Re: Město Salem

Thu Mar 29, 2018 7:07 pm

Muž přede mnou se zdál být zcela obyčejný, skoro bych řekl i typický obyvatel Salemu, však o jeho pohledu se to samé říct nedalo. Nebylo nic nezvyklého na nedůvěře v očích cizinců, ale to samé nemohl říct o meči, jehož rukojeť sevřel pevně v ruce. Možná to byl instinkt, ale mé tělo se pod tím pohybem napne. „Není to zrovna moudré jednání.“ Varuji ho naprosto poklidným hlasem, možná jsem se nemusel bát o sebe, ale nedalo se říct to samé o mého koně.
Po chvíli se ale zdálo, že se snažil zapojit do poklidného rozhovoru, i přesto po očku sledoval meč, ale ovšem se mu ze dvořivostí snažím dívat do oči. I přesto mi občas zrak čas od času zabloudí zpět k jeho pochvě s mečem. „Chodec..“zabručím zamyšleně, moc jsme jich v životě nepotkal, ale mnoho chodců se více mě mělo nadměrně dobře, ale ona působil neutrálně a nijak příliš výrazně. A byl tu sám. „Voják.“odpovím jednoslovně a pohlédnu při následující slovech na Perseho, poplácám hřebce po pleci. To byla skutečná pochvala jak pro mne, tak i pro mého zvířecího společník, který párkrát zafrká a následovně zastříhá ušima do strany, jako kdyby tušil o kom je řeč.
„Děkuji, ale tady bych spíš pravil. Že jeho osobnost je ehm..“ hledám ta správná slova. „Zatvrzelý paličák, který má občas vlastní hlavu.“ A že to byla pravda a to nemluvě o jeho náhlých stavech, kdy se vrátí rád do hříběcích let. Jednoduše sám o sobě byl velkou osobností.
„Nechcete posedět chvíli v krčmě? Docela mě zajímá, co zde Chodec jako vy vyhledává.“ Nebyla to lež, právě naopak. Skutečně mě zajímalo, co město jako Salem mu mohl nabídnout za práci. Někomu jako byl on.

Sat Mar 31, 2018 11:09 am

Pozeral sa na vysokého vojaka, muža ktorého práve stretol. Chodec bol od pohľadu podivný, vysoký s dlhými havraními vlasmi, ktoré mu neprestajne prečesával vietor. Mal prísny oceľový pohľad, ktorý bol ako stvorený aby patril niekomu inému, nejakému prísemu sudcovi alebo správcovi, nie u vandráka, u ktorého taký pohľad ľudia nečakajú. ,,Dobre." povedal a pravá ruka skĺzla z hlavice meča, ktorý bol, napreik tomu ako Aragorn vyzeral nesmierne dobre opatrovaný, akoby k nemu nepatril. Avšak Aragorn a jeho meč boli jedno. Už dlho nešermoval, to áno, nemal nikoho s kým by mohol skrížiť zbraň a jeho uši by sa započúvali do cvengotu oceľe o oceľ a bojovníci by tancovali ten smrteľný a úchvatný tanec, tanec s mečmi doprevádzaný zvukmi narážajúcich zbraní a svišťavého vetra. Bolo to len zbožné želanie, ktoré sa zrejme ani nestane. Chodec prestal snívať už dávno naučil sa žiť svoju realitu, vypustil všetko čo by ho znerovožnovalo a ostal stáť taký aký bol, striedmy, chladný a nezlomený. Napriek tomu ako tento chodec a pútnik vyzeral, dalo by sa v jeho chudej a strohej tvári objaviť podivný záblesk hrdosti, aký by ste u niekoho takéhoto nečakali. Aragorn bol bludisko nezodpovedaných otázok, záhad, bol komplikovaná archaická duša. ,,Také sú niektoré kone, sám som voľakedy koňa mal, taký nejaký kríženec všetkého možného ale tvrdohlavý ako mulica. Nemohol už so mnou cestovať tak som ho nechal u známych. Močiare nie sú vhodné miesto pre koňa." povedal. Áno Rehyon nebol ktovieako pekný kuň, taký chlpatý, severský, odolný, ale tvrhohlavý a zlostný bol až až. Pred sebou mal elegantného, očividne čistokrvého a hrdého tátoša, ktorý podľa Aragorna bol z juhu. ,,Mohol by som. Nemám nič na práci, Salem je bieda sama o sebe. Žoldáka takmer nikto nepotrebuje, ale idem si na svoju päsť, potĺkam sa ako to ide a viete, raz je tak inokedy onak." povedal napokon, áno žoldniera takmer nikto nepotreboval, a nie je to stála robota. Posedieť si pekne pri krbe a pri fajke to nie je veru zlý nápad. pomyslel si. Vždycky mal so sebou nejaké tie fajčiarske potreby, hoc zásoby sa mu tenčili a v okolí Salemu takmer nič neobjavil. ,,A čo tu budeme postávať v takomto nečase." poznamenal a pozrel sa na tmavú zatiahnutú oblohu.

Tue Apr 03, 2018 9:52 pm

Dodělala jsem práci se sousedkou, naučila mě vařit některá jídla ale nemůžu se zvbavit poctu, že na mě pohlíží tak nějak...zvláštně. Skoro jakoby se jí nelíbilo, že tu s Jamesem žiju. Je to prý hřích, nerozumím tomu slovu a tak se jen usměju a ochutnám omáčku co mě učila. Pokrčím nosík uznale. "Moc moc dobré..." pochválím jí to a ona se usměje. James šel dnes na ples a já chtěla být tady. Nevrací se dlouho, takže zapluju do svého pokoje a do postele a usnu. Probudí mě rána jako z děla a výkřiky do tmy. Vyskočím z postele a vezmu dýku co mám schovanou pod polštářem, vyrazím do místnosti, kde je kuchyně a obývací plocha. "Kdo je tu!" Je tma jako v ranci, uslyším hlas a narazím na něj když narazí do stolku až pak poznám o koho se jedná, když ležím rozpláclá na zemi. "Jamesi...tys pil ohnivou vodu?" zeptám se ho protože je cítit lihem a jeho chichotání a nadávání naznačuje že nemá čistou hlavu.

Wed Apr 04, 2018 10:00 pm

Samozřejmě, že to s tím vínem dneska trochu přehnal a nejspíš si teď dělal ostudu před Malinché. Jakmile se zítra zbudí s kocovinou, tak ji zasype několika omluvama. Teď však byl opravdu na šrot a pořádně neviděl ani na cestu do svého pokoje. Zaslechne Malinché, která se ihned objeví u něho s dotazy. Předpokládal to, když si do domu nastěhoval ženskou. ,,To bylo jen prvotřídní víno a já zkoušel jeho kvalitu. Víš Malinché jsem obchodník, tak musím poznat kvalitní zbožî" plantal slovo za slovem a usmíval se jako největší mílius. Občas se trochu opřel o Malinché a taky neměl daleko k tomu, aby ji na tom rameni usnul. Občas znovu přepadl, ale vždycky se nějak po tmě dostal zpět k Malinché. ,,Jak se máš ty moje divoká květinko?" zachichotal se a opřel si bradu o ruku a hleděl ji do očí i když všude kolem nich byla opravdu velká tma. Vůbec nevěděl, co ji to teď povídá. Možná zítra bude mít úplný výpadek paměti a ona mu to bude muset povyprávět. Důležité bylo, že něco takového neřekl ve společnosti madam Amélie, protože by to bylo opravdu nevhodné. Malinché to určitě veme sportovně a nebude to takový problém. Alespoň on v to doufal. Momentálně, ale byl úplně mimo ,,Divoká květinkaaa Malinché" znovu se pousmál.

