Město Salem

Ve tváři stále klidný, vyrovnaný výraz, mlčenlivá touha poznat, co se děvčeti honí v hlavě. Co si o něm myslí, když jej mapuje pohledem, ačkoliv si nikdy nemůže být jistý, zda by vůbec do jejích myšlenek opravdu chtěl nahlédnout. Však by se mohl dozvědět něco, co by jej od celé pěkné noci velmi rychle odradilo. A už jen to, že mu zrzečka nabízí celou noc, musí považovat za úctu. Podělat si to zrovna v tento moment by nebylo příliš moudré. Snaží se mermomocí neváhat pod jejím zkoumavým pohled, ve tváři udržet stále ten samý výraz, stejnou nečitelnou grimasu. Pocit, že mu někdo vidí do hlavy či přímo do duše se mu ovšem ani trochu nezamlouvá. A tak udělá něco neuvěřitelně poraženeckého - odvrátí pohled lehce ke straně, aby se tak alespoň na moment vyhnul zkoumavým karamelovým očím. Netrvá ovšem dlouho, než si zrzečka vydobude jeho pozornost znovu. Tentokrát dalšími slovy. Jak již sama potvrdila, slova budou nejspíše jednou z jejích nejoblíbenějších her.
Nyní je řada na něm, aby naklonil hlavu lehce ke straně, zatímco poslouchá další příval slov. Klidný pohled ve tváři pomalu přechází v lehké rozčilení. To rozčilení, které je způsobeno právě uvědoměním, že tohle mladinké, nezkušené děvče se nemýlí. Opět narovná hlavu, pohled zelených očí však ztvrdne, přestože jinak se voják zatím ani nepohnul. Tentokrát odmítá před karamelovýma očima uhnout, utéct jejich zkoumavému, štiplavému pohledu. Pohledu, který jej svléká z oblečení i z vlastní kůže, pohledu, který vyvolává pocit, že o sobě prozrazuje tomu děvčeti, jehož jméno ani nezná, mnohem více než komukoliv jinému. Nebojí se pravdy. Jen je přesvědčený, že tu pravdu může ještě nějak zvrátit, obrátit ji ve svůj prospěch, přestože ví, že tato představa je zhola nemožná. Jejich tváře se k sobě značně přiblíží, když je zrzečka nakloní k němu, aby vznesla poslední soud jeho osoby. Při těch několika slovech na moment zavře oči, na rtech mu zahraje jeden z těch typicky hořkých úšklebků, než opět pohlédne do překrásné, mladé tváře. Tolik by jí toho mohl říct, mohl by jí říct, ať mlčí, ať si hledí svého, ať se jde raději věnovat své práci. Ale neudělá to a zlost z jeho tváře upadá. Střídá ji smířlivý pohled, unavený tolika lety chození po zemi. Zmínku o tajemství ignoruje, jeho pozornost si však získají další vyzývavá slova. Pohled mu opět zaběhne do poodhaleného dekoltu a zpět do její tváře, k uvolněným pramínkům těch nejkrásnějších vlasů, které kdy smrtelník mohl spatřit. "Nemáš ani tušení, co všechno bych s tebou rád udělal," pronese klidným hlasem, necelou vteřinu poté, co se zdá, že zrzečka domluvila. I když tato okolnost není příliš jasná. Nezajímá jej to. Bude-li v tom pokračovat, kdo ví, k čemu se dnes tenhle stařeček nechá vyprovokovat.
Jestli tohle děvče něco umí, pak pracovat s mužským sebevědomím. Sleduje její tvář, výškový rozdíl jej netrápí. Zkoumá její oči, malý nos, plné rty, které lákají k tolika věcem. Tváře, které volají po doteku, drobná brada, za kterou by si ji k sobě mohl přitáhnout blíž. Tolik myšlenek věnovaných pouze té zrzečce, prozatím bezejmenné krásce. Pousměje se skutečným, sebejistým úsměvem při odvážném tvrzení, že ona si zkrotí jeho. "Jen to zkus," vyzve ji, poté, co povolí stisknutí až děsivě krásných zubů, které si doteď podmaňovali jeho ret. Jen provokuj. Lehounce povytáhne obočí, když děvče natáhne ruku v touze po vznešeném gestu. Neváhá však příliš. Namísto odpovědi vezme malou ručičku do své velké dlaně, jen konečky prstů, ohne se v pase, jednu nohu přeloženou za tou druhou a rty se letmo dotkne bílé, neporušené kůže. Něžně, jen krátce, tak, jak jej tomu jako mladého učili. Když zvedá hlavu, nespouští z očí tvář děvčete. "Zasloužím si teď alespoň znát jméno?" pobídne slečnu. Jeden koutek úst je patrně výše než ten druhý v náznaku... Čehosi. Úsměvu? Úšklebku? Nebo prostě nějakého neidentifikovatelného gesta? Vše je možné, sám neví, sám má nyní oči i celou mysl jen pro zrzečku.

"Tak proč mi to neřekneš?" Snadno se chytila té nabídky, nicneříkající a přesto otevřené všemu možnému, stačilo si jen představit. Georgine nikdy nezůstávala rozpačitě pozadu a čelila novým výzvám s hladou hrdě pozvednutou, odvážná, nebojácná, někdy víc hloupá než uvažující nad možnými následky, které se jí jednou, dvakrát nevyplatily - poprvé při kletbě, která jí změnila ve stvůru, šílenou bestii lačnící po sexu a touze ztrestat otce tou nejhorší myšlenkou na budoucnost, před níž se pokoušel svou milovanou, nenapravitelnou dcerušku ochránit. A podruhé? Úpisem, směnou duše za navrácení se do bývalého života, bez přeměn, bez bolesti, bez ubližování ostatním, což jí neminulo obkloukem, ba právě naopak se v palčivé, několikanásobné síle navrátilo do jejích dlaní. Stala se troskou, stínem svého bývalého já a i když se mermomocí pokoušela udržet při životě s vidinou vysvobození, krev svých obětí z rukou smýt nedokázala. Mohla být jakkoliv bezcitná, malá chladná holka, která se nebojí pozvednout ruku s dýkou proti srdci rádoby nepřítele, ale přitom potají plakala v koutě svého pokoje, zničená z dalšího bestiálního činu, jímž měla vysvobodit svou duši ze spárů smlouvy s démonem. Namísto toho si akorát kopala hlubší hrob. Ani teď se nezačervená při vyřčeném dotazu, naopak vyznívá sebejistě, jako by jí nic nedokázalo překvapit a žádná postelová kratochvíle jí nebyla cizí. "Nebo ještě lépe - proč mi to rovnou neukážeš. Činy dělají muže, nikoliv slova." Bříšky prstů zkoumá hrubou látku Asherovy košile, pohrávaje si s vázáním na hrudi, že by stačilo zatahat za tkanice, aby plně rozvinula rozhalenku, pod níž by ráda zajela drobnou dívčí dlaní ve viditelné touze užít si nejen teplo jeho těla, ale též možná maličko nepravidelný tlukot vojákova srdce. Scházely jí zesílené smysly, ztratila větší prožitek z doteků, z melodie sténání i reakcí zorniček na počáteční extázi sladkého vyvrcholení. Sama si skousne spodní ret ve škádlivém gestu odvážné malé holky, která se nebojí zajít až na samotný okraj, aby zahlédla osmou barvu duhy, i kdyby jí to mělo stát život. Teď už by jí sotva co zastavilo před nocí strávenou v loži s jejím medvědem. "Chvěla bych se? Sténala bych? Chtěla bych víc? Nebo bych snad... prosila se zoufalstvím v hlase, abys ukončil ta muka a nechal mě vyvrcholit, až ty budeš chtít?" Ani na vteřinku, na hloupou chvíli z něj nespouští pohled, artylukujíc jednotlivé fantazie, o nichž muži častokrát snívali, neboť se jednalo o splněný sen. "Chci to poznat, medvěde. Chci vědět, jak moc s tebou ztratím hlavu. Nebo ty se mnou." Věřila si, nebylo potřeba zahazovat sebevědomí a přemýšlet nad tím, zda vůbec nalezne nějakou šanci ho uspokojit. Věděla že ano.
Hrál si a jí se to líbilo. Škoda, že jeho život jednou vyhasne a kdo ví? Možná jejím přičiněním, její vlastní rukou, až to bude nejméně čekat. Důvěřivý v to, že by mu nezkřivila vlásek na hlavě, neboť ženy jsou možná cizoložnice a čarodějky, na druhou stranu, která z nich vezme do ruky nůž a bodne jím do srdce jinak než emočně? "Vyzýváš mě snad?" Krůček blíž, téměř cítí horkost jeho těla na své pokožce, stále z větší části skrytou pod šaty. "Měl bys vědět, že já se nevzdávám. A neprohrávám." Sebevědomá to slova od sebevědomé ženy, tyčící se v celé své kráse i výšce před ním, ač sotva dosahuje podobné velikosti. Na to získala Georgine do vínku drobnou postavu a útlost, s níž by mohla působit jako víla ztracená z lesů. Ona si vybrala divokost, nezkrotnost přírody, odrážející se v jejích očích. Malá lvice. Na okamžik zaváhá, tahle otázka se pokaždé stávala zapeklitou a děvče na ní mnohokrát hledalo správnou odpověď. Často sahala po svém druhém jménu, Rose. Kdo ví proč dnes učinila jinak. "Georgine. Jmenuju se Georgine." Nikoliv vznešené, přesto jedinečné jméno pro bytost, která sotva nalézá ve svém světě konkurenci. A pokud přeci, zbaví se jí. "A tvé, medvěde? Ať vím, koho se budu dovolávat za dveřmi ložnice, až si sama budu dopřávat chvilek blaha." Nemusel by být dvakrát chytrý, aby pochopil, že tím znovu zapaluje plamen pod jeho egem. Vždyť měla dost mužů, kteří jí procházeli postelí dnes a denně, proč by si ještě měla činit radost svým vlastním přičiněním? Zjevnou narážku však nehodlala polknout jako něco jiného a s úsměvem se sama nenechá dvakrát pobízet, chytaje Ashera za ruku, aby si ho odvedla vzhůru do pokoje. Žádný luxus, přesto se jednalo o její malé království a podle kvalitního nábytku bylo znát, že ve své profesi je jednoduše dobrá - truhlu s oblečením dávno nahradila prostorná šatní skříň, postel by se po několika přírazech nerozpadla na prkna narychlo stlučená k sobě a celý pokoj voněl po jablku se skořicí - po ní. Klíč v zámku zarachotí, jak děvče po jejich příchodu zamkne. Sama se přesune na postel, kam se vyhoupne, konečně o hlavu vyšší než Asher sám, stále ještě se rozkoukávající z nového pokoje, kam ještě jaktěživ nevkročil. A pokud? Pak patřil někomu jinému, kdo už odešel na věčné časy.

