Město Salem

Nechá už téma sentimentu uzavřené, jednak proto, že jí připadá jako vy v rozhovoru tímhle směrem nechtěl pokračovat, jednak proto, že k oblasti svateb ještě zjevně neřekl poslední slovo. Bylo by snadné si to prostě všechno poslechnout, odkývat a nerozvíjet nepříjemnou debatu dál. Bylo by snadné nechat vojáka aby si myslel, že ji přesvědčil o tom co říká. To by už ale před vcelku dlouhou dobou nesměla udělat rozhodnutí, že k němu bude upřímná. Vyslechne si všechno, co jí chce povědět, slévajíc při tom hotový čaj do květovaných hrnečků. Dokonce, jakoby mimoděk, doprostřed stolu postaví i sklenici s medem, kdyby snad tenhle medvěd nedokázal snést chuť bylinek. Teprve když jsou oba šálky na stole a pomáhá mu z kabátu, začne formulovat svou odpověď o které doufá, že bude alespoň trochu smysluplná. ,,Nejde o ztrácení naděje, jen... nevím jak to říct, musí vám připadat, že mě nic jiného než vdavky nezajímá. Vlastně mi ani tak nejde o to někomu před Bohem slíbit věrnost, jen chci... jen bych si přála něco svého. Takové to štěstí, které vidíte na ulici u dvou zamilovaných lidí." Nezlobí se na něj proto, co říká. Nezlobí se, že nerozumí tomu jaký dopad na ni mělo když zaslechla, že se povídá o nemravnostech mezi ní a Danielem, kterého nikdy neviděla jinak než jako svého otce. Stojíc na místě chvíli v rukou žmoulá kabát, než párkrát zamrká jako by se probrala z hlubokého zamyšlení, z košíku u dveří vyndá jemný kartáč a s rudou látkou na klíně se posadí ke stolu, aby z ní mohla dostat alespoň většinu špíny. Jistě by bylo lepší, kdyby mohla vyprat jak kabát, tak celého Ashera, ale ani jedno ze zmíněného by pravděpodobně do rána neuschnulo a tak bude tohle provizorní řešení muset stačit.
Nedělalo jí ani trochu dobře, když poslouchala co se o kom povídá - a ani ji nenapadlo o Asherových slovech zapochybovat. ,,Mrzí mě, že o vás říkají takové věci." Aniž by o tom přemýšlela, impulzivně se rozhoduje, že bude stát na jeho straně. Ano, lidová moudrost sice říká, že 'na každém šprochu pravdy trochu', ani náhodou se ale nechce ptát co je v tomhle případě ten trošek pravdy v ohavné pomluvě. Kartáč v šikovných rukách vyhání z látky zaschlou špínu, během toho co mluvila, pak se ale na chvilku zastaví, aby se tmavé oči mohly od práce zvednout k obličeji muže naproti ní. ,,Neurazil jste mě a Daniel se s trochou štěstí nedozví, že jste tu dnes byl. Tak už se s takovými myšlenkami nezabývejte, ano?" Jemný úsměv a pro tuto chvíli jen těžko vysvětlitelný nádech ruměnce ve tvářích se na okamžik ukážou světu, než jsou schovány ve stínu, když Iris opět skloní pohled k práci. Jak moc touží po společnosti lidí, jak upřímně jí nezáleží na tom z jaké budou společenské vrstvy, jak budou staří a jakého pohlaví. Jen těžko jde vysvětlit osamělost člověka, který celý den mezi lidmi pracuje a přesto mu duši pořád svírá ozvěna ledové prázdnoty.
,,Takové věci raději neříkejte, jinak je možné, že se brzy ocitnu v nesnázích kvůli děravé střeše, vrzajícím dveřím, nebo rozbitému plotu." Chviličku jí trvá, než odpoví na to co řekl a jediný způsob jakým toho je schopna je obrátit to celé v žert. Kdyby to totiž neudělala, byla by přinucena přemýšlet nad tím, jak moc to pro ni znamená, což by nebylo dobré ani pro jednoho z nich. ,,Vypijte si ten čaj, než vám vychladne. Nachystám vám potom deku a polštář." Posledních pár tahů kartáčem, než je spokojená. Znovu vstává ze židle, možná už trochu unaveně, i když se to snaží nedávat najevo, aby uniformu pověsila na háček u dveří.

Je rád, že Iris téma dále nerozebírá. Nejspíš vycítí, že to pro něj není zrovna nejlepší, už vůbec ne v tomhle stavu. To děvče snad skutečně dokáže vidět do mysli jiných... I když, to raději ne. To by se teď opravdu příliš nehodilo. Sleduje šálky s bylinkovým čajem, odložené na stole. Jak dlouho něco takového neměl? Pokud mu však ráno skutečně nebude tak zle, jak by mu jinak bylo, nevadí mu to. Na frontě se takovými věcmi nalévali pořád, aby mohli zůstat vzhůru a aktivní. Snaží se při manipulaci s kabátem spolupracovat, jak jen to jde. Což není úplně nejvíc, ale je to rozhodně lepší než když měl zraněné rameno a musel z něj sundat košili. Mimoděk si lehce promne místo řezné rány. Opravdu se hojí lépe, než by čekal. Že by to bylo tou profesionální péčí? Pozorně poslouchá její slova. Dost sebekritická, ze začátku, ale dávají mu smysl. A nepřijde mu to zvláštní, vždyť on byl v jejím věku ženatý... A pak už docela dlouho ne. Pousměje se, zadívá se na Iris. To, co chce, mu přijde neuvěřitelně čisté a nevinné. Ani nevěřil, že něco takového na tomhle světě ještě je. "Takové věci můžete hledat dlouho," řekne, zatímco klopí hlavu dolů. Už neříká, že má pocit, jako kdyby takové štěstí mohl každý najít jen jednou. On jej našel v Jeni. A pak o ní přišel, přitom kdyby neodešel, mohlo by být všechno jinak. Od té doby se sice párkrát ocitl v dlouhodobějším zalíbení k nějaké ženě, ale nikdy to nebylo ani zdaleka tak silné jako láska k jeho manželce. Má dokonce pocit, že už takového citu nebude nikdy ani schopný. Polyká poznámku, deroucí se mu z hlasivek skrze krk až na jazyk. Že mu Iris hrozně Jeni připomíná. Na to se dostatečně opilý necítí.
