Město Salem

"Ne, nepustil." Odsouhlasí souhlasným pokývnutím. "A to z dobrýho důvodu." Není jediný, kdo sem chodí posilněný alkoholem. Díky jeho zlepšené regeneraci dá alkoholu práci ho opít a tak v něm dnes nezanechal víc, než veselejší náladu, ale ne každý má léčivý faktor takový, jako on. Kdejaký opilec nerozezná počestnou dívku od méně počestné děvky a majitel nevěstince se stará pochopitelně jen o to, co z tohoto podniku kápne. Záležitosti uvnitř jdou tak nějak mimo do doby, než díky situaci uvnitř chodí o to méně do jeho kapes. Všimne si toho, že její oči směřují na rozvázané tkanice, které částečně odhalují jeho hrudník. Promne rty, které potutelně roztáhne do lišáckého úsměvu. Nic víc. Jen tenhle úsměv ze kterého obvykle nečiší nic dobrého a fakt, že šněrování se nepokouší napravit. Tkanice dál bezmocně visí v absolutní bezúčelnosti vůči tomu, proč je košile vůbec vlastní.
Pootočí hlavu směrem, kterým Brigitte kývla. Dveře jsou mu známé. Vlastně by dokázal pojmenovat dívku za většinou dveří tady. Od zavřených dveří svou pozornost začne věnovat zpět rozpačité bylinkářce. "Dívej se na to jako na... manželskou povinnost." Pobroukne, když děvče tak nevinně podotkne, že myšlenka na sdílení lože s mužem je pro ni zcela nemyslitelná. Tomu nevěří. Je si zcela jistý, že na něco takového pomyslela již vícekrát než jednou a ten přimrzlý potutelný úsměv nedoufá v nic jiného než v to, že narážka na manželské povinnosti tyto myšlenky vynese zpět napovrch. Nu což - trochu potrápit ji může. Zatím ani nezačal, nemusí si nic nevinného odpouštět. Stále si stojí za svým. Tohle místo pro ni není nic dobrého a to konec konců dělá jeho rýpání zcela bezprostředným. To však není vůbec důležité. "Nevěstinec žije jenom z toho, že manželky nejsou dobrými manželkami." Což je v zásadě pravda. Mít doma to, co chtějí, muži sem prostě nechodí.
Lehce nakloní hlavu na stranu, obočí vyjede až samotnému Bohu do oken a to vše následuje pobavený smích. "Vyrušit?" Krátce se ohlédne na dveře za sebou. "Já a Kate jsme měli jenom... přátelskou... konverzaci." Ačkoli dosychající krůpěje potu a blednoucí narůžovělé stopy po nehtech na jeho částečně odhalené hrudi hovoří o tom, že slova byla při jeho návštěvě používána jen minimálně. A pokud, tak jistě ne ke konverzaci. Užuž rozlepoval rty, když to se směrem od schodiště ozve zvonivý smích dívky, která se pyšní ohnivými loknami. Za roh dříve jistě pečlivě upravené vesty vede postaršího muže, který by již mohl být vodvcem. Je přesně ve věku otce Brigitte, no soudě dle vzhledu má do farmáře daleko. Aby ne, je to známý člen městské rady. Zarostlý stařec se při pohledu na Brigitte téměř zalkne a celý zrudne. Oči zabodne do země, snad jako kdyby se pod ni chtěl zahrabat, no vést se nechává dál. Nevěstka laškovně vlnící boky během chůze se evidentně dobře baví. Jen co míjí dvojici, nezapomene umístit prst volné ruky pod bradu dřevorubce a natočit ji směrem, kterým si to namíří i s radním. Zavře se s tím tam, kde má Brigitte zaskakovat za lékaře. "Anne už na tvojí pomoc určitě čeká, Liško." Pobroukne rýpavě k Brigitte. Anne je blonďaté děvče, které pokoj sdílí s nevěstkou, která má evidentně rozdělanou práci s radním. Není překvapením, že některé dívky sdílí pokoje. Nevěstinec není tak velký a dívek je poměrně dost. "Možná byste mě mohla naučit něčemu... novýmu, paní ranhojičko." Popíchne znovu, ačkoli nyní v rýpnutí nabídne pomocnou ruku. Mohl by ji rozptýlit či přinejmenším vynést nemocné děvče ven tak, aby Brigitte ušetřil něčeho, co by nechtěla vidět.

