Okolí Salemu

Malé hubené děvče, už od prvního pohledu nepatřící do tohoto světa, se hnalo ledovou mlhou v tlustém světle modrém svetru a obyčejných černých džínách. Hnala se mezi stromy, přeskakovala v černých plátěných keckách nízké keře a větve, oči vytřeštěné dokořán a plné slz. Sama neměla vůbec ponětí jak dlouho nebo kam vlastně běžela, ale nohy odmítaly zastavit. Poháněny adrenalinem a strachem byly k nezastavení, což se ale během malé chviličky změnilo.
Žena tvrdě přistála obličejem ve sněhu, celá se chvěla a snažila se popadnout dlouho ztracený dech.
„Proboha…“ Zasýpala a převalila se na záda. Zírala na zamračené nebe, sněhové vločky jí padaly do obličeje a pomalu si začínala uvědomovat, že venku mrzne a dost možná už je někde hodně daleko od auta. Zmateně se vyhrabala na nohy a rozhlédla se kolem.
Nepoznávala to tu. Připadal si jinde, jako kdyby to snad ani nebylo okolí města, kde ještě před deseti minutami byla, děsilo jí to, něco tu bylo moc moc špatně. Zachumlala se do svého svetru a od úst jí unikl obláček páry. Znovu se otočila kolem své osy, zkoumajíc okolí kolem sebe. Najednou jí došlo, že mlha, kterou ještě před chvilkou běžela, zmizela a nebyla nikde v dohledu. Takže jí utekla? To znamenalo, že běžela mnohem déle než si původně myslela. Pomalu se vydala po svých stopách zpět k místu, kde si myslela, že měla auto. Tiše si pro sebe broukala AC/DC a třela si ruce, které křehly a začínaly ztrácet svou původní barvu jako pokaždé v chladném počasí.
„Cože?“ Zamumlala sama pro sebe, když její stopy ve sněhu zmizely. Byla si jistá, že šla tudy. Nebo spíš… téměř jistá. Ztratila se? Nemohla… vždyť ten velký strom u cesty, kde zastavila, si pamatovala, jenže teď tu nebylo nic. Žádné stopy, ani auto, ani vyasfaltovaná posolená stezka, kterou sem před chvilkou přijela.
„Co?“ Zeptala se znovu sama sebe a bez hnutí stála uprostřed místa, kde stával její dopravní prostředek. V hlavě si přehrávala všechno, co se odehrálo, od velké hádky s přítelem, přes útěk až po útěk před něčím, co si byla jistá, že jí pronásledovalo. Hlava se zaplnila možnými scénáři, ačkoliv žádný z nich nevysvětloval situaci, ve které se ocitla.
„Je tu někdo?!“ Zvolala do zimního ticha pohlcující les kolem ní. Slyšela jen svůj vlastní hlas se ozývající kdesi v dáli, ale to bylo všechno. Musela se ztratit.
Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit paniku. Přinutila svoje tělo k dalšímu pohybu a rozešla se, tak jak si myslela, směrem k městu. Muselo být vlevo od ní, tím si byla na sto procent jistá, a proto zamířila přesně tam. Jenže s rostoucí zimou, která třásla s jejím tělem, v ní narůstaly jakési pochybnosti a strach. Co když tu umrzne a sežere jí divoká zvěř? Nad tou představou se otřásla a ze zadní kapsy u kalhot vytáhla telefon. Nebyl tu žádný signál a baterie vlivem ledového počasí rychle klesala. Raději jej proto vypnula a schovala zpět na své místo. Takže poslední možnost jak si přivolat možnost byla pryč. Zbývalo jen jít a doufat.

Kap... kap... kap... To slzy si nachází cestu skrze hluboký sníh, zanechávaje po sobě drobné stopy stesku. V chladném počasí plném překrásných vloček, nad nimiž by se nejedno dítě pozastavilo a v úžasu natahovalo svou malou packu, aby zkusilo zachytit pár těch skvostů unikajících z temného mračna nad hlavou, je div, že se ony slzy nezměnily v kusy ledu nesoucí v sobě bolest dívky, jež je prolévá nad hrobem starým několik měsíců. Tehdy byla zemina ještě měkká, mnohem měkčí než dnešního rána a nebylo tak těžké vyhloubit místo odpočinku pro ztraceného syna, jemuž život vzal špatně padlý strom. Bělostný kapesníček pomáhá osušit mokré tváře a zadržet příval dalšího smutku opuštěné mladičké vdovy, která v posledních měsících a letech přišla snad o všechno - matku, sourozence, svého milovaného manžela i jeho malou sestru. Bylo třeba halit tvář do černého hávu a nosit smutek ještě po mnoho měsíců než společnost dovolí jinak. Než se opět bude moci podívat na muže jinak než s plachostí, ruměncem ve tvářích a prosbami o zachování mravů, neboť ztráta? Ano, je příliš čerstvá.
Těžký povzdech unikne ze rtů zkřehkých mrazem, hlasem se nese zajíknutí v dramatickém pokusu vyrovnat se s hraným smutkem. Oči prosycené čokoládovým odstínem na okamžik ochladnou, roky, dekády a staletí nasčítané v tisíciletí nechají pohled ztmavnout vysokým věkem a zážitky, jež tuto na první pohled něžnou tvářičku potkaly. Lidská chamraď a ty její zvyky. Myšlenka se osvobodí rychle a spolu s ní i pohled získá na znechucení, které se už už dere na rty, aby je zkřivilo v úšklebku. Na poslední chvíli se zastaví a účinek gesta, s nímž odvrátí tvář chráněnou bělostným kapesníčkem s vyšitým monogramem, působí na první pohled jako stesk po manželovi. "Jsem v pořádku, děkuji. Jen... Tolik mi chybí. Můj drahý Joseph." Který byl ještě hloupější než na první pohled. Inu krásná tvářička neznamená všechno a u něj to platilo dvojnásob. Neměl pokukovat po té bréce Margery, mohl žít déle. Vlastně... nemohl. Koutek skrytý pod zmuchlanou látkou kapesníčku se pozvedne v samolibém úsměvu, pyšná to démonka si znovu a opakovaně přehrává v hlavě scénář, jež se vyplnil do puntíku. Výprava do lesa, kdy se Joseph spolu s dalšími mladíky snažili svým rodinám dokázat, že nejsou jen rozmazlení chlapečci s měšci naplněnými k prasknutí zlatkami. Ten strom mohl spadnout na kohokoliv, ale nešťastná náhoda zafungovala vstřícněji než by se dalo očekávat a z mladého muže se rázem stal krvavý flek se zpřelámanými končetinami. Kdo by jí mohl spojovat s takovou nehodou? Tihle hlupáci kolem ní? Ty husičky, které s ní oplakávaly manželovu smrt, tváříce se, že jsou jejími nejlepšími přítelkyněmi? Tak snadné by jim bylo zlomit vaz. Stačil by jeden špatný pohyb a pak křup! Nikdo by jí nemohl obvinit, vždyť je tak něžná, tak milá a tak nešťastná.
