Město Salem

Anna sa uškrnula a siahala do kapsy po zošúverené zimné jablká, boli malé a tvrdé. Nevadilo jej to, naučila sa žiť na cestách, Tentootu bol len jeden z mnohých, možno ju už sedenie na zadku nudilo a tak sa zahniezdila, bola znepokojená, stretla predsa takú podonú otravu akou bola ona sama. Nad jeho slovani pokrčila plecami. ,,Príde mi to trochu zvláštne." začala, ale ďaleh nedopovedala, pretože ďalšie slová jej neprichádzali na jazyk. Bola trochu unavená, počas svojej cesty, stretla všelikoho, pamätala si na divného pútnika, ktorý raz prechádzal cez ich pozemky. Bola to doba inej Anny, vôbec sa na nepodobala na to krehko vyzerajúce dievčatko, ktoré sa opieralo o parapet veľkého okna. Bola ako porcelánová bábika, táto Anna bola špinavá, vychrtnutá a prekvapivo silná. Ten pútnik bol zvláštny, na plecia mu padali havranie vlasy a mal šedé oči, Anna ho len raz videla, ale jeho vzhľad sa jej pozdával, predsa len, vždy ju fascinovala divokosť. ,,Posnažím sa a dám si na svoj podrezaný jazyk pozor." povedala. ,,Som Julia." predstavila sa napokon, predsa len, matkina výchova. Ale meno Anna nepotrebovala. Prečo? Anna mlčala a odhryzla si kus jablka. Bolo také trpké, plánka pri ceste. ,,Ale niekedy sama neviem, či sa budem mať v poriadku mozog, od jednej príhody som nejaká vadná." priznala sa a dvihla pohľad od svojho lona.

Každý den po smrti jeho ženy a po tom hrozném odhalení byl naprosto stejný. Ráno šel do práce, kde sťal několik hlav zločincům a potom? Potom skončil v hospodě. Lidé se ho stranili, protože věděli, že on nestál o jejich společnost. Každého, kdo se jen pokusil na něj promluvit poslal ke všem čertům. Jeho život byl opravdu o ničem. Stal se z něj zatrpklý, sprostý a ignorantský muž, který nestál o pomoc ostatních. Každý den šel z krčmy rovnou domů, ale trvalo mu to delší dobu, protože byl opravdu vždycky dost opilý. Několik lidí se mu už snažilo vymluvit ten přehnaný sklon k alkoholismu, ale on je prostě neposlouchal. Neměl zájem o to někoho poslouchat. Jeho život stejně stál za nic. Určitě se brzo upije k smrti. Od víry se odvrátil po smrti svého syna a ženy. Z toho ho bůh určitě nevytáhne a proč by? On je jen obyčejný bídák, který se živí smrtí ostatních. Jeho nohy se opět motaly, když se ocitl u východu z krčmy a oči zvědavých lidí na sobě opět cítil. ,,Starejte se o sebe parchanti!" zařval opět na celou krčmu a vypadl z ní a to doslova. Přistál na chodníku, kde se rozplácl, jak placka. Zem nebyla zrovna pohodlná a mohl být rád, že se nebouchl do hlavy. Taky by se mohl bouchnout do spánku a to by určitě neskončilo dobře. Po několika pokusech postavit se udělal jenom takový pokrok, že skončil v sedu. Takhle už spadl několikrát. Mu to však bylo vždycky jedno, protože pro něj bylo hlavní jedno a to že se dostane domů. Ze sedu se nějakým zvláštním způsobem dostal zpět na nohy. Motavým krokem kroužil uličkami Salemu rovnou k sobě domů, kde si konečně lehne a začne mu další stejný den. Po cestě domů určitě ještě někde spadne, protože jeho pády byly docela pravidelné. Navíc nikdy neskončil jen u jednoho a když jo, tak by se to mohlo považovat za nějaký druh zázraku. Takový byl život věčně opilého Joea Dorna. Byl furt stejný a nikdo s ním nemohl hnout a vůbec ne žena. Na ženy zanevřel, když se dozvěděl o nevěře své ženy. Vůbec nechápal z jakého důvodu to ženy dělají. On byl vždycky věrný své ženě a nikdy by ji tohle neudělal, ale ona to asi chápala jinak. Kdyby ještě žila, tak by ji nejspíš za tohle uhodil. Ženy si sice nemají být, ale za tohle? Za tohle by to určitě udělal.

