Město Salem

"Byl to slib..." V první chvíli začne horlivě, jistá ofenziva je znát ve způsobu mluvy, v úhybu pohledu i odvrácení tváře. V ten příští moment? Vše se vytratí a zbývá jen nervózní mladá žena, která netuší, co si má počít. Se Sarah by se nedaly označit za nejlepší přítelkyně, které bez sebe neudělají krok - od toho koneckonců měla Isabelle, ač její chování poslední dobou vypovídalo o značné náladovosti měnící se z minuty na minutu. Sarah byla... známá, dostatečně na to, aby k ní cítila respekt i úctu a zároveň se zavázala pomoci jejímu manželovi z problémů, do nichž spadl nejen po kolena, ale rovnou po bradu, topící se v nich jako štěně. Ještě teď si pamatovala, jak ji inkvizitor rentgenoval pohledem, zkoumal každé pečlivě vyslovené písmenko, každé slovo očišťující Silase od spárů temných čar, jak znělo obvinění s kacířským vyznáním. I teď, po takové době, si dokázala vybavit bolestivé nárazy srdce v hrudním koši, neustále tlučícího na žebra strachem. To, jak se jí potily dlaně, když se pokoušela zachovat si důstojnost a věrohodnost, kterou byla známá. Bylo to poprvé a naposledy, kdy se odvážila vytáhnout na světlo svůj původ a moc v podobě rodové linie. Ta hrůza, co jí polila po příchodu domů, že nedokázala dělat nic jiného než sedět v koutě domu a plakat tak dlouho, dokud se neukolébala ke spánku, vyčerpaná a zničená dopadem emocí osočené čarodějnice i Silasovy viny a výčitek. "Slib, který jsem dala tvé ženě, abych ochránila Gaëlle před úpadkem. Tušila, co se stane... s tebou." Co nemohla předpovídat byla skutečnost, že se k ní vloupe a dokonce na ni zaútočí. "A věděla, že já dávám přednost vzdělání než potloukání se po lese. A pokud by se z Gaëlle stala mladá dáma, nikdo by nemohl nic namítat." V budoucnosti možná bude mít pod nohama vhozeno pár klacků, připomínek na svou matku, ale kdo ne? Kdo se nemusí potýkat s podobnou otázkou původu?
Silasova další slova ji však poněkud vyvedou z míry. Ať už mohla uvažovat jakkoliv, tahle pravda, nyní drtivě vyslovená, předhozená jí k nohám jako kost, studila a zanechávala v srdci jakési prázdno a narůstající úzkost. Ručka vylétne ke krku, dlaň klouže po kůži na krku, polykání se zdá náhle tak těžké. "Slíbila jsem Sarah, že tě... že tě nenechám odejít. Gaëlle nemůže ztratit dalšího rodiče. Už přišla o matku, chceš ji připravit i o mužský vzor?" Ač poněkud pochybný, neboť jako příklad by ho Anna nevypíchla v žádné konverzaci ani praktické ukázce. "Možná je ještě dítě, pane, ale rozhodně si uvědomuje, co to znamená ztráta blízkého." Už zase přešla na vykačku, jak tomu bylo pokaždé, když se naštvala a vztek koloval žilami v důsledku nelibé představy osamostatnění se. "Takže jestli vás má mít v úctě a já též, tak tu zůstanete s ní. Bez námitek." Ta tam se vytratila plachá holčička, která se bála každého pohybu, tolik citlivá na dotek. Nyní na jejím místě soptila dospělá, vyzrálá žena, odhodlaná dodržet slib stvrzený při posledních dnech života jedné čarodějky.
Paže cukne - jednou, podruhé, s marným pokusem i potřetí, kdy se nedočká žádné odpovědi. Ne takové, o jakou by stála. Sama dobře vnímala rozdílnou teplotu jejich těl, horkost sálající z jeho prstů a dlaně, tisknoucí štíhlé zápěstí v touze ji nepustit, jak lovecké pudy zapracovaly na plné obrátky. "Nevypadá to tak." Ceknutí je oplátkou vůči slovům, znějícím v momentálním rozpoložení prakticky výsměšně. Přesto se uklidní, snad za to může naléhavost v hlase, jistá dávka zoufalosti, která jí nenechává chladnou. Sama se o něco stáhne, jemnou kůži se pokouší promnout palcem než jí dojde, že je to všechno zbytečné. Nad vulgaritou však zavřít oči už musí - k smrti je nesnáší, pohrdá tímhle způsobem mluvy, zvláště ve vlastním domě. "Takhle tu nemluv. Nikdy." Sama užije toho obdobného slůvka, jen tentokrát trochu jinak. Nemohla si pomoct. "Můj pokoj je zamčený. Plánovala jsem vrátit se tam, ale z únavy jsem... byla dezorientovaná. Nemám jak se tam dostat. Vyspím se tady."

Bylo zvláštní nechat se hýčkat. Být tou, která bude přijímat veškerou slast vedenou hrubými dlaněmi, mozolnatými od věčného držení zbraní a pravidelného cvičení s nimi na příkaz kapitána. Doteky hřály na kůži, matrace se zapírala o záda prohnutá při sebemenším pokusu vetřít se jí mezi stehna, do klína, k tomu nejniternějšímu článku jejího těla, tolik citlivého na pohyb v něm, na letmé pohlazení. Se rty pootevřenými, z nichž v tichosti odchází slabé či o něco silnější výdechy a stenání nad přívětivým konáním, hlavu zakloněnou, oči zavřené, jako by se snad bála pohlédnout na toho, kdo ji činí takto šťastnou, rozechvělou natolik, že postavit se by znamenalo ztratit kontrolu nad vlastním tělem a riskovat zhroucení na zem. Jako vlkodlak bývala citlivější na všechny vjemy a doteky, zvláště podobného rázu, v ní vyvolávaly silné vjemy a reakce, kdy byla schopna rozbít postel v ukázce rozkoše poskytnuté několika dobře mířenými přírazy. Chybělo jí to, chyběla jí ta téměř animální touha, ale s Asherem si ji mohla velmi dobře nahradit. Rusé vlasy zůstávaly rozhozené po polštáři jako sluneční paprsky při západu, ohnivé jako samotné plameny pekelné, vábivé na dotek. Výdechem komentuje zuby tisknoucí jemnou kůži, stačilo by přitačit, stisknout čelisti víc a mohla by se potýkat s ošklivým zraněním. Ne dnes, ne teď a tady, v místech určených jejím zákazníkům a těžkým měšcům naditých zlatými mincemi. Sama se usmívá do polibků, které by jindy nerozdávala ba naopak - zdržovala by se jediné možnosti nabídnout své rty k něčemu tak sladkému, s čím si dívka může vyhrát. Koneckonců polibky můžou být jakékoliv - chtivé, vášnivé, prostopášné jako jejich majitelka, ale v závěru též nevinné, hřejivé, téměř něžné, až zamilované, jako by city nebyly pro tuto kariéru překážkou. Pro Georgine byly a dívka nehodlala propadnout šarmu postaršího vojáka, zkušeného nejen na bitevním poli, ale znatelně i v oblasti lože. Zařekla se, že jednou to stačilo. Že víckrát už nikdy.
Nespokojené zamručení je odpovědí na polibky vedené přes látku košile, jež na dívce stále zůstávala viset, poslední svršek dělící jí od čiré nahoty. Toužila po tom, aby jí zbavil toho hloupého kusu oděvu, ať ho klidně roztrhá, zničí a nadělá z něj obyčejné cáry. Ať jí klidně z něj pomalu vysvléká, kousek po kousku počastuje polibky odhalenou kůži. Bylo jedno jak, ale tohle mladistvé tělíčko pod tím vším bylo dokonalou zbraní pro roztoužené muže. Horkost mezi stehny stoupala, nitro pozitivně reagovalo na zkoumavé doteky přivádějící ji k tichému šílenství, projevujícímu ho se čím dál tím víc hlasitější ozvěnou, nehranou ale skutečně toužící po té jedné vlně, co smete vše a zanechá po sobě spoušť. Když ale hřejivý dotek ruky zmizí, naštvaná mladá žena sekne po svém milenci pohledem slibujícím krutou pomstu, pokud nebude pokračovat. Nesnášela zpola rozdělanou práci, ačkoliv přesně to byl obvykle jeden z nejúčinnějších trestů vůči mužům bažícím po její maličkosti. Jiskřičky v očích zahoří při pohledu na Ashera, klouzajícího mezi rozevřená stehna pokrčená v kolenou, dech se krátí s každým centimetrem, každým posunem níž. Jeho laškování s kůží na stehnech odmění zamručením, dosti netrpělivým, neboť hluboko v sobě touží sobecky si vychutnat extázi linoucí z vyvrcholení, kterého se jí, bohužel, nedostává. I proto medvědův polibek v klíně promění v něco jiného - prsty zaplují do tmavých vlasů, intimními partiemi přistiskávající se k muži mezi svýma nohama v tiché pobídce, aby pokračoval a nepřestával. Aby zaútočil víc, mnohem víc než předtím. Aby ji drancoval, plenil a bral si vše, co v tuto chvíli uzná za své. Aby se nebál vzít si to, co mu nabízí. "Je-... je-... ještě!" Žádná prosba, žádná žádost. Rozkaz, prostý a jednostranný, aby si pospíšil, aby jí nenechával slabou v kolenou a dokončil své dílo dříve než bude pozdě.

