Okolí Salemu

Ač jej v některých dnech proklínala, stejně pro ni byl stále dost důležitý, a tak chtěla, aby byl les v pořádku přesně tak, jak si přál. Viděla jej se párkrát zlobit nad pastmi, ačkoliv s lovci se setkávala běžně. Přesto se Eugene snažil udržovat v lese určitou rovnováhu. Vysvětloval jí, že u přemnoženého druhu v lovení nevidí problém, ale ty všudypřítomné pasti, ty jej skutečně vytáčely. Zvláště nalezl-li v nich nějaké mládě a podobně. Občas o lese říkal, že přitahuje zvláštní věci, čemuž Eunika příliš nerozuměla. Jaké zvláštní věci by mohl přitahovat les? Snad duchy? Na ně nejspíše nikdy nevěřila, i když po soužití s Eugenem viděla ledacos. Postupem času se pro ni určité věci staly zcela normálními, a tak se jim příliš nepodivovala. S duchy se však nikdy skutečně nesetkala, a tak v ně ani nevěřila. I když Eugene na duše pohlížel trochu jinak a uměl o nich mluvit jinak. Přemítala, zda-li má taky duši, ale podle církve i Eugena, bylo zcela jisté, že nějakou má. Jen bohužel neměla tušení, že je její duše nemocná. A že už nejspíše není návratu. Kdyby to věděla, asi by se pořádně zalekla. Nerozuměla své roztříštěné mysli, nerozuměla svému chování. Pokaždé se děsila, když byla schopná jen tak zaútočit. Proč? Nemohla si zkrátka pomoci. Bylo však dobré, že totéž necítila v tu chvíli, s neznámým mužem. Někde v jejím nitru sice stále naříkal ten hladový hlas, v tu chvíli však viděla danou situaci mnohem střízlivěji. Nechtěla mu ublížit. A on snad nechtěl ublížit ani jí. Nebylo se tedy čeho bát. Uvolnila se. Necítila se špatně kvůli tomu, že se povzdálila od farmy. Zřejmě na to měli s tím neznámým mužem stejný názor, a ačkoliv jeho hlas zněl zvláštně, nakonec si na něj alespoň částečně zvykla a už se nad ním tolik nepodivovala.
Měsíční paprsky byly příjemnou změnou. Po tolika dnech, kdy nemohla vyjít na slunce, se konečně cítila trochu lépe. Ze země k ní sice doléhal mráz, ale ten tolik nevnímala. Ani ty ledové nohy nebyly takový problém. O měsíci neměla ani tušení, neměla ani tušení, proč ten muž náhle tak zneklidněl. Snad mu měsíc nějak nevadil? Slyšela z jeho hlasu rozhořčení? Až to ji donutilo sklopit zrak. Ten pohyb byl prazvláštně zpomalený a náhle v něm chyběla jakákoliv ladnost či elegance. Možná dokonce hlavu sklonila až příliš nízko. "Co prosím-" přeneslo se přes bledé rty tiše, zatímco oči spočinuly na muži, který k ní udělal několik kroků. Neuhnula. Ani o kousíček. "O čem to mluvíte?" Otázala se nechápavě, zatímco na něj pohlížela, oči vykulené. Zmatení bylo v její tváři patrné. "Co je špatně?" otázala se. Ruka přitom mimoděk zavadila o lícní kost, jak nechápala, na co naráží. Kdyby to šlo, srdce by jí v tu chvíli nejspíše vyskočilo z hrudi. Neměla obavu z něj. Náhle měla obavu z toho, co jeho slova znamenala.

-------

https://town-of-salem-rpg.forumczech.com/viewtopic.forum?t=26