Město Salem

Mlčky vyslechne odpověď na svoji obavu vůči Irisinému opatrovníkovi. Upřímně, jestli bude stát ve dveřích a Otec na něj vyběhne v čapce na spaní, on se tam bude klátit ze strany na stranu neschopen jediného slova, budou z toho mít oba zatracený průser. Ale jeho problémy by, jak se domnívá, byly o ničem v porovnání s možnými problémy toho děvčete. Nebo se snad mýlí? Nic na to však neříká, jen pokývne hlavou. Váží si toho a hodlá to dát najevo, jen až bude trochu více střízlivý. Už jen proto, že z něj vypadne naprostá hovadina.
Překvapeně zamrká po Irisině reakci. Možná mu přijde trochu přehnaná, ale ve skutečnosti... I v tomhle stavu je mu nadmíru jasné, že řekl opravdu něco, co vůbec říkal neměl. Nikdy. Úsměv jí padne z tváře, její mladinké, skoro dětské rysy zmizí. A tak se voják po dlouhé době dostává do situace, že chce a ví, že musí něco říct, ale slova se mu v krku vytratí někam do neznáma. Je to tolik rozdílné od jeho běžného mlčení a samotného jej to trochu zaskočí. "Omlouvám se," vyrazí ze sebe nakonec. Podaří se mu udržet hlas stejný jako předtím, hrubý a opilecký, ale stále celkem seriózní. "Neměl jsem to říkat." Ani není zvyklý se omlouvat. Neví, jestli má teď poděkovat za pozvání. Neví, jestli se tu prostě nemá otočit a jít domů, už jen kvůli Otci Danielovi. Neví, zda má říct, že když mu jiné ženy nabízí čaj, je čaj obvykle tou poslední věcí, která je zajímá. Šourá se teď mlčky, hlavu vyčištěnou od jakýchkoliv myšlenek. Špatných slov už bylo dneska dost. Možná měl zůstat s tou plavovláskou z krčmy a vykašlat se na toho kluka... Nebo že by v sobě přeci jen měl o trochu víc dobrého než si většinou myslí?
"Víte, že byste mě tu prostě mohla nechat?" navrhne. Zcela seriózně, jazyk se mu při té větě skoro nemotá. Proč se s ním vlastně vláčí? Není to přeci jen poprvé co je v téhle situaci. Přistihne se, že té věty, stejně jako té předchozí, která způsobila trochu rozruch, lituje. Iris se ted klidně může pustit, otočit na podpatku a říct tak jo. A sice by asi mohl přespat ve strážní věži, ale nechce se mu riskovat, že jej ráno uvidí hlídka a někdo z těch idiotů ho nahlásí... Takže by stejně musel podniknout cestu domů. Sám.

Nad omluvou nejdříve jen zavrtí hlavou. Když ale přijde i její druhá část, tiše si povzdechne. Ano, dotklo se jí to co řekl, ale možná na něj nemusela být až tak přísná. Vždyť ještě před chvílí byl ve stavu kdy sám neudělal pár kroků bez toho aby zakopl. Úsměv se pomalu vrací, i když tentokrát jen shovívavý. ,,Nechte to být. Měla bych být zvyklá na to, že lidi takové věci říkají." Jenže není. Za celou dobu co pracuje v lazaretu si nezvykla na poznámky těch, kterým se už udělalo trochu líp. Na otázky  jestli jí není v noci samotné smutno a na pokusy, zřídka úspěšné, plácnout ji po zadku. Možná je to jen dojem, ale zdá se jí, že její reakce vyvedla vojáka z míry, stejně jako on před tím ji. Poslední o co stojí je přivodit mu smutnou opileckou náladu, protože raději se bude vyrovnávat s nevhodnými poznámkami než s posloucháním toho jak mu v dětství utekl králíček. Na takové věci nikdy nebyla příliš dobrá, ano, soucítila s lidmi co jí podobné hlouposti vyprávěli, ano, vyslechla je. Ale jakmile jí ten samý příběh začali opakovat znovu od začátku již potřetí, ztrácela trpělivost.
,,Vím. Ale zatím se k tomu nechystám." Její odpověď zazní vlastně jakoby mimochodem. Jako kdyby mu právě oznámila něco tak jasného, jako že voda je mokrá a nebe modré. Usoudila, že nejlepší způsob jak mohou oba celou situaci ve zdraví přežít je, když se bude zabývat jednou věcí po druhé a nebude nad nimi moc přemýšlet. Jako zrovna teď přemýšlí nad tím, že kdyby věděla co ji čeká nerozpouštěla by si vlasy, protože jí díky způsobu jakým jsou pořád padají do obličeje. ,,Navíc už jsme v polovině cesty. Ale jestli se mě tak moc chcete zbavit, stačí říct."  Nemyslí to zle, ano trochu. Právě naopak nechce vyvolávat další nedorozumění a v případě, že se i tentokrát dozví, že je v pohodě, prostě ho nechá jeho osudu. A pak poběží domů a bude se modlit za to, aby se mu nic nestalo, což už ovšem vědět nemusí.
,,Takže... jaký byl dneska důvod k oslavě?" Pokus o alespoň trochu odlehčenou konverzaci, u kterého doufá že nezahyne ihned v zárodku. Vždyť co s ním má pro Boha dělat? Kdyby to jen nebylo tak těžké, chvílemi jí připadá že jakmile udělá v přátelství s tímhle mužem krok kupředu, okamžitě je něco vrátí o dva zpět. A to, že je po dnešku unavená z práce jí příliš nepomáhá. Bledá packa s štíhlými prsty zakrývá ústa, ze kterých se vydere zívnutí.

Zavrtí hlavou, jen pomalu, ne příliš horlivě, aby se mu neudělalo znovu zle. "Nezvykejte si na to," řekne. Na lidi jako je on, na vystupování, které jí před chvilkou předvedl. Děvče jako Iris by si na takové věci zvykat nemělo, na takové lidi už vůbec ne. Příliš pěkné a nevinné děvče a kdyby byl trochu méně opilý, ale stále trochu více než střízlivý, byl by schopný čest téhle slečny bránit. I když pochybuje že je jedna z těch, které dělá dobře když se kvůli ní muž pere.
Má trochu pocit, jako by se mu ulevilo. Dokonce i přestal funět a jeho dech je nyní pravidelný, tak jak má být, rovnováha se mu drží lépe. Také si uvědomuje, že jej Iris objímá kolem pasu a on jí to vůbec neulehčuje, celou dobu jen vlála za ním. Opilý je ještě pořád dost a do rána tomu nebude jinak, ale aspoň špetka zdravého rozumu se mu vrací. Protáhne ruku mezi její drobounkou paží a také děvče obejme kolem pasu, o malinko výš než je běžné, ale by jej nemohla nařknout z toho, že sahá kam nemá. "Stejně nemám důvody vracet se domů," řekne klidně. Nezní to rozčileně ani melancholicky, je to prostě konstatování skutečnosti. Sice opilecké skutečnosti, ale pořád je to skutečnost, pod pletoucíma se nohama i jazykem. Mohl by teď říct, že půjde. Ale pod rukou cítí i přes kabát uniformy Irisino teplé tělo a její hubená ručka kolem pasu mu také nevadí. Navíc, přítomnost děvčete jej nutí snažit se chovat alespoň trochu na úrovni (většinu času) a jakmile by jej opustila, měl by po srandě a nejspíš by se v nejbližším příkopu pěkně vyválel.
Potichu si povzdychne při Irisině otázce. "Já už slavím každej den na tomhle světě," uzná hlasem zastřeným alkoholem. "Tohle co dneska se už často nestává." Je mu dost záhadou, jak se dostal do takových sraček. "Ale byl s námi takovej mladej kluk... Oproti tomu to ještě neni tak hrozný." Mluví trochu z cesty, i když se opravdu snaží. Pohled mu padne na botu vymáchanou v žaludečních šťávách. Periferním viděním záhledne u Iris první náznak únavy. "A vy? Šla jste z práce?" pokusí se udržet konverzaci. Pokud je to sice poněkud hloupý, ale jenom poslouchat něčí hlas a reagovat na něj jej udržuje jaksi při smyslech.

