Město Salem

Hleděl na ni dlouho, jakoby ji svým pohledem měl nahlédnout až do duše, ačkoliv nic takového nemohl a ani neměl v plánu. Jen čekal na její odpověď, protože ať to vypadalo jakkoliv, měl dojem, že před sebou vidí člověka, který možná něco provedl. Možná ale jen ta holka nezavřela okno nebo vylila polévku... nějaké ty bohatýrské malichernosti. Rozhodně ji nepodezříval z něčeho zlého. To ani nemohl. "No jasně," ušklíbl se, jakoby o tom měl přeci nejlepší znalosti, a pak si jen odfrkl a pokrčil rameny. "Ne, to fakt nejsem a nesnažím se to ani předstírat. Jednám podle svýho nejlepšího úsudku, i když to někdy není nejlepší rozhodnutí pro fšecky. Nic s tim nenadělám. Navíc obírám hlupáky, takže... možná sem dobrej, ale pro ně sem ten zlej, víš?" promluvil zamyšleně. Vlastně nikdy pořádně nepřemýšlel nad tím, jestli byl zlý nebo hodný. Byl zlodějíček, což byl jasný důvod proto, že patřil k těm zlým. Přesto ale míval dobré úmysly. Občas. Ale také se dost ohlížel po tom, co jemu bude prospěšné. Nemohl se pro všechny rozkrájet. "Umíš si vybrat fakt dobrý téma na probírání. Co kdyby sis tím nedělala hlavu? Zbytečně tě to rozmašíruje," poznamenal opět tak znalecky, přičemž hlavu lehce naklonil ke straně a rty roztáhl do prapodivného úsměvu. Její prst na jeho hrudi byl prostě zábavný, ale rozhodně ji za to nějak nepranýřoval. Konečně ho nikdo nevlekl za ucho nebo se ho někdo nesnažil zbít. Jeho slova však mají silnější účinek, než možná původně myslel. Když se Angel začne zničehonic tak plašit, jen povytáhne obočí a pokrčí rameny. "Ale dyk mluvím pravdu. Možná proto je dobrý nemít kámoše z vyšší vrstvy, pro vás je to hrozně nepochopitelný, přitom je to snadný. Jednou seš, a pak ne, ale možná už bychom se mohli bavit o něčem jiném, než o smrti, hm?" povytáhl obočí. Sice měl na tom velký podíl viny, přesto to asi nebylo téma, o němž by se mohl s Angee bavit. Ona nechápe jeho smíření a on zas nechápe její paniku. Nakonec se ale raději jen zasmál. Už se k tomu nehodlal dál vracet. Jediným mávnutím uzavřel jednu kapitolu, protože pro něj tahle kapitola byla sepsána až do puntíku. "A ty by ses tím měla taky řídit. Ale pokecat si můžem," uzavřel to ještě, než se spolu rozešli k jeho skrýši.
Tam se konečně začal cítit o něco lépe, ačkoliv věděl moc dobře o nebezpečí, které číhalo téměř všude. Ta střecha mohla spadnout a zabít je tu. On však věřil, že se nic nestane. Dnes nic podobného neviděl. "Jasně, taky sem si myslel, že se umím prát. Ale  neubráníš se proti každýmu," pokrčil rameny. Nad dívčinými rozpaky se ušklíbl. "Možná dobře, že nevíš, co to znamená," utrousil tlumeně a ušklíbl se. Sakra, vždyť i on byl tu noc rád, že to nezašlo až tak daleko, protože ten chlap vypadal dost nebezpečně. Vlastně ho tu noc měl radši zabít, ale v tu chvíli byl rád, že má únikovou cestu. Když pak dívka odmítla deku, pokrčil rameny a rozbalil ji na zem, kde se uvelebil, ačkoliv se stále otáčel kolem rozdělaného ohně a hrnku, v němž pozvolna roztával led a měnil se na vodu. Přitom se ještě porozhlížel kolem a hledal klacík, na který by pak mohl napíchnout kousky chleba a opéct je. S vodou a pálenkou... bašta hodná krále ulice. Možná kdyby se tam připletla i nějaká myš, měli by i maso. "Prosím tebe, je to škaredá rozpadlá chajda, je mi jasný, že to není žádný království," ušklíbl se a prsty si přejel přes vlkhé skvrny na kabátu. Alespoň už byli relativně v suchu a u ohně, kde mohl oschnout. Tak třeba se mu nějaké ty nemoci vyhnou. "Horko? Vždyť se ten oheň zatím moc nerozhořel," postěžoval si a do prstů sevřel hrnek, v němž ještě furt plavaly kousky ledu. S odfrknutím se zahleděl na svou návštěvnici. "Není ti dobře?" Otázky. Samé otázky. Chyběly mu však znalosti doktora, a tak neměl nejmenší ponětí o tom, co dívce je. Možná jen měla fakt dobrý oblečení, to jí i trochu záviděl. Ovšem i jemu teď začínalo být teplo, a tak to ignoroval. "Jen aby ti nebylo horko ze mě, vím, že nejsem tak ošklivej," uchechtl se. Nemyslel to nijak vážně. Opačné pohlaví se mu vážně líbilo, ale že by měl tolik zkušeností, o tom se nedalo mluvit. Občas ho nepouštěly představy svlečených dívek, a když shodou okolností procházel kolem nevěstince, představoval si, jaké to tam asi je. Ale nikdy u sebe neměl tolik peněz, aby mu dala nějaká skutečná zkušená ženská. Smůla, Gery. Navíc tu byl i jeho věk. Sice se párkrát snažil postaršit, ale copak by to vydrželo?
Nad lahví s pálenkou se ušklíbl. Byla sranda sledovat dívčiny rozpaky, a tak jakmile se rozkuckala, zakroutil hlavou. "No jasně, jde jen o zvyk, já se poprvý rozkašlal a pozvracel. A po jedný lahvi sem taky omdlel, ale pak už to byl cajk. Věděl sem, co dělám," zasmál se a prsty natáhl po lahvi. Ještě než se jí dotkl, pocítil, jak se mu žaludek zhoupl a tělem mu projela podivná vlna. Místnost kolem něj potemněla a zmizela, než se zase začala dávat dohromady. Barvy a světlo mihotalo, oheň vedle něj stále praskal. Viděl svou ruku, jak se natahuje po skle, které jej náhle popálilo a on láhev upustil na zem, kde se roztříštila i s posledními zbytky pálenky. Dívali se na sebe dost vyděšeně, než se obraz znova rozplynul a opět nabyl své podoby. Stále byly v té samé místnosti, ale náhle v ní bylo nějak více horko. Nějak neviděl, co přesně se stalo. Viděl jen, jak se náhle rozhořelo dřevo poblíž Angel. Horko. Dřevo. Oheň. Požár. Křik. Pach kouře. Štípalo ho to v nose, zároveň se neskutečně bál o život a o tu holku. Pak obraz před jeho očima zmizel a on byl zase zpátky. Nebyl tu žádný oheň, jen Angel a lahev s pálenkou. Po celou tu dobu na ni vejral s otevřenou pusou, jak nejspíše nebyl schopen rozeznat realitu od vize. "Horko," řekl zničehonic, načež vyskočil. Do ruky čapl okraj deky, načež lahev opatrně uchopil a ušklíbl se. No jistě! Určitě chytil ten alkohol! Alkohol hoří! I přes látku cítil horkost nádoby a on si v tu chvíli uvědomoval, že ani nechtěl ochutnat. Raději. "To je dobrý," poznamenal zmateně a zahleděl se na Angel. "Už je to dobrý. Jestli je ti v tom plášti horko, klidně si ho sundej, ale bacha na plameny, ať nechytí, jo?" snažil se mluvit co nejvíc klidně, jak jen mohl, ale chvěl se. Nikdy netušil, jak zvrátit to, co viděl. Proto se bál, že to neodvrátil ani teď. Ale lahev zachránil a na vznícení pláště od ohně ji upozornil. Nic jiného mu tak nehrozilo, ne? "A ten plášť mi nedávej, sem sice chudej, ale nějak to přežiju, hm?" Ujistil ji a zároveň ujišťoval sám sebe, že to všechno bude v pořádku. Přesto se mu ale třásly ruce. Přemýšlel, jak moc je silný na to, aby ovládl telekinezi a něco přes ty plameny přehodil. Sakra, tak moc ty schopnosti ještě neovládal!

