Okolí Salemu

Nad její otázkou se zamyslí. Co jí má odpovědět? Neví, co by si měl vymyslet, tak jí řekne pravdu, ale ne celou. "Jsem tu, protože jsem neměl na výběr." A jiné odpovědi se od něj asi nedočká,jelikož by musel tak neskutečně přemýšlet nad odpovědmi, že by se raději otočil a odešel. Ještě by pak byl on za toho divného a třeba by ho měla za pravou ruku nějakých temných sil.
Britské království? Nemyslí náhodou Vekou Británii? Asi určitě, troubo. "Je tam pěkná krajina?" Leckdo by se možná zajímal o to, kolik se tam vydělává, kdo tam vládne a různé jiné věci, ale jeho nezajímají čísla. Chce si tu krajinu představit a třeba mu ji dokáže nějak krásně popsat, jestli si ji pamatuje.
Přikývne, když řekne, že jsou všichni divní. On nní výjimkou. Byl by divný, i kdyby nenosil tu kápi. Teda, alespoň si myslí, že by byl divný. S tou kápí se cítí bezpečněji...
"Skoro bych zapomněl, že je podzim..." Pronese mimoděk a sleduje její úsměv. Opravdu neví, jaký má mít z téhle osůbky dojem. Je zvláštní a zároveň tak čistá. Neunikne mu záchvěj, který byl jistě způsoben chladným poryvem větru. Zahledí se na ni. "Je ti zima... Chceš... Uhm..." Zamračí se. Chce to formulovat nějak,aby nevyzněl jako pedofil nebo tak něco. "Chceš půjčit plášť? Sama jsi říkala, že je chladno..." Dodá ještě. Proč je tak 'milý' na drobné dívky? Snadz a to může stesk po jeho sestře. Vzápěí se představí. "Jsem Jack." Podrbe se na ruce a otázku jí opětuje. "Tvé jméno?"

Zamyslí se. Nechtěla se ptát víc, velmi dobře znala různé reakce lidí a on vypadal, že nemá v plánu ji do krajů svého života zasvětit. Ale nestěžovala si, ono to nebylo zase až tak podstatné a jestli někdy bude, věřila, že jí to řekne sám. Třeba příště, pokud budou mít ještě tu čest. Nedělá jí problém říct o své minulosti, dokonce o ní mluví ráda - ráda vzpomíná na svůj domov, na všechnu tu přírodu, kterou poznala, neboť díky otcově práci jako jedni z mála velmi cestovali, dokonce i ráda před ostatními vzpomíná na svou matku, Eustacii. Nebylo hodnější ženy, snad proto ji podezřívali. Inu, teď už to bylo přeci jedno. "Je to stejné jako všude jinde," upřímně se usměje. Tehdy se jí to zdálo jiné, jenže když se nad tím člověk zamyslí, problémy jsou všude. Zlo je všude. Vždy bylo, vždycky bude. "Ale ano. Ano, především severní krajiny jsou nádherné."
Opravdu už jí bylo chladno, avšak při jeho otázce, zatím neúplné otázce nakloní nechápavě hlavičku na stranu. Snad jen proto, že netušila, co by ho mohlo tak vyvést z míry. Když jí však nabídku už rozhodnutým tónem vysloví, krátce přikývne. "Nejsem si jistá, zda je to vhodné, ale... Ale byla bych moc ráda," přikývne k souhlasu a nad představou teplejšího pláště jí koutky cuknou směrem vzhůru.
"Velmi mě těší, Jacku," drobná to úklona, převzatá z výchovy jejího otce. Ten si opravdu potrpěl na dobré vychování, a ačkoliv ji miloval, v jeho přítomnosti by se nejspíše chovala úplně jinak. Ale to v této době přeci nebylo nic neobvyklého. "Já se jmenuji Luanna." Nejprve se zarazí, kdo ví, zda bylo dobré mu své pravé jméno říct. Navíc... Bylo zvláštní. Jenom to jméno mohlo být činitelem v pochybnostech o jejím původu, pokud byl Jack skutečně lovcem čarodějnic. K tomu všemu její matka... Kdo ví, zda už na ní neměl spadeno jako na další oběť městské oprátky...

