Město Salem

A zatímco jeden muž hostinec opouštěl, jiný tam právě vcházel. Pohled muže dopadl do tváře místního městského radního, kterému věnoval úsměv a pozdravení. Ten jej pozdravil, pohled zamžený, jakoby myslel na něco, co tížilo jeho mysl. Jen běž, nejsi sám, koho tu něco tíží, pomyslel si Alfie, zatímco se jeho štíhlá ruka s dlouhými prsty chopila dveří, aby jim zabránil se zavřít. Ze vnitřku k němu doléhal ruch, neboť se připozdívalo a to obvykle lidi přivábilo do vnitřku nějakého lokálu. Alfie měl jeden z místních hostinců rád. Nacházel se blízko centra a scházela se tam i lepší společnost. Navíc tam vždy potkal lidi, kteří s ním chtěli otevřeně hovořit a nad dobrým pitím to šlo všechno velice dobře. Každý takový večer naplnil Alfieho dobrou náladou, rozžehl jakousi jiskru v jeho nitru a opět mu dovolil se vracet do toho domu. Tedy alespoň tak to bylo tehdy, i když i v tomto čase Alfie do hostince docházel rád. Atheleys zmizela z jeho domu. Nezanechala po sobě jediné zprávy, jediného varování. V jeden den tam seděla, křehká postava zahalená v černý šat, a pak už náhle po ní nebylo ani vidu, ani slechu. Alfred se tázal služebnic, kam se mladá paní vydala, ale nikdo neměl nejmenšího tušení. Někde v koutku duše byl rád a děkoval za tu Bohu, i když pak nahlásil její zmizení, neboť to skutečně bylo divné. Jakoby jeho dům byl prokletý. Ovšem s jejím odchodem z domu zmizel jakýsi stín. Náhle jakoby byla každá místnost zalitá světlem, teplými slunečními paprsky, které dříve scházely. Svoboda. Ano, cítil se svobodně. A cítil se svobodně, i když si do domu přivedl Brigitte, které patřila jeho pozornost, a kterou požádal o ruku. Už od toho uběhl nějaký čas a jeho nálada byla stále více než dobrá. Každý den se snažil trávit jak nad knihami, v kostele, ale i se svou novou ženou. Snažil se jí se vším pomoci, učil ji číst i psát, ukazoval jí knihy, procházel se s ní městem a promlouval k ní o architektuře i o pověstech. Získala si jej a on doufal, že to podobně vnímá i ona. Netlačil na ni... v ničem, nepatřil k hrubiánům, a tak ctil její přání i touhy. Nechával jí i nějaký čas jen pro sebe, stejně jako to udělal i v ten večer, kdy prošel kolem Jeremiaha Shelleyho a vklouzl dovnitř. Vlídné přátelské tváře jej ihned přijali, a tak zapředl diskuzi s hostinským, zatímco přemítal, na jaké místo zapluje. Někteří lidé ve městě byli překvapeni svazkem s ženou z jiné vrstvy, Alfred se však vždy mile usmál a vysvětlil, že v Brigitte našel to, co vždy hledal, a že je spokojen. Nikomu do toho nic nebylo, ale i tak se Alfred nebál promlouvat o tom, co ho k tomu vedlo, a že si své ženy skutečně váží. V očích několika žen zaznamenal údiv, mnohdy také závist, ale to už nebyla jeho starost. S kývnutím se pak odebral k jednomu stolu, u kterého se usadil, společně s chladivým nápojem, kterým ihned osvěžil své hrdlo. Bylo to výborné. Prsty rozepnul svůj lehký kabát, který sňal ze svých ramen, a pak už jen spokojeně zůstal se svým nápojem, užívaje si letního večera.

Snad poprvé od svého příjezdu si našel čas na opuštění posvátných stěn svého nového domova. Přestup do tohoto městečka sebou měl spoustu úskalí, od dání kostela a jeho okolí do pořádku, tak lehká motivace místního stárnoucího faráře, který už pomalu, ale jistě začínal propadat světským neplechám. Sám sebe musel přesvědčovat, že to zvládne, že jeho láska k bohu a službě bližním je dostatečně silná na to, aby překonal atmosféru tohoto místa. Salemský vzduch byl prosáknutý zlem a nečistotou, která se na něj valila ve všudypřítomných chomáčích mlhy. A na tuhle mlhu si bude muset zvykat, občas má pocit, že je tak nepropustná, že jí nepronikne, ani pohled jeho pána. Ano, musí být silný a nepodlehnout oné beznaději, která se mu zoufale snažila proniknout pod kůži. Pomalým krokem kráčí po cestě směrem k jednomu z lepších místních hostinců. Snad mi trocha alkoholu pomůže zahnat špatný pocit z městečka. Oblečený je v klasickém kněžském oblečení černé barvy, na krku má jednoduchý stříbrný kříž. Cestou ho dokonce zdraví několik místních jejich tváře si pamatuje z předních lavic kostela. To mu do duše vhání trochu optimismu. Salem není ztracen dokud jediná ovečka pozná svého pastýře! Ovšem optimismus se ztrácí když otevře dveře krčmy a podívá se po osazenstvu. S jemným povzdechem přejde k výčepu, kde hostinského požádá o sklenici teplé medoviny. Tuto neřest si nedokáže odepřít. Medovina je jeho vášní už od dětství, kdy ji tajně chodil upíjet. Neubrání se bolestnému úsměvu, když si vzpomene na okamžik, kdy byl přistižen otcem a za trest musel několik hodin klečet na hřebech. Do dneška ho při té vzpomínce bolí kolena…

