Město Salem

Nespustila z něj ani jedno ze svých očí. Odmítl jí. Odmítl její tělo a tím ji odmítl celkově. Byla naštvaná a ten vztek se v ní hromadil. "Ještě, že víte kde jsou dveře" neodpustila si svou velice uštěpačnou poznámku a koukala jenom, jak postava mizí ve dveřích. Přizvedla si šaty a obrátila se směrem ke schodišti. Teď opravdu byla bez nálady. Nevydělala si peníze a ani si neužila. Ten muž ji jednou za to zaplatí a ani nebude vědět jak. Bude si nejspíš muset dát horkou lázeň a nějaký alkohol na uklidnění. "Děvčata!" zařvala přes celý nevěstinec, protože už některé z dívek skončily, tak by ji mohly přichystat lázeň a skleničku alkoholu. Nejradši měla červené víno, které k ní naprosto sedělo. Děvčata ji samozřejmě poslechla a ihned k ní přišly. Měla je tu dobře naučené. "Připravte mi lázeň a doneste mi skleničku vína.." holky neotálely a samozřejmě ji poslechly. Ona mezitím šla nahoru sundat si své šaty a šperky. Opravdu toho měla dneska akorát dost. Takhle ji odmítnout? Tohle se ji ještě vážně nestalo. Ten muž musel být slepý snad. Patřila k velmi přitažlivým ženám a nestyděla se za to. Ani polovina z jejich dívek neměla takový půvab, jako ona. Teď se jenom chtěla naložit do lázní a poklidně pít vínečko. Jakmile byly děvčata hotová, tak se naložila do vody a začala relaxovat. V pravé ruce držela skleničku s červeným vínem a vždycky trošičku usrkla "Tohle mi chybělo.." řekla spokojeně. Lázeň ji samozřejmě vždycky spraví zkaženou náladu. Smyla ze sebe všechen hněv a těšila se na další zákazníky, kteří určitě nebudou, jako tenhle pobuda Aragorn. Prudce ji urazil svým nezájmem a odmítáním. Určitě se ještě najde mužský, který její krásu ocení a především ocení její schopnosti v posteli. Tenhle byl jen hodně špatná výjimka. Nic víc nic míň. Určitě ani neměl peníze, tak toho přestala pěkně rychle litovat. Muž bez peněz pro ní nebyl příliš vhodný a peníze bude milovat vždycky. Peníze tu vždycky totiž budou, zatímco muži ti všichni postupně umřou, ale peníze? Ty zůstanou.

Zatím se tak tak potácel směrem ke svému domovu. Litoval Malinché, která se ho momentálně snažila alespoň trochu přidržovat. Věděl, že nepatří zrovna mezi příliš lehké mladíky. Taky nebyl jenom kost a kůže. "Jsem slušný člověk a slušný člověk děkuje" nepatrně se na ní uchechtl. Ona taky v jednom kuse děkovala. Vlastně si byli v tomto případě docela kvit. Hodně obchodoval s vínem a tak se stalo, že musel i své zboží vynášet nebo donášet na loď. Tak měl ruce poněkud mohutné. Nemohl se dočkat své postele a až do ní zalehne. No svou postel by měl spíš půjčit Malinché, protože byla jeho hostem. Pomalu se přibližovali k jeho malému a skromnému domu. No nebyl zrovna na úklid, tak se bude nejspíš ještě omlouvat za svůj nepořádek. Vytáhl z kapes klíč a podíval se na svou novou přítelkyni "Nelekni se. Není tam moc uklizeno" lehce se ukřenil. Snažil se trochu odlehčit situaci. No nejspíš to nepomůže, protože se bude cítit trošku divně. Klíč zajel do klíčové dírky a on chytil kliku. Konečně doma. Ve svém úžasném chaosu, který byl vlastně jenom obrovský nepořádek. "Vítej v mém království Malinché" zasmál se a posadil se na židli, aby ho nemusela furt přidržovat. On věděl, že to bylo pro Malinché dost namáhavé a nechtěl, aby se Malinché s ním příliš dlouho namáhala. "Vím není to úplně ideální. Nejspíš tu chybí ta ženská ruka, ale doufám, že se tu i přes tenhle chaos budeš cítit dobře" oddechl si. Konečně už ho svaly moc nebolely a on se mohl trošku uvolnit. Na stole v jeho mini kuchyni ležel ještě kousek staršího chleba. Naneštěstí nebyl plesnivý. Občas mu sousedka něco dobrého navaří, protože on neměl o vaření ani ponětí. Na stole mu taky nechala nějaký hrnec asi s polívkou. Sice už nebyla příliš teplá, ale mu to bohatě stačilo. "Sousedka se starala. Uvařila mi polévku, ale už je krapet vlažná" řekl když zkoumal hrnec ve kterém polévka byla. Byl krásně zdobený, ale byli na něm křesťanské kresby. Těm on se vyhýbal. Vstal, aby přichystal trošku stůl k jezení a vytáhl příbory s talíři. Položil je na stolek a naběračkou nabral polévku, kterou vlil do každého z talířku. "Nech si chutnat. Je to vývar ten mám nejradši" pousmál se a usedl k stolu. Už měl opravdu hlad.

