Město Salem

Když jí řekne, že vypadá lépe, když zahodila své chmury, tak se nevědomky usměje a zabodne rozpačitý pohled do jeho kabátu. S ním je veselejší a už se tolik nebojí, ale co až bude zase sama? Nebo až bude doma a bude muset studovat? Studium samo o sobě není tak hrozné, ale ona se ráda prochází venku a kochá se přírodou. Ať už je to v jakémkoli ročním období. Na Jaře vše vyhání pupeny a také květy. V létě je zase příjemně teplo a všechny květiny jsou tak krásné. Možná ještě více než na jaře, protože to se teprve probouzejí po dlouhém spánku a jsou ještě celé neupravené a zmačkané. Ale v létě už mají své sukýnky z okvětních plátků pečlivě upraveny a lákají pohled ostatních svým půvabem. Podzim zase na druhou stranu září všemi barvami. Angel má ráda procházení spadlými listy, ale zároveň to znamená, že brzy přijde zima, která je pro mnohé lidi spíše trestem. A dostaneme se k nynějšími období. Zima je sice krutá, ale také neskutečně nádherná. Mráz kreslí na okna domů různé kvítky a větve stromů jsou zamrzlé a vypadá to jako v nějakém ledovém království. A navíc je tu spousta sněhu, se kterým se dá zažít hodně legrace. Sama se nedokáže rozhodnout, jaké bdobí je jí nejmilejší, protože každé z nich má něco do sebe a při každém z nich je příroda tak krásná.
Nakloní hlavu na stranu. "Já vím, že nejsi nejsi..." Zarazí se a přemýšlí, jak by měla ten jeho neslušný výraz nakradit nějakým z její mluvy. "...nešikovný." V duchu se trochu zaraduje, že našla vhoné slovo i pro takový výraz. Sleduje ho a trochu si poposedne, aby si tak nepohodlně neseděla na své sukni. Všechny chmurné myšlenky na svou moc, na svého otce a na ostatní ustoupí do ústraní. Alespoň na chvilku. Poklepe si mimoděk prsty do tváří - podvědomě. Možná chtěla nevědomky zkontrolovat, jestli její ruce nebo tváře stále hřejí. Nakonec usoudila, že je to v rámci mezí a díky tomu se pousmála. Nakrčí nosík po jeho slovech o těch lidech. Musí s ním jenom souhlasit, ale nemůže si pomoct, takže sklopí zase na okamžik pohled a žmoulá v ruce lem svého pláště. Zvedne k němu hlavu, když řekne, že on to prokouknul o něco dřív, než by bylo milé. "Chápu..." Upřímně vůbec nevěděla, co mu na to odpovědět a nedokázala si plně představit, jak moc to celý život musel mít těžký. Zvedne k němu pohled a sleduje jeho zkřiveného výrazu. Proč to pije, když je to tak ošklivé? Počkat - kvůli teplu a kvůli tomu, aby zachnal chmury. Dá si pramínek vlasů za ucho a naslouchá mu se soustředěným výrazem ve tváři. "Takže to tak nejspíše bude." Poklepe si přemýšlivě na spodní ret a trochu ho skousne v přemýšlení nad tím, jak se to mohlo stát jí. Překvapeně pootevře ústa a potom rázně zakroutí hlavou. "J-já si to nemyslím!" Pípne na obranu své matky. "Spíše mě napadlo... Že to, co mi dalo ty schopnosti mohlo ublížit mamince... Ano, občas se chovala vážně zvláštně a když se mi nedařili ty zvláštní věci, které mi diktovala, tak se na mě vždycky rozzlobila, ale... Proč by to udělala..." Větu nedokončí a nad tím celým se zamyslí. Ano, jistě to muselo být takhle, protože není myslitelné, aby jí to způsobila vlastní matka. "Hm... Je zajímavá představa děťátka, kolem kterého levituje hrnek." Pokusí se trochu špatným vtipem odlehčit hutnou atmosféru, která tu vznikne vždy během chvíle a během následující se zase rozpustí. Nakonec přikývne a trochu smutně se usměje. "Asi máš pravdu... Zase." Tady je dost dobře poznat, jak má Angel myšlenky o světě dosti zkreslené.
Povytáhne jedno obočí trochu výše. "A proč bys neměl být ta pravá osoba? Vidíš tu někoho dalšího?" Pokouší se své rozpaky zamluvit různými legráckami. Určitě to pak nepozná. Následuje Geryho další drzá připomínka, která ji donutí se zvonivě rozesmát. Po hodně dlouhé době slyší svůj vlastní smích. Až jí to dokonce překvapí, ale nepozastaví se nad tím. "Možná později." Vyplázne na něj pobaveně jazyk. Ji samotnou udivuje, že její staré já se dokáže i přes to všechno dostat na povrch bez obav, že to ponese nějaké následky.
Vyjdou nahoru a Angel se rozhlédne kolem sebe na zasněžennou krajinu. Je to kouzelné. Gery je popálený a ona k němu ihned přiběhne. "D-dobře, když to říkáš... Ale stačí kdykoli říct!" Pohlédne na něj stále trochu provinile. Ona ještě nebyla nikdy popálená, takže je zároven trochu zvědavá. "Bolí to moc?" Nahlédne na jeho ruce a skousne si trochu rtík. Možná by se tohohle zlozvyku měla zbavit, ale copak může? Ani si neuvědomuje, že to neustále dělá. "Takže z toho plyne, že jsou hrnky nebezpečné." Řekne zamyšleně. "Horké hrnky, přesněji." Zazubí se a sleduje, jak zase zaboří ruce do sněhu. To je asi to nejlepší, co může udělat. Překvapeně zamrká, když řekne, že ji doprovodí, ale potom se na jejích rtech objeví široký úsměv. "Dobře, budu ráda. Asi bych ztratila..." Těší ji, že ji chce doprovodit. Nejenom, že by se ztratila, ale asi by měla trochu strach. "Dobře, pak nějak půjdu, ale teď-" Nechá větu nedokončenou a hodí jeho směrem sněhovou kouli. Vesele povyskočí a zatleská, když se mu trefí do kabátu. "Trefa!" Zvolá potěšeně a až potom si všimne, že jejím směrem letí sněhová koule. Stihne se jenom natočit tak, aby to schytalo její rameno. Zasměje se. "Jen počkej!" Kdy naposledyy takhle bláznila s dětmi jejího věku? Už si to ani nepamatuje. Možná to bylo, když byla malá, protože se to prý už v pozdějším věku moc nehodilo. Uplácá chvatně další kouli a hodí ji po Gerym, ale tak nešikovně, že by netrefila obří zeď, takže ho to snad ani nemůže trefit. Bude muset na svém hodu zapracovat. Ta první rána byla spíše štěstím. Raději se rozběhne kousek dál, aby nebyla hned trefena další koulí. Poté se skrčí a snaží se uplácat alespoň dvě.