„Jsme dospělí, Anno. Sliby se nemusí plnit…“ odpoví smířlivě. Byl to ten obecný předpoklad – že každý slib by se měl splnit a dodržet, že nemáme slibovat něco, čeho nejsme schopni dostát. Alespoň tohle učili malé děti a skautíky stejně jako přesně takhle skupina byla ta jediná, kdo se těmito slovy skutečně řídil. Všichni slibovali, všichni přísahali, ale všechno to byla jen slova – a mnohdy planá, jejichž význam se vytratil a na ně se zapomnělo. Obzvláště tehdy, když to byl slib daný ženě odsouzené na smrt, která by se nikdy nedozvěděla, že ho Anna nikdy nedodržela. A že měl Silas pocit, že je Sarah mnohdy stále přítomna? Že ji stále vnímal? To vše považoval za pouhou iluzi, výplod své fantazie a své mysli, které už dávno přestal důvěřovat a veškeré podivné – a někdy i zcela normální a bohužel též skutečné – záležitosti jednoduše přecházel s tím, že se nic z toho opravdu neděje. Vzápětí ale zatne zuby, když se zmíní více konkrétně o daném slibu. Ne ze vzteku, ač ten ho stále ještě nepřešel a on sám sobě nedůvěřoval, kdykoliv šel ven a viděl všechny ty spokojené obličeje lidí, co zabili jeho Sarah. Ne, bylo to připomínkou minulosti, vzpomínkou na tu, kterou kdy miloval nejvíce, a také uvědoměním, že ona tohle všechno věděla ještě předtím, než ji odsoudili – stejně jako on. Vzápětí se ale uchechtne. Hořce, nešťastně. „Myslíš to, že se na svou dceru vykašlu a odtáhnu si lízat rány do lesa?“ Byl hlupák, věděl to, neměl – měl se vrátit, měl dohlédnout na Gaëlle, dát se dohromady a pokračovat v životu, který měli. Vynahradit jí vše, co Gaëlle pozbyla a bůh ví, že si to každý den vyčítal a nejspíše s tím nikdy nepřestane. Miloval ji jako vlastní, však ji také pomáhal vychovávat od miminka. Viděl její první krůčky a první slova neslyšel jen proto, že byl prodávat kožky, aby pak domů vítězoslavně mohl donést spoustu dobrého jídla. Ale když přišel o Sarah, na notnou dobu přišel i o srdce – a trvalo, než ho znova objevil a uvědomil si, komu patří nyní, když jednu jeho polovinu ztratil. Zavrtí hlavou. „Je to dobře. Dostane výchovu, kterou by jí nikdo nevěřil, kdybych ji měl na starost já.“ Ušklíbne se. Tohle tvrzení se nedalo nijak popřít – ale vtip a ironie byly v tom, že do jisté míry by jí mohl dát mnohé. Naučit jí číst, psát, správně se chovat. Stačilo by v sobě vykřesat střípky civilizovanosti, které se mu tak příčily.
„Myslíš jako o mě?“ Povytáhne obočí, vzápětí jeho výraz ale ztvrdne. Tehdy, když mu znova začne vykat. Ale šlo též o význam samotných slov. „Já vím, že si to uvědomuje,“ odsekne zasyčením. Mluvili o tom s Gaëlle snad stokrát. Na začátku více, až nikdy ne přímo. Nakonec, oběma jim Sarah chyběla. Bylo snadné na ni vzpomínat, protože Gaëlle byla jediná, s kým dokázal vzpomínat s úsměvem – nikdy to nebylo nic převratného. Nakonec Gaëlle byla pořád malá holčička a byly to spíš krátké průpovídky, které Silasovi připomínaly situace z života, kdy bylo vše ještě v pořádku. Poslední dobou to bylo již méně – nejspíše i protože si zvykli, že jsou sami dva. „Neodešel bych nikam… daleko. A ruku na srdce – copak ty jsi tu ze mě nadšená?“ Oba věděli, že spolu nebudou nejspíš nikdy vycházet. Asi protože měl každý z nich úplně jiné hodnoty, které hluboce ovlivňovaly jejich chování. Přesto ho z části udiví ta zatvrzelost, s jakou mu oznámí, že zde zůstane – popravdě, tak trochu čekal, že mu rovnou půjde sbalit věci, které… nemá.
„Jo… já vím…“ zamručí tiše, nespokojeně sám se sebou. Věděl, že to přehnal, když se k ní vloupal. Věděl, že to přehnal i tehdy, když téměř ubil toho vlkodlaka – chtěl jen pomoci Sarah, ač jedna jeho část stále řvala, že i on mohl za jeho smrt. Jenže – kdo ve městě ne? Každý přihodil pomyslné polínko do ohně. Mnozí i to reálné. Podrbe se ve vlasech, stále střapatých, neupravených, ale rozhodně lepších, než když byly zapatlané vším bahnem, několik dní neumyté a nebyly plné vší jen proto, že byly příliš krátké, než aby se jim tam opravdu líbilo. „Pokusím se…“ Další zabrblání jak od malého chlapce, co stojí na koberečku. Nu, zas tak daleko od pravdy to nebylo. Vzápětí ale opět zavrtí hlavou. „Ani nápad. Tohle je tvůj barák, takže nebudeš spát na nějakým z…atraceným sofá. Vyspíš se v mý posteli, já stejně spím radši na podlaze.“ A bylo rozhodnuto. Anna možná byla paní domu, na druhou stranou se ale dominancí a autoritativností sotva vyrovnala Silasovi – Amy si z něj udělala podpantofláka, ale brzy po jejich hádce se svými manýry vrátil do doby, než se dostal do Salemu a kdy byl dost vážený natolik, aby mělo jeho slovo váhu.

