Město Salem

Ospalostí zastřené oči poklidně hledí na prázdné místo v posteli. Prázdné a chladné. Stačilo po něm přejet dlaní, aby bylo jasné, že se v ní ještě žádné tělo neohřálo. Tělo jejího lovce. Už jen myšlenka na něj vyvolá na rtech něžný úsměv sršící láskyplností vůči tomuto neortodoxnímu muži, na něhož poslední měsíce tak zamilovaně hleděla, snad víc než kdy předtím. Po bouřlivé debatě, co se zvrhla v hádku s podtónem nenávistné výměny slov z jejích úst, si jej vážila zase o něco víc. Staral se, dokonce na jednu chvíli zahodil za hlavu vlastní tužby a priority směnil za její bláhové bezpečí. Teprve při pohledu do melancholií zbarvených očí si Anna uvědomila, že mu upírá to, co miloval a drží ho ve zlaté kleci, která mu sloužila jako trest, ač to měla být ona, kdo se bude kát a prosit za odpuštění. Sama mu odemkla dvířka a klíček zahodila do hluboké studni, aby už nikdy nebyl nucen podstoupit tohle šílenství, co si z části usmyslela pro vlastní dobro. Jejich dobro. Hloupost, naprostá hloupost, které později litovala. Silas býval nejšťastnější venku v divočině salemských lesů, kde mohl stopovat a lovit zvěř i několik hodin bez přestávky. Vídala to na jeho tváři, na úsměvu, když se vracel zpět - někdy s úlovkem, jindy bez dle toho, jak mu štěstí přálo. Poslední dobou se vše vracelo do zajetých kolejí, Silas pobýval venku, kde se v posledním sněhu pokoušel stopovat zvěř, než déšť smyje stopy a následně se mu v blátě nebude tolik dařit. A Anna na něj pokaždé čekala, sledovala z okna kuchyně, kdy se vrátí k ní domů, aby jej ve dveřích mohla obejmout a přesvědčit se, že je vše v pořádku.
Dnes usnula o něco dříve, než se jí zdálo vhodné. Vyřizování korespondence se známými v New Yorku a Bostonu jí zabírala většinu času, který nevyplnila učením Gaëlle, jíž se pokoušela přeměnit na mladou dámu než-li divoženku volně pobíhající po lesích v poloroztrhaném oblečení, což k dětem tak trochu patřilo. Několikrát se sama vydala na cestu do Jamestownu, kde se setkala s notářem, zjišťující si veškeré informace o případném zabezpečení Silasovy rodiny po své smrti. Z části mu tajila, co dělá, tušila, kam by se jejich rozhovor ubíral - že neumře, Silas se o ni postará a další romantické prupovídky, které blondýnku ubezpečovaly o jeho touze ji chránit před vším špatným. Před krutým světem tam venku. Rozespalá se nadzvedne na posteli, okrajově vnímaje hlasy debatující kdesi pod ní. Hlasy narušující klid, což možná byl i ten důvod, proč se vzbudila namísto pokračování v klidném spánku. Se zamračením rozeznávala jednotlivé tóniny, poněkud hrubé a nespokojené, což ji přinutí zajímat se o celkový obsah debaty. Přesto jednotlivé aktéry rozezná až po opuštění ložnice, kdy si ještě za pochodu upravuje ozdobný župan s vázáním pod ňadry. Jeden byl Silas, evidentně čerstvě navrácený z lovu, ale ten druhý? Až po chvilce rozeznává Edith, svoji milovanou služebnou, která se o Annu starala jako o svou dceru, ač je dělilo od sebe jen patnáct let života. Edith a její dcera se staraly o chod Annina domu, než se její tmavovlasý potomek vdal. Od té doby čas od času pouze vypomáhala s Gaëlle, kdy ji brávala na trhy, případně se s ní koulovala venku. To Edith se povětšinou starala o všechno ostatní, ať se jednalo o vaření, úklid, praní nebo cokoliv jiného, co bylo příliš složité na Anniny jemné packy. Zamračená začne sestupovat po schodech, vnímaje nesouhlasné mumlání vedené na Silasovu adresu, až nad tím chtě nechtě pozvedne obočí. Moc dobře znala Edithin názor na tohoto nevychovaného drzouna, kterého ráda nazývala otrapou. Nikoliv před ním, to by si nedovolila. Ať už se jí to líbilo či nikoliv, uznávala jej jako svého pána, ač si čas od času uměla dupnout a vymáchat Silase v jeho názorech a doporučení. Opatrně sestoupí po zbývajících schodech, vyprovázejíc záda služebné, než za ní zapadly dveře od pokoje. Teprve tehdy si její pozornost uzurpoval pro sebe milovaný muž se svým bádáním v kuchyni. "Chceš mi k tomu něco říct?" S otázkou na rtech se zastaví při rámu dělícím chodbu od kuchyně, zapřená jedním ramenem. Modrošedé oči zvědavě sledují lovce s ústy plnými chleba a něčeho, v čem po krátkém zaváhání rozezná i sýr.

Svým způsobem měla Edith štěstí, že byl dnes na lovu relativně úspěšný – povedlo se mu skolit jelínka, o jehož přítomnosti věděl už několik dní, ale který se mu do dnešního podvečera úspěšně vyhýbal. V jednu chvíli a v záchvěvu neopatrnosti si ho málem stihl vyplašit sám, ale nakonec zvíře usmrtil jednou dobře mířenou ranou do lebky, díky níž se sudokopytník příliš netrápil. Ač se to nezdálo, to těžší však přišlo až po té – musel kořist dotáhnout na Annin dvorek, což bylo vzhledem ke značné váze zvířete poměrně problematické a nemít v sobě vlkodlačí kletbu, sotva by si s něčím podobným poradil, přestože jelena vyvrhl již v lese a jeho útroby nechal na pospas s požehnáním bohů všem lesním šelmám, které přivábí krev. Nebyl tedy rozmrzelý z promarněného dne, nepříjemný již z předstihu, jak ho Edith už párkrát zažila a obvykle si nezapomněla postěžovat Anně s komickou připomínkou, že by si ho možná měla srovnat trochu do latě – samozřejmě vedenou ve slušnějších slovech – aniž by si uvědomila, že o to se Anna snažila prakticky po celou dobu, kdy ho má pod střechou. Někdy se jí to dařilo, někdy méně. Pro dnešek se však jednalo o pouhé utahání z fyzické námahy, což… ve výsledku hrálo ve prospěch služebné, neb tím pádem neměl Silas chuť se jakkoli hádat nebo – v horším případě, protože to si Edith obvykle vykládala jako osobní urážku – debilně culit, zatímco ignoroval všechny její výtky.
Jeho osobní přání mu však Edith splnila až tehdy, když se za ní zavřely dveře a ona si konečně dala pokoj – což bylo dobře též pro ni vzhledem k tomu, že se alespoň dobře vyspí do dalšího dne, který začínal podstatně dříve než ten Silasův, sic oba dva trvaly podobně dlouhou dobu. Leč tehdy, když se mu v periferním vidění letmo mihne osoba v dlouhých šatech – jež v tomhle úhlu pohledu splývaly s župánkem, který na sobě měla Anna ve skutečnosti – zatímco si naléval do pohárku trochu vína na zapití, očekává to nejhorší v podobě návratu služebné. „Zatraceně, Edi-„ procedí mezi zuby, spíš jen jednou stranu vzhledem k tomu, že se v druhé škrani mezi tím snaží rozžvýkat chleba. V polovině oslovení se však otočí, aby k jeho překvapení nestáhla ve dveřích Edith, nýbrž jeho drahá. Není nejspíš nutné podotýkat, jak moc se jeho výraz změnil. „Anno…“ Celkový postoj jeho těla dával najevo rozmrzelou, podrážděnou a vůbec ne energickou náladu, nyní se však ramena narovnají, oči o trochu zjihnou… a vzápětí se do nich dostane provinilost. Pokud se něco snažil před Annou omezit, pak to bylo klení, což byla jeho první vina. Ta druhá? Fakt, že ji zřejmě probudili jejich bouřlivou debatou nad blátivými ťápotami. Mimoděk se podrbe ve vlasech, nyní regulérně střapatých a slepených do krátkých pramenů vzhledem k tomu, že venku pršelo, než gestem naznačí, že dožvýká a až pak začne hlubší debatu. Během této krátké chvíle k ní však zamíří, neb je dělil prostor takřka celé kuchyně, krajíc chleba i sýr položí na stůl, který sloužil jako pracovní a eventuálně jídelní, brzy k nim přibude též cínový pohár na víno, z něhož se napije.
Už jen proto, aby si nemusela vychutnat všechny drobky, když jí vtiskne polibek na přivítanou, jak už to měl ostatně ve zvyku. Nepřitáhne si ji blíže k sobě pouze proto, že ji nechce celou zmáčet, takže se omezí jen na dotek ruky na paži – a i ten je poměrně lehký, neb si dovede představit, že má tlapy asi pořádně studené. Po téhle malé formalitě a takřka samozřejmé potřebě, kterou si vybudoval, znova odstoupí, svalí se na nejbližší židli a natáhne se pro jídlo, které předtím zanechal o kousek dál. Provinilý výraz se ale nevytrácí. „Nezlob se, nechtěli jsme tě probudit.“ On nechtěl určitě, co se týkalo Edith, vskutku netušil, protože služebné muselo být jasné, že se její výtka zvrhne minimálně v krátkou debatu. „Edith si na rozdíl od tebe asi nemyslí, že jsem tak dobrej vzor, Gaëlle dnes prolítla barákem v zablácených bagančatech. Mám s ní promluvit, aby si na to příště dala pozor.“ Lehce se ušklíbne. Annina služebná – nikdy o ní nesmýšlel jako o jejich služebné, přestože by asi mohl, když už kolikrát zašívala jeho košile – nejspíš byla ráda, že našla alespoň pár argumentů, že Silas nemá na mladou paní zrovna dobrej vliv, což bylo naštěstí celé domácnosti relativně putna. Nebo v to alespoň doufal, protože pořád byl její otec a svou holčičku vychovával, jak jen nejlépe dokázal. Musel však uznat, že v tomhle měla pravdu. Pokud měla být Gaëlle dámou, musela si na podobné věci dávat pozor – a ostatně, i kdyby stále žili v malém domku v lese, nikdy nechtěl mít na dřevěné podlaze našlapáno a drhnout ji kartáček, o to více, když byla pečlivě mořená a ošetřená. Uvědomoval si, že celá ta věta vyzněla trochu špatně – trochu, jako by byl jen protivnej pitomec. „Promiň. Promluvím s ní. Edith tě tím jen nechtěla zatěžovat, tak počkala na mě.“ Což bylo možná fér, protože před Silasem se nebude moct odvolávat na to, že táta to přece dělá také. Vzápětí se ale zarazí, když si uvědomí, že mu na tom všem něco nesedí – občas hledal chyby téměř zbytečně, ve snaze již nic nepřehlédnout a nic nenechat náhodě. Tušil – nebo spíš předpokládal – že normálně by o tom mluvila s Annou otevřeně a raději šla spát, než aby čekala na ‚toho otrapu‘. Dnes očividně ne. „Děje se něco?“ Musel se zeptat, oči jako by ožily, zpozorněly, když se donutil stát se opět vnímavějším ke svému okolí, aby nepřehlédl náznaky jakékoli chyby.