"Necháte nás chvíli o samotě? Děkuji." Tesklivý tón se probojuje do pláčem nakřáplého hlasu, hnědé oči se zvedají, sledujíce mladé dívky po jejím boku, které chápavě přikývnou a samy se vydávají pryč směrem do města. Jen na okamžik v nich pohrává žal, jímž by srdce mladičké pozůstalé mohlo překypovat, kdyby nebylo chladnější než led. Temnější než noc a spalující než samotný lidský výmysl známý jako Peklo. V té další chvíli se potýká s lety a znechucením nad lidskou rasou, mezi kterou žije, protože ji jistá hlupačka přivolala a dala jí podobu. Pravda, tuto si vybrala sama a je to tedy i její vina, že zde stále zůstává. Na druhou stranu ji tak baví pohrávat si s křehkými dušičkami, které už už čekají na úpis výměnou za nějaké hloupé přání. Ne, že by ho splnila, to nikdy neměla v povaze. Nebyla jako jiní démoni, Thea byla... Svá. Dokonalý prototyp Shakespearovské mrchy - děvky, chcete-li. "Ach, drahý... Mohl jsi žít o tolik déle... Kdybys mě nepotkal." Úsměv překypuje medovou sladkostí, z části hraný, z části opravdový. Do chvíle než se mimika opět změní a výraz pozbyde jakýchkoliv emocí. Pohled padne na řádku hrobů křižujících hřbitov skrz na skrz, hromada parazitů na jednom místě. Všichni si jistě zasloužili zemřít a mnohým z nich do hrobu pomohla sama. Třeba támhle Blanche, která nešťastnou náhodou skončila jako její milované panenky - rozbitá pod schody, údy zkřivené k nepoznání. A drahá Imogen, matka osamělé čerstvé vdovy, co si raději vzala život - samozřejmě s dopomocí od své malé dcery. A Angus, chudáček zpomalený Angus, jemuž nebylo dopřáno, aby se dožil dospělosti. Taková škoda, že se udusil kuličkou hroznového vína, kdo to jen mohl tušit? Já. Já jsem to mohla tušit. A také jsem to tušila. Byl tak sladký, když celý zfialověl. Lidské tělo je v mnohém tak pozoruhodné. A těch zvuků, které dokázal ze sebe vydat. Symfonie pro mé uši. Radostné výsknutí je ztlumeno kapesníčkem elegantně přidrženým u rtů, aby se zvuk nerozléhal příliš daleko a nepřivolal nežádoucí pozornost.
Nebýt toho, že se ozve jiný, připomínající zvolání nějaké ženy. Tělo sebou škubne, skoro až provinile, jako by ji někdo nachytal při plánech na ovládnutí světa a bez zaklepání se opovážil vstrčit nos do místnosti. Tmavé oči přimhouřené ve snaze proniknout pohledem skrze záplavu vloček dosedajících na těžký, od prvního pohledu draze vypadající plášť sepnutý u krku ozdobnou sponou. Kapuce stažená hluboko do čela jen překáží ve výhledu a proto je rychlým gestem sňata, až se očím světa odhalí záplava kaštanově zbarvených vlasů v měkkých vlnách lemující tvář mladé ženy, spíše dívky, co se pomalým, avšak velmi zvědavým krokem snaží projít vysokými závějemi dosahujícím téměř až ke kolenům. "Ha-haló? Je-je tu někdo?" Sama Thea nedopatřením zopakuje již vyřčenou frázi, jakou užila žena hledající ztracenou cestu. Bázlivá po hlase, vyděšená a slabá. Kdyby jen někdo věděl, co se skrývá pod tou něžnou slupkou nevinného zjevu.

Mlynářka nebyla ještě tak úplně v bezvědomí, i když se jí to tak zprvu jevilo. Nestihla ani nahmatat rukojeť nože, když se čarodějnice opět začala vzpouzet a vyškubla jí lano, jímž ji škrtila, aby mohla nabrat vzduch. Potom už jen postřehne, jak si začne kousat do ruky. Postaví se, aby lépe viděla, co vlastně dělá. Pravděpodobně si snažila zuby vyrvat kus masa. Podívá se na ni s výčitkou ve tváři a následně protočí panenky. "Co to děláš? Tu ruku bude ještě potřebovat." Její hlas se podobá hlasu matky kárající své dítě, když něco provede. V odpověď se jí ale nedostalo slov, místo toho jí plivla do tváře kousek vlastíního masa a začala křičet slova, co se do Isabell vsakovala, jakoby by byla jen a jen pro ni. Dalo by se to považovat za kledbu na smrtelné posteli. Na přemýšlení o tom, co řekla, jí ale nedala moc času. Z hrdla se jí začal linout šílený smích a než si stačí spočítat, která byje, zaryje jí nehty do hrudníku. "Au..." Pálí to jako čert. Rychle ji od sebe odstrčí a ranky po nehtech se díky tomu ještě o něco roztáhnou. Na chvíli se s ní střetne pohledem a vidí oči bez špetky příčetnosti. Už jí nezbývá nic jiného, než ji dorazit. Vypadala, že by do ní stačilo jen strčit a zhroutila by se jak domeček z karet. Strčila do ní, aby spadla. Tentokrát si prvně vezme do ruky nůž a pevně ho sevře v ruce. Klekne si nad ni a chystá se jí ho vrazit do srdce, ale zaváhá. Co jí vlastně udělala? Co myslala tím, že bude zhoubou pro město? V hlavě se jí vyrojovaly další a další otázky a ona se nemohla soustředit na to, co měla udělat. Už se jí chtěla i zeptat, ale pak uslyšela, hlasitý dupot, co šel směrem od stodoly. Usoudila, že ta čarodějnice už jí nikam neuteče, tak ji nechala, jak byla a zaměřila svou veškerou pozornost na to, co se blížilo.