Řekne, že je to jenom rozpadlá chajda a ne žádné království, ale Angel hned začne namítat. "Ale má to tady své neobyčejné kouzlo! Vůně dřeva... Občas sice ztrouchnivělého, ale to vůbec nevadí." Snaží se ho přesvědčit drobná dívka o svém názoru. Jí se tady líbí a Gerymu jistě taky, protože jinak by tu nebyl. I když... Pokud nemá kam jít? Ale ne, nadtím nebude přemýšlet, protože by se zase uvedla do stavu, kdy by přemýšlela nad nepříjemnými věcmi. To už nechce, chce si užívat debatu se svým nynějším společníkem. Sleduje, jak si přejíždí rukou po kabátě, na kterém jsou mokré skvrny od roztátého sněhu. Ona má už všechno oblečení suché. Už nějakou dobu. Trochu se pousměje a kmitá pohledem z chlapce na oheň a na zem. Snad jako kdyby doufala, že jí tato gesta pomohou zvládnout vše negativní. Stejně jako žmoulání lemu pláště. "No... Já... Nevím, proč je mi takové vedro." Mohla to svést na horečku, ale nechtěla nic zlého přivolávat a některé nemoci, byť jen banální, mohou být velmi nepříjemné a někdy i smrtící. Ona měla už smrti dost. A jak řekl Gery, neměla by nad tím neustále přemýšlet, tak to taky udělá. Po jeho poznámce k němu s rozpačitým pohledem a trochu nesmělým úsměvem vzhlédne. "Uhm... Asi víš, co říkáš." Pronese pobaveně jeho směrem a zase raději sklopí pohled, aby si čirou náhodou nevšiml jejích načervenalých tváří. Když takhle byla naposledy před nějakým tím rokem nebo dvěma, se svým kamarádem, tak zapálila seno, na kterém leželi... Způsobila mu popáleniny a on nic nikomu neřekl, ale zároveň už s ní také nepromluvil. Přijde jí to teď smutné, ale třeba si v tomhle klučinovi udělá nového kamaráda? Chtěla by, ale zároveň ví, ž to možné nebude. Aspoň do doby, než se naučí ovládat své schopnosti.
Vytřeští na něj oči. "Jedna celá láhev tohohle?" Neskrývá svůj údiv. Nechápe, jak někdo dokáže pít takto ošklivé a štípající věci. "Co vlastně přesně vidíš na alkoholu?" Položí mu další otázku, ale potom se zarazí a shlédne k zemi. "Já... Promiň, moc se neustále ptám." Řekne opět provinilým tónem a raději mu podá láhev. Překvapí ji, když se najednu zarazí. Překvapeně zamrká a druhou rukou stiskne lem svého pláště. Gery najednou... Jako kdyby procitl ze sna. Je nějaký jiný. "Děje... Děje se něco?" Jeh chování ji nemálo vyděsilo. Lépe řečeno znovu tiše kníkla, protože na ni koukal s otevřenými ústy a pak najednou vyřkl něco ve stylu 'horko'. V tu chvíli v Angel zatrnulo a teplo kolem se ještě umocnilo. Bála se, že něco poznal. Že bude muset utéci a že už dlouho nezvládne držet své schopnosti an uzdě. Blbé... Blbé myšlenky! Blbé schopnosti! Nechápavě ho sleduje, chudinka netuší, že ta láhev je horká. Prostě to nepoznala. Gery chytne láhev cípem deky a dívka nechápavě nakrčí obočí. "Proč to děláš...?" Teď jsou otázky jistě na místě. Má neskutečný strach z jeho roztržitého chování. Podá mu tedy lahev a sepne obě ruce. "A-ah, jistě." Přikývne a začne si sundavat plášť, který položí na zem daleko od ohně. Položí na něj i bochník chleba. Třesou se jí ruce a samu sebe se snaží v hlavě přesvědčit, že se nic nestalo, že nic nepoznal a že je všechno v pořádku. Vzhlédne k němu a její pohled je plný čehosi zvláštního.. Snad přemáhání? Vzdoru? Ale ne vzdoru a boje vůči tomuto chlapci, ale vůči vlastnímu nitru. "Dobře, ale kdykoli stačí říct..." Tím mu vlastně naznačila, že by mohl kdykoli přijít, kdyby chtěl. Teplo v této místnosti neočekávaně stouplo, protože si Angel vybavila, jak by ho asi doma přijali její rodiče a bratr. Následně se jí do hlavy zase vkradla myšlenka na vraždu vlastního otce. "G-Gery, já... Já bych měla jít!" Řekne chvatně a chce vstát, jenže si přišlápne dlouhou sukni a rukou se musí opřít o podlahu, která automaticky začne hořet. Zděšeně vykřikne a odskočí od pařezu. Hypnotizovaně sleduje oheň, který zase vytvořila. Začne couvat a zakopne. Spadne a dotkne se oběma rukama země. Plameny se začínají rozlézat. Vyděšeně vyhledá Geryho. Zkazila to... Teď to o ní bude vědět. A co když se mu něco stane? Nesmí tohle místo nechat shořet na popel!
Plameny se rychle rozrůstají a Angee si stoupne klidně opodál. Zavře oči, natáhne ruce před sebe a pevně se soustředí na ty plameny. Teď nemá čas na to, aby se věnovala tomu všemu, co dělá Gery. Předpookládá, že se ty plameny snaží nějak uhasit. I kdyby na ni mluvil, tak ho nejspíše neuslyší. "Nepomáhá to!" Pípne si pro sebe a potom se podívá na jejího společníka. Musí to zastavit, nesmí se mu nic stát! Rozkročí se a křečovitě dá ruce před sebe, dlaně míří na ty plameny, které se Gerymu zatím nepodařily eliminovat, protože byly nejspíše příliš velké. Má pevně zavřené oči a z nosu jí najednoiu začne vytékat krev. Zavrávorá, ale zvládne to. Je odhodlaná, musí to zvládnout! "Prosím!" Zakříčí najednou v záchvatu čirého zoufalství a plameny se zvednout ze země a přestanou olizovat dřevěná prkna. Angee otevře oči a zrychleně dýchá. Před očima se jí zatmívá a cítí, že jí snad srdce vyskočí z hrudníku a půjde běhat nějaký závod. Neztrácí soustředění a ignoruje kapky krve, které dopadají na podlahu. Silou vůle tlačí plameny dohromady a směrem k ohništi. Udělá pár vrávoravých kroků vpřed a teď už je jí jedno, že Gery objeví její totožnost. Je jí jedno, že ji udá za čarodějnictví, hlavně, že mu zachrání život a střechu nad hlavou. Naštěstí požár nepoškodil žádnou ze zdí a snažil se k ní teprve dopracovat. Kolena se jí podlamují, ale nedokáže silou vůle ten plamen nechat zmizet, takže to musí udělat krapet jinak. Dech se jí opět zrychlí a znovu zavrávorá. Je to tak vyčerpávající a přijde jí to jako nekonečně dlouhá doba, než se dostane blíže k ohništi. Trhne rukama směrem k plamenům ohně a ta hrozba, která je dosud ohrožovala, se vstřebá do jejich předchozího zdroje tepla. Nejdříve to vytvoří větší plamen, který se posléze uklidní a je to opět ten milý ohníček, který je tak milosrdně zakříval. Angel zapátrá pohledem po chlapecké tváři ve snaze zjistit, jestli je v pořádku. Krátce po střetu jejich pohledů ji vlastní tělo i mysl zklamou a vypoví službu. Podlaha ji jistě přivítá s otevřenou náručí.

