Re: Okolí Salemu

Fri Feb 16, 2018 6:16 pm

"Vím, že ne." Měla pravdu. Nemusel. Nic ho nenutilo nosit jim ryby, navíc zadarmo, což raději ani neříkal otci, který by s jeho jednáním pravděpodobně nesouhlasil, trval na to, aby se na svoje sympatie vykašlal a raději se staral o svou vlastní rodinu, na kterou zavzpomínal dost dlouho - ve chvílích jako tahle věděl Isaiah moc dobře z jakého důvodu a navíc si to se přál udusit Christophera polštářem, což se však - Jak vyrozuměl - prý z nějakého důvodu nedělá. "Chci. Je to maličkost." Sám sobě uměl přiznat, že to nebylo tak úplně dobrodiní z toho prostého důvodu, že to dělal hlavně kvůli ní. Kdyby nebyla ona správkyně sirotčince a nedržela ochrannou ruku nad dětmi, pravděpodobně o nich vůbec neví. A i kdyby o nich věděl, podobnou investici si dobře rozmyslí. Jak se však zdálo, ne nyní. Ne, když ji znal a hodlal jí být napomocen alespoň v těchto maličkostech - jeho nemohly nijak zvlášť poškodit ani zdržet od toho, co bylo třeba na zajištění svého a otcova živobytí, ona nemohla nic moc namítat proti jeho ochotě pomoci. Což mu trochu vemte do tváře hned další větou, kdy se na moment zarazí. Zkoumavě se na ni zahledí, hledaje v jejich ustrašených očích odpověď na otázku, co jej přirozeně trápila. "Hm..." Tohle neznělo moc šťastně, jak se asi dalo čekat, skoro jako by její slova splnila svůj účel. Nakonec mu však unikne povzdech. "Lydie, provedl jsem něco?" Musel se zeptat. Chovala se nezvykle, příliš odtažitě na to, aby se jednalo o pouhou náhodu.
Sotva by ji stačil zachytit a hrdinně zachránit. Byla moc daleko, že tak akorát stihl jeden krok, když klopýtla. Nezdálo se ale, že by byla třeba jeho pomoc - rozplynula se. Zmizela. Místo, kde před chvílí stála, zelo prázdnotou a jediné, co jej vyplnilo, byla meluzína. Vítr. Takže opravdu byla tou dívkou od jezera, čímž si nebyl nikdy úplně jistý. Ani tím, co tam viděl - tušil, ale nevěděl. Nyní zůstane tak akorát zírat na její šaty, co se válely na zemi. Kdyby neznal Clarity a nebyl ochránce jejího elementu, tohle by zpracovával hodně špatně a pravděpodobně by měla na krku obvinění z čarodějnictví. Kdyby... Jenže takhle mu trochu spadl kámen ze srdce, že nema vidiny. A tak, když na něj promluví, se zdá, že sotva vnímá její slova. Místo toho se na ni trochu užasle podívá. "Ty jseš vzduch! Nebo... Vítr. Něco takovýho... Clarity tvrdila, že má sourozence. A že je každej něco jinýho." Vyptával se jí, co by ne. Nakonec když totak zjistil, Clarity mu z části musela datby všechny informace, které chtěl, aby ho trochu uklidnila. Vidle opře o nedaleký trám, než přejde k jejím šatům. Zvedne je a dvěma kroky se dostane k boxu grošáka, za nímž se skrývá. Šaty přehodí přes něj, lokty se však rovněž opře o dřevo, trochu drze jí tak nedávaje mnoho soukromí. "Tehdy u toho jezera... Takže to jsi taky byla ty."

Fri Feb 16, 2018 9:19 pm

Nestačila mu odpovědět, nejspíš... ani nechtěla. Neudělal nic špatného, to ona byla ta zlá. Ta, co mu krade budoucnost, ničí ji a se slzami v očích sleduje, jak umírá. Poprvé to bylo těžké. Podruhé? Horší. A když se jejich setkání a konce společných etap hromadily, pochopila, že za tím vším je ona, i když důvod jí byl neznámý. Občas se jí zdálo, že v minulosti učinila něco špatného, jen si nedokázala vybavit co konkrétně. Její mysl nebyla spojená se vzpomínkami její předchůdkyně, kletba je i tak svazovala. I po tolika staletích se projevovala a přinášela zkázku do jejich života. Smutné oči potupně sledují slámu nahromaděnou u nohou, třes pohltil drobné tělo vychovatelky v sirotčinci. Sotva od zimy, tou netrpěla. Od strachu, z děsu nad tím, co jí k tomu všemu řekne. Čekala... všechno. Křik, osočování i trapné ticho. Isaiah však znovu dokázal, že umí svými myšlenkovými pochody překvapit. Zmatená zamrká, přikyvujíc jeho slovům. "Jsem... Elementál. Elementál vzduchu. Tvořím... jeho podstatu." Nebylo jejím smyslem lhát nebo jej balamutit, stejně by jí na to přišel. A Lýdia nikdy nebyla dobrá lhářka, ani se o něco podobného nepokoušela. Další dávka nechápavosti vklouzne do modrošedých kukadel při zmínce jména, které slýchávala, ale příliš povědomě neznělo. "Nevím, kdo je Clarity," špitne tiše, dlaně přejedou po holých pažích než je o něco silněji stiskne. Hledala u sebe útěchu, u něčeho, co znala poměrně dlouhou dobu. Stále se však vracela pohledem k Isaiahovi a jeho zvídavým dotazům. "Ale... ano, mám sourozence. Vodu, Zemi a Oheň," přikývne nakonec. Nezdá se, že by se jednalo o nějaké tajemství. Ať je ta Clarity kdo chce, co chce, a že nejspíš elementálka Vody, pak si pouštěla ústa na špacír. "Jak to víš... Jak... jak znáš ji?" Zdálo se jí divné, že se bojí. Nikoliv jeho, té neznámé ženy. Cítila vůči ní podivný respekt, snad i strach. A též hloupou touhu Isaiaha ochránit před zlobou dotyčné.
Aniž by to byl záměr dostat se k němu blíž, přitiskne se ke dřevu - to aby jí neokukoval. Možná jí už kdysi viděl a že se jednalo o celkem početnou dobu v jejich společném soužití, na druhou stranu si v sobě stále uchovávala část té ctnostné panenské dívky, která se před muži neodhaluje. Šaty bleskurychle stáhne k sobě, tisknouce si je na tělo, aby se alespoň z části zakryla. Ranou do srdce je jeho konstatování. Dívka u jezera. U něj se nikdy nepotkali. Byla to snad ona? Ta Clarity? V šoku zalape po dechu, teď už chápala. To ona byla jeho milenkou, tou dívkou, která se kolem něj poslední dobou točila, jak jí holky ze sirotčince vyprávěly. "J-já ne... Nebyla jsem u jezera... s tebou. To si mne pleteš s tou druhou dívkou. Se svou dívkou..." Už jen ta slova bolí, rvou jí srdce na kousky. "Tys... tys mne potkal u řeky. Tehdy... večer. Ale nejsem dívkou od jezera. Tou... tou je jiná..." Do očí se jí proti vůli draly slzy, toužila se stulit do klubíčka a plakat, proplakat klidně celý večer a noc. Přála mu štěstí, ale zároveň jí bolelo byť jen slyšet, že je šťastný po boku jiné. Taková je láska, samá bolest, samá ztráta. "Mohl by ses otočit? Ať se mohu obléknout?" Prosebnýma očima téměř žadoní, ať jí alespoň zanechá špetku důstojnosti, když jí o zbytek připravil.

