Okolí Salemu

Děvče sklápí zrak, takže část měsíčních paprsků již na její tvář nedopadá. Při tom pomalém, nelidsky pomalém pohybu je chvilku vidět část obličeje mladé, pohledné slečny s velkýma očima a celým životem před sebou a část té zrůdy, toho krvežíznivého monstra, které se každou vteřinu snaží dostat na povrch, sežrat i ty zbytečky lidskosti, co v tom tělíčku ještě zůstávají. Teď už si je úplně jistý. Ví to, ví, že narazil na děvče, které je stejné jako on. V prokletí tedy. Rozhodně se teď projevuje hodně naivně. Kdyby byl kdokoliv jiný, už by byl asi na útěku. Kdyby byl stále ještě člověk, takový, jako před svým pokusem o sebevraždu, udělal by to samé - utekl by, nechal by tu zmatené děvče stát v mrazu. Ale nechal by si to pro sebe. Mnoho lidí by ovšem mluvilo a to by mohlo dostat děvče i správce lesa, o kterém mu bez váhání řekla, do obrovských problémů.
Pohledem se zaryje do něj, oči nechápavé, snad i trochu vyplašené, určitě nejisté. Proboha, vážně si to neuvědomuje! Znovu se rozhlédne, nervozita začíná přebírat vládu nad jeho hlavou. Nikdo ale v okolí není. A kdyby náhodou... On má stále zakrytou většinu část svého těla. Možná by nebyl rozpoznán a unikl by ze strany Salemčanů jakémukoliv podezření? Nemůže se ale přinutit to děvče opustit. Teď, když ví, že mají něco opravdu hodně společného, něco šíleného, zlého, co by nemělo existovat, ale přesto existuje, má pocit, že otočit se jen tak na podpatku a zmizet nedokáže. Před jeho pohybem vpřed neuhne, nevzdaluje se od něj v překvapení z takového prudkého činu. Jen další známka toho, jak neopatrná tahle slečna je. Překoná tedy ještě ten tu malou vzdálenost, co je dělí, až stojí skoro u ní. Dostatečně blízko na to, aby z něj mohla cítit ten snad nikdy nemizející odér alkoholu, ačkoliv překvapení z celé té situace z něj už většinu alkoholového opojení dostalo. Zadívá se jí do naivních, překvapených očí, do těch dvou velkých, hlubokých studánek. Jeho modré oči vypadají díky stínu z klobouku tmavší. "Měsíc dokáže odhalit, co skutečně jste," řekne hlasem ještě tišším, než normálně. Téměř šeptá. Má chuť donutit ji porozumět, sundat si klobouk nebo si jen stáhnou rukavici a ukázat jí bledou, šlachovitou kůži na rukou, poznamenanou desítkami jizviček z práce. Ale je to příliš riskantní. A zjišťuje, ke svému překvapení, že ji nechce vyděsit ještě víc. Jsou to pravděpodobně sympatie ke stejnému osudu, který je oba dva potkal. Ať už z jakéhokoliv důvodu. "Vaše kůže... Některé lidi by to mohlo vyděsit," zamumlá. "Musíte být víc opatrná, sakra!" vloží do svých slov trochu naléhavosti. Nejenom, že by tohle chování způsobilo velké potíže jí. Ale pravděpodobně by se pátralo, zda ve městě nejsou ještě podobní jako je ona. Pátrání po ghúlech, hon na ghúly... Musel by uprchnout z města, zanechat za sebou svou dílnu a utéct někam hodně daleko. Od doby, co se probudil a na krku stále ještě cítíl zařezávající se provaz, i když mu bolest měla být dávno neznámá, byl tohle snad první normální život, který mohl vést. Nenechá si to zkazit nějakou naivní nánou. Sáhne do kapes kabátu, poplácá se po místech, kde má ještě nějaké kapsičky ve snaze najít něco, v čem by mohla vidět svůj odraz, ale marně. Poslední drahé hodinky nosil ještě před tím, než se mu narodilo dítě. Nechal je zaručeně ve starém domě se všemi ostatními věcmi. Vzdá to.