Dlhú pušku si prehodil cez plece a lemy kabáta si pritiahol bližšie k sebe, no bolo mu to na nič. Stačil len závan vetra a už sa mu chlpy stavali z tej zimy. A k tomu všetkému ešte svietil do blateného večera tou blbou červenou! Z duše ju nenávidel pre to, aká bola krikľavá a raz ju už aj naschvál vyváľal v blate a potom chodil v zablatenej, no keď ho zato vyhrešili, asi len Boh ochránil poručíka predtým, aby mu jednu nevrazil s cieľom, že príde aj o posledný očný zub. Mal dobrý deň a François Cherbourg si ho nechcel dať pokaziť nejakým idiotom, ktoré ruka sa vie zahnať iba po slabších od neho. Asi preto aj tak trochu šikanoval podriadených – pretože mohol, nič viac, nič menej. Tak to bolo vo všetkých armádach sveta. Muži v malými nástrojmi medzi nohami si vlastnú pochabosť kompenzovali na lepších od nich a tí ich za to nenávideli, no keby vedeli, smiali by sa na plné hrdlá. „Šľahnúť vták!“ Zahučal na plné hrdlo, keď sa mu noha pod tenkou vrstvičkou ľadu pošmykla a namiesto toho, aby spadol, ľad sa preboril a pocítil obrovský chlad vody až ku členkom. Po príšernej angličtine spustil plejádu maďarských výrazov, až sa niektoré okoloidúce ženy prežehnávali ani čoby videli skutočného Satana. Nuž, François v takejto nálade skutočne nemal od neho ďaleko a takmer by sa považoval za bratranca z piateho kolena tretej spodnejšej vyššej vrstvy.
Mrzutým pomalým krokom opatrným ani čoby sa bál (v živote by čosi také nahlas nepriznal...niežeby sa dokázal po anglicky vyjadriť na tak vysokej úrovni) pokračoval smerom ku kasárňam, no medzi nimi bola stále štvrtina mesta, kopa ľudí a klesajúci terén. Ach, ako mu len chýbalo Uhorsko s jeho jednoduchosťou! Dohovoril sa tam s každým, koho práve potreboval, mohol zabíjať tých moslimských hadov a dostával poriadne jedlo...a rozhodne tam bolo lepšie počasie! Ako vojak si navykol na nepriazne osudu a rýchlo sa adaptoval, avšak jeho podvedomie sa tu necítilo v bezpečí a chcelo vypadnúť preč. Domov. François si to asi neuvedomoval, ale pôsobila naňho dusná vlhká atmosféra temných čarov, ktoré sa v tomto Bohom zabudnutom meste robili snáď za každým tmavým rohom. Už dvakrát stretol jednu či dve čarodejnice, ako v domnienke, že ich nikto nepozoruje, skúšali čosi vyčarovať. Prvá bola biela, a tak ju nechal ísť. Druhá partia akurát niekomu ubližovala, a tak ich zastrelil od chrbta. To bol deň! Smutné však je, že ani po toľkých mesiacoch ešte nesplnil svoj cieľ. Jonathana Shareburga videl len párkrát z diaľky a doteraz sa nenaskytla príležitosť s ním nadviazať rozhovor. Ale kasárne boli ako krčma a človek sa mohol dozvedieť kopu zaujímavých vecí, po ktorých mu jeho nevlastný brat prišiel ako slušný úžerník hodný skôr Žida než Francúza alebo hocijakého navoňaného gentlemana z „veľkého“ mesta Salem.

Nadešel ten den, kterého se nejvíce obávala. Den s velkým D. Její svatba. Byl konec dětským představám a snům o tom, že si vezme někoho, koho by opravdu celým srdcem milovala. Došel jí čas, aby se z toho vykroutila. Už není cesty zpět, prostě si vězně Jonathana Shareburga a nic s tím nezmůže. Jenže jak může? Nemiluje ho, popravdě jí děsí. Od oné večeře s ním a jejími rodiči. Nečekala, že její nastávající bude muž, kterého nechala napospas osudu na lodi mrtvých a i když to vypadalo, že ji nepoznal, pořád jí děsil. Co když si jednou spojí, že tam byla? Nebo se ukáže, že varování jejího bratra na té lodi nebyl pouhý přelud a nečeká jí s ním nic dobrého? Navíc je tu ještě skutečnost, že je dost možná zamilovaná do Bena, kterého od té noci, kdy byla na lodi, neviděla a nic o něm neslyšela, ale stejně... Bylo toho moc, aby měla sama sílu navléct se do svatební róby a nasadit masku šťastné nevěsty. Ale to obstarala její matka, protože hned ráno přišla do její ložnice a začala příprava vyzáže na obřad. Matka jí pečlivě vyčesala vlasy do složitého účesu, který byl vážně krásný, ale teď z toho nemohla mít radost, a pomohla jí obléct se do bílých šatů. Vypadala úchvatně, ale smutně. Nakonec společně s maminkou sešli dolů po schodech, kde jí ještě nandala svatební závoj. "Co se děje holčičko, si zamlklá." Starost v matčinývh očích hřála u srdce, ale i tak nedokázalo roztát. "Bojím se mami." Povzdechla si a jako by na ramenou nesla celou tíhu světa. Ale její maminka se snažila zachránit situaci, i když jen těžko mohla vědět, co teď zrovna prožívá. Pohladila jí po tváři a zvedla její pohled k sobě. "Neměj strach moje malá Hrdinko, všechno se v dobré obrátí." Jasmína se usmála, aby matce dala malou naději, že ji její svola uklidnila, ale pravda byla nahony vzdálená, ale dalšímu chlácholení už nebylo dopřáno, protože tam přišel její otec. "Přestaňte tlachat, na to teď není čas už jedeme skoro pozdě." To znamenalo, že se bez dalších řečí vyráží.
Kostel nebyl od jejich domu, kdo ví jak daleko, ale museli jet kočárem, aby bylo všem na očích, že jsou pořád nóbl rodina a že je zmizení jejího bratra neoslabilo a nesrazilo na kolena a samozřejmě, že se jejich dcera vdává za pana soudce, který pomohl celému městu po tom hrozném požáru. Za chvíli dojeli před kostel a její matka jí ještě upravila závoj, aby všechno bylo perfektní, potom nechala ji i s otcem venku a zmizela dovnitř. "Usměj se trochu, měla si dost šanci vybrat si sama, tak teď spolupracuj, je to jen obchod, vezmeš si ho, daš mu pár dětí, a pak můžeš do smrti nenávidět mě i jeho." Přišlo jí to trochu kruté, ale víc od něj nemohla čekat. Nakonec se ozvala hudba. "Jdeme na to." Prohlásil a poté se jim otevřeli dveře a otec ji vedl uličkou.