Obočí pozvednuté, na rtech mírně pobavený úsměv, v očích lehká stopa po touze pokárat toho drzouna, který se právě jal urazit její milovanou služebnou s nekřesťanským zaklením na její účet. Stála v portálu dveří připomínaje anděla, nikoliv bohyni pomsty, co se právě rozhodla srovnat si do latě jednoho poněkud divočejšího lovce zvěře. Světlé vlasy v jemných, snad jen trochu rozcuchaných vlnách spadaly přes ramena, v pohledu se odrážel nádech zvědavosti se špetkou nesouhlasu. Edith milovala, trávila s ní valnou část dne, který nevěnovala vyučováním mladých dívek, z nichž se pokoušela stvořit dámy a vnutit jim trochu toho ukázkového chování. Mimo Gaëlle jich ještě pár vyučovala, což přinášelo do společné pokladny nemalé částky navíc, za které se dalo pořídit teplé zimní oblečení a kvalitní obuv do vysokého sněhu i blátivého období roku. "Tak takhle hovoříš s naší služebnou?" Nezlobila se, od pohledu rozhodně ne. Naopak se zdálo, že se pokouší zadržet smích, ač jí koutky rtů prozrazovaly jemným cukáním, jenž se pokusí zahrát do outu pevným stiskem k sobě do úzké linky. "Není divu, že tě nemá ráda," bez obalu navrhne možnost zdající se jako kvalitní zhodnocení postoje služebné vůči jedinému muži v Annině domě, o životě nehovoře. Tehdy ale už nevydrží zapírání a tichým smíchem okomentuje Silasovo nešťastné si počínání s její poněkud svéráznější osobitou společnicí. "Zvlášť, pokud jejím směrem takhle huhláš s plnými ústy. A já měla za to, že jsem tě alespoň něčemu naučila. Jak se zdá, pak ne. Asi to s tebou musím vzdát, výsledky se nedostavují. Předpokládám, že spaní na chladné zemi ti nebude takovou přítěží," zvesela si pokračovala tak domýšlivým tónem, až se celé její jednání mohlo těšit úctě možné herecké kariéry. S pohledem přilepeným k nehtům důkladně obhlíženým, zda se za nimi nenachází ani maličkatý kousek špíny, si pohrávala se Silasovými myšlenkami a nepříliš šťastnou vidinou nocí strávených kdo ví kde bez řádného tepla skýtaného jejím tělem.
Kukadla se uráčí zvednout v momentě zkrácení vzdálenosti mezi nimi. Ani tehdy nepůsobí dvakrát vyvedená z míry, když se jí rozhodne usmlouvat polibkem na přivítanou, i když si mohl dát o něco víc záležet. I tak mu několik drobků smete z vousů, další káravý pohled je na světě. "Kolikrát jsem ti říkala, že tohle nemáš dělat, hm?" Dost na to, aby se její poučování ukázalo jako zhola nefunkční, hodné povzdechu, jímž náležitě Silasův polibek okomentuje. "Já si klidně počkám, až dojíš." Na co si však nepočká? Plácnutí po hýždi, které mu věnuje s uličnickým úsměvem doprovázeným jiskřičkami šibalství v očích. Líbilo se jí ukazovat, kdo je tady pánem. Kdo má navrch, ačkoliv... Ano, stále se pokaždé ukazatel pohyboval na Silasově straně, nikoliv na její. Pro dnešek však může učinit výjimku. Lehkým potřesením hlavy záporně odpoví na tvrzení, že ji probudili svým jednáním. Z části se jednalo o pravdu, z té druhé? Viděla to trošku jinak. "Stejně bys mě probudil tak jako tak. Vím to, protože se mi vkrádáš do ložnice, když si myslíš, že spím a snažíš se být co nejvíc potichu. A já přitom sleduji každý tvůj krok, každý pohyb." A pak? Hrála si na rozespalou princeznu, když se k ní přitulil, pokud mu nešlo o něco víc. Některé z jeho přepadovek se řadily mezi obzvláště pikantní. Mysl na okamžik potrápí slovo bagančata, které slyší poprvé a krátkou chvíli trvá, než si dá dvě a dvě dohromady s vítězným výsledkem ve formě bot, ačkoliv netuší, kde k tomu názvu přišel. Možná nějaké vidlácké označení z jeho krajiny, nad čímž jen krátce pokrčí rameny, nerozváděje to dál. "Asi to bere tak, že jí moc rozmazluješ. To já jsem tady ta přísnější, pamatuješ? Pravděpodobně ti jenom chce ukázat, že je čas ji naučit jistým pravidlům. Už je na to dost velká a já...," s krátkým zaváháním se pomalu nechává zviklat k odpovědi, na kterou Silas možná ještě není připraven. Nakonec ponechá větu nezodpovězenou, čímž se možná nevyhne zvědavému dotazu. To ji teď netrápí. Stejně jako ji netrápí fakt, že si k němu přisedne. Konkrétně? Na něj, rovnou Silasovi na klín. "Ona to nemyslí zle, to přece víš," dlouhé prsty zlehka prohrábnou mokré vlasy láskyplným gestem spolu s polibkem na spánek. "Má ji ráda. Dost možná ji miluje jako každá žena, co si odchovala dítě. A Gaëlle si každého omotá kolem prstu. Zkrátka jen nechce přihlížet případnému rozmazlování, které by jí svedlo na nepříliš šťastnou cestu do budoucna. Nic víc, Silasi." Až tady se krapet zadrhne. Něco víc v tom bylo, ale zatím o dalších informacích nediskutovaly víc, než se zdálo potřeba. Zvědavýma očima si hlídá jeho tvář. Snad pouze povytažené obočí potvrzuje jakousi skrytou myšlenku nějakého tématu, které je před ním tajeno. "Musí se vždycky něco dít?" Sotva dokáže skrývat veselý úsměv, ač možná stále ještě trochu připitomělý z ospalosti, co se ze sebe pokouší setřást. "Radši mi řekni, jaký jsi měl lov, hm? Zdá se, že jsi se ani nevyválel v bahně. Za to tě Edith mohla pochválit."