Nerozuměla mu. Nerozuměla té změně v jeho chování, ani co ji způsobilo. Neviděla v tom žádnou logiku a nic, co by jí nějak pomohlo. Byla zmatená tím vším, co se kolem ní odehrávalo, a zároveň ani nebyla schopná nijak pohotově reagovat. Jen tak tam stála, vystrašená. Rty pootevřené, aniž by vydávala jedinou hlásku, zatímco se snažila chytit jakéhokoliv stébla, ač to bylo těžké, neskutečně těžké. Kolikrát už přemýšlela nad svou nemocí, přemýšlela, čím to je. Eugene ji ale nikdy neřekl pravý důvod. Jsi nemocná. To bylo vše, co od něj mohla slyšet. Nerad o tom s ní mluvil. Neřešil s ní žádnou příčinu, snažil se najít cestu, jak žít s tím. Nevěděla, jestli to skutečně ví, mohla jen tušit. A ona si myslela, že on asi pravý důvod zná, ale že zřejmě ví, proč jí to neříká. Slýchávala, že pacientům obvykle pomáhalo příliš nemyslet na jejich nemoci. Ano. Prazvláštní stará vzpomínka, která byla uložená kdesi v její paměti. V očích se jí mihl jakýsi náznak uvědomění, než se zase rozechvěla a pohlédla na toho muže, kterého vyrušila. Stál blízko, po těch letech konečně někdo, a ona i tak neměla strach a neměla potřebu mu utéct. I když jí děsil, ale měla dojem, že jí nechtěl ublížit, to ne. Přesto ale potřebovala zjistit, co se stalo. Nikdy nikdo v její blízkosti nepůsobil tak zděšeně. Lidi ve městě ji brali jako další tvář z davu, tu, která měla to štěstí, že sdílela přístřeší s místním správcem lesa, aniž by tušili, že není jeho ženou ani milenkou. "O čem to mluvíte?" vypravila ze sebe konečně, štíhlá ručka přitisknutá k ledové tváři. Ani trocha horkosti. Žádná snaha těla zalít tváře krví. Prsty zaryla do pokožky na tváři, majíc štěstí s ostříhanými nehty, díky nimž si neudělala žádný nový šrám na tváři, na níž už jich bylo vidět nespočet. Každý záchvat hněvu a vzdoru, kdy se snažila probourat ven. A když nemohla, v šíleném návalu bolestí si občas ubližovala, aniž by to vnímala. Skrz tu bolest ani nemohla. "Nevím, o čem to mluvíte! Co by ten měsíc měl odhalovat?" vyslovila nechápavě. Na krátký moment střelila pohledem k měsíci, než se opět zadívala na Yosifa. "Kdo jste? O čem to mluvíte? Řekněte mi to!" Něžný hlas dívky se ztratil. Náhle byl o trochu víc chraplavější. Rozhodně však nebyl mrtvý. V tu chvíli zněl životem, který z ní pomalu prchal. "Už dlouhou dobu se léčím. Léčím se s vážnou nemocí... ale kým bych podle vás měla být. Jsem obyčejná dívka z venkova, bylinkářka. Nic jiného. Ta nemoc mě vysiluje, ale... věřím, že se dokážu uzdravit. Pokud se budu modlit, a pokud budu věřit v sílu přírody." Vyslovila nakonec cosi jako svou mantru. Nebo možná další ze slov Eugena, které se jí snažil vštípit, aby její odumírající lidskost ještě na nějakou dobu pozdržel. Snaha země přivést k životu něco, co už mělo být dávno po smrti. Marně tápala Eunika po pravdě, i když ji měla celou dobu před sebou. Při každém pohlédnutí do zrcadla, při každém podrobnějším zkoumání ztuhlé a chladné kůže. Kde byla dávná hebkost a jemnost, kterou se pyšnila? Nebo alespoň měla dojem, že se kdysi dávno pyšnila hebkou pokožkou a krásnými šaty. Kéž by si jen mohla vybavit více. Kéž by si jen dokázala vybavit svou rodinu. Ze rtů uniklo povzdechnutí, se kterým skryla tvář v dlaních. Občas slýchala slova ze své minulosti. Občas viděla i různé tváře, ale nikdy k nim nedokázala přiřadit jména a nic. Bez Eugena se cítila bezbranná a v ten moment, kdy tam tak stála s neznámým mužem, se ten pocit ještě umocnil. Její ztracenost, zmatení. Nevěděla, o čem to mluví, netušila, že oni dva toho měli tolik společného. Neviděla to, neznala to. Vzpomínky na to, jak zabila pár lidí, už měla nějakou dobu v mlze, snad díky péči svého ochránce. Netušila, že stojí pravdě tak blízko, že už jí nebylo úniku. "Co o mě víte?" pronesla do dlaní, aniž by se stále snažila na něj pohlédnout. Nevěřila mu. A zároveň chtěla vědět, co on může vědět. A vlastně také chtěla, aby se u nich zjevil Eugene a osvobodil ji. Ne teď. Ne, musela to zjistit.

