Okolí Salemu

Jeho nohy jej unášely dál, pátral kolem sebe, pečlivě se rozhlížel. Hledal cosi blyštivého, co možná zapadlo pod větvičky, kterých tu všude bylo mnoho. Občasně nohou odkopl nějakou tu suchou větev, anebo pozvedl ruku, aby mohl svou tvář uchránit před nebezpečnými pařáty okolních stromů. Povrchová zranění se mu sice hojila rychle, ale přesto mu stále v těle zůstaly nějaké lidské pudy sebezáchovy, které jej nutily se nezmrzačit se jedinou procházkou po lese. Šel dál, nevěděl kam, ale přesto doufal, že nalezne alespoň něco. Nemohl tu někde nechat ležet něco, co mu dlouhé roky připomínalo jednu z těch osob, co ho možná někdy měla ráda. Jistě, byla tu ještě Rachel, ale v jejím případě se cítil jako ten, kdo byl vinen. Sebral život mladé dívce, a tak si nezasluhoval mít něco, co měla ona. Ztratil ji navždy a ty myšlenky jej budou pronásledovat dokud nezemře. Nebyly to příliš šťastné vyhlídky, ale svědomí mu nedovolovalo to jen tak vypustit z hlavy. Jeho cesta lesem jej dovedla až k vysokému listnatému stromu, který už pozvolna přicházel o zelené listí. Něco na něm mu přišlo povědomé, a tak zbystřil. Možná někde tady. Možná někde tady ztratil jedinou památku, kterou měl. S povzdechem sklopil zrak a s tím začal prohledávat oranžové listí kolem. Nic. Žádný záblesk, nic, co by připomínalo kapesní hodinky. Mezi obočím se mu usadila hlubší rýha, se kterou se zamýšlel a bádal. Jeho mysl však na nic nepřicházela, a tak se rozhlédl kolem. Možná by si to všechno rozmyslel a šel někam jinam, kdyby se náhle k jeho uším nedonesly jakési zvuky. Někde v dáli tušil praskání větviček, pohyb. V očích se mu mihly jiskřičky, jak náhle zpozorněl a zahleděl se kýženým směrem. Netušil, jestli se poblíž pohybuje zvíře nebo snad člověk. Rozhodně to však nebylo nic malého, drobného. Možná se teď někde poblíž pohybuje divočák. Nemohl si být jist, a tak začal couvat pryč, připraven využít svých schopností, aby se rychle dostal pryč. To se však k jeho uším dostal křik. Slova. Ženská slova. S tím sebou škubl. Tak nějak netušil, co by v tomhle lese pohledávala žena, samotná žena. Nelíbilo se mu to, ale přesto nevěděl, jestli je vhodné ji tu nechávat. Kdyby takhle někde bloudila Rachel, byl by šťasten, kdyby ji někdo nechal a opustil? Jako to udělal on? Ne. Měl by tomu někomu pomoci, ačkoliv ten křik byl zvláštní. Ač těm slovům rozuměl, stejně měl pocit, jakoby je pronášel někdo, kdo vůbec není místní. Tím spíše se mu nelíbilo, že se rozešel cestou, kde tu ženu slyšel křičet, ale neměl na vybranou. Měl by jí pomoct, protože jak to znělo, asi má potíže. A on byl vždy veden k tomu, aby nenechal dámu v nesnázích. Celou tu cestu naslouchal, jestli nezaslechne ještě něco a celou tu dobu přemýšlel nad tím, co asi nalezne. Na mysli se mu přitom mihlo něco o fotografování a modelkách, a ačkoliv pořádně nevěděl, co to je, nijak hlouběji se těm myšlenkám neoddával. Při své cestě ještě využil svého nadání, aby trochu zrychlil, a když se dostal do blízkosti té ženy, ještě ji chvíli pozoroval skrz řadu několika stromů.  Do nosu jej pochopitelně praštil i ten nevábný smrad, který podpořil jeho nejistotu. Prsty se dotkl dýky, kterou měl u sebe, ale nakonec se rozhodl ji netasit. Žena vypadala osamoceně. Přesto ale vypadala dost zvláštně. Ty šaty... vypadala spíše jako nějaká lehká děva, která se zatoulala někam, kam neměla. Automaticky si vzpomněl na Rose, ale ta musela jít nyní stranou. S dalším rychlým pohybem se přemístil za ženina záda, načež naklonil hlavu a pořádně si ji prohlédl. "Raději se nebudu ptát, proč jste oblečená zrovna takto, ale skutečně by mě zajímalo, co děláte zrovna tady. Můžete se dost lehce stát obětí lesní zvěře," pravil k ženě lehce povýšeným hlasem, načež tvář pozvedl k místům, kde byla její tvář.