Povytáhne obočí, jen lehce, když mu řekne názor na klepy v Salemu. Skoro to vypadá, jako by mu věřila. "Ani nevím, kde se to vzalo. Když jsem sem přišel, nikdo ani nevěděl, že jsem kdy nějakou ženu měl," pokrčí rameny. On se na ženění už dávno nechystá, jeho pověst jej zas tolik netrápí. A jen málokdo má už odvahu mu do očí říct, že zabil svou vlastní ženu. Pár lidí to zkusilo a pár lidí na to také doplatilo. Další věc, se kterou se nebude před Iris chlubit. Sleduje Irisin úsměv, nenucený a klidný. "Chápu, proč si o vás dělá Otec Daniel takové starosti." Je to jen další z jeho klidných, nezávazných opileckých poznámek. Vezme si do třesoucích se rukou šálek s čajem, zamumlá něco na znamení díku a usrkne si horkého nápoje. Na bylinky není zrovna zvyklý, vývar z nich je silný a na moment jej donutí semknout víčka, ale rychle si na nezvyklou chuť zvykne. Cokoliv je lepší než pálenka.
Iris si také dnes večer dává pozor na jazyk méně než obvykle. Snaží se trochu krotit s rozdáváním úsměvů. Vypadají v jeho tváři příliš nuceně i v případech, kdy nejsou. Donutí se tedy udržet vážnou tvář, zatímco potichu usrkává čaj. Sleduje, jak mu drhne červenou uniformu tak, jako už za poslední dobu drhnutá zajisté nebyla ani od žen, které jsou touto činností pověřeny. "Alespoň si nebudu muset způsobovat drobná zranění, abyste mě musela zachraňovat," ušklíbne se pobaveně. Věta pronesená ve stejném živlu, jako ji pronesla sama Iris. Sleduje její další počínaní, jak se děvče zvedá, že kolem něj opět bude skákat. Odloží šálek na stůl a rychle se zvedne, hlava se mu zamotá, jelikož se zvedne rychleji než by měl. Silou vůle se udrží na nohou a chytne Iris za zápěstí. Déjà vu... Neudělal přesně tohle tehdy ve svém domě? Tentokrát mu ale jeho jednání přijde nevhodné, okamžitě dívčinu paži pustí. Připadá mu, že si počíná příliš opile. "Možná bych vám měl konečně s něčím pomoct?" navrhne. "Nejsem zvyklý na tohle všechno," přizná. Jeho hlas je trochu nejistý, pouhý krok od rozpačitosti. Největší opilost už opadla, tak v jakém stavu je teď? Připadá si naprosto mimo vlastní kůži.

Že může čekat dlouho, nebo i do konce svých dní, než to co si přeje objeví je jí jasné i bez toho, aby si to musela vyslechnout. A snad právě tahle skutečnost je pro ni, krom úcty ke knězi, jedním z hlavních důvodů proč je pevně rozhodnuta, že by s domluveným sňatkem souhlasila.  ,,Není to tak dlouho, co jsem ještě celou duší věřila, že Bůh vyslyší mé modlitby a splní mi tohle přání. Čím dál, tím víc mám ale pocit, že se s ním ale nemohu obracet k nebesům a místo toho musím sama hledat mezi lidmi. Jen je to trochu těžké." Přece jen připustí, že s ním souhlasí. A stejně jako když s Asherem mluvila naposledy, i dnes bezmála kacířsky zpochybní víru, která ji provází celým životem. Nechce se jí ale zacházet do tématu ještě dál, rozhovor se až nebezpečně přibližuje hranici, po jejímž překročení by pravděpodobně přiznala své největší přání a na to se necítí připravená. Snad se na něco takového připravit ani nejde.
V gestu tak zautomatizovaném, že si jej ani pořádně neuvědomuje si znovu poupraví vlasy. ,,Když lidé chtějí, vždycky si na tom druhém najdou něco, co se jim nelíbí. Nejhorší ale je, že proti zlým slovům se skoro nejde bránit." Snaží se vyjádřit svou účast, nelíbí se jí čím si musel od měšťanů projít. Nikdo totiž nemůže mít tak tvrdou kůži, aby se pod ní občas nějaké jedovaté slůvko nedokázalo zavrtat. Pak ale přijde poznámka o tom, že Asher rozumí tomu proč si o ni Daniel dělá takové starosti. V očích se jí mihne jiskřička zvědavosti, rty se zvednou do téměř polichoceného úsměvu a tváře se ještě o maličko více zabarví. ,,Když se zeptám proč to tedy tak je, neodpovíte mi. Nebo se pletu?" Uhýbá pohledem když se ptá, připadá si jako kdyby vyzvídala něco, co by rozhodně slyšet neměla, jako kdyby se měla dozvědět nějaké velké tajemství, které o sobě ještě neví. Ah, ta sladká vše zveličující, dětinská naivita a zvědavost. Sklenici s medem na stole posune o kousek blíž k vojákovi, po tom co se poprvé napije čaje. Jen malá připomínka toho, že se na něj nebude zlobit, pokud si čaj osladí.
,,Jistě, protože v celém Salemu není nikdo jiný, za kým by jste pro ošetření šel, že...?" Nevzdává se, když jí její poznámku vrátí. Z nějakého důvodu se jí líbí tenhle styl rozmluvy, hravé špičkování a lehkost slov, která nenutí člověka přemýšlet nad jejich skutečným významem. To už se ale Asher zvedá. Obezřetně sleduje jeho pohyby, stále ještě nejisté. Na maličký moment to vypadá, že docela ztratí rovnováhu, už, už se k němu chystá udělat jediný krok který je v malé místnosti odděluje, aby ho podepřela - ale místo toho ji vezme za zápěstí. Jen na malou chvilku, tak povědomě a přesto v tak odlišném gestu, než když se v podobné situaci ocitli naposledy. ,,Ne, to je v pořádku... totiž, chci říct, že si toho vážím, ale přece vás nemohu nechat, abyste... jste host." Konečně vydechne poslední slova, která snad dají smysl tomu, co vykoktala před nimi, neschopná všimnout si nejistého tónu v Asherově hlase, díky svému vlastnímu rozechvění. Už zase blázním. Vždyť už jsem si na něj přece zvykla a teď dělám takové hlouposti. Nezabere jí příliš času, aby odsoudila své vlastní jednání. Ale protože nechce pro toho muže prodlužovat situaci, která je pro něj nepříjemná jak se právě vyjádřil, rozhodne se nakonec ustoupit. Hned po tom, co konečně kabát uniformy pověsí na místo k tomu určené. ,,Tak... dobrá. Vezměte svícen a pojďte se mnou, najdeme vám něco pod čím budete moci spát."