Občas ho stále udivovalo, jak je možné, že je jeho. Jejich společné začátky, ať už obchodní nebo ty v jedné domácnosti, tomu vůbec nenasvědčovaly. Tehdy byli zcela jiní, v každém směru. S rozdílným pohledem na život, na hodnoty i na priority. Spojovala je možná tak kletba a bolest z proměn spolu s kouskem zvířecí duše, ale jinak? Absolutně nic. Přesto se to nějak stalo. Nechápal. Neměl jí co nabídnout krom sebe a své lásky, nemohl jí slíbit démanty, bezstarostný život, plnou pokladnu peněz, z níž by spokojeně žili. A i on sám stál za nic, když se do jejího domu poprvé připlížil, muž roztříštěný na tisíce kousíčků, jehož od smrti dělila jen vzpomínka na dceru, vyhublý a zbídačený. Neměl jí jak učarovat, čím ji zaujmout, neměla jediný důvod pro něj zahodit svůj styl života i prakticky všechny jistoty v podobě společenského postavení a jejích přátel. Nebyl hlupák, všímal si. Když zde býval krátce a jeho přítomnost v domě nebyla obecně známou záležitostí, Anna měla daleko více návštěv, nyní? Obvykle zde pobývali sami kromě jejích žákyň, neb ve městě nejspíš nadále nebylo lepší. Hlupáci, kteří si neuvědomovali, že ze svých kruhů vystrčili ženu, jež by si zasloužila svatořečit pro svou ochotu vždy pomoci, být na blízku a nad nikým nezanevřít – jeho osoba byla konec konců tím nejpádnějším důkazem, když si ze všech možných mužů ve městě vybrala zrovna jeho jako svého partnera do budoucího života, z něhož jim – když se podaří – zbýval ještě notný kus. Nepochyboval, že měla nabídky. Musela mít – stačilo se na ni podívat, třebas jen v tuhle chvíli. Možná byla rozespaná s vlasy rozvrkočenými kolem hlavy, neupravenými, ale Silas by stejně neměl oči neměl pro žádnou jinou. „Tvoje služebná…“ opraví ji nyní též nahlas. Možná to bylo k Edith nefér, na druhou stranu přišlo Silasovi absurdní, že by zrovna on měl služebnou, aniž by si všímal těch malých detailů, které si musel dříve obstarávat sám a nyní je někdo dělal za něj, ať už Anna nebo Edith. „Nemá?“ Povytáhne obočí, skoro by zněl zklamaně, kdyby uměl trochu hrát, ale na podobné hlouposti je nejspíš příliš upřímný, je tedy snadno prohlédnutelné, že tuhle otázku sotva myslí vážně. To, že Edith nebude jeho nejlepší přítelkyně, si ujasnili už dávno. Silas se fakt snažil, Edith pravděpodobně taky, ale nakonec to vždy někde selhalo z toho prostého důvodu, že postarší žena byla zvyklá na určitý vzorec chování, do kterého Silas nezapadal. Ač se Anna snažila působit vážně, i jemu cukaly koutky úst. Byla sladká – každá její stránka ho nikdy nepřestala fascinovat. Ta nejistá, ta stydlivá, ta mazlivá, rozdurděná a nyní též sebevědomá a hravá. „A spaní ve studené posteli?“ nahodí. Sotva mohl popřít, že si na její přítomnost ve stejné posteli zvykl, měl rád usínat vedle ní a… nu, probouzet se obvykle tehdy, kdy už byla pryč, přestože ji někdy zachytil rozespalým pohledem, když se plížila pryč, ideálně ještě neoblečená. Tak nějak doufal, že stejně jako si on zvykl na ni, podobně to měla též ona a nehodlala se těchto drobností vzdávat. Vždyť život byl příliš krátký na to, aby ho chtěl promarnit v „trestech“.
„Ale já ne,“ odpoví prostě. Byla to jeho tradice, kterou si vybudoval u Sarah a nyní již i u ní, aniž by se staral o drobky ve vousech. S trochou štěstí jej měla natolik ráda, aby to přežila. Pohled se zas rychle změní na pobavený, když ho plácne po hýždích v silně provokativním gestu, protože… tohle oplácel on jí tehdy, když si z ní chtěl vyloženě tak akorát utahovat a nic jiného. A o to víc lišácky se uculí, když mu řekne drobné tajemství, o kterém upřímně netušil. „Má drahá, netušíš, co jsi mi právě teď prozradila…“ Občas se zdráhal ji budit, když věděl, že měla náročný den, takže si prostě jen lehl vedle ní a tehdy ji k sobě ani nepřivinul, aby ji nerušil – těmito slovy mu dala do rukou takřka povolení, že se příště nemá ostýchat. Absolutně s ničím a že měl docela dobrou představivost, jak ji podobné vyrušení alespoň zpříjemnit.
Sotva si mohl všimnout nedokončené věty, když na pointu čekal. „Ty?“ pobídne ji otázkou, aby svá slova ještě dokončila. S malým zamračením jí nechá posadit se na jeho klín. „Budeš mokrá. Celá. Takže budeš muset spát nahá…“ podotkne, pravačkou si začne hrát se šněrováním jejího župánku. Slova, která začínala s nepříliš velkou libostí, se změní na docela spokojená, jakmile mu dojdou důsledky jejího konání. O to větší motivaci má obejmout ji kolem boků a opřít si hlavu o její rameno, navíc ji ještě políbit na hranu brady. „Já vím…“ zamručí tiše. Edith možná sice nemusel, ale nemohl upřít fakt, že se nikdy neostýchal nechat ji s Gaëlle samotnou, což se nedalo říci o mnoha lidech ve městě. „A… Já vím. Promluvím s ní. Ale divíš se mi? Je to… Gaëlle.“ Jako by tohle označení mluvilo za vše. A ono ostatně mluví – jeho holčička, dcerka, princezna. Dost možná by byl jiný, kdyby se nestalo to, co stalo, kdyby nepřišla o maminku, ale takhle ji měl opravdu tendence rozmazlovat. Její veselý úsměv na tváři jej uklidní. Působila… šťastně, tak zatraceně šťastně, aniž by Silas tušil, jak se mu to vůbec povedlo. Znova, pomalu, ale jistě, budovali normální rodinu. A jemu to vyhovovalo – nic jiného už ani nechtěl. „Nevím. Lepší se zeptat než odejít bez povšimnutí, hm? Ale hádám, že… ne?“ Ubezpečila ho, ale přesto se chtěl sám zeptat a dostat jasnou odpověď. Jistě, že mu celá záležitost ohledně jejich prvního nenarozeného dítěte ležela v hlavě. A vždy bude – jak si to dávala za vinu ona, Silas se rozhodl přebrat tu hlavní na sebe pro svou nevšímavost, pro své ignorantství, ke kterému se již nikdy nechtěl přiblížit. Svou další otázkou jej však uklidní definitivně, odsouvaje jeho obavy do oblasti paranoi. „Skoro. Venku je hnusně a všude bahno, zat…“ S pohledem na ni zastaví slůvko, co se mu už tak nějak automaticky hnalo na jazyk. „Klouzalo to. Mám jelena. Kus i kůži nechám pro nás, když jsem vás teď tak zanedbával.“ Jednalo se o první větší úlovek za tři týdny, za který byl vděčen, protože do této doby se jednalo hlavně o králíky, přičemž většinu z nich byl nucen prodat, aby si udržel klientelu. „Jak se dařilo vám? Srovnala jsi do latě nějaké zlobivé holky?“ Faktem bylo, že i tahle Annina stránka mu imponovala – trochu panovačná, sebevědomá a tím, že taková nebyla pokaždé, se vlastně dokonale doplňovali.