Nikdy si nemyslel, že sa ožení v tak nízkom veku a v tak schátranej budove, ktorá mala bližšie k bordelu než ku skutočnému kostolu (niežeby jonathan niekedy bol v slastnom dome šteklivej povahy)...keď sa to tak vezme, on ani neplánoval, že by sa niekedy mohol oženiť. Na druhú stranu je však pravda, že kdesi hlboko v sebe – tam, kde už podvedome niektoré veci utláča, aby sa nedostali na povrch – si uvedomoval, že podobný deň nevyhnutne príde, skôr či neskôr. Svadba totiž často prestavovala šikovný ťah na šachovnici, ktorým ste dostali kráľa (v tomto prípade kráľovnú) do nebezpečnej pozície a celá hra sa začala nakláňať ku vašej priazni. Toto však nebol tento prípad, pretože Silverwoodovci boli chudobné trosky prežívajúce len na jeho dobrote a peniazoch. Nebyť jeho, už dávno by žobrali o kúsky chleba niekde na ulici, pretože Howard bol mŕtvy a tým vyschli aj ilegálne rodinné príjmy. Okrem kvalitnej, no zanedbávanej pôdy a nejakého dobytka na ňom nemali v podstate nič užitočné. Jonathan už počul šuškanie, či sa nezbláznil, keď si berie tak schudobnenú rodinu, ale on to ignoroval, pretože vedel, čo robí. Koniec koncov, koho si ľahšie omotáne okolo prsta? Psa, ktorý má dosť jedla a teplý domov, alebo psa, ktorý je vychrtlý a nemá pána ani žranie? Odpoveď bola jasná.
Koč zastal pred kostolom, a tak z neho rýchlo vystúpil. Nemal moc dobrú náladu a najradšej by už mal dnešok za sebou. Kiežby už bolo ráno a mal za sebou aj svadobnú noc! Či chcel alebo nie, bol to významný deň a na znamenie toho, že s touto svadbou na sklonku zimy prichádza nová éra, sa obliekol podľa najnovšej anglickej módy, ignorujúc zavedené praktiky puritánov. Žiadna striedmosť, žiadna jednoduchosť, ale slabý gýč a extravagancia hodná najbohatšieho muža v Saleme. Podľa toho sa aj obliekol: čierno-červené oblečenie so zeleným lemom a na plecia si dovolil umiestniť erb Cherbourgovcov, ktorý tu sotva mohol niekto poznať. „Pán Shareburg, dovoľte, aby som vám pogratuloval k takejto udalosti!“ Predral sa do popredia jeden postarší muž, bohatý obchodník, hoci na Jonathanove pomery až tak veľa peňazí nemal, no i tak sa usmial a pevne mu opätoval stisnutie ruky. Mal v pláne sa oprieť o jeho spoločnosť, keď sám začne šprtať do trhu, a tak si chcel urobiť viac priateľov alebo dobré vzťahy utužiť – preto pozval salemskú smotánku, aby sa takejto udalosti zúčastnila! „Ďakujem vám! Je to skutočne šťastie...“ Ale vo svojej hlave priam kričal zúfalstvom. Tá Jasmine Silverwood nevyzerala zle, ale od skúsenosti s pani správkyňou – tá sa mimochodom neobjavila - mal o ženách ešte horšiu mienku než predtým a vyzerala ako malé vystrašené šteniatko...také, ktoré máte chuť kopnúť, aby sa spamätalo. Podávajúc si ruky, usmievajúc sa ďakujúc sa pomaly posúval smerom dovnútra kostola, až sa objavil priamo pred oltárom. Tak je to tu, pomyslel si a obzeral sa po všetkých hosťoch, čo sa prišli pozrieť na najvýznamnejšiu udalosť v meste od...nuž, posledná významná tu bol asi ten požiar, takže tak.
Ešte stihol prehodiť pár slov s jedným z členov rady, keď vtom sa otvorili dvojkrídlové dvere a dovnútra vošiel Malcolm Silverwood podopierajúci svoje už jediné dieťa a dediča či kôpku nešťastia, pretože nič viac momentálne Jasmine nepredstavovala a to sa ani nemusel nejako pozerať skrz ten závoj, čo jej halil tvár. Takmer mu jej prišlo ľúto. Takmer. V tichom šepote a zvukoch prichádzajúcich z mesta sa otec dostal až ku nemu, kde mu prenechal nevestu a Jonathan jej ponúkol ruku. Potom sa obaja otočili ku oltáru, kde už stál kňaz, prežehnal sa a započal službu božiu.

V kostele bylo tolik lidí, že se jí z toho snad i zatočila hlava. Vyděsilo jí, že ji všichni pozorují a budou ji sledovat, až bude muset říct svoje ANO. Nebyla si teď zrovna moc jistá pevnou půdou pod nohama, jako by se s ní celý svět hýbal, ale její otec šel uličkou nemilosrdně vpřed, takže neměla ani chvíli na vycouvání z kostela a rychlé uprchnutí. Na to už bylo pozdě a ona zničeho nic stála před oltářem s mužem, kterého ani neznala. Jaký to nemilý zvrat událostí. Nakonec to přeci jen přišlo. Oddávající začal svůj monolog, ale Jasmine ho skoro neslyšela. Hlavou jí prodilo tolik myšlenek, že jí z toho div nepraskla hlava. Proč se jí to muselo dít? Vždyť s ním nikdy nebude moct být šťastná nebo ano? Sice asi neví, co opravdové štěstí vlastně je, ale tohle je mu opravdu vzdálené. To ví jistě. Jenže, když si ho nevezme, její rodina skončí na ulici nebo se jejímu otci podaří nějak sebrat, ale ji vyhodí z domu, protože by z něj udělala pitomce. Prostě už jí došli možnosti a ona neměla moc na výběr, než tam zůstat a udělat, co se od ní očekává. Ale co kdyby? Nakonec ji z myšlenek vytrhl farář, když ji oslovil. "Jasmine Melanie Silverwood, berete si zde přomného Jonathana-Louise Shareburga a budete ho milovat v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?" V tu ráno všichni stichli natolik, že by bylo slyšet, i kdyby někdo upustil špendlík a Jasmine se nezmohla na nic víc než, že nezvózně polkla. Na jazyk se ji drala odpověď, ale ne ta správná, na kterou tady všichni čekali. Očka zabloudila k její matce, která jí sledovala s láskou a dopřávala jí klid na duši i na srdci, a otci, jež se na ni díval pronikavím pohledem, slibujícím neochvějnou nenávist a teror, pukud neřekne ano. Takže se pohledem vrátila k faráři a Jonathanovi a po době, která se jí samotné zdála jako celá věčnost odpověděla. "A-ano, beru." Hlásek, byť slabý, se rozlehal stichlým kostelem, ale její celou hlavu zaplnilo jen jedno velké NE, které jí znělo ozvěnou při každém nádechu. A skoro neslyšně jí proklouzlo i ze rtů, tak potichu, že to mohl slyšet leda její nastávající a ani ten možná ne. Každopádně obřad pokračoval dál, jenže tak trochu bez ní, i když tam byla fyzicky, duchem byla někde daleko odtamtud a všechno bylo v pořádku, ale bohužel to nebyla pravda.