Drobný úsměv jí opětoval, aniž by tušil proč. Možná proto, že se atmosféra kolem tak změnila. Možná proto, že ta skrýš teď vypadala o dost lépe, než normálně. Už ani pořádně nevnímal rozsekaný nábytek a zničenou podlahu. Na pálenku už ani nepohlédl. Stačila chvíle a prazvláštní teplo se mu začalo rozlézat do těla. A s tím se více uvolnila i jeho mysl. Prohlížel si Angel a jen těžko se mohl ubránit myšlence, že se mu líbila. A tak se jen usmíval a raději to ignoroval, protože jestli bylo něco těžké, tak získat si sympatie někoho z vyšší vrstvy. Bylo to nesmyslné a hloupé. Stejně tak bylo hloupé s někým takovým přátelit. Těžko si z ní mohl dělat charitu, navíc měl v mnoha věcech pravdu - mohl zemřít. Kdykoliv. Jednou by tu byl, a pak už ne. Ta dívčina jistě není připravena na tak nestálé přátelství. Proto si vše raději zakazoval. Mohlo mu to bejt sice šumák - a normálně by bylo - ale Angel si pár jeho sympatií rozhodně získala. A tak se dobrácky rozhodl jí nechat a neubližovat. Pokud by to nebylo nutné. Zlo je v každém z nás. To říkával velice rád. Nad jejím slovem - nešikovný - se opět zasmál. Bylo tak zvláštní být s někým, kdo mluvil tak odlišně. "Ne, nejsem snad. Minimálně furt si zvládám získat dostatek pálenky," ušklíbl se, ale tentokrát už z láhve nepil a nechával ji ležet na místě. Pokud půjde pryč, bude ji muset zase schovat nebo si ji schovat do kabátu. Sem se mohl někdo dostat a vypít to. Jo, opilci tu zvládli vypít všecko tekutý. Nad slovy o jeho rodině a matce už trochu zpozorněl a nakrčil obočí. Chtěl zjistit, jak mohla k takové schopnosti dojít, protože by to znamenalo, že by k ní přišel nějak podobně. Ale kdo by mu to mohl udělat? Vážně si nic nepamatoval. "Myslíš... že ji mohlo něco zaklít?" zeptal se nakonec, ačkoliv o proklínání vážně nic moc nevěděl. Jen to někde slyšel, ale bylo to zvláštní. Navíc nebylo moc moudré takhle mluvit před cizími lidmi. "No... chápu, je to zvláštní. Já nevím, jestli sem něco nedělal jako dítě. I když smysl by to dávalo, určitě to ostatní vyděsilo,  a tak sem tady," zasmál se pobaveně. Vtipné to asi zas tak nebylo, ale mladému zlodějíčkovi už to bylo převážně jedno. Na tenhle život si zvykl.
"Nikoho jinýho tu nevidím, spíš se divim, že tu vidim tebe," zasmál se své oznámce a s tím do dívky dloubl loktem, jakoby byli staří přátele. Na její poznámku následně přikývl a opět si pomyslel, že se asi žene do pořádné bryndy.
Venku už mu ve sněhu ruce značně vychladly, a tak už tolik nemusel myslet na popáleniny na rukou, i když Angel to viditelně zajímalo. Jen to ale odmávl, protože pro něj to vážně nic nebylo. Jen jedno z obvyklých zranění, které se v zimě objevovaly. "Ale ne, už ne. Teď už ne, ochladil jsem to," přitom ještě zahýbal prsty. Popálená kůže byla stále znát, ale pohyblivost rukou tak nějak moc omezena nebyla. To bylo dobré. Aspoň teď nebyl i mrzák.
Když mu pak odpověděla, usmál se. Aspoň ho tu nenechala, což jej donutilo zahodit všechny ty obavy z toho, že by měl... nového kamaráda. Vlastně kamarádku. Bylo to pošetilé, ale v tu chvíli mu to už tak nějak nevadilo. Asi proto brzy uválel v rukách další kouli, mnohem větší, a tu pak hodil směrem k Angel. Následně se dal do běhu, aby nebyl tak snadným terčem. Kličkoval a občas se sehl, aby do rukou nabral další sněžnou zásobu, která brzy nabrala svůj tvar a rozletěla se směrem k Angee. "Jen počkej!" křikl znovu, načež se snažil dohnat prchající dívku. Několik dlouhých kroků směrem k ní, a pokud se nevysmekla a neutekla, pozvedl ruce, aby ji mohl shodit do sněhové závěje. Přitom se smál jako smyslů zbavený. Ale bylo to vážně vtipné, né že ne.

Gery se opět zasměje a ona se spokojeně uculí. Sice neplánovala ho tímhle rozesmát, ale bude to brát jako menší bonus. Bude si muset ten jeho smích zapamatovat a uložit ho do nějaké speciální přihrádky ve své paměti. Jak už bylo řečeno, moc lidí se zde nesměje. Tenhle klučina má narozdíl od všech ostatních obyvatel velkou škálu smíchů. Od ironických až po ty veselé. A mezi nimi je jich jistě spousta. Zajímá ji, jaké zasmání jí ještě předvede. Baví ji to. Pohledem visí na jeho tváři a lehounce se usmívá. "Tak to je hlavní." Oznámí pobaveně a následně se zamyslí. "Já jsem celkem nešikovná, když o tom tak přemýšlím..." Nezačalo by hořet, kdyby si nepřišlápla vlastní sukni a následně nespadla. Trochu se poušklíbne, ale raději to nechá být. Gery nakrčí obočí a ji zajímá, jaká odpověď teď bude následovat. "Zaklel?" Zopakuje po něm a zamyslí se. Vztyčí prst a několikrát na Geryho ukáže. "Ty máš asi pravdu! Asi ano... Jak jinak by to bylo?" Zamyslí se a vzhlédne ke stropu, který ze všech jiných částí této budovy vypadá nejpevněji. Vlastně celá tahle místnost. Už chápe, proč to Gery zvolil za úkryt.
Gery do ní šťouchne loktem a Angel se zazubí. "Aspoň víš, že jsi po té pálence neoslepnul." Zasměje se a vyrazí ven.
Pohlédne na něj a potom se nadechne. "To je dobře, hlavně, aby se tim tam nedostala nějaká nečistota... To by nemuselo být pěkné, ale... To bys mi kdyžtak řekl, že jo?" Mohla by totiž od pana doktora sehnat nějakou mastičku nebo alespoň doporučení, co přesně má dělat, aby pomohla tomu chlapci, který ji nepřestával udivovat. Ani neví, co jí na něm přišlo tak zajímavé. Smích, drzost, hrubá slova, schopnosti nebo snad úsměv?
Té větší kouli se nějakým zázrakem vyhne a dá se na zběsilý úprk. Mezitím se snaží sbírat nějaký sníh a házet munici po Gerym, ale nedaří se jí to, protože neustále kličkuje. "Postůj na místě, notááák!" Když si všimne, že se k ní nějak moc blíží, chce mu opět utéct, ale nestihne to a Gery ji shodí do sněhu. Padne na zem jako brambora a rozesměje se. "Tak takhle ne!" Pískne a prostě mu chytne nohu a pokusí se ho shodit a následně zalehnout, aby se jen tak nezvedl. Snaží se zuby nehty ho shodit, i kdyby se jí to nepovedlo na ten první pokus, tak se zvedne a jednoduše do něj strčí a padne na něj. Pobaveně se na něj ksichtí, když si na něm jen tak leží. Snaží se ho držet u země co nejdéle to půjde. Její bloďaté vlasy mu spadly na obličej, tak je jednou rukou odhrnula, aby mu tolik nepřekážely. Tváří se jako sluníčko, ale potom se rošťácky usměje. "Možná je i dobře, že jsem nás skoro podpálila." Mluví tiše, aby ji mohl slyšet jen Gery, co kdyby tady někdo byl?  "Jinak bych se bála udělat TOHLE!" Vypískne se smíchem a velkou hroudu sněhu mu pustí přímo na obličej. Potom se s veselým smíchem snaží zvednout dostatečně rychle na to, aby jí to nemohl oplatit. Teď je otázkou, jestli to je dost rychle.