Když se ze stodoly vynořila, shrbená a znetvořená postava. To kdoví co před ní, je tak o dvě hlavy vyšší než ona sama. Nechce vědět, jaké výšky by ten člověk nabíral, kdyby se narovnal. Samu sebe proklínala za to, že sem nezašla jindy a lépe se na to nepřipravila. Rozmrzele se podívala k nejspíš ještě stále se smějící ženě. "Vážně? Nic většího tam třeba nemáš?" Nejradši by se tam začla vztekat jak malá nebo alespoň do něčeho kopla, ale v té situaci se nesměla rozptylovat. Tak zatla zuby a zluboka se nadechla. Už věnovala pozornost jen svému novému soupeři.

Pod nohama jí křupal čerstvý prašan a zuby jí drkotaly o sebe tak tvrdě, až jí z toho začínala bolet čelist. Kalhoty měla promočené, stejně tak kecky a skrz svetr se jí drala ledová zima. Kolem těla měla pevně omotané svoje ruce a ze všech sil se snažila pokračovat vpřed. Zastavila se, když se odněkud zaslechla dívčí hlas. Měla halucinace? Už jí zamrzal mozek a slýchala hlasy ve své vlastní hlavě? Nebo to vážně někdo byl?
„Haló?“ Optala se znovu a zamířila za hlasem, který před chviličkou slyšela. Víc už se přece ztratit nemůže, tak to mohla risknout. Odhodlaně dusala sněhem dál, než konečně dorazila na místo, odkud hlas přicházel. Zastavila se na okraji pozemku a zadržela dech. Bylo to zvláštní místo. Hřbitov, jak to tak vypadalo, soudě podle vykukujících náhrobních kamenů. Celé to místo mělo zvláštní, děsivou atmosféru, ze které se mladé dívce stavěly chloupky vzadu na krku. Připadalo jí, že tam byla mnohem větší zima než jinde, i když to už se na ní možná podepisoval ten pobyt v chladu. Pomalu se znovu zabořila nohama do sněhu a brodila se vpřed.
„Promiň?“ Zavolala tiše z jakési vnitřní úcty k mrtvým, po kterých se teď nejspíš procházela a mířila si to k neznámé osůbce, zřejmě té, jejíž hlas dolehl k uším dívky z budoucnosti. Jak se tak pomalu blížila, začínala si všímat, že to je opravdu děvče a dost možná stejně staré jako ona, možná trochu mladší. Byla hezká, uznala si pro sebe, ale bylo na ní něco zvláštně podivného, stejně jako celé tohle místo. Svraštěla čelo, když přistoupila ještě trochu blíž a všimla si teple a hlavně luxusně vypadajícího pláště. „Uhm, ahoj?“ Promluvila k ní a opatrně si jí prohlížela, zatímco na rtech vytvořila jakýsi zmrzlý pokus o milý úsměv. Udržovala si jistý odstup, stejně jako to dělala u všech jiných cizích lidí.
„To tebe jsem slyšela?“ Pronesla opatrně, jako kdyby se bála, že by se druhé děvče mohlo vyděsit a utéct. Tak nějak doufala, že bude vědět kde je a nebude stejně ztracená jako ona sama.
„Promiň, ale… nejsi náhodou místní? Já… trochu jsem zabloudila, jen… nevíš, kterým směrem je Salem?“ Modlila se k Lokimu a Gandalfovi, k Brumbálovi a všem velkým lidem, které jen její zahlcený mozek znal, jen aby jí někdo z toho zpropadeného lesa dostal. Jakýkoliv způsobem, hlavně aby se dostala do tepla živá a pokud možno i zdravá.

Tma nahrávala hororové scenérii tvořenou bludnými kořeny kamenných náhrobků, starými vrbami sklánějícími košatou hlavu tíhou let, co na jejich ramena dopadla tuto zimu obzvláště tvrdě. Květiny, které pozůstalí pokládali na chladem ztvrdlou zem, už mráz stihl dávno vysušit a vtisknout jim mrtvolný vzhled, jakého se dostane každému, kdo se nevrátí do tepla domova včas. Opuštěné místo zvěstující špatné zprávy, pro někoho útočiště před světem tam venku za bezpečím čtyř stěn prostého i bohatšího domu, pro jiné krajina plná stínů a smrti. Do prostých dřevěných křížů i zubem času ohlodaného kamene bylo vyryto nemálo jmen, některá už sešlá, dávno ztracená a nečitelná nejen pod rouškou tmy ale i díky stáří a vlivu nepřejícného počasí.
A mezi tím vším? Dívka v dlouhém tmavém plášti odstínu havranních křídel, zahalená smutkem nejen po barvě ale i v tváři, kde lze ještě zahlédnout odlesk slz stékajících v tichém proudu rovnou k chvějící se bradě. Působila dojmem sochy vytesané do hladkého mramoru, zatavená v čase, kde se jí již nic nedotkne - snad jen ruka odvážlivce, co se rozhodne poškodit takovou krásu a křehkost. Čokoláda v pohledu sleduje plaché pohyby postavy blížící se vstříc neznámému osudu - jí, dceři obchodníka, za jejíž tvářičkou se skrývá hrůza z mýtů a vybledlých stránek ochmatané Bible boží. Hlavinka zůstává nakloněná na stranu, zvědavost v očích je téměř hmatatelná, každý krok je pečlivě vtisknut do paměti, aby jím jednou sama mohla napodobit plachou chůzi oné cizinky, která Theu osloví prazvláštním slovem. Nejen to však zůstává na cizí ženě podivné, i její vzhled neodpovídá ničemu, co na první pohled mladinká dcera obchodníka s čajem mohla doposud zahlédnout. "Dobrého večera přeji." Tichoučké špitnutí opustí něžně krojené rty zrudlé mrazem, tolik lákavé k polibku. Sotva však touto doposud neznámou osobou. Pozdní večer nahrává démonce do karet, tmavé oči sledují každý pohyb, každé gesto vypovídající o ztracenosti této mladé ženy. Ztracená, tak krásná malá hračka. Je tak slaboučká už od prvního pohledu. Jak asi její kostičky chřestí? Jaký zvuk vydají, když se zlomí? Myšlenky utíkají jedna přes druhou, ručka skrytý pod pláštěm se natáhne v touze se dotknout této prazvláštní ženy a okusit, jaký bolestný sten může vydat její úzké hrdlo. Avšak zavčasu se zastaví před takovou začátečnickou chybou. Ne, prve musím zjistit, co je zač. Její oděv je tak podivný.