Neřekne? Zasmál by se, kdyby to dělal častěji. Mluvit o těch věcech je opravdu to poslední, co by chtěl. Hrátky se slůvky doteď byly sice milé k navázání tématu, k otrkání si toho druhého, ale kompletní debata o sexu, když je od samotného aktu dělí jen pár doteků? To není hra podle jeho představ. Ale očividně i zrzečce dochází, že si na slovíčkaření opravdu nepotrpí. Pochopí rychle jeho zájmy, ačkoliv ty konkrétní zůstávají stále záhadou. Tak se mu to líbí. Očima zabloudí k ručičce těsně u vázání jeho košile, přes ramena má stále přehozený zelený kabát. Začíná mít pocit, že se v něm každou chvíli upeče. Ohněm políbené vlasy očividně pálí více, než by vůbec čekal. Nevadí mu to, nevadí mu dotek tak blízko holé, znetvořené kůži na hrudi, nevadí mu blízkost samotné ženy a dokonce i palčivé pohledy kolem jsou v porovnání s příjemným teplem karamelových očí jen zubožené kusy ledu. Poslouchá její slova jako nějakou píseň, nezní naučeně, zní naprosto přirozeně a každá myšlenka při každém vysloveném slůvku jej v zádech příjemně zamrazí. Mohutná ruka si najde cestu k útlému pasu a lehce se obtočí kolem něj, aniž by nutila děvče udělat jediný krok blíže k vojákovi. Dokonce i tu neuvěřitelnou touhu sjet dlaní jen trochu níž a stisknout ten pevný zadek dokáže potlačit s pohledem stále upřeným do tváře zrzečky. "Kdo z koho?" padne tichá otázka, podobná spíše jakémusi zamručení než jeho skutečnému, přirozenému hlasu. Je nyní tichý, jako kdyby se bál, že slova určená zrzečce uslyší i někdo jiný.
Když však děvče udělá krok k jeho osobě samo od sebe, využije situace a přitiskne jej k sobě paží blíž, hlavu lehce sklopenou, tvář těsně u té její. "Dobře," uzná. "Udělejme z toho výzvu." Je mu jasné, že si na nějakou výzvu později ani nevzpomene, ale bylo by neslušné neodpovědět dámě na její záludnou otázku. Také by bylo neslušné neoplatit jí její činy, nesklonit hlavu a nezkousnout na moment jen lehce ty mladé, plné rty. Udělá obojí, k ženám se přeci chovat umí. Sevření opět uvolní, když přijde na téma jejich jmen. Uloží si do paměti to její, nevysloví jej, bude si s ním pohrávat až později. Ne na tomhle místě. Na moment zauvažuje, překoná nutkání představit se svým příjmením, jak je tomu v práci. "Asher," řekne s letmým úsměvem, kterému dodalo šťávu další drobné polichocení jeho mužského ega. Mlčky, aniž by se jakkoliv rozhlížel po okolí, následuje Georgine do jejího pokoje lásky.
Jeho pozornost okamžitě upoutá příjemná, nenásilná vůně tohoto místa. Rozhlédne se po pokoji. Zdá se mu pečlivěji zařízený než některé jiné, které tu zařídil. Pohne hlavou, téměř v němém úleku, když za sebou zaslechne cvaknutí zámku. Další z jeho podělaných, přehnaných reflexů. Sleduje bystrýma očima kroky zrzečky, mířící rovnou k posteli. Ještě se ani nestihne vyhoupnout vzhůru, když zamíří k jednomu ze stolků, volnému dost na to, aby na něj mohl odložit své věci. Od opasku si odepne měšec s penězi, položí jej na stůl a hned za ním následuje dlouhá dýka bezpečně chráněná v pochvě. Zády k posteli vysouká ze zeleného kabátu jednu ruku, druhou a stáhne jej ze sebe, konečně, konečně může volně dýchat. Kus látky přistane mezi jeho ostatními věcmi. Promne si zátylek a zhluboka se nadechne příjemné, skořicové vůně. Spustí ruce k tělu a otočí se, pohledem vyhledá Georgine. Teoreticky není jeho povinností dávat si nějak na spěch. Platí přeci on, co si zaplatí, to také může s nevěstkou strávit. Několik vteřin jí proto od hlavy až k patě přejíždí pohledem, jediný záhyb látky tmavých šatů jeho zkušenému oku neunikne. O co se vlastně snaží? Vyrovnat výškový rozdíl? Povzdychne si, s lehkým, zcela nepatrným pobavením zavrtí hlavou a zamíří k veliké posteli. Každý jeho krok doprovází klapnutí těžkých bot, než stojí těsně u zrzečky. Teď je to on, kdo musí zvedat hlavu vzhůru. "Georgine," vysloví její jméno, jako by si snad jen zkoušel, jestli si jej pamatuje. Ve skutečnosti ovšem zkouší, jak moc mu jde nezvyklé, melodické jméno přes jazyk. Přijde mu, že k téhle zrzečce naprosto dokonale sedí. Jeho pohled je skoro prázdný, netečný. Zvedne ruku a pohraje si s několika pramínky ohnivých vlasů. Má skoro problém dělat co chce on, nejraději by nechal všechno na dámě. Jeho druhá část by však nejraději ty šaty z děvčete strhala a jestli je pod nimi ještě něco, to také. V očích se mu div že nezablýskne, když děvče mohutnýma rukama chytne kolem pasu a sundá z postele dolů, skoro jako malou, zlobivou holčičku. Jestli nad ní má nějakou převahu, zaručeně to bude ve fyzické síle. Ve spoustě jiných věcech by zajisté mohl dost tápat. Tou samou rukou, kterou si pohrával s těmi nezbednými pramínky, teď zabloudí ke smotanému drdolu. Ví trochu přibližně, jak tyhle věci fungují. Už jeho žena používala navlas stejné spony. Stačí mu jeden jediný pohyb, aby mu spona zůstala v ruce, zatímco ji spouští zpět k tělu. Už od doby, co tu Georgine viděl poprvé, jej vždy pronásledovala neuvěřitelná touha tohle udělat. Teprve teď je připravený si hrát. Podle jejích pravidel, budiž, nemá s tím problém. Prozatím.

"Kdo z koho." Už tehdy, krátce po vyslovení, se jí jejich drobná výzva zalíbila. Blýsknutí v kukadlech prozrazovalo, jak otevřená je každému adrenalinovému sportu, který jí byť jen trochu vytrhne ze stereotypu lehání s muži, jejíž čas vyrovnají do několika mincí. A ani tehdy, když za sebou zamkla v pokoji, jí neopouštělo to rozjařené jiskření, dávající jejímu pohledu jakýsi divoký nádech zlobivosti. Hodlala si hrát, trápit ho, dobírat, převzít moc i se jí poddat, vyvádět šílenosti a přitom si užívat, co jí tiše nabízel v myšlenkách, v představách skrytých za jeho pohledem, pro tuto chvíli oživenou mladistvou jiskrou zájmu. Koutky rtů cuknou při vyslovení jejího jména, nostalgii skrývá hluboko v sobě i podkopanou hrdost, neboť toto jméno často vyslovovali jiní dva muži, jimž popletla hlavu způsobem, který se nevyplatil. Teď nesmí žít minulostí, nechat se stahovat zpátky, ale držet krok s chvílemi odehrávajícími se právě teď.
Zvědavá sleduje Asherův krok k ní, jeden po druhém, jimiž zkracuje vzniklou vzdálenost. Hrdě pozvedává hlavinku v tiché výzvě, ať jí ukáže, kdo je tady pánem, čehož se jí během chviličky dostává v podobě přitáhnutí si jí blíže k tělu a následnému uzmutí jakékoliv výhody čítající výškový rozdíl díky rozložité posteli. "To se nedělá, brát dámě její momentální výhody. Budu muset sáhnout po těžších zbraních." Téměř rozpačitě klopí pohled při šeptavém zanotování výčitek na účet vojákova rozhodnutí dokázat si, že on tu za každých okolností bude ten vyšší, ačkoliv v posteli se všechny rozdíly smejou, bude se počítat jen to, kdo je navrchu. V příštím okamžiku ho vzdorovitě pozvedává, rozhodnutá ho potopit, poslat ke dnu s prosíkem, což nebude tak těžké - už si začal pohrávat s jejími vlasy, jednou z nejkrásnějších částí jejího těla, na které byla patřičně hrdá. Ztracená vnímá za semknutými víčky pohyb vlasů, tíhu rozprostírající se do každého pramene, jak se uvolňují a ve vlnách dopadají na záda, připomínaje ohnivý vodopád živých plamenů. Dávala si na čas, každá vteřina se počítala než rozevřela oči a upřela je na Ashera - věděla, že nyní bude její pohled o to intenzivnější a namísto křehké holčičky bude působit více divoce, nezkrotně, přidrzle už od samotného počátku. Sečkává, přesto tak nečiní dlouho, aby se natáhla po vojákově ruce, z níž vyprostí onu sponu, vkládaje si jí mezi rty - to proto, aby měla prsty volné, až mu bude navádět tu mohutnou, téměř medvědí tlapu do svých dlouhých kučer, nechávaje se v nich vískat. Muži milovali kontrolu a chytnout děvče za vlasy znamenalo podmanit si ji, dominovat ji. Stačilo by málo, aby jí zlomil vaz. A stejně tak málo chybělo k tomu, aby nezavrněla blahem.
Teď byla řada na ní, nyní to bude ona, kdo bude okoušet v dotecích jeho hrubou kůži. Spona se už stihla stačit ztratit ze rtů, spodní skousnutý zamyšlením, prsty zlehka putují po kůži na krku výš, přímo do vlasů, jimiž se prohrábne, nechávaje si je protékat mezi prsty. Jen chviličku, protože v další chvíli ho už může umlčet svými rty, i kdyby nezveřejnil jedinou svou myšlenku. Prve zlehka, sotva patrně, kdy se jimi spíš pouze otře, zkoumavá, jak dlouho dokáží nečině přihlížet chování toho druhého než se si uvědomí pozůstatky chuti piva ulpělé na nich. Nelíbala se s klienty za žádných okolností, kdo ví proč tomu dnes učinila přítrž. Proč byl Asher výjimka? Záleželo na tom? Ne, své rozhodnutí bude zkoumat později. "Vím, že se mě chceš dotýkat, medvěde... Neboj se, já se pod týma rukama nezlomím. A pokud, pak jedině způsobenou rozkoší."

