumět? "O Tvém otci jsem už slyšel." Řekne zamyšleně. "Prý je to dobrý chlap." Tak mu to aspoň říkala nějaká babička v lékárně, kam jednou zašel. Sám ani neví, jak se k tomu jménu dostala. Musí se uznat, že má krásnou dceru, ale možná by ji měl naučit tomu, že nemá chodit na takováto místa. Co když i tady žijí vlkodlaci a nějaký z nich by ji rozsápal? O čaodějnicích ví. Představitelé církve mu to řekli a taky je jeho úkolem je lovit, ale o těchto příšerách se mu nezmínili, tak třeba tu nežijí. Nakonec se zeptá, co tady dělá v lese. Jí se snad ani nedá lhát. "Jak jsem už řekl, mám rád procházky a... Lidem tady moc nevěřím, takže je to pro mě příjemná alternativa, jak nebýt zalezlý celé dlouhé dny uvnitř a jak zároveň nebýt s lidmi." Osvětlí jí situaci a jeho tón hlasu je upřímně klidný a spokojený. Když však řekne něco o tom, že někteří by si to nemysleli, tak se zamračí a jeho hlas trochu zhrubne. "Vidíš, Brigitte? A o tom přesně mluvím. Klepy... Pomluvy... Povídačky, to všechno dokáže lidem nasadit do hlavy i mylnou myšlenku. Například já... Chovám se tak, jak se chovám a lidé se mě bojí, ale nikdo mě doopravdy nezná, ale už se o mě jisto jistě roznášejí klepy a to tu nejsem ještě ani dva tejdny." Na konci své prmluvy z jeho hlasu lze vyčíst i mírné pobavení. Opravdu ej to trochu humorné, jak zlí jazykové dokáží pronášet ledacos.
Přejdou k bylinkám a Jack ji poslouchá. "Takže jsi zkušená, to jsem rád." Až k ní přijde, třeba ho neotráví. To by bylo nemilé. Navíc už to nechce více rozvádět, jelikož sis všiml změny ve výrazu její tváře a také v tónu hlasu. Zeptá se opět na kápi. Co ta holka na ní má? "Měl." Řekne nesmlouvavě. "Ve městě ji vždycky mám. Jen tady si ji občas sundám." Tohle kuře na něj stejně nic neprozradí a navíc je tak vyděšená, že kdyby na ní kdokoli jen trochu zatlačil, tak by se rozsypala jako domeček z karet a stejně by všechna fakta zapomněla. Trochu zmateně na ni kouká, když k jeho kápi natahuje svou drobnou ručku a s ní samo sebou rozklepané prsty, které chtěj dychtivě sundat kápi. Automaticky mu ruka hbitě vystřelí a chytne ji jemně za zápěstí. Ne tak, aby ji to bolelo, ale ani tak, aby se mu mohla vykroutit. "Tohle jsme si nedomluvili." Připomene jí trochu výhružně. "Když už, tak to udělám sám." Trochu ho tohle její gesto popudilo. "Jsi zvědavá jak Christine." Prořekne se, ale nechá to bez dalšího komentáře. Jako kdyby se nic nestalo a on nic neřekl. Pustí její ruku a o několik chvil později si sundá i kápi. Snad to, že mu připomíná sestru ho obměkčilo. Prohrábne si rukou vlasy a upře na ni zelené oči. "A teď mi řekni... Stálo ti tohle za všechnu tu zvědavost?" Tázavě na ni hledí a prohlíží si ji.

