Město Salem

Drobné dívčí prsty se dotkly kápě, kterou si sundala a on tak mohl pohlédnout na bělostné vlasy, které zřejmě v jejich době u mladých dívek nebyly tak obvyklé. Neviděl to však poprvé, a tak se nijak nezalekl. Ústa se neotevřela v údivu a on nezůstal nezdvořile pohlížet na její vlasy. Jen nakrátko povytáhl tmavé husté obočí, ale to bylo asi vše, co jeho grimasa propustila. "Vy se v davu vskutku neztratíte, madam Crowiiv," vyslovil jen, aniž by se k tomu nadále vyjadřoval. Jen zlehka natočil hlavu ke straně, snad v nevěřícném gestu, jako by ani neměl tušení, o čem to mluvila. "Lidé se dívají, když vidí něco nezvyklého. A někdy se dívají zkrátka jen proto, že mohou. Nedivte se, zde na tržišti je mnoho těch, které nikdo nenaučil, že dlouhé zírání není slušné," promluvil klidně, dávaje si záležet, aby část svého klidu přenesl i na ni. Byla neobvyklá. Mohl jen hádat, zda-li překročila tajemnou hranici v lese, anebo to zbarvení mělo co do činění s něčím jiným. Na magii už nějakou dobu věřil, nejprve to byly temné síly, ale Salem mu v mnohém otevřel oči a pomohl mu pochopit to, co se mu dlouhou dobu skrývalo ve stínech. Vždy tušil, že může mít síly kolik chce a... byla to pravda. Jenže existovali i ti, kdo mu to mohli překazit. Občas jej překvapilo, na co vše bylo možné natrefit v Salemu. Občas mu přišlo, že se nevrátil v čase, ale spíše že prošel nějakou bránou do zcela jiné dimenze, kde svět možná vypadal podobně, ale jinak dovoloval zcela jiné věci. Jiné přírodní zákony. A přesto to tu bylo tak podobné. "Překvapen? Myslíte? Vlastně je to docela zajímavé. Nesetkávám se s ničím podobným tak často," pousmál se. "A urazit vás? No promiňte, ale my z rodu gentlemanů bychom si k dámě nic podobného nedovolili," odvětil tím taktním a klidným způsobem, než pomalu pokynul jejím dalším slovům. "Drahé látky a koření, ano. Věřím, že není lehké se k tomu dostat, avšak jakmile člověk najde kupce, musí to být velice příjemné. Doufám, že s vámi budu moci počítat, až budu potřebovat ušít nějaký nový oblek." Obleků už měl August docela dost. I dřív si potrpěl na určitou eleganci, a ačkoliv zpočátku byl návyk na nový druh oblečení nezvyklý, nakonec i svůj nový šatník vcelku schopně zaplnil. Blížilo se však jaro a další společenské akce jistě budou vyžadovat novější střih. "Ne, v pořádku, máte pravdu," přikývl přátelsky. I když to bylo zvláštní, že tajila svůj původ. Byl to další varovný signál, který vyžadoval svou dávku pozornosti. Měla snad ve své minulosti něco, co by se dalo užít proti ní? To bylo něco, co jej zajímalo, ale nemohl se zeptat přímo. Na procházky po Salemu neměl příliš nálady, ale uvolil se, že na pár míst by s ní zajít mohl. "Myslím, že chvíli bych vám mohl věnovat, než mne zase zavolají povinnosti. Máte nějaké místo, které by vás zajímalo nebo to necháváte zcela v mé moci?" Nikdy nebýval tím člověkem, který zarputile běhal po památkách. Městu kolem sebe nikdy pozornosti nevěnoval, protože místo, kde žil dávno, bylo zastavěné věžáky a mrakodrapy. Světelné bloky reklam přecházel s menším ignorem. Salem byl něco jiného, i když ani tak příliš dlouho neobdivoval žádnou ze staveb. Dejte tomu tři sta let a všichni budou ty pozůstalé barabizny považovat za svatý grál.

Možná na první pohled působil elegantně a šarmantně, ale nikdy nedám na vzhled. Aspoň co se týče mužů jsem se více méně v některých ohledech poučila, naposledy mě to stálo život a budoucnost. Sice sem měla možnost žít dál, ale nikdy nezískám, to co jiné ženy. Rodinu, svým způsobem sem si na tuhle představu zvykla, ale na druhou stranu i podvědomě dále sem těm živým záviděla. S menším podezřením sem si Augusta, prohlédla, ale tento pocit nejistoty mě přiměl se spíš soustředit na to, co praví v daný okamžik. Nemohla jsme přeci na sobě dát znát, že se snažím zjistit, co nebo jak. A slíbila jsem si, že tohle už neudělám, aspoň ne dnes. „Mockrát děkuji, vskutku mi to lichotí. „ věnuji mu krátký úsměv a odložím sponu zpět na své místo a odejdu s poděkováním od stánku.
„To máte vskutku pravdu. Ale žiju s tím od narozením, není pro mne nic nezvyklého že lid zírají, ale i přesto je to dosti.. Znervózňující.“přiznám pravdivě, nikdo by si nemohl zvyknout na ty různé pohledy lidí. Lehce si promnu zápěstí, vskutku byl zvláštní muž, vyzařujíc z něj i síla ne jen šarm. Málo, který muž středního věku dostane, co on. Mohli by mu závidět. Však tu bylo to ALE.
Tím se nijak dále, nezabývám. Chtěla jsem si dneska užít společnosti, ať už byla jakákoliv. Přeci jen den co den sedávám ve své pracovně a pracuji, dalo by se říct, že obchod je moje takové malé dítě, které jsme si hýčkala, velice zajímavé a zábavné. Prameny vlasy, který mi padne do tváře odhrnu stranu při pomyšlení,, zda bych měla krotit svůj ostrý jazyk nebo ne. Bylo by nezdvořilé, chovat se drze. Obzvlášť, když se snažil. A toho si cením. „Tak to jsem ráda a cením si vaši upřímnosti.“ Pokud tomu tak je, problesklo mi krátce. *Noták Brin, vážně budeš podezírat, každého, kdo je k tobě milý?* pokárám se v mysli.
Při slově obchod zbystřím. Bylo to jako před psa dát kus masa, v očích se mi zablýsklo. „Nejnovějším zbožím je čínské hedvábí. Jsou z něj vynikající povlečení, je přiléhavý a příjemný.“ Přiznávám, že spodnice jsou o mnoho příjemnější než ty z naškrobené látky, která je mnohdy nepříjemná.
„Inu, ale pokud bych měla říct pravdu. Vyrůstala jsem na poněkud netradičním místě.“ Ano to bylo, místo mnoho vrstev jednoduché lehké oblečení, ale spíš šlo o kulturní rozdíly.
„Jsem poctěna, že mi věnujete chvíle svého času. Obzvláště být ve společnosti, tak pohledného muže.“ Věnuji mi jeden krátký, úsměv, než se krapet zamyšleně k němu podívám, kam bych vlastně chtěla. Nad tím jsem nepřemýšlela. „Naše cesta je ve vašich rukou Auguste, nevadí, že Vás tak oslovuji?“ nerada, aby mu o přišlo drze či se mu protivilo.
Popravdě, jsem si Salem chtěla prohlédnout, ale netušila sem kde bych chtěla začít a co víc? Nebyla jsem tu, abych město poznala po kulturní stránce, byla jsem zde, abych žila. Ovšem jsem byla obeznámena historii Salemu, ale bylo t skoro stejné jako v jiných městech, které nebyli velké, jako byl třeba Boston.