Ve tváři lidí nebo tvorů lidem podobných už strach pozná. Nejednou se s ním setkal. Málokdy se mu už stává, že by lovil bezmyšlenkovitě, poháněn pouze vlastními pudy, aniž by si na to vzpomínal. Rozhodně to s sebou přináší mnoho výhod, jako třeba to, že nepovraždí půlku města. Ale pak si pamatoval tváře obětí, které nestihl dostatečně rychle zabít. Překvapené, někdy naprosto nechápavé a on jim nedával moc času na to, aby se dovtípili, co se vlastně děje. Ale byl to hlavně strach, rozšířené oči a ústa pootevřená těsně před tím, než jim jediným pohybem prořízl tepnu na krku. Její strach byl tomu tolik podobný. Nejspíše se všichni bojí stejně, ať se jedná už o jakoukoliv situaci.
I přes strach vepsaný ve tváři a ve velkých očích především neuteče, stojí pevně na místě. Možná ví, že jí neublíží? On si je docela jistý, že by jí neublížil. Je dost střízlivý na to, aby se kontrolovat bez větších obtíží a nemá k nějakým násilným činům důvody. Neměl by z toho žádný užitek. Teď už si je docela jistý, že to děvče opravdu nic netuší. Copak to neví ani její správce? Tohle by snad měla vědět, nebo ten, kdo s ní žije. Copak ji nikdy neviděl v měsíčním světla? Copak se v něm opravdu nikdy nespatřila sama? Ale je naprosto zmatená, takže opravdu nic netuší. Má takové, takové obrovské štěstí, že ze všech lidí narazila zrovna na něj. A její bezradnost v něm probudí dávno pohřbený cit. Ten, pro který neměl v posledních letech důvod. Soucit. Protože si moc dobře pamatuje, jaký byl jeho život poté, co se probral po svém neúspěšném pokusu o sebevraždu. Pamatuje si zmatení a strach, pamatuje si proplakané noci a pamatuje si ty chvíle, kdy se probral a nic si nepamatoval, což je dost ironické, ale neuvěřitelně děsivé. "V klidu, hlavně v klidu," odtáhne se pomalu od dívky. Jeho slova určitě nezní nijak konejšivě, ale snaží se rozhořčeně nezvyšovat hlas. Jen napíná uši k okolí, aby si byl stále jistý, že jim nikdo nedělá společnost. Drží se celou dobu, co děvčátko mluví o nemoci, o tom, že se dokáže uzdravit. Ale jakmile prohlásí, že když se bude modlit, uzdraví se rychleji, neudrží se. Z jeho úst se vydere krátký, tichý, chraplavý zvuk, jen vzdáleně připomínající smích, kterým byl. Jeho tvář však vůbec nevypadá vesele, úšklebek ze rtů rychle zmizí a v modrých očích se opět usadí kamenná vážnost, smísená s trochou nepřítomnosti, způsobenou pravděpodobně tím, že už pár hezkých měsíců nežije. "Není to nemoc," zavrtí hlavou, promluví opět do nočního ticha docela tiše. "Nebo si vážně myslíte, že chuť rozpárat člověka na prvním rohu je nějaká pitomá nemoc?" Povzdychne si - pomalý nádech, pomalý výdech. "Já vím, co jste zač. A modlení vám nepomůže." Jako by se mu podařilo trochu se z prvotního rozhořčení uklidnit, jeho hlas je opravdu trochu přívětivější. Stojí teď možná tak metr od děvčete, oči upírá do její překvapené tváře, ruce v rukavicích má v hlubokých kapsách kabátu. Jeho celé tělo se téměř nepohne, ztratil pocit, že se musí chovat před tím neznámým děvčetem, prokletým stejně nebo minimálně podobně, jako on, nějak lidsky. "Věřte mi," dodá ještě potichu. Mlčky sleduje, jak si děvče schovává tvář do dlaní. Nějakou chvilku mlčí, nechává její otázku viset ve vzduchu. "Měsíční světlo je k takovým, jako jste vy, nemilosrdné. Odhalí každou ránu, každé zranění, každé bodnutí od trnu nebo škrábnutí nehtu. Vystaví to každému na odiv. Popelavou pleť, která by rozhodně neměla patřit živému člověku." Tolik slov najednou, za sebou, už dlouho neřekl. Vysvětluje jí to opatrně a pomaloučku, dává si načas. "Kdybyste narazila dnes večer na kohokoliv jiného..." Nechá tu větu, pronesenou bez sebemenšího náznaku emoce, zlověstně viset nedokončenou ve vzduchu.

Tak dobře, mám šaty, mám práci, co nemám je paměť ale mám pořád samu sebe a to se počítá. I když jsem tak zvláštně vevnitř vyoraná, naproti tomu jaká jsem bejvala, asi protože si moc nepamatuju. Vzala jsem si šaty co mi darovala Gwen po tom, co jsem jí pomohla v hostinci. Pořád si přijdu přidušená a nemotorná, jsem štíhlá sama od přírody a stejně mě ta šněrovačka škrtí a mám chuť to ze sebe servat. Mířím za město a co chvíli se někde tou širokou sukní někde zaseknu, takže po chvilce mi ze spodničky čouhají kousky krajky a látky, které se za mnou začnou táhnout jako zaprášený závoj. Když se dostanu na měsíční světlo a má kůže skorem zprůhlední, tak vypadám jako mrtvá nevěsta a ono to není až tak od pravdy, když byste vzali v potaz to, co se z Malinché stalo po její smrti. Duch, banshee, ale ona sama to neví, jediné co je na ní jinak je průhledná kůže, která ve městě není skoro poznat, záblesky v noci při spánku a zvláštní pocit,když má přijít něčí smrt, což si ona ale neuvědomuje, alespoň zatím. A na vzhledu? Zvýšil se kontrast její tváře a havraních vlasů, přirozeně bronzová indiánská pleť se změnila v popelavou, což jako kombinace s jejími exotickými rysy je neskutečně zajímavé. přesto zatím od vedení města nebo ostatních lidí naštěstí nezískala nějakou nebezpečnou pozornost. Vypadá jako nějaká zvláštní štíhlá křehká víla. "Do hajzlu!" Zakleje ona něžná Sirael z měsíční pěny, protože jí ta suně vytáčí na nejvyšší míru, sedne si na kraji lesa a začne trhat tu sukni, dokud jí nesahá na stehna a může se v ní volně pohybovat, s uspokojením se podívá na tu hromadu hadrů na zemi, Gwen jí asi nepoděkuje, bude jí to muset zaplatit ale nešlo to. Kousky kruhové látky si obmotá kolem kotníků, kousek do vlasů a na zápěstí, takže vytvoří podivnou kombinavi viktoriánských usedlých šatů s indiánskými prvky, včetně větviček co má ve vlasech.