Hlasitý hovor. Smích. Alfie občasně pozvedl pohled a někdy se stalo, že se střetl s někým zvědavým pohledem. Pousmál se. Dobrácky, tak jako vždy. Někteří lidé ho podezřívali z různých věcí, ale jen on sám věděl, kým byl. Žádný hrubián, v hloubi duše dobrý a odvážný. Ať si o něm lidé mysleli, co chtěli. Stejně jejich názory nemohl změnit. V jeden moment klesla jeho ruka ke kapse, z níž vylovil jakýsi zápisník. Okamžitě v něm začal listovat, prsty rychle nalistovaly to, co zřejmě hledal, jelikož zápisník klesl na stůl a on zamyšleně zůstal klouzat po řádcích. Občas mu mezi rty uklouzlo tiché zamručení, než na malý moment vzhlédl a pohled mu padl na Joshuu. Byl jeden z těch, který se mohl stát knězem, neboť Daniel již byl dost vyčerpaný ze své práce. Věděl o něm jen, že byl ve městě krátce. Dokázal si velice lehce představit, v jaké se nacházel situaci. Chvíli seděl na místě a jen jej sledoval, než se rozhodl. Ruka poslepu zaklapla zápisník, který brzy našel své místo zpátky v jedné z kapes kabátu. Patami se odstrčil od stolu a povstal, načež vykročil směrem k Joshuovi. "Dobrý večer, pane McGrowere," pozdravil slušně, načež zlehka přikývl a opět se pousmál. "Viděl jsem vás přicházet. Nechcete si přisednout k mému stolu? Možná bychom si mohli trochu promluvit," nabídl muži a s lehkým pokynutím odkázal ke stolu, kde ještě před malou chvíli seděl a stále tam měl své věci a nedopitý nápoj. "Jste tu krátce, možná byste rád poznal i další lidi," dodal ještě, načež pohledem vyhledal i hostinského, než se se zvědavým výrazem ohlédl zase po Joshuovi. Přemítal o tom, kolik toho ten člověk zažil, a co vše viděl. Byl vůbec připraven na život v Salemu? Alfred byl v pasti, když se vrátil ze svých cest, z bojů. Tehdy přísahal, že viděl to nejhorší, ale v Salemu bylo cosi zvláštního, co žilo v každém místě, pod zemí. Ve vzduchu. Možná by Joshua uvítal spojence, milou tvář, někoho, na koho by se mohl spolehnout. Neboť je nečekalo nic pěkného, i když na to se Alfred snažil nemyslet. Thea byla pryč.

Stojí u dřevěného pultu a čeká na svoji objednávku. Dokonce se přistihne jak v duchu prosí, aby dostal jednu z čistých sklenic. Když mu hostinský podává českou sklenku s hlavě se mu ozve vítězný výkřik. V ten samí okamžik uslyší své zřetelně vyslovené jméno a otočí se za hlasem. Své jméno samozřejmě v hospodě zaslechl vícekrát, ale vždy jen jako tichou pomluvu. Místní lidé zřejmě cizince příliš nemusí. Zahledí na muže a když v něm pozná jednu z osob co se vyskytuje v kostele lehce se usměje a zamíří k němu. „Zdravím, vy jste pan Beckerley? Nedávno jste se oženil, pokud se nemýlím. Dovolte abych Vám dodatečně pogratuloval.“ Věnuje mu další lehký úsměv, když se se naproti němu usadí u stolu. „A samozřejmě bych pogratuloval i Vaší ženě, ale vzhledem k tomu, že tu není, tak jí a vašemu svazku alespoň na dálku připíjím.“ No jo, zdvořilostní tlachání slušňákovi jde, to je pravda…Pozvedne sklenici v přípitku a trochu medoviny upije. “Ano, Salem je k cizincům poněkud nedůvěřivý, ale při jeho pověsti se tomu nedivím. Myslím, že ještě pár týdnů a najde se víc lidí ochotných k hovoru se mnou. I když uznávám, že exorcisté nejsou v lásce nikde.“ Neubrání se tichému zasmání a zahledí se na nějakou místní ženu v rohu. Chvíli se na ni dívá a pak se nepatrně zamračí a vrátí se pohledem ke spolusedícímu. Občas ho schopnost vycítit nelidskou povahu bytostí štve, ale co s ní má dělat? Bůh mu ji nadělil, a proto ji musí využívat k dobru, ale dnes ne. Dnes si chce udělat pěkný večer.

Jako každá poslušná manželka trávila Rachel po večer doma, pokud někam nevyrazili s Remim nebo neměla tu společenskou povinnost dělat mu garde na různých akcích. A jestliže už někam vyrazila sama, za jednou ze svých přítelkyň na odpolední šálek čaje a brandy, pak se vždy vracela za světla a společnost jí dělala služebná, aby nikdo nemohl pohanit její pověst či označit jejího manžela za paroháče. Jediný problém byl v tom… že ji to rozčilovalo. Její racionální rozum věděl, že nemá Remimu co vyčítat – staral se o ni znamenitě. Minimálně jednou za týden ji večer někam bral, nikdy se nevracel nijak zvlášť pozdě, netáhl z něj nijak zvlášť alkohol a noci měli zcela pro sebe. I tak si ale nemohla pomoci. Zejména od toho plesu, kam ji vzal nedlouho po jejím návratu, začala v takových okamžicích pociťovat žárlivost, byla podezřívavá, pociťovala touhu k němu pokaždé přivonět, když se vrátil, jestli neucítí jinou. Protože si moc dobře uvědomovala, že Jeremiah je krásný a hrdý muž, radní, za nímž se ohlédne nejedna dívka svobodná i vdaná, prostá i s notným bohatství. A protože věděla, jak snadno lze muže zmanipulovat, svést, když jsou opilí, dát jim to, po čem toužilo… nu, jejich srdce ne, v tomto případě trochu jiná část těla, ač si Rachel nemyslela, že by Remimu v tomto směru nevycházela vstříc a že by své manželské povinnosti plnila nesvědomitě.
Stejně se ale nemohla ubránit tomu sžíravému pocitu, nejistotě, strachu, co ji téměř nutil zapomínat na důvod, proč se vůbec vrátila – ač ruku na srdce, na ten doopravdy zapomněla již dávno, pouze si ho naprázdno opakovala jako modlitbu ve falešného boha. I nyní neustále kontrolovala mohutné hodiny, které nahlas tikaly při každé další uplynulé sekundě, kdy nebyl její manžel doma. Prsty nervózně svíraly knihu, Dekameron, u níž jednou za čas obrátila tak trochu z povinnosti list, neb slova sice četla, ale nevnímala je v celku vět. Pokaždé přečetla pár řádků, aby hned vzápětí těkla pohledem k hodinám a nakonec také k nezataženému oknu, za nímž již dávno padla černá tma. Místnost, obývací pokoj, v němž seděla v měkkém křesle opřená o polštáře, vedle sebe na malém stolku broušenou sklenici s červeným vínem, osvětlovalo jen měkké žluté světlo dohořívajících plamenů krbu a Rachel mohla být tak jednou za své prokletí ráda, neb díky němu viděla dobře a nehrozilo, že si zkazí oči.
Z rozčílení odložila knihu a prudce se zvedla, když hodiny začaly odbíjet. Oděná již jen v bílé dlouhé noční košili, přes kterou měla lehký přehoz z bílého hedvábného šifonu se zavazováním pod prsy. Do ruky vezme sklenici vína, z níž zase doušek upije, přecházejíc nervózně po místnosti a kontrolujíc hodiny s o to větší vervou. Služebnictvo odešlo už před dlouhou dobou a Remi měl být dávno doma – vlastně slíbil, že se vrátí do západu slunce, opozdil se však o notnou chvíli a Rachel? Rachel měla v hlavě ty nejhorší scénáře, co jen mohou zamilovanou dívku napadnout. Nebyly to ani tak výčitky na svou vlastní hlavu, že by mu třebas nestačila nebo že by od své vlastní ženy chtěl něco více. To spíš nespokojenost mířená na něj samotného - že jí lhal, když říkal, že si nikoho jiného nenašel. Že chodí ukájet své choutky do bordelů.
Konečně uslyší kroky mířící k domovním dveřím a nakonec i to, že se otevřely. Několika rychlými kroky už už zamíří přes celou místnost, pokládajíc sklenici na komodu u dvoukřídlých dveří vedoucích ven z pokoje přímo na chodbu. Nepřemýšlela nad tím, že chladná vypočítavá žárlivost by byla daleko lepší a též by byla daleko větším trestem – ač se snažila, intriky nikdy neměla v krvi a její temperament i to, že srdce jednalo více impulzivně než rozum, ji donutí s pichlavou podezřívavostí v pohledu upřeného na jejího muže zastavit přímo ve dveřích, tváře červené z rozčílení, brada hrdě pozvednutá. „Čekala jsem s večeří… Naštěstí ne dlouho. Doufám, že ty ses zabavil s lepší společností než já…“ začne na něj zhurta. Otázku ale nenechá ve vzduchu viset dlouho, vyřknout ji jednoduše musela, nemohla si pomoci. „S kým jsi byl?“