Poslouchá ji. U nich ve městě nebylo moc příležitostí jít od přírody a navíc, ani v přírodě nebylo tak krásně jako v Anglii. "Musí to být krásné místo." Te\´d možná zní jako bačkora, ale šechno mu přijde příjemnější než tenhle les, který ho naplňuje respektem vůči pokřiveným stromům a trochu dokonce klidem.
Přikývne. "Na." Řekne jednoduše a nejprve si sundá kápi. Poté rozváže plášť a zelené oči se zahledí na drobné děvče. Dojde k ní blíž a přehodí jí plášť přes záda. Zase ucouvne, aby byl tak nějak v uctivé vzdálenosti a sleduje její úsměv. Upraví si svršek tak, aby nebyl vidět ani jeden z jeho řetízků a také rukávy, aby čirou náhodou nevykouknul kožený náramek od Jimmyho. Není zvyklý si na veřejnosti sundavat plášť celý, ale... Tomu děvčeti bla zima a... je to ještě dítě, přeci ji nemohl nechat nachladnout. Podrbe se trochu nervózně na temeni hlavy. Cítí se bez pláště strašně zvláštně. Zranitelně.
"Mně taky, Luanno." Jestli si tohle jméno zapamatuje, bude borec. "Zvláštní jménno, ale pěkné." Nebylo obvyklé a Jackovi originalita nevadí. Ba naopak.
"Už je Ti teplejc?" Zeptá se po chvilce a doufá, že ten plášť aspoň něčemu pomohl.

Byla pravda, že tohle nepatřilo mezi ta nejkrásnější místa v celém širém světě. Bylo tu více temna než světla, ale právě to se nejspíš zdálo některým tak krásné. Někteří po tom možná toužili. Možná si neuvědomovali, jak se dobře se mají ve své zemi a toužili navštívit tomuto podobné místo. Nechápala... Ale tohle ani chápat nemusela. "Je to krásné místo, opravdu. Stojí za navštívení, až se vám podaří se odsud dostat," přitaká jeho slovům s takovou tou jistou a krásnou vyhlídkou do budoucna, co slibovala nejrůznější možnosti. A kdo ví, třeba se odsud nikdy nedostane. I ona by chtěla pryč, ale... Vždycky je tu nějaké ale. Vždycky.
Zaujatě zkoumá jeho tvář, na níž má teď mnohem lepší výhled. Světle zelené oči najdou ty jeho, jsou hned o několik odstínů tmavší než její. Možná do nich kouká trochu déle, než je nutné, dokonce i ve chvíli, kdy k ní přijde blíž a přehodí před její záda svůj plášť. Zkrátka z něj svůj pohled nespouští. A až příliš si ho uvědomuje, vzpomene si na slova matky, jak jí říkávala, že to lidem přijde divné a že se to nedělá. Snad proto pocítí potřebu se omluvit. "O-omlouvám se." Snad poprvé v tento den projeví nejistotu. Neprojevila ji při prvním pohledu na něj, dokonce ani při kroku, který k ní učinil, aby jí půjčil svůj plášť... Ale při jednoduché vlastní chybě se tomu zkrátka nešlo vyhnout. Hlas o dost zjemní, maska je na chvíli odložena, ale jen na pár nepatrných vteřin. Teď už se zase zdá všechno v normě. "Děkuji vám," pokývne hlavičkou v malém úkolu a uchopí vrchní lem pláště, aby se mohla více zachumlat.
"Většina zdejších mi říká Luno, pokud budete chtít," pokrčí ledabyle rameny s touto nabídkou.
"O dost," usměje se s tichým vděkem v očích. "Vidíte, nejsem jediná, kdo myslí i na druhé," připomene si a zvědavě se rozhlédne kolem. Vypadá to, že všichni už zalezli do tepla.