Je mu zcela jasné, že Brigitte začala i skončila u teorií s motýlky a včeličkami. A to jí prozatím stačí. A vlastně i jemu. Nerad by ve svém rýpání zašel až příliš daleko, konec konců si není jistý, zda by pak neměla výčitky kvůli tomu, co všichni nazývají Bohem. Neví jestli nějaký je, ale jemu nikdy v ničem nepomohl, takže nemá proč se cítit špatně z pozornosti žen, které s ním půjdou za lesklý peníz. Vždyť je to forma vzájemné výpomoci - dělá dobrou věc. Přál by jí někoho, kdo může darovat lásku i zázemí, ale pochopil, že většina sňatků je uzavírána kvůli majetku. Sice to má svoji logiku - zvláště pro chudší občany - ale zrovna vůči Brigitte mu příjde taková srážka s realitou až příliš tvrdá.
Překvapeně zamrká nad náhlým návalem kuráže, který z děvčete vyvěral napovrch. Ani před tímto výrokem neskryje cukání koutků. "To máš pravdu. Manželku nemám." Pokrčí rameny. Pro místního by to byla jedna z nejhorších vad na cti, ale patrně je to jeho původ z jiného století, co ho nutí brát nařknutí na lehkou váhu. V jeho století je svoboda v tomto věku normální, vnímá to tak i zde. Nad otázkou, kterou mu povolí se však musí zamyslet. Lhal by kdyby řekl, že o manželství nepřemýšlel, ale... že by si ho dokázal představit? Co víc kromě ženského tepla by měl od manželky očekávat? "Nestane se ti to." Ujistí ji. Nemá žádnou záruku, ale i tak vše pronese s neoblomnou jistotou. "Dobrá manželka by neměla myslet jenom na to, jak uspokojit manžela. Nikdy nemusíš dělat nic jenom proto, že ti to někdo nařídí. Nemůže za tebe myslet manžel, otec a ani... ta věc tam nahoře." Pokývne hlavou tam nahoru, nejspíš na Boha. Co to jenom bylo? Chvilka poezie s drvoštěpem? Má vůbec právo jí dávat rady do manželství když za ženami chodí jen kvůli jedné věci?
"Jsou tam... oba dva. Nejspíš dělají to, co máš na mysli." Shrne pro ni to, co teď nesourodě vykoktala. Nezapomene ani mudrlantsky pokyvovat hlavou. "Bez toho bych tu nestál ani ty a ani já, Liško." Poušklíbne se. Tohle se obrátilo proti němu. Nevybavuje si tváře svých rodičů, ba dokonce ani hlasy či prachsprosté obrysy. Ale teď, teď je za to dokonce i rád. Představa rodičů v posteli mu příjde odporná i bez obrazů v hlavě. Natáhne k zrzce pravou dlaň. "Dej mi ruku a drž oči zavřený. Půjde se líp, věř mi." Navrhne co nejdůvěřivěji to jde. Jestliže Brigitte ruku příjme, dovede ji až ke dveřím na konci chodby, které mu jsou důvěrně. Volnou ruku zatne v pěst, aby jí silně zabouchal na dveře. Ty také tou samou rukou otevře, aby vešel dovnitř.
"Zlatíčko, víš že tě mám rád, ale tohle je důležitá věc." Hodí omluvný pohled po dívce, která po dvojici hodila nepěkný pohled, když tak vtrhli dovnitř. Stařec přikrytý jedním saténem spolu s kněžkou lásky se pod přikrývku raději schoval. Jediné co naznačuje to, že je v místnosti je ruka děvky, která se pod přikrývkou nachází očividně v místech, kde si muž nemůže jemné ženské dlaně vynachválit. O tom koneckonců svědčí i tlumené projevy slasti, které se snaží stařec až dusivě potlačovat.
