Re: Okolí Salemu

Sat Apr 22, 2017 4:59 pm

Dveře mu otevře... kdo to je? Iris není někdo, koho by potkával běžně. Vlastně sotva zná její jméno, ale nikdy ji nezastihl bez čepce a vší té parády. Pod tím vším se skrývá moc hezká holka. Pod každým z těch hábitů, čepců a dalších zbytečností se skrývá holka, kterou by moc rád připravil o tu úzkostlivou představu, že chřích je něco, co ubližuje. Ale teď? Ve tváři je nepřirozeně bledý, mžourá očima a těžko říct, jestli svazek dřeva každou chvilkou nepustí. "Jsem tady moc brzy?" Položí spíše řečnickou otázku, rozhlédnouc se snad do všech světových stran. "Myslel jsem... už je po poledni, ne?" Zmateně zamrká a sjede očima k nebi, které zdaleka nehlásí nic jiného, než brzké ráno. Posun v čase, který právě zažil ho nejspíše vzal něčím po hlavě, protože zírá ještě mnohem více tupě, než je u něj obvyklé. Naštěstí se ale probere z tohoto transu po další větě anglikánky. Svázané dříví složí vedle dveří a rozejde se dovnitř.
Pokračuje až k židli. Ke stolu se spíše svalí, než usadí a zdá se, že židli to neudělalo zrovna dobře vzhledem k bolestnému zaskřípání, které vydala. "Dvacet zlatých." Prohlásí, spíše do větru, než přímo k Iris. "Nezdržim se dlouho, mám práci. Chci jeno..." Zasekne se ve větě. Opět pootočí tvář ke dveřím, kde snad musí vidět ducha, když do nich div očima nevyrývá díru. Přísahal by, že slyšel malé děvčátko volající po strýčkovi, ale jedná se o hlas, který mohl slyšet jen on. "Vodu. Moch bych dostat vodu?" Zeptá se, zdánlivě nepřítomen nohama na zemi.

Sat Apr 22, 2017 5:12 pm

,,Asi jste si dnes trochu přivstal..." Snaží se ulehčit mu případné rozpaky z toho, že si spletl čas. Když si ho teď vlastně trochu prohlédne, docela se diví, že vůbec z postele vstal. Je v obličeji skoro průsvitný a když ji mine, všimne si, že kulhá. Nechá ho tedy vejít, ani nic nenamítá proti tomu, že se bez dovolení posadil, ostatně by mu to sama brzy nabídla, podle toho jak vypadá. Odloží košík co si nachystala na zahradu a tiše zavře venkovní dveře.
,,Jistě, hned to bude. Ale byla bych ráda, kdyby jste se přece jen zdržel alespoň na čaj. vypadáte, že by se vám hodilo trochu povzbuzení." Nechce působit, že se míchá do jeho osobních věcí. Může být nemocný, ale stejně tak prostě mohl přebrat v hostinci. Zatím tedy jen do hrnku nalije čistou vodu o kterou si řekl a podá mu ho. Pak si přisune k vysoké skříni nízkou stoličku, kterou potřebuje aby dosáhla do horní poličky. Mezi různými hrnečky se tam krčí jeden, do kterého dávají s Danielem své úspory. Je k němu v tu dobu otočená zády, což jí pomůže k tomu, aby si přece jen trochu troufla šťourat do jeho záležitostí. Zvědavost není zrovna dobrá vlastnost, ale Iris si ji v tomhle případě omlouvá profesionální starostí ošetřovatelky. ,,Poranil jste si nohu v lese? Jestli chcete, mohu vám to zkontrolovat," mluví, zatímco odpočítává mince. Když má správnou sumu, sestoupí ze stoličky. ,,Berte to třeba jako sousedskou výpomoc." Navrhne s plachým úsměvem a předá mu peníze.