Jako kdyby snad měla na vybranou, jestli si na něco takového zvyknout nebo ne. To, že se jí to zatím nepodařilo jí přináší jen komplikace. ,,Bylo by to tak lepší. Smířily se s tím ostatní ženy, musím i já." I když je pravda že od doby co se snaží neběhat se vším za Danielem si podobných věcí všímá stále víc. ,,Na světě jsou horší věci než takovéhle řeči... není to tak dlouho co jsem slyšela o tom, že se nějaký pobuda dobýval do sirotčince." Nesouhlasné zavrtění hlavičkou. Ani si nemůže být jistá, že je to pravda, a i kdyby byla, verze která se k ní donesla na trhu je jistě už značně přibarvená. Přesto jí samotná představa toho, že by se to skutečně mohlo dít trochu nahání husí kůži. ,,Lidé jsou prostě často zlí a když si na to člověk nezvykne, každý ho může zastihnout bezbranného."  Uzavře nakonec svoji úvahu. Je dost možné, že opilý muž ani nemohl, nebo nedokázal sledovat proud jejích myšlenek, pro teď se tím ale Iris netrápí. Vždyť co vlastně záleží na tom, jestli si tenhle bručoun bude pamatovat o čem mu povídá? Příště ho pravděpodobně zase uvidí až když mu bude zle, bude zraněný, nebo přijde do lazaretu vyřizovat něčí účty. Měla by už přestat s tou bláznivou představou o tom, že se spolu přátelí.
Maličko strne, když ji vezme kolem pasu. Mohla to čekat, ale nečekala a teď díky tomu jeho další větu zaregistruje jen napůl, proto ji nechává bez odezvy. Dýchej. Nezapomeň dýchat. Je to prostě jen opilý muž co se snaží jít rovně. Jen co prvotní překvapení přejde, odpoví mu ale na další věc a to trochu nevybíravým způsobem. ,,Říkáte hlouposti. Jak starý asi můžete být?" Nesouhlas se projeví v jejím hlase docela zřetelně. Už kolikrát se před ní zmínil o tom, že je starý, nikdy ji ale ani nenapadlo že by se svým vzhledem mohl být o mnoho starší než Daniel. ,,Netušila jsem, že součástí práce u stráže je i učit mladé muže pít." Další nenápadné, nebo možná nápadné popíchnutí. Vždyť červenokabátníci by měli opilce z ulic vyhánět a ne se mezi ně s radostí řadit. V Salemu ale nikdy nic není jednoduché, jak už zjistila.
Tiše se po jeho otázce zasměje. Nějaký zlomyslný ďáblík jí našeptá odpověď, která není ani zdaleka pravdivá, ale je tak lákavé ji vyslovit. I když vzhledem k šatům co má na sobě a co v lazaretu nosí všechny ošetřovatelky by nebylo těžké usvědčit ji ze lži. ,,Možná z práce, možná od milence. Záleželo by vám na tom?" Pobavený úsměv přetrvává a její malá dušička se kupodivu nechvěje pod tíhou vyslovené nepravdy, ani necítí akutní potřebu prosit Boha o odpuštění takové lži. Úsměv tedy přetrvává a noční stíny halí její červené tváře.

„Děkuju.“ Vydechne, když ji zabalil do svého vyhřátého kabátu, který si přimkne více k promrzlému tělu, aby se aspoň trochu zahřála. Byla tak zabraná do vymýšlení plánů, jak získat prostředky, které budou jejich esy v rukávu a díky nimž bude Howard i jeho rodina v bezpečí před každým, kdo o těchto nelegálních počinech ví; že si ani neuvědomila, že již nepokračují v chůzi, nýbrž stojí na místě. Vyhledá pohledem Howieho, který se zatím otočil čelem k ní a zadíval se jí zpříma do očí. Zlehka, snad až provinile, si skousne rtík, připravená na přednášku. Připadá si jak malé dítě, které má být co nevidět pokáráno. Naléhavost v jeho slovech, kterými razantně zamítal její přičinění se, ji až překvapila, ale přesto nedokázala hnout s jejím rozhodnutím, které učinila z vlastní svobodné vůle. „Pšš. Ne tak nahlas.“ Snaží se dostat jeho hlas opět do bezpečné hlasitosti a především tóniny. Předpokládá, až ani jeden z nich se nechce opět pohádat. Ne teď, což asi nebude ta nejsnáze splnitelná věc, s ohledem na to, že po ní Howie chce něco, co nedokáže splnit. Přeci se nemůže jen tak držet dál a nechat otce svého syna napospas osudu. Tuhle válku všech proti všem nemůže vyhrát sám a její pomoc potřebuje, ač si to zatím není ochoten připustit. Aby dospěli k dohodě, budou muset oba přenést přes srdce nějaké ty ústupky, ať už je jim to proti mysli, či nikoli. Je až úsměvné, nakolik se jeden druhé podobá a přesto se zároveň ve stejné míře liší. „Vím, že bys mě o to nikdy neprosil, ale nemůžeš na to být sám. A vzhledem k tomu, že už vím, proč jsi mě držel od toho všeho dál, mám odpověď, kterou stále hledáš. Nebyla bych ve větším bezpečí, kdybych žila v nevědomosti.“ Zavrtí hlavičkou, aby dodala svým slovům na důrazu. Není to tak dávno, co jí vyčetl její paličatost… a ta se opět objevuje, v plné síle. Její modrá kukadla jsou tak upřímná a odhodlaná, že se na ni lze jen těžko zlobit, byť mu nepřestává vzdorovat.
Sklopí pohled k jejich spojeným rukám, když schoval její drobnou dlaň ve své. I z ní vycházelo příjemné teplo, aspoň v porovnání s její ledovou kůži. „Ještě ne… když teď půjdeme dovnitř, nebudeš o nic klidnější. Tohle určitě není všechno, co tě tíží.“ Pozoruje zkoumavě jeho oči, snažíce se v nich najít stopy po tom, zda se mýlí nebo se trefila do černého.
„Můj otec není hrozbou. Pro mě by udělal cokoli. Navíc je to, koneckonců, bandita. Dokud on a jeho muži profitují z vaší spolupráce, neohrozil by její hladký průběh.“ Nikdo nezná jejího otce lépe, než ona sama. Kdyby mu někdo nabídl více, jen aby měl proti Howardovi něco, čím by ho chtěl potopit, je si jistá, že by se toho její otec nezúčastnil, už jen pro podezřelou sumu peněz. Lpí na pravidlu ‚lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše‘. Co se týká toho zbytku, včetně paní správcové – no vážně, obrátit proti sobě nejmocnější osobu města? -, to bude složitější, ale rozhodně ne nesplnitelné. Výhoda anonymity je na jejich straně, pokud se jí rozhodnout využít co nejvíce. Tuhle, na pohled křehkou ženu, ba ještě dívku, nikdo ve městě nezná. A proč by se měli obávat ženy, která má malé dítě? Proč by měla mít čas na něco jiného, než na to malé? Výzvědy přeci nemohou být tak nebezpečné…
„Neměla jsem na mysli přímo boj, ačkoli bych si dokázala poradit, i kdyby k němu došlo jen… jen o nich zjistit něco, co by drželo jejich ústa zavřená a ruce dál od tvé rodiny.“ Oponuje mu a zlehka mu stiskne ruku, v níž třímá tu její a palce ho pohladí po jejím hřbetě v uklidňujícím gestu. Je si jistá, že ho jednou přesvědčí, i kdyby to nemělo být dnes. Nemůže to takhle pokračovat navěky. Jednou se může vše i přes jeho vynaložené úsilí zvrtnout a právě toho se Howard bojí. Dokud nebude držet zbraň proti každému z jeho rádoby přátel i nepřátel, noční můry ho budou provázet zas a znovu. Brzy se z toho zblázní. Bude vinou paranoidních představ vidět nepřítele na každém rohu. „Což mi připomíná… pokud ti to nebude vadit, využiji s Adamem tvoji nabídku, jestli stále platí a… zdržíme se o něco déle?“ Zeptá se nejistě.