S mírným přikývnutím se na Joshuu pousmál. "Ano, Alfred Beckerley, nevidíme se prvně, ale ještě jsme neměli příliš šancí spolu mluvit," pronesl k němu s chladným klidem, a aniž by uhýbal pohledem, pomalu se otočil na patě a s těmi sebevědomými kroky vyrazil zpátky ke svému místu. S lehkostí zaplul na místo, na němž vysedával po celou dobu a zrak upřel ke svému společníkovi, rty znovu pozvednuté do menšího úsměvu. "Děkuji vám, je to pro mě ještě stále nové, ale jak se říkává, už jsem měl na čase," pousmál se svým slovům, načež do prstů uchopil skleničku s vínem a zlehka ji nadzvedl, přičemž naznačil přiťuknutí, než se po menší chvíli napil, vychutnávaje trpkou chuť vína na svém jazyku. Na malý moment se přistihl, že myšlenkami zabloudil k Brigitte. Přemítal nad tím, jak se má, a zda-li je stále v dobré společnosti, či už zůstala sama. Z toho pochopitelně neměl dvakrát dobrý pocit, ovšem po zmizení švagrové cítil skutečně jakousi úlevu. Jakoby teď měl možnost začít nový život, zaplněný smíchem, radostí... a možná i smíchem malých drobečků, kteří by k němu natahovali své ruce a oslovovali jej tím nejmilejším oslovením, které děti pro své otce umí vymyslet. Zpátky naproti Joshuovi se Alfred opět rychle napil a zamrkal, aby z očí vyhnal tu zasněnost. Nechtěl vypadat, jakoby vůbec nedával pozor, když to vůbec nebyla pravda. "Jste velice laskav, Brigitte je doma, ale věřím, že se na nějaké společenské události objeví po mém boku," dodal ještě, než pohár nechal klesnout na dřevěnou desku stolu, kam posléze položil i svou ruku. "Jistě, ovšem není se čemu divit, procházíme si krušnými časy. Lidé nemají na výběr, bojí se o své domovy a není to tak dávno, co tu řádil ten... požár. Možná když jim ukážete svou tvář, své úmysly; ale ne, zvyknou si na vás, určitě." Alfred tušil, jaké to je, když člověk přijde na nějaké místo. I když v něm vyrostl, Salem pro něj byl téměř cizí, když se vrátil z bojů. Jak jinak se však mohl cítit, když jeho rodina zemřela tak, jak zemřela. Mohl jen doufat, že ten chlad nadobro zmizel, stejně jako výčitky a strach. A ty divné sny. Joshua byl exorcista, což bylo vskutku zvláštní povolání. Alfie o něm už leccos slyšel, ale zatím neměl tolik příležitostí se s někým takovým setkat. Vlastně k tomu ani nebyl důvod. Aniž by si tedy povšiml pohledu směřovaného k jakési ženě, lehce naklonil hlavu ke straně a povytáhl obočí. "Vaše řemeslo má jistě i svá úskalí. Kolikrát jste se vlastně setkal s... démony? Nebo nějakými podobnými bytostmi?" Nu dobrá. Byl ztracen. Podezříval blízkou osobu z něčeho, čím si vůbec nebyl jist. Někteří lidé zkrátka byli zvláštní a budili v člověku ne příliš příjemné pocity. Alfred však nerozuměl a nechtěl v té pozici setrvávat. Ne, pokud měl příležitost mluvit s někým, kdo znal démony. I když to možná bylo směšné. Druhou ruku, schovanou za stolem, semkl v pěst, jakoby si opět vzpomněl na něco, na co by si nejraději nikdy nevzpomínal. Úsměv z tváře zmizel již dávno, v jeho výrazu se spíše mísila jakási zvědavost a... odpor.