Sat Apr 22, 2017 6:31 pm

Ruce složí na stole a aby neustále necivěl na dveře, radši směřuje zrak na ruce, mezi kterými proplete prsty. Stále si však jako malé dítě hraje s palci. Projev nervozity, řekl by znalec. A kdo by se divil? Neví, co se kolem děje. Neměl by tu vůbec být. Zatímco tu sedí a čeká, až ho milostivá obslouží čajem, jeho malá holčička může trpět. Co když je stále zavřena v kleci jako zvíře? Nettie tu byla ještě v zimě, uteklo několik měsíců, než se rozhodl vůbec konat. Co když je pozdě? Co když všechno dělal zbytečně? Co když je jeho neteř už dávno po smrti a on zničil Brigitte život nadarmo? Během všech těch myšlenek si uvědomí, že se mu třese levá ruka, proto ji pravá stiskne dozajista drtivým sevřením. Je to to, před čím ho Nettie varovala? Pokud ano, není to zas tak strašné. Co když je to ale jenom začátek? Z představ scénářů, které mu do hlavy vkládá paranoia ho opět vyruší jen hlas Iris. "Nemám čas na čaj." Zamručí, možná poněkud hrubě. Žádné překvapení - možná o něm Iris slyšela pověsti, že se chová spíše jako lesní zvěř, než jako člověk. Jako ostrý střep mu skrz záda projde mrazivě chladný dotek, až se narovná tak, jako by měl v zádech pravítko. "Nebo jo, čaj by nebyl zas tak špatná věc." Připustí nakonec, asi si vážně potřebuje odpočinout. I když není po čem. Asi bude vskutku nemocný, když se ani jednou neohlédl po křivkách těla mladé anglikánky, když k němu stála zády.
Stiskne spodní ret mezi zuby. Užuž rty rozlepuje, že dívku vyvede z omylu, ale nemůže jí říct, že šlápl na sklo, které neuklidil. To by ranilo jeho mužské ego, které má tendence se bránit i přes všechno, co se děje kolem. "Jo, šlápnul jsem na něco vostrýho, když jsem vycházel ven, ale to rozchodim." Zamručí rozmrzele. Necítil by se zrovna dobře, kdyby ho museli ošetřovat kvůli něčemu tak banálního, jako pochroumaná noha. Peníze si převezme a zatím vyskládá na roh stolu. "Ale mohla bys mi udělat jinou laskavost." Těžko říct, zda si to uvědomuje nebo ne, ale ať se snaží o kamenný výraz jak chce, v očích má starost. Pohled postřeleného zvířete. "Neviděla jsi běhat kolem malou holčičku? Asi takhle velikou." Ukáže od země velikost zhruba šestiletého dítěte. "Hnědý vlásky má asi po pas, ráda nosí růžový tenisky, dal jsem jí je k narozkám a..." Větu nedokončí. Bezradně si projde konečky prstů skrz vlasy. "Prostě si dám čaj a vypadnu." Zhodnotí situaci, spíše pro své vlastní, než její uši.

Sat Apr 22, 2017 6:50 pm

Musí být horší společností, než si o sobě myslela, když sleduje, jak se ten muž chová. Většina ostatních lidí s ní prohodí alespoň pár vět, tenhle ale přinejmenším nenamáhá předstírat, že o jakýkoli kontakt stojí. ,,Jak chcete." Jednoduchá odpověď na to, že si to s čajem rozmyslel. Možná se zlobí, že jsem se ptala jak se zranil. Do svou malovaných hrnečků nasype po směsi bylinek. Něco na uklidnění, něco na dobrou náladu, něco pro zdraví. Pak už je stačí přelít horkou vodou. A v téhle domácnosti je hrnec s vodou na kamnech vždy, už jen proto že ta nepřevařená se pít nedá, ani když je z hluboké studny.
Podá Williamovi hrnek s obrázkem modrých kvítků a než se posadí, ještě z šuplíku prádelníku vytáhne malou dřevěnou krabičku, kterou před něj také postaví na stůl. ,,Nepochybuji o tom, že to rozchodíte. Ale tahle mast by mohla trochu pomoct... jestli tedy není příliš troufalé vám ji nabízet." Znovu ten plachý úsměv. V lazaretu je to jiné, tam lidé čekají, že se o ně postará a poděkování z jejich strany přichází zřídka nebo vůbec. Má pocit, že by se měla postarat i teď, ale neví jak si poradit s tím, že on její pomoc odmítá. Nakonec se se svým hrnkem posadí ke stolu naproti němu.
,,Moc dětí tady není, sousedé myslím žádné nemají... snad by bylo možné ji najít ve městě?" S tím, jak se snaží vzpomenout, jestli někoho takového opravdu nezahlédla se jí na čele objeví drobná vráska. ,,Ale omlouvám se, nevím co to jsou ty tenisky o kterých mluvíte, Williame." Stydí se za svou nevědomost, proto klopí oči a jak má v povaze, trochu jí červenají tváře. ,,Nevyháním vás, nemám často společnost. Ale chápu, že máte na spěch." Snad jsem to ani neměla říkat.

