Město Salem

Život byl v prdeli. Další probuzení do zcela jiného světa, jemu tak cizího a nepoznaného. Vzbudila ho malá neposedná holka, co poskakovala kolem jeho provizorní postele v nadšení, že ho její matka poslala do města přivést kupu nových voňavých bylinek, k nimž bude po zbytek odpoledne čuchat a rozjímat nad nimi. "Já se hrozně nudím, pohni si, Ravene!" Místo čilého vyskočení z postele se chlapec jen převrátí na bok, přetahujíce si deku přes hlavu, jak stále nebyl zvyklý na podobný režim. Ještě před pár týdny ležel v posteli ještě několik hodin poté, co se mu řeklo, že má vstát. Nyní si většinou musel stoupnout a jít, neboť tu bohužel nebyla možnost elektronického budíku, co se automaticky posunuje o deset minut, jakmile přejedete zleva doprava po dotykovém displeji. Za co jsi mě tak potrestal, zaskučí v hlavě, nahlas se však ozve jen nepříjemné zavrčení. "Vstávej už! Máma říká, že máš už vstát," dolehl k jeho uším netrpělivý hlas mladého děvčete, co ho možná až příliš rychle začalo brát jako staršího bratra. Snad díky společné minulosti. Pocházeli přece ze stejné doby...
Ve skutečnosti se mu nejenže nechtělo vstávat, ale se mu nechtělo do města. Nerad tam chodíval, ačkoliv mu bylo povinností vyřídit všechna Maryina přání... To ale neznamenalo, že některé z nich dělal rád. Byl pak nápadný. Jeden by řekl, že si nikdo nevšimne mladého chlapce navíc, zdejší obyvatelé tu však nejspíše znali úplně každého a tak si na něj za zády ukazovali až příliš často. Stačil jeden špatný pohyb, límec od košile by se jen kvůli poryvu větru mohl dostatečně ohrnout a minimálně vlaštovka byla se stala viditelnou... Co by se pak stalo? Poslali by ho rovnou k oprátce? Ještě tentýž den. Zřejmě by ani nepotřebovali důkazy... Dobře, možná v mysli trochu přeháněl. Možná už byl až příliš paranoidní, ale cožpak to tady šlo jinak? Kolik životů na tomto místě přišlo nazmar za dobu jeho pobytu zde? Co když bude další?
Naštěstí se tu všechno zdálo tak u sebe, že se do města dostal až příliš často. Bylo mu sděleno pár vodítek k nalezení domu bylinkářky, logicky mu však bylo jasné, že onen příbytek pozná i bez oněch jednotlivých klíčů. Teď však o to více věděl, co má hledat. A jistota byla potřebná, zvláště v posledních dnech, kdy ji neměl skoro v ničem. Pohled zkoumavě padne na několik květů s fialovými květy. Tu vůni, co se pronesla kolem něj, zatímco procházel v dostatečné blízkosti... Jako by ji znal. Nikdy se příliš nevyznal v rostlinách, tohle však byla šalvěj. Tu poznal. Pěstovala ji přeci jeho matka na pozemku za jejich domem v malých záhoncích. Srdce se podivně rozbušilo, jakmile si uvědomil tíhu té vzpomínky. Byla tak... Tak vzdálená. Tak cizí. S potřesením hlavou přistoupil blíže ke dřevěným dveřím a opatrně k nim natáhl levou ruku.
Jedno zaklepání, dvě... Jaké že tu jsou formality? O historii nevěděl vůbec nic, o tomto městě také ne - snad jen ty báchorky, kterými ho strašil mladší bratr v autě, zatímco byli na cestě sem. Co se vůbec stalo s Elliotem? Nestalo se mu to stejné, nebo se tu naopak někde ještě potuluje? "Haló?" Jen doufal, že to půjde slyšel. Nebyl o tom zrovna dvakrát přesvědčený, ale... "Přišel jsem si koupit pár bylinek."

"Brigitte? Jdu do lesa." Jedna věta, aby dívka poplašeně pozvedla svůj zrak od domácí práce - dnešek byl ve znamení koláčů a tudíž mouka byla rozeseta všude po jejích dlaních - a se strachem v hlubokých modrých očích sledovala postaršího muže, jak si přehazuje lana s oky určená k chytání zvědavé zvěře do pastí. Pokaždé se projevila ta samá hrůza, představy, jež nahání husí kůži a to ani nemusí být vysloveny nahlas. Jako by jim blízké okolí, pověry i skutečné zlo, prohánějící se městem, přidávalo na síle. Polkne, zneklidněná se už už nadechuje, aby otce požádala, zda by s sebou nevzal i jednoho z jejich sousedů - jako by mu to snad mohlo pomoci. Znal její nejistotu a tu paniku, která se projevovala den ode dne silněji, neboť počet mrtvých narůstal a ony náhody a nemoci přibývaly s nimi. Snad pomsta Boha za všechny jejich hříchy, za to, že zde trpí nevěstinec. Nebo v tom měl opravdu prsty ďábel? Pro Brigitte se jednalo o neznámé téma, ďábla znala jenom díky kázání v kostele. "Ale otče!" Slova jsou umlčena zvednutou dlaní a rozhodností v očích, díky níž dívenka ustoupí o krok zpátky, náhle zahnaná do kouta. Nemělo cenu se s ním dohadovat a Brigitte to věděla. Kdyby tu byl John, pak by snad dal za pravdu jí, ale ten odešel do války, vykoupit se z této bídy a nepřízně, do níž je dle jeho slov Bůh odvrhl. "Žádné ale, Brigitte, je to moje rozhodnutí. Ty budeš doma a budeš čekat." Cožpak by šlo jeho slov neuposlechnout? "Jistě, otče." Zrzavá hlavinka je svěšena v gestu poslechnutí, Brigitte klopí zrak k zemi, aby unikla tomu tvrdému pohledu. Pokaždé nastala ta samá odmlka, neboť starý farmář se zdál nejistý tím, že jeho vlastní dítě je tak poslušné. "Dobře, dobře. Hlasité mlasknutí jazyka o patro se rozlehne po ztichlé místnosti než se k němu přidá druhé, tentokrát mnohem tišší. "Půjdu s Johnem Wallabeym, pokud tě to uklidní." Uklidnilo? Jistěže. Znamenalo to, že nepůjde sám. "Vrátím se... brzy." Pokaždé se snažil působit odhodlaně a pokaždé nejistě přešlápl na prahu dveří. "Já vím. Budu čekat, otče."
Vždy následovalo to samé - mladá bylinkářka trnula strachy celé hodiny, neustále vyhlížeje z okna známou, mírně zakulacenou postavu svého otce, jemuž se snažila býti dobrou dcerou. Pravidelné návštěvy kostela, nestýkání se s chlapci, domácí práce, kdy se snažila zastat i Johnovu roli, jako by snad mohla naplnit i status syna. Mnohdy se div nestrhala, ale přes veškerou bolest pokračovala dál. Otec stárnul a nemoce i věk si na něm začaly vybírat svou daň. I teď zrzavé děvče vykoukne z okna plného truhlíků ven, aby se pokusila zahlédnout byť jen stín rodiče. Do cesty modrým kukadlům se dostane jakýsi pohyb někoho příchozího, avšak ze špatné strany. A nezdá se, že by si to hodlal zamířit opačným směrem, přejít jejich domek, jako by neexistoval a pokračovat dál až do hlubin temného, báchorkami o čarodějnicích a temných silách opředeného lesa. Čelo protne drobná vráska, dlaně se o to více zaryjí do dřeva, jak se děvče vykloní z okna, avšak hned se stáhne zpátky jako by viděla ducha. Viděl snad on ji? Tohle neměla dělat, neměla se tak ukazovat. Neměla na něj vůbec koukat! Co to slíbila otci? Že se s žádnými chlapci nebude zaplétat. A zrovna teď si to jeden k nim míří a otec není doma? Co jen bude dělat? Má předstírat, že tu není? Hloupost, přeci ji viděl, musel ji vidět.