Georgine nevypadá, že by se chtěla bránit, když ji zvedne ze země a nějakou tu malou chvilinku drží ve vzduchu, bere jí výhodu, kterou se snažila vytvořit si. Pro něj by to ale bylo značně nepříjemné. Není zvyklý stát na špičkách při... Inu, při čemkoliv. Zrzečka je patrně drobnější, nejspíš to má už nacvičené, tak proč nehrát alespoň podle těch pár prostých pravidel? Ačkoliv je mu nadmíru jasné, že během pár minut se z tohoto pokoje vytratí až do poslední kapky jakákoliv touha po pravidlech. Nikdo se s kurvou nechce řídit nějakými pravidly a sám si otestoval nejednou, že ani ženy při podobných aktech striktně daným zákonům příliš nedají. Mlčky sleduje, jak děvče sklopí hlavu, poslouchá její naoko dotčená slova bez nějakého většího zájmu. Tedy, až na několik posledních slůvek. "Těžších zbraních, hm?" zamručí. "To mi máš ještě hodně co ukázat," uzná. Ať tím Georgine myslí cokoliv, jistě to bude v zájmu alespoň jednoho z nich, nejlépe v zájmu obou, přeci jen, on je tu tím, kdo platí a ani jeden ze zúčastněných by na to neměl zapomínat.
Téměř s údivem sleduje dlouhé, zrzavé vlny, padající nepravidelně na dívčina ramena. Je to taková škoda, nosit je jen jedinou minutu jejího života svázané. Kdysi se mu někdo snažil vysvětlit, jak důležité jsou pro dámu její vlasy. Teprve dnes je ochotný takové tvrzení alespoň trochu chápat. Nemusí se ani nechat pobízet, aby se té ztělesněné dokonalosti dotkl, sledujíc pozorně zrzeččinu tvář. Je to snad snaha o to, aby žárlil na sponu, že se dotýká jejích rtů a on ne? Už takhle přišla nebohá spona o jedno privilegium - dotýkat se vlasů, protože to právě teď dělá on. Nechává si hladké pramínky lehce proklouzávat mezi prsty, potlačujíc nutkání sevřít ruku v pěst a přitáhnout si zrzečku blíž. Na to bude ještě spousta času, snad se i trochu bojí, aby si ji hrubým chováním nevyplašil. Levou rukou jí pomalu přejede po tváři, odhrne z krásných mladých rysů ženského obličeje několik zbloudilých vlásků. Cítí husinu pod košilí, přeci jen už je to nějaký ten pátek, co se jej dotýkala žena. Nebo kdokoliv, kromě jeho samého, a tomu už také nedával tolik, jako dřív.  Ani si nevšimne, kampak se ztratila spona ze zrzeččiných úst, ale rychle mu dojde, že tím získává svou šanci. Nejspíš... Většina nevěstek, kurev a všeobecně ženských, co se daly koupit, naprosto odmítala líbání. Málokdy docházelo k něčemu víc než letmým dotekům a to mu vždy velmi chybělo, často za takové chvíle i zaplatil o něco navíc, jelikož celá tahle hra, celý akt pak naprosto ztrácel na významu, alespoň pro něj. Bude to možná proto, že jisté věci naprosto miloval a líbání patřilo odjakživa do této jinak velmi útlé skupiny. Ale Georgine nejspíš není ten typ, je to přeci jen ona, kdo se k polibku natáhne jako první. Jen k letmému, lehkému, podobnému tomu, kterým ochutnával její už o něco známější chuť od ještě mimo stěny tohoto pokoje. Nechá ji si pohrát alespoň pár vteřin. Pravou ruku vymotá ze zrzavých vlasů, aniž by jim tím učinil nějakou ztrátu a omotá se Georgine kolem útlého pasu, přitahujíc si její horké tělo blíže k tomu svému, přebírající alespoň část kontroly v tichém boji jejich rtů. Mezi zuby lehce stiskne spodní ret zrzečky a zatáhne, než se jej uvolí dost neochotně pustit. Sotva ji nechal doříct těch pár slov. Nedrží však tuhle hru dlouho, chce využít alespoň částečně toho, že jej Georgine nechává dělat si věci po svém. Dokud může. Odtáhne se, udělá jeden krok do strany, že k němu děvče stojí téměř bokem a s mohutnýma rukama kolem pasu ji k sobě otočí zády. Silou, ale ne příliš hrubou, alespoň podle něj. Stává se, že svou sílu neodhadne. Málokdy, ale stává.  S pravou rukou stále na boku zrzečky, tou levou jí z jednoho ramene odhrne zrzavé vlasy a v jednom celku je odklidí na druhou stranu, aby si tak udělal místo k holému krku. Sehne se, rty lehounce přejede přes bílou, hladkou kůži těsně pod ouškem děvčete, zatímco pravou rukou se pomalu sune k vázání šatů - jedné z jeho nočních můr. Kdyby se všechny šaty vázaly stejně, udělaly by to slečny všem mužům tisíckrát jednodušší.

Odvažoval se hrát na poli pro ni tolik známém, slovíčkaření, kde brala mužům vítr z plachet prostoduchými, přímočarými a nadále velmi efektivními poznámkami, nestálá jako divoké severské vody, hravá a přesto odtažitá, aby si nikdo nebyl nikdy jist jejími úmysly, myšlenkami tonoucíma za očima hřejivých odstínů hnědé, dráždivých při vyzývavém pohledu. Málokdo se pouštěl se zrzečkou do slovních soubojů, už předem cítili přítomnost prohry na svých stranách a jakékoliv pokusy navázat na dobíravé poznatky končily v blátě ulepené od smůly, často vykoktané tak, že ztratily na své sebejistotě už při prvním okusení je vyslovit. Tenhle voják byl výjimkou, zářnou a příkladnou, která musela poctivě dokázat, že jeden ze sta mužů si dokáže s podobnou čerticí poradit. Líbilo se jí jeho mlčení, netečná to reakce na hravost pronášenou melodickým hlasem, hebkým jako samet, hřejivým jako plameny ohně za deštivého dne, jen maličko nakřáplým, aniž by působil rušivě a tahal za uši, ale naopak lichotil sluchu na první, druhý, klidně i dvou stý poslech. Nahlas by to nepřiznala, a pokud, pak by se skrývala za lží, ale imponoval jí, ta lhostejnost, nulový zájem, který však pokaždé porušil dotazem či povedenou poznámkou, chytaje ji za slůvka, jako tak činila ona jemu. "Nejsem jako ostatní ženy tady, medvěde. Měl by sis to pamatovat, abys poté nelitoval svých slov." V rukách držela karty, vlastní esa, na která sázela veškeré své jmění, které možná nebylo nijak hmotné navenek, ale uvnitř? Odvaha, hrdost, sebejistota, což byly vlastnosti možná pomíjivé, na druhou stranu ji činily tím, kým se stala a nikoliv v tom špatném slova smyslu. Ke vzrušení nepotřebovala nahotu, stačila její představa, sémě zaseté na úrodnou půdu. Proč hned vystavovat na odiv své vnady v celé kráse, když si může hrát se světlem, lehounkou, téměř průsvitnou látkou šálu i ložním prádle, odhalujíc jen část své kůže a zbytek ponechat mužské fantazii? Hra smyslů, nechávaje ho tápat, kterou část jeho těla okusí svými doteky příště? Sobecky ho svádět, aby vše uťala v tu pravou chvíli, ponechávaje ho váhání, zda si jí má vzít rovnou tady a teď, zapřenou o nejbližší nábytek či se nechat překvapit?
Bystrýma očima nepřestává sledovat Asherovu reakci na rozpletení záplavy vlasů, vlnících se po ramenou a zádech jako okrasné liány, směšně drahé květiny určené k potěše oka bohatých paniček. Svých loken si cenila, dbala o ně s péčí, kterou jim až puntičkářsky věnovala, neboť nejen postava a zdravá pleť je vizitkou mladé ženy - cožpak by někdo chtěl jít do postele s děvčetem, které se o sebe nestará? Georgine využívala svého daru, sytého odstínu vlasů, jimiž upoutala pozornost nejednoho muže v nevěstinci. Staly se její korunou, pokaždé smotanou jinak, ale cíl byl prostý - nechat si je rozplést, kousek po kousku jim zanechávat volnost, aby v nich mohli muži hledat nadvládu. Podobným případem se stal Asher sám, když cítila jeho prsty, hrubé od manuální práce, držení zbraní, v jednotlivých pramíncích, jimiž se proplétal, lačný užít si každou vteřinu. Sama mu vydá to, po čem přesně toužil - ručkou vyhledá medvědí tlapu, dlaní přejíždějíc po jejím hřbetu než ho pohybem donutí stisknout a zlehka zatahat za něco jí tak drahého. Z hrdla unikne výdech, rychlý, polohlasný, smíšený s tichou příměsí zasténání, při němž zavřela na okamžik oči. Ohryzek v krku nadskočí polknutím, bylo by tak snadné se jí zakousnout do tepen nebo ji uškrtit, tak snadné. Vydaná mu napospas malou chvíli sečká než svá kukadla rozevře, upřená ve vojákově směru. "Vím, že po tom toužíš." Nebyl by první ani poslední, kdo by si v hloubi srdce přál namotat si ten rezavý vodopád kolem ruky a zatáhnout tak, aby ji měl pod kontrolou. Možná z chtivého cítění jejího těla na tom svém, až bude nucena klopýtnout vpřed, možná pro strach, který by se jí mohl zračit hluboko v očích. Nebo pro ten vzdor a nezdolnost ducha? Záleželo na tom? U nich možná ano, ale Georgine tuhle hru přestala hrát už dávno. Jí nikdo nezlomí.
Zkoumal ji jako ona jeho, zprvu si ani nedovoloval. Téměř jako by měl strach, že veškeré podobné něžnosti utne v zárodku, odstrčí ho od sebe a zamává kapesníčkem na cestu. I jejich prvotní poznávání však skončilo a přišel čast převzít iniciativu do svých rukou, čehož se Asher milerád chopil. Nechávalo ho hrát si, zkoumat ji jinak než z očí do očí, ačkoliv ramena v prvním okamžiku nepatrně ztuhnou. Pozůstatek z vlkodlačích let nemohla jen tak hodit za hlavu, instinkt velel bránit se, dávat si pozor, zvláště při tak náhlém, nikým nečekaném pohybu, až se sukně rozhoupe v lemu, vířící kolem kotníků. Sama se otře o zarostlou tvář, vousy jí vždy hezky škrábaly, nikdy nelechtaly. Milovala tuhle kočičí ukázku své majetnické stránky, kterou dávala najevo touhu ho vlastnit, alespoň po nějaký čas, ukrást si ho a sobecky ho nepustit k žádné, i když si druhého dne mohl vybrat jinou, přesný opak Georgine. Dlaň, horká a prahnoucí po zkoumání tělesné stavby velkého medvěda, překryje Asherovy prsty, pohrávaje si s nimi, jako by se jednalo o vázání šněrovačky. "Budeš se dívat?" Jen vteřinu, nanejvýš dvě nechává otázku viset ve vzduchu než zatáhne za první tkanici smotanou v kličce, využívaje k tomu Asherových prstů. Už teď cítí, jak se dýchací cesty o něco uvolnily a jejich odměnou je hluboký nádech, zlehka roztahující staženou látku na ňadrech. Druhá šňůrka, první překřížení povoluje a s ním i druhé, třetí. Schválně namíří Asherovu ruku za lem šněrovačky, aby jí z ní stáhl, nechávaje ho zavadit o vzrušením naběhlá ňadra, už teď citlivá na dotek natolik, že při doteku prudce nabere vzduch. "Za každý kousek mého oblečení, kousek toho tvého." Hlavou zapřená o vojákovo rameno věnuje muži vyzývavý pohled plný nevypočitatelnosti a odhodlání držet se svého plánu. Horkým dechem zalije rty vyřčenou myšlenkou, téměř na dosah těch jeho, než se mu v náručí přetočí, čelíc mu tváří v tvář. Teď je to ona, kdo si může pohrávat s tkanicemi od jeho košile, zatáhnout za ně malíčkem a pomalu nechávat uzel se rozmotat. A nebyla by to Georgine, aby nevyužila jejich zaujetí v toho druhého, přitahujíc si ho k sobě. Co na tom, že je nucena balancovat na špičkách jako baletka? Stačilo se k němu přitisknout, stáhnout si ho k sobě o něco blíž díky košili sevřené v pěstičkách s hlubokým polibkem na rtech. Nezkoumavým, tentokrát dobyvačným. Užívá si tu dokonalou chvilku než je to opět ona, kdo ji utne spolu s odskokem, pouštěje z dlaní kus látky. Lehké krůčky se nesou v obcházení své kořisti, za jejíž záda se postaví podobně, jako tomu bylo před chvílí jen proto, aby zatahala za košili s nápovědou k jejímu sundání. Byla maličká, drobek a tak nedokázala přetáhnout tenhle kus látky Asherovi přes hlavu, potřebovala jeho pomoc k takovému úkonu. A jen so byla košile odejmuta a vojákovo tělo vystavěno jejím očím, neodolá, aby nepřejela dlaněmi po robustních zádech, dolů po páteři až k hýždím, které v maličkém záchvatu zlovolného pokušení stiskne. "Nemohla jsem odolat." Nebude se omlouvat, není za co. Ale aby mu trochu ulehčila na svědomí, přitiskne se tělem k jeho zádům, holou kůži vyvýšenin ňader zahřívající svaly ztuhlé věčným hrbením. Dlaně? Ty putují přes břicho vzhůru až na prsní svalstvo, kde zakotví. Nechtěla se ho vzdát. Už bylo pozdě.