Sun Apr 23, 2017 3:35 pm

Mast, která je patrně v krabičce, kterou děvče předhodila spolu s čajem si přeměří poněkud nedůvěřivě. Stejný pohled věnuje i dívce. "A kolik za ní chceš?" Nikdy na tyhle nesmysly nevěřil. Vždy se obracel na lékařskou pomoc až tehdy, kdy vážně nemohl dál. Doteď se jakákoli drobná ranka, nepatrná vyrážka nebo zvýšená teplota vyléčila tak nějak sama. Stačilo počkat pár hodin a vše bylo v absolutním normálu. Nepředpokládá, že by to s tou nohou bylo jinak. Chvilku bude možná pajdat, ale za chvilku zůstane v celku. Navíc si není jistý, jak by se na něj svět díval, kdyby voněl po heřmánku. Běžně z něj jde cítit uschlé dřevo a zatuchlina lesa, kterou jeho domov prosakuje, takže by to asi byla příjemná změna, ale zatím se krabičky ani nedotýká. Drží pouze šálek s čajem.
"Jsi si jistá? Slyšel jsem..." Zbytek věty vezme s sebou hluboké vydechnutí. Ví, že je nesmysl, aby tu ta dívka byla, ale přesto jeho už tak bolavé hlavě nepřidává na lehkosti oznámení, že začíná pomalu ale jistě blouznit. "Jo, jasně že nevíš." Pobaveně si odfrkne, skoro jako kdyby každý v Salemu věděl, co to jsou tenisky, jen Iris ne. Spíš je to právě naopak. Nepatří sem, ale stejně tak, jako tu nemůže zůstat, nemůže být ani tam, kam patří.
Prudce sebou trhne, když uslyší dětský hlas volající po strýčkovi přímo za zády. Ohlédne se přes pravé, potom přes levé rameno. Nikde nikdo. Křečovitě stočí tvář zpět k šálku s čajem, jenž znovu obejme celou dlaní. Voní přívětivě, snad mu bylinky uleví aspoň trochu. Když mu je chystá ta malá zrzka, vždy mu pomohou. Jak se blíží rty k hrnku, neodpustí si několik vtíravých myšlenek. Co když ho prohání duch? Co když mu neteř je připomíná, že ji nestihl zachránit včas? Má na rukou krev nevinného farmáře a teď, teď možná zabil i vlastní neteř. Opatrně usrkne, poválí tekutinu v ústech, ale... nechutná tak, jak čekal. Železitá pachuť o sobě dá vědět jako rána z děla. Cítí, jak mu železo putuje krkem až do žaludku. Zděšeně vyvalenýma očima zjistí, že šálek není plný uklidňujícího čaje, ale husté rudé tekutiny. Úlekem sebou cukne, přidušeně zachrčí a bezděky semkne dlaň v pěst, čímž hrnek rozdrtí na kusy. Do kůže se mu opět zakousnou drobné kousky skla. "Kurva!" Zavrčí skrz zaťaté zuby. Horký čaj nenechává v klidu nejen otevřené ranky, ale také celou ruku, po které se vylil. Počkat, čaj? Je to... vážně jen čaj? Zamrká jednou, dvakrát, třikrát. Svou ruku si prohlíží jako svatý grál. Přísahal by, že viděl hrnek plný krve. Cítil ji na jazyku. "Tohle jsem nechtěl." Zamumlá, stále dost nepřítomně. Prudce se zvedne ze stolu, vezme ze stolu pouhých pět zlatých a zbytek nechá ležet. "Ber to jako odškodný." Odhodí k Iris, než spěšně vykulhá z domu, tisknouc si ruku k tělu.

Sun Apr 23, 2017 3:54 pm

Sedí na krajíčku židle, nikdy se sice s dřevorubcem neseznámila tak, aby mohla posoudit, jestli se teď chová nějak neobvykle, ale rozhodně na ni nepůsobil jako kdyby byl úplně v pořádku. ,,Nechci za to nic, jen mi pak možná doneste tu krabičku. Jestli o to tedy vůbec stojíte." Je nesvá, s každou chvilkou víc. Podvědomě cítí, že William není v pořádku, že se jistě něco děje, snad že by mu i alespoň trošičku mohla pomoct. Nedokáže se ale přimět, aby se ho znovu vyptávala a on rozhodně nevypadá, že by se chtěl začít svěřovat sám od sebe.
I proto už není její další odpověď v tak vroucném tónu. ,,Jsem. Žádná dívka tu nikde není, pokud mi nevěříte, klidně si dům i zahradu prohlédněte sám." Trochu se jí dotklo, že jí nevěřil napoprvé, nehledě na to, jak zareagoval na její otázku. Už, už se zvedá s úmyslem ho požádat, aby odešel, její plány jí ale překazí samotný William.
,,Pro pána Boha!" Zvuk rozbitého porcelánu i nadávka jí zastaví v polovině pohybu. A stejně tak i sled dalších událostí, ve kterém není místo na to, aby mu nabídla alespoň to, že mu ruku zaváže. Vzpamatuje se vlastně, až když je William téměř ve dveřích, rychle sáhne po zbytku peněz i po mastičce, doběhne ho a bez velkého rozmýšlení mu oboje strčí do kapsy - pokud ji nechá. ,,Odškodné nepotřebuji a za práci u nás vždycky platíme. Jen mi slibte, že na sebe budete dávat větší pozor a bude to v pořádku."
Nebyla to zrovna společenská návštěva, v jakou doufala. Nechá tedy Williama odejít, zavře za ním dveře a opřená o jejich dřevěnou výplň sleduje spoušť na kuchyňském stole. Musím uklidit, než se Daniel vrátí, ještě by si dělal starosti.