"Vidíte, co by jiní dali za to, aby mohli být neviditelní... ale to si neberte jako výtku, někteří lidé se svou výrazností vskutku umí nakládat," vysvětlil jejím směrem s pousmáním. Tržišti kolem sebe nevěnoval příliš pozornosti, ač sice prvně chtěl hodit očko, jestli u některého ze stánku nenabízejí tabák. Voňavý tabák, který pokud pocházel z dobrých rukou, byl vskutku vynikající. Mnohdy možná lepší, než cigarety. Ačkoliv si často balil, za skutečně dobrý a chutný tabák si musel připlatit i ve své době. Velkovýroba zkrátka hodně věcí podělala, ale když člověk věděl, kam se obrátit, hned měl v rukou balíček s tím nejlepším. Podobně to vlastně fungovalo i v Salemu - někdy mohl kápnout na falešné a nechutné věci, jindy ze situací dokázal vytěžit to nejlepší. Takový byl vskutku celý život - dokonalý, bez poskvrnky. I když se jeho chyby snažily najít a shodit jej, vždy si udržel svou tvář. Možná až v ten osudný moment, kdy byl vydán spravedlnosti málem podlehl, ale vyčkávání mu nakonec zachránilo krk. Možná nebylo tak špatné, že se ocitl právě na tom místě, ač k němu nechoval obdiv ani lásku. "Tak od narození? No jistě, že se ptám. Pomýšlel jsem, zda-li to není odraz nějaké události, ale chápu, že bych byl s něčím takovým až příliš troufalý. Omluvte mě." V tmavých očích se skutečně na chvíli blýskla lítost nad tím, že možná se svou poznámkou zašel až příliš. Až příliš zacházel do detailů, což mohlo působit troufale a on vskutku nemínil působit neurvale. I když Alessandro byl neurvalý, on se uměl hlídat. On uměl držet tu správnou tvář. "Tak čínské hedvábí? Ano, něco jsem zaslechl, jistě to musí být prvotřídní zboží, jen co je pravda," přikývl srozuměně, dávaje najevo, že v novinkách úplně nebloudí, naopak. Musel být ostražitý v době, ve které žil. Když přešel onu bariéru, ani jej nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Historii měl v hlavě uloženou poměrně dobře, ale často přemýšlel, zda-li některé věci existují nebo teprve budou objeveny. Už párkrát jej napadlo, že by je mohl zkusit vynalézt on sám. Co by se pak stalo s budoucností? Mohl by se do ní zapsat přímo tučným písmem. Onen slavný vynálezce, jeho podobizna bude v každé učebnici. Každé dítko po jeho tváři bude slídit pohledem, budou si na něj ukazovat a říkat si: "to je on, ten co vynalezl to a to." Sláva. Uznání. To bylo to, po čem toužil. Ale i tak si nemohl pomoci přestat být tak lhostejný. Jeho zájmy byly úplně někde jinde. Zajímal se spíše o chod města, než o nějaké vynálezy. Vždy byl spíše ten, co něco řídil, co o něčem rozhodoval. Nebyl ten, co by někde seděl, v temném sklepě, a něco vynalézal. Dělníci byli někde pod ním. "Tak povlečení říkáte," pronesl ještě zamyšleným tónem, než vyřkla onu zmínku o svém původu. To lehce nakrčil obočí a v tváři se mihla tázavá grimasa. "Netradičním místě? Co tím myslíte, mohu-li se zeptat?" Nechtěla mu o svém původu a místu, z něhož přišla, nic říci. Ale její poznámka k takové otázce přímo vybízela. Byla to známka, že mu možná něco řekne, a tak toho musel využít. Na její slova o něm se už jen a pouze pousmál a prsty pokynul k ulici před nimi, která zabíhala dál mezi městské domy. Přitom ji neopomněl nabídnout rámě, avšak bylo jen a jen na ní, pokud se uvolila a přijmula jej. Pochopitelně se znali jen chvíli a on ji nechtěl urazit. "Nemám nic proti tomu, když mi říkáte Auguste. Vlastně jsem na to zvyklý jen v rámci své práce a služebných, jinak je to až moc neosobní, nemyslíte? Navíc bych byl hlupák, kdybych namítal," pohodil hlavou, a pokud Briana nenamítala, rozešli se společně náměstím dál. Chvíli trvalo, než se vymotali z davů lidí, ale konečně se trochu povzdálili a před nimi se otevřela cesta směr ulice. "Právě procházíme kolem městských domů, ale místy můžete vidět i zavedené obchody. Támhle je třeba pekař, každý den k němu můžete posílat svou služebnou pro vynikající chléb. Nedaleko od nás je také hostinec. Občas se tam zastavím, trochu upustit. Je poměrně na úrovni, takže si myslím, že se tam nemusíte obávat jít." Se svými slovy volnou rukou poukazoval na jednotlivé budovy, které se před nimi rýsovaly.