Skloní se k Brigitte tak, aby jeho hlas slyšela lépe. Až těsně k uchu. "Přímo před tebou, dřevěná lavice." Zašeptá měkce snažíc se o to, aby zachytila pouze a jen jeho hlas ochuzený o cizí vlivy. Nezapomene si stoupnout po boku bylinkářky tak, aby svou postavou co nejvíce skryl výhled na pracující nevěstku. Brigitte takhle zbyde jen dřevěná lavice na druhé straně malé místnosti, kde bezmocně sedí nezdravě bledé děvče. Jediná červeň v její tváři pochází z horkosti, která spaluje její tělo.

Rád by jí odpověděl na všechny ty zvídavé otázky, ale nyní na to není tak úplně čas. Navíc věří, že bude mít ještě mnoho příležitostí, kdy bude děvčeti moci vysvětlit vše, co mají manželé v posteli rádi. On, který má svobodu na prvním místě bude někomu vysvětlovat manželské ideály - už jen zmínka o tom zní vtipně. Zároveň se však manželství tolik neliší od toho, co sám prožívá. Tělesné teplo zná a tím pádem o něm může mnoho vyprávět, ale... co se v manželství děje mimo lože? To může jen domýšlet. Je i není těžké si představit, že má manželku, že se usadí jen s jednou ženou. Vydržel by to? Vždy ho poháněl spíš instinkt a zvířecí pudy... dokázal by mozek vyhrát nad touhou jen kvůli manželskému svazku? To je otázka na kterou nedokáže odpovědět. Co ale ví jistě je to, že nevěstka si to za těmi dveřmi patrně neužívá. Co může mladé a vitální dívce nabídnout stařec, který má to nejlepší za sebou?
Pohled, jímž se na něm děvče zastaví okomentuje pouze povytažením koutků. Tyhle drobné zapomínky, které Brigitte ztrácí na jeho tváři mu příjemně lechtají ego. Neměl by ji provokovat, vážně ne. Na druhou stranu kdo si může dovolit říct, že ho viděl, jak na Brigitte něco zkouší? Místní nevěstky to nezajímá a zákazníci nemohou říct ani slovo. Pokud bylo ve městě místo pro tajnosti, byl to jistě nevěstinec; i kdyby se tu řeklo něco tajného, žádný muž by nevynesl ani hlásku. Přeci jen musel navštívit vykřičený dům stejně jako dotyční, aby zprávu slyšel. Spolu s vydechnutím jména, jímž zrzka osloví nemocné děvče přimhouří oči. "Znáte se?" Nabídne zkusmo. Je to zvláštní. Dívka musí být podobně stará, jako sama Brigitte. Vážně podivné cítit vzpomínky na sdílení společných loží s někým, kdo vyrůstal s tak nevinnou zrzkou. Jak ty dvě vůbec přišly do styku? Není však času se tím zaobírat. Udělá několik kroků blíže spolu s bylinkářkou už jen kvůli tomu, aby jako obří zeď bránil výhledu na postel.