Nechápavý pohled je dostatečnou odměnou slovům, jimž ani za mák malá rusovláska nerozumí. Všichni ti cizinci hovořili prapodivnou řečí, jejich slova těžko získávala na významu a Brigitte si nebyla jistá, zda jí neproklíná nebo aspoň neoslovuje nějak nevhodně. Do modrých očí se vkrádá panika, strach narůstá při myšlence, že má co dočinění s čarodějnickým paktem a drobná bylinkářka nebude schopna se tomuto uhranutí jakkoliv bránit. Přeci jen to bylo obyčejné děvče, neznalé života i různých způsobů, doslova nepolíbená panna. "Nevím, co tím myslíte, pane." Zrak poklesne k zemi, prsty sevřou košík o něco silněji, až klouby na hřbetu rukou zbělají od stisku. "Nevím, co je to... ka-kalibr..." Jedno juknutí jeho směrem? To si přeci jenom neodpustí, malé, zvědavé, naprosto nevinné, kdy očima opětovně poklesne ke košíku, jako by uvnitř mohla najít bezpečí mezi těmi všemi bylinkami. Sotva, ale někde v hloubi duše to přeci dodávalo Brigitte útěchu a jakousi podivnou odvahu nadále tomu neznámému muži, se jménem Jack, čelit. Spodní ret je stisknut zoubky v obávané předtuše, o níž začne pochybovat. Snad za to může jeho smích, snad právě ona otázka, jíž Brigitte položí. "N-ne... To-to asi ne..." Hloupá holka, klidně ji mohl balamutit a přitom stahovat do svých tenat, hlouběji zaplétat do sítí a Brigitte by proti tomu sotva mohla mít nějaké námitky. Důvěřivá a naivní, taková byla po celou dobu, sic zvědavá a někdy přehnaně vystrašená. V této době si nikdo nemohl být ničím jist, ani svými sousedy. A dívka toužila po někom, komu by se mohla svěřit, kdo by jí vyslechl. Komu by mohla věnovat svůj úsměv a dívčí sny, co se nikdy nenaplní. Proč? Protože se jedná o sny. Protože jsou to malé naděje pro horší dny.
Připomínal Elijaha a jeho vystupování, ač tento muž působil drzeji, o něco více obhroubleji a též nadřazeněji. Mohl za to věk, ač pro Brigitte stále neznámá veličina? Nebo nějaké šrámy z minulosti, jež si odnesl? Netuší, sic jí zvědavost přemáhá, aby se zeptala, zatím drží jazyk za zuby. "A-ale tady nejste doma." Jak drzé od malého písklete, že si takto pustí pusu na špacír. V tu chvíli, jako by si uvědomila, co vůbec řekla, už zase začne lapat po dechu a omlouvat se. "Te-tedy chováte se tak. A-... A já vás zde také ještě neviděla a znám místní." Pokud se posledních osmnáct let neschovával, pak by sotva mohl odpovědět jinak - pro Brigitte byl zkrátka cizinec. Na poznámku přikývne, vcelku hrdá a radostná nad tím, že někdo jejího otce zná. "Ano! Můj otec je spořádaný muž, dobře vychovaný a pevný ve své víře." Drobná obhajoba, na níž nedá zrzka dopustit. Nesnažila se otce vychvalovat, pouze ujišťuje Jacka, že se jedná o skutečně dobrého muže. Je pravda, že po smrti Brigittiny matky začal o něco víc pít, avšak nadále plnil své povinnosti a svým dětem ani jedinkrát neublížil, nikdy proti nim nepozvedl ruku. "Je to správný otec." Poslední přikývnutí, čímž je celá tato konverzace na téma jejího otce uzavřena.
"Ale les je nebezpečné místo. Sám jste to říkal. Proč byste tu tedy trávil čas, pokud-..." Znovu ten proklatý skousnutý rtík, znovu ta zvědavost smísená se strachem v hlubokých modrých kukadlech. Nedokázala si pomoct, byla jednoduše umíněná a to se jí jednoho dne stane osudným. "Nikdo do toho lesa nechodí rád, pokud nemusí." Třeba Isaac, který vozil mrtvoly do hlubin lesa a přitom si cosi mumlal pod vousy. I on se pokaždé pokřižoval při své cestě s kolečkem plným hnijících těl prolezlých nemocemi a červy. "Mluvíte zvláštní řečí, pane." Bylo zvláštní mu naslouchat, jako by mluvil úplně jiným jazykem, přesto tak pověstně známým a jí blízkým. Kdyby jí zkusil říci, že je z budoucnosti? Uteče. Uteče s křikem a bude se noc co noc modlit za jeho duši a milosrdenství, aby mu Bůh pomohl od pomatení mysli.
