Město Salem

Ve chvíli, kdy se znova nadechl její vůně a pod rukama ucítil její nahou pokožku, tehdy se touha po její intimní blízkosti probudila i v něm, ačkoliv zdravý rozum i stálá obava o její zdraví i pohodlí jej dostatečně mírnily s vědomím, že teprve před týdnem mu porodila syna a sotva se vypořádala s těžkou nemocí i proměnou. Nehodlal její organismus pokoušet a riskovat, dokud si nebude jist, že je skutečně v pořádku a byla by hanba, kdyby neuměl ovládat své choutky a naopak ji vystavil nějakému zbytečnému riziku. Alespoň její blízkost si však užívat mohl, zvláště tehdy, když jej objala kolem krku a žádostivě se k němu přitiskla svým nahým tělem. Objal ji, ruce obtočil kolem jejího těla, jen aby ho vzápětí začaly prozkoumávat, když dlaní sjede po linii páteře na oblinku hýždí. „Nevím… Ne… Doufám, že ne…“ podá ji lehce nekomplexní odpověď, zamručenou proti její pokožce u ouška, na kterou vzápětí vtiskne mazlivý polibek. I on nyní vnímal, že všechno bylo… jiné. Intenzivnější. Jejich vzájemná touha, potřeba si býti blízko. I dříve je pociťoval silně, ne však takhle silně jakožto nutnou potřebu s bouřlivou neochotou pustit ji pryč, nechat ji poodejít byť jen o píď a přijít o její vytouženou blízkost. Mohl to přisuzovat faktu, že samotná Anna nyní byla iniciátorem, věděl ale, že to nebyla úplná pravda. Ani fakt, jak moc mu za poslední dobu scházela.
Přesto i tohle byla velká změna. Jejich milování obvykle začínal on, pokud viděl, že se Anna netváří vyloženě odmítavě z mnoha důvodů či příliš unaveně, aby ji otravoval se svýma nenechavýma rukama. Během jejich soužití, manželství i snažení se o dítě se naučila vážit si svého těla, již se stydlivě nezakrývala pokaždé, když ji viděl nahou, a i červenání se omezovalo s každou další nestydatou nocí. Ochotně se mu poddala a nechávala se strhnout jeho vášní, mimo polibky a něžností se svými gesty váhala a opět, jen velmi výjimečně byla ona ta první roztoužená, hledající náruč svého partnera. Nyní se tyto role prohodily, neb to Silas ji musel mírnit (a sebe samotného také), aby všechny ty doteky nesklouzly k něčemu dalšímu, což bylo… těžké. Sám nepociťoval její blízkost dlouho, vzhledem k jejímu předchozímu stavu po ní sotva mohl chtít plnění manželských povinností a při pohledu na ni měl v hlavě tehdy stejně úplně jiné věci, ale… ale rozum. Rozum, co jej držel zkrátka. V první chvíli to vskutku vyřešili koupelí, kdy ji nechal vlézt do vany, ještě dvě vědra vody hezky přihřál nad krbem, aby měla vodu postupně teplejší. Jal se jí umývat s precizní pečlivostí, aby z ní smyl pach dezinfekčního líhu, krve, nemoci i potu pomocí mýdla. K tomu se brzo přidalo též umytí vlasů, aby jí pak mohly opět v jemných vlnkách spadat na záda. Teprve až tehdy stejně neodolal nápadu, aby za ní stejně vlezl, ač se jednalo o značný risk. Tak nějak však sám sobě věřil, aby si to dovolil, ač chvíli váhal, jestli si trochu pofiderně nenechat kalhoty. Nakonec to zavrhl, ostatně byl dospělej člověk, který se dokázal ovládat.
Alespoň si tak ve vaně nesedl naproti ní, což by nejspíš bylo daleko víc riskantní, ale za ni, přitahuje si ji na klín a objímaje ji. Stále ji jakoby umýval, ač to nebylo již dávno nutné – Anna byla v tuhle chvíli pravděpodobně nejčistší obyvatelka Salemu široko daleko. Bavilo jej však dlaněmi přejíždět po její pokožce, zatímco své ruce při tomto činění pozorně sledoval s bradou opřenou o její rameno, na které sem tam vtiskl něžný polibek, otíraje se o ni jako velký kocour. Jen sem tam usměrnil její packy, aby ho příliš neprovokovala a nestrhla je oba k něčemu, čeho by pak ve vší neopatrnosti mohli litovat, obvykle však něžně s tichým pochechtáváním a slova, jimiž si z ní hravě utahoval, než jí ňafnul do ouška. Byl… šťastnej. Jak rychle se dokázalo rozpadnout jejich štěstí a jak rychle dokázala opět prostá radost nahradit bezbřehé zoufalství? Jeho vědomí nyní, po tolika, tolika týdnech bylo skutečně klidné a uvolněné. Byla v bezpečí. Jejich děti byly v bezpečí. Nic jim nehrozilo. Mohli žít. Po ničem jiném netoužil. Nic jiného od světa nežádal, nic jiného nepotřeboval. Jen vědomí, že jeho nejmilejší jsou zde a v blízké době se mu neztratí. „Mhm…?“ pobídne ji zabručením, když se Anna ozve, jen aby pokračovala. Nebyl si jist, na co naráží, vůbec si nebyl jist. Rozhodl se však, že překvapení bude v každým případě milý, a tak jednoduše přitakal. „Dobře…“ odvětil prostě a krátce, jak měl ostatně ve zvyku. Ještě chvíli se s ní ráchá, než začne být voda vlezle studená. Tehdy vyleze jako první, berouc jedno plátno sloužící jako osuška, kterým se rychle přetře, aby ji nezdržoval, než jí pomůže z vany a nutno dodat, že s ní si dá mnohem více záležet. Ve výsledku byla celá procedura mnohem více provokativní než celé koupání – seděla před ním, nahá, zatímco od před ní klečel a přejížděl látkou po dlouhých nožkách, aniž by si odpustil letmý polibek na kotník. Sám s omotanou menší osuškou kolem pasu, zatímco ji do ní přímo zabalí, se s ní odebere zpět do ložnice – samozřejmě jak jinak, než že ji vezme do náruče. Ostatně, čím jiným byla, než jeho princeznou…