Po té, co jej plácne do nosu, se projeví jeho zlozvyk, když nespokojeně zahuhlá něco o tom, že by si zasloužil daleko více respektu a že tohle si rozhodně nezasloužil. Nezdá se ale, že by to myslel zrovna vážně vzhledem k tomu, že hned vzápětí Seraph ještě jednou líbne do vlasů než se konečně tedy odebere ke stolu. Jeho dceři prošla spousta věcí, za které by jiní měli již uražené ruce – však se nebylo čemu divit, byla jeho krve. Ač ten hlavní důvod? Miloval ji od té chvíle, kdy se narodila. Vlastně ne, ještě předtím – věděl, že by neměl. Že se tolikrát spálil, když jeho dívka o dítě přišla nebo když jeho syn či dcera zemřeli ještě v brzkém věku dříve, než vůbec stihli poznat svět, ale copak jakožto oheň nesymbolizoval rodinu? Jistěže ano. A tak se tomu jednoduše nemohl ubránit, zvláště po té, co Sophie zemřela. Tehdy se stala Seraph paní jeho srdce a on neplánoval pustit si tam někoho dalšího, kdo by jej odvedl od dcerky, kterou tolik zbožňoval. Možná trajdal za kdejakou sukní, ale ráno či v noci byl opět tam, kde měl být. A svého živlu? Toho by se vzdal jen a jen pro ni. Jestli to udělá… to se uvidí. Podle toho, jestli se Seraph provdá, zamiluje, bude mít děti… Podle toho, jestli neodejde za štěstím, které by jí hluboce přál, ač se ho zároveň jednoduše obává, a nenechá svého nezvedeného otce.
Moc dlouho ale neposeděl. A povídání o zbraních? Z části i proto, aby se soustředila na něco jiného a aby í rozptýlil od prstu. Seraph mnohé vydržela, však si nejednou natloukla a nakonec, tohle byl nepříjemný a bolestivý svět, ale přesto se jí snažil Cain co nejvíce ušetřit a uchránit. A snad se mu to i povede, když se Seraph zase vrátí k vaření, které mu za chvíli prezentuje ve formě míchaných vajíček a chleba k tomu. Uculí se na ni pobaveně, když ho poškádlí. „To bys byla moc laskavá. Budeš to u mít u mě, broučku.“ Jako laskavost, kterou by jí splnil tak či tak. Protože pro své děvče by šel až na konec světa a přinesl jí z útesu na jeho okraji kus skály.
Přitaká na její slova. „Všechno… ale tohle zrovna ne.“ Zamračí se. Nelíbilo se mu to, vůbec se mu to nelíbilo. „Zkusím o tom něco zjistit.“ Někteří z vojáků byli jeho přátelé, někteří ho bytostně nesnášeli, jak už to bylo mnohdy ve společnosti, kde se zjevil Cain – protože ne každý ocenil jeho temperament, smysl pro humor a jeho charakter vůbec. Opět si zabrble něco o tom, že tady je přece dokonalej pořádek a že není jeho vina, pokud někde nechá špinavou košili nebo jezdecké boty od bláta, že se to tak prostě stane. „Sedni si,“ pobídne ji nakonec, již bez huhlání. „Nejsem si jistej, ale určitě tu je pár čarodějů s podobnými schopnostmi, co já. Slabšími, samozřejmě, ale podobnými… Víc než všude jinde a pochybuju, že to jimi končí. Je to trochu bláhový, ale myslel jsem, že tu zapadnu…“ Trochu se ušklíbne. „Mezi všechny ty vrahy a žháře…“ řekne už odlehčeně s hravým úsměvem na rtech, než se pustí do jídla. A měl pravdu – ta vajíčka opravdu potřebovala dosolit. Protože teď jsou úplně ideální. „Ty už jsi jedla…?“ Neujde mu. Protože je všímavý a je rýpal.

Trochu potlačoval smích. Prej den. Zas tak rychle teda nejí. Co by z něj bylo, kdyby každý den sporádal hruba šedesát kilo masa? To by z místního kapitána stráží byl eda tak váleček a to byl více než ochotný vynechat. Chtěl se udržet v kondici, ne funět jako prase po pár krocích. Tak by si nejspíše svoji pozici moc dlouho neudržel. Ale nebylo to fér. Tolik by si do ní chtěl rýpnout. Zvláště po tom šíleně zoufalém představení. Jenže si nebyl tak docela jistý, kam až sahají jeho meze sebeovládání, a zrovna teď to nechtěl zkoušet. Ale v tom jejím hraném dramatu bylo přeci jen něco, na co si neodpustil reagovat. "Má drahá Vivien, myslím, že bych to s klidem na duši přežil. Stejně jako těch jedenáct let předtím." Podíval se na ni s neutrálním výrazem, který měl naznačit, že by mu bylo jedno, kdyby ho nikdo neprudil, ba by byl dokonce rád, ale nevydržel moc dlouho, než mu zacukali koutky v náznaku úsměvu.
Po jejích dalších slovech se už ale nevydržel nesmát. "Já? A ztrácet se před očima? Ale prosim tě. Vždyť jím pořád. A potřebu kynout fakt nemám Vivi. Stačí mi být samý sval, nepotřebuju mít na sobě tunu sádla jako většina zdejších zbohatlíků. Bohatě mi stačí, jak vypadám, díky za optání." Trochu se zamyslí a pak ještě dodá: "A jestli se ti na mém vzhledu něco nezdá, je to jen tvoje vina. To ty mi odmítáš dávat najíst. Jaká to jsi hrozná nájemnice..." Vyčítavě kroutí hlavou, ale po tváři se mu rozlévá úsměv.
A rty se mu zkřivý do pitomého úšklebku, když vytáhne jeho starou přezdívku. "Ale, ale... Snad by jsme se nezlobili?" Říká to trochu, jako by muvil s malým dítětem a potom radši mizí, aby si obstaral něco k tomu jídlu, když se Viv evidentně nemá k tomu, aby tomu chudáčkovi se zlomenými žebry něco k snědku přinesla.
Musel přiznat, že její opodstatnění vlastního úboru nechal jít jedním uchem tam a druhým ven, ale potom asi zašel trochu daleko a ona vybuchla. Tak na ni chvíli vyjeveně hleděl a nevěděl, co dělat. Ale nějakým zázrakem se přiměl vykoktat ze sebe odpověď. "Byl jsem s tím klukem, co to tady tak zaneřádil krví. Pomohl jsem mu nějakým způsobem pohřbít jeho sestru a pak ho devedl domů." No, musel uznat, že tyhle její výkyvy nálad byly trochu děsivé a taky ho nutily k děsivé upřímnosti. Ale jeho odpovědi bylo stejně sotva rozumět, jak si ji mumlal. A než stihl zauvažovat nad něčím dalším, vzala mu jeho koláč a zmizela s ním. Za okamžik byla zpátky s polívkou a ještě ho vyhubovala jako nějakého malého haranta, ale potom trošku pookřála a pokusila se o něco, co měl být asi vtip, protože v jejích očích viděl známky pobavení, ale chvíli trvalo, než k němu došla i její slova. "Ach matko, omlouvám se. Ale mám otázku..." Na moment se odmlčel a potom se vší vážností ve hlase, avšak šibalským úsměve ve tváři vyřkl otázku: "V kolika si mě, prokristapána, měla?" V očích mu zazářily stejné jiskřičky pobavení jako v jejích, ale potom se jakoby bez zájmu otočil a dal si žlíci polévky. "Hm... Chtělo by to pepř." Rozesmál se na celé kolo, ať už se smála taky nebo ne a kryl se před případnými útoky z její strany.

