Okolí Salemu

Nevyšel ze své malé kovárničky dřív, než se na Salem začalo pomalu snášet šero. Ačkoliv slunce dneska příliš nepálilo a jeho paprsky nebyly schopny dostat se skrz šedé mraky, byl raději, když mohl zůstat přes den zavřený a vycházet až večer. Ke svému překvapení zrovna v půlce práce na nějaké zakázce od vojáka pocítí hlad. Což by neměl, jedl nedávno, ačkoliv to byla jen mrtvá srna. Měl by nějaký čas ještě vydržet. Ve snaze zapudit nepříjemný pocit prázdného žaludku si dá malou sklenku kořalky schované v dílně. A další a další, jak už to tak bývá. V žáru a horku necítí opilost. Soustředí se jen na práci, na nástroje pod svýma rukama. Jediné, co jej znepokojuje, je pot, který ho čas od času v očích štípe a on si ho z čela musí hřbetem horké ruky otírat.
Teprve poté, co uhasí oheň, zamkne velkým, otřískaným klíčem dveře kovárny a obleče se alespoň do tmavě zeleného kabátu s kožešinou uvnitř na něj malátnost trochu dolehne. Nechá kořalku kořalkou a napije se jen trochu vody. K opasku kalhot si připne malou dýku v kožené pochvě, pro všechny případy, kdyby se opravdu rozhodl něco lovit. Nebo někoho. Na hlavu si nasadí černý klobouk s přeskou. Husí pírko z něj kdesi opadlo už dost dávno.
Není tma, ale už ani tolik světla nezbývá. S kloboukem naraženým hluboko do čela kráčí ulicemi, pod nohama mu čvachtá rozšlapaný a rozježděný sníh. Poslední krámky Salemu zavírají. Pokaždé, když trochu ztratí rovnováhu, zaměří pohled modrých očí jen kousíček před sebe na nějaký bod, kterého se může držet. Chladný vzduch mu pomáhá zůstávat střízlivější, než opravdu je. Také nejspíš odvane většinu toho alkoholového odéru kolem něj.
Když prochází branou, značící hranici města, zdvořile lehce pokývne hlavou směrem k strážícímu vojákovi. Nejde pak od Salemu daleko, jen tak, aby na něj už vojáci na stráži neviděli tak jednoduše. Ještě není úplná tma, ale nebude jí to dlouho trvat. Měsíční světlo se přes mraky nedostane a hvězd dnes také moc neuvidí, takže bude tma. V takovém prostředí by se mu mohlo lovit něco k snědku nejlépe. Nechce ulovit dalšího člověka, opravdu ne, ale někdy prostě už nemá jinou možnost. Sejde z cesty jen pár metrů k hromadě kmenů stromů, připravených na posekání pravděpodobně někým z těch pár domečků za hranicemi města. Na jednu z klád se usadí, do sněhu pod nohama si odplivne, jako by se snad chtěl zbavit pachutě levné kořalky. S rukama sepjatýma a nohama trochu rozkročenýma se zaposlouchá do zvuků večera. Snaží se nejenom vymyslet, kde by bylo nejjednodušší sehnat něco k snědku, ale také zaplašit sílící pocit hladu v klidu a tichu okolního zimního světa.

Sluneční paprsky. Dřív se jich nemohla nabažit. Jakmile zima přecházela, vyhledávala lenošku stojící přímo u okna, kde se usadila a jen tak se vyhřívala. Nastavovala tvář sluníčku, anebo jen vyšívala, zatímco se jí paprsky opíraly do šíje. Po zimě to byla příjemná změna. Pro zmrzlé tělo to byla vzpruha, důkaz toho, že po zimě vždy přijde slunné jaro, aby oživilo přírodu. O tu se nikdy moc nezajímala, ale o ty paprsky, které ji vždy hřály... to bylo něco jiného. Jakoby od té doby uplynulo tisíce let. Jakoby ztratila spojení s tím, co z ní dříve zbývalo. Pohublé děvče zkroucené v koutě, mráz zahryzávající se do každého kousíčku její kůže. "Co jsem zač?" ptala se v takových chvílích toho, kdo jí věznil. Věznil? Ano, svým způsobem ano. A zároveň jí držel při životě a pomáhal jí. Ale když nad tím tak přemítala, ten muž, vlastnící prazvláštní schopnosti, jí skutečně věznil. Pro její dobro, což však nemohla pochopit, ač se snažila sebevíc. "Jsi nemocná, tvé tělo sžírá odporná nemoc, snažím se ji vyléčit" odpovídal jí, když jí nabízel čaje a další prazvláštní tekutiny, které nechutnaly vůbec dobře. Dával jí i maso, které jí chutnalo, ale stejně cítila, že to není to pravé. Jakoby žvýkala nějakou odpornou náhražku. A zatímco jedla, mlaskala jako zvíře, nevychovanec, který se stravuje jen v hospodách, a který si klidně nabídne jídla povalujícího se na zemi. V zádech přitom cítila Eugenův pohled. Tak znechucený, jako kdyby pohlížel na něco odporného a zvráceného. Tím pro něj však byla. Nevnímal ji jako ženu, ale jako něco, co nemělo žít. Cosi v ní bylo škodolibě nadšené, ale když se alespoň trochu zasytila, věděla, že ji to nečiní šťastnou. Bylo to zvláštní, ale cítila k němu něco, co jen těžko mohla popsat. Snad jej i ve svém zvráceném úhlu pohledu milovala za to, jak moc pro ni dělal, a že ji stále ještě nezabil. A přesto se po něm chtěla vrhnout, poškrábat jej, zarýt mu do kůže své zuby. Potřebovala potravu, bolest jí to vždy připomněla. Ale nedovoloval jí nic. Nedovoloval jí ulovit člověka. Měla se stát civilizovanou, jak jen to šlo. Ač to bylo nemožné a Eugene si často lhal. Nemohl napravit veškerou křivdu světa a rozhodně nemohl zbavit Euniku jejího prokletí. Mráz. Když se dotkla svých zjizvených rukou, vždy cítila ten chlad, který z ní vycházel. Snad by se dal označit za nepřirozený. Něco, co ji vždy donutilo polknout a sklopit zrak. Co jsem zač. Proč se mi to stalo. Ani ona, ani on o tom neměl nejmenší tušení. Její minulost zůstávala zahalená mlhou, a ač se čas od času zjevily obrazy, jakoby jí byly stále dál a dál. Odcizovala se svému lidskému já. Bylo jen otázkou času, kdy bez jeho svolení uprchne  a vydá se do města, kde si odchytí nějakou kořist, a pak do ní zaryje své zuby. I ve své zaslepenosti si však občas všímala, že se jejímu chráněnci něco dělo. Občas se toužila zeptat, co se mu stalo, a zároveň se mu chtěla vysmát, jak mu jeho starosti přeje. Jen ať si trpí, stejně jako ona! Ať chcípne! Ne. Ne! Musí žít! Protiřečící myšlenky. Dny, kdy jen sršela nadávkami, a kdy se snažila jej zabít. Dny, kdy byla milá a snažila se mu být nápomocná. A přesto ji stále hlídal a dohlížel na ni. Když vypadala normálně, mohla zavítat i do města, častěji spíše v jeho přítomnosti, ale občas i sama. Když to s ní bylo horší, byla zavřená. Eugene dokázal vnímat ty jemné odchylky v jejím chování, ačkoliv i on ji ne vždy dokázal odhadnout. Toho odpoledne se toulala v okolí Eugenovy farmy. Bylo pod mrakem, což zračilo, že je počasí jako udělané pro ni. Jemná bolest v žaludku napovídala, že má hlad a jistá malátnost tomu jen odpovídala. Věděla, že by neměla, ale zároveň jí čím dál víc lákala myšlenka, že by se měla najíst. Skutečného jídla. Ta představa horské krve a ještě tepajícího masa... na malý moment se musela zastavit, zavřít oči a rukou se opřít o strom. Ve své zaslepené touze po mase se zatoulala až příliš daleko. Tušila Eugenovu farmu kdesi za sebou, ale střecha a kouřící komín nebyl zřetelný. Nadechla se studeného vzduchu, hruď se nadzvedla a ona se porozhlédla kolem. Nedaleko od sebe zaslechla jakési zvuky. Obočí stáhla k sobě, a pak chvíli hleděla mezi stromy, ačkoliv nic neviděla. Pomalu se tedy rozešla, dívka zahalená do světlé hnědého kabátku, zpod nějž občas vykoukla bledě modrá sukně. Neměla ty šaty ráda. Neměla ráda žádné šaty, které u Eugena měla. Nenáviděla jej a tu zatracenou farmu taky! Postupovala dál, až se před ní zjevila silueta kohosi, kdo seděl na dřevě. Zalekla se a prsty zaryla do rukávu svého kabátku. Člověk? Možná. Necítila to samé, co obvykle cítila v městě. Zmátl ji. "Co tu děláte?" vypadlo z ní. Nic víc. Jen tak tam stála a hleděla jeho směrem.