Věděla jsem moc dobře, jakou výhodu nese tělo mladé přitažlivé ženy, ještě k tomu v rozumném postavení, kdy nejsem nucena se shýbat k zemi a poněkolikáté za den se ji pokoušet umýt špinavým hadrem. Žádná bolavá záda, žádné otlačené dlaně ani kolena. Pouze lehkost kroku, hlava zdvižená hrdostí, možná i lehkým náznakem pýchy, jakou jsem si mohla odpustit, kdybych to ovšem nebyla já. Přetvářka zničené vdovy, za níž jsem se ještě několik let nazpět vydávala v těle švagrové místního kazatelova učně, musela jednoho dne spadnout. Ještě teď jsem se vnitřně bavila nad výrazy těch chudáčků, kteří si nakráčeli do lesa, aby se vydali hledat údajnou čarodějnici, aniž by tušili, že jedna je přímo vedla do krvelačného řádění mé drahé potvůrky, z níž nezbylo nic víc než mrtvé, rozpadající se tělo, na němž si nejspíše smlsla místní zvěř. Jako by mě to snad zajímalo. S teatrálním povzdechem, jako se mého srdce zmocnila nějaká špatná vzpomínka, zlehka odhrnu světlé prameny z očí za ouško, pohledem nakrátko shlédnu k zemi, rty stisknuté do úzké linky v zarmoucené chvíli dramatického jednání. Otec té malé naivní holky, co dříve obývala toto tělíčko, rád všem připomínal, kdo mohl být další na seznamu té čarodějnické cuchty, která v sobě měla asi tolik magie jako on sám v malíčku. Hloupí lidé, myslí si, kdo ví jak nejsou chytří, ale... vlastně nejsou. Jedná se jen o pitomce s ještě pitomějšími nápady a slepičím rozumem. Cuknu koutky při oné myšlence v pobavení, rychle skrytém lapavým nádechem. Současnou módu ovládly korzety, hloupé vynálezy, které škrtily vypůjčené tělo a nutily mě neustále se ošívat a uvolňovat poprsí v touze dýchat. Lidé museli dýchat a dokud budu obývat něčí tělo, pak se tomu budu taktéž nucena podřídit, jinak si budu muset hledat nové. Kdo na to má čas? A zájem? Navíc muži milovali pohled na ženu, která si tiskne dlaň k ňadrům. Už dávno jsem poznala, že se jednalo o nechutná prasata, dokázala jsem toho i využít, jakpak by ne. Alfie by o tom mohl vyprávět.
Chystala jsem se učinit krok a zahnout na hlavní cestu, když se přede mě postavili muži poněkud nevábného vzhledu i pachu, co mě přinutil nakrčit nosánek znechucením. "Ale, ale, křepelička se nám zatoulala?" Úsměv od ucha k uchu, špinavé, žlutočerné zuby připomínaly prostotu dvojice takzvaných zlodějů a vrahů. Nechutné, ohodnotím v duchu, načež nevinně zamrkám. "Pánové... prosím... nechte mne... J-já... nic jsem vám přeci neprovedla..." Hra na oběť obvykle vyprovokovala k činu a tito chlapci nebyli ničím jiným, než hloupými zajíci, co mi brzičko spadnou do pasti. Už už jsem se jim rozhodovala učinit ze života peklo a máchnutím ruky je nechat zešílet, když se kdesi za jejich zády objevila šourající se postava - pravděpodobně podnapilá dle typu chůze. Proč nezabít tři mouchy jednou ranou? Kdy se mi něco takového poštěstí? "Prosím! Nechte mne žít!" Výkřik hrůzy, strach v očích, tvář odvrácena stranou v chorobné hrůze. Jestli tohle neupoutá pozornost, pak už vážně nevím, co tu zahrát. Svou smrt? Ani nápad.

Zatočil do uličky, kde někde v dálce zahlédl tři postavy. Už moc dobře neviděl, když měl v krvi několik promile. Navíc tady se furt něco dělo. Salem byl velice rušné město, kde nikdo nikdy nespal celou noc. Hodně lidí říkavalo, že zde straší. No jistě, že zde strašilo. Ženy byly opravdové strašidla. Jenom ovládaly naši naivní mužskou mysl, která myslela jen na sexuální prožitek. K postavám se přibližoval lehce šouravým krokem, kterým připomínal zombie nebo nějaké podobné stvoření. Když byl dostatečně blízko, tak si uvědomil, že tam byla žena a dva muži. Žena vypadala vyděšeně, ale to ho vlastně ani moc netrápilo. Pokud jí něco ti dva udělají, tak zítra budou jejich hlavy na špalkách nebo taky ne. To záleželo na to zda někdo podá nějaké svědectví. Co mu bylo po ženě. Taková už nejspíš měla velké kvantum mužů v posteli a svého manžela určitě hodněkrát podvedla. Ženy byly nevěstky samotného Satana. Uměly jen prodávat své tělo a nic jiného. Věrnost ta jim nic neříkala. Navíc jen málo žen vydělávalo a většinou byly pouze v domácnosti. Muž šel do práce a vydělával. Ty mrchy se nechávaly jen živit. Co mu bylo po nějaké ženské. Když byl u nich, tak se na chvilku zastavil, protože mu hrozil další nepříjemný pád a trošku se mu zatočil žaludek. Samozřejmě se mu stala nepříjemná nehoda, protože žaludek se mu otočil o několik stupňů a vyzvracel se rovnou na ty dva muže. Tu ženu nechtěl zachránit, ale tímto to nejspíš udělal. Protože muži odsud vzali roha a ani se neohlédli, ale určitě nějaké nadávky padly. On by se nedivil. Kdyby jeho někdo poblil, tak by ho nejspíš zaškrtil. Bylo to dost nechutné. ,,Žaludek si..vybral svou daň.." zamrmlal opileckým tónem a chtěl pokračovat v cestě, ale to mu nějak nešlo. Nohy se mu plantaly skoro do sebe. Dneska nejspíš přebral více, než obvykle. Tohle nebyl jediný důvod k zastavení, protože jeho zrak upoutala ta žena. Ta podoba byla až neuvěřitelná. ,,Amando?" vyhrkl ze sebe. Byla strašně podobná na jeho manželku a on si v té chvíli připadal jako, kdyby viděl ducha. Ona byla mrtvá. Nemohla žít. A i kdyby. Už by ji určitě nepřijal. To nemohl. Za to co mu udělala ne.