Srpnové podvečery v Salemu byly příjemné; slunce už poměrně brzy klesalo k obzoru, a tak nebylo takové dusno, ale příjemné teplo, které člověku dovolovalo nechat doma těžký kabátec a nosit pouze zdobené vesty a jemné látky, které dávaly najevo, že člověk patří k určité vrstvě, ale zároveň jej nenutili se úporně mořit. August Gattone neměl v parnými dny takový problém, i když kdyby stejně, jako jeho předci, žil v Itálii, asi by to zvládal ještě lépe a náležitě si toho užíval. Teď mu to nevadilo... popravdě řečeno to všechno zapadalo do toho nového kouzelného života, který teď žil. Svědomí? Neozývalo se. Druhý hlas v něm mlčel, zabiják v něm opět na nějakou dobu přimhouřil oko a snad si i zdříml. August si však jen tak zdřímnout nemohl. Musel pokračovat na upevnění svého postavení v Salemu. Pomalu bortil jeden předsudek za druhým, už nebyl jen pouhým cizincem, začínal být součástí, bez níž by se město jen tak neobešlo, i když nahraditelný byl v té době každý, ne? Jenže on ne, nemohl být. A právě proto byl stále ve střehu, sledoval nejvýše postavené lidi, přemítal, jak by se k nim mohl dostat. Toužil po moci, nezvládal se příliš dlouho plahočit v bahně, protože pak... pak mu naskakoval dluh vůči sobě samému, který musel splatit. Nejlépe tedy tak, že vzal to nejcennější někomu méněcennému.
A když tak přemítal nad tím, s kým ještě nemá ty nejlepší vztahy, nemusel dlouho přemítat, aby se jeho pozornost upřela ke správkyni města. Fascinovalo jej, že v takové době může být takto vysoko žena, ale nebylo divu - viděl ji na plese a povšiml si jejího vystupování i toho, co z ní vyzařovalo. Její moc nepramenila jen z jejího svazku, ale také z její osobnosti. Chytrá a krásná. Nebezpečná kombinace, to ano. August se takových žen nebál, ale ani se kolem nich nikdy nemotal příliš dlouho. Nemohly mu stát v cestě, zvláště pokud by nebyly schopné se podmanit. Přesto ale musel... musel to jen zkusit, obtočit si ji kolem prstu, aby v ní měl dalšího spojence, neboť ty potřeboval. Mohl s ní probírat cokoliv... situaci ve městě, nějaký nový případ. Když mířil ze svého domu, věděl dokonale, co by měl říct, a tak kolemjdoucí měli šanci vidět jen soustředěnou tvář a pohled člověka, který ví, kam jde a rozhodně se nenechá jen tak zastavit. Cestu k domu madam Kelley znal velice dobře, už tam jednou byl, a tak když během pár minut stanul, nemusel se ujišťovat, jestli stojí na správném místě. Ruka sebevědomě vystřelila ke klepadlu, aby dal o svém příchodu vědět, a když se dveře otevřeli, lehce pokynul a pousmál se, což dodalo jeho jižanské tváři určitý šarm, ačkoliv příjemcem byla pouhopouhá služebná. "Dobrý podvečer, je vaše paní doma? Nerad bych rušil, ale musím s ní probrat určité nové souvislosti v prošetřovaném případu žhářství," započal svou mluvu, než byl pozván dovnitř, načež se opět pousmál a vzpřímen prošel dovnitř. Pohledem prolétl předsíň, hledaje rozdíly oproti plesu. Jistě, chyběla výzdoba, ale dům vypadal stále upraveně a bohatě. Tak jak byl zvyklý. Ať už v tomhle nebo v tom minulém životě. Prsty si ještě uhladil své svršky, aby nepůsobil neohrabaným dojmem, načež kývl na služebnou. Nechal se odvést do jednoho ze salonků a v něm následně zůstal, zatím bez toho, aby klesl na sedačku.

Prázdná ložnice působila chladně, neosobně, utopená v temnotách jako srdce majitelky spávající ve velké posteli s nebesy, po jejichž téměř průsvitné látce přejížděla prsty v marné touze si vzpomenout, kdy je naposledy sevřela v dlani, prudce a v horečnaté slasti se držet něčeho před sladkým pádem do nicot extáze ze vzrušení. Nic, žádná vzpomínka nepřichází na mysl a dlouhé, štíhlé prsty správkyně Salemu se obtáčejí kolem dřeva, zatínaje do něj nehty v bolestivé reakci na samotu, ubližující její prohnilé duši. Milenci se zdržovali jejího domu, jako by se snad báli pomsty zesnulého manžela, nějakého jeho ducha bloudícího po chodbách domu. Náboj oduševnělé hry z nitra mladé ženy, překračující hrdým gestem třicetiletou hranici, se též vytratil, jak se tělem rozléval pocit zatracení a odkopnutí, které prakticky nezažila za svůj život. Vždy byla tou uctívanou, obdivovanou dívkou, následně i ženou, po které muži toužili a byli by schopni obětovat svou duši pro pár šťastných chvilek v její přítomnosti. A teď si dovolil ten mrzký bankéř ji odkopnout jako starý pár použitých bot, hodit ji do kouta, vyměnit za mladší holku, které v krvi nekoluje ani kapka magických sil. Děvčátko bez špetky talentu k něčemu víc než jen sedět a přikyvovat všemu, co jí budoucí manžílek navykládá a jediným jejím problémem bude, které šaty si vybrat, aby reprezentovala jeho úřad. Změna v plánech, prudká a náhlá, nutila Amélii proklínat ho všemi způsoby, trpce litovat každého okamžiku stráveného s ním. Toužila mu ublížit, zarýt drápky do živého masa a trhat, dokud nepocítí stejně zničující bolest, jakou právě zakoušela ona. Odmítala si uvědomovat, že se její touhy řídí zhrzenými city, kterým se nehodlala poddat v nejbližších dnech ani v tomto životě, věříc, že pomsta, kterou si naplánuje, přinutí Jonathana litovat svého rozhodnutí. Nic nedokáže být krutější než pomsta ublížené ženy, před níž se i peklo třese. A Amélie? Ta byla rozhodnutá zaprodat klidně i svou duši, aby ho připravila o vše.
Tíha krvavě pomstychtivých myšlenek dosedala na ramena, ruka klesla k boku skrytého za ozdobnou látkou vínově narudlých šatů doplněných o černou výplň z krajky lichotící její pleti i postavení, jenž si pokoušela udržet i přes většinovou nevoli zdejších mužů sedících v městké radě. Už dlouho padaly návrhy, aby se opět provdala a nebo ještě lépe - aby opustila své místo správkyně a přenechala ho někomu novému. Například bankéři, jehož jméno bylo až příliš často spojováno se záchranou města při požáru, neboť svými financemi poskytoval štědré dary a pomohl vybudovat Salem ještě o něco okázalejší než býval kdysi. Srdce se zachvěje nevolí při představě, že by dosedl na její místo a vynechal ji z rozhodování, protože by místo po jeho boku zaplnila ta mladičká kurva. "Má paní?" Tmavé oči se zvednou při položené otázce nesoucí si oslovení, jemuž tak ráda naslouchala. Vždy dokázalo rozpumpovat krev a vrátit Amélii ten starý elán, v němž dokázala pomotat hlavu prakticky každému muži, jež jí padl do oka. "Ano?" Mírným hlasem položená otázka se nese se zájmem, který poslední dobou vykazovala více než jindy. Potřebovala na své straně veškeré možné spojence a služebnictvo prahnoucí po její společnosti se hodilo jako perfektní důkaz při možném pokusu ji vyštípat z tohoto domu patřícímu správci. Samotné služebné vyčaruje tak úsměv na tváři, nesoucí se ještě ze setkání s návštěvníkem stojícím o patro níž. "Přišel za vámi pan Gattone v řešení požáru, madam. Měl by přinášet nové souvislosti v šetření." Děvče se lehce růžolí při vzpomínce na šarmantního muže, jemuž otevírala dveře, vždyť nebylo divu - August Gattone si vysloužil oblibu zdejších žen, zvláště pokud je mohl zachránit od čarodějnic žijících v tomto městě. Pohledný, šarmantní se svým jižanským vzhledem a tmavýma očima, úsměvem chlapce i vysokého postavení, které by znamenalo možnost povyšovat se nad většinu ostatních. Přesně něco takového by se Amélii dokonale hodilo.
"Ach, samozřejmě. Vyřiď mu, že za chvíli přijdu. Nechceme přeci nechat inkvizitora čekat, že?" Koutky se zvedají v úsměvu, mírně pokrouceném při myšlence na trávení času ve společnosti tvrdého zástupce církve, který by zajisté neměl žádné smilování se ženou obcující s krvavou magií. Ne, ten by ji nechal přivázat ke kůlu a podpálil by jí vlastníma rukama. Muži umí být tak krutí. Přesto než opustí místnost, ještě naposledy se porozhlédne po ložnici zející prázdnotou. V srdci toužila po milenci, po někom, kdo ji ochrání, držíce ji v náručí. A přitom si nehodlala připustit, že nějakého muže k životu potřebuje. Stejně jako tehdy, když sestupovala po schůdkách dolů do přízemí, nesouce se jako královna ve své roli paní Salemu. Přidržujíce se zábradlí zaváhá na posledním schůdku, odkud již odmítá sestoupit níž a být tak rovna svému návštěvníkovi. "Pane Gattone, jaké to překvapení," schválně nechává viset jeho jméno ve vzduchu, odmítaje se podřídit církevnímu oslovování, které by jí přes rty nešlo ani v Evropě. "Co pro vás mohu udělat?" Ještě vteřinku, dvě nechává inkvizitora vyčkávat než k němu natáhne paži, jako by si snad nebyla jistá, zda není hříšné naznačit polibek na hřbet ručky v její přítomnosti. Vše to byla ale jen hra, její malá hra.

