Město Salem

Po jeho tvrzení o rabování zásob se k němu div spiklenecky nenakloní, aby mu svěřila děsivé tajemství. Do takové míry familiárnosti se nesníží, hlas však pobaveně a lehce potutelné zní. „Máte pravdu. Ale oba víme, že taková explicitní pravda se zrovna nenosí…“ přitaká mu s drobným úsměvem. Rachel si moc dobře uvědomovala, že život ve vyšší společnosti je poněkud absurdní – všichni si totiž byli plně vědomi faktu, že celé jejich soužití je založeno jen na lži a přetvářce, za níž se mnohdy skrývá vzájemná nevraživost, ba dokonce i nenávist. Ta nebyla najevo dána ostentativně, ale drobnými náznaky náklonnosti či odporu. A ona tenhle fakt nyní zcela potvrdila, přestože sama věřila, že měl opravdu dost práce s radou a se svou mladičkou ženou stejně jako podnikem na to, aby se tahal po návštěvách, čajích a kávách, při kterých se vedly mnohdy nudné dialogy. Ty se hodily nejspíš vskutku tak akorát pro dámy, neb v novověké společnosti hráli pré vždy muži a ženy byly považovány za ozdoby – někdy trochu milně, neb drby dělaly své a krom toho, řada žen svým manželům v domácnosti vládla natolik, aby byla schopna ovlivnit jejich úsudek. Rachel – snad – mezi takové nepatřila. Neměla potřebu Remiho cpát určitými politickými spory, dění ve městě se jí netýkalo do té chvíle, kdy byli oba dva bezpečí, protože na této jediné záležitosti jí záleželo. To mohla navíc snadno ovlivnit – stačilo se tvářit jako bigotní katolička, oddaná manželka a dobrá konverzační společnice, která jednala se srdcem na dlani bez potřeby něco skrývat, v tomhle případě její prokletí, které prozatím snad nikomu nepřišlo na mysl.
„Pane Shareburgu, to je na váš věk trochu poraženecké, nemyslíte?“ Sic působil trochu jako mrzák a Rachel si mohla být sotva jista, co za tím vězí, stále byl alespoň relativně mladý a mohl celou situaci snad i řešit, pokud nebyla zcela ztracena. Medicína šla navíc stále kupředu. „Nezlobte se, ale pokud dovolíte, mám řadu známých v Bostonu, kteří znají vynikající lékaře. Mohla bych se poptat…“ nadhodí mu, myslíc svou nabídku upřímně. Dwight jí z rozumných důvodů nepřišel ani na mysl, ale nebyl jediný lékař, kterého poznala. Nebylo nic snazšího, než obeslat pár dopisů a vyzjistit detaily, pokud nebude brát Jonathan jako drzost, že by se takto míchala do jeho soukromých záležitostí. „Tím pádem mi bude potěšením…“ odvětí s úsměvem, než zamíří domů volným krokem, aby se ani on nemusel namáhat. Přední dveře jsou nezamčeny, ostatně dvě postarší služebné byly vždy k ruce a dohlíženy na dům osvětlený matnou září svící a krbů. „Mary?“ osloví do ticha domu jednu z nich, sundávajíc si z ramen pléd, který přehodí přes komodu, uhlazujíc si rukama sukni tmavě modrých šatů s živůtkem jemně vyšívaným bílou nití. Služebná brzo přispěchá, aby mohla návštěvníkovi sundat kabát. „Co si dáte, pane Shareburgu? Čaj, kávu, víno…?“ Nabídka by bezesporu byla rozšířená a rodinka Shelley se měla natolik dobře, aby snad mohla dostát i všelijaké poptávce – Mary tak zas odběhne se zadáním nápojů, pro Rachel horký černý čaj, pro Jonathana to, co si bude přát. „Prosím…“ Pokyne mu, aby ji následoval do společenské místnosti, vyhřáté velkým krbem, v němž praská dřevo. „Posaďte se, kam bude libo…“ Od lenošky přes židle u stolu až po křesla u krbu, k nimž zamíří ona. Přesto však ještě čeká, kam se usadí on, sledujíc ho živýma modrýma očima. „Jak se má vaše paní? Jasmine, nepletu se?“ V lidech měla stále trochu zmatek, ostatně řada těch, co znávala, již nebyla, zatímco se objevily nové mladé tváře, které stihly ve společnosti debutovat v době, kdy byla pryč. Většinou se však dokázala zorientovat velmi rychle – schopnost pravé aristokratky, dalo by se říci, neb i ona už dávno pochopila, že kontakty jsou vše. Sic se sama cítila oproštěná od dění ve městě, nemohla popřít fakt, že laskavosti a známosti se mohly hodit v budoucnosti.