Hledala ho. Pátrala po něm. Stín zmizel rychleji než by bylo milé a Angelica se nehodlala smířit s prachbídnou představou, že se jedná o pouhou vidinu způsobenou... Čím? Tím zápachem? I to bylo možné, navzdory všemu však mladá žena tvrdohlavě odmítá přijmout pravdu. Hlas za ní ji však vyleká, holá ramena škubnou v dotčeném gestu, syté oči přimhouřené, jak se snaží dát najevo veškeré opovržení, co v sobě dokáže najít. Vždy byla taková, nosánek nahoře, v očích odpor vůči všem. A ano, i vůči své vlastní, naprosto dokonalé rodince, že i teď ohrne spodní ret jenom při myšlence na ně. Je hloupost se tím zabývat, teď a tady, když si může hrát. Neboť tento muž? Evidentně k tomu spěl. Zvláště když on sám na tom s oblečením nebyl lépe. Hlava hrdě pozvednutá, horní ret je pomalu olíznut špičkou kočičího jazýčka, tmavě modré oči zkoumají příchozího pomalu a hodnotivě. Angelica si vždy dávala záležet na tom, aby ostatní ihned vytušili, co si o nich myslí - odpor nebo souhlas, k němuž se přikláněla i zde. Pravda, sice se mohl nechat ostříhat a ty jeho oči byly zvláštně zlověstné až úchylné, že se nepatrně zachvěje, ale možná díky tomu byl přitažlivější. Koneckonců pořád to byl muž a Angelica stále žena.
"Něco se ti na mém oblečení nelíbí?" Nebyla by to Angelica, aby si dlaněmi neuhladila korzet a prsty nepřejela po odhalené klíční kosti s pohledem, který prozrazoval jedno - pokušení. Ráda sváděla, ráda nechávala muže trpět představou, že bude jejich, byť jen na jednu noc. Obvykle si stejně z těchto setkání nic moc nepamatovala. "Ztratila jsem se." Kraťoučké pokrčení rameny ve vší nevinnosti, kdy dívka našpulí rty, jako by jí někdo vzal oblíbenou hračku. Že tady nefungujou ani Google mapy zjistila před focením, signál tu byl taky mizernej a mobil se momentálně nacházel mimo dosah štíhlých pacek. "Nebo tvoje?" Všimla si, jak ji pozoroval. Musela by být slepá, aby to přešla s chladem. Dobrá, možná zde bude platit něco za něco, ona ho potěší, on jí ukáže cestu skrz les. Nebyl by to promarněný čas. "Fajn, přestaneme si hrát. Ty něco chceš, já něco chci, proč neuzavřít obchod. Já se potřebuju dostat z tohohle zatracenýho lesa, kde to páchne jak tejden nepraný ponožky. Tobě se očividně líbim, takže to vidím tak, že si chceš vrznout. Fajn. Nejsem proti." Ručky zvednuté na důkaz toho, že nic neskrývá, ani se ho nerozhodla podfouknout. "Ale nechápu, proč se taháš v tomhle... Pokud mi to samozřejmě nechceš pujčit." Prsty zatahají za kabátec z těžké látky, aby dodala svým slovům na významu. Pravda, byla zima. A na ní byla vidět husí kůže.

Nečekala ho. Viděl to, když tak škubla svými rameny. Připadal si zvláštně. Kdyby byl člověkem, určitě by si jej všimla už dávno. Takhle měl ale šanci, že ji překvapí. Možná by si na to býval zvykl, ale všechny ty schopnosti se mu stále jevily hrozně nové a on byl učeň, který pomalu přicházel na to, jak s nimi zacházet. Co se týkalo té dívky, čekal možná cokoliv. Že se bude bát, že bude vděčná. Rozhodně však nečekal její reakce, které na něj působily značně odvážně. Naprosto nekorespondovali s tím, v jaké situaci se nacházeli. Vypadala, že odněkud utekla, její oblečení už zřejmě zažilo o dost lepší časy. Stále jej zajímalo, odkud se tu vzala. Pocházela ze Salemu? Její tvář si nevybavoval, ale bylo pravdou, že si nemohl pamatovat každého. Na mysli mu vytanuly další myšlenky. Cizí myšlenky. Jistě nemohly být jeho, protože on jen málokdy přemýšlel nad tím, že je přitažlivý. Minimálně v novém světle a s tím prokletím. "Tušil jsem to. A odkud vůbec jste?" otázal se, aby měl jistotu, odkud se tu vzala. Byla tak zvláštní a něco mu na ní vůbec nesedělo, leč si v tu chvíli vůbec nebyl schopen uvědomit, co to vlastně je. Nemluvila s ním zrovna tak, jak se sluší a patří. Vlastně nemluvila ani tak, jak se sluší na dámu. To byla možná první věc, co mu tu vůbec neseděla. Přesto se zatím nehodlal snižovat a dál pokračoval ve slušném chování radního. "Jsem ze Salemu, můžu vás odvést přímo tam." Slušná mluva mu byla velice blízká. I v dobách, kdy se choval dravě a drze si stále udržoval jakýsi odstup a vždy si pečlivě dával pozor, s kým jak mluví. "Nevím, proč si myslíte, že bych po vás měl něco chtít. Našel jsem vás tu a chci vám pomoci. Je jen na vás, jestli toho využijete. Hm? Chcete tu zůstat a zemřít? Je to jen na vás," pronesl nakonec s chladem, načež jen povytáhl obočí a natočil špičku boty, jakoby se chystal rozejít se dál, někam pryč. Někam dál od toho smradu, který se svými zesílenými smysly cítil ještě silněji a za nic na světě se mu to nelíbilo. "Není to tu zrovna vábné a snad ani nechci vědět, jestli s tím máte něco společného," utrousil tlumeně a znovu se rozhlédl kolem. Čekal, že něco najde? Uvidí? Raději doufal, že nic. Nechtěl se znechutit a raději si ani nechtěl představovat, co by se stalo, kdyby něco nevábného spatřila ta květinka vedle něj. Její nabídka jej překvapila. Sice o jejím původu neměl zrovna valného mínění, ale nečekal, že by se mu snažila podobné návrhy podsouvat zrovna na tomto místě. Nepříjemný zápach se kolem něj plížil a zahaloval mu mysl. Na tom místě už nechtěl být ani vteřinu, a tak musel zasáhnout. Jakkoliv. "Tady, vezměte si to," s těmi slovy si rozepl kabátec a stáhl si jej z ramen, aby jej vzápětí mohl podat té dívce. Stále byl oblečen do teplého oblečení, a tak nehrozilo, že by viděla něco, co by neměla. A nehrozila, že by mu snad měla pokládat nějaké otázky, i když tušil, že i tak to nebude kdovíjaká cesta. "Jdeme," poručil pak. Ruku pak natáhl, načež zachytil loket té ženy. Beze slova se pak otočil a rozešel se dál od toho místa, kde ji našel. Společně s ní.