Jediné místo kam mohou z kuchyně odejít je onen pokoj, do kterého nahlížela když přišli, jestli v něm nespí kněz. Ložnice, jen o málo menší než kuchyně, s dvěma jednolůžkovými postelemi z nichž každá je přišoupnuta k jedné ze zdí. Skromná knihovna a psací stůl pod oknem jsou i přes jejich jednoduché zpracování a chybějící zdobení v selském stavení poměrně neobvyklými kousky nábytku. Zato dvě velké skříně a téměř o nic menší truhly už jsou vybavením typickým pro téměř každou domácnost, stejně jako nízký stolek s umyvadlem a džbánem. Iris otevírá dveře dokořán, jakmile má jistotu že ji Asher následuje a bez váhání míří k jedné z truhel. ,,Jsem si jistá, že by tu měla být náhradní přikrývka a snad i polštář..."

To, že Iris prohlásí něco takového, jej lehce zaskočí. Není si jistý s věcmi kolem víry více než pro něj kdy bylo nutné, ale něco mu říká, že taková slova by před otcem Danielem z úst vypustit nemohla. Pokrčí rameny. "Mezi lidmi to taky není špatné," uzná nakonec. Trochu jej mrzí, ačkoliv nahlas by to nikdy neřekl, že Iris zahazuje tak jednoduše svá mladá, krásná léta kdy by mohla mít na koho jen ukáže prstem. A to nemyslí jen vdávání, ale cokoliv jiného a možná i zábavnějšího než samotné manželství. Ale ti dva žijí trochu v jiných světech a tak zde své názory příliš odkrývat nebude. Jeho úhel pohledu je trochu zkreslený.
Na svůj věk je tohle děvče neuvěřitelně rozumné a i když čas od času působí trochu naivně, většina věcí, které vypadnou z těch pravidelných rtů, zní jako něco, čemu se dá věřit. I její kratinký proslov o zlých slovech. On však jen pokrčí rameny. Nemůže říct, že by se jej takové věci nedotkly. Naopak, když se ho dotkly, řešil problémy docela... Radikálně. "Asi jsem nikdy v lidech moc nevzbuzoval důvěru," ušklíbne se, ani si neuvědomuje, jak často to dělá. Prakticky vždy, když mluví o sobě... I takové drobnost vychází v opilosti na povrch. A to si nikdy nemyslel že by se neměl až tak rád... Jen mu na sobě samém vždy spousta věcí vadila. A že na lidi na první pohled působí jako vrah, tak přesně tohle je jedna z těch věcí. S tichým, lehkým úsměvem sleduje o něco výraznější ruměnec v Irisiných tvářích. Je sice možné, že s ním jeho hru hraje, ale docela o tom pochybuje. Nejspíš si to její hlavička zase přebrala po svém a tak je to nejlepší. "Přijdete na to," utrousí tedy jen, zcela prostě. Záhadou mu je, proč odmítala se mu při své otázce podívat do tváře. Lehce nadzvedne dlaň na znamení, že sladit nepotřebuje. I když je pravda, že sklenici s medem doteď registroval jen matně... Nebo možná vůbec.
Možná skutečně Iris hraje jeho hru, jen ve zcela nevinnějším smyslu. A to s ní vlastně ještě zahrála ona! Nevadí mu to, sám nemůže brát svá slova dnes večer vážně a jistě si i děvče uvědomuje, že jí tady sděluje převážně hrozné hlouposti. "Po svých zkušenostech pochybuji, že bych šel za někým jiným," ujistí ji. Však také, která s ošetřovatelek by mu tak hbitě nabídla pomoc, cizímu člověku, nechala se jím zavést k sobě domů a pak mu dost možná zachránila ruku, kterou ještě k životu bude dost potřebovat? No jistě... Ta, která o pár dní později toho samého muže vytáhne z ulice. Není Iris jeho strážným andělem?
Že udělal něco, co si mohl nechat ujít, je mu jasné hned. Opět to děvče znervózní, ví proč, věděl už před tím že tomu tak bude a stejně si nemohl pomoct. Zaplaší ty vtíravé myšlenky. Vzpomínky, jak na něj Jeni v prvních dnech společné bydlení koukala přesně takhle, když se konečně zbavila toho strachu z něj a přišla nejistota. Zaplaší myšlenku, jak hrozně jsou si ty dvě podobné. Možná si to přeci jen namlouvá... Děvče se však rychle vzpamatuje a dokončí, sama, práci, kterou vykonávala, než ji přerušil. Skoro ani nečekal souhlas, vzpamatuje se však rychle, snaží se nemyslet na to, že Iris provádí docela odvážné rozhodnutí, dát opilému muži oheň do rukou. Opatrně však vezme zapálený svícen do rukou a mlčky sleduje Iris do vedlejší místnosti, do ložnice.
Snaží se příliš nerozhlížet, ovšem postele posunuté od sebe jak nejdál do jen jde jej trochu zaujmou, poznámky si však nechává pro sebe. Bylo mu od začátku jasné, že mezi Iris a Otcem žádný hlubší vztah neprobíhá... A postele jsou stejně příliš malé pro pohodlný spánek dvou lidí, i když sám z vlastních zkušeností ví, že se tohle všechno dá přežít. Člověk si toho pak vlastně ani nevšimne. Následuje Iris se světlem v ruce k jedné z truhel. "Zvládnu to i bez toho," řekne naprosto bez váhání. Není v tom žádné chvástání, je to prosté oznámení skutečnosti. Z válek je skutečně zvyklý na mnohem horší podmínky. Středem jeho zájmu se stane knihovna. Knihy mu nikdy nevadily, sám jich doma však má jen pár. Tahle police sice není zrovna největší, ale na obyčejný dům dvou lidí je v ní knih dost. "Mimochodem... Čím větší pohodlí mi tu uděláte, tím hůře se odsud ráno dostanu," otočí se zpět na Iris, nechá otázky ohledně knih být. Na rtech mu opět hraje trochu nezvyklý, uvolněný úsměv. Je v ložnici s krásným mladým děvčetem... Možná je také jediný, kdo se tu cítí uvolněně. "Nepochybuji, že ten váš čaj bude fungovat perfektně," dodá potichu. "Obávám se, že ten kluk nemá takové štěstí jako já." Další zdánlivě nevinná poznámka, zatímco svůj pohled upírá na mladé děvče. A pak jej, skoro nuceně, odvrátí.