Zabouchání - to spolehlivě zažene všechny myšlenky, na krátký okamžik pročistí hlavu, ale též vnese do očí náznak pochyb a polekání. Tváře zrudnou, roztřesené dlaně narychlo upravují vzhled mladé Brigitte - čepec, pod nímž je k vidění po zádech splývající závoj zrzavých vlasů s měkkými vlnami, uhladí bledě modré šaty stejně jako korzet stahující tělo pod nimi. Měla by se prezentovat, zastupovat svou rodinu v její nepřítomnosti. Sotva se mohla vyrovnat dámám odívaným v saténu černé barvy, ale to byla záležitost bohatých. Zabouchání, až sebou dívka škubne, marnivost je špatná vlastnost a tento mladík jí to připomněl než se zřítí do neštěstí. "A-ano! Již... již jdu!" Skoro až zoufale ze sebe vydá odpověď, poslední nádech, krok vpřed, aby čelila sytým očím návštěvníka. V první chvíli? Překvapení. Byl hezký, ač ne tím mužným stylem místních mužů, jejichž tváře z větší či menší míry pokrývalo strniště či vous. Tento vypadal překvapivě mladě, navíc ho zde nikdy neviděla. O to zvědavěji si ho svými modrými kukadly prohlíží než se přistihne při takovém odvážném bloudění po jeho rysech. "Jejda! O-o-omluvte mne, prosím, ne-nechtěla jsem..." Co vlastně? Ho tak očividně pozorovat? "J-jak... jak vám mohu pomoci, pa-pane?" Mluva pokorná, avšak oči prozrazují mnohem víc - že by ráda znala, co je vlastně zač. Jako by to z jejích očí doslova křičelo - Kdo jsi a kde jsi se tu vzal? Bylo by tak hloupé, tak nevhodné se nechat stáhnout těmito emocemi, tou zvědavostí. Vždyť je to ďáblovo sémě. A ona je dítětem božím.

Stále to bylo zvláštní. Neustále měl potřebu se otáčet, pohlížet za rameno a zkoumat všechny kolemjdoucí. Ostatně jenom po očku, dívat se někomu zpříma do tváře byl zatím jakýsi neznámý jev. Snad proto, že si onu skutečnost stále nechtěl plně uvědomovat. Nechtěl tu být, nechtěl se tu zdržovat déle, než to bylo skutečně nutné. Ret je silou vtažen do úst a pohled sklopen k zemi v momentě, kdy na sobě ucítí pohled dvou malých dětí. Proč ho sem vlastně Mary posílala? Musela přece vědět, tušit, že na něj budou takto ostatní pohlížet. Všichni byli nejspíše jenom zvědaví. Kdo je ten cizí chlapec? Odkud přichází, kde přežívá? Jeho jméno už však bylo zaspáno v kronice, jen si ho stále nedokázali k nikomu přiřadit. Elijah. Raven. Jméno, co samo o sobě přitáhne nechtěné pohledy. Musel se vynořit zrovna v této době? Nemohl se posunout třeba jen o deset let? Zdálo se mu, že je tady tolik nápadný. Se vším všudy - přímo křičící o obvinění z čarodějnictví, či za co tu vlastně zdejší obyvatelé umírali. Šílenost. Jedna velká šílenost... Jak jen lidé dokázali takto žít? Na tváři chlapce se rozhostí malý úsměv, když svými myšlenkami zcela odbočí. Zpátky do reality, do školní učebny s kantorkou historie před tabulí. Kdyby jen tak věděla, kde teď je. Zobala by mu z ruky.
Bylo zkrátka jednodušší ubírat se k hloupostem. Člověk tolik nemusel přemýšlet nad podivnou skutečností, z níž mu přejel mráz po zádech pokaždé, kdy na to jen pomyslel. Snad to byl jakýsi jistý druh ochrany - to, že se všechno snažil nebrat tolik v potaz. Jen zlehka zavrtěl hlavou a pokračoval dál v cestě, očima bloudíc po zdejších domech. Jen jeden bude ten správný, pozná ho? Jistěže. Plno fialových květů a vůně tolik připomínající zahradu u nich doma, matčiny záhonky šalvěje, které v dětství tolik nenáviděl, neboť je vždy musel s kolem speciálně objíždět... Co by za to ovšem právě teď dal? Teď nejspíše cokoliv. Nepatřil sem a cítil, uvědomoval si, že sem ani nikdy patřit pořádně nebude.
Ruka se dotkne dřevěných dveří a jednou zaklepe. Nejistota se vyobrazuje především v zatnuté pěsti, co sklouzne po boku košile až ke kalhotám, uchopujíce mezi prsty látku. Neměl vůbec žádnou jistotu a to bylo přímo neslýchané. Teď však i opravdové. Slova sklouznou ze rtů vcelku rychle s očividnou snahou zachovat hlas v určitých, jemu známých, intervalech. Nesmí přeci projevit jakoukoliv známku slabosti či strachu. Kdo otevře? Jak na něj zdejší lidé budou pohlížet z blízka? K jeho štěstí se však nejedná o žádnou z postarších a nebezpečně vyhlížejících žen. Tak trocho doufal v jakousi napodobeninu Mary, co byla ke všem milá a laskavá. I k němu, ačkoliv o něm vlastně vůbec nic pořádně nevěděla. Nadále byl cizincem a ještě jím notnou chvíli i bude. Otevřela mu mladá dívka, na první pohled vypadající ještě více nejistě než jak se cítil sám. Rty se pootevřely v touze něco říct, vše se však odráželo v jeho nevědomosti vůči tomuto místu, proto raději rychle přikývl na vzdálený pozdrav. Má k ní snad natáhnout ruku a políbit její hřbet, jak to znal z pohádek a dalších filmů, jejichž děj byl zasazen v daleké minulosti? Nebo je už v jiné době, kdy se představovalo nějak úplně jinak? Je mu vůbec úkolem se představit?
Ani si nevšimne zvědavosti v jejích očích, sám jí ukrývá v těch svých dost na to, aby zkoumal ženštinu před sebou podobně jako ona sama. A největší pozornost? Šatstvu a modrým očím. Tolik dnů zde, tolik srážek se zdejší módou a přesto ho oděvy této doby nepřestaly fascinovat. V jeho době už existovaly spíše jen napodobeniny, nejčastěji užívané v divadelních hrách a tak to bylo... Tak trochu pohádkové. A její oči? Její zrzavé vlasy? Na reálnosti tohoto místa dívka rozhodně nepřispívala. "Já..." Úžasné. Jak jinak. Typické prozrazení oné velké nejistoty. Věděl, že ji udrží zamčenou kdesi hluboko uvnitř až do té doby, než bude potřeba promluvit. Znovu, s pohledem uvězněným v pomněnkách. Bradou se částečně skloní, jen aby mohl na vteřinu a ne více přivřít oči k sobě a nechat svou tvář rozehřát úsměvem, tolik typickým pro mladé chlapce právě z jeho doby. "Posílá mě za Vámi Mary... Paní Becklesová. Bylo mi řečeno, že," chvilkový zásek a malá vráska uprostřed čela, jak se alespoň mluvou snaží přiblížit k této době. Vše mu ale přijde stejné, vše bylo stejně... Hloupé. "Že mám zde pro ni vyzvednout pár bylinek. Prý už určitě budete vědět, o co se jedná." Nic více, nic méně. Zvědavost i u něj byla více než čitelná, nechtěl se však v městě zdržovat déle, nechtěl přitáhnout nechtěnou pozornost. Přišel si opravdu trochu jako hlupák, ale... Ale. Jedno velké ale spočívalo v tom, že si holt už bude muset zvyknout. Přímý spoj zpátky totiž zůstal zaseknut kdesi uprostřed cesty...