Thu Apr 05, 2018 5:37 pm

Jak se přeci jen zdálo i přes jeho nečitelný pohled nebyl natolik tvrdohlavý, aby trval na tom, že jeho ruka zůstane rukojeti meče, moudře ji stáhl dolů. I když jsme se po očku podíval, zda mu ruka nesklouzla zpět, možná to mohl považovat za nezdvořilé, ale opatrnosti není nikdy dost. Přeci jen i on nevěřil mě samému, možná by se dalo říct, že jeden druhého nestále odhadujeme, i když nenápadně.
Sám sem však přiznat, že meč vypadal slibně, však to se nedalo říct o čepeli, která byla ukryta v pochvě, tak jsem nedokázal posoudit, zda tomu tak skutečně je než odhadově. Nakonec přeci jen jeho ocelový pohled povolil a co víc dal se do řeči, poklidně ho poslouchám, zamyšleně se zatvářím. „To skutečně není vhodný terén pro koně, ale myslím si ,že byla škoda se ho vzdát. Nevím, co bych si bez Perseho poděl. Je skutečně dobrý společník, ale taky věřný důvěrník.“ Věděl, že i kdyby se někdo pokusil koně ukrást nebo si vypůjčit nešel by s cizím člověkem. Není důvěřivý ke každému.
Zamyšleně pohladím hřebce po krku, když zafrká a pravím. „Hmm to je pravda, možná by nebylo na škodu se pokusit přihlásit k vojákům. Sice to není stejný, ale více méně i myslím, že by nebylo na škodu mít pár bojovníku navíc. Ne?“ a myslela jsme to skutečně vážně, i když nejspíš by se musel přiučit i něčemu jinému než umění meče.
Nakonec se svižnou chůzí vydám k malému hostince, kde uvážu koně a vyjdu dovnitř, staré dveře v pantech zaskřípaní a usadím se ke dveřím u o okna, kde uvidím jak na koně, tak počasí tam venku.
Ale hlavně protože moc míst volných nebylo, až ty úplně vzadu lidi kolem hlasitě promlouvali, smáli a hlavně popíjeli a jedli.
Spokojeně si rozepnu kabátec uniformy a opřu se, tohle jsem potřeboval chvíli odpočinku a co víc. Skutečně se uvolnit i na místě jako bylo tohle.

Fri Apr 06, 2018 7:36 pm

"Vyhrožování?" Tentokrát už je jasné, jak hluboce se mýlil, pokud o ní smýšlel v jedné chvíli jako o svém andělovi strážném. Byla všechno, jenom tohle ne. Momentálně připomínala vládkyni pekel, před níž si jeden z jejích poddaných rozhodl pustit ústa na špacír. Ironicky právě v jeho obvinění plném překvapení nacházela kontrolu nad situací, dech se pomalu stabilizoval, až mohla konečně připomínat tu ženu, kterou se stala po smrti manžela. Ne, chyba - před ní. Dlouho před ní, když jí Maya, její věrná služebná a otrokyně, ukázala sílu temné magie, čar pekelných, jimiž zakrývala svůj strach i hněv, nechávaje se pohlcovat touhou po pomstě. Dlaněmi se zlehka zapře o stůl, nakláněje se přes něj. Malá ukázka jejího postavení, té síly skrývající se pod povrchem. "Ty nevíš, čeho jsem schopná." V hlase zaznívala pachuť vlastní moci, ta opovážlivost vůbec jen pomýšlet, co by mu tak mohla udělat. Zničila by ho. Nejen společensky, což by možná bylo to nejmenší pro vojáka, jakým byl. Zničila by jej fyzicky, kousek po kousku, dokud by z něj nezbyl prach. A i ten by rozfoukala. Nikdo by si nevzpomněl na jednoho postaršího muže, věčného opilce a smilníka, který si za holky musel platit, protože nehledal nic než jen občasné povyražení. "A tohle... je to nejmenší, co můžeš pro mě udělat, aby ses odškodnil. Sám sis... zasel...," ucedí skrze zuby v naprostém nesouhlasu se svým současným stavem, odmítaje mu pohlédnout do tváře při tomto označení jejich společné noci. "Sám si to taky sklidíš." Teprve nyní se mu odváží pohlédnout do tváře, rozhodná to žena, která se nenechá oblbnout nějakými výmluvami o věku, postavení nebo čímkoliv jiném, co by mohlo přijít na přetřes.
Také, že přijde. Zvládne nad tím protočit oči, když se Asher pokouší zmanipulovat ji k odvolání této nehoráznosti, jakou je nabídka, či spíše nařízení svatby kvůli bastardovi rostoucím ji pod zkaženým srdcem. "Francouzskou princeznu, pokud vím, jsi neoplodnil. Navíc za takovou nehoráznost by tě spíš veřejně popravili. Zdá se ti to jako lepší volba?" Popravy mužů vcelku schvalovala, nic proti nim až tak neměla. Dle jejího srdečného mínění si to ve většině případů zasloužili. Asher... si o to též koledoval, hlavně v současné době, ale bohužel věděl, jak obměkčit její srdce. A stačilo si pouze připomenout, co všechno s ní vyváděl v jejich vášnivém poblouznění myslí a těla. "Můj zesnulý manžel byl o téměř třicet let starší jak já. Ne, Ashere, ani tohle není dobrá odpověď. Zkus to ještě jednou, ale pochybuji, že najdeš jakoukoliv racionální výmluvu, jak se z toho vyvléknout. Protože se nevyvlékneš." Opět na něj uhodila, vzteklá, jedovatá, ale zároveň sebejistá ve svém počínání. Věděla, že vyhraje, musela. A kdyby to nešlo po dobrém, půjde to po zlém, jak jinak. Od čeho je čarodějkou?
"Jedna z vysoce postavených žen ve společnosti, guvernantka, která vyučuje mladé dámy šlechticů a zbohatlíků, smetánky místní společnosti, si před několika týdny vzala za manžela muže, kterého měl každý ve městě za otrapu. Lovce zvěře žijícího v lesích. Chceš mi tím naznačit, že jsi něco míň? Jsi voják, Ashere. Možná... ne dokonalý, ale přinejmenším vzbuzuješ úctu v očích těch, kteří na tebe spoléhají. Slabí, bezbranní... chudí. Ale i bohatí občané, kteří si tě mohou najmout. Ty je takto nebudeš už muset nikdy poslouchat. Nebudeš se muset řídit jejich rozkazy. A už vůbec nebudeš muset navštěvovat bordely." Znovu se projevovala její touha roztrhat ho za tuhletu myšlenku. Představa, že ji by chodil do místního bordelu a vyhazoval peníze za holky, které mají v hlavě máslo, jsou špinavé, mnohdy plné chorob a semene předešlého zákazníka? "Mohl bys mít mě... S nikým by ses o mě nedělil. Nikdy bys nemusel uvažovat, kolik před tebou za mne nějaký muž zaplatil, protože by se tak nestalo." S každým poukázáním se pomalu začala přibližovat jeho směrem, klidná, působivá, elegantní jako tehdy, když sestupovala ze schodů mezi návštěvníky plesu. "Šlo by čistě o formální záležitost, nemusel bys řídit město, pokud bys nechtěl. Ale... myslela jsem... Že ti jde o mé dobro. O dobro... naší společné budoucnosti. Našeho... dítěte." Začala hrát na city, děvka jedna. Promlouvala mu do duše líbezným hlasem, sváděla ho na scestí, aby se přiklonil na její stranu. V hlavě mu vytvářela obrazy, kde si jí bral před zraky všech, nádhernou v překrásných šatech. Společně strávené noci plné vášně a milování se až do rána, kdy tlumila steny o jeho rameno, zatímco znovu a tiše opakovala jeho jméno. A pak... malý uzlíček v jejím náručí, u čehož se musela přemáhat, aby se neznechutila tou představou. "Opravdu mě toužíš znemožnit před celou společností, Ashere? Vzít mi to jediné, co mi zbylo? Mou pověst?"