Ani ve snu si nic podobného nedovoloval představit, tak krásné to bylo. Pochopitelně si oddechl, když je tam nalezl, obě dvě v pořádku, ačkoliv u Brigitte pozoroval únavu, která se však dala očekávat. Ač to nikdy předtím nezažil, i on, jakožto muž, měl určité znalosti a díky nim mohl odhadovat, jak se asi cítí. V tu chvíli však bylo důležité, že je v pořádku, a že se celý porod obešel bez komplikací, na které se snažil usilovně nemyslet, aby je ještě nepřivolal. Ten den nadešel tak rychle, a tak náhle... ale měli to za sebou. Nebo alespoň Brigitte. Teď však měli před sebou další z velkých úkolů, neboť i jemu bylo jasné, že výchova nového človíčka nemusí být vždy lehká. A ta starost, aby se jim něco nestalo! V tu chvíli si však nedovoloval pomyslet na nic hrozivého, ač věděl, že se za ně bude bít až do konce svých dnů, jen aby byly v bezpečí. Jeho srdce bylo jako splašené a on pociťoval ohromný příval emocí, když si prohlížel malé miminko, odpočívající v náruči své matky. Nikdy nikomu nedovolí, aby jim ublížil. "Je tak krásná... naše holčička," pronesl tlumeným hlasem, snad aby ji nevytrhl z polospánku. "Je mi jasné, že bys teď nejraději odpočívala a nebudu ti bránit, Brigitte.  Máš na to plné právo. O naši dcerušku bude dobře postaráno, než si pořádně odpočineš," pronesl měkce, načež oči upřel ke své znavené manželce. Rty se mu roztáhly v úsměvu, který jí věnoval. Jak moc ji v tu chvíli obdivoval, to se jen těžko dalo vyjádřit slovy. Obdivoval ji za tu námahu, za tu bolest, kterou si musela vytrpět. Ano, bylo to zapotřebí, ale muselo to být neskutečně náročné. Byl dobře vychovaný, skromný a ke svým nejbližším byl vždy citlivý, když bylo potřeba, ač to třeba u některých mužů nebylo zvykem. On to však nikdy nebral jako slabost; věděl dobře, že pro své blízké může být vždy citlivým Alfiem. A hlavně Brigitte tuhle jeho vlastnost milovala a to bylo také to, co jej utrzovalo, že činí jedině správně.
Když mu pak drobné děvčátko chtěla svěřit do náruče, zalapal po dechu. V očích se odráželo překvapení a prvotní šok, které však nahradila touha si to maličké pochovat. Přikývl tedy, načež se se vší opatrností natáhl k jejich malé holčičce. Vzal si ji do své náruče, ve která měla dívenka nacházet útěchu po dalších dlouhých let. Nervozita byla v jeho tváři lehko čitelná; byla tam však i radost a láska, která mu snad pomáhala překonat onu chvíli. "Ellie," vyslovil k drobečkovi ve své náruči. "Takže tohle je naše Ellie." Ty drobné ručičky. Ty drobné rtíky. Prohlížel si ji, zcela pohlcen, jakoby v tu chvíli nebylo ničeho okolo nich.
"Neboj se, drahá. Budeš teď mít dostatek volného času, kolik jen budeš chtít, aby sis odpočinula. Ester, a hlavně já, ti budeme po ruce a zařídíme vše. Takže ne, že už tu zítra budeš běhat, ano?" pousmál se. Věděl, že Brigitte byla silná, a že se nikdy nechtěla nechat příliš obskakovat. I tak ale potřebovala odpočívat a nestresovat se... a to pro ni chtěl zařídit, aby byla v pořádku.

Kde by byl on, kdyby neměl domov... A přeci jen se doma očividně necítil příliš šťastně. Rád by odešel, rád by možná zase zkusil něco jiného, jenže se bál opustit další místo, bál se zkoušet něco nového s čím dál zvětšující se možností nepřijetí mezi ostatními. Co kdyby přišel někam, kde ho znají? Stačilo by jen setkat se starým známým, klidně i tady v Salemu, a obchody by už nikdy nešly nikdy tak dobře, pokud by tedy alespoň nějak šly. Snad možná proto se cítil neustále jako na jehlách. Pořád všechno kontroloval, zkoumal každou novou tvář, kterou nikdy dříve neviděl toulat se v ulicích tohoto města a jen doufal, že to není žádný lovec poslaný těmi, které obalamutil. "To je pěkné..." Ano, je to pěkné, jestliže se člověk může potulovat bez ohlížení se. Žádné závazky, žádná minulost, žádné utíkání. Alespoň tedy zněla natolik svobodně, aby ji nepřirovnával k sobě samému. Až dokonce pocítí lehkou závist, obyčejnou a lidskou, jak by sám nejraději cestoval z místa na místo a neohlížel se zpět. Přesto by toho tolik nevydržel... Seděl naproti naprosto odlišné povahy, neboť chuť k toulání se by byla, avšak místo jako je domov... Ten se stále zdá být potřebný. Stálé místo, kam může složit hlavu, kam si může s důvěrou odložit své věci a kde může zavřít dveře před celým zbytkem světa.
Opravdu jsou to zvláštní místa, především natolik, aby se o nich mluvilo tak otevřeně. Nepatřil sice k těm, co nedokážou hovořit o takových tématech, přesto mu to přijde nadmíru zarážející. "Samozřejmě. Jen mě překvapilo, jak nahlas to bylo řečeno. Snad jsem ještě nepoznal ženu v tomto tak otevřenou..." Emily snad byla jednou z těch, co se doslova řídili tím heslem vypovídajícím o srdci a jazyku, avšak ona sama byla nevěstkou a tak jí nepřišlo zvláštní o tomto mluvit. Potkat ženu, o níž prakticky vůbec nic neví a hned podobné téma? Svědčilo to o zkušenostech, životních, takových, kdy si člověk uvědomuje, že nedůležité věci jsou skutečně nedůležité. Snad dokonce člověk s otevřenými oči v této době, nad čímž se musí aspoň trochu pousmát. Společnost této ženy mu je doposud mnohem příjemnější než jakéhokoliv jiného člověka z lepší vrstvy, jak tomu lidé často říkají a opomínají na to, že jsou to hlavně lidskost a rozum, co člověka vedou k vrcholu, ne půda plná přebytečného hodnotného majetku.  