"Z New Yorku, co je ti vůbec po tom?" Prudké ohrazení, oči plné zášti a znechucení nad tím, že tenhle chlap bude jedním z těch, co dokolečka pokládají samé otázky a po sexu si chce povídat. Hlavně se nejedná o sex ale o milování, což je přesně to, z čeho měla Angelica husí kůži. Nesnášela tyhle upovídaný typy, co se snažili její maličkosti vmísit do života, jako by mohla milova někoho jiného než sebe. Nosánek nahoře, sytost modrých očí ho propaluje až na okraj existence samotné. Na druhou stranu se mírně podivovala jeho divnému chování. Že by ji neznal? Byla na coveru snad každého magazínu, dokonce i Vogue měl o ni zájem. O Playboyi ani nemluvě. Obočí jemně nadzvižené, jak sleduje jeho pohled, skoro jako by se jí pokoušel hrabat v hlavě. Což byla hloupost, jak také jinak. "Fajn. Super, zpátky do tý díry." Nebyla z toho města nadšená ani trochu, bylo divné, svým způsobem uhozeně morbidní. Stačilo si vzpomenout na tu pitomou kroniku, v níž našla své jméno. "Jasně, jasně, žádnej chlap přece po mně nic nechce. Jenom abych se svlíkla a roztáhla nohy." Přidrzle povytáhne sukni nad kolena, odhalujíce tak dlouhé štíhlé nohy než sukně s rázným spadnutím skryje něco, co v této době bylo tabu. "Kdybys nebyl takovej Já vím všechno nejlíp, tak bych si dala říct. Pěknej jseš na to dost, ale chováš se jako můj bratr." Starší, s tím mladším byla alespoň někdy sranda. O tomhle se nedalo říct nic podobného, byl stejně upjatý jako Alexander. "Zemřít? Děláš si srandu?" Konečně něco, na co slyší. Jenže v tom špatném znění. Výhružka se mladé ženě nelíbí ani za mák, snaží se stále hrát na notu hrdinství, ale čím dál tím víc selhává. "Hele fajn, dobře. Není nutný bejt hned protivnej, ježiši kriste." Ruce pozvednuté vzhůru, aby poukázala na to, jak bezbranná vlastně je. Jen holka, co se ztratila v odporně páchnoucím lese.
"Já jsem to teda fakt nebyla." Na sobě si dávala záležet, i nyní voní drahým francouzským parfémem, co podtrhoval její přirozenou vůni. O tom tady sotva něco věděli. Pohled klesne na ruce, co se perou se zapínáním kabátce, odhalujíce tak více a více z oblečení pod ním. Inu, vážně neměl špatnou figuru, to musela Angelica uznat. Byl přitažlivej a pokud ji odvede zpátky do města, může ho vzít na pokoj a ukázat mu osmý div světa. S politováním však svlékání nepokračuje a skončí pouze u toho, že jí dobročinně kabátec podá, aby do něj Angelica zabalila své zimouhřivé tělo. V další chvíli však vyjekne, jak jí nevlídným způsobem, co má do předchozího pokusu o gentlemanství příliš daleko, chytí za paži a táhne ji pryč, až se Angelica začne vztekat jako každá dívka z jednadvacátého století. "Hej, co si to vůbec dovoluješ?" Kdykoliv se pokusí škubnout paží, setká se s negativním výsledkem, co jí hluboko v duši ničí a nutí se na muže mračit o to víc. "Jak se jmenuješ?" Ne, že by byla zvědavá. Dobře, tak je, ale ráda by znala jméno toho, koho zažaluje v ten moment, co se dostane k prvnímu právnímu orgánu. Nebo k notebooku. "Mluvim s tebou. Můžeš aspoň na chvíli... Au!" Ostrá větev si dovolí mladou ženu poškrábat po lýtku a zanechat krvavou rýhu dlouhou několik centimetrů.