Za zatlučenými okny křičela meluzína svou strach nahánějící melodii, ale Gerymu už naštěstí bylo díky ohni mnohem více teplo. A aniž by tušil, teplo mu bylo i díky Angel, která svou schopností nevědomky zahřívala místnost, a tak v ní bylo brzy teplo jako v jakékoliv jiné světnici. Až na to, jak to tam vypadalo, a až na ten všudypřítomný pach. "No, je to jedna z mých skrýší, ale nikde není stoprocentně bezpečno. Jinak pobývám v jedné budově ještě s rodinou, ale teď co řádí ty nemoci. Radši se držím dál," pronesl tlumeně, s pohledem upřeným k tancujícím plamenům v ohništi. "No, je fakt, že je tady teplejc, tak si klidně sundej ten plášť, ať mi tu neuhoříš," ušklíbl se. Nemyslel to zle, byl to prostě další z jeho žertíků. Měl jich v zásobě vždy několik, i když měl na kahánku. Prsty znovu uchopil ucho hrnku a nahlédl dovnitř. Konečně v něm byla voda, sice ještě dost studená, ale dalo se to pít. Taky se trochu napil, než nabídl i slečně. "Na, dej si. To bude možná lepší, než ten hubopal," uchechtl se, stále ještě spokojeně a klidně. "Co přesně vidím na alkoholu? Ty teda máš dotazy. Co bych... je mi po něm teplo a člověk trochu vypustí z hlavy ten srab," poznamenal, než viditelně znejistěl. Ta vize byla zvláštní, tak opravdová, navíc přišla tak znenadání, až jej vyděsila, stejně jako její obsah. Rychle proto zamrkal očima a zakroutil hlavou. "To nic není, sem v pohodě. Jen je ti asi fakt teplo, ta láhev je horká, spálil bych se," oznámil jí rychle, načež lahev bezpečně odložil a sklopil zrak. "Asi to vypadalo divně. Prostě jsem měl blbé tušení, to se tak občas stane. Nechci, aby od toho ohniště něco chytlo, rozumíš?" s těmi slovy pozvedl tvář a zahleděl se na Angel. Ta však byla značně bez sebe. Něčeho se bála. Možná ji vyděsil těmi slovy, možná tím, jak se při té vizi tvářil. Jenže jeho dost často vize budily, nemusel se přitom trápit, jak vypadal. Tady jej ale konečně někdo viděl přímo při vizi. To bylo zvláštní. Několikrát se nadechl, než se pokusil sám sebe uklidnit, přičemž si rozvzpomněl, co to vlastně chtěl udělat. Chtěl opéct chléb! No jistě! Proto se ohlédl po ohni a ležícím chlebu, připraven jít do akce. Jenže pak zaslechne Angel a zarazí se. "Vždyť si teď přišla-" vydechl nechápavě a rozhlédl se kolem. Brzy mu bylo jasné, že se jí tam zas tolik nelíbilo. Komu taky jo? Ale jemu to stačilo, nezasloužil si být takhle zrazený za vlastní dobrotu! Ještě než však stihl říci cokoliv zlého a výbušného, dívka upadla na zem. To, co se pak událo, si ještě dlouhou dobu poté přehrával v mysli. Když se její bledé ruce dotkly země, ta najednou vzplála. Nechápal to. Byla dál od ohniště, tam se přeci plameny neměly jak dostat! Nechápavě zalapal po dechu a vykulil oči. "Angel!" vykřikl, protože si vůbec nebyl schopen uvědomit, co se dělo. Pak se však stalo ještě něco šílenějšího. Angel vstala a ruku napřáhla k tomu ohni. "Ne! Běž od toho dál!" křikl jejím směrem jako smyslů zbavený. Přitom si ani neuvědomil, že se jeho mysl upíná k jeho schopnostem. Sám přitom natáhl ruku a donutil deku levitovat kus nad zemí, než ji prudkým pohybem odhodil k plamenům, aniž by se jí jen špičkou prstu dotkl. "Angel, uteč!" vykřikl znovu a dlouhým krokem se pokusil dostat k hrnku s vodou. Když si však povšiml prazvláštních vlastností plamenů - tedy to, že levitovaly nad podlahou - vyjekl a spadl na podlahu, mimo plameny. Nechápavě zíral před sebe a bez dechu a kulil oči. Jak dlouho to trvalo? Neměl zdání. Náhle bylo vše pryč. Oheň si dál praskal, zatímco Angel se pomalu, ale jistě, hroutila k zemi. Jedním prudkým pohybem ruky (a telekinezí) odrazil začouzený pařez, aby na něj neupadla hlavou, načež se po čtyřech, značně vyčerpán, dobelhal k ní. Deku, kterou hodil po plamenech, raději nevyužíval. Do prstů zachytil lem pláště, a pak jej zmačkal a nacpal Angel pod hlavu. Přitom ji vyrovnal, aby neležela v pokroucené poloze, a pak si ruce připlácl ke tváři. "Do háje," zabručel, načež se nad Angee znovu naklonil. "Prosim, hlavně mi tu neexni," zašeptal, prsty se dotkl dívčiných hořících tváří a zaúpěl. Pak se obrátil a nahmátl hrnek. Ten pálil, ale to tak nějak ignoroval a zkusil Angel alespoň trochu osvěžit tváře. Voda v hrnku byla vlažná až teplá, rozhodně už nebyla tak ledová jak před celým tím incidentem. Gery nebyl doktor a nevěděl, jak jí dát první pomoc. Asi proto se od ní nakonec odvrátil a tvář opět ukryl v rukách. Neplakal, to rozhodně ne, jen vůbec netušil, co dělat.

Řekne jí, že ta láhev byla horká a že jí očividně musí být teplo. Překvapeně zamrká a shlédne ke svým rukám. "Vážně?" Nevěděla, jak to zjistil a upřímně ji to zajímalo. A ne zrovna málo. A co ten jeho výraz, který měl? Co když ji prokouknul a už ví o jejích schopnostech a také o všem, co udělala?! To ne, to ne, to se nesmí stát. V mysli začíná hodně panikačřit, ale navenek se snaží zůstat klidná. Daří se to? Nikoli. Přikývne a snaží se pousmát, ale je v tom úsměvu znát hodně nervozity. "Vypadalo to... Nezvykle, ale jsem ráda, že je všechno v pořádku... A a-ano... Plameny... Oheň... Dokáže být zlý, moc zlý." Kdyby tak věděla, jakou má vlastně pravdu.
Zpanikaří. Musí odsud pryč, už dlouho nezvládne držet myšlenky v klidné rovině. Nechce ublížit dalšímu člověku. Omluví se mu, ale místo zběsilého úrpku prostě skončí na zemi. Odskočí s výkřikem od plamenů a zaregistruje i to, jak Gery vykřikl její jméno. Dech má zrychlený a srdce jí tluče ještě více než předtím. Tohle nechtěla. Vůbec ne. Její tělo se přepne do nouzového režimu. Geryho slova a výkřiky slyší puze velmi tlumeně. Zaregistruje vznášející se předmět, ale je moc soustředěná a otupělá na to, aby z toho mohla vyvodit nějaký záběr. Když si mohla být jistá, že už je hrozba zažehnána, prostě odpadla. Bez okolků a bez čekání. Nemohla se pohnout. Slyšela velmi tlumené šeptání a snad i cítila manipulaci se svým tělem. Dotyk na tváři a chladnou vodu...