"Možná ano." Lidé ho často špatně odhadují, snad je to tou tvářičku, co působí tak mile. Ne, že by nebyl milý, ale vždy se dokázal zamotat do takového průseru, až to z něj postupem času učinilo někoho špatného. Toho, na nějž spousta lidí velice nerado vzpomíná a když už, tak určitě ne v dobrém. "Ale možná taky ne." Kdo ví, jak o něm ve své mysli přemítá zrovna tato žena. I on je ve skutečnosti hodně na vážkách, stále neschopen ji zařadit do nějaké té specifičtější škatulky. Pohledem následně spočine na onom hlasitém stole, odkud naštvaný muž vstane ze své židle, až to nepříjemně zaskřípe v uších vlka. Ruka pod stolem se sevře v pěst, jak se mladý muž připravuje na ránu, co může přijít z každé druhé strany. V následující vteřině skončí jeden z hlasitých chlapů na jejich stole, strhne zbytek polévky na zem a Trevor je v ten okamžik až tak vyveden z míry, že v očích na malou vteřinku vzplane žlutý jantar. Bleskurychle vstane od jejich stolu, rychlým krokem se dostane až ke Quinn a bez upozornění ji položí ruku na rameno, snažíc se ji instinktivně od tohoto místa dostat co nejdál. "Pojď. Do bezpečí." Odvětí, připomínaje, jak už chce co nejrychleji vypadnout z tohoto proklatého místa a vyvarovat se všemu nepotřebnému zlu, neboť jeho sebeovládání vždy bylo, je a bude nízké. A on by skutečně nerad nechal potřebu vlka rvát se i skrze svou lidskou schránku prostoupit na povrch.

Silasova přítomnost i vůně, jíž si najednou uvědomovala, probouzela v jejím těle reakce, které by jindy považovala za přízemní - zvláště v začátcích jejich vztahu-nevztahu, kdy si navzájem šli tak akorát na nervy a pohledy, jenž na sebe vrhali, působily chladně a nesouhlasně. Na každý dotek reagovala rozechvělostí, jindy jí po těle naskočila husí kůže, aniž by pociťovala změnu teplot či chlad. Spíše naopak - dozajista jí krev musela vřít. Už dříve si tuto drobnost uvědomovala u Silase, zvláště když spal a Anna jej hladila po čele a spáncích. Teplota těla bývala zvýšená, což přisuzovala prokletí, sotva však měla možnost nyní vyzkoumat nové jevy na sobě. Příliš pohlcená novými vjemy se nechávala strhnout, že jí Silas několikrát musel zastavit, aby neprovedla hloupost, nad níž by jindy rozumně zauvažovala. Racionalita z jejích gest jako by se náhle vytratila - existovala jen síla vzájemného pouta, nyní prohloubená díky přeměně, ač ani jeden nejspíš nechápal, co se stalo. Reagovala na každý pohyb, od doteku po zasmání, kdy jí příjemně šimralo v žaludku. "Jak dlouho to bude trvat? Než se... všechno naučím vnímat, aniž bych někomu ublížila? Nechci zranit Gaëlle, ani Jacyho. Ale také nechci zůstat od nich dlouho odloučená. Něco ve mně... má pocit, že... jsem přišla o část své... smečky?" Trvalo notnou chvíli, než si uvědomila tuto radikální změnu. O vlkodlacích získala jen velmi matnou představu ze Silasova neurčitého vyprávění. Ani on sám si nepamatoval, co vše se s ním dělo při úplňcích, jak jej prokletí ovládalo a lidskou stránku zatlačilo do kouta. Sama viděla pouze Silase po přeměně a tato mlhavá vzpomínka ji kolikrát děsila. Hlídala každý jeho krok, aby se náhodou nerozhodl vytratit se z lesa a vrhnout se po milovaných, kteří neměli nejmenší tušení o krvelačné bestii v jeho srdci. "Nikdy jsem nic takového necítila... Je to dobře? Nebo si mám dělat starosti?" Zmatená kukadla oplácela Silasovi pohled, netušila, jak má reagovat na nové emoce, jejich výkyvy a silnou touhu chránit každého člena v imaginární smečce. S něčím podobným se setkala poprvé, dala by krk za to, že se jednalo o mnohem silnější pouto než je mezi matkou a dítětem.
Sledovala jej a celý rituál očisty, který završil několika polibky na hladkou kůži. Netroufala si říct, kde se v ní brala ta živočišná touha i představy, nad nimiž by se běžně červenala. I nyní si její líčka udržovala růžovější nádech, pohled prozrazoval vzrůstající touhu po Silasově blízkosti. Milovala jej. Milovala ho k zbláznění a rvala by se o každý moment, který by s ním mohla strávit. Musela se držet, aby se k němu nepřitiskla a neskončilo to celé katastrofou, za níž by jim doktor nepoděkoval. Klouby prstů bělaly, když zatínala nehty do dřevěné komody, o níž byla po celou dobu opřená, zrychlený dech už zastavit ani zmírnit nedokázala. Krátce na to se již ocitla ve vzduchu, kolem těla plátno sloužící jako osuška, co si upravila v ložnici, aby jí nepřekáželo. Byly časy, kdy Annu ničilo pomyšlení na jakýkoliv nedostatek jejího těla, vždyť ještě nedávno se stále pokoušela rychle obléci, aby Silas nezahlédl kulatící se bříško a výraznější boky. Starosti zmizely a spolu s nimi i stud, který doposud pociťovala. Vytratila se i její nevinnost - zůstala dovádivá šelma, malá šelmička, která čekala, až si bude moci slíznout smetanu.