Sun Apr 23, 2017 4:25 pm

"Meadow," zopakuje zamyšleně. Je to docela kus... Kdysi tam byl, ale už to bude hezká řádka let, když poprvé přišel do Salemu, někdy v té době tam mohl zavítat... Když se večer podívá do map, měl by tam trefit bez sebemenší újmy a navíc si i docela věří, že na takové místo trefí. Sleduje, jak se mladý šlechtic pohotově chopil svého měšce. Je rád že zde nemusí nic dohadovat. Howard ví, že se na něj může spolehnout stejně tak jako ví, že nic neudělá zadarmo. A když má možnost si o peníze říct, udělá to. Cesta je jen bonus.
V duchu si několikrát zopakuje jméno té ženy, aby si byl jistý, že už jej jen tak nezapomene. Jistě že by se rád zeptal proč zrovna ona, co je na ní tak zvláštního, proč za ní nemůže jet sám, ale neudělá to. Je zvyklý držet hubu a šoupat nohama, neptat se, jen konat to, co má. Dříve pro něj motivací byly rozkazy, dnes jsou to peníze. Obojí na něj platí více než dost. "Co nejdřív," ujistí Howarda, vyrazí hned na druhý den, osedlá čerstvého koně, klisnu o něco menší než je hřebec kterého vytáhl teď. Není sice tak rychlá, ale vydrží mnohem déle a na takovou cestu je ideální, pokud ji cestou nevymění za jiného.
Čeká, co z mladého šlechtice ještě vypadne. Nic moc zajímavého to není. Namísto stisknutí rukou si od něj mlčky bere balíček i s plným měšcem. Nedívá se do něj, Howard peníze přepočítal před jeho zraky a kontrolovat, zda je v něm správný počet, by bylo nezdvořilé. V ruce potěžká balíček. Chvilku si pohrává s myšlenkou, že by se snad i zeptal, ale rychle si to rozmyslí. Neudělá to, nenakoukne do něj po celou dobu cestu, nedovolil by si to. Není to jeho věc. Měšec si připne k opasku, balíček schová do vnitřní kapsy kabátu, zkontroluje, že není děravá, aby jej neztratil. "Nikdo se o tom nedozví," přikývne jen s chladným pohledem v očích. Na okamžik se odmlčí. "Mám očekávat komplikace?" povytáhne lehce jedno obočí. Ví, že Howard má spoustu známých, kteří mohou nehezky zavařit. A jestliže musí posílat zrovna městského vojáka na takovou cestu, když se mu jeho sídlo jen hemží služebnými a strážci, nehledě na to, že by si jistě poradil i sám... Musí se zeptat, nerad riskuje.

Sun Apr 23, 2017 4:44 pm

Už se skoro bál, že Asher jeho nabídku odmítne. Nakonec si od něj ale vezme balíček i měšcem, za což je mu Howard mnohem vděčnější, než je ochotný přiznat. ,,Nemělo by být těžké ji najít, je to jediná zrzka v Meadow." Přidá ještě jednu informaci, která by mohla Asherovi pomoct s identifikací ženy, za kterou ho vysílá. Znovu schová ruce do kapes. Chladný vzduch mu na odřené klouby není ani trochu příjemný, navíc už padla tma a ochlazuje se tak pořád víc.
,,Myslím, že banditů se bát nemusíš, podle toho co jsem slyšel si poslední dobou vybírají jen obchodní karavany a jednotlivce nechávají na pokoji. Jen až tam dorazíš... Inu, Libby je trochu paličatá. Mám s jejím otcem uzavřených pár obchodů a to ji rozčiluje." Snaží se vojáka připravit na případnou hysterickou scénu, které by ho mohla čekat v momentě, kdy prozradí, že ho za ní poslal Howard. Myšlenky mu běží na plné obrátky tak, aby zároveň neřekl nic čeho by mohl litovat. ,,Hlavně ji neber moc vážně, když bude trvat na odpovědi kdy přijedu, prostě řekni že to nevíš, nebo si něco vymysli, to už je jedno." Pousměje se a tentokrát v jeho úsměvu není moc hezkého. Je jasné, že ta ženská ho nějakým způsobem rozčiluje, z toho jak o ní mluví. Na druhou stranu ale někomu, kdo neví o co jde, připadá nepochopitelné proč jí posílá dárek.
,,Jestli nepotřebuješ nic dalšího, budu tě muset opustit. Vzhledem k tomu že mě čeká rodinná večeře, nechci aby po mě otec vyhlásil pátrání." Jde sice o lehkou nadsázku, ale starý pán Silverwood umí být skutečně velmi nepříjemný. Čeká ještě na Asherovu odpověď a pokud už skutečně nemá žádné dotazy, vyhoupne se zpět do sedla svého koně. ,,Tu placatku si nech od cesty. A až se vrátíš, zastav se u mě, bude tě čekat druhá půlka odměny." Pokývne mu na rozloučenou.

Sun Apr 23, 2017 5:07 pm

Zrzka... Je rád, že mu Howard nemůže číst myšlenky. Zrzky má rád... Zaplaší myšlenku na to, že by ohnul ženskou, za kterou jej posílá muž, co mu platí. To by neudělal, pokud by k tomu nebyla vyloženě ta nejvíc přívětivá situace. Celá tahle věc se mu zdá podivná, vzhledem k tomu, jak o té ženské Howard mluví. Je mu, na jednu stranu, docela jasné že s tou ženskou nebude něco v pořádku, to už si odvodil dávno. Pokouší jej zvědavost, přirozená lidská vlastnost, a bude jej pokoušet i nadále. "Mám čekat, že se mě pokusí zabít sekáčkem na maso, jen co zmíním tvoje jméno?" uchechtne se, ale dál to nerozebírá, když vidí tvář mladého šlechtice. Neměl by jej provokovat, ten mladík si to pořád ještě může rozmyslet. "Můžeš se spolehnout," zakončí tím tedy veškerou konverzaci týkající se práce, s tím, že už se o tom nemusí dál bavit, protože by všechno mělo být jasné.
Chápavě přikývne, Howardova slova o panu Silverwoodovi nebere ani jako nadsázku. "Takových pátrání už bylo dost," významně povytáhne obočí. Tak přátelský výraz, jaký má teď ve tváři, tam nebyl již několik týdnů. Tedy, není sice moc výrazný, ale je tam, opravdu! Dál už situaci příliš nerozebírá. Pouze kývne hlavou, na znamení díků a zvedne ruku na znamení pozdravu. Uvidí se, až se vrátí z Meadow s prázdnýma rukama, dříve se vracet ani nehodlá. Jakmile se mladý šlechtic vrátí, poodejde kus dál, odváže svého koně a vyhoupne se do sedla. Teprve nyní si uvědomuje, že se dost ochladilo a tak bude rád, až si bude doma moct zatopit a probrat se několika mapami, aby mohl zítra ráno vyrazit tou nejlepší cestou.