Široký úsměv, věnovaný služebné, doplněné o menší přikývnutí, kterým dal najevo, že si rád počká. Věděl přeci, jaké jsou ženy; věděl, že žádná nechtěla být v jeho přítomnosti neupravená. Jakákoliv chybička ve vzhledu mohla být známkou nepřipravenosti. Dávaly si záležet na tom, jak je vnímal. Dříve, dříve v budoucnosti a i zde. Neunikla mu ruka, která upravila dívčiny vlasy, když před ním klopila zrak. Když se od něj odvrátila, jeho pohled padl na její boky, houpající se v rytmu chůze. Krátká myšlenka na to, jak by asi vypadala bez ní. Tak mladá. Koutky rtů se zachvěly, načež se odvrátil a čekal. Dům byl opředen tichem a temnotou, která číhala v každém kroku. Nebylo divu - správce byl již nějakou dobu po smrti. Ne moc hezké chvilky pro madam správcovou, na níž byl vyvíjen tlak výše postavenými muži. Byla sama, to se přeci nehodilo. Možná by po svém boku potřebovala někoho, kdo si ví rady... možná. Stál tam, myšlenky se toulaly všude kolem. Ne však kolem věcí vzdálených, to ne. Už dávno si nevybavoval spory řešené o pár století napřed. Všechny jeho myšlenky se točily kolem nadvlády, upevnění moci a dobrých vztahů. A do toho zapadaly dobré vztahy s Amelií. Byla svým způsobem půvabná, to Augustovi neušlo. Jistě by neměla radost, kdyby na její místo dosedl někdo další... kdo by to tak mohl být? August? Ale kdepak, ještě velký kus mu zbýval. Navíc byl vdovcem. Alespoň v jejich očích. Kdyby však uspěl... určitě by se mohl dostat dál. Ve městě zaslechl, snad někde mezi svými kolegy, že by mohla být nahrazena tím mladým bankéřem. Jenže k tomu se stěží mohl nějak dostat, nějak si získat jeho pozornost. Zbývala jen jediná možnost.
"Madame Kelley bude za moment zde, pane Gattone," ozvalo se za jeho zády. Zalekl se, alespoň trochu, jakoby byl přistižen při něčem špatném. Kdyby jej tak svědomí pálilo častěji. Zahloubán do svých myšlenek lehce přeslechl blížící se kroky, a tak se jen obrátil a pousmál se. "Děkuji vám, jste velice hodná," pokynul směrem ke služebné a přitom nechal úsměv pozvolna rozkvést, černé oči upřené ke služebné, která pod náporem jeho pohledu opět sklopila zrak. Poslední ohlédnutí jejím směrem, než konečně zaslechl i další kroky. Do plic natáhl vzduch a napřímil se, přičemž oči upřel ke schodům. Když zachytil pohyb šatů, a pak siluetu ženy, pozvedl zrak. "Madame Kelley, doufám, že vás příliš nevyrušuji v tento čas. Mnohem raději bych vás zde navštívil v mnohem příjemnější dobu," pronesl k ní, načež pozvedl ruku, lehce, plynule, bez jediného zaváhání. Uchopil její dlaň ve své, načež se sklonil a své rty přitiskl ke hřbetu její ruky. Jen na krátký moment, který určitě netrval déle než pár sekund. Oči přitom zalétly směrem k ní, než její ruku propustil z horkého sevření. "Přišel jsem za vámi, abych s vámi probral požár. Našli jsme stopu, pár svědků a konečně se nám dostalo doznání... možná by vás to mohlo zajímat, řekl jsem si. Jistě byste byla ráda, kdybyste se nové informace dozvěděla mezi prvními, abyste měla přehled. Možná bych vám mohl více vylíčit v soukromí," naznačil pak jemně, s drobným úsměvem na rtech. Nechtěl přímo říci, že něco ví. Chtěl jen naznačit, že něco málo ví, a že by pro ní snad i něco měl. Sic to možná nebylo to jediné, ale o tom se nezmiňoval už vůbec. Netušil, jak se celá situace vyvine. Tušil jen, co by mohl říci, kam by to mohl stočit... to bylo vše. Nemohl si však dovolit na ni nějak tlačit. Potřeboval ji na své straně a ona? Možná ona i jeho potřebovala na své straně.

"Za příjemnější dobu se budeme modlit. Ráda bych, aby takové nastala. Samota... je poněkud skličující, že, pane Gattone," svá slova nechává doznít v lehkosti, s níž natáhla paži, aby mohla být políbena na hřbet, ač by byl vhodnější pouhý náznak podobného úkonu, nikoliv polibek celý. Tomu však nepředešel sám inkvizitor, jehož rty se sotva patrně, avšak stále vědomě dotkly hladké kůže, až ženě unikl z hrdla výdech prudší než by si byla ochotna nahlas, či jen v duchu, připustit. Ještě poté, co její ruku pustil, si uvědomovala slabé pálení od polibku vtisknutého do pokožky, téměř jako by se jednalo o cejch, kterým si ji toužil označit. Hloupost, jen všude vidí hon na svůj druh a v přítomnosti inkvizitora se začíná chovat paranoidně. Nebylo divu, jeho pohled ji provrtával skrz na skrz, takový dojem zanechával svýma bezostyšnýma očima upřenými na ni. Dravými, hlubokými, že by z nich člověk raději vyčetl zlo než dobro, jež se za nimi mohlo schovávat. "Ach, zajisté. I náš nový soudce by byl rád za toho, kdo způsobil neblahý skon tolik lidí, aby ho mohl veřejně potrestat." Nebylo novinkou, že se v Salemu objevil nový soudce, jeden ze zdejších obyvatel, který zastoupil chybějícího pana Reynarda, po němž se slehla zem. "Samozřejmě, račte mě následovat," pozvolna nechává splétat ze svých rtů jednotlivá slova do vět, skoro až nařízení, neboť ve svém domě, ač zděděném po manželovi, je paní ona. Jemný pokyn ručky přeruší pohyb, s nímž se vydá kupředu, nechávaje Augusta za sebou, jako by se jednalo o pouhého poslušného pejska, který má přiběhnout na povel a rozmar paničky.
Uvedení do salónku je jednoduché, žádné zbytečnosti kolem. Pohodlná křesílka, taburetky i čalouněná pohovka jsou přizpůsobeny místnosti v dokonalé harmonii a rozestavěny tak, aby si přísedící viděli navzájem do očí a nemuseli zbytečně otáčet hlavou. Umělecký kousek v podobě okrasného stolku trůní uprostřed místnosti a těžké závěsy poskytovaly dost soukromí před zvědavýma očima místních. "Nechte servírovat víno. A jeho excelence by se raději obsloužila čajem či nepohrdne něčím více sladším než hořkým?" Téměř jako by se za tím vším skrýval dvojsmysl. Téměř jako by ho nechávala i tak vyznít. A přesto se tváří, že nic podobného nemyslela, elegantní a hrdá po všech stránkách. Sama se usadí na jeden konec pohovky, aniž by na okamžik zaváhala při výběru z rozestavěných křesel. Téměř návod, že by se tohle mohlo zvrhnout v cosi jiného. "Tak povídejte, pane Gattone. Napětím nemohu ani dýchat."