"Zůstaň tu a zavři oči," zašeptá mu do ucha, stavíce ho k posteli tak, aby se čelem ocitl proti oknu a zády ke dveřím. Sama je dojde zavřít, dokonce si neodpustí ani provokativní cvaknutí klíče v zámku na znamení, že je nikdo nebude rušit. "Nebudu dělat nic, co by se ti nelíbilo. A budu myslet na svůj stav, dokud nám doktor neřekne, že se můžeme milovat. Ale... tohle jsem už nějakou dobu chtěla zkusit, jen jsem nikdy nenalezla tolik odvahy. Tys mi jí dal. Děkuji," zašeptá mu zezadu do ucha, otíraje si bradu o jeho rameno. Několik polibků směřovala na něj, na krk a záda, načež sklouzla před něj, jedním kolenem zapřená o matraci. Netrvalo dlouho a znovu jej políbila na rty, na tvář, čelist a bradu, postupujíc níže - krk, rameno, hrudník. Dlaní jen zlehka zatlačila, aby se usadil, možná si i lehl, než sklouzla níž k břichu. Nikdy taková nebyla, nikdy se ani nesnažila, nebyla to ona. Proměna dokonala své, dodala jí jistotu, ztracenou sebedůvěru a odvahu. Dokonce natolik, aby se neostýchala jej uspokojit pomocí úst.

Smečky… Slovo, které sám nikdy nepoužil, vlastně v tomhle pojmu ani neuvažoval, nenapadl ho, přesto dávalo dokonalý smysl a vystihovalo celou situaci, v níž se nacházel. Jeho blízcí s ním možná donedávna nesdíleli vlčí podstatu, ale to nebránilo tomu, aby je tak svým způsobem skutečně… vnímal. Jako svou smečku. Nejen rodinu – smečku. Druhy, od nichž odloučení nesl velmi špatně a těžce, kdy ztráta jednoho člena znamenala zborcení kusu jeho vnitřního světa. Všechny tyhle myšlenky považoval za normální, neměl totiž žádné předchozí srovnání, jak by vnímal rodinu v kůži lidské. Nejspíš s láskou, ovšem nikoliv stejně intenzivně. Vlk, ač samotář jako Silas, byl stvoření společenské, co si nutně hledalo své místo. „Pokud je vnímáš jako smečku, neublížíš jim. Možná budeš na všechno trochu citlivější a všechno vnímat trochu líp, ale… Ublížila bys mě?“ Očividně ne. Možná jen jinak. Nehty zarytými vášní do zad, až by mu po ní zůstaly škrábance. Proti něčemu takovému by však Silas nic neměl. Ani tedy nečeká na její odpověď, zná ji. „Tím pádem neublížíš ani jim. Spíš… naopak.“ Pomalu si začínal myslet, že jeho snaha na ně dávat úzkostlivý pozor a chránit je třebas i vlastním tělem byla nakonec výsledkem jeho kletby a nově nabité vlčí podstaty. Nejspíš to dávalo smysl – jako člověk byl jinej. Víc sobec, víc nezávislej a ačkoliv měl hodně přátel a obklopoval se lidmi, i kvůli jeho cestování se nikdy nejednalo o stálý kroužek osob. Zde nejvíce času trávil s Amy a prakticky s nikým jiným, závislost na ní byla však také spíš hmotná. Proměna jej změnila, hledal v ženách něco jiného. Vnímal je jako partnerky, jako svou neoddělitelnou část, jako… nu, jednoduše družky. Pousměje se, když na něj upře pohled v další otázce, než ji jemně políbí na nosík. „Nemusíš. Je to normální. Jen… jsem nad tím dřív nepřemýšlel. Zvykneš si. Zvykneš si na všechno.“ Nyní zalhal. Na všechno ne – ne na proměnu. Silas dokázal pracovat se svými smysly, dokázal je využívat, zvykl si na změnu myšlení, ale z úplňků měl pořád strach a nyní bude nejspíš ještě větší, neb jeho Anna bude tam venku s ním a jeho povinností na ni bude dát pozor. Svému vlkovi však nemohl důvěřovat a absolutně si nebyl jist, jak ta bestie v něm zareaguje a co s jeho nebohou družkou provede. Už jednu svou milou takhle zabil – sic ve vzteku, sic v úplně jiné situaci a v době, kdy ona byla čarodějkou s křehkými kostmi i tělem, ale… zabil. A lhal by, kdyby řekl, že si je jistej sám sebou. Byla ironie, že zrovna on jí měl radit a provádět vlčím životem, aniž by mu sám rozuměl. Jednal na základě instinktů, nikoliv znalostí a až teď si uvědomil, kolik toho o své rase vlastně netuší.
Byla jiná. Vážně byla jiná. Mnohem troufalejší. Drzá. Nestydatá. A Silasovi se to zatraceně líbilo. Mohl by na ni koukat celý den, na dlouhé nožky, oblý zadeček, poměrně přírodou obdařený hrudník. Jakékoliv nedokonalosti měla, on je miloval – dělali z ní člověka, nikoliv modlu. Někoho reálného, někoho, koho se mohl dotknout a zjistit, že s ním vskutku stojí v místnosti a co víc, že jej miluje. Ze všech mužů zrovna jeho… Štěstí, na které po smrti Sarah málem zanevřel – právem. Byla nádherná. Ne… Byla víc než to. A co více, byla celičká, celičká jeho. Povytáhne obočí, když zcela výjimečně přijde pobídnutí od ní. Takové, s nímž nikdy nepočítal. Uposlechne. Snad jen ona po něm mohla něco takového žádat, nikomu jinému by nevěřil natolik, aby se vzdal jednoho ze svých smyslů zcela dobrovolně. Neměl důvod se s ní cítit ohrožený, ačkoliv pokud byl někdy nejvíce zranitelný, bylo to právě v její přítomnosti. Od ní však žádnou podlost nečekal – bezmezně jí věřil.