Ticho a prázdnota. Donutilo jej to polknout a sevřít ruce v pěst. Byla pryč. Zmizela. Opět. Byl až příliš dlouho venku, příliš dlouho popíjel a bavil se namísto toho, aby byl s ní, a aby napravil své chyby. Palčivá jistota donutila jeho srdce bít jako splašené. Měl dojem, jakoby se z centra jeho těla rozléhalo nějaké zemětřesení. Nohy mu těžkly, v ústech měl sucho a v hlavě mu pomalu začal vybuchovat první kráter kocoviny. Přes rány, rozléhající se v jeho hlavě, skoro ani neslyšel dveře, a tak když se ohlédl, a spatřil v nich bílou postavu, vydechl s jakýmsi pocitem úlevy, kdy mu z hrudi spadl kámen o velikosti Měsíce. Laskavá a milá slůvka se už hrnula na jazyk, cítil, že se pomalu prodírá chodbou, aby ji mohl přivítat polibkem, když tu strnul. Zastavil se uprostřed pohybu, nechápavě, zmateně, možná i dotčeně. Někde v koutku mysli se ozvalo svědomí, avšak nesklopil zrak. Ne, jen klopýtl. "Rachel," oslovení, v němž se zračila láska a touha po ní. "Omlouvám se, chtěl jsem přijít dřív, měl jsem to v plánu, ale mluvil jsem s dalšími muži z městské rady, přemluvili mě ještě na další pohár," vysvětlil popravdě, aniž by si však chtěl přiznat, že v posledních dnech už na něj těch otázek bylo příliš. I když s ní chodíval do společnosti, přesto viděl, jak jí vadí, kdykoliv se chtěl jen povzdálit. Nebo jít si někam sednout bez ní. Ovšem na druhou stranu si nadával; prošla si peklem, měl by při ní stát a neměl by ji nechávat samotnou. Jenže v prvních chvílích se něco takového plnilo mnohem lépe, než nyní. Připadal si trochu jako v nějakém žaláři, aniž by si chtěl přiznat, že i on se občas Rachel dost podrobně vyptával na to, kam šla. S kým se šla bavit. Když byl s ní, nedokázal si představit, že by šla jinam, že by se jen pousmála na jiného muže nebo by s nějakým hovořila. Jakmile se povzdálil, ano, v určitém smyslu mu to vadilo, ale uměl se na to dívat střízlivým pohledem, se kterým se lépe kladly hranice. "Zlobíš se na mě?" vypadlo z něj, po hodné chvíli ticha, kdy se opět houpavými kroky rozešel k ní. Části své mysli postupně začal střízlivět. Hlava se chvílemi ozývala jako jeden velký střep, potřeboval se mít kam schoulit, kam ulehnout. Nechtěl se dohadovat, ne v ten moment, kdy byl zase zpátky u ní. "Rachel." Slova podbarvená alkoholem, jednou rukou se po ní natáhl, zřejmě aby ji mohl obejmout, zachytit. Ujistit se, že je skutečně s ním, a on neblouzní. "Mrzí mě to, ale už jsem tady. Proč si myslíš... s kým bych měl být?" Věděl, že toho bude litovat. Že tu otázku měl zahnat ještě dřív, než se vůbec vynořila. Ale jazyk měl stále uvolněný alkoholem, který do sebe nalil, a tak si nemohl pomoci. Netušil, o čem to Rachel mluví, co naznačuje. Potřeboval to zjistit. Pakliže se mu nevysmekla, pokusil se ji stáhnout do své náruče, přičemž div znovu neklopýtl.

Teprve s Alfredovým křestním jménem mu dojde, že zapomněl povědět své křestní jméno. S těmihle základy etikety měl vždycky problém. Nějak se mu příčila představa, že by k němu měl mít starý otec úctu a dokonce ho oslovovat otče. To pro něj nebylo vnitřně správné, a proto na těchto pravidlech tak úplně nelpěl. Když si prohlédl drobné vrásky v Alfredově obličeji usoudil, že i tenhle muž je starší než on, sice ne o moc, ale i tak drobný rozdíl v jejich věku byl. „Já jsem vlastně neměl příležitost promluvit s nikým. Od svého příjezdu jsem se nehnul z fary. Byla tam lehce chaos a z kněze mám stále více pocit, že to se Salemem vzdal.“ Neubrání se tichému povzdechu a pozvedne sklenku ze které upije. Na pár vteřin se zahledí do medově zlaté tekutiny a pak se pohledem zase vrátí ke svému společníkovi. „Ale dneska jsem se rozhodl dopřát si jednu z mých mála neřestí…manželství jsem se zdárně vyhnul.“ S úsměvem poklepe prsty na kolárek, u krku. Když se ho zeptá na démony obočí se mu stáhne do drobného zamračení. „Démoni jsou ošemetná stvoření, je těžké je najít, pokud nalezeni být sami nechtějí.“ Rád by se k tomuto tématu vyjádřil, ale strach mu v tom brání. Neví, jak moc může Alfredovi věřit. Mimo Salem se s několika údajnými posednutími setkal, ale vždy měl pocit, že si to člověk spíš nalhává, aby skryl nějaký psychický problém a exorcismus mu pomohl pouze na úrovni útěchy, člověk měl pak pocit, že se k němu Bůh vrátil a problémy ustaly. Dokáže démony a jiná stvoření vycítit, neví proč, ale ví, že jsou to oni. Ale o tom nemůže mluvit, mohl by skončit na hranici. „V semináři nás učili, že démoni jsou prastará a velmi mocná stvoření. Jen těžko se dají z těla vypudit. S jedním jsem se setkal, ale zmizel dřív, než jsem stačil cokoli udělat.“ Do obličeje vtlačí nucený úsměv a do hlavy se mu vloudí vzpomínka kdy uvidět temné stvoření v očích malého chlapce, pak už si pamatuje jen ostrou bolest a probrání o několik minut později. Nejspíš může být rád, že nepřišel o život. Proud vzpomínek utne a rukou si prohrábne krátké vlasy. „A co vy? Máte s nimi nějaké zkušenosti?“ Usměje se a opět upije malý doušek ze své sklenice.