Někdy se Brigitte hubovala za tu čitelnou tvář, v níž je k rozpoznání i ta nejutajovanější myšlenka koukající jí z očí. Otec i bratr si jí díky tomu častokrát dobírali a rádi pronášeli poznámky o tom, že jejich zrzavá příbuzná bude velmi ctnostná žena, neboť jakákoliv špatná myšlenka by byla okamžitě rozpoznána a tak zakončena hned v prvopočátku zrození. Nezdálo se to, ale i v této době, v tomto čase se ženy schylovaly k takovým prostopášnostem jako bylo cizoložství nebo smilstvo, jež je zakázáno bohem. Nemálo z nich bylo ocejchováno značkou vpálenou na věky do kůže, jako tomu bylo u chudáka Isaaca, jež se poslední dobou naprosto pomátl. Nejednou ho Brigitte přistihla, jak konsternovaně na někoho hledí, cosi si brblá nesrozumitelného a pokud ho někdo osloví nebo si všimne jeho pohledu, pak sebou sluha škubne, cosi vyštěkne a odtáhne pryč. Zrzavá bylinkářka se mu snažívala pomoci, ale po pár týdnech jí to otec zakázal. Prý je Isaac příliš nebezpečný a ona příliš mladinká na to, aby s ním zůstávala o samotě. Bál se o její poctivost, neboť mladá žena bez svého panenství znamenala neštěstí do domu.
V tuto chvíli čistá, sytě modrá kukadla hleděla na chlapce postávajícího na jejich prahu, tak nejistém a zmateném, jako by se každým okamžikem měl obrátit zády k ní a vrátit se zpět, odkud přišel. Cožpak bylo na ní něco znepokojivého? Čepec držel na svém místě, vlasy se rozprostíraly po zádech v měkkých vlnkách, šaty nepůsobily nijak vyzývavě, ačkoliv by možná přeci jen bylo lepší, kdyby si pod ně vzala košili ke krku. Dlouhá sukně, hrubá, avšak příjemně měkká látka a... skvrny. Mouka, co ulpěla na dlaních, zanechala otisky všude, kde se Brigitte s drobnou marnivostí upravovala. Pohled padne na bílé tlapky, které rychle opráší o sebe, aby vzápětí sáhla po lepší metodě - látce na utření. "O-omlouvám se za svůj vzhled. J-já... Dělala jsem koláče." Slabý pokus omluvit své vzezření, jež sotva mohlo zanechat nějaký dojem. Neříká se však, že ženy patří do kuchyně? Utěrkou se na několikrát pokouší smést stopy mouky ze svých bledě modrých šatů, tváře rudnou pod následky její ukvapenosti. "Chcete?" Jeho slůvko, s nímž pozvedne hlavu tak náhle, že ho mohla vylekat. Sytá kukadla se upírají na mládence s otázkou, jíž sotva může rozumět. Což jí dojde vzápětí, čímž zrudne o to víc. Rudé fleky zvýrazňují přirozenou bledost pokožky, růžové rty se otevírají k odpovědi. "My-myslím koláče. Pak. Až... Až budou hotové. Te-tedy jestli se zdržíte, pane. Zdržíte se?" Na malý moment jako by se v ní objevila ona dětská zvídavost, touha po společnosti, jež je vzápětí zadupána myšlenkou, že tohle není vůbec správné. Co by na to řekl John? Co by na tohleto vůbec řekl její otec? Ona a ve společnosti mladého muže. "Och, t-to... to není dobrý ná-... J-já... se omlouvám. O-omlou-... Bylinky jste říkal?" Skoro až kníkavě se zachytí toho posledního slůvka, jako by se mělo jednat o její spásu. Bylinky - v těch se vyznala. Alespoň natolik, aby o ní někteří smýšleli jako o čarodějnici, čemuž zrzavé vlasy nenapomáhaly. "A-ach, paní Becklesová. Má se dobře? Čekala bych tady ji, ne vás. Tí-tím vás nechci nijak urazit, pane, jenom... jenomže... Je to tak..." Slůvka zůstanou viset ve vzduchu nedořečená, modré oči sledují chlapcovu tvář. "By-bylinky, jistě. A jaké? Šalvěj? A... levanduli? Bude chtít i meduňku? Je dobrá na spánek." Jak rychle dokáže stočit téma směrem, jež jí nejvíce vyhovuje. Dlaně jsou poněkolikáté oprášeny do sukně šatů ušitých z hrubší látky, dívka začne pochodovat po místnosti, kde jsou po dřevěných plochách rozesety usušené byliny. Některé zavěšené na stropě, jejich vůně vcelku omamuje a naplňuje místnost uklidňujícím dojmem příjemné ospalosti. U jednoho svazku levandule se Brigitte zastaví, přejížděje po něm zlehka prsty. "Vy u nich bydlíte, že ano? Myslím tím u Becklesových." Bouřkově zbarvené oči nenápadně těknou směrem k mladíkovi, aby vzápětí uhnula pohledem do strany a začala se potýkat s provázkem stahujícím snítky. "J-já... viděla jsem vás. U-u nich."

Vůbec netušil, co od dívky jeho věku může očekávat. Byla určitě úplně jiná než ty, které znal ze svého světa. Její priority se netýkaly hloupostí, co řešila například taková Anette. Světe div se, chyběla mu. Kdykoliv se cítil osamělý a bez pochopení, jeho kamarádka, co se později stala přítelkyní, tam pro něj vždy byla, vždy ho utěšila a řekla, že to bude zase dobré. Teď ji tu neměl, neměl věci s ní spojené a bylo to zvláštní. Železná košile zvyku se týkala i toho, že určité lidi potkával každý den, sdílel s nimi dům a denně na ně musel dohlížet. Teď tu nikdo z jeho rodiny nebyl. Ani otravný Elliot, či snad malá princezna Emilia. Ani máma. Jeho otec býval často na služebních cestách, kontroloval své pobočky a na rodinu tak neměl příliš času, čili ztráta jeho mu ještě nepřišla tolik jako tomu bylo u těch ostatních. Teď měl sice Becklesovi a hlavně Hannu, co mu i přes svůj věk rozuměla a často mu vyprávěla o zdejším prostředím, ale nikdo skutečnou rodinu jenom tak nenahradí... Povzdech splyne ze rtů, brada se zvedne spolu s pohledem, co nabude trochu sebevědomí navíc. Musí přeci mluvit, musí se stát zdejším, jinak to nepůjde. Jednoduše tedy vysvětlit, co ho sem přivedlo. Stále však očima bloudil po jejích šatech, což si bylinkářka se zrzavými vlasy, podle kterých si ji tak trochu pamatoval, nejspíše špatně vyložila. Přikývl na souhlas, na uklidnění. "V pořádku, nemusíte se omlouvat." Ne, nebylo to v pořádku. Vůbec nic nebylo v pořádku. Nic nemělo řád. Slabě se usmál nad tím vysvětlením. Která dívka z jeho světa by podobnou věc mohla kdy vypustit z úst? A teď, když tu stál a koukal do její tváře - zkoumal skoro historické šatstvo a i okolní prostředí, znělo tak samozřejmě jako ještě nic jiného za posledních pár dnů. Málem by se nechal zlákat na ty krásné modré oči a představu dobrého koláče, zdálo se mu však rozumnější odmítnout. Nebo ne? Chvíli se nebyl jistý, nejistě se dokonce rozhlédl kolem sebe. "Rád bych se zdržel, ale skutečně to není příliš dobrý nápad." Upřímnost a pravda v jednom. Nic z toho mu však nepřidalo ke štěstí, cítil se stále stejně mizerně jako předtím. Alespoň pohled do jejích očí byl uklidňující. A stačilo jen přikývnout, konečně se dostali k tomu důležitému, čili byl hned o krok blíž k bezpečí farmy Becklesových. "Ano, má se dobře, alespoň myslím," odpověděl jí a jen se mile usmál s výrazem podobným slovům ano, chápu. "Požádala mě o to už včera s tím, že má dnes ještě nějakou jinou práci," příval klidně položených slov doplněných o ledabylé pokrčení ramenou. Pravidlo znělo - musíš vypadat přirozeně. Ruka se zvedla k vlasům, aby do nich zaplula v zamyšleném gestu. Co že to všechno Mary chtěla? "Mluvila i o meduňce, jinak ty zbylé dvě nejspíše taky," obeznámil ji s ne tolik jistou skutečností. Měl však dojem, že mu paní Becklesová skutečně nedala přímý seznam, proto se případně nemůže divit, zda přinese něco, co nebylo v plánu. Sám učiní krok vpřed a zády se opře o rám dveří, snažíce příliš nezkoumat vybavení domu. "Jsem tam teprve pár dnů. Týdnů, vlastně." Jako by tady čas utíkal rychleji, přitom noci byly nekonečné, jedna do druhé. "Nevšiml jsem si vás," znovu pokrčení rameny, v hlavě si snažil vzpomenout na chvíli, kdy by se zrzavá dívka propletla kolem něj na pozemku Billyho farmy. Nejspíše měl zrovna plné ruce práce. "Jak... Jak že se jmenujete? Mary mi toho o vás příliš neřekla, jenom jejich dcera o vás stále mluví. A o vaší práci. Miluje květiny," jemně se usměje, přemýšleje nad tím, zda si nedovolil příliš. Ale to je přeci normální se zeptat na jméno nebo snad ne?