Klapnutí zámku, hlasitější než kdykoliv jindy. Její lehké kroky, které slyšel za sebou, div se nezačal chvět v očekávání z jejího doteku. Zašeptání. Prostopášné, hříšné, slibující rozkoš. Stále nechával zavřené oči a o to více ji vnímal. Horký dech i lehké doteky, jemnost jejích rtů, s nímž jej líbala na kůži zad, než jej obejde a dostane se před něj. Polibek na rty opětoval, svou pasivitu již nevydržel – vzápětí se jí ale znova poddal. Byl to nezvyk, neb v jejich milování i hrátkách to bylo vždy naopak, on jej inicioval a také vedl, on byl ten troufalejší, který se jí nebál nikde dotknout ve snaze v ní vyvolat touhu či jí způsobit co nejintenzivnější rozkoš. Na Annu jako milenku by si ani předtím nikdy nestěžoval – stačilo ji trochu vyvést z její nezkušenosti a plachosti, stačilo, aby jí ukázal, jak se mu oddat a jak poslouchat reakce svého těla a vycházet jim vstříc. Anna to však nyní pozvedla všechno do úplně nové úrovně. Nechá se stáhnout na postel, dokonce i položit. Nechá ji, ať si hraje, zatímco se jemu krátil dech – došel mu tehdy, kdy jej vzala do úst a jemu sklouzlo ze rtů tlumené zasténání. Chyběla mu jako partnerka do života, chyběla mu její láska a její úsměvy, její vřelá slova a mazlivé doteky, ale ano – chyběla mu i tímto způsobem. Na to, že podobné hry zkoušela poprvé, se v nich vyznala až děsivě dobře a v daný moment – a vlastně i v kterýkoliv další jejich soužití – jej měla obmotaného kolem prstu. A oči, ty otevře až po té, kdy se mu pomalu začne klidnit dech po intenzivním vyvrcholení. „Kdy… konkrétně jsem tě tohle stihl naučit?“ zamručí tlumeně zhrublým hlasem, v němž zaznívá pobavení. Pohlédne jí do modrých kukadel. „Tak nevinná… A tak nestydatá…“ popíchne jí hravě, zdálo se, že se jí povedlo v něm uvolnit i doznívající stres z posledních několika dnů. Vezme jí za packu, proplete s ní prsty, než si ji přitáhne k polibku, ignoruje vlastní chuť v jejích ústech. Hezky ji k sobě přitulí, stále se jí různě dotýkaje.
„Měl bych jít pro děti…“ pronese po chvíli v návratu do reality. Užít si soukromí bylo… sice krásné, ale přece jen by měl vůči dětem poněkud výčitky svědomí. „A pro Edith, pokud mě něčím nepřetáhne…“ Ještě krutější uvědomění si skutečnosti, kdy ho její služebná za to, že ji poslal minulý týden po jejím porodu pryč, opět neměla příliš v lásce. „Budeš chtít jít se mnou nebo mám říct… hm… Victorovi, ať se za tebou podívá?“ Když měli jednoho spícího doktora v domě, proč jej rovnou nepobídnout, aby ji zkontroloval, což se tak či tak zdálo jakožto finální výstup nutností.

Už už by jí ze rtů sklouzla další z poznámek, kdyby jí nepřerušila právě probíhající rvačka a chlapík na jejich stole. Trevor se naštěstí rozhodl distancovat. Aniž by chtěla podceňovat jeho schopnosti a tělesnou konstituci, zdálo se to jako lepší nápad než se nazdařbůh mlátit s místními ožrali, co si ráno nebudou pamatovat, jak k tomu monoklu vlastně přišli. Hádala, že Trevor má trochu lepší vkus a umí si vybírat své boje. Hádala správně, ač jí samotnou ztráta zaplaceného vína značně zamrzela. Nejspíš se to zde ale dalo čekat a na poklidnější popíjení měla zvolit jiné místo – možná právě ironicky, kde se sice promenádovaly polonahé ženštiny, ovšem podobné problémy tam nikdy nebyly a pokud se člověk uklidil do nějakého sympatického zákoutí, vlastně měl i svůj klid. Nu, třeba příště… Zelenýma očima k němu těkne, když jí položí ruku na rameno v zvláštně ochranitelském gestu. Souhlasí přitakáním – co také chtít víc? Začne se proplétat ke dveřím – poměrně zdárně, jen v jeden moment zařadí krokem dozadu zpátečku se soucitným hups, když kolem ní proletí židle. Ze dveří už par vyrazí rychle, čekajíc však svědomitě na svého společníka, kterého ostatně do celé patálie zatáhla.
Nezdálo se, že by jí však ztráta vína i celá situace zkazila dobrou náladu, ba naopak jí na rtech pohrával stále hravý úsměv – a ostatně, nebyla to tak trochu všechno hra, zpestření všedního života, jehož rutině se podobnými drobnostmi vyhýbala, aniž by je nijakým způsobem ovlivňovala. Aniž by tušila kam, jednoduše vykročila jedním ze směrů, nestaraje se o to, kam je nohy donesou, pomrkávajíc na něj, jestli ji bude následovat. V jednu chvíli se otočí, aby mu hleděla do tváře, jdouc tak pozadu s lehkostí kočky, co nezakopne a nenabije si hlavu. „Takže…“ začne pomalu, jemně nakloní hlavu na stranu. „Cos tam hledal. V té uličce. Jaké štěstí?“ optá se ho zvědavě. Nic jí do toho nebylo, ale ruce pryč už držet nedokázala a nechtěla – na to byla moc… no, pro někoho vlezlá, pro někoho jednoduše žensky zvědavá. Doufala, že Trevor ji vyhodnotí jako to druhé, neb jí to upřímně zajímalo. A krom toho, co hrozilo jemu – sama se mu svěřila, že v tomhle městě příliš nepobývá, neznali se, dost možná se již nikdy neuvidí a je jen na něm, jestli své osobní trápení vyhodnotí jakožto tajemství, co se nesmí nikde roznést, kdyby se náhodou prokecla. Což se stát bezesporu mohlo, Quinn byla tvor upovídaný. Až po chvíli se zas otočí, aby šla normálně a zbytečně neriskovala pár a zlomení končetiny, což by se jí nyní tedy vůbec nehodilo. Stále po něm ale pokukuje, čekajíc na odpověď.