Byl to běžný den jako obvykle brzké vstávání mě nikdy neminulo i přes mé neklidné spaní jako vždy. Občas sem si říkala, co ty sny znamenají, když vlastně nejsou mými, ale lidí kole, možná z celého města. Někdy bych byla vděčná se neocitnout v noční můře jiných, ale lepší než se probudit uprostřed lese v košilce jako dříve tomu tak bývalo. Tiše si jen povzdechnu u zrcadla a uhladím si šaty prošité černou nití, jež tvořila krásné jemné obrazce. Pak se posadím ke stolku a češu si chvíli vlasy, dokud si nevzpomenu na pár důležitých listin na svém stole, které už dneska měli dávno putovat pryč, takže neočekávané zavrzaní židličky a hlasité korky bosých noh se rozezněli po domě, když jsem dolů spěchala za služebnou, aby odnesla listy. Možná byla jednou služebnou v mém domě, ale bylo tomu tak nejlépe, jak skrýt čím nebo kým jsem.
Když dům se ocitl ve zvyklé tichosti odeberu se tiše zpět do pracovny, kde se pustím do práce, abych co nejdříve se mohla opět projít. Nebylo zrovna příjemné prosedět uvnitř domu celý den, který byl ještě dosti osvěžují než padnou strašná horka. Jako vždy to uběhlo velice rychle, když pohlédnu na čas semknu rty do úzké linky. I přes krásné počasí si vezmu lehký plášť pod jehož kápy se rozhodnu jako vždy ukrýt aspoň na chvíli své sněhově bílé vlasy i pokožku.
Naposledy, když jsem byla v lese jsem se skoro ztratila jelikož jeho okolí tak moc dobře neznám se raději rozhodnu zamířit do města, jehož ulice mi již byli velice známé za dobu mého pobytu zde.
Poklidnou chůzí se procházím rušnou ulicí a sledují dění kolem sebe. Mnoho z nich jako vždy mělo na spěch nebo si povídali, ale i přesto mi občas tohle místo nahánělo husí kůži, obzvláště pohledy některých místních, když spatřili mé vlasy, ale nebylo těžké je ignorovat jako vždy. Vlastně jak jsem to dělala léta, nakonec se přeci jen rozhonu s kápy sejmu z hlavy a rozhlížím se kolem.
*Hmm kam ted?* pomyslím si, ale tohle mě mělo napadnout dřív, než jsem vkročila na ulici mezi lidi. Bohužel někdy jsem uměl být duchem nepřítomná a jednoduše jít jen tak dál bezhlavě bezcíle, ale dnes se mi to vymstilo. Nakonec zavítám k malému stánku s bylinkami.

