Město Salem

Vánek pročechrával spodní pírka, hrajíc si s ním dovádivě při každém máchnutí křídel. Světla města už dávno připomínala drobné tečky, maličké světlušky vyčkávající na místě, vzdalující se s každým pohybem, jak se drobná sova pálená blížila k okraji lesa. Hrdelní houknutí je tak jedinou odpovědí na tichoučké přistání, tmavé oči září do noci věděním, prudkou inteligencí skrývající se za chmýřím lehoučkého peří s ozdobným kropením. Jen málokdo by poznal, že pod vší tou parádou se skrývá mysl i srdce člověka obalené v prokletí, které si sebou nesla již po mnoho let. Že tam, kde se na větvi houpe malé tělo vysoké sovy, sedí schoulená v klubku jedna ztracená žena, která raději uprchla ze svého vlastního domova, než aby poslouchala důvěrný rozhovor mezi otcem a jeho dcerou. Náhlá potřeba utéct pronikala žilami již poměrně dlouhou dobu a vždy, takto k večeru, vygradovala do své podoby úniku otevřeným oknem, pod náporem bolesti, jak se jednotlivé kosti smršťovaly, transformovány do struktury páteře nočního tvora. Malá cena za jejich soukromí.
Už tehdy bylo zvláštní a Annabelle samotné se protivilo, když toho otrhaného muže nevyhodila na ulici jako kus použitého hadru. Co na tom, že pod vší tou špínou se nacházela známá tvář lovce, který jí čas od času k zadním dveřím nosíval čerstvé maso. Že evidentně trpěl horečkou a sotva se držel na nohou? Vkradl se do jejího domova, do místa, které mělo skýtat bezpečí, útočiště před všemi těmi osočujícími pohledy hlásajícími, jak už by se dávno měla vdát a nedělat ženám ostudu. Stále se mohla pyšnit mladistvým vzhledem, ač věkem překročila třicítku a tudíž sotva mohla mít právo na nějaké děti. Vešel dovnitř bez zaklepání, bez vyzvání a ještě na ni zaútočil. Tvář zůstala poznamenaná podlitinou po více jak týden, malá připomínka toho, jak se Silas zachoval vůči křehké ženě. I po té, co modřina zmizela, si čas od času neodpustila přejetí dlaní po lícních kostech, stále ještě sem tam cítila tu prudkou ránu, ač ne tak silnou - kdyby jí uhodil teď, pravděpodobně se ze země nezvedne. A přesto ho nechala žít pod svou střechou, pečovala o něj, krmila ho, když sám nezvládl vložit si lžičku do úst. Vydrhla ho od hlavy až k patě, celá zmáčená, že z ní voda tekla v proudech. Červenala se a tajně doufala, že má horečkou zakalený zrak, protože jeho dobírání? Ne, to by sotva snesla. Sama si stanovila pravidla vůči tomu jednomu prostému požadavku - vidět svou dceru. Dokud se nedá dohromady a nenabere dost sil, nepustí ho k ní ani jí k němu. Neústupná jako skalní kamzík, rozhodnutá dodržet svůj slib i kdyby ho měla vzít pohrabáčem po hlavě - prve se musí vzpamatovat, protože nehodlá jeho dceru seznámit s troskou. Se stínem muže, kterým byl.
Bylo až podivné, jak si zvykla na jeho přítomnost, která jí ve vší skromnosti jednoduše vytáčela. Chodil, kam se mu zlíbilo, choval se jako nevyhovaný trhan a víc než příbor používal ruce, což pokaždé okomentovala sáhodlouhou přednáškou a třísknutím dveří v roli uražené dámy. Proti výchově princezny oponoval reakcemi lůzy, skoro jako by mu bylo milejší ji štvát než poslouchat. Přes dopoledne se mohla uklidňovat soukromým vyučováním Gaëlle, ze které byla pevně rozhodnuta učinit dámu, v odpoledních hodinách se pokoušela přeměnit Silase na trochu více vyspělého muže než napůl chlapa, napůl zvíře, kterým očividně byl. Večery nechávala jim, jejich poutu. Tehdy si poprvé vyslechla, ač nechtíc, jejich rozhovor aod té doby byla ochotna kdykoliv opustit dům v podobě svého prokletí. Každý večer trpěla bolestí, v očích nahromaděné slzy, rty rozkousané touhou umlčet každý sten. Vracela se až pozdě, častokrát vyčerpaná ze zdlouhavé přeměny, která si na ní vybírala svou daň. I dnes tomu nebude jinak a Anna se již v duchu připravovala na hrůzu, jakou si bude muset prožít.
Královna noci se zvedne, tichým houknutím oznamujíc svůj odchod. Křídla máchnou vzduchem, tělo plachtí na lehké podpoře vánku, vraceje se přes město do otevřeného okna svého pokoje. Znavená ho však mine a vlétne o patro níž - do knihovny, kam se poslední dobou zavírala v touze nalézt kousek svého světa ve stránkách knih. Znavená už se nevzmůže na pokus vylétnout výš a poddává se transformaci, bolestivé a neúprosné, nesoucí se s tlumenými výkřiky bolesti.

Též i on sám se odebere do místnosti, kterou Annabelle na určitý čas vyhradila jemu – pokoji po služebné, malé světnici s obyčejnou postelí a základním vybavením, co bylo však pro Silase více než dost – vlastně si některé noci raději lehal na zem než na postel, když dlouho nemohl usnout a měkká postel pro něj byla svým způsobem nepřirozená, ačkoliv v ní sotva ještě před několika dny trávil valnou většinu svého času a nedobrovolně nechával Annabelle, aby se o něj starala – cpala do něj polívku, když nechtěl nic jiného, než se vyhladovět k smrti, dohlížela na něj, když měl horečnaté sny a noční můry, uzemnila ho, když už si bláhově myslel, že se dokáže vytáhnout na nohy a vrátit se do svého normálního režimu. Tehdy, kdy se dal už jakž takž do kupy, se začal nejen více zajímat o Gaëlle, s níž však mohl trávit pouze část odpoledne a pak též večer, co patřil jim, ale dopoledne se alespoň věnoval protahování ztuhlých a zanedbaných svalů a odpoledne si pak Annabelle brala na paškál jeho, snažila se z něj udělat gentlemana. Dříve, před tímhle vším, by se jen pobaveně usmíval a pozoroval její marnou snahu udělat z něj to, co býval a co též dobře znal, jen se toho dobrovolně vzdal. Dříve… dnes? Jen seděl, poslouchal její spílání, co obvykle končilo prásknutím dveří, když jí zcela pochopitelně došla trpělivost a ona s ním pro jeden den znova vzdala. Ne, že by jí nechtěl vyjít vstříc, dokonale věděl, co po něm chce, ale… nu, nechtěl. Byl tím, kým byl – kým se za těch šest, téměř sedm let, stal a kým mu vyhovovalo býti. Silas, lovec, nesvazovaný společenskými normami, snažící se však býti tím nejlepším člověkem, jakým uměl. To, že i tohle je bída… nu, nedá se nic dělat.
Nechtěl jít spát, na druhou stranu se ale neměl kam vrtnout a u dohořívajícího krbu bylo jednoduše více než příjemně, že u něj často v tureckém sedu sedával a nechával myšlenky plynout, utřizovat se – což někdy dopadalo dobře, když si uvědomoval, vůči komu všemu má stále povinnosti, jindy… jindy jej stále přemáhal žal nad ztrátou té, které miloval a kterou milovat dosud nepřestal. Nechtěl, hřeje si na srdci medailon s jejími kadeřemi. A nemohl, neb byly stále momenty, kdy si myslel, že ji jednoduše vidí a že je znova s ním. Dnes? Dnes se nestihl ani usadit, když se ozve rána v místnosti přímo nad ním, hned vzápětí následovaná výkřikem, který by nejspíš normální člověk neslyšel. Tím Silas ale nebyl. Bezmyšlenkovitě a bez váhání se vytáhne na nohy, aby se propletl dveřmi a po schodech nahoru ke knihovně, tuše to nejhorší – dalšího vetřelce, který se vloupal Annabelle do domu podobně jako on. S úmysly, jež byly velmi podobné těm jeho. To, jak moc se mýlil, mu ale nedojde hned, jakmile vrazí do knihovny a před očima má jen křehkou blondýnku, z jejích zad mizí poslední pírka a která se zjevně ztrácí v agonii proměny, kterou velmi dobře znal. Říkala mu o tom, pamatoval se, ale v první chvíli jednoduše zapomněl – nejspíš protože tenhle rozhovor vedl někdo jiný než on, ten, kdo zbyl po smrti Sarah, ten, který už dostál svému osudu. Ve dveřích přešlápne, rozum mu velí odejít a nechat ji být, instinkt, ten mu radí zůstat – protože byla v bolestech a jemu se tenhle pohled protivil. Už ano – jak velký posun to je od chvíle, kdy ji sám chtěl zabít? „Annabelle… všechno… eh… všechno v pořádku?“ dostane ze sebe značně nejistě, uhýbaje pohledem – ironií je, že ne proto, že je (nejspíš?) nahá, ale protože upřímně netušil, jestli poslechnout rozum nebo instinkty.

