Město Salem

Pousmání je pouhou reakcí na její slova a musí jí to stačit. Trevor se nikdy nechvástal penězi, snad proto, že zažil i daleko horší chvíle, než jsou tyto. Znal i horší ulice, tahle byla snad ještě jedna z těch lepších, člověk totiž nikdy pořádně neví, kde skončí. Jednou je nahoře, jednou zase o trochu níž a pak spadne úplně dolů, odkud se špatně zvedá. I ten nejbohatší obchodník může přijít o svůj majetek, kdokoliv obyčejný jako on, ačkoliv posledních pár let nikdy neměl nouzi. Stále si však pamatoval ony těžké chvíle, ale bylo jich moc málo na to, aby se řadil mezi chápající a ty, co si krušné časy na ulici prožili, aby o nich mohli otevřeni mluvit. To by on nemohl. Vždycky našel nocleh, vždycky danou situaci dokázal vyspěle a inteligentně vyřešit, aby neskončil na těch nejhorších místech. Snad za to mohl dar vyjednávaní, sympatická pihovatá tvářička a slušné vychování, které z něj kypělo z každé druhé věty.
S úsměvem, že měl možnost podat ruku dalšímu neznámému člověku, kterého skutečně rád poznává, se usadí na obyčejnou dřevěnou židli a pustí se do své polévky. Sem tam jen opatrně nakoukne zkoumavěji do její tváře, jindy ji přímo pozoruje a nebo se v dalších minutách raději odkloní o trochu stranou. Nejde si nevšimnout podivného potěšení v její tváři, jiskření v očích, co značí, jak moc je spokojená s danou situací, až to Trevora přinutí hledat případnou kličku. Možná je na cizí ženu až příliš hodná, až to snad ani normální není. A tak se s otázko po otázce začne opatrně vyptávat na to, kým ve skutečnosti žena se zrzavými vlasy je. "To znamená, že ráda cestuješ a ráda se vracíš?" Vloží otázku s malým přerušením jí samotné, jen aby si utřídil všechny své myšlenky. Aby si poskládal v hlavě obrázek s jejím jménem. "Proč doufáš?" Zeptá se s mírným nepochopením, neboť jestliže na ta místa zavítá ona jako křehká žena, proč by nemohl on? Pak se ovšem zarazí nad místem, co vyjde s takovou jednoduchostí z jejích úst. Nevěstinec? Zvláštní místo pro ženu jako je tahle. Ať si ji snažil představit jakkoliv, nepřipadala mu jako obyčejná nevěstka, přestože jednu takovou znal a ta též klamala svým kouzelným pohledem... Až ten její úsměv na rtech ho přinutí přemýšlet nad naprosto jinými teoriemi? Co to mužské šatstvo? Až mu dokonce lehce zaskočí, neboť ta lehkost, se kterou bylo jméno onoho místa vyřknuto z úst ženy, byla téměř prapodivná. Jak znal ženy, vychované ženy, ty se vždy styděly byť jen promluvit o něčem takovém a nyní před ním sedí žena, co přizná návštěvy nevěstince u jídla? Zvláštní, velice zvláštní. "Ach," oddechne si, jakmile dopoví a tím pádem trochu i vysvětlí. V tu chvíli přimhouří oči k sobě, uvědomujíce si, jak drzá tato žena bude. "Tak tomu už rozumím... Tedy ne, že bych snad vůči tomu něco měl. A je pravda, že na takových místech se příliš nezdržuji." Pokrčí lehounce rameny při své odpovědi. Nemá proti těmto místům nic, sám udržoval vztah s nevěstkou, která stále i skrze jakýsi milostný vztah s ním provozovala nadále své řemeslo, až to Trevora ničilo, ale... Přesto.
"A já?" Jedna z posledních lžiček ještě před odpovědí je vložena do úst, to aby snad vlkodlak dokázal nejdříve přeformulovat svou odpověď. "Já se toulám poměrně často a jsem si jist, že bych se ochránil, jakmile by přišel útok." Pokývne znalecky hlavou, sám nyní maje ten stejný provokativní úsměv na své mladé mužské tváři. "Ve skutečnosti nejsem taková bábovka, jak se může na první pohled zdát!" Hlava trhne k náhlému zvuku, co přijde jen o pár stolů od vedle, možná dokonce až příliš rychle na sluch obyčejného člověka. Zvědavýma očima vlka prozkoumá nebezpečí kolem sebe, pohled zaměří na neznámého muže, co se rozhodl dělat problémy všem na okolo. Pěst pod stolem se zatne v pěst, připraven na jakoukoliv možnou ránu z jakékoliv strany. Dobře ví, jak dopadají tyto hádky, nejdříve jeden člověk, jeden stůl a pak se všichni zapojí do nepěkného shluku ran a nadávek. Zná to přeci i od Samanthy z krčmy, tam tohle je na denním pořádku. "Tohle pravděpodobně nedopadne příliš dobře." Upozorní ženu naproti sobě, vyhlížející tak drobně a jednoduše tak, že by se sama příliš neubránila. Kdyby jen tušil, s kým má ve skutečnosti tu čest...