Kolik času mohlo uplynout? Patnáct minut? Půl hodiny? Sama neví, mohlo to být kratší dobu nebo i delší. Pokusila se hnout pořádně s prsty u rukou. Oči ještě otevřít nemohla. Její tělo potřebovalo nahradit energii a snad si ji i bralo z okolního prostředí a z plamenů. V místnosti se o něco ochladí a i tváře dívky už nejsou tak vařící jako předtím. Zvedne opatně ruku a zašmátrá po prostoru kolem sebe. Shodou okolností se jí podaří nahmatat část Geryho oděvu, který mimoděk chytne ve snaze rozpoznat, co je to za předmět. Trochu zamručí, protože se jí to nepodaří a posadí se. Hlava jí třeští. Otevře patrně oči a zamžourá. Rozhlédne se po místnosti, ale vše jí tu připadá normální. Když spatří postavu chlapce, tak se urgentně nadechne a škubne sebou. Tep se jí zrychlí, bojí se, co jí řekne. Bojí se, že na n bude ošklivý, ale ani by se tomu nedivila. Měla by utéct? Určitě ano, ale to jen tak z fleku asi nezvládne. A přeci ho tu nemůže jen tak nechat! Co když je kvůli ní zraněný? "Jsi v pořádku?" Otáže se starostlivě a ruce se jí třesou. Tohle se jí ošklivě vymklo. Chce se mu omluvit. Zatím se jí nevybavil obraz z dřívějška, kde jen tak prostě začala levitovat deka. To přijde až po nějaké chvíli. "G-gery... Nezlob... Nezlob se na mě, prosím... Já... Nechtěla, omlouvám se!" Říká to hlasitěji, aby měla jistotu, že ji uslyší. Upírá na něj štěněčí pohled a bojí se jeho reakce. Jedno jí je jasné, bude muset určitě co nejrychleji odejít, protože ji tu Gery jistě už nebude chtít mít. Na okamžik zavře oči a bolestně se zaksichtí. Hlava jí třeští a rukávem si otře již zaschlou krev u nosu. Určitě na ni teď není moc krásný pohled.

V místnosti bylo stále horko, které však nevnímal. Jen tak tam seděl a přemítal nad tím, co viděl. Přemítal nad tím, jestli věřil svým očím nebo jestli to byl nějaký blud. Jenže kdyby to nebyl blud, ta holka by teď neležela na zemi, smrtelně bledá. A on? Nemohl jí jak pomoci. Jeho dotyky nevracely lidem život, ani je nezachraňovaly. To už si dávno všiml. Ruce pak pomalu spustil do klína a se zkroucenými rty pohlížel na spálené prsty, které jej bolely, ale on tu bolest ignoroval, jako už tolikrát ve svém životě. Byla nicotná oproti všemu. Se syknutím pak prsty sevřel v pěsti a zrak pozvedl k ohni, ve kterém to stále praskalo. Co teď? Musel doufat, že se ta holka probere. Jinak by z něj byl ještě vrah. Tohle by nikomu nevysvětlit. Seděl tam a napínal svou mysl. Snažil se přivolat vizi, aby věděl, jestli to dobře dopadne. Jenže neviděl nic. Byl opět slabý, a tak jen seděl a dlouze nadechoval. Měl by počkat, až se ta holka probere. Možná mu k tomu něco řekne. Třeba, že se zbláznil nebo tak. Jenže pokud měl on sám nějakou schopnost, určitě byl i někdo další, kdo nějakou měl. Ale on s ohněm nic nedělal. Dokonce mu ani nebylo šílené vedro. Jen zima. Ale s ledem taky nic nedělal. Na krátký moment se ohlédl po Angel, než se natáhl po chlebu. Z kapsy vylovil nožík a začal krájet chléb na menší kusy. Jo, bylo to šílené, ale on stejně nevěděl, jak tu holku probrat. Musel jen doufat. A tak se zatím snažil odvést svou mysl k nějaké práci. Chléb pak započal nabodávat na klacík, aby jej mohl opéci. Pro sebe. Možná pro svou návštěvu. Anebo pro sebe jako poslední večeři. Pokud by se tam v tu chvíli někdo vpotácel, asi by byl v háji. Ale nic neslyšel. Jen vytí větru za okny a pískání z půdy. Myši se přišly ohřát. Stále seděl zády k Angel, s vytřeštěným výrazem, když tu náhle ucítil, jak něco sevřelo látku jeho kabátu. Ubránil se touze vyjeknout a hlavu obrátil k Angel. "Seš živá!" vyhrkl a zmateně zamrkal. Přitom se na zemi trochu posunul, asi jak netušil, jestli to Angel znovu nezopakuje. "Co to mělo bejt?" zeptal se zmateně. Tak proto nebyl schopný tu vizi zvrátit. Prostě to měla v moci ona, ne on. "Najednou začalo všecko kolem tebe hořet. Přitom nemělo vod čeho. Nevěděl sem, co dělat. Jaks to udělala?" zeptal se, načež větvičku s chleby stáhl z ohně, zatímco zrak dál upíral k Ang. Nesnažil se nějak krýt nebo bránit. Neměl dostatek sil, navíc ji nechtěl nějak rozrušit, i když měl sám značně nahnáno. "A jaks to zas mohla uhasit?" ptal se dál, protože potřeboval mluvit. Alespoň to mu v tu chvíli přišlo naprosto normální. "Máš ňáký divný schopnosti, díky kterým můžeš něco nebo někoho... zapálit?" Otázky z něj padaly, jedna za druhou. Přitom silou tiskl větev, až mu klouby na rukou bělaly. "Nikomu nic neřeknu, jen mi musíš říct, co to sakra bylo. A slíbit mi, že se mě nepokusíš podpálit znova, jasný?" Asi nebyl zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že to nemá moc pod kontrolou. Ale mohla mu aspoň slíbit, že mu to neudělá natruc. A že mu o tom řekne víc, což by mu konečně zodpovědělo nějaký otázky, který sám měl, ale zatím? Neměl šanci o tom s nikým mluvit.

Gery až neuvěřeně vyřkne, že je živá. To ji trochu překvapí, ale raději pustí jeho oblečení, když si uvědomí, že to, co svírala mezi prsty, byla vlastně látka jeho oděvu. Provinile shlédne k zemi a začne si nervózně okusovat spodní ret. Uklidnuje ji, že na ni zatím nezačal křičet nebo na ni být protivný. Také si uvědomuje, že musí být neskutečně moc zmatený. A ona? Byla by taky a možná ještě víc. Sama netuší, jak to zvládla. Prostě mermomocí chtěla a měla dost dobrou motivaci. Svůj život a hlavně ten jeho. "J-jsi zraněný?" Potřebuje se ujistit. Jeho slova a popisování celého incidentu slyšela, ale nevěděla, jak na to odpovědět. Přitáhne si kolena blíže k tělu a obejme je. Snad aby si dodala pocit bezpečí. Sleduje štěněčím pohledem svého společníka. Mlčí jako rybka a raději ho poslouchá. Čas od času kývne a snaží se zadržovat slzy. "J-já ti nechtěla ublížit... Když... Když mám plnou hlavu ošklivým myšlenek, tak se ve mně probouzí něco ošklivého... Moc ošklivého." Kníkne a zaryje si nehtíky do lýtek a schová si hlavu do svých kolen. Sedí tam schoulená jako nějaký uzlíček neštěstí. Nakonec zase zvedne hlavu a rozhlédne se po podlaze, která na sobě má stopy po plamenech. Trochu popotáhne. "Ono to dělá samo... Děsí mě to, ale... Ale když se to pokusím ovládat, prostě mi to nejde. Teď..." Přemýšlí, jak se jí vlastně pomohlo podařit to ovládnout. Asi to bylo její vůli, která jí poslední dobou chybí, a strachem o život. "Nevím, jak se m ito povedlo... Asi... Asi jsem ti nechtěla ublížit a připravit tě o tvou skrýš." Pokusí se lehounce usmát, ale koutky jí opět klesnou. "Budu se snažit." Přikývne a zavře očka. Snaží si přehrát celou situaci znovu v hlavě, aby si vzpomněla na všechny detaily, i když to se jí asi těžko povede. "Vážně to nikomu neřekneš? A nebojíš se?" Zatahá ho za rukáv. Snaží se z něj vytáhnout spoustu odpovědí na své otázky, potože by ho nerada děsila. "Počkat..." Narovná se a přemýšlivě nakrčí nosík. "J-já... Jako bych viděla tamhletu děku, jak se vznáší nad zemí... Viděl... Viděl jsi to taky.. Nebo se mi to jen zdálo?" Mluví trhaně, zmateně. Skousne si opět spodní ret, tenokrát přemýšlivě. Zahledí se Gerymu do očí a upřímně? Je o hodně klidnějši. Teď, když ví, že na ni nic nepoví, jí spadl jeden velký kámen ze srdce. Další tam zůstávají, ale ty se teď pokusí odstrčit stranou - snad se jí to povede alespoň na jeden den úplně.

