Město Salem

Vnímala každé slovo, každý záchvěv v hlase, aniž by jedinkrát pozvedla pohled inkvizitorovým směrem a zkusila ho očima vzývat, zda i proti ní vytasí nějaký důkaz odsuzující její maličkost k záhubě. Štíhlé prsty zlehka přejížděly po ladném těle tvarovaného křišťálu naplněného vínem rudým jako krev čerstvého odsouzence, v níž se vykoupaly mučící nástroje. Nehledala v této drobnosti oporu, tu nacházela v sobě samé, ale tohle gesto jí dávno dokázalo dopomoci k zahrání na mužské city. Nebylo těžké uhodnout, že muži milují křehkost v každém projevu ženského těla, v držení hlavy, naklonění, v lehounkých, sotva znatelných dotecích. I Amélie byla nucena využít této taktiky a stále předstírat ve své hře, jak nešťastná je ze ztráty jediného manžela, po jehož boku strávila hořkých deset let mladistvého života. Zranitelná bez mužské opory, ztracená v tomto světě a přesto dostatečně silná, aby mohla čelit šelmám bažícím po jejím postu hlavy salemské komunity. "Ach, ano, ta nešťastná úmrtí na náměstí. Jistě, vzpomínám si. Ten hrůzný výjev mne pronásledoval po mnoho nocí." S melodičností zašeptanou roztřeseným hlasem dávala na odiv svůj strach ze vzpomínek na tehdejší velké upalování dvou žen, které se změnilo v masakr, během něhož zemřelo několik obyvatel. Sama se zachvěje a číši s rudým vínem k sobě přivine o něco blíže, jako by jí mohla dodat odvahy a zahřát zimouhřivé tělo. "Určitě jsem nebyla jediná, koho budily ze spánku noční můry. Chodívala jsem o tom hovořit s knězem i jeho učedníkem, když měl otec Orange příliš starostí se svými ovečkami. Tolik zmařených životů díky pomstě duše týrané temnotou." Dlaň spočine na ňadrech odhalených hlubokým dekoltem ozdobných šatů, gesto vypovídající o tom, jak prudce ženě srdce tluče při vzpomínkách na nešťastnou událost. "Tehdy se manželův stav zhoršil a já se obávám, že za to mohla moc té bláznivé ženy. Že mi proklela manžela, pane Gattone. Mohla by to být pravda? Mohla... Mohly za jeho smrt?" Do očí se derou slzy plné falešného smutku, ale tato hra ji vždy zatím vycházela dokonale. Muži nemají v lásce pláč a netuší, co v takových případech dělat, jak postupovat a pro Amélii byl takový krok dokonalou zbraní, jak chudáka navštěvníka vyvést z míry a přinutit ho nepochybovat o podobné záležitosti. "Občas mám dokonce pocit... Jako by zde byl. V domě. A dívá se na mě, když... Když se převlékám nebo se jdu vykoupat. Představa, že mne sleduje při tak intimních chvílích... mne mučí, pane Gattone. Nemohl byste s tím něco učinit?"
Teprve tehdy vzhlédne, odhodlaná dokázat mu svůj hraný strach, tu falešnou tvář nastavenou pro diváky, aby při konci aplaudovali v nadšení nad dokonalým hereckým výkonem. Sama se stáhne o něco hlouběji do sofa, hledaje oporu v čalounění, když začne hovořit o vícero čarodějnicích vyskytujících se v Salemu. Zvědavost však vykoná své. "Kdo, kdo to je, pane Gattone? Potřebuji... Musím znát jejich jména, ať vím, kdo může za všechen ten pláč pozůstalých. Soud by s nimi měl naložit po právu a potrestat je za takovou ničemnost." V zoufalství celá prskne poslední poznámkou obalená hrůzou, že jí to nedá a vstane, aby mohla přecházet po salónku a zastavit se u okna, odkud vyhlíží ven zpoza těžkého sametového závěsu. "Jak se nemám bát opustit tento dům, pane, když mne nic netáhne ven? Lid si našel nového... rytíře." Zlost sotva dokázala ovládnout a jen stěží polkla nemístnou poznámku na adresu místního bankéře, jež se jí drala na rty. Nechtěla se cítit slabá, ale nyní jí bylo jasné, že přichází o své postavení.

V jeho hlavě se postupně ozývala další a další symfonie bolesti, kdy musel sem tam přimhouřit oči, ignorujíce mžitky, které mu vplouvaly do zorného pole, jako nějací duchové. Snažil se to ustát, stejně jako všechny rány ve svém životě. Po tom všem už ani nedoufal, ale náhle spatřil, že i když si myslel, že to nejhorší má už za sebou, stále se mohou vynořit další a další problémy. Život nebyl tak snadný a on měl náhle pocit, jakoby se brodil skrz nějakou temnou řekou, plnou ztrouchnivělého dřeva a nohy se mu propadaly do nějakého bahna. Nemohl z toho vyjít, a když si myslel, že ano, stejně se zase propadl. Na dno. "To je pro tebe málo? Má omluva? Že se tě nesnažím jen tak odbýt?" vyslovil, ani už ne tak lítostivě, s počínajícím vztekem, který se chápal jeho mysli i srdce. Bolelo to. Nejen jeho hlava, ale i cosi v jeho nitru, protože nikdy nepomýšlel na to, že by se jejich manželství propadlo až tak moc. Občas se stalo, že se neshodli, ale to už bylo příliš. "O čem to mluvíš?" pokračoval, nevěřícně a nechápavě. Možná i lehce odtažitě, kdy ucouvl a odvrátil zrak. "Takže to si myslíš? To je teď to, v čem žiješ? Věříš, že chodím za jinými?" dotázal se, i když to z jejích slov bylo více, než jasné. Že v době jejího zmizení nebyl úplně nejvzornější manžel? Vždyť věřil, že byl vdovcem. Myslel si, že svou ženu už nikdy nespatří, že už bude navždy sám. Vyhovovala mu samota, nevázat se na nikoho, ale ani tak nechodil za jinými každý den. Od té doby, co se Rachel vrátila, se však změnil. Stal se více veselejším, opět se bavil, nebyl už tak mrzutý jako předtím. A jeho návštěvy určitých podniků? Přestal s nimi. Bylo to rozptýlení, které nemělo co dělat s Rachel, s jejich vztahem. Ona pro něj byla ta jediná, a když se vrátila? Zapomněl. Vytěsnil ten život, stal se pro něj minulostí, něco, na co nebral zřetel. Bylo to tam, ale pokud byl pro Rachel každý den, každičkou volnou chvíli, nebylo to tak nějak jedno? Alespoň se na to snažil pomýšlet a možná už právě proto jej vytáčelo, jak s ním jednala. Jakoby nic z toho neudělal. Cožpak nestačilo, že jej tížilo svědomí za to, že ji nechal v tom lese? Probírali to celou věčnost, uzavřeli to, zase spolu začali žít, tak jak dříve. Ale nestačilo to. Hodlala mu to připomínat, možná mu hodlala vyčítat i další věci. Bezmoc. Tak moc jej to dopalovalo. Každé její slovo, které tak akorát přilévalo olej do ohně a způsobovalo čím dál větší bolest hlavy. Střízlivěl, ale alkohol si s ním dále dělal své. "Mám své povinnosti. Jak se můžeš vůbec opovážit mě z něčeho takového podezírat," vyřkl nespokojeně, oči přimhouřené. "Ale pokud o to tak stojíš, milá Rachel. Ne, nezůstal jsem celou dobu sám. I já jsem občas vyhledal společnost nějaké ženy. To je to, co jsi chtěla slyšet, že ano? Že je to tak?" chrlil jejím směrem, vzteklý, bez možnosti se zastavit a promyslet si svá slova. Ani nevěnoval pozornost tomu, co řekla na adresu pana Kingsleyho. Ignoroval ten překvapený a nechápavý výraz. Nebylo cesty zpět, už dávno. Jako ve snu viděl svou ruku, která vystřelila ve směru Rachel, jako nějaký had z džungle, který se chystal uštknout svou oběť. Sevřel pevně její zápěstí, možná ještě pevněji, než by vůbec chtěl. Stiskl a přitáhl ji k sobě, tak aby jí znemožnil ustoupit, odvrátit se od něj,i když o to jí zřejmě šlo. "Nevěděl jsem o tobě a ty jsi možná dlouho nevěděla o mě, co-" slova zůstala na jazyku, když přimhouřil oči. Jakoby viděl ve své hlavě záblesk nějakého dopisu a prstenu. Další vlna bolesti, která mu téměř znemožnila jí pohlédnout do tváře. "A co ty Rachel, nehledala jsi oporu v nějaké cizí náruči?" zeptal se chladně, zatímco její drobné zápěstí tiskl ve své dlani.

