Město Salem

Déšť. Odporný vytrvalý déšť, tmavé mraky ztěžkla dosedly svou mohutností na střechy Salemu, aby obyvatele otravovaly svou přítomností, jež si každý uvědomoval díky bubnování těžkých kapek o skleněné okení tabulky. Za takových momentů se dobře usínalo, hezky pod těžkou peřinou vycpanou slámou či peřím, záleželo na okolnostech a movitých hodnotách domova. Tento stav však Brigitte, navzdory oblíbenému rozjímání a sledování změn za oknem, připomínal, že na rozdíl od jiných tu u nich není doma čím topit. Naštípaná polena rychle zmizela v hlubinách ohniště krbu, kde sem tam ještě zapraskalo nějaké to dřevo, dávaje tak o své přítomnosti vědět. Sotva však jeho chabý počet stačí na přečkání příštích několika nocí, zvláště když přituhovalo, uvolněnými prkny se proháněl studený vítr a hrozilo nachlazení. Ani jeden z Aringtonových si nemohl dovolit polehávat s nemocí nebo si zavolat k lůžku lékaře, za jehož práci by vyhodili několik mincí.
Provazy deště sílí, slábnout, aby opětovně posílily svůj odboj proti všem, vzdorovali těm, kteří se modlí za lepší počasí. I zrzavá bylinkářka byla jednou z nich, stačilo by pár hodin bez lijáku, za jehož přítomnosti by dokázala promoknout až na kost. Avšak ta palčivá starost o domácnost, která zůstávala na bedrech jediné dcery v domě postaršího farmáře, se připomínala každým pohledem na prázdnou místnost vyplněnou chladem z nepřízně podnebí. Jednou z jejích povinností bylo postarat se o otce, o jeho bezpečí a zdraví, alespoň tehdy, pokud byl pod jejím dozorem. Zavrcení hlavou, tichý povzdech se snese ze rtů, do nichž se dívka kousne v neblahé předtuše, že bude přeci jen muset zahodit hrdost a nespokojenost s tím, co se děje venku a vyběhnout ven, hledaje místního dřevorubce, toho Williama. Dodával dřevo pravidelně, otec ho rád vídal a hovoříval s ním o různých mužských záležitostech, v nichž se Arlingtonova dcera nevyznala. Často po nich pokukovala, sledovala jednotlivé rozdíly i společné znaky, snažila se býti k užitku, když dřevorubci nabízela doma pečené sladké koláče nebo bylinky pro lepší spaní. Však se jednalo o její práci a kdo by toužil po tom, aby se hlavní dodavatel dřeva z lesa, kam se ostatní báli strčit nos, upracoval k smrti ještě před čtyřicítkou. Poslední povzdech, poslední ohlédnutí se ven do toho deštivého dne, než se bledé ruce natáhnou po plášti ušitém z hrubé tmavé látky, do jehož hřejivého tepla se zabalí, odvážně vystrkujíce jednu z tlapek ven. Kapky deště se dotknou ledovou hnátou Brigittiny kůže, až dívka nespokojeně sykne, hryzaje si spodní ret. Že by jí to dodávalo odvahu? Možná.
Možná, že nakonec ano, neboť se z domu, který uzamkne těžkým zčernalým klíčem, vyřítí, div se nerozmázne na prvním bahnitém povrchu, na němž děvčeti podklouzne noha. S překvapením vyjekne, celá se zastaví, oči přelétnou po rozmáčené cestě, po níž bude muset postupovat opatrně, pokud nechce na náměstí přijít opatlaná zeminou od hlavy až k patě. Po pár krocích se daří a brzy tak postává uprostřed Salemu na prostranství, kde se pořádaly některé z mučivých výslechů, jak dokazovala vyvýšená plocha s pranýřem zasazeným do dřevěných prken. Krátký pohled, modrá kukadla uhnou stranou s hlasitým polknutím, kdy si dívka dodává na síle a rozhodnutí vyhledat místního dřevorubce. Sotva by zabloudila do lesa, otec jí takovéto praktiky zakazoval. Sám nyní nejspíš stál uprostřed tohohle lijáku při hrobu své nebožky ženy, hledě na její hrob. Rozmlouval s ní? Hledal u ní rady? Nikdy nevěděla, nikdy se neptala.