Za okny opět zavyla meluzína, což chlapce donutilo pozvednout hlavu a zadívat se směrem k jednomu ze zatlučených oken. I když to tu bylo celkem neprostupné, ve zdech se stále nacházely škvíry, kterými dovnitř vnikal ledový vzduch. Pořád to však bylo lepší, než být přímo na mrazu, tam venku na té chumelenici. V improvizovaném ohništi to zapraskalo, a tak se Gery naklonil, aby do něj přihodil nějaké to dřevo. Zásoby se opět tenčily. Brzy se bude muset vydat tam ven, mimo ves, aby nasbíral něco, čím by mohl zatopit. I přes ty drobné problémy se však opět zahleděl na Angel, a tak mohl starosti hodit za hlavu. Překvapivě se tolik netrápil ani ve chvíli, kdy spolu začali probírat možné prokletí, ačkoliv to bylo docela děsivé. "No počkej, to sem přeci jen tak plácl. Nevím, jestli může někdo někoho proklít... to je až moc šílený, ne?" utrousil s pokrčením ramen. Zase tolik nad čaroději a čarodějnicemi nepřemýšlel. Celou tu dobu si myslel, že je sám, ačkoliv si to moc neuměl vysvětlit. Ale nikdo jiný nebyl. Nikdy nikoho neviděl, až do toho dne, kdy k sobě, do polorozpadlé chatky, pozval Angel. Přitom o ní ve svých vizích nic neviděl. To bylo zvláštní. Asi něco takového měl předvídat. Nebo možná předvídal, ale nevěnoval tomu pozornost. "Asi se to jen tak nedovíš, je to na nic, já vim. Ale tak hlavní je, že máš bratra, to je furt blízkej člověk," pokrčil rameny. Jejího bratra neznal, věděl jen, že je nemocný, ale přesto tušil, že je to alespoň někdo, komu na Angel záleží.
"Po pálence se neslepne. Leda, že bys vypila něco hodně špatnýho, ale to tě spíš uspí na tak dlouho, abys někde zmrzla na ulici," poznamenal necitlivě a s uchechtnutím pokrčil rameny.
Nad zraněním už jen nakonec mávl rukou. Dostat se mu do toho mohlo dostat skutečně mnohé, zvláště když se neměl pořádně kde umýt. Ne, že by se o to staral. "Hele, todle mladý tělo něco vydrží,věř mi," zašklebil se dívčiným směrem. Pochopitelně, že vydrží. Pokud si vaše tělo na určité standardy zvyká už od kolébky, není divu, že vás nerozhází každý malý škrábanec.
"To bys měla až moc lehký!" křikl s úšklebkem a zakroutil hlavou, když mu Angel řekla, aby postál na místě. Pcha, to přeci nemohl udělat, když se náhle cítil tak pln energie!
Když ji pak srazil do sněhu, překvapivě se mu to povedlo hned, a tak se nahlas rozesmál a chystal se ze země sebrat sníh, kterým by ji posypal od hlavy k patě. Tu však koutkem oka spatřil pohyb a náhle ucítil stisk na své noze. Chvíli se bránil, než se mu to však na kluzkém zasněženém povrchu podsmeklo a on se poroučel k zemi, vedle Angel, která nezaváhala ani na vteřinu a brzy už byla na něm. "Pf!" odfrkl si a pobaveně se zasmál, načež vzhlédl k její tváři a znovu tak zatajil dech. Ze země k němu opět doléhala zima a chlad, ale to nevnímal. Hleděl vzhůru, před sebe, na rozzářenou tvář Angel lemovanou blonďatými prameny. Přitom mu úsměv na rtech trochu zmrzl, jakoby jej dohnal venkovní chlad. Jen tak vzhlížel k tváři Angie a prohlížel si ji, přičemž se mu hlavou motaly dost prazvláštní myšlenky. S dívkami tolik zkušeností neměl, a ve vážném vztahu také nikdy nebyl (jak by to taky vypadalo), přesto teď měl až nezvladatelné nutkání pozvednout tvář a dívku políbit, ať už byla z jakékoliv vrstvy. Prsty přitom pomalu zvedl, aby mohl zachytit několik blonďatých pramínků. Přitom cítil, jak mu srdce bije jako splašené. Dívčina slova k němu doléhala z veliké dálky, a tak když pozvedl hlavu, skoro ji nevnímal. Namísto toho, aby však dotáhl svůj plán do konce, mu na tváři přistála velká nadílka sněhu, což způsobilo jeho rychlý návrat do reality. Překvapeně zamrkal a rukou si rychle setřel sníh z tváře. "Hej, to bylo hnusný," zahučel nespokojeně a zpomaleně se začal hrabat ze země.

Podívá se na něj trochu starostlivě. "Mladé tělo, mladé tělo... Ale někdy u budeeš muset dát i odměnu, jak pěkně se o tebe stará!" Řekne dosti pobaveně, ale myslí to i vážně. V létě, až bude teplo, bude mít jistě spoustu příležitostí k tomu, aby svému tělu dal odpočinout.
Leží spokojeně na Gerym a vůbec jí to nepřijde divné. Přijde jí to jako přirozená reakce na to, že se jí ho podařilo po urputném boji shodit na zem. Sice ho pozoruje, ale je příliš zaměstnána sbíráním sněhu a mluvením, že jí ani nedojde, co chtěl vlastně udělat. Jistě by ji to rozrušilo, vyděsilo, ale zároveň by jí to přišlo určitě velmi roztomilé. Se smíchem obdaruje jeho obličej sněhem a zvedne se. Sleduje rozesmátě Geryho a na jeho poznámku o tom, že to bylo hnusné, má připravenou reakci. "Ale vždyť si říkal, že to kazí ten andílkovský výraz." Samozřejmě mluví o její předchozí legrácce, jestli jí krev na obličeji - která se jí při sněhové bitvě a pádu do sněhu stačila skoro všechna smýt a zůstaly po ní jen stopy - sluší a on jí opáčil, že to kazí ten nevinný výraz. "Takže teď už se Ti líbím, ne?" Pronese potěšeně a sleduje, jak pomalu se zvedá. Je pravda, že nemohla potlačit myšlenku, že mu to s těmi sněhovými vločkami ve vlasech sluší. Natočí hlavinku mírně na stranu a místo toho, aby se vydala na útěk k němu udělá několik opatrných kroků. Sehne se k němu a narovnává se společně s ním a přitom mluví. "Sice jsem nešika, ale teď si můžu připisovat jeden pořádný úspěch!" Řekne schválně přehnaně dramaticky a hledí mu do očí. Založí si ruce na prsou. Její kabát a celkově i sukně jsou pokryty bílým popraškem a na jejích zlatých pramenech vlasů se zabydlují sněhové vločky. "Dokázala jsem - byť jen na okamžik a díky pouhé náhodě - povalit veleznámého Geryho, který je jistě postrachm celého města!" Doufá, že se na ni nezlobí za to, že mu hodila sníh do obličeje. Stojí u něj celkem blízko, takže může bez problémů zvednout ruku a oprášit zbytek sněhu, který se usídlil v jeho vlasech. Trochu pobaveně si ho prohlíží a mírně k němu vzhlíží. Když jí jedna sněhová vločka přistane přímo na nos, tak se zasněně usměje. Chytne lehce jeho ruce do těch svých a pokud se jí nevytrhne, tak je drží otočeny dlaněmi vzhůru. Pokud se jí však vytrhne, tak tak dá pouze své dlaně. Nechá do nich napadat několik vloček. "Podívej na ty vločky..." Její úsměv možná připomíná nějakého snílka a leckdo by při pohledu do jejích očí mohl tvrdit, že je jako malé dítě. "Přemýšlel jsi někdy nad tím, jestli je vločkám zima? Nebo proč tají?" Ruce nechává stále ve stejné pozici a lehounce se usmívá. "Však si vezmi.." Dodá bez větší odmlky. "V mracích se jich určitě mačká velká spousta, ale každá vločka je jiná, tak si možná přes svou odlišnout nedokáží vybudovat žádné pouto." Nakonec uvolní jednu ruku a ukáže prstíkem na sněhovou vločku, která na dlani ještě nestačila roztát. "Třeba proto dopadají z nebes sem k nám a vybízejí ke hře! Chtějí si najít společníky." Vzhlédne Gerymu do tváře s úsměvem a přestane mluvit směrem ke sněhovým vločkám. "A když si ty společníky najdou, tak jsou šťastné a přeci se říká, že láska zahřívá... Cítí se milovány a proto postupně roztávají." Hledí mu do očí. Ačkoli by se mu to mohlo zdát jako nějaká metafora, tak ona to vážně bere pouze ohledně vloček. Usměvavě na Geryho hledí a dále povídá takovým mile zasněným hláskem. "Myslím si, že takhle to nějak funguje, protože... Ani jedna vločka není stejná a tak je to přece i v případě lidí! A ti také dokáží milovat a cítit emoce..." Tahle dívčina sice o lásce neví z osobních zkušeností vůbec nic, ale podle slov ostatních ji má za něco velmi pozitivního. "Třeba to tak někdy fungovalo... Nebo to je i teď, jen my nejsme schopni to vnímat." Nakloní hlavu opět mírně na stranu a mile se usmívá. Náhle jako by snad procitla z menšího tranzu. Rychle zamrká a pokud drží Geryho ruce stále ve svých dlaních, tak je okamžitě pustí a zabodne pohled trochu nesměle do jeho kabátu. "Šílené, já vím... Si teď o mně musíš myslet, že jsem moc divná." Kdyby se teď necítila tak v rozpacích, tak by snad i vzala sníh a pokusila se Geryho zase dostat, aby odlehčila atmosféru, ale neudělá to, protože ji to teď ani nenapadne.