Jiným ženám často vadí jeho nevýřečnost. Nejeden člověk, kterého potkal si myslel, že přišel zcela seriózně o jazyk. Ve finále to nejsou pouze ženy, komu to tiché vystupování vadí. Ve službě často používá spíše naučené fráze a odměřený tón. Když už se rozmluví, po tolika letech mlčení se při třetí větě ve vlastních slovech ztrácí. Často totiž mluví přehnaně příliš jen v citově náročných situacích a, světe div se, takové situace se vyskytují v životě tohoto může opravdu jen zřídkakdy. Dnes mu ale nedělá problém vyslovit těch pár slovíček, ať už hravých či nevinných. Ví, že ve slovním souboji s Georgine by v životě neměl šanci, ale bude-li mlčet, má z poloviny vyhráno. Navíc si zrzečka zatím ani nestěžuje na jeho mlčení. Možná je s tím spokojená? Možná slyší mužského tlachání ažaž, tomu by se také ani trochu nedivil. Koutky úst mu však zacukají v možná trochu nepřirozeném úsměvu, přivře oči a pomalu zavrtí hlavou ze strany na stranu. "Ani na vteřinu bych si nemyslel, že jsi jako ostatní ženy tady." Už na první pohled, už jen svou krásou se Georgine nemohl rovnat v tomto podniku a asi ani v celém Salemu jen tak někdo. A jakmile na vás tahle víla, nebo spíše čarodějka, promluví? Každý muž brzy pozná, že je ta divoká a přesto sladce nevinná zrzečka vše, jen ne stejná jako všechny ostatní ženy.
Neměl takové věci v plánu, ještě ne, ale bylo by neslušné odmítat. Nechá se vést, svou obrovskou tlapu tou drobnou ručičkou, útlými prsty, jemnými dlaněmi, které tolik kontrastovalo s hrubou, mozolnatou kůží na jeho rukách. Nenechá se příliš pobízet, ruku stiskne v pěst, cítí, jak se zrzavé kadeře na moment napnou pod jeho silou. Přitiskne si k sobě Georgine blíž, využívajíc k tomu stále ruku omotanou kolem pasu, vyprovokován její reakcí. Jejich tváře jsou blíže, než by vůbec plánoval. Potlačí nepříjemné nutkání zavřít oči nebo alespoň odvrátit pohled, sleduje hloubku těch karamelově hnědých studánek. "Já?" vydechne s trochu neurčitým úšklebkem, jeden koutek rtů o něco výš než ten druhý. "Jen já?" Ruku z pasu téměř nenápadně přemístí níž, k jedné z těch nejkrásnějších části ženského těla. Podle všeho i mužského, i když v tomto ohledu své přátele opravdu nikdy nesledoval. Rukou jí zajede hlouběji do hustých vlasů, ale nakonec ji volně spustí, uvolňujíc i stisk kolem pasu. Není jediný, kdo touží po hře s rusou záplavou. Užije si toho dost, stále by však ještě chtěl hrát svou hru - to jsou veškeré jeho myšlenky, když se postaví za Georgine.
Všimne si napětí v ramenou. Je to celý život jeho práce, číst pohyby těla, vyčíst z nich napětí i uvolnění, zlost a strach, radost i smutek. Jestli něčemu rozumí, je to právě řeč těla. I to slabé zaváhání jej donutí postupovat s každým dotekem pomalu a jemně, sám se také nutí vydržet, odolat touze vzít si ji tak, jak je na kterémkoliv místě v tom malém pokoji. Cítí, jak se téměř vrhá po jeho zarostlé tváři; další z věcí, které některé ženy milovaly, některé to doběla rozčílilo. Rukou jí sjede na pevné, ploché břicho, pomalu, aby cestou nevynechal ani kus zahaleného těla, který může objevit. Když se malá ruka dotkne té jeho, ne tak malé ruky, přestane. Zvedne hlavu aby viděl, kterou cestou jej Georgine povede. Ke šněrování, k tomu, co bránilo překrásnému výhledu až příliš dlouho. Ačkoliv děvčeti pomáhá s velkou radostí, snaží se nic neuspěchat, snaží se držet tempo, které si udává ona sama. Na otázku je zbytečné odpovídat. A jestli ne, pak platí zlaté, staré dobré pravidlo - mlčení je souhlas. Už téměř bez pomoci stáhne ze zrzeččiného těla přebytečnou látku, zavadí přitom o její ňadro. Jednou, podruhé, potřetí už to náhoda není, když prsty lehce přejede po bledé kůži, po rysech pravidelného, krásného a tak akorát vyvinutého ženského hrudníku. Vydechne výrazněji, než měl v plánu, ani jemu se vzrušení nevyhýbá - ještě aby ano! Mohl by v tom pokračovat, poslouchat reakci děvčete na každý letmý dotek, ale zrzečka jej přeruší.
Její návrh se mu zamlouvá více než dost. Sleduje na moment její tvář, pak se sehne pro polibek ale než se jejich rty stačí setkat, děvče elegantně odtancuje z jeho dosahu. Narovná se, pohled na chvilku upře na uvolňující se tkaničky čistě bílé košile. Tentokrát se k polibku zcela ochotně sehne, rukama bloudí po jejích bocích, nejednou zavadí o odhalená ňadra a ihned putuje zase zpět, aby mohl celou cestu zopakovat. Nechává ji vést celý ten drobný akt a jakmile se Georgine z ničeho nic odtrhne, z úst mu uteče tichounké, nespokojené zamručení, jako uraženému psovi. Sleduje bystrýma očima malou osůbku, jak se sune za něj, sleduje ji, dokud může, pak pohled opět upře před sebe. Cítí tiché vybídnutí k tomu, aby se toho kusu látky zbavil. Jistě, když oba dva stojí, asi těžko by mu košili přetáhla přes hlavu. Zkříží ruce, na dvou místech chytne lem bílé látky a jedním rychlým pohybem si ji přetáhne přes hlavu, jen, aby skončila na zemi někde Bůh ví kde. Hrudník se mu zvedne trochu nápadněji než obvykle a stejně rychle zase klesne ve výdechu. Byly časy, kdy i jemu samotnému se líbilo jeho tělo - široká ramena, pevné svaly, obrovské ruce. To bylo před válkami. Po nich už to žádná sláva nebyla. Obrovská jizva na pravém rameni, rozšklebená od téměř smrtelné rány mečem. Zašitá rána od nepřirozeně veliké kulky na břiše. Stovky menších památek po zraněních, jen málo míst na jeho těle je nepopsáno bojem nebo válkou. Vrhal se do boje hlava nehlava a ne vždy mu to nosilo vítězství. Za své tělo se nyní stydí, už také není to, co bývalo a musí mít dostatek jiných věcí, na které se soustředit, aby svou nejistotu zamaskoval a možná na ni i zapomněl. Je skutečně rád, že Georgine teď v jeho tváři číst nemůže. Vydechne, když cítí na zádech dotek teplých rukou, dotek putující stále níž a níž, až mu na rtech zahraje pobavený, tichounký úsměv, takže nemá zrzečka nejspíš ani šanci si jej všimnou. Lehce zakloní hlavu, nechává její ruce putovat, kam se jim zachce, jen malinko jej mrzí, že hledají svou cestu spíše vzhůru než dolů. Cítí její ňadra, celé teplé tělo na zádech a je to jeden z těch pocitů, který už nejde nahradit ničím. V kalhotách stále stoupající, výraznější tlak, kterého za chvilku nebude možné si nevšimnout. Levou rukou chytne jednu dívčinu ručičku, aby se k ní opět mohl otočit čelem. Teď už nečeká na nic, na žádné němé svolení, na žádný pohled těch krásných očí. Bez dalších otázek si polonahé děvče přitáhne k sobě, přitiskne si ji k holé, horké kůži. Rukou zajede do vlasů, bez vyzývání za ně zatáhne, div jimi pořádně neškubne, aby se mohl dostat k útlému krčku. Každé polknutí, každý pohyb byl na svalech pod tou světlou kůží vidět a když jej líbal, cítil na rtech zrzeččin tep, než se opět vytáhl trochu výš, k jejím rtům. I s polibky si uměl hrát, to byla jeho oblíbená hra. Byl v ní dobrý. A zatímco si hrál své hry, ruce putovaly k bokům, k hornímu lemu sukně a to vše jen proto, aby ji pomalými pohyby mohl stáhnout dolů a zbavit tak děvče dalšího kusu oblečení. Pak bude řada na něm, že?