Po několika minutách, kdy se marně snaží najít jedinou živou duši, co by Brigitte poradila, kde se momentálně nachází místní dodavatel dřeva, zabloudí dívčiny kroky k hostinci, kde se vždy najde kousek tepla a přívětivý úsměv kulatějšího hostinského. Pravda, poslední dobou si tu každý ponechával kamenný výraz, aby nikdo nedokázal vyčíst jedinou emoci, jediný pocit. Všichni se báli. Vždyť tu měli čarodějnice a nehody nadále přetrvávaly i po honech na ně. Dveře hospody se otevřou, jak do nich jako myška vklouzne drobné tělo místní bylinkářky skryté pod tlustým pláštěm. Přesto se drobotina klepe mrazem, paže si tře dlaněmi, aby jim vrátila trochu toho tepla, co jim počasí vzalo. "Pane, prosím... Nevíte... Ne-nevíte, kde bych... Kde bych našla pana Blakea? To-toho dřevorubce? Víte? To-toho..." Tlapka naznačí vysokou postavu, dalece převyšující útlou dívku, co si musí stoupnout na špičky, aby se aspoň maličko přiblížila k Williamově skutečné výšce. "Máš štěstí, děvče, je támhle." S poukázáním bradou je děvče nasměrováno ke stolu, kolem něhož bez povšimnutí prošla. Sytá modrost pomněnek se zastaví na ramenaté postavě, až se na rtech Brigitte objeví šťastný úsměv. Našla ho. A aby toho nebylo málo, málem se k němu vrhne jako velká voda. "Pa-pane? Williame?" Ani v nejmenším ji nenapadne, zda ruší či nikoliv. To až po vypuštění prvních otázek, kdy se tlapka stáhne, jak mu toužila poklepat na rameno a upozornit na sebe. "Ne-neruším? J-já... M-my... J-já a můj otec..." Z té než získá informace, tak zestárne. Přinejmenším.

Pokud jí něco dokázalo znervóznit, pak se jednalo o mužské pohledy. Vlastně o celé muže, neboť jejich chování se častokrát jevilo jako očividné a pro mladou bylinkářku dokonale nechápavou jejich choutky? Znervózňující. S Williamem to bylo jiné, snažila se k němu chovat normálně, více jako k bratrovi než k běžnému muži, ale tím, jak si ji dobíral? Nikdy to nešlo. Veškeré sebeovládání, tak pracně vykopané, vyčištěné a postavené na odiv, vzalo za své a ponechalo jen třesoucí se dušičku napospas hladovým vlkům. Že se jednalo v malém procentu i o skutečné vlkodlaky? To už netuší a je to jedině dobře. Snaží se čelit dřevorubcově pohledu, snaží se mu ho opětovat, ale jako by to nebyla Brigitte - hned skloní hlavu s tvářemi zrůžovělými nad tím, jak ji William hodnotí a dívka? Ta se nemá jak bránit. Nebyla vychována tak, aby si otevřela pusu nebo mu jednu vlepila. Hluboká pokora a úcta k muži, tak tomu bude nejspíše až do její smrti, pokud se něco šeredně nezvrtne. O to úpěnlivěji si překříží paže přes hrudník, ačkoliv vyrovnat se oné šenkýřce, co je předmětem pohledů mnoha zdejších mužských? Ne, k té se nepřiblíží.
"A-ano. Brigitte. Jmenuji se Brigitte." Ta touha v jejích očích, že si snad chlapík vzpomene na její jméno? Byla tam. Stejně jako ona planá naděje, co vzápětí pohasne. Hloupost, proč by si ji měl pamatovat, nebyla nikterak výrazná, pokud se nedá do zvláštních znaků připočíst odstín jejích zářivě rusých vlasů nebo to neodbytné koktání, co jí pronásleduje na každém kroku, když se cítí nesmělá a nejistá. Nebo když si ji někdo dobírá. Navzdory tomu plachému pokukování se na tváři rozlije úsměv, čirý a šťastný, že se i William sám usmívá. Vzpomněl si? Možná, možná že ano. A i kdyby ne, aspoň se nemračil a to byly body k plusu. Jenže v tu ránu ji zaskočí. Rty naprázdno klapnou, stačí se pootevřít s nádechem, aby vzápětí z nich nevyšlo nic. Vykulené modravé oči sledují jeho tvář, tu potutelnost ve výrazu, jemuž by snad žádná zdejší žena neodolala, že i Brigitte zrudne o to víc a pokud předtím měla tváře jen mírně zčervenalé, nyní jí září jako čerstvá rajská jablíčka. "Ne!" Vypísknutí, s nímž přitáhne pozornost většiny lokálu, se nese se smíchem ostatních, kteří si nenechají ujít tuhle podívanou. Zrzka platila za třeštidlo, co pokaždé předvede nějakou scénku hodnou aplausu. Zamotávání se do slov, jemné osočování i ty prudké nádechy, s nimiž se často otočí na podpatku a odejde pryč, protože zkonstatuje, že nemá cenu se snažit. A zase se vrátit, aby řekla to, co má na srdci a neodešla jako naprostý srab. "J-já... To-totiž můj otec... Mmmm!" Nedělal jí to jednoduché, vůbec jí to neulehčoval. Čím více se však nadechuje k odpovědi, tím snadněji dívku dřevorubec připraví o slova. Na chvíli zůstane jen pomrkávat, naprosto neschopna jakékoliv reakce než rudnout a později i uhýbat pohledem stranou. "T-to neříkal." Že by to bylo možné, o tom se zmiňovat nechtěla. Však byl William více než přitažlivý muž, měl dobrou, počestnou práci. Na druhou stranu se nemohlo zapomínat na jeho zálety do nevěstince, kde sice skončila většina mužů, ale jasně tím dával najevo, že se ženit nehodlá. Alespoň v očích Brigitte tak tomu bylo. "A-a to není pravda. Jste... jste milý a máte dobré srdce. A-a-a a dobrou práci. To se cení." Štěstí, že tento rozhovor přestal ostatní bavit a vrátili se k vlastní konverzaci napříč celou hospodou.