Fri Feb 16, 2018 9:56 pm

"Elementál! To je to slovo!" Rasa, druh bytosti, na kterou si nemohl vzpomenout, ale Clarity se o něm určitě zmínila, když vysvětlovala svou vlastní podstatu. Že ona sama tvoří samotný živel a je jim rovněž utvářena. Bylo vážně štěstí, že bylse s timhle druhem již seznámen, protože působil... nu, spíš příjemně překvapen, téměř nadšen, že se setkává s dalším z živlů. Na malý moment mu probleskne hlavou, jestli by bylo možné vzdát se titulu ochránce Vody a namísto toho si jako živel uzmout ji, než podobnou úvahu zažene jako totálně hloupou. Kvůli pobláznění neodstrčí tu, která pro něj jediná kdy měla skutečné pochopení a s níž se cítil jednoduše dobře - s ní i jejími dcerami, které začal brát téměř jako své vlastní sestřičky, ač některé byly pořádně otravné. V současné době hlavně těhotná Sierra, čemuž se však nejspíš nemohl tak úplně divit. "Voda. Stejně jako ty, ale Voda..." osvětlí ji, o kom mluví, z části čekaje, že ji bude znát. Což... se asi nekoná a Isaiah se nad tím mírně zamračí. "Tys ji neviděla? Myslím... Neznáš ji? Měl jsem za to, že... Víte..." Nakonec nad tím zavrtí hlavou. Zdá se, že celá záležitost bude daleko více komplikovaná a on ji bude očividně chápat až v procesu řešení. Nebo se Clarity jednoduché jmenovala jinak a tohle jméno si vybrala až do Salemu - také možnost. "Je mlynářka. Chodil jsem jí pomáhat, je... nevím, prostě jiná. Takže slovo dalo slovo..." Pokrčí rameny, aniž by si uvědomil, že svým projevem tak akorát přiživuje dojem, který nabrala, ač to myslel docela jinak. Stejně tak nemohl ani jeden z nich vědět, že Clarity si ho vybrala z jednoho prostého důvodu - byl její syn i přes to množství reinkarnací a Isaiaha to k ní prostě táhlo. "Jsem její ochránce." Sám si nebyl jist, co to vlastně znamená - ale nebránil se. Na její rodinu dával pozor prakticky lépe než na svou vlastní.
Trochu paradoxně se tím, jak se přitiskne ke dřevu, dostane také blíže k němu. Očima těkne k jejím rtům se vzrůstající touhou jí prostě políbit, stačilo se jen natáhnout. Vzápětí jej však rozptýlí svými slovy, po nichž se poněkud nechápavě jasnější. "Co?" Oba očividně mysleli to samé, jen o tom neví ani jeden. "Moje... dívka?" vyrazí ze sebe nechápavě. Klepy o své vlastní osobě, jak už to tak bývá, se k němu nedostaly, a tak nyní nechápal, kdeže by sehnal dívku, když v současné době ani neměl chodit za kýmkoliv chodit. A její slzy? Ty jen potvrdily, že zde úplně něco nesedí. "Hm... ne. Myslím, že ne." To nebylo zrovna genlemanské, ale v současné chvíli si to chtěl raději vyjasnit, než aby si hrál na slušňáka. "U řeky, u jezera, nepamatuju se a Clarity poznám," ujasní věc první, co stále však neřeší hlavní otázku. Ani nemusí natahovat ruku, aby ji pohladil lehce po tváři, špičkami prstů, jako by se bál, že mu znova zmizí. Brzy ruku však odtáhne, rychleji než se sluší, snad protože si uvědomí, že na tohle by neměl mít právo. "Žádná moje dívka není, Lýdie. A vlastně ani nikdy nebyla..." Trochu se ušklíbne. "Někdo si pouštěl hubu na špacír?"

Sun Feb 18, 2018 1:46 am

Lehce zavrtí hlavou a dál jí tvář zdobí úsměv. "Tolik zase ne. Pro někoho z města, kdo to tu nezná, byste byl zkrátka někdo, koho jen nepotkal." Odvětí a pohladí hřebce po krku, aby se trochu zklidnil. Přece jenom byl mladý a momentálně i dost neklidný v přítomnosti jiného koně. "Jde spíš o to, že tu jezdím vcelku často a ještě nedávno byl tenhle dům neobydlený. Pomalu to tady chátralo, takže je hezké vidět někoho, kdo to tu zase probudí k životu. Byla by škoda nechat tak hezký dům zchátrat. Zkrátka mluvím jen ze znalosti téhle krajiny." Doplní se ještě a zasměje se. Zdejší krajinu znala dobře, zvlášť z koňského sedla. Musela uznat, že jízda jí uklidňovala a díky ní poznávala i krajinu, ve které vyrůstala a i tak jí byla celé její dospívání vzdálená, jak jen to bylo možné. Vídávala jí pouze za okny jejich domu. "Cože?" Vyjekne a v rychlosti sesedne ze sedla. Možná až příliš rychle,protože škobrtne a trochu se zakymácí, ale naštěstí svou nešikovnost vyrovná a neskončí na rozplácnutá na zemi, což by nebylo moc důstojné, vzhledem k jejímu postavení. Přejde k pravé přední noze a přiměje Morfea, aby jí zvednul, čímž jen potvrdí mužova slova. Opravdu je tam uvolněný hřebíček. "Ach jo, budeme muset do města. S tímhle na projížďky nemůžeme, musí se to opravit." Pronese trochu žalostně a zavrtí hlavou. Přece jen nedokáže jezdit na Morfeovi, když by mu mohla ublížit, což rozhodně hrozí, pokud by na něm jela v tomhle terénu bez podkovy nebo s uvolněnou podkovou. "Jsem na to zvyklá. Znám zdejší louky, tedy teď už ano. Nic mi tu nehrozí, je to tu bezpečné, jinak by mě můj otec nepustil z domu." Odvětí a znovu se usměje. Ráda by si dělala legraci ohledně ochranářské povahy svého otce, ale bohužel to byla pravda. Nepustil by jí z dohledu, pokud by měl jen nejmenší podezření, že by jeho malé holčičce za zdmi jeho domu hrozilo ba i to nejmenší nebezpečí. Ne, nejspíš by se vůbec nedostala ven a zůstala by uzavřená v domě, dokud by jí otec nesmluvil sňatek a ona by jednu zlatou klec nevyměnila za jinou. Nebyla to moc hezká budoucnost, která jí ale stále hrozila. "Nic se nestalo. Jsem Clarisse Custis. Těší mě." Pronese a lehce se při svém představení ukloní, aby dala najevo to, že etiketa jí není cizí. Přece jenom jí to bylo vtloukáno do hlavy několik let, takže se něco takového potlačovalo jen těžko.

