Město Salem

Teprve když je nějakou chvíli sám, postupně se k němu vrací potlačené pocity a s nimi i plné uvědomění si situace. Pořád ale nepřicházelo nic co by mu dalo vědět, zda je výsledek jejich rozhovoru dobrý nebo špatný. Nepříjemné úvahy vyžene druhá sklenice destilátu a spontánní rozhodnutí, že za žádných okolností nezůstane zavřený mezi čtyřmi stěnami, kde na něj vše padá. Plán objet pozemky už ho sice neláká ani zdaleka tolik jako ráno, ale i tak je odhodlaný ho uskutečnit, protože představa společného jídla s Libby, Adamem a jeho rodinou pro něj nemá daleko od vypodobnění očistce. Pro jistotu do svého pokoje spěchá, aby si ještě nestihl rozmyslet. A také trochu proto, aby se na chodbách s nikým nepotkal.
Konečně tak dokončí své ranní oblékání, ovšem zdaleka ne tak pečlivě, jak by měl. Vynechává vestu a přes bílou košili tak vezme jen šedý brokátový kabát s širokými manžetami a dvouřadým zapínáním. Letmý pohled k zrcadlu ho pak ujistí o tom, že jeho vlasy jsou stále stejně rozcuchané i když se je pokusil učesat a klobouk je tak velmi praktickým řešením situace, sáhne tedy i po něm, než posbírá zbytek nepostradatelných věcí, zavře za sebou dveře pokoje a ve spěchu téměř seběhne schodiště, které ho zavede k hlavním dveřím. ,,Koně." Bez pozdravu a náznaku trpělivosti oznámí ve stáji štolbovi čeho si po něm žádá. Ubohý muž je už na takové zacházení natolik zvyklý, že ho ani nepřekvapí a grošovaný hřebec je k projížďce připraven během několika málo minut.
Celý den strávil střídavě v sedle a v usedlostech rolníků. Nikdy nebyl milovaným a laskavým pánem, ale dokud bylo vše v pořádku jeho příjezd do chudých zemědělských domků sice vyvolal pozdvižení, ale jen takové co se pomalu odplyne s další odpolední a večerní dřinou na poli a u zvířat. Howarda ten pohled zvláštním způsobem uklidňoval, chování lidí v tomhle ohledu bylo podobné tomu, když hodíte kámen do stojaté vody. Náhlé vlnky se pomalu rozbíhají do větších, ale stále méně patrných, až zmizí úplně. Snad mu to dodávalo jistou naději, že žádné vyrušení, žádná krize, nemůže trvat věčně. S nadcházejícím večerem se pak vrátil do města, kde se zastavil v hostinci. Jeho obvyklé místo na něj čekalo, stejně jako pár známých a sotva postřehnutelné utišení hovoru po jeho vstupu, který se ale téměř okamžitě vrátil zpět do původní intenzity.
Ani nedopil první pohár, než se k němu přimotala jedna z místních holek. Už ji jistě před tím viděl, možná i více než to, ale ani se nenamáhal vzpomenout si na její jméno. Místo toho objednal další pití, pro sebe i pro ni a nebránil se, když se mu usadila na klíně. Nad slovy šeptanými smyslnými rty do jeho ucha však zavrtěl hlavou. ,,Tady ne." Po pravdě řečeno nemá tušení nakolik obvyklá je praxe odvádět si lehké holky mimo hostinec nebo bordel, už to ale dříve udělal a nikdy z toho nebyl velký problém. Jediné na čem těm holkám záleželo byly peníze a když za to, že půjdou jinam dostanou víc, nebylo o čem diskutovat. Zaplatit hostinskému, vzít bezejmenou blondýnku ven a za zvuků jejího předstíraného smíchu ji vysadit na koně. Sám se posadil za ni, otěže vezme do jedné ruky, druhou dá ženě kolem pasu a pobídne koně k mírnému tempu.
K domu to není daleko, ale nechtěl nechávat koně u hostince, zrovna tohohle konkretního hřebce si oblíbil a byl by nerad, kdyby se zítra servíroval v guláši co prodávají k obědu. Navíc pokud projede zahradou, bude moci vejít do domu zadním vchodem a na koně tam bezpečně nechat - někdo ze služebnictva ho dříve nebo později najde. Vjíždějí do zahrady, ale blondýnka už zjevně neváhá promarnit ani chvíli ze svého času. Nejen že se k němu tiskne jak jen je to na koni možné, ale za dalšího chichotu a špitání nemravností mu ruku ze svého pasu na stehno, provokativně odhalené vykasanou sukní už tak dost tenkých šatů. Ve snaze zapudit i zbytky vzpomínek na dnešní nepříjemnosti se Howard chopí téhle příležitosti, kdy si může bez zábran vychutnávat něčí blízkost, ať už jde o jemnou kůži na nožce, která se bělá v slabém světle měsíce, nebo o těch pár polibků, které jí zatím věnoval na krk a které znovu u jeho společnice vyvolaly potěšený smích. ,,Lechtáte mě!" ,,A tobě to hrozně vadí... viď?" Hlas pozměněný kouzlem okamžiku i alkoholem, který mu předcházel zní poprvé za dnešní den uvolněně, tedy do doby, než si Howard na cestě jen kousek od nich konečně všimne...Libby. Veškerá rozvernost chvíle je zapomenuta, když prudce zastaví koně, bez toho aby musel váhat jestli je mu jedno zda ho takhle uvidí, nebo jestli to nechce dopustit.
Rychle sesedá a z koňského hřbetu pomůže i plavovlásce, která automaticky zůstane s rukama kolem jeho krku. V gestu tak nepodobném předešlým hrám ze sebe její ruce sundá. ,,Skončili jsme." Nechápavý pohled dívčiny a ústa otevřená k odpovědi ho nezastaví. Do dlaně jí strčí několik mincí, aby neřekla že s ním zcela ztrácela čas. ,,Neslyšelas? Jdi už!" Zmatená chuděrka ještě chvíli stojí na místě, než si lesklé penízky v dlani přepočítá, utrousí na adresu Howarda pár nelichotivých slov, nakopne nejbližší kámen a začne se loudat zpět do hostince. To už si jí ale dávno nevšímá, protože jeho jediným zájmem je v tuhle chvíli zcela jiná žena. Protože i když všechno v něm se vzpouzí, že cokoli jí řekne bude zbytečné, nedokáže ji prostě nechat aby mlčky odešla po podívané, kterou jí shodou náhod poskytl.
,,Libby, počkej přece." Už k ní natahuje ruku, aby ji vzal za rameno, kdyby mu snad chtěla utéct, v posledním okamžiku si to ale rozmyslí a znovu ji spustí podél těla. ,,Tohle jsem nechtěl. Udělej co chceš, křič, vyčítej, uhoď mě nebo řekni co by mohlo odčinit co jsi právě viděla a já to udělám. Jen prosím nebuď tiše." Alkohol mu, stejně jako všem a vždycky, rozvázal jazyk a otupil ostražitost i nedůvěru, aby tak částečně zaplašil i věčně se roztahující stíny strachu. V slabém svitu měsíce a toho mála světla co do zahrady proniká z oken tak před ní stojí jako před lety, kdy jí také říkal, ať po něm žádá cokoli jen chce.