Alfie poměrně snadno přešel fakt, že se mu Joshua tak úplně nepředstavil. Přesto jeho jméno znal, dokázal si vybavit i jeho tvář a nyní stačilo si to jen potvrdit a trochu se s ním seznámit. Vlastnost, která byla pro některé obyvatele Salemu docela cizí, jakoby snad každý cizinec měl všechny možné nemoci a měl je proklít. Alespoň na něco podobného Alfred nevěřil, a už jen proto, že se občasně viděli na posvátné půdě, neměl důvod mladému muži nevěřit. "Ano, asi je tomu tak. Stalo se tu toho tolik, že... možná se mu člověk občas nediví, že na takovou prací už nemá dostatek sil," vyslovil na obranu kněze, ačkoliv měl pocit, že se nezdržel příliš dlouho. Ovšem dalo se tomu vůbec divit na takovém místě, jakým byl Salem? Nebyl zpátky ani rok a i tak měl pocit, jakoby se kolem dělo něco zvláštního. Neuměl to přesně popsat, správně se chopit těch slov, ale... každý to musel alespoň trochu cítit. Otázkou je, co trápilo jejich kněze, neboť ten ani jedinkrát nevyhledal Alfreda, aby mu pověděl něco o městě. Nic. Všechno bylo v rámci mezí v pořádku. Jen Alfred měl občas pocit, že se děje něco s ním, ale i s lidmi okolo. Něco špatného. Ale nikdy nenašel dostatek sil k tomu, aby to řekl knězovi. A popravdě po slovech Joshui už nevěřil, že by to mělo mít význam. Možná. Možná by ho jen víc vyplašil. "Říkal vám něco?" neodolal té otázce, zvědavý, s dechem skoro pozastaveným. Až po notné chvíli se opět pousmál a zakroutil hlavou. "I já jsem se mu dlouho vyhýbal, ale... myslím, že nyní už není třeba vyčkávat," vyslovil se, aniž by zmiňoval úmrtí své první snoubenky. Byly věci, o kterých nebylo radno mluvit. A po svých nočních můrách už o ničem takovém nechtěl mluvit nahlas. Zvláště když se po návratu domů z války všechny ty staré rány začaly otevírat. Slova o démonech Alfiemu opět připomněla Atheleys. Její nevinné úsměvy, slušná slova, správné vychování... a pak ty sny, které byly tak neuvěřitelně skutečné. Nikdy nic podobného nezažil, bál se. Snažil se sám sobě lhát a prchat před tím. Má nějaké zkušenosti? Zamrkal a ztěžka se nadechl, načež semkl rty, než našel sílu odpovědět. "Nejsem si jist. Je možné, že by démoni mohli vyvolávat... halucinace?" Opravdu tomu všemu věříš, Alfie? Myslíš, že tvá švagrová nebyla tak úplně člověk? Ale něco s ní bylo, ne?

Nikdy předtím nebyla žárlivá. Rozhodně ne tolik. Jistě, pokaždé si Remiho hlídala, ale všechny tyto záležitosti řešila s glancem. Pokud o něj nějaká dáma projevila zájem, jednoduše se k nim přidala a gesty, co by se ale daly popsat jako láskyplné, slečně ukázala, že vedle Remiho už má své místo ona. Nic mu nevytýkala, však nebylo co – pokud věděla, vždy jí zůstal věrný a nemohl za to, že krom ní učaroval i mnohým jiným. A pokud přišel pozdě? Nu, obvykle mu pak dala důvod, aby příště přišel včas a aby ani nepomyslel na zálety. Poslední dobou to ale bylo jiné a ani ona netušila, co se s ní děje, i ona si uvědomovala, že tohle jednání jí není podobné a v koutku mysli nad sebou samotnou kroutila hlavou. Sotva si ale mohla pomoci, ignorujíc fakt, že ona sotva před hodinou napsala dopis Dwightovi, kde mu popisovala vymyšlené situace a sto a jeden důvod, proč je ještě příliš brzo na návrat do Bostonu, zatímco se vedle ní na stolku leskl prostý snubní prsten, který od něj dostala. Kdykoliv předtím by pohled na něj vyvolal tak akorát smířlivý úsměv, než by se s ním stulila v jejich ložnici na posteli či u krbu, probírala se mu ve vlasech a byla ráda, že má zas jednou doma takové ospalé štěňátko. Dnes však očividně hledala konfrontace. A to jí též není zrovna podobné… „Jistě… ctění muži městské rady… Copak na ně nikdo nečekal?“ Nemluvě o tom, že se budou potácet po městě přiopilí a pak už tedy ctění rozhodně nebudou. Ne, že by jí na tom záleželo – jeho spolupracovníka znala sice všechny, ale více stýkala se jen s manželkami některých, sotva jí každá padla do noty.
Nikdy mezi nimi nevznikalo tíživé, snad i trochu trapné ticho – nikdy, až do teď. Snadno mohlo být na vině to, že se jednoduše změnili. Už si tolik nerozuměli, oba byli poznamenáni prožitým. Smutným ale je, že přesně tohle byla vina tak akorát zdobených náušnic, o kterých Rachel neměla ani tušení, jaké nesou prokletí, protože tam hluboko? Možná se změnila, ale tam hluboko byla stále ta hloupá zamilovaná holka ochotná udělat pro Jeremiaha naprosto cokoliv, co bude jen třeba. „Zlobím? Oh, jistěže ne. Působím tam?“ zněla jízlivě a snad i trochu ukřivděně. Začne se k ní motat, natáhne k ní ruku, aby ji k sobě mohl přivinout, tuhle prosbu v podobě gesta ale Rachel nevyslyší – neb místo toho raději ukročí dozadu a obraně založí ruce na hrudníku v docela jasném gestu, že se tedy objímat rozhodně nebude. Nakrčí nosík, schválně a zcela vědomě, když zachytí vůni alkoholu, která jí vlastně vůbec nevadila, ale… asi se to hodilo. Tolik k její vyrovnanosti. „Přebral jsi, drahý…“ zkonstatuje. Ale žádnou dívku z něj necítila. Žádný laciný ani drahý parfém. Na druhou stranu, to ji zrovna nezastavilo. „Nevím… Opravdu nevím, Remi, ale nejsem hloupá…“ začne trochu nepřímo, zdánlivě bez kontextu, který bude nejspíš jen v její hlavě. „Lhal jsi mi, že ano? Když jsi řekl, že jsi s nikým nebyl… Musel jsi, byla jsem pryč tak dlouho a ty jsi…“ Přelítne ho pohledem. Momentálně vypadá jako roztomilé opilé štěně, v jiných případech charismatický mladý muž, snad jen trochu odtažitý, ale o to více působil jako výzva. „… ty. Byla to ona, že ano? Ta mladá holka od Donnellů… Rebecca, správně? Viděla jsem, jak se k tobě chtěla lísat. Byla jak kočka…“ prskne vztekle a z rozčílení se otočí, aby zaplula znova do obývacího pokoje a vzala si víno. Dle jejího tónu byla tedy nebohá Rebecca, která se akorát snažila debutovat ve společnosti a prohodila s jejím manželem na minulé akci pár slov, nejspíše vypelichaná a otravná. A za oběť jí padla ona nejspíš proto, že měla též jméno ze Starého zákona, též byla blondýnka, modrooká, snad jen vyšší a vyvinutějšími tvary – ale to v tomhle případě vskutku není zrovna přínosem.