Třese se. Uvědomí si to až po nějaké době, protože zimu necítí. Tolik toho vlastně necítí. Může zranit své tělo tolikrát, kolikrát jen chce. Snažit se způsobit si jakoukoliv bolest. Ale je to k ničemu. Necítí ji, jako by vůbec neexistovala. Zkoušel to mnohokrát, ale opravdu nic necítí. Jediná bolest, kterou si uvědomuje, je ta z hladu a ta uvnitř jeho hlavy a uvnitř toho, co zbylo z jeho srdce. Když ho zrovna nezžírá neustálý, zvířecí hlad, zžírá ho svědomí. To svědomí, před kterým chtěl utéct, ale nemohl, nebylo mu dovoleno ukončit svůj život tak jednoduše. A tak se teď potácí světem a ohlodává kosti jako nějaké zvíře. Ani zvířetem není. Je jakési monstrum, něco, co by nemělo existovat a nevěřil by tomu, kdyby jím sám nebyl. Někdy ani nevěří tomu, čím je, ale rychle se navrací do reality. Nevědomky sepjaté ruce křečovitě stiskne, až mu zmrzlé klouby zřetelně zapraskají. Modrýma očima stále jen pátrá ve sněhu, jako kdyby tam snad mohl najít nějaké odpovědi, nějaké řešení. Žádné tam není, samozřejmě. Ale co kdyby? Co kdyby náhodou, co kdyby se teď stal nějaký zázrak? Ale to je pitomost. Někomu, jako je on, se už v životě nic dobrého nepřihodí. Nikdy.
Trhne sebou, hlavu zprudka otočí směrem, ze kterého zaslechl čísi hlas. Je to asi ten nejrychlejší pohyb, kterého je ve své otupělé tělesné schránce schopen. Zamžourá do tmy, ale jeho oči se temnem neprokousají tak jednoduše. Ta otázka přišla z ničeho nic, překvapila ho skoro stejně jako něčí přítomnost. Očividně byla i neznámá, její pohlaví dokázal určit jen podle hlasu, trochu vyvedená z míry. Možná je to dřevo její? "Nevím," vypadne z něj jakoby omylem ta nejupřímnější odpověď. Jen o něco méně upřímná než to, že si tu vyhlíží kořist. Jeho žaludek a zvířecí pudy se však neozývají, i když je pravděpodobně děvče jedinou lidskou bytostí široko daleko. Z nějakého důvodu nevzbuzuje potřebu se najíst z jejího masa nebo ještě lépe, z jejích orgánů. Vstane, boty se mu zaboří do nejčerstvější vrstvy napadaného sněhu. Trocha toho bílého svinstva mu zůstane obtisknutá na zadku na kalhotách. "Vy..." začne pomalu, zatímco se rozhlíží zpod klobouku kolem a snaží se najít někoho, ke komu osamělé děvče procházející se skoro v noci v lese patří. Nějak nechce věřit, že by tu byla sama. "Ztratila jste se?" Hlas má ochraptělý, jako by ho dlouho nepoužíval, je to však spíše tím alkoholem, který do sebe neustále lije. Možná má už trochu propálené hrdlo? Možná brzy umře, konečně. Jen silou zbytku vůle, kterou ještě má, donutí své tělo přestat se třást zimou, kterou téměř necítí.

Vyděsila ho? Její přítomnost zřejmě vůbec nečekal. Možná nečekal vůbec na nikoho. Ale to bylo přinejmenším zvláštní. Přesto se jej nějak nedokázala bát. Možná kdyby měla nějaké své staré vzpomínky a vybavovala si svou smrt, možná tehdy by dokázala cítit strach. Teď tu ale nebyl. Stejně jako mráz, který si nacházel cestu pod její kabát. Cítila jen hlad. A zvědavost. Chtěla vědět, kdo to je. Potřebovala k němu přiběhnout a zakousnout se, rozdrásat jeho kůži a dostat se k jeho orgánům. Jenže z nějakého důvodu ta potřeba nebyla v blízkosti tak silná. Neslyšela jeho tep, každý jeho nádech. Pokud ve městě kolem někoho takového prošla, zřejmě jej ani nevnímala, protože všude kolem bylo spousty lidí a ona se v takovou chvíli snažila držet. Navíc na ni dohlížel Eugene, který by jí nedovolil utéct a někomu rozdrásat hrdlo. Možná se už dokázala ovládat? Měla hlad, chtěla někoho zabít, ale v přítomnosti toho muže tomu šlo odolávat. Proč? Nechápala. V šeru si prohlížela jeho tvář, přemýšlela, jestli jej už někdy spatřila, ale připadal jí spíše neznámý. Určitě jej nikdy neviděla v přítomnosti Eugena. Byl někým neznámým. I tak však chtěla vědět, kým byl. Měla v sobě až příliš otázek, až příliš se v ní tlouklo její já. Zmatení. Nemohla tomu vzdorovat. "Ztratila?" otázala se zmateně. Ta otázka byla dobře položená. A měla tolik významů. Eunika tušila, kde byla, ale ztracená? To byla už dlouho. Vytržená ze svých kořenů a předhozená světu. Bez jediné vzpomínky, prazvláštně nemocná, prokletá, s příslibem vlastní smrti, která možná nebyla ani tak daleko. "Ne, bydlím nedaleko. Pomáhám u správce lesa," vyslovila nakonec, když našla ta správná slova. A skutečně to chvíli trvalo, jako mnoho věcí. Někdy byla tak hrozně ztuhlá. Tak hrozně mrtvá. Cítila se jako někdo, kdo už dávno měl být po smrti. Myšlenky často zalétávaly k té nemoci, ale ač se snažila, Eugene ji nebyl schopný vše říci. Vždy jí jen dal nějaký ze svých čajů, těch odporných břeček. Zvedal se jí žaludek. Potřebovala kus masa, kus lidského masa. Ale nemohla mu to říci, nemohla, pokud chtěla být aspoň někdy volná. Můžeš být volná, stačí se zbavit řetězů!  "Šla jsem se jen trochu projít a něco jsem zaslechla... vy - hledáte tu něco? Někoho? Pokud potřebujete dřevo, měl byste si promluvit s Eugenem, nemá rád, když mu na něj do lesa někdo chodí." Promluvila. Bylo to lehce trhané, ale v jejím podání to možná mohlo znít jako nervozita. Vždyť i podle hlasu působila mladě. Mladičká dívka, která jen toužila po lásce, která jí nakonec zabila. Zůstala z ní jen ztracená, po lidském mase bažící, zrůda. Ta pravda rozhodně nebyla ničím, co by chtěla slyšet. Bránila se prosté pravdě, zatímco odolávala myšlenkám na zabití. Zabít. Proč nechce zabít jeho? Je sám.Zcela sám. A ona má sílu. Tehdy, kdysi dávno, ji uměla použít. Když lovila lidi... ještě předtím, než ji našel ten bídák Eugene. Tehdy si mohla brát, co jen chtěla. Vytrhat mu orgány z těla. Proč jen to nešlo? Osmělila se a udělala pár krůčků k němu. Byl zvláštní a ten hlas. Mluvil, jak kdyby měl za sebou už dlouhá léta. Lidská. Eugene mluvil sice hrubým hlasem, ale pořád zněl o moc příjemněji. Pokud na ni zrovna nezvyšoval hlas. V těch chvílích ho nenáviděla, ale jinak jeho hlas měla ráda. Hlas toho muže před ní však takový nebyl. Zněl tak hrozně nepřirozeně. Jako by jím promlouvalo něco stoletého, co už dávno nebylo člověkem.