Bloudě systematicky vytvořenými uličky v srdci zahrady si užívá ticho, které kolem panuje a není ničím narušováno, aspoň ne hned. Neřadí se mezi ono nechvalně známé, nepříjemné, ba až tísnivé ticho, jež obvykle vládne před bouří, ba naopak, vládu si udržuje ticho dokonale klidné, vhodné na utřídění si vlastních myšlenek, občasně prolnuté s tichým zašuměním vysázených stromů. Jejím očím je vystavena vskutku dechberoucí scenerie, nepostrádajíce jisté tajemné kouzlo. Nedovolila si zavítat až do zadních oblastí rozlehlé zahrady, kam by se také ráda podívala, dokud má ještě příležitost, neboť už tam, kde se nacházela nyní, bylo světla jen střídmě, že sotva vidí, kam šlape. Na okamžik se zastaví a otočí směrem k majestátní rezidenci. Většina oken byla ozářena plaménky ze svící. Opravdu si připadala jako v jiném světě, tentokráte nehledě na souvislosti společenského žebříčku. Ocitla se ve snu, který nelze jednoznačně zařadit mezi noční můry, ani mezi sny, o nichž si po probuzení přejete, aby se opakovaly. A jakmile se ráno probudí, bude nucena přijmout realitu, od níž se konečně dokázala plně oprostit. Tedy, to si aspoň myslela, dokud v dáli za svými zády nezaslechla dusot koňských kopyt, který jí vytrhne ze snění a prudce se otočí, očima pátrajíc po nějakém úkrytu. Netušila, kdo sedí v koňském sedle a nestojí o potíže. Koneckonců, je to pouhá návštěva, která by zde sama neměla co dělat. Avšak po vhodném úkrytu ani vidu. Může jen doufat, že okolo ní jezdec projede, aniž by si jí všiml, což není zrovna pravděpodobné. Dusot kopyt se rychle přibližoval. Stoupla si ke kraji, aby se nestala žádná nehoda, a snaží se prohlédnout skrze tmu. Čelo se jí zkrabatilo, když zaslechla i zvuk laškovného dívčího smíchu a bolestně známý hlas, jehož slovům zatím nerozuměla, avšak bezpečně by ho rozpoznala i v davu lidí. Ví přesně, co by měla udělat. Měla by se otočit a odejít nepovšimnuta zpět do pokoje, bohužel zvědavost a neblahé tušení rozhodly jinak. Rozešla se vstříc zvukům, které do jejích představ o tomto místě nezapadají. Setkala se s nimi jen o chvíli později. Spatřila vypočítavý pohled plavovlasé kreatury, která se v koňském sedle tiskla k Howardovu tělu. Jeho rty si našly cestu k jejímu krku a dlaň putovala po odhalené noze. Šokovaně pootevřela ústa, která si následně překryla dlaní, aby ze sebe nevydala hlásku. Toužila se otočit a utéct od toho, co právě spatřila, avšak zamrzla na místě. Její nožky zapustily kořeny do země, v místě, kde se zastavila. To poslední, co chtěla, je pozorovat milence při počínajících hrátkách. Zdálo se, že tento trýznivý pohled nebude trvat dlouho, byli již téměř u ní a nikdo z nich si jí dosud nevšiml, což se v jednom závratném mžiku změnilo. Majestátní zvíře dostalo pokyn okamžitému zastavení a prudce tento příkaz vyplnilo. Nehtíky u volné ručky, kterou měla svěšenou podél těla, si zarývala do dlaně, aby se vzpamatovala a odešla, dokud to jde. Na to ale bylo pozdě. Howie ji zahlédl. Sesedl z koňského sedla a pomohl dolů i té lehké dívce, jež mu dělala společnost. Odvrátila svůj pohled, nemohla se dívat na to, jak ho nějaká jiná objímá a lepí se k němu, jako by jí snad patřil. Pán tohoto sídla ale napříč všem, ač rozlišným, představám obou přítomných dívek poslal plavovlásku pryč, s několika mincemi, které jí vtiskl do ruky a více si jí nevšímal, neboť jeho zájem upoutala Libby, která byla z celé situace při nejmenším nesvá. Připadala si… zrazeně, ačkoli nedošlo k tomu, co jistě původně zamýšlel.
Nedokázala mu splnit to, oč ji prosil. Aspoň ne hned. Musela vstřebat výjev, který se jí naskytl a jehož svědkem se stala. Tentokrát šla zlost i další zraňující emoce do pozadí, neboť je převálcoval na plné čáře nával žárlivosti. Špikovala ostrým pohledem plavovlasou ženou, dokud jí nezmizela z dohledu, drtíc si zoubky spodní ret. Teprve až poté pohlédla do očí Howardovi, na pouhý okamžik, než sklopila pohled k jeho rtům, na nichž se chvíli zdržela a následně ho upřela do země. Nemůže najít vhodná slova. Nemá mu na tohle co říci. Sám se ráno zcela jasně a zřetelně vyjádřil, že lehává s jinými ženami. Tak proč poslal tuhle… nevěstku pryč? „Co přesně jsi nechtěl?“ Zeptá se nakonec tichým, mírně nakřáplým hlasem, stále se dívajíc do země. „Přivézt si ji domů, nebo abych vás… viděla?“ Ledový klid a smíření, které zaznívají z jejího hlasu, jsou děsivější než křik či výčitky, které zmínil. Dokonce si pro změnu nepřeje dát mu pěstí, tímto pomyslným terčem se naopak stala žena, kterou poslal pryč. Kdyby si jen dovolila pohlédnout do jeho očí, bezmyšlenkovitě by se vrhla na jeho rty, jen aby mu ukázala, že se jí ta plavovlasá žena nedokáže vyrovnat. Jen aby vyhnal jakoukoli jinou ženu, kromě ní samotné, ze své mysli. Aby si vzpomněl, že nikdo jiný nezná jeho tělo tak dobře, jako ona a s nikým jiným to nebude takové, jako s ní.

Její mlčení, vyhýbavý pohled a packa sevřená tak pevně, až jí bělají prsty. Prozatím němé odsouzení, protože alespoň tak si to Howard vysvětluje je až po bolestně dlouhé době, kdy před ní stojí jako provinilý kluk, přerušeno tak klidným hlasem, že mu nahání husí kůži. Měl by se otočit a odejít, zachovat si svou hrdost o kterou se tak často rve a prostě přečkat do rána, než Libby i s Adamem odejde. Na to už je ale pozdě, už na ni promluvil. Už se začal omlouvat, už podlehl, možná jen chvilkovému, pocitu že mu na ní záleží. Sundává si klobouk, snad jen proto aby něco udělal. Aby si nepřipadal až tak zkamenělý a bezbranný. Takhle zatracená žena na něj působí mnohem více, než si ona sama uvědomuje a on se proti tomu snaží bránit se stejnou měrou, s jakou se jí to snaží nedat najevo.
,,Nechtěl jsem, abys to viděla." Pravdivé přiznání vyslovené s jistým sebezapřením. Jakmile se mu ale povede zodpovědět její otázku, dokáže i pokračovat, krempu klobouku muchlajíc v ruce. ,,Nechci, ani jsem nikdy nechtěl tě přivést do takové situace." Jako by se jejich role z rána obrátili. Teď stojí on před ní, zranitelný a upřímný, vydaný napospas jejím rozmarům a úsudkům. Situace tak podivná, že její opakování není příliš pravděpodobné. Dokonce pohled na tu křehkou bytost před ním znovu rozžehne otázky ohledně toho, zda se jí se vším svěřit, nebo dál tvrdohlavě doufat v tom, že čím méně toho ví, tím lépe pro ni. Hluboký nádech a pohled upřený kamsi za ni, aby se alespoň na moment vyhnul světle modrým očím. ,,Nikdy mi na tobě nepřestalo záležet. Ale pochop, že běh života nejde zastavit, že jsem musel dělat mnoho rozhodnutí a že nejjednodušší způsob jak zahnat noční můry je neusínat sám." Krátce zavrtí hlavou se světlými vlasy. Víc udělat nemůže, jakékoli další vysvětlování by jen rozmnožilo otázky, které pro něj Libby může mít. Tvář otočí směrem k částečně osvětlenému domu, tichému tak jako kdyby ho snad obývali jen duchové. ,,Ještě jednou se omlouvám, nebudu... nebudu tě dál zdržovat." Mírně se Libby ukloní, pak koně, kterého chtěl nejprve přes noc ponechat jeho vlastnímu osudu (a dovolit mu tak, aby pošlapal matčiny opečovávané květiny) vezme za uzdu a začne vést ke stáji. Alespoň to zvíře se dnes může dobře vyspat, bez toho aby doplácelo na prohřešky svého pána.