Na její otázku pouze zakroutil hlavou. Nebyl zraněný. Minimálně ne její vinou. Jen si trochu popálil dlaně a prsty, když se chopil rozpáleného hrnku. Jinak se ale nestalo nic vážného. Oheň nepřeskočil na jeho oděv a nepopálil jej, což bylo dobré. Protože on se vážně neuměl léčit. Znal nějaké byliny, ale copak teď měl šanci něco najít, když byla zima? Leda, že by vyhledal nějakou bylinkářku a hodil na ni svůj šarmantní úsměv nebo kámen. Ale to bylo až moc zlé, a tak to hodil za hlavu. "Jsem v pohodě," uzavřel to nakonec. Po fyzické stránce měl neustále nějaký ten neduh, ale život ve špíně mu přecijen dal nějakou tu imunitu, i když bylo jasné, že ta jej nebude chránit navěky. Teď se ale necítil na umření a spíš se zajímal o prazvláštní jevy a schopnosti té holky. Možná proto se v té ulici neobrátil na patě a nešel si po svých. Třeba prostě nějak vycítil, že má nějakou schopnost, a proto tam tak stál a bavil se s ní. To mu přišlo docela logické. Měl schopnosti? Měl! Proto se to dost jistě mohlo stát. Prvotní šok z plamenů už zřejmě opadl, protože se mu konečně vracelo jeho staré myšlení. Zrak pozvedl k Angel a na jeho rtech se překvapivě objevil úšklebek. "V pohodě, jen mi řekni, co to bylo, nevypadalo to, že mě chceš zapálit úmyslně," dal jí za pravdu, a ačkoliv to v té situaci působilo značně nepochopitelně, natáhl k ní větev s opečeným chlebem. A tak nějak doufal, že mu možnou večeři nespálí na uhel, když se to nepovedlo jemu. "Dej si a řekni mi víc," pobídl jí. Pokud mu totiž něco řekne, dost možná by se i on sám mohl podělit. Pokud pozná, že bude mít šanci. A že ona nepráskne jeho, ale v téhle situaci se mu to nezdálo pravděpodobné. "No tak, buď v klidu. Čím víc budeš vyvádět, tím horší to bude, věř mi," pronesl a ušklíbl se. I jemu občas nějaká schopnost ulítla, když se na ni pořádně nesoustředil. Pud sebezáchovy tu schopnost zvládal regulovat, ale pokud se jí člověk bál, vymkla se velice snadno. "Neřeknu to nikomu, nemám proč, i když za dotáhnutí čarodějky k soudu máš... svý určitý výhody. Ale já to nepotřebuju. Nepotřebuju pomáhat jim," trhl hlavou kamsi ke straně a znechuceně se ušklíbl. "Je mi jasný, že potom, co ti tohle řeknu, asi nebudeš zrovna dvakrát moudrá, ale... musíš tu schopnost přijmout, ne ji potlačovat. Zbytečně se ti vymyká z pod kontroly," pronesl tajemným tónem hlasu, jakoby o tom už sám něco věděl. Nad její otázkou ohledně deky se pobaveně zasmál. Ten smích byl upřímný a tak moc kontrastoval s celou tou situací. "Mám... něco podobnýho, jen neumím nic podpálit. Leda že bych shodil svíčku nebo odhodil něco už hořícího," pronesl, načež se soustředil na zbytky své energie. Hrnek s vodou náhle začal levitovat, načež přistál jen malý kousek od Angel. "Stačí ti todle?" zeptal se tázavě a zlehka povytáhl obočí. Na rtech se mu znovu usadil úšklebek, se kterým trhl rameny. "Je to jednoduchý, neřekneš to ty na mě, já to neřeknu na tebe. Ale v tomhle nejseš sama. Teda v tom podpalováním jo, ale... v těch dalších věcech. Umím a vidím dost divný věci, co ostatní ne,"  uzavřel to nakonec a pokrčil rameny. Následně si bez varování vzal láhev s pálenkou - bez užití schopností - a pak pohlédl na Angel. Pak láhev pozvedl, a nakonec se napil. Pálenka byla stále dost teplá, ale ta chuť byla víceméně stejná. S mlasknutím lahev odložil a otřel si tváře. "Můžem ještě přinést trochu sněhu a rozpustit ho, aby sis mohla umejt obličej, hm?" ušklíbl se. Sám by potřeboval něco ledového na ruce, ale ty stále tak nějak ignoruje. I slabost z užití schopností.

První noc v Salemu téměř neprospal. Nástup na jeho pozici byl příjemný a rychle si zvykl na chod městečka. V domě kde od teď bude žít je teplo a sucho, ale přeci jen v něm převládal zvláštní pocit, kvůli kterému nemohl spát. Nechtěl se v něm pro tuto chvíli nadále zdržovat, přehodil přes sebe tlustý, černý plášť z kožešiny a na hlavu nasadil teplý třírohý klobouk, jenž naznačoval jeho námořnickou minulost. Vstoupil do té palčivé zimy a vydal se směrem k centru města. Jeho první dojem o tomto místě byl velice ponurý. Lidé zde sotva mají půdu na obživu a ten nedostatek prostředků na ochranu proti zimě spolu se zvěstmi o čarodějnicích ho donutilo přemýšlet, zda-li toto místo má vůbec ještě šanci na pořádnou prosperitu a růst. Doposud neviděl žádnou čarodějnici a přesto nemá strach z toho co o nich slyšel - nevěřil tomu. Pomyslel si, že by se měl konečně seznámit se zdejším soudcem, s kterým bude do budoucna pravděpodobně často spolupracovat, vydal se tedy za ním. Většina zdejších lidí s ním doposud nepromluvila a hleděla na něj překvapeným výrazem a jeho začalo zajímat, co se vlastně stalo s jeho předchůdcem. Nejspíše nečekali nástup nového strážce zákona tak rychle, nebo možná čekali, že toto místo již nikdo nezaplní. Kdo ví, stále přicházel tomuto místu na kloub. Přišel k domu jenž by měl patřit místnímu soudci a zaklepal prudce třikrát na mohutné dřevěné dveře.

Hledí na něj a nakonec se pousměje. Ulevilo se jí, že se mu nic nestalo. Popálené ruky si nevšimla, možná to bude stále tím, že je krapet v šoku a třesou se jí ruce. Naštěstí už ne tolik jako předtím.