Sáhne do hluboké kapsy kabátu a vytáhne černé rukavice z trochu ošoupané kůže. S menšími problémy si je začne natahovat na ruce, zkřehlé zmrzlé prsty mu nijak nepomáhají. Dlouhé, štíhlé, trochu dámské... Rychle promrznou a je problém, když necítí z takového mrazu ani náznak bolesti. Pak si několika línými pohyby smete zbytek sněhu i z kalhot, aniž by spustil oči z děvčete. Klobouk si už stačil povytáhnout trochu výš, aby na ni viděl a nemusel se přitom podivně zaklánět. Byl z velmi podobného materiálu jako na pohled celkem tenoučké rukavice. Odhalí tak svou trochu propadlou tvář, bůh ví jak vypadá teď ve tmě, bez svitu měsíce a hvězd. I když si všímá, že se na některých místech mraky na obloze začínají trochu trhat. Pokud vysvitne měsíc, nebude to pro něj nic dobrého. Vždy měl pocit, že za světla luny je na něm vidět více nelidského než lidského. Mimoděk si proto vytáhne límec kabátu o trochu víc, ačkoliv krk mu už ta zakrýval bez problému. Ze strachu, že by snad to děvče mohlo spatřit podlitinu, táhnoucí se kolem dokola jeho šlachovitého krku.
Zopakuje část jeho otázky, mladý dívčí hlásek prozrazující nejistotu. Pozná ji, sám ve svém hlase ji ještě nedávno často slýchal. Nejistotu nad tím kdo je, čím je a co vlastně dělá. Nejistotu, když vyslovoval i své vlastní jméno - jako by už nebyl Yosef, jako by Yosef byl někdo jiný, dávno mrtvý a pohřbený pět stop pod zemí. "Správce lesa?" zopakuje trochu překvapeně, jedno obočí přitom zvedne vzhůru. Nebyl si vůbec vědom toho, že tenhle les někdo spravuje. Copak se lesy nespravují samy? Nebo v Salemu musí už i příroda hrát podle něčích pravidel? Nahne hlavu lehce na stranu, když v lesa zaslechne nějakého ptáka, pravděpodobně. Na chvilku zaujme jeho pozornost a kdyby mu bylo v té tmě vidět do očí, bylo by z prázdného pohledu patrné, že vědomí tohoto muže se na chvilku vzdálilo. Jako by jeho smysly byly trochu jiné. Čím hladovější jeho tělo bylo, tím více si všímal drobných detailů. Je si vědom, jak jednoduchá kořist je tohle děvčátko. Osamocené, mladé, slaboučké a neozbrojené. Stačilo by tak málo a mohl opět uklidnit svůj hlad na dalších několik dnů. Ale z nějakého důvodu to nejde. Jako by se chuť k jídlu stahovala na všechny tvory, jenom ne na ni. Nezná ji, docela jistě ji nikdy neviděl. Tak proč? Zpět do reality jej vrátí až její hlas, o tolik lidštější než ten jeho. "Na procházky je dost pozdě," neodpustí si trochu starostlivou poznámku. Nejenom, že se tady potulují všemožná zvířata. I lidí by se měla bát. A nejvíce těch, co lidmi už nejsou. Jaká mladistvá naivita. Když mu bylo zhruba tolik co může být jí, také si myslel, že mu nic nehrozí. Že se mu nikde nikdy nemůže nic stát. Ach, mýlil se, jak moc se mýlil. Pomalu zavrtí hlavou. "Nejsem tu pro dřevo. Jsem tu..." Odmlčí se, nadechne se. "Prostě jen tak." Je to jediné vysvětlení, které chce podávat. Pročistit si hlavu, utřídit myšlenky. Nebo o tom nechce mluvit. Ať si to přebere jak chce. Když mladičká udělá pár krůčků k němu, jednu nohu posune dozadu, jako kdyby chtěl couvat. Další pomalý reflex. Zarazí se s nohou stále za sebou, nebude před ní přeci utíkat. To se nesluší. Proč by vlastně měl? Nic mu nehrozí.
Zahlédne koutkem oka, jak se trhají mraky. Vzhlédne jen tak, aby viděl měsíc, který čas od času přes tmavou deku vyhlédne na zem pod sebou. Jediným pomalým, klidným pohybem si stáhne klobouk zpět hluboko do tváře, těsně nad oči, aby mu případné světlo nedoputovalo až ke tváři. I když pak by si možná děvče uvědomilo, jak nebezpečné je potulovat se po nocích sama. A jak nebezpečné je v tomhle mladém, krásném věku s její tváří a postavou mluvit s cizími muži. "Není to tu bezpečné," varuje ji trochu stroze. Musí si na konci té věty odkašlat, až tolik jeho hlas chrčel. Ne, že by mu po ní něco bylo. Kdyby byl opravdu hladový, uvítal by tuhle možnost. Ale úspěšně se drží zpátky a snaží se vydolovat alespoň ty kousky lidskosti, co v jeho ledovém srdci a mrtvém těle přebývají.

Reply for Dominic Chancellor:

Dosť často spomínal na minulosť, keď bol v teple domova s rodinou, kedy všetko bolo iné, keď on bol niekym iným. No teraz tu stál v snehu a nevedel povedať či je to ešte on. Keby nemal spomienky na rodinu a na to aký bol pred svojou smrťou asi by z neho zostalo len zviera. Pretože v sebe cítil tie zvieracie pudy aj keď na vonok to neukazoval. Správna póza pri stáni ktorú sa učil od mala, taktiež vážnosť v tvári ktorú musel mať naučenú aby zapadol medzi pánov. Teraz to ale mohol zahodiť, bol ďaleko od domova, prakticky bol voľný. No ako videl tie mŕtve telá len mu to pripomenulo celú jeho ťažobu. Len kvôli smrti je teraz uväznený v tom čo je. Vždy si ale na všetko sťažoval. Pousmial sa pretože sa znova na chvíľu cítil byť sám sebou. Hlavu pomaly otočí smerom k lovcovi. Celý jeho postoj vyzerá stuhnuto. Stojí na mieste s rukami vo vreckách a jedine vietor sa mu pohráva s vlasmi a s oblečením. Uvedomoval si že mal teraz dobrú šancu na to aby skrotil svoj hlad za ľudským mäsom. Široko ďaleko nebol nikto iný a k tento strom nebol vyhľadávaným miestom od dedinčanov alebo kohokoľvek iného preto by mal dobrú šancu sa konečne najesť. Keď si k tomu pripočital psa ako dezer mal by to ako kráľovskú hostinu. Div sa mu slinky nazbierali ale musel sa krotiť. Lovec bol užitočný človek a to aj pre neho. Predsta sa zbavoval nechcenej zvery, možno aj nejakých príšer ale typoval by ho len na obyčajného lovca zvery. A ak by sa na okolí rozkríklo že sa našlo telo lovca, roztrhané na kusy nuž by sa ľudia viac báli a dávali by si pozor na to čo striehne v noci a tým pádom by si dávali väčší pozor sami na seba. A tým došiel k tomu že takúto vynikajúcu večeru si bude musieť nechať újsť ale toho čokla mu bude môcť ukradnúť hocikedy. Psy vždy vycítia aký je človek preto sa nečudoval ako lovcov pes reagoval na neho, preto ich ani nemá rád no bol vďačný že ho lovec poslal preč a nemusel počuť jeho vrčanie. Mal chuť použiť svoj rev na neho a potom by uvidil že sa s ním nemá zahrávať. Čím ďalej tým viac to vyzeralo že lovec nieje odtiaľto keďže sa vypytoval na takéto veci. "Už dlho som nevidel že by niekoho nechali zložiť. Väčšinou ich tu nechajú na pospas osudu, buď zhnijú alebo ich zožerie zver. Je to síce nechutné ale keď je už človek mŕtvy môže mu byť jedno čo sa stane s jeho telom. A hlavne toto sú viac menej telá čarodejníc, tie mohli dopadnúť aj horšie." A tým horšie myslel upálením zaživa. Nemal rád oheň, už len pomyslenie naň bolo nepríjemné, doslova sa ho bál. To bola jedna z jeho slabších stránok. "No chcel by som sa spýtať, samozrejme ak vám to nebude prekážať, čo robíte tak neskoro v noci v tejto nebezpečnej lokalite ak to tu nepoznáte? Vidím síce že idete s poriadnym úlovkom no myslel som si že lovci pracujú skôr cez deň ako v noci."

Willhelm Cavendish

Záměrně se vyhýbá jeho myšlenkám, nechce mu lézt do hlavy. Je to pravděpodobně proto, že narazit v tenhle zimní večerní čas za takového mrazu na živou bytost je zvláštní. V posledních několika měsících nemá pouze strach z toho, co by se mohl dozvědět, ale i z toho, že by jeho čarodějnické manévry mohly být jakkoliv odhaleny. Toho se děsí vlastně ze všeho nejvíc. Jeho možná až paranoia pochází jednoznačně z toho, jak se ve městě často špitá o věcech, kterým místní nerozumí. A jak často se pálí čarodějnice a výjimečně i čarodějové. Nevěří tomu, že by byli všichni upálení na hranicích nebo pověšení na náměstí nevinní. Tedy, nevinní z toho, z čeho jsou obviněni - z čarodějnictví. O nějaké jiné vinně by se už určitě dalo mluvit. Zdaleka ne všichni tvorové oplývající podobnou mocí mají v plánu rozsévat mír a lásku a pomáhat chudým či potřebným. Ani on nevyužívá svou moc k vyššímu dobru, jak by od něj třeba jeho matka čekala. Ale to, co dokáže on, je úplně jiné než to, co dokázala ona nebo jeho sestra. Nemá takové možnosti jako ty dvě.
A tak se spoléhá jen na to, co si od toho muže vyslechne. Není mu ničím podezřelý, snad jen tím, že se ocitl na tomhle místě. Ale to by klidně mohlo být záměrné, ani přítomnost lovce tady nebude nejspíš vyvolávat ty nejlepší pocity. Mráz se mu začíná zakusovat pod oblečení a jeho tělo se chladem otřese. Upraví si límec kabátu, aby mu zakrýval co největší část krku. Lem oblečení se lehce dotýká dlouho neupravovaných vousů. Střelí ještě další pohled po neklidném Tobiasovi, trochu otráven jeho nepřátelským chováním, ke kterému rozhodně nebyl důvod. Už asi i to zvíře začíná mít všeho plné zuby. Téměř cítí, jak se pes urazil, když byl poslán pryč. S nehraným zaujetím, trochu vážnou tváří a zamračeným čelem, značícím soustředění, poslouchá odpověď na svou otázku. Nikdy neviděl, že by někdo byl z toho stromu milosrdně sundán a tak ho odpověď ani nepřekvapí. Užuž se mu na jazyk hrne nějaká narážka, zrůdy je první slůvko, které ho napadne, ale rychle ho spolkne. Co kdyby tohle byl zrovna muž, který sem ta těla pověsil? Nebo někdo, kdo takový akt nařídil? Nechce si zahrávat s ohněm více než je nutné, líbí se mu pocit alespoň nějakého bezpečí, který v tomhle městě má. Při představě čarodějnic hořících na hranici se mimoděk otřese, teď už však ne zimou. Jako by na něj sáhla smrt. Ví, že přesně takhle skončit nechce. Každopádně si ale spousta lidí mylně myslí, že s magií si zahrávají jen ženy. Není tomu tak. "Mají co jim patří," zamumlá potichu a opravdu se snaží, aby jeho slova zněla přesvědčivě, ačkoliv kůže rukavic trochu zaskřípe, jak pěsti pevně stiskne k sobě.
Další otázka ze strany neznámého muže ho vlastně ani nepřekvapí. Je docela na místě. "Není to tak, že bych to tu neznal," zavrtí trochu pobaveně hlavou. Je pravda, že se tu nikdy moc dlouho nezdržuje, ale momentálně to byla k městu a zároveň k jeho obydlí nejlepší cesta. Nebo se mu alespoň zdála nejlepší. "Vracel jsem se do města nejkratší cestou," pokrčí širokými rameny. "A tohle," kývne hlavou k mrtvému tělu srnce, u kterého trochu netrpělivě posedává lovecký pes, "je vlastně jenom shoda náhod." Nešel vyloženě na lov jako spíš na procházku. Kuši si s sebou do lesa bere vždycky, právě kvůli takovým příležitostem. "A to není úplně pravda," dodá ještě poznámku mířenou k poslední části věty - že lovci loví většinou ve dne. Kdepak, stopování zvířat je někdy na dlouho a někteří obyvatelé lesa ve dne ani nevylezou. "To spíše vy - neurazte se - vypadáte jako na procházce krajinou," pokusí se o nejvíc přátelský tón, kterého je i přes lehkou únavu schopen.