Nesouhlasně zavrtí hlavou. Je to trochu hloupé, také proto, že už mluvil dost a musí si od slov dát ve svém stavu trochu pauzu, moc mu to s nimi nejde. Nemyslí si ovšem, že by si na takové věci měla zvykat. Některé ženy jsou prostě krásnější, ale to neznamená, že se k nim muži mohou chovat... Tak jak se k ženám chová on. O co se tu sakra snaží, když on sám píchá kde je možno, sám se otáčí za ženami a sám neváhá sáhnout si, když je příležitost. A těch příležitostí je... V posledních letech si není jistý, jak stále ještě někdo něco vidí na stárnoucím vojákovi, ale jeho staré i nové praktiky jak dostat slečnu do postele mu vychází i v tomhle věku. Lehce přikývne, když Iris zmíní situaci v sirotčinci. Však u ní byl, on i chlapec, kterého dnes musel táhnout domů. Pokud to však neví, sdělovat jí to nemusí, není to podstatné. Podstatné je, že pomohl někdo ze Salemských vojáků. "Také to není tak dávno, co nižší šlechtic přikázal vojákovi uhodit ženu jen proto, že mohl." Mluvení je rozhodně jednodušší v tomhle stavu než v naprosté střízlivosti. A na tenhle incident si dobře vzpomíná. Jen další možnost jak si dokázat, že je skutečně jen loutka vrchnosti a že dělá jen to, co se mu řekne. Nic víc, nic míň. Takhle muži přichází o hrdost, pokud jemu osobně ještě tedy nějaká hrdost zbyla. Že jsou lidé často zlí popírat nebude. Kdyby řekl, že tomu tak není, za lži jenom o sobě samém by se propadl do země, do pekla, tady a teď.
Neuvědomuje si, že by Iris jeho dotek nějak vadil, ve svém stavu necítí žádnou reakci. Jak by, když největší část jeho myšlení zaplňuje levá, pravá, levá, pravá, levá.... Monotónnost chůze i myšlenek mu vyhovuje, vyhovuje mu mlčet, zároveň se ale snaží zachytit Irisino každé slovo. Což není zrovna jednoduché, protože to děvče na tuhle noční hodinu příliš jasně přemýšlí. Povytáhne obočí ve významném gestu na dívčinu otázku. Pokud byla řečnická, nebere ji tak. O to víc jej překvapí že tahle ztělesněná nevinnost skutečně z úst vypustila to, co vypustila. Sám přesně s jistotou ani neví, kolik je mu let, jen co je pravda... "Příliš starý na aktivní službu," uzná. Skutečně, aktivních vojáků v jeho věku už příliš nenajdete. Je zázrak, že jej ještě nezaměnili v Salemu za nějakého mladého chlapce, ale vojáků v tomhle městě nikdy nebude dost. Dokud slouží jak má, bude sloužit. Pravděpodobně do smrti, která na sebe s jeho životním stylem a prací jistě nenechá dlouho čekat. "Musí se to naučit sami." Trvá mu pár vteřin, než se vytrhne z myšlenek a je schopen odpovědět na Irisinu další, trochu rýpavou poznámku. Sarkasmus v ní mu ale jaksi ujde. Teď musí vypadat neskutečně naivně on a je dobře, že o tom ani neví. "Ale chudák jeho manželka by celou noc neusnula." Další dobrý skutek který si může připsat na konto, že by se z něj skutečně stal nějaký dobrák? To snad ne...
Zato odpověď na jeho otázku mu neunikne ani trochu. Ani ten tichý smích před tím. Ví, že je oblečena v šatech, které každý vídá u ošetřovatelek v Salemském lazaretu, ale jen to, že Iris ze sebe skutečně dostane takovou poznámku, v něm vypustí vlnku obdivu a dalších asi deseti velmi smíšených emocí. Pokrčí rameny, jen lehce, protože by to jinak ani nešlo v tom blízkém objetí, které mezi sebou mají... Protože ještě před chvilkou nemohl stát rovně. "Zlobila byste se, kdyby ano." Z té věty je velmi nejisté, zda se jedná o konstatování či otázku. Doufá však, že tím neřekl něco špatného. Měl by litovat, že neví tu nevinnou červeň ve tvářích ošetřovatelky.