Když na něj tak vyštěkla, jen překvapeně povytáhl obočí. Překvapení tu však nebylo z toho důvodu, že se po něm tak ohnala. Spíše nečekal tu odpověď. New York. Samozřejmě, že znal New York. Město bohatých pánů a mocných lidí. Přesto to však do New Yorku nebylo zrovna nejblíž. I kdyby měl člověk toho nejlepšího koně, stejně by to bez přestávek nezvládl. Leda, že by měl nějakou zvláštní moc. Ale ani vlkodlačí moc nebyla nevyčerpatelná. "Z New Yorku? To není zrovna nejblíž. Jak jsi se sem dostala?" pokračoval v dotazování, přičemž se možná alespoň trochu zbavil toho úředního tónu. Koneckonců Angelika s ním rovněž nehovořila jako s panem radním, ale jako s nějakým kamarádem. Očima ji přitom probodával a snažil se přijít na to, co tu doopravdy dělá. Snažil se dělat to, co vždy. Četl jí z tváře, a přitom se snažil soustředit i na její myšlenky. Tuhle schopnost si osvojil poměrně rychle, ale stejně bylo těžké s ní jakkoliv pracovat. Její myšlenky však pro něj byly zmatené. Byly tak cizí. Jako z jiné doby. Jeremiahovi nedocházel význam těch myšlenek, ačkoliv se zoufale snažil přijít na to, co se děje. Ušklíbnutí, když se zmínila o Salemu jako o díře. Bylo to zvláštní, ale i on to místo tak vnímal. V některé dny tam prostě nemohl být. Nemohl jen tak nasávat tu atmosféru, protože byla zničující. "Já po tobě nic nechci. Jen tě odvést do té díry, jak jsi sama řekla," vyřkl nakonec klidně, než se mu dostalo té lichotky smíšené z pokáráním. Na to však neřekl nic, jelikož na dívku nechal dolehnout význam svých slov. Samozřejmě. Mohla tu zemřít. Byl chlad, mohla onemocnět, a pak třeba zemřít na prochladnutí. Anebo by ji ještě něco našlo. Zvířata se tu nebála napadnout bezbraného člověka. "Nejsem protivný, jen se ti snažím vysvětlit, jak se věci mají. V tomhle lese nic nenajdeš, pokud se tu alespoň trochu nevyznáš," sdělil jí nakonec svá slova, možná o trochu víc smířlivěji než před chvílí, načež se s ní vydá na cestu lesem. Její otázka? Zůstala nezodpovězena, jak mu zřejmě nepřišlo vhodné ji zodpovídat. Anebo možná jen nenašel dostatek sil. Stejně jako otázka na jméno zůstala nezodpovězena. Stejně se brzy dozví, jak se jmenuje. Zas tak nevýrazná osobnost nebyl. Zastavit jej donutilo až její vykřiknutí. Jelikož už kolem nich tolik nepáchlo to něco, už se tolik nebál případného zdržení. "Zranila ses?" se svou otázkou sklopil zrak, zřejmě jak je ochoten ženě pomoci s jejím zraněním. "Mohu se... na to podívat?" ta otázka byla možná vyřčena s jistou opatrností. Nebyl doktorem a dříve mu nebylo cizí dívat se tam, kam neměl. Důležitá role ve městě a všechny ty rány osudu jej však změnily. Nebo tak alespoň vypadal.

Pohled hodný pro blázna, neboť tím pro ni neznámý byl. Blázen, od hlavy až k patě. "Koňmo, jak asi. Samozřejmě, že..." Marně zapátrá v paměti, čím se dámy v tehdejší době vozily, aby ho just potrápila. "V kočáru. Nebo si myslíš, že ho nejsem hodna?" Výhružně se na cizince zadívá, aby si snad dovolil pochybovat. Je pravda, že s těmi cáry, co zbyly místo rukávů, by se nedala prezentovat jako dáma, ale jinak její šaty patřily k dobovým pro bohatší dámy. Možná černé, jako by po někom truchlila ale stále dost dobré pro obyčejnou holku od pole. "A co se pořád ptáš? Tos nikdy neviděl ženskou?" Inu, jako dáma se rozhodně neprezentovala, každým škubnutím se snažila setřást jeho naléhavou ruku na svém loktu, každý pohled doprovázel hněv patrný v jejích očích, tak nezvykle sytě modrých, až zrak přecházel. Přes všechnu jeho pomoc občas sem tam cosi zamumlá, nechaje se táhnout silou, jíž sotva může vzdorovat. Angelica byla slabá, její ruce působily křehce a stejně tak i tvář, když upustila od věčného mračení. Hříšná, něžná a zároveň provokativní. Byla všechno, dokonalá svůdnice, ale zároveň nesnášela to, jak se o ní ostatní starali. Jako by jim snad na ní záleželo. Houby, záleželo jim jedině na penězích, co plynuly z její smlouvy. "To ti nikdo neřekl, jak máš zacházet se ženou? Nebo si na mě vybíráš svoje mindráky, co? Protože si myslíš, že mě snad vzrušuje, když se mnou muž zachází tvrdě?" Sto padesáté osmé škubnutí v řadě, kdy se ho pokouší setřást. Bez výsledku. "Hej! Tak už mi sakra řekni to svoje jméno. Nekousnu tě... Možná..." Dobíravý to dodatek jejím slovům, kdy se zastaví a just hodlá stát do tý doby, než se jí uráčí milostivě představit. Kdyby mohla, ruce skončí založené na hrudníku. Jenže nemůže, stále ji svírá za loket, čehož využije tak, aby se jeho prsty dotkly Angeličiných předností. Schválně, jak na to zareaguje, chlapeček.
Konečně zájem o její osobu. Takový, jaký si dle sebe zaslouží. Modré oči sledují jeho náhlou nervozitu, skoro až stud, že si jí dovolil ublížit svým hrubiánským chováním, čehož se Angelica rozhodne využít ve svůj vlastní prospěch. Jak se zdá, má rád křehké ženy, tak mu tu zahraje přímo perfektní květinku. "A-ano..." Prsty prohrábnou dlouhé vlasy, gesto plné marnivosti v touze připomenout, jak zranitelnou dívkou vlastně je. "O větev. A-asi..." Spodní ret skončí uvězněn o zoubky, Angelica sleduje cizince bystrým, avšak mírně ustrašeným pohledem. Dokonalá herečka, vždyť je modelka. Musí umět na povel plakat, svádět nebo okouzlit svou nevinností. "Prosím?" Tohle slůvko už tak dlouho nevyslovila, zdálo se cizí. Ručka nenápadně zvedne dlouhou černou sukni, aby mu odhalila škrábanec na lýtku. Zahrála to perfektně a jestli jí teď řekne, že to nic není, tak ho pěkně zpacifikuje. Záda se opřou o strom, pohled neuhýbá stranou v tiché výzvě, ať se předvede.