Při pohledu na ní se mu na tváři vytvořil kouzelný úsměv, který ho jen tak neopustí. Ta dívka byla něčím hodně speciální a byl rád, že mu skočila do života z ničeho nic. Rád pomáhal lidem a ona si jeho pomoct opravdu zasloužila. Její hlas ho zahřál duši. Nikdy nikomu neprozradil to, že je z poloviny malá kočkovitá šelma až teprve Malinché. Byl rád, že se o toto tajemství konečně s někým podělil, aniž by skončil ve vězení. Za tohohle by ho nejspíš upálili, protože to bylo opravdu neobvyklé. On vlastně ani nevěděl, jak se mu to stalo. Všechny vzpomínky by mu mohla vrátit jenom opravdu mocná čarodějka, ale o žádné takové nevěděl. Věděl, že Salem je plných čarodějek a čarodějů, ale nejspíš se s žádným ani s žádnou doposud nepotkal. Byl si však jistý tím, že existuje víc takových, jako je on. Nemohl být jediný nebo ano? ,,Jsem rád, že si nevyváděla, když si zjistila, že jsem vlastně napůl kocour.." jeho koutky ucukly do mírného rošťáckého úšklebku. ,,Ale ještě jednou tě prosím, aby si o tom nikomu neříkala. Lidé tu jsou různí a ne každý je tu dobrák.." povzdechl si, protože život v tomhle městě ho svým způsobem naučil spoléhat se pouze sám na sebe. Malinché důvěřoval, ale sám věděl, že někdy udržet takové tajemství je hrozné a možná to pro ní jednou bude neuvěřitelné těžké břemeno. On své kočičí já měl kolikrát radši, než to lidské, protože si mohl prolézat stromy v lese a cítil se opravdu volně. Zaposlouchal se znova do písničky, která opravdu lahodila jeho uším a v tom si vzpomněl, že brzo jeho matka bude mít narozeniny. Měl by ji něco přinést na hrob a strávit tam chvilku svého volného času, tím že ji vysvětlí, že se její jediný syn má dobře. Chvilkami už nemluvil příliš opilecky, protože se mu alkohol nějak začal vypařovat z těla ven a ani mu nebylo příliš špatně. Dobré víno se zkrátka pozná. "Měla by si jít spát, protože zítra máme hodně práce.." vzhlédl jedním okem na Malinché, protože sám už pomalu taky usínal. Zítra toho potřeboval opravdu hodně vyřídit a spánku potřebuje dostatek, aby v práci neusl.

Moje tváře zčervenaly když se na mě usmál...je moc pěkný a roztomilý, vlastně úplně jiný než muži našeho kmene, ostře řezaní přísní ale postavou a silou by si asi nezadali. Zavrtím hlavou neměla bych o svém dobrodinci smýšlet takhle. Já bych mu do života terno asi nepřinesla. Ale lhala bych kdybych popřela, že se mi jako muž líbí, o to víc, že je to taky báječný, dobrosrdečný člověk. Mávnu rukou, na jeho slova díků ohledně udržení jeho tajemství. "Víš, nezáleží co jseš ale kdo jseš a já vím, že jsi moc skvělý člověk..." Políbím ho na tvář a usměju se k němu. Zpívám mu písničku a vypadá to, že se mu mysl začíná projasňovat. Protože poví konečně trochu smysluplně, že bych měla jít spát, to brzo Jamesii, když jsou tři hodiny ráno, ale nenadávám usměju se a přitakám. "To bych měla a především ty protože já jsem jen pomocník , vetšina toho těžkého je na tobě...měl bys zaměstnat ještě jednoho silného chlapa...jsem rychlá hbitá ale neunesu jako muž s tvými pažemi." povím mu a vstanu z postele, přikryju ho pečivě a od dveří se otočím. Vyydechnu a povím. "Děkuju..za všechno..vím že ti dlužím život...nikdy bych tě nezradila tím, že bych prozradila tvoje tajemství..přísahám. Dobrou Jamie.." řeknu mu poprvé zkráceně, protože jsem slyšela že mu tak říká paní sousedka. A..líbí se mi to, je to roztomilejší, jako celý on.

Nejspíš proto se neměla míchat do cizích věcí – měl naprosté právo znít podrážděně či jakkoliv jinak, když mluvila o něčem, o čem netušila ani zbla. Možná, že se s bolestí setkávala každý měsíc při proměně, nemohla jí utéci, ale její zranění se zahojilo zdárně, takže zdravotní problémy jí nepřinášelo, hladkou pokožku jen hyzdily jizvy na boku, které nebyly nikterak půvabné a které se před Remim prve nažila skrývat, už jen pro fakt, že tušila jeho pohled – tak trochu štěněčí a bolestný – když je poprvé spatřil a uvědomil si, že tohle všechno je jeho dílo. Když zamířila do Salemu, přesně v tento pohled doufala, jediný problém spočíval v tom, že její sny a touhy se rozplynuly a změnily tehdy, když jej spatřila. V onu chvíli nechtěla nic jiného, než být opět po jeho boku, žít s ním, milovat ho. Na pomstu nezapomněla, ale nedokázala ji vykonat – a nyní jí na ní již nezáleželo, když měla zpět vše, co ztratila a na co prakticky zapomněla, takže sotva mohla znát Remiho cenu v jejím srdci. Na Jonova zahořklá sova tedy jen překvapeně zamrká, nemohla mu je však mít za zlé. Rychle tak sklopí pohled, než lehce zavrtí hlavou. „Omlouvám se, pane Shareburgu, to určitě není. Nedovedu si to představit…“ I Remi byl nyní v pořádku, churavost ho přešla – ostatně zakopaný pes asi ležel právě v kletbě, tím pádem zapomněla, jak moc zdrceně a pokořeně vypadal, když ochuravěl, i to, jak moc se o něj tehdy bála. Na jeho slova nakonec přitaká. „Každopádně, pokud bych mohla nějak pomoci, prosím, neostýchejte se říci.“ Sice si nedovedla představit jak, na druhou stranu se zdálo slušné svou pomocnou ruku nabídnout, zvláště pokud se jednalo o spolupracovníka jejího manžela. Pravdou bylo, že Rachel neplánovala nijak intrikovat. Stavit se na strany, zapléat se do mocenských bojů a popravdě kolikrát prosila Remiho, aby dělal to samé. Chtěla jen žít. Vynahradit si všechen čas, který ztratila po boku jiného muže než svého manžela, uvažovala o rodině, ač netušila, jestli ji vůbec může mít. Asi to měl být prostý měšťácký život, ale zdálo se, že dobrodružství si během svých šestadvaceti let užila dostatečně, aby si nyní dokázala vážit klidu, ke kterému patřily dobré sousedské vztahy. To, co udělala Ellar, již nevrátí, znova by služebné neublížila, snad jen jasně vymezila pole jejího působení a dala zřetelně najevo, že Jeremiah patří jen a pouze ní a žádná si na něj nemá dělat oči, tyhle negativní zžíravé pocity však s její smrtí zmizely a z Rachel se znova stala ta osoba, co všem přeje vesměs jen to dobré, pokud se jí dotyčný nesnaží rozvrátit nebo zničit rodinu.