Možno jeho otázka vyznela hlúpo, nemal rád keď v niečom nebol vzdelaný a v love sa proste nevyznal. Nikdy nemal za potrebu si sám loviť vlastnú zver či už na obživu alebo len ako zábavku ktorá bola dosť obľúbená medzi zbohatlíkmi. No zaujímal sa o to. V podstate sa zaujímal o všetko, pchal nos aj tam kde netreba no vďaka že mu ho ešte nikto neukusol. Pri tej myšlienky si pošúchal nos. Normálne by čakal že ruky bude mať teplé a keď sa dotkne nosa pocíti chlad no to sa nestalo. Občas ho tieto veci prekvapia aj keď je v tejto podobe už dlho. Zhlboka vydýchol a ani očakávaný dym nevyšiel z úst, musel si na takéto veci dávať pozor aj keď väčšina ľudí si takéto detaily nevšímajú. No existúju aj detailisti a veľmi podozrievavý ľudia a ak niekto vlastní obe tieto vlastnosti tak taký človek je neskutočne všímavý čo by ho mohlo napokon dostať do problémov. Občas sa strácal vo svojich myšlienkách no dnes tak tomu nemohol dovoliť. Však už teraz vyzerá ako čudák a ešte k tomu keby ani nereagoval na to čo hovorí mohol by ho podozrievať. Musí si ale uznať že je naozaj trochu paranoidný. "To naozaj majú." Neznášal čarodejnice a to z jedného krátkeho dôvodu. Tým čo dnes je sa stal len vďaka šialeným kúzlam čarodejníc. Takže lovec bol miestny, zvláštne že ho ešte nikdy nevidel ale asi väčšinu času trávi niekde v lese a on zas presedí celé dni za stolom v miestnom mestskom úrade. Vyzeralo to tak že môže veriť jeho tvrdeniam. Opravil ho aj v tom že lovci lovia aj v noci, nehádal sa s ním, vedel si uznať keď niečo nevedel. Keď ho upozornil alebo skôr poukázal na to že vyzerá ako na prechádzke uvedomil si ako musí vyzerať. Ruky spojené za chrbtom ale už sa dlho nepohol z miesta a tvár mal ako skamenelú. Vyjadrovanie pocitov mu už nešlo tak ako kedysi. Uškrnul sa a ticho sa aj zasmial no bolo to dosť počuť keďže táto noc bola vcelku tichá. Prišiel o pár krokov bližšie k lovcovi aby tam len tak nestál a mohol si ho lepšie obzrieť. S úškrnom na tvári mu odpovedal. "Nebojte sa, niesom urážlivý človek a máte tak trochu pravdu. Som na prechádze aj keď to vyzerá asi divne. Len som skôr nočný tvor, viac si užívam noc ako deň." Podišiel k nemu ešte bližšie až cítil ako mu krv prúdi telom. Občas okom hodil na psa, nebol nadšený z jeho prítomnosti. "Prepáčte mi moju nezdvorilosť ale tak viete, keď stretnete niekoho uprostred noci v lese nikdy neviete čo sa z toho vykľuje." Povedal milším tónom a jemne sa na neho usmial. "Moje meno je Edmund, pracujem tu v meste ale niesom tu až tak dlho aby som všetkých poznal." Veľa krát sa musí tváriť milo no teraz ani moc nemusel. Lovec zatiaľ nevyzeral ako nejaká hrozba aj keď mal pri sebe kušu. Aj on mal so sebou zbraň. Malú dýku vždy nosil po svojom boku no teraz bola pekne ukrytá pod kabátom. Pomaly nastrčil k lovcovi ruku ako sa patrí. "Nechcem vás ale zdržovať od cesty domov. Som si vedomý toho že je dosť neskoro preto kľudne ďalej pokračujte vo svojej ceste."

Na jeho tváři se jediný sval nepohne, snad jen skřípnutí zubů by mohlo být opravdu zblízka slyšet, jak pevně stiskne čelisti k sobě. Sám s tímhle tématem začal, sám se ležérním kývnutím přiměje k tomu, aby ho zase ukončil. Čím starší je, tím větší pozor si dává na to, jak mluví a jak se chová. I ten nejméně patrný pohyb jej může dostat do těžkých situací, hlavně v tomhle městě s tou chorobnou nenávistí k čarodějnicím. Pravděpodobně proto, že jich tu mají hodně? Nebo si to alespoň myslí. V žádném z okolních měst se nesetkal s takovou nenávistí vůči něčemu, co by vlastně ani nemělo existovat. Chorobná nenávist vůči neznámému, která je lidem odjakživa velmi blízká.
Na těch několik kroků, co k němu neznámý udělá, reaguje spíše Tobias než on sám. Necítí se ohrožený, ten muž mu vlastně přijde i docela milý. Pes drží dle povelu na svém místě a ani se nehne, ale ocasem nervózně máchá ze strany na stranu a tichounce vrčí, z huby mu odpadne dlouhý provazec slin. Lovec ho mlčky ignoruje, jen z neznámého nespouští oči. Výraz ve stále ještě mladé tváři ale není nijak nepřívětivý. S tichounkým smíchem pokrčí rameny. "Chápu, tyhle noci mají své určité kouzlo." Trávil v lese i v tomhle ročním období dost času a vracet se potmě mu nevadilo. Zimní obloha byla krásná, hlavně za těch jasných a mrazivých nocích, kdy mu na cestu svítil měsíc se skoro stejným odhodláním jako slunce a když zaklonil hlavu, nebyl by ani za několik dní schopen spočítat všechny hvězdy. Fascinovalo ho to. Jako mladý, velmi velmi mladý, ještě na škole, měl tajný sen stát se astronomem. Ale to už je dávno. Rychle zjistil, že je na to potřeba úplně jiného vzdělání, než jakého byl schopen. Knihy ho příliš nebavily a byl vždycky spíše muž činu něž nějakých logických debat. Všimne si, že jeho společník čas od času pokukuje po Tobiasovi. Nebylo se však čeho bát, nikdy by nikomu neublížil, pokud by nevycítil bezprostřední nebezpečí. Z blízkosti, ve které se proti sobě ocitli, rozpozná na na pohled opravdu celkem mladé tváři přívětivý úsměv. "Muž musí být trochu podezřívavý," dodá ještě s pochopením. Byla to povětšinou práce mužů, něžné pohlaví mu na to vždycky přišlo trochu důvěřivé a snad i naivní. Velkou rukou v rukavici stiskne na oplátku nabízenou ruku, krátce a pevně, až neobnošená kůže opět zavrže. "Dominic," prozradí i on své jméno. Když ruku pustí, přizná se: "Taky tu nežiju zrovna dlouho... Ale do města se moc nedostanu, to je pravda." Možná proto, že žije jen lovem a čas od času zanese do krčmy nebo nějakému obchodníkovi kořist ve městě skoro nikoho nezná. Nemá žádné přátele, neseznámil se pořádně s žádnou ženou. Vidí jejich pohledy v krčmě, které často oplácí, ale nikdy tam u vyčpělého piva nepobude dlouho. Nikdy ho žádná natolik nezaujme. Zavrtí hlavou, má pocit, že mu ze srdce padl se seznámením kámen pochybností. Už si vedle toho muže nepřipadá tak nejistý, ačkoliv nervozita z jeho psa pořád jen čiší. "Nikam nespěchám. Doma na mě stejně nic nečeká." Je to skoro zdvořilostní fáze, než aby si uvědomil, že nemusí na každého působit zrovna nejlépe, když muž jeho věku není ženatý. Ale vždycky může říct, že je vdovec nebo tak něco. To už mi přijde jako detail. "A tamto taky už nikam nepůjde," kývne hlavou ještě k mrtvému srnci. Pak si povzdychne, to při představě, že ho musí ještě dovléct k sobě domů. Nejradši by ho to nechal, ale tak pěkného mladého masa by byla škoda, když už musel zemřít.