Cuknutí, výkřik, co stačí vyplašit pár ptáků poposedávajících v korunách stromů, ručka je držena za zápěstí neschopna pohybu vpřed nebo vzad. Marně s ní škubne, vyvléknout se jí nepodaří. Na to je jeho stisk bohužel silnější a panika v modrých kukadlech narůstá s každou vteřinou. "J-já nechtěla-... J-já... J-já..." Jenom byla zvědavá, od přírody malé zvídavé dítě. Bůh zvědavost nepřijímá, i Eva za ni byla v Ráji potrestaná, když ochutnala jablko ze Stromu poznání. "Je-jen jsem chtěla vidět vaši tvář..." Proč se tomu tolik bránil? Proč nechtěl, aby zahlédla cokoliv z jeho rysů?
Dech se zalkne na rtech, syté modré oči sledují pohyb stahující kápi z čela až na ramena, kdy se odhalí mužova tvář. Velmi, opravdu velmi pohledná, že Brigitte? Zrudne. Zčervená odstínem rajského jablíčka, pohled uhne k zemi, ale nevydrží u toho dlouho. Hned ho zase zvedne, pomrkávaje na něj dlouhými řasy jako malá panenka s jasně rusými vlasy. A když se optá? Znovu sklopí pohled, ale přikývne. Radostně, téměř z vesela. Neboť byl skutečně velmi pohledný, co na to říct? "Proč nechcete... Proč... Proč neukazujete svoji tvář, pane? Vždyť... nejste vůbec ošklivý." Takový kompliment z úst snad ještě nikdy v životě nevypustila a i nyní si jemně stiskne ret v nejistotě nad tím, jak se Jack vůči tomu zachová. "Určitě byste se líbil mnoha místním dívkám a ženám, jež ještě nepoznaly svazek manželský." Ne, skutečně ho nechápe. Ať kouká jakkoliv, není na něm nic divného, aby musel nosit kápi staženou hluboko do čela. "Kdo je... Christine? Vaše... žena?"

Když se z jejích úst bázlivě ozve otázka a jakési přiznání, že neví, co znamená klibr, tak si ve své mysli dá facku. Měl by si dávat pozor alespoň na takováto slova. "Kalibr? Teď si vezmi, když je zbraň, třeba brokovnice, tak se do ní dávají náboje a ona vystřělí nějakou silou. U nás doma to nazýváme kalibrem, takže je to vlastně vyjádření síly? Nevím, jak přesně bych ti to měl popsat." Už takhle je úctyhodné, že dokázal na místě vymyslet něco takového bez toho, aby se opětovně prořekl. Natočí hlavu na stranu, opět. "Pořád se bojíš, viď?" Její uhýbání pohledem, snaha probodnout pohledem košíček. Nebo se v něm snad celá schovat? Nebránil by jí v tom, ale klidně by se vsadil, že by se tam nevešla nebo ten košíček rozbila. Ne že by byla nějak těžká a tlustá, ale vážně... Do košíčku? Každopádně, to není důležité, jako obvykle se mu rozutekly myšlenky někam jinam. Přikývne. "Tak vidíš." Řekne nakonec trochu spokojeněji. Opět se mu ztoulají myšlenky a to tentokrát k jejímu stylu řeči. To koktá normálně nebo je tak vyděšená? Už ji slyšel pronést i normální věty,ale třeba se hodně snažila. Musí uznat že je to zajmavé rusovlasé stvoření.