"Já?" Na oko přezíravý postoj, hra na nevědomou si svého přičinění, s nímž mu dala do rukou karty plné královského trumfu. Dařilo se jí to, sic jí to nebaštil. Oba dva tušili, na jaké straně se nacházejí, co je pravdou a co prostou hrou pro obohacení jejich života, kdy jim slušnost velela zdržovat se lhaní a dorozumívat se pravdivými tezemi. Anna si této Silasovy ctnosti vážila, obdivovala ji, milovala. Dodával ji svými slovy a hlavně činy důvěru. Kolikrát už vyrukovala s tím, že jí zradil? Že jí zneužil? Jen jednou v záchvatu pomatení smyslů. Jednou a beztak se nejednalo o pravdu. Melancholický úsměv zdobil její rty v nepříliš šťastném rozpoložení způsobeném vzpomínkami plnými křivdy a zatvrzelé, zbytečné touhy mu ublížit. "Mám tušení, že jsem ti neprozradila víc, než budeš kdy potřebovat k našemu štěstí." Konec konců právě tímto způsobem se zadělává na děti, no ne? Silas dokázal Annu už v mnohém poučit, přivykla si jeho aktivnímu sexuálnímu stylu života, co byl po jistý čas potlačen steskem nad ztrátou milované ženy. Beztak jí nepřestávalo bušit srdce pokaždé, když na ni pohlédl s tou hlubokou touhou v očích. Stačil jeden pohled, jeden elektrizující dotek, aby věděla, že s ním snadno, až příliš snadno ztratí hlavu. A jí... se to líbilo. Jak pak by ne? Naučil ji být pyšný na své tělo, hrdě jej vystavovat v ložnici pod jeho doteky i pohledem hlubokých zelenošedých očí. S ním rozkvetla ve smyslnou růži, transformovala se na motýla s bohatě zbarvenými křídly, co uhrane kdejakého entomologa. "Navíc mám za to, že říct ti něco jiného, budeš se mě snažit přesvědčit o opaku a výhodách svých pozdních návštěv v ložnici." Nešlo nepodotknout podobnou poznámku a pronést ji s hrdostí šlechtičny. I mírně pyšný postoj, jaký zaujala, nasvědčoval hereckému nadání zděděném z anglického dvora. Bradička vzdorovitě vystrčená vpřed, odhalená labutí šije prozrazovala lehkost noblesy své majitelky. "A jistě bys mi to ještě několikrát zopakoval, abych nezapomněla, že?" Tentokrát už si ho vidno dobírala. Hra to byla vcelku jednoduchá a ji bavilo se s ním dohadovat, utahovat si z něj a poukazovat na velmi pestrý sexuální apetit, ač předtím? Červenala by se. Dnes už tolik ne.
Pohodlně usazená jemně pohupuje nožkou ve vzduchu, nechávaje Silase čekat na odpověď zadržené na rtech. Trápila ho? Jistě. Zasloužil si to. Za každou ťápotu, kterou byla Edith nucená po večerech uklízet. Se rty našpulenými do uraženého srdce nakonec povolí a alespoň z části jej zahrne informacemi o budoucím stavu věcí u nich doma. "Řekněme, že budu více času trávit nad jistými povinnostmi, mezi které hra na spinet, klavír ani učení francouzštiny nepatří. Pokud tedy nemáš v úmyslu naše dítě učit už od kolébky. Nebo ho učit střílet." Zhrození přijde s rázně odmítavým postojem, při čemž mu rovnou dopředu vyčiní přimhouřenýma očima, v nichž se blýská zlobou. Věděla, že v tomto ohledu je Silas tak trochu blázen. Inu jaký otec by vzal svou dceru do lesa a učil ji střílet, když z ní má vyrůst opravdová mladá dáma? Žádný, co má všech pět pohromadě, tak zněla její odpověď. "A než se zeptáš... Ano, jsem těhotná," zlověstný výraz ve tváři krapet pookřeje, než přejde ve smích, s nímž se skryje do jeho ramene. Bylo opravdu snadné předcházet jistým frázích a vyhnout se určitému znaku nechápavosti z jeho strany. "Což možná byl ten pravý důvod, proč tě s tím Edith obtěžovala. Jen mě nechtěla zatěžovat podobnými hloupostmi, které bys mohl vyřídit ty sám. Konec konců... teď budeš skutečně pánem našeho domu a já skončím vydaná tvé milosti... i nemilosti." S rukama zaháčkovanýma kolem jeho krku si užívá tu chvíli, kdy mu předala svou moc a vedení nad domem. Jako novopečená dítětem obtěžkaná žena se nemohla rozčilovat jako dřív. Stres jí bohužel nepřidával a hrozilo, že opětovně potratí. "Tudíž... bude Edith naše služebná. Sama mi navrhla, že ti bude po ruce a postará se, aby všechno v naší domácnosti klapalo. Výměnou za to, že se na ni nebudeš utrhat. A když něčemu nebudeš rozumět, slušně ji požádáš. Nemyslím si, že by toho chtěla příliš, co ty na to?" Zvědavou otázku pronásleduje zamyšlený pohled upřený do jeho očí. "Budeš se teď muset pochlapit. A potatit."
Jen ta představa ji nutila se culit. Líbilo se jí, jak snadno může nyní využívat práva dobírat si muže, jemuž patřilo celé její srdce. Mohla by snad potkat lepšího? Na úrovni kastovní? Jistě. Na té charakterové? Sotva. Oba měli své mouchy, oba trpěli problémy a strachem. Právě tohle pouto jejich vztah posilovalo. "Což ale znamená... že na tebe nebudu moct o úplňcích dohlížet. Předpokládám, že vzhledem k fyziologii sovy a člověka... bych mohla o malé přijít." Nikdo z nich to nechtěl, Anna už vůbec ne, jak dokazoval poněkud zasmušilý pohled rychle rozmrkaný do ztracena. "Takže... žádné přeměny. Alespoň u mě ne. Tobě v nich zabránit nemůžu, ale možná o to víc budu trnout strachy. Nechci o tebe přijít, Silasi, ani jedna z nás nechceme. A myslím, že i Edith by bylo smutno." S lehkým stiskem ruky, kdy si proplétá prsty s jeho, se opře čelem o jeho spánek s touhou se přitulit. Nalézt alespoň kousek tepla. "Mhmmm... možná maličko. Rozhodně mě zlobí míň jak ty. Takže zůstáváš jediným, kdo by potřeboval klepnout přes prsty."

„Nebudu mít výčitky… Pak…“ Protože v tu chvíli ho obvykle netrápilo, že ji probudil, a ji ostatně také ne, když se dostatečně snažil – jakože se snažil pokaždé, aby nebyl sobec, co ji tak akorát zneužije a své milence nedopřeje nic. Když pak však viděl, jak rychle občas upadala do spánku, mohl mít nějaké – ruku na srdce, asi hodně malé – výčitky, že ji vyrušil, ač to příště udělal znova. Nevypadala… nespokojeně, když se adaptovala jeho stylu života v tomhle směru, což bylo dobře. Fyzická stránka vztahu mu byla vždy blízká, což se nikdy nezměnilo, nyní se k ní však připletla i ta emoční, kterou si v 21. století zrovna neužil, ač i tehdy měl asi dvě dlouhodobé přítelkyně. Ten život se ale zdál tak zatraceně vzdálenej, že nemělo cenu vzpomínat, spíše se každým dnem ztrácely další a další výjevy z jeho minulého života a on začínal být vděčný, že se sem dostal. Přes to všechno, co se stalo, to totiž nakonec vedlo sem – a jediné, co mu stále leželo v hlavě, byla asi jen otázka, jestli by Sarah zemřela i tehdy, kdy by nešel vstříc jejich osudu zapsanému v kronice. To byly však otázky, na něž již nikdy nezjistí odpovědi a jen občas jej přemáhaly, když se Sarah sem tam objevila po jeho boku během lovu. Stávalo se to čím dál tím méně, což v sobě mělo notný náznak melancholie a smutku. Musela vidět, že si buduje novou rodinu a nebránila mu. Byl jí za to vděčen – a krom toho, oba věděli, že místo v jeho srdci bude mít vždy, aniž by ho musel nějak dlouho hledat. Uchechtne se, když ho nachytá na šestkách. Měla pravdu. Krom chvíle, kdy byl v rukou inkvizice, se dokázal vždycky nějak vykecat, ač to mnohdy bylo spíš neochotou konverzovat a významnými pohledy, takže s ním nikdo diskutovat nechtěl. „Možná…“ odpoví rozverně, aniž by její myšlenku potvrdil, i když oba věděli, jak by to bylo. Znala ho – až na drobnosti (a duchy v jeho hlavě, kteří však začali pomalu též mizet a blížili se k němu rovněž jen tehdy, když byl v lesích) o něm věděla všechno podstatné. „Hm… Víš, že já mám radši činy…“ Což znělo trochu jako chvástání, ale snad mu promine – i pro polibek, konečně i bez drobků, který jí vtiskne na rty.
Se šněrováním župánku si hrát nepřestal, ona je to ostatně dobrá činnost, jak zabavit neposlušné ruce, zatímco čeká na její odpověď. „Anno?“ pobídne ji významně, když se ne a ne vyžvýknout s něčím, co ji zjevně šimralo na jazyku, ač se tvářila, jak moc ho má na háku. Nevěřil jí to – na to znal zas moc dobře on ji. A když mu řekne onu radostnou novinu? Zůstane na ni zírat. Jen zírat, zatímco si v hlavě sumíruje její slova, které směřovaly k jedné prosté otázce, jež již ani nestihne vyřknout, neboť ho předběhne. A vize rodiny byla zas o něco blíž, i když si nejspíš oba dva velmi živě uvědomovali rizika spojená s těhotenstvím a Silas se byl ochoten modlit ke všem bohům, aby svého rozhodnutí i souhlasu s Anninými slovy tenkrát, když se mu svěřila, že děti mít může a chce, nebude litovat. Kdyby o ni přišel? Sic se je snažila zaopatřit, sám tušil, že by nejspíš nebyl schopen pořádně fungovat. Jakkoliv to znělo špatně, po smrti Sarah ho dala z jedné části dohromady vize Gaëlle, ale z té větší z něj udělala opět člověka Anna. Přivine ji k sobě, když se k němu přitulí, stále beze slov, stačilo však to, aby se od něj odtáhla a Silas si opět najde její rty, daleko hlubší než ten předešlý, div ji nezakloní v touze jí být co nejblíže – a i kdyby, co na tom, když ji držel dostatečně pevně, aby si nemusela bát, jazykem ochutnávaje její ústa. „Miluju tě, Anno. Nedovedeš si představit, jak moc tě miluju,“ řekne tlumeně proti jejím rtům, než si je uzme ještě jednou. Byl šťastnej… Opravdu šťastnej – pocit, s nímž se rozloučil již dávno, ale ona mu ho znova navrátila. „Sakra… promiň…“ Až teď si uvědomí, že ji tím pádem kompletně zmáčel župánek a pravděpodobně i košili, takže jí dopřeje trochu osobního prostoru, i když v současném stavu je to již nejspíš docela jedno. „Jak dlouho… to víš?“ Se zájmem se na ni podívá. Pravda, vskutku bylo mnoho, co se mohlo pokazit, hlavně na začátku těhotenství. Doufal však – a to nikomu neublíží. „Nemilosti?“ Povytáhne obočí, než se krátce zasměje. „Maličká…“ osloví ji smířlivě, aby dal najevo, že jeho nemilosti se bát nemusí, pokud za ni nepočítá přehnaný ochranitelský komplex.
„Abych s ní vyšel? To asi budu muset…“ Poškádlí jí jemně. Věděl, že měla Edith ráda – a Edith zas ji, alespoň proto si ji vážil a to je ostatně spojovalo, díky čemuž by ve vzájemné spolupráci snad zvládnou nadcházející měsíce přejít bez větších konfliktů. „Zvládneme to. Možná mě začne mít i ráda…“ Spíš ne, ale co na tom. Společný cíl lidi spojoval. Spolu s ní se zachmuří i on – věděl, že jej každý úplněk stopuje. Z části za to byl vděčný, ač nebyl zrovna nadšený, neboť si tím pádem ubližovala. Tehdy měl ale jistotu, že se opravdu vrátí domů – tahle jistota byla nyní druhotná z pochopitelných důvodů. „Ať tě to ani nenapadne. Postarám se o sebe. Zvlášť teď.“ Když věděl, že musel. Nehodlal si upřít příležitost vybudovat si nový život – o to víc život jako tenhle. Zvedne její packu ke rtům, aby ji na ni políbil, když s ním proplete prsty a mokro nemokro, znova ji k sobě přivine. „Aspoň vím, pro co máš slabost…“ Pro hajzlíky, co si ji dobírali a vlastně ji obvykle moc neposlouchali, jak ukázaly první měsíce jejich společného života. „Fajn, stačilo. Měla bys jít do postele. A já ostatně taky.“ V tomhle případě je však pojem jít transformován do situace, kdy ji vezme do náruče – vzhledem k tomu, že domů táhl jelena, Anna se zdá o to drobnější.