Celou tuto změnu vlastních myšlenek, názorů i činů si svým způsobem užívala. Jindy by překvapeně zůstala stát, červenala by se, případně by hrdě pohodila hlavou a nazvala svoji účast na tomto projektu jako zvídavost, taková už zkrátka byla. Dnes ne. Dnes se mu pokoušela vrátit dny probdělé u její postele, zatímco sama bojovala nejen s nemocí, později taktéž s přeměnou, která ji nyní definovala a dala průchod jejímu živému já, dlouho pohřbenému pod vrstvou povinností, morálky a etikety. Nikdy se necítila volnější, snad ani tehdy, když se přeměnila na sovu a mohla létat vysoko nad korunami salemských stromů. Bylo to jiné, mnohem intenzivnější a k tomu stačila Silasova blízkost. Se smíchem se nechá vytáhnout na postel a převalit na záda, což si vynese z jejích rtů další salvu tichoučkého hihňání jako u zamilované puberťačky. "Myslíš, že jsem nedávala pozor, když mi má matka a ostatní ženy v paláci nepřibližovaly choutky mužů a jejich... hmm... slabosti?" Tentokrát se už musela červenat, cítila, jak jí tváře rudly od troufalé prupovídky na dané téma. Jednalo se o jedno z mála témat, kdy měla možnost vidět se s matkou jinak než na chodbě paláce. "Jen jsem nikdy nenašla tolik odvahy, abych se sama o tento způsob s tebou podělila. Zlobíš se?" Nehty mu zlehka zabubnovala při otázce o dechem se zdvihající hrudník, modrá kukadla upřená na jeho tvář očekávaje reakci. "Navíc jsem o tom přemýšlela... A teď, když se nestydím... Bychom takovéhle věci mohli dělat častěji, víš? Jak by řekl doktor Havers, mohli bychom... experimentovat." Poslednímu slůvku dodala nádech vzrušení, dobrodružství na ně pomrkávalo zpoza jednotlivých slabik. Obvykle to býval Silas, vlastně v devadesáti pěti procentech svou iniciativou nechával strhnout blonďatou guvernantku, i tak se ovšem jejich milostné soužití drželo jakýchsi společensky přijatelných a zavedených stadartů. "Představ si, kde všude bychom se mohli milovat. A v jakých..." Tentokrát si to zrudnutí ve tvářích vážně nemůže odpustit. "... Polohách..." Povětšinou se opravdu drželi klasiky, navíc Silas málokdy zůstával klidný a nečinný jako dnes, kdy ustoupil. "Bojovat o to, kdo bude nahoře... Kdo bude udávat tempo..." Každé slovo znělo jako báseň, než se Anna rozesmála, skrývaje hihňání do Silasova ramene. "Opravdu jsem nestydatá. A víš co?" Packy obtočí kolem jeho krku, načež si ho přitáhne k polibku. "Vůbec se za to nestydím," zašeptá mu jako by se jednalo o to největší tajemství, které přechovávala. A možná... že ano.
"Počkej," zastaví ho před zvednutím se, kdyby měl v úmyslu co nejrychleji nastolit pořádek v domácnosti, která poslední dny tak trochu chátrala vinou její přeměny a předchozí nemoce. "Nenechávej... Silasi, prosím, nenechávej mě s ním samotnou." Tentokrát v jejích očích mohl zahlédnout strach a váhavá gesta mu vše potvrzovala. Bála se, sotva však doktorovy přítomnosti - vždyť už za ním sama byla. Jenže tehdy to bylo jiné. "Víš, jak teď reaguji na dotek. A mám strach, že bych... Nechci nic riskovat..." Mohla Silase milovat z celého srdce, ale tělu nyní poručit nedokázala. Všechny vjemy získaly na intenzitě a představa, že se jimi nechá strhnout? Ne. Jednoduše ne. "A ty také alespoň budeš klidnější," apeluje na jeho starostlivost o její zdraví. Možná se zdála v pořádku, ale ujištění od doktora neslo poslední slovo a jistotu.
"Silasi?" Znovu se ozvala, tentokrát už oblečená do spodních šatů sestávajících z lehké spodničky bez korzetu, sedíce na posteli. "Nezvyknu si, že ano? Tys... V té vaně, když jsem se tě ptala... Neříkal jsi mi celou pravdu." Nechtěla jej obvinit ze lži, ale potřebovala znát důvod, proč jí před něčím chránil. Jako vlkodlak neznala nic z jeho světa, měla se jím teprve probojovat, aby ji přijal. Sledovala jej, modré oči hodnotily, co vše před ní mohl držet, co zatajoval. Nikdy neviděla Silase při proměně, neznala jeho bolest. Sama si jí několikrát prožila, když se její tělo měnilo na soví, když jí rostla křídla a kosti se lámaly. Co ji čekalo nyní? Netušila.