Když řekl to o 11ti letech, na chvilku jí cosi svitlo v očích. Semkla rty a přivřela oči. Tehdy neměla zrovna dobré dny, starala se o rodinu a on jí chyběl. Víc, než by si dokázala připustit a jemu by dovolila vědět. Stáhla obočí o trochu níž a chvilku na něj hleděla s výrazem, který vypovídal o tom, že to co řekl, jí moc nepomohlo, aby se cítila lépe. Zvlášť po tom, co byla celá postel od krve. Když se mu zvedly koutky, ten zaražený pohled zmizel. Téměř. Rozhodně to bylo něco, co jí zůstalo v hlavě, protože... Prostě mu jen zkusila oplatit ten výraz, co jí věnoval, ale vypadal trochu strojeně. Jen pohodila hlavou.
Natáhla k němu po jeho slovech ruku a štípla ho do té jeho. Respektive vzala jeho kůži a stiskla ji mezi prsty, takže to jako štípnutí vypadalo. Pak ho dloubla do žeber, teda pokud se nechal a nebo jí v tom nestihl zabránit. Zakřenila se na něj. ,,Nonononono. Vždyť cítím žebra a kůže máš taky jen ubohou vrstvičku," zavrtěla hlavou. ,,Kšic, ty potřebuješ přibral na zdravou váhu, protože jinak na hlídce zdechneš hlady," škádlila ho s mírným pobavením v hlase. Pak jí zaškubal koutek a plácla ho po hlavě. ,,Já tě krmit nebudu, nejsem služka. Pokud chceš, aby tě někdo krmil, tak si najmi. Pokoj pro služebnictvo tu snad máš, ne? A dům je dost velký. To že umím vařit neznamená, že toho umím víc jak špatnou kaši," pokrčila rameny.
Když na ni začal mluvit jako na děcko, pootevřela ústa. ,,Mlč už. Až si najmeš služebnou, řeknu jí, aby z tebe udělala koláč. Na to, jak jsi hubenej, to bude spousta náplně a já budu mít konečně klid," zabrblala. ,,Budeš lepší koláč než velitel stráže, moc si nefandi," mrkla na něj.
Založila si ruce na hrudi. ,,Dotáhls sem krvácejího chlapa, pak jsi mu zakopal sestru a já jsem tu u toho nebyla? Sakra Sebe!" zamračila se na něj. ,,Když chceš zachraňovat někoho, kdo se nejspíš do své šlamastiky navezl sám a pak mu zakopat sestru, ještě k tomu, když nevíš, jestli ji nezavraždil on. Jestli byl od krve, je tu dost velká pravděpodobnost, že to způsobil on. To nemáš žádné instinkty, co ti velí přijít na to, co se stalo? Vždyť tu bylo krve jako z vola. A co když se stala obětí toho... co tu brouzdá kolem? Vraždí tu ženy a ty ji prostě zakopeš?" ukončila svůj monolog a hleděla na něj. Pak si stiskla kořen nosu. ,,A co kdyby udělal něco tobě? Nad tím jsi uvažoval? Co kdybych přišla a bylo po tobě? Sebastiane..." svěsila ruce. Pak si raději šla sednout na druhou stranu stolu.
Pak se zeptal, v kolika ho měla. Přemohla frustraci z toho, že ji nezavolal k zakopávání mrtvoly a zakrvavené osobě, která mu mohla ublížit. Našpulila rtíky. ,,To jsem ještě nebyla. Zázrak. A nebo," zvedla prst. ,,Jsem se narodila dřív než ty a celou dobu to tajím, abych ti pomohla k většímu sebevědomí." Důležitě pokývala hlavou, ale Seb ji znal a okamžitě poznal hranost projevu a pohybů. Když pronesl urážku na její polívku, zmenšil napětí a jí v hrdle zabublal smích a vyplaval v pobaveným ,,Tsss." Pak si nabrala polívku na lžíci. ,,Opepři si ji sám, chytráku. A vůbec... už mi vystydla," protáhla obličej, vzala lžíci a šla mu užírat, protože ta jeho byla teplá.

Svými slovy ji na chvíli umčel, ale ne zase tak na dlouho a potom ho začala štípat na ruce, díky čemuž se na ní podíval jako na blázna a tak trochu netušil o co jí sakra jde, ale potom ho šťouchla do žeber. "Do prdele! Vivien! Au! Kurva, víš, jak to bolí? Nedloubej mě sakra do žeber, mám je zlomený!" Kňučel tam trochu jako pes, ale pak se zarazil, trochu to přehnal a taky jí častečně skočil do řeči. Takže si odkašlal a vyloudil omluvu a potom jí nechal dál mluvit. Po čemž se na ni musel ušklíbnout a trochu se obhájit. "Můžeš toho už nechat, já mám zdravou váhu a nelezou mi žebra." Stáhl si košili přes hlavu a potichu při tom boestně zasténal, jak se prudce pohnul. Ale potom by nejradši barvitě zaklel, když si uvědomil nebo spíše všimnul, že má žebra obvázaná, ale se zbytkem těla se taky mohl uhájit. "Vidíš? Jsem samej sval a taky mám i DOSTATEČNOU vrstvu tuku, takže už sakra přestaň říkat, že jsem, vyhublej, podviživenej nebo na chcípnutí!" Potom si dřepnul, ale košili si nenadaval, byl trochu vytočený, tak mu bylo tak trochu jedno, jestli ji má nebo ne. A pak kdo ví proč následoval pohlavek, tak se na ni zaškaredil. "Si hrozně zlá a nepřátelská, abys věděla. Co jsem jako zase udělal?! A na služku zapomeň. Za trest tady budeš všechno dělat ty, jestli tu chceš teda bydlet. Ale s tím vařením máš asi pravdu, nebudeme riskovat otravu." Trochu si koledoval, ale to bylo fuk, tak či tak by jí přepral, kdyby to začala přehánět, ale teď si rukou třel místo, kde ho bouchla, aby si zahrál na chudáčka.
Jenže ta holka fakt byla občas taková otrava. A navíc ani trochu nechápal, jak se dostala k tomu, že z něj udělá koláč... "Viviven, víš ty vůbec, co tady povídáš? To já tady přicházím o drahocenný klid a nech si kecy. Já jsem ucházející kapitán stráží. A taky bacha na jazyk, pokud nevíš, určuju tvoji pracovní pozici a jes¨ště ti můžu určit noční hlídku v kasárnách." Zatvářil se nadmíru vítězoslavně, ale pak ho začala hubovat kvůli Benjaminovi. K čemuž si musel stoupnout a neustále jí skákal do řeči. "Vivien! Nedělej ze mě idiota! Byl to kluk, co potřeboval pomoc a kdyby si nebyla taková, tak bys i dokázala pochopit, proč jsem mu pomohl s jeho sestrou a on jí nezakopal, jestli máš takovej problém můžeš se na ni jít podívat!" Mračil se na ni stejně jako ona na něj. "A ty si tam nebyla, nemůžeš vědět nic! A to si piš, že mám dost instinktů, právě proto jsem mu pomohl! A on ten vrah nebyl, te..." Zarazil se, když najednou zmírnila. To něčekal. Taky trochu zmírnil a pokusil se jí trochu uchlácholit. "Vivi, já vím, že si myslíš, že jsem chípák, ale ten kluk by mi nic neudělal. Byl hrozný tintítko... A o mě se bát nemusíš, dokážu se o sebe postarat. A navíc byl poomrtvej, takže mi hrozil vážně jenom ten úklid." Pokusil se o pozbudivý úsměv a potom si zase sednul.
A potom už zase přišla vtipná nálada. Čehož se chytil. "Ach tak... A to si i hraješ za úplně marnou lemru při výcviku, aby si mi zvedla sebevědomí?" Šibalsky se na ni usmál a věnova se svému jídlu. Ale potom se k němu přisáčkovala a začala mu parazitovat na polévce, takže vzal misku a dal jí z jejího dasahu, odkud jí pěkně ujídal. "Hej! Bež si pro svojí, mě je fuk, že tvoje vystydla. Asi zchladla díky tvému humoru." A když m nedala pokoj tak jí vypil rovnou z misky.
Nasledně se zvedl a rozešel se ke dveřím a ještě se na ni otočil. "Jdu spát a ty by si měla taky. Zítra ti toho naložím, že se z tebe bude kouřit. Mám pocit, že máš pořád moc energie." Kouzelně se na ni usmál a zmizel do svého pokoje. Převlekl si ještě postel. Obmotal se jiným obvazem a zaplul do čistě povlečené postele a už nevěděl o světě.