Sun Feb 18, 2018 9:38 am

Zdála se, být velice optimistickou osobou, jako kdyby i tento výraz ve tváři pro ní byl jen zlomkem toho jak dokáže zářit štěstím, ale to samé se nedalo říct o jejích očích. Bylo v nich vidět obavy, smutek, naštvání. Sice to bylo nepatrné, ale tyhle emoce mi byli tak blízké, že bych je jen tak nepřehlédl. A jak se i jevilo, byla velice sdílnou osobou, to mne přimělo se usmát. Bylo to dlouho, když jsem naposledy vedl poklidný běžný rozhovor, aniž bych se bavil s někým z práce. Tudíž s vojáky. Ale tahle dívenka mi i svým vzhledem připomínala někoho, koho znám už nějakou tu dobu- Lucius. Aspoň se mi to tak jevilo. „Tak to mne uklidnilo, že tolik nevyčnívám, ale jak se zdá, mladé slečně jako vy nic neunikne.“ Věnoval jí krátký nepatrný úsměv, nedokázal se tak usmívat na cizí lidi jako ona, ale obdivoval jsem jí za to. Protože moje neutrální tvář lidi mnohdy znejistila. Ale jako by mne to tohle trápilo, nikoliv zvykl si na to. Bylo to lepší, než aby ostatní četli jako z otevřené knihy.
Podivím se nad její zběsilou reakcí, když skoro sletí, cuknu sebou nepatrně, ale když se vyrovná v duchu si jen oddechnu. Příliš vyváděla kvůli uvolněné podkově, když jeden hřeb upadl nejspíš byl už zrezivělí, proto by v tuhle chvíli bylo nejlepší podkovu úplně sundat, aby se nepřetočila.
„To možná ano, ale lepší bude, když ho podkovy zbavíme teď, aby si cestou z kopce neublížil. Mohl by se urvat další hřeb a podjet mu noha.“ Pravím a poklidně pustím lonž s Alucardem, ten poklidně dál hledá zelen, co se spást. Jako vždy. Vydám se pomalu k hřebci a poplácám jej po pleci, nandám si kožené rukavice a pomalu rukou od plece sjedu po celé délce nohy. „Zvedni.“ Povím pevným hlasem, i kdyby neuposlechl, chytím jsme pevně nohu okolo kotníku, aby si jí lépe zvedl a mohl se podívat na kopyto. Jak jsem si myslel, držel jen tak tak a tak zahýbu podkovou do stran a pak táhnu k sobě. Povolila úplně, hřeby byli skutečně rezavé.
Podkovou hodím na zem a vydechnu. „Bude lepší mu měnit podkovy na začátku léta a pak na konci zimy, měla bys tím předejít, že ty hřeby zerzivý. Taky jsem mýval problémy s podkovami ze začátku. Ale bohužel, kůň uklouzl a vymkl si nohu, naštěstí se z toho dostal.“ Byla tu řeč o mém Tinkerovi u Alucarda si na to dávám pozor, už jen protože by nebylo zábavné ztratit podkovu během běhu. Když však pravé své jméno, můj pohled se ostře k ní stočí a pustím nohu jejího koně, opatrně se od něj vzdálím a sundám si rukavice. „Luciusova mladší sestřička. Nečekal, tvůj bratr se nezmínil, že umíš jezdit bez doprovodu.“ Dobře, nečekal jsem, že dívka jako ona vskutku bude hledat útočiště ve stájích.
Nakonec cítím její ruku a políbím jí hřbet ruky. „ Však těší mne, že mohu poznat někoho tak kouzelného.“ Pravím vřelým hlasem, však když pustím její ruku všimnu si, že kůň se pase dál, než by mněl a tak tedy na něj zapískám. Zvedl hlavu a nastražil uši do předu, s zafrkáním se poklusem vrátil zpět. Začal mne prohledávat s výrazem. Máš něco dobrého? Dostanu něco za to? Takže když dostane jako pochvalu pohlazení, pysky mu udělají mlaskavý zvuk, jako se snažil snít můj rukáv. Ignoruji to a chytím lonž, aby se již nemohl toulat po okolí.
„Lucius se zmínil, že vás nutí k sňatku. Myslím, že to prožívá víc než vy.“ Byla pravda Luc, by se s tím měl sířit není to nic nezvyklého a co víc. Možná to bylo těžké, ale měla velké možnosti.

Sun Feb 18, 2018 12:17 pm

Pousměje se. Opravdu jí nic neuniklo, ale tak už to bylo. Od svých patnácti, kdy konečně mohla opustit dům, uběhly tři roky a ona za tu dobu hltala svět kolem sebe otevřenýma očima a pamatovala si i ty nejmenší drobnosti. Byla to její přirozená zvědavost a bystrost, se kterou pátrala po těch drobnostech, které si pak pamatovala. "Kdybyste strávil celé své dospívání zavřený na jednom místě, naučil byste se vnímat i nepatrné změny, které se ve vašem okolí vyskytnou. A to, že se najednou někdo přistěhoval do sousedství není zrovna malá změna. Jsem si jistá, že můj otec bude rád, že máme nového souseda." Odvětí a usměje se. Ovšem tento úsměv už vůbec nedosáhl k očím, ve kterých se zrcadlil smutek a možná i trocha bolesti. Přesně tohle byl ten pohled, kterému se obyčejně její bratr vyhýbal. Tedy alespoň Lucius. Drake ho vídával s oblibou. Zvlášť pokud se o něj nějak přičinil.
Když přejde k Morfeovi, ten si odfrkne, ale nohu zvedne, ač se mu blízkost někoho cizího moc nezamlouvá. Nejspíš to bude díky tomu, že Clary stojí vedle něj a drží jeho otěže v rukách. Kdyby u něj byl Ethan sám, nejspíš by tak klidný nebyl. Drobná dívka sleduje mužovo počínání ostřížím zrakem, přeci jen její kůň je jednou z nejcennějších věcí, kterou má, takže by byla nerada, kdyby se mu něco stalo. Proto ta přehnaná reakce. Kdyby se zranil, byla by se svými vyjížďkami omezená, protože tolik koní zase neměli. Morfeus byl její, mohla si na něm jezdit kdy chtěla a mohla si užívat jeho společnosti, ovšem kdyby se zranil, tak by musela jezdit buď na koni svého otce nebo bratra a co se tažných koní týkalo, tak na těch se nejezdilo nejlépe.
Lehce přikývne a zamračí se. "Obstarávání koní nemám na starost já, ale podkoní. Ovšem tohle mu povím, měl by se starat, aby byli koně v tom nejlepším stavu." Řekne trochu pobouřeně, ale rozhodně to nezní nijak naštvaně, či jízlivě. Její rozhovor s jejich podkoním proběhne v klidu, zkrátka mu vysvětlí, co se stalo a že by bylo vhodné tomu pro příště předejít, stejně jako mu předá informace, kterou jí Ethan řekl. "Je mi líto, co se stalo vašemu koni." Projeví lítost, i když je možné, že je to už velmi stará záležitost. Přesto to udělá, když pak pronese Luciusovo jméno, překvapeně zamrká. "Vy znáte mého bratra?" Zeptá se a stále je jí v hlase znát překvapení. Nečekala, že by ho ten muž mohl znát, vlastně nečekala, že by tu mohl znát kohokoli. "Jezdím už mnoho let, takže to není tak zvláštní. Ovšem co se toho doprovodu týče,
tak to už není tak dlouhá doba, co můžu jezdit bez něj." Odvětí a usměje se. Není to tak, že by zrovna tohle téma pro ní bylo příjemné, ale neměla problém o tom mluvit, ovšem pocity se jí zrcadlily v očích, ve kterých nebylo těžké číst.
Natáhne k němu ruku a nechá si jí políbit. "Děkuji vám." Přijme jeho poklonu a potěšeně se usměje, přičemž jí do tváří vyběhne trocha rudé barvy. Sice slýchávala komplimenty, uměla je přijímat, ale stále se neubránila zrudnutí ve tváři. Tím se dalo jednoduše určit, jak je nevinná. Podívá se na koně, který k nim přijde, natáhne k němu ruku a když si jí očichá pohladí ho po čumáku. Musela uznat, že je opravdu krásný. Když promluví o Luciusovi, zadívá se na koně, kterého hladí po sametové srsti. "Lucius se před mou svatbou schovává. Nesnaží se to mému bratrovi rozmluvit, ač alespoň namítá, že bych si měla vybrat sama. Tedy spíše namítal. Pak odešel. Teď se vrátil, ale kdykoli se začne probírat téma mého sňatku, tak Lucius zmizí jako pára nad hrncem." Odvětí lehce posmutnělým hlasem a pousměje se. Její bratr býval tou stěnou, která jí chránila před druhým bratrem, ale ta zmizela a ona padla na obličej.