Výkřik... nefungoval. Zájem ze strany ožraly? Nulový. Lidská rasa je tak... odporná, nejraději bych nad myšlenkou zkřivila ret i veškeré mimické svaly, které nabyly jemnosti, o níž si ledajaký démon mohl nechat zdát. Měla jsem výborný vkus, což se o mnohých mně podobných tvrdit nedalo. Zkusila jsem to, osvědčení přišlo ve formě nadávek na daného opilce a vytažení nožů na mou osobu. Nějaký alkoholik jim neublíží a taky daleko neuteče, nejspíš si ani nic nebude pamatovat, čehož evidentně plánovali využít. Přepočítali se, jak se měli dozvědět vzápětí. Tvrdý pohled z očí do očí, z hrůz, jimiž jsem jim díky démonským schopnostem obalila mysl, je přinutila křičet. Za výhodu se dalo počítat i moment, který si neznámý vybral pro vyprázdnění žaludku přímo na jejich boty. Alespoň si bude myslet, že mne zachránil, když už nic jiného a já toho mohu zneužít do budoucna. Který muž by neocenil službičku za takovouto 'malou laskavost', ať již bude v jakékoliv formě? Pro jednou to přetrpím a až mě přestane bavit, což může nastat dříve než si myslí, se ho zbavím. O jedno tělo více či méně? Nezájem.
Zvědavýma očima sleduji cestu, kdy nohy vláčí krok, sun, krok, aniž by patrně tušil, kam se to odebírá. Automaticky ukročím do strany, nehodlám se k jeho zvratkům přiblížit a taktéž nepotřebuji tuto páchnoucí dekoraci na šatech ani střevíčkách z drahé látky. Sice jsem démon, ale marnivost zkrátka patří k ženám, k tomuto tělu jakbysmet. "Pane... jste v pořádku?" Hloupá otázka, vím, ale která blondýnka by ji nevypustila z úst? Zvláště taková, která se mezi obyčejné lidi málokdy dostane? Styk s takovou havětí? Ani nápad, na to jsem příliš... dokonalá. S dlaní položenou v dramatickém přednesu šoku na dekoltu tmavě zelených šatů sleduji toho, kdo se mě momentálně rozhodl oslovit jménem. Cizím jménem. Amanda? To myslí vážně? Horší děvkovské jméno už si nemohl vymyslet? Zadržím protočení očí vsloup, namísto toho se mu pokouším prohrabat vzpomínky obalené mlhavým oparem laciné kořalky, což mi celou práci ztěžuje. Nakonec na jednu ze vzpomínek na Amandu narazím - světlovlasá jako já, podobné oči, podobná stavba kostí. Inu, proč si nezahrát na Amandu? Drobným záchvěvem magie, který opilec může brát jako na krátko zamlžený pohled, upravím své rysy na Amandiny, přičemž ostatním bych přišla stejná. Iluze je nádherná věc, velmi ráda ji využívám. "Drahý... proč jsi mne neochránil? Podívej se, jak vypadáš...," postesknu si jejím hlasem, do očí se derou falešné slzy lítosti nad troskou, kterou ze sebe učinil. "To mne... To mne chceš ztratit podruhé? Neochránit mě... Nechat mě... zahynout..." Hra na city obvykle fungovala a já to hodlala rozjet v plné parádě.

Po vyprázdnění obsahu svého žaludku se konečně cítil o něco lépe. Takhle to dopadalo skoro každý den. Jeho žaludek znal jen alkohol a oběd. Nic jiného za den nepožil. Navíc nic jiného ke svému životu nepotřeboval. Když k němu žena připomínající jeho zemřelou ženu vzhlédla a položila mu otázku, tak udělal krok zpět. ,,Ne ne ne! Ty nejsi živá! Jsi mrtvá! Viděl jsem to! Viděl jsem to!" vykřikoval furt ty samá slova dokola, když ho žena oslovila drahým. Nechtěl připustit to, že by Amanda mohla žít. Viděl ji mrtvou, protože spáchala sebevraždu. Viděl to na vlastní oči a teď měl nejspíš jen nějaké přeludy, nebo se ho žena snažila obelstít. Ve svém opilém stavu nemohl rozeznat zda to je opravdu Amanda nebo někdo úplně jiný. ,,Já jsem blázen.." chytil se za hlavu a chtěl odsud utéct. Chtěl utéct před tím přeludem. Amanda byla dávno mrtvá, tak s ním zde nemohla být. Kdyby jen mohl, tak se odsud uteče, ale nohy ty ho už dávno neposlouchaly. Pořád koukal na ženu před sebo a myslel si, že z toho zešílí. Nechtěl tomu věřit. Nemohl tomu věřit. Viděl ji mrtvou na tom zapeklitém stromě. ,,Jsi mrtvá! Běž ode mě pryč.." mával kolem sebe rukama, jako největší pomatenec. On vlastně byl zmatený a momentálně si připadal, jako ten největší blázen ze Salemu. Před sebou viděl ženu svého života, která si vzala život a teď před ním stála živá z masa a kostí. Ne to prostě nemohla být ona. Nebylo to možné. Postrádalo by to všechny zákony přírody, které se jen možné. On byl vdovec a tak to i zůstane. Momentálně se nacházel v hrozném šílenství, které nemohl zastavit. Nejspíš to na místě s ním sekne, protože tohle vážně nebylo možné.