"Otec mne za vámi poslal... Tedy já jsem se poslala... On totiž není doma a-... Ne, to jsem nechtěla říct, zapomeňte na to, prosím vás, pane." Drobná dlaň skončí před ústy, jak se snaží dívka zabránit dalším slovům, co by si mohl muž špatně vysvětlit. Koneckonců i jí se to zdálo jako pozvání do domu a to bylo špatné, tuze špatné a nehodné počestného děvčete. "Nemáme dřevo. Tak. To jsem chtěla říct." Vítězoslavný úsměv na rtech, rozhodné přikývnutí. A pak? Zamrkání, že tím mu vlastně stejně nesdělila nic nového.

Oči těknou k nabízenému místu než přelétnou místní štamgasty, od nichž se zrzka odlišovala nakolik to jen bylo možné, avšak bez delšího naléhání si přisedne, spodní ret skousnutý v zadržovaném přívalu otázek. Přeci jen o něm slyšela mnohé - hlavně o jeho častých výletech do nevěstince. Možná to byla narážka na to, co provádí s místními nevěstkami? Že je kouše? Stačila tato představa, aby se líce zbarvily do krvavě rudého odstínu, pohled uhýbá stranou, jak se touží vyhnout přímému očnímu kontaktu a přesto jsou to jeho oči, které jí tolik fascinují. Jako by v nich bylo skryto mnoho, co nikdo nedokáže odhalit. "Křičela bych." Pípnuté to prohlášení, které postrádá veškerý smysl. Do doby, než je doplněn. "Kdybyste mě kousnul." Pomněnková kukadla pozvednuta v obavě, co jí na to řekne, hned zase klesají ke stolu, jehož desky se začne dotýkat nenechavými prsty. Milovala strukturu dřeva pod rukama, ráda obkreslovala ornamenty v domě radních a správce města, ačkoliv tam již nesměla - paní správcová, manželka starého muže, si nepřála, aby se kolem točila mladá děvčata. Aspoň se již stačila uklidnit natolik, aby to věčné koktání neznepříjemňovalo průběh jejich rozhovoru. Dívka se však ošije navzdory slibu, že kousnuta nebude, dlaň přejede po šíji, jako by už už cítila jeho zuby na své kůži. V podbřišku vnímá pronikavé bodnutí té představy a neklidná se přisune na samotný okraj židle. "To vy... vážně děláte?" Popravdě? Dokázala si ho představit, jak ve vší vášni... Ne, hloupá, ošklivá a naprosto nevhodná představa. "Zapomeňte na to, tohle... Je to nevhodná otázka. A já jí nikdy neměla vypustit z úst. Omlouvám se, pane Blacku." Hlava prudce zavrtí odmítnutím, že by jí snad něco takového měl skutečně prozradit, tváře si udržují zdravě růžovou barvu a oči? Ty se vyhýbají těm jeho ještě úpěnlivěji.