Sun Apr 08, 2018 3:37 pm

Musím se zasmát, vrávorá a je úplně mimo. Je vtipný. "Divoká květinko? No..to zní zajímavě Jamesi..." Vezmu ho za ruku a táhnu ho do postele. POsadím ho a začnu mu zouvat boty. "Je ti dobře Jamesi?" Zeptám se ho. "Sundám ti boty a oblečení...půjdeš spát..." Kouknu na něj tázavě a chytnu ho za tváře, zkoumám jeho oči, vidím je protože jsem zapálila petrolejku. "Rozumíš mi Jamesi?" Mrknu mu do těch modrých očí a uculím se. "Přebral jsi...a zítra máme práci..." vysvětlím mu pomalu a přitakám na znamení aby přitakal taky, jestli mi rozumí. "Voníš trochu jako kořeněné víno co děláme u nás." Je to něco mezi pálenkou a dnešní becherovkou. Pije se to ohřáté. Voní po hořkých koříncích a červené železité půdě kde rostou. Vydechnu nad vzpomínkami, které se zdají být tak daleko... Boty jsou dole a teď rozepnu kalhoty, které mu stáhnu a hodím vedle postele. Nohy mu hodím na postel a začnu rozepínat košili. Jo kalhoty sundám v pohodě ale když rozepnu košili trochu se zarazím. Má mužnou hruď plnou svalů. Připomíná mi mého muže...jakoby mi vypadlo i jeho jméno...Sklopím oči a sundám mu košili z ramenou, pak ho rychle přikryju. "Tak...potřebuješ ještě něco?" Zeptám se ho trošku nervozně a jemně těknu k vršku jeho hrudi, musím se uculit.