Už by sa aj on mohol poberať domov. To čo chcel vedieť už zistil a nemal nič iné na prácu, jedine sa fakt len prechádzať. No nechcel ešte odísť. Hlavným dôvodom bol že cez deň bol stále schovaný v dome, slnko mu nebolo nejak moc príjemné. Keď mal možnosť tak deň prespal ale nemohol sa celé dni len tak schovávať, čo by si potom o ňom pomysleli ľudia. Preto občas vysedáva v reštauráciách. Nemal rád krčmy a úbohé reči ešte viac úbohých ľudí a ožranov. Udržiaval si svoje vyššie postavenie ale nemal problém sa rozprávať s obyčajnými ľuďmi. Nevadilo mu keď bol človek chudobný, jediné čo ho zaujímalo ako sa ten človek správa a vyjadruje. Predsa sa nebude rozprávať s niekym ktorý rieši úplne dedinské hlúposti, to by naozaj bolo pod jeho úroveň a hanbil by sa keby ho niekto prichytil v rozhovore s takým človekom. Takéto správanie mal od svojej matky ktorá bola nič oproti jeho otcovi. Občas mu myšlienky na rodinu navrátili také silné pocity ako smútok ak myslel na to ako ich už v živote neuvidí no dokázal sa znova cítiť šťastne. Ale tiež len na určitý čas. Všetko sa ale vždy vytratí. "Určité kúzlo má celá táto oblasť okolo Salemu." Všade samá čarodejnica, ľudia si dokonca povrávajú niečo o nejakých bytostiach, o všetkom možnom. No práve v tomto meste sa cítil normálnejšie. Pripadal si ako beštia medzi hordou iných beštií ktoré sa prinajhoršom pozabíjajú navzájom. Ako pisár často vypisoval rozsudky upálenia čarodejníc, niekedy dobrovoľne a inokedy nie. Nemôže si do toho hovoriť, je predsa zamestnaný na to aby písal. No pomaly sa dostáva do priazne vyššie postaveným, to mu vždy išlo a možno postupom času bude mať jeho slovo aspoň nejakú váhu no zatiaľ nieje nikto. Len neznámy bohatý a vyučený muž ktorý sa im tu hodí. "A hlavne teraz a v tomto meste. Človek sa bojí vyjsť z domu aby náhodou nenarazil na nejakú čarodejnicu alebo nebodaj niečo horšie. No myslím si že dedinčania občas preháňajú. Niekedy sa čudujem akú fantáziu dokážu mať." Niekedy je mu ľúto že nemôže vyjadriť svoj skutočný názor, stále si musí udržiavať výzor človeka ktorý nie je zapletený v týchto mystických veciach v ktorých je až po uši. Nevedel toho veľa ale kde tu sa dozvie nejaké veci. Najviac informácií má od svojich obetí. Keď sa dá vyhliadne si človeka ktorý sa stará do takých vecí aj keby sa nemal a prv než ho zožerie mu dá peknú poslednú spoveď. Takže Dominic. Dúfal že týmto gestom ho aspoň trochu dostane na svoju stranu. Rád sa obklopoval ľuďmi, robil si priateľov aj z ľudí ktorých nemá rád ale ich priateľstvo mu prináša benefity. Vietor mu zavial mierne kučeravé vlasy priamo do tváre no nestaral sa o to aby ich odsunul. "Dobre teda, čo by ste ale povedali na to že by sme sa trochu vzdialili od tohto stromu? Myslím že som sa na to napozeral dosť a ten puch tiež neni moc príjemný. Môžem vám ponúknuť pomoc s vaším úlovkom, určite to musí byť dosť ťažké jednému ťahať toľké zviera." Nie nadarmo si ľudia pomáhajú aby ten druhý bol vďačný a nakoniec mu na oplátku on s niečim pomohol. No to že mu pomôže s takým úlovkom si jeho priazeň ešte nezíska, no musí niekde začať.

Je pravda, že lesy kolem tohoto místa jsou zvláštní. Prošel mnoho lesů, mnoho podobných míst, ale žádné jako tohle. Ty lesy byly obrovské, rozlehlé a téměř nekonečné. A i zvířata v nich byla trochu jiná, nebo mu to tak alespoň přišlo. Chovala se trochu jinak. Někdy bývala příliš ostražitá, někdy přehnaně agresivní a nejednou se mu stalo, že byli obyvatelé lesa naopak až nepřirozeně přátelští. Jistě, nedělalo mu velké potíže vtěsnat jim do hlavy pocit bezpečí, ale často to nebylo nutné. Zkrátka na tomhle místě opravdu bylo něco velmi zajímavého. A on to cítil na každém kroku. Možná není zdaleka jediný. A to ještě tohle místo neviděl zjara! Souhlasně přikývne, doufá, že i jeho oči jsou dostatečně přivyklé tmě na to, aby to viděl. "Něco sem člověka prostě táhne zpátky," zamumlá skoro jen pro sebe. Teprve po chvilce se zašklebí. "Teda, ne přímo sem, samozřejmě." Kývne hlavou ke stromu, skoro se bojí znovu se na něj podívat. Není to tím, že by mu snad mrtvá těla vadila. Vadí mu ta zpráva, kterou vytrubují do okolní krajiny.
Zaujme ho, že mluví docela s klidem o tom, jak jsou hony na čarodějnice přehnané. Možná to nebude jen další upjatý, vyděšený Salemčan. A tak si poprvé dovolí nakouknout do jeho myšlenek, jen na okraj. Jen na ty, které se mu prohání hlavou zrovna teď. Ani to nepotřeboval k tomu, aby vytušil jeho názor na to, co se v Salemu děje. Vyklouzne z jeho hlavy stejně rychle, jako do ní nahlédl - je to otázka vteřiny, dvou - ale cítí se zas o něco klidnější a spokojenější. Jako by se mu ulevilo, že není v tomhle městě jediný, kdo chová aspoň trochu odporu k téhle bláznivé módě. Pokrčí v odpověď rameny. "Strach z toho, co si lidé neumí vysvětlit, byl vždycky docela přirozený." Snaží se neuchylovat se k nebezpečným slovům, ale tuhle poznámku si prostě nemůže odpustit. Na to má hubu příliš prořízlou, než aby v odpověď mlčel.
Žádný návrh mu dlouho nepřišel tak skvělý, jako jen, že by se měli vzdálit od tohoto mrazivého místa. Přikývne, snad trochu horlivě, ale uleví se mu, že už tu nebudou muset postávat pod visícími mrtvými těly. I kvůli sobě, i kvůli nervnímu Tobiasovi. Je také pravda, že se mu žaludek trochu obrací, když vítr náhodou foukne správným směrem a k jeho nosu doputuje puch rozkládajícího se, hnijícího masa. Dokonce ho i překvapí nabídka pomoci. Zamyšleně si promne zátylek. "No, chtěl jsem to donést jednomu obchodníkovi ve městě, ale na to už je stejně dost pozdě," usoudí, konec věty doplní trochu zklamaným výdechem. Pokud ale zvířecí tělo nechá přes noc v mrazivé kůlně, jen aby jej uchránil od další zvěře, mělo by maso ještě dlouho vydržet a dotáhnout srnce může do města i ráno. Nakonec musí potupně uznat, že toho má pro dnešek dost. "Jste příliš obětavý... Ale přiznám, že nějaká pomoc by se mi hodila. Budete to mít u mě," slíbí ještě a myslí to úplně vážně. Na jeho hlase je i docela znát, že nerad někoho žádá o pomoc. Ale když už mu přišla taková nabídka, tak proč vlastně ne? Alespoň trochu uleví svým už tak namoženým, promrzlým svalům. "Je to stejně jenom kousek," ujistí ho, když tedy doputuje mrtvý srnec k němu domů a ne až do středu Salemu.