Úsměv rozehřívá Brigittinu tvář k nepoznání, celá sálá pozitivní energií, září při zmínce o zdraví paní Beckles, jejíž přívětivou tvář i náručí velmi dobře znala. Vždy se obdivovala její nádherné tváři, která však poslední dobou získala na strhanosti od všech těch starostí, co se točily především kolem Hanny. Zrzavá vesničanka tušila, že to má co dělat se záhadou jejího původu, kdy se děvčátko ocitlo v Salemu kdo ví odkud, v prapodivných šatečkách a mluvilo cizím nářečím, jemuž zpočátku nikdo z místních nerozuměl. Úsměv povadne, stačilo si vzpomenout na veškerý ten humbuk kolem. Bylo jí deset, sotva tehdy mohla chápat. "Je hodná, že ano? A o Hannu se nádherně postarala, vyrostla z ní velmi pěkná mladá dívka. Nebude mít nouzi o nápadníky." Myšlenka je vyřčena nahlas, ke konci tichým hláskem, co sklouzne do šeptu, jako by ho svou poznámkou nechtěla rozčílit. Něžnými kukadly zalétne k postavě mladého chlapce, věkově podobného jí, ač mnozí by nesouhlasili a přirovnávali ho ke štěněti, které se má ještě hodně co učit. Mohl být i on nápadník pro Hannu? Její budoucí manžel? "Či vy jste... snad? Ach, omlouvám se, nechtěla jsme vás urazit nebo... vyzvídat. J-já... Není to mojí záležitostí, byla jsem zvědavá. A-a to není dobré, to náš Pán neodpouští. Omlouvám se." Prsty rychle přelétnou od čela po hrudní kost, aby gesto zopakovala vertikálně zleva doprava. Pokřižování, jak se v tichosti kaje a prosí Boha o odpuštění.
"A vy... nemáte... nic, v čem byste si to odnesl, pane?" Modrá kukadla plná hluboké nechápavosti přelétnou po vysoké postavě mladíka, hledaje jakýkoliv košík, sáček, jednoduše cokoliv, v čem by si mohl bylinky odnést. "Paní Becklesová možná zapomněla, ale... To nevadí! To nevadí... J-já... Něco vám najdu, vydržte. Vydržíte? Prosím?" Poplašené oči se zvednou k chlapcově tváři, vyčkávaje na jeho odpověď, aniž by se pohnula směrem, kde má uložené košíky. Čeká, dokud se jí nedostane odpovědi, jíž se přizpůsobí. "A odkud jste přišel, smím-li se zeptat, ctěný pane?" Znala jen pár míst, New York byl pro ni známý pouze z vyprávění jejího bratra, kde se snažil vydělat peníze pro jejich rodinu. "Je to tam... odkud jste k nám přišel... Jiné? Hodně... jiné?" Zvídavá povaha se projevila, když Brigitte odděluje jednotlivé snítky levandule, aby je postupně poukládala do vyšívaných sáčků z hrubé látky. Tváře zblednou, náhle zrudnou, pohled uhýbá stranou. Stačila k tomu jediná poznámka - Nevšiml jsem si vás. Jako by to zabodlo dýku hluboko do srdce mladé bylinkářky. "Ach... J-já... Moc často nechodím k panu a paní Becklesovým." Oči poklesnu k zemi, stydí se za takovou věc, ale Becklesovi příliš do kostela nechodili a tak se stali terčem pomluv. Většina na ně hleděla skrze prsty. Brigitte byla zapřísáhlou anglikánkou stejně jako její otec a matka, jež už odpočívá v pokoji v nebi, jak malá dívka doufala. Bratr sklouzával k pochybám, ale před svou sestrou se držel zpátky. Kdo ví, jak by tomu bylo teď. "Brigitte. Jmenuji se Brigitte. Arlington. Brigitte Arlington." Tváře zrůžovělé, jako by se jednalo o lichotku, o to více chytnou zářivější barvy díky jeho slovům. "A vy, ctěný pane?" Zvědavost se znovu projevuje, vytahuje své růžky, pokukuje po Elijahovi s hladovým pohledem v očích. Kukadla rozzářená, stačila zmínka o Hanně a zrzavá bylinkářka znovu projevila své veselí. "Hanna je úžasná. Rozumí bylinkám a je velmi učenlivá. Vy... Vy se asi v nich moc nevyznáte, že, pane? Tedy... možná se mi to zdá, ale nevypadáte jako někdo, kdo by věděl, k čemu slouží levandule nebo heřmánek."

S jistotou se postaví blíže ke dveřím, očima jednoduše krátce přelétne místnost za ní a znovu se uvědomí, jak odlišná tato doba je. Jak moc se vše změnilo. Koneckonců to možná byla i změna k lepšímu. Nebylo snem každého chlapce stát se pro někoho princem s těmi nejvybranějšími způsoby podobné doby? Dobře, to už možná prošvihl ve velkém, ale něco by se přeci jen udělat mohlo. Kývl k souhlasu, vráska na čele zmizí stejně rychle, jako se stihla objevit. "Ne, to tedy určitě nebude," pousmál se, nevědom toho, jak to z jeho strany mohlo znít. Hannah byla skutečně velmi krásná dívenka, v tomto se určitě nemýlila. Zároveň to bylo velmi šikovné a milé děvče, její budoucí bude určitě jeden z nejšťastnějších vůbec. Další otázka ho jen krátce zarazí, zvědavě proto nakloní hlavu na stranu, než mu dojde pravý význam oné otázky a jen se potichu zasměje. Nemohl jí to mít za zlé, určitě si to myslelo vícero zdejších obyvatel. Jen tak se objeví chlapec, zabydlí se na farmě v domě spolu s farmářovou dcerou, tak co si potom mají ostatní myslet, že? Zvláště v této době, kdy se to všechno bralo trochu jinak. "Ne... Ne, to ne," vysvětlí jí s úsměvem. S nutkavou potřebou se zeptat přeci jen následně vysloví onu otázku. "Není na to však ještě moc mladá?" Netušil, jak to tu chodí. Ale toužil se zeptat, tak proč to neudělat. Doopravdy to tady bylo možné? Už jemu bylo divné vzít onu myšlenku a zamyslet se nad Hannou jako nad budoucí ženě. Neviděl to, nedokázal to vidět. Byla přeci ještě tak mladá a měla celý život před sebou... Na jednu stranu byl skutečně rád, že pochází z doby, kde podobná pravidla neexistovala a jakékoliv vybočení z životní ukázkové trati už nikomu nepřišlo divné. "Možná... Máme tam... U nás, zřejmě jiné zvyky. Ale můžete se na cokoliv zeptat, nebude mi to vadit." Ačkoliv Pánovi nahoře by to vadit mohlo - tuhle skutečnost už si chlapec neuvědomoval. Pokusil se věřit, šlo mu to, obracel se na Boha především s prosbou vrátit se zpátky, ale kdesi v mysli věděl, že návrat už nikdy nebude možný. Skvělá vyhlídka. Umře tady.