Ví moc dobře, co by měla udělat. Tak proč je tak těžké zachovat se tak, jak se v této jejich nanicovaté situaci sluší? Proč ho nedokáže nechat odejít, aby mohla vytěsnit z mysli další ohavnost, která se odehrála před jejím zrakem a připravit se na to, že jakmile vyjde slunce, zmizí z jeho života stejně nenadále, jakož se v něm objevil? Protože jeden pohled do jeho tváře, ač se stále vyhýbá přímému pohledu do jeho očí, spolu s množstvím alkoholu, který vypil, ji nenechaly na pochybách, že k ní byl pro změnu opět jednou upřímný a existuje něco, co ho v myšlenkách i snech pronásleduje jako stín. Ještě nikdy ho neviděla tak zranitelného, nervózního, provinilého a skleslého, až se jí svírá srdce. Co skrývá před světem? Co ho tak moc užírá? Spolkne vlastní, dnes již značně podkopanou hrdost a rozběhne se za ním. Přizpůsobí se jeho tempu a srovná s ním krok. Samozřejmě, od grošáka, kterého vedl po svém boku, si držela odstup, aby ho nevyděsila. „Možná, že kdyby ses svěřil s tím, co tě trápí… ulevilo by se ti.“ Pozvedne k němu pohled a odhodlaně se nadechne. Ani slůvkem se nezmiňuje o tom, čeho byla svědkem, bez vyjádření zanechala i skutečnost, že kdyby se neocitla v zahradách, rozhodně by tu plavovlasou ženu neposlal zpět, odkud přišla. „Je to těžké, já vím. Pokud nejsi připravený, nebudu tě nutit vychrlit vše najednou. Jen ti chci pomoci, pokud mi to dovolíš. Nejsem si jistá, jestli to víš či zda jsem to dala najevo, ale můžeš mi věřit.“ Vše ostatní; respektive to, co se mezi nimi odehrálo; nenaplněné city; zraňující činy… to vše bylo schováno do pomyslných šuplíků uvnitř její mysli a uzamčeno na několik západů, aby nedostaly možnost vyplout na povrch, sic to není s ohledem na její náturu ten nejlepší nápad; neboť se do popředí dostala bezúčelná touha pomoci mu, jak jen bude v jejích silách. Kdyby to jen bylo možné, vzala by veškeré jeho starosti na svá bedra a ochránila ho před vším zlým, hmotným či nehmotným, co by se jen pokusilo přiblížit se k němu. Je vůči svým nejbližším velmi ochranářská, a ačkoli se s Howardem opravdu odcizili, žádná vzdálenost ani proud času ho nedokázaly odstřihnout z jejího života a srdce.

Část jeho temné dušičky doufala, že ho nechá odejít, aby se tak dál nevystavoval pokušení svěřit se jí. Dokonce to tak na chviličku vypadalo. Rychlé kroky a stín, který se mihl po jeho boku aby ho vzápětí mohla vystřídat její křehká postava ho ale nenechají na pochybách o tom, že tohle malé přání zůstane nevyslyšeno, zvláště po tom, co jeho touhu sdílet s někým starosti podpoří i její slova. ,,Neměla by ses ptát." Poslední pokus ji odehnat, i když pravděpodobně chabý vzhledem k tomu jak nepřesvědčivě v ten moment zní i sám sobě. Kůň netrpělivě pohodí hlavou, jakmile začne tušit ze bude zavřen zpět do stáje. Za dnešní den má na odpočinek nárok a vypadá to, že už se na své druhy těší.
,,Nejde o to, zda ti věřím nebo ne. Nevím ale jestli jsi ve větším bezpečí když nic nevíš, nebo když budeš vědět čemu můžeš čelit. Nikdy jsem se v tomhle nedokázal rozhodnout a proto, když jsi dnes ráno přišla..." Není třeba aby tiše pronesenou větu dokončil. Navíc jeho váhání zda pokračovat je stejně zjevné, jako přetrvávající nerozhodnost o které mluví. Stačí ale krátký pohled jejím směrem, na útlou postavu schovanou pod záhyby šatů, na ručky upracované mnohem víc než by musely být, na jemný obličej jehož rysy zdůrazňují noční stíny, aby ho svíravý pocit na hrudi donutil mluvit dál. ,,Víš co dělá tvůj otec, stejně jako to, že s ním dlouhodobě spolupracuji. Není jediný, vlastně ani není tím, s kým jsem tohle... podnikání započal. Celý tenhle dům, koně, drahé šaty, všechno ostatní co kolem sebe vidíš -" V hlase se mu nese téměř odpor, když vyjmenovává věci, kvůli kterým dělá to co dělá, ale kterých se nedokáže zříct. ,, a hlavně má sestra. Obchody které kdysi vybudoval můj otec by to v téhle době už dávno nedokázaly financovat. A i když Malcolm Silverwood stále oficiálně drží ve svých rukou zodpovědnost nad rodinnými financemi, téměř šest let už tomu tak není." Následuje krátká odmlka. Snad aby si ověřil, zda ho poslouchá, zda rozumí tomu, co jí říká. Že si možná do teď myslela že stojí o synka z jedné z bohatých rodin ze Salemu, který se pro zábavu spřáhl s loupežníky. Ve skutečnosti ho ale, a díky němu dost možná i celou jeho rodinu, - včetně ní a Adama, pokud by se za něj někdy provdala - od vězení nebo oprátky dělí jen tenká hranice lží, úplatků a neprůhledných obchodních smluv, které naštěstí zatím nikdo nekontroluje.
Došli ke stájím, kde, stále mlčky, přivázal grošáka za uzdu ke sloupku. Hned vedle nich je malý domek štolby, kterému vzápětí zabouchá na dveře aby mladého muže probudil a bez pozdravu nebo poděkování ho poslal postarat se o koně. Jakmile je tahle maličkost vyřízená, vrací se k Libby, aby jí tentokrát nabídl rámě. ,,Projdeme se ještě?" Otázka, jenž by ve skutečnosti měla znít zda chce, aby ve svém povídání pokračoval. Stejně jako už tolikrát během dneška jí dává šanci od něj uprchnout. Pokud však zůstane, vycházkovým krokem ji vezme zpět do zahrady, kde je pro rozhovor tohoto typu přece jen větší soukromí než před čeledínem. ,,V takovém životě si člověk nadělá mnoho nepřátel. A ještě více přátel, jejichž přátelství trvá jen tak dlouho jak dlouho dostávají štědře zaplaceno. Zatím se mi vcelku dařilo vše udržet v rovnováze, nejsem si ale jistý jak dlouho to ještě bude možné. Někteří z těch lidí jsou na mnohem vlivnějších místech než já, některé z nich nejde podplatit nebo zastrašit." Proto se snažím donutit Jasmine, aby se co nejdříve vdala. Proto jsem zcela přestal uvažovat o splnění svého slibu vůči tobě. Proto bylo to hlavní o co jsem madame Kelley žádal, aby se vám s Adamem nic nestalo. Dává jí svým přiznáním do ruky zbraň proti sobě samému, zbraň takových rozměrů, že následky toho kdyby se rozhodla ji v rozčilení použít se dají jen velice těžko představit. Dává jí důvod ráno se sbalit a zmizet hodně daleko, do bezpečí. A nebo zůstat a pokusit se zaujmout místo po boku prince loupežníků.