Zvědavě učiní krok vpřed, pomalu obcházejíc dívku kolem dokola, aby si prohlédla to zvláštní oblečení, v němž je cizinka zachumlaná. "Co je to za zvláštní odění? Kde máš sukně? A šaty?" Prsty zvídavě zatahají za látku huňatého svetru, tak podivného na dotek. Sama je trochu neurvalá, avšak krapet zmírní sílu, co by v první chvíli dokázala Annou pohnout o dobrých několik kroků vzad, avšak díky rychlé reakci z toho vzejde tak akorát drobné zatahání za podivnou látku, jakým se prezentují děti. "Odkud jsi? Jak se jmenuješ? A kde je tvůj manžel? Nebo bratr? Otec?" Otázky z roztomilých rtíků padají jedna přes druhou, tmavý pohled hodnotí tuto ženu a snaží se určit, zda se jedná o nepřítele nebo spojence v případných hrátkách osudu. "To ti dovolují chodit takto oděná na oči ostatních?" Pohoršení se skryje za šokovaný pohled, s nímž Thea odskočí o dobré dva krůčky od cizí ženštiny. Hrdá na svůj výkon plachého děvčátka, které se cítí pobouřené takovýmto pohledem na prakticky odhalené nohy, neboť kalhoty sotva zakryjí křivku stehen a hýždí. Takovéto věci mají zůstat utajeny nejen vilným pohledům mužského plémě ale i ostatním ženám. Sama Thea rudne hranými rozpaky, tváře získávají nachovou barvu přičiněním chladného počasí ale i dokonalým hereckým výkonem. "Zakryj se než tě uvidí nějaký muž. Přeci nechceš, abys byla nazývána poběhlicí a bezbožnou děvou z domu, za jehož dveřmi muži hledají rozkoší." Sama tak naprosto odignoruje zvědavé dotazy položené pěknou řádkou chvil předtím. Prve se bude ptát Thea, pak teprve neznámá.

Hleděla na neznámou osobu, která jí pomaličku začínala děsit. Nejdřív to jen bylo šimrání dole v břiše, jako kdyby si tam udělaly hnízdečko berušky, ale teď to šimrání přešlo do celého těla. Strach pomalu se tvořící uvnitř jí sílil, ačkoliv netušila proč. Možná to, jak na ní působila momentální situace, možná to co se stalo ani ne před hodinou, možná to že mrzla a za chvilku zmizí poslední zbytky světla… jak se pak dostane domů? Jak?
Její špitnutí jí tak nějak vyrazilo dech. Bylo to angličtina, ale takovou nikdy neslyšela. Tak slušné a neuvěřitelně zdvořilé pozdravení neviděla nikde jinde než ve starých knížkách a spisech, které míval doma Luke. Svraštěla čelo a pootevřela pusu, když kolem ní ta tajemná dívenka začala kroužit a prohlížet si jí. Připadala si jako vystavované prase, nakrčila se a zachumlala se do svetru, jako kdyby se snad před nepříjemným pohledem a dávkou pozornosti chtěla schovat.
„Nosím šaty jenom na zvláštní příležitost…“ Odpověděla opatrně a cukla sebou. Co to s tím děckem je? Copak je nějakým způsobem...postižená? Nebo…nebo ne? Co se to děje...
Annie trochu ucouvla, aby se dostala z nepohodlné blízkosti z neznámé, která na ni chrlila otázky, tak nechápavé a nesmyslné.
„Co? Nejsem odtud, jsem tu jen na dovolené.“ Vykoktala rychle a pozorovala její momentální společnici. Hlavou jí vířilo tolik myšlenek, že ani nevěděla na co přesně se má soustředit, odehrávalo se toho najednou nějak moc. Tělo jí ztuhlo a srdce bilo jako kdyby právě uběhla maraton a to ještě v plné zbroji a deseti kily navíc na zádech. To, jak k ní mluvila, to jak se vyjadřovala, to co říkala a na co se ptala, to bylo tak strašně děsivé, tak strašně moc. Nic nechápala, vůbec netušila co se vlastně děje.
„Tak zadrž,“ řekla to docela vyděšeně, hlas se jí chvěl strachem a zimou, jenže ačkoliv se chystala pokračovat, nějak to nešlo. Zasekla se. Oči jí těkaly po obrysu jejích stop ve sněhu, hledaly ztracená slova, která její panikařící mozek vymazal a poztrácel někde ve sněhu. Zhluboka se nadechla a hledala ukrývající se odvahu v jejím těle. „Za prvé, jsem Annie a jsem z Anglie kde je taky moje rodina. Nejsem vdaná. Za druhé, úzký džíny a svetr jsou úplně normální kousky oblečení, rozhodně to není důvod pro to, abys někomu říkala, že vypadá jako prostitutka. Děkuju pěkně. Jestliže na to nejsi zvyklá, dobře. Ale nosí se to všude po světě a ve skříni je má snad skoro každá ženská.“ Znovu se odmlčela a hledala další várku slov uložené hluboko v její kůře mozkové.
„Za třetí, byla bys tak hodná a řekla mi, kdo jsi ty? A kde jsem? A co se tu zatraceně děje?“

Konečně zjistila, proč to nebohé dítě tak moc křičelo. Nejen, že muselo být vyděšené z té stvůrné bytosti, co ho držela v náručí, ale ještě s ním šubal nahoru a dolu, jakoby vůbec nedržel v ruce novorozeně. Nemůže si nevšimnout náhlého smutku v jeho očích, když ulpí pohledem na čarodějnici. Ještě víc ji zaskočí, když trhaně vypustí z úst několik písmen, která se jí zachvíli v hlavě sformulují do oslovení matky. Je to trochu smutné, že i tohle monstrum mělo s matkou lepší vztah, než kdy ona měla s tou svou. Možná by jí ho bylo i líto, kdyby ji neobdaroval nenávistným šklebem a nerozběhl se proti ní s napřaženou rukou.
Nebyl rychlý a pohyboval se dost nemotorně, takže nebylo moc těžké se mu vyhnout a nastavit mu nohu tak, aby spadl k zemi. Nachvíli se zděsí, jestli se něco nestalo dítěti, které měl v ruce. Naštěstí byl ale stále slyšet pláč a to znamenalo, že ho obr nezavalil. Potřebovala něco vymyslet, i když nebyl asi moc šikovný, co se boje týkalo, pořád měl o dost větší sílu než ona a to pro ni byla jistá nevýhoda. Když se začal zvedat rozběhla se ke stodole, tam by snad mohlo být i něco užitečného. Když se dostane ke vratům stodoly, otočí se. Mlynářčin syn už se sebral ze země a vypadalo to, že si chce zase vzít nemluvně do náručí. "Pojď za mnou. Tady jsem." Zakřičela na něj ve snaze, aby upustil pozornost od dítěte. Podařilo se. Opět ji spražil nenávistným pohledem a rozběhl se za ní, aniž by bral dítě sebou.