Chvíli přehrabuji truhlu do které schovávám maso nebožtíků, avšak ta je naneštěstí prázdná. "Ale do háje, teď abych šel zpátky na krchov." Seberu pytel a lopatu, které byla v rohu opřená o zeď a s prásknutím dveří vyrazím na noční pouť směr hřbitov. Stihnu udělat jen pár kroků, než mi dojde, že jsem zapomněl to nejdůležitější. Jdu a vrátím se pro poloprázdnou lahev laciného alkoholu.
Lahev strčím do pytle, který si přehodím přes rameno a vyrazím na noční pochůzku směrem k hřbitovu. Hrobové ticho noci narušují pouze mé kroky spjaté s hvízdáním. Pocit hladu mě přinutí si cestu zkrátit přes les, což se mi tak úplně nevyplatilo. Po pár desítkách metrů šlápnu do díry v zemi a zaslechnu nějaké křupnutí v kotníku. Obličej se mi zkřiví bolestí. "Co to kurva je? Zatraceně to je bolest." Vytáhnu nohu z díry, usadím se a prohlédnu si nohu. Vypadá to, že mám něco s kotníkem. Chvíli sedím a odpočívám a poté se vydám znovu na cestu směrem na hřbitov. Během chůze se opírám o lopatu a snažím se co nejméně namáhat zraněnou nohu.
Zhruba v půli cesty uvidím nějakou ženu, která si otrhává šaty. "Copak to tu máme? Takové pěkné šaty a ty se je takhle trháš?" Zadívám se na její nohy. "Ale musím uznat, že ten pohled stojí za to." Zvrhle se usměji. "To se nebojíš toulat se takhle sama v noci po lese? Nechci tě strašit, ale choděj tu fakt divný lidi, já jsem jeden z nich." Hlasitě se zasměji.

Posledný krát sa pozrel na strom s mŕtvolami, ľúto mu bolo hlavne mladých ľudí čo museli umrieť, mali celý život pred sebou a muselo sa stať toto. Čarodejníctvo, na jednu stranu to bolo niečo neskutočné a nepredstaviteľné že to niektorých ľudí priťahovalo no na opačnej strane tu bola priam masa ľudí ktorá to z duše nenávidí a vyvražďuje každého čo sa nejak zapletie s čarodejníctvom alebo s osobou ktorú považujú za čarodejníka. Ako ale mohli vedieť či ten čarodejník nechce robiť zle, možno že majú dobré kúzla a nechcú obyčajných ľudí vyhubiť tak ako to ľudia robia čarodejníkom. "Na opačnej strane sme ale zas v tej fáze že toho vieme najviac v celej histórii sveta." Všetko ale má svoj čas, ešte pred niekoľkými rokmi sa nevedelo o takýchto veciach a predsta určite všetky tieto podivné bytosti boli aj v tedy len nemali odvahu na to ukázať sa svetu a keď to raz skúsili padlo na nich nešťastie. Očami sa preniesol až k Dominicovmu psovi ktorého si zavolal k sebe. Tak trochu mu odľahlo. Všetky zvieratá totiž to cítili tú beštiu v ňom preto si musel na ne dávať pozor. Nemusí tomu psovi ani ublížiť ale už len jeho prítomnosť ho dokáže vydráždiť na toľko aby sa na neho vrhol. Pomalým krokom prešiel k mŕtvemu srncovi a zohol sa k nemu. Z vreciek si vytiahol rukavice a nasadil si ich na ruky, nechcel totiť to aby mu koža na rukách nasiakla pachom od zvieraťa. Kabát si zapol aý do poslednej gombičky na vrchu a schytil zviera za nohy. Kľudne ho svojou silou mohol odniesť sám a ešte k tomu len s jednou rukou no teraz sa musel pretvarovať, ako vždy. Pretvarovanie bolo ako jeho denný chlieb bez ktorého neprežije. Počkal si na Dominica aby chytil opačnú stranu a opatrne srnca zvíhal tváriac sa že je to naozaj ťažké pri čom to ani necítil. "Myslím že viem ktorá to je. A predsa lovec musí bývať blízko lesa. Musí tam byť ale celkom pekne, teda až na divokú zver. Mesto je rušné, niekedy až príliž že mám chuť odísť niekde kde by bol pokoj. Ale zas mestá majú aj svoje čaro čo poviete?" Snažil sa udržiavať konverzáciu lebo by ho celá cesta v tichosti pravdepodobne unudila a stálemohol veľa zistiť o tomto lovcovi. Bola už naozaj tma že jeho domov si sprvu nevšimol pretože bol zahalený černotou. "Takže predpokladám že toto je váš domov." Nebolo to nič prepychové ako to jeho menšie sídlo v meste ale tak každý žije z toho čo má. Našťastie on mal kopu peňazí ktoré si mohol užívať.