Stáli tam ako dve meravé sochy, čo s prázdnymi pohľadmi sledujú kňaza pred sebou a nenadväzujú očný kontakt, hoci z času na čas jeden pozrie na druhého. Lenže keď sa zdá, že sa otáča druhý, prvý sa odvráti a znovu sleduje osobu pred sebou, počúvajúc všetky tie protestantské bláboly, ktorými Jonathan do morku kostí opovrhoval. Z jeho pohľadu nebude jeho manželstvo s Jasmine pred Bohom uznané, pretože nebolo vedené v katolíckom duchu a ako on veľmi dobrevie a drvivá väčšina mesta sa míly, katolicizmus je jediná skutočná vetva kresťanstva. To ostatné sú už len bláboly a mýty vymyslené ľuďmi. Pozrel sa pevným pohľadom na svoju snúbenicu, keď padla otázka, či si ho vezme. Bolo to slabé a krehké dievča úplne oddané rodičom, ktorí mali jej osud vo svojich rukách. Predovšetkým to však bola žena a tie boli zákerné, preto na ňu hľadel tak, aby sa uistil, že nič nevyvedie v tom najdôležitejšom okamihu celej svadby. Súhlasila, chvalabohu. „A ty, Jonathan Shareburg, berieš si tu prítomnú Jasmine Melanie Silverwood za svoju zákonitú manželku...“ Chvíľku obkecával jeho manželské povinnosti, no Jonathan ich nemal v pláne nejako plniť, jedine vtedy, ak by išlo i jeho česť alebo hrdosť – vtedy by zniesol hromy blesky na zem. „Áno, beriem,“ povedal v krátkosti. Srdce sa mu na chvíľku rozbúchalo, až ho to samého prekvapilo, do žíl sa mu vlial adrenalín...takmer akoby pocítil zvláštne vzrušenie. Sú moji, od tohto okamihu sa Silverwoodovci stali jeho bábkami, s ktorými si mohol robiť čokoľvek chcel a Boh mu bude svedkom, že presne to aj spraví. Zvyšok omše utiekol sťa voda a potom si vymenili prstene, napokon prišla tá odporná žiadosť: „Pobozkajte nevestu.“ Jonathan sa otočil k svojej manželke, závoj už mala odokrytý, a tak jej videl do mladých vydesených očí. Bola len o pár rokov mladšia ako on...de facto boli rovesníci. Zhlboka sa nadýchol a nahol sa k nej, venujúc jej len letmý, dosť oficiálny bozk, ktorý sa za pusu nedal ani považovať. „Gratulujem vám!“ Povedal kňaz spevavo. „Týmto vás vyhlasujem za muža a ženu.“

Nelitovala jsem na rozdíl od něj, tedy ne toho že ho tahám, pomohl mi a pro mě je to přirozené. Přitakám k němu. "To jsi...tak přestaneme děkovat navzájem už to začíná být trapné." Zasměju se vesele a dojdeme k němu domů, vypadá to tady jinak než u nás, čtyři stěny, výmalba, okna hranatého tvaru. Mávnu rukou na poznámku o úklidu, nějak netuším jak to má vypadat, takže mě to netrápí, nepáchne to tu a je tu čisto a o to jde. O nic víc. "Díky...nebudu tě snad obtěžovat moc dlouho a můžu pomoct s úklidem, ta ženská ruka mi patří přeci jen..i když jsem indiánka...jen mě budeš muset naučit k čmeu tu je spousta věcí, my žijeme naprosto jinak..už ty dveeře..okna...ta podlaha..." Zavrtím hlavou, žena co celý život žila v týpý je ohromená a udivená potřebou některých součástí domovů kolonizátorů, vlastně se tu nachází prvně, hostinec ji pohltil atmosférou že nevěnovala pozornost blíž co se týče stavby, tady je ale ticho a jsme tu sami, takže mám možnost pečlivě si prohlédnout celý vnějšek i vnitřek stavby. "Už teď se cítím dobře, tedy...spíš..není mi zima a necítím tolik očí na mojí osobě. Je to tu tak moc jiný...páni..." Vydechnu se smíchem. Říkal jsi že nemáš ženu a teď máš paní Sousedku, která ti vaří..." pochopila jsem to tak, že Sousedka je jméno nějaké ženy. Sednu si ke stolu a ochutnám horký vývar s blaženým výrazem ve tváři. "Ach..to je paráda...je to moc dobré..Sousedka velmi dobře vaří..." Zblajznu naprosto nežensky celý talíř až se mi dělají boule za ušima a culím se jako malá, líčka mi zčervenají tím horkým co jsem do sebe tak naráz nasypala. "Jak dlouho tu žiješ? A co je tohle?" Ukážu na dveře vedoucí do koupelny.

Sledovala, bez žádného náznaku vzrušení nebo snad překvapení, jak i Jonathan souhlasil se sňatkem, který, jak to tak celkem vypadalo, nevyhovoval ani jednomu z nich. Kdo ví, proč na tu svatbu přistoupil, co mu Howard a její otec všechno naslibovali, aby si ji vzal a zachránil tak jejich rodinu před chudobincem. Každopádně ona byla jen figurkou v této špatně rozehrané hře a už teď věděla, že jí být nechce. Možná se jí podaří časem najít způsob, jak se ze svého slibu vykroutit a být šťastná, ale do té doby bude prostě manželkou městem milovaného bankéře. Všichni ve městě ho nejspíše mají rádi za jeho dobré skutky, ale ona nemá a ani nebude. Nevěří mu a to je celkem zásadní chyba v tomto svazku, ale když přišel čas na jeho stvrzení polibkem, neucukla stranou, i když si to přála udělat. Naštěstí to ani její manžel nijak neprotahoval. Jejich rty se sotva dotkly. A potom je kněz prohlásil mužem a ženou. Bylo po všem. Konec normálního života a začátek jedné velké šarády. Po tvářích se jí kutáleli slzy, když se rozhlížela po davu lidí, který jim tleskal a blahopřál k manželství. Už jen proto se snažila usmát, aby spíše než smutnou nevěstu připomínala tu dajatou, plačící štěstím. To bylo vše, co pro tuto chvíi mohla udělat. Usmívat se.
Postupně procházeli kostelem ke dveřím a cestou, která jí při obvyklé nedělní mši zabrala pár vteřin, ale teď snad celou věčnost, jim blahopřála velká spousta lidí. Ona jen mile poděkovala a stejně tak, když jí některé dámy vychvalovali šaty a celkový vzhled, jako by se to od nich snad mělo očekávat. V dalším programu byla udájně svatební hostina, ale to už šlo mimo ní, protože ani nevěděla, jestli se koná v domě, který jí byl, je a bude navždy domovem nebo v domě jejího muže.