Teprve když ho upozornila uvědomil si, jak hlasitě mluvil. Pořád mu není příjemné, že z něj dokázala vymámit všechny tyhle informace, ve stejné míře ale cítí i zvláštní úlevu. Jako kdyby se ty plíživé stíny v jeho srdci i myšlenkách neochotně, s vrčením a syčením, musely trochu stáhnout. ,,Vždycky jsem věděl, že jsi odvážná, ale netušil jsem kam až tvá odvaha sahá." Není to souhlas, není to svolení k tomu, že budou pracovat společně. Tahle zvláštní lichotka pronesená s tichým smířením a jakousi odevzdaností však naznačuje, že se jejím nápadům nebude bránit. Alespoň pro dnešní noc již ne. Dokonce vyvolá i náznak úsměvu, unaveného, posmutnělého úsměvu. Sdílení jeho starostí mu ale postupně vnáší do myšlenek starost novou - pokud si někdy tahle žena skutečně a v plné míře uvědomí jak důležitou pro něj je, i když k ní už neplane horoucí nezkrotnou láskou, bude zcela v jejích rukou. Odevzdaný na milost a nemilost rozmarům rusovlasé lišky.
,,Ani kdyby zjistil, že ten s kým spolupracuje přivodil jeho dceři tolik trápení?" Otázka, na kterou sám nikdy nedokázal najít odpověď a na u které si není jistý, zda o odpověď opravdu stojí. Ocitli se ale ve zvláštní chvíli, která boří mnoho pracně vystavěných bariér ze lží a polopravd a tohle je jedna z nich. V okamžicích jako je tenhle jen málo věcí dokáže zůstat ukrytých před pravdou. Cítí se unavený, začíná ho bolet hlava a je si téměř jistý, že s prvními slunečními paprsky které ráno přijdou bude svého rozhodnutí velice litovat. ,,Jsi blázínek, jestli si myslíš že ti tohle dovolím." Rezolutně odmítá jakékoli, byť nepatrné návrhy toho, že by se aktivně sama chtěla účastnit nějakého odboje, nebo si hrát na zvěda. A postoj jeho těla i hlas dávají najevo, že o tomhle v teď opravdu nemíní diskutovat.
Šedomodrý pohled se z její tváře přesune na spojené ruce, když ho pohladí. Krátce po tom její ručku pouští, jako kdyby mohl získat více rozumu a rozhodnosti tím, že se jí nebude dotýkat. ,,Jestli jsi skutečně rozhodnutá, jsem ochotný ti ukázat dokumenty, vysvětlit kdo co dělá, jak přesně se všechny peníze získávají... ale slib mi prosím, že sama nebudeš nic podnikat. Nevíš čeho jsou ti lidé schopni a pokud by se ti něco stalo jen proto, že jsem ti o všem řekl..." Pohled klopí k zemi. Nechce pokračovat, nechce přemýšlet o tom, jak by reagoval, jak by se cítil a jak zbytečné by bylo vše, o co se doposud snažil. Zmínka o tom že se rozhodla zůstat ho ale donutí se na ni opět podívat. ,,Řekl jsem ti přece, že budete vítáni tak dlouho, jak dlouho budeš chtít." Sice se nedokázal přimět k tomu, aby vyslovil že se mu ulevilo a že je rád - ale snad to ani není nutné.
,,Nechme toho pro dnešní noc, ano? Jen by ti to všechno přineslo stejně těžké spaní jako mám já." Letmý úsměv, ve kterém pozvedne jeden koutek rtů o něco více než druhý a pokus o vlídný, konejšivý tón hlasu. S nepatrným zaváháním ji pak vezme kolem útlých ramen schovaných pod jeho kabátem a - pokud se nechá - vykročí s ní zpět k domu. ,,Zkus využít toho, že nemusíš vstávat za svítání a chystat snídani, odpočiň si a... pokud pak budeš chtít v tomhle rozhovoru pokračovat, budu čekat." Galantně otevře dveře, aby ji nechal vejít jako první. Jejich pokoje jsou oba v druhém patře, každý ale na opačné straně chodby. Proto když společně vystoupají schody, nastane čas se rozloučit. ,,Dobrou noc, Libby. A dej za mě, prosím, Adamovi políbení na čelo." Znovu malé váhání, před tím než se rozhodne nedoprovodit svá slova nějakým činem. Není to vhodné, ne dokud se plíživé stíny nestáhnout natolik, aby odhalily zda je mu blízká více než jako drahá sestra nebo nepostradatelný přítel. Jen poslední letmý úsměv následovaný odchodem do potemnělé chodby k jeho ložnici.

Připomínka jejich seznámení, je-li tomu možné vůbec tak říkat ji donutí instinktivně si volnou rukou sáhnout na tvář do míst, kam ono zmíněné uhození dopadlo. Rychle ale packu spouští zpět podél těla, nechce aby si myslel, že se pro ten incident pořád zlobí. ,,A ten nebohý voják se pak málem dostal do potíží, když ta žena šlechtice napadla, pokud se tedy nepletu." Ne, pořád neodhalila příčinu své dnešní nálady a ano, pořád po ní nepátrá. Cítí se hravě, energicky a optimisticky, jako kdyby na ni teprve teď skutečně začalo působit jaro, jako kdyby to že občas vynechá mši mělo místo zatracení její duše zvláštně ozdravné účinky. Kdyby se v houpavém tempu nevlekla s Asherem, je velmi pravděpodobné, že už by zase poskakovala a broukala si.
Trochu zaražená, trochu překvapená odpověď na její poznámku o věku ji vrátí na zem. Maličko. Na chvilku. Měla by více přemýšlet než mluví, ale z nějakého důvodu si zrovna před ním na pusu pozor přestala dávat a teď toho lituje. Ptát se někoho na věk je stejně nevhodné jako na to jestli má na sobě spodní prádlo. A proč mě, u všech svatých, napadlo zrovna tohle přirovnání? ,,Nevypadáte tak." Tím má celou věc za uzavřenou z její strany. Tedy minimálně do doby než by přišla nějaká další odpověď, protože pokud Iris něco nedělá problémy, je to právě mluvit více, než by měla.
Další spršku tlumeného smíchu vyvolá jeho prohlášení, že se mladí muži musí naučit pít sami. ,,A co když se to nenaučí? Je vůbec nějaký chlap, co pít nechce?" Otázku, kterou vlastně ani nemyslí vážně a o které do teď nepřemýšlela už nemůže vzít zpět. Pokud nepočítá Daniela, ona sama nezná žádného muže, který by si občas nepřihnul. Jednoduše ji tedy zkusí zamluvit. ,,Odvedl jste ho domů? A byl na tom hůř než vy? A oba dva jste tu cestu přežili ve zdraví?" nevěřícný tón hlasu podtrhne i její pohled do vojákovy tváře. A pro tentokrát je jí drzost jejího dotazování vcelku lhostejná, protože opravdu, ale opravdu chce slyšet jak se jim to podařilo.
Krátká odmlka přechází Asherově odpovědi na její maličko zlomyslnou otázku. Částečně možná i doufala v to, že zrovna na ni reagovat nebude. Ale už si zavařila a tak se musí smířit s výsledkem, který ji nechá na pochybách o tom, zda jde o oznámení nebo otázku. Zejména proto, že neví, jestli by se zlobila, kdyby mu na tom záleželo. Proč by měla? Jenže... kdyby opravdu měla milého a nějakému jinému to vadilo, asi by se zlobila, protože... Až moc se zamotává do složitých hypotetických úvah o možnostech, které si ve skutečnosti ani neumí představit. Proto jí trvá delší dobu než odpoví, když se blíží k městské bráně osvětlené pochodněmi. Snad se, v zájmu obou dvou, zrovna dnes rozhodla hlídka, která u ní občas stává, někde zašít. ,,Proč bych se měla zlobit?" Odpověď se kterou tolik váhala nakonec mnoho neprozradí. Jenže ona skutečně neví, nebo nechce vědět. Ani v moment kdy to vyslovil, ani když si o chvíli později Iris odhrnuje rozpuštěné vlasy z tváře.