Trochu se zarazila. Když začal vyvádět, že má zlomená žebra, trochu se podmračila, ale neřekla nic. Skousla si ret. Takže zlomená žebra, hm? mávla řasami. Ušklíbla se. To měl z toho, že dělal blbosti a pak se ani nenechal ošetřit, idiot jeden. Za doktorem určitě nebyl, to by jí o tom řekl. Asi. Uvažovala, odkdy jsou mezi nimi tajnosti. Ono... za jedenáct let se toho hodně změní a teď tu nebyla tak extrémně dlouho. Naplnilo ji to nostalgií, kterou okamžitě úspěšně potlačila. ,,Jsi jako nějaká psovitá šelma," zabrblala, když začal kňučet. ,,Jsi chlap a ne panička ze šlechtického sídla, abys takhle kňučel." To, co předváděl, ji navýsost uráželo. Muži...
,,Pořád mi něco děláš," zamručela. Teď ze mě děláš nostalgickou ženskou, což se mi nelíbí, napadlo ji a pod tíhou této myšlenky se zamračila. ,,Jo, ten nejúžasnější velitel," pronesla ironicky. Natáhla se, že ho pinkne do čela, ale pak ruku zase stáhla a trochu přivřela oči. Mohla by to udělat, ale nechtělo se jí, neměla teď náladu. Na to, jak byla víceméně veselá, teď už z té nálady nic moc nezbylo. A když začal skákat do jejího proslovu, jen ji to víc naštvalo. ,,Ne, nebyla jsem tam..." zamumlala a podívala se jinam. Jak by tam taky mohla být? ,,Ale kdybys mě příště při podobných věcech potřeboval, víš kde mě najdeš." Nevěděla, jestli je naštvaná nebo zklamaná, že si jí neřekl o pomoc. Dobře, chlapy byli nadmíru samostatní, ale i tak. Potřebovala mít nějakou jistotu, že mu vůbec k něčemu je. Trochu jí přišlo, jakoby ji tu měl jen na okrasu a na to, aby nebyl dům tak prázdný, ale to mu, samosebou, neřekla. ,,Nemůžeš se mi divit, že se bojím," ohrnula ret. ,,Celý dny jsi někde v háji a pak jsou tu krvaví skvrny. Včera jsi byl celou noc pryč." Pak mávla rukou na znamení, že na tohle téma už mluvit nebude, popřípadě ho umlčela. Kdo ví, třeba jen spal v posteli nějaké děvky.
,,Já ti dám marnou lemru, ty úchyle," ušklíbla se na něj. ,,Já vím, proč mě vždycky tak sleduješ. Tobě se prostě líbí pořádná ženská, která toho vydrží víc, než píchnutí do prstu," na rtech se jí zavlnil pobavený úsměv. ,,A navíc, ty kalhoty jsou docela malé. Dal jsi mi schválně takovou velikost a nebo se zmrskly, když ses jich dotkl?" Na polívku se mu zašklebila. ,,Jsi zlý. Uvařím, rozdělím se a ty na mě stejně kašleš," zamlaskala. ,,Nepij to, zaskočí tě a já ti první pomoc dávat nebudu."
Pak jen sledovala, jak odchází do postele. Polévku vrátila do hrnce, promíchala a vzala si ji smíchanou s teplým zbytkem a konečně se pořádně najedla. Pak se vydala nahoru a převlékla se do jednoduché košile, aby následně zalezla do postele. Přemýšlela nad Sebastianem a nad tím, jaký je mezi nimi vlastně teď vztah. Jsou přátelé? Vždycky se s ním cítila v bezpečí a sebejistá jako s nikým. A teď byla prostě... nejistá. Zeptat se ho, jak to cítí on nemohla. Přece nebyla slabá povaha, aby se na všechno hned ptala, stačilo na to prostě přijít sama. Usnula až po nějaké době. Převalovala se. Včera v noci to bylo poprvé, co tu měla noční můry. Možná to bylo proto, že Seb byl pryč? Neměla ten pocit, občas se prostě spustily a ona tomu nezabránila. Vzbudila se brzy ráno, spala dole a byla tak mimo, že si pak ani nevzpomněla, kde že se to vlastně vzbudila. Tahle noc nebyla vyjímkou. Probudila se okolo první hodiny raní a posadila se na posteli, jakoby do ní uhodil blesk. Byla zpocená a naprosto mimo.
Vyklouzla zpod pokrývky a položily dlouhé nohy na zem. Pak se vydala přímo tam, kde byl pokoj muže, co vlastnil tento dům. Vnímala a přitom byla zvláštně... mimo. Její rodina to znala, většinou navštěvovala sestru. Tyhle stavy mívala od doby, co ji napadla puma a od té doby se případy, kdy se vzbudila jinde než v posteli, rapidně ztenčily, ale pořád tu byly s ní.
Ozývalo se tiché plácaní bosích nohou po zemi, jak zamířila k Sebastianovu pokoji. Kdyby byla plně vzhůru, ani by ji nenapadlo ho budit, ale noční můra, kterou už si ani nepomatovala, ji vyděsila a tak se dotkla jeho ramene a trochu s ním zatřásla. Nemluvila, prostě s ním párkrát zatřásla, zvyšovala sílu, dokud se nevzbudil.

"Zajisté. Avšak někdy ji člověk může využít ve svůj prospěch, aby si urovnal myšlenky," nadhodil, s pohledem upřeným k paní domácí. Stále v ní viděl to, co i tehdy ve večer plesu. Nejspíše ji poslední události zmohly, ale určitě ne natolik, aby ji zlomily. Zlehka přikývl na její slova i gesto, načež se obrátil a rozvážnými kroky vyrazil, následujíce jí do jednoho ze salonků, jež se nacházely v domě. Po cestě už jen mimoděk sem tam zalétl k nějaké ozdobné skříňce, či obrazu, neboť většinu své pozornosti věnoval jen a pouze Amélii před sebou, kterou se ani v jednu chvíli nepokoušel dohnat, přenechávajíce jí její vůdčí roli. Alespoň pro tu chvíli. Salónek, do kterého dorazili, odpovídal většině domu a ani zde nechyběl draze vypadající nábytek. Kdyby žila o pár století později, určitě by se to tu hemžilo moderními technologiemi a skrytým barem se zásobou whisky, pomyslel si, ale zrak nechal vzápětí sklouznout k Amélii, než beze slov zaplul do jednoho z křesel, přesně naproti paní domácí, aby jí nechal dostatek prostoru, ale stále na ni dobře viděl. Prsty ještě poupravily části jeho oděvu, aby nepůsobil pomačkaně a tvář uvolnil do klidné grimasy. "Dám si totéž, děkuji. Myslím, že hořkosti bylo za posledních dní až příliš," pronesl, přičemž jen na malý moment povytáhl koutek rtů, aby naznačil úsměv. Na dvojsmysly prozatím nijak nereagoval. Možná je přeslechl, možná nechtěl. Tvář profesionála nemizela, avšak určitý zájem tu byl, jinak by vůbec na podobném místě nebyl. "Poslední týdny jsme se naplno věnovali zejména požáru a jeho vzniku, troufám si tedy tvrdit, že jsme udělali maximum pro chycení viníka. Uvěznění té ženy nejspíše byla poslední kapka, neboť to není tak dávno, co se stala ona nemilá příhoda na náměstí, při jedné z poprav," pustil se do svých slov, přičemž si dával záležet, aby zněl přesvědčivě a jako člověk, který perfektní ví o tom, o čem mluví. Pochopitelně, že ten požár nemuselo způsobit nic... nic nadpřírozeného. Učebnice jeho doby často mluvily o způsobu života i výstavbě budov, které nebyly proti požárům dvakrát bezpečné. Stačila jiskřička na místě, kde bylo něco nestřeženého, stačil jeden opilec. Ale proč se snažit vysoce postavené muže přemlouvat o tom, že to byla nehoda? Mohla a nemusela být. Po tom, co překonal ten les zjistil, že na světě skutečně existuje i něco nad lidské chápání, něco mocnějšího, i když nehody způsobené lidmi tu byly stále. A když měl v rukách moc? Mohl obvinit kohokoliv. "Domníváme se, že ve městě je mnohem více čarodějnic, více, než jsme si mysleli. Mluvili jsme s téměř každým, kdo ve městě je, museli jsme mít jistotu, že pokud někdo něco viděl, budeme o tom vědět," pokračoval. Jistě, že nemluvili úplně s každým. Někdy stačilo jen zaklepat na dveře a lidé s poděšeným výrazem hned usvědčili svého souseda nebo děvečku, která jim pomáhala s úklidem a jen se na někoho více pousmála. Prošetřovat tu něco takového, to by zamávalo i s kriminálkou New York, uchechtl se někde v hloubi duše August. Pochopitelně se mu nedostávalo žádné pořádné výpovědi, ale nakonec... nakonec pár lidí získali. "Byla to docela složitá práce, spousta lidí nemělo ani tušení, někteří ve strachu obvinili někoho... možná i blízkého. Nakonec jsme ale našli několik lidí, na které ukázalo více svědků, a tak jsme je mohli předvést k výslechu. Od dvou máme doznání, že to udělali. Muž a žena. Nejspíše si napomáhali, i když se to snažili popřít. Vyšlo najevo, že se znali se zemřelou," zakončil svá slova. Ve skutečnosti nezjistili, že by skutečně byli nějací přátelé. Možná se někde viděli. Jestli vůbec to. V bolestných křečích však někteří lidé přiznají i to, co není pravda. To August věděl moc dobře, ale proč se tím zabývat nějak hlouběji. Salem byl plný lidí, kteří vlastnili prazvláštní moc, teoreticky mohl ukázat na každého třetího. "Prozatím snad můžeme tvrdit, že je Salem v bezpečí, minimálně nepodceňujeme, že naši dva vězni nemají někde nějaké další kumpány, po kterých stále pátráme, aby se nikdo nemusel bát vyjít na zdejší ulice," zakončil svá slova a vyčkal, jestli se Amélie nebude chtít na něco zeptat. Přesná jména? Průběh výslechu? Toho ji prozatím ušetřil, troufal si tvrdit, že tušila, jak něco takového probíhá.