Zprvu vypadalo, že soudce neocení nového strážce pořádku, ale posléze byl Shay překvapen jeho reakcí. Po podání rukou ho vyzve ke vstupu do domu, také vyjádřil svůj vztek na vraha, jenž způsobil jemu a pravděpodobně i celému Salemu takovou újmu. Jeho zášť chápal, hodil tedy za hlavu jeho brutální poznámky a doufal, že je ovlivněn touto ztrátou jen dočasně a nebude do soudního procesu vkládat osobní pocity. Až toho vraha chytí, a on věří, že to dokáže, bude požadovat spravedlivý soud. Tedy, takový jaký byl zvykem i v Anglii a očekával, že zde tomu nebude jinak. Při vstupu do domu sesadil svůj klobouk z hlavy a následoval onoho soudce. Jednou rukou si pod pláštěm zkontroloval, zda jsou jeho zbraně na svém místě. Byl to jen reflex. Reakce na nepříjemný pocit, který dostal při vstupu do domu. Reakce, která měla uspokojit jeho pocit bezpečí. Vejdou do salónku a poté se vysvleče i ze svého pláště, následně se usadí do křesla, jenž mu bylo nabídnuto. Plášť přehodil přes nohu a na něj položil svůj klobouk. "Věřím, že koláče budou výtečné, ale dám si pouze čaj. Děkuji." I přes lákavou nabídku zvážil jeho pohostinnost a rozhodl se pro skromnější oběť ze zásob pana soudce. Neočekával, že bude nový soudce kvalitním zdrojem informací, vzhledem k nepříliš dlouhé době strávené v tomhle městě. Rozhodl se, že hledání onoho vraha posadí na první místo. Jeho dopadení by mu mohlo zajistit stabilní a kvalitní kariéru. Nestrpí pocit, jenž mu vhání volné pobíhání vraha soudce v 'jeho' městě. Nuže k věci. Nevím, zda-li v tomto oboru máte praxi, či je to váš první post jako soudce, ale každopádně kvalita vaší práce bude záviset i na mně. Koho vám donesu, toho odsoudíte. Zjednodušeně. Snažil se, aby vyzněl upřímně, jelikož to myslel vážně. Zda-li spolu budeme vycházet je jen na nás. Já vás už od prvního momentu respektuji, a nechci zpochybnit vaši autoritu ani jakkoli rozšířit újmu, jenž máte na srdci. Pokud mám začít s pátráním po vrahovi vašeho otce, musím se bohužel zeptat na vše, co o této smutné události víte. Samozřejmě k němu dosud žádný respekt nechoval, zalhal. Respektuje jen ty, jenž si respekt zaslouží. Až se soudce prokáže, bude k němu zajistě vzhlížet. Pokud to dokáže. Potřeboval po soudci maximální spolupráci. Proto se rozhodl o menší lež, jenž bude pravděpodobně ku prospěchu jim oběma.

Sníh. Milovala jeho letmý chladivý dotek, zanechávaje drobnou kapičku v místech, kde život vločky zaniknul. Závěje, které se kupí kolem kotníků, rostou do výše, až látka dlouhé sukně ztěžkne a připomíná, že by bylo lepší si sednout ke krbu s praskajícím dřevem, šálkem dobrého čaje a pozorovat plameny, jak olizují polena. Na to však Sára pociťovala příliš silný strach a raději si zvolila druhou variantu - poskakování ve sněhu, hrátky a tanec, kdy se točila kolem dokola s hlavou zakloněnou, až hrozil pád rovnou do bílé měkké přikrývky. Pravda, několikrát se jí hlava zatočila takovým způsobem, že si tak tak uhlídala pád, který díky síle modliteb nebo hromadě štěstí skončil jen na kolenou a ne tak, aby poškodil drobné bříško rostoucí pod srdcem. Sukně z hrubé modrošedé látky, co už ke kolenům stihla pochytit tmavý a hlavně mokrý odstín, vyvyšovala jeho oblost a dokazovala, že rusovlasá čarodějka je v očekávání. Že by jí to vadilo? Že by jí to třeba jen trošku donutilo chovat se slušně a spořádaně, chodit pomalu, rozhlížet se na všechny strany, když si to z lesa od svého domku zamířila do centra Salemu, kudy se sem tam prohnal povoz s kočím choulícím se na kozlíku, aby byl co nejrychleji doma v teple? Ne. Pořád to byla Sára, ač trochu rozumná a soběstačná, stále však naivní snílek, který vidí svět lepší než ve skutečnosti je.
S pokrývkami přitisknutými k hrudníku a veselým zamáváním právě odchází od svých rodičů, kteří nejistě pomlaskávali nad změnou stavu své jediné dcery. Kdo by také nehudroval, když jeho jediný potomek je v očekávání a bez muže k tomu? Žije v lese v malém domku a lidé si k ní chodí pro lektvary lásky i masti pro uzdravení? Několikrát byla přemlouvána, ať se vrátí domů ale zrzavá Sára pokaždé odmítavě zavrtěla hlavou s nesouhlasným postojem, že je přece už dost velká na to, aby se o sebe a maličké postarala i bez pomoci muže. Pravda, někdy už začínala být potřeba - třeba když se tahá s vědry vody a záda už začínají pobolívat. Někdy dokonce mívala pocit, že jí někdo sleduje zpoza stromů, ale nikdy nikoho neobjevila.
Rychlé kroky střídá hopsání, s nímž si povyskočí tak, jak jí to drobné tělíčko ochraňující malý plod dovolí, šťastný úsměv na rtech spolu s broukáním. Oči sledují nebe a jednotlivé vločky spadající postupně do vlasů, div nevytvoří jemný závoj pro nevěstu. Jedna ručka se natáhne dopředu, nedávaje pozor na cestu. Zvuk blížícího se povozu nestihne zaregistrovat, klapot kopyt tišší udupaný sníh, co už nekřupe pod těžkou koňskou vahou. Kodrcání? To též ignoruje, zdá se příliš daleko. Proč? Protože Sára touží zachytit jednu z těch vloček, z těch známek nelítostné zimy, která se zdá krásná díky této drobnosti.

V očích Theodora příroda není nikdy krásnější než právě v zimním období. Vše se skryje po vrstvou sněhové pokrývky a poklidně spí, dokud si zima nepodá ruku s jarem. Svět se jeví o něco klidnější, pomalejší, jak se lidé i zvířata s obtížemi vypořádají s neposlušným sněhem pod nohama. Ve svých časech se všem těm karambolům v ulicích dokázal od srdce zasmát, přestože by to matka neviděla ráda. Dnes si však neohrabaného počínání ostatních jen sotva všimne. Jeho pozornost patří čistě zimní atmosféře klidu a míru. Snad právě tohle potřeboval po dlouhém výcviku; obyčejnou procházku městem, dýchat ten ostrý, chladný vzduch, který ho po delší době venku začíná pálit v dýchacích cestách. Ani to jej ale netrápí. Vůči nachlazení a zimnímu prostydnutí má snad od nepaměti jakousi vyšší toleranci.
Pokračuje dál ulicí, dávajíc si sám dobrý pozor, aby ho nohy na nestabilním povrchu nezradily, a s tichou zvědavostí sleduje tepající život kolem sebe. Tváře Salemu mu stále připadají cizí, avšak tu a tam se stane, že některá z nich na něj pokývne v pozdravu, což se nezdráhá opětovat. Jeho přísný výraz spolu s podezíravostí nechal dnes odpočinout za zavřenými dvěřmi jeho nového domova ve snaze poznat onu novou domovinu o něco lépe. V místní nalévárně už sice měl tu čest se jakýmsi způsobem začlenit, nicméně by jen nerad začal budovat první dojem na základech alkoholismu. K tomu zkrátka nebyl vychovaný. Vločky se tu a tam pokouší jeho pozorování okolí zmařit přistáním na řasách; nepříjemné a rozčilující, jestli má být upřímný. Při dalším spadlé vločce, tentokrát přímo do oka, už se značnou nevolí ve tváři zavře oči a nasupeně zabrousí prsty schovanými v teplých rukavích po tváři, aby se dotěrného sněhu zbavil. Několikrát zamrká, shledávajíc výsledek uspokojivým, a pokračuje dál ve své bohulibé činnosti. Salem sice není nijak zajímavé místo na první pohled, ale právě pečlivější pozorovatel si najde ony drobné detaily, na kterých poté mysl dokáže stavět kapánek odlišný názor.
Jako například postava ženy, která se snad několik metrů, dál než aby se mohl natáhnout a zkusit se dotknout, pohybuje v nápadně nepřítomném duchu, s hlavou nejspíš někde daleko v oblacích. Vidí, jak se její tvář zvedne nepatrně výš, a jemu se naskytne pohled na její bezstarostný výraz. Lhal by, kdyby tvrdil, že je mu dívka, či snad žena - není si jistý, povědomá. To se však stává , pakliže jste nový přivandrovalec a nevyhledáváte právě společnost. Snad je to její výraz naprosto oproštěný od reality kolem, co ho donutí zastavit a na mizivý okamžik sledovat, jak někdo dokáže být tak perfektně bezstarostný. Se zvukem blížících se koňských kopyt je však vrácen zpět na zem a v očích mu při trajektorii vozu zableskne strach. Ona opravdu vůbec neregistruje dění kolem sebe! V momentě mu prolétne hlavou, jestli dívka třeba není hluchá. V jednom okamžiku tedy stojí s očima navrch hlavy, ale v dalším už přiskočí k dívce, kterou popadne pevně za paže a předtím, než se vozkovi povede napáchat škody, dívku prudkým pohybem smekne stranou, pryč z cesty blížícího se nebezpečí. Tmavé oči těkají po její tváři, zatímco jeho čelo a obočí uvítá již známé rysy obav a neklidu. "Jste v pořádku?!" Jakmile jsou mimo zasněženou cestu, dívku opět pustí, téměř až příliš křečovitě, uvědomujíc si, že ji nechytil zrovna dvakrát jemně, jak by se nejspíš slušelo na někoho tak křehkého vzezření. Nemluvě o tom, že popadl někoho docela cizího. Tam, odkud pochází, by na to jistě nejeden kolemjdoucí hleděl minimálně s nesouhlasným mumláním pod vousy.