"To vím moc dobře," brbláním sice odsouhlasí jeho slova poněkud nešťastně, úsměv ale nedokáže potlačit. Ani se nesnaží. Milovala Silasovy důkazy v podobě činů, kdy jí opakovaně dopřával rozkoš, aniž by pomýšlel na sebe. Nebo možná myslel, ale nikdy po Anně nevyžadoval okaté zapojení se. Byl to on, kdo jí laskal tělo, polibky kopírujíc každou křivku kůže, každou hranu i oblinu. Mnohdy i ráno si dovoloval a blondýnka mohla být ráda, že při svém konání nemůže zahlédnout tváře zčervenalé rozpaky. "A taky vím, že je ti úplně jedno, jestli nás při tom Gaëlle nachytá. Vysvětlovat jí to budeš ty, pokud se tak stane." Z jejího výrazu bylo jasné, že v tomto nehodlá ustoupit. "Slušně... vysvětlíš," dodá vzápětí vědoma si toho, že Silas je... inu Silas. A ten zrovna nevytváří dojem slušnosti na své okolí. Edith už kvůli jejich společně stráveným nocem nechodila za svou paní do její ložnice se šálkem čaje po ránu, aby náhodou nebyla svědkem Silasova nároku na Annino tělo. "Nezapomínej, že má ve velké oblibě nám vpadnout do ložnice. A já si stále pamatuju, co po ránu máš rád při mém probouzení." Jak by měla pak vysvětlovat, co tatínkova hlava dělá pod dekou mezi jejíma nohama? Ne, tohle vážně nechá na Silasovi, ať si užije otcovství se vším všudy. Zdá se totiž, že Anna nehodlá ustoupit, jak prozrazoval její pohled.
Viděla jeho nádech. Znala ho už dost dobře na to, aby podobným dotazům stihla předejít a bleskově tak odpověděla s úsměvem na rtech. "Takže ano, Silasi, budeme mít spolu dítě." Viditelně šťastná vydechne, v očích nekonečnou radost. Z části se stále trápila - netušila, jak to při těhotenství chodí, co má či nemá dělat, čemu se věnovat a čemu naopak ne. Hluboký polibek ji však samotnou zaskočí. Ne nijak negativně, právě naopak. Naplno si jej užívala, každý dotek jeho rtů, každou touhu a lásku v něm prosáknutou. Ten malý důkaz, že je šťastný. Věděla, že ji miluje. Cožpak něco takového šlo přehlédnout? U něj ne. Způsob, jakým se na ni díval, ta hluboká fascinace v očích, když mu to celé došlo a uvědomil si, že bude táta, skutečný otec i po biologické stránce? Musela se zasmát a utopit své nadšení v dalším polibku. "Já vím," zašeptanou odpovědí parafrázovala slavnou trilogii, o níž ještě dlouho nikdo neuslyší, ale co na tom? "Já tebe taky. Víc než vlastní život." Který by byla ochotna pro něj obětovat. Pro jeho štěstí, pro jeho budoucnost. Ačkoliv nyní si mohla dovolit zachovat se sobecky kvůli malému rostoucímu v jejím bříšku. S našpulenými rty pátrá v paměti. Jak dlouho to věděla? "Pár... týdnů nanejvýš. Edith mě přistihla, jak se tu... mhmm... nacpávám." Provinilý tón, očima uhýbá do strany, aby nemusela pozorovat jeho možné překvapení. Anna byla za každé okolnosti elegantní příslušnice šlechty a ta se necpe. Což zjevně o Anně v posledním čase neplatilo. "Nikdy jsem to nedělala a Edith... To začalo být jasné. Navíc se mi nedostavil cyklus... Jedno vedlo k druhému. Zvláště po těch týdnech, kdy jsi večer co večer nedělal nic jiného, než-li jsi nám zadělával na potomky." Ty týdny jí vážně nedával spát. Po jeho boku usínala až pozdě v noci, spíše k ránu a vstávala o hodinu až dvě později, než u ní bylo zvykem. Tehdy Edith brblala snad i o něco víc, než si uvědomila, jaký dopad mělo tohle všechno přičinění na spokojenost její paní.
"Přesně tak, i nemilosti. Když mi něco nařídíš, patrně... to budu muset splnit. A tím nemyslím jen ty... otravné záležitosti." Ale třeba i odvolání do ložnice bez výmluv. Ukazováčkem spokojeně přejíždí po odhalené části Silasova hrudníku, kopírujíc roztodivné geometrické obrazce. "Pána domu je přeci povinnost poslouchat, ne?" Téměř lhostejným pokrčením ramen mu dávala najevo, že se s takovým údělem smířila. "Možná konečně pochopíš výhodu poslouchání pravidel." Tentokrát? Tentokrát už si z něj utahovala, to nešlo popřít. Rozzářené jiskřičky v očích dokazovaly touhu zlobit, škádlit jeho smysly. Než cokoliv stačí namítnout, je držena v náručí a nesena po schodech nahoru. "To už si nacvičuješ do příštích měsíců? Uvědomuješ si, že budu vážit podstatně víc než teď?"