Pochopitelně. Jak jinak by se dotyčná dáma dostala na místo, než-li v kočáru. Přeci tam jen tak nemohla spadnout z nebes, to by nešlo. Leda, že by byla nějaká čarodějnice... byla pravda, že tak v jeho očích trochu vypadala, ale jinak nevykazovala žádné známky ničeho zvláštního. Přišlo mu to podezřelé, ale zároveň ji tam nechtěl nechat. "Jistě, ale tady žádný kůň ani kočár nevidím. Musíš bloudit už dlouho," klidná slova prosycená nedůvěrou. Pohled očí upřený k neznámé vedle sebe. "Nezáleží na tom, co si myslím. Jen tě chci dovést do města, tam si už pomoc najdeš. A určitě někoho, kdo ti pomůže se dostat zpátky do New Yorku," pokračoval klidně, bez známek nespokojenosti. Vypadal jako pravý opak Angelicy, která se stále oháněla nějakými výhružkami, které však vnímal jen okrajově. Svými zesílenými smysly se snažil vnímat okolní les. Rozhodně se tu nechtěl ztratit. Už vůbec ne s tou neznámou vedle sebe. Její otázka na to, jestli nikdy neviděl ženskou, jej nijak nevyvede z toho chladu a rovnováhy. Jen rty roztáhl v úšklebku a přikývl, což však Angelice muselo stačit, jelikož se k tomu dál už nehodlal nijak vyjadřovat. Pokud k tomu nebyl donucen dalšími otázkami. S každým jejím škubnutím sílu sevření ještě zesílil, jak se jí snažil dát najevo, že si své rozhodnutí zřejmě nerozmyslí. Se ženami zacházet uměl, ale o Angelice netušil nic. Jen že se tu nějak záhadně objevila cestou z New Yorku. Napadlo jej něco dalšího? Rozhodně ne. Hlavou mu vířily jeho myšlenky, a pak taky myšlenky té ženy. Jen střípky, které mu v hlavě sestavovaly nesmyslný obraz, který vůbec nechápal. U žen čekal jiné chování. Vychování. Tahle se vymykala snad všemu, co kdy viděl. Přesto ji tu nehodlal nechat. Ale to neznamenalo, že by ji měl pustit. "Mé mindráky? Prosím?" zeptal se nechápavě, neboť tohle slovo mu bylo cizí. Nevypadal však, že by se chtěl dozvědět jeho skutečný význam, jelikož se jen zamračil. Zamračení mu z tváře nezmizlo ani ve chvíli, kdy se jeho prsty nedopatřením dotkly jejích předností. Pochopitelně mu to neuniklo, ale reakce? Rozhodně nebyla tak živočišná, jak možná mladá žena čekala. Jak se zastavili, konečně pustil její ruku a dlouze se zahleděl do její tváře. "Vím to moc dobře, jen mi neříkej, jak se mám chovat, když nevím nic o tobě. Našel jsem tě tady uprostřed ničeho a taky tě tu můžu nechat. Ve městě by ale asi nebyli rádi, kdyby jejich radní nepomáhal lidem, obzvláště dámám, v nesnázích. Ačkoliv o tom, zda-li jste dáma, mám své pochybnosti," zakončil svůj proslov bez mrknutí oka, načež se sehnul, aby se mohl lépe dostat k Angeličinu zranění. Obě ruce pak natáhl ke zraněné noze mladé dámy, aby ji mohl uchopit pod kolenem a na kotníku. Možná to mohl přejít bez dotyku, ale když už si o to mladá dáma tak říkala. Její pokožka byla hebká, mohl po ní přejet prsty, ale stejně zůstal jen u toho, že ji držel a hleděl na její zranění. Nevypadalo zrovna hezky. "Potřebovalo by to obvázat. Ve městě tě zavedu k lékaři." Mohl ji odvést i k sobě domů, ale nebyl si jist, jak moc vhodné by to bylo. Ona nevhodnost hlavně spočívala v tom, že o té ženě netušil nic. Rána ale stále krvácela a do města to ještě pár minut cesty bylo. Chvíli přemýšlel, než silou utrhl kus levého rukávu, který pak přiložil ke krvácející ráně a pevně zavázal. Jen na chvíli zavadil pohledem o své levé předloktí. Na tom naštěstí jizvy nebyly nijak patrné, a tak se napřímil a dlouze se zahleděl na Angelicu. "Můžeme pokračovat," sdělil nakonec spokojeně. "Jsem Jeremiah," představil se náhle.

Opět své kroky namíříl směrem k lesu. Je zamyslen nad setkáním s tou zvláštní dívkou. I když, pro ni byl zvláštní zase on. Raději zaplaí své myšlenky a upraví si kápi. Cestou našel i jednu malou říčku, která byla na odlehlejším místě a to mu vyhovovalo. Brzy mu začne z tohoto místa hrabat, jestli tu nenajde někoho podobného jako on, nebo někoho, kdo mu bude alespon trochu rozumět. Kontrolování každého slova mu už leze na nervy. Proč je každý z tohohle města tak zbytečně upjatý a divný? Nebo zvědavý? Jako ta holka... Jak jen se jmenovala...Brigitte, ach ano, to je její jméno. Byla vyděšená a tak zvědavá, že mu tu kápi chtěla sundat sama. Neví, prč byla tak zvědavá, on není nic moc extra a kdyby viděla jeho jizvu po vlkodlakovi, rozhodně by utekla dříve než po nějaké rozmluvě s ním.
Posadí se na kámen u řeky a poslouchá zurčící vodu. Vytrhne stvol trávy a začne s ním čeřit vodní hladinu. Sice není klidná díky průtoku a nějakým kamenům, ale to mu vůbec nevadí. Je to hračička a musí se něčím zabavit,aby neustále nepřmýšlel nad domovem. Kápi má stále naraženou do čela a na tváři se mu usadil melancholický výraz. Chce domů...