Termín tejto prekliatej svadby sa ťahal snáď donekonečne a neustále sa musel meniť, pretože sa prihodilo čosi neočakávané, čo zmenilo plány oboch rodín. Bolo treba nájsť ten správny okamih na takú udalosť, no než sa spamätali, zima bola za dverami a im došlo, že otáľali pridlho. A tak proste Jon pri jednej z návštev pri Silverwoodovcoch akoby len tak mimochodom stočil celý rozhovor ku budúcnosti a to skoro okamžite viedlo aj ku svadbe a nadhodil, že by sa mohla uskutočniť čo najskôr. Na jeho vkus to však bolo priskoro, hold sa na to nestihol psychicky pripraviť a sotva to stihol aspoň po tej statkárskej stránke – i to si musel najať ľudí naviac, aby to stihol. Hlúpe divadielko pre namyslených pohanov tohto mesta mu celkom preriedila pokladnicu, ale táto schudobnená rodina mu všetky straty mala vynahradiť aspoň štvrnásobne, ak sa podarí a trh mu bude naklonený. Ak nie, vyhodil svoje peniaze i česť do kaluže a vtedy do Jasmine spolu so zvyškom rodiny silne pocíti, pretože ak Jonathan čosi nenávidí, tak je to (okrem mnohých iných vecí) aj zlá investícia. A všetkého zlého sa predsa každý so zdravým rozumom snaží zbaviť, nie je tak? Napríklad taká Amélia – odporný hnisavý vred na tváry tohto mesta, už sa tešil, keď doňho zabodne nožíkom, aby ho rozpľasol a celému svetu ukázal, čo za odpornosti sa schovávali pod povrchom! Bude to jeho veľký triumf a príde čoskoro...
Až sa od svojej novej manželky odtiahol, uvedomil si, že plače. Parádne, to je presne to, čo potreboval! Ufňukaná žena. Ale aspoň to vydržala až na koniec ceremónie a tvári sa veľmi šťastne. Väčšina Salemčanov sú totálne primitívne prasatá, takže by si sotva uvedomili, že Jasmine je len zlá herečka. Chvalabohu za to! Ako správny manžel ku nej hneď pristúpil a s úsmevom a nehou jej slzy z líc utrel len preto, aby sa tam objavili ďalšie, a tak to radšej nechal tak. Ak sa jej uľaví, riziko toho, že urobí scénu, poklesne a viac od nej asi žiadať ani nemohol. Dvojica pomaly prechádzala kostolom, usmievajúc sa, podávajúc si ruky, ďakujúc a prehadzujúc veselé frázy tak typické pre mladoženíchov. Následne Jonathan všetkých pozval ku sebe domov, kde sa mala konať hostina (na presné výdaje sa snažil nemyslieť, aby nestratil pevnú zem pod nohami, pretože to bola obrovská suma s veľa nulami na konci). „Môžeme?“ Spýtal sa svojej manželky a ponúkol jej plece, potom vyšli z kostola priamo do koča a ten ich odviedol až pred jeho dom, kde už bolo niekoľko hostí a takmer stojac na špičkách vyzerali nevestu i ženícha. Len čo sa koč vynoril spoza zákruty, celá ulica sa z ticha prebudila do hromadného potlesku a výkrikov. Bežte všetci do pekiel, vy bezbožní šarlatáni! Myslel si mladý bankár nanajvýš podráždene, ale milá tvár všetko zakryla, hoci v mysli mal jasný obraz, ako ich v spánku podrezáva dlhým nožíkom...alebo otravuje presne tak, ako to urobil so sudcom Garwoodom. „Poďte, dámy a páni! Je čas na hostinu!“ Povedal samozrejmé oficiálnym tónom, aby to došlo aj tým pomalším a po nekonečnom čase strávenom mimo domu sa konečne ocitol v dôverne známom priestore.

Když k ní přistoupil, aby jí utřel slzy z tváří, prvně naprosto zpanikařila a obdarovala ho vyděšeným pohledem v očích, ale jen na malý okamžik, než se zase soustředila na to, aby vypadala šťastně. Smutná představa, že tohle činění už možná nezmizí a bude se tak muset napořád, ale i s tím se přeci dá žít. Přeci jen mohla dopadnout hůř, a nebo možná líp. Pořád se jí v hlavince rýsovala myšlenka na to, jaké by to bylo, kdyby utekla s Benjaminem, kdyby pro ni skutečně přišel a unesl ji z domu. Bylo by to tak krásné, jak si to maovala nebo by prostě jen na chvíli byla volná, než by ji tam zase vrátil a nechal ji jít za jejím osudem? Něco jí napovídalo, že druhá možnost byla správnou odpovědí, ale přeci jen se políbili a ona ho měla ráda, víc než jen ráda, jenže to on od ní utekl. Ale na to nemůže myslet. Jen by ji to více rozesmutnělo, když má vypadat šťastně. Takže tyto myšlenky zaplašila a nasadila znovu úsměv.
Nakonec se jí její manžel zeptal, jestli můžou jít. Jen na něj kývla, i když to nevypadalo, že by vysloveně čekal na její souhlas. Hned vyšli z kostela, a poté okamžitě zalezli do kočáru. A tam bylo hrobové ticho. Přemýšlela, jak by třeba mohla začít rozhovor, ale nenapadao ji nic moc vhodného. Kdž už jsme manželé, povězte mi... Často lezete do opuštěných lodí plných neživých námořníků? nebo A jak se má vlastně vaše noha? Opravdu mě mrzí, že jsem vás tam nechala... a nebo třeba Obvykle zabíjíte bratry svých snoubenek nebo to s Howardem byla jen nešťastná náhoda? No... Řekněme, že ani jedna z těchto alternativ jí nepřišla vhodná a to poslední bylo navíc jen tušení na základě toho, že viděla přelud na lodi duchů. Ale cesta nebyla dlouhá, takže se to dalo vydržet i mlčky. Celou dobu se dívala někam do dály, kam ani nebyla schopna dohlédnout, takže mčení byo i přijatelné.
Nakonec zastavili před jeho domem, což jí bylo dostatečnou odpovědí na to, kde se hostina bude konat. Jon, jakožto žádný troškař, pozval všechny kolem do domu na hostinu a jí se z toho udělalo až mdlo. Proč musí být tolik lidí svědky jejího neštěstí? Ale nakonec vešla také dovnitř a snažila se nabrat sílu ještě nějaký čas hrát tu šarádu. Jenže... Celý ten dům jí byl cizí. Připadala si, jako by se jí jeho stěny smáli a jinak celkově se začínala už teď cítit jako ptáček lapený v kleci.