Zaregistruje drobné gesto, nebo alespoň jeho část. Minimálně je přesvědčený o tom, že jej zaregistroval, ale nic si z toho nedělá. Vedle sekání rukou malým dětem a upalování nevinných žen, bičování mužů, kteří utekli z bitevních polí, rvaček po hospodách a jednoduchého střílení po nevyhovujících občanech je políček pro mladou slečnu naprosté nic. Na její odpověď se však potichounku, rychle, krátce zasměje. "Ten už by nikomu jen tak potíže nezpůsobil," ujistí ji. Navíc, komu by se chlubil, že jej napadla žena? Nehledě na to, že sám ji mohl zastavit včas. Ale proč? Nebýt služby, udělal by to samé. Takhle se mu akorát naskytl hezký pohled, mlčel a sledoval dění, alespoň chvilku, než do něj musel zasáhnout. Celá ta situace mu vyhovovala.
Užuž by vytasil nějakou poznámku zpět ke svému věku, ale dojde mu, že do Iris dále nechce rozebírat. Trochu si domýšlí, že své otázky lituje. Však není proč, tolik se nestalo, jej to neuráží, ale děvče to má prostě v té hezké, tmavovlasé hlavičce trochu jinak srovnané. Je pravda, že nazývat starcem se nenechá jen tak od někoho... Ale to ona neřekla. Naopak. A ačkoliv jí umanutě odmítá věřit, je to od ní milé. Dal by i najevo, že si té poznámky váží... Ale to by musel takové věci umět.
Jeho opilému mozku už trochu začíná docházet trpělivost, když jej Iris nenechá ani zpracovat otázku, kterou vyslovila a už pokládá další. Skoro mu přijde, jako by se z něj snažila udělat většího opilce než ve skutečnosti je... Dobře, možná pije hodně, ale alkoholik není. Služba mu to zakazuje, nedává mu dostatek prostoru. Jakýkoliv náznak zlosti z něj ale rychle opadá, protože v tomhle stavu to prostě není jednoduché. Ne s takovým děvčetem po boku. "Ten kluk je kost a kůže, dotáhl bych ho i sám," řekne docela přesvědčivým tónem. "Ale byli jsme na něj dva," dodá celkem důležitou informaci. Je pravda, že kdyby ho vzal na záda, tak jej donese až domů. Dnes v noci by to ale byl trochu problém... Asi by mu to trvalo déle, kdyby na to byl sám, ale jednou by ho k manželce do postele dostal. "A kdyby vám náhodou nějaký chlap říkal někdy že nepije... Nevěřte mu." Je pravda, že nezná ani příliš žen, které by se alkoholu nikdy nedotkly.. Ale tak slušného muže, že by si v životě nepřilnul a jednou za čas nedoplňoval tekutiny do těla jakživ nepotkal.
Není si jistý, zda Iris svou otázkou zarazila sebe, nebo zda on řekl něco špatného v reakci na to. Každopádně, děvčeti trvá dlouho než odpoví a to už dochází i jeho zastřené mysli. A její další otázka mu přijde naprosto mimo. Mezi rty mu unikne tichounké zavrčení... Není známkou rozčilení, i když to může znít jinak, spíš takového zoufalství. Jako by ten krátký zvuk říkal co ti na to mám si doprdele říct? Periferním viděním zahlédne, jak si Iris pohrává s vlasy, než se konečně rozhodně něco odpovědět. "Protože to není a nebude ani trochu moje věc." Přijde mu celkem rozumné co řekl. A doufá, že tím nepohřbí rozhovor nadobro, protože soustředit se na Irisina slova mu pomáhá se vším ostatním.
Zahlédne městskou bránu, blíže než by čekal. Jestli tam hlídka bude nebo ne, to mu může být ukradené. Však není tak neobvyklé, aby si voják mimo službu v trochu opilém stavu vyvedl kousek za město slečnu. Možná by se ho na to zítra někdo zeptal, on by vše popřel a stačí. Pochybuje, že by Iris viděli příliš do tváře a také pochybuje, že by se chtěla nějak ukazovat před vojáky s opilým mužem po boku, to už si dal dohromady.

Vyslechne si celé, i když přerušované vyprávění o průběhu dnešního večera. Maličko ji zklame, protože čekala víc. Doufala ve víc. Ve svých nepřesných představách vidí krčmu, ve které byla v životě jen několikrát se džbánkem pro pivo ke svátečnímu obědu, jako místo nekonečného veselí, hříchu, rvaček a věcí které by ani nedokázala popsat. A tak stručný průběh událostí který je jí vylíčen ji zklame stejně jako je dítě zklamané příliš krátkou pohádkou. ,,Aha... Ale stejně je hezké, že jste ho vzali domů." Rozhodne se nakonec alespoň pro nějakou reakci. ,,A děkuji za radu, ale většinou s muži nemluvím tak dlouho, abychom se k tématu pití vůbec dostali." Tedy pokud nepočítá ty, o které se zrovna stará. A v takových případech nemá na seznamování ani pomyšlení.
Zavrčení které uslyší ji donutí se maličko stáhnout. Není to poprvé co se voják tímhle způsobem projevil, ale to neznamená, že už si na to zvykla. Medvěd. Asi ho rozzlobila, proč by to jinak dělal. To má za to, že si vymýšlí takové hlouposti jen proto, aby si mohla utahovat z lidí. A tak chce nejprve zůstat tiše. Pak pro změnu odpovědět ještě něco horšího, ale včas se zastaví, i když reakce kterou nakonec zvolí asi také není zrovna nejšťastnější. ,,To, že jste opilý také není ani trochu moje věc..." Co si tím chce dokázat? Jestli ho rozzlobila před tím, teď to musela ještě potvrdit.
Úspěšně projdou městskou branou, která se ukáže být prázdnou a pak už je čeká jen vcelku krátká cesta k Irisinu domku. I na dálku je vidět, že za okny je tma, to ale neznamená že velebný pán už není dávno zachumlaný v peřinách. Střízlivému člověku může cesta od brány ke stavení trvat mezi pěti a deseti minutami, záleží na tom jak moc by spěchal. Oni dva se tam tedy pravděpodobně povlečou o něco déle. Nakonec se jim to ale úspěšně podaří a když Iris otevírá branku nízkého plotu, který ohraničuje předzahrádku tak plnou různých květin a bylinek, že to vypadá jako by téměř přetékala na kamenitou cestičku.Celá zahrádka vlastně tak trochu vypadá, jako kdyby do Salemu nepatřila, se svými květy, vůněmi a bohatě bujícími rostlinami, které mají často domovinu až v daleké Asii. Ve významném gestu si přiloží ukazovák ke rtům. Teď je čas být tiše, jako myšičky. Jen doufá, že jí během těch několika metrům které zbývají ke vchodovým dveřím, nepošlape keříky anýzu, brusinek a levandule, které zasadila nejblíže k cestě.
Cvaknutí klíče v zámku ohlásí, že se jim podařilo dostat se k domu. Iris vchází jako první, musí tedy Ashera na moment pustit a doufat, že rám dveří mu poskytne dostatečnou oporu. Na kuchyňském stole nahmatá voskovici ve stojanu, kterou rozsvítí a tlumené oranžové světlo tak odhalí nevelkou kuchyň. V policích na zdech se střídá sváteční nádobí s obyčejným hliněným, háčkované záclony v oknech, pečlivý pořádek a bylinky rozvěšené nad kamny aby rychleji uschnuly. Není pochyb o tom, kdo z dvou obyvatel tohoto domu je tím, který se o něj stará. Než nabídne Ashrovi aby se posadil na jednu ze židlí u stolu, téměř po špičkách dojde k jediným dveřím, které z místnosti vedou dál do domu a opatrně je otevře, aby mohla nahlédnout do tmy za nimi. Když je zavírá, tak tichoučce už si nepočíná. ,,Daniel tu není, takže už se nemusíte obávat, že by nám přiběhl vyčinit." Z jejího hlasu je možné odhadnout, že jí se ulevilo rozhodně. ,,Posaďte se, udělám ten slíbený čaj. Ale obávám se, že vám k němu nemohu nabídnout nic sladkého, už několik dní jsem nepekla." Jakmile se ujistí, že její host za sebou zavřel venkovní dveře a je bezpečně usazen u stolu, rozdělá v kamnech, na kterých stále stojí hliněný hrnec s vodou, oheň. Vždy si připravuje třísky i vše ostatní předem, takže trvá jen maličkou chvilku, než je slyšet typické praskání dřeva.