Ticho, klid a mír. Mysl odplouvá pryč od všech těch pokrytců, kteří tak rádi ukazují prstem na mladé dívky a oslovují je jako čarodějnice. Pryč od zlověstného šepotu nesoucího se ulicemi Salemu pokaždé, když staré klevetnice potkají příbuznou skrze sňatek, vyměňujíce si poznámky o skutcích dávno minulých, hrůzách napáchaných lidskou rukou. Nešlo si nevzpomenout na všechny ty nevinné duše, co zhořely na hranicích v plamenech žáru, od něhož odvracela oči. Pláč matek, příbuzných i samotných obětí, když je vedli na šibenici po schůdkách, krk obmotaný konopným lanem, na jehož konci se zhouply bez naděje na získání pevné půdy pod nohama. Snad právě tyto dny, ač kruté a nelítostné ke starcům, ženám a dětem, byly o tolik výjimečnější, neboť se nezdálo, že by brzo vzplála hranice pokrytá lidskými ostatky. Nebo že by šibeniční strom vítal pocestné s dalšími ozdobami v podobě umrlců na svých větvích. Takový klid. Taková krása. Takové ticho...
To ticho, které se až v poslední chvíli změní na vozkův křik a hlasité "Hou, hou, hou!", jímž chce koně ukočírovat přes srážkou s osobou, která zapomněla na dění kolem. Do modrozelených očí se vklíní strach, co je rozvinut v hluboký šok, když se náhle z místa stání ocitne o kus dál způsobem, který se jeví jako naprosto nevybíravý. Zem pod nohama klouže, půda je namrzlá a záludně se skrývá pod tenkou vrstvou sněhu, číhaje na toho, kdo se odváží vstoupit. Nohy podjedou a rusovlasá apatykářka se v první chvíli zachytí toho, co je poblíž a co se zdá, že poskytuje jistou oporu - muže. Muže, jenž jí chytil a strhnul sebou do bezpečí před ostrými kopyty a těžkými koly dročky, co už míří pryč i s kočím a jeho hlasitými nadávkami na adresu těhotné ženy. Prsty se zarývají do paží v křečovitém stisku, vyděšená kukadla hlídají zeminu pod nohama, dokud neudrží alespoň částečně balanc. Dost na to, aby mohla vzhlédnout a střetnout se s pohledem tmavých očí, tolik starostlivých vůči cizince, za kterou by se možná ohlédl jen díky rusé záplavě kudrlin spadajících na záda, nijak svázaných pod čepcem, jak by se dalo čekat.
V první chvíli? Ne, slova nepřijdou. Jen okukování toho, kdo zachránil dívce život, aniž by byla schopna otevřít pusu a vysypat ze sebe jedno prosté slůvko poděkování. Pouhého přikývnutí se záhadnému muži dostane než se hrdlo konečně rozhodne pomoci své majitelce a samým zajíknutím odpovědět. "A-a-ano! J-jsem... aspoň... Myslím..." Šok stále držel srdce u kvapného tempa, tlukot srdce vnímala i konečky prstů stále zarytých do cizincových paží. "Ach, o-omlouvám se, nechtěla jsem-..." Tíha ruček se náhle z jeho paží ztratí stejně rychle, jako by dotek pálil a Sára si až teprve nyní uvědomuje, že si je měla udržovat více v teple. Rudé dlaně i konečky prstů dokazovaly, jaký mráz venku vane, zatímco bělostný hřbet už hlásil nedokrvení. "Děkuji." Chvíli ticha vystřídá jen o málo hlasitější poděkování, pouhé špitnutí jeho směrem, zatímco si Sára snaží na ramenou udržet pléd z teplé látky a chránit si tak paže, které pomalu ale jistě promrzají. "Ne-neublížila jsem vám? Nechtěla jsem, opravdu!" Krůček blíž s úmyslem dokázat mu, že není taková, jak se o ní povídá, ačkoliv čarodějkou zůstane. Jenže to už noha opět podjede a Sára skončí přesně tam, kde celé tohle neštěstí začalo - u vojáka, do jehož paží opětovně zarývá prsty.

Když se ráno, ještě před rozedněním, soukal s rozmrzelým mrmláním z vyhřáté postele a připravoval se na další den, stejně chladný a neosobní jako každý předchozí, sotva by si uměl představit situaci, v níž se svým instinktivním počinem ocitl. Náhle mu ani nepřipadá, že by bylo chladno. Tělo mu ovládl na krátkou chvíli příliv adrenalinu, kdy ze strachu o neznámou dívku zapomněl na svět kolem téměř jako ona předtím. Až nyní zjišťuje, že dívka má spíše blíže k mladé ženě. Jeho mužské, blaženě ignorantské mysli na první pohled unikl její požehnaný stav. O to více ho znovu sevře strach o její zdraví, jež ještě pár momentů předtím ohrožoval nyní mizící vozka. Nadávky se sotva snažil nechat si pro sebe, čímž si od Theodora vysloužil značně nevraživé loupnutí očima, a možná by byl schopen zajít i dál, kdyby nebylo vystrašené ženy stojící před ním.
Povšimne si jejího váhání s odpovědí, které rozdmýchá novou vlnu obav. Jeden by si řekl, že muž jeho věku by neměl mít mnoho důvodů pro stopy po starostech ve tváři. Ta Theodorova je ovšem vlivem událostí jeho současného života mnohem více zvyklá na mračení, než aby se mohla alespoň v prchavých momentech rozzářit sebemenším úsměvem. Při pohledu na něj si asi jen ztěží představíte, že má v repertoáru cokoliv jiného, než pragmatickou zasmušilost.
Pečlivě sleduje její tvář, hledajíc po stopách fyzické bolesti. Lidé jsou koneckonců schopní říci jedno a myslet si druhé. Nebylo by to poprvé a nebylo by to naposledy, kdy by se někdo snažil zlehčovat situaci. "To rád slyším." Její váhavé dodatky mu mnoho klidu nedodají. "Nejsem sice expert na zdejší instituce, ale mohl bych vás odvést k nejbližšímu lékaři, pokud..." Šálí ho jeho vlastní uši? U všech...ona se mu ještě začne omlouvat! Setkal se se spoustou odlišných lidí, ale ještě zde nenarazil na někoho tolik..slušného. Ano. Slušného a vyděšeného z toho, že mu někdo přiskočil na pomoc. Slušnost zde hledal od příchodu, a až na několik drobných závanů v řadách jeho bratrů ve zbrani, je toto rusovlasé, plaché stvoření první vlaštovkou. Vehementně zavrtí hlavou, jako by horlivostí gesta dokázal smazat její zbytečnou omluvu. Oči mu přitom sklouznou k její drobným rukám při pohybu, jímž se snaží trpící prsty rukou alespoň trochu zahřát. "To nestojí za řeč. Ale..měla by jste nosit rukavice." Utrousí téměř bezmyšlenkovitě, co mu přišlo na jazyk.
Pohledy zvědavých kolemjdoucích, kteří se měli po incidentu už dávno rozejít po svých, ho pálí po celém těle. Nemá rád nevítanou pozornost, dvojnásob když jde o situaci takhle nečekanou. Začne ho svědit za krkem, jako pokaždé, kdy se o jeho pozornost pokouší nervozita, a tak jednou rukou uleví rychlým podrbáním skrz límec kabátu. "Nic se nestalo. Hej...opravdu, nic se nestalo. Hm?" Narovná ramena, získávajíc svou plnou výšku, díky níž nad ní o něco vyčnívá, ve snaze podpořit jeho tvrzení. To už ji má zpět v jeho náruči, přestože to bylo teď o něco nemotornější. Tak tak ji stačí zachytit, než se mu sesune k nohám. Skončí tak oba v přikrčené pozici, z níž je musí vytáhnout svou silou. Není nijak těžkým břemenem, takže jeho hrdinský čin vypadá o to snadnější. "Uff! Opatrně." Tvář je sice stále vážná, nicméně v jeho očích zazáří pobavení. "Může to klouzat." Prohodí o něco uvolněnějším tónem, uvádějíc je zpět do vzpřímené pozice.
Po ujištění, že se mu žena nechystá odporoučet do třetice k zemi, si rychle stáhne kožené rukavice a s mírným pokývnutím jí je nabídne. "Není to vaše velikost, ale zaručeně vám bude tepleji." Co by to byl za Angličana, kdyby dámě v nouzi nepomohl? Jeho matka by se musela otáčet v hrobě. Alespoň dokud ji nedopraví buďto k lékaři či kamkoliv se chystala před jejich nečekaným setkáním, zůstanou její zkřehlé prsty v teple.