Mozolnatá otcova ruka přejela po tmavých kadeřích, které hbité prstíky splétaly do menších cůpků. "Holčičko, moc ti to sluší. Myslíš, že bych tě dnes mohl vyslat do hostince? Potřebuji, abys mi vyřídila pár věcí. Ničeho se neboj, je tam jeden můj známý, bude očekávat mě, ale mám hodně práce a musím zůstat v obchodě. Zima byla krutá, to víš." Otcova slova působila jejím uším ne příliš klidně. Hovořil rozechvěle a jeho těkající oči, které přeskakovaly z jednoho stínu na druhý, rozhodně nepůsobily dvakrát příčetně. Její moc a starosti si na jeho podlomeném zdraví vybíraly daň. Měla z toho potěšení, ale když na něj tak pohlížela, nechtěla, aby ukončil svůj život. Pak by musela jít do sirotčince, který tu zbudovala ta neschopná městská rada. Skupina budižkničemů, kteří to město vedli tak akorát do záhuby. Lidské neštěstí pro ni bylo jako ambrozií pro bohy. Přesto nemohla pokračovat. Nemohla o něj přijít, ne teď. Přežívání v těle děvčátka mělo své výhody, a když se občas pozorovala v zrcadle a měla šanci prohlédnout dětské rysy, spatřovala také i dívku, která se z ní stane o pár let později. Byla poměrně roztomilá a dle podoby matky se dalo očekávat, že z ní bude pohledná žena. Taková, která by za pár let mohla lákat muže a dělat si s nimi, co se jí zlíbí. To už chuďátko Aislinn nedělala až příliš dlouho. Možná ale už úplně zapomněla. Bylo to tolik let. Až mnoho let, kdy nikoho nezkusila zlákat na své tělo. Jako dítě byla chráněna, a ač se možná sem tam nějaký odporný červ zadíval na tenké dětské nožky a hebkou tvářičku, přesto si nikdo nic nezkusil. Naštěstí. Protože pak by jen pouhé pomyšlení změnila v krutý trest. Ale co se týče mužů, přeci jen jednoho měla ve své moci. Musela mu však dát prostor nabrat dušení rovnováhu. Ten pohled. Opovaž se mi jen tak uniknout, fotříku, už tak dlouho nad tebou bdím, přeci mě jen tak neopustíš, pomyslela si znechuceně. V bledé tvářičce se však neobjevovalo nic, jen pochopení a částečný smutek. "Udělám to, tatínku. A mám ještě něco přinést z trhu?" zeptala se tím medovým dětským hláskem, který však pro její démonské já zněl jen jako krysí pištění. "Ne, kdepak. Tak to bude všechno. Hlavně se tam příliš nezdržuj, a jak jen to pjde, vydej se zpět. Ještě je příliš zima a za stmívání bys neměla být venku. Ano?" s těmi slovy ji propustil. Jen vyčkal jejího přikývnutí, a pak se vrátil ke své práci. Sledovala jej bystrýma očima jak odchází, hleděla do jeho mohutných zad a čekala, než se jí úplně ztratil. Vlasy pak svázala a ušklíbla se. Vypadala odporně. Možná jen v lidských očí vypadala jako nevinná holčička, ale pro ni to byl ostudný a odporný vzhled. Snad jí na to alespoň skočí. Vždyť byli hloupí! "Podřadná sebranka, daj jen na vzhled, nikdy neprohlédnou," ušklíbla se na sebe, načež ze stolečku sebrala lísteček, který otec napsal - ne příliš vzhledným písmem, to musela uznat - a prstíky ještě zapnula kabátek, který ji měl ochránit před zimou, kterou však příliš necítila. Svou lidskou schránku však alespoň částečně chránit musela. Jizvy byly nežádoucí a nějaké ty omrzliny by jistě také nevítala. Zachovat mladičkou tvářičku, co nejdéle to šlo. Bez poškození, protože jen taková se dala snadno prodat, a to nejen za peníze. Ladnými krůčky opustila dům a rozešla se směrem hostinec. Moc dobře věděla, kde se nacházel. Občas doprovázela otce, když tam šel, ale ten nebyl příliš rád, když jej vlastní dcera viděla pít. Byl pořád docela silný a stáhnout do hlubin závislosti se jen tak nenechal. Pořád se snažil pracovat a být pro svou jedinou dcerunku, která přežila. Bylo to znamení. Zajisté. Pohled zbožně sklopený ke špičkám bot, a pokud minula někoho známého, slušně pozdravila. Svůj úkol však brala nesmírně vážně, a tak nakonec stanula na prahu hostince. Opatrně stiskla kliku, a pak vklouzla dovnitř. Tak malá dívenka neměla na takovém místě co pohledávat. To bylo trochu těžší. Pokud bylo třeba vejít do hostince nebo do míst, kam tak malé dítko nemůže, obvykle využívala svých schopností. Teď sem však šla cíleně. I tak se však neubránila zvědavým pohledům některých lidí. Mnozí však poznali mladičkou Aislinn Craneovou. Jeden pohled a člověk tušil, že má nějaké vyřizovaní pro svého otce. Pár krůčků ode dveří, které se za ní zabouchly, se zastavila. Pohledem přelétla hostinec, snad hledaje onoho člověka a... neviděla ho. Snad se nikde neválel, posilněn pivem s odérem zvratek. Lehce nakrčila obočí a znovu se porozhlédla. Kde je ten starý mezek!

Lehce sepnu ruce k sobě a zamyšleně si polštářkem palce promnu hřbet levé ruky přičemž bedlivě naslouchám jeho slovům, měl pravdu, ale věděla sem, že někdy si přeji být neviditelná a taky někdy to bylo ku prospěchu. Už jen co se týkalo obchodu tahle odlišnost přiměla mnohé obchodníky si mne zapamatovat či udělat špatný dojem, ale to jsem nevnímala. Nakonec mi cukl koukat a bránila jsme se širokému úsměvu, který se mi dral na tvář. „Vy skutečně umíte zvednout náladu a zalichotit, chcete, abych se začala červenat?“ pravím nevinným hláskem, jehož pod tonem je dík.
Za tu dobu, co jsem do Salemu dorazila potkávám jen samé zajité lidi, který se liší zcela od ostatních- vyčnívají. Možná je to tím, že mne vždy přitahovali ti, který byli výraznější než já sama nebo ti úplně nevitální těžko říct, jedinečnost je v každém člověku, ale spíš šlo o auru, kterou vyzařovali. Miguel,  nejprve neviditelný hlasitý muž, ale šarmantní i přes první dojem a pak tu byl August první, co mne zaujalo, byla jeho výrazná přítomnost.
„Ano hedvábí a-„ než se stihnu dodat k něčemu dalšímu opět mne přepadne, lehce přimhouřím oči, ale zatvářím se na konec neutrálně a promnu si zápěstí.
Možná jeho otázky byli hodně troufalý a já z toho byla nesvá, ale to bylo tím, že nikdy se mne nikdo neptal odkud pocházím, hned si lidi mysleli, že jsem přijela odněkud z daleka, ale pravda byla jiná v této zemi jsem se narodila a také umřela. Vlastně nikdo o mne samí nikdo moc nevěděl, už jen kvůli bezpečí mé babičky, ale také mne samotné a kdybych netušila čím August je rozpovídala bych se detailně, kde se naše vesnice nachází, ale spíš by se to dalo nazvat malým městečkem, které bylo hluboko v lesích u moře a ukryté za hřebeny hory. „Naši lidé se drží tradic našich vikinských předků více méně. Tedy aspoň co se týče způsobu života. Jinak se nelišíme ničím.“ A tím způsobem života, no bylo to jiné, mnoho z žen od nás to umělo z mečem, nikdo mne nenutil nosit tolik vrstev a co víc tak nepohodlné boty. Možná díky tomu jsem se vypěstovala zlozvyk chodit bos.  No možná toho bylo více, ale hlavní věc byla, že tam panoval klid. Tím to ukončím, žádné přiblížení, kde se to místo nachází nebo jak a proč.
„Tak to mne těší a děkuji, že jste si udělal čas Auguste, snad Vám to někdy budu moct oplatit.“ Nebyla jsme ráda dlužná a co víc, nikdy si neberu jen tak, přišlo mi to nezdvořilé. Lehce zamrkám, ale nakonec nabízené rámě přijmu a poklidnou chůzí následuji Augusta. Poslouchám, vše co říká, jen občas přikývnu nad tím, že chápu. „Jste vskutku dobrý průvodce.“