Prsty zatnuté do země, div, že se nezbarvily krví, jak se jimi úporně snažila proškrábat, prkno po prknu v touze skrýt se, zalézt si do kouta a neexistovat. Tělo se ohýbalo v křeči, v hrdle se srážel dech, tvář mírně zborcená potem od námahy, boje se svou přirozeností, kterou přes ty roky odmítala přijmout. Ve svých snech i myšlenkách, v bláhové představě stále zůstávala člověkem a tohle prokletí byla jen báchorka, která se čas od času stala skutečností, nic víc. Špatný sen, jež byla nucena prožívat stále dokola, zvláště poslednídny. Prudké rupnutí kostí v jeden moment Annu prakticky pošle k zemi, páteř se roztahuje, svalstvo se napíná a celá její existence se snaží zaujmout podobu lidské bytosti, jakou bývala předtím vším. Plavé vlasy skrývaly tvář staženou bolestí, slzy po sobě zanechávaly drobná jezírka na dřevě, zbytek polyká v marném pokusu nevydat ani hlásku, leč jde to? Sotva. Stále byla ženou, křehkou a slabou vůči vlivu kletby na své tělo. Veškerá bolest byla zpoplatněním touhy utéct, zanechat dávku soukromí muži, který potřeboval být se svou dcerkou. Možná platila za své chování rozmazlené dámy, možná za představu, že jí Gaëlle vezme, táhnouce jí kamsi do lesů, kde by ji vychovával sám. A v srdci guvernantky zůstane černá prázdnota, díra, kterou po ztrátě Isabelle malá rusovláska z části zaplnila. A snad i on, aniž by byla ochotna něco takového přiznat byť jen myšlenkou.
Dech se stává prudčím, jak mladá žena prudce lapá po přísunu vzduchu v touze ukočírovat pomocí něj vlny bolesti, pomalu ustupující, avšak stále dost intenzivní na to, aby nebyla schopna se zvednout na rozklepané nohy. Nahá, bezbranná, vydaná v milost i nemilost tomu, kdo vrazil do pokoje - bojácná natolik, že si nedovolí hodit očkem oním směrem a raději se celá odvrátí, nastavujíce mu holá záda s viditelnou linií páteře podélně rozdělující oblast, do které zrádci tak rádi bodají dýkou. Instinkt velí halit se, překrýt si alespoň ňadra, ač v odvrácení sotva může zaznamenat něco více než jejich jemnou konturu, sotva viditelnou ve tmě. Stále však bledé tělo do tmy září více než by bylo vhodné. "Ša-... Šaty? Pro-... Prosím?" Se zalapáním po dechu se jí povede z hrdla vydyndat tu jedinou věc, o kterou momentálně z celého srdce stojí - kus oděvu, ve kterém by se mohla ztratit, protože to jediné by jí chránilo. Představa, že se jí bude hrabat v šatníku, by jindy Annu pohoršila, ale nyní se zdá jako jediná rozumná možnost, ač by nejraději své soukromí bránila. Všechny ty vzpomínky na dvorskou etiketu, na dny slávy, kdy se mohla honosit jménem Fitz-Roy, kterého se raději vzdala pro chabou budoucnost v Salemu. Ani si neuvědomuje v první chvíli, že dveře jsou pečlivě zamknuty zevnitř, neboť naivně věřila svým instinktům, že se vrátí do původní místnosti, do svého pokoje a dostat se dovnitř je zhola nemožné.
Snad jen díky přízni osudu se jí povede odsunout se za čalouněné křeslo, zpoza jehož opěradla vykukuje, tvář stále mokrá od slz. "Je Gaëlle... v pořádku? Neslyšela to?" Obvyklá myšlenka, která blondýnku trápila - zda malá holčička stihla zaslechnout hrůzu z bolestivé transformace. Smysly se ještě nedokázaly vrátit do původního stavu a každý zvuk trhal Anně uši, včetně tlukotu vlastního srdce.

Zůstala vzhůru pozdě do noci a čekala, jestli se její táta vrátí v pořádku. Hodiny ubíhali a děvče sedělo tiše u stolu a hledělo na plamen svíčky. Na svého otce byla fixovaná a kdykoli šel pryč a dlouho se nevracel, tak se bála, že se mu něco stalo. Plamínek svíčky se zatřepotal a děvče se vyděsilo. Už už si myslela, že plamínek sám od sebe uhasíná, ale potom si uvědomila, že ho skoro sfoukla pouze svým dechem. Úlevou zavře oči a zhluboka se nadechne. "Tati..." Pronese k sobě trochu vyčítavě, ale potom se zvedne a protáhne se. Nahne se k plamínku a rukou přes něj přejede, aby si nechala jeho část tančit po dlani. Začal trochu pálit, tak ruku okamžitě stáhla a lehce se usmála. Nakonec s trrochou sebezapření svíčku zhasne a okamžitě zaběhne do ložnice a zalezla do postele. Zahledí se na strop a nakonec se otočí na bok. Zavře oči a trochu neklidně usne. Nemá ráda, když na noc není doma.
Nemohla stejně spát, takže vstala hodně brzo a odešla do kuchyně. Zapálila svíčku a chvíli její plamínek sledovala. Když zjistila, že je všechno v pořádku, tak se pustila do vaření. Sama dostala hlad a pokud přijde táta, tak by mu alespoň mohla rovnou dát něco k jídlu. Jistě bude mít hlad po své prohýřené noci. "Kde může být..." Trochu si zamrmlá starostlivě pro sebe, ale nakonec se zabere do své činnosti. Začne si tiše pobrukovat nějakou melodii a přestane vnímat, že je brzo ráno. Táta jistě brzo přijde. Nevšimne si zaskřípání dveří, ale obvyklé oslovení ji vytrhne od dělání snídaně, které netrvá ani tak dlouho. Uleví se jí, že je její otec v pořádku, ale je na něj i trochu nazlobená. "V kuchyni!" Oznámí mu a otočí se s vařečkou směrem ke dveřím, kterými by měl vejít. "Kdes byl celou noc?" Ne, nechce to vědět. Určitě to byl zase nějaký zálet. Dá si ruce na boky a pozoruje ho. Snaží se vypadat přísně, ale vůbec jí to nejde. Jakmile uvidí jeho tvář a zahledí se mu do očí, tak její tvář okamžitě změkne. "Bála jsem se o tebe, tati!" Cain si může všimnout té rozscvícené svíčky na stole, která stále plápolá a očividně i užívá přítomnost svého elementu. S těmito slovy se otočí zpátky k plotně a ještě naposledy zamíchá vajíčka. "Musíš mít hlad." Je na něj sice nabručená, ale i přesto je staroslivá. Jako obvykle. Natáhne se pro misku a nandá otci jeho porci. Ještě vezme do ruky bochník chleba od včerejška a začne šátrat po noži, ale nepovede se jí to a trochu se řízne. "Sss!" Zasyčí a okamžitě ručku stáhne k sobě, aby si mohla prst strčit do pusy a zbavit se krve.

Sám si moc dobře uvědomuje, jak jsou proměny bolestivé. Nakonec, není se čemu divit – celé tělo se mění. Svaly se formují, kosti zkracují či naopak prodlužují, jejich postavení se mění, kůže svrbí, když z ní vyráží srst nebo v jejím případě peří, drápy na rukou jsou nepřirozené a chrup uzpůsobený chrupu šelmy. Nemířil k ní, zůstal stát na místě, čekaje na její slova, ať už pobídku nebo odmítnutí s vědomím, že kdyby k ní udělal krok, dost možná by se cítila ještě více zranitelná a ještě více mu vydaná napospas. A on by se nemohl divit – vzhledem k tomu, že po proměně bývá pokožka citlivá jen na hloupý dotek (alespoň v jeho případě) je představa, že se vám kdosi plíží za zády dost nepříjemná. To až tehdy, když promluví vrkavým, koktavým hlasem se má k nějaké činnosti.
Popravdě, nenapadlo ho jít pro její šaty do jejího pokoje a do její skříně. Tahle možnost mu nějak na mysl nepřišla, chtěla šaty, neřekla však jaké – a jemu se nechce ji zde nechávat samotnou, ač je to nejspíš paranoia a jí by se nic nestalo. Na proměnu sotva existuje alergická reakce či nežádoucí efekt, který může přijít po ní. Nejspíš – zas takový odborník na tyto záležitosti není a konec konců, má zkušenosti pouze s jedním exemplářem. Místo toho, aby tedy zamířil do jejího pokoje – kam by se stejně dostal vzhledem k tomu, že je zamčený – si rovnou stáhne z ramen košili, která bude dostatečně velká, aby jí sahala minimálně do poloviny stehen a aby se do ní celá zabalila a snad v ní našla jako v kousku oděvu i nějakou jistotu. Pomalu, klidně k ní přejde, košili spustí na zem před ní, než se znova vzdálí, sedaje si na zem a opíraje se o jednu z dřevěných polic, které se v knihovně nacházejí.
Krátce se podívá jejím směrem, když promluví. A hned vzápětí se zaposlouchá – klepání ale přímo pod nimi neslyší. „Myslím, že ne…“ Na moment se ale zarazí – na druhou stranu, to nic neznamenalo. „Půjdu ji zkontrolovat…“ Bylo to rozumnější a pro klid v duši? Daleko lepší. Oběma jim na Gaëlle záleželo dost na tom, aby to jen tak nepřešli. Znova se tedy stále trochu těžce, ale už daleko více energicky a hladčeji, zvedne na nohy, aby se znova vrátil o patro dolů a nakoukl do pokoje děvčátka. Zaposlouchal se – a jediné, co slyšel, byl její klidný dech. Pousměje se. Chtěl jí znova pohladit po vlasech, ale nechtěl jí budit, takže raději znova zmizel nahoru za Annabelle, která se už nejspíše oblékla, pokud jeho košilí nepohrdla. „Spí…“ řekne prostě. Pro všechny je to tak lepší – to děvče už zažilo víc bolesti, než mělo. „Nemusíš se proměňovat…“ podotkne. V jejím případě je proměna dobrovolná. A tykání? To mu zůstalo od večera, kdy se k ní vloupal. Tehdy jí tykal a pak ho to už nikdy nepřešlo.