Založí si ruce za hlavu a sleduje jí. Musí uznat, že vypadá, jako by právě několik měsíců strávila v lese a to nejspíš sama a bez nějakého přístřeší, protože on sám v lese žil. Na rozdíl od ní, ale měl střechu nad hlavou a někdo se o něj staral, takže rozhodně nevypadal jako nějaké divoké dítě, co uteklo z domova a neví, co se sebou. "Zajímavých je tu spoustu věcí." Prohodí a ušklíbne se. Každý bral jako něco zajímavého něco jiného. Jemu samotnému nepřišlo ani tak zajímavé, že se tu ženy odsuzovali k upálení jen kvůli tomu, že byly hezčí než sousedka, nebo získaly srdce muže, o kterého soupeřily s jinou. Bruceovi přišlo zajímavé spíš to, že lidé i přes všechny neštěstí, která je potkali se pořád nechávali okrádat někým, jako byl on. "Mně je jedno, jestli si dáš pozor nebo ne. Ne výsledku to bude jen a jen tvůj problém, až tě povedou na hranici s pochodněmi v rukách." Pronese lhostejně a pokrčí rameny. Stejně lhostejný byl i ve chvíli, kdy přesně to samé udělali jeho biologické matce, která se zrovna jako matka nechovala. Díky její "výchově" ale uměl přežít na ulici, což se mu teď víc než hodilo. Když mu prozradí svoje jméno, lehce kývne hlavou. "Těší mě." Aspoň kapka slušnosti se v něm najde, ale svoje jméno jí neřekne, i kdyby se uráčil jí nějaké říct, tak jen těžko by bylo jeho. Možná by si vypůjčil nějaké, které nosili jeho přátelé, ale momentálně neměl ani trochu potřebu jí nějaké jméno říkat. "Každý v tomhle městě je svým způsobem vadný. Jinak by se všichni sebrali a vypadli odsud." Pronese a ušklíbne se. Upřímně je mu jedno, jestli tohle někdo uslyší. Za podobná slova ho možná mohl čekat nějaký mírnější trest, ale smrt to nejspíš nebude. Nejspíš to nebude ani tak přísné, jako kdyby se zjistilo, co je vlastně zač.

"Takhle se ke mně chováš? Po všech těch letech?!" Výkřik deroucí se z hrdla se řadil mezi ukázkové výkony, s nimiž jsem zlomila již několik srdcí. I způsob, jakým mi stékaly slzy po tvářích, vyvolával dojem zraněné laně, kterou se rozhodl lovec za každou cenu zničit. Rozhodla jsem se hrát velkou hru, ponořit se do ní, vytáhnout každý opilcův okamžik na světlo. Ať se kochá tím, co provedl, za co mohla jeho zlomená dušička. S hlasitým nádechem, ublíženým pohledem a tvářemi zrudlými od pláče jsem se neubránila bolestnému pohledu na mužův stav, načež jsem rozehrála svůj part. "To tys mě zabil, drahý! Ty! Tys mě nechal trápit se samotnou ve tmě, zatímco ses tahal po hospodách. Chodils domů pozdě a časně z rána jsi byl pryč. Nezajímal ses, co cítím, jak mne bolela naše ztráta. Raději sis hýčkal vlastní bolístky. A teď? Teď o mně hovoříš jako o děvce, když v noci mumláš ze spaní." Ublížený tón, ostrá slova a vyčítavý pohled, jímž jsem jasně dávala najevo, jak hluboko klesl v mých očích. Ne, že bych se vůbec zajímala, to ani náhodou, ale tato hra mne alespoň z části dokázala zabavit. Znuděná démonka vyvolává to nejhorší peklo, na které je každý kněz krátký.
Stála jsem tam, vítr si pohrával se světlými vlasy, v očích zloba, náznak znechucení, nakonec i temnota, která jej zatracovala. Já ho zatracovala do hlubin pekelných, ale co bych to byla za démona, kdybych se nepokoušela uhrát part o jeho duši? "Podívej se, co se z nás stalo... Musela jsem... utéct a předstírat svou smrt, aby sis mne vůbec všiml! Abych v tobě vyvolala něco víc než jen vzpomínky na našeho syna!" S posledním slovem přišel i výkřik drásající smysly, bolestná vzpomínka rozehrála strunu, na níž chladné prsty tkaly sonátu. "Možná jsem měla zůstat mrtvou, Joe... Alespoň kvůli sobě." Něžný dotek konečky prstů po tváři sjel, načež ruka klesla k boku. Odvrátila jsem se, malá královna této šarády. Ať si třeba brečí při zdi a doufá, že nejsem pouhý hloupý přelud. Ať si myslí, že jeho mrtvá ženuška ještě žije. "Buď tedy sbohem, drahý. Snad budeš šťastný po boku nějaké děvky, za kterou si zaplatíš." Sukně zašustila, jak se tělo pohnulo vpřed, kroky tlumené udusanou hlínou. Hodlala jsem ho nechat na místě chcípnout, jak se na hlupáky sluší a patří.