Drobná zrzka seděla v hostinci a pila výtečnou hnědozlatou tekutinu s nádechem rudé. Whisky, její oblíbené pití. Jak jinak by tato mladistvá alkoholička také mohla oslavit, že je zase o rok blíž smrti. Sedmnáct let proteklo mezi prsty, aniž by jen mrkla a má z toho ještě mít radost. To asi ne. Jediné, co ji tady na tom světě těšilo, bylo pití. Možná se ničila, ale co na tom? Sama už to dávno věděla. Je budižkničemu a naprosto zbytečná, jenže nehodlá zdechnout, když by měla přímou cestu do pekla. Ani nevěděla, jak dlouho už sedí v místním hostinci a užírá se v sebelítosti, ale rozhodně to bylo od rána. Vystřídala se už pěkná dávka stupidních lidí z tohoto stupidního města, které se z jakéhosi důvodu rozhodla neopustit. Sedíce v rohu sledovala dění a upíjela nektar ve své číši. Whisky jí hřála v břiše a postupem času rozradostňovala její myšlenky. Sic stále jen kroužila tekutinou, jako už hodiny předtím, na pohledné tvářičce se začal rýsovat úsměv. Nikdo přeci nepotřebuje, vystačí si sama. Sebere se a konečně zabije všechny čarodějnice, co v tomhle pitomém městě zamořují vzduch. To byl dobrý pán, který musela zapít, takže do sebe kopa zbytek svého nápoje a mávla na šenkýřku, ať jí přinese další, načež jí ofoukl studený vzduch z venku, když dovnitř vešla malá dívenka. Nelíbílo se jí vidět dítě tady v této společnosti. Mezi všemi těmi opilci a dalšími individui. Vzpomínky ji zahnaly ke starému mlýnu, kde nechala umřít to malé nevorozeňátko a nejednou měla pocit, že by malé dívence měla pomoct. Tělo bylo rychlejší než mysl a než se vůbec rozhodla už kráčela k děvčátku s havraními vlásky a poklepala mu na rameno. Přidřepla si, aby byla zhruba stejně vysoká a milounce se usmála na tu sladkou holčičku. Skoro ztratila rozvnováhu, takže musela položit ruce na dosti špinavou podlahu, aby se nesvezla přímo na děvčátko. Trochu se jí i zamotala hlava a musela zamrkat, aby zahnala mžitky před očima. Když se jí to povedlo, konečně na dívenku promuvila. "Někoho hledáš, Zlatíčko?" Přívětivě se usmívala a koukala na dívenku. "Jestli ano, tak ti pomůžu, děti by na takovýchto místech neměli být sami a holky musí držet při sobě." Pomalu se zase narovnala a čekala na reakci děvčátka, přitom se skoro proklínala za to, že hrozně změkla. Než sem přišla, byla tak... Tak nezávislá? Drsná jak kočičí jazyk? Prostě nebyla takováhle. Hrozně změkla. Ale co už s tím? Je to dítě a pomůže mu.

"Nu, zvednout náladu ano, to snad i umím. Ale nebojte, ve váš prospěch je ten mráz, můžete to lehce zakrýt za něj," odvětil prakticky okamžitě, aniž by si dával nějaký prostor si svou odpověď pořádně promyslet. Za ty roky už věděl, co říct. Věděl, kdy užít jaká slova, kdy se jak tvářit, a kdy se snažit více. Byť nebyl vystudovaný psycholog ani psychiatr, psychologii se věnoval ve svém volném čase. Prozkoumat mysl lidí kolem. Dostat se k nim, aniž by oni tušili, jak toho dokázal. Měl rád svá esa v rukávu. Ty zmatené pohledy, kdy svůj protějšek prohlédl, jakoby mu viděl až do žaludku. U spousty lidí mu to procházelo. Pravda, někteří byli talentovaní ve skrývání svých pocitů, ale netrvalo dlouho, aby se dostal tam, kam potřeboval. Znal psychické útoky, věděl, jak se před nimi mohou bránit. Pokud chtěl někoho porazit, musel mu nejdříve porozumět. Ne z pohledu empatie, neboť něčeho takového jako bezcitný nebyl schopen. Simulace emocí mu však docela pomáhala se dostat k lidem blíž. Prokouknout je. A přesto občas mohl někdo prokouknout jeho. Právě kvůli té absenci emocí. Na drhou stranu však byl dokonale výmluvný a slova mu docházela jen občas. I tak ale uměl chvilkovou slabost skrýt. Přesně tak, jak se po něm vyžadovalo. "Takže jste odněkud ze severu?" otázal se, ač si popravdě nebyl příliš jist. Nechtěl se v tom ale moc ztrácet, a tak nechával prostor spíše jí, aby mu o sobě řekla co jen mohla, a aby to nevypadalo, jako že ji vyslýchá. Koneckonců dozvědět se něco nového nebylo také nic špatného. S úsměvem tedy přikyvoval jejím slovům a bedlivě jim naslouchal, uvolila-li se mu říci více. A aby ji ji v jejím vyprávění podpořil, rovnou se pokusil poodhalit i něco ze svého života. Svého. Ach jistě. "Mí předci pochází z Evropy, konkrétně Itálie. To bude nejspíše proč jsem dostal do vínku své rysy a temperament. A je pravda, že vypadám jako váš pravý opak, madam," pousmál se. "Já však žiji celý svůj život zde v Nové Anglii. Možná je to škoda," pronesl a s tím i pokrčil rameny, jakoby si sám nebyl jist. V Itálii byl pochopitelně mnohokrát. Ta země byla krásná, ale obchody mu nejvíce táhly v Americe, a tak zůstal právě tam. "V Salemu ale žiji jen několik let. Ne tak dlouho, nenarodil jsem se zde," prozradil ještě, než se opět odmlčel, dávaje jí najevo, aby mohla mluvit. Mezitím procházel davy a nedával jim znát trošičku pozornosti, i když se možná občas podíval. Důležitější však v tu chvíli pro něj byla hlavně Briana. "Copak byste oplácela, vždyť je to maličkost," prohodil, ačkoliv způsobů oplácení bylo několik. Doufal, že na něj neopomene a skutečně mu svůj vděk projeví. Nahlas by to však neřekl, ne člověku, kterého ještě sotva znal, a kterého neměl dostatečně omotaného kolem prstu. Tehdy ještě nebyl čas rozjet představení. "A to se jen snažím vám ukázat to, o čem vím. Doufám, že vám to alespoň k něčemu bude." Prohlásil, načež zabočil a tentokrát s Brianou došel ke kostelu. "Tady to zřejmě budete znát. Posvátné místo, kde většina hledá útěchu, a kde můžete promlouvat s Bohem. Ovšem zdejší knězové moc dlouho nevydrželi. To je skutečná zvláštnost tohoto města," pousmál se. Ve tváři se mu zračilo zamyšlení, s nímž pohlížel na majestátní budovu. No jo, aby se ti pánbíčkáří taky neposrali. Na druhou stranu štěstí, že tu je vše možné shodit na hrb tomu neexistujícímu božímu výmyslu.