Každý těžký krok zohýbající dřevěné prkno pod vahou lovce, přinášelo v mysli dávku nepříjemných scénářů s krvavým koncem. Měl nad ní všechny výhody, zatímco jí zbyla hrstka počinů, jimiž by se mohla bránit. Strach tak pumpoval přívaly krve do srdce tlukoucího ještě o něco výraznějši, s intenzivnější odezvou v podobě hlasitého bušení trhající vnímavá ouška zatížená každým zvukem. Věděla, že by mu stačilo natáhnout ruku, chytit ji pod krkem a život by z ní vyprchal před očima. Nebo třeba jen silněji cuknout a vaz by se zlomil s tichým křupnutím. Neměla by šanci se přeměnit, utéct, cokoliv... Z duše se jí protivila skutečnost, že je na něm závislá, na jeho rozhodnutí a momentální náladě, ač ta se pohybovala kdesi v rozpacích, nové to zkušenosti, s níž neměla příliš mnoho možností se střetnout. A zvláště ne u něj, což jí nutí o něco více po něm pokukovat. Empatie byla v tomto případě zvláštní výhrou a poněkud nemile podbarvovala samotné nestálé pocity hýřící v Annině duši. Není divu, že se viditelně přikrčí, ramena schoulená, prsty paže chránící citlivou oblast ňader se zarývají hlouběji do pokožky, jak každou chvíli očekává prudké škubnutí ruky, aby si ji mohl prohlédnout. Místo toho jí k nohám padá košile, čistá, možná ne už nejbělejší, spíš notně opraná v mýdle, vonící... po něm.
Zprvu... nechápala. Netušila, co si s oním kouskem oděvu má počít, jak s ním naložit. Vzdalující se kroky a zakvílení podlahy pod sesunutím těžké váhy na zem burcují instinkty mít se na pozoru, neboť jak se zdá, dotyčný lovec odmítá opustit místnost. Hlava jí to nebere - vždyť myslela šaty. A ty tvoří dlouhá sukně, nikoliv mužská košile, která se zdá, že bude tím jediným, co křehké tělo zakryje, ač by látka mohla při hrátkách s plameny působit v něžném dojmu téměř průsvitně. Prsty se natáhnou, svírajíc tělem zateplenou hrubší látku, dostatečně vyhřátou předchozím majitelem. Znovu sebou cukne při hlasitějším zvuku, jak prkna opětovně úpí při Silasově se zvedání a krocích, tentokrát mířených ke dveřím. Chtěla vyjeknout, zadržet ho jako malé bázlivé dítě, natáhnout po něm paži a sevřít hladkou ručkou v dlani jeho prsty s tichým Neodcházej na rtech. Zdržela se. Za všechny ty roky si vypěstovala respekt a pocit samostatného jednání, kdy nebyla na žádném muži závislá, ani na jeho společnosti. I přes den působila odtažitě, ač méně chladněji než dřív, jak si tenhle divoch nacházel cestičku ke kamennému srdci něžně vyhlížející blondýnky. Po přeměnách to bylo jiné - cítila se bolestně sama, ztracená, kdy se toužila schovat, ukrýt se u někoho v náručí, nechat se chránit nejen oním gestem, ale i šeptanými slůvky plnými planých slibů. Zdálo se to tak hloupé, bláhové - jak by ona mohla někoho takového potřebovat? A přesto nejednou v myšlenkách zalétla k představě, jaké by to bylo, kdyby se o ní někdo staral. Kdyby její smích byl pro někoho potěšením. Kdy by dotek konečků prstů rozdrnčel melodii vybrnkanou na nervovou soustavu. Počká celých deset vteřin, než svou větu vypustí ze rtů. Tu, kterou mu tolik toužila říct. Jíž ho chtěla zadržet. "Neopouštěj mě." Nenechávej mě tu samotnou...
Světlá látka kůži pohladila v hrubosti, přesto dokázala vykřesat alespoň trochu tepla, po němž by se tělo přestalo třást jako osika. Košile svou délkou sotva dosahovala do půlky stehen, oba byli podobně vysocí, Anna se jako jedna z mála mohla pyšnit výškou předčící místní ženy o několik dobrých centimetrů. Horší však byla rozhalenka, kterou se pokoušela svázat tkanicemi u krku, stále si však byla nucena vypomáhat prsty, svírajícími okraje v tak bezbožně odhalujícím dekoltu. Chyběla jí dlouhá sukně, v jejíchž látce byla se mohla ztratit, postrádala uvolněnost, kdy se nebála jediného pohybu. Nyní i přešlápnutí na místě uhodilo do očí svou viditelností bosých nožek, každý pohyb svalstva upoutával pozornost. Kroky upoutají smysly, Silas se blížil zpátky a Anna tu stála vystavená na očích bez špetky studu, ačkoliv rudé tváře prozrazovaly pohoršení nad nedostatečným oděním. Krok, dva, rychle skočí za čalouněné křesílko, držíce tak poctivou míru vzdálenosti mezi jejich přítomností, ignorujíc fakt, že v okně se nese lehounký odlesk nahých stehen v odraze díky přirozené bledosti. "To je... dobře. Nechci, aby o tom věděla." Už tak byla maličká holčička zmatená a přidělávat jí další starosti? Ne, to se neslušelo. S podotknutím však pouze zavrtí hlavou. "Je to vaše společná chvíle, neměla bych tu být. Vy-..." Jak hloupé bylo mu vykat, když se ocitli v tak pro společnost nevhodné, téměř nemravně zavánějící situaci. "Ty bys... Není vhodné naslouchat cizím rozhovorům. A já... v domě slyším každý pohyb, každé slovo. Nemohla bych... Nemohla jsem... Musela jsem odejít a nechat vás tu samotné." Po dlouhé, hodně dlouhé době si ve svém vlastním domově připadala jako vyhnanec. A nemohl za to jen smutný pohled Sáry nakukující na manžela, jak vypráví své malé holčičce o všem, co ho napadlo.
Teprve nyní si dovolí pozvednout pohled, do této chvíle upíraný k zemi. Pro ni naprostá novinka, vždy odvážně čelila svému protivníkovi tváří v tvář, ale dnes? Zachovala se zbaběle. Šedé oči si nachází cestičku postupně vzhůru, leč nedojdou dál než k Silasově odhalené postavě. Od doby, kdy se vkradl do Annina domu, pohublý, téměř kost a kůže, se změnil k lepšímu, ač ještě tak úplně nebyl tím mužem, který jí klepal na dveře a dožadoval se někoho, kdo by převzal ulovenou zvěř. Síla se mu očividně navrátila, viditelně zmohutněl. A tím o to víc uváděl Annu do rozpaků. Štěstí, že je tma a on snad nemůže zahlédnout tváře planoucí studem. "Měl by ses obléknout. Pro dobro nás všech. A-ale hlavně pro své. Stačilo jednou, že jsem tě byla nucena léčit. Podruhé to odmítám." Kdesi v hloubi sebe hledá tu ztracenou jistotu, nadřazenost, se kterou se stavěla do útočné pozice, ale každé slůvko z ní vypadává se zakoktáním a viditelnou obavou z reakce.