"A to jsem... Měl mít?" Oči se rozšíří, zatímco hledá jistotu v její tváři. Oči, její oči, jo, ty to zachrání. Ani ho nenapadlo, že by si snad na ty květiny měl něco vzít. Teď mu to ale přišlo hloupé. To to chtěl odnést v rukou? "Zapomněla... Zapomněl jsem. A byla byste moc hodná." Dobře dnes ve společnosti bylinkářky zcela určitě nezapůsobil. Ale možná jen neměl dobrý den. Jako poslední... Čtyři týdny? Inu, rozhodně to teď bylo lepší než ze začátku. První dny vyváděl jako malá holka, až se za ty vzpomínky teď stydí.
Odkud? Naprosto nečekaná otázka a příběh, co by se měl správně rozšířit mezi zdejšími, aby mu případně zachránil krk? Ten ještě vymyšlený neměl. Šla nejistota příliš poznat? Vždyť si ji přeci nemohl dovolit, ne při této otázce! "Z daleka," pokrčí rameny a pohled chtě nechtě na vteřinu sklopí k zemi. Jak se z toho jen vymluvit? "Omluvte mě, jen... Přijel jsem za novým začátkem k Becklesovým jako ke své velmi vzdálené rodině. Nechci se příliš vracet do minulosti." Až na to, že se ve skutečnosti vrátil o několik set let zpátky, to bylo vcelku dobré. Sám se musel pochválit úsměvem za tak dobře znějící lež. Pravdou však bylo, že se uvnitř přímo třásl pod tíhou jejích zvědavých očí. Jako by ho snad měla prokouknout. Ne, nesmí v sobě nechat ostatní číst jako v otevřené knížce, tentokrát ne. "Uděláte mi radost, když se při další návštěvě zastavíte na pár slov." Jako malý chlapec. Ten úsměv totiž patřil malému chlapci, co je spokojen nad svým hereckým výkonem. Ne snad, že by to nebylo upřímné, jen... Být ve své době, podobně svůj zájem určitě nevyloží.
"Těší mě, Brigitte. Brigitte Arlington," vysloví nazpět s tichým úsměvem na rtech. Byl posměvačný? Těžko. Snad jen s trochou šibalského podtónu a s přirozenou touhou vyvolat ještě větší rozpaky na její tváři. "Elijah, ale... Častěji mi říkají Raven," úsměv na sebe nenechá čekat, opravdu ne. Možná by měl přeci jen nechat onoho jména. Nebyl totiž havran samotným průvodcem čarodějek? Opatrovníkem démonů?  "To tedy je, mluví o nich neustále. A bohužel ne, jména některých mi sice něco říkají, ale jinak o nich nevím skoro nic. Vás to zřejmě moc baví, že?" Ne, opravdu? Chytřejší otázku už nemáš?

Svými slovy, ač zcela neúmyslně, tak dívce potvrdil onu zžíravou myšlenku, co pálila v jejím nitru. Hannah byla opravdu nádherná mladá dívenka a těmi svými kukadly si dokázala postupem času obtočit kolem prstu spoustu těch, kteří původně její přítomnost v Salemu odmítali. Stále se odlišovala jistými drobnostmi, všichni si toho byli vědomi, ale jako by se snažili to přejít. Nebo se naopak báli na podobné věci poukazovat? Brigitte přikývne v odpověď na srozuměnou, ačkoliv tak nebylo potřeba. Co však zrzavé děvče zarazí je fakt, že se nakonec tento mladík zjevně nestane jejím manželem. Prsty přestanou rozdělovat jednotlivé snítky na menší kupy, sytě modré oči se zvednou s otázkou, jež prozatím zůstává zapovězena na mírně pootevřených rtech, tělo celé ztuhne v očekávání jakéhosi vysvětlení, jemuž by snad mohla porozumět. To však prozatím nepřichází. "Ach... Ne, některé mladé dívky mohou padnout zdejším mužům do oka a sňatek se domlouvá předem. U jiných tomu tak není." Hannah nejspíš nebude mít prakticky žádné věno, šlo o její krásu než o cokoliv jiného. "Obvykle je to proto, že se rodiny znají a hodlají si mezi sebou udržet jistou přízeň. Nebo protože je to pro obě strany výhodné." Muž získá krásnou mladou manželku, ona zase postavení a majetek, tak tomu chodilo už od nepaměti. Prsty si znovu začnou pohrávat se snítkami levandule, jež rozděluje do menších kop, aby jednu nakonec stáhla nití a uložila do košíku na stranu, až fialové kvítky vykukují ven.
Zvědavost je znovu probuzena, mladá dívka neustále pokukuje směrem k mladíkovi, jako by si nebyla jistá, zda je vůbec vhodné se dotazovat a získávat tak informace. V tomto je však Brigitte stále ještě tak trochu dítětem, malá a zvědavá, neboť ještě neměla šanci opustit Salem. Asi jako většina přítomných žen, pokud se nejednalo o otrokyně, jež si bohaté rodiny přivezly z Anglie. "Smím?" Oči navrch hlavy, pohyb těla zamrzne až na jeden fakt, kdy si začne kousat spodní ret, jak se snaží potlačit v sobě všechny ty možné otázky, které se derou ven s neúprosností. "Jaké zvyky ještě máte, pane?" První a naprosto jednoduchá otázka, ačkoliv odpověď na ni se může stát složitou. Nohy přešlápnou, dívka si prsty prohrábne dlouhé zrzavé kadeře, její kotva v tom všem dění. Jako by s každým dotekem nacházela jistotu. "J-já... ještě nikdy nebyla mimo Salem. Můj bratr ano, ten je nyní v Novém Yorku, kde... Kde se snaží, abychom si žili lépe. Odešel bojovat do války, ale York mu nabízí nový svět. Možná si tam najde i ženu a založí rodinu." Možná si na ně už nikdy nevzpomene a pokud, pak jenom matně. Trápí to Brigitte? Ano, ale na rtech nadále pohrává úsměv, šťastný nad tím, že její bratr má možnost začít znovu, daleko od místa, které je protkané temnou magií a pověrami. A odsouzenými. Úsměv povadne, ramena se nahrbí, tělo se zachvěje při vzpomínce na poslední proces s domnělou čarodejnicí. Byl to někdo nový, kdo se zatoulal z lesů v prapodivném úboru, jakási zmatená žena, která vykřikovala cosi o šílencích. Nádech, výdech, bylinkářka se pokouší uklidnit, ale ty vzpomínky má nadále před očima. Nechtěla se toho zážitku účastnit, leč soudce s kazatelem svolali celé město, aby každý viděl, co se s takovými dělá.
"Věříte na čarodějnice, pane?" Dotaz opustí hrdlo dříve, než se stačí mladinká zrzka zastavit. Zbyde jen panika v očích, tak hmatatelná, jako by tvořila propast mezi nimi. "Myslím tím... Jestli věříte, že jsou skutečné. A ti lidé, kteří... Které odsoudí za čarodějnictví... Myslíte si, že jsou vinni?" Nikdy nepochybovala, slepě věřila církvi a jejímu kázání, ale ten děs v těch ženiných očích jí nedával spát. O to rozpačitěji zamrká při zmínce chlapcova jména. Elijah bylo krásné andělské jméno, ale Raven? Působilo tak temně, tak nebezpečně. Aby si toho chlapec nevšiml, pokřižuje se lehkým gestem, jež zopakuje. "A nemáte z toho problémy, pane? Myslím tím... vaše jméno." I jí svým způsobem nahánělo hrůzu, snažila se to nedat najevo, ale její tvář byla čitelná jako kniha. Dlaní shrábne do hrubého sáčku kvítky meduňky, jež přidá k dalším, co už stačila mezitím vložit do košíku, jež už by měla podat návštěvníkovi. Ale jako by se jí nechtělo. "Vy... máte ženu? Pane?"