Když mířil po několika dnech služby do krčmy, netušil, že celý večer tak skončí. Jeho zranění se už zdálo být v pořádku, vracela se mu síla a s rukou byl schopný hýbat tak, jak tomu bylo dřív. Na rozkaz Iris zůstal jeden den doma, na svůj vlastní rozkaz zůstal doma ještě o den navíc, poté, co si pomočil boty když se mu zamotala vestoje hlava. Pak se však už nadále doma kopat do zadku nemohl, tak vyrazil na klidné hlídky. Velitel ochotně pochopil jeho zranění, s ohledem na jeho trochu pokročilejší věk (i když mu to nahlas neřekl) tak s domluvou nebyl žádný problém.
Do krčmy se dostal se dvěma kolegy z poslední služby. Jedním z nich byl mladý, dvaadvacetiletý chlapec, který mu pomáhal kdysi při incidentu v sirotčinci. Druhému muži táhlo na pětatřicátý rok života, byl z trojice nejmenší, známý tím, že veškeré spory řeší v klidu. Měl ho docela rád a ten kluk? Inu, ten mu neuvěřitelně připomínal jeho. A tak pili pivo a pálenku, nejdříve sami, pak se dali do hovoru s několika místními štamgasty. Samotnému se mu na klín posadilo děvče v lehkých, téměř letních šatech, vysoké a plavovlasé, i když na jeho vkus příliš vyhublé. To na mladého chlapce házela oči krásná slečna, zrzavá, krev a mlíko se vším co žena má mít a chlapci vzhledem k jeho opilosti dělalo velké problémy vysvětlit, že na něj doma čeká žena. Asher nezasahoval, s pobavením sledoval jeho téměř panickou nevinnost. Problém nastal, když se chlapec zvedl s tím, že si odskočí. Stál na nohou zhruba půl vteřiny, než sebou řízl na zem, stůl vzal při své cestě dolů hlavou. Pak jen seděl na čtyřech a něco blekotal, neartikulovat a ruce se mu třásly. Bylo jasné, že nechat ho jít domů po svých nebude nejlepší nápad, navíc, když má u sebe zbraně a tělo celé v červené uniformě.
A tak se zbylí dva vojáci zvednou a vytáhnou chlapce, marně se bránícího, na nohy. Muži kolem pokřikují a smějí se, některé ženy koukají trochu vystrašeně. Asher je sám dost opilý, vidí rozmazaně, pohled mu sklouzává z člověka na člověka a nohy má neuvěřitelně těžké. Děvče, které mu před pár minutami dělalo společnost, k němu přiběhne a vtiskne mu rychlý polibek na ústa, než zmizí v davu. Lehce zatřese hlavou, aby si ji vyčistil. Jednu chlapcovu ruku si přehodí přes krk, jeho přítel voják udělá to samé a už táhnou kluka v uniformě ven. Nespolupracuje ani trochu.
Chlapce temnými Salemskými ulicemi nesou, z jasné oblohy jim na cestu svítí měsíc. Pletou se mu nohy, snaží se však svého mladičkého kolegu podpírat, jak jen to jde. Starší voják přiznal, že ví, kde ten kluk s manželkou bydlí a tak jej nechal vést. Jsou sotva pár metrů od dveří toho správného domu, když chlapec klesne na kolena a začne hlasitě, mohutně zvracet na chodník. Oba dva vojáci jej jako na povel pustí a trochu ustoupí. Při kroku dozadu se Asherovi zamotá hlava a klopýtne, stojí však pořád úspěšně na nohou, ignoruje tichý smích svého jediného relativně střízlivého kolegy. "Půjdu vzbudit jeho mladou," řekne Asherovi. Ten přikývne, klekne si na jedno koleno k chlapci a odhrne mu vlasy z čela. Pot z něj teče proudem, třese se. Lehce jej poplácá po zádech. "To se stává," ujistí ho s klidem, doufá, že mu jeho alkoholový dech nepřitíží. Ze dveří domu vykoukne mladé tmavovlasé děvče, drobounké, v bílé noční košili. Když spatří svého muže na kolenou, ve tváři má spoustu smíšených pocitů. Asher chlapce bez otázek vytáhne na nohy, ignorujíc schnoucí zvratky na uniformě, a klopýtajícího jej dovede ke dveřím, kde ho předá slečně. Něco na svého muže zahudruje, podpírá ho, chlapec má sklopenou hlavu. Děkuje zbylým vojákům, oba dva ji ujišťují, že je to samozřejmost. Pak děvče i s mladým vojáčkem mizí za dveřmi.
"Jak na tebe koukám, taky bys potřeboval doprovodit," rýpne do něj starší voják. Ušklíbne se. "Chlastám dýl než ty seš naživu. Poradím si. Nancy na tebe taky už čeká." Jeho přítel se jen ušklíbne, pokrčí rameny. "Pokud už nemá v posteli někoho dalšího." Asher trochu významně povytáhne obočí. O téhle aférce neslyšel, i když asi není první, za kým se chodí s podobnými drby. Neříká však nic, má problémy sám se sebou. Nakonec jej však voják poplácá po rameni, zamumlají si něco na rozloučenou a během chvilky mizí ve tmě. Asher se dobelhá k jedné z uliček, na jejím rohu se ztěžka opře o zeď. Jednu botu má poblitou, celý svět se mu motá, teď, když už se nemusí snažit být střízlivý. Odepne si od opasku čutoru a vycucne z ní těch pár posledních kapek vody. Odplivne si na zem, ale chuti levné pálenky ho to nezbaví. Asi je čas vyrazit domů... Ale moc se na to necítí. Ne teď hned.

