Město Salem

Změří si ho pohledem a lehce zavrtí hlavou, i když nahlas nic neřekne, tak se neubrání myšlence, která jí prolétne myslí. Kousnutí je asi to poslední, čeho se obávám. Uchechtne se. "A z čeho soudíš, že bych tě pustila dovnitř, třeba bych ti ty dveře zabouchla před obličejem." Odvětí a lehce přimhouří oči. Jistě byla víc přidrzlá než by asi měla být, ale on se taky nechoval zrovna ukázkově. Navíc jí bez ostychu předváděl, že není obyčejný člověk, takže se spíš soustředila na to, aby dokázala odhadnout, co udělá. I kdyby ona použila svou magii, tak to nejhorší, co by jí mohl udělat by bylo to, že by jí nahlásil a jí by poslali na hranici. Jistě, obyčejně by se tomu čarodějky snažily předejít, ale ona z něčeho takového strach neměla. Kolikrát už vedla rozpravu s duchy o tom, jaká smrt vlastně je. Sice jí žádný z nich nedokázal říct, co na vás čeká po smrti, ale smrt jako taková se zdála spíš osvobozující než jako něco, čeho by se měl člověk děsit. Nakonec čeká stejně všechny. "Tak to přeju příjemné čekání, bůh ví, kdy se moje sestra vrátí. Má něco na práci ve městě." Pronese a dá si dobrý pozor na to, aby nepoužila slovo "matka", protože přece jenom vystupovaly jako sestry. Dál si ho prohlíží a snaží se odhadnout, co je vlastně zač, sice by se ráda držela toho, že je to opravdu jen nějaký čaroděj, ale jak její mysl tak i určitý instinkt jí říkaly, že to není tak úplně pravda. Navíc jí stále hlodala v mysli reakce mladého ducha, který vypadal skoro až k smrti vyděšeně a to u někoho, kdo je dávno po smrti působí děsivěji než u živých tvorů. Od jejích myšlenek jí zase vytrhne jeho proslov a hlavně to, že o Nimue promluví jako o její matce, to jí jen potvrdí, že mladík před ní rozhodně není člověk. "Pokud jdete za mou matkou, tak jdete dost pozdě. Je už několik let mrtvá. Žiju tu jen se sestrami." Dál si stojí za svým, i když nejspíš zbytečně. Jenže tentokrát už jí hlavou běží myšlenky společně s představami. Zatne zuby a zadívá se mladíkovi do očí. Nikdy nepatřila mezi ty, kteří by se začali zaobírat minulostí její matky, takže ty představy jí přišli zvláštní, ale přece jen to byl výplod její mysli. Jenže její mysl se dokázala soustředit na víc věcí najednou a zatímco jedna část jejího vědomí se zabývala představami, které vlastně nebyly tak úplně výplody její mysli, tak ta druhá se zabývala tím, kdo to před ní sedí. Dobře si vzpomínala na vyprávění své matky o jejím životě, o tom, jak potkala Merlina a o narození Isaiaha a o tom, jak je nakonec oba ztratila. I na to, jak je vlastně ztratila. Ve tváři se jí nepohnul jediný sval, ale v očích se jí objevil šok, jak se konečně dobrala k tomu, kdo by před ní mohl sedět. Morgana. Nebo spíš ten démon, který v ní sídlil.

„Ti zkurvení idioti,“ zavrčel nahlas, aniž by jej zajímalo, kdo všechno jej slyší – v tomhle nešťastném případě to byla prakticky celá jeho rodinka, jejíž mravní zdraví by mohlo utrpět. Gaëlle na něj totiž při peprné nadávce zamrkala mezi šprušlemi schodů v patře, mezi nimiž na něj shlížela, zatímco malý Jacy na něj upíral nechápavé a dosud čistě modré oči z náručí Edith. Statná služebná jej i chtěla okřiknout a upozornit na mluvu, ale nakonec pouze otevřela pusu a vzápětí ji zaklapla. Buďto i ona si nyní netroufla dráždit hada bosou nohou nebo s ním v duchu souhlasila – pravděpodobně obojí. Annu až do předcházejících dvaceti minut postrádal zcela běžně – od její proměny neustále pociťoval, jak moc mu chybí každou chvíli, když s ní není, ale… zvykli si, co také jiného šlo dělat. Situace se změnila tehdy, když doběhl k nim domů poslíček s dost nevítanými zprávami. Silas popravdě konkrétně zachytil jen to, že je Anna od raného poledne ve vězení, byla stanovena kauce takové a takové výše a to všechno podepisuje (obrazně) soudce, který se tímhle dostal na Silasovu ultimátní černou listinu. Byl natolik odhodlanej a vztkem zaslepenej, že hodlal prostě jen sebrat peníze a pádit pro svou drahou, tehdy se ho však Edith odvážila zastavit. Právem, když měl ruce po lokty od krve a předek košile zrovna tak. Sice se o něm vědělo, že je podivín a obecně si nebere servítky, ale jako absolutní blázen i kvůli zachování celé rodiny vystupovat vskutku nemusel. Dalších deset minut strávit tedy tím, aby se dal relativně do kupy, omyl se a natáhl na sebe ve spěchu čistý oděv. Právě tehdy míjel se sprostým zaklením Edith, míře si to do stájí. Sice nebyl kdo ví jaký jezdec, ale díky Gaëlle, jejímu poníkovi a pravidelným vyjížďkám se za poslední dny značně zlepšil. Vzít koně, statného a vysokého plaváka, se zdálo do praktické – za prvé vůbec to, že si mohl dovolit kvalitního jezdeckého koně, zvyšovalo autoritu. No a za druhé nechtěl nutit Annu, aby capkala domů, zvláště, kdyby byla zraněná. Ani osedlání však netrvá dlouho – za chvíli se lehce vyhoupne do sedla, pobízeje koně prvně do lehkého klusu a když se ocitne na ulici, pak do cvalu, trochu bezohledného ke všem ostatním, co se na ulici v daný moment vyskytovali.