Tue Apr 25, 2017 2:06 am

Kdyby ještě před několika málo měsíci někdo řekl Sáře, že se její cesty zkříží s místním lovce potulujícím se po lesích, kterého mají všichni za blázna a podivína v takových rovinách, že se mu dobrá půlka lidí vyhýbá a ta druhá se raději pokřižuje dříve než ho vpustí do domu? Inu... Nezasmála by se, naopak - trpělivě by vyhlížela každý den, aby tomu chudákovi mohla ulevit od jeho trápení a dopřát mu chvíli klidu. Pokud je blázen, pokud mu šplouchá na maják? Pro takové měla mladičká rusovláska pochopení, vždyť i ji nazývali blázínkem a mnohdy? Mnohdy daleko hůř. Ale tvrdit, že tomu muži propadne láskou způsobem, o jakým sní každá romantická duše? Ba ne, tomu by již nevěřila, ač se v ní naivita nedala snadno zatratit. Stále však byla divoženkou z lesa, holkou, ke které si dívky tajně chodí pro lektvary, aby svým nápadníkům připadaly půvabnější a staří lidé hledají v jejích packách spásu pro své stařím tuhé klouby.
Přesto nebyl den, aby tohoto statného lovce nevyhlížela z okna, aby se neptala přírody, zda dnes přijde a speciálně kvůli němu nevařila něco sytého do žaludku. Byla... Inu, zamilovaná. Jak krásně ta slůvka zněla, jak snadno dokázala vykouzlit úsměv na rtech doprovázený tichým smíchem, při němž modrozelené oči tak vesele jiskří radostí. Silas byl ten, kterého každý den vítala polibkem po těžké práci, kdy celé hodiny naháněl zvěř v lese, aby její maso a kožešiny mohl zužitkovat. Jednou ku prospěchu bohatých, jindy pro Sáru a Gaëlle, o níž se staral jako právoplatný otec, ač jím nebyl. Pokrevně? Možná, ale to mu nezabránilo, aby překonal prvopočáteční ostýchavost a houpal malou zrzečku v náručí, tu zase na koleni, až se děvčátko řechtalo a tleskajícíma pacičkama prosilo o šťavnatý přídavek. Sára Sílase milovala a snad i proto se někdy do jejích vět nachomýtlo tvrdohlavé, z části sobecké zájmeno - její. Její Silas, její lovec. Ne, špatně - jejich. Protože si našel místečko v srdcích obou a malá holčička i její matka ho vyhlížely každý den, aby jedna nebo druhá byly první, které ho přivítají v otevřených dveřích. Sotva se to však dalo nazvat rodinnou pohodou - nebyli svoji a přes počáteční polibky, které se prohlubovaly s čím dál tím ohnivější vášní, a letmé doteky se nedostali dál. Snad stydlivost se u Sáry dala do pohybu a činila každý krok obtížnější? Snad fakt, že jejich malá je pozorovala a ano, bylo hloupé se vytratit vedle nebo ji tam zavřít, aby si užili pár nerušených chvilek fyzického štěstí. To však neměnilo nic na tom, že po něm toužila - mít ho u sebe, tulit se k němu, vískat se mu ve vlasech kdykoliv to jen bylo možné. Jak ráda se ho držela a muchlala mu látku košile v drobných packách nebo si schovávala svou tvář u jeho krku, kam mu vtiskla polibek. Netuše nic o jeho problémech, o jeho vidinách. O faktu, že by měli oba dva brzy zemřít, aniž by věděli, kdy jejich čas přijde. Ale snad právě proto mu podvědomě toužila být blíže a nevynechala jedinou možnost se ho dotknout. Nebo mu konečně říct, že ho miluje.