Dovalil se tam celkem rychle, nečekala, že to tak rychle zvládne, když viděla jeho běh předtím venku. I tak si ale trošku stihla promyslet postup. Byla jeho očím zkryta za vraty a mohla být jen ráda, že se tím směrem nepodíval. Když popošel dál do vnitřku stodoly, vrhla po něm jeden ze svých nožů a trefila ho do nohy, což ho mnohem více rozzuřilo, ale ubralo mu to na rychlosti, takže to pro ni bylo plus. Její šance se o něco zvýšili. Vyškubl si nůž z nohy, hodil ho na zem a obrátil se jejím směrem. Rozběhl se proti ní, teď už ještě pomaleji než prvně. Neváhala a hodila mu druhý nůž do ramene. K její smůle ho to ale ani nezpomalilo a také jí uštědřil ránu. Lépe řečeno se rozpřáhl a mrštil s ní proti zdi, do které tvrdě narazila. Schytali to její záda, zase. Honem po něm vymrštila poslední vrhací nůž a s námahou, ale přesto rychle, se zvedla. Trefila se mu do krku. Teď bylo načase to s ním zkoncovat. Měla ho tam, kde ho mít chtěla. Rozběhla se proti němu, ale už rozhodně ne tak energicky, vyskočila, aby se mohla zachytit o trám a oběma nohama do něj vší silou kopla. Dle jejího očekávání se nabodl na hřeb trčící ze zdi. Z úst a z rány v hrudi mu vytriskla krev. Bylo už jen otázkou času, než podlehne zranění, ale teď už nehodlala nic riskovat. Po chvíli hledání našla velkou sekeru. Byla těžká, ale zvládla ji unést. Sebrala zbytky sil a zasekla mu ji do hlavy. Na obličej jí vystříkla jeho krev. "Bolelo to?" Na tváři se jí rýsoval spokojený, ale značně unavený úsměv. Zapřela se o něj nohou a vyškubla z něj sekeru. Teď už přišla řada na maminku.
Unaveně se vyplahočila ze stodoly a vydala se směrem umírající mlynářce. K uším jí ale dolehl pláč toho malého dítěte, tak šla nejprve k němu. Byl celý zmrzlý. Urychleně si sundala plášť a zabalila ho do něj. Chvíli ho konejšila, aby přestal plakat. Když už byl trošku klidnější zase ho položila na zem a konečně šla ukončit čarodějčino bytí na tomto světě. "Jsi nařadě..." Sama už zněla trochu vyšinutě. Vzala jednu dýk, co si vzala sebou a už jí ji konečně vrazila do srdce. "Ou... Zapomněla jsem se zeptat. Řeknete mi kudy ke stromu oběšence? Ne? No dobře najdu si ho sama." Výčitka v jejím hlase byla znatelná, jen nad tím pokroutila hlavou a začala jí odřezávat hlavu.

Děckem... Čelist vypovídá na němou myšlenku zatnutím, div zuby neskřípají o sebe, což by akorát narušilo krásu drobných perliček, jimiž se může chlubit v úsměvu. V tom úsměvu, jaký se už dlouho neobjevil na plných rtech nesoucích smutek, jak se na správnou oplakávající vdovu sluší a patří. Kdybys, ty děvko, věděla, že jsem starší než celé tohle město. Než mnohé rodiny, co se zde usídlily, aby mohly začít nový život daleko za hranicemi království anglického. Zlámala bych ti každou kost v těle, hezky jednu po druhé a to bys viděla, jak by sis začala vážit mých slov. Zlost se blýská v očích, naštěstí díky tmavému podnebí a ještě tmavšímu odstínu čokolády je těžké poznat, co se odehrává za tím pohledem, který démonka po dívce vrhá. Rychlé dívčí zamrkání zcela zažene jakýkoliv náznak špatných úmyslů a zpět je ona něžnost, která se snoubí v každém pohybu, v každém záchvěvu mimiky, jíž se snaží dávat najevo svůj smutek. Nyní? Zvědavost. Hlubokou a surovou s každým slovem, co tato neznámá žena vypustí ze svých nevymáchaných úst. "Šaty nejsou výsada ale povinnost." Hloupá holko. Tichý hlásek procítěně zodpoví nevyřčený dotaz, jemná námitka vůči obhajobě cizinky, která se zdá v očích dívky tak chatrná. Kdo je tady postižený teď, hm? I Angus, chudáček malý Angus, byl proti tobě géniem. Jedovaté poznámky zůstávají nevyřčeny, zapečetěny v mysli na první pohled mladého děvčete v nákladné róbě. Kroky křupající sněhem se zastaví při zmínce o dovolené - cizím to slůvku, které jaktěživ neslyšela. "Co je to... dovolená?" Mysl podezřívavě skrz na skrz pročítá myšlenky ženy chvějící se před ní v mrazu, drobného parazita, kterého by mohla zašlápnout, kdyby si jen trošku něco podobného usmyslela.
Jak to se mnou mluvíš, couro jedna umaštěná! Jak si dovoluješ oslovovat mě tou prašivou hubou? Vztek řinčí celým tělem, koluje žilami a tělo přirozeně reaguje na odezvu, jíž se nechala strhnout. Emocí, která je pro pýchu démonů tolik typická. Ruce chvějící se potlačovaným hněvem stisknuté v drobných pěstičkách, jejichž záhadná síla by snadno ženu srazila na kolena, že by jí možná i hlava odletěla. Zorničky zúžené, jedovatá zmije získala na lidské podobě. Není to ani setina vteřiny, kdy se celá situace změní a Thea je onou utiskovanou nešťastnicí, kterou zahání do kouta nelidská síla v podobě zvýšeného hlasu té hysterky, která se na ni osočuje. Rty opustí nacvičené vyjeknutí, tolik trénované sledováním jiných dívek jejího věku, které neměly dostatečné zkušenosti a jejich silou i slabostí byla neznalost i strach. Častokrát vůči mužům, neboť kazatelé šířily víru a spolu s ní i nečistotu intimního styku, jež se jevil jako špinavý a hříšný. "Proč na mne zvyšuješ hlas? Nic jsem... Nic... Neprovedla..." Kníkavé odpovědi se dostává ze rtů, tak zděšené nad chováním oné ženštiny, kterou již teď nese v neoblibě. Snadno by jí mohla zadupat do země, snadno by se ztratil jeden život. Ale proč si nehrát? Proč na ní necvičit gesta a rozmary svého těla? Nebo hůř - své mysli?