Do místní strážnice spojené i s věznicí pro ztracené případy v podobě zlodějíčků, opilců nebo… no, očividně též jeho Anny, vtrhne rázně a bez zaklepání, takže sebou spící voják prudce škubne, div na židli nepřepadne dozadu z leknutí. Silas mu hodí přímo před nos na stůl měšec plný peněz, pravděpodobně víc, než je ve skutečnosti potřeba, to ho ale sotva zajímalo – jednoduše shrábnul, co bylo v dané chvíli po ruce ve skrýši pod rozvrzanými prkny podlahy. „Je tam tolik, kolik bylo řečeno. Teď mi dejte klíče od cely mé ženy.“ Rychlým krokem k němu přejde, natahuje ruku pro klíč. Voják se zatím zmohl jen na zírání a až nyní začal trochu reagovat, něco zmateně blekotat. Bylo jasný, že všichni schopní muži jsou venku a činí dobro, zatímco bezbrannou ženu, navíc zavřenou ve vězení, hlídal jen obyčejný břídil s bolavými klouby. Štěstí, zejména pro Silas, neboť mu v danej moment klíče dá – a kdo si to s ním přijde vyřídit potom, to ho aktuálně a zcela upřímně nezajímalo. Klíče stihne v pěsti, ale ještě předtím, než odejde, se opře o stůl a lehce se k vojákovi nahne. „Jestli jí některej z těch kreténů zkřivil byť jen vlas, budete se zpovídat.“ Neřekl komu, to si mohl voják domyslet, přestože Silas měl jasno – jemu, jak jinak, za každou ránu, co od nich případně Anna utržila. Až tehdy zamíří k chodbě s kovovými klecemi, co sloužily jako vězení a pokaždé obsahovaly dřevěnou pryčnu a kýbl na výměšky. Šel najisto, cítil ji – a krev naštěstí prakticky žádnou. Poslední kroky k její cele popoběhl. „Anno?“ Hlas byl rázem jiný, starostlivý, leč stále zastřený vztekem k lidem zde. S prvním klíčem, co vypadal nadějně, se pak vrhl na dobývání zámku.

Mrazivě ledový pohled oplácely mříže útlé blondýnce nazpět v troufalém naznačení, čí síla má větší váhu. Pokaždé uhnula pohledem stranou, mračíce se na dřevěnou zeď s kamennými základy, kterou by dokázala zničit prudkou ranou. V návalu prvotního vzteku tak toužila učinit, dokud si neuvědomila, jak by tím poškodila svou rodinu. Rodinu, na kterou musela myslet. Poněkolikáté tak s prudkým výdechem a hlasitým odfrknutím kecla svou maličkostí na dřevěnou lavici, co mnohým opilcům sloužila jako postel na přespání, aby se vyléčili z nemoci zvané kocovina. Anna nepatřila mezi lidi, kteří by byli zavíráni do cely, za mřížemi se ocitla poprvé. K velkému překvapení strážných i ostatních obyvatel Salemu za věc, která se její mysli běžně příčila a ostatním doporučovala nikdy neučinit podobný krok. I pro racionálně smýšlející ženu se stala takováto záležitost novinkou, jenže pokaždé, když se k ní v myšlenkách vracela, musela se mračit a tiše si postěžovat, že té nafoukané ženské neubalila ještě větší ránu, po které by se protočila na místě v perfektní baletní piruetě. Hlavou vzdorovitě pohodila i nyní, dávaje tak strážným najevo, co si o té šaškárně kolem své osoby myslí, věnujíc mřížím kyselý úšklebek.
Ten den patřil mezi obyčejné, naprosto všední. Silas se vydal na lov do lesů, což Anna pokaždé ocenila tendencí ho zdržovat před opuštěním společné domácnosti - nejlépe několika polibky a návrhy, při nichž by se kdysi dřív červenala. Nyní je však vyslovovala hříšně s chraplavým podtónem slibujícím společné chvíle, na které nikdy nezapomene. Povedlo se jí, jako obvykle, ho zdržet na pouhých pár minut, což bylo pravděpodobně největší vítězství. Se Silasovým odchodem do lesů se smířila, nadále však odmítala sedět s rukama v klíně a vyčkávat, až se vrátí. S několika informacemi o odchodu na trhy spolu s Gaëlle sdělila Edith, co je třeba. Krátce na to se však malá zrzečka přiřítila nazpět s hlasitým oddechováním a sdělením, že Annu odvedli strážní do kasáren, k nimž náležela i řada cel ve věznici, která obvykle měla pouze vzbuzovat respekt.
Nikdo by neřekl, že blondýnka vyučující mladá děvčata do prostředí společnosti, se rozhodne jedné ze zdejších dam vrazit facku takovou, div nechytla druhou o zem, kam se svalila jako pytel brambor, s touhou jí přidat pár dalších za slova, která původně neměla ani zaslechnout. Vychloubání se, že z toho špinavého otrapy, za kterého Silase donedávna každá v Salemu považovala, se vyklulbal pořádný a hlavně pěkný chlap, už tehdy přinutilo Annu zpozornět a naslouchat rozhovoru určeného místním paničkám, které se rozhodly vyměnit si poznatky o milencích. Že do této kategorie měl spadat i Annin manžel, nikdo nečekal. Tehdy guvernantka ještě hrdě pozvedla hlavu v náznaku, jak pyšná je na své umění, avšak v další chvíli i jí samotné sklaplo při několika poznámkách, že si dotyčná pohledného Ecclestonea povolala domů za účelem ho svést. Prve, samozřejmě, jako běžná zákaznice. Že mu jednou, a mělo se tak stát zítra, otevře prakticky neoděná? O madame Greywood se vědělo, že si potrpí na starší muže, její manžel hodně cestoval a doma nebýval tak často, aby svou manželku dovedl ukáznit. Anna, která tuto nestydatou poznámku zaslechla, neváhala ani na chvilku, aby si se sličnou vdanou ženou vyřídila účty, dávaje jí jasně najevo, že pokud se k jejímu manželovi byť jen na pět metrů přiblíží, vyškube jí všechny vlasy, jak potvrzoval i chumáč tmavých kadeří, které jí blondýnka stačila vyrvat z hlavy. Tři vojáci se museli o ni postarat, dva na ni nestačili. Táhnouce ji pryč z náměstí tak dali Gaëlle prostor utéct domů a vše povědět služebné Edith. Anna zatím skončila odsouzená za mřížemi s kaucí, která nečinila málo, na druhou stranu ale ani ne tolik, aby to nezvládla její rodina uhradit. Horší bylo, že by se měla omluvit té tmavovlasé čubce. Navíc i tak část peněz šla na její účet, aby jí někdo uhradil škodu.
Do této chvíle vzteklá Anna přecházela jako tygr v kleci po cele, občas těknoucí pohledem k mřížím, jako by je snad zamračený pohled dokázal odemknout. Pozornost si vyžádal až hluk za chodbou, kam nedohlédla, tělem se okamžitě vrhajíc proti mřížím, kolem nichž obtočila prsty. "Mé ženy..." Jen toto slovní spojení stačilo blondýnce, aby jí srdce poskočilo radostí, vyhlížejíc svého zachránce. "Silasi!" Stejně jako on, i ona přešla ke dveřím, čekajíc, až je odemkne. S vlasy rozpuštěnými připomínala skutečnou femme fatale, která si nenechá nic líbit. A momentálně jejím největším protivníkem byla vzdálenost mezi ní a jejím manželem. Už už málem zacloumala mřížemi ve snaze se k němu vrhnout, když tu si povšimla změny v jeho oblečení - jiné košile a vody. "Nebyl jsi u ní, že ne? Nebyl jsi u té děvky Greywoodové?" Postoj těla se rázem změnil, najednou připomínala lítou saň. "Jestli ano, tak se ani neopovažuj ke mně přiblížit!"