Přikývne s drobným úsměvem. "Jednou jistě ano." Tak rád by tomu věřil, ale z jeho hlasu jdou bez problémů vyčíst pochyby a dal by se tam najít i smutek? Když má čas, tak jen zavře oči a v myšlenkách se vrací zpět. Nebo vytáhne mobil a zírá na něj, jako kdyby se měl rzezvonit. Když pomine fakt, že je vypnutý a tady stejně není pražádný signál. Proto ho má strčený v tašce v pokoji, kam chodí jen on. Také si ho pečlivě denně zamyká.
Všimne si jejích světle zelených očí a také toho, jak si prohlíží jeho tvář. Potěší ho to a vůbec mu to není proti srsti. Lichotí mu, že je na jeho tváři cosi zajímavého, co stojí za zkoumání. Její oči se vpíjí do těch jeho a když se nakonec omluví, jen se usměje. Ta změna v jejím chování ho trochu potěšila, protože chvíli cítil i to, že se chová příjemněji a ne tak odměřeně a přímočaře. V nějakých ohledech je přímočarost dobrá vlastnost a v některých zase otravná. Sleduje, jak se chumlá do pláště a podrbe se na krku. "Nemáš zač." Odpoví takřka okamžitě a trochu nervózně se rozhlédne kolem sebe.
Zamyslí se. "Myslím, že si to i líp zapamatuju." Přizná a zvedne pohled k obloze.
Pousměje se. "To jsem rád." Sklopí na chvíli hlavu i pohled a podrbe se na ruce. Když řekne, že není jediná, která myslí i na druhé, tak se na ni podívá, trochu zmateně pootevře ústa a podrbe se opět na temeni hlavy, "Mno..." Trochu ho zarazilo, že jí ukázal i něco ze své druhé stránky, kterou se tak pracně snaží skrývat. Ona není zas tak malá, aby s ní mohl mluvit jako s malým dítětem,ale asi ne zas tak velká, aby na ní dokázal být protivný. "Každopádně... Budu muset jít." Řekne, když se vzpamatuje. Vzhlédne k nebi. "Pro plášť si přijdu zítra předtím, než budeš zavírat." Doufá, že to ve městě nebude tolik lidí a beztak... Si asi půjčí plášť Gregoryho. Vážně se bez něj cítí divně. "Tak dobrou, Luno." Věnuje jí ještě jeden drobný úsměv a pak rázným krokem zamíří pryč.

Sama v to doufala. Ostatním většinou přála jen to nejlepší, ačkoliv to dle všeho bylo nebezpečné. Bylo jen otázkou času, kdy ji začnou obviňovat jako její matku a pak se možná, stejně jako ona, nedobrovolné smrti nevyhne. A nebylo to lepší? Raději by se byla přiznala, než aby trpěla na nějakém vyslýchacím místě, či kam je to vlastně vodí. Nechtěla si to ani představovat.
Nemůže si pomoct, musí ho zkoumat, musí najít jeho oči a pak dopodrobna prozkoumat jeho tvář. Chtěla si ho zapamatovat a takto to bylo nejjednodušší. Navíc byla zvědavá a její přímočarost ji nedržela zpátky, nedokázala to. A tak na něj dlouhou chvíli jen koukala, až stačilo jen málo k tolik zaujatému gestu v podobě pootevřených rtů. Sama pohledem brzy uhne a nechá skrze sebe proklouznout to, jaká v koutku duše skutečně je. Nevinná, červenající se a rozkošná. I to poslední slovo bylo pravdou, ačkoliv ho tak nerada slýchávala. A tak se raději vždy úspěšně schovala za mnohdy neprobouratelnou zeď. Ale teď to nešlo. Její chyba.
"Ano, je to jednodušší," přitaká mu a už teď si ho zařazuje do škatulky těch, co ji budou pamatovat spíše takto. On jí totiž každý říkal nějak jinak. Někteří celý jménem, otec jí snad nikdy neřekl jinak než Anno a pro většinu zdejších byla skutečně jen Lunou. Vskutku zvláštní jméno, kdo ví, zda je pravidlem, že musí být čarodějnice jakýmsi způsobem odlišné. Jako její mladší sestra. Dodnes netušila, zda Oriane v sobě skrývá to stejné, jako ostatní ženy v její rodině. Doufala však, že to brzy zjistí. Chtěla svou mladší sestru před vším uchránit.
Sama přikývne k souhlasu. Už měla být nejspíš dávno doma. Otec se za chvíli vrátí z návštěvy starého známého... Jak jen vysvětlí cizí mužský plášť u nich doma? Bude si hold muset nějak poradit.
"Dobře, přijďte si pro něj, předám vám ho," špitne a tak trochu zamyšleně se usměje. Je vidět, že už je myšlenkami zase někde trochu jinde. Stihne však bez problému zareagovat. "Dobrou i vám, pane. Jacku," dovolí si ho ke konci oslovit jeho jménem, jako by snad na to měla právo. Ale což, svět se nezboří, no ne? Určitě ne kvůli ní. A pak? Pak už se jen stačí vydat zpátky domů.