Stín procházející mezi místními domy, drobná dívka s dlouhými rozpuštěnými vlasy, co se kroutily v nepravidelných nezkrotných vlnách, které její matka tolik milovala ve volných chvílích a zároveň tak nenáviděla v případech, kdy dívku měla posílat k vyšší společnosti. Jedna ruka zahalená v černé látce pláště, kvůli němuž si vysloužila hned několik podivných pohledů, drží malý košík, jež je vždy připraven přinést domů cokoliv, co by ji zaujalo a stálo by za to to vzít. Pod pláštěm? Šaty, jaké byly správné a vhodné pro zdejší společnost, zároveň pro procházku v blízkosti města. Přesněji šaty ve světlé růžové barvě, obyčejné a ničím nezajímavé. I výstřih byl dnes podle všech norem, překryt byl však vázáním černého teplého pláště. Stačila by špetka červené barvy a byla by z ní hotová Karkulka. Svého zlého vlka, o kterých jí maminka tolik řekla a strašila ji jimi ve chvílích neposlušnosti, sice ještě neznala, ale to přeci vůbec nevadilo. Ten v její pohádce nebyl vůbec důležitý.
Pár posledních kroků a bude pryč z města. Neměla to tu ráda. Od smrti matky na její rodinu pohlíželi skrz prsty, otec pomalu propadal šílenství a mladší sestra, ta se stala ještě bojácnější než kdy předtím. Ještě jinak řečeno - ona to tu přímo nenáviděla. Jak to totiž bude probíhat? Promrhá tu skoro celý život jako její matka, bude poslušně všechny léčit a pak ji odsoudí k trestu smrti za léčitelství? Jen proto, že je skrze apatyku nadanější než kdo jiný? Nespravedlnost nejvyššího rázu. Ačkoliv ona jinakost z ní přímo čišela, šla cítit, všichni to věděli a přesto jí tajně dávali šanci. Možná sami sebe přemlouvali, že tomu tak není, možná se jí jen chtěli omluvit za smrt nevinné matky či si nemohli dovolit ztrátu další, vcelku schopné, lékařky. Nemoc přicházela každým dalším dnem, brzy se viry rozšíří a mor, o kterém matka mluvila s úděsem v očích bude mít na účte více obětí, než si jen lidé dokážou představit. Viděla už tolik nemocných ve svých vizích. Jistě, budoucnost se může kdykoliv změnit, ale tohle je příliš velká změna na to, aby stačil jeden krok jinou cestu a všechno by bylo jiné... Už to totiž začalo.
Před světlýma, velmi zvláštně zbarvenýma, očima se rozprostře okolní krajina města Salemu. Dalších pár malých krůčků a k uším dolehne známý zvuk. Voda ve zdejší říčce už zase vyvádí. Milovala ten zvuk. Byl plný života, skutečné přírody, které jediné rozuměla a věřila v ní. Čelo se zvědavě nakrčí při pohledu na neznámou postavu muže. Strach doputuje k srdíčku, tep je možná rychlejší, než by tomu bylo skutečně nutné. Uklidnění však přijde brzy. Nesmí se cizích mužů tolik bát, zkrátka nesmí. "Nastydnete. Voda je chladná, okolí samo sebou také." Nebylo příznivé počasí, vskutku ne. To jen ona byla zvláštně imunní, za to mohly snad ty bylinky. Svou rodinu vždy udržovala ve zdraví, stejně jako její matka dokázala nemoc zahnat mnohdy ještě dříve, než se vůbec objevila. "Vy," připomene a pohlédne na muže, ukrytého za tmavou látkou. Bylo tu takových víc, něco jí však říkalo, že zrovna jeho siluetu nevidí poprvé. Nebyla si však jistá, zda má dnes náladu se ptát. Jen pár metrů od něj, v dostatečné vzdálenosti, se skloní pro bylinu s krásnými bílými květy. Jedna z posledních. Za chvíli přijde zima.

Byl tolik zabraný do hraní si s vodou, že nezaregistroval přicházet onu drobnou dívku. Vyruší ho hlas a i když by se mu to stával nemělo, cukne sebou. Popravdě? Lekl se. Neslyšel ani jediné zapraskání větvičky nebo šelest trávy. Buď je tolik nevšímavý, nebo ta dívčina chodí ladně a tichounce jako nějaký křehký pták. Co na to říci, dokonce křehce i vypadá.
Postaví se a sleduje ji. Kápě mu halí obličej do stínů. Natočí hlavu na stranu. "Jsi jedna z mála lidi, která se vůbec zabejvá něký jiným než sama sebou." Většina lidí, která měla tu smůlu se potkat s Jackem, byla sobecká.Ne všichni, ale většina rozhodně ano. "Každopádně díky za varování." Řekne a sleduje ji. Udržuje si od něj určitou vzdálenost, ale zároveň to nevypadá tak, že by se ho bála. Možná je neslušné, že jí tyká, ale je očividně mladší než on, takže mu to nijak divné nepřijde. Jako u Brigitte. "Vypadáš klidně." Toje postřeh hodný mistra. Možná tím chtěl říct něco ve smyslu, pááni, ty se mě nebojíš? Jsi jedna z prvních, skvělé. Sleduje, jak se shýbá pro kytičku a zase narovná hlavu. Začalo by ho zanedlouho nepříjemně bolet za krkem a o to nestojí. Pustí stéblo trávy, které do tohoto momentu držel v ruce a prohlíží si její obličej. "Jsi mi povědomá..." Vzpomněl si, kde ji viděl, ale jak se řekne to blbý slovo? Apa... Apat něco... "Nebylas v apatyce?" Otáže se a díky jeho hlubokému hlasu by to možná znělo až vážně, ale spíše ho to zajímá a cvičí si pamět.