Každá jizva vypráví svůj příběh. Každou skrápí slzy jedinečnosti, melancholické připomínky popisující bolestivý zážitek vrytý hluboko do těla, do duše. Každá z nich formovala bytost oděnou v kůži, tvořila toho, kdo stál před ní, zastrašený, že ho oči rusovlasého děvčete odsoudí, připomenou mu, jak ohyzdně mohou působit, neboť by se nejedné ženě zvedl žaludek při pohledu na neuměle narychlo sešité rány. Na preciznost důkladných stehů mohl majitel těla zapomenout, jejich škleb připomínal, čím si prošel. Každá bitva, každá válka, jednotlivé etapy prožitého života. Georgine z nich nedokázala spustit oči, v první okamžik zasáhnutá pohledem na jizvami ošlehaná záda, na každý centimetr poničené kůže nesoucí si nostalgii ve svém kousku. Nikdy neviděla tolik ran pohromadě, větších či menších, výraznějších či časem vybledlých, úhlednějších nebo klikatých. "Nehýbej se..." Hlas se nedobrovolně zachvěje v představách, čím vším si musel projít, aby se takto poničený mohl vrátit do Salemu, jediného místa, které nyní považoval za svůj domov. Kolik z nich získal ve válkách? O kolik se jejich počet navýšil v dobách jeho služby městu? Až po krátké chvilce, příliš tíživé odmlce vedené jejím vyhrknutím, si uvědomí temnotu vznášející se nad jejich hlavami, tu tíživou mlčenlivost typickou pro něj, pro jejího medvěda. Teprve tehdy si dovolí vzhlédnout a pokusí se zahlédnout alespoň stín pohrávající na tváři. "Prosím." Nikdy neprosila, neměla tu potřebu. Co chtěla, to se splnilo, mnohdy stačilo zamrkat jako porcelánová panenka či nasadit smutný výraz, ale snížit se k něčemu podobnému, jako je prosba? Žádost? Té se obloukem vyhýbala v každém případě. Ne teď. Ne nyní, když dlaně roztřesených ruček se pomalu natahují vpřed, pokládaje jich na Asherovy lopatky. Chtěla vyčíst z kůže strukturu jednotlivých ran, zapamatovat si přesnou polohu, každou rýhu, prohlubeň i spáleninu. "Prosím..." Ještě jednou zopakuje svá slova, tentokrát šeptem, přitiskávajíc rty o horkou kůži pravého ramene. Potřebovala si ho prohlédnout. Chtěla si ho prohlédnout. Musela vidět to, co skrýval před ostatními, před sebou samým.
Pomalými krůčky vysokého vojáka obchází téměř s bázlivostí, neskrývanou pod povrchem, jak by tomu bylo jindy, kdyby si strach připustila k srdci. Nežli znechucení nad znetvořeným tělem se projevuje v karamelem zalitých očích fascinace, hluboká, prakticky zvrácená nad tím, co vidí. Paže natažená vpřed, prsty se chvějí při pokusu se dotknout obrovské rány na rameni neznámého původu, v očích zvědavost, touha zachytit jakýkoliv vjem, poznat, co někoho mohlo vést k tak odpornému činu vytvořit z něj příšeru. Přitom ho ve své mysli nazývala všelijak, nikdy však obludou, příšerou, ani monstrem. Nebyl netvor. "Lhal jsi mi, medvěde." Až teď pozvedne oči plné odsouzení, trpce hodnotící každu vteřinou strávenou v Asherově společnosti. "Lhal jsi mi, kdyžs tvrdil, že jsi obyčejný voják." Pamatovala se na ten den jako by se odehrál před několika minutami - tehdy se ho ptala, co ho sem přivedlo. Tvrdil, že to samé, co každého obyčejného vojáka. Ženy a chlast. Lhal jí a ona to poznala. "Vojáci umírají. Bojovníci přežívají bitvy a odchází z nich jako vítězové, poznamenaní na těle i duši. Tys přežil všechny... Tolik jizev..." Naposledy konečky prstů přejede po hluboké ráně na rameni než se k němu s krůčkem vedeným kupředu přitiskne tělo na tělo. "Jsi skutečně medvěd. Můj statečný medvěd, velký, silný... nádherný. Každá z těch jizev tě činí reálnějším." Ukazováček něžným gestem kopíruje spodní ret než ho nechá uvíznout mezi jeho zuby, mráz přebíhá po zádech ve sladké melodii. "Chci poznat, jak miluje ženu bojovník v loži. Prožil jsi toho tolik... A já toho chci být součástí. Dát ti noc, na kterou nezapomeneš." Tichý příslib doplňují rozzářené oči, neuhýbá pohledem ani na vteřinku. "Protože vím, že až do tebe zatnu nehty rozkoší, tak ti neublížím."
Nechala ho dělat si, co se mu zachtělo, v očích neskrývaná fascinace každým pokusem si ji ochočit, maličko podmanit současné situaci, kdy Asher držel otěže pevně ve svých rukou a z Georgine se stala poddajná klisna. Výdech střídá prudké zalapání po dechu, prsty zaplouvají do vlasů, aby si ho přitáhla k sobě ještě o něco blíž, nechávaje se laskat rty, ochutnávat, poznávat vojákovými rty. Srdce nepřestávalo radostí tlouct, připomínalo na každém kroku adrenalin putující žilami ve spokojené reakci na každou dobrodružnou cestu. Cítí, jak se sukně okolo pasu uvolňuje, pomalu stahována k zemi, dokud neodhalí štíhlé dívčí nožky. Stačilo vystoupit, zahrát si na Venuši vykračující z moře ven. Rukáv košile už stihl sjet po hebké kůži ramene, odhalujíc tak v dekoltu jedno z ňader, jehož jasné kontury zakrývalo několik pramenů rezavých vlasů. Nemínila je dát stranou, jen ať se trápí představou, jak vypadá pod tím vším. Jaké linie jí činí tak mladistvou a dívčí. Teď je to ona, kdo převezme pomyslné kormidlo, tahajíc za šňůrky svazující kalhoty k sobě. Nepárá se s nimi, každý tah působí hrubě, drze, promyšleně. Ukazovala svou divokou stránku, která se nebojí mu látku stáhnout pod boky a nehty přidrzle zajet pod látku na hýždě, do nichž zaryje nehty, tisknoucí se k němu, podněcujíc o něco víc viditelnou touhu, hladovou po jejím těle. Nebylo těžké nasměrovat Ashera na okraj postele a stáhnout mu prve jednu, poté druhou botu, aby se konečně zbavila těch otravných kalhot bez jediného přerušení pohledu vpitého do jeho zelených očí. I ve chvíli, kdy se usazuje na medvědův klín, nepřestává sledovat výraz jeho tváře. "Za tu lež bych tě měla potrestat. A asi vím, co provedu." Kolena se bořila do měkké matrace, tisknoucí se k jeho stehnům. Dech o něco intenzivnější, když navádí vojákovy tlapy po svých stehnech až k zadečku, po kterém tak rád sáhnul, když ji ještě odívala sukně. "Abys pochopil... Budu si před tebou dělat dobře. Ne... Na tobě. Uspokojovat se svou dlaní namísto tvé. Otírat se o tebe... Mučit tě představou pronikání do mého lůna kdykoliv, kdy ucítíš teplo mého nitra v blízkosti tvého údu. Nesmíš se mě dotýkat, nemůžeš mě líbat. Můžeš se jen dívat. Zkusíš mne stáhnout pod sebe? Prohráls. Přirazíš? Prohráls. Přemístíš své ruce? Opět jsi prohrál. A abys věděl, jak moc mne tvoje přítomnost vzrušuje..." Prsty zabloudí mezi rozevřená stehna, kdy se téměř jakoby náhodou otře o Asherovo mužství stavící se do pozoru, aby konečky přejela po již zvlhlém klíně, ukazujíce medvědovi známku své roztouženosti. "Možná... jen možná ti dám kapku ochutnat... Jen malou... kapičku." Spolu s tím přejede ukazováčkem po spodním rtu, prve jemu, poté sobě než je přitiskne v hluboký polibek. A v ten moment nastává Asherovo utrpení a Georgina slast.