Sáhne po kousku opečeného chleba, který ji podal a následně ho vezme do obou ruček. Se zájmem si ten kousek jídla prohlíží. Už dlouho něco podobného neměla. Lépe řečeno - nikdy. Vždycky měla jen to nejlepší, i z těch horších potravin. Přestane si prohlížet ten chléb, jako kdyby to byla nějaká podivná magická věc a opatrně se do něj zakousne. "Je to dobré... Nikdy jsem neměla opečený chleba. Nevím, proč ho nedělají i normálně." Řekne trochu překvapeně a ještě jednou se do něj s chutí zakousne. "Děkuju." Je na ní jasně vidět, že se už trochu uklidnila. Do obličeje se jí vrátila původní barva a už ani tolik nehřeje. Alespoň ne natolik, aby byla schopná zase něco zapálit.
Naslouchá mu a jako obvykle natočí hlavu trochu do strany. Sama neví proč tohle gesto dělá, ale poslední dobou se v jejích pohybech vyskytuje poměrně často. Teď hlavu natočila ze zájmu. "Máš asi pravdu, ale... Já nechci ubližovat ostatním lidem, vážně..." Řekne opět trochu provinile. Co teprve bude dělat, pokud si všimne jeho popáleniny na ruce? To se asi lekne a prostě poběží ven, aby mu mohla ruku zchladit. I kdyby ten sníh měla přinést v sukni, aby se nerozpustil.
Poslouchá ho a nakrčí nechápavě nosík po jeho slovech. Proč mluví takhle zvláštně? Nečekala, že od něj uslyší tato slova. Myslela, že se jí bude bát, bude na ni křičet a vyžene ji. Ale nestalo se tak. Je to zvláštní, ale milé. "Já... To zkusím." Bude se o to pokoušet, ale chudinka neví, že ve svém současném stavu bez pomoci své schopnosti zvldnout nedokáže. Do těla jí byly vloženy neúměrně velké vůči tomu, co by dokázala zvládnout. Navíc ji překvapil i ten jeho tajemný tón. Až takový hypnotický. Trochu se přemýšlivě zamračí, stále ho nechápe. Když řekne, že má něco podobného, tak se její očka rozzáří. Konečně zná někoho takového jako je ona a přibližně v jejím věku! Scarlett je už dospělá, jak fyzicky, tak myšlením, ale Angee? Není dospělá zatím nijak. Sleduje užasle, jak se ten hrnek začne vznášet. Dalo by se říci, že kouká tak trochu s přioetvřenými ústy. "Páni!" Neksýráv slova obdivu. Gery si nedokáže představt, jak moc je ta dívčina ráda, že v tom není sama! Že zná i jiného čaroděje než Scarlett. Teď už chápe jeho slova o tom, že by to neřekl, protože by nechtěl pomáhat 'jim'. Když eště dodá, že vidí zvláštní věci a že v tom není sama, tak se na něj usmívá jako velké sluníčko. "An nevíš, jak jsi mě potěšil!" Vypískne nadšeně a prostě se mu vrhne vesele kolem krku. Obejme ho a potom jí dojde, jak moc je to divný. Okamžitě ho pustí a posadí se do tureckého sedu a tváří se, jako kdyby se právě nic nestalo. Trochu rozpačitě se zazubí. Měla radost a i když se za posledních pár let změnila, pořád byla to motovidlo a extrovertík. Gery se napije z té flašky a Ang se ještě zamyslí. "Ještě dokážu lidi přesvědčit, aby dělali to, co chci... Ale problém ej ten, že to neumím ovládat a obvykle dělaji to, co nechci... Špatné věci." Řekne a její nálada o něco klesne, ale přeci si ji nenechá zkazit! Nechce nad tím přemýšlet, protože chce být po dlouhé době veselá. Zamyslí se nad jeho otázkou a ručka putuje ke svému nosu, aby zjistila, že tam má stále zaschlou krev. Rozhodne si z něj udělat trochu legraci. "S krví na obličeji nejsem hezká?" Pronese pobaveně a potom přikývne. Je znát, že se prostor kolem ní dost ochladil. Jak to ten chlapec udělal, že ji takhle uklidnil? Snad jí to vydrží nadlouho. "Pojďme."

Když si přeci jen vzala chleba z klacíku a začala jej zkoumat, neubránil se dalšímu úšklebku. "Heleď, asi to má daleko do toho, co normálně jíš, ale jedovatý to není. A ani špatný. Rozhodně lepší, než se cpát studeným jídlem, hm?" kývl jejím směrem hlavou, načež si sám kus chleba strhl a sykl, když se horký chléb dotkl popálené kůže. Přesto se rozhodl to přejít a raději se zakousl do chleba, který byl vážně dobrý. Pro někoho, kdo jedl bohaté pokrmy, to mohlo být značně chudé, ale pokud někdo žil na ulici, pořád to pro něj byla dobrota. "Fakt ne? No dobře, nemám šajna, čím se cpou holky, jako ty. Určitě máte doma hromadu masa a všech možných druhů příloh. Tím tě fakt pohostit nemůžu, to je pravda," ušklíbl se a pokrčil rameny, zatímco do sebe dál soukal chleba. Konečně měl pocit, že se jeho síla trochu regeneruje, protože po celou dobu byl značně zesláblý, čemuž nahrál i ten hořlavý incident. "No vidíš, už vypadáš o dost líp, než před chvílí. Fakt sem si nebyl jistej, jestli už to nemáš za sebou. Navíc nevím, jak bych vypadal, dybych tě najednou táhl k doktorovi. Ještě by mi hodili na hrb vraždu nebo tak," protočil očima a znovu si uďoubl kousek chlebu, který si hodil do úst a nějakou chvíli přežvykoval, zatímco přemýšlel. "Hm, jak šlechetný. Možná by ti pomohlo, kdyby ses na vostatní lidi vykašlala. A to myslim vážně. Všem se nikdy nezavděčíš a jen se zamysli nad tím, kolika lidem asi záleží na tobě. Půlka - a možná ještě víc - by tě kopla do zadku, kdyby jim za to někdo něco přislíbil. Proto by ses možná měla přestat tak obávat. Voni si z tebe stejně na zadek nesednou. Leda, že bys jim zapálila kejhák," pronesl a zasmál se, i když věděl, že to pro dívku asi není zrovna nejlehčí situace. Mohla podpálit vlastně kohokoliv, aniž by to skutečně chtěla udělat. Jenže se zároveň hrozně obávala. Bála se i o jeho zadek a to jí mohl být ukradenej. Nikdy pro ni nic neudělal, byl jen neznámá tvář v davu. Tušil, že to pro ni asi nebude zrovna nejbezpečnější. Kdo ví, kdy se s touhle dobrotou připlete do cesty někomu nevhodného. Na její slova, že se pokusí, se usmál a kývl. Nic jiného jí poradit nemohl, ale pokud před svou schopností bude zavírat oči, bude to pro ni čím dál horší. On také nemohl dělat, že žádnou schopnost nemá. Vize jej doháněly, když byl nejzranitelnější - ve spánku - a podoba se mu občas změnila sama od sebe. Občas něco srazil nebo shodil jen pohou myšlenkou, to také nebylo zrovna dvakrát bezpečné. Ušklíbl se. "Potěšil nepotěšil. Nevím, co to je, a proč to umím. Ani nevím, kde jsem k tomu přišel. Asi sem se takhle divnej už narodil. Možná proto nikoho nemám nebo já fakt nevím," odfrkl si znechuceně. Nerad myslel na své rodiče. Asi proto, že mu nikdo nedal důvod, proč byl sám. Jestli zemřeli nebo jestli se ho prostě zřekli. Jestli se narodil nějaké nevěstce, která ho raději dala pryč. Fakt nevěděl nic, mohl jen živořit, užívat si těch přenádherných vizí a občasně si měnit podobu, aby jej lidé nepoznali a mohl tak v klidu krást.