"Mluvíš jako chudinská sprostota, oblékáš se hříšněji než většina žen, oddávajících se smilstvu před očima boha a kněžích." V rychlosti se pokřižuje, bledá ručka se míhá vzduchem v napodobenině kříže visícího ve vzduchu, v očích pohrává šok a strach. "Nelži! Má skříň ničeho podobného neobsahuje! Ani mých sester a nikoho, kohož znám!" Hlasitý výkřik se nese korunami stromů, plašíce ptáky. "Za takovou opovážlivost bys na hranici měla shořet až z tebe zbude jen prach a popel." Hraný strach se odráží v očích a vyděšeném mrkání, jímž zahání nejen pracně vytvořené slzy ale i usedající vločky studící po tvářích. Sama bych se dívala, jak se ti maso škvaří a ty si křikem naplňuješ plíce kouřem. Taková krása, ach taková krása. "Toto město Salemem se nazývá. Mé jméno je Aletheys Beckerley, jsem dcerou váženého obchodníka s čajem. A tys narušila klid mých předků a manžela, jež zde odpočívá v pokoji." Žal se vkrádá do hlasu a dívka se jako na povel rozbrečí.

„ Šaty jako povinnost? V jakém jsme století, v sedmnáctém?“ Bránila se. Nikdy jí nikdo nenařkl z toho, že vypadá jako prostitutka. Nikdy. Vždycky chodila v kalhotách a svetru, nenosila minisukně ani tílka s obřím výstřihem, ze kterých vypadávala prsa ven. Když už měla šaty, nikdy nebyla sukně výš jak u kolen a ve výstřihu nikdy nebylo nic vidět. Neměla ráda ukazování svého těla na veřejnosti ze spousty různých důvodů a teď? Teď tu je obviňována z obnažování se? Co je tohle za svět?
To, že dívka neznala slovo dovolená jí už tolik nepřekvapila. Konec konců tohle celé bylo ujeté a hloupé a beze smyslu. Musela se při tom pádu uhodit do hlavy a teď sní nebo je mrtvá. Jedno z toho musela být odpověď, protože tohle bylo šílené.
„To je když někam jedeš třeba na pár dní odpočívat, poznat nějaký kousek světa. Rodiny tak často jezdí třeba k moři s dětmi a tak…“ Jenže tahle dovolená je noční můra. Rozčílila jí. Cítila to, znala tu tíživou agresivní atmosféru, kdy něco prostě očividně bylo špatně a mohl za to jeden z hádajících se. Teď to byla její chyba, zase. Její chování opět začalo vyhrocovat situaci, ačkoliv nechápala proč a jak. Chtěla jen domů, chtěla se jen posadit s dekou na pohovce, číst si Pána Prstenů a pít horkou kávu, po ničem jiném teď netoužila. Ublížila jí, byla si toho vědoma, svůj podrážděný hlas proto zatlačila kamsi dozadu v její hlavě a dlouze se nadechla nosem.
„Omlouvám se, nechtěla jsem, mrzí mě to-“ hlas se jí zlomil a ona zmlkla. Bylo právě na čase. Před zvednutou ručkou uhnula, instinktivně se přikrčila očekávajíc ránu. Jenže ta nepřišla. Místo toho si vysloužila slova horší než nadávky, které kdy v životě slyšela. Nevěděla co říct, nenacházela svůj vlastní hlas, tělo jí začínalo zrazovat.
„Omlouvám se,“ řekla znovu chraplavým hlasem, když se její vrstevnice rozplakala. „Je mi líto, že… že jsi přišla o milovanou osobu.“ Přišlo jí to zvláštní, že tak mladé děvče už bylo vdané. Copak se dnes děti berou hned po dovršení osmnácti? I když vlastně to možné bylo, pokud jeden z nich byl třeba nemocný a neměl příliš velké naděje na život… nadace dnes plnily už různá přání. Oči sklouzly k nejbližšímu náhrobku od těch dvou, než je přimhouřila a snažila se rozluštit nápisy a čísla na kameni. Data, kterých si všimla, však neseděla. Byly to stovky let staré hroby. Dělala si z ní jen legraci? Ne, na to byl pláč příliš opravdový. Její tělo začínala znovu pohlcovat panika. Přecházela kámen od kamene, prsty jezdila po rocích a jménem, po nápisech do nich vytesaných a najednou to dávalo ještě menší smysl než předtím. V uších jí hučela krev, v krku měla knedlík a do očí se draly slzy. Co to říkali v tom muzeu? Co říkali o mlze a o zvláštních zmizeních? Copak to nebyla jenom pohádka? Jen hloupý výmysl? Copak to všechno byla…pravda?
Ruce jí vyletěly k hlavě, prsty se zabořily do vlnitých vlasů, jako kdyby si je chtěla všechny vytrhat. Otočila se zpět k dívce, ztěžka oddechujíc a s velikým odstupem.
„Co je za tok?“ zašeptala, ptajíc se spíš sama sebe než osoby naproti ní.
„Co je za rok?!“ Zopakovala, nyní však hlasitěji a zřetelněji, modlíc se znovu ke všemu co znala. Bála se odpovědi. Tak moc se bála odpovědi, vteřiny se jí zdály dlouhé jako hodiny, srdce málem lámalo žebra. Oči vytřeštěné dokořán odmítaly přijmout nevyřčenou pravdu.