Pohľad mu padol na mŕtve telo srnca. Spomenul si ako len pred chvíľou myslel na to ako si dá Dominicovho psa ako desert. No zvieracie mäso nebolo zas také dobré. No aj to padlo vhod keď bol hladný. Skúšal dokonca jesť len zvieratá, že by nezabíjal nevinných ľudí no to sa mu nepodarila. Nikdy zo zvieraťa nebol plne nasýtený a keď dlho nemal ľudské mäso správal sa čím ďalej tým viac ako beštia až nakoniec stratil kontrolu nad sebou a zožral najbližšieho človeka čo našiel, a nebol len jeden. Popritom spustošil polovicu dediny z ktorej nakoniec musiel utiecť. Poučil sa a odvtedy sa radšej kŕmy pravidelne aby sa už takáto vec nikdy nestala. Súhlasil s ním, niečo ho tu ťahalo. Že by to bolo nejaké kúzlo tých mnoho čarodejníc ktoré sa tu objavujú zo dňa na deň? Nečudoval by sa keby toto miesto priťahovalo len samých zvláštnych ľudí.
"Strach, to je hlavná vec čo ničí veci. Ja som viac zástancom toho aby sme tieto divné javy skúmali a nie ich hneď odhodili keď sa nehodia do stereotypu ľudstva." Presne takéto veci ho dokázal najviac naštvať. Hneval sa na ľudí, na ich správanie no čo s nimi mohol urobiť. Nič. Každý má svoju hlavu. Jedine ak ho bude niekto moc hnevať môže ho zožrať a bude mať po probléme. Asi takto bude riešiť všetky problémy. Bude žrať všetkých čo ho budú hnevať a bude spokojný a najedený. Spokojne sa usmial keď Dominic prijal jeho ponuku a ešte povedal že to bude mať u neho. Spravilo mu to takú divne dobrú náladu na to že málokedy nejaké city prejdú najavo. Už by sa chcel pohnúť smerom k srncovi no zbadal tam toho psa. Aj by na neho zabudol. Zastavil sa a nasucho prehltol. Bohužiaľ zvieratá cítia tú beštiu v ňom a tak si musel na rýchlo niečo vymyslieť aby sa toho psa nejak zbavil.
"Príde mi to trochu trápne, ale od mala sa nejak ja a psy nemáme v láske." Potočil hlavou na neho a dúfal že viac mu hovoriť netreba. Hlavne že pred chvíľou tu hovoril aký je strach úplne hlúpy. No nečakal že bude musieť použiť ďalšie klamstvo aby to psa dostal ďalej od seba. "Bývate v nejakej chate? Myslím že som aj jednu kedysi videl, neďaleko lesa." Dosť často sa prechádza po nociach celým okolím a iste už aspoň raz natrafil na jeho domov.

Měsíční svit. Eugene ji v noci zakazoval chodit ven, obzvláště v dobách úplňku. Drobné děvče si už dávno všiml, že věřil různým věcem. A nejenom, že jim věřil, on jim sám vládl. S tím vším byl však velice vnímavý a ohleduplný, když se jednalo o přírodu, přírodní živly a vůbec cokoliv, co s tím mělo alespoň trochu do činění. O úplňcích se choval zvláštně, a pokud zrovna nebyla příliš zaslepená, viděla, že v takových dnech býval nervózní. Ona sama se však temných nocí a měsíce nebála. Neviděla v něm nepřítele, neboť snad nikdy nespatřila svou tvář zalitou jeho svitem. Možná někdy dávno, ale nebylo to v její živé paměti. Bylo to něco, co se stalo, ale její pomalá mysl to pro jistotu vytěsnila. Skutečnost, že neznal správce lesa, byla překvapivá. Snad se ani nejednalo o místního. "Ano. Dohlíží, že se tu nepytlačí. A že se nezabíjí příliš mladé stromy." Ztuhlost se na malý moment vytratila a v očích se mihl náznak radosti. Vzpomínala na Eugenova slova s láskou, jaké jen byla schopná. Když si vybavila jeho slova o správcování, do hlasu se hned vlil život a ona působila skutečně jen jako děvče, které vyrazilo až na příliš pozdní procházku do lesů. Občas se zdálo, že nitky, které držely poslední zbytky její lidskosti, drží velice dobře. "Já vím," odvětila nakonec na jeho poznámku o procházkách. Podobná slova by jistě volil i její ochránce. Dost možná je brzy uslyší, až se za ním vrátí, ačkoliv byl poslední dobou zabrán do svých starostí. Nemohla mu pomoci. Nemohla mu ulevit. Byla jen další přítěží a její nemoc, zhoubná a nevyléčitelná, vše jen zhoršovala. Kdyby jen tušila, že před sebou měla někoho, kdo se potýkal s tím samým. Ale ačkoliv neměla tu touhu po něm vystartovat a zabít jej, přesto jí nic podobného nenapadlo. Přisuzovala to zkrátka jen tomu, že se dokázala bránit. Že dokázala potlačit onu nemoc i její dopad. A to bylo za poslední dobu dobré, moc dobré. Jistě by takovou zprávou udělala radost Eugenovi. Možná existuje způsob, jak se uzdravit. Možná jednoho dne konečně zjistí, kým je, a kam doopravdy patří. Bez toho, aniž by její tělo stíhala bolest, když zůstane bez masa. Bez krvavých orgánů. S těžkostí polkla, když na to opět pomyslela a jejím tělem projela další vlna bolesti. Byla zesláblá. Ten dlouhý půst jí jen a jen ubližoval. "Jen tak?" Zopakovala jeho slova, avšak v jasné otázce, s níž k němu zabloudila pohledem. V tu chvíli se opět zastavila. Jen na něj hleděla. Možná vyčkávala jeho odpovědi... možná jen nevěděla, co říci. Její další slova však napoví, že je zřejmě ze sebe nezvládla vydolovat dříve. "Ah, já... vás tu asi ruším. To mě mrzí. Vážně jsem jen... něco slyšela a šla se podívat. Teď v noci je les tak klidný, ráda se procházím kolem farmy. Možná tak mám šanci..."
někoho najít a zabít
"si trochu všechno urovnat v hlavě. Zmatené myšlenky," pronesla nakonec a rty se pomalu zkroutily do menšího úsměvu, který však, aniž by to tušila, připomínal spíše nějaký zlověstný škleb. Když se na obloze objevil měsíc, už dále nepromlouvala. Jen k němu pozvedla svou tvář, kterou však nehalila žádná látka, nic. Proto bylo možné spatřit, že pokožka na její tváři není tak hebká, a že rozhodně nepůsobí jako obyčejná dívka, jíž podle hlasu zřejmě mohla být. "Vím, co zde žije. Ale ten měsíc... není úžasný," promluvila zasněně, aniž by tušila, jak moc v tu chvíli bylo vidět, kým skutečně byla. A co si ona zřejmě celou tu dobu pořádně neuvědomovala. Už zapomněla na ta těla, už zapomněla na ty špatnosti, které dělala.