Služba v lazaretu se dnes protáhla. Vlastně by bylo jednodušší spočítat dny, kdy domů Iris odchází včas, pokud nebere v úvahu ty ve které se vytratí dříve, než ty kdy odchází v původně vyměřenou dobu. Zástěra, kterou nosí na šedých pracovních šatech už dávno visí na háčku v místnosti pro ošetřovatelky, stejně jako bílý čepec. Pod velkým křížem na jinak holé zdi si v poloslepém zrcadle rozmotá drdol, který přes den zabraňoval jejím tmavým vlasům v tom, aby jí při práci překážely a na rtech jí přeběhne úsměv nad rouhavou myšlenkou. Vždyť pověsit přímo pod vyobrazení Ježíše věc, která všechny ženy na světě povzbuzuje v ješitnosti je téměř dokonale promyšlený svod k pýše. Ne, nebyla to ona kdo zrcátko na stěnu před lety dal, ale to ji nebrání v tom, aby se v něm neprohlédla kdykoli jde kolem. Dnes už je to ale naposledy, protože jakmile je s vlasy hotová opouští malou místnůstku pro personál i celý lazaret.
Chladný noční vánek ji přivítá směsicí městských pachů a vůní s příslibem hvězdné noci bez deště a zažene tak stojatý vzduch s příměsí smrti, který za sebou nechala v lazaretu, ač se ho tam snaží zahánět všemožnými bylinkami i přípravky. Má neobvykle dobrou náladu a po prvních krůčcích tmou se tak k úsměvu přidá i tichoučké pobrukování. Ulice jsou relativně prázdné, takže ani její stydlivost teď nemůže zabránit sladkobolné melodii o lásce, aby jí plynula ze rtů. Jedna nožka střídá druhou v tempu, které by bylo možné jen stěží označit za spěch. Dokonce ji ani netrápí, že dnes pro Daniela nenachystala večeři, vždyť kdo ví jestli bude kněz vůbec doma a i když ona sama cítí, že trocha jídla by jí po celodenní práci prospěla, nechce se kvůli vidině chleba vzdát příjemného nočního klidu, který ji obklopuje.
,,You are my darkest fire, ignite my heart and steal my will, take all that you require and when there's nothing left I'll beg you still..." S každým dalším slovem jako by se její nálada zlepšovala, oproti tomu že na rozdíl od jejího autora nemá tuhle píseň komu věnovat. Kroky, které se změnily bezmála na taneční se z ničeho nic zastaví, když jejich majitelka nedaleko před sebou rozezná postavu. I píseň ustane, zaplašená náhlým ruměncem studu za to, že Iris dělá takové hlouposti na veřejnosti. Dalších pár kroků stačí k tomu, aby dokonce vetřelce co přerušil její osamocenou cestu domů poznala. Ve zvědavosti maličko nakloní hlavu ke straně, než se jí mezi obočím objeví její malá vráska. ,,Nebyl jste se zase prát, že ne?" Předchozí veselí se ale projeví i teď a snaha o vážný tón tak vyjde naprázdno. Nepokouší se tedy ani zastírat svou dobrou náladu a nezakrývá úsměv. ,,Dobrý večer, Ashere. Měla jsem starost když jste nedal vědět jak se vám ta ruka hojí, ale vidím že jste v uniformě, takže je to asi dobré." Nelže, opravdu se o něj bála a opravdu ji mrzelo, když nevěděla jak na tom je. Pokud ale někdy měla nějakou hrdost, tak právě její pozůstatky byly příčinou toho, že vojáka nešla za poslední dny zkontrolovat. I když jeho košile je už dávno vypraná, složená a jen čeká na to až se vrátí ke svému majiteli. Není k němu tak blízko aby mohla cítit alkohol a to, že se opírá o zeď... inu nic, co by v ní zatím vzbudilo jakékoli neblahé podezření.

Za normálních okolností by si užíval ticha a klidu kolem, zvuku nočních tvorů, příjemného větru, jasných hvězd... Ale slyší, jak mu krev v hlavě pulzuje, nezaslechne vlastní dech přes pravidelné tepání a v uších mu trochu zvoní, protože vypadl z hlučného místa do naprostého ticha. Z bot se k němu line pach zvratků a obrací mu žaludek naruby, naprázdno polyká. Na chvilku zavře oči, ale hlava se mu neuvěřitelně zamotá a opět je otevře, zamrká, polkne, aby zahnal žluč zpět do žaludku. Neopíjí se, ne takhle. Dnes mu to zaručeně nesedlo, tyhle omyly se u něj už nestávají hezkých pár let.
Má pocit, že se mu to zdá, když zaslechne zpěv. Na jednu chvilku mu hlas a jemný tón připomenou jeho manželku. Jak chodila po jejich malém domku a zpívala si a on byl sice už vzhůru, ale ležel sám v teplé posteli a poslouchal její hlas, dělal že spí, dokud k němu nepřišla a nevtiskla mu letmý polibek na tvář. A když chtěla odejít, vymrštil se a rukama ji objal kolem pasu, stáhl k sobě do postele a polibek oplácel. Rychle se ale vzpamatuje, dojde mu, jak pošetilé jeho myšlenky jsou. Začne být sice lehce ostražitý, ale kdyby se něco stalo, nestačil by nůž vytáhnout dostatečnou rychlostí. A to u něj zvykem nebývá. A jakmile vidí ťapkat drobnou postavičku po ulici, jakmile konečně zaostří, i když od něj děvče tak daleko nestojí a na svůj věk vidí dobře, pozná v ní dívku, která mu pár dní zpátky zachránila život. "Iris," vysloví její jméno. Chce se ujistit, že je to skutečně to krásné tmavovlasé nevinné děvčátko. Jeho hlas je hrubší a hlubší než obvykle, alkohol se na něm značně podepisuje. Stále stojí nehybně opřený o zeď. Přistihne tu myšlenku, hlásající, že nechce vypadat opile před ní. V ruce má stále prázdnou nádobu na vodu, otevřenou, víčko se pohupuje zavěšené na tlustém provázku. "Za koho mě máte?" ušklíbne se při její otázce. Snad se přeci nechodí rvát jen tak! Zranění bylo ze služby, to je něco jiného. Poslouchá Irisino nevinné kázání, přikyvuje hlavou. Slyší jí, jen mu dělá problém si spojit všechna ta slova, vše, co mu říká. "Udělal jsem, co jste chtěla." Jazyk se mu poprvé za dobu, co s děvčetem mluví, zamotá. Přijde mu, jako kdyby uběhly hodiny, ale není tomu tak. "Zůstal jsem doma dva dny. Víc ne." Odrazí se zády lehce od zdi a narovná své do této doby nepřirozeně zkroucené tělo. Stojí zpříma a nemusí se ani opírat. Má dokonce pocit, že stojí rovně! Ale je to jen pocit. Ve skutečnosti se lehounce pohupuje ze strany na stranu, nádobu s vodou ještě stále nepustil. I přes chladnější počasí se trochu potí, je mu horko, v ústech má nepříjemný pocit. Jestli z něj necítí alkohol, jistě musí cítit alespoň to, v čem si úspěšně vymáchal botu.