Že v lidech nevzbuzoval důvěru už nechá být. Vlastně i většinu ostatních věcí, zajímá ji totiž co jí odpoví. A bohužel, je trochu zklamaná z neurčitých slov, která si vyslechne. A tak její trochu nakrčené čelo nastaví pomyslné zrcadlo Asherovým úšklebkům. ,,Přijde na co? Vy si ze mě prostě jen utahujete, to vůbec není hezké." Nevydrží se mračit dlouho, už jen proto, že jí celý tenhle večer připadá tak nějak neskutečný. Jako kdyby takovéhle setkání a rozhovor snad vůbec nemohla prožívat ona. A také proto, že dohadovat se s někým kdo toho tolik vypil, vy stejně asi nemělo význam. Jen opravdu trochu doufala, že by jí skutečně mohlo být poodhaleno tajemství toho, jak ji ostatní lidé vnímají. Sama sáhne po svém hrnečku s čajem, když domluví. Zdravému člověku bylinky neublíží a ona je na různé odvary zvyklá skoro denně.
Po tom co ale zazní to upřímně vyslovené a pro ni velmi lichotivé, přiznání ohledně volby ošetřovatelky, rozpaky ji na pár vteřin donutí schovat široký úsměv v dlani. ,,Vždyť jste ani nezažil všechno!" Rychlá námitka, kterou chtěla trochu snížit váhu jeho prohlášení, aby se přestala cítit až tak chválená se díky své nepromyšlenosti zvrtne v cosi, co pro zkušenějšího člověka než je ona není těžké si vyložit jako velmi jasný dvojsmysl. Však i Iris nakonec sepne co vlastně řekla a s rudými tvářemi rychle položí hrneček zpět na stůl, aby se jeho obsahem nepolila. Ani se nedokáže omluvit z obavy, že by svá slova ještě mohla zhoršit.
Ještě že se naskytla příležitost, ve které mohla zmizet do většího šera ložnice, aby v blahosklonných stínech mohla alespoň na malý moment schovat rozechvělé ruce a zrychlený dech. Odklopí víko na jedné z truhel a vlastně jen okrajově vnímá, jak se stíny o něco stáhly, když se za ni postavil Asher se světlem. Tohle už nesmím dělat. Jak to, že mě vůbec nenapadlo co to vlastně říkám, vždyť... Proud myšlenek je přetržen odhodlanou větou, na kterou Iris odpovídá stále v předklonu, opatrně přeskládávajíc obsah truhly tak aby se dostala k přikrývce vespod. ,,Nepochybuji o tom, jen bych byla ráda, kdyby se vám tu líbilo." Zní trochu nejistě, možná vlastně dost. Jen doufá, že změnu tónu jejího hlasu buď nepostřehne, nebo bude přikládat tomu z jaké pozice s ním mluví. Když se jí konečně podaří přikrývku vysvobodit, narovná se a otočí k Asherovi čelem, silnou vlněnou látku přitisknutou těsně k hrudníku, jako kdyby ji snad měla pro tenhle moment ochránit před nebezpečím, které vidí jen ona sama. ,,Já... také ráno vstávám. Mohla bych vás vzbudit, to je přece to nejmenší, mohla bych... snídani." "Udělat" jí z věty někam uteče, když je její pohled, i za normálních okolností tmavých očí - teď ještě prohloubených  odrazy plamínků svíček, polapen úsměvem, který před sebou vidí. Připadá si, jako kdyby si ho za celý večer nevšimla. Trvá to jen několik vteřin, než k ní znovu promluví a její pohled se tak přesune z jeho rtů do očí. ,,Říkal jste, že se o něj postará jeho žena... nemyslím si, že by s vámi měnil." Teprve když, tentokrát kupodivu voják jako první, přeruší oční kontakt má Iris znovu pocit, že se může volně nadechnout. I sevření kterým drží deku maličko povolí. Pro co všechno že to sem vlastně šla? Přikrývku má, chtěla ale ještě něco... jistě, polštář, to je ono. Polštář. V až roztomilé snaze předstírat, že je zcela v pořádku, že není vyvedená z míry a že nemá pocit, jako kdyby z ničeho nic měla horečku se donutí zavřít truhlu. Na její víko prozatím odloží nalezenou přikrývku, aby měla volné ruce a mohla se tak podívat i do druhé truhlice. Nebo do skříně. Ani kdyby ji teď mučili, není schopná si vybavit kam náhradní polštář naposledy uložila.

Všimne si rozzlobených vrásek, zdobících Irisino čelo. I když tam nevydrží moc dlouho. "To bych si nedovolil," ujistí ji, slova jsou doprovázena tichým smíchem. "Ale kdybych vám to řekl opilý, nevypadalo by to upřímně." Což je pravda. Mohl by jí na to říct tolik, tolik věcí, ale vzhledem k jeho stavu by to zajisté nebrala vážně. A ačkoliv se zde o nic významného nesnaží, jsou věci, které by si tohle děvče mělo brát k srdci. Třeba že se líbí každému muži kolem kterého projde... A kdyby vypadala na typ na jednu noc, nic neřekne, ale nejdu mu prostě do hlavy, jak může ještě Iris řešit takové problémy. Nebo že by to snad skutečně bylo díky jméně, které si vypěstovala po boku kněze? Určitě není nejvhodnější doba se ptát.
Dělá spoustu věcí špatně. Například by neměla skrývat, když se usmívá. Je to příliš pěkné gesto na to, aby si jej nechávala pro sebe. A s jakou lehkostí prohlásí větu poté? S naprosto nevinným tónem, že má pocit, jako by si snad ani skryté významy těch pár slov neuvědomovala. Ale tak tomu není. A zatímco jemu vylétne jedno obočí významně a překvapeně vzhůru, Iris se v hlavě spojí, co mu právě řekla za zajímavou věc. Lehký ruměnec nyní přebírá podobu čerstvých, zralých rajčat a on ví, že smát se by bylo nevhodné. Jistě, protože věta: "To nevadí, rád si počkám," kterou vysloví pár vteřin poté, co Iris promluví, je úplně vhodná. To děvče udělalo špatný krok před špatným opilým mužem. Kdyby takový krok udělalo před ještě horším nebo ještě opilejším mužem, možno i obojí, mohla by být ta vyřknutá slova následována činy. On se však rád spokojí jenom se slovy, protože by mu stejně nic jiného nezbývalo.