Po její větě o tom, že tu není doma by se leckdo urazil, ale Jack? Pouze přikývne a smířeným tónem. "Nejsem a jsem si jist, že nikdy nebudu." Je to nejspíše moc pesimistické, ale vždyť tu nikoho nezná, je moc naštvaný na tenhle svět, aby si v něm dělal spojence nebo přátele. Kdyby tady měl sourozence, třeba by se choval jinak a vlídněji, protože by tu měl vše, co by potřeboval. Najednou se mu začne omlouvat a on se jenom pousměje, což ale přes kápi těžko zaregistruje. "Nezlobím se, neomlouvej se. Vystihla jsi to." Ujistí ji. "Jsem tu asi týden a půl a chodím městem takhle, takže... Je normální, že sis mě nešimla a navíc to není nijak dlouho doba." Podrbe se na dlani a snaží se zapátrat v paměti. "Já Tě ve městě už viděl. Minimáně jednou. Rusovlásku bych si přeci s jinou nespletl." Sám ani neví, jestli to je konstatování nebo to má být kompliment, ale to děvče si to jistě přebere podle svého a ulečí mu tím práci. Dle jejích slov je její táta dobrým otcem. "Máš štěstí." Myslí to tak, že ještě otce má a žeho má ráda. Teda, to aspoň z jejích slov pochopil. Možná to nepochopil správně, ale to mu třeba vyvrátí někdy jindy.
"Pokud co?" Hlas mu opět zhrubne a Jack si založí ruce na prsou. "Nemáš v plánu mě přirovnávat k nějaké... Stvůře, že ne?" Radši se ujistí a rozpustí své překřížené ruce, aby nebyl v tak obranné pozici a navíc nevypadal tak přísně. Tohle ho celkem dost uráží. Na začátku to chápal, asi i chtěl, aby se ho bála, ale teď? Když tu s ní mluví už nějakou chvíli? Nechce, aby byl přirovnáván k něčemu, co zabilo jeho rodiče a jemu navždy nechalo památku. Nechce na to myslet. "Je to dobré místo, když tady žádné jiné neznáš a potřebuješ si utřídit myšlenky." Asi je vážně dvné, že sem chodí každý den. Možná také hlídá, aby se něco nestalo, i když... Zmohl by s tím něco? Je to lovec, měl by,ale čarodějku ještě nepotkal, takže neví, do čeho se žene. I když do něj Gregor každý den hustí ta fakta, která bude potřebovat znát, ale teorie je teorie... Praxe je pokaždé jiná. Pousměje se a odpoví jí trochu pobaveným hlasem. "Brigitte, zkus se schválně zeptat někoho ve městě.. Na mou osobu, ale neříkej, že mě znáš nebo jsi se mnou mluvila... Myslím, že většna ti řekne, aby ses ode mě držela dál a ani se o mě nezajímala. Protože jsem divný, ale... Ano, jsem zvláštní, ale svůj názor si udělej sama, ale... To bude takový malý důkaz, že lidé rádi soudí bez toho, aby s tím člověkem byť jen mluvili." Tentokrát mluví mile, až je to zvláštní. Snad proto, že takové rozmluvy měl i se svou sestrou...
Děvče vykřikne, ale jeho to neoblomí a drží její zápěstí tak, aby se mu nemohla vyškubnout. "Brigitte... To bylo neslušné." Dodá ještě a pustí její ruku. Sundá si taktéž svou kápi.
Upírá na ni své oči a rusovláska zčervená a začne klopit pohled. Jacka to vskutku pobaví. Zptá se ho, proč nechce ukazovat svou tvář, že není vůbec ošklivý. On se jen neuvěřeně a zadívá se na ni trochu neuvěřeně. "Vážně? To jsem z tvých úst nečekal." Čekal spíš něco ve smyslu, že není nijak znetvořený a tak,ale tohle? Že mu řekne, že je to fešák? Svým způsobem. To ho vážně nenapadlo. Nakonec ho opustí první rozčarování. "Tak tedy děkuju za kompliment a doufám, že se mi tu nebudeš červenat celou  dobu." Musí si z ní přeci i trochu utahovat. To by jinak nebyl on. Pod tím vším veselá kopa... "A nebo jo, červenej se. Dlouho jsem to neviděl, je to roztomilý." Možná další pokus o to, uvést ji do rozpaků? Nejspíše, ale on není z těch, kteří si něco rozmýšlejí, než to řeknou. Tomu se učí až tady, aby nebyl nařknut z ovládání černých sil. Pousměje se, když řekne to, že by se určitě líbil ženám, co nemají manžele. "Těší mě, že si to myslíš, ale... Cítím se s tou kápí nějak lépe... Budu ji nosit minimálně do doby, než se tu zorientuju a trochu rozkoukám." Svěří jí nakonec a pokrčí rameny. Když se ho zeptá, jestli je Christne jeho žena, tak se zarazí. Tuhle otázku nečekal, i když k ní leccos mohlo Brigitte navést. To, že to nepochopil, že dosti vidět na jeho výrazu. Nakonec zakroutí hlavou. "Christine je má sestra. Nemám ženu."