Také se vám někdy stalo, že jste v klidu seděli u večeře, provázelo vás mihotavé světlo svíčky a rušily pouze zvuky hromů a kapky deště dopadajícího na parapet a najednouse otevřely dveře a v nich stál váš sluha? To by nebylo ještě nic neobvyklého, ale ten zjev Victora poněkud překvapil. Sluhovi kapala voda z vlasů a dopadala na suchou podlahu. Přes ramena měl přehozené nějaké tělo, z jehož ruky (nebo toho co z ní zbylo?) odkapávala krev. Victor se okamžitě odsunul i se židlí blíž ke zdi a zvednul se. Rychlým krokem se dostal ke dveřím, které zabouchnul a opřel se o ně zády. Bylo už pozdě v noci, ale to neznamená, že kolem nemohou být čumilové. "Co to je?" Pronesl Victor trochu neuvěřeně, když sluha hodil mrtvolu děvčete na zem. Victor moc dobře věděl o původu svého pomocníka, ale netušil, že dostane hlad tak brzy od poslendího krmení. Přeci jen je na jednu stranu rád, že si něco ulovil, protože by se mohlo stát, že sežere jeho, ale na tu druhou? Měl teď trochu obavy, že se po tom děvčeti bude pátrat. Sluha stál u zdi se zkrvavenými úst a zíral na svou oběť. Asi měl ještě hlad. Victor znaveně vzdychne. "Vydrž chvíli." Moc dobře ví, co bude následovat - odtáhnou tu dívku nahoru, kde bude moct Victor pracovat a zkoumat lidské tělo. A sluha? Ten zahladí stopy. Nebo lépe řečeno sežere. Ale mezitím mu bude vyprávět, jak to všechno bylo. Klekne si k dívce a prozkoumá její tvář, která je zatím nedotčená. "Indiánka." Prohlasí polohlasem, ale nepochybuje, že ho jeho společník slyšel. "Po té nikdo pátrat nebude... Umíš si vybírat." Pochválí ho. Není nadšený z toho, že jeho sluha vraždí a žere obyvatele, ale tak co má dělat? Konečně není sám, má pomocníka a má si s kým povídat. Alespoň nějaké výhody. "Vezmi ji nahoru, já to tu vytřu..." Řekne a zvedne se. Křupne mu v kolenou a jen se ušklíbne. Pořád je to lepší než po 'rvačce' s tím bankéřem. Sluha beze slova chytne mrtvoluaz nohu a táhne ji ke skříni. Pustí ji a noha padne s ránou na zem. Odtáhne skříň a otevře dveře. Potom vezme indiánku za kotník a táhne ji do schodů a s každým dalším schodem se děvče praští do hlavy a najednou zaskučí. "Počkej... ona není mrtvá?!" Postaví se najednou Victor s hadrem v ruce a neuvěřeně upírá oči na indiánku, která se očividně probrala z bezvědomí a napůl užraná ruka jí stále krvácí. Jak jen to mohl přehlédnout? Sluha se nezastaví, dále kráčí po schodech a je mu jedno, že se jeho večeře ještě hýbe. Victor rychle vytře, sfoukne svíčku a pádí nahoru za prací.
Sedí an židli a ruce má sepnuté. Sleduje trpící indánku a hladového sluhu, jak po ní pokukuje. Doktor přemýšlí, co má udělat, protože ji nechce sám zabít a čekat než vykrvácí? To nemusí dlouho trvat, ale ona má dost tuhý kořínek a to její kvílení už déle nevydrží. Otočí se ke svému stolu, aby vytáhl papíry a zaslechne tlumený výkřik. To se jí sluha zakousl do ramene. Je hodně hladový, očividně. Victor vytřeští oči, sluha jakoby vyčetl jeho myšlenky, vzal hlavu indiánky a jednoduše jí zlomil vaz. Před Victorovýma očima. Ten zalapá po dechu a trochu zbledne. Já se z toho jednou zblázním. Raději se otočí a uslyší lupnutí... Pak přistane celá ruka i s odtrženým ramením kloubem na jeho stole. Udělá se mu trochu nevolno, protože nečekal takovou dardu vjemů a raději se pustí do práce. Postupně hází věci svému sluhovi, kterého unaví mlčení a pustí se do vypravování o tom, jak ji lapil. "Našel jsem ji v lese. Mluvila tou svou podivnou řečí a nevypadala přliš přátelsky. Měl jsem hlad a řekl jsem si, že byste ocenil, kdybych vám přinesl další práci." Promluví sluha uctivě a usměje se. Victor přikývne, ale neodvrací hlavu od práce. "Ano, díky." Řekne zamyšleně, poslouchá jeho historku a ještě pracuje. To je na něj příliš věcí najednou. "Byla k nakousnutí, ale zároveň tak špinavá, jak indáni bývají... Nicméně to pro mne nebyla žádná překážka. Ani ten nůž, který měla v ruce." Sluha přijde blíže k Victorově stolu a vytáhne si jednou rukou košili, která není pokrytá jen krví děvčete, ale i jeho. Objeví se tam bodná rána od nože, ne příliš hluboká, ale jistě bolestivá. Doktor přestane pracovat a zvedne se. "Sedni si." Poručí mu a jelikož už sluha ví, co se bude dít, tak si sundá i košili. Victor si omyje ruce od krve a pustí se do ošetřování rány. S precizností a zároven jemností, jako to obvykle dělává. Sluha mezitím dále vypráví. "Bodla mě, ale já jsem nepřestával... Chtěl jsem dvě věci... Najíst se a udělat vám radost," Sluha se usmívá na doktora, který k němu trochu zdráhavě a rozpačitě zvedne obličej a přestane ošetřovat ránu, "udělal jsem Vám radost?" Zeptá se s nadějí a Victor lehce přikývne. "Ano, díky tobě mohu dál pracovat. Jsi skvělý pomocník." Tohle chtěl očiidně slyšet, protože se spokojeně uculil a dále nehnutě seděl, i když mu doktor dezinfikoval ránu. "Viděl jsem její vyděšený výraz v očích, když jsem její nůž odhodil pryč a zakousnul jsem se jí do ramene." Victor mlčí a pouze se na okamžik pozastaví nad tím, s jakým, dá se říct, nadšením mu to sluha vypráví. Začne mu ránu i zašívat a dále poslouchá. "Potom jsem jí tu ruku jednoduše zlomil... A pak utrhl. Křičela hodně a začala krvácet, ale déšť smýval krev a tu špínu, kterou byla celá pokrytá." Očividně chtěl jíst pouze čisté jídlo a déšť mu pomohl nejev v zahlazování stop. "Potom jsem si s ní jen tak hrál... To jistě vidíte." Řekne vážně, ale trochu se usmívá. Victor se ohlédne na okousané a potrhané tělo děvčete a přikývne. Naprádzno polkne a zvedne se. Sluha udělá totéž a jde opět ke své oběti. Doktor si sedne ke stolu a pokračuje v práci. Zaslechne další lupnutí a ohlédne se přes rameno. To právě indiánka přišla o jedno oko a sluha ho rozkousl mezi zuby. Zase se otočí ke stolu. To bude ještě dlouhej večer...

Poslední dobou měla El chuť na každého vrčet a kdyby to nebylo pro ostatní divné a taky "podezřelé", co se týče současné doby, kdy je každý druhý nařčen z užívání, napomáhání nebo vyznávání temných sil, nejspíše by na lidi i cenila zuby. A to ani nebyl úplněk. Vždyť měsíc teprve začal dorůstat, ale ona se nemůže přestat chovat, jakoby ji ovládaly vlčí pudy, což lehce štvalo všechny kolem. Ne, že by věděli, že se o úplňku mění na prašivého přerostlého čokla, ale lidské bytosti někdy asi hold naštve, když na ně už tak věčně naštvaná osoba začne vrčet. V někom to snad vyvolá i hrůzu a děs. Ale ona za to nemůže, tedy vyloženě ne. Důvod jejího rozhořčení je prostý. Jedna špinavá cuchta, která jí přebírá většinu jejích zakazníku a v podstatě jí tím i narušuje teritorium, když si to přebere taky takhle. Neuvěřitelně ji tím štve. Její výdělek rapidně klesl, nemluvě o tom, že už nebyl vůbec špatný, vydělávala si dost na to, aby si mohla dovolit i nějaké to vyhazování peněz za hezčí šaty a zdobné spony do vlásů a podobné serepetičky, co lichotí oku a prozrazují luxus, i když u ní ne tak velký, ale stejně si na tento menší konfort stihla zvyknout. Ale to ostatní nechápaly. Nebo chápaly, ale bylo jim to jedno, protože všichni jejich klienti, nebo aspoň většina z nich, zůstala věrná jim, takže jim to bylo jedno, vlastně si to možná i užívali. Eleanor nebyla zrovna nejlepší příklad milé, vztřícné a přátelské ženy, takže by nebylo divu, že by si to ty čubky náležitě uživaly. Ale za to se s nimi náležitě poštěkala. Hádání jí nebylo cizí, tak předvedla celkem pěkné představení, ale naštěstí to utla dříve než někomu vrazila, s touto náladou by to nemuselo dopadnout jen modřinou druhé osoby, proto radši vypadla.
Venku už byla tma, ale k ní stejně nepronikal chlad i přes to, že si nevzala kabát. Hřál jí vztek a z velké části i ta vlkovitá potvora, kterou měla uvnitř. V tomhle stavu nechtěla jít za rodinou, tak šla radši domů. Cesta nebyla zrovna z těch upravovaných a osvětlených, jako u domů boháčů. Procházela jen tmavými, zapadlými uličkami mezi polorozpadlými, po nedávných událostech i ohořelými, barabiznami, které mnozí z chůdáků, žebráků a samého dna společnosti nazývali domovem. Ale na tom už byla zvyklá. Tma jí nevadila a ti pobudové taky ne. Ale nesnášela zloděje. Ti se jí pletly do jejího druhého povolání, ve kterém už se také slušně zlepšovala. Ale stejně je tu něco na čem by měla zapracovat. Měla by si líp hlídat záda, což se jí za chvíli zase potvrdilo, když jí někdo zezadu ke krku přiložil nůž. Celá ztuhla, s podřízlým hrdlem dnes vážně zůstat nechtěla. Jako jo, rány se jí hojily celkem slušně, ale moc nevěřila, že by se zvládla zahojit, kdyby jí podřízli jak vepře. Jenže všechny tyhle obavy byly zahnány, když ucítila ten pach, znala ho. Byla to ta zasraná štětka, která jí bere zákazníky a teď se jí ještě sere do kradení. To už nezvládla přejít. Z nitra jí vyšlo na tuhle fázi měsíce, až moc zvířecí zavrčení, cohož se ta malá děvka asi trochu zděsila a poodtáhla nůž od Elina ladného krčku. Na nic dalšího nesekala a vrasila té malé hloupé kurvě loket do břicha. Ta udělala několik kroků vzad a přitom si držela bolavé bříško. "Tos neměla dělat, teď se ti to vymstí děvko." Neskrývala zlost, ale ani výzvu v hlase. Skoro ji volala, aby po ní šla, chtěla ještě záminku, aby jí mohla pořádně zmalovat ten pěknej obličejík a taky jí dostala, když se na ni rozběhla i s nožem v ruce. Vrhla se na ni a mávala jí nožem u krku, ale nedosáhla tam, protože se El až nadlidsky rychle uhýbala. Tohle měla ta slečinka předem prohrané a bylo jen na Eleanor, jak dlouho si bude chtít hrát. Nakonec jí vyrazila nůž z ruky a svalila jí na zem. Měla mnohem větší sílu než ona, tak to šlo hladce. Škrtila ji. Drtila jí krk, ale ne takovou silou, aby zkapala rychle. Jak jí docházel vzduch, začal jí rudnou obličej a oči, jakoby jí chtěli vylézt z důlků. Snažila se jí dosáhnout na obličej, aby jí mohla podrápat oči nebo jí nějak ublížit, aby jí pustila, ale nedosáhla tam a síly ji navíc už pomalu opouštěli, ale potom někde vzala další nůž a bodla El do boku. To El nečekala, takže ji to donutila se zvednout a podívat se, jak na tom je. Zatímco budoucí mrtvola lapala na zemi po dechu, teď už rozzuřená vlčice si vyndala z boku nůž. Nic vážného to nebylo, ale, jak uviděla na dlaních svou krev, v hlavě jí seplo. Jen uškrtit nestačí... Chce to vymaovat tuhle uličku JEJÍ krví! Ta svině byla stále skoro bez dechu na zemi. "Seš mrtvá!" S tím jí chytila zezadu za vlasy a začala jí hlavou mlátit o zem. Mlátila a mlátila s čím dál větší silou i intenzivitou, až pak třískla její hlavou o ostrý kámen, to se ozvalo hlasité puknutí, jak jí praskla lebka, a El vystříkla do obličeje i do pusy její krev, ale ona pokračovala dál. Dál mlátila s její hlavou o zem, i když už stejně nemohla žít. Až po hodné chvíli toho nechala. Zastavila se a pustila její vlasy. Hlava se šplouchnutím spadla do kaluže krve. Až teď si konečně uvědomila, že v puse cítí železnou pachuť její krve a začala flusat kolem sebe, aby se jí zbavila. Když už to trochu pomohlo, postavila se a ještě do ní kopla. Poslala ji ke zdi, takže kopla asi silněji, než bylo nutné a než chtěla. Teď jí ale vyděla to obličeje. Oči hledící někam daleko za ní s nepřítomným pohledem a rozšklebená rána skoro uprostřed čela, kterou bylo vidět až na mozek oné mrchy, která jí dělala mindráky. Jindy by se jí z toho pohledu snad i zvedl žaludek, ale dnes? Dnes ne. Dnes se jen spokojeně usmála, otočila se a zmizela ve stínech.