„Díky, Mary…“ pobídne služebnou, aby se šla postarat o nápoje a že jí zde nebude třeba. Novým služebným věřila, obě byly vdané s dětmi, neměla tedy důvod mít pochybnosti – dost možná by je neměla ani tak, přesto si chtěla pojistit, že se podobná situace jako s Ellar nebude opakovat, přece jen se jednalo o dívky, co žily v jejich domácnosti většinu dne a domů se vracely až na večer. Sama se posadí, oceňujíc jeho gesto gentlemana, do křesla naproti němu. „Dnes neplánujete jít brzo spát?“ zeptá se hravě ohledně výběru nápoje vzhledem k tomu, že káva jej udrží vzhůru ještě pár hodin. „Nezahlédla jsem vás na výročním plese. Našli jste s paní lepší společnost než salemskou smetánku?“ Nezněla ublíženě nebo pohoršeně, ba naopak. Vždyť ona sama s Remim prchal do Bostonu hned, jak byla možnost, s touhou založit si nový domov jinde a daleko odsud.

Prohnaný úsměv zdobil rty mladé Afričanky, když vyklouzla dveřmi ven, nechávajíc svůj předmět zájmu rozhodnout se, zda se za ní chce vydat nebo se vrátí nazpět do společnosti.
S rukama založenýma na prsou přihlížela, jak se děvče blíží po cestičce vystlané sněhem k ní. Avšak nehodlala jí nic dát zadarmo. Ani důvod toho proč ji sem nalákala jí zdělit nehodlala, co by to potom bylo za zábavu, že? Úsměv se jí tudíž rozšíří, když začne vyzvídat."A proč si myslíš, že ne? Čekáš snad na něco světoborného, protože ses rozhodla následovat obyčejného otroka?" Přdrzle zvedne obočí a zajiskří jí v očích, než se otočí na patě a začne se procházet po pěšině mezi keříky. Celkem ji ale zajímalo, co si to štěně namlouvá a co očekává od této procházky zahradou. Takže se po pár krocích otočí a zamlaská na ni jako pán na psa. "Jdeš už nebo čekáš i na pozvánku?" Pronesla líným tónem a výraz vypadal, jako by se bavila s někým duševně zaostalým a bylo to pod její úroveň. Jen ať si o sobě slečna zas tolik nemyslí. Přeci jen ona je tu ta, co něco chce, jinak by za Mayou nešla. Což znamená, že černiška má vítězné karty v rukávu, ale ještě nemá cenu je vytasit, než se holčička projeví. Na tváři se objevil pro změnu záludný úsměv, než se dala znovu do poklidné chůze.

Tak tuhle hru hrajeme... Proběhne Rowan hlavou a koutky rtů jí zacukají v mírném úšklebku. Teď ví na čem je. Žena jí nehodlá dát nic zadarmo a bude ji napínat až do samotného konce. Bezpochyby něco ví, jinak by ji sem nevylákala, očividně si to však hodlá nechávat pro sebe a chce si užívat pocit nadřazenost. Tak prosím. Ať je to tak, jak chceš...
"Popravdě... Vždy jsem měla zato, že otroci, zlodějíčci a žebráci vědí mnohem více než obyčejní lidé. Mají totiž oči a uši všude. Ale u tebe... Možná jsem se spletla. Jsem přeci jenom člověk. A pokud je tomu tak..." Nevzrušeně a jakoby nezúčastněně ženu následuje. Promýšlí další kroky a pečlivě si v hlavě přebírá další a další slova, daleko dopředu. Moc dobře si pamatuje na dobu, kdy stála na stejné straně, jako krásná otrokyně. Pamatuje si strach, beznaděj a ten pocit, že nemůže ztratit vůbec nic. Pokud jí bude osud, pokud tedy nějaký existuje, přát, bude moct tuhle svou zkušenost využít. Rozhodně nechce nechat všechny vítězné karty v černoščiných rukách... Proto musí změnit postoj.