Od odemykání k ní zvedl oči v první chvíli jen krátce – zběžným pohledem ji sjede od rozčepýřených vlasů po špičky bot, aby se ujistil, že netrpí žádným vážnějším zraněním četně výraznějších podlitin či drobných řezných ranek a oděrek. Byla snad jen trochu ušmudlaná, což bylo vzhledem k prostředí, v němž se nacházela, víc než pochopitelné – i přes její přirozenou čistotnost se sotva mohla bránit bordelu z mříží, z lavice i ze špinavých tlap, co jí předtím odtáhly a vhodily sem. Po tomhle ohledání se tedy znova upne na svazek klíčů až do té chvíle, kdy konečně do zámku zapadne ten správný, západka cvakne a mříž se otevře. Klíče nechal trčet v zámku, ty jeho zájmem nebyly. To až její slova jej zarazí, přestože do teď byl tak trochu velká voda. „Greywoodová? Zítra. Za tou jdu zítra.“ Silas sice neměl žádný diář, ale paměť měl znamenitou a pamatoval si přesně, kdo co a kdy chtěl, ostatně se nebylo čemu divit. Paměť měl vycvičenou dobře. I kdyby nebyl vlk, z postoje jejího těla by vycítil defenzivní postavení, které se může snadno změnit v lítý útok, kdy mu bude chtít vyškrábat oči. Normálně by nevěděl proč. To, že někoho označila za děvku, je mu dostatečnou nápovědou. I díky tomu zastaví ve dveřích cely, trpělivě vyčkávaje, než ona sama uzná za vhodné, že vyjde ven – nebo že se mu vrhne kolem krku. Každopádně však chtěla vysvětlení, jak se zdálo. „Ulovil jsem srnku. Byl jsem doma, Anno. Celou dobu, dokud Gaëlle celá poplašená nepřilítla.“ V danej moment by se v něm krve nedořezal, až když ze sebe jeho dcerka zmateně vysoukala, co se stalo a co se ještě dít bude, pochopil, že situace je daleko méně vážná než jako se Sarah. Snad i díky Anninému postavení, protože kdyby té šlechtičně vrazila jedna z jeho předchozích lásek, nejspíš by přišly o ruku. „Greywoodové? Té jsi vrazila? Proč, proboha?“ Možná tak úplně nechápal, ale sotva mohl zastřít to, že se mu to.. no, líbilo. Lidmi v tomhle městě pohrdal, Anna to moc dobře věděla. Nedokázal jí lhát a krom toho to stejně poznala dávno před tím. To, že mají sem tam společné nepřítele, bylo víc než fajn, nehledě na to, že tu ženskou stejně nemohl vystát. Příliš dobře znal ten typ žen, které si myslely, že jim každý chlap bude zobat z ruky, jen se stačilo usmát. Dřív, ještě když žil jako historik, je vyhledával – neměl k nim sám zrovna daleko. Nyní? Nyní se staly odpadem, zvláště, když byly vdané. Chápal, že ne každý se mohl vzít z lásky tak jako on s Annou, ale… Ale. Už v něm byl příliš zakořeněný smysl pro věrnost na to, aby tento argument chtěl respektovat. Tahle loajalita byla též stejný důvod, kvůli kterému by stejně s nikým jiným než Annou nebyl. Dokázal ocenit krásu. A byl chlap, který měl oči – ale dokázal se ovládat a tak věděl, s kým stejně každý večer skončí.
V další moment to však stejně nevydrží a přistoupí k ní, berouc její tvář do dlaní, jemně při tom zastrčí pramínek plavých rozlítaných vlasů za ouško. Ani ne tak z něhy, ale aby si byl jist, že ani pod vlasy se neskrývá žádné zranění – krev z ní ale opravdu necítil ani trochu, což byla alespoň nějaká úleva. To ale neznamená, že by jí nemohli ublížit – zejména ti vojáci, co mnohdy neměli příliš mnoho úcty k ženám, nehledě na jejich postavení. „Jsi v pořádku?“ Na její odpovědi záviselo vše – třebas to, jestli strážnému, co jí do teď hlídal, ubalí pravým hákem a eventuálně si na něj i počká, až nikdo nebude okolo. „Zatraceně, Anno. Ty máš být ta opatrnější, maličká…“ Až nyní jí s něhou pohladí po tváři, vzápětí jí políbí. Zprvu lehce. Pak? Pak již ne, jak už to tak s nimi bylo prakticky pokaždé. Nyní se do polibku však promítly všechny obavy i strach, co mu doposud stahoval žaludek do tvrdé kuličky.

"Zítra. Za tou jdu zítra." Už jen ta slova, ta prostá fráze ji vyvedla z míry natolik, aby hrdlo rozvibrovala touha rozervat ho na cucky, jestli ještě jednou přitaká na její otázku ohledně té hnusné Greywoodovic cuchtě, jejíž jméno se rozhodla vláčet společenským bahnem. Ve své hlavě, jak jinak, Anna nepatřila mezi ty, které by ostatní pomlouvali za jejich zády a ničili jim postavení narážkami i gesty jen proto, aby dotyčné potopila v louži pomluv a klevet. Blýskající se pohled, v němž se odrážely hromy a blesky, Silasovi naznačoval, že pokud bude pokračovat a snad i něco směrem k 'šťastně vdané' madam Greywoodové cokoliv řekne, pak si bude přát, aby přišel o jazyk, o což se blondýnka velmi ráda postará. A velmi rychle, jak naznačovala napnutá ramena i ruce stisknuté v pěst. "Takže je to pravda... Ta čubka!" Nevybíravý tón doprovázelo odseknutí hodné povýšené, svět neprotřelé nevěstky, jež zjistila, kdo ji okrádá o pravidelné zákazníky. I způsob, jímž pohodila hlavou na znamení, že si to vypijí (pravděpodobně oba), dokazoval, co se jí v hlavince odehrává, ač kontext druhý protagonista celé scenérie postrádal. "To už ti nejsem dobrá? Že musíš chodit za tou-... putain!" Několika velmi peprnými frázemi ve francouzštině, přecházeje plynule do němčiny, počastovala ženu tak nevhodně, že by se bývala začervenala, nebýt to... Inu, ona. Žena nesoucí vlkodlačí kletbu na bedrech, což její chování v mnohém uvolnilo a skryté stránky její osobnosti se prohloubily, vykukujíc na svět. "Copak, hm? Líbí se ti její poprsí? Její bujné vnady? A že je jí za co chytit v posteli?" S každým poukázáním na kousek ženského těla se odvážila Silasovi zapíchnout prst do hrudníku, než ho s posledním slovem nefalšovaně uhodila do středu. Každý jiný chlap by už minimálně ukročil dozadu, možná i nevybíravě kecl na zadek, nečekaje takovou sílu od útlé ženušky, co dříve znala pouze ležení v knihách a koordinovanou výuku mladistvých děvčat. Strážný hlídající na konci chodby se sám musel divit, jak si muži jako je Silas dovoluje manželka vyčinit, aniž by jí jedinkrát zarazil nebo jí na férovou ohnul přes koleno, nadzvedl sukně a několikrát prolískal za vyučenou. Jeho občasné zasmání blondýnce neušlo a čas od času, zvláště pokud se ozývalo hlasitěji, si dovolila mrsknout jeho směrem pohledem, už už připravená se vyřítit i na něj.