„Chm…“ okomentuje její slova prve neutrálním zamračením a zabručením ve znamení nelibosti. Měla pravdu, Gaëlle opravdu mnohdy vletěla jako éro do jejich společné ložnice a bylo takřka jen náhodou, že je nikdy nenachytala při činu. Nakonec se ale stejně zamračení změní na úsměv. Malý, škádlivý, který jasně předchází tvrzení či otázce. „Takže mám přestat?“ Povytáhne obočí v očekávání její odpovědi. Nechal by ji v klidu vstát a odejít, snad jen s pohledem upřeným na její tělo, což byl stejně ten druhý scénář, který si nenechal ujít v žádném případě, i když mu nepředcházelo milování – což se stávalo tehdy, když byl prostě moc utahanej a sotva rozespale otevřel oči. Stačilo říct, stačilo se tvářit rozmrzele či nešťastně při jeho činění, kdy byla nucena tlumit steny do polštáře právě proto, aby nepřilákaly malé děvče, které by bylo schopné doběhnout s tím, že pokud Silas její budoucí nevlastní matku lechtá, hodlá se přidat, aniž by si – přirozeně a díkybohu – uvědomilo, že lechtání a sex zní přece jen trochu jinak. Krom toho si byl vědom, že eventuálně bude muset stejně možná přestat úplně ve chvíli, kdy bude již ve vyšším stupni těhotenství. Tehdy by mohl jí i jejich dítěti spíše ublížit než cokoliv jiného. „Zamykat nemůžu… Takže hádám, že budeme mít buď štěstí, nebo s Gaëlle povedu rozhovor, u kterého se potrháš smíchy.“ Protože si opravdu nebyl jist, jak by své konání děvčátku přetlumočil krom nebezpečného výrazu, že když se mají lidé rádi, dělaj tohle – což může být interpretováno mnoha způsoby. A zamykat dveře nechtěl též kvůli Gaëlle – občas ji v noci stále trápily zlé sny nebo příšery pod postelí a s poklepáním na Silasovo rameno se dožadovala uklidnění, které jí nedokázal upřít.
Zavrtí hlavou na její vyznání – výjimečně jí nechtěl nic vyvracet ani jí vehementně domlouvat, že on za to nestojí, protože se přidaly další a další podstatné faktory. „Teď už ne. Zodpovíš za dva.“ A vždy bude, pokud ne dokonce za tři – za jejich dítě, za sebe i za Gaëlle, o kterou by se Silas byl schopen postarat s vervou mu vlastní, ale sotva by jí dal tak dobrý základ do života jako Anna. Spoustu věcí zapomněl, jazyky jako francouzštinu a němčinu si oživil jen proto, že je vyučovala Anna a on si začal pomalu rozpomínat, což byl nyní proces, který jej dovedl téměř opět k schopnosti je aktivně užívat, ale faktem bylo, že své holčičce nikdy nemohl poskytnout takové vzdělání a též společenské postavení bez Annina přičinění, za což jí byl neskonale vděčen. Povytáhne obočí, když z ní vypadne slovo, které by sama se sebou za normálních okolností nikdy nespojovala. „Myslel jsem, že dámy se nenacpávají…“ Což dosvědčuje i její provinilý pohled, který se na něj neodvažuje upřít, asi aby ji neodsoudil. Chudák Anna si nejspíš neuvědomila, že nacpávat se bude v příštích měsících víc než aktivně a nebude na tom nic špatného. „Lepší dřív než později…“ Krom potěchy a spokojenosti měl též tuhle motivaci – sama říkala, že netuší, jak dlouho ještě bude schopná mít první dítě. A každý měsíc navíc, rok navíc by byl rizikem pro ni i pro dítě, což bylo dostatečnou pobídkou, aby ji chtěl – jejími slovy – oplodnit co nejdřív.
„Mhm…“ odsouhlasí její tvrzení pokýváním hlavy i hravým úsměvem. „Víš, že dost záleží na tom, kdo ta pravidla stanovuje?“ podotkne pobaveně. Nebylo to tím, že by ji odmítal respektovat – na začátku možná, ale to se hluboce změnilo během prvních pár týdnů a nyní o to víc. Celé to jen stálo na myšlence, že některé věci k němu jednoduše patřily a on se jich nechtěl zbavovat, nechtěl potlačit svou relativně praktickou povahu pro materialismus a dvorskou etiku, na které dřív tolik lpěla, než se z části přizpůsobila jemu – a pravdou bylo, že on zas jí, spoustu věcí se naučil poslouchat. Pro začátek to, že blátivé boty se naučil nechávat venku, protože to si postupně začalo odporovat s jeho praktickým myšlením. „Myslím… že vás stejně zvládnu.“ I dveře si otevře trochu neobratně loktem, aniž by ji upustil, prozatím je však nezavírá – mohl by to udělat nohou, ale to by práskly a úplně zbytečně probudily celou domácnost. Až tehdy, kdy ji položí na nožky, se vrátí a s cvaknutím je zavře, než se zpět obrátí na ni. „Tohle půjde dolů…“ zamručí nespokojeně směrem k župánku, co byl díky němu jednoduše mokrý – a to samé pravděpodobně platilo pro spodní noční košilku, protože tu mohl župan sotva ubránit.

"Za tři, za čtyři...," téměř lhostejný tón, v němž se snoubila přezíravost s lehkou dávkou popichování, přinášel nové možnosti a překvapivý počet čerstvých uzlíčků do jejich rodiny. Zlobila jej? Jistě. Proč ho rovnou nevystrašit přehnaným množstvím budoucích potomků, které by sotva zvládli uhlídat? Proč ho maličko neděsit, aby prokázal odhodlání a pevné nervy do několika budoucích měsíců, které se ponesou v očekávání? Utahovala si z něj. Možná že sama netušila, kolik drobečků jí pod srdcem roste, na druhou stranu se zajímala o výraz v jeho tváři. Bude nepříčetný? Zděšený? Nebo plný nadšení? O tom posledním krapet pochybovala. Silas se pokaždé tvářil poněkud pragmaticky a už před nějakou dobou jí došlo, že jedno dítě bude momentálně i tak dostatečná investice, natož si pořídit dvě. Nebo tři. Nesměli zapomínat na Gaëlle - ač jí nekolovala v žilách krev ani jednoho z nich, stále platila za jejich dceru. "No? Na to jsi snad nepomyslel? Vzhledem k tomu, jak jsi se po celé noci snažil, ani bych se nedivila, kdyby se ti to takto vymstilo." Tentokrát už bylo jasné, že si z něj doopravdy střílí, koutky rtů cukaly v potlačovaném úsměvu, nakonec skrytém v Silasově rameni. Pochopila, co se mu líbí na tom psychickém trápení její maličkosti, když jí škádlíval. Sama si to užívala stejnou měrou. S polibkem vedeným na krk spokojeně vydechne do teplé kůže, oči zavřené pod dotekem uvolnění, jaký s ním pociťovala při večerních konverzacích. Na nic nespěchali, čas už jim neutekl. Ne teď, ne tady. Až Silasovo poznamenání, že dámy se přeci necpou, ji přinutilo maličko se odtáhnout. "Taky ty poslední měsíce nejspíš za dámu nebudu. Víš, jak těžké, bude dostat se do schodů? Budu připomínat...," zabrblaná slovíčka ve francouzštině se stala skvělou ventilací pro nešťastnou představu. Zkrátka a dobře, začínala si namlouvat vzhled nadívaného selete. "A ty se mi budeš smát, znám tě," šťouchnutím do jeho ramene tak akorát potvrdí utkvělou vidinu jejich společné budoucnosti. Zatímco ona se bude cpát masem, chlebem a jinými pokrmy, které k sobě absolutně nepůjdou (dnes například zblajzla kompot k solenému vepřovému), on si z ní bude utahovat. Klasika. "A vůbec, ty poslední měsíce budu chtít spát sama. Beztak se do té postele oba nevejdeme. A ani nebudeš moc nic dělat." Jasně mu tak poukázala, že se bude cítit navíc i ošklivá, nepřitažlivá a to by ho tak akorát mohlo odradit.
Prozatím se jí zuby nehty držela přirozeně ladná figura bez zbytečných kil navíc, která se na ni nalepí v dalších měsících. Nebyl tedy důvod se bránit při odnášení v náručí, zatímco se jej přidržovala kolem krku. Teprve tehdy, když je postavena na nohy, si dovolí protestovat. "Dobře, ale tohle," poukáže na Silasovy kalhoty, "Zůstane na místě, jen... čistější. A já se převléknu." Mokrého by jej z postele vyhnala, láska neláska. Určitá pravidla stále platila i po měsících jejich společného vztahu. Sama se vysvlékne z navlhlého kousku oblečení určeného ke spánku, navlékaje si jinou z nočních košil. "A půjdeš spát, je ti to jasné? Celý den jsi lovil, potřebuješ si odpočinout, protože zítra máš na starosti Gaëlle, alespoň přes dopolední hodiny. Potřebuji si ještě zařídit pár drobností a nehodlám trápit Edith." Světlé vlasy mezitím rozčeše kartáčem, aby se jí přes noc ještě víc nezacuchaly, než si vleze do postele, sledujíc Silase. "A Edith se omluvíš. A Gaëlle taky. Lepší služebnou si nemůžeme přát, je ti to jasné?" Tentokrát už se jedná o zabrblání z nutnosti, než se zavrtá do polštářů, usínaje rychleji, než by jí bylo milé. Opravdu jí dnešní den utahal natolik, že během několika minut nevěděla o světě.