Téměř jako by děvče bylo z jeho vyprávění zklamané... Nebo se mu to jen zdá? Asi by to ve střízlivosti popsal trochu jinak, ale skutečně nešlo o nic, co by stálo za zmínku. Až na to, že ráno bude muset někdo vzít tu chlapcovu službu, protože mu něco říká, že ještě za svítání bude mladinký voják opilý. "To vypadá, že jsem výjimka," vyklouzne mu trochu omylem poznámka, ačkoliv příliš nemístná není. Na jeho vkus vůbec ne. Už jen proto, že alkohol je v téhle situaci docela příhodné téma.
To, že mohl svým chováním Iris znepokojit nebo možná i trochu vystrašit, jej ani nenapadne. A kdyby, určitě by to neudělal úmyslně. Sice je toho dost schopný, ale jen když jsou důvody. U téhle slečny by si našel naopak spoustu důvodů, proč být milý. I když to mu zrovna dobře nejde. Její poznámku, reakci na jeho odpověď, už nijak špatně nebere. "A to o vás dost vypovídá," řekne klidným tónem, podebraným alkoholem, ale tón je to pořád klidný. Jistě že ho mohla nechat napospas osudu a neudělala to... A on už stejně vlastně zapomněl jak se k takové konverzaci dostali.
U brány nikdo není. To není správně a kdyby byl svině, mohl by nynější hlídku nahlásit. Stejně ty kluky co to dneska odnesli nemá rád. Ale svině není a sám je dost opilý, tak to přejde. Neví, kam jej Iris vede teď a tak se mlčky šourá po jejím boku, opravdu hodně se snaží jít po neosvětlené cestě tak dobře, jak jen to jde. Sice sem tam zakopne, ale daří se mu držet dostatečný balanc. Bojí se také trochu, aby neserval děvče s sebou, to mu dost pomáhá.
Netuší, jak dlouho jim trvalo, než se zastavili u domku. Kolem přes tmu a rozmazané vidění moc neviděl, moc se nerozhlížel, vnímal jen cestu pod sebou a několik listů kolem. Zahrádka? Páni. Ta bude nejspíš pod taktovkou Iris, pochybuje, že by se příliš mužů věnovalo takovým činnostem. Cítí, jak se Iris u dveří vymotává ze sevření, automaticky se obrovskou rukou opře o stěnu, pak o rám dveří. Jejího gesta, že mají být potichu, si ani pořádně nevšiml, došlo mu to však samotnému. Snaží se skutečně ani nedýchat... Což asi není zrovna úspěšné, ale vážně se snaží. Stojí na chladném vzduchu sám, oči přivřené, čeká, co se bude dít. A opravdu znatelně si oddychne, když mu Iris s úlevou v hlase oznámí, že Otec Daniel v domě není. "Jak..?" Povytáhne obočí v otázce, kterou ani nedořekne. Proč není doma v tuhle noční hodinu nechápe, ale něco mu říká, že by v tom neměl šťourat. Nebo raději v ničem...
Sebere veškerou odvahu a vstoupí do místnosti, dveře za sebou zavře. Přestože jsou tu jen oni dva, snaží se být potichu. Nerozhlíží se po místnosti, jen světlo svíčky zaregistruje a usadí se mlčky na nabízenou židli. Teď, když je v místnosti světlo, uvědomuje si, jak hrozně musí před Iris vypadat. Hlavu si vezme do dlaní a svěsí ji lehce mezi nohy, snaží se dýchat pravidelně, z tepla v místnosti mu není zrovna nejlépe. Teprve teď si uvědomuje, že se mu třesou ruce. Pod kalhotami cítí, jak jej tlačí nateklý rozkrok... Vážně hodně potřebuje na záchod, jen mu to doteď nedošlo. Jak se mohl takhle zřídit? "Jak jsem se sem dostal," zamumlá. Mluví k sobě, ne k Iris, přejde tím trochu její slova. Teprve po chvilce mu dojde, že vlastně děvče mluvilo celou dobu na něj. Na koho jiného? "Už takhle jste pro mě udělala dost," ujistí ji, hlavu konečně zvedne a pohledem vyhledá děvče. Asi se bude muset smířit s tím, jak vypadá. "Musím ráno do služby," zamumlá opět, opět spíše k sobě než k děvčeti. Zatím opravdu moc použitelně nevypadá, jen co je pravda.
Konečně sebere odvahu a rozhlédne se po místnosti. Přijde mu, že zde má všechno perfektní řád a pořádek. To není práce žádného muže, je jasné, že o tuhle domácnost se stará právě Iris. "Říkala jste že vás Otec chce provdat...?" Rozhodne se, že je nezdvořilé jen sedět a čumět. "Uvědomuje si, o jakou hospodyňku pak přijde?" Mít on někoho jako je Iris doma, už nikdy se jí nezbaví. Kvůli domácnosti a jídlu, samozřejmě... Mimo jiné... Stačí.