"Nic mi není, opravdu!" Vyhrknutí si najde cestičku skrze rty, aniž by byla jakákoliv šance ho zastavit byť jen v půlce počinu. Tváře růžoví pod dotekem mrazu stejně jako uši skryté pod záplavou zrzavých kučer. I rty získaly silnější nádech rudého odstínu, snad za to může tendence si ten spodní neustále okusovat. Starost se usadí ve velkých očích, představa toho, že by musela vyhodit peníze za lékařskou práci je příliš děsivá, neboť si stejně jako většina místních momentálně nemůže dovolit utrácet zbytečně i za něco tak důležitého jako je návštěva doktora se zraněním. "Jsem-jsem apatykářka, postarám se o sebe. Vážně, nic to není, jen... Jen jsem nedávala pozor, nic víc. A ty jsi mě zachránil. Vidíš? Jsem... živá a zdravá a stojím na svých nohách." Sice s menší pomocí z Theodorovy strany, ale to už je snadno přehlédnutelný detail, který nechá viset ve vzduchu. Koutky se zvednou v úsměvu, jak se šok pomalu vytrácí z těla a nahrazuje ho opět ta čirá energie, kterou se může chlubit právě Sára. Kdo ji zná, už by v ní viděl to veselé dítko, které připomínala svým jednáním i způsobem, jakým hovoří s ostatními - místo vykání hrdině tyká, aniž by si jedinkrát uvědomila, jaká hloupost a neúcta to může být. Přátelskost jí nikdo ukrást nemůže, stejně tak i způsob, jakým se prezentuje mezi ostatními. "Ale neublížila jsem spíš já tobě?" Starostlivý výraz se zmocní jemných rysů tváře, modrozelená kukadla kontrolují jeho tvář než ji uvězní dlaněmi. A naprosto nevybíravě ho začne kontrolovat, zda mu díky tomu mírnému zasnění nepřibyla jizva, modřina, naraženina nebo třeba jen oděrka. Obličej se zdá býti v pořádku, ačkoliv sotva může říci, jak chlapec vypadal předtím. Tělo halí oblečení ale z postoje by se dalo soudit, že mu nohy nic nezlámalo ani nezpřeráželo, neuseklo, neurvalo a stejně tak je tomu s rukama. "Mhmm, zdáš se taky v pořádku. To je dobře, byla bych nerada, kdyby se ti něco stalo kvůli mně. Nebo kvůli někomu jinému! Ne-nepřeju ti žádné neštěstí, opravdu ne." Horlivá slůvka si najdou cestu skrze zmrzlé rty v překotné touze mladíka ujistit, že není vůbec zlá a zákeřná.
Zmatený pohled klesne na nabízené rukavice a stane se ještě zmatenějším. Vypadají... Nu, přinejmenším draze. Tak draze, že by si je Sára nemohla dovolit ani kdyby prodala desítky šátků. Instinkt velí skrýt ruce pod pléd a nedovolit tak muži, aby jí zmrzlé tlapky okukoval, oči uhnou na stranu ale hned se vrátí zpět k tváři neznámého zachránce. "Jsem v pořádku. A domů to mám kousek, nezmrznu. To ty by sis je měl nechat, ať můžeš zachránit více žen a dívek. Zmrzlé ruce by jim jistě přivodily šok." Neodolá a jedním prstíčkem mávajícím ve vzduchu si dovolí mládence napomenout. Hned však ručku zase schová zpátky do bezpečí pod pléd. Poznámka o klouzání? Ta dokáže vyvolat tichý smích i rozpustilé potřesení hlavou. "Ráda se kloužu." Jen někdy zapomíná, že už se neklouže sama ale s někým, koho chrání pod srdcem. "Akorát teď je to trochu problém. Ale to nevadí, když mám někoho takového po boku jako jsi ty." Široký úsměv rozzáří tvářičku, až připomíná malé dítě, co tahá staršího bratra na bruslení k jezeru s vidinou hodin zábavy. "A-ale nemyslím to tak, jak to vyznělo. Neznáme se a cokoliv... Uhm... Jsem Sára. Tedy Sarah, ale většina mi říká jenom Sáro." Jedna packa je přeci jen vysvobozena, aby ji se vší slušností podala mladíkovi při představení. "A jestli mi teď zkusíš nasadit tu rukavici, tak se budu zlobit." Možná jen chvilku ale přesto bude. Celých... Ano, nejspíš jen pět vteřin.
"Umm... Neměla bych tě zdržovat, jistě spěcháš do tepla... Tak... já půjdu. Těšilo mě a ještě jednou moc děkuji." Už se otáčí, když tu jí padne pohled na látky, jež upustila díky náhlému čapnutí za paži. Stále složené, snad jen trochu provlhlé leží na sněhové pokrývce a Sára se pro ně shýbá jako by jí vůbec netrápil fakt, že je těhotná. Což se však ukáže jako opravdu záludná překážka. Nakonec si zkusí i kleknout, natahujíce ruce tak, aby po látkách chňapla. A v další chvíli přistála zadkem ve sněhu a rovnou zapadla do té největší závěje.