Ušmudlaná fiflena, takhle si dovoluje se mnou hovořit? Hloupý hmyz, potřebuje zadupat, zlámat každou kostičku v těle, dokud nebude brečet a prosit o slitování, které jí neposkytnu. Myšlenky se prudce bouří uvnitř rozzuřené démonky, vyvstávají ve vlnách, jaké dokážou smést cokoliv z povrchu zemského a zanechat pohled plný zkázy hodné konce světa. Už jen způsob, jakým si dovolila jí skákat do řeči, osočovat se vůči ní, zvyšovat tóninu hlasu, za což by jí navýsost ráda chytla pod krkem a vaz zlomila jako suchou větvičku, dokázal probudit v dívce odvěkou nenávist vůči lidské rase. Jediný důvod, proč tak Thea do této doby neučinila? Strach. Syrový, odhalený na dřeň kosti, sladce se probublávající na povrch, z čehož mohla těžit. Je tak snadné zahýbat lidskou myslí, ovlivnit ji ku obrazu svému a to se ani nemusí snažit. Konečně stačilo i málo, hlavně u slaboduchých, aby se z jejich mozku stala břitká kaše odtékající ušima v podobě slizkého mazu. Někdy doslova. Tmavě zbarvené oči pozorují panikařící hysterku před sebou, jejíž zoufalství eskaluje s každým dalším pokusem se nadechnout. Ač nerada, přesto se zapojí do diskuze svou sladkou nevinností, kdy vyvolává v mužích touhu ji ochraňovat, bránit vlastním tělem a u některých? Ano, nedivila by se tomu, kdyby byli ochotni zaprodat svou duši pochybné verzi ďábla jen proto, aby se na ně usmála, aby jim věnovala ten letmý kousek své pozornosti právě jim a nikomu jinému. Pomíjivá chvíle za něco, čeho si lidé neváží. Sotva znatelný povzdech unikne ze rtů na oko stažených zoufalstvím nad způsobem, jakým s ní cizinka hovoří. "Žádná žena nemá vystavovat nemravné části svého těla, jejichž odhalení v očích muže vzkřísí ďábla a spolu s ním i neřestné myšlenky." Krásně řečeno, kazatel by na mne byl pyšný. "Sama se toliko stydím ve tvé přítomnosti, ač jsem již měla tu čest setkat se s touhou muže po ženském těle. Avšak takto se nevystavují ani smilnice v loži, natož počestná žena. Zahal se a On tě neodsoudí." Bledá ručka zopakuje posvátné gesto pokřižování, které jí sotva může ublížit neboť na smyšlenku boha nevěří. Rty se chvějí nad takovou bezbožností, zatímco hluboko v nitru srdce poskakuje radostí nad dokonale zahranou rolí nebohé dívky, co je vedena na zcestí a zuby nehty se brání špatné volbě vedoucí do pověstného pekla. I tváře jako na povel rudnou, líce získávají růžovělý nádech hovořící o její dětské nevinnosti, kterou nepozbyla ani po svazku manželském a jeho stvrzením v loži. Pohled plaše odvrací v dokonalé souhře, zatímco v duchu? Tam si gratuluje k bravurnímu výkonu.
Bylo snadné se rozplakat, měnit emoce z vteřiny na vteřinu, mnohdy v její pomíjivé chvilce, kdy stačilo mrknout a Thea sehrávala roli nebohého děvčete, jíž krutý osud připravil o milovaného manžela a zbytek rodiny. Jako na povel začne prolévat slzy o to s větší hořkostí, skrývaje svou tvář do bělostného kapesníčku, jež stále třímá v ruce, schovávaje ho v dlani. "Byl tak mladý a celý život měl před sebou... A pak... Ta nešťastná náhoda..." Hlas se na počkání zlomí při konci věty a drobná tmavovláska se dramaticky zajíkne, ještě více prohlubujíc svůj nekonečný smutek nad ztrátou nebohého manžela. "Můj milovaný Joseph..." Zasloužil, co mu patřilo. Hlupák, je jeho vina, že je mrtvý. Já mu pouze domohla do hrobu o něco dřív. Koutek skrytý pod látkou kapesníčku se zlomyslně zvedne při sladké vzpomínce na čvachtavý zvuk těla zatíženého vahou, jakou nebylo možné zdolat silou prostých paží. Tak ráda nutila jednoho z přítomných hochů vzpomínat na onen osudný den, až si z toho sám raději vzal život než se do konce svých dnů potýkat s neštastným osudem svého přítele. Konopná oprátka koneckonců sluší každému.
"Je rok... Och-..." Už už měla odpověď na jazyku, avšak dokonalým aktem mdlob tak mučivě protáhla vysněnou chvíli, kdy se cizí žena vše dozví. Ručka se zvedne k čelu tepajícího chladem, tělo se bezvládně sveze na zem pokrytou závějí sněhu, jejíž bezcitnost přivítá dívku v toužebném náručí. Dramatická odmlka byla vybrána s největší pečlivostí stejně tak jako místo k pádu, aby se neuhodila ani o jeden z náhrobků a kamenů skrytých pod bělostnou peřinou. Dech se srazí v zimním vzduchu v podobě obláčku páry mnohem viditelnějším než je ten další, hlásající slabý stav onoho nešťastného, strádajícího děvčete.

Zírala na ní s lehce pootevřenou pusou. S každým slovem toho neznámého děvčete jí stále víc a víc její mysl utvrzovala v tom, že tady není něco v pořádku, že není tam kde by měla být. Otravovalo to její mysl, draly se na povrch možná vysvětlení a přitom žádné stejně nedávalo smysl. Když jí znovu řekla, ať se zahalí, dlouze se nadechla a polkla další slova na její obranu. Svlékla si svetr, pod kterým měla volnější tričko s dlouhým rukávem a teplou látku si omotala kolem svých boků a pozadí tak, aby to více méně vypadalo jako sukně. Sice teď měla v teple půlky, ale skrz tričko snadněji pronikl nepříjemný pálivý chlad.
„Lepší?“ Sklopila oči ke svému tělu, které rozhodně nemělo výrazné proporce a snadno se tak ztratilo ve volném svršku. Doufala, že teď už si konečně druhá dívka odpustí ty nevhodné poznámky o jejím vzhledu, které stále vůbec nechápala, ačkoliv hlásek v její hlavě něco malého šeptal, ignorovala jej. Pro jednou.
I přestože měla od děvčete naproti podstatný odstup, věděla, že plakala. Pomalu se k ní znovu přiblížila a beze slova k ní natáhla další čistý kapesník, ovšem byl papírový. Uvažovala nad tím, jestli jí to také tak překvapí stejně jako její oblečení nebo ne? Třeba papírový kapesník zná...
„Klidně si ho vezmi, mám ještě jeden.“ Pobídla jí tiše, v očích ukrývající se soucit a zároveň i obavy a úzkost z něčeho, co vlastně ani neuměla popsat. Přivádělo jí to k šílenství a stále neměla svou odpověď. Stále chybělo několik dílků do dokončení skládačky, která jí tak moc trápila. Už už měla odpovědi na dosah, ale rázem byly ty tam, když se děvče skácelo k zemi. Okamžitě se k ní rozešla a starostlivě přiklekla.