Fri Apr 28, 2017 8:35 pm

Zdálo se, že zima pomalu, ale jistě ustupovala. Den ode dne bylo tepleji a i první jarní květiny jako jsou bledule nebo sněženky už byly pomalu ta tam. Liv toho chtěla využít a vyrazila blíže okraji salemského lesa. Nejen, že by mohla vyjít pár kroků na louku před ním a nasbírat si kdejaké bylinky, které by se mohly hodit na oděrky nebo menší ranky, kterým se nevyvaruje, když šplhá do korun stromů nebo po prudčích srázech. Z posledního takového výstupu má ještě teď strup v podobě dlouhé červené rýhy přes celou dlaň, jak jí ruka sjela po ostrém kameni. Naštěstí si ranku dobře vyčistila a nic víc se jí nestalo, ale Charlie jí několik dní nešel před oči. Věděl, co dělá. Kdyby za ní přišel hned další den, asi by to nebylo moc příjemné setkání. I Johnatan na něj měl pifku. Pořád se hádali o tom, že mohla umřít a tak. To si ale ona sama neuvědomovala a hned další týden už jí Charlie překecal k další pitomosti, ale z té si nic neodnesla. A to by si člověk řekl, že, když probudí spícího jezevce, půjde po něm. Vlastně tedy šel, ale ona byla rychlejší. Z tohohle menšího dobrodružství právě šla. Zabila tím skoro celý den, ale radši se ke kraji lesa a k městu samotnému přibližovala až hodinu dvě před setměním. Bylo jistější, že narazí na méně lidí, kteří by ji chtěli někam zavřít. Ale zatím stále svítilo sluníčko a ona si užívala už lehce hřejivé paprsky, které chvilkami prosvítaly srkz listí. Pořád ale nebylo takové teplo, aby na sobě neměla dlouhé kalhoty, košili a přes ní přehozenou vestu z králičích kožešin své vlastní výroby, která úžasně hřála i v nejchladnějších večerech. I teď byla účinou ochranou proti chladnému vánku prohánějícímu se lesem. Šla dál a rozhlížela se po nečem, co by se mohlo hodit. Nakonec narazila na malou mýtinku porostlou trávou, ze které vykukovaly pařezy a už na ní rostlo i něco z mála užitečných květin. Hlavně pampelišek, ty byly snad všude. Takže si jich nasbírala plný vak, ale poté neodolala a musela si žačít plést věneček. Slunce vypadalo, že ještě nebude mít hodnou chvíli v úmyslu zapadnout, takže nebylo kam spěchat. Jen byla trochu obezřetná, protože ne zas tak daleko od tohoto místa byl nějaký dům a ona nevěděla, kdo v něm bydlí, takže musela dávat pozor a při prvním náznaku toho, že by jí chtěl někdo někam odvést utéct, jak jí to říkala Babi a Johnatan, ale ona na jejich radu stejně moc nedbala.

Fri Apr 28, 2017 9:33 pm

Nettie ho varovala před vším, co ho potká po vypití nápoje, který mu rozsvítí pohled do minulosti, ale on si jako obvykle musel jít tvrdohlavě za svým. A teď, když ví, jak se věci mají? Když ví, že přeci jenom není úplně sám? Je ke svému cíli ještě dál, než když stál na úplném začátku. Od rána nevytáhl paty. Vlastně, nevytáhl paty už několik svítání. Je možné, že když zima sápe po jaru a ukousává z jeho životnosti, lidé stále strádají po dřevu, ale téměř celý nynější týden jim nezbývá nic víc, než jít do lesa pro trochu klestí, nebo mrznout. I dnes seděl od rána na dřevěné lavici, kterou pyšně zve postelí a poslouchal všemu, co proti němu fabuluje vlastní mysl.
Bolestný křik malého děvčátka střídající zlomyslný ženský smích ho nenechá zamhouřit oči. Ty se tak musí dívat na krev, která se mu vyobrazuje na vlastních rukou jako špatně natočený starý film. Mnohokrát vstal, aby prozkoumal okolí svého malého srubu, ale nenašel nic víc, než ztrouchnivělé stromy a zvuky zvěře, která v lese více není, než je. Vlastní výčitky ho nutí vstávat čím dál častěji, procházet se sem a tam tak, jak by to dělal vyšinutý blázen, nebo zvíře uzavřené v kleci. Snad je dobře, že v blízkosti nežije ani živáčka; musel by poslouchat věčného nářeku skla a dřeva, na kterém si vybíjí zlost. Jeho obydlí by zevnitř asi připomínalo spíše dům z klestí poté, co ho Vlk sfoukl prostřednímu prasátku, jelikož dřevěný nábytek je nejsnazší obětí pro hněv.
Bohudík, dopřeje se mu chvilky klidu, kdy hlasy ustanou. Chvilka klidu, kdy může uklidnit dech, setřít pot z čela a zkusit opět vzít sekyru do ruky. Práce mu vždy pomáhala v utřízení myšlenek. Nikdy nebyl řečník, vědec ani filosof a ruční práce byla odjakživa jedna z mála věcí, které opravdu umí. Lesu se znovu odhalí oblečený do hnědé košile, stejně barevných kalhot a vysokých kožených bot. Vše vyšperkuje ještě starou, ale nepochybně ostrou sekyrou, kterou uchopí do ruky. Samo sebou nekácí stromy hned vedle svého obydlí, no jakmile dojde ke svému obvyklému místu, vyhlídne si jeden ze slabších kousků a uchopí ostrý nástroj oběma rukama. Jediné rozmáchnutí stačí k tomu, aby se ozval vyplašený řev, který mohla Liv slyšet víc, než dobře. Ostří sekyry se zakouslo přesně tam, kde mělo, ale kletba uvržena lektvarem vyobrazila zcela něco jiného. V očích dřevorubce se jeho ostří nesetkalo se dřevem, ale s labutím krkem zlatovlasé dívky, která jako kdyby vypadla z pohádek o krásných vílách. Zlatovlasá dívka se brzy zřítí k zemi, aby si nechala vlasy obarvit vlastní krví, nicméně když se už dřevorubec sehne k pomoci, po děvčeti neni ani vidu, ani slechu. V rukou drží jen hlínu a listí. Několik minut přimraženě hledí do prázdna, než se odváží vstát a uchopit se sekyry. Jediným trhnutím ostří vyprostí z kmene, no přesně tehdy mu již známá kletba oznámí, že přeci jen zasekl do živého. V zádech se ozve spalující bolest, jež ho nedožene k výkřiku snad jen proto, že ji musí snášet na denní bázi. Zarývaje nehty do kůry stromu bolest přečká, než s krví za nehty konečně pokračuje dál, nyní směrem na velice blízkou mýtinu.
Potácí se jako tělo bez duše, jak vlastně i může vypadat. Dříve zdravá barva v jeho tváři poněkud pobledla, pod očima se táhnou tmavé pytle větší, než dříve. Není si jistý, jestli ví, proč tudy zrovna jde. Asi proto, že si pamatuje klid, který tu vždy byl. Klid a pěkný výhled, jehož si neužívá. Sotva vnímá okolí, jelikož jediné co dokáže vidět je pohled na zlatovlasé děvče, kterému před chvílí zasekl sekyru do krku. Pohled byl tak reálný, že si nedokáže uvědomit, že se jednalo jen o další halucinaci. Děvče má před očima až do chvíle, když skoro zakopne o někoho docela jiného. Přímo před sebou má Liv, o níž málem zakopne. Fakt, že si jí všiml o něco dříve ale ničemu nepomůže. Vyplašeně vytřeští oči a sekyru zvedá nad hlavu. Samozřejmě ostřím sekne, no naštěstí nenatropí víc, než rýhu do pařezu. Stačilo mu dojít, kdo před ním stojí dříve, než sekl o kousek vedle. "Co tady kurva děláš tak pozdě?" Zamručí místo jakékoli omluvy či pozdravu.