"Do-došlo. Šla bych do lesa, ale to je vaše území a já... Nejsem taková, pane Blacku, vážně. Nekradu a-... Od vás dřevo pokaždé kupujeme." Sem tam museli hodně šetřit, aby si mohli pár polen dovolit, zvláště nyní, když úroda nebyla nijak slavná a pole chřadlo. Bylinek se též urodilo málo a Brigitte to vnímala. Bála se této zimy, bála se toho, co se stane. Dost zákazníků tvořili mrtví a ti si už nic nekoupí. "Nechceme toho moc, vážně. Jenom tolik, aby nám to vydrželo. A pak... Zvládneme to, ale teď, když se ochladilo. A můj otec je starší člověk, nechci, aby onemocněl. Lékař je drahý a-..." S povzdechem stiskne rty k sobě, bála se všech těch představ, které se jí odehrávaly v hlavě. Hloupá Brigitte. Zvedne hlavu v ten moment, co začne mluvit o penězích. Pro ni? Spíše o jiném návrhu, kdy jí jasně rudnou líce panikou a studem. Nechtěla smýšlet jinak, ale co čekat od muže, jež hodí za ženami do nevěstince? Co by mu mohla nabídnout, co jiná ne? U ní byla jisté pouze dvě věci - panenství a čisté srdce bez známek zrady. Byla by věrnou manželkou. Navzdory tomu však sám tvrdil, že se ženit nehodlá. Nebo spíše že by nebyl vhodnou volbou, tudíž tato možnost je smetena ze stolu. "Koláče?" Nevinné pípnutí s nímž se snaží opětovat pohled, avšak v další chvíli očima uhne do strany, tvářičky hoří skutečností, že tak tomu nebude. "Otec by na vás vyšel s brokovnicí, pane. To nemáte zapotřebí. Můžete mít přeci každou, všem ženám a dívkám se tu líbíte, pane Blacku. J-já... Ji-jistě, i mně, ale-ale... J-já... Můj manžel... J-já..."

Pokud toužil Brigitte nervovat každým slovem víc a víc, dařilo se. Líce nabíraly sytého odstínu rudosti, oči se zoufalou prosbou těkají mezi Williamem a stolem, kam odložil tuplák piva, nejistá a ztracená díky jeho řečem. Na takové poznámky nebyla stavěná a i když si ji několik chlapců i starších mužů z blízkého okolí dobíralo, stále se nemohla zbavit dojmu, že v této konverzaci působí za naprostého ztracence. Být starší nebo být aspoň trochu jiná, sebevědomější a jistější si v kramflecích, jistě by mu vrátila odpověď způsobem, že by on zůstal překvapeně zírat. Takto se však vzmůže na rychlé zavrcení hlavou, jak se pokouší Williamovi vymluvit, že zdaleka nepřipomíná čarodějnici. Spíše mírně zarostlého dřevorubce, co to táhne po nocích s pivem v jedné ruce a s holkou v ruce druhé. "N-ne! To... To ani náhodou, pane Blacku. Nedovolila bych si... Není to správné." Nakonec z dívčiných rtů unikne tichoučký povzdech, nesnášela, když se na někoho ukazovalo a očerňovalo se. Děti tak na sebe sem tam pokřikovaly, aniž by tušily, co je na tom pravdy, ale Brigitte se zapřísahala, že nikomu nic podobného do očí neřekne. "Vy jste hodný, pane Blacku. Nemůžete mít s čarodějnictvím nic společného." Konečně si dovolí pozvednout svá modrá kukadla a pohlédnout dřevorubci do tváře. Skutečně by nedokázala pochopit, kdyby tento mladý muž v nejlepších letech měl co dočinění s nějakou čarodějnicí. O Brigitte tak nikdo nemluvl, ač byla bylinkářkou, stále věděli, že je moc zbrklá a příliš vystrašená na to, aby byť jen jednu neděli chyběla v kostele při kázání.
"Když... Ony ty stromy vypadají... zle. Jako z nich něco vysálo život..." Všechny ty pokroucené větve, suchá kůra, vykotlaný kmen, nic z toho nepůsobilo zdravě. V korunách se příliš často objevovala hejna vran a havranů, nebylo divu, že se k tomu místu nikdo nechtěl přiblížit. "Navíc se vypráví..." Dívka tlumeně začne, prsty si proplétá v nervózních gestech na dřevěné desce stolu. "... Že tam prý bydlí slepý jasnovidec. Říkají mu Slepý Erik. A využívá očí všech tvorů v lese, od lišky po posledního havrana. Dokonce se říká, že je jí, aby se mu navrátil zrak." Zrzka se otřese při té nechutné představě, tyto báchorky pronásledovaly každé dítě od prvních krůčků. "Vy jste tam ale nikoho nepotkal, že ne? Žádného slepého starce?" Prosebný pohled je upírán do Williamových očí, aby děvčeti potvrdil její tvrzení, že v lese nikdo podobný existovat nemůže. "Je to přeci hloupost. Nikdo by v lese nemohl přežít, když je slepý, leda... leda že by..." Spodní ret je stisknut zoubky, dívka znovu potřese hlavou v odmítavém gestu. "Ne. A proto se do lesa nechodí. Všichni se bojí, že najdou zvířata bez očí." Brigitte se bála mnohem více věcí. Pavouků, hadů, červů ale převážně mrtvol. Každý ve městě věděl, že Isaac má v popisu práce vozit mrtvoly obžalovaných a usvědčených do lesa, neboť si nezaslouží skutečný hrob. Nikdo však netušil, jak hluboko je odkládá, nikdo se neptá. Možná jenom zvědavé děti.