Už nebude vypadat jako nedočkavé dítě čekající na svou sladkost, protože tohle očividně nefunguje...
"Ráda bych si prohlédla zahradu. Provedeš mě? Kvůli něčemu si tě tu určitě drží, možná to budou skvělé znalosti v zahradnictví." S jiskrou v temně hnědých očích na černošku mrkne a udělá dalších pár kroků do zmrzlé nicoty.

Ani jeden z nich to neřekl nahlas, ale přesto oba tušili, že se z jeho strany jedná o možné rozloučení. Slíbil jí, že se vždycky vrátí, že si pokaždé najde tu správnou cestu domů, ale rovněž si on i Anna uvědomovali, že některé věci nejsou v jeho moci a že nad sebou nemá kontrolu, když měsíc zavolá. Mohlo se stát prakticky cokoliv. Mohl se připlést do rvačky, kterou vyvolal on či kdokoliv jiný, mohl se ztratit a už se nikdy nevrátit, jeho tlející tělo by v tlamě roznesli vlci a lišky a po Silasovi by zbyla jen matná vzpomínka a uplakané oči jeho dvou holek. Oba to tušili, ale ani jeden to neřekl nahlas… Jako by se tím celá hrozba stala ještě více skutečnou, více děsivou. A pokud po něčem netoužil, pak to bylo děsit Annu – zvláště v požehnaném stavu, kdy si dělala beztak víc starostí, než měla. Snažil se jí je nepřidávat. Neriskovat, když nemusel, vracet se z lesů v rozumnou hodinu, být jí k ruce a nehádat se s Edith, přičemž poslední bod se ve výsledku zdál nejvíce nemožný. Stejně si však nemohl před každým úplňkem odpustit to drobné sbohem, protože… co kdyby. Rovněž v noci, kdy byla již Edith pryč a Gaëlle spokojeně oddechovala ve své posteli po té, co jí pověděl příběh na dobrou noc a políbil jí na čelo. Tehdy se vracel za Annou, přestože on sám nezamýšlel jít spát – byl na to příliš roztěkaný, příliš živý a rozrušený z úplňku následujícího dne, prakticky plný měsíc na něj již působil – nebo si to možná jen nalhával a celý účinek byl jen psychologický. To však nic neměnilo na to, aby byl v posteli vedle ní, když usínala, následně se odplížil za svou vlastní prací ve ztichlém spícím domě a nad ránem se k ní znova vracel, již utahaný jako štěně, aby prospal polovinu dne a během odpoledne zmizel dostatečně daleko, aby měl jistotu, že k jejímu domu si cestu nenajde.
Dnešek se v tomto směru nelišil. Potřeboval ji cítit vedle sebe, potřeboval cítit její vůni i chuť na jeho rtech, potřeboval ji vnímat a zapamatovat si každičký detail, stejně jako ji hýčkat, aby si ona pamatovala jeho, kdyby… náhodou. Uložil Gaëlle, přesně jak měl ve zvyku, až tehdy zamířil o dveře dále do jejich ložnice, nejspíš přesně v tu pravou chvíli, kdyby se Anna převlékala do noční košile a potýkala se šněrováním šatů, již značně povoleným ne díky její snaze se z něj vymanit, ale též kvůli bříšku, co bylo nyní již patrně vystouplé. Se cvaknutím západky zavře dveře, aby k ní vzápětí beze slova přešel a jal se pomáhání jí se šněrováním, které bylo výjimečně umístěné na zádech. Ne, že by to nezvládla sama, šikovná na to byla dost, ovšem představa, že si nechá utéct jediný moment v její blízkosti? Nemyslitelná. Stal blízko, tak, jak mu to činnost dovolovala, alespoň do té doby, než bylo šněrování povolené kompletně a šaty i se spodničkou tak zůstávaly akorát na útlých ramenech. Rukama vklouzne pod jemnou látku, čímž naruší jejich stabilitu a šaty se svezou na podlahu, přitahuje si jí tak k sobě, k hrudníku. V další chvíli jí vtiskne polibek na rameno, mazlivý, klidný a líný, což se však změní tehdy, když do nosu natáhne její jemnou vůni nepodkreslenou žádným parfémem – jen a jen ji, sladkou a milovanou, kdy jsou polibky na krk již o něco naléhavější, zakončené drobným kousnutím do hrany čelisti. „Neoblékej se.“ Není to toliko rozkaz jako spíš prosba, aby zůstala odhalená. Poslední dobou se před ním snažila skrývat, zahalovat se, nejspíš protože se necítila dostatečně hezká, Silas měl však pocit, že ji každým dnem miluje víc a víc, že se mu pokaždé zdála krásnější a krásnější i přes rostoucí bříško a plnější boky, co však značily jediné – že jí pod srdcem roste nový život, který zplodili spolu. Může být něco krásnějšího? Sotva. I nyní jemně dlaní přejížděl po pokožce na bříšku a pod ňadry, užívaje si křivku, co jasně značila mateřství.