Při otázkách na faráře jen pokrčí rameny. „Nic neřekl, ale je to na něm znát. Ta únava, zklamání, nejspíše by odsud potřeboval pryč. Je škoda, že tu žádný duchovní dlouho nevydrží. Právě to lidé potřebují. Stálého duchovního vůdce, který je bude vést a neucouvne při prvních komplikacích.“ Povzdechne a kopne do sebe zbytek sklenice. Mávne na hostinského s požadavkem o další dávku medoviny. Kostel je místo, které lidi sbližuje. Joshua se tam necítí sám a pokud ve tvářích přítomných vidí opravdový zájem o svého pána snadno jim začíná důvěřovat a má tendence říkat i věci, které by jako duchovní prozradit neměl. Jenže v Afredově výrazu vidí něco dalšího než pouhý zájem. Je to jako strach mísící se s touhou poznat pravdu. Neptá se na démony obecně, ale zajímá ho jeden konkrétní. Možná příbuzný, možná jen přítel, možná někdo kdo ublížil někomu z jeho blízkých. Právě tenhle pohled přesvědčí Joshuu, aby mu řekl víc než jen zdrávo pro obyčejného obyvatele města. Krátce se rozhlédne okolo, aby se přesvědčil, že v jejich blízkosti není někdo, kdo by tyto informace mohl využít. Je mu jasné, že na světě je dostatek fanatiků, kteří by je za tento rozhovor s radostí přivázali k hranici a nechali shořet v plamenech. Pak se k Alfimu nakloní, zadívá se mu do očí a trochu ztiší hlas. „Neví se jistě jestli jsou to přímo halucinace, ale jsou schopni pohnout s lidskou myslí. Jejich schopnosti jsou různé a rozdílně mocné, prý dokáží vrhat ohnivé koule, nebo si nechat narůst křídla a létat. To nejdůležitější je, že jsou ztělesněné zlo a pokud je démon odhalen musí být co nejdříve zahnán do pekla kam patří. Je opravdu těžké je vypátrat. Pokud narazíte na démona, radím vám jediné. Jděte mu z cesty a modlete se…“Dokončí svůj malý proslov. Jestli se Afred dokázal odtrhnout od Joshových modrých očí mohl si všimnout, že po celou dobu svíral kříž na svém krku. Když domluví konečně ho pouští. Na pár minut uvažoval, jestli spolusedícímu neříct o jiných stvoření jako jsou čarodějnice, raraši atd., ale raději to zavrhnul. Už tak mu řekl více než měl a na jednu ztrápenou mysl je toho i tam až až.

Zamyšleně ho sleduje. Je zvyklá na jeho rychlé změny nálad, ale tahle ho trochu překvapila. Začne si trochu provinile mačkat lem zástěr, protože si myslela, že to ona ho rozzlobila. Nebo lépe řečeno si pokládá za vinu, že s touhle otázkou vůbec přišla. Nicméně se potom usměje a docupitá k němu. Lehce ho líbne na tvář. "Díky... Víš co, jsem zvědavá... Takové už ženský bývají, ne? Sám jsi to říkal." Snaží se ho trošku poškádlit a také zavést rozhovor do trochu jiných vod, které už nebudou takhle rozbouřené. Podá mu jídlo a po jeho slovech se posadí vedle něj. Nejraději by kolem něj poletovala a snesla mu modré z nebe, ale na to momentálně nemá dost energie. Je pravda, že pokud po ní zítra bude chtít pomoct, tak si bude muset jít brzičko lehnout a prospat se aspoň tak na hodinku. Napjatě ho poslouchá a podepře si dlaněmi bradu. Hledí na něj svýma zvědavýma očima. "Takže... Takže jsou tu čarodějové... No, slyšela jsem taky o tom, že tu často někoho upalujou." Sklopí pohled, ale nakonecse odhodlá dál mluvit. "Nebo popravujou, to je jedno... Ale tím chci říct... Že ti lidé o existenci těchto druhů nadpřiozena ví?" Naběhla jí z toho husí kůže a raději se zahleděla do plamenu svíčky na stole, který nezapálil její otec ale ona před jeho příchodem. "Třeba zapadneš... Vždyť sis tady našel kamarády, ne?" Pokusí se téma zase trochu odvrátit na dobrou stranu, protože se jí to celé zdá velmi pochmuné a to se jí moc nelíbí. "Takže máš ještě o to větší důvod na sebe dávat pozor! Nejen kvůli mně..." Řekne rozhodnějším tónem hlasu, ale její oči jsou jako obvykle laskavé. Na otci jí velmi záleží. On je to jediné, co na světě má. "A jen tak mimochodem... Nejsi vrah... Žhář jen někdy." Utahuje si z něj a jen tak nenápadně se raději podívá na strop, ale nakonec na něj rošťácky kouká.
Překvapeně zamrká, když se jí zeptá jestli jedla. "Nejedla... Nemám hlad. To je tvoje snídaně... Já spíš potom půjdu nahnat pár hodin spánku." Pohladí ho po rameni. "Nech si chutnat." Jen tak mimochodem, že jo...