V další chvíli však zatají dech, tohle přořeknutí ji bude strašit nejspíš do konce života. Pohled klesne k rukám, s nimiž si začne pohrávat o to víc v celé nervozitě, do níž upadla. "Jste... pohledný..." Přiznání z ní leze jako z chlupaté deky, hezky potichu, skoro neslyšně, jak se bojí jeho reakce. Přeci jen, co mu bránilo v tom se jí vysmát? Byla na něj příliš mladá a Brigitte si toho byla více než dobře vědoma. "Není... hloupé." Modré oči po něm loupnou nesouhlasným pohledem, že si takhle dovolí urážet dřevo, které naštípe vlastními silami. Však už ho to muselo stát spoustu úsilí. Rudnutí dojde na scénu opětovně, když se zmíní o spánku. Hloupá, hloupá Brigitte. "Och..." Jak jen mohla smýšlet naprosto odlišným způsobem? Teď tomu dala. "Máte špatné sny?" Mohl být i nemocný a výraz v Brigittině tváři napovídá, že se jí taková představa ani trochu nelíbí. "J-já... jistě, připravím vám toho tolik, kolik budete potřebovat. A-a-a mnohem víc. Pro jistotu. A spoustu koláčů, samozřejmě!" Taková drobná přísaha, celá Brigitte. Nemohla by dopustit, aby se Williamovi něco stalo. "Nebojíte se, že na vás ten les... začíná působit? Žijete tam tak sám a-... Ve městě vás prakticky nevídám. Nevídáme! To-totiž nevídáme. Myslím tím... I otce. A-a-a ostatní." Nedivila by se, kdyby si z ní utahoval do konce života.

Jak uspokojivé bylo slyšet od dřevorubce, někoho mnohem staršího než Brigitte samotná, že Erik je pouhou báchorkou. Přesto takové pověsti strašily děti všude kolem a mnohým přetrvala ona bojácnost až do dospělosti. Zrzavá bylinkářka nebyla výjimkou, naopak. Věřila, že na těch slovech bude pravdy, mnohem více pravdy než jí všichni říkali. Rty stisknuté do linky, v očích znatelná hrůza z toho, že by Erik byl skutečně živý, když William ve svém tónu dá na značné pochyby, načež děvče zavrtí svou rezavou hlavou. "Ne. Nejspíše je to opravdu jen výmysl, ale nikdy nevíte. V lese... V lese je moc zla a není dobré se tam toulat. A-ani pro vás, pane Blacku." Měla ten nepříjemný pocit, že se ošije na židli, modrými kukadly neustále těkaje mezi mužem proti sobě a stolem, na němž spočíval korbel jeho piva. Alkohol nebyl její silnou stránkou, nepila ho. Otec si přihnul, to ano, někdy ho musela vodit domů z hostince, aby tam nesečkal do druhého dne, ale sama se k tomuto ďáblově nápoji nepřiblížila ani na krok.
Krátké přikývnutí je dostatečnou odpovědí na Williamův požadavek, ačkoliv jak zná tuhle dívku, jistě mu došlo, že mu připraví zásobu na dva týdny. Pokud ho trápily sny, nebude se kočírovat a raději mu přidá něco navíc. Každému se snažila dopomoci, jak jen to bylo možné. Jedni viděli dobré srdce, druzí ho zneužívali a Brigitte? Ta nikdy netušila, jak zlí lidé dokážou být. O to větší radost na její tváři nastane, když se dřevorubec ozve se svým požadavkem ohledně koláčů. "Pak tedy s tvarohem." Tohle pokaždé potěší - ten fakt, že mu něco od nich chutná, od ní samotné. Nemálo si představovala, že podobně na tom bude s manželem. Též po ní bude chtít její koláče, protože budou dle jeho slov ty nejlepší široko daleko. William jí často připomínal, jaké by to bylo. "Ve městě jsou ale lidé." A Brigitte potřebovala lidi k životu. Samota jí nevadila, ale s velkou pravděpodobností by ji dohnala k šílenství. Zvláště v přítomnosti lesa, kde se údajně skrývala strašidla a čarodějnice zde pořádaly svůj rej. "Vůz?" V očích dívky se zřetelně odráží fakt, že tohle naprosto nečekala. Spíš pár polen, ale ne plný vůz, ne za tak málo. "Tak... Tak to já ale musím domů! A-abych.. Abych vám připravila ty koláče. A-a-a- a tak!" Tudíž ji na nic nepozve. A jeho nabídka? Ta si získá lehce zčervenalý odstín jejích tváří, jak jí slova vyzněla opět naprosto jinak než byla považována. "N-ne, to je v pořádku. J-já... Já už musím domů. Připravit... to pro vás. A-ale děkuji. Mockrát. Opravdu. Tak... Večer, pane Blacku." V první chvíli? Nic jí nedojde. Až pak, při odchodu. "A-ale bude u toho můj otec. A-... Ne, už raději jdu." S těmi slovy zmizí jako pára nad hrncem.