Musela si vzít nízkou stoličku, aby s její pomocí dosáhla do horní přihrádky skříně, ve které je přehršel menších i větších látkových pytlíčků s nasušenými bylinkami. Máta, mateřídouška, měsíček. Ty by měly uklidnit žaludek, pomoci ke klidnému spánku a zahnat bolest hlavy, která by jistě Ashera ráno čekala. Jakmile najde co hledá, s pytlíčky v jedné ruce si druhou přizvedne sukni, aby o ni při sestupování ze stoličky nezakopla. ,,Dělám to co si myslím, že je správné." Letmé pokrčení drobných ramen provází její slova, když sukni spouští zpět aby zakryla na krátkou chvilku odhalené kotníky. Pořád se nevzdala a ani nechce vzdát představy, že by si lidé měli pomáhat. Pravda, nesbírá opilce po ulicích každý den, ale sama sebe se snaží přesvědčit, že stejnou měrou jako o Ashera by se zajímala i o každého dalšího, koho jen letmo zná. ,,Tohle by mělo pomoci, na žaludek i ranní kocovinu." Nezabíhá do přílišných detailů o tom, jaké bylinky vlastně právě vsypává do pomalu se ohřívající vody na kamnech, kdyby kvůli ničemu jinému tak proto, že si myslí, že by ho to nezajímalo.
Jakmile je základní příprava čaje hotová, přisedne si na volnou židli u stolu, ruce složí do klína. Není nejlepší hostitelkou, většina jejích návštěv je omezena jen na několik minut ve kterých zaplatí za donesené dřevo, nebo ve kterých si se sousedkou ve spěchu vymění nejnovější noviny z města, není si proto jistá jak by měla svého hosta zabavit. ,,Tváříte se jako boží umučení, nečekala bych že někoho může tolik trápit jen to že přebral v hostinci..?" Nenápadná otázka skrývající skutečný zájem o to, jak se cítí. Hromádka neštěstí sedící jen na délku natažené paže od ní totiž jen vzdáleně připomíná rozhodného muže, ač má na sobě stále červený kabát uniformy.
Otázka na plánovaný sňatek jí sice není příjemná, ale to může vyčítat jen sobě, vzhledem k tomu že to ona se se svým trápením Asherovi svěřila. ,,Však Daniel by se sám také rád oženil, kdo ví jestli se mu to nepoštěstí ještě dříve než mně." Rozvažuje další slova, přemýšlí zda pokračovat, ale nepřijde na jediný důvod proč by neměla. ,,Dokonce říkal, že pokud o mě někdo bude stát, přenechá mi dům i pozemky a odejde na faru. Příliš s tím nesouhlasím, vždyť mi zůstaly jen díky tomu, že nade mnou převzal opatrovnictví. Ale každý muž je tvrdohlavý když si něco usmyslí, kněze nevyjímaje." Prozradí nakonec něco, co vlastně ani není tajemství a jistě nejeden obyvatel městečka by si ještě pamatoval dobu, kdy její otec na pastvinách, teď už dlouhou dobu ležících ladem, proháněl své koně. ,,A pokud mám být upřímná, mé jablečné koláče by jistě rád vyměnil za... výhody manželství. Čím starší jsem tím znatelnější se tahle skutečnost stává." Mluví otevřeně a až překvapivě realisticky. Sice se vyhýbá tomu, aby použila jakékoli slovo kterým by se uvedla do rozpaků, ale celé téma jako takové bohatě stačí k tomu, aby se na židli trochu ošívala. Nakonec už sedět nedokáže, proto vstává pod záminkou kontroly vařícího se čaje.
,,Ještě chvilku to potrvá, omlouvám se. Ale mohla bych vám zatím vyčistit kabát a boty, ať si zítra ve městě neuděláte ostudu." Dobrosrdečná nabídka spolu s jemným úsměvem. Nenutí ho k souhlasu, ale je přesvědčena o tom, že by bylo dobré udělat to o čem mluví. Však už si také kolem pasu uvazuje zástěrku, kterou nosívá při pacích v domě.

Jestli si myslí, že sbírat opilé vojáky po cestě domů je správná věc, tak jí to jistě brát nebude. Však je jí také dost vděčný, nemohl by to popřít takže jen lehounce pokývne hlavou. Sleduje, jak si Iris počíná v kuchyni. Nabídl by jí pomoc, alespoň by sundal věci z poliček kam nedosáhne, ale než se vůbec stačí nabídnout, stojí už děvče na malé stoličce. Chtě nechtě se mu koutky úst stočí do pobaveného úsměvu, i přes celou tuhle situaci, ale opět nasadí vážnou tvář, když na něj hostitelka pohlédne. Jen si není jistý jestli to stihl včas.
Není si jistý, zda děvče nerozptyluje. Tedy, jistě že ji rozptyluje, stařec, ze kterého táhne polovina krčmy sedí u jejího stolu a vypadá, že na špinavé boty každou chvíli přidá i něco svého. V tenhle moment se tak sice už zas necítí, ale nikdy neví, co může přijít o pár vteřin později. Sleduje, mlčky, jak se Iris usadí blíže k němu a sleduje ho. Není mu to vlastně ani nepříjemné, jen tuší, že musí opravdu vypadat hodně bídně. A její další otázka to jen potvrdí. Donutí se poprvé v tomto domě zvednout hlavu a zadívat se zpříma na Iris. Na rtech mu hraje unavený, trochu pobavený lehký úsměv. "Jen vím jak mi bude i přes vaši snahu ráno," řekne prostě. Nelže, také je to pravda, ale něco jej donutí tohle téma ještě neopouštět. Jen se teď nedívá tmavýma zakalenýma očima na Iris, ale na desku stolu. "A taky toho všeho mám už trochu dost." Je to obyčejné konstatování jeho vyčerpání a únavy, obojí cítí už dobrý rok. Jen ať si to Iris nevezme osobně, tak to rozhodně není!
Nechtěl téma o svatbě tolik rozebírat, i když o něj už věděl, ale Iris se vytasila s překvapivou upřímností. A tak mu nezbývá než sedět a poslouchat, však se ptal, a je i dost rád že zrovna nemusí mluvit on ale děvče na chvilku tuhle činnost udělá za něj. "'Pokud o vás bude někdo stát' by si žena jako vy neměla říkat." Opět se nedívá na Iris, zkoumá cosi na stole. Ne, že by se na ni nechtěl dívat, ale je mu lépe když sleduje něco, co se za hodiny nepohne. Chápe, co mu říká a líbí se mu, jak seriózně celou tuhle situaci bere. "Ale... Víte, že Otce Daniela nepotřebujete k tomu abyste se vdala?" Není si jistý, jestli tahle věc pochází z hlavy Iris nebo Daniela, ale zní to, jakoby to děvče bylo vázáno k Otci, dokud jí právě Otec nenajde vhodného manžela. Ale vždyť je dost stará zaprvé na to, aby si mohla někoho takového najít a zadruhé na to, aby jí neustále stál někdo za zadkem. To už však nahlas říct nemůže.
Její nabídka jej trochu vyvede z míry. Zavrtí hlavou, je to jeho automatická reakce, zatímco sleduje, jak Iris vyskočí na nohy a užuž si bere pracovní zástěru. Povzdychne si. "Víte, kolik vám už dlužím?" Za dnešek, za to, že se mu postarala o zranění i za tu ránu. "Trochu se to vymyká představám o dámě v nesnázích," ušklíbne se. Skutečnou dámou v nesnázích je tady totiž on.