Vstal jsem brzo ráno, protože mě vyrušili vrány. Byl podzim a vlaštovky odlétali do teplých krajin a vrány se zase vracely zpět. No, ale když už jsem vstal, tak jsem se šel podívat na moji zahrádku. Podívám se na ní a vyrostla mi jedna malá dýně a dvě mrkve. No trochu jsem byl nadšený, ale zase jsem nebyl moc nadšený, protože toho nebylo moc. Možná to bylo maximálně na oběd, ale stejně by jsem se moc nenajedl.
Schoval jsem si to do spíže a šel jsem okopávat pole, protože byl už docela čas. Došel jsem k poli a začal jsem s tím. No dnes jsem asi neměl moc štěstí, protože se mi zlomila motyka sotva jsem kopl s ní do země. "No to si ze mě děláš srandu." řeknu si naštvaně. Moc jsem to neřešil. Seberu železný konec a dřevěnou rukojeť a dojdu si pro další a pokračuji dál v okopávání. Netrvalo mi to moc dlouho, protože to nebyl nijak velký pole.
Schovám motyku a jdu si pro chléb k snídani. "No, je to trochu suchý."
Dnes mám náladu na procházku po lese. Dojím svůj chléb a přezuji si boty.
Vyjdu ven a zamknu si můj malý dům. Dojdu k lesu a začnu se jen tak procházet. Ušel jsem menší kus cesty a sednu k pařezu. Zaposlouchám se do zvuku přírody a dívám se na nádhernou oranžovou barvu stromů a padajícího listí. Když v tom uslyším prasknout větev. Podívám se kolem sebe a nikde nikdo. V tom zahlédnu laň. "Aha." řeknu si potichu, abych ji nevyplašil. Opatrně vstanu a pokračuji dál.

Cesta do Salemu. Kdybych ji měl popsat, tak bych řekl jediné.. cesta do pekla. Nejenže lidi o tomhle místě mluví jako o ďáblovu místu, ale také ten les. Nikdy jsem nebojoval a tak jsem bezbranný jako dítě. Jediné co slyším je ten hlas. Hlas v mé hlavě, který mi říká, že všechno je v pořádku. „Sklapni už.“ Poznamenám k sobě a rozhlížím se kolem. Město bude nedaleko. Vím to. Cítím to v kostech, ale až tam dorazím, tak hlavní práce teprve čeká. Musím zajistit všem ovečkám podporu. Nikdo nesmí trpět a všechno zlo musí být očištěno ohněm. „ Té slova jsou velká, ale ty na to nemáš.“ Uslyším ten hlas z mých úst. Je to on. Ten démon. Richard. Neodpovídám mu, neboť i jeho to omrzí a bude klid. Vím to. Sevřu dřevěný křížek na mém krku. Žmoulám jej mezi palcem a ukazováčkem a oddechuji. Jsem hladový. Když mi na cestu dali jen bochník chleba a vodu, myslel jsem, že se Richard probudí. Bezvěrci. Krmě na stolu, jenž předtím hostil smrt nevinných. Nikdy bych nedopustil, aby se to stalo. Proto se musím dostat do toho Salemu. Stůj co stůj.