K jeho překvapení se v hlavní světnici ještě svítí – nebo bude lepší už? Těžko říct, Séraphine nejspíše byla schopná probdít noc, doufal však, že to nedělala. Dneska opět v obchodu potřeboval její asistenci, ale to pouze za předpokladu, že to zvládne a nebude usínat za chůze – svou dceru miloval dostatečně a byl schopný natolik, aby mohl vědět, že nemusí chudák Séraphine neustále dřít, ale má dost času též na odpočinek. Zamíří tedy rovnou do kuchyně, aniž by se zdržoval klepáním na její malou ložnici. Jejich domek možná nepatřil k největším, na druhou stranu měl ale Cain výhodu dlouhověkosti, za níž mohl nastřádat dostatečné úspory, aby si mohl žít… nu, slušně s kýmkoliv, kdo žil po jeho boku. V tomhle případě s jeho malou holčičkou, co už dávno vyrostla a to způsobilo, že víc jak on o ni se ona starala o něj. A taky, že celá tahle situace otec-dcera začínala být divná a bzo nejspíš budou muset hrát divadýlko před ostatními, že jsou… sourozenci, například. A za několik let? Matka a syn, ač nad tím uvažovat nechtěl – a vlastně ani nevěděl, jestli to nechá zajít tak daleko. „Dobrý ráno…“ pozdraví možná trochu nabručeně, přesto s malým úsměvem – ji nikdy nemohl vítat jinak, protože ať už se kazilo cokoliv, věděl, že ona je ten jeden bod v jeho vesmíru, co je jednoduše dobře. Ve dveřích se ale zarazí, když ji spatří s vařečkou. Povytáhne obočí. „Tu máš na mě?“ zeptá se trochu pobaveně, než vejde do místnosti osvětlené jednou svící, přičemž teplé světlo jejího plamínku ale moc nepomáhalo. Což je přesně ten důvod, proč zcela instinktivně zapálí i ostatní svíce rozestavěné po místnosti, která se rázem daleko víc prosvětlí. Přejde k Séraphine, jen aby ji políbil do vlasů a krátce k sobě přivinul. „Ehh, ani se neptej. Nestojí to za řeč…“ odpoví prostě. Nemusel ji zrovna zahrnovat detaily, neboť to by bylo jednoduše divné, nevhodné a krom toho, pochybuje, že by o ně Séraph stála. Věděl, že z jeho pletek není nadšená, na druhou stranu… byl takový od chvíle, kdy byl stvořen. Vřelý, vášnivý – ač tyhle přídomky měly i nebezpečné protipóly, co mohly vést k přesnému opaku než lásce. „Já vím…“ zamručí tiše na odpověď. „Zapomněl jsem se. Dám na to příště pozor…“ A tři měsíce to neudělá – pak? Nejspíš zase. „Bylo všechno v pořádku?“ zeptá se se starostí v hlase a tázavostí v očí. Kdyby řekla, že ne? Ten, kdo by mohl za to, že něco bylo v nepořádku, by brzy skončil na uhlík. „Mám hlad…“ přizná otevřeně a zcela upřímně, taky nebylo co zapírat. „Díky, ty jsi fakt můj anděl.“ Nejspíš, protože mu už několikrát zachránil… no, dá se říct život vzhledem k tomu, že ho vedla ke zdravému rozumu. „Spala jsi vůbec, broučku? Potřeboval bych dneska tvoji pomoc, ale… pokud jsi byla celou noc tady, počká to do zítra.“ V další chvíli se ale Séraphine řízne a Cain? Ten je na nohou asi stejně rychle, jako by měla přijít rovnou o celou ruku. „Takže… to asi necháme na zítra…“ zhodnotí, než zamíří pro kousek čistého plátna, co měli v malé komoře schované a natrhané přesně pro tyhle příležitosti. „Ukaž…“ pobídne ji.

Dříve by ji slyšel docela bez problému, ale nyní? Byl sice v pořádku, stále se však mnohdy musel více soustředit na podměty, ostřit smysly vědomě, jak ztratil na ostražitosti i pozornosti. Byla však jen otázka času, než se vrátí do své staré kondice a začne opět naplno využívat všech schopností, které mu přineslo prokletí. V tu chvíli? Ujasnil si, že v tu chvíli už bude nejspíš pryč. Netušil kde, jak daleko ani co bude dělat, ale určitě bude pryč – tohle nebyl jeho domov a neměl jakékoliv právo zde zůstávat, nehledě na to, že vše tu na něj bylo až příliš moc… složité, honosné, moc hezké. Sarah měla prostý domeček s jednoduchým vybavením, kam patřil. Jenže tohle místo je už napořád pryč – přišel o něj spolu s ní.
Zarazí se, když opět vejde do místnosti a spatří ji, jak se v posledním pohybu vrtne za křeslo, schovávajíce se. To jej donutí zastavit na místě a opřít se o polici, nyní ramenem ve stoje, aby opět nešel dál a nechal jí její prostor, na který byla háklivá – to již stihl pochopit. Matně si pamatoval, že býval stejný, že mu záleželo na podobných hodnotách jako jí, že si zakládal na slušném chování, na dobrých mravech, ale co si nepamatoval byl důvod. Neviděl v tom smysl – a nemohl ho ani najít. Její tvrzení nijak nekomentuje – nemusí, pochopil. Gaëlle by to nejspíše ještě víc zamotalo hlavu stejně jako kdyby jí řekl, že též on je prokletý. Věděla to, co nyní musela vědět – že se její maminka již nevrátí a že je někde, kde jí bude lépe. Někde, kde jí už nikdo nikdy nevrazí dýku do zad a kde, pokud budou mít štěstí, se s ní znova setkají. Gaëlle trochu později, ale přesto se tak stane. Do té doby nad nimi bdí – tomu hluboce věřil i Silas vzhledem k tomu, že Sarah vídal, její nezřetelné obrysy a nejasné rysy. Neuměl si to vysvětlit, ale to na druhou stranu ani nepotřeboval – byla zde, když ji potřeboval, uklidňovala ho, ač spolu nikdy nemluvili a nikdy ji neviděl zrovna jasně, zrovna jako věřil, že je opět jen v jeho hlavě. Ale byla zde. A na ničem jiném nezáleželo.
Nejspíš i to byl ten důvod, proč Annabelle nijak neskenuje – vnímal ji… nu, jako ženu, bezesporu, ale hlavně v tom křehkém slova smyslu. Jako někoho, kdo potřebuje ochranu, ač by jej za to nejspíš zabila, kdyby to prohlásil na hlas, na koho je třeba dávat pozor a kdo se možná tváří silně, ale ve skutečnosti je velmi snadné ji zlomit. Ale to bylo vše – netoužil po ní. Nechtěl jí zatáhnout do postele a užít si s ní. Byla jeho zachráňkyně a dávala pozor na Gaëlle. To bylo vše. Zatváří se trochu zmateně, když mu řekne o něm a o Gaëlle. Zavrtí hlavou. „Říkám jí… příběhy. Nic víc, Annabelle. Tohle je váš dům a… vy jste její guvernantka. Asi. Nebo něco takovýho, co já vím…“ Zamračí se, jak se snaží sesumírovat myšlenky a očividně mu to moc nejde. Nakonec jen zavrtí hlavou. „To je fuk, jde mi to, že… mi to nevadí. A Gaëlle taky ne. Není to nic, co byste neměla slyšet.“ Vtipné je to, že žena, jíž považoval prve za udavačku, je jediná, která ta nejhorší tajemství – kým je, viděla tetování, od Sarah nejspíš také mnohé slyšela. Jediné, co si prozatím nechal pro sebe pokaždé až na Amy, byla zmínka o tom, že nepochází z této doby, jen se dokázal přizpůsobit tak, jak nejlépe uměl.
Zavrtí hlavou, když jej napomene, neuvědomuje si, že spíš než starost – ač ta možná taky – můžou za tohle napomenutí spíše její rozpaky. „Není mi zima. Je léto.“ A tedy i přes noc bývaly dost příjemné teploty nehledě na to, že on si zvykl chodit nalehko oblékaný – navíc přežil prakticky polonahý venku dobrých několik týdnů a předtím na chladných kamenech ve vězení. „Ale tobě je. Gaëlle je už v posteli, co kdybys do ní šla i ty, hm?“ Byla to maličkost, co pro ni mohl udělat, nějak jí oplatit veškerou laskavost – co byla mnohdy skryta za kousavost. Odlepí se od zdi a zamíří k ní, aby k ní natáhl ruku s cílem pomoci jí na nohy.