Uslyším jak někdo přichází a zvednu zrak, uvidím v šeru postavu středně velkého muže, vypadá zvláštně, hlavu nakloněnou nakřivo a je takový celý, divný. Nejsem ale typ co by se bál. Umím lovit, stopovat i schovávat se jako nejtišší myška. Kouknu se na odhalené nožky a ušklíbnu se. "nemohla jsem to vůbec vystát, jak vaše ženy mohou chodit v takovém oblečení? Vždyť je to tak těsné, svazující...a tady u krku to bolí.." Zatáhnu si za límeček a knoflíčky povolí, takže mám na krku do poloviny dekoltu rozhalenku, nicméně pořád je to dost nízko na to aby to bylo necudné. "Proč bych se bála? Tolik bílých mužů mi už usilovalo o život..nikdo z toho nevyšel živý." ujistím h a podívám se na něj. "Chceš si snad něco zkusit?!" Zvednu hlavinku vyzývavě a díky nabité rovnováze kvůli upravenému oblečení. Z cárů suně mi čouhá jedno koleno a druhé je zakryté visící látkou, kolem odhaleného kousku stehna je omotaný pásek a v něm má být dýka. Našla jsem ji v bytě Jamese a vzala si ji abych měla nějakou zbraň. Jenže ze stehna padala a tak ji mám uloženou v dekoltu, kde není vidět a nepropadává, to je pravda, jedna z výhod šněrovačky.

S pobaveným pohledem jí sleduji. Pousměji se nad tím, jak se mě výhružně zeptala zdali si chci něco zkusit, skoro jako kdyby v případě, že bych si chtěl vážně něco zkusit by mi v tom ona mohla nějak zabránit. "Neboj se holka, ode mě ti nic nehrozí. Takový pěkný indšoce jako si ty bych nezkřivil vlásek." Odhodím lopatu stranou a opřu se o strom. Poté si pomaličku sednu a u toho se přidržuji stromu o který se následně opřu zády. Povzdychnu si, přitáhnu si k sobě bolavou nohu a pomalinku si z ní sundám starou potrhanou botu, přitom se mi zkřiví obličej bolestí. Začnu si masírovat vymknutý kotník ve kterém mi párkrát zakřupe. "To víš mě by si v teď stejně lehko zdrhla, vy indoši vážně zdrhat umíte to se musí nechat." Odplivnu si stranou. "Co se voblečení týče, tak nemám páru. Já takový hadry na sobě nikdy neměl, ale estli ti tak vaděj, tak si je klidně sundej nemám s tím problém." Chlípně se zazubím.
Po chvíli nechám kotník kotníkem a natáhnu se po pytli ve kterém mám schovanou načatou lahev, vytáhnu špunt zuby a dopřeji si pár doušků. "Ahhh ta píše. Dáš si taky? Vím že vy indoši radši kouříte, ale vožralové jste taky ne?" Zasměji se a natáhnu směrem k ní ruku ve které držím lahev. "No vzhledem k tomu, že já se tady ještě chvíli budu válet, než se mi aspoň trochu vzpamatuje ta bolavá haksna, tak co kdyby si mi řekla co tu vůbec děláš a vo těch zamordovanejch běloších? Celkem mě to zajímá, i když mi vadí, že mi tu přiděláváš práci na krchově, chápu že indoše jako ty musí bavit podřezávat bílý idioty jako sem já, ale já je pak musím zahrabávat na krchově a to mě celkem sere."

Odfrknu si a zavrtím hlavou. "Mám to vzít jako kompliment?" Zeptám se ho se s míchem svou lámanou angličtinou s jasným indiánským přízvukem. Zvednu se do svojí úctyhodné výšky jako je běžný dospělýmuž a pokrčím obočí. "Jsi zraněný?" Zeptám se ho, když uvidím jak s námahou sjede podél stromu a chytne si nohu. Jdu k němu a na slova o hadrech jen přitakám. "Ní nevypadáš jako běžný elegantní muž z města to je pravda...mám se ti na to podívat?" Kývnu k němu a zachvěju se. podívám se na něj, jakoby z něj byla cítit smrt ale takovým podivným způsobem, obejmu se rukama a vyjede mi husí kůže. Zavrtím hlavou. "Ne díky ohnivá voda byla zhouba pro hodně indiánů...nejsem indoš...jsem powhatan!..." zvednu hlavu pyšně. Kleknu si k němu a pokud souhlasí ohmatám mu nohu. "Cože? já..ach tak..to bylo v bitvě...nezabíjím nikoho jen tak, byli to vojáci co napadli naši vesnici...v Salemu jsem nikoho nezabila aani nebudu doufám muset. aha..tak proto ten zvláštní..pach smrti...nevím jak ale cítila jsem to, ty jsi pohrobník?" řeknu špatně slovo hrobní protože s jazykem jsem pořád na štíru.