Toulky o samotě, to je pro něj snad nejlepší volba v tomto městě. Ač je tu krátce, velice krátce...nelíbí se mu tu. Pohledy lidí, šuškání to není nic pro něj, raději by slyšel urážky a nadávky, než tohle. Pro něj je lepší vpálit to mezi oči než šuškat si, ani on to nedělá. Řekne vám svůj názor na rovinu bez nějakých okolků a váhání, a vaše reakce je mu ukradená. Ticho, jen šum stromů. Na pročistění mysli, perfektní lék. Je pravda, že je rád ve společnosti ale nikomu neuškodí trocha samoty. Ač město není rušné, tak je toho na něj moc. Byl několik let mimo lidi, a sem se dostal náhodou, teprve si zvyká na město, na lidi.Zarazil se a upravil si černý dlouhý kabát, kápi měl složenou na ramenou. Kabát byl odlišný od těch co na něm, můžete vidět každý jiný den. Neměl rukávy, místo nich byli ty od černého cosi. Nejspíš něco připomínající košili, na předloktí jako vždy přitisknuté nátepníky ke kůži. Christian zabraný do myšlenek, je vcelku málo povšimnutelná osoba. Většinou stojí a nehýbe se.

Bylo to tak, jak jsem si myslel. Ztratil jsem se. Všechny ty stromy a křoví. Všechno to vypadá stejně. „ Svatý zachariáši.. ukaž mi cestu temnotou, jenž mi brání v postupu mé cesty. Nechť mě nebeští andělé provázejí a dají znamení cesty." Přivřu oči a sepnu ruce k sobě. Jedním pohybem hlavou si nechávám spadnout kuklu z tváře. Sleduju nebe a tiše odříkávám modlitbu. „ Svatí ti nepomůžou.. musíš jít sám… přemýšlej. Kde jsou lidi a světlo, tam bude tvůj cíl.“ Zase ten démonský chlast. Lidé, jenž by ho slyšeli, by řekli, že je identický s mým, ale ne, Je to on.
Má pravdu Zpropadenec jeden. Dokončím motlitbu s pokřižováním se a vydáním prvním směrem, jenž jsem pokračoval. Kněžské roucho a pevné body. Tak bych se dal popsat. Roucho s kapucí, převázané jediným silným provazem. Musím učiniti pokání, když nechávám Richarda takhle jednat. Ale ne teď. Cesta boží mi ukáže cestu, nebo někoho, kdo mě zpátky na ni navede.

Donutilo jej hnout se, až zašustění porostu. Ohlédl se odkud ten zvuk šel, povytáhl obočí ale byl to spíš zájem než udiv. Podíval se na druhou stranu a také nic. Možná jen zvěř.. Pomyslel si, každopádně se tím nenechal moc rušit a vydal se opět na svoji nenáročnou vycházku po lese. Že by byl dobrodruh? Valně o tom pochybuje i on, vydrží jít celkem dlouho..ale ehm, dalo by se říct, proč to dělat když si může sednout a nudit se nebo číst si. Sledoval okolí, ale i cestu před sebou. je pravděpodobné že zabloudí, ale aspoň bude veselo. Nadechl se, byl to hluboký nádech. A hle..opět ty zvuky.
K jeho zjištění to byli kroky. Christian není strašpytel, takže tam tak stál a díval se před sebe než zahlédl dobré tři metry před ním osobu,muže. Nemohla to být žena? Zamručel v myšlenkách, které se ubíraly jiným směrem než by jste očekávali.Narovnal se a prohlížel si osobu, jeho tvář měla kamenný výraz. Strnule na něj hleděl je s pohybem ramen při dýchání. ,,Hle..'' Procedil mezi zuby.

Člověk. Náznak civilizace, nebo alespoň jediné světlo v naději. *Nebo obyčejný poustevník. Když ho zabiješ a okradeš, tak budeš mít jídla na delší cestu.* Zní mi v hlavě Richard. * Poradí ti, zeptej se ho.* Radí mé myšlenky vlastní. Hlasy se stále překrývají, ale já se nedám. „Pan bůh s vámi cizinče, kudy se zde dostanu do Salemu?“ Zeptám se ho a pokusím se o úsměv. Proč jen se s někým takovým vybavuji. Slušnost nezná a zaslouží si trest. Ale nebyl jsem v pozici, kdy bych si mohl dvakrát vyskakovat. Rozhodnu se proto pro svou roli kněze.
Při bližším dalších několika kroků směrem k němu, lze spatřit mou dřevěnou hůl na zádech, jenž není nikterak účinná zbraň, ani nástroj, ale na podporu vždy pomůže. Byl jsem zvědavý, co chtěl ten muž doříct. Možná to bude ještě zajímavý den.