Celý dom dál už pred pár dňami upratať, hoci neporiadok tam bol len ťažko, keďže on má rád, keď je všetko organizované, nechal všetko vyleštiť do posledného detailu, takže sa nábytok i všetky dekorácie len tak leskli ani čoby zo zlata alebo dajakého iného kovu. Z podkrovia dal doniesť rôzne kusy nábytku nielen preto, aby ukázal, že na to skutočne má a stále je z nich všetkých najbohatší, ale aj preto, že mal mať nehorázne množstvo hostí, a preto ich musel mať kde usadiť – dokonca si musel aj nejaké stoličky dokúpiť, pretože ich skutočne nemal dostatok a to sa ešte modlil, aby si všetci mali kde sadnúť. Čo však s nimi potom robiť? Rozhodol sa, že teraz sa nebude takýmito vecami zaťažovať, koniec koncov, malo sa podávať jedlo, mal sa tváriť šťastne a spokojne, musel viesť správne rozhovory so správnymi ľuďmi a nemyslieť na všetko, čo ho čaká...na tú neľahkú a strastiplnú cestu moci, po ktorej sa ocitne na vrchole. Bude to stáť za to? Nepochybne! Zo vstupnej haly si to v sprievode s nekonečným množstvom mužov a ich žien (a aj s pár dospelými synmi, ktorí mali skôr či neskôr zdediť ich obchody a majetky) si to prešli do rozsiahlej jedálne s mohutným mahagónovým stolom, okolo ktorého bolo veľa stoličiek tak, aby tam stále bolo dostatok priestoru pre každého usadeného. Jonathan sám si dal stoličku za vrchstôl a vzhľadom k tomu, aký je široký, zmestila sa tam ešte aj stolička pre jeho manželku. Ani pravý gentleman ju usadil vedľa seba a potom si všetci posadali a pravá debata sa ešte len započala, kým služobníctvo nosilo príbory a taniere. Trvalo to hodnú chvíľku, ale potom už sa Jonathan konečne postavil. „Svadbu máme za sebou, ale do konca dňa je ešte ďaleko. Ja i moja pôvabná manželka,“ pootočil sa k Jasmine, „by sme vám chceli poďakovať za vaše sympatie a budeme sa modliť, aby sa vaše želania splnili.“ Na chvíľku sa zasekol akoby uvažoval, ako pokračovať. Popravde to mal všetko premyslené. „Čo dodať? Dobrú chuť!“ Zatlieskal a na tento pokyn z kuchyne začali prichádzať rady mužov i žien v prostom oblečení s táckami plnými ovocia, mäsa, polievok a rôznych lahôdok, ktorých hlavné časti boli exotické, že ani Jonathan by sa neodvážil ich len tak kupovať. Ale svadba je len politická záležitosť a treba sa ukázať, i keby sa ocitol na hranici krachu. No dobre, tak ďaleko zase nie... Nič netreba preháňať. Raz skoro zbankrotoval a na také dno sa už nikdy v živote nechce dostať. „Aké je vaše obľúbené jedlo, drahá?“ Opýtal sa znenazdajky, keď si sadol. Ďalšie divadlo. Musel ukázať, že si s manželkou rozumie a dokáže si s ňou veselo poštebotať...hoci len o jedle. Áno, trápna téma pre mladomanželov, ale čo narobíte? Ak chcete budovať dom, treba začať pri základoch!