Strach na ni křičel, pulzoval těsně pod kůží, dovolávaje se svého práva - dostatečného prostoru pro oba, společensky přijatelného mezi různorodými vrstvami, kastami, do nichž spadali, ač každý do jiné. Ona? Dáma, slušně vychovaná s příkladným vzděláním na královském dvoře, kultivovaná, znalá nejen jazyků a písma, ale též hudby, tance a dokonce i domácích prací, které poslední dny, dokonce týdny vykonávala bez větší pomoci služebné. Křehká, hodná spíše potulování se po chodbách paláce než v zablešeném Salemu, kde se to dle pověstí hemží čarodějnicemi, temnými čárami a honem na podobně prokleté tvory. Silas? Lovec, od pohledu nevychovaný, znalý maximálně tak pár společenských základů, jimiž zrovna dvakrát neplýtval a pokud, pak rozhodně ne na ni. Tak trochu nezdvořák, který si klidně před svobodnou ženou stáhne košili a nezajímají ho důsledky plynoucí z pohledu na obnažené tělo. Ignorant mravů, na nichž si Anna ve vší důležitosti zakládala s touhou dát mu najevo, jak propastný rozdíl je staví na opačné strany. Trávit s ním čas v jedné místnosti se nezdálo tak zlé, dokud měla veškeré oblečení na sobě. Teď? Prakticky nahá, zahalená sporým kouskem látky košile, která sotva mohla zaručit dávku bezpečí, po níž zoufale prahla, ač nahlas by nic podobného nevyslovila. Prsty se křečovitě pokouší udržet rozhalenku u sebe, zamítají jakékoliv nahlédnutí na bledou, ničím nepoznamenanou kůži, hebkou jako satén. Své morální hodnoty byla ochotna udržet si v jakékoliv situaci, ačkoliv prostředí, známé a přesto jiné, ji nutilo samo o sobě pochybovat. S úlevou tak nachází jisté uspokojení, ač poměrně slabé, v Silasově zastavení jakéhokoliv pohybu směrem k ní, ačkoliv právě tenhle okamžik ji o to usilovněji nutí pokukovat po něm, kdyby se náhodou rozmyslel. Šedýma očima neustále těká jeho směrem, vyslovené odvahy nadále pozbývá - na to příliš plaše klopí pohled k zemi, v líčkách zčervenalá jako mladé děvče prvně stojící před zralým mužem.
"Anna..." V náhlém pomatení smyslů - snad za to mohla celá trapná situace plná polonahého odhalování - vysloví své jméno, zkrácené a přesto celistvé. Takové, jaké bylo, jaké jí patřilo, ač příjmení zatím nechává žít vlastním životem bez touhy ho zkrotit a dát mu původní řád. "Správně... je to Anna. Jen Anna..." Nikdo neznal důvod rozšíření o zkrácené Belle, pouze dvě bytůstky, z čehož jedna přestala dýchat před dlouhými patnácti lety. Plavé vlnky, jindy tak přísně stáhnuté do drdolu či jiného ozdobného účesu, pohladi tvář v lehkém zavrcení ve znamení záporu. "Jsem pouze její poručnice, jak si Sarah přála. Dávám na ní pozor do doby než bude sama připravená učinit krok vstříc životu." Tehdy hlas na malou chvíli selhal. Nechtěla si přiznat, že jednoho dne zde bude zase sama, pouze s oporou své přízračné přítelkyně. Gaëlle vnesla do domu život, jakousi radost z dětských krůčků a učení se. Její zvídavost připomínala mentorce, jaké to bylo, když bývala mladá, jak moc kdysi toužila po své vlastní rodině - po manželovi, po dítěti, než se toho všeho zřekla v touze po vědění a znalostech, jejiž sílu využívala jako kat svůj meč. Věděla, že prokletou duši si nikdo nebude chtít pustit k sobě a sama zamezovala jakýmkoliv výraznějším stykům se svým okolím. Silas... byl jiný, stejně prokletý jako ona sama a možná proto k němu, ač nedobrovolně a nahlas by podobnou výzvu smetla ze stolu, přilnula o něco víc než by jí samotné bylo milé. Opět potřese hlavou v tichém nesouhlasu se Silasovými slovy. "Je to váš společný čas, tvůj s Gaëlle. Nejsem... nejsem součástí vaší rodiny a je nevhodné naslouchat cizím rozhovorům." Sama se kolikrát děsila toho, až ji uslyší lamentovat nad poznámkami Isabelle, která se čas od času stala společností v osamělých dnech, ukrytá v temnotách pokoje. Poslední dobou nazlobená činila naschvály, rozbíjela vázy, natruc otevírala okna - drobnosti, které se, bohužel, hromadily čím dál tím víc a Anna se děsila toho dne, kdy si toho Silas všimne a začne se vyptávat. Protože tehdy by mohly otázky padnout i na Sáru, na možnost spatřit ji. A možná, že by odešel dříve než by Anna chtěla. Zdálo se tak sobecké držet si ho při sobě, zvláště při tom rozčilování se nad nevychovanými způsoby neotesance, což bývalo na dennodenním pořádku. Tak proč ho nechce nechat jít?
Veškeré myšlenky přebije posun k ní, těch pár kroků, které jí nutí ukročit do bezpečí - prakticky však již není kam. Za čalouněným křeslem se nachází už pouze knihovna při zdi, kudy by se mohla protáhnout. I ta věta zněla jejím uším lascivně, téměř jako výzva na společně strávenou noc, ač to celé byla hloupost. Jenže rozpačitá situace si žádala své a Anna tak nedobrovolně sklouzne pohledem po Silasově těle. Už jen představa, že by jí přitiskl ke zdi, k zemi, k posteli? si vyžádala hlasité polknutí a intenzivní zrudnutí tváří. Na dotaz zavrtí hlavou a opět uskočí, na dlouhých nohách je to hračka. Stále se snaží udržet si mezi jejich těly překážky, většinou ve formě křesla, taburetky, nízkého stolku. Košile, pro ni stále velká v oblasti ramen, už stihla poodhalit jemnou kůži na rameni a čas od času odhalit i konturu ňadra, naštěstí nic víc. Anna si už takové věci přestala všímat - nyní bylo důležité nenechat se lapit.

Zarazí se, když jej opraví, aniž by chápal, co po něm vlastně chce. Na jménech mu málokdy sešlo, on sám slyšel na cokoliv, když pochopil, že dotyčný oslovuje jeho a pro Sarah i pro Gaëlle? Pro ty měl velkou zásobu přezdívek i hravých oslovení, kterými je častoval. Ač pravda, hravost se z něj teď do velké míry vytratila – byly to jen vzpomínky na doby, kdy byl šťastný, mnohdy též bezstarostný se Sarah i Gaëlle po boku, kdy na sebe všichni tři měli po večerech čas a kdy jemu se Sarah patřily noci. Věděl, že tu ženu, tu drobnou zrzečku, nesmí milovat, ale v určité chvíli se nachytal, že jí nedokázal nechat jít. Nebyla jeho typ, takovou, jako ona by si nikdy předtím v životě jako partnerku nevybral – nejspíš byla příliš hodná a nepříliš sebevědomá – najednou mu však všechny její vlastnosti tak hrozně imponovali, že nešlo odolat. A co víc, nedokázal zabránit, aby ji nezačal milovat k zbláznění, ochotný pro ni jít až na konec světa, kdyby chtěla, ochotný za ni položit život. Nakonec to však bylo všechno jinak, jak už to tak chodí. Na její opravení tedy jen potřese hlavou, do jisté míry jej tím odbyde, ač ho vezme na vědomí. „Anna… Fajn…“ Kladem však zůstávalo, že neopravila jeho tykání, na které si zjevně už zvykla. Nebo to s ním jednoduše vzdala, protože Silas byl od přírody a hlavně po obou rodičích tvrdohlavý a tímhle dával víc než jen najevo, že jsou mu nějaké společenské normy zcela jedno.
„Já vím. To mi přijde víc než dost… Díky.“ Jen její poručnice bylo více, než v co mohl Silas doufat. Gaëlle měla domov. Útulný, teplý domov, v němž jí čekalo jídlo i náruč někoho, kdo ji měl rád. Měla budoucnost – sám dost dobře věděl, že vzdělání znamená daleko lepší šance. On jí sotva mohl zajistit polovinu z těchto věcí. Mohl ji naučit číst, snad i nějaké cizí řeči, ale ty základní dětské a lidské potřeby by šly mimo něj. Dal by jí domov i milující náruč, ale dobré jídlo každý den a teplo? Pochyboval. Možná tak slamník plný štěnic. Možná byl v mnohém sobec, ale v tomhle ne – věděl, co musí, ač věděl, že se u nebude líbit. „Jsi její poručnice – takže jsi součástí její rodiny.“ Té jeho? On žádnou neměl, jen Gaëlle, to jediné, co mu opravdu zbylo. A i zde byly vazby pochybné, neb bylo jasné, že není její otec. Se Sarah se začal více stýkat až tehdy, kdy byla Gaëlle na světě a bylo jen zázrakem, že ještě nikdo nevznesl námitku ve prospěch dívčina blaha. Nejspíš právě proto, že ji měla na starost Anna. „Krom toho, brzy odejdu. Už jsem v pořádku a hned, jak… se s ní budu schopnej rozloučit, půjdu. Doufal jsem… že se o ni i dál postaráš, když tu nebudu.“ Plánoval se vracet, samozřejmě. Nemohl by se od ní jen tak odstřihnout. A dokud nevymyslí něco lepšího, tohle bude to nejvíce ideální, s čím mohl přijít.
Nechtěl jí ublížit – opravdu ne. Ne po tomhle všem a rozhodně ne po tom, co se přesvědčil, že nic z tohoto není její vina, spíš naopak se snažila pomoci, seč mohla. Jeho ruku nepřijme. Spíš naopak – začne před ním utíkat, což je… nejspíš pochopitelné vzhledem k tomu, že on je dvakrát větší, polonahý chlap a ona vyděšená, nejspíš stále rozbolavělá z proměny v košili, která ukazuje mnohem více, než je správné. Jenže před ním začne utíkat. A pokud je něco špatně, pak utíkat před někým, kdo je ze své přirozenosti lovec – ne protože se jím stal z povolání, ale protože se před třemi lety stal součástí jeho samotného. Za prvé je to hluboce nerozumné a za druhé… nu, stejně nemá šanci utéci, neb ji chytí. V tomhle případě? Tehdy, když se snaží vrtnout za stolek a vytvořit mezi nimi prostor, který by ji ochránil. Snad pevněji, než vůbec sám chtěl a nepovolí tehdy, ani když k ní přistupí, neuvědomuje si, jak tohle všechno působí – hrozně. „Studená…“ Její pokožka byla alabastrově bílá a stejně chladná jako onen kámen. „Já ti neublížím, Anno…“ řekne tiše, aniž by mu došlo, jak moc to vyznívá ironicky vzhledem k dané situaci. Na druhou stranu to vyznívá trochu zoufale – v touze, aby mu věřila a aby se neobávala někoho, kdo jí dluží svůj život. Až po chvíli si uvědomí, jak tohle všechno vypadá. Tehdy její zápěstí rychle pustí, o malý krok klopýtne dozadu a prohrábne si vlasy, oči upřené na ní, jen aby v další chvíli těkly stranou. „Já… eh… doprdele… omlouvám se, jen… jsem chtěl pomoct a ty přede mnou utíkáš, i když… nemusíš. Nikdy.“