Sun Apr 08, 2018 5:16 pm

Nedokáže se zbavit pocitu, že by tuhle situaci viděl v trochu jiném světle, kdyby mu nebylo vyhrožováno. Pak by možná přemýšlel o tom, že je to vlastně jedno, že ve svém věku by mohl být za takovou ženskou rád a že život po boku madam Kelley by nemusel být tak hrozný. Ale snažit se vyhrožovat starému vojákovi je prostě hloupý nápad a jeho to maximálně rozčílí, ničeho jiného tím nedosáhne. Nemá strach o své postavení a vlastně ani o svůj život, který přeci svou prací dává všanc každý den. Byl v hned několika dost šeredných bitvách, ocitl se nejednou za svůj život na pokraji smrti a plané výhrůžky od správkyně města jej neděsí. Možná by měly, ale neděsí. Stejně nemá co ztratit a aspoň by se vyhl svému osudu, který jinak bude muset zvrátit jakýmkoliv jiným způsobem. Svatba je v téhle situaci ten menší problém. "Je mi naprosto ukradený, čeho jsi schopná," dovolí si trochu ulevit myšlenkám a vypustit alespoň tuhle, s tvrdým pohledem a hlasem připomínajícím spíše zavrčení divokého zvířete, než opravdového člověka. Naprosto nesouhlasí s tím, aby si nechal vyhrožovat od ženský. Nebo do kohokoliv jiného. Vždycky raději přicházel do styku s činy, než s planými výhrůžkami.
Povzdychne si, což do situace skvěle zapadá a on se tak jen snaží trochu uklidnit staré, křehké nervy. Neodpovídá, brání se chuti rozčileně vyprsknout, že ano, zdá se mu to jako lepší volba. Rychle by svých slov zalitoval, protože jestli je tahle ženská opravdu něčeho schopná, je to popravit ho hned druhý den za svítání. Tak potupné smrti by se rád vyhnul. Nechce zemřít tak potupně, ne po těch letech, co se smrti obratně vyhýbal. Zvedne ruce zhruba do úrovně ramen v jakémsi obranném gestu, kterým se snaží naznačit, že chápe. Další docela logické důvody, proč by se do svatby úplně nehrnul, si nechává pro sebe. Hlavně ten nejjednodušší - že prostě nechce. To by byla špatná a velmi riskantní odpověď. Připadá si jako malý kluk na kazání, když v reakci na bordely protočí oční panenky. Ne, že by mu nikdy žádná ženská podobné kázání nedělala, ale zatím to byly docela jiné situace, než tahle konkrétní. Je to přesně to, co by dělal zbytek svého života. Navštěvoval bordely, pil levnou kořalku v hospodách a čas od času si nechal zaplatit za nějakou nebezpečnější práci. V mezičase by se staral o chod města, o svůj domek a koně a byl by naprosto šťastný a spokojený. Amélie není první ani poslední člověk z vyšších poměrů, který si jistě nedokáže představit, že by měl někdo práci opravdu rád. On musí něco dělat, nebo s věkem začne senilnět a skončí jako spousta jiných starých vojáků - neschopen pohybu, zdravého uvažování a spánku kvůli nekonečným nočním můrám. Pokud se dostane do situace, že nebude mít denně nic na práci, asi mu hrábne. "Zaručeně budu pořád muset poslouchat svojí ženu," povytáhne jedno obočí, téměř pobaveně. Možná se snaží si celou situaci trochu zlehčit, protože je mu jasné, že dokud nepotvrdí svou účast na téhle šílenosti, neopustí tuhle místnost. Je to už vlastně jenom hra, oba dva musí vědět, jak dopadne.
Pohledem bez výrazu, bez jakékoliv konkrétní emoce, sleduje, jak se k němu pomalu blíží Améliina postava. Je zvláštní, jak rychle se její chování změnilo. Z vyhrožování k citovému vydírání během pár chvilek. Propadá ale své vlastní fantazii, posilněné tou trochou vína. Nedokáže se ubránit představě, kdy si bere nejkrásnější ženu ve městě ani nekonečným nocím plných vášně. Je to dlouho, co usínal a probouzel se vedle jediné ženy, vedle své ženy. Jen, když se mu do hlavy vloudí představa malého uzlíčku v matčině náruči ztěžka polkne a na vteřinu zavře oči ve snaze vyhnat tyhle představy. Nemůže to Amélii říct, rozhodně ne teď. Má zhruba devět měsíců na to, aby něco vymyslel. Třeba to bylo celé jen hloupý vtip, třeba to vůbec není skutečné a nic se nestane, když nechá své první dítě vyrůstat. V opravdové rodině, v hezkém domě, s dobrými učiteli a dobrou výchovou. On vždycky chtěl děti, od doby, co se vzali s Jeni to věděl. Jen se to nikdy nepovedlo a pak se k tomu už nenaskytla vhodná příležitost. A tohle, co se stalo, to je naprostá náhoda. Nečekal to, byl si docela jistý, že je to skoro nemožné. Jedna jediná noc mu dokáže tak jednoduše obrátit život vzhůru nohama.
Pomalu se začíná se svým osudem smiřovat. Ve svém postavení a ve svém věku může být jen rád, je to snad to nejlepší, co se mu mohlo stát. Možná by také nebylo ke škodě se konečně vzdát světských rozkoší a vrátit se zpět k rodinnému životu. Mohl by vést město, celé město, i když v případě Salemu není zas tolik o co stát. Nemusel by těžce budovat své jméno, stačil by jeden jediný večer, jediná svatba. Jaký lepší osud si asi starý voják může představit? Lehce zavrtí hlavou nad tím, jak rychle se dokázal smířit se svým osudem. Kdyby byl mladší, utekl by z města a neohlížel se, chvilku by bojoval se svědomím a pak by se na to všechno vykašlal. Teď je ale jiný a je to vlastně to nejlepší, co ho mohlo potkat. Zadívá se na Amélii. Dělá to z ní tedy jeho snoubenku? "Samozřejmě, že si tě vezmu," řekne potichu. "Kdyby ses jednoduše zeptala a nezačala mi vyhrožovat, řekl bych to dřív," neodpustí si ještě trochu kousavou poznámku. Pravděpodobně to tak opravdu je, kdyby se nepustila do výhrůžek, asi by se mu do toho chtělo i víc. "Je to asi ta nejlepší věc, co se vojákovi v mym věku může stát, takže..." Není to sice to nejlepší ano, které jí může nabídnout, ale furt to nedělá z vlastního popudu, z lásky nebo z čehokoliv jiného. Dělá to, protože musí, protože se cítí zodpovědný za tuhle situaci a protože další šanci vzít si takovou ženskou už nikdy nedostane. Pokud by odmítl a Améliiny výhrůžky nebyly úplně neopodstatněné, nikdy už by si ani žádnou jinou nevzal. Možná v příštím životě.

Sun Apr 08, 2018 9:35 pm

Malinché ho lehce ozářila svíčkou, která mu svítila přímo do očí. Na chvilku zavřel oči a potom se trošku zakašlal a pohlédl na svou krásnou divokou květinku ,,Jsem naprosto v pořádku, tak se o mě neboj. Jsem přeci silný muž ne?" lehce se uchechtl a trošku se o ní zapřel. Přeci jen už toho dnes hodně vypil, tak potřeboval nějakou oporu a tou byla pro něho momentálně mladá indiánská dívka. ,,Spát? Ale nee na co? Já jsem až moc čilý nevidíš?"vlepil ji pusu na líčko a znovu se mírně uchechtl. Jo dneska dost přebral a šlo to docela dost dobře vidět. Chvilkama chtěl spát, ale chvilkama byl zase až moc aktivní a chtěl by něco podnikat. ,,Malinché zlatíčko moje! Ty jsi ale silák" řekl ji když ho nějakým zvláštním způsobem donesla k němu do postele. Miloval svoji měkkoučkou postel a když ho Malinché svlékala, tak na ní koukal svým pronikavým výrazem. Když ho přikrývala tak se na ní sladce usmál ,,Pojď si tady ke mě lehnout a můžeš mi něco pěkného zazpívat. Máš určitě pěkný hlas.." rukou přejel po místečku vedle sebe a čekal na její reakci. Neměl žádné vedlejší úmysly i když byl totálně na mol. Snažil se být svým způsobem i trochu normální. Nikdy by neudělal nic ženě proti její vůli a navíc vůbec ne takové ženě, jako byla Malinché. Pěkně se tu o něho starala a on by se ji takto odvděčil? Ne to ani náhodou. Znovu se na ní zadíval a občas lehce mrknul. Byl rád, že ji tu má. ,,Jsem rád, že tu jsi se mnou" najednou, jako by zapomněl na celý večer a koukal jenom na ní. Občas koukl někam jinam, aby ji to nepřišlo divný. Líbila se mu? Nevyznal se sám v sobě. Neznal ji zatím příliš dlouho, ale věděl o ní jediné. Byla to fakt dobrá duše.

Tue Apr 10, 2018 12:59 pm

"Viděla jsem ohnivou vodu porazit i větší muže Jamesi..." ujistím ho, když zapálím tu svíčku, v žádném případě petrolejku, ta tehdy nebyla! Začne se mi cukat a pak mě políbína tvář...promnu si to místečko a uculím se, všechno je takové vzdálené, kdy jsem takový polibek dostala. "Nevíš co mluvíš .." uculím se k němu. Mávnu rukou, je jako želatina a já nosívala přes rameno ulovenou zvěř, není to o moc jiné, jen ta zvěř byla méně upovídaná a voněla po krvi ne alkoholu.Musím se culit je fakt roztomilý, a já jsem tu jako ta rozumná to mi přijde nejvtipnější, já rozlítaná Malinché, jsem vždycky byla ta co vymýšlela koniny. Zavrtím hlavou na zpěv. "Umím jen indiánské písničky...to by se ti nelíbilo.." opáčím. Nezpívám nic moc, a taky...stydím se. Zamrkám a odvrátím zrak od jeho těla. Promnu si paži a pokrčím rameny. "Možná bych mohla..." je opilý ale není slizký, to je dobře, nechtěla bych mu vlepit políček. Vyhoupnu se vedle něj a začnu mu zpívat potichu jednu ukolébavku, kterou mi zpívala babička, je o duších předků, které nás ochraňují ve dne v noci a bdí nad naším životem. Vtipné kdybych věděla že nyní jsem sama jedním tím duchem.