„A co omluva spraví? Změní? Jsou to jen… slova.“ Jsou tací, kteří jim dají význam, udělají z nich skutečnost, omluví se a opravdu změní to, za co se omlouvají, snaží se, aby se to již neopakovalo. A pak jsou tací, kteří omluvy opakují stále dokola, až se z nich stanou prázdné fráze, které nemají žádný význam, pouze se tváří jako důležité a těm, kteří neví, dávají naději. Remi… alespoň si to myslela, byl většinou ten první typ. Samozřejmě, všichni se omlouváme i za ty malé přestupky, které brzy zopakujeme, ale to je lidské. Jenže aby tohle Rachel vnímala, nesměla by být rozčílená. Aby si uvědomila, kolikrát ona z omluvy udělala prázdná slova, by její mysl musela být právě v tuto chvíli více sebekritická, nikoliv zaměřená pouze na kritiku vůči jejímu manželovi. „Možná, Remi… Možná ano, copak si mohu být jistá? Vy muži… Všichni jste důležití, trávíte večery v různých podnicích, společnost se tváří, že tyhle vaše prohřešky přehlíží a že mužská nevěra je v pořádku… Tak jak si mám být jistá, Remi?“ Vytáhla opět celou společnost, ale zapomněla na to, že Remi… je docela netradiční muž a že spolu měli docela netradiční vztah – hluboký a láskyplný. Nejen z povinnosti, ale také, protože chtěli. A Rachel tak nikdy předtím, před Bostonem, neměla důvod myslet na jiného, ač se o ni Kenneth pokoušel i tehdy, kdy byla nejvíce zranitelná a kdy na tom byl Remi nejhůře. Přesto tenhle argument nevytáhne – nemá na něj právo. Kdyby měla, nebyla by zasnoubená s jiným a nepokračovala by v tom falešném vztahu, ačkoliv jméno Charlotte Haylee jí dalo možnost setřást tuto novou identitu – kdyby se Dwighta chtěla nadobro zbavit, přestane psát, neboť zde… znal toto jméno vůbec někdo? A přesto v tom zatím pokračovala.
Remiho výraz se ale brzo změní. Už nevypadá jako to zmučené nešťastné štěňátko, co se u ní chce stulit a zapomenout na svět. Ne, nyní působilo více… tím, čím byl – vlkem, až má chu´t před ním ustrašeně ustoupit – stačilo se mu podívat do očí, do těch tmavě šedých očí, co si ji často měřily s takovou láskou, ale nyní naplňoval prostě jen vztek. I do jeho hlasu se vloudila nespokojenost a nakonec též kousavost, vzteklá jízlivost. V první chvíli znova překvapeně zamrká, sbíraje síly k tomu, aby se zase vzápětí osmělila. „Ano, Remi. Ano… To bylo dříve, cítila jsem je. A nyní?“ Na kabátu, který sotva mohl prát, na plášti či starých košilích, co už dlouho neoblékl – cítila je… nebo si to alespoň myslela, protože v tomto rozpoložení to stejně tak mohlo být matení smyslů. Rychle po ní chmatl, takže ona sotva měla čas, aby cukla, protože v tu chvíli jí silně stihl zápěstí a silou si ji přitáhl k sobě, ač sebou cukala. „Jeremiahu!“ okřikne ho. I tohle jeho gesto jí znova navrátilo na moment ztracenou bojovnost a dát mu co proto. Nyní? Nyní ho chce tak akorát donutit, aby cítil to, co cítila ona. Aby žárlil, aby ho to bolelo a aby pochyboval, že si nenajde někoho lepšího. „Oh prosím tě! Bylo to tolik let, copak si opravdu myslíš, že bych…“ Nedořekne. Chce mu to říci, ale ta přesná slova si v tomhle momentu nedovolí vyřknout. Místo toho se na krátko odmlčí, bojovně mu kouká do očí. „Nepamatovala jsem si tě a byla jsem sama, bez peněz, bez přátel i bez rodiny. Jak si myslíš, že jsem přežila, drahý, aniž by se ze mě stala další děvka? Samozřejmě, že zde je někdo jiný a já jsem ho milovala, když jsem z tebe měla tak akorát noční můry a jako památku prokletí. Nebuď bláhový, raději mě pusť!“ zasyčí a znova sebou cukne, aniž by jí došlo, co vše mu sdělila a jak střídala jednotlivé časy ve větách. To až po určité chvíli jí dojde, co vše mu řekla – a že valnou většinu nechtěla. Ne proto, že by se bála jeho reakce a netušila, co má dělat, ač to samozřejmě také. Ale zejména jednoduše proto, že její slova mohla bolet daleko víc, než chtěla. Tehdy z ní bojovnost zase vyprchá. Vztek. Hrdost i žárlivost, to vše dokázalo smazat uvědomění toho, co všechno mu řekla. „Remi…“ vydechne jeho jméno, i pohled v modrých očích se zcela změní. „Já… nevím, co jsem to udělala… Proč…“ Nedávalo jí to smysl. Nikdy předtím takhle nežárlila, nechtěla mu ublížit, spíš naopak. Nikdy předtím netoužila po tom tímto způsobem jejich manželství rozložit. Kdyby ano, dávno by už byla zpět v Bostonu a na Salem zdárně zapomněla.

Ta nabručenost ho opustí hned vzápětí, jen co mu dá Seraph pusu na tvář. Vždycky věděla, jak si ho odobřit – třebas tím, že prostě byla, neboť… Cain pro ni měl jednoduše ohromnou slabost, však byla také jeho holčička. Co se s ním nehádala, ba naopak se mu vždy snažila pomoci a být pro něj maximální oporou, ač si Cain uvědomoval víc než dobře, že by to mělo být přesně naopak a že on je zde ten starší. O pár stovek let dokonce. „Říkal? To bych si příště už měl dávat pozor, co o nich říkám, viď?“ Uculí se na ni, aby ji náhodou neurazil. Ale ne, o dámách jen to dobré – Cain byl sukničkář, ale ne pro nedostatek respektu k něžnému pohlaví, ale protože jednoduše nedokázal držet své tlapy od toho, co se mu líbilo. Ženy byly stvoření, pro které měl jednoduše slabost, jen ta touha po některé se ukojila daleko dříve – třebas již po jedné noci – než po druhé. Maminka jeho dcerky toho byla dokonalým příkladem, protože byl dal kdo ví co, kdyby ji mohl mít stále po boku. „Sedni si,“ pobídne ji hned vzápětí, vidí, jak pořád skáče okolo, aniž by si na chvíli odpočala, přestože si to maximálně zaslouží. Zatímco Cain je lenoch, co se nyní tak akorát cpe výbornou snídaní.
Přitaká. „Jsou tu čarodějové… Nevím kolik, nevím, co mají za schopnosti, ale pár… jich má dost podobný těm mým…“ Což mu starosti nedělalo. Pouze dost podobné. Proč? Protože on byl sám ohněm. Je jen poslouchal v dobrém rozmaru. „Upalujou různý lidi, broučku. Na to nemusíš být čaroděj, věř mi…“ Viděl toho už dost dlouho, aby věděl, že lidé se navzájem zabíjejí pro maličkosti a zbavit se souseda prostě tím, že jej osočí z čarodějnictví? Nebylo nic snazšího. Ve vyšetřovací schopnosti inkvizice příliš nevěřil. „Myslí si, že o tom ví. Popravdě… si nemyslím, že tomu opravdu rozumí. Natož, aby rozuměli nám…“ Zamračí se. Což, samozřejmě, všechny stavilo do nebezpečí. Seraphine taky, ale Cain spoléhal na své schopnosti ji z podobných trablí dostat. „Myslíš Jimmyho?“ uchechtne se, než přikývne. „Našel. Jednoho… Což stačí, hádám…“ Její poznámce se pobaveně pousměje, než pustí dřevěnou lžíci, aby ji mohl vzít za drobnou packu. „Jako bys nevěděla, že ty stačíš… Ale ne. Tady jsme zatím v bezpečí. Až nebudeme… Prostě půjdeme jinam, ale zatím… to tady vypadá dobře.“ Zatím. Cainovi nikdy nevadilo mít toulavé boty, ale na druhou stranu se Seraph snažil dát stálý domov. „Takže jsi opravdu nespala…“ podotkne, z části pobavaně, ale z části vyčítavě prostě proto, že mu nic neřekla.