Jeho otázka ji trochu zarazila. Byla zvláštně, nezvykle položená a Quinn na chvíli zaváhá, než odpoví. Mohla by ho odbít, odvětit něco lehkomyslného, třeba prostý souhlas i nesouhlas, ovšem jak se zdálo, rozhodla se pro opak. Snad aby si i ona sama utřídila všechny myšlenky a úvahy. „Myslím… že ano. Domov je hezká věc, ale… hádám, že moje radost bude ležet na všech těch cestách ve všech těch městech.“ Po domově vždy toužila, ale nikdy se nedokázala vzdát svých toulavých bot. Domov byl vždy ten abstraktní obraz nestrádání a absolutního bezpečí, který však nikdy nebyla schopna nalézt. A též jedna věc jí bránila v tom, aby jej skutečně urputně hledala a budovala. O domov jí kdokoliv mohl připravit. Osoby, které jej tvořily, mohly být zabily. Budova spálena. Předmět zničen. Ideu cesty jí nikdo sebrat nemohl. Mohla přijít o všechny pokrývky, o cestovní vak, o Nest, mohla přijít úplně o všechno. Ale v každé fázi života, v každé chvíli se vždy našla cesta, na kterou se mohla vydat, město, které ji mohlo na pár dní přivítat a přivinout do své lidnaté náruče. Byla tulačka, nikdy neměla žádnou stálou pozici a tohle vědomí se s ní vždy drželo, neopouštělo ji, zatímco myšlenka jednoho domu, jednoho místa jí byla vždy na hony vzdálená. Jako sen možná existovalo, jako realita? Netušila, co si s ní počít. A tak by z něčeho, co by se mohlo stát domovem, prchla dřív, než by mu vůbec dala šanci. Místo odpovědi na jeho otázku nechá promluvit samotné dva příklady míst, které zmíní a které nejsou ničím vhodným pro gentlemany. „Je to tam… zvláštní. Ta místa viděla už tolik divných bytostí, že někdo trochu jiný se tam nemusí stydět.“ Quinn? Ta trochu jiná byla. Svou profesí, svým vzhledem i tím, jak prezentovala sama sebe. Krom toho, na nevěstincích opravdu nebylo nic špatného – možná až na aktivní vykonávání smrtelného hříchu smilstva. Celý ten koncept byl možná jen trochu komický, kdy si bohatí muži chodili platit chudé ženy, aby s nimi měli opletačky – a přitom věřila, že by našli i jiný způsob, jak dostat dívku do pelechu i zadarmo. Řada z nich hledala povyražení, nikoliv jen sex, a proto Quinn nedávalo příliš smysl, proč si rovnou nenavrkali někde milenku. Ale možná tomu prostě nerozuměla.
Jeho sebejistota, která najednou oplýval, ji trochu překvapila, že se musí uchechtnout. „Asi jsem tě opravdu špatně odhadla. Podcenila, tak se tomu říká…“ A to byla chyba – lepší bylo ze svých oponentů a vlastně kohokoliv, na koho narazila, udělat supermana a raději se mile překvapit než přesně naopak. I ona vzápětí pohlédne na muže, co se tak otravně prudce vymrštil a začal se vztekat, aby vzápětí svým hněvivým osočováním vyvolal prudké reakce svých protihráčů v kostkách. „Ne, to asi… ne. Myslím, že bude lepší se vz-„ Již nestihne dokončit, když se povedení kamarádi od vedlejšího stolu začnou rvát a jeden z nich skončí efektivně hozený na jejich stole. Quinn se pokusí ještě hrábnout po svém pohárku, ale pud sebezáchovy nakonec zapracuje, aby rozpletla nohy a vyskočila z lavice dál relativně ladným, plynulým pohybem spolu s nadávkou na rtech – naštěstí nijak zvlášť peprnou. Vážně zoufale se neuměla rvát, uhýbání jí šlo však velice dobře – což se v situacích, jako je tahle, bezesporu velice hodí.