Rty se jí zdvihnou v mírném posmutnělém úsměvu. „Dělám spoustu věcí, které bych neměla. To je jedna z mých nejlepších vlastností.“ Pobídne ho svými slovy k činu, připravena unést jakoukoli informaci, o níž bude ochoten podělit se, ať už bude jakkoli hrůzná. Jemně, povzbudivě ho dlaní pohladí po paži, aby mu dala najevo, že stojí při něm, ať už se doví cokoli, než ji opět spustí zpět ke svému tělu.
„Chápu…“ pomalu přikývla, když v počátku svého vyprávění narazil na to, co se stalo dnes ráno, po jejím neohlášeném a neočekávaném příchodu do Salemu a hlavně do jeho domova. Ačkoli by ještě něco ráda podotkla, zatím mu neskáče do řeči, neboť se zatím nedostal k hlavnímu problému, který ho tolik užírá. Věnuje mu veškerou svoji pozornost, visíce mu na rtech. Ať už je jakýkoli důvod pro to, že šel s pravdou ven, nenechá ho rozmyslet si to. Na řeči jeho těla je jasně patrné váhání, ale i on pochopil, že už není cesty zpět. Sama si svým příchodem podepsala ortel.
„Chceš mi tím říci, že po celých šest let, kdy ti otec soukromě přenechal volnou ruku, plníš vaši rodinnou kasu svými podíly z loupežnických kořistí?“ Zeptá se, byť spíše řečnicky, snažíce se neznít šokovaně, což lze jen těžko. Všechny střípky do sebe začínají, už nyní po počátečních informacích, zapadat. Dokáže si domyslet, že o tomto způsobu ‚podnikání‘ ani samotný Malcolm a stejně tak zbytek rodiny neví, což vysvětluje i varovnou zmíňku o ohrožení lidských životů. Žaludek se jí nepříjemně stáhl, když si uvědomila, že ohrožen je převážně jeho vlastní život a tím, že drží vše v tajnosti, se snaží svou rodinu ochránit, protože v případě důsledného výslechu by měli aspoň nějakou šanci na přežití, byť se ztrátou postavení a všeho, co rod Silverwoodů vybudoval. V jejím hlase nelze najít ani náznak po odsouzení či zhnusení. To, co dělá, dělá především pro své nejbližší. Navíc... kdo je ona, aby měla právo ho soudit, když je její otec vůdce skupiny banditů. Ujištění, že situaci pochopila správně, o čemž vlastně není pochyb, se jí ale nedostalo, neboť přišli až ke stáji, před níž uvázal nádherného grošáka. Překvapeně naklonila hlavu na stranu, myslela si, že spolu znaveného, uříceného koně odstrojí a vyhřebelcují. Až když prudce zabouchal na dveře jedné malé chatky, pochopila, že tady jsou na tento úkon lidi. Je těžké si zvyknout byť pouze na tu představu. Dveře se otevřely a jen co z nich vykročil mladý muž, dostal strohý rozkaz. Jeho pohledu neušla ani ona, na rozdíl od jeho pána, děkovně mu pokynula hlavou, ač si netrpělivě prstíky jedné ručky pohrává s lemem dlouhého rukávu u packy druhé, nedočkavá pokračování a dalších detailů. Proto se jí jistým způsobem ulevilo, když se k ní Howard vrátil a nabídl jí prodloužení procházky. „Ano… jistě.“ Souhlasí dostatečně nahlas, aby unavený čeledín, který byl povinnostmi příslušícími jeho práci vyhnán z tepla postele, nenabyl žádných podezření a bez jediného zaváhání vloží svou drobnou ručku, která značí, že nic ve svém životě neměla naservírováno na stříbrném podnose, do Howardova rámě, načež se nechala odvést zpět do zahrad, kde není šance, že by někdo jejich rozhovor zaslechl. Pochopila narážku skrytou za nabídkou prodloužení procházky. Nabízel jí další únikovou cestu, kterou může využít ještě dříve, než bude příliš pozdě, o čemž ani nepřemýšlela. A na tom místě je jí poodhalena další zapeklitá část příběhu, který je postupně jejím uším odtajňován.
Jako první zásadní bod na programu následujícího rána měla dosud poznamenán ‚definitivní‘ odchod z Howardova domu. Avšak kdyby odešla teď, když se konečně po tolika letech rozhodl vyjít s pravdou ven, aby nemusel nést to břímě sám, myslel by si, že neunesla to, co jí svěřil, a zmizela do bezpečí, aby – pokud by se stalo, že tohle přísně střežené tajemství někdy vypluje na povrch – s tímto hrdelním prohřeškem nebyla spojována; rozhodla se radikálně přehodnotit své rozhodnutí, učiněné převážně pod náporem vzteku a uražené pýchy, a zůstat Howardovi boku, především jako důvěrnice, které se bude moci vyzpovídat, kdykoli ho bude něco tížit. Jsou lži vyřčené pro dobro těch, které miluje, opravdu tak zavrženíhodné? To brzy zjistí, neboť je ochotna tuhle oběť pro Howarda podstoupit, ač ji o to nikdy nežádal, ba spíše odrazoval. Chladný, avšak mírný vánek se na chvíli zformoval v poryv větru, o to více mrazivý, že se mimoděk zachvěla. „Já… nevěřím tomu, že proti těm, kteří oplývají větší mocí, není žádná zbraň.“ Uvažuje. Mluví si spíše sama pro sebe, přemýšlejíc nahlas, takříkajíc. „Každý má nějakého kostlivce ve skříni a my musíme přijít na to, jaká je jejich slabina, která by je udržela v šachu.“ Přesně tak. My! Nikoli on sám. Protože od této chvíle je do toho zapletena společně s ním. „Kdo všechno z těch, kdož jsou do toho zapleteni, představuje největší hrozbu?“ Zeptá se tiše, ačkoli není nikdo, kdo by mohl jejich konverzaci zaslechnout.

,,Za medvěda." Rozpustilá odpověď na řečnickou otázku. Nebo také drzá, záleží na tom, jak si ji přebere posluchač. To už si ale tmavýma očima měří muže před sebou pozorněji, hlavně po tom co k sobě tak obtížně lepí další slova. Pohledem putuje po uniformě od hora dolů, zkoumajíc jakoukoli špínu, šmouhu... až dojde na zvratky, které nakonec uvidí na botě. Na moment ji překvapí, že jejich zápach neregistrovala dříve, ale snad by to bylo možné označit za profesionální deformaci. Kdyby měla počítat kolikrát už měla obsah cizího žaludku na vlastních šatech, ani by si na všechny případy nedokázala vzpomenout. Tichý povzdech a zavrtění hlavou jsou dostatečně výmluvným ukazatelem o tom, co si ve chvíli kdy uskuteční svůj objev myslí. Nahlas ale nic neříká, už jen proto že je jí jasné, že na to aby vojáka kritizovala nemá nejmenší právo. I bez toho aby se ho vyptávala nebo mu dělala kázání si k němu dovoluje víc než by měla a než by se slušelo, v mnoha ohledech i víc, než si kdy dovolila ke knězi co ji vychoval.
Je ale přesvědčená o tom, že takhle ho tu nechat nemůže. Nechce. Ano, pravděpodobně by se za nějaký čas dal dohromady a odplazil, nebo přespal na hromadě smetí. Pokud má ale alespoň nějakou šanci tomu zabránit, ráda to udělá. A právě ji napadlo jak. ,,Doprovodíte mě domů?" Otázka dost nevinná na to, aby Asher neměl tušit zradu v tom, že ona chce ve skutečnosti, čistě pro jistotu samozřejmě, doprovodit jeho. ,,Tohle už je prázdné?" Mluví s ním tak trochu jako se mluvívá s dětmi, pokud nechcete aby se začaly vztekat když jim berete oblíbenou hračku. Při tom mu z ruky opatrně vezme otevřenou čutoru, kterou, pokud se jí to podaří, rychlým pohybem zavírá, než mu ji vrátí. Ne, pořád nepřišla na to, proč se o tohohle starého bručouna snaží starat. A ano, už nad tím raději přestala přemýšlet. V případě že si od ní nevezme nádobu zpět, zkrátka ji ponese. Však jí ručičky neupadnou. ,,Půjdeme, ano?" Jen řečnická otázka, na kterou nečeká odpověď. Protože si ale není jistá nakolik důvěřuje jeho rovnováze a tím pádem i schopnosti chůze, rozhodne se pro poněkud radikální řešení. A nevhodné. Neslušné. Pobuřující. Kvůli kterému se celou dobu bude červenat. Pár kroky se ocitá těsně po jeho boku, ručku mu dá kolem pasu. Ne, pravděpodobně by tomu obrovskému chlapovi nezabránila v tom, aby se skácel na zem, ale pořád je lepší nějaká jistota než žádná.