Ztuhne, jako by se jednalo o rozkaz, svaly na těle se napnou, přivře oči. Ne proto, že by se bál neuposlechnout dívčina slova, její přání nebo snad i rozkaz. Ale proto, že ví, co bude následovat. Z žen není první ani poslední, kdo obdivuje to, co z něj zbylo. Čím více se to stává, tím méně jej to baví. Snad i proto takováto místa už nenavštěvuje zdaleka tolik jako dřív? Každá obdivuje jeho tělo, ať už se znechucením, bází, zřídkakdy nadšením. Nadšení po příbězích, po vyprávění o každé jizvě, když si ani sám nepamatuje, jak k většině z nich přišel. Nazývají jej hrdinou, ale pouze hřbitovy jsou plné hrdinů. Ano, stydí se. Málokdy nechá ženu prohlížet si kterékoliv části jeho těla, kromě té jediné, když už nemá na výběr. Dokonce se raději i více činí, aby slečnu odradil od pokusů číst příběhy jizev, které tam vlastně ani nejsou. Ne jizvy, těch je tam příliš. Příběhů je málo. S prvním, překvapivým prosebným slůvkem, cítí na zádech dotek jejích teplých dlaní. Povzdychne si docela výrazně, nesnaží se menší otrávení skrývat - mohl by být hulvát a vytknout jí, že ta tohle jí přeci neplatí! Ale neudělá to. Potlačí chuť protočit oči v sloup při další prosbě, drží jako dobře vycvičený kůň, ani se nehne. Dokonce i vysoký hrudník se zvedá jen nepatrně. I když se Georgine ocitne přímo před ním, kalný pohled zelených očí upírá někam na stěnu místnosti, ne na ni. Vyhýbá se jejímu pohledu, jejím zkoumavým očím, protože neví, jak sám by na ty mlčenlivé otázky reagoval. Kdo ví, co by z těch očí mohl vyčíst. Nechce si tím kazit večer, tím, že si něco přebere - ať už dobře, nebo špatně. Periferním viděním však tu drzou, pátravou, zkoumavou ručičku vidí. A těsně před tím, než se stačí dotknout snad největší jizvy, té, jejíž příběh si pamatuje moc dobře, mu levá ruka vystřelí vzhůru a chytne Georgine za zápěstí. Netrvá ani vteřinu, než sílu stisku povolí, s pokročilejším věkem už mu dělá problém odhadovat sílu, jako kdyby se vracel zpět do dětských let... Ale nepouští ji. Očima konečně zapátrá do těch jejích, na čele několik zamračených vrásek. Jemu to stačilo. Jestli jí ne, není to přeci jeho problém. Povzdychne si, lehounce sklopí hlavu a jen nepatrně jí zavrtí ze strany na stranu, když je obviněn z lží a od mladé, mladičké dívčiny je mu řečeno, jaký je bojovník když přežil všechny své bitvy. Neřekne jí to nahlas, ale celá jeho mysl na ni ječí, ať už sakra mlčí. "Nejsou bitvy jako bitvy," odvětí, hlas má však hrubší, jako by z něj emoce ždímal jen těžko. Nakonec dívčinu ruku pustí. "Slova jsou zajímavá, dokud se jimi baví obě strany." Jako kdyby začínal naprosto novou, nepopsanou stránku - jeho hlas je opět klidný, chladný, tolik typický pro tohohle vojáka. "Pak jsou zbytečná."
Však jen v dalších vteřinách se mu hra líbí více. Ačkoliv poté, co Georgine zbaví sukně, vypadá to, že jej zbavuje vedení nad celou touto situací. Sotva si toho všimne, sotva jej to trápí - rád jí nechá šanci ukázat, co v sobě má. Vybarvit se přesně do odstínu těch nádherných vlasů, puštěných na svobodu přesně tak, aby si s nimi mohl pohrávat, jak se mu zlíbí. Přitiskne ji pevně k sobě, z úst se mu vydere prudší výdech než by čekal, když se Georgine dotkne jednoho z těch míst, které s ním dokáží zamávat. Však i mužům může žena udělat dobře, aniž by se dotýkala přímo jejich celoživotní chlouby. S několika rychlými polibky se nechá dovést k posteli, ztěžka dosedne a sleduje zkušenou Georgine, jak se zbavuje jeho posledních kusů zbytečné látky. Ani jemu se nepodaří sledovat cokoliv jiného než zrzeččinu tvář, ani v případě, kdy si na něj obkročmo sedá a on si ji přitahuje ještě kousek blíž, nahmatávajíc ten nelidsky dokonalý zadeček, na rtech úšklebek, tiché očekávaní, copak si pro něj zrzečka připraví teď. Mlčky, pořád s tím samým netečným lehounkým úsměvem, poslouchá a sleduje děvče, její mučivé plány. Neodpovídá, nepokývne, oči jen na moment lehce přivře, když se rukou otře o nyní snad to nejcitlivější místo celého těla. Téměř poraženecky pomalu spustí ruce ze zrzeččina těla, jednou z nich se zapře za sebou. Oči mu padnou na moment k místu, kam děvče zabloudí svou rukou, než se mu pohled opět vrátí k dívčině tváři. Přivře oči, když se děvče naposledy dotkne jeho tváře.
Lhal by, kdyby řekl, že jím necloumala neuvěřitelná touha dotknout se jí, kdekoliv, jakkoliv, třeba jen trošičku. Však dech se mu zrychlil, bylo stále těžší a těžší udržet pohled na jednom místě, nepohnout se, nedotknout se. Ale nechává ji. Nechává ji chvilku, může to být pár minut. Jednou rukou zapřený za sebe, sledujíc zrzečku až příliš blízko jeho tepající chloubě. Druhou ruku volně položenou na posteli. Než uzná, že by to mohlo stačit. Je velmi diskutabilní, zda svými činy porušuje nebo neporušuje zrzeččina pravidla. Nebo je to možná úplně jasné. Volnou rukou ji lehce pohladí po tváři. Trošičku se předkloní, aby se nemusel podepírat za sebou, tou druhou medvědí prackou chytne děvče za zápěstí té ručičky, kterou si teď dělala Georgine dobře. "Řeknu ti něco o prohře," promluví. Hrubší hlas se mu zdá zprvu téměř neznámý, podbarvený vzrušením. Bez váhání obmotá Georgine ruku kolem pasu a přitáhne si ji k sobě, cítí, jak se mu těmi správnými místy otírá o rozkrok. Jeho tvář je těsně u té její, nedává jí moc na výběr. "Člověk... Voják... Bojovník..." Poslední slovo vytvoří s hořkostí v hlase. "Každý z nich prohrává. Všichni prohrávají, nikdo nemůže vyhrávat věčně. Ale dokud muž sám sobě nepřizná, že prohrál... Tak nikdy skutečně neprohrál. Bez ohledu na pravidla." Tohle je takové milé, nevinné pravidlo, kterým se jednou začne řídit každý voják. Protože život vojáků je jen o prohrách, postupem času každý zjistí, že ne každá prohra je prohra. Jednu ruku si uvolní, zapře se, druhou rukou stále drží Georgine, když ji zkušeným pohybem zvedne a otočí na záda, napříč uloží na postel. Sám se nad ní tyčí obkročmo, zapřený o předloktí jedné ruky. "Připadá ti snad tohle..." volno rukou putuje přes zrzeččina ňadra, bříško a boky až k rozkroku, "jako prohra?", jen proto, aby se sám ujal práce, která do té doby náležela jen a jen zrzečce (tedy, v případě tohoto večera).