Polije ho studený pot. Krátké provolání k majiteli nebes ho donutilo prohlédnout si veškeré škrábance, které dívku pokrývají. Pocítí, jak mráz zaryje nehty do jeho zad a srdce ucítí být až někde v krku. Může za ně on. Beth navštívil několik dní před úplňkem, kdy své vášně kontroluje jen velice těžce. Ví, že se nechal unést - vždyť ho na to upozornila i sama plavovláska, ale přísahal by i tomu, co všichni nazývají Bohem, že to tak hrozné nebylo, když ji opouštěl. Nezanechal jizev tolik, prostě nemohl. Na několik vteřin zamrzne v čase. Probere ho až táhlý a rozchraptělý vzdech starého muže, který naneštěstí slyší mnohokrát lépe, než Brigitte. Naposledy upřenýma očima prozkoumá jizvy té dívky, než sklouzne očima k posteli. "Dobře, zábava skončila." Oznámí starci, který se právě spolu s nevěstkou vynořil zpod peřiny. "Promiň, Annie, ale tohle je důležitější, než zvadlej klásek tohohle starýho zmetka." Broukne omluvně k rezavé prostitutce, která po Willovo gestu uteče z postele. Stařec vyjukaně sleduje, jako ho hora masa za ruku vytahuje z postele na nohy. Anne zatím stihla posbírat starcovo oblečení, které mu pokorně předala. Will ovšem stihne z opasku kalhot strhnout naditý měšec a hodit jím na noční stolek vedle postele. Muž už rozlepuje rty, ale jakákoli hrubá poznámka je ihned přerušena ostrým; "To za to, že na tebe vůbec měla žaludek, skřete. Spropitný." Sotva dořekne větu, vyrazí muže otevřenými dveřmi z místnosti tak prudce, že narazí do protější zdi. "Že pozdravuju manželku." Utrousí jen, než dveře opět zabouchne. Že bylo jeho chování nepřiměřené a přehnané? Nepochybně. Ale ačkoli může tento krok přinést problémy jemu i celému nevěstinci, zatím je na svůj čin řádně pyšný. Právě tento radní o něm mezi věřícími roznáší nové a nové historky díky kterým se před ním lidé křižují a díky nímž děti utíkají pokaždé, když projde kolem. To v kombinaci s myšlenkou na smrt Beth rozhodně udělalo své. Zpáteční cestou k posteli strhne špinavou přikrývku, jež hodí do rohu místnosti. Stačí jen vzít plavovlásku do náruče a uložit její horké tělo do saténových povlaků na posteli.
"Annie, přines vodu a něco na obklad. Dělej!." A jako poslušný pejsek, ještě nahá nevěstka vyběhne ze dveří s cílem přinést prostředky pro vyléčení své dobré přítelkyně. "Bude v pořádku?" Promluví, nyní již nezvykle jemně oproti zbytku místnosti právě k uším Brigitte. Beth pro něj rozhodně není jen kus masa na hraní. Chodil za ní nejen kvůli její kráse, ale také kvůli tomu, že dokáže naslouchat. Ta dívka o něm ví víc, než kdokoli jiný. Pomyšlení na to, že je i jen trochu zodpovědný za její smrt mu trhá nervy na miliony kusů. Myšlenka na bolest, kterou pocítí, kdyby opravdu zemřela i jen s kapkou jeho přičinění. Všechen ten křik a spalující bolest, jež ho pronásleduje i když zašlápne jen bezcenného mravence. Vždy o sobě dá vědět. V některých případech - třeba jako v tomhle - se s tou bolestí dokáže smířit. Jestliže opravdu budu moct za její smrt, bolest je to nejmenší, co může snést.

Chápavě přikyvuje. Není nijak složité pochopit, že byly sousedky, ale je až vtipné že dvě dívky, které žily tak blízko sobě skončily každá na zcela jiném místě. Neviděl ani jednu nevěstku, která by své povolání dělala kvůli tomu, že by se vyžívala v tělesném potěšení. Beth jak se zdá nezbývalo nic jiného. Buď mrznutí na ulici a nebo střecha nad hlavou s výměnou za vlastní tělo. Ženy v tomto směru příliš nemají na výběr. Dokáže si představit, že sám o sobě by na ulici přežít dokázal... ačkoli, možná spíše v lese. V lese by přežil na sto procent. Stromy jsou možná z většiny suché a mrtvé, ale i tak poskytují přístřešek víceru zvěři, než by se dalo čekat. Naříkavý dotaz rezavé lišky mu dočista vezme dech. Musí se nad tím zamyslet. Kdo je tohohle schopen? Jak se to vůbec může stát? A především kdo je tohoto schopen? Člověk určitě ne. Tím si je jistý. Musel to udělat někdo jiný - někdo přesně takový, jako on. "Ne, to rozhodně správně není." Vypadne z něj přidušeně. Za tohle nikdo nepřiplácí, tím si je stoprocentně jistý. Jeho tvář výrazně zbledne.