„Haló,“ něžně se dotkla jejího obličeje a trochu jí poplácala aby se ujistila, jestli vnímá nebo ne. „Teď není zrovna vhodná doba na odpočinek, umrzneš tady. Pojď, vstaň a já tě doprovodím domů, jo?“

Mdloby, sladké mdloby pohltily na první pohled rozervanou duši mladé dívenky. Kaštanový závoj vlasů rozprostřen po sněhobílé pokrývce, bledá jako princezny z pohádek, jež k životu probudí princův polibek z pravé lásky. Nevinnost, za níž se ukrývá ta nejčistší, nejsurovější krutost, jakou kdo mohl pochopit. Čisté zlo za maskou mládí protkaného plachostí, s níž je klopen zrak. Bylo tak snadné zahrát na city, přičíst vyčerpanost nocem proplakaným nad ztrátou milovaného manžela, nad nešťastnými náhodami, které Theu připravily téměř o celou rodinu, až zůstala jen sama se svým otcem a jediným žijícím příbuzným zůstával Alfie, bratr jejího předrahého manžela, ukrytý mimo její dohled.
Sníh nepříjemně studí do každé částečky odhalené pokožky, mladinká dívka se snaží dýchat pouze minimálně, aby vzhled mdlob byl opravdovější, minimum se sráží nad rty v drobném obláčku páry. Prvotní dotek, sic jemné ale přesto poplácání, nenechává Theu chladnou - alespoň ne na duši skrz na skrz prosáklé zlem. Co si to dovoluje na mě sáhnout tou svou špinavou prackou? Cuchta jedna, vyrvala bych jí vlas po vlasu, hezky jeden po druhém a přinutila jí je sníst. Lidská mimika je v tomto zlá, častokrát odráží přesně to, co se démonce někdy honí hlavou a zvláště u mladších, slabších démonů je snadno k prokouknutí, že obývají tělo, jehož svalstvo pořádně neovládají. Štěstí hrálo dívce do karet a silou démonské vůle zůstává její tvář klidná, téměř spící. Dech se náhle zrychlí, více prohloubí, víčka se chvějí potlačovanou touhou neprocitnout a dál utíkat od tohoto nešťastného života. Přesto se nakonec čokoládově zbarvené oči upřou na mladou ženu sklánějící se nad Theou, sledujíce její prapodivná slova. "Ach... Jsem zesláblá. Týdny jsem prakticky nepozřela sousta, nechtěla jsem tě vyděsit." Ručkou zesláblou chladem jemně přejede po pokožce krku, gesto bezmoci a nejistoty, kdy se snaží najít půdu pod nohama. "Otec by se jistě zlobil, kdyby zjistil... Ach, ano, raději bych již měla jíti domů." Už tak se o ní musely roznést kdejaké klepy od těch fiflen, které jí doprovázely na hřbitov s hlasitým šepotem, jež měla slyšet a zároveň měl zůstat zdvořile tichý.
"Co je to... jo?" Zmatený pohled je věnován neznámé ženštině, jež se představila jako Annie, zatímco si obchodníkova dcera nechává dopomoci na nohy. S hereckým výkonem se jí povede nechat podlomit kolena a zachytit se tak ženiné paže, hledaje rovnováhu. "Tvůj šat... Takto nemůžeš jít do města a už vůbec ne do počestného domu. Tu... Obleč si můj plášť. Kdyby se někdož ptal ve městě, povím mu, že tě přepadli a ponechali ti prazvláštních hadrů." Nejradši bych tě tím pláštěm zaškrtila. Jak krásný fialový odstín by nabraly tvé tváře, zatímco bys bojovala o život? Jistě dokonalý. Něžným gestem rozepne ozdobnou sponu pod krkem, opatrně sundavaje hřejivou látku z ramen, aby ji přehodila přes druhou ženu a zahalila tak prapodivný šat, v němž přišla na hřbitov, zatímco sama je viděna v typickém odění movitější vdovy - černých šatech s hlubším živůtkem podle tamního vzoru anglického dvora, ozdbonějších avšak stále černých, jak se sluší a patří na smuteční období. "Měly bychom si pospíšit, již je tma a nikdy není dobré se dlouze zdržovati za takovýchto večerů venku." Jednu ručku provlékne Annienou, navigujíce ji směrem ke světlům města Salem.

Kdykoli si vzpomene na své stavy po úplňku, musí se otřást. Vzbudil se s nepěknými škrábanci na břiše, které mu nechtěly zmizet a podařilo se mu je vystrnadit až třetí den. Snad to bylo díky jeho pevné vůli. I když za ti nejspíše mohla jeho schopnost regenerace, které to pouze z hrdosti tentokrát nechtěl připsat. Dokáže být tvrdohlavý a občas hodně dětinský. To všechno sice mizí tehdy, když někdo ohrožuje jeho sestřičku, ale také pro ni nemůže udělat vše, co by chtěl. Kdyby Josephovi zakroutil krkem a pozřel jeho srfce, jak už měl tolikrát v plánu, nikdy by se mu nepodařilo stát obchodníkem a vykoupit Kayu z otroctví. Samozřejmě ho také napadlo, že by společně utekli, ale copak by tu mohl nechat Moly? Ma ji rád, protože se vždycky chová milr a nosí Kaye sem tam něco dobrého na zub, když se nikdo nedívá, nebo když Dyami odvede pozornost. Hledí uprene na dveře skříně před sebou. Možná by neměl dnes chodit, měl by jít za sestrou. Tak také učiní.
Míří chodbou k místnosti, kde by měla být, ale Joseph ho předběhne a strčí ho silně na zeď a s usklebkem vběhne do jejího pokoje. Benjamin sevře pěst a chce vlítnout za nimi, ale zarazí ho otcova silná ruka a také jeho slova, že si má jít po svých, ze to není jeho věc. Dyami se rozzuří a rozběhne se do pokoje, kde si obleče teplé, ale trochu potrhané oblečení. Následně se vytratí s mohutným trisknutim dveří z domu.
Vločky dopadají do jeho tmavých vlasů a modré oči zkoumají procházející obyvatelstvo. Teplý plášť, který má, aby zakryl svůj oděv před zraky pomlouvačných Bábek, si přitáhne více k tělu. Zanedlouho ho jeho kroky dovedou k Mlžné říčce, kde si chce vyčistit hlavu od všeho vzteku a také od negativních myšlenek. Možná je trochu hloupé, že si chce neustále dokazovat svoji obratnost, ale s trochou štěstí se mu podaří preskakat po kluzkých kamenech vyčuhujících z hladiny. Dostane se na druhý břeh a tohle několikrát zopakuje. Párkrát se mu smykne noha, ale vždy se mu podaří získat ztracenou stabilitu. Někdo chmury zahání alkoholem, jako ta mladá holka, kterou potkal nedavno. někdo utápí smutek ve smilstvu nebo vražděním. Způsoby jsou různé. Tenhle klučina se uklidňuje skákáním po stromech a dělání různých akrobatických kousků.