"J-já ale nikdy žádnou zbraň v rukách nedržela." Tichá slůvka umocní zavrtění hlavy v odpor vůči tomu, že by snad jako žena měla chňapnout po nějaké zbrani a zjišťovat, co to ten záhadný kalibr vlastně je. Byla dívkou, prostou ženštinou, co jí jsou přisuzovány domácí práce jako vaření, látání oblečení, zametání podlahy a praní košil. Nikdo by od takové holky nečekal, že si porozumí se zbraněmi, navíc s těmi palnými. Co se jí do pacek dostalo, byl maximálně nožík, když potřebovala nějaké bylinky uříznout nebo vydloubat i s kořínky, ale brokovnice nebo kulovnice? Ani nápad. "A-ani žádnou do rukou nechci. Nechci si žádnou vzít. T-to... To je mužská práce. Vojáků. N-ne moje." Další z odmítavých gest, až se rezavé vlasy rozvlní po ramenou, jak se Brigitte snaží vehementně přesvědčit Jacka, že to přeci nemůže myslet vážně. Ženská a zbraň, kdo to kdy viděl. Otázka, tak dobíravá, skoro až hravá a přesto z ní čiší zvědavost, ji donutí opět poklesnout pohledem k zemi, sevřít košík o něco silněji a znovu zavrtět hlavou. V hloubi duše si přála dokázat, že není ustrašené kuře, co se jenom ztratilo od máminých hřejivých křídel, ale lhát? To se koneckonců nemá a tak chtě nechtě - a že víc nechtě než chtě - přikývne v souhlas. "Bojím." Tichoučké přisvědčení, kukadly vyhledává Jackovu tvář ve snaze rozeznat, co má vlastně v úmyslu. Navzdory všemu zkoušení ji nezbývá, než se smířit s osudem, neboť pod stíny tvořené kápí očima nezalétne a nemůže tak spatřit ani pokřivení rtů, ani maličkou nápovědu.
Ukřivděná však sebou cukne v momentu, kdy se na ni osočí jako jedovatá zmije, až dívenka uskočí o krůček vzad. Další rychlé vrtění hlavou, oči doširoka rozevřené a v nich? Provinilost, neboť přesně tohle jí před vteřinou napadlo - že je Jack jedním z těch, kterým je se radno vyhýbat. Proč? Možná za to mohl opar neznáma vznášející se kolem něj, možná fakt, že tolik pobýval v okolí lesa, o němž se tradovalo to nejhorší. Na druhou stranu si nedokázala představit, že by někdo mohl páchat tak hanebné činy a ač se k mužům přičítalo mnohé, čaroděnictví bývalo v povaze ženského pokolení. "J-já to tak nemyslela. Vá-vážně! J-já jen... Jenom... Někdo, kdo se toulá poblíž lesa, nemůže-... Zvlášť když... Když... Když chodíte v kápi. T-to... T-to vyvolává otázky. A-a-a na otázky jsou odpovědi. A-a... těm vašim by nikdo neuvěřil." Tak, a bylo to venku. Brigitte z pusy vypustila něco, čeho vzápětí lituje. Packa vylétne k ústům, dlaň překryje plné rty, hluboké modré oči plné šoku hledí na Jacka, na postoj jeho těla ve snaze vyčíst, co se stane dál. "J-já to tak... J-já nechtěla..." Kníkavá odpověď, do očí se tlačí slzy strachu a hrůzy z nadcházejících vteřin, kdy srdce buší jako o závod. "Omlou-... Omlouvám se!" A než by se stačil byť jen podivit, zrzavá bylinkářka vezme nohy na ramena, odbíhaje pryč - z dosahu toho prapodivného muže, co svou tvář neustále skrývá. Proč? Vždyť nebyl důvod. Byl přeci tak pohledný.