Ten starý násoska tam nebyl! Oříškové oči těkaly z jedné tváře na druhou, ale kdepak, nebyl tam. Necítila jej, když se na něj zaměřila. Musela jít na to místo, plné hnusu, jen tak. Pro nic za nic. Dětská ručka se sepnula v pěst. Cítila v dlani psaní, které měla předat tomu chlápkovi, který si prostě dovolil tam nebýt. Možná by měla vyjít z hospody a najít ho. Jako slušná dceruška mu předat papírek a usmívat se jako sluníčko. Tím přeci děti byly ne? Boží požehnání, slunce. Malí spratci byli tak ohavní. Udělala by na něj kukadla, a pak by mu zasadila do hlavy pár nehezkých myšlenek. Možná by jej poslala vstříc něčemu, co by se mu z duše příčilo. Jen tak, pro své pobavení. A aby se poučil, že se příště na svý známý nemá vykašlat. Určitě o tom řekne tatínkovi, jak moc ji ten pán zklamal. Ošklivý, zlý. To se nedělá! Pohled smutných očí nakonec padl k hostinskému. Možná by se jej mohla zkusit zeptat, kde se ten starý ochlasta schovává. Určitě něco bude vědět! Než stihla zareagovat, v zádech se jí zjevila nějaká holka. Trhla sebou - dokonale divadýlko - a obrátila se, aby se mohla podívat do tváře o několik let starší dívce. Dle jejího odhadu určitě nepatřila mezi dospělé, nevypadala staře. Holka, kterou by její otec hnal do nějakého výhodného sňatku. Pokud to tedy nebyl nějaká nuzná pasačka prasat. Což být mohla, dle jejího odéru a celkového vzhledu. Aislinn jen těžko odolávala pokušení nakrčit nosánek. Ta malá coura před ní div neupadla, jak se snažila být stejně malá jako ona. Jak chabá snaha o to jí porozumět! Jen se ji snažila zesměšnit! A jak tak dopadla rukama na zem, aniž by se příliš soustředila, nechala podlahu, aby se jí vlnila pod prsty. Vlnila a prohýbala. Kdo ví, kolik toho ta ubožačka už stihla vypít. "Jednoho známého mého tatínka. Kdo jste?" otázala se. Kde kdo ji říkal zlatíčko, ale obvykle to byli nějací známí jejího otce nebo zákazníci. A tatínek jí přeci velice kladl na srdce, aby se s cizími jen tak nebavila. "Nemusíte se obávat, já vím, kdy se mám vrátit domů. Jen jsem měla předat jedno psaní. Ale ten pán tu není, možná se mu něco stalo, já nevím," povzdychla si. Ve tváři se jí skutečně zračilo neštěstí a smutek z toho, že svému otci bude muset říci, že svůj úkol nesplnila. Ten jistě nebude rád. Na to samé vlastně může pomyslit i Isabell. Odkud se ty myšlenky asi vzaly? Ubohá malá chudinka, která jen vyřizovala věci pro svého prací zmoženého tatínka. Možná by jí měla něco koupit, třeba v hostinci budou mít něco dobrého i pro tak malou holčičku. Možná něco sladkého. Sladké ve skutečnosti nenáviděla, ale cožpak by tomu někdo věřil? Ne, její chutě byly stejně oslabené, a tak se šlo snadno přenést. Mnohem horší bylo to znechucené z celé lidské rasy a jejích snah býti něčím větším. Považovat se za pány tvorstva nebylo moudré. Mocnou rukou se přitom natáhla až k její mysli, se kterou si už před malou chviličkou lehce pohrála. Aniž by to na sobě dala znát, lehce zabředla do jejích myšlenek, které začala číst. Prohlížela je, ač se jí trochu ztrácely, snad jak na ni působil alkohol. Další vychlastaná čubka, co jen prodlužuje trápení na zemi? Proč raději nejde pod ní, to by nemusela lemtat tolik litrů! Takové myšlenky však ponechávala izolované kdesi uvnitř sebe. Prozatím si vystačila jen s tím, že se nechávala litovat, a zároveň hledala cokoliv zajímavého, čeho by se mohla chytit. Jestli to vůbec za to stálo.

Dobře zdravé sebevědomí, to se mi líbilo, i když takový muži měli za svou září temperamentu, osobnosti vždy nějaké velké tajemství, když se dalo více méně poznat, když něco předstírá nedokázala jsme říci, co se mu přesněji honí hlavou a bylo jednoduché proč. Nechtěla jsem to vědět a nejspíš nikdy vědět ani chtít nebudu, je to snad druh věc, co mně děsila. Číst myšlenky, cizích díky Odinovi, že jsme tohle neuměla jako vpadnout z ničeho nic do někoho snu. I když stejně tak bylo zvláštní sledovat duchy, které většinou pronásledovali své vrahy či blízké, ale naučila jsem se je nevnímat. Někteří byli moudří natolik, aby se nezjevovali přede mnou, cítili, že je mohu vidět a já byla ráda, že dnes si užívám něčí společnosti bez přítomnosti průhledné duše. „Hmm vaši radu velice ráda příště využiji, ale myslím, že pokusit se o to teď v tuto chvíli prokouknete mne a já bych se hanbou propadla.“ Zasměji se tiše.
Naše téma se pomalu a jistě, však začalo ubírat zcela jiným směrem a to k nám samotným, nejdřív mi připadalo, že mluvím jen já a když se z chutí do rozhovoru zapojí August, vděčně se zatvářím, jelikož jsem nerada vypověděla jen já, také jsem chtěla o své společnosti něco vědět. „Zdá se, že se potkali zcela odlišní lidé s odlišnou kulturou.“ A byla to pravda, ale co se týkalo křesťanství bylo, že při křtu dostávali druhé jméno. Já své druhé jméno dostala, jelikož jej vybrala babička. Nejstarší člen rodiny. Tohle byla však jen rodinná tradice, nikoliv nutnost.
„Myslím, že mnoho lidí není ze Salemu. Dalo by se říct, že přitahuje různé lidi z různých míst, jen protože tohle místo je jako lapka.“ Ano lapka lucerna, která v noci lákala vše živé, jež toužilo po teplu třeba takové můry. Zdálo se, že naše prohlídla se krátila, ale před kostelem jako by se zcela zastavila. Lehce se zamračím. Byl to množná hloupý zlozvyk, ale jednoduše jsem to místo neměla ráda. Dost se lišilo od našeho chrámu. „Tohle místo mi přijde jako jít na smrt..“ zašeptám, deprimující kříž na němž je přikován jejich spasitel, jednoduše morbidní.
„Dřív jsem uznávala Germánské božstvo, ale když jsem odešla z naši domoviny, tak nějak bloudím bez víry, ale se svým životem v ruce.“ A byla to pravda. I když jsem vynechala důležitý detail po smrti jsme přestala věřit, nechali mne umřít. Možná to byl trest od samotného Lokiho, ale i tak když jsem byla rozzuřená či smutná jsme se občas nevědomá obracela na to, co jsme znala.
Nakonec pohlednu k Augustovi s lehkým zamyšlením, nakonec jej přátelsky políbím na tvář na znak vděku. „Ještě jednou děkuji za pozornou prohlídku. Bylo to vskutku k užitku a myslím, že tyhle vědomosti brzo využiji.“ A to nebyla zcela lež, možná ne vše, ale využiji.