Stojí za ní, trochu nejistě poslouchá její slova. Nebyl to teď on, kdo ji uvedl do rozpaků. Do těch největších rozpaků se skutečně uvedla sama a svým způsobem to bylo milé a půvabné. A na takové děvče dost vyzývavé, ale těmto myšlenkám se už tak musí bránit. A pak se děvče otočí a na jistý moment se mu zadívá přímo do tváře a on nedělá nic, jen stojí a pohled jí oplácí, protože ani neví, co jiného by měl dělat. Není si jistý, zda Iris utekla část věty, nebo ji jen přeslechl v alkoholovém opojení. Nebo všeobecném opojení. Topit se má v modrých očích, ne v tmavých, ne? Sleduje, jak si počíná, připadá mu jako by byla cizí ve vlastním domě. Přistoupí k ní, zatímco se hrabe v druhé truhlici a do náruče vezme přikrývku, kterou mu našla. Přehodí si ji jen pod jednu velkou pracku, pod tu levou. Pravou rukou se letmo dotkne Irisina ramene, nedrží ten dotyk příliš dlouho, už by to stačilo. "Nelamte si s tím hlavu," řekne, v prvním slově ještě zazní zbytek smíchu, který zatím držel v tajnosti. Sám si to pořádně neuvědomí. "S tím před tím, s tím co hledáte, ať je to cokoliv ani s ránem." Může se o sebe postarat sám a nechat to děvče jít konečně spát, už ji netrápit. Sleduje, jak záplava tmavých vlasů následuje každý Irisin pohyb, stále víc si uvědomuje, že je to neskutečně krásná žena. Příliš mladá, ale opravdu krásná. A to jej také nutí držet jazyk za zuby. "Když se stará o opilého muže jeho žena, jsem si jistý, že by měnil i za noc na ulici," snaží se odvést trochu téma, možná něco udělat s podivnou atmosférou v pokoji tím, že odpoví na její otázku. Mohl by si vybrat lepší slova... Ale snaží se! Vážně.

,,Když mi to nechcete povědět opilý, už vůbec se toho nedočkám, až budete střízlivý." Nesouhlasně zavrtí hlavinkou, ale o moc víc dělat nemůže. Vždyť přece nemá jak jeho, nebo kohokoli jiného, když na to přijde, donutit aby jí pověděl něco co říct nechce. Myšlenky na tenhle rozhovor ale velmi rychle naprosto zastíní rozpaky, do kterých se vlastní vinnou dostala. Nejraději by se v tu chvíli někde schovala před celým světem, vždyť jestli si o ní tenhle zkušený muž do teď nemyslel že je hloupá malá holka, teď už si to určitě myslet musí! Ještě navíc, když jí odpoví tak jak odpoví. Jak má vědět, co tím myslel? Ani ho nemůže pokárat, za to že říká nevhodné věci, protože je řekla sama a... stoupající neklid jí rozbuší srdíčko stejně  prudce, jako malému králíčkovi, kterého pronásledují lovečtí psi. Raději zůstane potichu, to je asi to nejbezpečnější, co může udělat.
A když ji pak zastaví v bezmála horečném pátrání po polštáři zastaví dotek na rameni, na nesmyslnou vteřinu má pocit, že se jí vpálí do kůže, i přes látku šatů. Ustane tedy ve své činnosti  a ještě než stačí jeho velká dlaň zmizet, přikryje ji na moment tou svojí. ,,Musím si přece lámat hlavu, protože... mi na tom záleží." Slůvka s lehkým nádechem trucovitosti, spíše zašeptaná než vyslovená v polotmě. To už jí ale packa klouže zpět podél těla, vysvobozujíc tak jeho ruku a hlavu klopí k zemi. Jen kdyby pořád nebyla tak vyplašená, tak hrozně zmatená a nejistá! Má pocit, jako kdyby se sama vlastní vinou ocitla v situaci, ve které ji může zradit každý její pohyb, každé slovo. ,,Nechci věřit tomu, že všechny ženy jsou takové, jak mi tady říkáte. Pak by to takovou dělalo i ze mne." Jakmile dokázala na delší chvilku přerušit oční kontakt, vrací se jí i schopnost rozumě poskládat větu. A i když většina myšlenek jí pořád proplouvá mezi prsty, uvědomuje si také, že je nejvyšší čas jít spát, vzhledem k tomu že oba zítra čeká práce. ,,Jestli vám to tedy nevadí, ale opravdu, jen jestli vám to nevadí, ustelte si v kuchyni na lavici. Nebo vám přenechám svou postel, určitě vás zítra čeká náročnější den než mne!" Náhlý nápad který vyslovila byl poháněn stejnou měrou touhou se zavděčit, jako odčinit své předchozí chování.

Kdepak, z něj už odpověď nedostane. Potutelně se usměje, nepřiznává si, že téměř zapomněl, kolem čeho se celý rozhovor týká a rozhodně by to nevyslovil nahlas. To, co se děje poté, je mnohem zajímavější. Kdyby té slečně bylo o něco málo let méně, bylo by to pochopitelnější než v jejím věku. Ale je to milé a v jejím věku se už alespoň nemusí stydět za své myšlenky. Tolik. Stejně jich teď v té hlavě příliš není. Jeho poznámku Iris přejde, což je nejspíš dobře pro oba. Děvče by se tím jistě dostalo to tisíckrát větších rozpaků než teď a co by si s ní pak počal?
Snaží se neudržovat dotek příliš dlouho, ale Iris je zastaví. Sama od sebe, položí svou drobnou, světlou ručičku na jeho obrovskou zjizvenou pracku, jako by to bylo zcela běžné. A ačkoliv její věta zní jako pronesena od malého, trochu uraženého trucovitého děvčete, možná jej i trochu potěší. "Chápu," vydechne, když Iris pustí jeho ruku. Má skoro chuť ji ještě chytit a ten na moment ten vlastně snad první skutečný dotek prodloužit, ale to už by bylo moc hloupé a moc troufalé. Její další slova jej trochu pobaví, musí chvilku přemýšlet, než jí alespoň v rámci možností rozumně odpoví. "Ono je to možná v tom, že to z vás takovou ženu vůbec dělat nemusí." Dobře, možná to mohlo být lepší, však uměl být i zdvořilý a hrát si se slovy, ale očividně ne teď, tady, v tuhle hodinu a v tomhle už opravdu unavujícím stavu. Teprve teď si začíná uvědomovat jak je unavený.