Poslední lítostivá myšlenka věnovaná místnímu faráři, než se téma rozhovoru stočí jinam, k tématům, které jej zajímají mnohem víc, a které nejspíše souvisí se vším, co se mu v poslední době stalo. Jak se tím tak probíral ve své mysli, narážel na čím dál větší nejasnosti a ona prazvláštní propast jako by byla ještě hlubší. Prsty se obtočily kolem pohárku a oči opět sklouzly k tváři exorcisty. Ani neřešil, že už si objednává druhou medovinu, neboť tak nějak pokradmu tušil, že za chvíli bude na něco ostřejšího zralý i on sám. S mírným kývnutím přijal jeho slova a ve tváři se objevily i další vrásky, zračící určitou nespokojenost. "Tak je to tak," vydechl tlumeně a sklopil zrak. "Víte, těžko říci... nejsem si jist, ale má rodina byla poměrně velká. A když jsem se vrátil z války, nezůstal nikdo. Všichni byli po smrti až na švagrovou, kterou jsem do té doby neměl šanci poznat. A myslím, že jsem párkrát viděl velice ošklivé věci, které mě budily ze spaní. Modlil jsem se a stále se modlím, ačkoliv si stále myslím, že to vše nebyla jen pouhopouhá nehoda," pronesl tlumeným hlasem k Joshuovi. Zmizení They už raději nezmiňoval, protože po tom všem to koneckonců bylo hodně zvláštní a jen to podporovalo tu myšlenku, že není v pořádku. Ale nemohl to tvrdit určitě. Nemohl si tím být jist, protože takové síly pro něj bylo něco cizého, něco, o čem si myslel, že je, ale že je před tím chráněn. Jak předvídal, rukou naznačil hostinskému, aby i jemu přinesl něco ostřejšího, něco, co trochu uklidní jeho samotného, i když tušil, že se to Brigitte asi moc nebude líbit. Byli spolu krátce, nechtěl jít proti ní, ale v tu chvíli cítil, že by skutečně jeden pohár něčeho ostřejšího snesl. "Jsou to však jen domněnky, věřím, že náš Pán ví, co se děje. Věřím, že mě nenechá jen tak sejít z cesty. Když mi teď seslal Brigitte, snad je to známka toho, že zlé časy už jsou za námi," pokusil se nakonec uklidnit i sám sebe, načež vděčně kývl na hostinského a přijal pohárek s medovinou. Sám se pak napil, až skoro vše vypil. Medovina jej pálila na jazyku, ale bylo to příjemné a jeho tělem se opět začalo šířit spokojené teplo, které vyhánělo všechny démony a myšlenky na ně. "Ale i tak vám děkuji, že jste mi věnoval svůj čas," kývl na něj s úsměvem. "Možná teď pro vás bude příjemnější, když... se zeptám, jak jste se vůbec dostal do Salemu?" Pár otázek v něm sice stále hryzalo, ale Atheleys byla pryč. Možná to vážně byla jen zkouška, kterou splnil. Možná by se teď měl konečně věnovat příjemnějším věcem a netrápit se.

Žárlivost. Ještě před několika lety ji téměř neznal. Po zmizení Rachel už ani nevěřil, že by se podobný cit mohl usadit v jeho srdci, ale překvapivě v ten večer, v nečekaném okamžiku, tam byla. Namísto objetí mohl jen klopýtnout do prázdna, zatímco k Rachel upřel dvojici zmatených očí, v nichž se zračilo cosi jako nepochopení a ublíženost. Netušil, proč se tak chovala, co ji tak pobouřilo. Vždyť přeci vyslovil svou omluvu, litoval svého činu, litoval toho, že ji nechal tak dlouho samotnou. A samozřejmě litoval i toho, co se odehrálo před lety v Bostonu. Právě proto se snažil udělat vše pro ní, bez nároku na vlastní pohodlí, ale... poslední dobou už toho bylo příliš. Někde v jeho nitru probublávalo nespokojení ze stavu, v němž byli. A zároveň se to snažil omluvit, aby nebyl naštvaný, i když alkohol si s jeho myšlenkami pohrával stejně dobře, jako prokletí z těch naušnic. "Omluvil jsem se ti," pronesl bezbarvým tónem, s tváří stále staženou do oné nechápavé grimasy. Napřímil se, pozorně se zadíval na Rachel, ačkoliv měl pocit, že se mu s každou chvílí, kdy tam tak postával, rozmazávala před očima, jakoby se chystala se rozplynout. Neudělal však k ní další krok, neboť jasně viděl ty zkřížené ruce. Stopka, kterou jej Rachel zastavila, hradba, která ji střežila jako hrad. Připadal si bezmocně, propadal se a vůbec netušil, co se to s nimi stalo. Oporu v ní však nenacházel a každý pohled do jejích očí jej bolel, a zároveň štval. Pomyslnou jiskřičku v jeho nitru zažehly až její další slova. Nebo spíše otázka. Oči se mu rozšířily překvapením, chtěl jí vysvětlit, že tak to určitě nebylo, ale zároveň jej dopalovalo, že se tak ptá. Byl s ní přeci skoro pořád, věnoval jí každičkou svou volnou chviličku. A ona jej podezírá? Ačkoliv ji už párkrát viděl, jak se po někom ohlédla, či pousmála! Vždyť nejen on byl obletován ženami, ale i Rachel vzbuzovala pozornost mezi místními muži. "Rachel, o čem to mluvíš? Ty mě snad z něčeho podezíráš?" zeptal se, i když význam té otázky pochopil poměrně rychle, i přes alkoholové opojení. Stačilo nahlédnout do její tváře a bolest, rodící se kdesi uprostřed jeho hlavy, mu dopomohla se probrat do reality. "Myslel jsem, že jsme už o téhle části života mluvili až příliš. Snažil jsem se ti vše vysvětlit a teď dělám všechno pro to, aby ses tu cítila dobře, tak proč mě z něčeho takového osočuješ?" otázal se nechápavě. Doufal, že se uklidní. Že nějak umlčí ten ukřivděný hlas kdesi v nitru jeho hlavy, ale asi už bylo příliš pozdě. I když mu nebylo dobře, cítil, že nadešel čas se konečně ozvat. Vzít to do vlastních rukou, neboť tohle si po tom všem přeci ani za mák nezasloužil! "A dnes... jen jsem se zdržel, nebyl jsem nikde... ty si vážně myslíš, že za tvými zády hledám náruč cizí ženy?" vychrlil na ni nevěřícně. Jistě, nebyl by jediný, kdyby něco takového udělal, ale už jen kvůli Rachel, kvůli tomu zázraku... navíc na to neměl ani pomyšlení, když se splnilo to, co se splnit mělo. Po čem toužil a doufal. "A co ty? Myslíš si, že jsem tě neviděl, jak jsi se bavila s ostatními muži? Co pan Kingsley, ten ti přeci vždycky nabíhal," pokračoval dál nespokojeně, zatímco se mu na jazyku usadila pachuť z pomyšlení na toho pacholka. Nikdy dříve mu nevadil, ale teď by přísahal, že mu jeho vlezlé chování připomínalo Kennetha. Ve spáncích mu dunělo a srdce bilo, jakoby mu mělo vyskočit z hrudi. Alkohol jej popoháněl směrem, kterým se ubírat nechtěl. Byl však bezbraný. "Ano, Rachel, byla to dlouhá doba. Dlouhá doba, kdy jsem truchlil a odmítal s kýmkoliv být. Možná tu někdo byl, pro mě, ale nikdy jsem se znovu nezasnoubil, ani si nikoho nevzal." Zabrousil nakonec k pravdě a polkl. Možná to neměl říkat. Vůbec neměl mluvit. Ale už nebylo cesty zpět.