Seděl v křesle, tichý a uvědomělý, neohrožený zprávami, se kterými přišel, ať už byly sebevíc kruté. Mluvil jako člověk, který se s podobnými věcmi nesetkal prvně, který už si držel určitý odstup, jenž plynul z profesionality. Pohlížel na Amélii jako na kohokoliv jiného, pohled soustředěný. Z pohledu citů byl dokonale chladným člověkem, pokřivený tím vším, čím si prožil, a co vše svými činy spáchal. Nedal se jen tak lehce zlomit, nebylo snadné jej donutit se plazit po kolenou, neboť to nenáviděl. Alespoň ze své strany. Pokud se někdo plazil kvůli němu? To už byla věc jiná. To už bylo postavení, které náleželo těm ostatním. Snad spatřil ty dotyky, konečky jejích prstů bloudící po odhalené pokožce, ale nedal to najevo. Neuhnul pohledem, nečervenal, ačkoliv nebylo divu - pubertální a mladistvé roky už měl dávno za sebou. Že Amélie byla krásná a hlavně silná žena, tomu věřil, ale stát se loutkou v cizí hře? "Nebyla jste jediná. Ani já jsem nemohl přimhouřit oči. Kdo by mohl klidně spát, když se tu dějí takové věci? Snad mám jen štěstí, že zbytky mé rodiny žijí daleko od tohoto místa," vydechl nakonec, dávaje si pozor, aby to působilo, že na svou rodinu myslí. Daleko. Vlastně ani tolik nelhal o takové věci. Žili tak daleko. Netušil, jak si žila Barbara, jak se měl malý Charlie, co dostal k posledním Vánocům. Jeho otec pro něj byl už navždy mrtvý, zanechal na nich cejch, kterého se jen tak nezbaví. Možná si, až dospěje, změní jméno. Ale ani to Augusta netrápilo, i když to byla jeho rodina, jeho krev. Odsunul je tak daleko, jak jen mohl. Tady na něj nemohl nikdo z nich. A svědomí? Mlčelo. "Ano, i s nimi jsem mluvil. Je toho na ně příliš." Směšné pánbíčkářské ovce, které ani netuší, co se tady doopravdy děje. A co ty, vážně ses tolikrát modlila za místní lidi i za toho tvého starce? A pak to přišlo. Slzy. Jedna ze snah jeho bývalé ženy obměkčit jeho srdce. Slzy, a pak také doteky, svádění. Doufala, že si s ním pohrává, ale ve skutečnosti ji měl tam, kde chtěl. Držel ji zkrátka, a když míra jeho trpělivosti přetekla, prostě jí jednu vrazil. Nenáviděl, jak to všechno snášela, jak se tvářila, že se vůbec nic nestalo. Byl k ní lhostejný, hleděl jen na své štěstí. Bylo dost zvláštní, že Barbara byla tak podobná jako jeho matka. A Amélie v sobě měla něco podobného, i když to zatím měl šanci vidět jen částečně. Ale ty slzy. "Obávám se, že ano. Jen těžko můžeme odhadnout, co dalšího tyto zlé síly udělaly. Možná, se něco takového přihodilo i vašemu muži, nemůžeme to vyloučit. Ale tím spíše musíme být ostražití," promlouval dál, ve snaze působit profesionálně. Tak jako vždy. Na to byl navyklý, to byl jeho standard. I když osoba naproti němu prolévala slzy. Přesto mu však cosi napovědělo, že by měl být milejší, že by jí měl projevit více citů, právě proto, že plakala. "Je mi to moc líto, Amélie. Kéž bych pro vás mohl udělat více," řekl, dávaje důraz na její jméno i tón, kterým jej vyslovil. Pohled černých očích, vyrovnaných a až zvláštně klidných, věnovaný jí. Pak zpozorněl a lehce se naklonil kupředu, přičemž očima letmo zalétl k obrazům a stěnám místnosti, jakoby v ten moment čekal, že je někdo sleduje. Možná jen snaha uvěřit jejím slovům nebo pokus ji znejistit. "Myslíte?" zeptal se tiše, očima klouzaje po nábytku. "Říká se, že duše zemřelých ještě nějakou dobu spočívají na zemi, zvláště pokud nemohou najít klid. Možná na vás chce dát pozor, anebo byla jeho duše tou kletbou pokřivena..." nedokončil svá slova, ponechávaje je nevyřčená ve vzduchu. Černý pohled očí vzápětí slétne zpátky k Amélii, snad aby svým slovům dodal na určité dramatičnosti. "Možná bych však mohl něco udělat, alespoň se vám pokusil nabídnout oporu a ochranu, pokud se to něco objeví znovu." Netušil, jak by ji chránil před něčím, co by ani neviděl. Možná tomu skutečně věřila, a kdyby jí dal najevo, že v něm najde oporu, třeba by ji to snáze zviklalo. Když se zeptala na jména, hlavu naklonil ke straně a povzdechl si, jakoby to pro něj bylo těžké to vůbec vyslovit. "Ta žena... Dorothy Sherwood a Rod Beaumont," vyslovil nakonec s určitým přemáháním, i když to ve skutečnosti tak těžké nebylo. "Shodlo se na tom více lidí, brzy s nimi provedeme určité procesy, zdá se však, že svou kletbu jen tak nezruší. Budeme muset doufat, že jich není více," dokončil nakonec, tisknouce ruce v pěsti. Rty stáhl do tenké linie a po jejích slovech se napřímil v křesle, pohled stočený ke správkyni. "Možná si našel někoho, kdo se dočasně postará o ten rozruch, ale oba moc dobře víme, že není tak silný. Jen potřebujete vhodného spojence, se kterým získáte své místo zpět."

"Ostražití..." V tichosti rtů nechá splynout to jedno slovo, opakujíce ho po vyslovení společníkem. Pohár v dlaních tiskne prsty křečovitě, zdánlivě slabá a bezmocná vůči svému okolí, vůči komukoliv, kdo by se odvážil narušit její soukromí. "V domě jako je tento? Čítá tolik pokojů a v každém z nich se může skrývat navěky zlem odsouzená duše mého manžela. Jen představa, že mne sleduje za nocí, kdy lehám osamocena v loži a jsem vydaná jeho zlomyslné povaze na pospas..." Tehdy se zajíkne. Tehdy se stane zmučenou ženou, která to v životě neměla lehké a vzpomínky na nešťastný osud na ni doléhají kvapem, až příliš silně, zhmotněné po jejím boku. Roztřesené vydechnutí, slzy v očích, chvění rukou, které se mermomocí pokouší potlačit, aby před inkvizitorem nepůsobila jako malé bezbranné děvčátko, jež hledá oporu v silném muži sedícím proti ní. Tmavé lokny zlehka zahalí pobledlou tvář voskovou od slz, z očí kouká faleš, kterou je třeba uhrát na roztrpčení a strach. Ještě jeden nádech a teprve poté pomalu spustí. "Všichni viděli jen to dobré na mém manželovi. Jeho hon za čarodějnicemi, od kterých toužil Salem odprostit. Jeho hrdost a důstojnost, všechny ctnosti, kterými se prezentoval na veřejnosti. Vždy za každou cenu perfektní, dokonalý... Nikdo neviděl to, co jsem byla nucena snášet za těmito zdmi. Jeho krutou stránku a terorizování..." Hra na city započala. Mladá žena se nyní vyzpovídává ze svých tajemství, která střežila i před bohem, neboť každé z nich je lží. Pravda, její manžel si kdysi dovoloval a dokazoval ji, že bez něj by nebyla nic, bral si jí za temných nocí, až otěhotněla. Teprve tehdy se odvážila poprvé sáhnout po prvních kapkách vzdoru. A jen díky Maye se nezlomila a stala se silnou ženou bažící po pomstě za všechny ty roky útrap a strachu.
Ruce spojené v klíně se třesou, celá Amélie připomíná zhroucenou panenku, ač stále zůstává ta kapka vzdoru, nezlomnosti a hrdého vystupování, po kterém sahá, aby nepůsobila jako totálně odepsané děvče, které zde nemá co pohledávat. "Nikdo neviděl, co se děje za dveřmi ložnice, když jsme osaměli. Jak často mne bil, kolikrát na mne vztáhl ruku a nutil mne se mu podřizovat v jeho odporných choutkách. A já nemohla protestovat. Byla jsem jeho žena. Nutil mne pít odporné lektvary, takové břečky, které musely být magické, abych případně neotěhotněla, protože za svého jediného potomka považoval syna z prvního manželství. Fyzicky mne týral a nebýt mé služebné, jistě by mi do těla vypálil cejch. Nikdy jsem nikomu nic neřekla, po celou tu dobu jsem držela jazyk za zuby, ale teď... Bojím se, že jeho zvrácená touha mne zlomit nevyprchala a jeho hříšná duše se usadila v tomto domě. Mám strach, že si jednou pro mne přijde a vykoná to, co si přál." Vnímá své tragické vystoupení, tu hru na city, hledaje spásu, vykoupení přes krutým manželem. Nikdo netušil, že je to ona, kdo držel otěže po celou tu dobu, od chvíle kdy se jejímu manželovi přitížilo. "Prosím, prosím pane Gattone... Pomozte mi. V žádném případě si nehodlám zahrávat s krutou magií, jsem počestná žena, ale mám takový strach..." Prsty se opět zlehka dotknou dekoltu než přejdou níže k srdci a mladá žena se odvrátí pryč.
"Má v rukách moc jako můj zesnulý manžel, lidé ho milují... Na mne zapomínají, už neví, kdo jsem. A společnost umí vést kruté řeči. Jistě jsem podle nich už teď žena, která se tak ráda zdržuje ve společnosti mužů, ale cožpak mohu zat to, že je jich rada plná? Zastávám post manžela, ale nikdo nevidí, že potřebuji oporu a někoho, komu se budu moci skrýt v náručí před tím krutým světem tam venku. A pan Shareburg již jistě přemýšlí o tom, jak mi vzít poslední zbytky důstojnosti."