"Zbytečná jsou pouze v posteli." Slabá námitka, malá ukázka vzpoury při pokusu ji zastrašit. Chtěně? Nechtěně? Cožpak na tom záleželo? Tvrdý výcvik vojáka, trpká životní zkušenost v něm zůstávala zakořeněná, už dávno zapustila výhonky do chování, dříve možná milého a gentlemanského. Dnes? Obhroublého, jakým se mohl pyšnit každý muž věrný službě, pro kterou upsal duši. Bojkotujíc jeho slova pozvedne hlavu, bradičkou vystrčenou vpřed prakticky vyzývá chlapa před sebou, aby jí zkusil namluvit něco jiného. Nebo ještě lépe - aby se jí pokusil zkrotit a spolu s její morálkou, jež se mnohdy může zdát nízká, téměř prostopášná za pár cinkajících mincí, si podrobit její vůli té své. Hnědé oči s příměsí zeleně odmítají uhnout z cesty, odhodlané nenechat se zahnat do kouta jednak slovy, jednak činy, jichž by mohl hravě využít proti slaboučké sokyni. Ty tam jsou doby, kdy disponovala podobnou silou jako dospělý chlap, schopná zmrzačit každou ženu, co by jí stála v cestě. Opět byla vydaná napospas lidskosti, kterou by raději zatratila, ale nyní se zdála jako jediné východisko před věčnými plameny. Dlouho zkoumá jeho tvář, ručku pozvednutou v úhlu, jakým byla chycena. Na zápěstí ještě teď, dávno, co jí pustil, cítí dlouhé prsty stahující kůži jako řemen. "Neříkej mi, co si mám myslet, vojáku. Možná si mě platíš za společnou noc, ale nejsem hloupá husa přikyvující každému tvému slovu. Svobodu mi nevezmeš ani za všechno bohatství světa." První odseknutí, kdy ho nazvala jinak než svým hravým medvědem, přezdívce tolik lahodící nejen uchu ale i mrštnému jazýčku, jež si nebere servítek. První z mnoha, kdy se na světlo dostávala pravá, divoká, nespoutaně přidrzlá Georgine, rozhodnutá nenechat se stáhnout do řad plných uťápnutých slečinek, které neumí nic jiného než přitakávat svému manžílkovi a zbožně na něj hledět, ačkoliv si nic podobného nezaslouží. Marnivá kráska možná užívala slov jako meč, ochotna jimi hladit stejně jako sekat naostřenou čepelí, na druhou stranu to byly činy, které jí nenechávaly chladnou a dokázaly si vydobít úctu této zrzavé rošťandy. Slova patřila ženám, činy? Mužům. Takové pravidlo platilo v jejím světě. Taková byla měna.
Z části i proto zvolila taktiku, která by se jí mohla zakrátko vymstít. Pokud mohla na něco sázet, bylo to její tělo a um v posteli, způsob, jakým dokázala pobláznit mužskou mysl a v lepším, či horším? případě i jejich srdce. Když jsou kapsy prázdné, v měšci necinká jediný zlaťák a jediným majetkem se stane tělo, je nutno jej využít jako zbraň proti každému, kdo by si dovolil zapochybovat. Způsob, jakým naplní prázdný žaludek, měšec a čas od času vyplní i prázdnotu vedle sebe v posteli. Nebo ještě lépe? Tu v srdci, když se o krůček přiblíží vykoupení, pozorujíc, jak z druhého odchází život. Tehdy se myšlenka vlila do mysli podruhé - bylo by přeci jednoduché ho za podobná slova připravit o existenci, chňapnout po ní a směnit za svůj život. Kdo by plakal po nějakém vojákovi bez ženy a dítěte? Kdo by postrádal takového hrubiána? Stačilo by vzít dýku a vrazit mu ji do srdce. Jaké překvapení by se zračilo v očích? Kolik by toho prozradil šok zatnutý v rysech, postupně chladnoucích do posmrtné masky? Podobnými myšlenkami se nestačí zabývat příliš dlouho, to Asher si vysloužil její pozornost plnou měrou. Vzduch nahradí měkká matrace zhoupávající se o něco víc, když ji voják přišpendlí svým vlastním tělem. Zvědavýma očima sleduje jeho tvář, možná už nejmladší, s viditelnými vráskami lemujícími oči, čelo i rty, nyní pevně odhodlanou jí dát všechno sežrat do posledního drobečku. Stačilo by se správně pohnout a na svůj monolog by chudáček zapomněl. Otřít se klínem o ten jeho, viditelně toužící po ukojení v jejím nitru, že by se nedivila, kdyby se po jednom přírazu udělal jako malej kluk. "Tak mi dokaž, že jsem prohrála. Že to nebudu já, kdo bude odcházet jako vítěz." S mincemi na nočním stolku a uspokojená? To je vítězství, kterému může konkurovat jen málo co. Ať už to myslel jakkoliv, v jednom si byla jistá - prohrál už v ten moment, kdy si ho vyhlédla. Jak sama řekla, nic jí nezabrání získat to, po čem touží a on? Byl by jen překážkou, kterou byla zvyklá obcházet, malá podvodnice.
Nutil ji se culit. Záměrem? Kdo ví, ale jeho slova podněcovala hru rtů v úsměvu, laškovném, hravém, dovádivém, jako by se jednalo o malé kotě, nikoliv dospělou ženu vědomou si toho, co se v příštích několika hodinách bude odehrávat mezi zdmi tohoto pokoje. Nechá ho jednou, dvakrát přejet po citlivém místě svého klína než nasměruje jeho ruku do míst, pro jejichž uspokojení by byla ochotna vraždit. S hlasitým výdechem zakloní hlavu, nastavujíce tak ladnou šíji vyzývající k polibkům než se opět zahihňá v roli malé holčičky. "Povíme si, až budeš odcházet, medvěde. Protože jakmile opustíš dveře tohohle pokoje, pak ti bude jasné, proč jsi dnes poraženým. A proč jím navždy budeš." Sebejistota v jejím hlase nepodléhala žádnému nádechu nejistoty, naopak se držela s vědoucností, se znalostí budoucnosti. Každý muž, který vešel do jejího pokoje, odcházel s myšlenkami na ni a vracel se jako hladový psík ke svému pánovi. Pro pohlazení, pro kost, pro ignoraci, kterou jim mohla nabídnout štědrými dávkami. A aby ho ještě více ponoukla? Dovolí si opětovně skousnout jeho spodní ret, hravě po něm chňapnout a ve škádlivém gestu přejet po jeho textuře špičkou jazyka natolik hravého, že ho hnedka schová za zoubky.

Podívá se na něj a vytáhne nespokojeně obočí. Když podotkne něco o její vařečce, tak k ní shlédne a potom až příliš rozhodně kývne hlavou. "Jo, přesně na to ta vařečka je!" Přece mu nemůže říct, že ji má pouze na dělání snídaně. Ještě by u něj ztratila respekt a on by se jí přestal bát! Počkat, však on se jí nebojí... Byla by smutná kdyby ano. No, z té únavy je její mozek trochu zmatený, takže si zase říká v hlavě nesmysly. Jakmile k jejím uším dozní jeho odpověď ohledně jeho plánů v noci, tak si trochu povzdychne. Snaží se jeho úlety nějak tolerovat, ale nadšená z nich rozhodně není. Co když se pak přimíchá do nějaký rvačky? Jediné, co ji uklidnilo, bylo jeho gesto. Přivinul si ji a políbil krátce do vlasů. Seraphine se chvíli přestala věnovat jídlu a trochu se k němu přitiskla. Snad aby se přesvědčila, že je v pořádku a nikde nekrvácí. Když řekne, že ví, že se o něj bála, tak si opět tichounce povzdychne. Jeho slova jsou na jednu stranu milá, ale na tu druhou? Ví, že se to stane znovu. "Bude, ale já vím, že se budeš snažit." Ottočí se na něj a široce se usměje. Už už ho chce pohladit po tváři, ale zarazí se včas, nebo by mu nechtěně kydla jídlo na vařečce do vlasů. Následně se zase otočí ke své činnosti a začne si tichounce pobrukovat. Na jeho otázku pouze zakroutí hlavou "Ne-e. Všechno v pohodě. Jako obvykle." Řekne s jemňounkým úsměvem. Vyhvuje jí to. Nic se neděje, žádné nebezpečí nehrozí jí nebo jejímu otci. Všechno je dokonalé. Jen jí chybí chvílemi její maminka. "Neboj, tati... Však bych si dokázala poradit... Jsem přece tvoje dcera!" Významně se na něj podívá, pravý koutek rtů jí vyjede do úsměvu, ale zase se otočí ke své rozdělané činnosti. Když tak nad tím přemýšlí, tak ji dokonce hlad přešel. Alespoň zbyde více tátovi. Nerada by jídlo spálila, takže se na tátu ani moc dívat nemůže. Určitě by stačila jenom chvilka a to jídlo by jí to udělalo naschvál a přichytilo se zespodu! "Čtu ti myšlenky." Prohodí pobaveně a stále se jemně usmívá. Ten úsměv zdědila po mamince. Začne se natahovat po noži. "Ale jo, spala. Ráda ti pomůžu." Přeci mu nelže. Spala. Sice tak jenom pořádně půl hodiny, ale i to se počítá. To je taky spánek. Řízne se o nůž a kmitne trochu vyděšeně pohledem po tátovi, prst si strčí do pusy a zakroutí hlavou jako malá. "To je dobrý.. To se občas stane. Chci ti pomoct a je to jenom škrábnutí!" Přesvědčuje ho s nevinným dětským úsměvem. Nutno podotknout, že svůj prst stále drží uvěznen ve rtech. Nakonec táta nekompromisně přinese kus plátýnka a Seraphine jako poslušné děvče natáhne ruku k otci. "Co na zítra potřebuješ?" Zeptá se zvědavě a sleduje ho. Zamrká a nespouští oči z jeho rukou. "Mimochodem... Před nedávnem jsem slyšela, že se Salemem toulá nějaký vrah... Od té doby jsem o tom nic nezaslechla. Už ho chytili?" Se zvědavou otázkou přijde i pár tázavým očí, které hledí na Cainovu tvář. Ten o tom jistě ude něco vědět. Táta ví spoustu věcí.