Původně ho ani nenapadlo, že by ho snad místní mohli k Hanně automaticky přiřazovat. Když to onou otázkou však začala, přišlo mu to najednou tak přirozené. Jistě, budou si to myslet. Stále zapomínal, v jaké že době se to nachází a tady to přeci tak fungovalo, ne? Měl by se zeptat Hanny na tu kupu ostatních divných věcí, co jsou tady pro každého jako šálek každodenní kávy. Stále mu toho plno unikalo. Kdyby to jen Mary věděla, určitě by ho neposlala do města ke zvědavé bylinkářce. Něco mu pomalu napovídalo, že už by pro své vlastní bezpečí měl z těchto dveří brzy vycouvat. "Aha." Jakmile mu to takto vysvětlila, vzpomněl si na určité hodiny historie a připadal si ještě více stupidní než tomu bylo na začátku tohoto setkání. "Jistě," jednoduše jí přitaká spolu s nečinným úsměvem na tváři, kdy neprojevil svou zvědavost a to, jak tiše hltal každé její slovo. Jeho doba byla tak odlišná a přitom ten časový úskok nebyl zase až tak dlouhý. Tolik se toho změnilo.
"Smíte," přikývnutí a snaha působit co nejvíce mile, to se mu však příliš nevyplatilo. Následující otázka týkající se zvyků ho dostala do značných rozpaků, kdy se mu jen rozevřeli oči a čelo se zase nejistě zkrabatilo. "No..." Ať už ho napadlo cokoliv, zdálo se to nemožné. Nemohl zmínit nic ze své doby, znělo by to až příliš zvláštně, příliš cize. "Řekněme, že co se zvyků týče, pocházím z velmi... Chaotické země. Je u nás... U nás se i ta nejvíce nepřirozená věc stává zcela přirozenou," slova plynou pomalu a opatrně, jak se chlapec snaží působit dobře za doprovodu oné nereálnosti, že by snad skutečně patřil do této doby. Ne, to by opravdu nešlo. "Snad se tam podíváte jednou taky. Nebo alespoň za hranice tohoto místa." Neboť tohle místo rozhodně nebylo pěkné. Zprvu si myslel, že v této době bylo všechno stejné, ale jak Mary, tak teď už i bylinkářka, mluvily o větších městech s takovou hmatatelnou zasněností v očích.
"Věřím jen, že bylo odsouzeno plno nevinných lidí," řekne rychle a potichu, zvědavě se ohlížejíc za rameno. Stále ten divný pocit, že na něj někdo kouká. Že ho někdo sleduje. Byla to jen nejspíše obyčejná paranoia člověka, co se ocitl tam, kde se nikdy ocitnout neměl. Kolik už bylo takových jako on? Že by se něco podobného stalo jenom jemu? Jistě, stále tady byla ta možnost, že se jen bouchl do hlavy a za hodinu dvě se probudí v nemocnici s vybavením jednadvacátého století. "A měl bych mít?" Kdyby jen ostatní věděli. Kdyby z něj někdo strhal oblečení, jméno Raven by bylo to poslední, kvůli čemuž by ho odsoudili. "Vidíte... Co říká jméno o jeho nositeli? Vždyť jsme si ho ani sami nevybrali." Nechápavost vůči tomuto problému vyšla najevo a odrážela se v jeho slovech. Nerozuměl tomu. Ať už byly čarodějnice nebo ne a že tady skutečně u některých něco nehrálo, dokonce ani jemu, nedalo se to přeci posuzovat podle jména. To bylo hloupé. "Jsem příjmením Ravenshaw, proto tak temná přezdívka. Snad vás to uklidní." V jeho době mu jen málokdo řekl pravým jménem. Dokonce už i někteří kantoři ho znali jako Ravena, byl na to mnohem zvyklejší.
"A ženu nemám," odpoví jednoduše. Následující otázka je nejspíše až příliš troufalá, jemu její váha však nepřijde ani po vyslovení. "Vy? Máte s někým domluvený sňatek?" Jen hodinu by ve svém světě mluvil takto a dělali by si z něj srandu ještě dlouho poté...

"Co je to? Chao... Chaotický?" Modrá kukadla, jež by snadno mohla ukrást odstín pomněnkám, se obrátí s překvapením a neznalostí na mladíka, jehož jméno konečně zná - Raven. Pro Brigitte však bude Elijahem, ať již se mu to líbí nebo ne. To andělské jméno působilo jako kotva pro roztřesenou dívčí duši, jež žije uprostřed temných stínů, kde hledá své místo, svůj malý kousek bezpečí. Toto slovo jí bylo neznámé, cizí, nikdy dříve ho neslyšela někoho vyslovit. Jak sladce znělo na rtech, tak zvláštně a přesto všechno i toužebně. Jako by jí tím dal kousek toho světa za hranicemi Salemu, jako by jí aspoň na krátký okamžik vyvedl z temnot tohoto místa a dopřál jí Sluncem zalitou mýtinu nebo výhled na moře, na širý oceán. Špičkou jazyka přejede po rtech, jak si je vědoma toho, že něco takového už nejspíš nikdy nevysloví - neznalá kontextu a způsobu užití neznámého slůvka. Vzápětí však packa překryje ústa, jež se vyjádřila tak provokativním gestem, jehož užívaly především znalé nevěstky, jež věděly, jak muže potěšit a probudit v nich zvědavost. I Brigitte na párkrát prošla kolem toho domu, z něhož sálal hřích, ale radní města se nikdy nepokusili prodiskutovat jeho možné zavření. Snad proto, že ho sami navštěvovali, ač byli ženatí či kázali slovo boží. "Co tím myslíte?" Jeho zvláštní přízvuk i forma vyjadřování dodávaly Brigitte na kuráži a zvědavost v ní rostla s každou otázkou, s každou odpovědí, jež splynula z jeho rtů. Mámil jí svými slovy, lákal jako malé dítě na bonbon.
V dodatek naopak zavrtí hlavou, až se rusé kadeře pohnou na lopatkách v měkkém vodopádu vlnek. "Kdepak, pane. Mé místo je tady, patřím sem a... Nemyslím si, že někdy opustím Salem. Je mi domovem tak dlouho, co zde žiji, narodila jsem se zde. To... To bratr je ten, který touží po dobrodružství a lepší společnosti. Možná je to tímto místem, všemi těmi povídačkami a pověrami. Možná tím lesem a... A v poslední době těmi procesy s čaro-... S těmi-..." Nechtěla je nazývat pravými jmény, jako by mohla přivolat hněv na svůj dům. Dlaně se začínají potit a proto je rychle otře o látku světle modrých šatů, co zvýrazňují odstín velkých očí, jimiž otci i bratrovi tolik připomínala svou matku. Hned se nadechne, hrudník se prudce zdvihne, tváře se barví doruda. "A-ale někteří se doznali. Doznali se před Bohem, přede všemi. A... církev se nemýlí. Nemůže se mýlit." Jak slepá vůči všemu byla, jak hloupá a naivní, když si myslí, že tomu tak je. Brigitte platila za poslušnou ovečku, nikdy si nedovolila pozvednout hlavu a věřila tomu, co ostatní kážou. Nikdy si však ani na chvíli neuvědomila jaké by to bylo, kdyby se tato slova použila proti ní. Kdyby ji někdo obvinil z čarodějnictví.