"Prosím vás, nač by mi to bylo? Nejsem nikdo, kdo by si potřeboval dokazovat své vítězství právě takovým způsobem." Jeho slova působila tak lehce a mile. Nepůsobila jako slova někoho, kdo by byl schopen ublížit. Kdo by však měl šanci prohlédnout až na samé dno jeho mysli, ten by se jistě dokázal dopátrat i jeho skutečné osobnosti. Velká slova, velké činy. A přesto nebyl nikým, koho by si člověk chtěl pustit k sobě. Dokázal mluvit tak přímočaře, až tomu skoro sám dokázal věřit. Důvěřoval tomu, kým je. Nebylo tak snadné mu jen tak nahlédnout do hlavy. Ten, kdo by tak učinil, by nejspíše mohl být zmaten. Protože o čem hovořil, tomu mnohdy skutečně věřil. Kdo chtěl vědět víc, musel jít dál. Mnohem hlouběji do jeho mysli, aby se konečně dostal k tomu proradnému a odpornému. Jako zahrada plná krásných růží, která se náhle změní v trnité peklo. Tlející rostliny a velké trny, kam se jen kdo podívá. Věděl něco o tom, že v Salemu snad existují tací, kteří by mu mohli vidět do hlavy. Proto musel své hry hrát opatrně, a zároveň do nich dávat co nejvíce. A že se občas dostal až na příliš tenký led. "Mluvíte mi z duše. A že se potkali právě na takovém místě. Každý den přináší různá překvapení, že?" pousmál se, než svým pohledem zalétl k budovám kolem nich, jak i on sám vstřebával atmosféru toho místa. Občas bylo dobré na sebe nechat místo působit. Pak mohl vyprávět o to poutavěji, dát svým společníkům ještě více. Ona dočasná nechuť k Salemu jej dokonce na chvíli opustila, když se tak rozhlížel, a přitom dál a dál mluvil. Stát se někým jiným. Jeho osobnost byla dokonalou divadelní hrou, jejíž derniéra byla stále v nedohlednu. "Snad mi o ní ještě něco povyprávíte," pobídl jí ještě, než s dlouhým nádechem pokynul. "To máte pravdu. Mé kroky původně ani nesměřovaly k Salemu. Byl jsem sem zavát a myslím, že to se stalo mnoha lidem. Alespoň těm, se kterými jsem měl šanci mluvit, a kteří mi to řekli. Něco tu je, možná je to úplně jiný vzduch. Jsem ale rád, že jsem se usadil právě zde. Snad budu mít štěstí a brzy zde založím i rodinu. Manželka, pár dítek. Zatím jsem byl jen osamoceným tulákem, neměl jsem příliš štěstí. Až doteď." Pronesl hloubavým tónem. Další snaha ji získat na svou stranu. Ale zdálo se, že mu to vychází. Občasné poodkrytí byť smyšlené minulosti mělo občas skutečně skvělý efekt. To, a občas také snaha lidem ukázat, že jste stejní jako oni, a že vám tím pádem mohou důvěřovat. Jistě, o tom už slyšel mnoho. "Skutečně? Možná když navštívíte kostel, třeba najdete svou víru. Nemějte však starost. Kostel možná nepůsobí přívětivým dojmem. Možná ne v tuto chvíli, ale až budete potřebovat, i vy k němu jistě najdete cesty a stane se pro vás posvátným místem." Jeho slova nezněla nijak káravě. Jemu na její víře nezáleželo, ale jako inkvizitor chtěl působit s Bohem spřízněným dojmem. A měl pravdu, kostel byl v Salemu často navštěvovaným místem. I on tam chodíval, aby působil co nejlepším dojmem před místními lidmi. Je pravdou, že v něm ďábla viděli i ti, jejichž rodinného příslušníka odvlekl. To by ale přeci nemohl vkročit na tak posvátnou půdu! "Takže. Mám vás ještě někam doprovodit?"

Zkoumavým pohledem zelených očí sledovala děvčátko a snažila se stále ještě chytit plnou rovnováhu, aby se nesvalila na zem, jak pytel brambor. Asi dnes trochu přebrala a asi to nebyla úplně nejlepší volba, jak se zabavit. Nebo si aspoň nemusela hrát na ochránkyni dětí, ale vysvětlovat to vlastní alkoholem popletené hlavince bylo často dosti obtížné, takže není divu, že si sama sobě nic nevymluvila ani teď. Hlavně když ta holčička vypadala tak bezbraně. Prostě nemohla jinak než, že roztáhla rty do širokého úsměvu a představila se jí. "Já jsem Isabell a ty jsi? Jestli se teda smím ptát." Zvedla jedno obočí. Asi se ji snažila rozveselit, protože mluvila docela komickým hlasem, protože ona vážně byla tak skleslá, že zklamala svého tatínka a bála se o toho druhého. "Neboj se, určitě je v pořádku, ale asi se jen zdržel, protože se stalo něco s čím nepočítal, ale věřím, že přijde. Přeci by si nenechal ujít setkání s tak milou mladou dámou." Snažila se o pozbudivý úsměv a sledovala děvčátko, aby si všimla každého detailu, který by napovídal, že se jí zlepšuje nálada. Bylo jí jí líto. Hodná holčička, co chtěla pomoct otci a takhle to dopadlo. To přeci nebylo vůbec fér! Zabloudila myšlenkami daleko do minulosti a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby taky měla někdy šanci pomáhat svému tátovi a dělat vše, aby ho nezklamala. Samozřejmě by ho její matka nesměla zabít dřív, než se vůbec narodila. Sakra Isabell, dost. Kašli pro jednou na sebe a postarej se o ni. Rozvesel ji. V duchu se okřikla a znova se vrátila k té holčině, která tam stála vypadajíc jako hromádka neštěstí. Měla by jí koupit nějakou dobrotu. Cukr jí určitě zvedne náladu a mezitím, co bude baštit, určitě přijde i ten známý jejího tatínka. Takže se narovnala s jediným cílem. "Pojď koupíme ti něco na zub a kamarád tvého tatínka do té doby určitě přijde, aby si mu mohla předat ten vzkaz." S úsměvem k ní natáhla ruku a ať už ji za ni vzala nebo ne, došla k pultu a pomohla malé slečně na stoličku, načež si sedla taky a otočila se k hostinskému. "Jednou něco sladkého tady pro slečnu." Otočila se zpátky na ni a vyčkávala, až jí hostinský přihraje nějakou buchtu pro tu malou. "A to se tě tatínek nebojí posílat na takováhle místa?" To ji taky celkem udivovalo, že malou bezbranou holčičku někdo pošle na místo plné opilců a kdo ví čeho všeho ještě. I když sama neměla moc co povídat v tomhle směru, ale už jen proto se jejímu otci divila. Nakonec ale přistál vedle ní talíř s nějakou buchtou, takže jí ho podala se sladkým úsměvem. "Tady máš, Zlatíčko. Neboj, všechno bude fajn."