Tue Apr 10, 2018 2:32 pm

Zima bola úhlavnou nepriateľkou pre každú spoločenskú vrstvu, každú triedu a každého jedinca v nich obsiahnutých pre jej dravosť a nemilosrdnosť, s ktorou si brala ľadovými rukami mrazu teplo a životy tých, čo nemali na svojej strane osud, aby im pomohol sa zachrániť aspoň kúskom zapáleného dreva. Nenašli, triasli sa, zmrzli a ráno našli ich bezmenné kúsky krčiace sa kdesi v kúte medzi domami, kde asi hľadali útočisko pred vetrom. Takáto problematika sa však v celej histórii a v každom kúte sveta netýkala tej najvyššej vrstvy, úradníkov a panovníkov vládnucich v rôzne úspešnej miere nad miliónmi akrov pôdy a stovkami tisíciek duší, ktoré na ne závistlivo pozerali skrz okná a ak ich niečo zahrievalo, nebolo to biedne strhané oblečenie. Kdeže! Bol to číry hnev meniaci sa v zúrivosť nad tou nespravodlivosťou, hnev prameniaci z jedného nepopierateľného faktu prítomného na Zemi už od čias, keď Boh stvoril človeka ako korunu celého svojho krásneho diela. Nerovnosť. To ich hnevalo, preto zúrili a preto nenávideli, pretože z času na čas padla hlava niekoho nižšie, na kom si mohli tieto pocity vybiť a potom koexistovať i naďalej, dokým sa situácia znovu nezhoršila. Tých najvyšších sa zima netýkala. Ako by aj mohla? Mali honosné teplé domy s mramorovými krbmi, kde neustále praskali polená pohlcované ohňom. Ich úhlavný nepriateľ sa líšil. Mal mnohé podoby, rôzne mená a prezývka, rôzne spôsoby útoky i obrany a pokiaľ ste neboli veštec, nikdy ste celkom nemohli vedieť, na čom vlastne ste. Každý politikou zaangažovaný jedinec, ktorý dvíhal hlavu, aby videl tých nad sebou sediacich presne tam, kde sa chcel dostať i on, mal svojho nepriateľa, nemesis na zdolanie v rámci veľkého boja v tieňoch intríg a ťažkej námahy vyhnúť sa smrti už brúsiacej si naňho zuby. Bolo to tak v Španielsku, bolo to tak u Turkov, bolo to tak i v ďalekej Indii, a tak nebolo žiadnym prekvapením, ak to človek našiel aj skryté v temných uliciach akéhosi mestečke Salem. Tu sa našli úbožiaci veriaci, že majú práve podieľať sa na toku moci, ponoriť do nej ruky a za dúšok sa napiť, no len málokto si skutočne takéto privilégium zaslúžil.
A práve jeden z nich už mnoho hodín sedel v kresle svojej knižnice, skláňajúc sa pri svetle sviečok nad teologickou knihou ktoviektorého mnícha z opátstva ležiaceho kdesi v strednom Francúzsku. Mal ju dokonca aj v originálnej reči a nezdalo sa, že by mu robilo problém prečítať čo i len jediné slovo, no už mnoho minút nepretočil stránku. Myšlienkami blúdil kdesi ďaleko, mimo svojho rozľahlého, po novom i honosne zariadeného sídla. Chmúrami zablúdil do domu ani nie tak príliš vzdialeného, domu najväčšieho v celom meste, ktorý by právom mal patriť jemu, no z plánov Všemohúceho, ktoré boli mimo jeho chápanie, sa rozhodol, že nezíska, po čom tak túžil, a že napriek všeobecnému očakávaniu si i po tých mesiacoch udrží svoju pozíciu ona. Žena. Správkyňa. Zradkyňa. Pobehlica. Hlupaňa. Toľko prezývok pre ňu mal a zdalo sa, že žiadna z nich nie je vyberanejšie a výstižnejšia vo svojej jedovatosti ako jej meno... Amélia Kelley. Nebolo mu to ľahké priznať (vlastne sa len za podobné zmýšľanie nenávidel), ale zostávalo faktom, že za túto zimu a prichádzajúcu jar urobila neskutočne veľa - pre seba. Našla si milenca a obtočila si ho okolo prsta, presvedčila polovicu mesta o svojich vodcovských schopnostiach a posilnila svoju pozíciu v rade na úkor tej jeho.
Politická prestíž Jonathana Shareburga za posledný polrok utrpela ťažké zranenia a doteraz si rany nevylízal. Mohla za to neskutočná frustrácia z jeho zlomeniny a bolesti, ktorú prinášala, taktiež značne chatrné zdravie spôsobené tým prekliatym...prekliatím od starej babky! A nehovoriac o jeho manželstve, depresívnej pasci či klietke, kde bol zatvorený s dievčaťom ešte pochmúrnejším ako on sám v poslednom čase. Pravda, nesnažil sa ich vzťah zlepšiť, ale urobil pre ňu aspoň toľko, že trochu vylepšil ich spoločný domov, takže už nepôsobil tak skromne zariadene ako kedysi. Napriek tomu drahú Jasmine výdaval občasne iba pri raňajkách a večeri, pretože....nuž...netušil, čo robí ona, ale on mal práce vyše hlavy, pretože ešte predtým, ako sa vôbec oženil, započal svoje plány na získanie silného kapitálu. Silverwoodovci poslúžili ako výborná páka pri získaní salemských pozemkov, lesov a najmä dôležitých kontaktov priamo v meste i mimo nich. A teraz, keď sa mu na jar začali pomaly kotúľať späť všetky peniaze, čo sa roztratili pri pôžičkách s nízkym úrokom, jeho pokladnice sa plnili rovnako rýchlo, ako keď tu pred rokmi prišiel. Ba možno i viac! Už celé mesiace pracoval na tom, aby rozšíril svoj vplyv aj inde ako do ulíc tohto mesta, pretože si uvedomil (a on to by mal vedieť lepšie než hocikto v jeho okolí), že svet je ďaleko väčšie miesto než len jeden stôl, pri ktorom dookola sedí banda hlúpych, bezbožných vidiečanov. A tak poctivo sledoval európsky, severoamerický i ázijský trh, aby poznal aktuálny dopyt a ponuku a podľa toho započal svoje veľké, ťažko kapitalistické plány, s ktorými zmietne konkurenciu zo stola, a ak nezíska správcovské kreslo, vykompenzuje si to inak - a potom sa Amélii zasmeje do tváre.
Však uvedomil si, že najmä tieto druhý práce si vyžadujú precíznosť spojenú s opatrnosťou, značným rozhľadom a najmä bezcitnú dravosť - preto bol tak úspešný -, a preto si vedel dopriať prestávky, riešiac iba to, čo mu kedysi prišlo tak dôležité: jednanie s miestnymi roľníkmi a remeselníkmi o pôžičke či predĺžení splátkového kalendára. Ach, tak detinské! niekto by možno bol povedal, že Jonathan bol mladý a celý život mal pred sebou...žeby toto boli tie chvíle, kedy dospel a začal svet vidieť menej naivne a s triezvejšími ambíciami? Možno. Každopádne knihu zavrel a rozhodol sa, že sa pôjde prevetrať i napriek bolesti, ktorú mu to spôsobí, koniec koncov, táto temná diera mala tvoriť základný pilier, odrazový mostík jeho plánov a ak sa to má podariť, musí ľuďom ukázať či pripomenúť, že ešte stále existuje istý Jonathan Shareburg a že je v relatívne čulej forme (v rámci možností). A tak si obliekol čiernu košeľu, cez to si dal vestu a pre zohriatie, aby nebodaj neprechladol, na to prehodil čierny kabát po kolená a pre stabilizáciu poraneného kolena si zvolil pevné jazdecké čižmy tmavohnedej farby. Vzal si do ruky palicu slúžiacu ako jeho náhradná "noha" a vyrazil z domu do ulíc mesta.