Christian nezaujatě přešlápl z nohy na nohu. Uchechtl se ale držel jazyk za zuby, normálně by utrousil ihned poznámku. Ale, že tato tvář mu nebyla povědomá tak mlčel. Mírně přivřel oči a sjel si jej od hlavy k patě, že by čekal ono nebezpečí z lesa a ne tohoto kněze?
,,Hm, ztratil jste se?'' Prohlížel si jej, ano odradila jej jeho věta o Bohu, pro něj to nic není ale i tak to nerad slyší. ''Do Salemu, kdo by tam v této době chtěl..'' Prohlásil si ironickou radostí. ''Město se nachází pár metrů za těmi hustými stromy, stačí jimi projít a neztratit se...'' Uchechtl se na oko výsměšně, ale sám si nebyl jist zdali se vrátí. Upřímně, umřít jako jeho otec nechtěl. Tedy teď není zima, ale i tak. Zlomit nohu si můžete i o kořen a kromě tohoto cizáka tu nikdo není, a nejspíš by ani pomoct nechtěl. I kdyby mu to onen muž nabídl. ,,Co vás sem vede?''

„Ano.“ Otáži mu stejnou notou. Prohlížím si jej zvlᚍ nepříjemným pohledem. „Salem je místo prosycené zlem, jenž musí být spáleno v ohni pekelném.“ Řeknu zcela chladným tónem. Zvlášť podivné na tom je, jak se potutelně uchechtnu. „Byl jsem zde poslán, abych bojoval ohněm proti ohni a znovu obnovil víru, která v tomhle místě chybí. Víru tak silnou, že všechny bytosti pekelné zde nemohou mít jinou možnost, než zemřít.“ Mluví m odhodlaně a i v očích mi hrají pekelné plamínky. *KroŤ se, nebo můžeš i umřít. * Prohání se mi hlavou. * Zabij ho a obětuj, že se takhle odváží ostrým jazykem k tobě mluviti.*
Rozhodnu se neposlechnout ani jeden. Pousměji se a snažím se být dál přívětiví. „ Byl jsem zde poslán za náhradu místního kazatele, který skonal, dle všeho zabit černou magii, nebo za záhadných okolností, ale jen démoni ví, kde je pravda.“ Kouknu se směrem, kterým jsem tušil, že by tenhle zpropadený les mohl končit, ale nemohl jsem odejít teď. Tenhle cizinec mě zajímal.

Christian se změnil, tvářil se zamlkle ale cukali mu koutky. No dobře, chtěl se začít smát jen mu to zatím nepřišlo vhodné. Bylo by to od něj mocinky zlé, on není zlý jen..fajn je to parchant. Nakonec se usmál a navlhčil lehkým olíznutím rty než něco řekl. ,,Aha...'' Čekali jste víc? No tak co chcete když se mu v hlavě honí myšlenky typu Je padlý na hlavu? Či Ten to teda zabil... Jo, jo..Boha nemá rád. I když ani jeden tomu druhému neleze na píseček. Mírně se uchechtl. ,,Tak to abychom slavili..'' Dodal a znechuceně se ušklíbl. Poté se tvářil zase neutrálně a sledoval ho. ,,Aha, o tom nevím. Je pravda že jsem zde krátce.'' No ovšem vykecej mu vše, proč by také ne. Ale není to nic důležitého, aspoň by jej nemohli do toho zatáhnout. Že by mohl třeba za smrt toho, kněze.
Založil si ruce na hrudi a přešlápl o trochu blíž k němu. ,,Že s vámi někoho neposlali, když jdete jako náhrada za kněze.'' Ušklíbne se a prohlíží si jej. ,,Tak ať se vám tu líbí..'' Pousměje se.