"Dobrá, dobrá." Zdvihne mírně ruce v gestu ústupu. Nechat ženu vyhrát v jakékoli při se naučil už dávno, přestože ho ještě stále pokouší chuť argumentovat zpět. Na pochopení ženského uvažování měl několik let s Colete, která měla rovněž svojí hlavu a umíněnost jí nedovolovala Theodora první měsíce poslouchat. Jak to ale tehdy vlastně bylo si jen těžko vybavuje. Na jejich začátku vzpomíná s hořko-sladkou pachutí. Koneckonců to byl tehdy on, kdo potřeboval pomoc poté, co se mu efektivně zhroutil jeden z pilířů jeho mladého života.
Nyní je však v Salemu, daleko od jeho ponuré minulosti, na kterou při pohledu na rozkošně nešikovnou mladou ženu jen stěží zbývá čas či pozornost. "Ah-aha. Hmm, tak to mi nezbývá, než ti věřit." Ačkoliv jej stále popichují pochyby o jejím stavu, nechá starosti spadnout ze svých ramen. Ostatně, co on ví o medicíně. Tak tak si je schopen obvázat zranění, navzdory veškeré snaze z Terrencovi strany jej něčemu přiučit. Na študovanější procedury zkrátka nemá hlavu. "Uh, ne, já jsem naprosto v pořádku." Nestihne to pomalu ani doříct a jeho tvář je v jejím područí. Chlad z jejího doteku spolu s faktem, že se ho dotýká žena, jeho tělo zaplaví směsí pocitů a emocí, které na povrch vybublají v podobě viditelného otřesení. Není to tak, jak by se mohlo zdát. Jen zkrátka není zvyklý na dotek někoho jiného, což v jeho hlavě nastolí bezpráví a chaos. "Skutečně jsem v pořádku." Pomůže jí opatrně sundat prsty opět dolů a vymanit svou tvář z matoucí invaze. Na rtech mu tou dobou již cuká koutek v pobavení, ačkoliv je krajně zmatený, nepříjemně vzdálen od jeho pohodlné bubliny samoty. Její slova přijme téměř s šokem. Nechápe, co její nenadálou úskočnou reakci vyvolalo, přestože má určitá podezření. Stále si ještě nemůže zvyknout, kde je a co se o místních obyvatelkách traduje. Zachovává si stále určitý zdraví skepticismus. "Samozřejmě..Proč bych si-" Jeden pohled na poslední pár zvědavců stojící opodál mu vnukne děsivou myšlenku. Bojí se to i pomyslet. Nevěřícně si mladou ženu prohlédne, než nepříjemný stín pochyb zažene rychlým zavrtěním hlavy. Ne, on není z těch, kteří budují na předsudcích. Přesto se ale jeho předchozí tok myšlenek otiskne do jeho mluvy. "V pořádku, ano. Ehm, tedy, jak je libo." Cítí se skoro trapně, když se přistihne ve svém momentě společenského zmatení. Dopomůže si odkašláním. Vzhledem k zimě a pobytu venku to v jeho očích nevypadá nijak podezřele. "Doufejme, že žádného dalšího zachraňování nebude potřeba." Bezmyšlenkovitě stále drží rukavice nabídnuté. Chlad mu v seznamu priorit nyní nepřipadá jako jedním z horkých kandidátů o jeho bezmeznou pozornost. Její vystupování je takřka odzbrojující. Bezprostřednost i lehkost, s jakou s ním hovoří, ho zanechává hledajícího pro náležitou odpověď dobrých několik úderů srdce. "Tedy.." Uchechtnutí, pěkně od plic, jako měl ve zvyku, když Daniel vyvedl nějakou dětskou lumpárnu, skoro ani nevnímá. "Neboj se. Chápu, jak to myslíš." Odvětí přátelským tónem. Až záhy mu dochází, že se plynule přesunuli k tykání, aniž by to zaregistroval. Jeho ztráta kontroly nad situací se mu začíná líbit méně a méně. "Ahoj tedy-Sáro, já jsem Theodor." Potřese si s ní rukou, zanechávajíc ty zpropadené rukavice stále v dosahu. Staré zvyky se přeci jen těžko opouštějí. "Jen pokud si to dáma bude přát." Odpoví na její komickou hrozbu po svém a pokusí se na ní mrknout. Pokusí je správné slovo. Z nějakého důvodu jeho laškovná mrknutí pokaždé skončí jak krkolomné zavření očí, téměř jako by se snažil zbavit dotěrného smítka, co mu tam spadlo. Nebo těch zpropadených vloček, které měl na starost předtím.
"Počkej!" Prázdno. V hlavě pusto a prázdno, a on se jen marně snaží najít ta správná slova nebo důvod, proč ji vlastně zkouší zastavit. "Vzhledem k našemu setkání..mohl bych tě doprovodit? Neodpustil bych si, kdybych tě teď nechal jít a později zjistil, že si se stala obětí jiného vozky." Ve snaze vyznít nenuceně podpoří svou nabídku tím stejným polovičním úsměvem. Na oba koutky má ještě velké rezervy radosti, než aby s ním plýtval takto v ulicích a před nevítanými zraky.
Naštěstí, nebo naneštěstí, vyšší síly zaregistrují jeho upřímnou touhu zůstat v její přítomnosti o něco déle, ač by rozhodně neměl, a on jen s hrůzou sleduje z první řady, jak se milá Sára odporoučí do kupy sněhu. Pochopitelně se ihned dá do napravení vzniklého karambolu, rukavice ledabyle zastrčené v kapse kabátu. "Ráda se kloužeš, hm?" Pomůže jí se zvednout a naprosto automaticky se snaží očistit sníh z jejího oděvu. Samozřejmě pouze v místech, která jsou společensky přijatelná. "Doufám, že si se nechystala odporovat mé nabídce. Protože po tomhle velepádu tě jít samotnou nenechám." Obočí mu poskočí, tentokrát směrem nahoru, pod tíhou pobavení hrajícího prim.

Jedno zmatené mrknutí vystřídá druhé a hned na to i třetí, jak se Sára snaží rozlousknout poznámku o dámě. Tu je pohled stočen doleva, tu doprava než se mladá žena ohlédne i za sebe, kde se nachází akorát stavení zapadané pod vrstvou sněhu a několika vražednými rampouchy přimrzlými k okraji střechy. Žádnou dámu zachumlanou v drahých látkách, kožešinách a doprovodu některého ze sluhů však nevidí. "To myslíš mě?" Šok se vkrade do tónu hlasu, s nímž Sára vypustí nazdařbůh poznámku do větru jako dcera, které je nakázána svatba s o dvacet let starším mužem. Výraz tváře mluví za sebe - s takovým označením u sebe vůbec nepočítala, nepočítá a do budoucna počítat ani nebude, jak tvrdí i horlivé vrcení hlavou ze strany na stranu, až se několik vlnek připlete do úst, chycených o čerstvě olíznuté rty. "Ale já nejsem dáma, kdepak." Smích zazní zvesela, vibrujíc hrdlem i hrudníkem, jak se drobná, přesto vysoká dívka začne hihňat nad takovou představou. "Nemám drahé šaty ani koně, o služebnictvu nemluvě. Do vlasů si zapletu možná tak větvičky, rozhodně ne spony zdobené drahým kamením." Rty se pokouší stisknout do úzké linky, koutky nadále pocukávají v tlumeném smíchu, co se nadále snaží potlačit, avšak bezvýsledně. "Já jsem jenom holka od hrnčíře, nic víc. Prostě... Sára. Dělám mastičky, sbírám bylinky, pomáhám těm, kteří si nemohou dovolit doktora. A zamilovaným dívkám." Tichý dodatek je sotva slyšitelný z promrzlých rtů, váhavý a nejistý. Nikdy se netajila tím, co dělá, i když se pořádaly hony na čarodějnice - nikomu neublížila. Žila daleko od centra dění a v lese jí nikdo neobtěžoval. Snad jen někteří pocestní, co zbloudili a ztratili cestu, těm dokázala pomoci, podala jim ruku a poslala je dál. "A barvím. Příležitostně. Šátky a látky, když někdo chce." Její druhá obživa, s níž jednou za čas vyrazila do Salemu, někdy i mimo něj, aby si trochu přivydělala. V zimě? Ne, bylo nemožné rozložit čerstvě zbarvené sukno na mýtině, leda by toužila po zbarveném sněhu.
"Vidíš? Obyčejná holka. Žádná dáma." Zdálo se však, že si z toho nic nedělá, neláme si hlavu nad možností lepšího života, který by jí beztak nesedl. Nikdy neměla dvakrát vybrané chování a příjemnější bylo lítat mezi stromy, honit se za světluškami a motýly než sedět doma u vyšívání nebo si číst. Do tváře se vlije růž, když je zastavena hlasitým zvoláním, po němž se sama ohlédne, sledujíc Theodora při nabídce svého doprovodu. Sotva je to chladem, spíše vzpomínkou na poslední mužské návštěvy, z nichž jedna nepůsobila dvakrát ukázkově. Ostatně ani ta druhá by se nedala zapsat do kroniky svou řádností. "Ale já bydlím v lese. Nebudeš se bát?" Skoro nikdo do jeho útrob nevkročil, ačkoliv Sára žila při jeho okraji, kde se temnota nesvažovala do poplašeného bušení srdce a nenutila člověka dýchat tišeji.
Ale možná je dobře že se nabídl, neboť klouzání si za dnešek užila více než dost. Poslední pád na zem nemá dlouhé trvání a jen díky potohovému zákroku se brzy ocitne na vlastních nohách. "Já za to nemůžu! Občas... zapomínám. Je to nezvyk. Ale příjemný nezvyk." Do očí se vloudí zasnění, sotva pohádkově šťastně. Žádný princ na ni doma nečeká stejně jako žádný zámek an půlka království. Jen malý srub, útulný a její. "Dobrá. Ale v tom případě... Zůstaneš na čaj. A slibuju, že nádobí opláchnu opravdu pečlivě. Přísahám!" Sotva může chápat, co ji k tomu vede. Kdyby tušil, pak by bylo jasné, co vedlo k tomu bříšku skrývajícím se pod ztěžklou látkou sukně.