Pousměje se. Ano, tohle označení si dobře pamatuje. Iris jej tak značila při svém citovém výlevu a on se tomu od srdce zasmál. Ve své podstatě to bylo opravdu milé. Nemůže sice říct, že by jej to potěšilo nebo že by se ho to naopak dotklo, ale rozhodně to bylo milé. Zadívá se Iris do tváře, hledá nejspíš podvědomě tu pro ni tolik typickou červeň ve tvářích po tom, co řekne. Ale ona už se jeho pohledu vyhýbá a tápe očima dolů, k jeho botám. Nejde si toho nevšimnout a téměř se zastydí za svůj zevnějšek. "To neni moje," hájí se. Není si jistý proč, prostě měl potřebu se hájit a tak se hájí, i když je to zbytečné. Možná mu to ani nebude věřit? Na její nabídku trochu překvapeně zamrká, přestože se snaží udržet si vážnou tvář. Musí to být komické, vzhledem k jeho patrnému stavu. Žádá jej skutečně tohle děvče, aby ji doprovodil domů? "Nevím jestli vám k něčemu budu," podotkne, snaží se soustředit na každé slovo, u každého slova se také zakoktá nebo zarazí. Dnes to s ním na velké povídání nebude... Ale vlastně, kdy je? A tak přikývne hlavou, kývá hlavou už v momentě, kdy mu Iris bere z ruky láhev. "Voda," vysvětluje. Z části si neuvědomuje otázku, z části si neuvědomuje na co se ho děvče ptá. Nicméně si od ní čutoru vezme a přiváže si ji k opasku. Je sice trochu nemotornější než je u něj běžné, ale některé pohyby má zafixované jako nic na světě. Například se mu nikdy nestalo, aby si v opilosti pomočil nohy. Dokáže s tím malým manipulovat obstojně v jakémkoliv stavu, za jakékoliv situace.... Ale před Iris se s tím chlubit nebude.
Nebrání se, když jej děvče vyzve k pohybu. Udělá první kroky a při každém klopýtne. Sprostě zakleje, to je fakt až takhle v hajzlu? Jak se to stalo? Cítí dotyk někoho cizího, proti své vůli se napne a ztuhne, než mu dojde, že je to opět jen Iris. Snaží se, aby ji neválcoval pod svou vahou, ale moc mu to nejde. Pátrá očima kolem. Proč to to děvče dělá? Je snad kolem někdo nebo něco co by jí mohlo ublížit? Nebo se vážně takhle snaží starat o něj? "Tohle se nestává," zamumlá, nejspíš mu pořádně nebylo ani rozumět. Jak má sklopenou hlavu a vydechne, zacítí svůj vlastní dech, čistě alkoholový odér. Je nechutný, jen pohled na něj, na opilého starce, musí být nechutný. "Zvládnu to," snaží se ujistit děvče vedle sebe. "No tak, jsem v pohodě. Jeni..." Klopýtne, opět, zakopne o nerovný chodník, jen proto, že na moment pevně semkne víčka. Jak dlouho to je co vyslovil nahlas jméno své ženy? Nikdy v posteli ani v opilosti její jméno před jinou nevyslovil. "Iris..." Jako kdyby se snažil opravit svou chybu, nebo jen zahnat opilecké myšlenky. Je mu to však k ničemu, když se opraví zhruba minutu po svém pochybení. Vážně mu není dobře...

Zastavil se, když mu v zahradě začala odpovídat, když začala, co víc - plánovat. Tohle nečekal, nemělo to tak být a rozhodně to nebylo něco, co by jeho strach o její budoucnost jakkoli zmenšilo. Aniž by nad tím přemýšlel, sundal si kabát a položil ho Libby kolem ramen. Jeho mysl je v tu chvíli až příliš zaměstnaná předmětem jejich rozhovoru na to, aby si skutečně uvědomil gesto, které udělal. Naučená, v jeho případě spíše vtlučená galantnost, nebo projev náklonnosti? Možná ani jedno z toho, možná obojí. Pak už se k ní ale otáčí čelem, vyhledávajíc přímý pohled do jejích očí. ,,Libby, ne. V tomhle není my. Já... chápu co chceš udělat a vážím si toho, ale nic z těch věcí jsem ti neřekl proto, abys mi pomáhala." Naléhavost vložená do slov způsobí, že zazní hlasitěji než by bylo nutné i vhodné. Prsty prohrábnou rozcuchané vlasy v marné snaze o to, že s jejích uhlazením urovná správně i slova ve snaze vysvětlit vše tak jak potřebuje a zároveň rusovlásku znovu nerozzlobit.
Když pak ruku spouští, mimoděk do dlaně sevře její malou packu. ,,Jsi jako led, měli bychom jít dovnitř." Upřímně myšlená poznámka sloužíc jednak jako skutečný projev péče, jednak k tomu aby oddálil další část hovoru, ve kterém byl nucen odhalovat svoje největší strachy. Tak nějak ale tušil, že jeho paličatá liška ho nenechá se z odpovědí tak snadno vykroutit. Krátká odmlka, ve které může opět připomínat provinilého hocha co kradl v sousedově sadě jablka. ,,Každý je hrozba, i tvůj otec když na to přijde. Baronet Merigold, se kterým jsem vše založil, asi půl tuctu dalších... a pokud se madame Kelley nerozhodne mi odpustit že jsem na ni byl drzý, pak i správkyně Salemu." Nerad přiznává zejména tu poslední část, už jen proto že by mohla vyvolat nepříjemné otázky. Copak může Libby povědět o tom, že s nejváženější ženou města nejprve flirtoval a pak ji označil za 'použitou'? O kolik větší pitomec ještě v jejích očích může být?  Sám nad sebou musí zavrtět hlavou. Ten den kdy se to stalo rozhodně nebyl jeden z jeho ukázkových.
,,Nechápej to ale špatně, nechci by ses do toho zapletla ještě více. Nechci, abys proti nim zkoušela bojovat a nechci proti nim bojovat sám. Celé ty roky vše vydrželo v pořádku jen proto, že jsem dělal ústupky, plnil dohody, usmiřoval a rozsuzoval všechny zúčastněné. Všechno co jsi tu slyšela jsi slyšela jen proto, abys věděla proč jsem tě držel stranou a proč tě stranou držet chci." Tempo jeho řeči se zrychlí spolu s tím, jak nabývá na touze ji skutečně přesvědčit. Chtěla slyšet vše? Dobrá, vyhověl jí. Ale nemůže ho přimět k tomu, aby jí dovolil se do něčeho takového zaplést.

První věc která ji napadne po pronesení té jeho obhajoby ohledně zašpiněných bot je roztomilé. Okamžitě se ale opraví, není to roztomilé. je to možná vtipné, nebo také trochu smutné. Ale za žádných okolností není sladké, roztomilé a už vůbec ne pozorné, že se snaží jí vysvětlit jak se na něm ta různobarevná směs ocitla. ,,Neptala jsem se čí to je." Úsměv se jí o něco rozšíří, těžko říct kdy ji skutečně začalo bavit ho pošťuchovat, ale začíná to vypadat, že tenhle typ komunikace bude mezi nimi vcelku běžný. Z její strany. Dokud se nezačne až moc stydět. Nebo dokud jí nevynadá.
Po pár složitějších manévrech a Asherovi sebezpochybnění zda jí jako doprovod bude k něčemu dobrý a několika nadávkách se ale skutečně vydají na cestu. Velmi nejistě a velmi pomalu. Iris je dokonce natolik soustředěná na to, aby oba dva udržela v alespoň trochu rovném směru a souvislém pohybu, že nechá vojákovo klení projít bez povšimnutí. Jindy už by ho alespoň maličko napomenula. ,,Hm?" Překvapeně vzhlédne, když k ní začne mluvit, ale z celé věty pochytí jen poslední slovo. Naštěstí i to je dost na to, aby si - snad správně - poskládala co se jí snaží říct. ,,Nevím, jestli tomu teď mohu věřit..." A skutečně tomu moc nevěří. Vždyť minimálně polovina opilců co se toulá po nocích ulicemi má na sobě uniformu. To, že tenhle velký bručoun se k ní choval mile neznamená, že by mu okamžitě uvěřila, že se ještě neopil tak aby nemohl chodit rovně.
Další přesvědčování z Asherovi strany o tom že je v pořádku vyústí v záhadné oslovení a málem i následný pád. Iris má v tu chvíli skutečně co dělat aby tomu zabránila, naštěstí opět úspěšně. ,,Nepochybuji o tom, že to zvládnete, jen vám trochu pomůžu." Nemá mnoho zkušeností jak neurazit mužskou ješitnost a zároveň si prosadit svou, ale odhaduje, že si nevede až tak zle. A i když ji na jazyku tak moc pálí otázka, neudělá to. Pamatuje si jak se při jejich prvním večerním setkání zmínil o tom, že na něj doma s večeří už nějakou dobu nikdo nečeká. Je možné, že by se jí podařilo získat upřímnou odpověď díky tomu v jakém stavu je, ale nepřipadá jí to správné. Proto se snaží předstírat, že se nic nestalo, že nic neslyšela a velké tmavé oči upírá na cestu před nimi. Jako by samo o sobě nestačilo jak zvláštní je pro ni někoho vést v obětí. Ano, již za ní seděl když jeli na koni ale v tomhle případě není sebemenší šance jak se alespoň pokoušet o udržení nějakého osobního prostoru a ona si nedokáže vyvodit jaký z toho má pocit.
,,Ano? Je vám dobře?" Znovu k němu zvedne pohled, když ji osloví jménem. Odhaduje, že by snad nemusel zvracet. Alespoň ne brzy, ale začíná mít podezření že do jeho chalupy na kopci ho nedotáhne, protože tempem kterým se vlečou by na místo došli za svítání. ,,Co kdybychom se cestou zastavili u nás? Dám vám tu košili co vám dlužím a trocha čaje by vám určitě udělala dobře." Kdo by byl řekl že přijde den, kdy si v noci bude domů zvát vojáka. Ona rozhodně ne.