"A co ty, víš něco.. jak se ti to stalo? Nebo to začlo samo od sebe?" otázal se a opět si do úst hodil další kus chleba, než větev odložil a rozmáchle si setřásl z šatstva drobky. Normálně by je asi ignoroval, ale když už byl ve společnosti dámy. Aniž by si všiml přibližující Angel, náhle se mu slečna pověsila kolem krku, kvůli čemuž sebou škubl - rozhodně to nemyslel zle, prostě ho lidi častěji bili, než objímali, což způsobilo, že se nejdřív stáhl, a pak se zatvářil dost nechápavě, než se mu na rty vrátil úšklebek. "Ale no tak. Klídek. Známe se jen pár hodin," ucedil tlumeně, než si dovolil se uchechtnout. Vzdalující se Angel věnoval dlouhý pohled, než se opět vrátila do sedu a rozmluvila se o svých dalších schopnostech. "Já... vidím budoucnost. Ne vždy, ale vidím ji. Vidím dobré věci, ale asi nejvýraznější jsou ty špatné. Viděl jsem umírat už hodně lidí z tohohle města, v mejch vizí už zaklepalo hodně přátel. A většina z nich už tu fakt není. Není to moc příjemný, z těch vizí je mi často špatně a nechci je mít, ale mám je... hlavně v noci, když spím. Ale mívám je i přes den. Asi jsem viděl i tvýho tátu, ale nic bližšího ti neřeknu, byly to jen obrazy. A taky si umím změnit podobu. Různě. Ještě to neumím udržet tak dlouho, ale zlepšuju se," pokrčil rameny s úšklebkem. Pak pozvedl ruku a přejel si po tváři. "Ale klídek, takhle vypadám normálně. Nemám moc sil na to, abych si udržel xicht někoho cizího," Další úšklebek, možná trochu bolestný, protože rozpraskané rty se opět připomněly tím nejpříjemnějším způsobem. Stejně tak dlaně. Pohled očí pak opět skončil na její tváři a na zbytcích po krvi. "Trochu ti to kazí ten andílkovský výraz, ale furt nejsi k zahození," utrousil, načež vstal a pohledem překontroloval ohýnek. Pak se s pokrčením ramen rozešel směrem ven, tou samou cestou, jako před tím. Opět se snažil o bezpečný průchod obou dvou, než se oba dva zase ocitli na čerstvém vzduchu a zimě. Ruce rychle natáhl po sněhu, aby zchladil dlaně a vydechl. Z chajdy navíc ještě vzal hrnek, do kterého pak začal nabírat sníh. Po očku se přitom ohlížel i po Angel. "Nebudou tě hledat?" zeptal se, možná trochu ostražitě, ale netušil, jak dlouho byla ve městě, a jak moc se po ní mohl shánět její bratr, kterého pořádně neznal.

Horlivě s úsměvem přikyvuje. Je to opravdu dobré. "To ano... Máme většinou něco hodně pestrého. Tatínkova pomocnice je velmi dobrá kuchařka. Ti někdy přinesu ochutnat!" Nějak se neohlíží na to, jestli vůbec Gery chce a prostě si to už v hlavě naplánuje, že se vytratí i s trochou jídla a donese mu ho. Třeba mu tím alespoň udělá radost. Sice neví, jak by měli doma radost, kdyby to zjistili, ale to už by bylo vedlejší, protože by to udělala a prostě by řekla, že nesla ochutnat kamarádovi. To by jí jistě prošlo. Nebo v to alespoň doufá "Ale jestli nechceš, tak... Tě nebudu samozřejmě nutit." Dodá nakonec trochu poraženecky, protože kdyby opravdu nechtěl, tak ho do oho přeci nebude honit. To by nebyl její styl. Spíše by se mu potom omluvila, ale možná by to jídlo mimoděk zapomněla někde blízko něj a odešla by. Bylo by na něm, kdyby si ho vzal nebo ne, ale měla by lpší pocit. Je to opravdu zvláštní děvče.
Pozdvihne obočí a upřímně? Trochu ji ta jeho formulace pobaví. To na tom vypadala tak špatně? I když ani by se tomu nedivila. Musela být bílá jako sníh... Nebo mohla mít stejnou barvu jako popel ve vyhasnutém ohništi. Ona naštěstí samu sebe vidět nemohla. Zamyslí se nad jeho slovy a skousne si nervózně ret. "Ale když nedostanou šanci, tak... Já nevím... Já se snažím pomáhat všem a nějak to nerozlišuju. Neumím to, pokud to není opravdu očividné." Naivňoučká Angel. To je jí podobné. Nikdo ji nikdy nenaučil, že by neměla pomáhat všem. Pochybuje, že i kdby se ji to někdo pokoušel naučit, pohořel by. Ale třeba se jí to po nějaké špatné zkušenosti zapíše do paměti. Nebo jí k tomu dopomůže Gery. On ej jistě v životě zběhlý protože musí žít na ulici. Poznal bolest, hlad, zimu.. A ona? Je v těchto ohledech nezkušená a je za to ráda. Být na Geryho místě, tak by to jistě nezvládla a svého věku by se nedožila. Chlapec se opět zasměje a to jí vykouzí úsměv na tváři. Opravdu zbožňuje, když se někdo druhý směje. Vydržela by upřímný smích poslouchat celý den a klidně i celičkou noc. Je to příjemné zpestření celého dne.
Zamyslí se nad jeho slovy. "Už narodil? To už s těmi schopnosti žiješ tedy dlouho." Asi začíná být zase trochu unavená, protože začíná plácat trochu blbosti. Je logické, že pokud se s těmi schopnosti případě narodil, tak už s nimi nějaký ten rok žije. Zamyslí se nad tm, jak to bylo u ní a kdy zpozorovala tu změnu. "Nevím.. Prostě jsem se najednou probudila asi po dvou dnech a cítila jsem se divně a od té doby to mám. Jsou to asi dva roky." Obeznámí ho s tímto faktem. Je ráda, že konečně pokala někoho jako je ona. "První, co jsem viděla po probuzení, byla moje šílená matka... Nikdy jsem ji předtím neviděla v takovém stavu. Asi se doopravdy zbláznila. No... A potom ji táta odsoudil za čarodějnictví." Tentokrát se trochu zamračí. "Podezříval i mě z toho, že jsem něco udělala bratrovi, který onemocněl krátce po příjezdu." To ji od otce dost zarazilo, ale musela pochopit, že to byl paranoik a jstě k tomu měl ještě jiný důvod.
Gery po jejím spontánním objetí pronese nějakou svou poznámku. Ona se zasměje a snaží se tím skrýt rozpaky. Občas jedná až příliš impulzivně. "Nebuď takový suchar a nekaz mi radost!" Zazubí se na něj, ale z jejího výrazu jde jasně přečíst ta spousta rozpaků, která e jí najednou vlila do mysli. Ačkoli to bylo jistě nepřípustné, své kamarády a kamarádky objímala. Čas od času, protože je měla ráda. Ale tady u toho chlapce? Bylo to spíše z radosti a prostě to přišlo samo od sebe. Snad se na ni tolik nezlobí.
"Ale... Vypadáš s tím dost smířeně... Už se nedivím, proč jsi byl při naši předchozí debatě na té ulici tak klidný." Řekne zamyšeně a poklepe si ukazováčkem na spodní ret. Zvedne se, aby ho mohla následovat ven. Snad cestou nikde nezakopne, to by jistě nebylo moc příjemné.
Vyjdou z budovy a všimne si, že si Gery chladí ruce. "Ty jsi popálený!" Vypískne najednou a přiběhne k němu. Zkoumá jeho ruku trochu vyděšeně aniž by se jí dotkla. "Budeš chtít přinést nějakou mast?" Nechce, aby se mu do toho dostalo nějaké smetí. To by asi nebylo moc příjemné. "To jsem ti udělala já?" Otáže se ho provinile a až pak se zamyslí nad otázkou. "Máš pravdu, asi bych měla potom někdy jít domů.. a donést ten druhý bochník chleba." Zamyslí se nahlas, ale místo toho nabere do ruky sníh. Snad jen aby se ujistila, že už netaje. Nebo má jiný plán? "Chceš, abych už šla?" Zeptá se ho zvědavě a potom nabere do ruky trochu více sněhu, protože zjistí, že netaje. Potajmu z něj uplácá snhovou kouli a bez jakéhokoli varování ji se smíchem hodí po Gerym. Ani neví, proč to udělala. Snad je to tím, že po dlouhé době se v životě cítí veselá. Ten kluk na ni má asi dobrý vliv.