Cítí jistou úlevu, že může opustit okolí toho stromu. Je pravda, že někdy sem zavítá jen proto, aby si připomněl, že nikdy nesmí přestat dávat si pozor. Jeho schopnosti jsou velmi slabounké a nikdy mu nepřišly nijak nebezpečné... Tedy, až na to, že dokáže během pár vteřin odhalit nejtemnější tajemství lidské mysli. Ale to nedělá často. Je těžké pak rozlišit, co zjistil díky svým schopnostem nebo pouhou konverzací. Ale i přesto, že je jinak opravdu neškodný a rozhodě nemá zlé úmysly, mohl by tu během pár dní viset za krk také, oči doširoka otevřené, jak se snažil je nezavírat a neodcházet, hlavu nakloněnou ke straně, tělo omrzlé a hnijící. Klidně by to mohl být on, nebo kdokoliv, koho ve městě potkal. Mrazí ho při té představě.
Koutky úst mu snad potěšeně zacukají nad moudrými slovy na pohled relativně mladého chlapce. Rozhodně nebyl starší než on sám a klidně by se i vsadil, že on je tady oproti němu ten stárnoucí. A přesto se projevuje opravdu sečtěle. "Aby se nám to jednou nevymstilo," pokrčí rameny, jako kdyby se ho to vlastně ani tolik netýkalo. Prostý vesničan nebo obyvatel takového městečka, jako je Salem, většinou nemá nějaký velký rozhled a něco, jako že víme nejvíc za celou historii by ho nezajímalo. A on se pak cítí mnohem bezpečněji, když v očích Salemčanů vypadá jako prostý lovec.
Těžké tělo dobře živeného srnce, kterého prostě jen potkalo uprostřed zimy neštěstí, se hned nese o něco lépe, když na to není sám. Jdou rychleji, než by čekal a jediným problémem na cestě je tak pouze velká vrstva napadaného sněhu. Tobias pobíhá několik metrů před nimi, cestu domů si každé zvíře po paměti bez problémů najde. "Zvířata se tam taky moc neukazují," zareaguje, rád, že se vyklubala z té krátké cesty i nějaká konverzace. Ne snad, že by měl pocit trapného ticha, ale přijde mu to příjemnější. "Vyhýbají se lidským obydlím. Když už se tam nějaké ukáže, není to dobré znamení." Většinou to dělají nemocná nebo problémová zvířata. V obou případech je jeho práce se takových tvorů zbavit. S nemocným zvířetem už dále nic udělat nemůže. Nerad by lidem ve městě prodával maso, které jim může ublížit. Sám pro sebe se pousměje. "Už jsem si na město odvykl. O to raději se tam vracím, ale nikdy dlouho nezůstávám." Zvykl si na přírodu, na vlastní klid. Původně to byla jen náplast na jeho duši, zdrcenou po smrti milované. Ale teď už by se do města asi jen nerad vracel. Je dobrý v tom, co dělá a nehodlá to nijak měnit.
Než se naděje, opravdu spatří nedaleko chatku, zahalenou rouškou tmy. Spíše než domem by to nazval srubem nebo něčím podobným, postaveným skutečně jen z lehce opracovaného dřeva s malými okny z tenoučkého skla a vysokou, špičatou střechou, která potřebovala drobné úpravy každý druhý měsíc. Těsně vedle srubu byla malá kůlnička, kterou by si kdokoliv klidně mohl splést s trochu větší latrínou. "Přesně," naprosto nepatrně pokývne hlavou. Tobias se rozeběhne a ve tmě se ztratí, jako kdyby se už nemohl dočkat, až se v chatičce rozdělá oheň a on si k němu bude moct lehnout. "Nechám to zvíře přes noc v kůlně, ráno s ním něco udělám," řekne svému společníkovi. Přes noc bude stačit zavřít malinkatou místnůstku jen na řetěz. Je důležité, aby se k mršině nedostala zvířata, jinak by ji klidně nechal ve sněhu. Do domu si ji ale tahat nechce, v teple by začala hnít příliš brzy.
Jakmile mrtvé zvíře uloží do bezpečí, dojde mu jen pomalu, že by měl najít nějaký způsob, jak poděkovat. Otočí se na mladíka. "Díky, takhle to bylo o dost snazší," připustí bez váhání. Pak se na chvilku zarazí, přemítá, zda má vůbec co nabídnout. "Byla by slušnost nabídnout vám teď alespoň čaj nebo něco na zahřátí," kývne hlavou ke svému malému stavení. "Nemám toho úplně moc, ale něco by se našlo..." Nechá zbytek věty viset ve vzduchu, pokrčí rameny. Je mu vlastně jedno, jestli se mladík rozhodne strávit s ním nějakou část už pozdního večera, nebo jestli se odebere domů. Nikdo na něj nečeká, nikoho tím obtěžovat nebudou. Společnost jednoho muže pro něj rozhodně není přítěží. Naopak, udělat si přítele by byla příjemná změna.