Barthelmy Crane ležel na své posteli, přikryt jen zčásti tenkou letní přikrývkou, která i tak odhalovala kousky kůže a svalstvo, které se mužovi vyrýsovalo během jeho těžké práce, které se věnoval každičký svůj den. Prolíval pro ni pot a věnoval jí každou myšlenku. Těžká práce obnášející brzké vstávání, odvahu a sílu, nejen fyzickou. Mozolnaté ruce toho byly jen důkazem. "Dlouhý den, co tatíčku," pronesla tiše, či spíše špitla, drobná dívenka ukrytá ve stínech místnosti. Očima těkala po muži, který ležel v posteli a spal, aniž by vnímal přítomnost někoho dalšího - své dcery. V tmavých očích, v nichž by se zřejmě jindy zračila láska, se odrážela nenávist, zhnusení. Pohlížela na toho muže jako na něco odporného, ne jako na svého otce. Pomalými krůčky vystoupila ze stínu, jen krátce vyhlížejíc z okna vedle postele, než se opět zahleděla na mohutnou postavu skrytou pod pokrývkou. Jen tak tam stála, nehybně. Jako socha, která by se spíše hodila do panoptika, děvče bez nevinného výrazu, z jehož pohledu mrazilo. Jak dlouho to trvalo, než sklonila hlavu a tenkými prsty pohladila muže po tváři, hrajíc si mezitím s jeho myslí, ve které mohla číst jako v otevřené knize. Nebylo tajemství, které by před ní Barthelmy mohl skrývat. Chtěl by ses znovu oženit, že ano? Ale mysli na to, jak jsi své manželky zklamal. Zabil jsi je, máš na rukách jejich krev. A jak by na tebe pohlížela tvá dcera, kdyby jsi zase propadl kouzlu jiné ženy? Nemůžeš přeci zklamat. Mužova ruka náhle pevně sevřela přikrývku, dívčiny oči uzřely vystupující žíly a úšklebek na rtech dívky dal jasně najevo, jak moc se jí ta podívaná líbí. Pak odstoupila od otcova lože a s tím samým úšklebkem začala couvat do chodby. Ten prašivec, odporná lidská bytost, ten už bude mít po zbytek noci co dělat. A určitě bude mít o čem přemýšlet, až se vzbudí, zbrocený potem, vystrašený k smrti. Výčitky. Ano, ty k lidskému srdci vždy proniknou nejsnáze. "Mám tu ještě jeden nevyřízený pozdrav, v klidu dřímej, tatíčku," pronesla do chodby, zatímco postupovala dál ke schodišti. V jednom z menších zrcadel přitom zachytila svůj odraz - proporce malé dívenky se měnily a ona na sebe přitom nabírala podobu postaršího muže, až velice nápadně podobného Franku Bridgovi - ale nevěnovala mu ani jediný pohled. Malé děvče by na ulici, takhle pozdě v noci, jistě vyvolalo nepříjemné otázky a jistě by k ní přitáhlo nějakého opilce. Pohybovala se poměrně svižně, skrytá stíny. Nepotkala však nikoho, kdo by její pochod zarazil. Nikdo k ní nenatáhl ruku v prosbě o nějaký peníz, nikdo se jí nepokusil okrást. Ulice byly prázdné, přesně tak, jak chtěla. Nechtěla se přílišně vyčerpat, ale neubránila se přivolání několika bouřkových mraků, které uvítala s dalším ušklíbnutím. Ještě než však na Frankův osobitý klobouk stačila dopadnout první dešťová kapka, už už stála poblíž domu, kde pan Bridge přežíval. Příliš se neunavila, když se se svou schopností přemístila za první z překážek - dveře, aby na sebe nepřitáhla příliš pozornosti. Tušila však, že dědek její přítomnost velice brzy vycítí. Dávala si za cíl jej překvapit ještě dřív, než by ji překvapil on sám. Nikdo z personálu ji v průchodu nebránil, a tak se pohybovala dál, zatímco pátrala po Frankovi. Už dávno byla pryč doba, kdy se musela před každým démonem skrývat. Teď už byla silnější. Silnější a hladová. A Franka sledovala už dlouho. Nebyl nejmladší, to ne, ale rozhodně už nebyl nejsilnější. Cítila, že v Salemu je víc magie a různých sil, ale Frank už z nějakého důvodu nebyl tak silný. Nesílil a to byla jeho chyba. Tehdy jej uzřela a pocítila chuť se jej zbavit. Rázovala si dál, myšlenky plné temnoty a chuti zabít - náhle si však uvědomila, že v chodbě není sama. Pohled ji padl na rozespalou postarší ženu, která na ni nejprve pohlédla dosti nechápavě, nu a pak se okamžitě začala omlouvat a zjišťovat, jestli si pan Bridge něčeho nepřeje. Pod nazrzlými vousy se objevil úšklebek. Pomyslným lanem svázala duši uvnitř ženy a okamžitě ji zatlačila do pozadí, hýbajíc jejím tělem. Jediným pokynem ji vyslala za Frankem, snad aby jej svedla z cesty, zmátla jej. Aby jej chvíli donutila pomýšlet i na něco jiného, než jen na vetřelce na jeho chráněné půdě. Běž za Frankem. Víš moc dobře, kde je. Běž za ním, vystartuj po něm. A jakmile bylo překvapení pro Franka připraveno, sejmula ze sebe kouzlo halící její skutečnou podobu, a pak jako myška vyskákala do patra, plížíc se za zmatenou ženou, která nemohla dělat nic, jen plnit její přání. Do místnosti k Frankovi vklouzla ve chvíli, kdy bylo křehké ženské tělo vrženo proti stěně, jako obyčejná loutka, ne lidská bytost. Zlámaná, neschopná života, dopadla nebohá služebná na zem, zatímco Aislinn vkročila do místnosti a pohodila černými vlasy. "Franku dlouho jsme se neviděli, způsoby jsi, jak se zdá, stále nezměnil," vyslovila se zřejmým pobavením. Její příchod zřejmě nebyl očekáván, avšak na další řeči nebyl čas. Vrhla se po muži jako neohrožená šelma, v očích nenávist a touha po smrti. Frank nebyl nejslabší, ale nebyl ani nejsilnější. Děvče bylo ve své démonské podstatě mnohem rychlejší a silnější. Dětské ručky nebyly tak slabé, jak by od nich někdo očekával. Rvala kousky šatů, ale i masa, do nočního ticha se zakusovalo praskání kostí. Bělostné zuby trhaly maso a ona nedávala Frankovi ani jedinou šanci na to, aby se bránil. Škubala jeho tělesnou schránku, požírala ho a celou svou podstatou se živila i tím, co bylo uvnitř něj. Ani nezaúpěla, když se mužova ruka z posledních sil ohnala po záplavě černých vlasů a několik jich vyškubla. Trest přišel hned poté, kdy se ozvalo další mohutné zapraskání a ruka se úplně oddělila od těla.
Než zmizela poslední hvězda, Frank Bridge už nebyl mezi živými. Snad na znamení prolití krve, se obloha zbarvila do ruda. Jediným ohlédnutím přes rameno zkontrolovala mrtvolu ženy, ale o tu už neměla jediný zájem. Drobnou ručkou si otřela rty, a pak se přemístila zpátky do domova, zpátky k otci, kterému působila veškeré radosti, ale zároveň v něm probouzela i všechny démony.

"Nemusíte mít obavy, se mnou se vám nic nestane."
Začalo to naivním příslibem, který snad chce slyšet každá žena z úst bohatého cizince, jehož společnost vyhledávala tolik, že se mu zkrátka ani nedalo nevěřit. A snad to byla ta tajemnost a jiskra v oku, která táhla ženy k Augustovi, i když byl jedním z inkvizitorů. Muž, který se zjevil jako ze stínů, ale i přes nejasný původ byl znalým různých měst a dokázal lidi kolem sebe pobavit. Nikdo netušil, odkud přišel. Nikdo z těch, kdo se s ním smál, neměl ani tušení, odkud se vzal. Jen ten italský původ, o tom nikdy nelhal. Jediná pravda v jeho životě. Od té doby, kdy celý ztrhaný prošel tím lesem, uběhlo už téměř dvě desítky měsíců. Prve se děsil, netušil, kde se ocitl a kdo si s ním hraje. Ale když se pak se svými lži spřátelil s několika lidmi, a když je přesvědčil o tom, že skutečně není jen tak ledajakým trhanem... bylo to perfektní. Možná se skutečně upsal ďáblu, neboť jeho zmařený život v 21. století se přemístil o několik staletí zpátky a on se skutečně stal tím, čím chtěl být. V roli inkvizitora byl známý, vzhlíželo se k němu, měl peníze, ale také... mohl zůstat aktivně na lovu. Možná přijal jiné jméno, ale Alessandro v něm niky nezemřel a neutichl na dobro. Stále po nich toužil - po obětech. Jaké štěstí měl, že se ocitl v době, kdy pronásledovat někoho nebylo trestné, kdy stačilo jen ukázat, a jedna duše náhle byla lapená v pavučině, ze které se jen tak nemohla vymotat. Je to čarodějnice! řekl už tolikrát, a tak zapáleně, že měl pocit, jakoby byl přesně pro to stvořen. Byl spokojený. Byl. Jenže cosi v něm jakoby bylo nenasytné, a když dostal jedno, náhle to bylo málo. Toužil i po jiných obětech. Po těch, které by náhle zmizely beze stopy a on věděl, kde je jim konec. Když si však konečně mohl pořídit i vlastní dům, konečně se osmělil. Věděl, že nebude moci lovit ve vyšších vrstvách, a tak se zacílil na ty prostší, přičemž pochopitelně se brzy jako nejlehčí cíl ukázaly ženy. Což mu ovšem nevadilo. Jednoho večera, už po setmění, potkal zcela náhodně Iris Rogersovou, kterou již znal z plesu. Tehdy s ní mluvil, aniž by jej nějak moc zaujala. Poznal ji a ona jeho, přesto s ním nechtěla hovořit, pospíchala zpátky, za bezpečné zdi. Váhal jen chviličku, kdy k ní pronesl onu větu. Nemusíte mít obavy, se mnou se vám nic nestane. Lež. Další lež v životě Alexandra Rainaldiho. Slíbil ji, že ji dovede zpátky, ale byla to jen lest, která pomalu vyšla najevo, když ji svedl z cesty, až ke svému domu, který byl hezky při cestě, a tak měl chvíli čas přemýšlet, jak to provede. Nebylo to tak připravené jako vždy, to se mu nelíbilo. Ale teď měl kouzelnou moc a věděl, že policie nemá tolik možností, aby jej chytila. Policie. To slovo nemělo význam. Zatáhl ji do domu, bezmocnou a vyděšenou. Nejprve ji omráčil, aby si mohl připravit místo, kde ji bude držet. Netušil, jak dlouho ji bude věznit, ale doufal, že to bude o něco lepší, než minule. Na tu rusovlásku už skoro zapomněl, neznal vlastně ani její jméno. Chtěl si s ní pohrávat víc, ale nakonec to byla jen rychlá záležitost. Chovala se, jakoby jí ulice patřily, nebyla tak plachá jako Iris, jako by si myslela, že ji někdo chrání. Lapil ji jako stín, zachytil a znemožnil jí utéct. Zabil jí přímo v jedné z postranních uliček, a než ji dovolil vydechnout naposledy, ještě ji zneuctil, jakoby byla jen pouhou nevěstkou nabízející své tělo všem, kteří jí dají peníze. S další obětí chtěl počkat. Chtěl si to více naplánovat, než potkal Iris a on si uvědomil, co by měl udělat. A tak ji, proti všem zvyklostem, na nějakou dobu uvěznil ve svém domě. Jeho dům nabízel určitý luxus, kterého se však Iris příliš nedostalo. Té se totiž dostalo jen luxusu nabízeného samotným Augustem. Dal jí možnost poznat jeho skutečnou tvář a užíval si toho děsu v jejích očích, strach a nenávist z jejího zlého rozhodnutí. Zpočátku jí jen lámal psychicky, což nebylo těžké. Brzy se mu podmanila, ale ani to mu nezabránilo jí z posledních chvil jejího života udělat utrpení. Způsoboval jí bolest, zneužíval ji, pořád dokola. Až ji jednoho večera při jedné takové chvíli uvázal kolem krku smyčku, kterou utahoval a utahoval. Už dlouho nepocítil nic takového. Byl tak dlouho vzrušený a konečně s ní se uvolnil tak, jak už dlouho ne. Vzpomínal na to, když uklízel a zahlazoval všechny stopy, a když zahrabával její tělo do sklepa pod dům.