Po roce tu byl opět podzim. Mocná ruka přírody, která měnila tvář okolního světa k obrazu svému. Slunce se schovalo za oblaky a krajina se změnila v neveselé místo, místo zlých předtuch a obav, kde hlavní slovo měly krákorající vrány. Ze sivých oblak se až příliš často spouštěl mohutný déšť, který stěžoval práci většině obyvatelstva. Jeremiah se deště nikdy neobával. Měl dům a práci, která zajišťovala, že byl většinu času v suchu. V příjemných podmínkách, které by mu mohl leckdo závidět. A které mu mnozí skutečně záviděli. Přesto však v ten den nezvládl Jeremiah sedět doma, uzavřen mezi čtyřmi stěnami, které se na něj valily stejně tak, jako pocit viny, který neustále sužoval jeho mysl. Bez jediné pozitivní myšlenky nakonec nechal ruku vklouznout do šatníku, aby z něj mohl vyprostit jeden z teplejších kabátců, který mu měl posloužit, aby nepromokl a nenachladl, ačkoliv byl fakt, že zas tak často nemocný nebýval. S kápí na hlavě pak opustil dům, který byl tak neskutečně prázdný a mrazivý. Ačkoliv se snažil jej mít uklizený a uspořádaný, přesto v něm cosi chybělo; něžná ženská ruka, která by se postarala o to, aby v oknech byly květině, a aby v domě vonělo připravované jídlo nebo aby tu zvučel dětský smích. V domě radního Shelleyho se však proháněla jen meluzína, občas doprovázená klapkami klavíru, ale jinak to bylo místo, které dokonale zrcadlilo ten chlad, který už nějakou dobu obestíral srdce Jeremiahovo. Ulice působily vylidněně, což však nebylo něco, co by Remimu vadilo. Cítil se jistěji a lépe, když nebyl viděn. Potřeboval totiž alespoň na nějakou chvíli opustit město. Potřeboval si vyčistit mysl, soustředit se na jiné věci. Navíc potřeboval zkusit prohledat blízký les. Minulá proměna jej totiž, jak se zdálo, připravila o kapesní hodinky, které dostal od otce. Byla to malá, přesto však cenná a důležitá vzpomínka. Rád je občas svíral v ruce a doufal, že se vše obrátí k lepšímu. Tajně doufal, že se mu nějak podaří zjistit, co se stalo s jeho rodiči. Proč náhle zemřeli? Museli by přeci s bratrem zjistit, že trpí nějakou nemocí. Ale nezjistili nic. A pak se staly ty další hrůzy, na které by člověk raději ani neměl pomýšlet, pokud se nechce zbláznit. Jeremiah by se ani nedivil, kdyby mezi svými havraními vlasy našel nějaký šedý. Šílenství po něm natahovalo své pracky jako šelma drápající se ven z klece. Cítil, že jej od ztráty vlastní důstojnosti a rozumu dělí už jen tenká stěna. Při svém průchodu skrze okrajové části města si povšiml pohybu. Nevěnoval mu příliš pozornosti. Měl pocit, že viděl nějakého muže, který hleděl jeho směrem, který pak zase rychle zašel. Nic víc neviděl, a tak se jen ušklíbl a raději pokračoval dál. Nedivil by se, kdyby v jeho blízkosti šmejdil Kenneth. Jeho starší bratr se zničehonic projevil jako největší zrádce. Měl být jediný, kdo by mohl něco vědět o jeho proměnách, ale přesto nějak klesl v žebříčku hodnot. Na dno. Jako spousta dalších lidí. Nikomu tu nemohl věřit a tím líp se cítil, když konečně vyšel z města ven a před ním se začal rýsovat zelený les. Oči lehce přimhouřil, načež dál postupoval spíše vycházkovým tempem. Přitom špicoval uši a snažil se naslouchat cizím krokům, očima prohledával každičký záhyb a kout, kdyby náhodou skutečně viděl něco. Někoho. Do nosu mu přitom narážela vůně lesa a deště, který ztěžka dopadal na jeho plášť. Nenechával se však odradit a postupoval dál. Kdo ví, jak dlouho to trvalo. Jeremiah nevyužíval svým schopnostem v místech, kde by jej mohli vidět lidé, proto k lesu vyšlapoval normální chůzí. Až když se dostal do lesa, zrychlil. Ne nijak moc, jen mu to přišlo lepší. Přirozenější. Snažil se najít to místo, kde zanechal své věci o minulém úplňku. Kde jen mohly skončit? Nevěděl, jen tápal. Hledal kolem, hledal cokoliv povědomého, a přitom se snažil využívat svého zraku.