Mlčí. Nehodlal tím vyvolat zbytečně dlouhé rozhovory nebo lehké výměny názorů. Každý žije ve svém světě a tak tomu prostě je. On nemůže chápat mladičké děvče v jejím světě stejně tak, jako by nemohl čekat, že ona pochopí jeho svět. Ten svět, kde jsou slova zbytečná, protože jakýmkoliv neopatrným vyslovením těch pár hlásek se může mnoho věcí změnit. Mnoho mužů se může zranit, mnoho lidí může přijít o život. Proč by se zaobíral tím, aby jí jako malý kluk malé holčičce vyjmenovával desítky míst, kde jsou slova stejně zbytečná, jako v posteli. Tam zrovna záleží, jak moc nahrávají do karet, no ne? Chvilku si pohrává s myšlenkou, že by bez většího otálení mohl Georgine na postel velmi rychle přemístit a nechat ji tak potvrdit svou teorii, ale tuhle hru zavrhne. Ať si hraje ona - však on se s tím milerád smíří. Když se však zrzečka osočí, jentaktak se drží, aby nepovytáhl jedno i druhé obočí o něco výše, než by mělo být. Lehounce se zarazí, tápající v mysli a chřadnoucí paměti, co mohlo děvče tak rozohnit. A to si ani nepřipadá, že by řekl něco špatného. Potlačí tu vteřinu dlouhou myšlenku protočit oči vsloup a pokračovat, namísto toho se lehce uculí, už tolik typicky s jedním koutkem úst výš než tím druhým, takže to vypadá spíše trochu jako úšklebek. Bůh jistě ví, kdy mu začaly vypovídat ve tváři některé mimické svaly. "O to bych se ani nepokusil," řekne potichu, lehce vezme do své obrovské dlaně zrzeččinu drobnou packu, kterou ještě před menší chvílí držel ve stisku, který neschvaloval žádné odmlouvání, sehne hlavu a jen letmo se rty dotkne bledého hřbetu dlaně. Oči má sklopené, přivřené, dívčinu tvář pohledem vyhledá teprve v momentě, kdy už opět stojí zpříma a hledí před sebe, ne k zemi. I když je samozřejmě trochu nutné pohled k zemi sklápět, není by pro ni medvědem pro nic za nic.
Netváří se příliš překvapeně při zjištění, že se Georgine opravdu nebrání... I když ve skutečnosti čekal, že bude. Že se svého vedení v téhle hře nevzdá tak rychle. Ale nevadí, on má také v plánu spoustu věcí. Možná že tahle hra o nedotýkání se na nějaké muže platí, ale on nikdy nebyl jeden z těch, kteří jsou schopni jen sedět a nečinně přihlížet, dokud jim není povolen opak. Ve všem, v čemkoliv. O takovýchto hrách to tedy platí úplně stejně. Lehounce přimhouří oči nad vyslovenou výzvou. Osobně nepotřebuje za tuhle noc v téhle místnosti vítěze ani poražené, bez problémů by se obešel bez nich ale když má před sebou takovou hezkou nabídku a pod sebou něco tisíckrát hezčího a lákavějšího? Čím víc Georgine dává najevo, jak moc potřebuje vyhrát a jak moc potřebuje vidět jeho porážku, tím větší chuť má dokázat jí, jak moc se může mýlit. Dokonce i zapomíná na tu nejistotu, smíšenou s drobnou špetičkou strachu před tak mladým a divokým stvořením, jako je zrzečka. Zapomíná se zaobírat tím, jak hloupé a dětinské bylo sem původně přijít vlastně jen proto, aby si připomněl něco málo z mládí. K jejímu klínu by našel cestu i sám, ale děvče se rozhodně mu s tím trochu pomoci. Nestěžuje si, bez sebemenšího zaváhání přijímá pozvání do míst určených pouze zrzeččiným zákazníkům. Okamžitě se chopí šance přitisknout rty na bledý krček, jen lehce teplou kůži stisknout mezi zuby. Pousměje se, možná trochu ušklíbne, při dívčiných slovech, čímž její větičku nepopírá ani neschvaluje. Upřímně? Je mu to úplně ukradené. Když se zrzečka uráčí pustit z až neuvěřitelně příjemného stisknutí zoubků jeho ret, uzme si od ní ještě pár polibků, zatímco se soustředí na svou práci v zapovězených, úzkých a teplých, tolik příjemných místech. Zapřený o jedno předloktí sjede rty ke krku až k úplnému lemu košile. Možná by se jí měl zbavit, místo toho však políbí i tak výrazné ňadro přes látku a pak i druhé, snad aby v téhle hře někoho neošidil, než se přesune na břicho i jeho spodnější část, kterou už lehce vyhrnutá látka odkrývá. Jednou rukou se stále zapírá, musí celým tělem trochu couvnout, druhou rukou pohladí Georgine po stehně - nejdřív po vnější, pak po vnitřní straně, jen kousek cesty od míst, ke kterým by se sám rád vrátil. S jedním rychlým pohledem vzhůru však namísto toho ta místa políbí něžně, lehce ale v této situaci tak zkušeně, jak jen muž v jeho letech může být.

Pousměje se, když ho opraví. „Znáš mě až moc dobře, broučku…“ Neznělo to nespokojeně, ba naopak – byla jeho dcera a pokud byl někdo, komu bezmezně věřil, byla to jeho malá holčička. Však se jí už kolikrát svěřil do rukou a bez nadsázky mohlo být řečeno, že tahle brunetka má v rukou jejich živobytí vzhledem k tomu, že Cain by obvykle příliš netrpělivý, aby s někým vyjednával či dokonce smlouval. když byla válka a on byl voják, podobná vlastnost nebyla na škodu. Jenže nyní? S mírem sice přicházel klid a on nemusel obávat o Séraphine – alespoň jedno nebezpečí tím bylo eliminováno – jeho prchlivá povaha se však k roli obchodníka hodila pramálo. „Budu se snažit…“ odsouhlasí tedy její slova bez větších protestů, které by byly stejně zcela marné.
Očima těkne k pacce, kterou k němu už už zvedne – nakonec je přeci jen hromotluk a ona oproti tomu docela drobná dívenka – ale i Séraphine dojde, že spíš než něžné gesto by z toho vyšlo plácnutí vařečkou do oka. Stejně ale využije ten malý moment, aby vzal její packu do své tlapy a ochutnal vajíčka, která ulpěla na dřevěné vařečce. „Chm… myslíš, že máme ještě trochu soli nazbyt?“ Zeptá se s nevinným výrazem, který mu stejně nikdy nikdo nesežere, protože vypadá všelijak, ale vážně ne jako neviňátko – když už, tak spíš hospodský rváč. Přejde ke stolu, ke kterému si sedne a začne obkreslovat obrazce ze dřeva na jeho desce v nevědomém gestu. „To mě… asi moc neuklidnilo, Séraph, ne že bych chtěl snižovat tvoje schopnosti, ale…“ Ale měl by na ní dávat větší pozor, protože tenhle svět? Podivné, strašidelné místo. A stejně by hovořil i tehdy, kdyby netušil, že existují všechny ty nepřirozené bytosti. Nakonec, lidé jsou z nich téměř nejhorší.
V další chvíli je už ale na nohou, aby pomohl své dcerce s jejíma nešikovnýma – samozřejmě jen pro tuhle chvíli, jinak naopak velmi obratnýma – packama a aby přitiskl plátno na říznutí, které nejspíš opravdu nebude nijak hluboké. Ale lepší nic nepodcenit. Bylo by hloupé do tak malé ranky dostat infekci. „Zkalibrovat pár kousků. Mám dojem, že jsem někde udělal chybu, takže mají hroznou odchylku. Budu potřebovat, abys mi je nabíjela, zbytečně bych tím ztrácel čas.“ Kdyby jednu, tak by to nevadilo, ale všech deset kousků, které slíbil jednotlivým kupcům a na kterých pracoval, to už by mu opravdu sebralo dost času. Povytáhne obočí, když se zmíní o vrahovi, a na rtech se mu prakticky hned objeví zamračení. „Kde jsi to slyšela? Od koho?“ Popravdě netušil, jestli je rád nebo ne – dá si více pozor. Na druhou stranu je zbytečně vyděšená. Nedovolí, a to nikdy, aby jí cokoliv někdo udělal. „Séraphine… Tohle město… je v něčem divný, což je skvělý, protože já se tady se svými schopnostmi ztratím, ale… dávej pozor, ano? Když se dotoulá jeden, popravdě… nepochybuju o tom, že se objeví další hned na dalším rohu.