Spodní ret je opětovně skousnut s krátkým přikývnutím Elijahovým slovům. "Máte pravdu, pane. O-omlouvám se. Neuvědomila jsem si... Musím vám připadat hloupá." Měla být chytřejší, měla působit dospěleji, ale jako by si k ní dospělost nechtěla nalézt cestičku. Jako by měla být pořád malým dítětem se svými sny. "Mohla bych... Mohla bych vás oslovovat vaším jménem? Myslím... Elijah." Koktavá otázka, při níž zvedne oči, ručka s košíkem natažená, aby mu ho podala a předala tak to, pro co si přišel - bylinky. Vzápětí však mírně ucukne, jak se vyplaší při jeho slovech, tváře zrudlé rozpaky a studem, stejně jako provinilostí a hanbou, že se ještě nevdala. Měla na to čas, měla by se ohlížet po manželovi a pomýšlet na lepší život, když Bůh dá. "N-ne... Nemám. Můj bratr se ještě nevrátil z Nového Yorku a pokud nedostanu jeho a otcovo požehnání, pak by můj svazek nebyl... správný." Kdo ví, kdy se vrátí její bratr. O tom nikdy nepřemýšlela, ač ho každé ráno zkoušela zahlédnout v davu farmářů a návštěvníků, co se přišli podívat do Salemu. "Navíc... Nejsem nijak..." Odmlčí se, s rozpaky stočí svou tvář stranou, aby se vyhnula jeho pohledu. Byla více roztomilá než krásná, měla jistý mladický půvab ale chyběla jí ženskost. A majetek. "Třeba si mě jednou vezme nějaký farmář." Na víc? Nepomýšlela. "Vy... Asi již půjdete, že? K Becklesovým. Domů." Očima Elijaha vyprovází skoro až toužebně, jako by mu snad mohla dělat po cestě společnost. Sotva, čekají na ni koláče a pak také otec, co se vrátí z lesů. "Mohla bych... Mohla bych vás ještě někdy vidět, Elijahu?" V kostele ho nezahlédla, ani ve městě. Jako by se před něčím skrýval.

"Chaotický?" Zopakuje po ní, v hlavě hledajíc synonymum. Ani nepomyslel na to, že by snad nějaké z jeho slov mohlo znít zvláštně a cize. Už historicky se příliš neorientoval v této době, natož tak aby ještě věděl, jaká slova byla známá a jaká ne. "To je... Něco neuspořádaného. Zmateného," pousměje se za svého vysvětlení. Modré oči pohlížejí do těch jejích, zdaleka však nejsou tak pomněnkové. Ty jeho se prolínaly s částečnou šedí, byly více sivé než že by oplývaly tak krásnou modří. Pohledem prohlíží její tvář, neschopen se odvrátit k čemukoli jinému. Byla skutečně moc krásná, přesně jak se Hannah nechala slyšet. Na chvíli se upne k jejím rtům, na pohled tak sladkým, zvláště v okamžiku, kdy je navlhčí svým jazykem. Ještě tady nebyl ve svém století, tady na ni nemohl pohlížet tak, jak by si přál, snad proto je to nakonec on, kdo jako první sklopí bradu a nechá se zaujmout košíkem plným bylinek. "Například u nás nejsme zdaleka tak formální jako tady. Být teď v mém domě, tykal... Bych ti. A ty mně. Určitě bys mi neříkala pane," jaká to drzost vložena do posledních slov. Drzost mladého chlapce moderní doby, co se toužil vrátit zpátky už jen kvůli tomuto. Zdejší mluva mu byla tak cizí a neosobní...
Souhlasně přikývl jejím slovům a následně naklonil hlavu k levé straně. Nedokázala vyslovit ono slovo, měla strach... Pocházet skutečně odsud, z tohoto místa, nejspíše by žil zcela podobný život. Tady, ve strachu. O sebe, o svou rodinu, o svůj majetek. Snad i o budoucnost ostatního obyvatelstva. Jestliže obvinili jemu podobné, ty, kteří sem přišli zmatení s ústy dokořán, tak to skutečně nebylo správné. "Nemusíte... Já to chápu." A jaké bude v dalším životě toto místo populární. Stane se jedním z turistických měst, tolik lidí si bude přát ocitnout se alespoň na pár minut tady v tomto čase, zkusit si žít zdejší život... On si to nikdy nepřál. Tak proč se mu dostalo takového potěšení? Mírně se pousměje nad rudými tvářemi. Byla vskutku rozkošná a to její červenání bylo roztomilé samo o sobě. Za svůj dosavadní život ještě nepotkal žádnou dívku, co by se tolik červenala. "To určitě nemůže." Nebral jí její víru a bylo mu jasné, že zdejší fanatičtí věřící si do svého přesvědčení nenechají nic co mluvit, proto bylo nejlepší souhlasit a kývat. "Přesto si myslím, že někteří na vině nebyli," stoupne si zase on na to své, neboť byl přesvědčen, že kupa z odsouzených s tímto místem nemělo - jako on, vůbec nic společného.
"Ne, nejste hloupá. To opravdu ne." Netoužil ji urazit, nechtěl jí srazit sebevědomí - na to přeci neměl právo a nikdy mít nebude. Navíc, ženě se přeci jen lichotí. Zvláště té cizí, o které nemohl říct půl křivého slova. "A můžete mi říkat jakkoliv budete chtít, Brigitte," utvrdí ji v tom. Ani trochu nemá své jméno rád, za Ravena je vskutku radši, ale jak se zdálo, tak nemělo vůbec cenu odporovat. Však si na to asi bude muset zvyknout, sama paní Becklesová ho oslovovala jeho pravým křestním jménem. Pokusil se chápavě přikývnout, podobné zvyky mu byly ale tak cizí a podivné. Podivné tím, jak byly svazující. Znovu si ji zvědavě prohlédl a ani se nesnažil onen zájem v očích jakkoliv skrýt. Na jednu stranu... Ne, bylo to zvláštní. Vědomí, že dívka je stejně stará jako on a je stále tak nevinná. To všechny dívky zde byly tak nezkažené? Zřejmě musely být. Každá si přeci musela uchovat čistotu pro svého nastávajícího. S milým úsměvem převzal košík s bylinkami. "To neříkejte," krátce přimhouří oči k sobě k nesouhlasu. "Jste více než krásná." Jen pouhá lichotka, jak by se však na tomto místě mohla brát? Vůbec netušil, co všechno si může dovolit a co ne, ale tohle mu přišlo ještě docela přijatelné. "Anebo někdo úplně jiný," dodal tišším hlasem a pokrčil rameny v nevědomosti. Byla skutečně nádherná, až bylo vlastně divné, že ještě nikomu nepatřila. Asi tak se to tu říkalo, že?
"Ano, už bych měl... Asi jít," čelo se zkrabatilo nad tou myšlenkou, že zase bude muset procházet kolem zdejších cizích obyvatel, co na něj tak zvláštně pohlíželi. Ale byli asi jenom zvědaví. Doufal v to. Otázka ho zaskočila, odmítl to však dát jakkoliv najevo. Ale oči, ty se samo sebou rozzářily. "Určitě. Uvidím vás znovu moc rád." Ačkoliv se nechtěl příliš zapojovat do zdejší komunity, Brigitte se zdála zcela neškodná, tak proč by ne?

"Je slušností vážit si hosta v domě," tichoučký protest, sotva znatelný, jak ho Brigitte zazuhlá, se ozve z jejích rtů. Nechtěla mu dávat důvod mračit se nebo změnit postoj vůči ní, byla v tom touha ukázat mu, jak se u nich doma chovají k cizincům a návštěvníkům. Jiní by ho nejspíše už ukamenovali, však působil zvláštně. Skoro, jako by do jejich času vůbec nezapadal. Jako by byl z jiné doby. Hloupost, je to naprostá hloupost, nic takového jako jiná doba neexistuje. Jsou pouze jiné mravy, mnohem volnější a neformálnější, jak se zdá. Ani to však zrzavé dívce nepřidává na klidu, znala pouze svou společnost, Salem a jeho upjatost i volnomyšlenkářství v některých oblastech života, ale nikdy by si nedokázala představit, že je při prvním setkání s mužem o samotě a ještě mu tyká. Nebo možná i víc. Tváře získají růžovějšího odstínu, spodní ret je skousnut a prsty se pomalu ale jistě přesunou k zrzavému pramínku vlasů, jež si začne uhlazovat. Toto gesto se pro Brigitte stalo typickým tehdy, když jí nějaký chlapec nadbíhal či si jen dovolil lichotku. V případě Elijaha? Drzé poukázání na jeho fakt, jež ještě neznala. "Neznám váš dům, Elijahu." Jaký asi byl? Velký? Dobře stavěný někde v centru města při náměstí? Tolik otázek, na něž se nezeptá, tolik chybějících odpovědí. "A není to...," v první chvíli se otočí čelem k chlapci, jak ji náhle otázka zabrní na rtech, jež si nyní znovu skousne v zastavení, jak ho nechce obtěžovat. Přesto už první slůvka vyhrkla, byla by neslušnost nepokračovat. Nebo ne? "Není to... zvláštní? Myslím ta... ta neformálnost. Nedokáži si představit, že bych nějakého muže oslovovala a nevyjadřovala mu tím úctu. Natož bez svazku manželského." Jistě, znala pár takových. Ženy, které tykaly mužům, sváděly je jménem a neobtěžovaly se s žádnou slušností - možná tak v případě, kdy jim to přišlo hravé.