Zuřil. Už nebylo cesty zpět. Hořel vztekem, a zároveň někde v koutku mysli doufal, že je to jen sen, z něhož druhý den procitne a bude rád za sluneční paprsky, lechtající ho na nose. "Nikdy jsem ti nebyl nevěrný, ne když jsme spolu žili předtím, ne teď. Nebrali jsme se spolu z povinnosti, to moc dobře víš. Žil jsem po tvém boku šťastný a spokojený, stáli jsme při sobě v dobrém, i ve zlém. A teď... teď jsou to pro tebe jen slova, teď jsem pro tebe jako ostatní muži?" Z jeho slov čišela jízlivost, nespokojenost. Odmítal sklopit zrak, přijmout její výčitky v tichosti, a pak se svalit na svou stranu postele, poražený a bez cti. To si nezasloužil. Nezachoval se správně, ale jeho činy nepocházely ze střízlivého já. Byl prokletý, jeho uvažování zastínila kletba měsíce, každý úplněk měnil jeho tělo i mysl ve zrůdu, ve zvíře bez citu, které hlídalo své území. Rachel se k němu připletla v nesprávný moment. To však nemohl tušit ani jeden. A on? Jak moc toho litoval, jak moc litoval, že nehledal odpovědi na otázky. Nenáviděl se. To bylo dostatečné stigma. Myslel si, že už to skončilo. Že to bude dobré, v pořádku. Byl raněný, ale ne natolik, aby si to nechal líbit. Rachel musela pochopit, že i on měl své hranice, a kdyby je překročila, jen těžko by se na sebe někdy mohl podívat a důvěřovat svým schopnostem. "Ano, tehdy jsem vyhledával cizí společnost. A pokud to chceš vědět, nebyla to společnost jen na šálek čaje. Tak... jsi spokojená? Tohle bylo to, co jsi chtěla vědět? Tak dobře, měl jsem své potřeby a něco jsem s tím i dělal. Tehdy, ne teď. Bral jsem si tě, protože jsem tě miloval a byl jsem tak šťastný, když jsi se vrátila. Myslíš, že bych zapíral, kdybych tu někoho měl, někoho, s kým bych plánoval nový život?" Otázal se jí, ale nemínil čekat, až mu odpoví. Nezalekl se, ani když vyslovila jeho jméno, i když mu v tu ránu tělem projel blesk. Kůže jej pálila, ale on ji nemohl pustit, ne v ten moment, v tu chvíli, kdy jeho reakce měl v držení alkohol a afekt. Lehce s ní zacloumal, než k němu začala promlouvat onu pravdu, kterou by možná raději nikdy neslyšel. Zachvěl se, oči rozšířené, jak se zřejmě snažil pochopit, co se mu ve skutečnosti snažila říci. Význam oněch slov jej donutil oči přimhouřit a rty semknout do úzké linky. Bolelo to. Víc, než by čekal. Možná ještě více, než jeho střízlivějící hlava. "Co je on zač?" zabručel nespokojeně. Věděl, kdo to je. Tušil, jak vypadá. Viděl jeho tvář ve svých myšlenkách, aniž by tušil, jaký vztah k Rachel má. "Jsi znovu vdaná? Vdala ses znovu, že ano?" Otázal se s chladnou jistotou, zatímco hleděl zblízka do její tváře. Vpíjel se do jejích očích, pátraje po odpovědích, které se mu ani za mák nelíbily. I když ani on nebyl svatý, ale... kdo v té době byl. Ovšem představa, že jeho Rachel byla s někým jiným. Dávalo to smysl, byla sama. Ale v tu chvíli to nebyl schopný přijmout. V tu chvíli totiž měl pocit, že někoho spíše zabije, i když ještě nebyl úplněk. Byl jen vzteklý, jako malý kluk, kterému někdo sebere hračku, ovšem tohle bylo vážnější. "Jsi celou dobu s někým jiným a ptáš se mě na takové věci? Co je s ním teď?" Otázky se draly z bolavé hlavy. Jedna za druhou, používal je jako munici, kterou pálil po své drahé a zranitelné manželce. "Ví, že tu jsi? Má tohle nějaký důvod?" pokračoval zmateně, rozechvěle. Bolest se zvětšovala, stejně jako jeho zvědavost. Stisk na chvíli povolil, aby jej během chvíle mohl zase zesílit, aby mu ani v tu chvíli nemohla utéci. Za tím... chlapem. Jak zle mu z toho bylo.

Byl jízlivý, vzteklý, používal slova místo ran – otázka, co bolí více. Pravda, na slova lze snázeji zapomenout, nezanechají viditelnou stopu, ale jejich stín zůstane vždy – stejně jako vzpomínka na tuto hádku, která povede kdoví kam. Stejně se jedná ale o první svého druhu v jejich společném životě a kdyby se nad tím Rachel trochu zamyslela, pak v jejím životě obecně. Neměla ve zvyku se dohadovat – nezáleželo jí na tolika věcech, aby když už hodně chtěla, nedošla svého. Neobviňovala. Až dodnes. A teď si užívala reakci, kterou její slova vyvolala. Otevřela pusu, aby odpověděla, ale Remi ji nedal příležitost a ona… ona vlastně neměla žádnou pořádnou odpověď, co by mu mohla dát. Už jen proto, že… tušila, že nikdo takový nyní není a i předtím věděla, že někdo takový byl. Možná s nimi neplánoval nový život, ale někdo takový určitě byl, Rachel je cítila – nebo si je aspoň představovala – a hledala je, když šla ulicí. Nutilo jí to přemýšlet, která z těch všech dam a slečen viděla jejího manžela nahého, která ej oslovovala důvěrně jeho jménem a která ji nahradila, když ona byla pryč. Měla z nich strach, samozřejmě, z toho, že za nimi Remi zas odejde, ale zrovna tak je nenáviděla za to, že si myslely, že jsou pro něj dost dobré a že si jej vůbec dovolily oslovit. Předtím, když se sem vrátila, věděla, že je ten vztek neopodstatněný a krom toho se na něj zlobila za něco jiného. Nyní? Nyní si vyjasnili celou událost v Bostonu, ale jí začalo vadit toto.
Zacloumal s ní. Někdy v té chvíli z něj dostala opravdový strach a všechen vzdor i nespokojenost se vytratily, když si uvědomila, jakou udělala chybu. Tím, že na něj neprávem vyjela. A hlavně tím, že se prořekla a pověděla mu něco, co nechtěla – ač sem kvůli tomu z části přišla, nyní si to toužila nechat pro sebe a vztah s Dwightem nějak nechat vyplynout. Ostatně, ani její snoubenec v Bostonu nemohl čekat věčně. Ale nyní viděla, co to vyvolalo – hněv. A nejspíš i bolest, kterou nechtěla v jeho očích nikdy vidět, ač se zapřísahala, že přesně tu mu způsobí. Pokaždé byla přesvědčená, ale pokaždé to nakonec vzdala, protože byl pořád její manžel citem i právem. „Je… lékař. Pomohl mi, myslím… myslím, že mi zachránil život.“ Nevěděla. Možná by to za něj udělala její regenerace, možná ne a ona by zemřela v lese. Rychle zavrtí hlavou, když se otáže na tu otázku, na které záleželo snad nejvíce. „Ne. Nevdala, on… požádal mě o ruku už před rokem, ale nevzala jsem si ho.“ Zatím. A popravdě, nyní to ani neplánovala. Nemyslela, že by to tak mohlo skončit, ale… nemohla tušit, co nyní Remi udělá. Vyhodí ji? Nebo hůře? „Nepamatovala jsem si tě! Nemohla jsem vědět, že… jsi tady. Že jsem vůbec měla manžela,“ snaží se obhájit, ale i jí samotné to zní pateticky. Hlavně po té scéně, co mu ztropila před chvílí. „Je v Bostonu.“ Odpovídá ochotně, rychle, ve snaze všechno napravit. Tuší ale, že to nebude jen tak snadné. „Řekla jsem mu, že jedu za rodinou. Nechal mě. Chtěla jsem… chtěla jsem vědět, jestli si tě pamatuju dobře.“ A chtěla něco jako pomstu. To mu ale říkat nemusí. Už toho i tak udělala víc než dost. Sykne, když znova zesílí stisk kolem jejího zápěstí, už se ale nesnaží vykroutit. Místo toho pomalu položí ruku na jeho tvář, pokud ji nechá a neuhne. „Remi, prosím… Já… netušila jsem, co mám dělat a… vlastně jsem neměla na výběr, dal mi domov a já netušila, kdo jsem já, natož abych si pamatovala tebe, myslela jsem… že je to v pořádku. Prosím… chtěla jsem se jen vrátit a být zase s tebou jako dřív a pak… pak to vyřešit s Dwigthem.“