Tue Apr 10, 2018 9:36 pm

Při silnějším zadutím podvečerního větru jí tělem projede chlad, který ji donutí lehce se otřást, instinktivně si přitaujíc pléd z jemné teplé vlny blíže k tělu, aby se alespoň trochu zahřála. I přesto má však na tváři lehký úsměv a oči jsou upřené před sebe, nikoliv pokorně a ztrápeně na zem. Poslední týdny bylo vše tak, jak má být – cítila v sobě takový vnitřní klid a harmonii, jako již dlouho ne. Od smrti Ellar nemluvili stejně jako o tom, že jí najednou přestali chodit dopisy – nepídila se po důvodu, nalhávala si, že Dwight dostal rozum a došlo mu, že se jeho milá Charlotte již nevrátí, možná si dokonce zjistil, co se v Salemu děje. Nebo si našel někoho jiného, někoho, kdo si ho zaslouží, ačkoliv v duchu tušila důvod absence dopisů, které dříve chodily s posedlou pravidelností. Nerozmazávala to, nerýpala, nechtěla znát pravý důvod – nechtěla si přiznat, do jaké závislosti a posedlosti jejich vztah s Remim dospěl. Proč? Byla šťastná. Milovala rána po jeho boku, noci ve vzájemném obětí, snídaně i večeře, chvilky o samotě a ostatně i ve společnosti, aby si každá holka, která po jejím vysokém tmavovlasém muži pokukovala, uvědomila, že má smůlu, ačkoliv ta chorobná, sžíravá žárlivost jí před několika týdny znenadání přešla a vše bylo zas na svém místě. Vždyť i dnes dala Remimu požehnání, když chtěl vyrazit se svými přáteli z městské rady do hospody, dokonce se jej rozhodla doprovodit, aby se s ním na prahu podniku rozloučila s polibkem a pošoupnutím dovnitř, neb si její drahý dělal starosti, aby se jeho manželka dostala v pořádku domů – chtěla se přitom jen projít a do nějakých vedlejších uliček zahýbat nehodlala, stejně jako neignorovala okolí. Sic společnost značně prořídla, v této čtvrti se cítila již poměrně bezpečně – ulici lemovaly honosnější panské domy a jí zbývalo pár kroků k jejich domovu, k teplu krbu s čajem a případně knihou, kde počká, dokud se její manžel nevrátí – pokud se nezdrží a ona nebude nucena odebrat se do postele sama.
Je to vysoká postava před ní, zrovna vycházející z domu a opírající se ležérně, přesto viditelně potřebně, o elegantní hůlku, kdo ji zaujme, v hlavě pátraje, proč ji zaujala více než kdokoliv předtím – až po krátké chvíli jí docvakne, že se jedná o muže, kterého ještě neměla prakticky tu čest potkat, přestože žili nedaleko od sebe a on byl stejně jako její manžel členem městské rady. Pamatovala si jej kdysi dávno, byl o čtyři roky mladší a ve společnosti před jejím zmizením se sotva mohli poznat – sama takřka debutovala, když poznala Remiho, vdala se za něj a pak… pak se seběhlo moc věcí příliš rychle. Jak se zdálo, klučina vyrostl v muže, jehož jméno znělo městem s určitou dávnou respektu (či nelibosti, jak už to tak bývá s vyšší třídou). „Pane Shareburgu?“ osloví jej zvučným hlasem, Rachel byla od přírody společenské stvoření a nedělalo jí problém představit samu sebe – v tomhle případě spíše poznat souseda a spolupracovníka jejího manžela. „Nezlobte se, snad neruším, ale… věřím, že mnohdy trávíte s mým mužem pomalu víc času než já, přesto jsme myslím nebyli formálně představeni.“ Nehodlala na něj všechno vychrlit a cpát svou packu ke společenskému polibku dřív, než i on to sám uzná za vhodně – taky mohl mít jednoduše tak bídnou náladu (či povahu), že mu bude Rachel kompletně ukradená, přičemž proti takovým případům se hodlala obrnit.