Ač se Silas pokaždé, když před úplňkem zmizel do lesů dostatečně daleko od Salemu a hlavně od Anny a Gaëlle, tvářil klidně a tak, jako by bylo všechno v pořádku, oba dva – naštěstí zatím jen on a Anna – věděli, že se také nemusí nikdy vrátit a ony se nejspíše ani nikdy nedozví, co se s ním vůbec stalo. Už jednou se mu to málem nepovedlo a tehdy to byla právě Anna, co mu ukázala cestu domů. Od té doby se toho mnoho změnilo, zejména co se týkalo ve vztahu k Anně, za kterou se nyní každé ráno, pokud to jen trochu šlo, vkrádal po návratu z lovu do postele (a kvůli tomu se také začal dávat víc do pořádku, aby za ní nelezl špinavý, zrovna jako měl přísně vyhrazené čisté kalhoty, které mu sloužily na spaní), jen aby si ukradl pár chvil po jejím boku, vnímající její křehké tělo a zejména to příjemné vřelé teplo, než usnul s rukou obtočenou kolem jejího pasu. Když k ní přišel naposled – právě po úplňku – utahaný, jen s touhou přitulit se ke své milé, našel ji vzhůru, jak nejspíše probděla celou noc a na rozdíl od něj si nemohla jít lehnout vzhledem k tomu, že měla na starost celou domácnost i Gaëlle. Jindy, vlastně kdykoliv, by jí rád pomohl, ale po úplňku neměl nikdy dostatek sil, takže se slepě smířil se slibem, že hned, jakmile bude vše hotovo, se k němu přidá.
Což bylo až v noci, tehdy, kdy byl naopak Silas už dávno vyspaný, na nohou a připravený převzít jeho malou holčičku z rukou guvernantky, co postupně přebírala roli matky. I tak se k ní však brzo vrátil – úplněk byl extrémně vyčerpávající záležitost pro ducha i pro tělo, které prošlo zásadní proměnou. To však nic neměnilo na tom, že další ráno byl již na nohou poměrně brzy – vlastně velmi brzy – na rozdíl od Anny, která si zasloužila svůj díl spánku. Byla to trochu nezvyklá situace, obvykle to totiž byla ona, kdo se staral o jídlo a o všechny tyto záležitosti, tentokrát to však ochotně převzal Silas. Byla to drobnost – to nejmenší, co pro ni vůbec mohl udělat vzhledem ke všem těm věcem, co pro něj obětovala. Nachystal snídani jak jí, tak Gaëlle. Gaëlle první, neb jeho dcerka byla na nohou též relativně brzo plná energie, takže byla nakrmena a následně poslána na trh se služebnou, která pro Annu pracovala již dlouho, jednalo o se o postarší ženu, dostatečně důvěryhodnou, aby jí Silas Gaëlle svěřil a věřil, že na ni bude dohlížet jako na oko v hlavě. Pravdou totiž zůstává, že i služebná tušila, co by následovalo, kdyby se zrzečce něco stalo – smrt v tom nejspíš neviděla, ale nebezpečný vztek bezesporu, protože sic si Anna ze Silase vychovala relativně socializovaného ducha, některé věci se prostě nemění.
Další na řadě? Snídaně pro Annu na podnose, který splašil, v podobě vaječné omelety se zeleninou, čaje i nakrájeného sezónního ovoce – tedy hrušek. Instinktivně, s jistou samozřejmostí, pro Annu vezme její klasické jemné hrnečky, které on nadále nepoužíval, neboť se docela právem bál, že by je dřív nebo později roztřískal. Obvykle z nich tedy nyní pila Anna, což byl nejspíše důvod, proč mu onen erb tolikrát ušel. Charakteristická harfa i lvi prozrazovaly královský původ znaku, který si dokázal snadno spojit se Stuartovci – Anglie neměla tolik vládnoucích dynastií, ač konkrétního panovníka z insignie už vskutku nerozeznal, tak dobře mu paměť již nesloužila. Svým způsobem ho to ani nepřekvapilo. Hodila se na to – na člena královského rodu. Jediné, co mu nedávalo smysl, bylo, co vůbec dělá zde. Na druhou stranu byl dostatečně drzý, aby se zeptal. Takže s tácem se snídaní, co byla nejspíše nedostatečně honosná pro princeznu stejně jako samotný Silas, zamíří do její (jejich) ložnice, kde tác opatrně postaví na stolek vedle její strany postele, k níž přidřepne, jen aby jí mohl políbit na nosík skrytý z části v pokrývkách. „Dobrý ráno, maličká…“ broukne tiše, zkoumaje očima její rysy. Byla úplně jiná než Sarah – vším, co si člověk mohl vymyslet – a zrovna tak než Amy. Ale zatraceně, copak si mohl někdy pomoci, aby ji nemiloval? Stačilo ji vidět a byl její. Beznadějný případ.