Zavrtím nesouhlasně hlasovou, takto jsme to nemyslela. „Nikoliv, myslím to v dobrém slova smyslu, jak jste již prokázal jste vskutku gentleman Auguste.“ Nechtěla jsem zpochybňovat jeho slova, když je zdvořilí, když bylo to něco jiného, než přímost mé předhodí společnosti Miguela. Možná mi to bylo o to víc sympatičtější, jelikož to bylo upřímně. Možná, když bych byla ta mladá naivní dívenka skočila bych Augustovi přímo do náruče a prohlásila bych, že jsem se neskutečně zamilovala, ta jako kdy si do Jamese, ale tu samou chybu neudělám. Obvzlášt, když jde o omyl zájmu ze dvořivostí.
Taky mne ta naivita stála vše, o co jsem v předchozím životě stála, ale ted mi přišlo, že nemám nic. Něco uvnitř mne samé bylo prázdné a proč? Přišlo mi jako bych žila pro obchod, ze začátku jsme se ptala pro co ještě vůbec žiji. Jako žena jsme ztratila svou hodnotu, ale pro sebe samou? Nikoliv.
Ale když šlo o to, že bylo vskutku zvláštní že to lidi táhne sem byla pro mnohé záhada, ale někd kdo byl obeznámen s nadpřirozenem věděl, proč je to jako lapka uprostřed noci. Přitahovalo nás to, bylo to více méně pro nás bezpečno a možnost uniku do lesů najít vše co potřebujeme, ale také tu bylo riziko odhalení a to velké už jen kvůli rozloze města. Nebylo moc velké to vskutku ne. Ale náboženstvo mi nebylo lapkou jako tohle město spíš jako páchnouci mrtvola na sluníčku. Odpudivé.
„Nemyslím si, že tahle víra je pro mne tu pravou, pokud někdy najdu víru věřím, že se vrátím k mému božstvu. Nic jiného neznám tak dobře jako tohle. Nebo budu pokračovat dál životní cestě, kdo ví co mi život připravil.“ Proč také věřit v jednoho boha, nic nemůže mít sílu celého světa v rukou jedné bytosti. Ano Odin nevlastní moc světa, ale zlomek z ni jako jeho potomci a bratři,sestry.
„Ne to je vše, skutečně děkuji Auguste. Někdy se zastavte na sklenku burbonu ráda vás uvidím. Možná příště i pracovně, cokoliv by jste sháněl stačí se optat, pro klienty jen to nejlepší.“ A myslela jsme to vážně, přeci jen moje obchody nevzkvétali jen tak.

Jemná dětská tvářička, stažená strachem z toho nepřátelského okolí, ani trochu neodrážela to, co se honilo za dívčinýma očima. Ač by se jí Bella do očí dívala sebevíc soustředěně, i bez kapky alkoholu, ani tak by neviděla nic. Jen holčičku, která se objevila na místě, kde by asi sama tak úplně neměla být. Drobné ručky, které tiskla v pěstičky, se sic snažily poukázat na odhodlanost, přesto to bylo gesto člověka, který se necítil zrovna dvakrát v bezpečí. Dokonalý klam pro diváky, jichž bylo kolem nespočet. Ale hlavní byla právě Bell. Pro tu už však nebylo tak lehké se jen tak odvrátit a jít si po svých. Ať už to byl ten vnitřní pocit provinění, nízký věk dívenky nebo prostě touha pomoci. Aniž by to dokázala vycítit, byla lapena v pevných drápech temného stvoření, které se skrývalo za tím nejnevinnějším, co na zemi vůbec mohlo být. Tak mladá, dosud nezkažená světem. A přesto podlá, připravená zničit a rozdrtit. Na její představení chvíli koukala nedůvěřivě. Jako by byla jedním z těch opilců, který by jí mohl ublížit. Těkala po ní pohledem, zatímco zkoumala její nitro, její rozpoložení, myšlenky a... vzpomínky. "Aislinn," téměř zašeptala, než hlavu lehce sklopila. Otec by nebyl rád, kdyby někomu neodpověděla. Vždycky jí říkal, že bylo slušností odpovídat. Anebo také přijít, když má s někým smluvenou schůzku! Bídák jeden! "Crane. Jsem dcera Barthelmyho Cranea, místního řezníka. Určitě jej znáte," odhodlala se nakonec ke slovům, která z jejích rtů splývala jemně a stále trochu bojácně. "On neví, že přijdu já. Čekal mého otce, ale ten má moc práce," dovysvětlila ještě s pokrčením ramen, kdy se opět porozhlédla kolem sebe. Rtíky přitom našpulila, snad mírným znechucením z toho místa, kde se ocitla. A věru, nebylo těžké onu znechucenost zahrát, když to tak skutečně cítila. Mezitím nacházela další a další útržky ze života Isabelly. Našla cosi o dítku, které nechala zemřít, a když se natáhla mnohem, mnohem dál, až se dostala k jejím rodičům. Možná proto měla pocit, že s ní nebylo něco  pořádku. Možná proto ji od sebe neodehnala hned. Cítila, že by mohla být zajímavým cílem. Ušklíbla se. Někde uvnitř sebe, pro Isabellu konečně vykouzlila menší úsměv. "Dobrá," přikývla nakonec, načež následovala Isabellu až k jedné z volných stoliček. Se zakroucením hlavy jí dala najevo, že to všechno zvládne sama, a pak se vyškrábala nahoru, kde se usadila. Z té výšky to místo bylo ještě odpornější, ale naštěstí se jí nějak podařilo pousmát se ještě více. Ano, malou Aislinn to baví. Líbí se jí být jako dospělá! "No, bojí. Ale ví, že mě tu skoro každý zná. A že se brzy vrátím," pronesla, než se malá ručka natáhla po buchtě, která by jejím vrstevníkům jistě připomínala samo nebe. Pro ni to byl odporný kus jídla, u kterého bude muset předstírat, že jí chutná. S tichým díky na rtech se do buchty zakousla. "O tebe se tvůj tatínek nebojí, Isabell?" otázala se mezi jednotlivými mlasknutími. Úder, který si chystala, aby jej mohla zasadit. Moc dobře věděla, co se stalo. Teď si ale musela pohrát!