Sun Feb 18, 2018 3:22 pm

Vskutku byla pozoruhodná, jak její bratr říkal, dalo by se říct, že Lucius a Clarissa si byli velice podobní svou povahou. Neustále se usmívali a lidem už jen svou přítomností dokázali, zvednu náladu a co víc, jejich nevědomost o temných bytostech tohoto světa byla svým způsobem nebezpečná, však i zároveň pozoruhodné. Dokázali si každého okamžiku užívat naplno. Inu překvapením je, co praví. Tohle jsem vskutku nečekal, pak sem pochopil. Je to jako pustit ptáčka ze zlaté klece, který e ztěžka do ní vrací, když pocítí ten pocit svobody, ale na druhou stranu měla milující rodinu. „Vím, co tím myslíš, žil jsem zavřený na jednom místě jen s rozdílem, že já byl trnem v oku.“ Jediný koho jsem zde měl byl otec a nevlastní sestra, ale i tak oba nemohli se mnou trávit každý den a více méně jsem přežíval v tom velkém sídle jako kdybych vlastně tam nepatřil. Ale to vědět nemusí, přeci jen nebudu někomu napotkán povídat o trní minulosti. Proč taky? Je to pryč.
Ovšem když jsem u jejího koně stál, neuniklo mi, že není zcela spokojen, že na něj sahám. Bylo to pochopitelné, byl jsem cizí nevěděl, zda mu neublížím i přesto, že tihle obři byli silní byli to křehké duše, co potřebují pochopení a důvěru svého jezdce. „ Sice se o to stará podkoní, ale vaše rodina rozhoduje, zda zaplatí kováře, tudíž pokud to někdo nezaplatí nezbývá nic jiného, než někdo rozhodne.“ Skutečně to podkoní měli někdy těžké, starost o koně je na prvním místě, ale pokud majitel odmítne zaplatit kováře nezbývá nic jiného než počkat do příště. Ještě ujistím, pohledem zda nějaká podkova nedrží špatně, ale nejspíš ne jinak by se též již uvolnila. „Nemusí, je pořádku dožil se věrohodného věku. Takže více méně šťastný konec.“ Bylo pochopitelné, že když jsme dostal prvního koně otec si nepřál, aby 10-leté dítě sedělo na divokém koni, proto zvolil staršího, zkušenějšího a klidného koně.
„Ano, znám pracujeme spolu více méně. Jsem jeden ze zdejších vojáků.“ Pravím poklidným hlasem přičemž mi neunikne ruměnec v její tváři. Vskutku byla mladičká, mnohé ženy uměli skrýt své rozpaky, ale ona? Byla doslova nevinnost sama, skoro mi unikl nezdvořilý úsměv na tváři. Ovládnu se však. Jak tak mluví o Luciusovi dál, zamračím se. „Nechápejte to špatně slečno, ale váš bratr dělá vše, co může. Nemůže se mezi vás věčně stavět, jen ho tím dostáváte do těžké situace. Věřte sám se Vám snaží pomoc. Ale vy musíte udělat ten další krok v před.“ Ano byla to pravda, nechtěl jsem vidět Luciuse po večerech vyloženě zničeného jak se snaží zjistit, jak pomoci. I když ho neznám dlouho byl jeden z mála, co se na mě díval s podezřením, co jsem zač.
„A taky jsem přijal Luciusovou nabídku, že pomohu.“ Pravím poklidným hlasem, bylo to lepší říct, teď než- li později. „Jsem ti ochoten pomoci Clarisse, pokud se rozhodneš za rok jít jinou cestou budu tě podporovat. Dělám to, protože vím jaké to je, když se ti někdo snaží určit život. Pokud mou nabídku však odmítneš, budu dělat jako bych o ní nikdy s Luciusem bavil.“ Ano. Mě ho určila matka, nechtěné dítě, neviditelný druhý syn rodiny a co se týkalo společnosti? Byl jsem pro ně zrnkem prachu.
„Umíš jezdit bez sedla?“ zeptám se ji poklidně, protože se mi nezdálo, že tohle oblečení by bylo zrovna pohodlné na delší chůzi do města. Bylo o dost snazší jí vysadit na Alucarda a jejího koně vést.

Sun Feb 18, 2018 9:55 pm

Byla si vědoma faktu, že občas je až příliš sdílná, co se jejího života týkalo, ale někdy si nedokázala pomoct. Zvlášť když stejně většina Salemu o jejím životě věděla. Přeci jen dívka, kterou až do jejích patnácti let nikdo neznal a snad ani nevěděl o její existenci na sebe strhla pozornost. Lidé se začali vyptávat a vyzvídat. Našlo se spoustu lidí, kteří věděli o jejím životě víc než ona sama. "Zlatá klec zůstává klecí, ať je důvod k jejímu ustanovení jakýkoli. Navíc i já jsem svému druhému bratrovi trnem v oku." Odvětí a zadívá se na něj. Nemyslí to nijak zle, ale je to zkrátka pravda. Její otec jí sice chránil před okolním světem, ale před vlastním bratrem jí ochránit nedokázal.
Zamračí se a založí si ruce na hrudi přes živůtek svých mechově zelených jezdeckých šatů. Musela uznat, že má pravdu. Tahle patálie nejspíš nebyla vinou podkoního, ale tím, že někdo odmítl zaplatit. S velkou pravděpodobností to byl Drake. V poslední dobou se začal starat o rodinné finance. Nejspíš se rozhodl, že Morfeus nemusí mít nové podkovy, ale jeho kůň je jistě měl. Zhluboka se nadechne a snaží se ze sebe ten vztek, který to poznání provázel, dostat klidnou cestou. Jestli za tímhle opravdu stál její bratr, tak si byl dobře vědom faktu, co všechno by se Morfeovi mohlo stát. Mohl se zranit a ona by tak nemohla jezdit a utíkat před ním z domu. "Myslím, že jste právě mému koni zachránil nohu." Pronese a pousměje se na něj. Netušila, že by toho byl její bratr schopný, ale očividně se i k tomuhle snížil. Nejspíš mu došlo, že když nebude mít šanci od něj utéct v sedle, tak uteče alespoň v podobě sňatku s nějakým boháčem.
"Tak to potom chápu. Jsem ráda, že si tu Lucius našel přítele." Odvětí a usměje se na něj. Opravdu byla ráda i za svého bratra. Měla s ním dobrý vztah, takže jí občas tížilo, že s ním nemůže mluvit o všem. Buď v rámci slušnosti a nebo v rámci toho, že s ženami se o některých věcech zkrátka nemluvilo. "Já sama jsem v těžké situaci a jeho pozice je na něm. Navíc já nejsem někdo, kdo by ho cíleně používal jako štít. Dřív tak ale fungoval a pro mě zkrátka změna, když je najednou pryč. Vím, že se o svůj život musím prosadit sama, ale je to složité. Zvlášť pokud byste chápal moje postavení."" Odpoví mu a trochu se zamračí. Ví, že se její bratr snaží, ale nedokázal zázraky a taky nedokázal být neustále její ochrannou zdí proti jejímu bratrovi. Proti otci jí nikdo chránit nemusel, na toho stačila sama. Bohužel Drake byl něco jiného.
"Nabídku pomoct? To myslíte přesně jak?" Zeptá se a lehce pozvedne obočí. Netuší, co Lucius vymýšlí za jejími zády. "Jediná možnost, jak mi s tímhle pomoct, je požádat mě o ruku a nejspíš si mě i vzít. A zní to tak i podle toho, co říkáte. Nechápu ale, proč byste to dělal? Jaký k tomu máte důvod?" Zeptá se a zmateně se na něj dívá. Netuší, jaké pohnutky ho k tomu vedli a proč se tak rozhodl. Ovšem tou změnou tématu jí zaskočí úplně a chvilku na něj jen bezeslova zírá. "Nezkoušela jsem to, ale asi bych měla být schopná se udržet i bez sedla." Odpoví mu a pousměje se, ač je stále zmatená z toho, o čem to mluvil.