Její slova jej opět donutila se zasmát, přičemž si prsty položil na hruď a okázale pohodil hlavou. "Myslim si, že takovýho luxusu se mu jen tak nedostane," prohodil pobaveně svou poznámku,než zběžně přelétl popálené prsty. Kůže byla na dlaních lehce zarudlá, až bílá a první puchýř se už pomalu dral na světlo světa. Přesto mladého chlapce ani na vteřinku netrápilo pomyšlení na možné infekce, neboť o takovém slovu ve svém životě ani jednou neslyšel. A tak jej to nemělo proč trápit. Slýchal o válečných zranění a viděl zranění způsobená nemocemi, ale tohle... to byly jen puchýře. "Ale až se jednou stanu třeba králem, tak pak... to vezmu z druhý strany a budu si škodit přemírou jídla, dobrýho vína, a tak," ušklíbl se a pohodil hlavou. Myslel to smrtelně vážně, ačkoliv možnost, že by se kdy stal králem, byla snad ještě menší, než nulová.
Prsty si pak přejel po tváři, aby z ní setřásl i zbytky sněhové nadílky, zatímco si uvědomoval, co se chystal udělat, a co by se málem stalo. Ani netušil, jestli ho to rozveselilo nebo ne. Bylo to zvláštní. Nemohla ho k tomu nějak donutit? Ale to mu nepřišlo logické. Spíše se asi ozvalo... možná volání přírody, ačkoliv ta teď podřimovala. Stejně mu ale přišlo směšné, že na něco takového vůbec pomýšlel. Že jej něco takového vůbec napadlo. "Jo, to teda kazí!" postěžoval si chvíli poté, co zbavil svůj obličej sněhu. Přesto však cítil, jak jej kůže na tváři pálí, za což mohl zřejmě i pofukující ledový vítr, který se proháněl kolem, a jak vnikal do střechy, tak zpíval svou hymnu. Jak se zvedal, obrátil svůj zrak ke své společnosti a na rtech se mu opět objevil ten lišácký úsměv. "No jo, nejseš zas tak špatná kost," poznamenal po svém a zachechtal se. Skládat poklony mu fakt nešlo, ale pokud mohl zůstat při svém? Vše bylo rázem lehčí. Nad jejími slovy se zachechtal a zakroutil hlavou. "Postrach tohohle města je místní inkvizice a rádoby strážce zákona," poznamenal ještě a hlavu na chvíli pozvedl k šedému nebi, ze kterého se stále v určitých intervalech snášel další a další bílý poprašek. Miliony tančících vloček, které se snášely k zemi a znesnadňovaly život spoustě lidem, kteří museli mrznout na ulici. V očích se mu přitom zablýsklo, když se opět zadíval na Angel. Už se začal opět dávat do klidu, když tu k němu Angel vztáhla ruku a její prsty začaly bloudit jeho vlasy, ve snaze z nich smést všechen ten sníh, kterého se tam jistě chytilo mnoho. Své ruce pak ochotně pozvedl a nechal je v rukách Angel, zatímco těkal mezi svými dlaněmi a její tváří. "Myslim, že zima jim není, protože jen v zimě můžou bejt. Ale teplo je pro ně nepříjemný, a tak roztávaj," opáčil jednoduše, aniž by se snažil o nějaký filosofický obrat. Bral to prakticky, tak jak to vídal celičký život, a tak se tak nějak vyjadřovat obdobně jako Angee. "Ale nevim, jestli je to zrovna láska. Třeba je jich hodně, nemaj na výběr, a tak přepadnou. A my je tu ničíme. To je teprv zlý, co?" zasmál se a sám si vzpomněl na jejich nedávný rozhovor o tom, jestli je dobré být zlý nebo dobrý. Takovou pravdu by jistě nevydýchala, zvláště se svou náturou, a tak se zašklebil. "Není to šílený, prostě jim vymejšlím příběh, to je... zajímavý. Asi by mě to při pohledu na ně ani nenapadlo, víš?" ruce zase spustil, ačkoliv mu to všechno v hlavě pořád tak nějak šrotovalo. Proto pozvedl hlavu a opět slečnu vyhledal svým zkoumavým a zvědavým pohledem, ve kterém však bylo něco víc - byla tam i určitá drzost, se kterou jednal po celou dobu. "Ale možná bych si zasloužil... něco za tu sněhovou nálož. Hm? Jako takovou omluvu," promluvil klidně a poměrně rozvážně, načež sám naklonil hlavu ke straně. Chvíli dívku nechal tápat, než pozvedl jednu ze svých rukou a prsty si poklepal na tvář. Jasně, taky mu s klidem mohla přilétnout facka, ale facka od holky bylo pořád příjemnější než pěst od někoho staršího.

"No ano, tebe." Přitaká, přestože stopu odporu vůči jeho předchozí laškovné poznámce vidí na sto honů. V pravdě, nenapadlo ho se pozastavit nad zvolenými slovy. Nikdy žádnou oslovenou takové titulování neurazilo. Její reakce je však o něco klidnější. Theodor chápe, proč by se chtěla dát do smíchu, ovšem zároveň ho to mate. Od malička byl veden k respektování žen, ne jejich srážení. Že by ale nemusel být jedním z mnoha, to se mu připouští jen s těžkým srdcem. Okolní zájem ostatně nasvědčoval méně přívětivé skutečnosti. Její slova si vyslechne, nechávajíc jí prostor se vyjádřit, a nepřímo si tak vyslouží něco málo informací o rusovlasé Sáře. Divoká barva jejích vlasů co chvíli usurpuje pozornost, kterou se snaží věnovat její slovům spíše než jejímu vzezření. Tichý dodatek o pomoci zamilovaným dívkám naprosto přehlédne, snad možná až příliš soustředěný na pohyb jejích rtů a mimiku v obličeji, když u sebe stojí tak blízko. Jemné rysy mu připomínají jinou mladou ženu, také matku, ovšem ta už dávno dítě nenosila pod srdcem, přestože uvnitř ano. Může se jen domnívat, že si jsou..byly by stejně staré.
"Každá žena by měla být respektována jako dáma." Matčina slova mu znějí v uších jako by to bylo včera, kdy mu hubovala za jeho klukovské počínání vůči vrstevnicím. Ať už to byly bodláky ve vlasech či hroudy bláta na nedělních šatech, matka jeho drobné prohřešky netolerovala s lehkým srdcem. Několikrát rychle zamrká, zbavujíc se tak dalšího útoku vloček, které se na řasách pouze velmi líně rozpouštějí. Řekl bych, že na strach mě neužije. Spíš se bojím, abych tě po cestě někde neztratil v další kupě sněhu. Neodpustí si jedno poslední popíchnutí. Co ale někdo jako ty dělá u lesa? Snad ne sama. Prohlédne si Sáru znovu od hlavy k patě s drobným podezřením. Velice těžko si představuje někoho jako je Sára samotného v lese, ve tmě, ve sněhu, potýkající se s jejím životním údělem úplně bez nikoho. Ostatně podle všeho je těhotná a takové ženy alespoň v jeho očích nežijí samy, byť by se otec vypařila jako mlha nad ránem.
"Hlavně opatrně, aby si sobě nebo tomu malému nepřivodila nebezpečí." Impuls táhne jeho ruku k jejímu břichu, a tak tak se zastaví, zatínajíc ruku v pěst při zjištění jeho téměř provedeného přešlapu. Křečovitě ji stáhne zpět k tělu. "Čaj?" Oči se mu rozzáří. "To zní jako nabídka, co se neodmítá."Jistě, nebude to nejspíš čaj, který si zamiloval v rodné Anglii, nicméně v duchu pravého Angličana jej představa teplého čaje nadchne. Další zvláštní dodatek už ale přejít nedokáže a předtím, než se rozejdou k Sářině domovu, se musí zeptat. Proč tyhle věci říkáš? Promiň, ale nechápu.. Jestli si myslíš, že jsem jako ti ostatní, co jenom zle zírají.. Tak ne. Nepomohl bych ti, pokud bych byl jedním z nich." Sám dost dobře ztrácí vlastní myšlenku, do níž se vysvětlováním zapletl. Vyzní to všelijak, toho si je moc dobře vědom. Pocit potřeby se ospravedlnit a alespoň pokusit se vysvětlit jeho pohnutky je silnější než hlas rozumu. Kdyby jen věděl, co se zde snaží vysvětlit a kolik je pravdy na tom, co mu bylo šeptáno nad skleničkou v čistě mužské společnosti.