Vyslechne si Irisinu nabídku, při jejím dalším návrhu jen zavrtí hlavou. "V žádném případě," zarazí ji a do náruče si nabere věci, které mu připravila. "I takhle je to více než si zasloužím." Stojí uprostřed chabě osvětlené místnosti naproti krásné ženě, seriózní voják v pokročilých letech, s přikrývkou v rukou, snaží se držet rovnováhu jak jen to jde a oči otevřené. Skoro by si připadal jako mladý. ALe jen skoro. Uzná, že nemá cenu to protahovat. "Ještě jednou vám děkuju za všechno, co jste pro mě udělala. Nezapomenu na to." Nebo alespoň na většinu z toho, to by bylo příhodnější. Užuž se chystá otočit se a ložnici opustit, ale na poslední chvíli se zastaví. Udělá krok dva k Iris, přikrývku teď jen v levé ruce, pravou natáhne po její pracce, sehne se a v tom nejvíc zdvořilém stylu, kterého je dnes schopen, děvčeti lehounce políbí hřbet ruky. Obyčejné gesto, nic víc. Však také nic víc nemůže udělat. "Dobrou noc," řekne ještě potichu, unaveně, pak se otočí a zamíří do druhé místnosti. Světlo nepotřebuje, zorientuje se rychle. Nezavírá za sebou, neví, zda by to děvčeti vadilo nebo nevadilo. Asi měl. Nevadí.
Na lavici si sundá jen boty, zbytek oblečení si nechá na sobě a bez většího otálení se natáhne. Několik minut se pod přikrývkou, kterou dostal od Iris, snaží překonat nevolnost a hučení v uších, než usíná lehkým spánkem. V noci se probudí alespoň desetkrát, než začne svítat.
Se svým odchodem, i přes nabídku snídaně, nečeká. Potichu, jak jen to jde, si za svítání sebere boty a kabát z věšáku a proklouzne dveřmi z domku ven, doufá, že Iris nevzbudil. Hlava jej sice pobolívá a žaludek má na vodě, ale trocha jídla by to měla zlepšit. Když si za brankou nandavá boty, na což si netroufl kvůli hluku v domě a ztěžka drží rovnováhu, zjišťuje, že už mu bylo i lépe, ale po včerejším stavu by mu rozhodně takhle dobře nebylo. Jestli existuje nějaká magie, tak je to opravdu Iris, kdo ji ovládá. Za domkem se příliš neohlíží, je to zvláštní, odejít bez rozloučení, ale nedělá to poprvé. Za svítání kráčí prašnou cestou směrem k Salemu a k další celodenní službě.

"To bolí!" Trhané, nešťastné zakvílení rvalo uši mnohým přítomným, od jedné ze žen si však vyneslo nelibého pohledu, jakým čarodějnice proklínají při sabatech oběti do desátého kolena. Minimálně. Krev vznášející se ve vzduchu už tak brnkala mladé ženě na nervy, ovšem jekot veškeré negativní emoce zveličoval, bičoval je k nesnesení, při kterém by rukama nejraději škubla prudčeji než by tělo mladičké rodičky sneslo. "Musíš to vydržet." Jaká to povzbudivá slova, pronesená bez jakéhokoliv nádechu konejšivé tóniny, s níž se obvykle starší porodní babky pokouší utišit nastávající matku láskyplným vyprávěním o budoucích krůčcích. Tlouct jí to proradné srdce, pak by v něm možná i bodla výčitka, že se chová tak odtažitě, ale cožpak byl čas se něčím podobným zabývat, když se jí pod rukama rodil nový, ještě nezkažený život? "Lucy, to zvládneš... Bude to dobré... Už jenom chvíli..." Hlásky zpola rozčílených dívek překřikují jeden druhý v touze dopomoci mladinké, až příliš mladé rodičce k uklidnění, které vždy trvá slabou vteřinu, dvě než se kontrakce ozvou znovu a upocené děvče vykřikne v bolestech, jak se tělo snaží vypudit toho malého parazita pryč. "Už bude po všem, Lucy. Za chvíli bude po všem."
Měly pravdu, všechny do jedné. Za krátký okamžik bylo skutečně po všem, včetně života, který se nedostal ani k prvnímu nádechu. Nehybné tělíčko nereagovalo křikem, neprobouzelo se do místnosti sporadicky osvětlené svíčkami. "Proč nebrečí? Nemělo by křičet? Proč mlčí?" Hlasy až přespříliš rychle získávají tón paniky, který Ivy začíná rozčilovat. Stisknutá čelist by dokázala prozradit mnohé, ale je to právě odseknutí nasměrované k morální podpoře děvčat, po níž jim sklapne. "Je mrtvý, proto." Jako by snad na to nedokázaly přijít samy. Zakrvácené ruce svírají drobné neživé tělíčko, jemuž při porodu zakroutila krkem. Bylo to lepší, pro všechny přítomné to bude lepší než na svých bedrech táhnout další břemeno v podobě hladového, uřvaného krku. Stačí, že sama Ivy pociťuje ten odporný, svíravý pocit hladu, který sílí s každou vteřinou setrvanou v pokoji nevěstince, kde si jedna z holek nechala do břicha uvrtat tuhle nemoc. "Ale jak... Kdy... Proč?" "Je konec, prostě se s tim smiřte." Další rázná odpověď pronesená s hořkou pachutí na rtech, zatímco se pokouší prudkými pohyby zbavit lepkavé tekutiny na bledé kůži drhnutím tak prudkým, že by si ji byla bývala servala. "Zakopu ho poblíž lesa." "Ne!" Hlasité zvolání přinutí ženu zastavit se na místě, ramena nepříjemně napnutá. Každý pohled na ni napovídá, že není radno si ji proti sobě poštvat, ne v tuto chvíli, ale rodička stále ještě zmámená namáhavým porodem neprojevuje žádný zájem ustoupit. "Chci ho vidět... Prosím..." Pláčem doplněná slova s Ivy nehnou ani o píď. "Ne, to nechceš. Nechceš si nic takového pamatovat. Prostě na to zapomeň..." "Ale..." "Řekla jsem, abys na to zapomněla!"
Prásk! Silná rána za zády od dveří dokázala přilákat pozornost nejednoho zvědavého zákazníka, který si to vedle v pokojích rozdával, ignorujíc muka, jakými si musela projít jedna z přítomných nevěstek. "Co tak vejráš, hm?" Hlas se ani na okamžik nezachvěje, dál odsekává celému světu. Prsty flekaté od zaschlé, neočištěné krve, svírají uzlíček látky, v němž se pohupuje mrtvé tělíčko nenarozeného chlapečka. Měla by vypadnout, měla by jít dál a někde v tichosti se najíst, spořádat ho, aby nepřišel nazmar červům.