Mon Feb 19, 2018 5:07 pm

Chápal moc dobře, co těmi slovy se mu snaží říct. Obvlášt to muselo být těžké pro dívku jako byla Clarisse, jakož jediný ženský potomek v rodině byl v nevýhodě. Neměla takové práva jako její dva bratři, kdyby ale vyrůstala mezi samými dcerami byla by na tom mnohem krát lépe. Někteří obchodníci své Dědci zanechají i ženským potomkům, ale v tomto případě nejspíš vše připadne jejímu nejstaršímu bratrovi, o kterém jsem také již mnohé slyšel.
A když se na ní tak divám, vypadá vskutku jako panenka, bohužel živá jako z porcelánu. To byla možná jedna z chyb jejího otce, až moc jí střežil jako poklad před okolním světem, izoloval jí, nezná co je to práce. Jako mnozí lidé střední vrstvy, ale to byla chyba. Vždy jednou může se dostat na samotné dno a to jakýmkoliv způsobem. Já byl předurčen být na samém dně a nezáležíc na mém titulu, který jsem ten den nechal zemřít spolu s mnou čarodějnickou stránkou. Byla pryč. „Nemyslím si. Určitě by si na to přišla o pár momentů později, pokud tolik volného času s ním trávíš, znáš jeho chovaní velice dobře.“ Pravím poklidným hlasem, byla to pravda. A možná za čas to bude mít v oku, když by pracovala i s jiným koněm než je ten její. Sice jsou povahově každý jiný, ale řeč koňského těla zůstává stejná. Zdálo se, že konečně pochopila, že za to ubohý podkoní nemůže a nelíbilo se jí to, už jen o tom svědčilo nakrčené čelo. Jak zvláštní vidět, na pár okamžiku zamračenou tvář tak mladinké dívky.
Pak přejde k jinému tématu a já jsme za to vděčný, více méně k Luciusovi. Usměji se. „To já bych si nemohl přát poznat někoho, tak dobrosrdečného jako on. I když má své chyby, je to hodný chlap.“ A že to byla pravda, nejdřív mne však překvapí její neústupná odpověď, že tomu tak není. Ale vyznělo to tak, i přesto poslouchám, co vlastně tím chce říct. Pravda, je že někdy je třeba nezvykat si, že je někdo vaší hrází před haldou vody, která čeká, až se hráz protrhne. Nepřekvapí mne, když nepochopeně, hledí a ptá se, o jakou pomoct jde. Když mi však začne vysvětlovat, co by musel promne si kořen nosu. „Ano já vím. Proto jsem také dost váhal, zda pomohu. Nakonec, tohle setkání mě přesvědčilo, že bych to měl udělat a důvod? Dlouhé povídání. Je na Vás slečno, zda by jste chtěla. Já už nemám co ztratí naopak získat ano a myslím si, že by bylo pozoruhodné sledovat, jak se z křehkého ptáčka ze zlaté klece stává žena.“ Usmál se upřímně.
Jistě pokud chce do budoucna odejít svou cestou bude mi muset dokázat, že se o sebe bude umět postarat, tohle nebude lehké. Ne u mě. Ale chtěl jsem jí pomoci. Sestra vždy říkala, pomáhej slabším proti zlu. Ať už bylo malé či velké, ale tohle by ovlivnilo její život a navíc Lucius byl kamarád.
A ochoten si jí vzít? Nevadilo mi to, neměl jsem ženu. V tomto jsem asi byl beznadějný případ, žádná mi nebyla dost, dobrá abych jí důvěřoval. Tak jako sestře. To byl kámen úrazu, možná také mi ji Clarise něčím připomínala. Byla naivní a hodná, až moc.
„Jestli si nejsi jistá, jednoduše řekni ne!“ pravím nevrle. „Nehodlám tě pak někde po cestě sbírat. By mi ještě vás otec dal.“ Zamumle o už o něco klidněji. Jistě spíš byl to strach, že spadne a ublíží si proto bez dalších slov sundám jejímu koni sedla dám jej na svého. Jistě, že oproti němu Byl Alucard trochu drobnější, sedlo nepasovalo na hřbetě, ale hlavní bylo, že neklouzalo dolů nebo do boku.
Popadnu oprať černého hřebce a vydám se k městu. Na Ala jen zapískám, kůň se vydá za mnou poslušně jako pejsek, nebal jsem se, že by utekl. Byl zvyklí na hluk psy a jiné podmínky, proto byl vhodným společníkem na hony. „Sedí se ti dobře, nehýbe se sedlo?“ ujistím se raději.