„Omluva…“ začne, než sama sebe po jednom slově zarazí a onu větu nedořekne. Že omluva nic neřeší, pokud to příště udělá znova – pokud i příště přijde pozdě. A Rachel si byla jistá, že se tato situace bude opakovat, protože… nu, každý jednou za čas přišel později, než slíbil. Stávalo se to. Jen jí to nyní vadilo a nemohla si pomoci – věděla však, že tato slova by nejspíše již dalece překročily únosnou míru, takže místo toho raději zavrtí hlavou a nechá jeho ukřivděná slova i ta její viset ve vzduchu a rozplynout se v té nepříjemné atmosféře, co se kolem nich vytvořila. Pokrčí rameny, když přijde první obvinění a nejvíce neurčitá slova. „Jsi muž. Máte své… potřeby. I choutky, kterých ses třeba nechtěl vzdát…“ odpoví prostě a jednoduše, čímž nejspíše odsoudí všechny bytosti opačného pohlaví jako nenapravitelné proutníky, co by se měli stydět, neb se snadno poddávají tělesným touhám. A z její pusy to znělo jako jednoduché tvrzení, jasné stejně jako slunce na azurovém nebi.
To až jeho další otázka ji zarazí. Měl pravdu. Mluvili o tom až příliš a oba se dohodli, že je to za nimi a že není nutné to dále rozebírat a trápit se navzájem. A Remi se snažil – ne, že by někdy přestal. Byl takový, jako tehdy, když se do něj zamilovala – milovala to, jak se na ni díval, pohled v jeho očích, milovala jeho doteky i slova, protože z nich vždy cítila, že je pro něj opravdu, ale opravdu jen ona jediná. Nikdy jí nedal důvod pochybovat, nikdy neuvažovala nad tím, že by jí třebas lhal o tom, s kým byl – a to samé se dělo nyní. Zahrnoval jí pozorností, kterou si snad ani nezasloužila, dával pozor, aby na ni nikdy dlouho nezíral, chránil ji před všemi otravnými otázkami. A ona zde přesto nyní stála, v očích pohled ledové královny, neochotna mu dopřát klid po dlouhém dni, aniž by její pocity byly racionálně odůvodněné a podepřené argumenty. „Vracíš se pozdě,“ prskne ten chabý argument, že se i ona sama za své jednání v duchu zastydí a začne celou tuhle šarádu zpochybňovat. To až jeho další ublížené ohrazení jí znova vrátí půdu pod nohama tím, že proti němu může použít všechny ostatní. Všechny manžely, které udělali nešťastné její přítelkyně, když je nechávali samotné s dětmi a raději se vraceli za mladou milenkou, co jim vždy ráda zahřála staré kosti. „A proč ne? Nebyl bys první ani poslední, možná sis na někoho zvykl nebo chceš něco jiného…“ Co ona může vědět? Dříve si v tomhle směru rozuměli – tedy, alespoň Remi jí. Nakonec byla nevinná dívka, co před ním nikdy neměla muže, takže to nebylo tak těžké, ale přesto… Jenže za dobu, co byla pryč? Možná hledal někoho zkušenějšího. Nebo si za ty roky vyvinul fetiš na velké nohy, co ona mohla vědět, na tom nesešlo, že její myšlenkové pochody nedávaly příliš smysl.
„Pan Kingsley?“ vyrazí ze sebe nevěřícně. „Remi, to nemyslíš vážně, viděl jsi ho vůbec, vždyť je…“ Takový skrček. „Malý…“ Což Rachel očividně zrovna nebralo – stačilo se podívat na Remiho a Dwight s Bostonu taky nebyl zrovna prcek. „Chceš proti mně obrátit slušnost, drahý? Znamenité, opravdu…“ ušklíbne se hořce, modré oči sice trochu roztály, ale usadil se v nich tak akorát ublížený pohled, co jí její manžel oplácel. A přísahala by, že též slyší, jak rychle mu bije srdce a že krom ublížení se mu na tváři promítá též vztek. Poslední poznámka – tentokrát zcela odzbrojující, kvůli níž se jí udělá slabo. Zamrká, i její srdce začne bít dvojnásobnou rychlostí a v první chvíli jen naprázdno otevře pusu. Tušil? Či dokonce věděl? Viděl nějaký z jejích dopisů, či dokonce nějaký otevřel? V hlavě jí šrotuje, zdali to jen tak pronesl do větru nebo se snaží celou situaci obrátit proti ní tím nejvíce podlým způsobem – protože nyní opravdu ztratila veškerou půdu pod nohama. „A chtěl jsi? Nepamatoval sis a… nevěděl jsi o mě…“ změní během sekundy jednání, vztek vypršel, objevil se strach z toho, že ví, ač mu to před chvíli chtěla skoro vmést do obličeje – nyní netušila, jestli se raději přiznat nebo ne. Raději se napije vína a přejde ke stolku s karafou, aby si nalila další sklenici, zároveň se k němu otočí zády, aby jí neviděl do tváře a ona nepřišla o svou masku počestné ženušky, co vůbec nemá snoubence v ne tak vzdáleném městě.