Pro dnešní den se rozhodla opustit svého otce, pověřit ho starostí o svou malou sestřičku a jít se nadechnout čerstvého vzduchu, ačkoliv ten zdejší byl tak zvláštně nasládlý, že se jí do toho původně ani moc nechtělo, konec konců to však bylo více než potřebné. Zvláště v této situaci. Po smrti matky a zmizení jednoho z místních nejlepších apatykářů, jež se zkrátka a jednoduše vytratil z povrchu zemského, si ji na pomoc volali častěji než to bylo obvyklé. Málo kdo ze zdejších mohl nabídnout takové znalosti a teď dokonce i zkušenosti jako tato mladá dívka. Jednou z ní bude skvělá lékařka, opravdu. Už teď jí byla. Teď však stála na pokraji města, zády opřena o strom v teplém plášti a zhluboka se nadechovala. Neměla nic jiného na práci než se soustředit na svůj vlastní svět kdesi v hlavě a cizí hlasy, co k ní sem tam doputovaly. Slýchávala je už od mala. Slýchávala to, co člověk neřekl nahlas. To, co si myslel. Ale nebylo to ani trochu tak jednoduché, potřebovala se soustředit, zavřené oči pomáhaly a celková malátnost byla taky k užitku. Teď například stála úplně klidná s tělem zahaleným v havranově černém plášti s kapucí, co zakrývala jen ouška před studeným větrem a s tváří lehce pozdviženou, jako by snad hledala něco nahoře na nebi. Jestliže přistoupíte blíž, zjistíte však, že má zavřené oči a tudíž jenom přemýšlí. A poslouchá. Úsměv rozehřeje tvář při vzpomínce, v níž matce vyděšeně sdělovala, že slyší i to, co se neříká. Tehdy jí to oplatila jen a pouze zadumaným pohledem a následně milým úsměvem, co toho sám o sobě tolik vysvětlil. Znamenal, že všechno je v pořádku. Není čeho se bát. "Dochází nám dřevo", zachytila podstatnou myšlenku staršího muže, jehož hlas nezněla. Zněl ale utrápeně, bez života, skoro až staře, tudíž usoudila, že se jedná o někoho z méně známé rodiny. A o otce, jinak by se určitě zase až tak nestaral a nechal veškeré důležitosti na své ženě. "Lhala mi!" ozvalo se nyní pobuřeně úplně z jiného soudku. Ale nedokázala rozeznat víc, neslyšela víc. Cizí slova zkrátka přicházely ve velmi malém počtu a navíc jen málokdy. Na chvíli otevřela oči, jen aby pohlédla na mladšího chlapce, co se kolem ní naštvaně prohnal jako vítr a kterému nejspíše patřila ona poslední myšlenka. Rty v úsměvu zkřiví úšklebek, kdy pocítí známou a přesto naprosto nečekanou bolest uvnitř hlavy, při níž se jejími duhovkami mihne čisté bělmo a následně se oči násilně zavřou. Muž v černém plášti jakoby se objevil přímo před ní, vše je však moc rozmazané na to, aby celá scéna byla skutečná. Cítí, jak je zvědavá, jak se snaží svým zrakem odhalit cizího muže, nic tady však není k vidění. Její oči se nyní zaměří na toulavou kočku, co se prožene kolem a jakmile stočí pohled zpět, pohlédnou na ni známé oči muže, lovce, kterého se tehdy tolik bála a zároveň se snažila působit tak sebejistě... Bolest v tu chvíli zmizí, odvrácené oči, snad aby si tohoto stavu nikdo nevšiml, začnou ve vteřině pročesávat okolí, hledajíc právě toho, na koho se jí její mysl snažila připravit. Ať se snažila jakkoliv, neviděla ho. Že by snad tak rychle odvrátil kroky jiným směrem? Nic nebylo nemožné, zvláště co se budoucnosti týče... Vše se dalo změnit rychlostí vteřiny a možná ani té ne. Nebo?