Dveře otevřel otrok, mladý hoch s vystrašeným výrazem v obličeji. Ihned za ním se zjevil blonďatý třicátník. Přejel pohledem na onoho muže a myšlenku na otroka nechal rozplynout. Muž vypadal velmi zdrceně, dokonce i vzlykl a způsob, kterým ho oslovil byl poněkud zvláštní. Přeci jen bylo jasně najevo, že tato osoba je soudce, kterého hledal. Pravděpodobně prožíval nepříjemné chvíle, možná ztráta v rodině. Kvůli čemu jinému by soudce takto trpěl? Bohužel zde nebyl nikdo, kdo by ho o takovýchto zprávách informoval. Doufal, že právě soudce bude jeho přínosem zdejších zpráv. "Dobrý večer" Odvětí a podá mu ruku. "Jmenuji se Shay Patrick Cormac a jsem zde nový strážce pořádku." Formálně se představí. "Vy budete místní soudce, mám pravdu? Bohužel mi nebylo řečeno vaše jméno, pane..." Nehodlal tuto část konverzace nezbytně protahovat, nechystal se optat na důvod jeho smutku a rozhodně mu poté nebude kondolovat. K mrtvým i pozůstalým se chová patřičně s úctou, ale nehodlal projevit své smuteční porozumění o někom, koho neznal. To mu přišlo neuctivé a zbytečné. Přišel hlavně proto, aby poznal muže, se kterým bude muset v budoucnu spolupracovat, a který ho pravděpodobně zasvětí do pravidel tohoto města. V ostrém zimním větru, který ho bodal do obličeje musel přizpůsobit své oči mírným přimhouřením a čekal s napjatou rukou na jeho reakci a odpověď.

I přes veškeré strasti a šílenství jedné chvíle se v místnosti hned udělá o něco lépe. Z části za to snad může i Angel, která už nevypadá tolik ztrápeně a v rozpacích. Gerymu se tak líbila o dost více, i když tu byla ta krev na její tváři. "Fakt teď vypadáš o dost líp, když si zahodila ty chmury," opáčil jejím směrem a povytáhl koutek rtů. Přitom ještě chvílema uždiboval chleba a dokonce ještě prsty zabloudil po láhvi s pálenkou. Nechtěl působit jako alkoholik, ale bylo mu tak lépe, a tak jakmile ucítil pálení na jazyku po protékající pálence, ušklíbl se a uvolněně vzdechl. Nad jejími slovy jen povytáhl obočí, než se mu mezi obočím usadila rýha. "Hm, fakt bych ti měl zopáknout, že nejsem zas tak levej, abych si něco nečmajz. A tvýmu bratrovi by se to určitě nelíbilo," promluvil a zakousl se do kůrky. "Takže si to pěkně nechte, to bude lepší," ušklíbl se. Samozřejmě, že by rád jedl něco jiného a žil někde jinde, ale nějak nemohl po neznámý holce chtít, aby mu něco nosila a starala se o něj. Vídal kolem sebe plno lidských povah, ale tohle mu bylo fakt cizí. Ale v ten moment zároveň cítil, že to dívka naproti němu myslí zcela upřímně. Nemohl se na ni proto ani zlobit. Zlobit se mohl jen na sebe, že byl neustále v tomtéž srabu. "Pokud ti pomoc lidem dělá dobře, fajn. Ale nečekej, že sou všichni jak ty. Myslim, že sem těch podrazů viděl dost," utrousil s nakrčeným obočím. Jejich rodina sice tak nějak držela po kupě, ale do skutečné rodiny měly vážně daleko. Člověk mohl spoléhat jen a pouze na sebe. Ne na nikoho jiného, i když se mu chtělo. A tak ani Gery nyní nemohl důvěřovat plně Angel, ačkoliv jí v mnoha věcech věřil. Přesto mu stále bylo jasné, že se jedná o děvče z úplně jiného světa. Viděla vše kolem sebe jinejma očima. "Ale možná to poznáš. Já si dřív taky myslel různý věci, než sem to prokouk. Ale asi sem to prokouk o dost dřív, než by mi bylo milý," prohlásil nakonec, než si znovu upil pálenky a znechuceně zkroutil rty. Bylo to vážně nechutný, ale jeho jazyk si už na tu chuť přivykl. Proto lahev odložil a zkroutil rty. "Jo-o. Asi narodil. Já fakt nevím, nějak si nepamatuju, že by na mě někdo šáh a něco mi předal nebo jestli mě někdo nějak uhranul," trhl rameny a vyvalil oči. Nějak netušil, o čem to Angel mluví, ale z její slov tak nějak vyplývalo, že jí to udělala vlastní matka. "Ty si myslíš, že ti to udělala ona? Já fakt nevím, bud mi někdo něco provedl, když sem byl hodně malej, jinač netuším," ušklíbl se a pokrčil rameny. "Ale asi... to muselo být na nic. Ani rodina ti nikdy nezajistí dostatek bezpečí. Smutný, co?" ušklíbl se a zrak sklopil k plamenům. Kvůli jejímu objetí se skutečně nezlobil - neměl proč. Jen ho to překvapilo, což bylo asi tak nějak celé. "Nekazim ti radost, jen nevim, jestli objímáš zrovna správnou osobu," namítl a skousl si spodní ret. To gesto bylo tak překvapivé, ale zároveň něčím milé a sympatické... hřejivé. Gery si v první chvíli ani neuvědomil, jak moc sentimentální je. Stalo se mu to vůbec někdy? To těžko. Občas objal některou ze svých sester, když měly trápení, ale todle bylo tak divný. "Ale klidně si to můžeš zase zopáknout, bez problémů," zahihňal se. Jedna z výhod nižší vrstvy byla patrná na každém jeho slově - fakt se neostýchal být hubatý nebo drzý.
Venku mu pak bylo o něco příjemněji, i když už vážně neplánoval žádné toulky po Salemu. Možná bude nejlepší, když se zašije ve své skrýši a přežije další noc. Šedé nebe jasně poukazovalo, že chumelit jen tak nepřestane, a tak byla blbost se zdržovat někde venku. Ledová nadílka chladila popáleniny na jeho rukách a jemu bylo hned o něco lépe. "Ale ne! To je dobrý, stačí trochu chladit. Pak se objeví puchýře a konec. Nejsem popálený poprvý," poznamenal klidně a pokrčil rameny. "Udělal sem si to já, když jsem se snažil vzít ten hrnek, ale byl rozpálenej. Stane se. Nic vážnýho," vyslovil na svou obranu a ruce opět zabořil do sněhu. Když pak Angel začala mluvit o odchodu, přikývl. Chápal to, ne že ne. I když to zároveň znamenalo, že opět zůstane sám. Ale to byl vždycky, tak co by se změnilo? "Doprovodím tě," pronesl pak chvatně, protože to myslel upřímně. Vážně nebyli v nejlepší části města, aby si tam mohla trajdat sama. "Ne... klidně tu zůstaň, jestli chceš," pohlédl na ni a opět se usmál, načež se se sněhem v ruce napřímil. To už ale vzduchem prosvištěla koule a bez varování mu přistála na jeho kabátci. "Hej!" vykřikl a spálenými prsty pak chvatně uplácal kouli. Tu pak rychle mrštil směrem k Angel. Nicméně necítil se zle. Byl veselý. A smál se.