Wed Apr 11, 2018 3:36 pm

Večer sa rozťahoval po oblohe zakrytej mrakmi ako také maliarske plátno, ktoré umelec využije na odhalenie svojho neskutočného daru získaného od Boha alebo na dokázanie, že je len egoistický slaboch plný rečí, ktorým nedokáže dostáť. I to sa mohlo stať. Jonathan vyšiel z domu sám a potichu ako duch, akoby mu tá honosná budova z dreva s rozľahlým pozemkom okolo ani nepatrila a on bol len zlodej, čo relatívne úspešne naplnil svoje vrecká. A napriek všetkej opatrnosti mu bolo jasné, že niekto ho predsa len začul, vždy niekto počul, keď pán opustil dom s predpokladom, že sa skoro nevráti...pôsobilo to ako nejaká mágia sluhov, čo ich upozorní na každú situáciu výhodnú práve pre nich. Nerozumel tomu, ale bolo to tak. Nemohol sa však nad tým čudovať, koniec koncov, mnoho ľudí sa čudovalo, odkiaľ berie financie na to, aby mohol neustále požičiavať druhým za tak nízke úroky (a dlhé splátkové obdobie) a ešte si žiť na vysokej nohe sťa "pán kráľ." Tak aspoň zvykli toľké bohatstvo a možnosti označovať pri porovnávaní. Nestihol urobiť ani jeden krok a už ktosi prebehol poza dvere omnoho hlasnejšie, než by sa v jeho prítomnosti patrilo, pretože on si zakladal na pokoji v jeho dome a tichosti, takže napríklad ak aj jeho drahá manželka nariekala nad nepriazňou osudu, nemala na výber a rešpektovala to. Inokedy ju však bolo počuť až príliš dobre a to ho viac než len dosť dobre rozrušovalo pri práci. Autorita pána končila tam, kde sa strácal jeho obraz, odfrkol si v mysli trochu útočne. Svoj pohľad pozdvihol nahor, ponad všetky vysoké i nízke strechy salemských domov, sledujúc čoraz tmavšiu oblohu tam ďaleko na západe, premýšľajúc, čo sa asi nachádza tak o tisíc míľ ďalej tým smerom. Nekonečná divočina obývaná červenokožcami a inými druhmi barbarov? Raj? Alebo miesto, ktoré si jeho úbohá myseľ nedokáže prestaviť? Tak rád by to vedel! Precestoval a videl mnoho z Európy, až skončil v bezútešnom Novom svete, v exile však s možnosťou návratu - s ním takpovediac vždy počítal. Alebo aspoň odvtedy, čo sa začal jeho politický vzostup.
Pohľadom znovu klesol k zemi, aby sa nebodaj nepotkol, keď sa pomaly vybral dopredu. Celá ulica bola tichá, kde-tu osvetlená lampášmi (samozrejme, veď je to tá najlepšia časť celého mesta!) s žiadnou zblúdilou dušou, ktorá by mu mohla prekrížiť cestu už zo všelijakých dôvodov. Rýchlo sa však ukázalo, že to nebola tak celkom pravda. Začul za sebou svoje meno, a tak zastal a rýchlo sa otočil...možno rýchlejšie ako mal, a tak mu po tvári prebehol trochu bolestivý úškľabok, no pochoval ho za masku svojej tváre tak rýchlo, ako sa i objavil. Ako pravý gentleman nenechal dámu, aby prišla ona ku nemu, preto teda pomaly vykročil jej naproti, nespúšťajúc ju z očí a snažiac sa vybaviť si, s kým sa mu dostalo tej...asi cti? Až jej ďalšie slová poslúžili ako kľúč k odhaleniu tohto tajomstva. Vedel, kto stojí oproti nemu, napriek tomu, že spolu asi neprehovorili viac ako jeden jediný krát a ten tiež nastal práve teraz. „Váš manžel vykonáva vo svojom úrade veľké činy, pani Shelley, nie som si istý, či by bol vôbec nejaký Salem nebyť jeho iniciatívy," povedal so sladkou galantnosťou, keď konečne svojimi dlhými hnátmi (a palicou) prešiel celú tú vzdialenosť medzi nimi dvoma. Dokonca sa aj trochu uklonil, hoci keby nebol zmrzačený, pravdepodobne by to zvládol omnoho lepšie. Neponúkla mu ruku a on si ju nemohol na drzo vyžiadať, aby splnil drobnú slušnosť vedenú etiketou, možno hlúpu, avšak pre muža z jeho vrstiev, najvyšších z vyšších, to bolo prirodzené. „Dúfam, že mi odpustíte moju drzosť, že som si nikdy nenašiel čas, aby som lepšie spoznal svojich spolupracovníkov a ich rodiny, koniec koncov, ak má toto mesto fungovať, malo by si jeho vedenie byť blízke a veriť si navzájom!" Samé (preňho) hlúposti dostával pokojne zo seba bez jediného zaváňania. Hoci rozprával jedno, v srdci veril čomusi inému: keby to nebolo protizákonné či morálne zavrhnutia hodné, už dávno by snáď i vlastnoručne zmasakroval celú radu a usadol do toho veľkého kresla, ktoré právom má patriť jemu. Naťahoval sa po ňom, no jeho ruky odstrčili preč...stále ich však mal a rozhodne ich vedel použiť. Mal chromú nohu, nie horné končatiny.
Vskutku toho o pani Rachel Shelley veľa nevedel - iba toľko, že sa ako mladá vydala za prominentného muža, s ktorým neskôr odišla do Bostonu, on sa vrátil sám, zdrvený jej smrťou a začal sa angažovať v politike, až to vytiahol na mestského radného, no čoskoro sa jeho milovaná za záhadných okolností vrátila. Mladý bankár však Jeremiahovi Shelleymu nikdy celkom nedôveroval. Prirodzene, bola tu jeho paranoidnosť a istá arogancia, kedy si myslel, že je lepší než ostatní, avšak rolu tu zohrávali aj iné aspekty: mužova odťaživosť naznačovala, že má nejaké tajomstvo, záhadná choroba i návrat manželky zase poskytovali ornú pôdu pre šuškandu, ktorej sa Jonathan skrz rôzne ušká nikdy neštítil. Ale najviac mu bol proti srsti za jeho presadzovanie tvrdých represií voči čarodejniciam. Keby mohol, asi by obrátil Salem naruby - len aby našiel každú do poslednej a pálil ich na námestí, kde by sa, prirodzene, pieklo i jeho telo. To Jonathan nemohol vystáť. Preto vždy, keď prešli na podobnú tematiku a Shelley sa ozval, on sa opatrne staval proti nemu, voliac si hlas rozumu pred slepým prenasledovaním nešťastných obetí ich hnevu. Robil to však opatrne, aby nedal najavo nejaké proticirkevné či antipuritánske postoje. Výsledok? Ak niekto skončil v plameňoch, najčastejšie to boli prostí smrteľníci bez štipky magického potenciálu - to čarodejník pozná, keď na to príde. A Jonathana ten pohľad nadovšetko tešil. Takže keď to zhrnieme, kým Shelley sa mnohokrát ukazoval ako oheň podkurujúci ostatným pod zadkom, Jonathan sa pragmaticky snažil krotiť temperament i rýchle úsudky, hoci ani on nie je neviniatko...i on hlasoval či sa snažil presadiť mnoho vecí, často nie príliš pekných, no bola to Amélia, kto mu mnoho z toho zatrhol, pretože to ona mala posledné slovo. Prekliata ženská! „Povedzte mi, čo robí dáma ako vy takto neskoro sama na ulici? Čoskoro príde tma a v noci je Salem veľmi nebezpečné miesto, nemali by ste sa túlať sami!" Skutočná či predstieraná starosť? Prekvapivo oboje! Bol s ňou v kontakte a keby ich niekto videl (a že to tak určite bolo) a ona na ďalší deň zmizla, stopy by viedli ku jedinému podozrivému a určite by to nebol jej manžel, nech je kdekoľvek. A tak sa trebalo postarať, aby bola dáma v bezpečí!