Přimhouřenýma očima jej sledovala s ospravedlněním, proč nepřišel dřív a vlastně i důvodem, že si k věznici vykročil v jiné košili, o které věděla, že s ní neodcházel. "Chmmm," odfrkla si podrážděně, dávaje tak najevo, co si o té jeho pohádce myslí. Ignorovala fakt, že z něj cítila zvířecí krev i vodu, tudíž nelhal. Zkuste to však vysvětlit žárlivým představám zoufalé ženy, která svého manžela nechce ztratit? "Budiž," odsekne nespokojeně, ač v tónině hlasu již šlo zaznamenat určité uspokojení touto variantou odpovědi, s níž se Silas vytasil. Když však přijde řeč na madam Greywood, Anna odvážně pohodí hlavou, držíc bradičku vzdorovitě vpřed, hrdá na svou odvahu té odporné ženské ubalit jednu na veřejnosti. "Zasloužila si to," vyprskne bez hlídání sebe sama, v očích zazáří jantar její dominantní vlčice, která momentálně bojovala o pozici žárlivě si zařádit. S rukama založenýma na prsou se otočila, štrádujíc si to na druhou stranu věznice, zapřená o mříže, které nápor jejího těla zvládaly bez hlasitého zaskřípění. Dlouho mlčela, uražená trucovala, dokud v ní nevybuchl oheň vášně a s tónem naznačujícím hlasité pohrdání šlechtičnou si dovolila konstatovat svoji verzi. "Prohlašovala, že mi tě svede. Nahlas! Před ostatními! Jako bych tam nebyla!" Celé to z ní vyletí naštvaným, značně uraženým tónem, její hádavá maličkost se začala projevovat. "Že až k ní přijdeš, otevře ti nalehko. A oba moc dobře víme, co ono 'nalehko' znamená." Podrážděná sykla k manželovi s velmi sarkastickým podtónem frázi lady Greywood, než nastoupil výraz čirého potěšení. "Tak jsem jí praštila. A zlomila nos." Uspokojení, které v té chvíli nacházela, se zdálo nekonečné. Nikdy se s žádnou ženou nepoprala, téměř na nikoho nevztáhla ruku. Silas byl výjimka a připomínal jí i fakt, že kdysi bývala slabá a potřebovala bránit. "A řekla jsem jí, že jestli se k tobě přiblíží jen na deset kroků, najdu si ji a vyškubu jí všechny vlasy, dokud jí tam nic nezbyde." Potěšený úsměv dominoval její tváři spolu s dívčím zahihňáním. "Měl jsi vidět, jak se tvářila. Vřískala na celé kolo. Nikdo by do ní neřekl, že je to ta slečinka, co si k sobě zve zadané mužské do postele, nabízeje jim jako dezert sebe samu." Teprve nyní se konečně od mříží odtáhla, o něco spokojenější jak na začátku celé jejich konverzace. Do chvíle, než zpozoruje manžela. "Jestli mi hodláš dělat přednášku, co se má či nemá ve společnosti, tak ti pěkně děkuju, ale můžeš si ji ušetřit. Vím, že jsem to přehnala. Ale nárokovala si tebe. A ty jsi můj!" Poslední slovo pronese natolik drze, až sama zalapá po dechu. Chovala se opravdu tak zvláštně, tak divoce. I její pohled prozrazoval nespoutanou divokost a touhu si ukořistit, co jí právoplatně náleželo.
V momentu jejího slabšího úsudku a uvědomění si, jak vlastně zní, využil Silas své přítomnosti, přistoupivší k ní, aby si ji pořádně prohlédl. "Jsem v pořádku, nic se mi nestalo. Žádný voják se mě neodvážil dotknout, protože jsem se... chovala ne zrovna jako dáma." Že bylo zapotřebí, aby se na ni pověsili tři, to už radši drží pod pokličkou. "Já jsem!" V první chvíli odsekne, v další moment viditelně zaváhá. "... Obvykle. Nevím, co mě to popadlo. Nikdy před tím jsem neměla takovou touhu... někoho praštit." Zamračená opětovala Silasův pohled, dokud ji nepřesvědčil, že na ničem z toho nezáleží, protože byli tu - živí a zdraví a hlavně spolu. Vykolejení netrvalo dlouho - v další chvíli si ho přitahovala k sobě, opětujíce mu polibky s podobnou vášní, jakou jí je dával. Tiskla se k němu se vší vášní i zoufalstvím, jaké v sobě nacházela, div, že ho nezačala svlékat.

„Pravda? Co?“ Opět se v tom ztratil. Nejspíš protože netušil, co by měl mít on společného s paní Greywoodovou kromě očividně podobného jídelníčků, co se skládal do jisté míry ze zvěřiny. Tmavovláska sice mohla být hezká, jenže něco takového již obvykle Silasovi nestačilo natolik, aby ji třeba jen přejel pohledem a užil si výhled do plného dekoltu či mrkajících očí, jejichž barvu ani neznal. Nezajímala ho. Situace je ale dostatečně vážná, aby se Anna tvářila jako masový vrah, co ho klidně něčím přetáhne po hlavě, pokud jí nepodá žádnou vyhovující odpověď. Problém je, že měl takový nepříjemný pocit, že cokoliv vypustí z úst, Anna v ráži si to stejně přebere po svém. Temperamentní byla i před proměnou, ale její vlčí podstata tuhle stránku povahy jen podpořila, což dokáže nejen smršť originálních nadávek ve všech možných jazycích, ale též prstík, co se mu zabodne do hrudníku – a nakonec též celá dlaň. Kdyby nebyla jejich síla stále ve standardním poměru, když byli oba vlci, jistě by minimálně klopýtl. Takhle ji naopak může chňapnou za zápěstí, dostatečně silně, aby se mu nevyvlékla, ale sotva natolik, aby jí ublížil – svého stisku si tak byl očividně dobře vědom a snažil se ji donutit soustředit se na něj, ne na své paranoidní představy. „Za tou děvkou? Nikdy. Ani za žádnou jinou. Vím, kde je moje místo. Kromě toho – vážně, Anno? Tvoje vnady nejsou o nic míň bujný. To už dokážu posoudit.“ A aby to ještě tak nějak dokázal, očima jí zašilhá na poprsí v korzetu. Ano, očividně se i Greywoodové koukl do výstřihu, ale vzhledem k tomu, že ta ženština nemohla nic jiného nabídnout a svá prsa cpala pod nos každému, kdo byl ochotnej se s ní jen trochu bavit, za to částečně nemohl. Co se týče Anniného poprsí, to byla kapitola sama pro sebe – ostatně jako celý její zevnějšek, co se mu za tu dobu ani trochu neomrzel. Spíš naopak, po narození jejich syna a proměně si ji hýčkal o to víc, nehledě na to, že právě porod a mateřství přispělo na jejích plnějších ženských tvarech. „Nech ho,“ broukne k ní, když si všimne jejího pohledu směrem ke strážnému. „Neví, s čím si zahrává.“ Pousměje se, kdo ví, jestli mluvil o sobě nebo o ní, an iv jenom případě by to ale nemělo moc hezký dopad, což si strážný nemohl uvědomovat. Pravděpodobně, jinak by se nesmál a už dávno vypadl. Silasovi prošlo až příliš mnoho vražd v tomhle městě, aby se dvakrát rozmýšlel a spáchal další, zvláště na člověku, kterému stejně toužil vyrvat hrdlo.