Pravda, povedlo se jí připomenout mu realitu, kdy se jim klidně mohou narodit paterčata, ačkoliv podobný počet dětí by byl života ohrožující jak pro matku, tak pro samotné děti. Nezbývá tedy nic jiného než doufat, že se ratolesti ustálí na nějakém rozumném zvládnutelném (a odroditelném) množství a nebudou tvořit zářnou a poněkud vražednou výjimku v novověkém lékařství. Rozpačitě se podrbe na zátylku, na tuhle možnost opravdu nepomyslel – i před tím počítal s tím, že se jim narodí jedno dítko a šlus, ačkoliv… tak nějak důvěřoval jejich rodičovským schopnostem – a zejména těm Anniným – aby se při dvojčátkách nesložil a nezačal panikařit, že musí přichystat další pokoj. Což by mělo stejně čas, když budou miminka v prvních měsících pravděpodobně spát u matky, která by mohla zasáhnout při sebemenším problému, sic to vytvářelo pár úskalí do budoucna. Třebas fakt, že Silas vedle ní opravdu nebude moci spávat. S jeho půlnočním plížením do ložnice by probudil jak maličkaté, tak Annu, za což by mu pravděpodobně dala za uši. Přestože Gaëlle viděl poprvé až poněkud odrostlejší, pamatoval si, že Sarah byla v raných měsících vděčná za každou nerušenou hodinu spánku, což byl též jeden z důvodů, proč začali pořádným partnerským životem žít až později, kdy bylo děvčátko trochu odrostlé. Budoucnost se tedy zdála veselá, ač lehce omezující – ale hádal, že tohle prostě k dětem patří a je to cena za ony malé uzlíčky štěstí, kterou byl ochoten obětovat. „Upřímně? Ne…?“ Podívá se na ni trochu nejistě, neb ho přesně v tuhle chvíli nachytala při švestkách. „Ale hádám… že na to si budeme muset počkat.“ Dům by bezesporu ožil, na druhou stranu by asi bylo fajn, aby ožil zvládnutelným způsobem. Věřil však, že by se s tím nějak vypořádali – ostatně by jim nezbylo nic jiného, než se k dané situaci postavit čelem. A s ní po boku? Byl jistější a klidnější, třebas jako teď, když cítí její horký dech na své pokožce, když je k němu přitulená. Tenhle druh intimity rovněž miloval – značil naprostou, oddanou důvěru, která mu svým způsobem nehorázně lichotila. Na krátko – pro dnešní den opravdu jen na krátko – převezme otěže složené ze škádlivých a hravých poznámek on. A při jejím přirovnání? Musí se rozesmát – jak se zdá, její prognóza se vyplnila pomalu ještě dřív, než to stačila říct. Smích však léčí a vzhledem k tomu, že Silas se zrovna často nesmál, mu to mohla jen přát. „Maličká, jen pokud se budeš chtít vyspat, protože budu chodit pozdě. Ale jinak mě z tý postele nedostaneš do poslední chvíle. Mimo jiné se umím ovládat, i když to tak ty poslední týdny možná nevypadalo.“ Uculí se na ni. Jakkoli se viděla, on v ní vždy viděl to nejlepší – a tím jí oplácel její laskavé pohlížení na jeho osobu, která ho dodnes nepřestalo fascinovat. Krom toho na mateřství bylo něco přitažlivého – jistě, možná přibere, ale jako by na tom záleželo, když bude pod srdcem nosit jejich dítko.
Jakmile ji však v ložnici položí na nožky, chudák Silas zůstane trčet v místnosti trochu jako strom v lese, poslouchaje rychlý spád jejích připomínek, které byly všechny… vesměs relevantní. V jednu chvíli se musel uculit při jejím automatickém předpokladu, že jí dnešní noci opět nehodlal nechat pořádně vyspat, ač to nebyla tak úplně pravda – bylo pozdě pro oba, neb Silasův den začínal dříve než obvykle (a jak se zdálo, zítra to bude stejné), zatímco ten Annin byl delší než normálně, což bylo zvláště v této situaci jednoduše špatně. „No jo…“ zabrblá nespokojeně, aby přiživil její teorii. Nikdy si ale neodpustil, aby ji stejně alespoň po očku sledoval při převlékání do druhé, suché košile splývající po jejích křivkách, pohledem na krátko zastaví na bříško. Ač se jí to tak možná nejevilo, jeho vyklenutý tvar vážně nebyla tak špatná představa – vůbec ne odpudivá. Sám ze sebe stáhne kalhoty, které vymění za čisté, vlněné, které si schovával už vyloženě pouze na spaní, neb byly relativně měkké a příjemné – až příliš, aby je zničil venku. S košilí se neobtěžuje, místo toho přehodí dnešní mokrou přes opěradlo křesla u krbu, až uschne, zítra poslouží dobře, až zas vyrazí do lesů, protože od jelení krve byla zamazaná jen velmi lehce na okraji ohrnutých rukávů. „Gaëlle? Neměl bych Gaëlle spíš domluvit?“ Povytáhne obočí nad jejím hudrováním, co bylo ale ve výsledku spíš roztomilé než cokoliv jiného, ale vzhledem k její ospalé náladě se sotva dočká odpovědi. Místo toho, aby ji dál vyslýchal, raději zaleze k ní – možná si nehodlal nic zkoušet, ale to neznamená, že ji nechal jen tak utéct bez přitulení, kdy se přitiskne k jejím zádům, rukou přejede po jejích bocích až na bříško, kde dlaň složí. A pusu na dobrou noc? Tu vede na odhalené rameno, než sám odpadne rychleji, než obvykle.

Bol to deň? Dva, týždeň? Mesiac? Nevedel, blúdil mimo priestor a mimo čas pekne dlho. Čosi čo sa podobalo na človeka sa pohlo a prebralo sa. Bol to človek. Vyzjabnutý, bledý, rebrá by sa mu dali rátať. Na výzore mu ani nepridával rozodratý tmavý plášť. Aragorn sa posadil a sprvu nevedel, kde sa nachádza. Zdalo sa mu to tak dávno, alebo spal v skutočnosti len deň? Netušil, ale zdalo sa mu, že to je celá večnosť. Tackavo sa postavil, akokeby mal vypité, ale čoskoro rovnováhu našiel. Kde som to len bol? A čo tu robím? Mal som si nájsť nejakú jaskyňu a nie spať len tak. Si hlupák. pomyslel si a jeho postava sa pohla smerom k mestu,áno tam dolu do mesta, ktoré tak neznášal, ale nemal síl, nemohlo to byť predsa inšie, keby mal slabší korienok tak by niekde zamrzol, ale to o húženatosti tohto tuláckeho človeka nemohlo platiť. Strčil si ruky pod plášť a pomalým krokom sa presúval z miesta. Meč ho na opasku ťažil tak, ako nikdy pred tým, bola mu zima a chcel niekam zaliezť, niekde kde je teplo, niekde kedy by sa mohol v pokoji najesť a pofajčiť si. Áno na fajku ten oplan myslel. Unavený, strhaný sa predsa len domotkal na širokú cestu, ktorú brázdili kolaje vozov ako nepekné ryhy. Nikto nevedel, ako sa v ňom nabralo tolko sily a odhodľania, že sa predsa len dostal na toto miesto. Zastavil pri najbližšom rohu, aby sa rozhliadol. Salem sa nezmenil, bol stále taký istý, akoby sa zastavil čas. Nikto si ho nevšímal, tmavú, vychrtnutú postavičku skrytú v tieni ako túžobne hľadí na rozsvietené okná a prívetivo hrejúce krby. Nemusel som takto žiť a ani by som nechcel, ale keď človeka skolí únava a všetko. Človek už na nič nemyslí, ale čo sa mi to len snívalo? pomyslel si a opäť sa rozhliadol. Na hlave mal kapucňu, ktorá mu tienila do chudej tváre s prenikavým pohľadom, ten ostrý pohľad sa nezmenil, ale tvár, ktorá bola chudá tak či onak, bola ešte viac chudšia. Nositeľ však nestratil nič zo svojej hradosti a stál tam hrdý a vspriamený a plášť mu plieskal okolo nôh v očiach sa mu iskrilo, na to ako vyzeral, zdalo sa, že má v sebe až priveľa života. Pozeral sa zvedavo, obozretne a prenikavo akoby chcel tým pohľadom prevŕtať steny a hrubé múry. Ku kradnutiu by sa neuchýlil. Videl, že po ulici kráča len zopár náhliacich sa ľudí, ktorý sotva pozastanú aby si všimli vychtnutého Chodca, ktorý stál meravo sťaby socha vytesaná do kameňa. Ani nečakal, že si ho niekto všimne, bol s tým zmierený, že ho ľudia prehliadajú, akoby tam ani nebol, akoby vôbec neexistoval. A tak tam postával a vyčkával.

Jak je to dlouho, co mne sem přeložili? Týden nebo dva, či více netuším, ale od té doby jsem se nezastavil. Bud jsem měl hlídku či se jednalo o můj pozemek, všude plno práce a málo času na to se rozhlédnout po zdejším městě, ale abych pravou řekl tento dnešní den byl nejklidnější z těch všech, co jsem zde zatím zažil. Svědčila o tom už jen poklidný hlídka, jež jsem projížděl na koňském hřbetě půlku dne.
Když sesednu skoro jsem již necítil nohy, ale co víc bylo fajn jít konečně po svých, nejspíš bych tohle rád preferoval každý den, ale takto jsem dokázal danou oblast pokrýt v daný čas, který mi na ní byl určen. Ale co se dá čekat, každý z nás má nějaké povinnosti, jež musí splnit, ale jedné po čem jsem v tuhle chvíli prahnul, byl odpočinek.
A proč? Jeden náročný den jen z půlky za mnou, ještě odpolední hlídla a práce na mém pozemku, na kterém jsem chtěl mít opravy již hotové. S těmito myšlenkami postávám vedle hřebce.
Nakonec lehce potřesu hlavou a vlasy sepnuté do uzlu uvolním, proužek kůže sloužící ke svázání vlasů uschovám do kapsy, ze která následovně vytáhnu mrkev pro hřebce po mém boku s poplácám jej vezmu za oprat a poklidně jej vedu hlučnou ulicí plnou života. Na rozdíl ode mne, byl Perseus klidný a vyrvaný. To samé se nedalo říct o mne samém. Nebyl jsem zvyklí na tak malé město, které i přesto plné lidí i přestože nebylo velké rozhodně snad největší zatím od mého odchodu z domoviny. Která byla ještě mnohem větší, jen s rozdílem, že sídlo bývalo tiché, ale i člověk jako já během svých let ve službě si spíš zvykne na společnost svých spolubojovníků.
Nakonec zahnu do jedné z klidnějších míst, kde již tolik lidi nechodí a mám pocit, že mohu opět dýchat. Už jen protože, skutečně dnes bylo rušno. Rozhlížím se kolem a přemýšlím, kde bych n chvíli mohl odpočinout, než se vrátím do služby. Dnes mám lidi plné zuby, chci chvíli klidu. Nic jiného si skutečně nepřeji.