„Oh, vážně? A co dalšího ses od nich dozvěděla?“ broukne proti jejím rtům, než je znova políbí, znova a znova si vychutnávaje fakt, že ji zde měl. A že se na něj culila jako zamilovaná školačka. láska kvete v každém věku a rozhodně nikoho nedělá moudřejším – to již stihl pochopit a jejich vrkání to nyní dokonale dokazovalo. „Pokud jsem to pochopil dobře… Tak myslím, že mi to teď docela slušně vynahradíš.“ Sice už jí do tváří vklouzl nach, když o těchto věcech hovořili, ale stále to bylo jiné než dříve. Daleko jiné. Ze začátku spolu o těchto věcech otevřeně mluvit nemohli – když už, pak v náznacích a v různém okecávání, kdy se Silas musel hodně snažit, aby potlačil svou přímost – jednak protože se za poslední léta naučil mluvit jednoduše a jasně, druhak protože to byl až příliš snadný způsob, jak si z ní utahovat. „Nezlobím. Ne za tohle,“ dodá ještě po chvíli, aby jí uklidnil, že nemá z jejich sexuální života žádné frustrace. I tak po její puritánské morálce vždy požadoval mnoho a dobře si to uvědomoval. Věděl, že kdyby byla připravená, ozvala by se sama a on na ní nehodlal tlačit – tím by se stejně nikam nedostali a Silas se jí odmítal zprotivit, kdyby jí nutil dělat jí samotné nepříjemné věci, „Hmm… Tak experimentovat?“ Povytáhne obočí, než ji pobídne, aby pokračovala dál. Na rtech mu stále hrál ten jemný, dobíravý a pobavený úsměv, s nímž ji sledoval. „Má drahá…“ začne pomalu s polibkem na hranu čelisti a pod ouško. „Já si zrovna tohle představoval… docela často.“ Nešlo ani o experimentování, jako spíš o to, že kolikrát měl chuť ji prostě někam zatáhnout a mít ji na chvíli jen pro sebe, aniž by byla noc nebo ráno, neb přesně tyhle dvě denní doby měli vyhrazené na své dospělácké zábavy. Silas však jen těžko odolával, když jej sem tam začala provokovat a škádlit v kuchyni svými doteky i řečmi. Byly chvíle, kdy by ji nejraději vysadil na linku a nestaral se o nic jiného než o ni. Měl ale dostatek zdravého rozumu, aby se krotil a uvědomoval si, kdo všechno se může v kuchyni zjevit. Jakkoliv se nestyděl, tak Anna měla recht, že Gaëlle měla na podobné věci ještě čas a ideálně by je s ní seznámil lepším způsobem, než aby je s Annou načapala. Sám se musel tlumeně rozesmát, když se mu rozhihňala do ramene jako malá holka. Byla sladká. Jednoduše sladká. „Budu si to pamatovat…“ Z jeho strany se jednalo takřka o příslib, že této informace bezesporu zneužije. A teď? Teď ji aspoň hravě lehce poplácá po hýždích.
Zastaví, když jej přeruší před tím, než se vůbec stihne zvednout. A nutno říci, že na ní chvíli zůstane koukat. Byly problémy, které on po proměně necítil – nejspíš i proto, že se jeho vlk zrodil do zcela jiné situace. Do nenávisti k Amy, zatímco Anně se posílilo naopak sepětí s ním. Což by ale, zdá se, nemuselo zcela dostačovat. „Takže… tady mám zůstat?“ Chtěl respektovat její soukromí stejně jako její zdraví, zdálo se však, že se nyní nejednal o nejlepší nápad a jakkoli působil Victor emočně nesvůj či zakoukaný do té své malé černovlásky, Silas nehodlal nic neponechat náhodě – neb jeho žena byla v současné chvíli dostatečně přesvědčivá. Neprotestoval však. Jak by mohl?
I on se oblékl do kalhot i košile, konečně čistých – stačilo se trochu oholit a prospat, aby také vypadal více k světu než doposud, ale všechno chtělo svůj čas. Další dotaz. Tenhle jej však zarazí, neb přesně tomuto tématu se chtěl cíleně vyhnout. „Ne… To ne…“ přizná neochotně, než mu unikne povzdech a on se opře o stolek za ním. „Vím, že jsi už… řekněme zvyklá se měnit, že víš, jak moc to bolí. Popravdě je pro mě těžký to srovnávat, protože jsem nikdy nebyl sovou, ale… První proměna bude nejspíš horší. Uznávám, že když mě Amy proklela, tolik jsem toho ještě nevydržel, ale bylo to… peklo.“ Fyzicky zdatný se rovněž stal až v době, kdy byl vlk, do té doby si držel svou měšťáckou kondičku a práh bolesti nevalný. Fakt, že se tohle změnilo, značila nejen jeho obstojná kondice, ale také tendence skarifikace, která značila, že si na bolest zvykl a přijal ji jako součást života. „A jde i o to… Mám strach, Anno. Neumím se ovládat, fakt nemám ani tušení, co se se mnou děje, když jsem vlk. Nevím, komu všemu jsem schopnej ublížit. Dřív jsem vás moh chránit tím, že jsem vás zavřel sem a zmizel do lesa, ale to už teď nejde a já… popravdě nevím, jestli tě radši nechat na holičkách samotnou nebo riskovat to, že budu já, kdo ti ublíží.“ I jako člověk měl občas agresivní sklony, o čemž by mohly vyprávět jeho oběti – co již naštěstí nepromluví, což bylo jedině dobře. Ač si stál za tím, že si to každý z nich zasloužil, netušil, jestli by s ním Anna zrovna souhlasila. Jako vlk byl mnohem horší – kolikrát se probudil poblíž zčásti sežraného lidského těla? Nevěřil sám sobě – a to nyní byla dost ošemetná záležitost.

Tiché bloudění po uličkách Salemu bylo jako chodit mezi šváby. Lidi někam pospíchali, služebné posloužit svým pánům, velevážené dámy opět někdy na horu ulice rozebírali místní drby jako vždy. Někdo by tomu překrásný den, ale já? Jeden den z mnoha, dny které pro mne nikdy neskončí aspoň k tomuto jsem byla odsouzená. Nestárnout sledovat lidi kolem, jak budují rodiny, umírají. Nudné, zajímavé. Smutné. Těžko říct.
Když hlas mladého muže mne příjemně prozřít ze svých myšlenek a věnovat se bedlivěji svému okolí. Zdálo se, že má naspěch jako každý tady, ale jeho ujištění o tom zda má vak peněz byl mu osudným uvolnil se a upadnul do bláta.
Poklidnou chůzí dojdu k břečce hlíny a zvednu z něj vak, pak rychlejší chůzí se vydám za ním, byl rychlí a smrtní jako lasičky, ale nakonec se mi povede jej chytit za loket. „Konečně jsem vás chytila. Tady, tohle Vám upadlo.“ Pravím poklidně a natáhnu ruku s vakem, který jsem držela kapesníčku, aby se ani jeden z nás neumazal.
Bílé vlasy mi lehce padali do tváře, ale jasné oči mluvili za vše, hlavně na mě prosím nezírej jako ti kolem mě. Sice bych to ignorovala, jak jsem měla ve zvyku, ale i přesto vše to bylo otravné. Jindy zas zbraní na to, že žiju a že se nestydím za svou odlišnost.