Potřeboval ji, ale nehodlal nic uspěchat z toho prostého důvodu, že si chtěl pamatovat rozkoš zračící se jí ve tváři, rozpálený pohled, horké tělo, se k němu žádostivě tiskne i tlumené sténání, až se zapomene a dovolí stenům utéci z úst. Ruka kolem jejího pasu se tedy sevřela, ta druhá se rychle obtočila kolem stehen těsně pod zadečkem, aby ji vzal do náruče a přenesl do společné postele, kde ji položil do měkkých pokrývek. Další mazlivý něžný polibek vedl právě na vypouklé bříško a pak níže, čím dál tím níže, než hlavu zanořil mezi její stehna, ochutnávaje nejspíš božskou manu, její nitro, rameny si podpíraje její nohy, aby je nemusela sama držet nahoře bez opory. Možná to bylo sobecké, ale nehodlal jí jen tak nechat usnout. Nemohl a nechtěl – pro něj noc teprve začínala a Anně, té neublíží si zítra trochu přispat. Než jí tedy dovolil vklouznout do říše snů, rozněžnělou a s trochou štěstí s méně starostmi o jeho zdraví než když se chystala ke spánku, ještě ji pomiloval, dávaje si dobrý pozor, aby jí neublížil, přizpůsobuje se v každém směru jejímu stavu. Teprve až po té jí dovolil jít spát, usnout, zatímco ji držel u sebe, očima zkoumal dokonalé křivky jejího těla, po nichž prsty jemně přejížděl – od ramen až k bokům v téměř neznatelném doteku. Až tehdy, když se jí dech uklidnil a rysy tváře uvolnily zcela, si dovolil vstát a na pár hodin se ještě odplížit, jít si po své práci, aby se k ní však s rozbřeskem vrátil, ulehaje vedle ní ve snaze nemyslet, že tohle mohl být jejich poslední společný večer – protože ten další již stráví v lesích mezi svými.

Poslední týdny plynuly v klidném, snad jen trochu pomalém tempu. Minuty se posouvaly pomalu k hodinovému rozhraní, až se Anna čas od času přistihla, jak je až téměř s úmorností hypnotizuje, v duchu je nutí pohnout se kupředu a přehnoupnout se přes pověstnou hranici, načíst další hodinu a ulehčit jí od vnitřního trápení. Takovéto chvíle se objevovaly zejména několik předchozích dnů, kdy trpěla až nesnesitelnými bolestmi hlavy. Migréna si sedala na její ramena, drtila nastávající matku při každém pohybu, znechucovala a znevažovala svět v jejích očích. Někdy až do takového míry, kdy se rozkřikla na Edith, služebnou, která za nic nemohla. Jednalo se o drobnosti - příliš hlučné krájení zeleniny, čerstvě vyprané prádlo, z jehož vůně se blondýnce zvedal žaludek, světlo v domě, kdy byla nucena mhouřit oči a stěžovat si, načež se raději zavřela do ložnice, pohoršeně si zalézaje do postele. Silas... Silas nic z toho nevídal. Obvykle trávil čas venku na lovu, případně s Gaëlle, kterou brával na místní trhy, když se obchodníci znovu začali sjíždět. Ostatně jako každý rok, v Salemu se jednalo o jakousi tradici. Dříve i Anna chodívala po trzích, obhlížeje nové látky přivezené z Anglie a Francie, poslední dobou ji však na podobné výlety přešla chuť. Celé tohle prapodivné nechutenství, tu změnu v povaze přičítala nevyrovnanosti z nově nabytého údělu, kdy se dle vlastního mínění nedokázala přizpůsobit doteku mateřství. Uvědomění, že je na ni už hodně pozdě a ženy v jejím věku mívají na krku několik ratolestí? Ne, ani to ji nepřidávalo. Ne, že by nebyla šťastná, spíš naopak - první týdny zářila štěstím, projevovala svou lásku na každém kroku a na svého manžela nedávala dopustit. Ve společnosti se jej zastávala, u středních a vyšších kruhů mu zprostředkovávala zakázky, aby z nich těžil a lidé jej uznávali víc než jen jako muže, co zpočátku moc nedával důraz na hygienu a odění. Doba pokročila a ostatní už začínali zapomínat na procesy s čarodějnicemi i na skutečnost, že jeden z nich se týkal i Silase samotného.
Dnešní den ji držel podobně rozhozenou jako několik předchozích. Bolesti hlavy stoupaly, nepomáhaly ani čaje se zaručenými ozdravnými schopnostmi a Gaëlle se svým štěbetáním oslavujícím jaro taktéž nepomáhala. Přemáhajíc rozčílení a křik, co se už už dral na rty, se Anna odebrala z domu s informací, že se potřebuje projít na čerstvém vzduchu, na což Edith pohlížela poněkud skepticky, avšak nic se nerozhodla namítat. Snad za to mohl tón i pohled nepřipouštějící námitky, než se kulatící se guvernantka vydala ven, zanechávaje za sebou rozčarovanou služebnou a drobné milované stvoření považované za vlastního potomka. S Gaëlle si rozuměla, ač nebyla její vlastní a v žilách ji nekolovala stejná krev. Za všech okolností se pokoušela zdržovat osočování se jejím směrem, příkazů a vyžadování lepšího chování, které po ní nemohla požadovat. Vždyť už tak se chovala nadmíru dobře, snad jen občas stále dětsky, za což ji vinit rozhodně nemohla. Překvapivě rychle se od domova vzdalovala jistá si tím, že ji nikdo nebude následovat - rozhodně ne Silas, který se vydal do lesů, neboť s nadcházejícím úplňkem nebylo nic jiného bezpečnějšího. Během pár minut na to už klepala na dveře místního doktora, Victora Haverse, vklouzávaje dovnitř s několika palčivými otázkami na rtech. Nesmělostí nikdy přespříliš netrpěla, snad jen z hlediska intimního života. S ním se však dokázala rozpovídat. Vždyť on sám už měl tu čest ji vidět v okamžiku největší bolesti - při potratu.