Blato bolo hádam aj všade, cesty boli rozbahnené avšak Chodec na to nedbal. Vycivene postával v uličke a svojimi očami jastril okolo seba. Vyzeral ako cudzinec, hoc sa v Saleme pofľakoval už celkom dlhý čas a väčšinu času sa zdržiaval mimo. Dvihol hlavu, keď začul fŕkanie koňa a pohyb konských kopýt v blate.Chodec svojim výzorom nepôsobil ktovieako prívetivo a vyzeral viac menej odpudivo a nepríčetne. Možnože keby začal seriózne robiť svoje povolanie a bol by viacej Aragornom ako Chodcom, tak by nemusel vyzerať ako strašiak do poľa a sedel by niekde pri kozube a fajke, stále mu na um chodila fajka, ktorú si za zimu ani raz nezapálil. Sledoval ulicu a uzrel koňa bez jazdca. Jazdec išiel pred ním. Vysoký, plavovlasý muž rýchlym krokom viedol koňa ulicami a Aragorn mlčal. Jazdcov tu veľa nevidno. pomyslel si a pozrel sa na jazdca zbližšia, vedel, že bude mať opäť tú česť sa stretnúť s vojakom a hneď si spomenul na toho vojaka ktorý až príliš dychtivo sledoval jeho meč. Nebolo to veru príjemné stretnutie a Aragorn by ho čo najskôr vypustil z hlavy. Nechcel vojaka zastavovať a ani by nepredpokladal, že si ho všimne ako postáva a zaujato sleduje dianie na ulici, akoby bol nejaký darebák čo sa snaží nájsť si dobrý lup. Bral to ako súčasť svojej práce, sledovať ľudí, ale on by tak či onak sledoval ľudí, aj keby nerobil vôbec nič a iba by sa túlal krajinou. Jazdec išiel smerom, ktorý nasvedčoval tomu, že čo chvíľa prejde okolo Chodca, ktorého v poslednej dobe málokto videl, proste tá notoricky známa vyzerajúca postava zmizla zo dňa na deň, ale život plynul ďalej a o existencii jedného Chodca nemal ani pojatia, možno to bolo dobre, aspoň neprovokoval ľudí svojim uhrančivým pohľadom a oni nemuseli trpieť prítomnosť vyzerača, ktorá nie vždy bola príjemná, lebo Aragorn sa nebál pustiť s niekým do škriepky. Vtedy boli slová rovnako účinnou zbraňou ako meč ktorý nosil na boku. ,,Dobrý deň." pozdravil vojaka, keď prechádzal okolo neho, nechcel na seba strhávať pozornosť, ale Aragorn ľudí zdravil, nielenže používal slová ako zbraň, ale veľmi dobre vedel argumentovať, niekedy by prišlo jeho rečníckeho umenia škoda, že ho nedostal niekto, kto by tento potenciál využil naozaj naplno. Aragornova argumentácia bola však v miere slušnosti, neuchýlil sa k nadávkam ani podobne, ale ľudia sa ho predsa len niekedy báli, tajuplný cudzinec, nepekne vyzerajúc a zazerajúc. Kapucňu mal zhodenú a plecia únavou zvesené. Ktovie čo je toto za človeka. pomyslel si a vrhol naňho jeden zo svojich dlhých pohľadov.

I přes husté bláto jsem si více dělal starosti o Perseus než o své holínky, které mi v nich lehce podkluzovaly. Jak otravné. Kůň nedůvěřivě našlapuje v mých šlépějích, už jen protože si není jist zdejším terénem, ale také hlavně protože se mu nechtělo věřit, že by mu neuklouzl noha. A to by bylo nic pěkného, jak pro něj tak pro mne. „Ale noták, prošel sis horším terénem nemyslíš?“ pravím lehce posměšným tonem ke koni, který dotčeně zafrká a zatahá mě škodolibě, za rukáv. Ruka, která drží otěže lehce napne,  čímž si vysloužím další nesouhlasné zafrkání. Někdy jsem si říkal, zda z toho vyrosteme oba. Čas od času se choval jako to divoké paličaté hříbě, které jsem vychoval a zároveň já se naučil jak jednat s tvory jako je on.
Myslel jsem si, že dnes mě nic nepřekvapí, ale jak se zdálo mé smysli celkem pozdě zaznamenají hlas muže, které jsem zrovna míjel. Můj pohled padne k muži a přesněji k meči po jeho boku. Jak neobvyklé, obvykle jsem to potkával spíš muže se střelnými zbraněmi, ale nijak zvlášť mě to nepřekvapuje, už jen protože otec preferoval meče více než střelné zbraně, se kterými jsem začal pracovat více až při svém povolaní. „Zdravím. Co zde pohledáváte?“ optám se jej zdvořilým hlasem, ne že čistě ze zvědavosti, jen jsem si chtěl být jist, že tu nebude nijak škodit. *Pracuješ i když nemusíš Ethane.* přesně tyhle slova pronesl jeden ze strážných, když jsem zůstal přesčas.
Lehce mi při té vzpomínce cukne koutek úst, co nadělám takový jsme už byl. Ale ať už byl ten muž přede mnou kýmkoliv nebo cokoliv, něčím nezvyklým na sebe upoutal mou nevídanou pozornost a já chtěl zjistit, čím to bylo. Jak se zdálo, nebylo se čeho bát, už jen protože Perseus se nezdál být nějak nervózní z jeho přítomností, ale také ne nijak zvlášť zaujat více ho zaujali jeho boty, které nezdvořile začne hlasitě očichávat.
Jednu věc jsem se za svůj krátký život naučil, když nejsou moje smysly tak dobře vytříbený jako u jiných nadpřirozených, jsou tu stvoření, které se jim mohou rovnat. Jako třeba Perseus.

Videl koňa, ktorý bol veľmi dobre chovaný. Jazdec bol vysoký a vyzeral, že je aj schopným bojovníkom. Chodec nevedel strieľať zo zbrane, nikdy k nej nemal nejaký vrúcny vzťah a pravdou bolo aj to, že istejšie sa cítil s mečom, ako s pištioľou alebo puškou. Občas siahol po luku ako po jedinej strelnej zbrani, nebol až taký zlý luskostrelec, ale šermiar bol lepší. Len škoda, že si s nikým už dlhú dobu nezašermoval, veď vyjde z cviku, napriek tomu, že ruky mal prevné a pohyby stále presné. Napriek tomu meč už dlho netasil, mal by ho vybrať, očistiť a nabrúsiť a trochu sa oň postarať. Ale načo riešim meč, mal by som sa skôr postarať sám o seba. pomyslel si a opäť vrhol pohľad na jazdca. ,,Čo tu robím? Asi stojím a pozerám sa na ľudí, je to súčasť mojej práce, nie nie som zved." povedal Aragorn hneď a siahol na meč, bol to už taký zlozvyk, vždy jeho ruka zablúdila k meču. Chodec sa pozrel na bujného žrebca. Pekné zviera ako stvorené pre pánov. pomyslel si. On bol chodec, nebol jazdec, hoc jazdiť vedel, spomenul si na koňa na ktorom istého času jazdieval, bol nízky, chplatý a hrozne protivný, rád hrýzol a kopal, ale Aragorn si s ním vedel poradiť. Hoc ho musel predať, stále mu bolo za ním trochu smutno. Od tých čias bol osamelý a chodil sám, tu i tam sa pridal k nejakému povozu, ale väčšinu času putoval sám. ,,Som Chodec a vy?" opýtal sa zdvorilo, to že vyzerá nie veľmi prívetivo neznamenalo, že musí byť ešte k tomu aj nezdvorilý a neslušný. Hoci od individua ako bol Aragorn sa nedalo čakať, že bude hneď zhovorčivým a príjemným spoločníkom. Napriek tomu bol celkom slušný, tak ako mu situácia dovoľovala. Nevyzeral však dvakrát zodpovedne. Vyzjabnutá tvár s prísnymi šedými očami ako stvorenými na kamennú tvár, ktorú Chodec obvykle nosil. Vždy bol napätý, málokedy sa uvoľnil a vojak si mohol všimnúť, že Chodec je strnulý a kŕčovito zviera hlavicu meča. ,,Máte pekného koňa." povedal, avšak nedokázal skryť facináciu nad tým koňom, ktorý nepokojne prešľapoval v blate.