Byl naprosto zmatený ze své situace, protože nerozeznal realitu od přeludu. Nejhorší bylo, že si myslel, že nejspíš zešílel. Pohled na tu ženu, která stála před ním ho níčila. Rozežíralo ho to snad na tisíc kousků. Svoji ženu viděl mrtvou a tím si byl jistý nebo ne? Nebo se teď ztrácel ve své paměti? Ztrácel se snad i v realitě? Nerozuměl už ničemu. ,,Ty nejsi moje žena! Nemůžeš být, protože já ji viděl! Viděl jsem ji pověšenou na tom stromě a nedýchala.." vykřikl na ženu, která měla být jeho žena Amanda. Už nevěděl, co má v téhle situaci vůbec dělat. ,,Ano byla to děvka! Byla! Podvedla mě! Amanda mě podvedla.." sesypal se k zemi, jako kousek neštěstí. Nemohl najít sám sebe. Nemohl najít ani tu trosku, která z něj zůstala, což bylo špatně. Radši by zemřel. Připadal si jako kdyby měl teď právě umřít. Jako kdyby do něj někdo zabodl nůž a on krvácel. Nevěděl, co má dělat a tak hleděl zmateně na ženu před sebou. Na Amandu. Pohlédl na svůj ošuntělý kabát a vyhrabal z něj nůž, který nosí furt při sobě, kdyby se náhodou něco stalo. Pohrával si s ním v rukách a nakonec ho přiložil k jedné ze svých dlaní. Udělal delší řez až z něho začala valit krev. Nevěděl proč to udělal, protože se ztrácel. Ztrácel se z toho všeho. Všechno na něj za ty roky dolehlo. Od Amandiny smrti neprojevoval žádné city, ale teď? Teď byl opravdová troska. Byl na dně svých sil a možností. Proč se mu zjevila Amanda? Proč jen? Chtěl ji její duch dostat na kolena, nebo chtěla, aby i on zemřel? Nebo to nebyl duch, ale opravdu Amanda? Hlavou mu proplouvalo mnoho myšlenek, kterých bylo opravdu velké kvantum. Pohlédl na svou dlaň, která se pomalu zbarvovala do krvavé červené. ,,O co ti jde?" vzhlédl se slzami v očích na ženu, která pomalu odcházela. ,,Jsem troska. Už to hůř dopadnou nemůže..." furt šel slyšet jeho opilý tón hlasu, který určitě jen tak neutichne. On teď byl doslova v háji. V háji z toho, že ji viděl. Viděl ji živou.

Odporné. Lidstvo samotné se mi vždy zdálo jako hromádka parazitů, kteří si navzájem šlapou po hlavách, odporní švábi, které by bylo nejlepší zamáčknout podpatkem, jenže oni si pokaždé naleznou cestičku k přežití. Znechucením se mi nosánek nakrčí, naštěstí si má maličkost zavčasu uvědomí, že i něco tak krátkodobého, avšak řádně odsuzujícího, by tenhle lidský skrček mohl zahlédnout. Jakpak bych mohla narušit obraz poskvrněné světice? "Viděl, drahý? Skutečně?" Hlasem se mi dařilo nabádat jej k pochybnostem, pohrávala jsem si s rozumem muže schouleného před nohama, aniž bych na něj křičela, či mu jen vyhrožovala. Namísto toho mu do hlavy promítnu poupravené obrazy toho, co dříve viděl, čeho se stal svědkem - ženy visící na stromě s oprátkou z konopného lana kolem krku, jakoby se jednalo o neuměle vytvarovaný šperk. Obraz se několikrát zamihotá, načež má možnost zřít ten samý strom, který stával před jejich domem, leč tentokrát bez ženy - jen s lehkým šátkem, který napodoboval ve větru vlající sukni. "Nebo to bylo pouze tvé zbožné přání? Abych byla pro tebe mrtvá, protože ti přišlo, že je lepší hodit vinu na má ramena, než se s ní vypořádat společně?" Smutek se proměnil v pichlavost, oči jej probodávaly skrz na skrz. Hodlala jsem mučit jeho už tak ztrápenou dušičku, dostat ji až na samotný okraj propasti a nechat ji balancovat, dokud do ní prudce nestrčím. "Změnil ses, Joe..."
Stála jsem tam, malá modla určená hříšníkovi, který si mou osobu nezasloužil. Nic z toho si nezasloužil. "Co chceš s tím nožem udělat, drahý? Hm? Zabít sebe?" Opovrhování se vpletlo do líbezného hlasu, s chladem jsem vyslovovala ony věty, jak mi na muži přede mnou nezáleželo. "Nebo zabít mě? Chceš se mě zbavit, lásko, po tom, co jsem ti porodila dítě? Naše dítě? Po tom, co jsem si protrpěla?" Do hlasu se vkrádala hysterie, načež se vytrhnu, ustoupivší o krok vzad. "Dřív by ses mi snažil dokázat opak, Joe. Dřív... bys ani na chvíli neváhal, kdybys mě viděl před sebou... To, co z tebe zbylo, není ani stín mého manžela. Máš pravdu, drahý... Měl bys chcípnout."