Co se však dozvěděla, ji přimělo posadit se a strnule zírat před sebe. Stihla podstoupit některá vyšetření, která si Victor mohl dovolit, výsledky ovšem nesvědčily v její prospěch. Spíš naopak - bolesti hlavy neznamenaly nic dobrého. Jak se ukázalo, dle jistých důkazů a správně položených otázek se jednalo o problém rostoucí v její hlavě. Konkrétně patrně nádor, ačkoliv více informací by získal po Annině vyšetření na klinice v Bostonu nebo New Yorku. Rozhovor, na který navázala, přitěžoval jejímu srdci. V očích se usadil smutek, v hlase cítila zaznamenatelnou paniku rostoucí s každou další otázkou. Doktor se jí pokoušel vysvětlit, co všechno se bude dít, jaké informace jí může poskytnout. Žádná z nich nezněla jako šťastný konec pohádky. S poděkováním se krátce na to vzdálila. Ani si neuvědomila, že se už připozdilo a u Haverse strávila prakticky celé odpoledne až k večeru. Edith s Gaëlle si o ni jistě dělaly starosti, ale to se zdálo vedlejší, prakticky bezpředmětné. Na odchodu souhlasila s dodatečnými testy, které podstoupí. S důrazem na lékařské tajemství, které nesmí být vysloveno před jejím manželem, se poté vzdálila nazpět domů, v hlavě miliony představ a otázek, na které se bála odpovědět. Silas nesměl vědět... nesměl tušit, že umírá.

Tiše jsem poslouchal jeho slova zamyšleně si promnu bradu, přeci jen jako žoldák jednal na vlastní pěst a byl svým velitelem, mezitím co práce jako voják by jej svázala a nedala by mu tolik svobody to je sice pravda, ale vždy by měl práci jistou. „Hmm.. Pokud nehledáte stálou práci, ale spíš vyhledáváte menší dobrodružství, máte pravdu.“ Přeci jen, každý jsme nějaký nědko si boduje pevné zázemí a někdo spoléhá jen na vlastní síly. Ale já toho ztratil příliš mnoho, jediné co jsem měl byl jsem já a co jsem vydobyl. Byl jsem zvyklí mít pevné zázemí, tudíž roky ve stanu a cestovaní byly pro mne ta nejtěžší roky, žít ze dne a den.
Lehce prsty přejedu po dřeveném povrchu dřeva, zdálo se, že o něj dost dobře nepečovali a ten stůl si zažil své, není divu, když každý den je tu tak živo, poklidně a opřu a houknu na hostinského, at nám přinese dvě piva, nakonec jen lehce zavrtím hlavou při nabídce zapálit si. Nikdy jsem na tohle nebyl, bud to bylo výchovou nebo jsem si hodlal zachovat plíce, které vydrží sebe menší zátěž a přeci jen neměl ten věk, aby mu příslušelo si pokuřovat, aspoň to byl jeho názor.
„Hmm cože?“ kouknu na něj poněkud zaskočeně, teď jsem krapet nechápal, kam tím míří. Jako jestli jsme ve službě nebo co se týče rozkazu z vyšších míst. Rukou jsem si projel unaveně vlasy, byl jsem svým způsobem rád, že dneska mám konec šichty a na chvíli se mohl prospat.
„Odkud vlastně jdete? Zdálo se, že ve městě jste po nějaké dlouhé době a co víc, váš meč. Nikdy jsem neviděl tak krásnou práci. Každý meč byl výjimečný už jen tím, že kovář nebyl jeden a co víc ani meč nebyl pokaždé stejný.
Možná to byli ode mne krapet zvědavé otázky, ale nenapadlo mne na co se jej více zeptat, začalo to koněm skončilo to u meče, jak zajímavé. Ale sám sem musel přiznat, že ten meč mě zajímal již od samého začátku.