"Je to jenom horečka." Zareaguje na náznak, kterým Brigitte jemně pokusí nastínit skutečnost, že děvče nemá šanci na přežití. "Jenom obyčejná horečka." Zopakuje s pachutí potlačované agrese. Nepamatuje, že by nějakou sám někdy prodělal ale ví, že jich měl už několik. Jak je to možné? Těžko říct. Napříč jeho amnézií si tělo nejspíše pamatuje vše s čím už mělo tu čest. V místě, kde žil dříve se toto onemocnění léčí přes noc a jeho prokleté myšlení o tom má jistou představu. Příjde mu zcela absurdní, že by na horkost měl někdo zemřít i když horečka bere životy každý den. Vztek se mu se zatnutím zubů podaří vyjímečně zahnat. Asi proto, aby byl schopný pomoci tak, jak nejvíc může. A ještě zuřivější začíná být z uvědomění, že nezmůže víc, než sevření ruky plavovlasé dívky. "Chtěla jsi ukázat les, pamatuješ?" Pokusí se na ni promluvit aby nějak připomněl jejímu srdci, že musí vnímat. Rád by pochyboval o tom, že horečka se dá přečkat, ale citlivý sluch nedokáže ošálit ani chtíč po naivitě. Srdce dělá praví opak, než je žádáno. Zvuk je čím dál tím slabší. Dál se nezmůže už ani o pokus ulehčit dívčino trápení. Pouze sleduje, jak Brigitte selhává v jakékoli možné pomoci. Je to také zbytečné - ani bylinkářka nedokáže pomoct někomu, komu pomoci není. Sekundu co sekundu je srdce tišší a tišší když najednou... nic.
Spolu s posledním výdechem plavovlásky stiskne její ruku silněji, než chtěl. Skutečně měl svůj podíl na tom, že Beth dopadla tak, jak dopadla. Bolestně stáhne svaly zanechajíc v saténovém povlaku postele díry po nehtech. Poslední výdech dívky a zároveň ztvrzení jeho viny mu oznámí vlna ohně, která ho šlehne po zjizvených zádech. S křečovitě zavřenýma očima a zaťatýma zubama se odmlčí na celé dvě minuty. Je zvyklý na to, že mu jizvy na zádech připomínají chyby, ale tohle bylo... jiné. Vždy když vzal život člověku - i tomu nejnuznějšímu, cítil jako kdyby se do něj zarývalo tisíce čepelí. Tohle se však dalo jako zázrakem přečkat. Ne, nemohla to být jen jeho vina. Ruku dívky pustí, aby plavovlásce dvěma prsty stáhl víčka. Aby vypadala jako spící andílek. Nadechne se, těžce vydechne. "Annie... přines prosím povlak, přikrývku... cokoliv." Zamručí k pozůstalé kolegyni Beth, která se slzami v očích vyběhne z pokoje. V každé buňce svého těla ucítí nutkavé šimrání. Vztek na sebe samotného. Prudce vystřelí nohu proti nočnímu stolku, který se následkem toho složí na zem v podobě třísek. Vzteklé nutkání je rázem pryč. Alespoň částečně. "Už je jí dobře, Liško." Promluví k Brigitte s konejšivým zabarvením tak dobrým, jak momentálně dokáže. Nedělá mu problém spolknout emoce, ale smutek a zklamání se v něm stále zrcadlí přímo dokonale. Aby Brigitte uklidnil, stiskne jí ruku ve své. Tedy, jestli mu to povolí. "Chtěla vidět, že v lesích nežije jenom zlo." Vyzdvihne přání dívky. "Možná bysme jí to mohli ukázat." Navrhne. Je jasné, že nevěstce nedovolí místo na hřbitově tam, kde odpočívají její rodiče. Byla by jako obyčejná kacířka vyvržena v lese. Proč jí nedopřát řádný pohřeb? Nikdy nebyl věřící, ale nikdy si nezaslouží zetlet mezi hromadou dalších kostí jako kus smetí.