Dlouho přemýšlel, kam má jít a nakonec se rozhodl, že se bude jen tak procházet po městě. V ruce drží nůž a taktéž drobné polínko. Nůž se dřevem prodírá jako máslem a Jack je spokojený, že mu práce jde takto od ruky. Doma vyřezával různé postaviřky pouze občas, elikož na to neměl tolik času. Ale teď? Teď má času habaděj. Sám neví, oc z této figurky vznikne. Většinou vyřezával postaiřky zvířat, ale zvládne i jiné věci, jenže se mu do nich nijak nechce.
Na sobě má samozřejmě svůj černý plášť, jehož kapuci má jako obvykle naraženou do čela. Vykračuje kolem lidí, které možná znervózňuje nůž v jeho rukou, ale jeho to nezajímá. Zvedne pohled, aby se rozhlédl po okolí a ujistil se, že se nemusí ničím znepokojovat. Pohled mu padne na drobnou postavu zahalenou pláštěm. Trochu se pousměje. Ten plášť zná. Nebo si to alespoň myslí. Také si vzpomněl, jak po té slečně ten plášť voněl, když si ho druhý den v apatykářství šel vyzvednout. Koutky rtů mu cuknou do úsměvu. Teď jen... Jak se jmenovala? Začínalo to na l a mělo to něco společného s měsícem... No jistě! Luna! Básnické
pojmenování měsíce. Nebo takhle mu to ve škole tvrdili. Asi. Není si jist, jestli je to ona, ale riskne to.
"Ahoj." Pozdraví ji a dál vyřezává postavičku, která se pod jeho rukama začne pomalu měnit ve zvíře. Nechal to na svých rukou, co z toho vznikne, ale teď už ví, že to bude kočka. Sám neví, proč se mu při pohledu na ni chtělo vyřezávat, ale nechal se inspirovat. "Poučila ses z minula, Lun?" Samozřejmě myslí na ten incident s tím, že jí byla zima.

Každý krok blíž a blíž pověstnému vykřičenému domu se nesl ve větší těžkosti, hrdlo stažené strachem a ponurým očekáváním toho, co lze zahlédnout za těžkými dřevěnými dveřmi. O tomto místě slýchávala málo, muži se veřejně nechlubili tím, že navštěvovali nevěstinec, neboť na většinu z nich doma čekala manželka a její hřejivá náruč, ale sem tam? Ano, sem tam se někomu povede utrousit slovo, hlavně těm mladíkům, kteří si najdou cestičku k domu při okraji města. Brigitte zde byla poprvé. Modré oči vykulené, jak sleduje každou drobnost, každou nedokonalost v základech, v suku dřeva, na čemkoliv, co dokazovalo, jak moc je tento dům skutečný. Spodní ret je skousnut v nervózním gestu, které se za celé ty roky neodnaučila a které jí provází na každém kroku v průběhu let. Dobrá, uklidni se, Brigitte. To zvládneš. Je to jen dům a ta děvčata v něm jsou... holky jako ty. Ne jako ty. Trochu... jiné. A-ale to vůbec nevadí. Potřebují si vydělat na živobytí. A tohle byla jejich poslední možnost. I když se ti v hlavě nabízí desítka jiných voleb, nesmíš nic říct. Prostě vejdi dovnitř a udělej svou práci. Vejdi a-...
Se zatajeným dechem nakonec stiskne kliku, aby otevřela, jenže tu celý prostor vyplní svalnatá postava jednoho mladíka, kterého znala rusovlasá dívka od dětství. Šokované oči jsou upřeny do těch jeho, nikdy by si nepomyslela, že zrovna on bude navštěvovat děvčata, když má doma nádhernou mladou ženu a malé dítě. Spletla se a toto uvědomění ji bolestivě zasáhne. Nikdo není tím, za koho se vydává, jak se zdá. "O-o-omlouvám se," vykoktá rychle svou omluvu, proklouzávaje dovnitř, aby unikla tomu pohledu plného hanby. U děvčat platila úmluva - o nikom se ze svých klientů nezmiňovat. Ale o Brigitte? Ne. Ta nebyla zaměstnankyní místního bordelu, byla pouze návštěvnicí a ne takovou, jakých se tu pár najde.