Ráno se vzbudila v posteli vedle muže. Zmateně rozhodila rukama a vyskočila z postele, aby na sebe rychle uvázala korzet a co nejdřív se odsud dostala. Nemohla tomu uvěřit, že se s někým takovým vůbec vyspala a vůbec nad tím nechtěla hlouběji dumat. Porozhlédla se po příbytku, aby našla obě ze svých bot a přitom si zašněrovala své šaty. Hlavou ji projížděla otřesná bolest. "K čertu s kocovinou" zamrmlala a vklouzla do obou ze svých bot. Vůbec se neohlížela a rychlým krokem opouštěla ten dům ve kterém nevědomky strávila noc. Musela mít opravdu dost vypito, protože v normálním případě toto u ní nebylo možné. Hlavou ji vířilo několik myšlenek, ale podstatné bylo se dostat zpátky do nevěstince a dát si horkou koupel. Ta ji nejspíš v této prekérní situaci může nejlépe pomoct. Vlasy měla neupravené a rozčepýřené snad po celé hlavě, tak se nevyhnula protivných výrazů lidí ve městě. Každý tu o ní věděl, že to dělala za peníze a tenhle vzhled ji k tomu momentálně nepřidával. Přidala na rychlosti, aby nemusela vnímat ty zprotivené výrazy lidí a zatočila do uličky, kde se nacházel nevěstinec. Konečně zde. Otevřela dveře a ihned se vydala po schodech nahoru do svého pokoje, kde poprosila dívky, aby ji připravily horkou koupel. Byla tak ráda, že se konečně naložila do toho úžasného tepla a že utekla z té divné chatrče. Bůhví, co tam v noci prováděla a ani to vědět nechtěla. Bylo dobře, že si nic z té noci nepamatovala, protože by teď byla v mnohem horší situaci. Nejspíš se s někým vyspala zadarmo, což byl docela průser. Ona nikdy s nikým nespala zadarmo. Zhluboka se nadechla a shodila ze sebe všechny vrstvy šatů a opatrně se naložila do horké vody.

Z prostoru kuchyně se linou dva hlasy, oba dva tlumené, dávajíce si pozor na to, aby neprobudily případné spáče v domě hlasitějším tónem či ostřejším intonacím vzhledem k tomu, že minimálně jedna obyvatelka měla uši… nu, asi jako sova. Jeden z nich je – snad s podivem, vzhledem k majiteli – klidnější a pokornější, mručivý a lehce přispaný, ač s každým slovem přece jen čím dál tím víc podrážděný a otrávený, zatímco druhý byl rovněž hluboké, nyní však ženský, patřící robustní ženštině. „Je prakticky noc, Edith, proč jste to prostě neuklidila, nešla spát a neřekla mi to ráno?“ ozve se Silas utahaně s pohledem na šlápoty, které mu postarší služebná vehementně ukazovala, v tomhle případě výjimečně ne dílo jeho, nýbrž malé Gaëlle, která vběhla do domu rychlostí blesku aniž by se starala, že má venkovní botky celé zamazané, a z nadšení tak sotva brala ohled na nebohou Edith. "Já vím, že je to hodné děvče, jistěže to vím. S paní se chová úplně spořádaně, ale občas..." zabrblá Edith v odpovědi. "Je po mě...?" dokončí za ni větu, s níž tázavě povytáhne obočí. Věděl, co si o něm Annina služebná myslí, moc dobře to tušil - na jednu stranu byl rád. Značilo to, že Edith na Anně záleží, dává na ni pozor a nehodlá k ní pustit každého, kdo se sladce usměje, na druhou stranu byla tahle tichá válka, kdy se na něj dívala trochu skrze prsty kvůli jeho povaze a faktu, že po něm musela neustále uklízet, jej poněkud unavovala. I teď jí v kuchyni dělá bordel, za který si však z části může sama - nyní ne v podobě bahna, neb boty nechal na zápraží i kvůli tomu, aby podlaha pod jeho kroky tolik nevrzala (a stejně se očividně dovnitř nedostal s nepovšimnutím), ale kvůli loužičce vody, co se pod ním tvořilo. Venku se totiž rozpršelo, sníh se mísil s vodou a Silas byl tedy promáčený na kost, s jedinou touhou nacpat si něco do žaludku a zalézt do tepla k Anně. Namísto toho byl po příchodu konfrontován Edith, která se mu snažila vnutit myšlenku, aby alespoň trochu Gaëlle vyčinil a připomněl jí, že při podobném nepozorném vpádu musí služebná drhnout podlahu po celém domě, co již udělala předtím - ty v kuchyni však nechala. "Proč mi to vůbec ukazujete?" Nyní již zněl poněkud podrážděně a nechápavě, z jakého důvodu vlastně trčí v tuhle noční dobu zde a kouká na bahno. "Abyste to viděl. Nechtěla jsem tím zatěžovat paní..." Silas v první chvíli protočí panenky, než se rozhodne být trochu uctivější. V jeho slova smyslu, takže jí jemně položí svou tlapu na lopatky, aby ji pošoupl k pokoji pro služebnictvo, kde sem tam přespávala, pokud bylo příliš pozdě, aby šla domů. "Promluvím s ní. Uklidíte to zítra, běžte už spát, prosím vás. Máte za sebou dlouhý den." Co se mohlo zdát galantním gestem a zproštěním služby - ač jí vážně nenabídl, že ťápoty umyje sám - mělo jediný praktický důvod. Chtěl mít konečně klid, který mu služebná tolik narušovala. Naštěstí se jej vskutku dočká, když se Edith s brbláním odebere do své ložnice, zatímco Silas z ramen konečně shodí ručnici, jejíž popruh vedený přes prsa po celou dobu svíral, přičemž skončí opřená o stůl, zrovna jako se zbaví koženého kabátce, který ho nedokázal ubránit přes zalézavým gestem. Teprve až tehdy začne šmejdit po kuchyni, hledaje něco malého k zakousnutí, což se mu splní alespoň v podobě chleba a kouska sýra.