Mon Feb 19, 2018 7:48 pm

Ruce plné mozolů se pohybovaly hbitě a on pokračoval dál ve své práci, zapálený pro své dílo. Ani by si nevšiml, že se k jeho stavení někdo přiblížil. Ač se často stávalo, že za ním občas někdo přišel a prosil jej o trochu dřeva, případně mu nabízel peníze, které měl přijmout. Snažil se lidem pomáhat, i když u toho působil drsně. Musel si udržet pevnou tvář a musel před lidmi působit drsně, aby měli respekt z jeho práce. Nemohl být někým, kdo by se pro všechny rozdal, taková jeho práce skutečně nebyla. Kapky deště, dopadající na jeho kabátec, jej donutily pozvednout oči od nůše a zadívat se na nebe. Z toho počasí necítil déšť, neměl dojem, že by mělo pršet. Přesto se mýlil. To mu nebylo podobné. Zřejmě tu opět působila ta síla, které v tomto městě ovlivňovala mnoho věcí. Cítil ji neustále kolem sebe a občas se cítil neklidně, když zasahovala do přirozeného běhu země. Siluetu ženy postřehl o chviličku později. Zprvu mu nedošlo, na koho to ve skutečnosti hledí. Už vypustil ze své mysli neomalené děvče, které se před několika měsíci zatoulalo k jeho domu a on ji uchránil před deštěm a... vzal si od ní to, co jiné dívky obvykle schraňují pro své budoucí muže, otce jejich dětí. Pro něj to byla cena za její chování, strávil s ní několik chvil na seně a dal jí možnost změnit se... obětovat se pro malého človíčka, který by snad změnil pohled na svět. Prospěl by nejen jí, ale zajistil by tím pokračování lidské linie. Plodnost. To byl dar, který mohl předávat dál. Tušil, do jakého maléru ji to mohlo přivést, ale zároveň ji to mohlo změnit. Když neměla ani kouska citu pro svou rodinu, třeba se ten drobeček mohl dočkat něčeho lepšího. To nemohl vědět, pochopitelně. Mohl to jen zkusit. Vzhledem k tomu, že se u jeho domu neobjevila v prvních měsících, věřil, že si našla nějakého manžela. Už nevěřil, že se u něj objeví. Naopak. Že se mu spíše bude vyhýbat. Že před ním bude uhýbat pohledem a bude červenat kdykoliv, kdy jej spatří. Udělali spolu něco, o čem se příliš nemluvilo. Vzal jí to nejcennější. Mohl jí sebrat její postavení i úctu celé její rodiny. Přesto to vypadalo, že je vše zažehnáno. Než si uvědomil, že stojí jen kousíček od jeho farmy. A že je nejspíše původcem toho deště, který jistě nebyl formou pomsty. Ne, alespoň on měl pocit, že to tak nebylo. Vypadalo to jako odraz jí samotné. Lítost? Necítil ji. Stejně tak ji neměl v úmyslu poslat pryč, zvláště když byla v požehnaném stavu. "Neměla bys tam tak stát. Nachladnutí ti nepomůže," houkl jejím směrem, zatímco sám zacouval pod přístřeší. "Pojď sem!" Rozkaz, který se jen těžko dal přeslechnout. Byla v něm znát určitá dávka hrubosti, která k jeho osobě tak nějak patřila. Ale přesto nepůsobil jako někdo, kdo by jí chtěl ublížit nebo zranit. Už si sice myslel, že jej nebude dál vyhledávat, ale nechtěl být tím, kdo ji odtamtud vyžene.

Tue Feb 20, 2018 3:50 pm

Trochu se zamračí a přikývne. Nejspíš by si toho všimla později, nebo třeba taky vůbec. Bylo složitější poznat, jestli přešlapuje kůň kvůli tomu, že se uvolnila podkova, nebo z nervozity, či neklidu. Sice jezdit uměla, rozuměla řeči těla koně, ale bylo to složité. Ne vždycky dokázala správně odhadnout jeho momentální rozpoložení a rozmary. Milovala ho, trávila s ním spoustu času, ale někdy ani to zcela nestačilo, aby dokázala odhadnout, co chce. Navíc byl mladý a nebyli spolu tedy zase tak dlouho. A snažila se.
V reakci na slova o jejím bratrovi se usměje. Byla pravda, že její bratr byl hodně laskavý, což nejspíš zdědil po matce, kterou ona sama nikdy nepoznala, čehož litovala. Na druhou stranu jeho ochranářská povaha byla jistě darem po otci, i když bylo jasné, že Lucius dokázal poznat, kdy je ta ochrana už příliš a zabraňuje druhým v tom, aby volně dýchali. To její otec neuměl. Nebo možná nechtěl umět. Tak moc se bál o svojí jedinou dceru, že nehleděl na její vlastní potřeby. "takže je to tak, nabízíš mi tu sňatek." Zašeptá užasle a sleduje ho udiveným pohledem. Těžko jí něco takového vyčítat, přeci jen je to pro ní cizinec. Muž, kterého právě potkala. A on jí hned nabízí únikovou cestu z její zlaté klece a to jí ani nezná. Tedy, asi zná jejího bratra, ale jí ne. "Zní to jako zajímavá nabídka, ale ráda bych uklidnila mysl svého otce a hlavně bych se ráda dostala od bratra. Sice ho mám rádaa, ale jen těžko se dá říct, že by to snad mohlo být vzájemné." Odvětí a pousměje se. Do její tváře se vloudí trocha smutku. "Ovšem i kdybych teď a tady váš návrh přijala, stejně byste měl zajít za mým otcem a Drakem požádat o mou ruku a domluvit věci ohledně svatby." Sdělí mu a na rtech jí pohrává úsměv. Je si dobře vědoma, že vlastně jen vymění jednu zlatou klec za druhou, ale pořád by mohla získat víc svobody než má teď. Stane se z ní vdaná paní a její bratr nad ní ztratí veškerou moc, stejně tak i otec. Sice spadne do moci jí absolutně neznámému muži, ale pokud se přátelil s Luciusem, který s tímhle nápadem přišel, byla ochotná na to přistoupit.
"Zvládnu to." Odsekne tiše a podívá se na něj. Je si jistá, že by se na hřbetě bez sedla udržela, ač to nikdy nezkoušela. Jenže to asi nevyzkouší ani teď, když přendá sedlo z Morfea na svého koně a nechá jí na něj nalézt. Trochu času jí to zabere, protože jí obvykle někdo pomáhá, ale popere se s tím, takže se ocitne v sedle. Pak už se ale kůň rozejde bez toho, aby ho do kroku jakkoli pobídla. Pousměje se a lehce ho pohladí po krku. "Je to moje sedlo, jsem na něj zvyklá a ani se tolik nehýbe." Odpoví mu vcelku stručně a pousměje se. Už je to nějaká doba, co jela na jiném koni než je Morfeus a bylo to zvláštní. Hřebec před ní tiše zařehtal, jako by jí jen chtěl potvrdit její myšlenky o tom, že je to opravdu nezvyklé.

Tue Feb 20, 2018 4:39 pm

Svým způsobem mi té dívky bylo i líto, kdyby z ničeho nic přišla všechny blízké, nebyla by schopná se o sebe postarat a to jen díky rozmarů jejího otce. Smutné. Ale to byla realita se kterou jsme každý museli počítat, už jen kvůli tomu, že mnohé nemoci se objevili a stejně tak zmizeli jako pár životů, které už nikdo nevrátí. A to nemluvě o tom, že mi tahle zima přišla jako jedna z těch nejdelších.
„Ano nabízím.“ Povím poklidným hlasem, ovšem jsem Luciuse neznal tak dlouho, ale už jako u Clarisse jsem na něm poznal, že ve vskutku čestnou osobou možná až příliš naivní, když skoro cizince žádal o laskavost, aby si vzal jeho sestru. Však tohle rozhodnutí bylo na mne a její setkání změnilo vše. Chtěl jsem odmítnout, ale když jsem jí tu tak viděl, nedokázal jsem říct ne. Ne po tom, když vidím, že vskutku jako ptáček v kleci. „ Myslím, že Váš otec si dělá starosti tím, koho si vyberete. Nedivím se, jste jeho malá holčička, a co se týče bratra, ano vím. Mám staršího a nikdy jsme si rovni nebyli. Takže chápu, co se tím snažíte říct.“ Přičemž se ohlednu po ní, jak si počíná na Alucardovi, ten zbystří při mém pohledu a zvědavě zastřihá ušima.
„ Jistě, že bych to udělal. Vím, jak takové věci probíhají. Inu s odpovědí spěchat nemusíte, však až jí budete znát. Víte kde mne hledat.“ Nechtěl jí nutit, ona jeho odpověď zná. A on sám jí slíbil, že když se rozhodne jít dál nebo pryč bránit jí nebude, když si to během roka rozmyslí.
Však i přes tiché mumlání, zvládnu jsem to ignoroval, přeci jen je risk pustit někoho na koně bez sedla na nervném terénu, aniž by to v životě někdy zkusil. Lehce se z ničeho nic zašklebím. „Nejde tu o sedlo, jde o to, že tvůj kůň je mohutnější.“ Ale odpovídám s naprostým klidem a než se stihneme nadít jsem na okraji města, kde sídlí kovář.
Zajdu pod malý přístřešek, kde požádám o novou podkovu, ale také o výměnu těch zbylých třech. Když hřebce uvážu u sloupku, vrátím se k ní. „Mohu ti pomoc dolu nebo to zvládnete sama slečno?“ už jak se škrábala do sedla bylo poněkud komické, ale zároveň i milé.
Musel jsme přiznat, že sem očekával,že umí na koně nasednout bez pomoci, ale jak se zdá hodně práce s ní bude mít at už se provdá za kohokoliv.
Sedlo odložím na trám. "Nashle slečno, doufám, že se vám poštěstí v hledání muže." pravím s úsměvem na tváři a nakonec se vydám k lesům. Koně uvážu ke kmeni a vydám se hlouběji do lesu. Bolest hlavy, nastolila v okamžik, když jsme byl za městem. Slyšel jsem jí. Zabij se, nikdo krom mě tě mít nebude.
Tak hrozný hlas! A pak se to stalo dívčí ruce mi obepnuly hrud a chytili mé vlasy- jednou trhnutí druhé stala hlavu sekáčkem dolů.