Prsty sevřely pohár s vínem, pohled sklouzl k temně rudé tekutině, která mu v jednu chvíli připomněla krev. Krátce se napil a na malý moment zalitoval, že nemá skleničku whisky, kterou by do sebe obrátil zkušeně a hladově, jako už tolikrát předtím. Uklidňovalo jej alespoň vědomí, že trochu toho omamného nápoje má ve svém domě. Trochu se obával, že whiskey z jeho století se bude lišit, ale chuťově to vůbec nebylo špatné. Víno převalil na svém jazyku, uvědomuje si jeho trpkost, než pohárek opět odložil na místo. "Pokud vím dobře, ve městě se objevil exorcista. Vím, že to není úplně to samé, ale možná by mohl mít zkušenosti s prokletým domem, v němž sídlí duše, která nemůže najít klidu. Snad by vám nevadilo, kdybych se na něj zkusil poptat. Kdo jiný, než církevní představitel, by pro takovou práci byl vhodnější," navrhl Amélii a kdesi uvnitř sebe se tomu škodolibě zasmál. Co bych pro tebe neudělal, udělá ti dobře, když ti do domu naženu několik pánbíčkářů, aby odsud vyháněli nějaký výplod tvé fantazie? Opět zatoužil po pořádném loku ze sklenky whisky, aniž by si všímal pohárku vína, na nějž už neměl tolik chuť jako ještě před chvílí. Prsty si propletl a ruce nechal sklouznout ke svým nohám, přičemž dál upřeně hleděl na Amélii, zatímco naslouchal jejím strastím a obavám. Nevěřil, že by tu strašilo, i když v Salemu viděl tolik věcí, o nichž si ve své době nikdy nepomyslil, že by byly pravdivé. Až když se Amélie rozmluvila o terorizování ze strany nebohého manžela, to jej přimělo naslouchat ještě pozorněji. Ve tváři se mu mihlo cosi, co by snad mohlo být i lítostí. Pečlivě natrénovaná grimasa, neboť lítost byla v jeho ohledu slabost. Litovat? Čeho sakra. Ovšem v tu chvíli si nemohl dovolit být kritický a přecházet do svého arogantního postoje, který mu byl blízkými vyčítán kdysi dávno. Teď musel zaujmout pozici silného, ale stále dosti empatického člověka. Ať už to hrála, či myslela vážně. Tím si nemohl být jist, ale nevěřil, že by byla slabá. Kdyby byla, nejspíše už by dávno nebyla v radě, jistě by se už dávno stáhla do ústraní. "Amélie," vyslovil její jméno měkce. "Jak strašné věci mi tu vyprávíte. Kéž by to vůbec nebyla pravda, ale..." odmlčel se, přemýšleje nad svými dalšími kroky. Pomalu vstal z křesla, načež zamířil blíž k sedačce. Neusedl však vedle Amélie, snad aby jí zanechal dostatek prostoru. Sám se přikrčil vedle sedačky, blíže k Amélii, ale ani v ten moment se k ní nepřiblížil natolik, aby narušoval její osobní prostor. "Mrzí mě, jakými věcmi jste si musela projít. A já vám tu vykládám o zcela jiných lidech. Je něco, co bych pro vás mohl udělat? Snad je něco, čím byl mohl zmírnit vaše trápení a obavy," vyslovil, dávaje důraz s určitou pečlivostí na každé své slovo. Pohled tmavých očích upřený k Amélii, aniž by jedinkrát uhnul, v pozici, v níž jí snad i mohl dát najevo, že je nad ním, a že pro ni udělá cokoliv, ve snaze ji dostat na svou stranu, donutit ji si myslet, že je mnohem a mnohem víc, než on sám. Ruce zabloudily k jednomu z opěradel, aby se mohl zapřít a udržet ve stejné pozici. "Věřím vám, Amélie. Tohle není nic pro vás, musela jste se však podřídit a to vám nikdo nemůže vyčítat. Není to vaše vina, to si zapamatujte. Možná teď ale nadejdou lepší časy. Stačí se jen spojit, věřím, že ten holobrádek poté bude ten nejmenší problém. Věřte mi." Věřil svým slovům. Možná proto nebyl takový problém je vyslovovat s takovou sebedůvěrou, s určitým zápalem, který se mu odrážel v očích, probouzejíc toho mladého chlapce plného ideálů, který byl možná stále někde za nimi. Rty se mu zkroutily do menšího úsměvu. Nechtěl působit příliš odtažitě, ale ani ne příliš vysmátě. Potřeboval jen její důvěru. Cítil, že oni dva by možná něco zmohli. Společně.