Fri Apr 28, 2017 10:38 pm

Hezky si seděla na pařezu, pobrukovala si veselou píšničku, kterou se naučila ještě jako malá a pletla si věneček z pampelišek. Už skoro zapomněla přes zimu, jak se to vlastně dělá. Základ byl ze dvou pampelišek, které se nějak omotaly kolem sebe a potom se mělo pokračovat stejným způsobem, dokud nebude věneček dosti dlouhý, aby se vešel na hlavu a pěkně držel. Následovalo převeliké množství pokusů a omylů, než konečně přišla na to, jak správně začít. Ničemu to ale nevadilo, protože měla k dispozici celou mýtinu posetou těmito otravně žlutými květy, které mohly být i léčivé a byl z nich dobrý med, který si sama uměla udělat.
Pomalu ale jistě přidávala květinu za květinou, až ta jednoduchá ozdůbka, kterou si zvládne uplést každé malé děvčátko, začala dostávat tvar. Byla trochu ostuda, že jí to trvá tak dlouho, ale vždycky jí nějaký čas trvalo, než si na všechno rozpomněla. Navíc ji ze soustředění vyrušil i zvuk sekery zakusující se do dřeva, při kterém sebou cukla, protože to moc nečekala, ale nebylo to zas tak udivující, už několikrát potkala, ale moc slov s ním neprohodila, protože si všímal kácení stromů. Pořád sekal do dřeva a říkal, že nemá čas, že to musí dodělat. Tak ho nehala, aby si mohl sekat do dřeva a nikdo ho u toho nerušil. I když si chtěla povídat. Ale teď jí přišlo divné, že slyšela sekeru jen jedinkrát, vždycky je to opakující se zvuk, který trvá, dokud se neozve zapraskání následované hlasitou ránou, jak kmen onoho stromu dopadne na zem. Ale teď nic. Bylo to zvláštní, ale ne zas tolik, aby se tím její mozek potřeboval zaobírat déle než pár vteřin, než vrátil všechno svoje soustředění k tomu zapeklitému věnečku.
O pár chvil později se z lesa vypotácel Will. Byl trochu pobledlý, ale to bývala po zimě i ona, takže tomu nevěnovala moc velkou váhu. Spíš nasadila milý, lehce poťouchlý úsměv, jak měla ve zvyku, když na někoho narazila a pozdravila ho. Protože, i když s ní moc nemluvil , byla ráda, že ho vidí. Vždycky byla ráda, když někoho potkala. "Ahoj, Wille!" Zvelela zavola a zamávala na něj, ale nevypadalo to, že by si jí kdo ví jak všímal, takže se trochu dotčeně ušklíbla a pletla dál. Neměla mu za zlé, že si jí nevšímal, ale mohl ji alespoň pozdravit. Za okamžik byla tolik zaneprázdněná věnečkem, že skoro nepostřehla, že se blýžil k ní. Možná si jí přeci jen všiml, ale nechtěl křiček přes tu vzdálenost. I když to stejně vypadalo, že spíš ne, protože šel a skoro to i vypadalo, že přejde přímo přes její maličkost, než se prudce zastavil a rozmáchl se sekerou. Neodpustila si vyjíknutí, když se zasekla do pařezu, na kterém seděla, jen pár palců od ní samotné. A potom na ni byl ještě ošklivý. V tu ránu byla na nohou a mračila se na něj, ale nekřičela. Nechtěla, aby se na ni zlobil, že křičela. Takže jen zběsile gestikulovala a ve hlase měla jen stopu hysterie, protože, přiznejme si, to by měl v té situaci skoro každý. "Co tady dělám já? To ty ses mě právě pokusil zabít. Stačí mi, že se o to dost často pokouší Charlie, nepotřebuju další takový. Co jsem ti vlastně kdy udělala? Vždyť jsem tě ani moc neotravovala, když si nikdy neměl čas si povídat." Zhluboka se nadechla a pokusila se zklidnit dech. Nebyl to moc příjemný pocit, když jí chtěl někdo seknout sekerou. Když už trochu podchytila i hlas, aby nezněl tak hystericky, promluvila znovu. "A jestli tě tolik zajímá, co tu dělám, tak pletu věneček." Zvedla ruku, ve které tu žlutou blbůstku držela a zhrozila se, když viděla, že je na jednom místě přeseknutý. "Ty jsi ho zničil." Smutné, až dětské, štěněčí oči se upřely do jeho se slzičkami na krajíčku. "Proč jsi to udělal?"