Hleděl na svou dlaň, která se zbarvila do sytě červené krve. Připadal si tak moc zbytečný. Jeho život byl o ničem vlastně. Po tom všem, co se stalo. Ztratil syna a viděl zemřít svou ženu, která teď k němu promlouvá. Možná jeho žena nezemřela, ale pro něj už bylo pozdě. Nikdo nemohl spasit jeho opileckou a zkaženou duši. Odvrátil se od boha a tím vše zničil. Zničil sebe. Kdyby se přeci jen začal zase modlit a chodit do kostela, tak by mu pán určitě pomohl. Nebo už neměl šanci? ,,A a a a Amando myslíš si, že bych mohl mít šanci? Že mi bůh dá šanci?" jeho oči se upnuly k těm jejím. Byl ztracen na dobro? Nebo se mohl ještě spasit? Spasit svoji prohnilou duši. Nepopíral, že měl chuť Amandu zabít po tom všem, ale zvládl by to? Nemohl to udělat. Byl slabý. Hledal se ve své vlastní bolesti. Tím, že se vlastně s ničím ve svém životě nesmířil, tím se tak neskutečně zkazil. Kapky jeho krve dopadaly na zem, která se pomalu zbarvovala do červena. Byl v pasti. Když jeho žena řekla ta slova, tak ho bodlo o srdce. Nikdy si nemyslel, že tohle uslyší z úst jeho něžné Amandy. Lásky jeho života. Jeho světlem ve tmě. Má umřít? Vážně by to bylo nejlepší, co by mohl udělat? Byl bídník a takové svět nepotřeboval. Vážně by prokázal světu službu, kdyby ho opustil? ,,To chceš? Abych zemřel?" hleděl do jejich pronikavě krásných očí a jeho oči znovu zalily slzy. Opravdu má jeho život skončit takto? Víra v boha už ho nejspíš nezachrání. Možná se jednou zabije sám pitím, nebo to udělá někdo jiný. Možná jednou blbě spadne, když půjde ožralý z hospody. Způsoby smrtí bylo několik. On sám se s ní setkával každý den. Každý den na popravišti sprovodil ze světa mnoho lidí. Byli to bídáci stejně, jako on. Nepotřební lidé, kteří konali jen zlo. Zbyla z něj pouhá schránka muže, kterým kdysi dávno býval. Býval milujícím mužem své ženě. Býval milujícím otcem. Teď? Teď byl bídáckým ožralou, který nemá smysl života. Jeho život byl o ničem. On si ho zničil. Kdyby se z toho všeho včas vzpamatoval mohl být teď na tom úplně jinak. On to však vyřešil po svém - alkoholem.

"Bůh?" Smích, který se rozhořel v ústech, spálil nejen mé hrdlo, ale taktéž vidinu šťastného konce pro jednoho pitomého ožralu. Bůh, ten největší lidský výmysl. Samozřejmě, že jsem se střetla s těmi, kteří mi tvrdili, že Bůh skutečně existuje. Tak bláhová lež mne však pokaždé dokázala sto procentně rozesmát. "Tady ti ani Bůh nepomůže, drahý. Jsi v Salemu. V místě, kde sotva najdeš kousek boha. Jen zatracení... čarodějnice... démony..." Spolu s tím se začala před ním přeměňovat do ženy půvabného vzezření, tmavovlasé, tmavooké. Na první pohled jistě kouzelné, kdyby jí z očí nekoukala bestiální dravost, šílenství a taktéž... hloubka. Stáří, jaké nemohl člověk na svém těle pocítit. "To sis opravdu myslel, že jsem tvoje žena, ubožáku jeden? Lidský odpad klesl v mých očích do daleko větší hloubky, než tomu bylo před chvílí..." Znechucením mohu konečně po delší době protočit oči a dát tak najevo veškeré své pohrdání jeho osobou a taktéž zástupy lidí. "Ani nezkoušej křičet, jestli se odsud chceš někdy dostat živej. Stačí, abych pomyslela a-..." Nemusela jsem nic dodávat, tlak na krku musel cítit i jako největší mrzák. Stačilo by prosté škubnutí a skončil by se zlomeným vazem.
"Nedivím se, že tě opustila. Takovou trosku odpornou, která páchne na míle daleko? Nikdo by si o tebe neopřel ani lopatu od hnoje, natož tělíčko mladé ženušky," smíchem se div nezalykám, opravdu se bavím tím, jak chudák netuší, co se stalo s jeho drahou Amandou. Do hlavy jsem mu už přestala lézt, ani to nemělo cenu. Alkoholem obalená mysl stejně neposkytne nic kvalitního. "Idiote... Prokaž všem tu laskavost a chcípni na konci téhle cesty..." Se smíchem se otočím, kráčejíc vpřed, aniž bych se jedinkrát ohlédla přes rameno. Nestál mi za to. Než však vyjdu zpoza rohu, změním svou tvář na dceru radního Wallace, aby nikdo nepojal podezření. Tenhle idiot? Stejně si nebude nic pamatovat. A pokud? Pak mu z toho vytvořím tu nejsladší noční můru.