Celá situace byla čím dál tím lepší. Gaëlle nedokázala vysvětlit, proč se Anna poprala – Silas asi čekal všechno možné, tohle však ne. „Tys… žárlila? Na mě?“ Sotva mohl krotit spokojený výraz, co se mu promítl ve tváři, alespoň na chvíli. Nebyl na to zvyklý – od Sarah a od Amy sotva mohl být, tehdy o něj mohla zavadit jen ta největší samaritánka nebo ta největší mrcha v okolí. Život pod Anninou střechou mu přinesl pár kradmých pohledů, které však povětšinou ignoroval, pokud je nevrhala sama Anna, netušil však, že by to mohlo dojít takhle daleko – jeho sebevědomí, které dříve měl, se v tomhle směru jednoduše vypařilo. „Přednášku? Ne… Ty si zasloužíš něco jinýho.“ Na moment se odmlčí, schválně ji pokoušeje napětím. „Ujištění. Že žádná z těch slepic nestojí ani za pohled, když můžu mít tebe.“ Právě nyní jí zálibně sjede pohledem. Mohla být ušmudlaná, ale to jí ostatně na kráse nikdy neubralo. „Mám oči. Ty chudinky neví, s čím soupeří. Co mě spíš překvapuje, je to, že pořád pochybuješ. Vím, jsem muž,“ praví pobaveně při vzpomínce na její ostrou kritiku mužského pokolení, kterou naštěstí omílala čím dál tím méně. „Ale jsem tvůj. A ty moje.“ Podstatný dodatek a dost důležitý. Kdyby někdy někoho načapal, jak jí dělá návrhy? Nu, nejspíš by se zachoval úplně stejně jako ona, dost možná o něco hůře, ale spíš z principu, že dotyčnej by byl dostatečný idiot, aby zapomínal na fakt, že je vdaná. Šťastně, alespoň doufal.
„Dobře. To je dobře,“ zamručí, když potvrdí, že se jí nikdo nesnažil dotknout. Takovým by navíc urval pazoury, aby je ani příště necpali tam, kam nepatří. „Žárlilas.“ Shrne. Bylo to zvláštní – i tahle emoce se s takovou silou objevila až po proměně. Silas si všiml, že si ho brání, kdykoliv jsou ve společnosti. I dřív se jej pevně držela a hledala jeho blízkost, ale tehdy se jednalo spíš o to, aby jí poskytl oporu a pevnou půdu pod nohama. Nyní si jí navzájem brali, což dokáže i další situace, kdy se sotva dokáží krotit. Polibek mu opětovala se stejnou vášní, které nedokázal čelit. V hlavě měl prázdno, zatímco v kalhotách najednou až příliš plno. I on ji k sobě přitiskne, což vydrží i tehdy, když o tři kroky postoupí – a ona tedy musí ustoupit, dokud to lze a dokud se zády neopírala o mříže. Tehdy ji vyzvedne do výšky, rukou sebejistě vklouzne pod její sukni i spodničky, které začne umně a nedočkavě vyhrnovat nahoru, zatímco zasype její krk polibky. Že by byl něžný? Ne, tentokrát ne. Tentokrát v tom byla prostě jen žádostivost.

"Necul se tak," ozve se zavrčení podnícené touhou rozdrásat mu hrdlo a hlavu mu alespoň na dvacetkrát rozbít o nejbližší kámen. I když mříže jistě postačí. Ten spokojený výraz na jeho tváři nutil Annu chovat se nezkrotně s touhou mu dokázat, že tohle vůbec není k smíchu. Ani k úsměvu, jímž počastoval celou nastalou situaci. Vznešeným pohybem hlavy nutila sebe samu chovat se uraženě navzdory faktu, že se jí líbila Silasova reakce. Nikdy předtím se nesnažila chovat tak žárlivě, nevyhrožovala nikdy nikomu - snad a právem pouze jenomu, když porušoval její nařízení a zavedená pravidla platící pro celičkou domácnost. "Žárlila," odsekne pohoršeně na svou maličkost, očima ho zkoumajíc od hlavy až k patě. "Žena, když miluje, žárlí na všechno. A s tebou to není jiné," odpoví s drobným zaváháním, opatrně pokračujíc ve svých slovech. "Nevím, kde se to ve mně bere. Nikdy... nikdy jsem se tak nechovala. A teď? Jaký příklad dávám Gaëlle? Jak můžu obhajovat naši rodinu v očích té-..." Dalších několik peprných slov v kombinaci němčiny a francouzštiny vyzní z jejích rtů, když popisuje nejen církev ale taktéž i vedení města, které jí za žárlivé chování udělilo trest a kauci. "Dřív jsem byla ta nudná guvernantka, příliš upjatá na kdejakou zábavu. Stará panna, tak mi říkali. A teď? Chovám se jak... z divokých vajec. Žárlím na vše, co se týká tebe, dusím se prázdnotou, když se ode mě vzdálíš a-..." Pohledem nejistě uhne do strany, náhle plachá a působící jako kdysi, když došlo na intimitu v jejich společném životě. "A přiznávám, že po tobě každou vteřinou toužím víc a víc. Nejen... psychicky." Ten drobný dodatek dával Silasovi na vědomí, že jejich vztah, v mnohém bujarý, jí vyhovoval. První týden po přeměně, kdy se jim dostalo ujištění od doktora po všech testech a prohlídkách, že je v pořádku, neopustili ložnici. Jednou se jejich hrátky zvrhly natolik, že se pod nimi propadla postel - ne že by je to zastavilo v pokračování, avšak do chvíle, než jim řemeslníci zhotovili novou a mnohem bitelnější, se museli spokojit s rychlými, ač o to vášnivějšími projevy vzájemných citů pokradmu. Někdy v kuchyni, jindy v knihovně u zdi. A několikrát poté i v altánku, který pro ni Silas zhotovil vlastníma rukama. Musela uznat, že poslední milování v dešti, kdy je bouřka zastihla nepřipravené, patřilo mezi nejvíc vzrušující a adrenalinové zážitky.