Wed Feb 28, 2018 10:15 pm

Jen čistou náhodou narazil na zvíře, jehož hlava s doširoka otevřenýma očima se mu právě houpe na zádech. Byl jen na další procházce lesem, Tobias někde nedaleko, s nohama rozkročenýma u jednoho z bezpočtu stromů a močil, když se mu podařilo zahlédnout trochu staršího koloucha. Tedy napoprvé si myslel, že je to kolouch. Když si zapnul kalhoty tak, aby mu v nich nic neumrzlo a připlížil se o trochu blíž, zjistil, že je to srnec. Jen o dost menší, než se v místních lesích normálně vyskytují. Na hlavě krátké parůžky, pravou zadní nohu celou rudou od krve. Tobias mezitím spatřil, že pozornost jeho pána něco zaujalo a vrhl se k němu hlučněji, než by měl. Srnec natočil hlavu s ustrašeným pohledem směrem, ze kterého slyšel hluk a pokusil se udělat jeden krok. Nebyl však moc úspěšný. Zraněnou nohu už ani neodlehčoval, jen ji lehce táhl za sebou. Při dalším kroku se mu podlomila a zvířeti chvilku trvalo, než našlo rovnováhu.
Lovec schovaný v křoví sejme ze zad dřevěnou kuši a zasadil do ní šíp. Ačkoliv tichým povelem poručí svému psovi, aby zůstal na místě a ani se nehnul, sám se nesnaží příliš zamaskovat svou přítomnost. Vyděšené zvíře by stejně nikam daleko neuteklo. Se zavřenýma očima vyhledá srncovu mysl a prorve se tolika vrstvami strachu, zmatení, nejistoty a paniky. Myšlení zvířat je sice primitivnější než to lidské, ale dá se s ním také někdy hůře manipulovat. Tenhle srnec ale už nemá nejspíš co ztratit, protože během chvíle mu čaroděj vtěsná do hlavy pocity klidu a bezpečí, vyvolává v něm důvěru, zatímco na něj míří hrotem šípu zasazeným do kuše. S výstřelem neváhá - rychlý, hluboký nádech a šíp prosviští vzduchem. Zvíře se s jediným krátkým heknutím složí k zemi, pro přesnou ránu přímo do srdce nestihne před odchodem z tohoto světa ani zavřít oči. S pocitem dobře odvedené práce si lovec nasadí kuši zpět na záda, pak si přehodí mrtvé zvíře přes rameno. Srnec se zatím dost lehký, ale jistě se pronese. Vydá se s ním pak k městu a cestou uvažuje, zda ho prodá, nebo si ho nechá pro sebe na několik dalších dnů.
Po zhruba půl hodině začne být unavený. K městu to má ještě chvilku a opravdu si musí odpočinout. Jakoby i jeho pes vycítil vyčerpání, začne trochu nuceně zpomalovat. Vysoký sníh situaci nijak nepřidává. Jen shodou okolností se dostává k nechvalně proslulému místu. Neví, jak přesně se tady tomu stromu říká, ale jaký by vlastně měl mít strom, ověšený vždy několika mrtvými těly? Jen pár metrů od širokého kmene si klekne na jedno koleno a položí mrtvé zvíře do sněhu. Pak vzhlédne ke koruně bez listů. Listy nahrazuje několik mrtvol, na některých je znát, že tam takhle už hezký čas visí. Několik z nich na sobě nese známky mrazu, několika chybí uhnilá končetina. Ta, která je mu nejblíž, má místo očí jen dva prázdné důlky. Tobias krátce zakňučí, ocas stažený mezi nohama. Lovec s kuší stále na zádech se zvedne, udělá několik kroků dopředu. Teď už stojí pod stromem a může si lépe prohlédnout mrtvolu bez očí. Je to žena, podle všeho byla velmi mladá. Možná jen ve věku jeho sestry, když zemřela... Ne, když byla brutálně a bez jakéhokoliv citu zavražděna. Na místě té ženy klidně jednou může viset za krk a bez očí on. Sehne se, odvrací pohled, aby si mohl do hrsti nabrat trochu čerstvého sněhu a napít se. Hrábne rukama v kožených rukavicích jen kousek pod povrch, kvůli tlusté kůži necítí pořádně, že se něčeho dotkl. Teprve když nešťastným pohybem odhrne sníh a vykoukne na něj popelavá, zmodralá tvář s doširoka otevřenýma skelnýma očima a potevřenými ústy, vykřikne. Úlekem udělá několik kroků dozadu, než si do sněhu kecne na zadek. Srdce mu úlekem v hrdi divoce buší a on musí chvilku lapat po dechu. Měl to čekat - nečekal.