Souhlasí s ním v první polovině věty, v té druhé už se jejich názory rozcházejí. V žádném případě by se nepouštěl do zkoumání těl jiných bytostí než těch výhradně lidských. Sám ví, co se někdy hodí hlavami čarodějů, ačkoliv se snaží jim do myšlenek moc nelézt - má strach, že jednou narazí na někoho, kdo jeho slaboučkou magii prokoukne a bude s ním amen. Ale dokáže si představit, jak by takové zkoumání vypadalo. Jestli se mohl hon na čarodějnice stát ještě horším, bylo by to právě díky tomuhle. Začalo by se s mučením a vyslýcháním, provokací a zkoumáním reakcí. Padlo by mnoho lidí jen proto, že si na křeslo připoutali špatnou čarodějnici. A ani hrabání se v mrtvých tělech by nebylo výjimkou, ve snaze najít, v čem jsou vlastně čarodějnice tak odlišné od prostých lidí. Ani on sám to neví a nikdy po tom nepátral. Ví, že zdědit schopnosti je relativně vzácné, ale odkud se berou a jak vlastně fungují, jak odlišné je jeho tělo od těl lidí, co netuší. A nehodlá to zjišťovat, na to se má ještě docela rád. "Bude ještě chvilku trvat, než to dojde těm správným lidem," řekne tedy s tónem značícím pochopení toho, co si jeho společník myslí. Vypadá to, že nějaké existenci čarodějnic opravdu věří. Což je asi pro tohle město jedině dobře a tak do toho nebude dál zbytečně rýpat. "Ještě je toho tolik, co nevíme." Mimoděk na chvilku vzhlédne k obloze a na vteřinu se vrátí ke svému bláznivému, astronomickému dětskému snu. Je toho prostě příliš, co lidé ještě neví. Mělo by to tak i zůstat, čím moudřejší budou, tím více se budou ptát a nikdo nemá rád, když se lidé příliš ptají.
Očividně svého společníka potěšil přijatou nabídkou. I on je rád, dva zvládnou více než jeden. Chápavě přikývne na jeho doslovně nevyslovenou prosbu, ačkoliv mu přijde, že je to spíše nenávist ze strany Tobiase. "Samozřejmě," odvětí ještě, než krátce zapíská. Tobias se bez váhání zvedne a dokluše až po bok svého pána, z druhé strany od neznámého, aby od něj opravdu byl co nejdál. Téměř automaticky lovec poplácá rukou v tlusté rukavici psa po hlavě a pak mu gestem natažené dlaně přikáže, aby zůstal na místě a ani se nehnul. Mimoděk se mu snaží věnovat nějaké klidné pocity, aby se Tobias zbavil nervozity v přítomnosti toho muže. Už sice nevrčí ani neslintá jako divoké zvíře, ale oči z pro něj neznámého stále nespouští. "Ale nic vám neudělá," ujistí ho ještě naprosto sebejistým hlasem. Ne, pokud mu k tomu nedá důvod a tomu se snad vyhne. Otočí se k muži a přikývne. "Není jich tu moc, co?" zasměje se pobaveně. "Žiju v jedné necelou míli odtud. Je to pro mojí práci strategický místo," dodá ještě, pak se vydá sněhem k mrtvému srnci. Poklekne na jedno koleno vedle jeho hlavy, připraven využít i pomoci a odnést zvíře společnou silou s novým (snad aspoň trochu) známým někam, kde nebude vystaveno napospas zvěři, která by si na něm určitě ráda pochutnala, jen co by se na pár metrů vzdálili. Ráno ho dopraví do Salemu už sám, ale teď by s ním opravdu nic jiného dělat nemohl.

Bude to pravděpodobně tím, že se do lesů nikdy příliš nedostal. Přeci jen byl chlapec vychován městem a ani v dospělejším věku se nedostal od města tak daleko. Kolem New Yorku byly lesy řídké a své krásy dosahovaly až mnoho mil za městem. Někteří muži z města rádi jezdili na lovy, ale to nikdy nebylo pro něj. V té době měl jiné starosti - školu, víno, ženy a zpěv. Pak už to bylo jen víno, ženy a zpěv, když se jeho učení dost změnilo. Každopádně, ty lesy, kterými náhodou po svém prokletí projížděl, procházel nebo v nich ukrýval zbytky mrtvých těl, žádné správce neměly. A jestli ano, nevěděl o nich a asi by byli hodně překvapení, kdyby věděli, kolik kostřiček jim tam hladový ghúl zanechal. Možná na ně už přišli, ale není to dál jeho starost, už se tím nemusí zaobírat. "Budu si na to dávat pozor," řekne docela nezřetelně, spíše zamumlá, než že by opravu ta slova pořádně vyslovil. Potřebuje nějakou sepsanou licenci, aby mohl v lese lovit nebo co? Doteď za ním nikdo s ničím podobným nepřišel a to tu už pár zvířat ulovil. Nejenom zvířat. Ale když se krmil, snažil se vyhýbat požírání lidí z města a spíše se zaměřoval na kočovníky, obchodníky, poutníky a cestovatele. Potřebuje licenci i na lov lidí? V tomhle městě by se asi pořádně ani nedivil, kdyby ji opravdu dostal. Vraždilo se tu dost často - věšelo, upalovalo a střílelo bez udávání větších důvodů. Kdyby ubozí Salemčané věděli, že čarodějnice nejsou jedinou hrozbou!
Já vím. To je asi dobře, že to ví. Nevěnuje už její odpovědi větší pozornost, stejně mu do jejího osudu nic není. Až se rozejdou, a že to jistě bude zanedlouho, půjde si každý svou cestou a s trochou štěstí na sebe nikdy nenarazí. S trochou štěstí na sebe nenarazí zrovna, když bude hladovět... Teď sice není úplně nasycený a cítí, že ho síly začínají opouštět, ale stále nemá chuť jí podříznou krk a následně vykuchat její tělo silné mládím. Zatím. Zopakuje jeho odpověď, míří ji ke stále kamenné tváři, k modrým očím schovaným bezpečně pod lemem klobouku. Nereaguje, nějakou chvilku tam tak stojí mlčky naproti sobě. To ticho mu nepřijde nijak trapné, přijde mu jako každé jiné ticho. Hledí děvčeti do tváře, mapuje její rysy tak, jak to má ve zvyku. Lidi to často děsí. Nemá jim to za zlé.
Skoro by se zasmál, když se děvče trochu rozpačitě dovtípí, že ho snad ruší. Ale nesměje se často, téměř vůbec. Je to gesto, které u něj vidí opravdu jen  málokdo. A tahle neznámá rozhodně není vyvolená. "Ale vůbec. Čistím si hlavu," pokusí se tedy krátkou odpovědí ukonejšit její zvědavost, i když jeho chraplavý hlas má od konejšivého opravdu hodně daleko. Přikývne, jen lehounce pokrčí rameny, když mu děvče sdělí, že je tu ze stejného důvodu jako on. Tedy ze stejného důvodu, který uvedl, pravda to samozřejmě nebyla. Na moment jí skoro závidí, jak zvedne tvář k měsíci. Jsou to jediné paprsky světla, které si může užívat. Ale pouze když je sám a jelikož si není nikdy jistý, že je opravdu sám, dělá to málokdy. A pak tichounce, překvapeně zalapá po dechu. Je to gesto jeho pomalého překvapení, rodícího se v pomalé, zakrnělé mysli. Mladičká tvář mladičké dívky už není tak bezchybná a krásná. Má jiný odstín, světlejší, jako by snad ve tváři neměla dostatek krve. Každé drobounké zranění, které kdy tohle děvče postihlo, je teď vystaveno na odiv. Kdyby se na sebe podíval za měsíčního svitu do zrcadla, vidět by stejně popelavou, strhanou tvář, snad jen o trochu mrtvolnější a děsivější. Pro smrtelníka by však bylo i tohle děsivé. Na několik vteřin jen stojí s pootevřenými ústy, uvažuje, co dělat. Je možné, je snad opravdu možné, že v celém tomhle zatraceném městě a jeho podělaném okolí narazí na někoho se stejným prokletím? Zdravý rozum to popírá, ale jeho modré oči vidí něco docela jiného. "Není, není!" vyrazí ze sebe konečně rozhořčeně. Jeho chraplavý, klidný a tlumený hlas se jen na tu chvilku změní v hlas muže jeho věku - rozčilený, hluboký, výrazný. Rozhlédne se kolem sebe a ještě jednou, aby se ujistil, že v okolí nikdo není. Pak k děvčeti udělá několik kroků, ale nedotkne se jí. "Poslouchejte mě." Jeho hlas se vrátí zpět do ochraptělého, tlumeného normálu. "Vyhýbejte se měsíčnímu světlu, zvláště, pokud s vámi někdo je." Poslední slovo vysloví ještě důrazněji. Jeho kamenná tvář nepřipouští námitky a rozhodně by si v ten moment nikdo nemyslel, že žertuje. V modrých očích je tvrdý pohled. Dokonce i dech se mu trochu zrychlí, což je poznat pouze na zvedajícím se a klesajícím hrudníku pod kabátem, když pára mu od pusy v tomhle těle již nejde.