Chvíli ho jen tiše sledovala, nic neříkala. Byl to záměr, vždycky byla za tichou myšku, co se jen propletla pod nohama a nikdo si jí nevšiml. Pro ni to byla v určitém směru výhoda, ačkoliv co se jejích vyhlídek do budoucnosti týče... Inu, který muž by si přál na pohled tak nezajímavou a nevýraznou slečnu? Uklidní rozbušené srdce, tak, jak to jenom jde a neodpustí si poznámku o tom, že by měl muž brát větší ohled na své zdraví. V tomto období byla přeci jen u všech imunita značně oslabená, ačkoliv se to týkalo především těch křehčích typů. S nezájmem se následně skloní k malé květince, která taky nepatřila mezi nejsilnější. Jak by taky mohla, vždyť už bylo venku skutečně místy velké chladno. "Hloupost," zašvitoří s potutelným úsměvem na rtech. Rozhodně se nechovala jako stydlivá mladá dívka. Spíše jako někdo velmi drzý, ačkoliv mohl být on sám vychován jinak. Znala všechny společenské mravy, dokázala se držet přísné etiky, ale někdy zkrátka... Se to nezdálo důležité. "Jsem lékařka, je mou prací myslet na ostatní." Ačkoliv se za to neměla ráda. Lidé zde jí už tolik ublížili. Ani trochu by je neměla mít ráda, neměla by jim pomáhat, ale její duše... To Světlo v ní zkrátka muselo. Jako odpověď se ozve jen tichý smích. "Vypadat a cítit se jsou dvě rozdílné věci," přijde s novým upozorněním jako správná rozumná dívka. "Projev strachu je však většinou ku škodě." Že by se ho nebála? Hloupost. Byl to úplně cizí muž. Jen ta představa je nebezpečná, realita zrovna tak.
Světlé oči zvedne jeho směrem, příliš z tváře však zkoumavé drzé oči nezachytí. "Se vší pravděpodobností ano," mile se na něj usměje a slabounce kývne, čistě z jakéhosi prapodivného nutkání, zřejmě se týkající její výchovy. "A vy? Jste jeden ze zdejších tajnůstkářů, co se skrývají za černou kápí. Tak, aby všichni jen trnuli při pohledu na vás. Jste snad lovec, pane? Lovec zla?" Musela se zeptat. Napadlo ji to už při prvním pohledu na tak tmavou postavu. Jen někteří se i při konverzaci skrývali před ostatními. Nejspíš to měli v popisu práce. "Matka mi o nich vyprávěla," doplní tiše, úsměv neustále na tváři, jako by se uvnitř ní vůbec nic nedělo. Byla to dobrá herečka, zároveň však bylo vždy jen otázkou času, než vyletí ze svého místa a začne jednat. Byla by mu sama nekompromisně kápi sundala, ještě však nepřišel správný čas. A třeba tak učiní on sám.

Sleduje ji. Je to lékařka, prý. To v týhle době mohly být i ženský doktorky? Aha? Tak vtom případě nechápe feminismus, když... Ne to je jedno, nebude se tím zabývat, potože by myšlenkami skončil u dívčích zápasů v bahně a ... to nejspíše není vhodné pro tuto chvilku. "Hele, zpomal, říkáš na můj vkus moc divný věci závratnou rychlostí." Vztáhne ruce před sebe, aby jí nazančil, že má vážně zpomalit, že jeho mozek nepobírá tu spoustu (pro něj) nesmyslů, které toto děvče vypouští z úst. Je dost drzá, ale to mu nevadí, alespoň mu hned neplácá před ksichtem s tím, že je to děsivej maník.
Zeptá se ho an to, co on je zač. "Jsem někdo, kdo doufá, že se tu dlouho nezdrží a brzy se dostane domů, takže nemám v plánu se tu nějak extra bratříčkovat." Ušklíbne se. Opravdu by ted rád seděl u krbu se sourozenci nebo jenom u televize s flaškou piva. I tam by se cítil více familiérně než tady. V tomhle pustém... sychravém a ošklivém počasí a celkově zemi. Vždyť on ani neví, kde to vlastně jsou. Nu což. "Jistě Ti řekla spoustu věcí, pouč mě. Nejsem tu tak dlouho, takže si musím zjišťvat informace." Upřímně je mu trchu jedno, jestli mu to řekne nebo ne. Jen chtěl rzvést trochu hovor, protože jinak by mu z toho povídání sám pro sebe (což začal dělat často, protože se nudí) hráblo.