Sat Apr 29, 2017 11:46 am

Sekeru nechá zaštípnutou v kmeni, pustí její rukojeť a udělá několik kroků zpět, snad jako kdyby byl pařez nějaké jedovaté zvíře. "Ne, já... já tě nechtěl zabít!" Ohradí se. Chtěl jen... co vlastně? Co si myslel, že Liv je? Může za tento málem osudný rozmar jenom obyčejný úlek? Nikdy nebyl jeden z těch, kteří se bojí zrovna snadno. Vždy byl příliš hloupý na to, aby se uměl bát. Možná právě proto je nyní tam, kde je. Jen tak stojí jako strnulá hora, prázdně hledíc na Liv. Neví, co by jí měl říct. Existuje na tohle omluva? Nezbývá nic jiného, než zkusit jednoduchá slova; "Mrzí mě to. Ale nemáš tady co dělat." Les mu nikdy nepřišel tak nebezpečný, jak lidé říkají, ale stále je tu divoká zvěř. Nemluvě o tom, že sám si není jistý, jestli na něj vlastní mysl hraje iluze, nebo se vážně děje něco, co nemá hlavu ani patu.
Pohled zraněného štěněte, kterým po něm děvče hází mu připomene dívku, po kterou by tak rád nalezl. Třebaže je Liv již dávno dospělá, dívá se na něj očima s tak nevinnou jiskrou, že se nevyhne srovnání se svoji malou neteří. Udělá pár kroků blíž, aby sebral rozseknutý věneček. Za oba konce ho drží tak, aby se pokud možno nerozpojil víc, než je nutné a prohlíží ho rádoby znaleckým okem. "Nepříjde mi zničenej, nosit ho můžeš." Zhodnotí, přejíždě prstem z jednoho kvítku na druhý. "Můžeš to nosit jako čelenku." Sevře zbytky věnečku v pravé ruce, kterou natáhne k dívce, aby si jej převzala. Poté si před ní klekne do dřepu skutečně jako před malé dítě. "Nebo bych ti jako omluvu moch pomoct nasbírat nový, hm?" Nabídne a vynasnaží se jí několika prsty upravit vlasy za pravé ucho.

Sat Apr 29, 2017 12:27 pm

Dívá se na něj, jak ustupuje pár kroků dozadu a mračí se. Taková hloupost, co jiného chtěl, než ji zabít? Vždyť lidi normálně nezasekávají sekeru do špalku vedle osoby, která na něm sedí nebo snad ano? Je to hloupost a i když je tato osůbka nadmíru důvěřivá, stále není zcela v klidu, aby mu věřila zrovinka v této situaci. Ukázalo se, že měl Johnatan pravdu, vážně by si měla dávat větší pozor. "Nechtěl? Vypadalo to teda úplně jinak!" Pořád se držela, aby nezvyšovala hlas. Koukala se na něj a snažila se přijít na to, o co tady jde. I když neměla sebemenší šanci, protože to bylo daleko složitější, než by kdy mohla pochopit. Zato ale pochopila, že se jí asi chce omluvit, ale potom to zas pokazil tou chloupou připomínkou, že tam nemá co dělat. Proč by tam neměla co dělat? Zase se trošku zaškaredila. "To by tě mělo mrzet." Možná to znělo oškivě, ale ona neznala správnou odpověď na to, když se někdo omlouvá. "A proč tady nemám co dělat? Já tady bydlím... V podstatě." Na chvíli po něm vrhla zmatený pohled, sice bydlela o kus cesty dál, ale tak si mohla chodit, kde chtěla, a potom věnovala pozornost jen zničenému věnečku.
Dívala se, jak jí sebral zničený, neopravitelný věneček a zkoumal ho, jako by mohl něco nadělat s tím, že je navěky roseknutý. A potom mluvil, jako by byl ještě použitelný. Přebrala si ho od něj, pořád jako hromádka neštěstí a vzlykla. "Nemůžu, nebude mi držet ve vlasech." Potom si před ní Will klekl a promluvil. Rameny jí škubnul další vzlyk, než jí došel význam jeho slov. Zastrčil jí, nejspíš ve snaze uchlácholit ji, pramínek vlasů za ucho a ona k němu zvedla už o poznání veselejší pohled, jako by se ta předeslá, velká tragédie nikdy neodehrála. "Tak jo." Radostně jeho nabídku odsouhlasila a bez dalších slov si kleka do trávy a začala se probírat velikým množstvím žlutého kvítí. Trhala jednu pampelišku za druhou a čas od času nějakou zahodila, protože byla moc krátká. Vyhovující si dávala na hromádku a šťastně se při tom usmívala.