"Navíc... jak bych nemohla žárlit. Jen se na sebe podívej," poukáže gestem ruky směřujíc k němu, dávaje mu tak šanci prohlédnout se od košile k botám. Dříve chodil jako divoch, hygiena mu zpočátku nic neříkala, dokud mu Anna nerozkázala, že pokud se s dcerou chce vídat, začne se koupat několikrát týdně, k čemuž svolil. Prve s nevolí, ale později zjistil, že teplá voda a mýdlo jsou lepší společníci než ledová voda v jezeře či místní řece. Později se dokonce začal oblékat jako slušný muž a čas od času si na sebe navlékl i kabátec, který mu lichotil. Prokloukl a nejedna žena v Salemu si toho všimla. Jistě, na veřejnosti by se s ním neukazovaly, to by stále platilo za tabu, ale potají si ho užívat v posteli? "Navíc, když vím, jaký umíš být v posteli... Myslíš, že nemám důvod žárlit?" Se škubnutím ramen dávala najevo nejistotu pramenící z vědomostí ohledně něj. Kolikrát ji přinutil vzdychat do polštáře či tlumit steny o jeho kůži? Kolikrát s ním dosáhla vrcholu prodlužovaném dalšími doteky a laskáním? "Sakra, Silasi, vždyť jenom na ty chvíle strávené s tebou pomyslím, začnu toužit po dalších. A obavy ve mě rostou, když vím, že takovéhle potěšení můžeš dopřát i jiné. Jiným!" S posledním slovem sykne uraženým tónem, dávaje si dobrý pozor, aby si i on byl vědom, co všechno se jí honí v hlavě. "A představa, že támhle někde 'klátíš' jinou zapřenou o její barokní komodu z Paříže? Ne, nelíbí se mi to ani trochu." Dokonce tak moc, že použila slovo, jaké by jí dříve přes ústa nešlo. Spolu se zamračením následoval tichý povzdech. "Soupeří? S blondýnkou, které už dávno není dvacet, zatímco jim ano." I Anna si uvědomovala, že už nepatří mezi nejmladší a věk se na jejím těle brzo začne podepisovat. "Mám strach, Silasi. Nechci... Nechci být jednoho dne nahraditelná. A poté i nahrazená."
Sledovala ho, dokud sek ní nepřiblížil natolik, aby si ukradl její rty v polibcích. Podobně jako u něj, i u ní se začala projevovat nahromaděná vášeň, co rychle přelila ve vlnobití je oba. Anna ani chvilku neváhala. Dřív? Možná, ale dnes? Ne, ani náhodou. Rukama sklouzla mezi jejich těla, aby mu pomohla z těsného sevření kalhot, zatímco si Silas poradil s nepřeberným množstvím sukní a spodniček, které se zkrátka považovaly za módní a Anna, jakožto aristokratka, módu dodržovala do puntíku. Každý jeho polibek, co rozbušil srdce do nepříčetnosti, opětovala tišším či hlasitějším zdrojem spokojenosti - prve ztlumeným sténáním, později o něco hlasitějším dožadováním se jeho přítomnosti uvnitř jejího těla. Ještě nenastala chvíle, aby se pohoršeně nad svým chováním začervenala. Ta přijde - jednou. Ale ne teď, ne tady. Ne ve chvíli, kdy ho tak zoufale potřebovala.

Snažil se úsměv smazat z tváře, zcela to však nešlo – minimálně zářil v živých očích, pro jednou veselých. S ní po boku zase začaly přibývat vrásky spíše od smíchu než od starostí. Zavrtí hlavou. „Změnila ses. Stává se to. Kromě toho… Gaëlle dáváš příklad dobrý. Aspoň se nebude bát použít lokty, když jí někdo bude sahat na to, co je její.“ Chtěl, aby z jeho holčičky nebyl strašpytel, co se bude bát každého stínu na zdi, který jen trochu připomíná hrozbu inkvizice, ale aby se otřepala, nechala všechno minulé za sebou. Pravda, možná to nebyla nejlepší výchova a asi ani věc, co by byla hodná zapomínání si, ale z vyrůstání pod taktovkou Anny obavy neměl. Učila ji dobře, z Gaëlle mu postupně před očima rostla dáma, nehledě na to, že malá zrzečka nikdy neměla takový temperament jako guvernantka, aby po někom hodila dlažební kostku. „Má drahá… Chybíš mi pokaždý, když opustíš místnost. Je to… jiný než před tím. I pro mě. Ale řek bych, že já už to přece jen trochu znám.“ Spojovala je proměna, ostatně jako jeho a Amy, která ho proklela. Faktem je, že i za tou stále lozil a nikdy nemohl popřít, že k ní i přes to všechno stále něco cítí, jen v jejich případě byl vztah natolik toxický, aby nakonec skončil smrtí. V tomhle případě smrtí čarodějky. Že by se něco takového opakovalo? Takové obavy neměl. S Annou… Byli jednoduše pár. Plnohodnotný, který tak fungoval v domácnosti bez snahy před sebou držet tajnosti nebo jednat proti tomu druhému. „Je to… normální.“ Do stejné míry jako je normální vlkodlačí kletba. „Krom toho… Stěžuješ si?“ Povytáhne obočí, opět trochu pobaveně. I před tím se nijak zvlášť neupejpali, ale to hlavně díky jeho iniciativě, Anna se povětšinou tak nějak vezla – jednoduše si dala říct. Nyní to byla mnohdy ona, kdo strhl jeho a Silas… no, ten se nebránil. Proč taky? Vyhovovalo mu to, ačkoliv jejich sebeovládání tím mnohdy trpělo a skoro se zdálo, že je čím dál tím horší.