Počúval, sem tam si potiahol z dlhej fajky. Bol to taký zvyk, ktorý preferoval pri ohníku alebo kdesi v prítmí hostinca. Niektorí prišli, iný odišli. ,,No myslím rozkazy od nejakého velitela. Môže pri tom si človek hovoriť svoj názor a dávať najavo svoj nesúhlas. Čiže kritizovať?" spýtal sa a požmolil si prsty v obdratej rukavici. Ethan ponuku si zapáliť odmietol, rozumel mu, tiež sprvoti fajčenie nemusel, ale po istej dobe zistil, že ho to teší. ,,Prišiel som asi... Pred rokom. Ako tulák zo severu, nejaký nezaujímavý pútniček. Takmer... Taký ako ostatný." Chodec sa odmlčal. ,,A tak som sa nejak dostal do tohto mesta, pôvodne som sa chcel len zastavit, na pár dní, doplniť zásoby a potom vyraziť na cestu. Ale, niečo ma tu zdržalo."  stíšil som hlas. ,,O Saleme kolovali všeliaké babské povedačky, ja veľmi rečiam jedna baba povedala veľmi neverím. Bosorky, vlkolaci. Všelikde sa o tomto meste hovorilo." poznamenal. Áno, aj zvedavosť sem pritiahla tohto sivookého pútnika. ,,Proste som tu nejako zostal. Á áno aj meč. Taký dobrý spoločník." povedal a s úctou sa pozrel na zbraň. ,,A potom som proste na čas odišiel do okolia mesta, mal som plné zuby nafúkanej aristokracie a proste som vypadol." poznamenal, keď počul od Ethana, že proste načas zmizol. Poklopol hánkami po hlavici. ,,Je to nádherná zbraň, len ju nemám ako využiť, dlho som nešermoval. Ale predať ho, nepredám, je to dedičstvo." vysvetlil. Možno pre ten meč, bol podivným. Možno preto sa ho ľudia stránili a počul o sebe všeliaké nepriaznivé slová. Chýrom o bosorkách neveril z tohto dôvodu. ,,Poznáte tu nejakého šermiara?" opýtal sa s nádejou, určite mu za ten čas zdrevenela ruka, síce cvičil s mečom, bojoval proti neviditeľným protivníkom, ale nebolo to ono. Nebol tam ten odpor, aký by bol, keby sa skrížili meče a za cvengotu ocele o oceľ by sa udával rytmus boja.

Chvíli mu trvalo, než přišel na to, proč ji nemůže dostat z hlavy, v jeden moment mu však svitlo – Sophia. Matka jeho dcery, žena, o kterou přišel již před více než dvaceti lety, poslední láska jeho života, pro kterou se jednu dobu chtěl vzdát své podstaty, jen aby po jejím boku mohl zestárnout a nezažít svět bez ní – což se nakonec stalo dříve, než stihl něco takového učinit, a celá myšlenka na smrtelnost též padla s povinností postarat se maličkatou holčičkou, jeho dceru, co však již značně vyrostla a asi jen fakt, že je puškeřem, držela od jeho dveří pryč všechny mladíky, co by se mohli ucházet o její ruku. Jacqueline mu tedy značně připomínala Sophii – obě byly zrzavé, tváře měly lehce poseté pihami, nohaté a vysoké, ač je pravda, že zde podobnost končila. Sophia byla jeho stabilním prvkem, dokázala jej svým klidem usměrnit a pokoj ze své duše přenesla též na jeho. Jacky se zdála stejně nestabilní jako on, divoká, což však nebylo problémem a Cainovi to vadilo pramálo – a co víc, rovněž působila lehce ztracená, zmatená, když hledala ochranu a pomoc, jež již párkrát našla v jeho náručí, naštěstí vždy v tom počestném smyslu. Nebránil se.
Ba naopak, líbilo se mu to – snad trochu zvráceně, Cain byl muž, který rád chránil vše, co mu bylo blízké, někdy snad i moc, jak by určitě potvrdila Séraphine. Jacky mu tím pádem značně ležela v hlavě již po delší dobu, což možná neznamenalo, že si odpouštěl své milostné excesy, snad je jen omezil a některé večery se mu myšlenky zatoulaly ke křehké zrzce. Dnešního večera to však nejsou pouze myšlenky, nýbrž též cesta. Nebylo těžké zjistit, kde Jacky žije – a ne zrovna na vysoké noze, což ohodnotí zamračením hned, jak spatří pochybnou střechu domku, co měl být jejím domovem. Ač se sotva setmělo, v oknech se nesvítilo a po zaklepání? Nikdo nereagoval, dovolí si tedy vzít za kliku a vejít do chaloupky, která však zela prázdnotou. A to? To rovněž okomentuje zamračením.

V první chvíli drobné kapky připomínaly déšť, lehký, jarní, krátká přeháňka. Než by se nadála, zmizela by nad hlavou temná mračna a slunce by opět dopřálo dotek každému, kdo by k jeho dlouhým zlatavým prstům natáhl tvář. Nebyl to však déšť, žádná bouřka se neproháněla nad její hlavou, mraky se nestahovaly a nevěstily do budoucnosti troufalé hřmění vyhrožující každému, kdo by déle setrvával venku, že na něj pošle prudký lijavec za onu opovážlivost. To slzy - drobné krůpěje bolesti. Nikoliv fyzické jako spíše vnitřní. Lítost nad ztrátou osob, které by mohly být jejímu srdci blízké, kdyby žily o něco déle a Jacky by měla tu čest je poznat, seznámit se s nimi, vidět je vyrůstat a stárnout. Namísto toho tyrkysovýma očima sledovala dva neumně stlučené kousky dřeva připomínající kříže, ač krapet nahnuté na stranu a držící spíše silou vůle, zázrakem než-li umem ne zrovna úžasné farmářky. Každý měsíc si ve stejný den chodila připomínat dva promarněné životy, ač dítě svou matku o několik týdnů přežilo. Ne o moc dlouho a rusovláska nedokázala uhlídat slzy prolité nad ztrátou prakticky čerstvého novorozence. Květiny položené na nyní měkkou, před pár měsíci pečlivě udusanou půdu, sloužily jako připomínka vlastního ohavného činu. Úplněk se blížil a Jacky moc dobře věděla, že další den stráví zalezlá v rozpadající se farmě, která se jí prakticky sypala na hlavu. Střechou povážlivě zatékalo, zelo v ní více děr než prken chránících rusovlasou hlavinku. Po přeměnách jí bývalo špatně, chovala se nervózně, trhaně, provinilost v ní rostla každou minutou, ač nikomu nic zlého neprovedla. Nikdy nevěděla, nikdy se nedozvěděla, zda nebyla vrahem někoho, kdo se odvážil za plnohodnotné luny vklouznout do šera lesa a hrát si na hrdinu. Lovce. Jen proto, aby se z něj stala lovná zvěř.