Prechádzku lesom už absolvoval a skončilo sa to útekom z miesta činu po vražde akéhosi chlapa. Sám pred sebou sa obhajovať nemusel, nerobilo mu problém zbaviť niekoho života, akurát si aj tak hovoril, že to bola len sebaobrana, ten chlap ho napadol prvý. A tiež by ho bol zabil, len akurát od hladu. Ale to už je nepodstatné, teraz už je jeho telo v značnej časti rozkladu hlboko v lese, kde ho nájde iba ak divá zver. Kto vie či sa nájde odvážlivec, ktorý by chcel zakusnúť do ghúlieho mäsa. Určite to tým zvieratám nevinia ako normálne ľudské mäso, dokonca tak ani určite nechutí... Žrať mŕtvolu mŕtvoly určite nie je príjemné ani pre mrchožrútov. Ale to už nie je jeho starosť. Zatiaľ mu nikto neprišiel búchať na dvere s tým, že by ho chcel obviniť z vraždy, takže spáva pokojne.
Predsa sa však dnes rozhodol, že prechádzka mestom bude vhodnejšia než prechádzka lesom. Ak ho niekto napadne v meste, snáď by sa našlo pár svedokov, ktorí mu dosvedčia, že išlo len o sebaobranu. Aj tak však dúfal, že dnes sa ho už nikto len tak zabiť nepokúsi. Možno vyzerá chutne, ale všetci požierači ľudských životov by si mali nechať zájsť chuť. Aspoň naňho.
Kráčal ulicami, nevedeno kam, bez konkrétneho cieľa a po nejakej dobe začínal mať pocit, že ho ktosi sleduje. Bol to taký nepríjemný bodavý pocit v chrbte, ktorý nechcel prestať, nechcel sa však otáčať a pútať tým na seba pozornosť prípadného prenasledovateľa či prenasledovateľky. Ako však zistiť či ho jeho inštinkt neklame? Najprv trochu spomalil a lepšie sa zapozeral na budovu pred sebou. Nebolo na nej nič zaujímavé, ale chcel, aby to jeho spomalenie nebolo nápadné. A keď o chvíľu začul pozdrav, bolo mu jasné, že sa nemýlil. Ale prečo ho ten muž sledoval? No, nech je ako chce, zahrá to rovnako ako vždy.
"Ďakujem, vám rovnako tak." Odzdravil muža s úsmevom. Musel by byť úplne hluchý aby nepostrehol aký silný chrapľák má ten muž. Nevadil mu, skôr ho niečím... fascinoval. Bolo to také nezvyčajné, nestretol veľa mužov s takýmto hlasom."Môžem vám nejako pomôcť?" Nadhodil. Už keď ho ten muž sledoval - pravdepodobne , tak zrejme bude niečo chcieť a pokiaľ nechcú chodiť okolo horúcej kaše, nadhodil túto tému sám. Aspoň obrazne.

Jeho otázku bral ako myšlienku, ktorú si nenechal len pre seba, ale ju aj vyslovil. Nemal však potrebu na ňu odpovedať, nebral to ako potrebné či nevyhnutné. Avšak zamyslieť sa nad tým musel. čo by sa asi tak mohlo stať? Už keď si ma sledoval, pokúsiš sa ma zabiť. Alebo zabijem ja teba? Alebo ani jedno a stanú sa z nás priatelia. Alebo ani to a možno len nájdeme spoločnú reč. Takže čo? Čo by sa dnes mohlo stať? Premýšľal. Napadlo mu aj, že by možno mohol tomu mužovi proste len prečítať myšlienky a zistiť tak jeho úmysly, ale povedal si, že to ešte aspoň chvíľku nechá tak. Môže to byť celkom zábava, ten chlap vyzeral ako niekto... ešte nestretol nikoho ako on, nikoho, kto by na neho pôsobil takýmto dojmom ako muž stojaci pred ním. čo si o ňom myslieť? Kľudne to môže byť vrah, ktorý zabíja na počkanie, ale taktiež to môže byť len obyčajný statkár, ktorý má pred domom záhradu, ktorú každý deň okopáva a stará sa o ňu. Ale ten na jeho páse... Hm, možno je len príliš opatrný, lebo mu niekto zavraždil ženu alebo čo a on nechce skončiť rovnako. Alebo je to skutočne vrah.
Keď pokračoval, jemne sa usmial. Takže je len zvedavý, vidí cudzinca na svojom území a chce vedieť či od neho čakať hrozbu alebo nie. Alebo sa azda mýli? No, mohol by to zistiť ľahko. Ale to má ešte čas... Najprv sa s ním trochu pohrá. "Odvšadiaľ. Žiadne miesto mi nie je domovom, veľa cestujem, nikde sa dlho nezdržím." Svojou odpoveďou sa ho pokúsil trošičku zmiasť, ale zároveň mu neklamal. Zatiaľ nikde nevydržal dlho, maximálne pár mesiacov, ale žiadne miesto nenazýval domovom. Nikdy ho nemal a zrejme ani nebude. Zmieril sa s tým.
Dobrá otázka. Prečo prišiel? Prečo práve Salem? Ako mu odpovedať bez toho, aby prezradil viac, než by chcel? Možno... Priamo a rýchlo. "Prišiel som za prácou. Moje povolanie si vyžaduje striedanie miest, nikde sa nemôžem zdržať dlho, inak prichádzam o peniaze. Snažím sa zakaždým dostať tam, kde ma ešte nepoznajú. A Salem mi tentokrát pripadal ako vhodné miesto, kde by som sa mohol nejaký čas zdržať." Povedal mu nakoniec. Hovoril prívetivo, akoby už teraz boli dobrí kamaráti, ktorí sa len dlhý čas nevideli. Možno to tak raz bude... I keď on kamarátov nemá. "A kto vie, možno tu vydržím najdlhšie?" Jemne pokrčil plecami. Jeden nikdy nevie. Avšak, po tom milom prvom privítaní si nebol celkom istý či tu ostane alebo nie. I keď bola to pre neho výzva. Bude tu musieť bojovať o svoj život, o svoje miesto v spoločnosti. A to sa len tak niekde nevidí. Výzvu prijímam.