Svíral ji pevně, než konečně začala mluvit. Pravdu, kterou si po několik měsíců nechávala pro sebe, s klidným svědomím, kdy se k němu tiskla, líbala ho a usínala s ním. Za nic na světě mu nic neřekla, ani nenaznačila. I když dávalo to smysl. Neměl by jí to vyčítat, protože i on žil svým způsobem dál, hledal si společnost a lehával s jinými. Ale to byla pryč. Nevěřil, že by se vrátila a bolest z její ztráty jej také nikdy nepřestala trápit. Udělala z něj zrůdu, člověka bez špetky svědomí. A to bylo to, co bolelo nejvíc. Bylo to, jako by mu vrazila kudlu do zad. Litoval všeho, co udělal. Mohli to spolu vyřešit. Proč mu to vmetla do tváře zrovna takovým způsobem? Nedařilo se mu vychladnout. Nemohl, neboť stále viděl tvář toho muže. Představoval si, jak se sápe po jeho Rachel, jak s ní dělal věci, které mohl jen její jediný manžel. Pozvedl zrak, pohlížel kamsi za Rachel, ztracený ve svém světě bolesti a zuřivosti. "V Bostonu, lékař," zopakoval po ní zamyšleně, než pohledem sklouzl k ní. "Nevrátíš se za ním." Chladná slova, bez naznačeného otazníku. Nebyla to otázka, neznělo to jako otázka. Byl to rozkaz, plynoucí z prazvláštní kletby, i z citu, který šel s onou kletbou ruku v ruce. Alkohol byl posledním faktorem, který drásal jeho mysl a měnil jinak vcelku hodného muže ve vzteklé majetnické zvíře. Sevření jejího zápěstí povolilo, přesto jí ale nepouštěl ze svých spárů. Jedna ruka si našla místečko na jejím boku, přitiskl ji na své tělo, zrak stočený k její tváři. "Patříš sem, do Salemu, ke mně. Nevrátíš se do Bostonu," pokračoval, hlas už neměl natolik silný, chraptil. Zachvěl se, když se dotkla jeho tváře, oči se zlehka rozšířily a v nich problesklo cosi jako uvědomění, střízlivost. Než se to zase vytratilo. Snad jak bojoval s onou kletbou a vším, co na něj působilo. Ale v ten večer a v ten moment nebyl dostatečně silný. Byl slabý, nemohl se bránit. Byl jen obětí rafinovaného kouzla, lásky a chtíče. Kdyby měl jen trošku šanci, dal by jí za pravdu. Ona ani on neměli na výběr. Stalo se to. Byl to osud. "Dokážu ti, že patříš sem, a že jsem pro tebe lepší." Zachraptěl k její tváři, než se sehnul a bez otázek si přivlastnil její rty, jako dobyvatel pevnost. Touha byla patrná v každém jeho pohybu, gestu a polibek byl jako exploze. Druhou rukou jí vjel do vlasů a prohrábl je. S lehkostí ji přitlačil ke stěně, jakoby měla váhu pírka. Ze rtů sklouzly jeho polibky k bradě, až ke krku, než svými polibky našel cestu nahoru, k jejímu uchu. "Umí tohle tvůj lékař?" zašeptal,  skoro oněmělý chtíčem. Toužil po ní velice často, ale snad nikdy by si nepředstavoval, že by po ní vystartoval takhle. Po takové situaci, po hádce. Po tom, co mu přiznala jiného muže, s nímž několik let žila. V tuhle dobu už mohla být dávno vdaná, mohla mít děti. Ale vrátila se za ním. Našla k němu cestu, jakoby zaslechla jeho volání, dvě duše, které se nalezly v temnotě. Nosil ji na rukách, miloval ji, potřeboval ji. A věděl, že ona potřebuje jeho, protože kdyby tomu tak nebylo, jistě by už dávno nebyla na místě. Nejspíše by už dávno byla v Bostonu, u toho doktůrka, který mu jistě nesahal ani po kotníky. Neměl jeho kvality a on jí musel přesvědčit. Krev proudila jeho tělem a on cítil, že je vzrušený. Zvíře, které čeká na svou kořist. Konečky prstů přejížděl po jejím těle, i přes látku rozeznával její tělo, tu hebkou pokožku, kterou látka skrývala. Z vlasů spustil jednu ruku a přejel po jejích zádech, po páteři, než zachytil linii jejího pozadí. Neslušné? Byl jejím manželem, patřila mu a to nemohl změnit nějaký doktůrek z Bostonu. Vzali se před Bohem a to jen tak rozdělit nešlo.

Jen stála a pokorně čekala na jeho reakci. Co také mohla dělat více? Za tohle všechno mohla svým způsobem ona sama, ač netušila, jak by se z celé této patálie dostala jinak či jindy. Buďto by na svého snoubence musela zcela zapomenout, tvářit se, že nikdy v její minulosti nikdo takový neexistoval, nebo by to Remimu dříve či později řekla, aby se s celou situací mohli popasovat spolu. Obecně platí, že dříve je lepší než později, ale v tomhle případě to Rachel neustále odkládala – až do poslední chvíle, zdá se, do poslední hádky, kdy si byla ještě schopna uhájit své tajemství, o které právě přišla. Prakticky o celé, ty drobnosti – například proč sem skutečně přišla – měla v plánu vypustit úplně, neb nebyly relevantní a mnohé se změnilo. A tuhle hádku? Tu také vyprovokovala ona. Remi měl každým coulem se zlobit. Alespoň tak působil, divoké oči upřené jinam, jen ne na ni a Rachel se již začala obávat, že se na ni už nikdy nepodívá. Že ji pošle ven na ulici a poručí ji, aby se již nikdy nevracela. Stála tedy, vyklepaná, vystrašená až do morku kostí a očekávala jeho rozsudek. Která však nakonec značila jediná – smí zůstat. Vlastně musí zůstat. V jaké atmosféře? To se nejspíš uvidí. „Nechtěla jsem se za ním vrátit,“ řekne upřímně. Opravdu nechtěla, těch několik měsíců po jeho boku jí Dwighta takřka vyhnalo z hlavy a ona po svém snoubenci toužila pramálo – nyní, když měla po boku Remiho, byla jednoduše úplná. Remi k ní patřil, od chvíle, kdy jej poznala, nejspíše až do té doby, než oba nebudou. Tvořil její polovinu, kterou nemohla oddělit, aniž by zničila sama sebe a to, co z ní dělalo Rachel. I v té době, kdy si totiž nepamatovala sama sebe, natož jeho, stále cítila, že je něco špatně. A jeho příchodem do jejího života se ten rozbitý kousek skládačky zase opravil. Nemohla o něj znova přijít. Nedokázala by to, tím si byla jistá. Možná by jej nenáviděla, ale stále by jí více chyběl a stále by po něm tesknila, ač by třebas říkala něco jiného.
Uvolnil stisk, ale nepustil ji – ba co více, naopak si ji k sobě přivinul a přitiskl ji k sobě. Nebránila se. Neměla důvod od něj utíkat – již ne vzhledem k tomu, že byli stejnou bytostí a že tu svou největší chybu Remi již udělal. Na jednu stranu je to snad i dobře – čekali na sebe tolik let, ale nezestárli ani o den. „Dobře,“ přitaká tlumeně a poslušně na jeho slova, modré oči zbožně upřené k jeho tváři. Předešlý hněv i nesouhlas jsou ty tam, zbyla tak akorát úcta a pokora vůči tomu, koho milovala a u koho se ještě před pár minutami bála, že jej navždy ztratí. Dwighta měla ráda, jistě, ale sotva by jí mohl nahradit jejího Remiho. Neodtáhl se, když k jeho tváři vztáhla ruku, a ona ji zas neodtahovala, místo toho je dál rytmicky a jemně palcem hladila po pokožce.
Na další slova již odpovědět nestihne. Místo toho ji Remi políbí na rty – daleko více divoce, živočišně a vášnivě než kdykoliv předtím, ač tohle byly věci, které v jejich vztahu nikdy nechyběly. Sotva se v tom polibku nacházela něha, ale jí to pramálo vadilo, ač ji v to v té úplně první chvíli vykolejilo. Místo toho se polibkem nechala pohltit, jen matně vnímajíc jeho ruku ve vlasech nebo tlak zdi proti jejím zádům. Přitiskla se k němu, natáhla se, ruku z jeho tváře položila na Remiho spánek a i ta druhá si našla cestu k jeho krku. Brzy se svým laskáním sklouzne na její krk a pak i k oušku, byla tak trochu jako ve snu, omámená jeho jednáním. Nikdy předtím na ni nepůsobil tímto dojmem, nikdy předtím se nenechal pohltit šelmou, co se v něm skrývala, ale jí se líbilo. Protože ne, Dwight tohle opravdu neuměl – na rozdíl od Remiho, který i dokázal vzrušit pouhým polibkem a donutil ji po něm toužit. „Remi…“ vyrazí ze sebe tlumeně jeho jméno, co mu nejspíše bude odpovědí, že nikoho jiného teď v hlavě nemá, a co je též jistou pobídkou k tomu, aby pokračoval, zatímco mu štíhlými prsty vjede do tmavých jemných vlasů. Ale aby se tyto doteky zase brzy přesunuly na krk, tentokrát zepředu, s jasným cílem, kdy mu povolí pečlivě upravenou vázanku u krku a následně se mohla začít jindy šikovnými, nyní ale příliš rozechvělými prsty potýkat s košilí. Na celém těle jí vyskočí husí kůže, když vnímá jeho dotek na páteři, lehký a přesto elektrizující, co nakonec skončí na pozadí. Nevhodné? Ano, možná. Rachel to ale tak akorát donutí přitáhnout si ho k dalšímu polibku, jako by si uvědomila, co vše mohla – a kdykoliv může – ztratit.