Úsměv mu oplácí, jen trochu přesvědčivěji. ,,Nevzdávejte to předem, třeba budete příjemně překvapený." Zareaguje na první část jeho odpovědi, ale až ta druhá jako kdyby byla skutečně upřímná a prozrazovala něco málo o nitru tohohle muže. Na tu už se neodpovídá tak snadno, zejména proto že pokud by mu řekla, že ho chápe, vzhledem k jejímu věku by bylo snadné vyložit si takovou odpověď jako výsměch. ,,Myslím si, že každý má někdy pocit, že nese na ramenou tíhu celého světa. Občas pomůže se o ni podělit, občas prostě jen zastavit a najít nějaké klidné místo k odpočinku." Rukou najde jeho rameno, aby ho na moment v povzbudivém gestu sevřela. Ejhle, opravdu umí být i vážná a celkem rozumná. Jen dává přednost naivní hravosti, když to není třeba. Teď má ale pocit, že její role jakožto opory pro tohoto muže ještě zdaleka nekončí. Vždyť ve svém povolání může vidět jen tak málo radosti a pak se vrací do prázdného domu. Kdo by se mu mohl divit, že mu život připadá šedivý?
Obě její ruce už se zase věnují zavazování zástěrky, když se jí dostane maličkých výtek ohledně toho co říkala o vdávání. ,,Vždyť je to pravda, Ashere. I kdyby se po městě nepovídalo to co se povídá, pro většinu svobodných mužů jsem již stará a nikdo z těch ostatních nestojí o pomluvami zatíženou ženu. Vám to tak možná nepřipadá, nebo šlechetně předstíráte, že jste si toho nevšiml, ale držet jazyk za zuby a být ozdobou domu není mou silnou stránkou... bohužel to jsou věci, které se na nevěstách cenní ze všeho nejvíce." Rozmluvila se, mnohem více než by bylo třeba, dávajíc tak mimoděk najevo jak moc ji tohle téma ve skutečnosti trápí, i když se snaží všem v okolí, včetně sebe, namluvit, že jí nesejde na tom zda se vůbec někdy provdá. Jistě, Iris je poslušná, dokonce velmi poslušná když na to přijde. Je ovlivnitelná, je manipulovatelná a je naivní. Není nejmenší pochyb o tom, že by svému muži byla bezmezně oddaná. To vše ale nic neznamená když je považována za nevychovanou, drzou a paličatou v době, kdy první dojem takřka není možné napravit. ,,Daniel byl a je můj opatrovník. Nikdy bych se neprovdala bez jeho souhlasu a pokud by se rozhodl mi někoho vybrat... očekávalo by se ode mne, že s jeho výběrem budu souhlasit." Intonace v jejím hlase napovídá, že už jen Asherovo zpochybnění toho, že Daniela potřebuje k tomu aby se provdala ji zlobí. Jak jinak by to měla udělat? Její matka své rodiče neposlechla a celý život byla nešťastná, to není příklad který by chtěla Iris následovat. Dlaněmi si uhladí zástěrku na sukni. Vlastně jen proto aby získala důvod ke sklopení pohledu, k chvíli ticha, několika nádechům během kterých nabývá předchozího klidu.
,,Nedlužíte mi nic, pomohu vám z toho kabátu, ano?" Vzhledem k předchozímu rozhovoru a tomu, že sice zavrtěl hlavou ale slovně neprotestoval, svou nabídku zopakuje. Rozptýlení v podobě jednoduché činnosti by jí mohlo pomoci udržet čistou hlavu. Když se vlastně ohrazovala proti tomu co Asher pověděl, ani nepřemýšlela nad tím, jestli ho neurazí nebo nerozzlobí. Teď už je ale na omluvy příliš pozdě. ,,Dávám si záležet na tom, abych v nesnázích nebyla. Alespoň ne příliš často. Knězi nebývají dobrými hrdiny a nikoho jiného kdo by se mne zastal nemám." Odpovídá, nebo se alespoň snaží, odpovědět v lehkém duchu. Odlehčit celou situaci, která začala podivně houstnout, jen není jisté, jestli to bude dost na to, aby byl případný konflikt včas zažehnán.

Její přesvědčivý, skutečný úsměv jej na chvilku zahřeje někde v oblasti, kde by mohlo být srdce... Pokud není hříčkou přírody a nemá srdce na druhé straně. Nebo to byl alkohol? Každopádně, úsměv mu na tváři zůstane o trochu déle a to i když se Iris chytne té druhé poznámky. Mohl by jí toho tolik říct, ale neudělá to. Neřekl by to nikomu. Neřekl by, jak často uvažuje o tom že by prostě zmizel a chcípl někde v hlubokém lese. Nechce to ani sám vyslovit, protože pak by mu to připadalo celé příliš skutečné. A toho se prostě bojí. "Čím starší, tím sentimentálnější," pokrčí rameny, je to poznámka na jeho jméno a doufá, že tím tu konverzaci uzavřou. Což je hloupé. Protože ji začal sám. Ale tak už to u něj chodí.
Poslouchá její slova. Uvažuje, zda opět neřekl něco nevhodného, ale Iris nevypadá, že by se zlobila. Slyšel její jméno jen párkrát, k vojákovi se toho dostane hodně, ale nikdy mu nepřišlo, že by její pověst byla až tak špatná. Skutečně se k němu něco zásadního nedostalo? Jak by ale takovéhle děvče vůbec mohlo mít nějakou špatnou pověst? Trochu jej bodne, zda to nemůže být jeho chybou... Ale opilá hlava rychle tuto myšlenku zavrhne. Ne proto, že by nepřicházela v úvahu, ale proto, že se tím nechce zaobírat. "Každý si cení na ženách něčeho jiného," snaží se znít vážně. "A vy neztrácejte naději jen proto, že jste roky života zasvětila pomoci ostatním namísto nahánění chlapů." Zní klidně, snaží se, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jej Irisina slova naprosto rozčilují. Jak si o sobě tohle to děvče vůbec může myslet? "Každý rozumný muž si nejdřív zjistí, jaká jste doopravdy, než aby věřil klepům." Povzdychne si, opět se trochu předkloní a zadívá se na Iris. "Myslíte že máte špatnou pověst? O mně se tvrdí, že jsem zabil vlastní manželku. O mém příteli se tvrdí, že nespí s dívkami staršími deseti let. O nevěstce jen o něco mladší než jste vy se tvrdí, že obětovala svoje díte ďáblu. Nemůžete ztratit naději tak rychle." Střízlivý by tohle nikdy neřekl, je to na něj moc dlouhá věta, ale v opilosti si to ani neuvědomuje. Uvědomuje si jen, že se chová trochu nevhodně a tak se opře zpět o opěradlo židle a stočí pohled opět k desce stolu.
Během chvilky pozná, i ve svém stavu, že Iris svými slovy rozzlobil. A to bylo opravdu to poslední, co chtěl. Nicméně, stalo se a on tu situaci pořádně ani nepobírá. "Nechtěl jsem urazit vás ani Otce Daniela," ujistí ji. Stručně, to už je pro něj typičtější. Omlouvat se nebude, ale měl by k tomu říct alespoň něco. "Zajisté si dá záležet, abyste žila tím nejlepším životem." Být o trochu víc opilý, řekne jí, že vynucené manželství to splňovat nemusí. Ale není a tak nechá Iris, aby mu pomohla vysoukat se z rudého kabátu, zcela mlčky. Jeho osobně se reakce nijak nedotkla, jen jí nerozumí. Ale to by asi nerozuměl nikdy. Sám měl domluvený sňatek, ale... On a Jeni jsou výjimka mezi nešťastnými vztahy a on to moc dobře ví. Tedy... Byli. Znovu se podívá na Iris. "Ale máte. Teď sice moc spolehlivě asi nevypadám," ušklíbne se hořce sám nad sebou, "ale jinak si myslím, že čas od času je na mě i docela spoleh."