Být člověk, pak by si jistě všimla změny teplot, která nejednoho návštěvníka pochybného podniku přinutila drkotat zuby a vyhledat si společnost o kapku rychleji, než mu koule přimrznou k nohám úplně. Nebyla a lepší to už ani nebude, není jak. Mrtvá, doslova oživlá mrtvola řízená svými sebestřednými pudy jako byl hlad, touha zakroutit sestře krkem a znovu hlad, udržovaly Ivy v nepříliš šťastném způsobu života, který se nedal něčím takovým ani nazvat. Spíše existencí, možná tak nanejvýš přežíváním. Snadno tak přejde nenadálé ochlazení, nezastaví a dál si to šine ke dveřím. Tedy ráda by, kdyby se neozval hlas, po němž se jí nestýskalo. A jestli? Pak v tom nejhorším možném způsobu obsahujícím rvaní dlouhých tmavých vlasů, lámání čelisti a vyražení těch bílých perliček z dásní hezky ven, na zem, kde si je ta děvka může sbírat do svítání.
Kroky na schodech se zastaví, tmavé oči se zvedají od dřevěných prken vzhůru, dokud se pohledem nestřetne se ženou, o níž s radostí tvrdila, že jí zničila celý život. Mohla být chladná jakkoliv, ale tahle nesnesitelná bytost v ní pokaždé dokázala vyvolat silné odezvy emocí. Prve to byla sesterská rivalita, žárlivost, touha se pomstít za veškerá příkoří, která v její společnosti byla nucena trpět a nakonec? Vděčila jí za svou smrt. Nemohl za to nikdo jiný než právě Rose, ta odporná vytáhlá mrcha, které by ze všeho nejraději šlápla do úsměvu, zanechávaje po své botě krásný krvavý otisk na jejích předních zubech. Kéž by se s nimi zadusila. "Aspoň mi mozek zůstal v hlavě. Za to tobě ho už vyšukali z hlavy, že?" Jedovatý úsměv se zprvu zdál jako vhodnou odpovědí na všechno, ale náhle působí tak nedostatečně, což usoudí i samotná Ivy, pomalu sestupující ze schodů dolů. V hlavě se rodí scénáře překonávaje ten předchozí odpornostmi, za které by se nemusela stydět ani sjetá, kanibalistická čarodějnice. Prsty o něco silněji svírají uzlíček s mrtvým tělíčkem pohupujícím se jí u stehna, zakrvácené rukávy košile dodávají nádechu vražedkyně, co si právě vyšla na odpolední svačinku. Vteřina, dvě... Než se pokusí působit jako někdo lidský. "Napijeme se?"

Jak ráda by jí vyrvala každý vlásek z té odporné hlavy, kus po kousku, klidně i s kůží. Rozlousknout lebku jako nějaký ořech o zábradlí, mlátit s ní o dřevo tak dlouho, dokud všichni obyvatelé tohoto domu neuslyší ten sladký zvuk tříštících se kostí spolu s čvachtáním krve. Lámající se zuby o něco pěkně tvrdého, třeba výčepní pult a její vyděšený křik, který umlčí krev hromadící se v plicích. Sladká to symfonie pro Ivyny uši, dost sladká na to, aby se koutky rtů přeci jen zvedly do úsměvu. Ke sladkosti má však stejně daleko jako celá andělíčkářka, stále ještě svírající krvavou látku, v níž se nachází drobné mrtvé tělíčko novorozence. "Líp by jí bylo mrtvý než trávit čas pod jednou střechou s tebou." Nevraživost v hlase připomíná společně strávená léta, kdy se nemohly vystát stejně jako se milovaly. Začarovaný kruh, z něhož tehdy nebylo úniku. A pak přišel on, ten mladičký hejsek, kterého si Rose omotala kolem prstu, i když měl patřit jí, jenom jí. "I když každé by se ulevilo, kdybys chcípla ty." Jak milé. Nadšení v hlase se nedalo popřít, ač bylo těžce vydobyté, neboť v mrtvé ženě momentálně vyhrávala touha omlátit Rose o podlahu a nejlépe obličejem napřed. Sladká, sladká to představa.
"Je mrtvý, nikomu nepřekáží a ani nechybí." Lhala, té novopečené matce chybět muselo, ale zakrátko si zvykne. Nevýhoda těchto podniků, čas od času se jednomu povede zadělat na bochník chleba v peci a pak je to ona, kdo jim od takovéhoto nezmaru musí pomáhat. Někdy bylinnými odvary, jindy je třeba odrodit toho parazita, který si v jejich lůnu hověl celých osm měsíců. Pohledem sklouzne po sestře a její křiklavé rádoby uniformě děvek, které tak rády rozhazují nohy do všech stran za pár zlatých. Někdy ani to ne. "Abys to nebyla ty, setřičko, kdo ty šaty příště nedopne. I když ty jsi v posteli tak studená, že by v tobě každý parchant zemřel." Snažila se zareagovat na všechny ty uštěpačné poznámky mířené na rozdíl, který vždy podporoval Rose před ní. Pokaždé to byla ona, kdo byl krásnější, oduševnělejší, zkrátka... lepší a Ivy podobné předhazování z mrtvého srdce nenáviděla.
Stačí však krok, aby se už neovládla. Jeden krok z hostince, kdy se pokusí popadnout dlouhé tmavé sestřiny vlasy a praštit jí s obličejem o dřevěnou zeď vykřičeného domu. "Kurvo... Ani nevíš, jak dlouho jsem chtěla něco podobnýho udělat." Vlasy nepouští ani na okamžik, naopak si jimi sestru zkouší přitáhnout k sobě. "Zkazilas mi celý život a slibuju ti, že ti to oplatím způsobem, jaký tě bude bolet."