Thu Apr 12, 2018 12:01 am

„To mu neříkejte, nebo mě ještě začne zanedbávat,“ odpoví mu s lehce potměšilým úsměvem, sic si mohla být téměř jista, že to není pravda. Jeremiah nebyl zoufalý workoholik, který by se ráno ztrácel, přes den neukázal a večer se přiopilý vracel do společného lože, maximálně si tak nárokoval manželské povinnost a pak za hlasitého chrápání usnul – ani jedna z těchto možností jej nedefinovala a Rachel, tu to těšilo. Jak by také ne. Po všech útrapách, odloučení se zdálo, že budou konečně spolu a vynahradí si všechny ztracené roky po boku toho druhého, za což byla neskonale vděčná, neb přestože přišla pro pomstu, nedokázala si ji nakonec vymoci, místo toho se vrátila k tomu, co znala nejlépe – k lásce, kterou k němu chovala a on jí ji oplácel. „Rachel, prosím. Myslím, že není třeba trvat na zbytečných formalitách…“ Povytáhne obočí v tázavém pohledu, hledajíc u něj souhlas, jen co zvedne ručku ke společenskému polibku, jak se sluší a patří – a předtím vyvede ještě malé pukrle, jež se zdálo formalitou, kterou si nedokázala při představení odpustit. Ostatně oba dva měli výchovu z lepší třídy a podobná gesta jim nebyla cizí – včetně hovorů ze slušnosti a falešných úsměvů, ač Rachel tuto pasáž mnohdy považovala za zbytečnou. O lidi se většinou zajímala s upřímným zájmem, nakonec pokud to byli její přátele, mohlo to vést k další starostlivosti, zatímco u cizích nebo známých? Tehdy alespoň našla společnost a nemusela se u toho tvářit nepříjemně a kysele. „Probůh, jakou drzost, pane Shareburgu? Máte jistě lepší věci na práci, než chodit po sousedech na čaj či kávu.“ Jakožto bankéř a zástupce v radě bezesporu, hlavně když se doslechla o jeho ambicích, aniž by upřímně tušila, jestli jsou reálné. Amélii znala kdysi dávno, ještě jako dívku, ale z těch několika setkání pochopila, že se z ní stala silně sebevědomá žena s jasným cílem, která si užívá místo na výslunní a v čele společnosti. A z toho, co slýchala od Remiho? Bylo snadné pochopit, že i taková osada jako Salem se může stát centrem intrik. Lepší držet otěže moci alespoň někde než vůbec nikde, jak se zdálo. Rachel se rozhodla držet stranou a z části k tou nabádala též Jeremiaha. Bylo by hloupé zaplést se do podobných sítí, riskovat, když se obvinění z čarodějnictví rojily jako houby po dešti. S jejich prokletím? Ne, nechtěla se vzdát šance na život po jeho boku za cenu více… čeho? Bohatství, moci, respektu? Zdálo se, že nikdy jim nic podobného štěstí nepřineslo, když byli daleko od sebe, o to větší důvod tedy měla nepoohlížet se po těchto věcech, když jej zase našla.
A jak se zdálo, ani Jonathanovi to zrovna nesvědčilo. Ne, že by vypadal nějak hrozně – snad jen trochu unaveně a problém s nohou, ať už byl jakýkoliv, mu v tom nejspíš nepomáhal, stejně jako každodenní sezení za stolem při potýkání se s bankéřskými problémy. Jeho starostlivost odbude krátkým uvolněným zasmáním, které dávalo najevo, že se nijak ohrožena necítila – možná měla, možná… Ostatně věděla, jaké bytosti existují, ale čerstvý vzduch a příjemně chladivý vítr se zdály přednější než obavy. „Šla jsem doprovodit Jeremiaha a pak jsem se chtěla prostě projít. Krom toho, nezlobte se, že to říkám, ale ani vy sám nepůsobíte v nejlepší kondici…“ Modrá kukadla se upřou do jeho očí, značně výše, než byly ty její – ale na to byla ostatně zvyklá. „Dovolíte mne pozvat vás na čaj? Pokud nemáte naspěch nebo něco důležitějšího na programu večera, samozřejmě…“ Působil, že by potřeboval trochu klidu na přemýšlení – ten mu poskytnout nemohla, ale možná… možná prostě ocení společnost. Pokud ne, tehdy mu snad dala dostatek možností odmítnout. Na jednu stranu to mohlo být téměř až skandální, takhle se v podvečer tahat s cizím mužem do jejich domu, když byl její manžel v hospodě, na druhou stranu si Rachel byla dostatečně jistá svou pozici v manželství, aby mu něco podobného nabídla. Remi věděl, že nemá důvod poohlížet se po jiném – a krom toho by jej z ní cítil, takže by jeho přítomnost sotva skryla, z drbů proti ní i proti jejímu manželovi (pokud se nějaké objevily, pak se obvykle vztahovaly k době před jejím návratem, k Ellar či jisté prostitutce Rose) si tak nic nedělala a povýšeně je přecházela.

Fri Apr 13, 2018 5:41 pm

,,Blato nemá ani človek rád." povedal Chodec a pousmial sa. Bol rád, že konečne sa naňho nikto nepozerá z vrchu. ,,Už som uvažoval... Nehovorím že sa práce štítim, ale idem sám za seba. Vojenská... By nebola priamo pre mňa." povedal a pozrel sa na vojaka a na jeho pekného koňa. Bolo to nádherné zviera, dalo by sa povedať, že kôň bol chovaný lepšie ako jeho jazdec. Bola to vec názoru. Veď stačil pohľad na neho a jeho meč. Mohol si chodiť no ako vandrák, ale o zbraň bolo postarané, uvažoval, aké zbrane používajú vojaci a musel sa priznať že on strieľať nevedel. Vošiel za svojim spoločníkom do miestnej hosopody. Štamgasti sedeli na svojich miestach a proste sa zdalo, akoby sa nič nezmenilo, od toho prvého razu. Tie isté osoby na laviciach v kútoch, na stoloch horeli sviece. Mužské oči sa pozerali na ženy a proste taký normálny svet. Samozrejme sa aj fajčilo a dym tancoval k trámom. Bolo to takpovediac také príjemné miesto, najmä kút s pri dverách s výhľadom na ulicu, ktorý si Aragorn s Ethanom vybrali. Mal rád temné kúty, bez prílišnej pozornosti. Natiahol si dlhé nohy pod stolom a oprel sa do stoličky, ktorá zavŕzgala. Rukou siahol do jedného z mnohých vačkov, niekdy si pripadal ako nejaký potulný predavač a vytiahol z neho čosi na fajčenie, nebolo ich priveľa. Už veľa pomíňal, ale stále nestratili na svojej účinnosti. Druhou rukou vylovil z kapsy fajku a šikovne si ju napchal. ,,Budete aj vy?" ponúkol svojho spoločníka. Chodec nefajčil len tak hocikedy, proste nemal čas, ale posedávanie v miestnej krčme bola tá pravá chvíľa posielať k trámom chuchvalce dymu a sledovať ako sa skrúca a mizne v tieňoch. Nahol sa po sviecu a pripálil si od jej tancujúceho plamienka. Onedlho začala fajka dymiť a on si z nej potiahol. Posiedieť si v takomto nečase v teple veru nebol zlý nápad. ,,Dobrý vojak by nemal odvrávať svojim nadriadeným? Alebo sa pletiem?" opýtal sa zvedavo a v očiach mu iskrilo zvedavosťou. Ak si vojak mohol chodiť tam, kam sa mu ráčilo, ešte za to dostal zaplatené... Neznelo to veru úplne najhoršie.