„Víš to jen ty, maličká. Navíc… Já vím, jaká umíš být ty…“ To se – a hlavně v tomhle období – zdálo být dostatečně pádným argumentem už jen proto, že vážně začali víc experimentovat a v Anně se probudila žádostivá stránka, takže to byl mnohdy nyní on, kdo tak akorát ležel a mohl se kochat výhledem. Unikne mu povzdech. „O tomhle jsme už mluvili, Anno. Několikrát,“ připomene jí každý z těch rozhovorů na dané téma. Jak se ale zdálo, ani jednomu z jeho ujištění nevěřila a pokaždé jí na mysli vytanuly pochybnosti o tom, že je jí jednou opustí a půjde za mladšími. Nemohl vědět, že se to nestane – jen to považoval za tak hrozně nepravděpodobné, že byl dostatečně jistý svými tvrzeními. Někdo by mu musel řádně poplést hlavu, aby kvůli dotyčné opustil matku svého syna a někoho, kdo mu mnohokrát zachránil život. Ale nešlo jen o to. Šlo… o ni. Sarah byla jeho osudem, ale zdálo se, že je to nakonec Anna, kdo k němu patří. Doplňovali se, zároveň se respektovali i přes různé neshody a v problémech drželi při sobě. Co mohl chtít víc. Podrbe se na zátylku, trochu zoufale. „Ty poznáš, když lžu, že jo?“ Pohlédne na ni. „Dobře. Poslechni si tohle a pak mi můžeš říct, jestli to říkám jen tak pro uklidnění, jestli lžu nebo jestli to myslím vážně: jseš ta nejkrásnější ženská široko daleko, dlužím ti víc, než ti kdykoliv budu moct splatit, jsi na mě příliš dobrá a nevím, co by se muselo stát, abych hledal náruč jiné, protože tě miluju k zbláznění. Tomu, co říkám… Vážně věřím, že ano?“ Věděl, že se o tom budou jednou bavit znova. Asi dost brzo. Ale pro teď… Pro teď to snad bude stačit.
Hlavně v kombinaci se sexem na dost nekonvenčním a snad i drzém místě. Moc dobře věděla, co má dělat, šikovnými prsty povolila tkanice jeho kalhot, které tak klesly o něco níže. Pronikl hluboko do jejího nitra se stenem, co utiší v podobě kousnutí do jejího ramene, aby se vzápětí začal pánví pohybovat proti té její v čiré živočišné potřebě. Jednou rukou jí podpírá pod zadečkem, tu druhou má obtočenou kolem jednoho jejího stehna, aby jí sám pomáhal, ačkoliv její tělo k mřížím drží přikurtované i vahou svého torza, jímž se k ní tiskne. Pokud byl obvykle při milování pozorný a hravý, v tomhle případě je celá akce u konce daleko rychleji. Ani chvíli po vyvrcholení jí však nepouští, s hlavou položenou na jejím rameni. „Bál jsem se, Anno. Fakt jsem se bál, kam jsi mi zmizela,“ zamručí tlumeně, skoro jen pro sebe, ale věděl, že jej uslyší. Tuhle melancholii ze sebe ale setřese krátkým polibkem na rameno a na krk. „Měli bychom jít…“

Nestěžovala si na starý život. Na ztrátu výhod metamorfa. Na možnost létat, které pozbyla. Se Silasem, s přeměnou na vlkodlaka začala novou kapitolu společného života. Bok po boku s milovaným mužem, s vysněným dítětem i s dcerou, za níž malou Gaëlle považovala mnohem dřív, než se dali se Silasem dohromady. Pouto se prohloubilo, zesílilo v mnohém. Anna si změnu uvědomovala na každém kroku, kdy vnímala emoce nabývající na intenzitě. Nezměnila se jen touha po Silasově blízkosti a přítomnosti. Začala se více obávat o jeho zdraví, díky čemuž nastupovala na scénu její ochranářská stránka s vidinou dokázat mu, že ho potřebuje ke svému životu, k pokračování na dlouhé cestě. Kdykoliv přišel se zraněním, okamžitě se k němu vrhala, aby mu pomohla. A velmi snadno se nechávala strhnout jeho současnými pocity, jako by je přenášel na ni. Nechápala, jak je to možné, ale mnohá tajemství vlkodlačí transformace jí zůstávaly ukryté podobně jako Silasovi, který se stal vlkodlakem už před hodně dlouhou dobou. "Je to jiné. Daleko... intenzivnější. Je to jako by se mi někdo pokoušel vyrvat srdce z hrudi, alespoň jeho část." S prudkým výdechem pohlédla manželovi do očí celá nešťastná z této skutečnosti. "Bolí to. Možná proto se vás tak snažím chránit." Rozuměla Silasově potřebě po volnosti, když se ztrácel v lesích, k nimž se příliš nepřibližovala. Anna naopak utíkala podél cesty směrem k Jamestownu nebo Bostonu, vyhlížeje v dálce dobrodružství. I její sociální život, před takovou dobou prakticky nudný, neboť nikam nechodila, se pokoušela oživit sedánky s ostatními ženami svého postavení na nudných čajových dýcháncích jen proto, aby nebyla neustále držena pod dohledem Edith. Každé ráno chodívala na trhy podobně jako odpoledne, tentokrát s Gaëlle. Účastnila se slavností i místního vinobraní, s děvčaty sklízela jablka, u čehož ji přistihl Silas. Tenkrát lezla po stromech jako malá rošťanda, která se nebojí zamazat si ruce a hravým tónem jej nabádala, aby si pro ni přišel, lákaje ho zpola odhalenými nožkami. Při té vzpomínce se musela usmát pro sebe, tentokrát už o dost veselejší než před krátkou chvílí. "Ale... lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi ta změna nelíbí. Baví mě si tě dobírat způsobem, na který bych předtím ani nepomyslela." Třeba když ho rušila při práci, na níž soustředil veškerou svou pozornost? To se opravdu bavila.
Zčervenala, hravě si skousávajíc spodní ret zoubky při nařčení z provokace přinášející do jejich společného života novinky v podobě nemravnosti. "Mám dobrého učitele," pronese zcela nevinně, pokukujíc po něm s netajeným úsměvem. Byla to pravda - Silas ji mnohému naučil a Anna se díky němu naučila přebírat iniciativu v ložnici. Několikrát za týden tak to byl on, kdo ležel pod ní, zatímco blondýnka nacházela uspokojení v pohybech dirigovaných její rukou. Jindy naopak vyzkoušeli polohy, které jim dopřávaly toužebné vyvrcholení s hlubokým proniknutím, aniž by si hleděli do očí. Vnímali jen svá těla a vzájemnou touhu, nic víc. Dřív by k něčemu podobnému nenalezla odvahu, ale nyní se nebála experimentovat a zkoušet nové a nové věci.