Na Salem sa šťastie zas a znova neusmialo a Pán sa mu asi tiež na chvíľku otočil chrbtom, veď ako inak by sa dalo vysvetliť, že už štyri dni sa nad ním hromadili sivé kopce mračien brániace tomu, aby sa do pokožky obyvateľov opreli slnečné lúče? Na druhú stranu, snáď jedine blázon by tvrdil, že v Saleme človek nájde šťastie. S inkvizíciou, morom, honbami na čarodejnice, temnou mágiou poletujúcou vzduchom, vlkolakmi, kožomencami a ktovie čím všetkým, to bolo veľmi nebezpečné a zlé miesto. I počasie bolo čudné. Na to, že bolo leto, bolo dnes pomerne chladno, vo vzduchu sa vznášala vlhkosť, ale Jonathan veľmi dobre vedel, že nezaprší a ani nepríde búrka, hoci sivý baldachýn nad jeho hlavou tvrdil čosi iné. Nepochybne sa za dážď modlili hlavne roľníci, ktorí sa chceli postarať o svoje polia, ktoré sa už čoskoro mali skosiť, aby si pôda na zimu odpočinula a na jar sa pustila do tej istej roboty. Takto to bolo naozaj už polovicu týždňa a doteraz na zem nespadla ani jedna jediná kvapôčka vody. Boh sa teraz na Salem skutočne nepozeral, ale napriek tomu sa Jonathanovi celkom darilo, hoci na situácii v meste mu moc nezáležalo. Celé dni trávil doma vo svojej pracovni, kde ho čakalo práce ako už dlho nie. Celé štyri dni k nemu chodili ľudia, s ktorými riešil pôžičky, výšky úrokov alebo ich zníženie, keď nestíhali splácať, predĺženie splátkového kalendára alebo tiež uloženie peňazí uňho. Riešili toľko vecí a on pekne zarábal – dokonca si mimo záznamy taktiež prilepšil o niekoľko stoviek libier. Nenápadné uchopenie si zopár mincí pri každom zákazníkovi, ktorý sa v bankárstve nevyznal a tadá, bohatstvo Jonathana Shareburga rapídne rástlo. Ak budem takto pokračovať, čoskoro sa stanem najbohatším mužom v okolí, pomyslel si s nemalou hrdosťou na seba samého. Samozrejme, jeho doterajšia finančná situácia sa ani zďaleka neblížila tej, ktorú mala jeho rodina vo Francúzsku predtým, ako zomreli jeho brat a otec alebo po tom, čo kráľ Slnko prestal splácať pôžičky. Jonathan už dávno pochopil, že Boh ho sem poslal z nejakého dôvodu, pretože ak by aj neodišli z Francúzska v strachu pred prenasledovaním zo strany covenu, určite by odišli, pretože extravagantný kráľ by ich zruinoval. Takto si aspoň zachovali nejaké peňažné prostriedky, od ktorých sa on v New Yorku odrazil a doviedli ho až tu, kde sa mu všetky investície rýchlo vracajú.
Všetko tá práca mu nedala vydýchnuť, pretože premýšľal nad klientmi, úrokmi alebo písal dokumenty a podpisoval sa, prepočítal svoje peniaze alebo peniaze iných, počúval správy, ktoré mu prinášali vtáčiky a trénoval svoje schopnosti. Za celý ten čas nemal čas premýšľať nad Améliou a nad tým, čo spolu prežili, na les a na to, ako sa stal mužom. Niekedy si na ňu spomenul, ale starosti jej tvár rýchlo odplavili. Dnes však prišla zmena – dnes mal iba štyroch klientov, takže toho posledného pozval na obed, aby si uňho trochu šplhol, a potom mal na celý deň voľno. Rozhodol sa nadýchať čerstvého vzduchu, a tak si obliekol bielu košeľu s krajkovým golierom, na to si prehodil čierny doublet so zlatými výšivkami, zakončil to čiernymi nohavicami a čižmami na zablatené cesty tejto diery na okraji Nového sveta. A potom vyrazil zo svojho domu do mesta.

Slíbila si, že již nikdy nebude pochybovat o Jannetiných slovech, pokud se jejich cesty někdy opět střetnou. Nebyla varována před ničím, co by ji zde mohlo čekat, avšak účel, za nímž toto prazvláštní místo navštívila, byl splněn do posledního puntíku. Kdo by ji mohl hledat zde? V místě, kterému se vyhýbá každý, jenž někdy zaslechl pověsti, které se nechávají slyšet v mnoha koutech země?
Pobývá zde již dva dny, přičemž ten první strávila prozkoumáváním přírodních krás a hrůz, které tvoří pomyslnou bariéru v okolí města. Tohle místo se nepodobá žádnému jinému, které kdy navštívila. Snáší se nad ním temná aura, nyní to dokonce vypadá, že i Bůh se odvrátil od kacířského prostředí. Povídá se, že zde žiji krvelační vlkodlaci; měňavci: bytosti, které se tváří jako lidé, přesto se mění na zvířata a nebohá lidská stvoření, která jsou pouhými oběťmi, chytají do svých spárů; čarodějnice, které za svou moc zaprodaly svou duši samotnému Ďáblu výměnou za svoji moc uhranout člověka, aby mohly pozřít jeho srdce, které jim dává věčné mládí; démoni, kteří jsou pokračovateli Ďábla na Zemi, duchové zesnulých nebožtíků, kteří zůstali uvězněni někde mezi nebem a zemí; požírači lidských těl a další bytosti pekel, s nimiž se Shay ještě nikdy nesetkala, respektive nevěděla o tom. Protože je sama obdařená nadpřirozenou mocí, aniž by se o to osobně jakkoli přičinila, věří tomu, že takové bytosti existují, avšak nevěří těm povídačkám okolo, které jsou pouze přitažené za vlasy, takříkajíc. Ve skutečnosti mohou být tyto bytosti nazvané zlými z úst zlých lidí, kteří takové pověry stvořili a vypustili mezi posluchače, přesto je možné, že kdyby se s některou z nich vědomě setkala, měla by strach, který je v ní zakořeněn již od dětství, neboť jedna nejmenovaná osoba spřízněná s ní pouze stejnou krví jí velmi ráda škodila a strašila smyšlenými báchorkami o strašidlech pod postelí, v almarách a dokonce i stínech, které se za ní plíží.
Pomalu prochází náměstím; ztracena ve vzpomínkách prolínajících se s myšlenkami o všem možném; které se ani se zapojením trochy fantasie netváří jako střed města, ač je na většině výloh připevněná cedulka s nápisem OTEVŘENO. Až na několik pospíchajících výjimek očekávajíc už několik dní příchod kruté bouře, k níž se dle mračen zakrývajících pomněnkově modré nebe a svit slunce, schyluje, je náměstí takřka vylidněné. Několik jedinců se jistě usídlilo i v obchodech či hospodě, avšak převážně se všichni zdržovali především ve svých domovech. Byť si mnohokrát takovou utopickou scenerii představovala, v jejích myšlenkách ji nikdy neprovázely pochmurné a děsuplné pocity, jakož se tomu děje nyní. Není příliš obezřetná, což je na takovém místě sebevražedný krok. Více se zachumlá do modrého pláště, který zakrývá její tělo oděné v černých šatech typických pro horkou Kolumbii, nikoli vhodných do puritánského Salemu, což si uvědomila již po ubytování v hostinci. Kolumbijská, respektive španělská móda odhaluje více kůže, než na kolik jsou místní obyvatelé zvyklí, přesto ve vší decentnosti. Na chladný vzduch si dosud nezvykla, ačkoli světem putuje dobrých pět let. Vlhkost ve vzduchu kroutí její rozpuštěné vlasy do vlnek, ač převážně bývají rovné. Slunce, které neměla možnost několik dní spatřit, postrádá jako květina, která ho potřebuje k životu.