Wed Feb 28, 2018 11:06 pm

Po niekoľkých týždňoch bez jedla mu pomaly znova prichádzal ten čas kedy sa musí nakŕmiť. Nebolo to nič príjemné po psychickej stránke, no ľudské mäso mu neskutočne chutilo. Tak či tak mu to nebolo príjemné ale musel si zvyknúť lebo nič iné mu aj tak neostávalo. Akonáhle zapadlo slnko za obzor a už nebolo vidno ani jediný slnečný lúč vybral sa na menšiu prechádzku. Musel si ísť obzrieť jednu vec na ktorú myslel už dlhšie ale nemal čas. Nikdy by si nepomyslel že obyčajný pisár bude mať toľko práce. Popravde bol jediný poriadny pisár široko ďaleko a preto nepracoval len pre mestský úrad ale pre kohokoľvek kto mu za to vedel poriadne zaplatiť. Peniaze sú vždy na niečo dobré.
Pomaly kráčal po snehu ktorý pod ním jemne pukal, kráčal úplne vystretý a ruky si držal za chrbtom. Túto chôdzu si osvojil ešte doma v rodnom Anglicku, bol to taký menší zlozvyk, vždy keď kráčal pomaly držal si ruky za chrbtom pri čom vyzeral ako keby bol na prechádze cez nádhernú kvetinovú záhradu. Nakoľko vonku bolo ďaleko pod bodom mrazu on žiadny chlad necítil. Kľudne mohol z domu vyjsť len v niečom tenkom, no keďže nikdy neviete koho môžete stretnúť pre istotu sa obliekol tak ako by sa do štipľavého mrazu obliekol obyčajný človek. Popri lese kráčal bez toho aby sa niečoho bál, bola noc ale pre neho sa noci stali dňami a dni nocami. No so všetkými zmenami sa nakoniec vyrovnal, nemal ani inú možnosť a vždy si vravieval že čo sa stalo tak sa malo stať.
K cieľu jeho večernej vychádzky sa dostal keď už bola celkom tma a vietor pofukoval tak že mu dlhšie vlasy padali do tváre. Kedysi si ich strihával no teraz si ich nechal narásť aby mu aspoň trochu skrylo chorobne bledú tvár. Pred sebou mal strom, akurát vysoký na to aby na neho mohli zavesiť niekoľko tiel. Telá tu vyseli na výstrahu pre iných ľudí, mali im prísť nechutné alebo im navodiť strach. Podišiel bližšie aby si ich obzrel. Telá už viac menej hnily. Nespokojne si odmľaskol. Myslel si že by mohol z tohto stromu čerpať potravu no nejaké zatuchnuté a hnijúce telá veru niesu chutné. Jedine že by tu vyselo nejaké čerstvé telo no toho sa pravdepodobne tak skoro nedočká a nemal toľko chute sa chodievať každý deň prechádzať k stromu aby zistil či tam nieje niečo nové. No aspoň sa prešiel a mohol si celkom usmerniť myšlienky. Potravu si bude musieť nájsť klasickým spôsobom ako to robieval doteraz. Tiež už dlhšie rozmýšľal nad menším posedením s mestskými pánmi u neho doma. Bolo treba vylepšiť spoločenské mienenie a zmenšiť ba priam zničik akékoľvek podozrienie na svoju osobu. Otočil sa na cestu naspäť do domu ale už z diaľky zacítil ľudské mäso. Jeho čuch bol omnoho citlivejší keď bol hladný.
Inokedy by to bol odignoroval ale premohla ho zvedavosť a tak sa postavil obďaleč a čakal kedy sa tá osoba priblíži. Bol to muž, niesol si svoju korisť na chrbte z čoho usúdil že musí byť lovec. Lovcov nemal v obľube, no snažil sa aby lovci mali v obľube jeho. Sledoval ho ako sa pristavil pri strome. Normálne sa ľudia pri ňom nepristavujú jedine že by chceli poľutovať nebohého. Mal by ale zistiť čo je tento mladý lovec zač pretože ho tu ešte nevidel, nepoznal ho.
Svojou pomalou a tichou chôdzou sa približoval ku stromu kým lovec odhŕňal sneh zo zeme. Že by chcel vidieť ďalšie kusy zhnitého mäsa alebo že by niečo hľadal? Keď ho ale videl ako sa zľakol skoro nezadržal smiech. Vybral si tento moment na to aby sa mu ukázal. "Tí na zemi sú strašidelnejší než tí čo vysia." Povedal s miernym úškrnom a postavil sa neďaleko neho. Podal by mu ruku ale neveril mu. Očami spadol na jeho psa, nemal rád psov. Možno si z neho urobí večeru. "Radil by som vám sa tohto snehu radšej nechytať. Celá pôda okolo tohto stromu je nasiaknutá...smrťou." V tom silno zafúkal vietor a zvyšky tiel na strome sa jemne rozkolísali.

Thu Mar 01, 2018 3:34 pm

Je to ten úlek, který člověku na vteřinu dvě vyrazí dech a pak jej velmi rychle zas navrátí do reality. Jeho pointer, bořící se po tlapky ve sněhu, jej bez jediného pohybu pozoruje, ocas stále neklidně stažený mezi zadní nohy. Lovec se musí zhluboka nadechnout, aby se uklidnil. Je to jen mrtvé tělo, takových je teď kolem něj dost a nepochybuje o tom, že tu visely už stovky nebožtíků. Tahle výstraha je jen dalším důkazem toho, jak zvrácené tohle město je, když jako výhrůžku musí věšet mrtvoly za krk na starý strom a nechat je tam hnít. Na prosby rodiny, pokud tedy není také zabita, se jen málokdy hledí - většinou povolení pochovat tělo sami nedostanou. Kdo by je také nechal pochovávat čaroděje a čarodějnice? I když přítomnost čarodějů si místní tolik neuvědomují. O tom ostatně svědčí i to, že většina těl na stromě je ženských, i když u některých je těžké to poznat.
Srdce mu sotva přestane splašeně bušit, když sebou trhne znovu. Méně nápadně, méně vyděšeně, ale jisté překvapení je na jeho tváři znát. Velké modré oči má trochu rozšířené a ústa lehce pootevřená, lapající po ledovém vzduchu. Vousy má trochu delší a rozcuchané, nějakou dobu se neobtěžoval s jejich upravováním. Do společnosti chodí jen málokdy, tak to nemá moc smysl. Musí v šeru, téměř tmě, chvilku zaostřovat na neznámou osobu. Uvědomoval si, že stále ještě sedí ve sněhu, dlaněmi zapřenými za sebou. Mlčky se vyhoupne na nohy a oklepe si zbytek sněhu z kožených rukavic. "Nečekal jsem, že budu mít takový štěstí," prohodí otráveně. Cítí se lehce zahanben, nelíbí se mu, že ho někdo viděl zrovna v takový hloupý moment.
Zvedá hlavu, aby se podíval na neznámého a trochu si ho prohlédl. Tobias se mezitím postaví po bok svého pána. Ocas, doteď strčený mezi nohama, míří hrdě vzhůru a svalnaté tělo loveckého psa je až nepřirozeně napjaté. Z hrdla se mu ozve tiché, bublavé zavrčení, pohledem probodává neznámého. "Ticho," zavrtí na psa a kolenem jej trochu pošťouchne do těla. Zvíře sice zmlkne, ale zůstává ve své napjaté pozici. "Dám na vaše rady," slíbí a oklepe si z kalhot tu trochu sněhu, která na nich ulpěla, když se válel na ledové zemi. "Hádám, že je to prostě dobrý způsob, jak si tady zachovat morálku," odvrátí od na pohled celkem mladého neznámého muže zrak a vzhlédne k tělům, houpajícím se v ledovém zimním větru. Má na to svůj vlastní názor a při všem rozumu si ho nechává pro sebe.
Když Tobias znovu rozvrčí a pak se rozštěká, drapne jej za čumák a odvrátí jeho zrak od neznámého. Cítí z něj strach a zlost. Normálně agresivní nebývá, ale bude to pravděpodobně celým tímhle místem. Nikdy tady neviděl v okolí žádné zvíře a možná k tomu mají důvod. "Táhni, hlídej!" nasměruje psa silou k mrtvému srnci. Tobias poslechne jen neochotně a odvleče se sněhem pryč od dvou mužů. S dalším poryvem větru mu přeběhne mráz po zádech. "Sundavají je někdy vůbec?" neudrží zvědavou otázku, na kterou zatím nemá odpověď. Aby bylo jasno o čem mluví, kývne hlavou směrem ke stromu.