"Ježiši kriste, co je to za děsnej smrad..." Paže odhánějící z cesty suché větve, co se po mrmlající postavě natahují svými vrásčitými chtivými prsty, skončí před nosem, jak se odporný zápach rozkládající tkáně snaží probojovat cestu skrz dutinu dýchacích cest. Kdyby tušila, že se v jejím okolí nachází něco, co ještě několik dnů a týdnů bylo nazýváno někým, jistě by vzala nohy na ramena bez dlouhého přemýšlení. Představa, že skončí v podobě anonymního těla pohozeného kdesi mezi tlejícím listím, není nadmíru přitažlivá. Vlastně není přitažlivá vůbec. Dlouhé nohy se lopotí po nerovné zemině protkané ostrými kameny, spadanými větvičkami, co křupnou pokaždé, když na ně ve svých balerínkách s vyvýšeným podpatkem došlápne. Měkký mech by nejraději rozkopala. Angelica byla vždy vzorným skautem, příkladná a naprosto nehodící se do přírody. To civilizace jí dělala společnost. Faktem však zůstávalo, že tady nebyl nikdo. Nikde. Pusto, prázdno, jen ona sama a těla v pokročilém stádiu rozkladu, což by neocenil ani hrobník, ani patolog, jež by je musel pitvat. "Sakra, tak kde je?" Sytě modré oči přelétnou blízké okolí sestávající ze stromů, stromů, pařezu a mnoha dalších stromů, které nepůsobí vítaným dojmem. Proč si museli vybrat focení v lese a ne u nějakých barabizen? Ruiny by se daly chápat ale les? Tam fotí kde kdo. Pravda, jednalo se o Salem, tudíž to mělo být charakteristicky děsivé a tajuplné. Až na to, že z toho vznikla hádka, kdy se Angelica otočila na patě, zamířila hlouběji do lesa, ignorujíce volání fotografa a komplet celého štábu. Ztratila se. Kdyby jen tušila, že i v jiné době...
Konečně se jakžtakž vymotá ze všech těch hnát, co se po ní natahují v touze ukrást si něco z její krásy a šatů, lehounkých, éterických a přesto vyzývavých díky hlubokému dekoltu. Dlouhé rukávy stačila při cestě natrhnout, ale že by se starala? Ne, proč, není to vůbec její problém. Nohy se zamotají, dlaň skončí zapřená o strom s hlasitým syknutím. "Sakra." Na pusu si nikdy nedávala pozor, maximálně lesk nebo rtěnku. Mihnutí zaregistrované koutkem oka donutí Angelicu k něčemu, co je u ní naprosto typické - otevřít svou nevymáchanou pusu a křiknout za dotyčnou osobou. "Hej! Ty! Vrať se." Žádné prosby, žádné smlouvání, čistý rozkaz, jež byla zvyklá udílet. Celá ona.