Konec konců, ještě aby se pravidelně procházela v domech ostatních mužů. U něj to bohatě stačilo, ačkoliv věřil, že spoustu jiných svých přátel mužského pohlaví dokáže vyvést z míry zase jinými způsoby. Jestliže se dokázala jen tak bez kousku studu procházet v jeho domě takto, čeho jiného byla tato žena ještě schopná? Nebyl si úplně jistý, zda to chtěl zjišťovat. Jeho mužská podstata to všechno sice chtěla vědět, ale určitý kousek čisté slušnosti říkal, že... No, tohle by se nemělo.
Lechtání se dalo chvíli vydržet, ale cosi uvnitř něj toužilo drobné brunetce vysvětlit, že podobné věci se nedělají. Zkrátka ne. On by si to možná nechal líbit, kdyby ji znal déle. Kdyby k němu... Nějakým způsobem patřila. To možná ano. Ale takto to byl příliš velký zásah do jeho osobního prostoru. Do osobní bubliny vlkodlaka vstoupila nepozvaně jiná šelma a to nebylo pěkné. Jednoduše si ji otočil k sobě zády, její ruce uvěznil a pomalu se sklonil k jejímu oušku. Jen aby přes své bušící srdce slyšela jeho šepot. Poznal strach, slyšel její srdce, cítil její tep pod rukama... Až jí snad všechna jeho slova musela doslova rezonovat v hlavě, přesně tak mu to připadalo.
Bylo to po druhé, co jí tak vyděsil. Dobře si pamatoval i jejich první setkání. Sám netušil, proč se tehdy tak zachoval, snad to bylo kvůli přibližujícímu se úplňku. Ale jedna věc, ta ze všech nejdůležitějších, byla tehdy i teď úplně stejná - všechno to měl pod kontrolou. Nechtěl jí za žádnou cenu ublížit, dokonce ani nechtěl, aby se tolik vyděsila.
Pustil ji a chvíli čekal na to, až od něj uskočí pryč. Tohle chápal, potřebovala to rozdýchat, dostat se do většího klidu a do té doby neexistovala žádná myšlenka k rychlému pohybu. Až ho učinila, byla to známka toho, že je její stav hned o něco lepší. Pár vteřin a podívala se na něj, kdežto on ji zkoumal celičkou tu dobu... "Tak... Teď už to víš," vykouzlí na své doposud chladné tváři úsměv, sklopí hlavu a olízne si spodní ret. Ještě toho nelitoval... Ještě ne. "Jsi... Jsi v pořádku?" Jaká to hloupá otázka, Trevore. Ale už na tom byla jednoznačně lépe, to bylo hlavní. "Budeš se mě teď bát?" Zeptá se, v očích jiskra zvědavosti a dokonce se i tvář lehce nakloní na stranu. Jako štěně, stačí sklopit jedno ucho a bylo by to. "Nemusíš se bát," vysloví ještě předtím, než ji nechá odpovědět. Znělo to hloupě? Možná ano. Ale doufal, že ví, co tím myslel. Vždyť on to nemyslel zle. Býti obyčejným člověkem, tohle by si nedovolil. Všechno to bylo o tom zvířeti. I ona v sobě jedno měla... To zvíře uvnitř dodávalo jeho myšlenkám živočišnost, něco, co lidé sice mají, ale jsou už natolik vyspělí, že se tyto pudy naučili potlačit. Zvláštní, jak i člověk se slušným srdcem dokáže mít tak zčernalou duši.

Dnešek jednoduše nezačínal dobře. Nikdy nebyl zrovna spáč – snad ani nemohl býti vzhledem ke své povaze i přirozenosti – na druhou stranu také nikdy nepreferoval vstávání ve čtyři hodiny ráno. Nedobrovolně. A zmateně. A ne v domově Brandů, ale někde úplně jinde. Obvykle v noci skončil ve své posteli, ať už večer strávil s kýmkoliv – zejména kvůli Séraphine, kterou nerad nechával sám s vědomím, co všechno se může pokazit, když u ní nebude, ačkoliv věděl, že jeho dcerka se o sebe umí postarat. Některé večery se mu ale vymkly z rukou a překlenuly skutečně až v noci a obvykle i v ráno, které bylo buďto poklidné – pokud si on i dotyčná, s níž čas trávil, vyjasnili, že o tolik nešlo – nebo v opačném případě o něco méně. Dneska? Vůbec. Ani ne tak kvůli dívce samotné jako spíš kvůli jejímu manželovi, o kterém se zapomněla zmínit a o kterém se dozvěděl včas jen díky vzkazu, který jí přinesla její služebná. Vzkazu, že cesta byla poklidná a její manžel přijede nad ránem, tedy velmi brzy. Nebylo to tak, že by se Cain obával konfrontace – neobával, nakonec byl zde jednou z nejmocnějších bytostí. Nechtěl to být však on, kdo zkazí té hloupoučké dívčině život, aniž by si možná uvědomovala, do jakých trablí sama sebe jednou zatáhne, pokud její milenec bude méně obezřetný jako Cain.
Bylo to tedy velmi brzy ráno, kdy se dostal domů. Nabručený, nespokojený, protože se nemohl v klidu vyspat, namísto toho si užil ranní rozcvičku v podobě rychlého natáhnutí oblečení a vypakování ze zadních dveří (ruku na srdce, alespoň to nebylo okno), o tom, že musel jít prakticky přes celé město bez snídaně hladový – a všichni víme, že snídaně je přeci start dne – raději ani nemluvit. Při tom všem navíc stihl z roztěkanosti zapomenout, že on je sice vzhůru, ale mnoho další krom několika farmářů nejspíš bude ještě vyspávat. Alespoň ale prvně, než domů, zamíří k malému potůčku, co teče nedaleko, aby se trochu opláchl a aby jej chadná voda trochu probrala. Teprve až tehdy zamíří do jejich domku. „Broučku? Séraphine?“ ozve se od dveří, když vchází, klasické oslovení, kterým ji mnohdy častoval.

„… A přesně takhle vznikla zem, nebe, řeky i pustiny, hory i údolí nebo moře… Půjdeš už spát? Hodná holka… Neboj se, broučku, hm? Budu hned vedle… Když se budeš bát, zaklepeš na zeď, přesně takhle…“ Ťuk, ťuk, ťuk. „Uslyším tě a hned za tebou přijdu, fajn? Dohlídnu na tebe, slibuju… A maminka na tebe taky dává pozor… Dobře. Dobrou noc…“ Skloní se, aby políbil malé zrzavé děvčátko, jeho dceru Gaëlle, na čelo a hned vzápětí ji pořádně zachumlal do teplých čistých peřin, o kterých by se jim v životě, který vedli sotva pár týdnů zpátky, ani nesnilo. Zvedne se z postele, v níž děvčátko leželo, a sfouknutím zhasí svíce na stolečku vedle ní, které byly do této chvíli již jediným světlem v celé místnosti – sic nevelké, stále patřící jen a jen Gaëlle. Tiše, ostatně tak, jak to již má v přirozenosti, se dostane ke dveřím, kudy proklouzne na daleko lépe osvětlenou chodbu, a dveře od pokojíku za sebou zavře.
Bylo mu už daleko lépe – ačkoliv to vzhledem ke stavu, v jakém se nacházel, nebylo tak těžké. Rány se však pomalu, ale jistě dobře hojily, modřiny mizely, tělo znova nabíralo svou předchozí sílu i hmotu vzhledem k tomu, že opět začal jíst i normální stranu. I navenek působil mnohem více jako člověk – mohlo za to nejen čisté oblečení, v tomhle případě obyčejné kalhoty a stará košile, ale i to, že byl čistý on sám. Jeho hostitelka totiž docela pochopitelně nezvládala jeho zanedbaný vzhled a při první příležitosti ho vydrhla, což nebylo ani tak obtížné vzhledem k tomu, že neměl dost sil na to se jí bránit a prostě odejít. I vousy a vlasy měl zastřižené a rozhodně upravenější. Když však zmizel základní problém jeho fyzické existence, začaly se objevovat problémy jeho existence duševní. Dosud byl příliš slabý, aby odešel, soužený horečkou a vším možným, co se sebou stihl za ten krátký čas provést, aby se tak zřídil, jenže nyní? Horečka přešla. Dva tři dny a bude na tom úplně stejně jako před… tím vším, dost v pořádku, aby se sebral a odešel. Kam? K Sarah, k sobě nebo úplně pryč z města? Stále se mu zdejší lidé hnusili a nedokázal si představit, že by pro ně dokázal pracovat, ač na jednu obyvatelku dost radikálně změnil názor. Annabelle, které hluboce křivdil tak, že se jí mnohdy ani teď nedokázal podívat do očí, neb se k ní zachoval… takhle a ona se o něj na oplátku postarala. A co více, postarala se o Gaëlle, které se rovněž snažil vynahradit ztracený čas, každou noc jí ukládal a alespoň část odpoledne s ní trávil, která mu zoufale připomínala její maminku, ale u níž to mělo naštěstí ten dobrý efekt – že jej nezajímalo nic jiného než její dobré bytí. A přesně tohle dilema v hlavě poslední dobou měl – věděl, že zde nemůže zůstat, že zatěžovat Annabelle i tehdy, kdy se o sebe bude schopen zcela v pohodě postarat sám je hloupost, nehledě na to, že by spolu nejspíš ani nevydrželi, ale Gaëlle s sebou vzít nechtěl stejně jako ji nechtěl opustit.