Úplňky se, zvláště poslední měsíce, nesly v neobvyklém chvění srdce, ve strachu zbavujícím mysl racionality. Představivost útočila se scénáři plnými krve, zlámaných kostí a hrudi pozbývající dechu - těch nejhorších možných variant, které se mohou přihodit každému, kdo zabloudí do salemských lesů, prokletého místa, kam lidé chodili umírat. Jen pár odvážlivců se navrátilo živých, avšak poznamenaných hrůzami, které si museli protrpět. Anna věděla moc dobře, že pro muže postiženého kletbou transformace na vlkodlačí stvoření, je les tím nejlepším místem, kam se ukrýt. Kde se schovat s tajemstvím, za jehož odhalení by mu hrozila hranice, nikoliv oprátka. Vlkodlaci možná byli mýtem, hloupou babskou povídačkou, ale zdejší lid si dost dobře ukázal usmyslet, že to oheň očistí každou duši od hříchů, zvláště pak čarodějnice a jim podobné tvory. Silas by tak byl jen dalším na rozsáhlém seznamu, který už nyní čítal několik desítek nebohých obětí, a to... nemohla dopustit. Tak, jak jí vklouzl do života, drze, hromotlucky a pěkně nevychovaně, si nedokázala představit, že podobným stylem by zmizel - náhle a bez možnosti ho zadržet. S pouty na rukou by jí proklouzl mezi prsty a tentokrát by nenalezla jedinou možnost, jak ho zachránit. Za vlkodlaka se zaručí leda tak čarodějnice, která skončí na hranici s ním. Nebylo divu, že ho každé odpoledne před úplňkem vyprovázela s obavami zračícími se v očích, pomalu se zalévajícími slzami strachu a vnitřních obav. Pokoušela se být silná, pro něj, pro Gaëlle, ale při loučení pokaždé selhávala. S tichým šepotem, prosbami, ať se jí vrátí domů, se na něj věšela, paže omotané kolem krku, líbaje ho na krk, tvář, čelo, nos i rty - jako by snad právě jejich polibky měly být poutem, tím zlatým klubkem nitě, podle níž se navrátí do vznešeného domu bohaté guvernantky. Pokaždé jí sliboval, že se vrátí. Pokaždé šeptal ta samá slůvka, ve která Anna vkládala důvěru. Musel se vrátit - pokud ne kvůli ní, pak kvůli Gaëlle, kterou sice už brala za sovu vlastní, ale jejím otcem se stal právě Silas, zatímco blondýnka zůstávala v roli opatrovnice a učitelky.
Celou noc oka nezamhouřila. Střídavě pochodovala po domě, kontrolovala spinkající rusovlasou uličnici, nebo se pokoušela zabavit jakoukoliv prací - od úklidu, ač dům už tak byl dokonale uklizený, až po počítání hvězd. K ránu jí sice už přemáhala únava, ale čaj, příprava snídaně a následné vyhlížení návratu milovaného muže dokázaly zaměstnat netrpělivou Annu natolik, aby jen neseděla s rukama v klíně a neprolévala slzy nad všemožnými scénáři. Pokaždé na něj čekala při zadních dveřích, kudy se vracel, přešlapující na místě, aby se mu v další chvíli, jen co se jeho postava mihne za domem, mohla vrhnout do náručí a užít si jeho hmatatelnou přítomnost. Potřebovala ujištění, že není pouhým výplodem bujné fantazie a vášnivé polibky vedené z její strany se stávaly dostatečným důkazem. Jen co ho zlíbala a přesvědčila se, že mu nic nechybí - ať už ruka, noha, kus sleziny či cokoliv, co mohl ve své přeměně ztratit - ho poslala opláchnout se, svléknout a padnout do postele. Snídaně neměla význam - kdo ví, co snědl v lese a kolikrát se mu ještě poté zvedal žaludek. A zatímco Silas se houpal v náručí říše snů, pro Annu začaly celodenní pracovní povinnosti - vzbudit Gaëlle, usadit ke stolu, kde na ni čekala snídaně, zatímco se guvernantka potýkala se špinavým oblečením, které vydrhla na valše, případně vyspravila, pokud chyběla tkanice, knoflík nebo se látka natrhla. Mezitím už přišla služebná, která začala sklízet ze stolu a Anna za pochodu připravila společenský salón pro rusovlasou treperendu na učení a výchovné lekce. Oběd, odpolední siesta, další učení, hodina klavíru, četby, psaní, recitace a volno do večeře, kdy si jí převzal už vyspaný otec. Tehdy se už na plavovlásce podepisovalo ponocování a nezřídka kdy se stávalo, že odpadla docela, stulená v čalouněném křesle u krbu, v němž plápolal oheň, prohřívající za večera místnost. Stávalo se Silasovou povinností nejen se postarat o večeři a doprovodný program pro malou cácorku, ale také odnést Annu do ložnice, kde byla uložena do postele. Často se ještě stihla vzbudit a téměř poslepu se převléknout do noční košile - v tomto případě se spíše pracně vysvléknout ze šatů a padnout do peřin ve spodničce odhalující valnou část kůže, od celých paží až po hluboký dekolt a v neposlední řadě kotníky.
K brouknutí, co by se dalo zaměnit za pokus zarazit veškeré řeči a nechat jí ještě dobrých pět minut spát (ne-li spíš hodinu), se přidá rozespalé zamrkání velkými modrošedými kukadly, nezvyklými na denní světlo vrhané do pokoje otevřeným oknem. Chlad polechtal nahou kůži, vyvolávaje na ní husinu, na což zareaguje ještě zmatenějším zamrkáním. Sama pokaždé okno přes noc zavírala a bývala to ona, kdo ho otevíral při ranním pokoušení se vymotat zpod přikrývek a Silasovy paže, obvykle omotané kolem bříška. Mnohdy jí to nebylo nic platné a musela se smířit s tím, že si v posteli ještě pár chvil pobude, zády natisklá na svého milovaného drzouna. Tentokrát se role vyměnily a byla to Anna, kdo zůstával ležet v posteli téměř nelidsky dlouho. "Do... Dobré..." Dlaně se zapřou o matraci, jak se drobná blondýnka povytahuje v posteli do sedu, celá ospalá z nezvykle dlouhého snění, ale s uvolněným, velmi šťastným úsměvem. Ospalost vyžene hlavně Silasův pohled, zkoumající její rysy - jakási skrytá pobídka k tomu, aby si upravila dlouhé blonďaté prameny, rozvrkočené od spánku, kroutící se kolem tváře. Soutěž krásy by v tento okamžik pravděpodobně nevyhrála, což jí přinutí si s jednotlivými kučerami hrát ještě o něco víc, než jí poněkud káravý pohled s nesouhlasným podtónem přinutí přestat. Silas jí už dával několikrát najevo, že se mu líbí takhle přirozená, nikoliv jako upjatá žena se sklony k perfekcionismu. Packa klesne zpátky do duchen, šedavé oči sklouznou z lovce na tác se snídaní. Drobné zamračení doplní pouze krátká otázka. "To jsem spala tak dlouho?" Ani na to nepotřebuje znát odpověď, všechny indície poukazují na správnost tvrzení. "Jak... jak se cítíš? Jsi vážně v pořádku?" Jednu paži zlehka natáhne, dlaň pokládaje na tvář milovaného vlkodlaka, z něhož nedokázala spustit ustaraný, leč čím dál tím zamilovanější pohled. Líbilo se jí, jak jí škrábal svými vousy, dávalo jí to jistotu, že existuje a není pouhým přeludem. "A co Gaëlle?"

Fascinovaně hleděl na indiánku, která hltala sousedčinu polévku. Určitě bude nadšená z toho, že její kulinářské umění někdo ocení. Kdyby neměl tak milou sousedku, tak by si asi nic neuvařil. Nikdo to neuměl. Většinou jen tiše pozoroval matku, která dělala těsto na knedlíky. "Taky ženu nemám. Je to jen známá něco jako druhá matka. Je příjemná a občas mi tu uklidí a navaří.." zakřenil se na Malinché, která doslova vylízala talíř plné polévky. Sám neměl takové tempo, jako ona. Nejspíš ani neměl takový hlad. Určitě dlouhou dobu nic nejedla. "To bys byla hodná, kdybys mi tu uklidila samozřejmě ti moje sousedka Gilly ráda pomůže.." koutky úst mu ucukly do milého úsměvu. Malinché jeho bordelu nevěnovala příliš velkou pozornost a vydala se do jeho koupelny. Jeho koupelna snad byla nejméně zabordelované místo v celém jeho skromném domě. Dojedl rychle polévku a šel se věnovat zvídavé indiánce, která měla určitě spoustu otázek. "Tohle je koupelna. Zde se umývám. Obvykle si nahřeji trochu vody a potom vlezu do téhle dřevěné nádoby" ukázal na něco, co alespoň trošku mohlo připomínat vanu. Přičichl k sobě a málem omdlel. Nejspíš by mu neuškodila menší lázeň. Koneckonců už se asi dva dny nemyl.