Jak svírá skleničku v ruce zadívá se do ní a zakrouží tekutinou uvnitř. Ví, že by to neměl přehánět, ale nemůže si pomoct, alkohol mu začíná stoupat do hlavy a on to ví. Nemá na pití vůbec výdrž, snad je to tím, že nemá trénink, ale prostě po pár doušcích už to cítí a začíná mluvit víc, než by měl. Naštěstí se i v opilosti dokáže kontrolovat, aby nedělal nepřístojnosti. Momentálně je ve stavu kdy mu to víc mluví, ale nic víc...naštěstí. „Démony přitahují místa, kde se stalo neštěstí. Zatím nevíme, jestli tyto katastrofy způsobují oni, nebo pouze těží z ponuré atmosféry, která na těch místech leží. Ale to už nezjistíme. Důležité je, že temnota je všude, stejně jako náš pán.“ Svůj proslov zakončí optimistickým úsměvem tak typickým pro kněze. Da si doušek medoviny a když slyší slova o Brigitte pouze přikyvuje. „Ano, každý máme na zemi svůj dokonalý protějšek. Je obtížné ho nalézt a ještě obtížnější udržet pokud si ho nevážíme. Je důležité svému protějšku vždy a ve všem důvěřovat. Drobné hašteření je naprosto normální, ale důležitá je upřímnost. Pokud jste ke své partnerce upřímný tak se vám odvděčí ona, i náš pán.“ Ukončí svůj proslov úsměvem, ale pak se hlasitě rozesměje. „Já se omlouvám, kážu Vám tu o manželství a vztazích, a přitom jsem ženu viděl maximálně tak v kostele a těm je ještě většinou přes sedmdesát. Ještě jednou se omlouvám, o ženách vím opravdu jen teorii.“ Pobaveně zavrtí hlavou a upije z medoviny. Když se zeptá na Salem, jen se usměje a pokrčí rameny. „To víte, sotva jsem vyšel ze semináře, tak jsem chtěl měnit svět. No a Salem je místo, kde jsou všechny ty věci, proti kterým bojuji skutečnější než jinde. Většinou je čarodějnice jen bláznivá ženská, ale tady? Tady jsou tyhle věci skutečnější než jinde.“ Rozhlédne se po hospodě jako by jeho opilecká mysl čekala, že z krbu vyskočí rarach a začne okolo sebe házet plameny. V hlavě, ale zabloudí ke vzpomínkám na otce a na to, jak vlastně ke svojí kariéře došel. Čím jiným by se mohl stát jeho syn než knězem. Jeho otec byl rozkošnou osobou, která si nešla pro ránu daleko. A po smrti Joshovi matky se stala jeho nenávist k nadpřirozeným silám téměř posedností. Žít pod jednou střechou s inkvizitorem nebyl skutečně žádný med…med…medovina. Joshua pozvedne skleničky k ústům a jedním lokem ji vyprázdní.

Nebránila se mu a její polibky dávaly najevo, že se jí líbí, co dělá. Že dělá nejspíše mnohem více, než ten chlápek z Bostonu, který si určitou chvíli myslel, že by mu mohla patřit žena jako Rachel. Srdce mu divoce bušilo v hrudi, hnalo krev do celého těla a hlavně do slabin. Cítil, jak mu vzrušení prostupuje celým tělem, jak si jej získává, budí jeho touhy. Každý dotek Rachel vnímal jako zásah elektrickým proudem. Bolelo to, ale zároveň jej to těšilo, dráždilo to jeho smysly v tom nejpříjemnějším smyslu. Svými doteky si podmaňuje další a další části jejího těla, a i když ji už dobře znal, i tak tu byly ty příjemné pocity, neboť se mu nikdy nepřestala líbit a v jeho mysli stále budila hříšné myšlenky jen když poodhalila kousíček své kůže. Vyslovení jeho jména, ten tón, ta chtíč skrytá v každé hlásce, když jej nazvala tou přezdívkou, kterou mu říkala vždycky, když se na něj nezlobila, a když mezi nimi nebyly žádné temné mraky - bylo to jméno, kterým jej nazývala, i když se k sobě tiskli v temnotě jejich ložnice - jej nabudilo. Povzbudil jej v tom, co dělal, ukázalo mu to, že činí dobře a ještě mnohem líp. Znovu nalezl její rty, zatímco se rukama začal dobývat do jejích šatů. Prsty zachytí lem lehkého županu, který jí jemnými pohyby stáhne z ramen, pohrávaje si mezitím s jejími rty. S neutuchající vášní z ní stáhne župan a bez špetky zájmu jej nechá klesnout až kamsi k zemi, zatímco rukama zabloudí k poslední záludné části jejího ošacení - tentokrát noční košile. Na malý moment se od ní odtáhl, pohled upřený do jejích očí, než z jejího těla začal stahovat tenkou látku noční košile. Srdce mu v hrudi divoce bilo, hořel pro ten pohled na její holé tělo, na hebkou pokožku, po níž tak rád bloudil prsty. "Rachel." Vydechl její jméno s chtíčem. Miloval ji a na ten cit nezapomínal. V onu chvíli však vítězila hlavně touha podmanit si její tělo a splynout s ní. Aniž by to vnímal, síla v jeho pažích zapůsobila možná ještě silněji, než chtěl, ovládaný touhami a zvířetem v sobě. Látka náhle zapraskala, až se roztrhla. Uvědomil si to až příliš pozdě, kdy alespoň lehce vystřízlivěl natolik, aby si uvědomil, že Rachel nejspíše zničil jednu z oblíbených košilek. "Promiň. Nechám ti ušít novou," utrousil náhle omámeně, jak se už nemohl bránit vzrušení. Tlak ve svých slabinách byl až příliš silný na to, aby jej mohl jen tak ignorovat. Zbavil ji posledních kousků šatů, načež se vrhl na její holou pokožku. Laskal ji svými dotyky, líbal, než se natáhl po své košili, aby s ní Rachel pomohl. Jen na malý moment ztratí kontakt s jejím tělem - když uchopil do rukou lemy košile, aby si ji mohl přetáhnout přes hlavu a zahodit někam, kde by mu nepřekážela. Chlad místnosti, patrný ve starších staveních, ignoroval. V tu chvíli mu bylo takové horko, jakoby měl každou chvíli vzplanout. Nejprve vztek, pak vzrušení. S kalhotami se příliš dlouho nemazlil, ačkoliv ruce chvíli musely zápasit s vázáním, které to však brzy vzdalo a on se tak mohl vymanit, odkopávaje je kamsi stranou. Pak ji zachytil za pas a vyzvedl ze země, načež se poslepu rozešel ke stolu, na němž často stála nádoba s vínem. S polibky ji na stůl vysadil, svíraje ve svých rukou její boky. Ruce pak nechal sklouznout k jejím nohám, načež sevřel její stehna, aby se mohl dostat až těsně k ní, nezanechávaje mezi nimi ani kousek prostoru. Boky zatlačil proti ní, možná více hrubším způsobem, než by chtěl, kdyby nebyl natolik omámen. Z úst mu uniklo tiché vzdychnutí, než na ni nalehl, tlačíc ji i její ruce proti stolu, než rty přitiskl k pokožce na jejím krku. Přirážel proti ní, rychle a hladově přitom líbal její krk a hruď. Z toho okamžiku jej nevytrhl ani zvuk tříštícího se skla, jak nádoba s vínem spadla na zem. Ani to jej nepřinutilo přestat, naopak.