Větve stromů se pohupují v mírném vánku a les se pomalu potápí do lehkého přítmí. Cestuje už několik týdnů, ale ze všech míst, která navštívila, je tohle jednoznačně nejděsivější. Zhluboka se nadechne a ruka jí mimoděk zalétne k medailonu na krku. Pevně sevře chladivý kov mezi prsty, aby si dodala odvahu a připomene si, proč je tady. Nemůže najednou dostat strach. Ne, když jejím cílem je zrovna Salem - město, o kterém slyšela samé hrůzné zvěsti, plné temnoty.
Přitáhne si plášť blíž k tělu a přitiskne se k teplému koňskému tělu.
Kopyta černého hřebce dopadají na zem za doprovodu praskání sněhu a před nozdrami toho krásného zvířete se tvoří malé obláčky páry. Je unavený, stejně jako jeho jezdkyně, ale jakoby instinktivně věděl, že do města se musí dostat dříve než padne tma, přidá do kroku.
Rowan se každou chvíli rozhlíží kolem sebe a hledá jakoukoliv hrozbu. Tělo má napjaté a oteže drží tak pevně, že ji za chvíli dřou do dlaní.
Připadá si směšně a za jiných okolností by se sama sobě vysmála - umí se přece bránit, není se čeho bát - ale tohle místo... Tohle místo je tak znepokojující, že jí z toho naskakuje husí kůže.

Má na sebe obrovský vztek. Když se ráno převlékl do rudé uniformy, stejnokroje místních i okolních vojáků a přes ramena si přehodil černý plášť, vyšel ven do zimy stejně kruté jako několik předchozích dnů. Z jeho skromné stáje se ozýval očividně rozrušený kůň a tak voják uznal, že má ještě čas, a šel se podívat, co se děje. Z jeho dvou koní zbyl ten den už jenom jeden. Jeho drobnější, světle hnědá klisna ležela na zemi s očima otevřenýma a tělem stuhlým mrazem a smrtí. Viděl v několika posledních týdnech, že začala hubnout, ale přisuzoval to pouze zimě. To byla pravděpodobně chyba. Pokud byla skutečně nemocná, mráz všechno jenom zhoršil. S těžkým srdcem položil dlaň na její ledové tělo, na tvrdou kůži, pak hodil znepokojený pohled na svého druhého koně. Mohl se jen modlit, kdyby to dělal, aby nebyl stejně nemocný. Do města pak odjel na osedlaném hřebci, vysvětlil veliteli svou situaci a bylo mu dovoleno nechat dnešní službu být a postarat se o mrtvé tělo. Po dlouhém přemítání se rozhodl zavést společně s několika dalšími vojáky tělo do lesa a nechat ho tam pro zvířata. Pokud byla klisna opravdu nemocná, nemohli riskovat, že se tím samým nakazí i obyvatelé. Bylo to těžké rozhodování, protože mohl kůň nasytit hned několik rodin, ale tohle zdraví bylo nakonec přednější.
Už bylo k odpoledni, když se vojáci konečně zbavili těla mrtvého koně a nechali jej v lesích napospas osudu. On sám už neměl náladu vracet se do města a místo toho osedlal svého hřebce, obrovské zvíře s tmavou srstí. Zatímco jeho klisna byla drobná, méně vytrvalá ale ve sprintu dost rychlá, tohle zvíře bylo velmi podobné jemu. Mohutné a silné, vytrvalé a houževnaté. Opravdový válečný kůň.
Ztracen ve svých vlastních myšlenkách se drží cesty. Mohutné zvíře jde krokem, od nozder mu jde pára. Někdy trochu zpomalí, zaujato něčím v okolí. Nechává ho dělat si co chce, sám na sebe je neuvěřitelně naštvaný, že si nedával na své koně větší pozor. Otěže drží v levé ruce, tu pravou má spuštěnou podél těla. Neobtěžoval se rudou uniformu převlékat. Z velké části je zahalena černým pláštěm proti mrazu. Na obrovských rukou má natažené černé rukavice z ošoupané kůže. Pod pláštěm se schovává opasek s mečem typickým pro vojáky, dlouhý nůž a nová pistole, kterou zatím neměl ani šanci použít ve skutečném boji nebo k zažehnání skutečné hrozby.
Kůň neklidně trhne hlavou a zafuní, což si získá pozornost jeho jezdce. Vezme otěže pevně do obou rukou, zvedne neoholenou tvář a zamžourá do dálky. Teprve po pár vteřinách rozezná blížícího se jezdce. Ve službě sice není, ale jakožto voják by měl hlídat, kdo do města přijede a kdo ho opouští. Samozřejmě se to nedá uhlídat vždycky, ale i snaha se cení. Aniž by zpomalil nebo zrychlil, počká, než se k sobě dva jezdci dostatečně přiblíží. Teprve když je od sebe dělí jen pár metrů, ozve se. "Zdravím," zazní jeho hluboký hlas tichem lesa a hnědýma očima, kterým jen máloco uteče, si prohlédne... Jezdkyni. Osamocená žena na cestách? To není zrovna běžné.