Ne vždy o sobě říkala, že je lékařka. Mohla to říkat, mnohokrát už asistovala své matce a od její smrti dokonce pracovala na jednom z těžkých případů spolu s jedním ze zdejších velmi dobrých doktorů. Myšlenky však přetrhne jeho zmatení, sama tedy nasadí zmatený výraz a s velkou radostí mu ho opětuje. "Neřekla jsem nic divného," tvrdohlavě prohlásí tichým hlasem, jen aby dala najevo, se ona si rozhodně nic líbit nenechá. Navíc ho neznala, nedokázala potom určit, jak přesně se k němu má chovat. Kdyby alespoň tušila, z jaké společenské vrstvy pochází. Ale zůstával jejím očím nadále skrytý, jak svým vzhledem, tak původem a povahou.
Jaká to tajemná odpověď, prolétne jí hlavou, s níž následně zavrtí. Nebude se ptát, jen přikývne. Nemůže na to nic víc říct. Žádná jízlivá poznámka, ale ani žádné pochopení. Jako obvykle. "Pocházíte zdaleka?" Pak si však uvědomí, že to se svou drzostí už skutečně někdy přehání a rychle dodá: "Smím-li se zeptat, samozřejmě."
"A vskutku, řekla mi toho hodně. Jen..." Jak ze sebe jen udělat ublíženou holčičku? Jednoduše. Bylo to vlastně ještě jednodušší než odvar na dobrý spánek. "Jen... To nic. Nemluvila o nich příliš dobře, bála se jich. Měla proč, to oni se zasloužili o její smrt." Jako by se nic nedělo. Jen úsměv zmizí, bolest však jde vyčíst jen z očí, z tváře nikoliv. Ale uvnitř? Někdo právě vrazil do jejího srdce něco velmi, velmi ostrého. "Ale říká se, že činí jen dobré věci." Ret je uvězněn mezi spodními zoubky, dívka vstane od posledního květu a udělá krok blíže k muži. Na tohle měla vlastní názor. Její matka nic neprovedla. Nikdy. Jen chránila. A jak že se jí to odvděčili? Jistě, jak jinak.

Když řekne, že neřekla nic divného, tak se jen ušklíbne. Je rád, že to přes kápi nevidí. Podle něj říká spoustudivných věcí, ale to on jistě podle ní totéž.
Na její prosou otázku přikývnee. Líbí se mu ta jednoduchost. Jednuché otázky, an které se očekává taktéž jendoduchá odpověď. Takovýto rozhovor někým cizím mu vyhovuje. Něco jako křížový výslech. Ona položí otázku, on odpoví a tentokrát pokádá otázku on. "Zdaleka." Jeho ton hlasu je neustrální, an nevím, jak má toto slovo pronášet. Se steskem? Zlobou? Neví. "Žiješ tu celý život?" Opáčí taktéž otázkou a sleduje ji.Předpokládá, že ano, takže to je pouze formalita. Kdyby byla z jeho doby, jistě by mluvila jinak a chovala se jinak... A možná by mu byla i sympatičtější. Neví, jaký si na ni má udělat názor. Třeba to z konverzace vyplyne.
Poslouchá ji a nakloní hlavu na stranu. "Zvláštní lidé." I on je zvláštní a divný. A jestli dobře pochopil, její matka byla čarodějnice a on je? Lovec. Říkat jí to nebude a nechá ji ve sladké nevědomosti.Nepřijde mu důležité jí říkat něco takového. Navíc je ot ještě pískle, takže by jí tahle informace byla jistě na nic. "Co je dobré a co špatné... To je otázka, ale nechce se mi na ni hledat odpověď." Pokrčí rameny a sleduje, jak k němu udělá krůček, aby sebrala kytku. "Sbírráš tu květiny často?" Cce odvést téma někam jinam, protože by se do toho jistě zamotal.

Kývne na souhlas. Není tu určitě zase až tak dlouhou dobu, jinak by si černé siluety všimla určitě i v dětských letech. Často jen sledovala lidi, jejich oči a to, jak se chovali. Za tím vším byl nějaký příběh, každý měl ve svém životě štěstí a neštěstí a přesně v tomto ona tak ráda fantazírovala. Nikdy se na toto nezeptala, nechtěla si zkazit své iluze o některých zdejších. "A mohu se zeptat, proč jste zde? Působíte, že to nebyla tak úplně vaše volba." Nedivila by se mu. Kdo by do tohoto kraje zavítal dobrovolně? Snad jen její matka tehdy, ale ona měla právo. Chtěla se tu cítit jako doma, chtěla jednoduše někam patřit i s tím, jaká byla a tohle místo se zdálo dokonalé. Předtím, než jí věnovali jednu ze zdejších oprátek. "Ne. Jsem tu pouze sedm let. Má rodina je původem z Britského království." Netušila sice, jak moc se vyzná v mapě a v objevených světadílech, ale bylo lepší to říct na začátku. Předpokládala, že by se na to zeptal sám.
"Všichni jsou." Všichni jsou divní, jen někteří jsou divní spolu a jiní zase divní úplně jinak. Těžce se to vysvětlovalo, ale ona sama tomu rozuměla. Snad proto, jakým snílkem ve skutečnosti byla. Podobné myšlenky a ústupy z reality ji skutečně nejvíce bavily.
Jenom se ušklíbne, odpovědi se mu na toto nedostane. Kdyby ano, rozběhla by nejspíše hádku a o to skutečně nemá zájem. Nebrala to však jako urážku matky, to ne, vůbec, přesto ji ta věta zabolela u srdce. Ona nemusela nechtít hledat odpověď. Ona ji znala. Jiní ne a jelikož se jim hledat nechtělo... Ne, stop. Stejně by ji odsoudili. Vždyť její matka byla skutečně čarodějnicí. Stejně jako Luna.
"Vzhledem k ročnímu období jsem tu nejspíše naposledy, ale jinak často," mírně se usměje a rozhlédne se kolem. Košík přitiskne k hrudi a položí na něj i druhou ruku. Jazyk naprosto nepatrně navlhčí spodní rtík, aby nebyl tolik suchý, vzápětí na něj však dolehne studený vítr, což zapříčiní malé zachvění celé její drobné osůbky. S veškerou posbíranou hrdostí zvedne pohled jeho směrem. "Smím znát vaše jméno, pane?"