"J-já... Při-přišla jsem... Postarat... Podívat se-... Na-... Na ta nemocná... Na ty nemocné dívky." Po chvilce vykoktá důvod své návštěvy, ve tvářích rudá jako nikdy předtím. Snažila se nekoukat, snažila se uhýbat pohledem a necivět na ty spoře oděné dívky, v jejichž hlubokých dekoltech se musel ztrácet každý muž. S nepříjemnou myšlenkou si uvědomuje rozdílnost ve vzhledu, v chování, v držení těla a celkovém sebevědomí, kterého nikdy moc nepobrala. Nebyla jako ony, neměla vyzývavý pohled ani postoj hrdé ženy. Nepřikláněla se k až nemravně odhalujícím šatům, ač se sama mohla pochlubit hlubokým dekoltem, co vyzdvihoval bledou pleť a měkké vyvýšeniny jejích ňader. Nezapadala sem se svým plachým výrazem. "Kde, kde jsou?" S trpělivostí vyčkává, v ručkách drtí košík s bylinkami a mastěmi, nechávaje se po chvíli odvést do prvního patra, kde jednotlivé pokoje náleží právě oněm děvčatům. Dostane se jí pouze gesta, ať pokračuje k těm posledním, nečekaje, že by se některé mohly otevřít prudce a zastavit tak její chůzi.

Další vysoká postava zkříží dívce cestu, dnes již podruhé za tak krátký čas. Tento dům musí být prokletý, jak jinak by se to mohlo stát? Pravda, snad jen proto, že zde muži hledají různá potěšení pro své choutky, snaží se je ukojit za peníz, někdy za dva, tři, podle toho, jak moc zvrhlé jsou. Jasná modř v očích se usídlí na tváři muže, díky jehož výšce je drobná zrzavá bylinkářka nucena zaklonit hlavu, aby vůbec zahlédla něco víc než široká ramena a hrudník přitahující více pozornosti než jinde. Možná za to mohl fakt, že v jeho blízkosti probíhala intenzivní aktivita, která si vyžádá Brigittinu pozornost. Pozorný pohled tak zakotví na výstřihu košile, jindy tak pečlivě svázaného tkanicemi, jejichž svilá poloha ztrácí na účelu. Chvíle, kdy se neozve ani hláska, dokud si zrzka neuvědomí tu trapnost onoho okamžiku a s hlasitým nádechem, skoro až polekaným, že ji přistihl při něčem tak očividném, jako je okukování, zdvihne kukadla hezky zpět k dřevorubcově tváři porostlé strništěm. "J-já... J-já... J-já-..." Zase se pokouší něco vysvětlit a zůstane pouze u toho, že se zakoktává a tudíž poskytne řešení pouze v zájmenech, jež ohraničují její osobu. "J-já..." Další pokus, bohužel se stejným výsledkem jako všechny předešlé. Náhle vše osvětlí natažením ruček, v nichž třímá košík s bylinkami a mastěmi v dřevěných mističkách, jako by měl obsah Williamovi napovědět, co tady ve skutečnosti dělá. Jenže v tom dalším momentu si košík zase stáhne zpátky k sobě, tentokrát do náručí, bráníc ho vlastním tělem. Skoro.
"O-ona je nemocná... Je-jedna dívka. Tady... Odsud." Modré oči těknou za Williamovo rameno ke dveřím, k nimž měla Brigitte původně namířeno než byla vyrušena jeho rázným příchodem. Ještě si zcela neuvědomuje onu skutečnost, co tady tento muž dělal, myšlenky jsou zbrklé a poněkud nejistě poskládané. Rychlé zavrcení hlavou, do očí se probojovala hanba. "N-ne! On... On to otec neví, nepustil by mě sem." Možná pustil, ale o tatínkovi smýšlela vždy jako o tom počestném člověku. Vychoval ji, dával jí příklady a pochybovala, že by ji pustil do podniku nevalné a pochybné pověsti. "Tohle není místo... T-to není místo... Pro dívky..." V první chvíli nedokončí svou větu a tudíž vyzní značně prapodivně v kontextu s tím, kde se oba nachází. "Jako jsem já! J-já myslím. J-já... nejsem taková. J-já... a-a-a muži... T-to ne..." Marně hledá v jeho pohledu jakoukoliv pomoc, dokonce k němu vykročí, aby ve svém zbrklém jednání mu zdůraznila, že ona taková prostě není. Jenže právě tenhle krok je oním osudným, kdy si uvědomí jeden fakt - jeho přítomnost. Skutečnost, že tu byl, že tu s ní hovořil a onen nejdůležitější základ - vyšel ze dveří, k nimž mimoděk těkně pohledem. Oči na chvíli nedokáží opustit dřevěnou stavbu, to až po chvilce přelétnou na samotného Williama a tváře zrudnou víc při představě, co všechno tam dělal. "Och, j-já... nechtěla jsem... nemyslela jsem... vyrušit vás... T-to... J-já..."
Nikdy by si nepomyslela, že William je jedním z těch, který zavítá k nevěstkám. Byl hezký, ba co víc, velmi pohledný a šarmantní. Uměl si z ní utahovat, škádlil ji, až měla růž ve tvářích, které nyní hořely jasně rudým odstínem.