Modrá kukadla se zvednou, dívka hledala naději v jeho slovech. "Ale církev se nemýlí. Nikdy se nemýlí. Vede ji přeci Bůh, to náš Pán jim pomáhá a to pak... To nejde!" Znamenalo by to, že se neomylný Bůh přeci jen mýlí. Jaká rána by to byla pro církev? Jaká hrůza pro všechny, kteří v něj věří? I teď jen pomyšlení na takové kacířství Brigitte bolí, prsty žmoulají stříbrný křížek po mamince, co jí visí kolem krku. "Přiznali se... A-a-a když se přiznali, pak to musí být pravda." Proč by se přiznávali k něčemu tak strašnému? Sotva si šlo představit, jakou hrůzu a bolest museli zažít při výslechu, jaké ohavnosti na nich byly prováděny z touhy vymámit jakékoliv doznání. Mnozí se báli, příliš se báli mučení a tak se raději přiznali než aby podstupovali bolestivá muka.
Líce zrůžoví lichotkou, jimiž ji tento mladík zahrnoval. Skoro jako by měl zájem se o ni ucházet nebo jen si získat její náklonnost. S mužem nikdy intimně nebyla, nikdy žádného nepolíbila. Příliš velký strach z odsouzení veřejností Brigitte nedovoloval se s žádným scházet a proto raději vždy prchla za dveře svého domku než aby se nechala okukovat. O jiných se něco podobného říct nedalo. Ač valná část místních byli puritáni, dost dívek již ulehlo s mužem a některé k tomu čekaly dítě. Takové byly odsouzeny za svou prostopášnost, ocejchovány a dítě jim bylo obvykle odebráno. Všichni dělali, že se nic nestalo, ale každý věděl. "Děkuji. A-ale to byste mi neměl říkat, Elijahu. Ne-není to vhodné." U nich? Možná. Neznala jejich mravy, ale zde? Zde by se to bralo jako zájem o její osobu, o možnost svést ji. A bez přítomnosti jejího otce nebo bratra by něco takového neměl vypouštět z pusy. V dodatek zavrtí hlavou, nikdy nepomýšlela na žádný vysoký post, na to se Brigitte jevila příliš jednoduše. Nebyla marnivá, netoužila po majetku ani o to, aby se ostatní zastavovali a zdravili ji, když bude procházet kolem jako manželka jednoho z radních města. Brigitte stačil domek, malé pole a spokojená rodina. "Co je špatného na obyčejném farmáři, Elijahu? Vždyť jsem jen bylinkářka."
Kukadla se rozzáří jako hvězdné nebe při souhlasu, líčka získávají zdravý nádech díky nachu, co je zalije po celé ploše. "Přijdu ráda." Už ani nestačí říct, že by u toho měl být přítomen někdo z jeho rodiny, od Becklesových. Stačí pouze zavolat hodně štěstí při cestě než se dveře zavřou a zrzka se celá zatetelí radostí. Jak málo stačí ke štěstí.

"To ano, ale u nás to takto nefunguje," pousměje se a mírně zavrtí hlavou nad tím, jak mu nyní jeho doba připadá hloupá. Některé staré zvyky by potřebovaly novou barevnou fasádu, lidem by se snad zase až tak příliš nepřitížilo. Tak či tak, už by měl přestat mluvit, nebo řekne příliš. Nikdy se neuměl dostatečně hlídat, nedokázal jet tak úplně podle pravidel a bylo novinkou, že nyní musí. Na všechno měl svůj názor, ale tady se skutečně musel podřídit, nebyla jiná cesta. Leda tak skrze oprátku. Na novou myšlenku se na čele vytvoří vráska, pohled se stane zamyšleným, na chvilku se ocitne úplně mimo toto místo a mimo bylinkářku. Neumřel v tom lese? Není toto něco jako druhý život? Jestliže existovaly čarodějnice, nadpřirozeno a cesty v čase, co když by ho smrt dostala zpátky tam, kam patří? Nebylo to příliš věrohodné, ale zdálo se to jako jediná možnost... Jenže má na to odvahu? Vzít si život? Ne, určitě ne. Co kdyby si ho skutečně vzal? A nakonec, třeba se ani nebude muset rozhodovat a zdejší soud jednoho dne rozhodne za něj. Nebál se toho, stejně by to jednou přišlo a teď... Teď už vlastně ani neměl pro co skutečně žít. Zavrtí hlavou, snad aby se ocitl zpátky na pevné zemi a neuvízl tak ve vlastních pošetilých představách. "Nejspíš to zní zvláštně, ale když se na takovém místě narodíte... Přijde vám to postupem času přirozené." Jiný kraj, jiný mrav, jak se říkalo. Jiná doba byla však v tomto případě nejvíce objasňující.
"Nebudu vám brát váš názor, Brigitte," pokusil se ji potichu a klidně utišit. Opravdu nezamýšlel bourat její myšlenky a úvahy, co se zdejší momentální situace týče, stejně tak si však za každou cenu nemínil nechat šlapat po svém názoru. "Dobře. Doopravdy s te-vámi nemíním nesouhlasit." Kdo ví, co s odsouzenými dělali. Nemohl mít přesnou představu a vlastně ji teoreticky ani mít nechtěl. A až bude další veřejná poprava, na kterou budou všichni svoláni, jak mu to popisovala Hannah? Jen těžko udrží své oči zvednuté. Těžko se mu podaří v klidu přihlížet. Jestliže však rovnou nebude na postu odsouzence...
Pro něj to byla lichotka jako každá jiná, dokonce mu ani nepřišla nijak zvlášť drzá, ačkoliv si stále nebyl vědom všech formálností a zvyků této současné doby. Děsilo ho to, s každou další vteřinou strávenou na tomto místě s ní mohl říct něco špatně, něco, co by absolutně nezapadlo jak do tohoto města, tak celkově do všech míst světa. Přikývl, ač značně nechápavě. "Omlouvám se. Stále ještě nejsem tak úplně obeznámen se zvyky zdejšího kraje, přesto si myslím, že existují daleko více nevhodné věci než obyčejný pokus zlepšit den cizí ženy," na tváři se rozhostí úšklebek, ne však nijak zlověstný, zkrátka jen obyčejný chlapecký nesouhlas. Vždy to byl možná až příliš milý chlapec, alespoň, co se dívek týkalo. Snad na to zde nebude příliš doplácet. "A na farmáři není špatného vůbec nic, to jsem přeci neřekl." Jak by taky mohlo být? Ačkoliv ještě nebyl pořádně seznámen ani se zdejším společenským žebříčkem, stačilo mu znát Becklesovi. Nejspíš nebyli nejmajetnější, ale měli se rádi. To je důležité. "Jenom jsem chtěl poukázat na to, že nikdy nemůžete vědět, kdo si ve skutečnosti získá vaše srdce, slečno." Pokývne hlavou v malé prosté úkloně a ani ho v tu chvíli nezajímalo, zda se to nějakým způsobem hodí... Vždyť to bylo jedno. Když se spálí, tak se spálí. "Určitě přijďte," poslední slova řečená na její adresu, než se s tichým povzdechem vydá po cestě zpátky i s košíkem bylinek na farmu Becklesových.