Ani on nemůže dvakrát vzdorovat vlivu alkoholu, ačkoliv jej snášel o něco lépe. I když i on v posledních letech pozoroval to, že už nebyl zrovna nejmladší; alespoň co se týkalo alkoholu. Kdovíjakou výdrž neměl, ale dokázal poměrně dlouho vzdorovat otupělému pocitu a nutkání mluvit více, než jindy. Neměl však žádného temného tajemství, které by alkohol mohl prozradit nebo o nich alespoň netušil. Očarovaná mysl však občas byla lepší, než krutá realita. Jak jinak by se mohl dívat do očí nevinné Brigitte, která věřila, že i on je bez viny, a pokud s někým ležel na jednom loži, tak jedině z lásky. Informace o démonech však hltal dál, připraven se o nich naučit něco víc, protože co by kdyby. Člověku se hodilo, pokud byl připravený, a pokud v Salemu řádily čarodějnice, kdo ví, kam dál to mohlo vést. Thea. Vzpomínka na její pohled a na ty noci, které s ní trávil. Ve svém snu. Vzrušovalo jej to, ale zároveň se za takové myšlenky i sny styděl a v kostele hledal odpovědi i rozhřešení. "Ano, to vcelku dává smysl. Myslíte si, že by je mohlo přitáhnout i místo, kde se nic zlého nestalo? Třeba, že by měli určitý zájem jen... možná zabít někoho a využít jeho jména. Moci?" Tázal se, zamyšlený, a kdyby nebylo alkoholu, možná by byl i viditelně bledý. V mysli se mu motalo tolik scénářů, tolik zmatených myšlenek, mezi nimiž probleskovaly i obrazy, které občas vídal ve snech. Nepřál si je vidět a věděl, že brzy zase poklekne a pomodlí se, aby očistil své myšlenky od hříchu. Bůh určitě věděl, že nic podobného nechtěl vidět, byl poslušnou ovečkou v tom velkém stádu. Přesto se neubránil tomu, aby se nenatáhl po skleničce, kterou si přitiskl ke rtům. Bez ostychu do sebe vylil zbyteček svůdné, medové kapaliny, které jemně pálila na jazyku. Neušklíbl se, přijal ji spokojeně a s chutí, chutnalo mu to a každý další lok uvolňoval ty nepříjemné pocity. Cítil se lépe. Nejenom alkoholem, ale i hovorem s tím mužem, který se jevil velice chytře a vzdělaně. "Ano, zlo je všude. Ale dobro by bez něj nemohlo být a náš pán nás musí vystavit různým zkouškám, aby nás mohl odměnit," odsouhlasil slova Joshe s menším úsměvem na rtech. "Za co se omlouváte? Máte pravdu, ne vždy se lidé shodnou, ale o tom je manželství - najdou společně nějakou cestu, určitý kompromis. A věřte mi, já skutečně nejsem člověk, který by si to bral nějak špatně. Naopak jsem velice rád, že jsem si tu s vámi mohl promluvit," vyslovil jeho směrem, přičemž se úsměv na jeho rtech o něco rozzářil. Mluvil k němu pravdu. Joshua působil skutečně dobrým a přátelským dojmem, Alfred to nepovažoval za ztrátu času a byl rád, že tu na něj natrefil. S dalším lokem z pohárku začal přikyvovat na jeho slova. "Který mladý muž nechtěl změnit svět, že ano? I já jsem smýšlel podobně. Vychoval jsem oba dva své sourozence, když otec zemřel, a pak jsem odešel do války, protože jsem si myslel, že to je to, co se po mě bude chtít. Ale viděl jsem tolik věcí, tolik nepěkných věcí. K Bohu jsem si našel cestu velice snadno, pomohl mi po těch výjevech nalézt spánek. Kde bych byl jinak? Možná někde v lazaretu, zraněný, pronásledován bezesnými nocemi. Možná mrtvý. Ale teď... cítím, že ty špatné dny jsou za mnou. A svět? Budu rád, když alespoň trochu změním situaci v Salemu," přiznal s tím dobráckým úsměvem na rtech, který pro něj byl tak typický, asi jako jistota, že každý den vyjde slunce, a pak se zase ztratí za obzorem. Už tolikrát měl na svou povahu doplatit, ale jeho dobrota snad vážně byla posvěcena i něčím vyšším. "Ach ano, děsím se. Zcela normální ženy, mnohé z nich jsem vídal každou neděli v kostele, a pak... člověka vyděsí, že mohou vstoupit na posvátnou půdu. Ale činíme tak v nejlepším zájmu," zakonči svá slova a na nepatrný moment pozvedl pohled k hostinskému, než se zase zahleděl na svého společníka. "Dáte si ještě něco? Snad bych vás mohl pozvat, když jsme se tu dnes tak sešli. A když jste mi objasnil odpovědi na mé otázky."

Z ramen jí prvně spadne lehký šifonový přehoz, který netrpělivě setřese s rukou, aby mohl v tichosti spadnout na zem a čekat, než ho znova někdo zvedne, neboť Rachel se o něj přestala starat. Jak by také mohla, když u sebe měla svého manžela, který jí dával dostatečně najevo, že o ni rozhodně neztratil zájem. Možná jeho divokost a touha nebyly zrovna definicí typického opečovávání a něhy, ale upřímně, koho to nyní zajímalo? Rachel potřebovala ujistit – že je pro něj jen ona, že po ní nepřestal toužit a že nehledá náruč jiné ženy, protože mu Rachel odmítá splnit ty základní manželské povinnosti. Ba co víc, potřebovala ujistit, že ji stále miluje. A přestože je tohle poněkud hrubý a nekontrolovaný důkaz, byl ten největší, jaký jí mohl poskytnout – drze, ale zcela po právu si ji jednoduše nárokovat, snažil se jí ukázat, kde je její místo a že žádného lepšího nemá šanci sehnat. Rachel, oproti tomu, jednoduše chtěla, aby Remi věděl, že on… ví. Charlotte již nebyla, zbyla jen Rachel a její oddanost patřila jen a jen jejímu manželovi, kterého z hloubi srdce milovala a obětovala by pro něj svět, kdyby bylo třeba. S trochou štěstí nebude, neb to by znamenalo apokalypsu.
Omámeně otevře oči, když na malý moment odtáhne své rty od těch jejích, modrá byla zakalená vášní a touhou po něm samotném. Sotva mohla popadnout dech a měla pocit, že jí každou chvíli srdce vyskočí ven. Její jméno, podané zvláštním tónem hluboce podbarveným touhou, co ji ještě více vzrušovala. Byla jeho, každý kousek její duše, každá částečka jí samotné mu navěky patřila a ji ta představa ani neděsila. Všechno bylo v pořádku a co více, všechno bylo správně – protože takhle přesně to mělo být. Možná jej mohla někdy nenávidět, možná pro něj jednu dobu chtěla to nejhorší a možná, že chtěla, aby prožil stejnou bolest jako ona, ale copak je nakonec osud vždy nesvedl do této situace? Nemohla mu ublížit, aniž by se vzápětí neomlouvala a nechtěla to napravit. Nemohla odejít, aniž by se již pořád neohlížela a každý coulem se chtěla vrátit zpět do jeho náruče. Prudce se natáhne k jeho rtům, uvolňujíc ruce, aby í z těla mohl stáhnout tu otravnou látku. Co však nečekala, bylo, že její noční košili rovnou roztrhne. I jeho to patrně překvapilo vzhledem k omluvě, které se Rachel jen tlumeně a krátce zasměje. „Nevadí,“ odpoví mu krátce s ujištěním, že jí je to momentálně zcela jedno a že se košile mileráda zbavila, neboť ji od něj držela. Normálně bylo jejich milování… nu, jiné. Mnohdy škádlivé a hravé, nic z toho ale právě teď nehledali. Už jen protože jasně cítila jeho vzrušení a z jeho gest sálala nedočkavost stejně jako z jejích. I proto ocení, když si nakonec přetáhne košili přes hlavu a ona mu nakonec může nedočkavě pomoci i s kalhoty, které se brzy přidaly k všeobecné snůšce oblečení na podlaze. A ani jednomu na tom nezáleželo – stejně jako Rachle absolutně vůbec nepřemýšlela, jestli ještě nějaká služebná nezůstala v domě. Nebo je třebas není rovnou vidět v matném světle přes okenní tabulku. Potřebovala ho. A na myšlenky nebylo místo, vystrnadilo je živočišné chování a prosté lidské potřeby.
Chytne ji za pas a vyzvedne, s čímž mu ochotně pomůže jednoduše tak, že nohy obtočí kolem jeho boků a ruce zas kolem krku, rty jej zas polaská po hraně čelisti, aniž by se mohla nabažit jeho chutě nebo snad specifické vůně, která jí byla drahá zcela stejně po všech těch letech a do které se měla chuť každou noc zavrtat – když neusínala vedle něj, nemohla si odpustit, aby si nevzala jednu z jeho košil. Položí se na stůl, nevnímajíc karafu ani cokoliv jiného, nohy možná nakrátko povolí sevření, ale rozhodně se mu neuzavírají, než je znova zasukuje kolem jeho boků. Nebyl něžný, vskutku ne, ale stejně to byly steny rozkoše, co z ní dokázal vyloudit, stejně skončila v páteři rozkošnicky prohnutá, jak jen jí to dovolí tlak jeho těla, v touze dostat se co nejblíže jeho chtivým rtům, co jí přinášely rozkoš, stejně mu pánví vycházela vstříc ve stejně divokém tempu. Karafu, kterou shodili, nevnímá, rána z pádu se ztratila, její pozornost je upřená na její malý středobod ve vesmíru, oči zavřené, že vnímá fyzické podměty, jeho vůni i rychlé oddechování. Prsty má propletené s těmi jeho a v sevření přikované k desce stolu, že jí nezbývá mu je pouze svírat, že jí silou zbělely prsty. S hlasitým zasténáním a tělem ještě více napjatým, co se k němu přitiskne a nohama si ho k sobě o to více přitáhne, ji nakonec donutí vyvrcholit s pocitem, že ho snad už nikdy nechce pustit. „Probůh… Remi…“ vydechne mezi hlubokými nádechy, jen aby se vzápětí natáhla a ulovila si jeho rty pro polibek.