Probudil se a v pokoji byla tma. Zašmátral rukou na druhou stranu postele, ale nikoho nenahmatal. Prudce se zvedl do sedu, aby se ujistit, že tam je Katharina, jenže postel byla prázdná. Ale na chodbě byli zapálené svíčky a z dola se linul zpěv. Asi nemohla spát. Navlékl si přes hlavu košili a šel za ní. Držel se v uctivé vzdálenosti od svícnů a pomalu sešel schody. Nasouchal sovům její písně, často si zpívala jen to, co se jí zrovna honilo hlavou. "Láska je pomíjivá, netrvá dlouho než vyprchá. Každý jednou zapomene, ale já jsem byla tvá. Nebudu mít ti to za zlé, jen to občas bolívá..." Snažil se jít potichu, ale potom zavrzala podlaha. Drobná tmavovláska se lekla a nadskočila. "Och... Promiň mi. Vzbudila jsem tě?" Nevěděl proč, ale cítil se provinile, ale omlouvala se ona. "Ne, vůbec ne. Vzbudil jsem se sám... A co ty?" Zkoumavě se na ni podíval. Vyšívala si při světle svíčky. Vypadalo to jako člověk hořící na hranici. "Nemohla jsem spát a nechtěla jsem tě budit, tak jsem šla sem." Trochu se usmála a dál vyšívala. "Co ta píseň?" Nechápavě na něj zvedla obočí "Co by s ní bylo?" Trochu se zamyslel nad tím, proč se ptal a snažil si vybavit slova. "No... Znělo mi to trochu, jako by si mi něco vyčítala... Nebo tak nějak." Probodla ho pohledem, ve kterém nebyla ani stopa předešlého citu a něhy. "Zapomněl si na mě."
Ucítil, jak něco škube jeho ramenem a s trhnutím se probral. Otočil se a na chvíli by přisahal, že tam stála. Drobná, s tmavými vlasy po pas, krásná, dokonalá. "Katharino?" Zamrkal a protřel si oči. Stála tam Vivi, vypadala zmateně a mimo, stejně se teď cítil i on, když ji tam tak viděl a myšlenkami se stále vracel do svého snu. Zapomněl si na mě... Ta slova se mu propalovala do mysli. Co tím myslela? Bylo snad příčinou toho snu to, jak Vivi tvrdil, že tu byl těch jedenáct let sám a byl šťastný? Potřásl hlavou, aby to z ní vypudil, popřemýšlí nad tím ráno. "Viviven? Stalo se něco? Proč mě budíš? Kolik je vlastně hodin?" Pátral v jejím obličeji po nějakém náznaku toho, co by se mohlo dít a posadil se na posteli. Chytil se za žebra, když ho přitom pohybu zabolela.

Připozdívalo se. Jeremiah to prvně vůbec nevnímal, avšak když vyšel, lehce omámený alkoholem, ze dveří hostince, okamžitě si povšiml potemnělé oblohy a někde ve skrytu duše se pokáral za to, že Rachel slíbil, že se vrátí domů o něco dříve. V prvních týdnech se k ní choval tak, jako by nebylo cennější člověka v celém Salemu. Věnoval jí každičkou myšlenku, pozornost, neustále o ni pečoval a byl ochotný ji na rukou nosit. Bylo to tak neuvěřitelné, když se mu vrátila, přísahal, že už ji nenechá samotnou. Nenechá ji znovu odejít. Jenže jak čas ubíhal, pomalu se zase začal otevírat životu. Rachel bral všude s sebou kam to šlo, ale byly dny, kdy docházel na schůze, dohlížel na místní sirotčinec nebo si jen tak vyhodil z kopýtka s místními muži, kteří podobně nechávali své ženušky doma, aby si taky chvíli odpočinuli. Ony i oni. Někteří z jeho blízkých docházeli i do nevěstince, ale tam... Ne, tam Jeremiah odmítal vstoupit. Od té doby, co přišla Rachel, přestal navštěvovat Rose. Jen občasně nějakou myšlenkou zabloudil k jejímu tělu, k tomu, jak se jí dotýkal, když se nikdo nedíval. Všechny ty vzpomínky však už začínaly blednout. Nahradila je Rachel, jeho dokonalá Rachel. I když v prvních chvílích umíral z každého pohledu na jizvy, které jí způsobil, ruka se chvěla, když se dotýkala těch míst. Nemohl uvěřit, bránil se... Jiný by se možná zalekl a opustil ji, ale on nemohl, i kdyby chtěl. Láska k ní byla silnější, a tak k ní postupně zase našel cestu, odhodlán zapomenout na vše špatné, čeho se dopustil. Proč? Nic jsi neudělal! Byl jsi sám, oponovalo mu cosi uvnitř jeho hlavy a on někde v koutku mysli souhlasil, aniž by tušil, že se pravda jednoho dne začne klubat na povrch. Blahá nevědomost lapila jeho srdce a unášela jej po boku své milované družky. Zatraceně, pomyslel si, když se v tu chvíli zahleděl na oblohu. Jak dlouho tam byl? Ani jeden z mužů, se kterými popíjel, nepomyslel na svou ženu. Bylo to jasné, neměli to zapotřebí, ony si dělaly své, musely. Jenže Remi si nepřipadal ani za mák ve stejné situaci, i když si někdy dovolil zůstat někde déle. Občas se dostavila myšlenka na to, že to přeci vůbec není starost Rachel, ale svědomí... svědomí se vždycky muselo ozvat jako jizva, kterých měl požehnaně. Prsty upevnil sponu na svém plášti, a pak raději rychle zamířil ulicí směrem k domu, ve kterém teď žili společně s Rachel. Celou cestu se snažil nemyslet na to, že jde pozdě. Je to jeho právo, má práci a všechno. A přeci Rachel bere stále někam. No ne? S jistotou semkl rty, načež prošel další ulicí a konečně zabočil ke svému domu. Bylo odemčeno, a tak nemusel hledat klíče, i když tušil, že personál už nejspíše odešel. S odkašláním prošel vstupní síní, načež se ohlédl po schodišti. "Rachel?" pronesl do domu a začal si rozepínat své svršky. "Jsem doma, omlouvám se, trochu jsem se zdržel," promluvil omluvně a opět se rozhlédl kolem. Koutkem oka zahlédl jeden z obrazů, který mu v tom přítmí připomínal spíše nějakou stvůru, kterou děsí dospělí malé děti. Zakřenil se a raději se od obrazu s velkou kyticí ihned odvrátil, přičemž pokračoval v pátrání po své drahé polovičce.