Zdá se mu to, nebo si do něj Iris skutečně s pobavením rýpla? Je opilý, asi si to zaslouží, ale zatraceně! Co se stalo s tím děvčátkem překypujícím nevinností? Asi má jistotu že teď nebude schopný se jejím řečem bránit. Potichu si odfrkne, neurčitě, nevzmůže se na živější reakci. Moc živě si nepřipadá, ne s myšlenkou, že jestli se pozvrací teď, nebude už zvracet ráno. Další z věcí o které se nemůže se svou milou společnicí podělit.
Šourá se i pro sebe velmi nepřirozeným krokem. Jeho dlouhé nohy trpí nad tím pocucáváním tvrdýma botama po cestě, škobrtáním, nad tou neuvěřitelnou opileckou rychlostí kterou ze sebe vydává. Mohl by nasednout na koně, ale ne s Iris a ne v tomhle stavu. Nejel by sice poprvé opilý, ale určitě se mu to nemusí vyplatit vždycky.
Cítí se jako idiot. To, že si spletl jména, jej trápí nejvíc. Sice zná moc ženských, ale tohle by se stávat nemělo. Proboha, Jeni zemřela už tolik let zpátky a jemu pořád leží v hlavě a v srdci, tak jako žádná jiná žena už nikdy nebude. Jeni, která by mu tak hrozně hubovala kdyby přišel domů v tomhle stavu. Doma by jej uložila a lehla by si na zem, ráno by říkala, že je to proto, jak hrozně páchne ale on brzy zjistil, že je to jen uražená hra. Protože věděl, že se často při takových nocích budila a hladila jej po ruce a ve vlasech, jelikož s alkoholem vždy přicházely jeho nejhorší noční můry. A ráno, když klečel před dveřmi a křečovitě zvracel do trávy, mu vždy přinesla trochu čaje a hladila jej mlčky po zádech, i když se tolik zlobila... "Až vám budu moc na obtíž, křičte," přeruší proud vzpomínek větou mířenou k děvčeti. Poslednímu slovu není ani pořádně rozumět, jak se mu při něm motá jazyk. Díky čerstvému vzduchu se mu však už přestává zvedat žaludek, i když ostatní důkazy opilosti přetrvávají. Je Iris vděčný za to, že jeho omyl nerozebírá, tak hrozně vděčný. I když... Kdyby se zeptala, pravděpodobně by ji poslal do háje ne zrovna tím nejlepším způsobem. Nebo by mlčel, což by pro situaci zrovna bylo vhodnější... Neuvědomuje si, jak hrozně náhodné oslovení toho děvčete je. Stočí k ní hlavu, aby na ni viděl, ale pohled mu neustále ujíždí někam do háje. "A co Otec Daniel?" reaguje téměř okamžitě na Irisinu nabídku. I kdyby o něm nevěděl cokoliv z toho, co mu Iris řekla, už jen to otec by ho dost znervózňovalo. Jakmile ale celou její nabídku zpracuje, pravý koutek úst mu vylétne nahoru v náznaku úsměvu. "To je hezká záminka." Je to asi nemístná poznámka, ale zrovna teď říká jen to, co mu proběhne hlavou. Povětšinou je to osudová chyba, díky za tu opilost, neuvědomuje si to. Co si uvědomuje je, že díky monotónní chůzi už drží rovnováhu o něco lépe než když vyrazili. Ale pořád to není žádná sláva...

Jen malou chvilku trvá, než se dočká reakce na svou nabídku. Vlastně ji to ani příliš nezaskočí. Snad by otázku na Daniela přešla stejným způsobem jako to, že se má ozvat když jí bude na obtíž. I kdyby byl, rozhodla se ho v pořádku dostat domů a nemůže prostě v polovině cesty změnit názor, co by pak byla za člověka? Ale samotnou ji zarazí, že nad tím co by si mohl kněz myslet nepřemýšlela dřív než pozvání vůbec vyslovila. ,,Daniel bude spát, a i kdyby ne, určitě to pochopí." Ano, určitě to pochopí. Určitě mu to nebude připadat nemístné a určitě jí zítra ráno, nebo rovnou ještě teď večer nevyhubuje. Vlastně si i dost přesně umí představit, co jí Daniel poví, pokud skutečně bude doma. Že je hezké, že pomáhá lidem, ale že k nim nemůže vodit náhodné opilce. Že měla Ashera nechat odvést stráží, nebo ho dostrkat do lazaretu. Že už takhle se o ní lecos povídá, protože ji viděli jak jde večer ke katovně a protože tak dlouho žijí oni dva spolu a že takhle se vdá jen velmi těžko. Že mu dělá pořád větší starosti, protože je drzá a začala vynechávat mše. Musí potřást hlavou aby z ní tu představu vyhnala. Není si jistá jak moc důvěryhodně v moment kdy to říká zní, ale doufá že dostatečně na to, aby se Asher rozhodl jí věřit.
Věta, která ale přijde potom jí projede jako blesk z čistého nebe. Na setinu vteřiny pocítí silné nutkání ho pustit, co pustit, přímo od sebe odstrčit, odehnat a utéct. Jak může... jak může něco takového vůbec vyslovit? To ji skutečně vůbec nezná? Musí několikrát polknout aby uvolnila sevření, které cítí v hrdle, aby nepodlehla pokušení a nezachovala se podle prvotního instinktu. Celý její postoj se ale i tak promění, záda jsou rovnější, pohled zaměřený jen před sebe a úsměv zmizel neznámo kam. ,,Také vás tu prostě mohu nechat a odejít." Nechtěla to říct. Nechtěla znít přísně a nechtěla vyslovit něco, co ví že by mohla dodržet jen s opravdu těžkým srdcem. Přesto to udělala, možná proto, že ji svým prohlášením zasáhl více, než by si chtěla přiznat. ,,Nevím co znamená když vám jiné ženy nabízí čaj, ale u mne to znamená jen přesně to co říkám." Navzdory svým předchozím slovům ho zatím ani nepouští, ani neodchází.