Žena si pohrávala s jeho myslí a on neměl žádné tušení. V jeho očích to byla jeho žena. Musela to být ona, přeci by mu někdo jen tak nelhal. Vypadala, jako ona. Když mu Amanda řekla o čarodějnicích a démonech silně polkl, protože nechtěl věřit v takové báchorky, ale přeci jen to nahání trochu strach. Když se mu zničehonic objevila před očima úplně jiná žena, tak si myslel, že zešílel. Ucukl hlavou do strany a snažil se aspoň trochu probrat, ale Amanda odsud zmizela. Místo toho tu byla úplně jiná žena. ,,Kdo jsi a co jsi udělala s Amandou?" řekl a obloukem obešel ženu, která před ním stala. Stále nemohl uvěřit tomu co právě viděl. Postrádalo to všechny zákony přírody. Nemohlo být možný. Ale Salem byl Salem. Zde se dělo hodně divných a nepravděpodobných věcí. Žena vypadala opravdu nebezpečně. Ženy uměly být opravdové bestie a on bych se od nich měl držet dál, kor od této. Čím mohla být? Určitě nebyla člověk. Zítra si určitě nic z tohohle večera pamatovat nebude, protože při nadměrném požití alkoholu měl výpadky paměti. Není se čemu divit, protože on toho nevypil zrovna nejmíň. Musí se odsud dostat. Když žena odešla, tak si na chvilku oddechl, ale jeho ruka ho trošku začínala bolet. Musí se dostat domů a tam si ránu něčím obváže. Loudavým krokem procházel uličkami až konečně zabočil do té správné, kde stál jeho dům. Bydlel už několik let furt v tom samém. Vyhovoval mu, protože byl relativně na dobrém místě. Měl to docela blízko do krčmy i na popraviště. Opřel se o dveře a nezakrvácenou rukou chytl za kliku. Doma potom našel kus starého hadru a obmotal si to kolem rány. Potom hned zabořil hlavu do polštáře a usl. Na druhý den si stejně nic z dnešního večera pamatovat nebude.

Sluneční paprsky se opíraly do jeho zad. Dříve tak příjemné, nyní jen způsobovaly, že se potil o trochu více, než by mu bylo příjemné. Nevěnoval však tomu příliš pozornosti. Jen málokomu by mohlo uniknout, že knězův učeň má poměrně na pilno. Tiché šeptání, pohledy a sem tam pozvednutý prst; ani na jedno však nereagoval, možná jen občas tiše sykl něco jako "pardon". Salem bylo vždy velké město, ale v tu chvíli mu přišlo přímo nekonečně. Jako by vzdálenost, která byla mezi kostelem a jeho domem, byla přímo nekonečná. Hřbetem ruky si přejel po čele a vydechl, načež ruce stiskl v pěsti a dál pospíchal. Konečně se mu před očima vynořil jeho dům. Spatřoval jeho střechu a okna ve vrchním patře, povšiml si i lehce opotřebované omítky na jedné straně domu. Ne, musel si pospíšit. Jeho žena jej potřebovala. Možná ještě více, než kdy dřív. Už tehdy přišel tak tak, a teď si skutečně nemohl dovolit přijít pozdě. Musel ji držet za ruku, musel ji pomoci, když už si musela projít těmi útrapami. Každý den na ni vzpomenul ve své modlitbě, a přesto nakonec byl ten den tady. Tak náhle. Vyrazil hned, jak ty zprávy vyzvěděl. Spěchal, a přesto měl pocit, že mu cesta neubíhá. Dal se do běhu. "Pardon, promiňte," vyslovil rychle k lidem, které míjel. Ani se jim pořádně nepodíval do tváře, ale měl pocit, že by bylo neuctivé, kdyby kolem jen proběhl. Vždyť je mohl málem srazit. "Já budu otcem!" vyklouzlo mu nakonec z úst a on ucítil radost. Takovou radost, kterou ve svém životě ještě neměl šanci pocítit. Srdce mu málem vyskočilo z hrudi, když si dovolil na to pomyslet. Já budu otcem, ozvalo se mu kdesi v hlavě znovu. Utíkal, seč mu síly stačily, než konečně spatřil dveře domu, kde už jej netrpělivě vyhlížela služebná. "Pro-sím," vydechl, když se zastavil a prsty se zapřel o křídlo dveří. "Jak je na tom?" Je vše v pořádku?" Vyslovil své obavy, když konečně popadl dech. Přitom se opět dal do chodu. Tentokrát se rozešel dál do domu, zatímco k němu promlouvala služebná. Jen mimoděk jí podal svůj lehký letní kabát, načež dál do domu pokračoval jen v košili a kalhotách. Slyšel nějaké zvuky, které k němu doléhaly z ložnice. Netušil, jestli může jít dovnitř, ale vždyť sliboval, že s ní bude. A přesto ji málem zklamal. Stanul přede dveřmi, bez schopnosti povzednout ruku a jít dál. Odvaha jej opustila a on hleděl na dveře a ostýchal se vstoupit. Co by mohl vidět? Opět se otočil ke služebné a povytáhl obočí v tázavé grimase, než se s polknutím obrátil zpátky. Poslední zbytky odvahy využil k tomu, aby ruku zvedl a dotkl se kliky. Neboj se, Brigitte, už jsem u tebe, pomyslel si, zatímco pomalu vcházel do místnosti.