Mírně ušmudlanou dlaní od hlíny, jak trhala to nejkrásnější luční kvítí, které ve své blízkosti našla, si setře slzy, sledujíc jejich mokrou stopu na svých prstech. Nikdy nepochopila mateřské city, ale k dětem ji to pokaždé táhlo. Touha ochraňovat se v ní zvedala již od doby, kdy ještě žila v Glasgow, ve Skotsku, než se přestěhovala do Ameriky za lepším životem. Alespoň to si tehdy nalhávala, vše se naopak zhoršilo. Collin, jeho parta, později i fakt, že ji proměnil. A pak propad do cizí země, neznámé krajiny se zavedenými pořádky, mluvou a vtloukáním církevních hodnot neděli co neděli na mších, kam jen málokdy zavítala. Neměla ráda centrum města, ohlíželi se za ní - někteří se zvrhlým úsměvem slibujícím uspokojení vlastních choutek za nějaký ten peníz, jak tomu bývalo v nevěstincích, jiní ji sledovali pro rusé vlasy, jimiž bývaly pověstné čarodějky, ač dle toho se zde nehodnotilo. Umíraly jak zrzky, tak černovlásky, brunetky i blondýnky. Nerada chodívala kolem náměstí, obzvláště ne jeho středem. Ve vzduchu voněla krev, nesmazatelný pach železa sladký na dotek jazyka. Zvíře v ní trpělo pokaždé, když procházela kolem, i proto se držela dál od těchto míst. Nechtěla na sebe poutat pozornost výkyvami bestie skrývající se uvnitř jejího těla.
S nádechem, kdy se snaží zadržet další přívaly slz, se raději obrátí zády k těm, které v těchto místech pohřbila. S hlavou skloněnou se navracela prašnou, úzce vyšlapanou cestičkou zpět ke stavení, které dříve patřilo zemřelé ženě, jejíž tělo v kouskách tlelo kdesi pod zemí. Od té doby, co jej obývala Jacky, se mu střecha zbortila o něco víc. Vlkodlačice nepatřila mezi řemeslníky nadané na opravování, ač se pokoušela. Občas se zdálo, že vše tak akorát zhoršila a dům se jí co nevidět zhroutí na hlavu, pohřbívajíce ji pod sebou. Cestou si rozplétala tlustý cop přehozený přes rameno, nechávaje jednotlivé prameny spadat přes záda, vlnité jako horská krajina. Ani by si nevšimla, že se cokoliv změnilo, nebýt vlka uvnitř, hlásajícího nebezpečí. Smysly se napnuly k prasknutí, tyrkysové oči potemněly zlobou z narušení pořádku. Někteří obyvatelé si dělali pramálo z narušování soukromí svých sousedů, Jacky podobné výlevy netrpěla - neznala je, snad to jediné ji chránilo. S krokem obezřetným se plížila podél stěn, hledaje ve tmě pohyb, siluetu toho, kdo se ji rozhodl překvapit. Aby to byla ona, kdo si tento úkol vezme na bedra. Ruka se vymrští vpřed, hledaje paži, kterou by přišpendlila ke zdi podobně jako zbytek těla, chňapaje po krku. Potřebovala dotyčného přidusit, vzít mu jistotu a možnost zaútočit. Bez kyslíku se podobné věci dělají těžko. "Co tu chceš?" Zavrčení se neslo zlobným hlasem, lehce potemnělým, než jakým se mohla pyšnit jindy, hrdelnějším, dravějším, stále však z dosti velké části jejím. Pořád to byla Jacky, jen víc nabroušená než obvykle. To až po chvilce si uvědomí pach, z něhož ji začne bušit srdce o něco prudčeji, než by bylo vhodné. Zaváhání se projevilo v mimických svalech. Překvapení, radost, zloba a nakonec i jistá obava. Co jí chce? Proč tu je? Že by něco provedla? Mysl zaplavovaly otázky, smysly však dokázaly vnímat jen jedno -jeho vůni, sladký, místy kořeněný pach, k němuž toužila přistiknout svůj nos a nasávat ho do konce života. Uklidňoval ji. Zároveň v ní probouzel zběsilou touhu servat z něj šaty a užívat si nefalšované tělesné blízkosti, jakou už dlouho nepocítila. S nadcházejícím úplňkem bývaly tyto stavy až děsivé. "Neměl... neměl by ses držet tak... blízko... Moc... voníš..."