Znovu uhne pohledem vědoma si toho, že měl pravdu. Na toto téma padlo už několik diskuzí a pokaždé končily stejně - ujištěním ze Silasovy strany, že se k ničemu podobnému neschyluje a ani v budoucnosti tak nenastane. Pokaždé mu uvěřila, jenže pochybnosti v ní přesto hlodaly. "J-já... já vím, Silasi. Jenže... pořád je to tu otravné 'co když', které se mi vtírá do hlavy." Znechucená sama sebou na něj pohlédne, náhle připomínala malou holčičku, co se bojí obhájit vidinu pravdy. Miloval ji a ona jeho. Milovala Gaëlle a jejich syna, Jacyho. S nejistým pohledem přikývla na jeho slova. Poznala lež, cosi jí hlásilo, když se někdo před ní pokoušel lhát. Sledovala ho, neuhýbala pohledem. Nesměle, věděla to moc dobře. Nakonec souhlasila. "Vážně-..." Začala opatrně a Silasovi už mohlo být jasné, že se bude ptát na to, zda je nejkrásnější široko daleko, jak prve naznačil. Jenže to by nebyla Anna, kdyby se nezeptala na něco jiného. "Mě miluješ k zbláznění?" Ta představa se jí líbila, to bylo jasné od začátku. Nemusela se ptát, neboť důkaz padl. A spolu s ním i prudké oddechování, když oba vyvrcholili na místě, kde by to ani jeden z nich nečekal. Hleděla mu do očí, když se zasmála nad jeho starostí. "Muselo by jich na mě být tucet, aby mě vůbec od tebe dokázali odtrhnout, Silasi. A stejně by to bylo málo." Uměla se porvat a zvlášť, pokud se jednalo o její lásku. "Až zítra za ní půjdeš, prohlédni si ji pořádně. Protože taková já budu na každou, která se rozhodne o tobě smýšlet jako o svém milenci." Tentokrát se ani ona neubránila zaculení při představě, jak nádherně bude madam Greywood dalšího dne vypadat.
Sama mu věnovala krátký polibek na rty, než sklouzla dolů, urovnávaje si šaty. Muselo jim být jasné, že je strážný slyšel kompletně se vším - nejen s hádkou, ale taktéž (a to hlavně) s usmiřováním vedeném hodně hlasitě. Minimálně z Anniny strany. Snadno se nechávala strhnout a touha po Silasovi se zkrátka projevovala okatě. "Nebudeš mít problémy?" Zamračí se na klíč v zámku, když vycházela z cely jako pravá dáma, čemuž ani mírná ušmudlanost nemohla zabránit. "Myslím těmi výhružkami. Abych to nakonec nebyla já, kdo tě bude tahat z vězení."

„Copak to není jasný?“ Miloval ji k zbláznění, ani to nebyla lež. Vlastně v ničem, jeho slova byla dost možná až děsivě přesná – stačilo si vzpomenout na to, co s ním udělala smrt Sarah, jak dlouho se jako bezduchý, sám polomrtvý toulal po lese, ochotný zabít každého, kdo se mu připlete do cesty. Nebyl při smyslech, uvědomoval si to. Sarah miloval hluboce a oddaně, ale s Annou… S Annou to bylo asi ještě něco jiného. Pro začátek s ní skutečně založil rodinu, do které samozřejmě spadala i Gaëlle, které nikdy nehodlal říci, že není její otec, jednoduše protože byl. Ale nyní i Jacy, skutečně jejich syn, biologický potomek. Neměl ho rád o nic více než Gaëlle jen z tohoto důvodu, ale v něčem to bylo přece jen maličko jiné. Byl u jeho narození, viděl ho vyrůstat u miminka, nepřišel do již značně pokročilého procesu. Kdyby přišel o Annu? Nechtěl si představovat, co by se stalo. Nechtěl nad tím přemýšlet. Všechno to, co nyní obývala Anna, ať už skutečný prostor nebo jeho mysl, by bylo prázdné a takový pocit… Takový pocit by skutečně vedl k zbláznění. Byla až přespříliš jeho součástí na to, aby ji skutečně mohl opustit. Věděl, co by dělal, kdyby se jí něco stalo – staral by se o děti. Ale jak by žil? Co by z něj bylo? To byla otázka další, na níž neexistovala šťastná odpověď. Rád se smířil s tím, že Anna bude jeho poslední láska, že nikdo jiný v jeho srdci už beztak nemá šanci. Sotva mohl kdokoliv překonat tu sladkou zamilovanost, co k ní i po takové době cítil. Touhu z ní nespustit ruce, ukradnout si její rty při každé příležitosti nebo ji prostě jen tak sledovat jak se převléká, jak hraje na piano, jak píše dopisy. Mnohdy ji sledoval a ona o tom neměla ani ponětí – to byl ostatně jeho cíl.
Miloval její vůni – hlavně po té, co se milovali a ona voněla víc… jako ona. A také on, neb tomu se sotva šlo vyvarovat. Kdokoliv byl metamorf nebo vlk, stačilo by projít kolem nich a hned by bylo jasné, co prováděli. Nevadilo mu to. Nestyděl se. Odmítal se stydět za něco takového. „To jsem si myslel taky…“ podotkne možná až moc vědoucně a ne zrovna šťastně. Pamatoval si situace, na které byl krátký. Nemoci a inkvizice. Kdyby jí odvedli, neudělal by vůbec nic. Kdyby se jí snažil vytáhnout, zabili by ho nebo uvěznili zrovna tak a nezmohl by nic. Věřil jí, ale stejně tak věděl, že se pokaždé najde ten třináctý muž, co ji zpacifikuje, když bude chtít. I proto tohle město tolik nenáviděl – stále cítil dech inkvizice na krku a ta ho nutila se ohlížet, hledat nebezpečí, které nemohl vidět přicházet. „Až za ní zítra půjdu, bude to naposled. Nepotřebuju ji.“ Zákazníků měl dost a ostatně tenhle krok ukáže určitou jednotnost, co mezi manželi Ecclestone existovala, stejně bude dostatečným varováním před podobnými řečmi.
Až po polibku ji propustí, sám si upraví kalhoty a zaváže tkanice, oba se chovali, jako by se vůbec nic nestalo, ačkoliv strážný by nejspíš tvrdil přesný opak. Zavrtí hlavou. „Nemyslím si. Určitě nejsem jedinej. A nic ti neudělali…“ Takže svá slova nemusí dotáhnout do konce a drastické činy nejsou potřeba. Netušil, jestli Anna o této jeho stránce ví, jestli si je sama jistá, čeho všeho je její manžel schopen pro pomstu nebo čistě ze vzteku na lidi okolo, na celou společnost, na svět. Strážný byl ale pro teď v bezpečí. Ze zámku vytrhne svazek klíčů, vezme jej do jedné ruky, zatímco tou druhou vyhledá Anninu packu, s níž proplete prsty. Klíče hodí strážnému na stůl, přičemž se mu dostane podobného pohledu jako při příchodu – jen o něco delšího, kdy starý voják vyjeveně kouká, aniž by věřil tomu, čeho byl nyní svědkem. „Hádám, že sis to už stihl přepočítat…“ Nestihl, samozřejmě. Byl zaujat šmírováním. „Je tam víc, než bylo potřeba. To je za mlčenlivost.“ Asi by ani jemu, ani Anně na důvěryhodnosti nepřidalo, že se jsou na sebe vrhnout prakticky kdekoliv. Nečekal na odpověď, té by se mu pravděpodobně ani nedostalo, namísto toho Anně otevře dveře, míře pak k plavákovi. Pomůže jí do sedla, zatímco sám se vyhoupne před ni. O tom, že je o poznání klidnější než při příjezdu, se nedalo ani diskutovat.