Její tělo sebou v úleku trhne a ona se zadívá na blížícího se jezdce. Sledovala okolí tak pozorně, že si nevšimla muže přímo před sebou. Ve snaze uklidnit se, se párkrát pomalu nadechne a až potom jí dojde, že by nejspíš měla na pozdrav odpovědět tak, jak se sluší a patří. Nechtěla přijet do města s pověstí nevychované hloupé holky.
"Zdravím," pokusí se o úsměv zatímco si muže pozorně prohlíží. Rudá uniforma svědčí o faktu, že muž je pravděpodobně vojákem. Skvělé.... Proběhne jí hlavou a ona okamžitě začíná přemýšlet nad vším, co by se mohlo stát, kdyby nebyla dostatečně opatrná.
Mírně zatřese hlavou a takové myšlenky si zakáže. Sice má tmavší pleť než je obvyklé a cestuje sama, ale umí se o sebe postarat.
Stále s úsměvem zastaví. Voják by jí přece mohl říct, kudy se dostane do města a ona by tak nemusela do konce života bloudit tímhle prokletým místem.
"Obávám se, že jsem se asi ztratila. Mohu se vás zeptat na cestu?"

Pozorně si prohlédne ženu, snaží se odhadnout, kdo je a z jaké dálky asi cestuje. Nemá na to ale dost času, nechce na ni zírat a zbytečně ji vyděsit. Dovolí si jen pár chvilek, aby mohl s obdivem pohlédnout na jejího koně, majestátní zvíře, o které je jistě dobře pečováno. I při sebemenším pohybu se svaly koně napínají a opět povolují. I jeho zvíře samec stejného druhu zajímá. Natahuje hlavu a větří, ve snaze zachytit co nejvíce pachu. Čas od času temperamentní samec nervózně přešlápne, pravděpodobně se mu úplně nezamlouvá pohlaví jejího koně.
I on cítí pohled neznámé. Jeho rudá uniforma jej prozradí okamžitě, ale doufá, že to bude mít spíše pozitivní účinky. I když, v přítomnosti vojáků je každý nejistý. I ten, kdo nemá co skrývat. Zvykl si na to, ví, jak po něm lidé koukají. A nedělá to pouze jeho uniforma, ale celá jeho nepřehlédnutelná postava. Na chvilku se zahledí někam za neznámou slečnu, má pocit, jako kdyby viděl dalšího jezdce. Ale klidně se mu to v hustém lese mohlo jen zdát, i zvířat je tu dost. Když promluví, opět si získá jeho pozornost. "Předpokládám, že hledáte Salem?" vysloví zcela zbytečnou otázku. Co jiného by asi v tomhle lese na téhle cestě hledala? Bránu do pekel? "Zhruba dvě míle odsud je rozcestí. Pravá cesta vás dovede na hranice města," mávne rukou směrem, odkud přijel. Pak se rozhlédne, stále hledá nějakou její společnost. "Cestujete sama?" zeptá se tedy narovinu. Z jeho tónu není poznat, zda se ptá z obav o ní nebo z nějakého jiného důvodu, z jeho tónu není poznat vůbec nic, na tom si dává záležet. Odněkud z lesa se hlasitě ohlásí nějak pták, jeho kůň nastraží uši, ale ani se nehne. Nespouští pohled z druhého zvířete a ačkoliv jeho jezdec nedrží už otěže příliš pevně, ani se nehne.

Všimne si jeho zkoumavého pohledu a instinktivně nakloní hlavu na stranu. Odhaduje ho. Přemýšlí, co se mu honí hlavou, ale z jeho nečitelného výrazu bohužel nepozná vůbec nic. Zrak jí sklouzne k jeho koni. Nádherné zvíře s tmavou srstí se natahuje k jejímu vlastnímu hřebci. Chvilkami to vypadá, že jeden druhého posuzují stejně, jako jejich jezdci. To pomyšlení ji zvláštním způsobem fascinuje.
Zmínka o Salemu ji ale rychle vytrhne z úvah o koních a vrátí do reality.
"Děkuji vám, sama bych cestu hledala jen těžko a nebude to trvat dlouho, než padne soumrak." Mráz ji přinutí zabalit se do pláště ještě víc a ona zatouží po teplém pokoji v nějaké hospodě a šálku horkého pití. "Slyšela jsem, že zdejší lesy jsou v noci opravdu nebezpečné."
Voják se rozhlíží, což Rowan znepokojí. Co hledá? Vidí něco, co ona ne?
Koutkem oka zkontroluje okolí, všímá si každého zvuku a pohybu. Až potom odpoví: "Ano, cestuji. Nemám nikoho, kdo by se mnou sdílel cestu. Proč se ptáte?" Znovu se na něj pozorně zadívá čokoládově hnědýma očima a trpělivě čeká na odpověď.