Bylo to tu zase. Veškeré štěstí, které nalezli, se bortilo jako domeček z karet a zdálo se, že neexistuje způsob, jak tomu zabránit. Silas rozhodně nebyl netečný ke změnám v Annině chování, k její věčné únavě, bolestem hlavy, zprvu však bylo snadné všechny tyhle změny přičíst těhotenství. Snažil se jí tedy být dobrým manželem, co nejvíce ulehčit všechny starosti i trápení, dokonce dokázal vycházet s Edith a navzájem si být k ruce, aby Anně odpadly všechny povinnosti okolo domácnosti. To až po čase se v něm začalo zdvihat podezření, že se možná – přece jen – jedná o něco více. Nevyptával se. Prozatím. Až tehdy, kdy Anna zkolabovala na schodech a byla jen otázka náhody, že byla prakticky u jejich paty, takže se příliš nepotloukla a neublížila sobě ani děťátku, se dozvěděl pravdu. Že její těhotenství jen umocnilo nemoc, co v ní rostla nejspíše už delší dobu a která mohla být fatální i v 21. století. V tom 17.? Zcela jistě. Neměla šanci. Dle doktora měl být vůbec zázrak, pokud se jí povede donosit a porodit zdravé dítě. Silas žil do té doby ve šťastné, možná jen trochu zmáhající bublině. Přesně v ten moment mu praskla.
Netušil, co bude po té. Po té, až Anna nebude a on zůstane s Gaëlle a možná s ještě jedním drobečkem sám. Anna, jeho láska k ní jej pomalu začala definovat ve chvíli, kdy se na svou manželku upnul a rozhodl se jí milovat vším, co z něj zbylo. A nyní mu mělo být z rukou vyrváno i to poslední, co jej drželo příčetného, ukazovalo mu cestu životem a pomáhalo mu překonávat veškeré nesnáze včetně výchovy dětí. Věřil, že sám jim sotva může zajistit dobrou budoucnost, ač nezůstanou bez prostředků. Že z Gaëlle dokáže vychovat dámu a z toho druhého drobka… nu, bůh ví co. Snažil by se, jistěže, miloval je a alespoň pro ně musel žít, ale již nikdy by to nebylo… takové. A nešlo jen o ty jeho, sobecké důvody. Šlo především o Annu, která si nic z toho nezasloužila. Čistá, nevinná duše, která sotva začala žít životem, s nímž byla snad spokojena, obklopovat se blízkými, co by pro ni skočili do ohně – a v tu chvíli se měla odebrat na Onen svět. Nebylo to fér. Ani trochu. Všude okolo ve městě byli lháři, vrazi, zločinci, bezpáteřní srabi, kteří ráno vstanou z postele, potěší se se svými drahými polovičkami a zapadnout do každodenní rutiny, která potrvá ještě další desetiletí. Anně mělo být tohle privilegium sebráno. A to pokaždé, když se na plavovlasou guvernantku zadíval, bodlo u srdce s vědomím, že jednají s jedinou věcí, před kterou jí nedokáže ochránit. Zprvu popravdě hledal způsob, jak si s ní vyměnit místa, postavit sebe samého do její pozice, neb věřil, že Anna by v životě obstála daleko lépe než jeden hloupý, tolikrát zlomený lovec. Odpověď, kterou žádal, však nenašel. A tak se musel spokojit s tou, co získal – že jeho milovaná umírá.
Snažil se být vším, co ty roky nebyl. Především doma a co nejvíce s ní, dávaje na ni pozor a zároveň si užívaje její přítomnosti, dokud mohl, ve snaze zapamatovat si každý detail. Její úsměv, nyní poznamenaný hlubokým smutkem a melancholií, její oči, její hlas, povzdech, zamrkání, letmé gesto, kdy si pramínky vlasů zasunula za ucho, dotek, s jakým otáčela stránky knihy. Každou nepodstatnou maličkost, která se nyní zdála královsky důležitá. Výuku Gaëlle nezrušil, ale omezil ji i proto, aby s Annou mohla být též jeho dcera. O jednu matku přišla náhle, aniž se stihla rozloučit. Silas sice nahlas neříkal, že je něco špatně, ale modrooké děvče to stejně poznalo ze všech gest i tíživé atmosféry, která zaplavila jejich domácnost. Trávit čas jako rodina, co jiného zůstalo? Samozřejmě s ohledem na Anniny tužby, přání i neduhy – stačil unavený pohled, aby byla vyslyšena.
Gaëlle nyní alespoň trochu dováděla s Edith na zahradě při věšení prádla, honila se s korpulentní služebnou mezi zavěšenými kousky oděvů a sem tam ji škádlila tím, že se chystala jakoby převrhnout koš s čistým prádlem, za což jí Edith pokaždé naoko a se smíchem vyhubovala. I to jej trápilo – do jaké míry již stihly události jeho života zničit jeho dceru, neb se zdál prokletý i v tomhle směru, kdy přitahoval všechno špatné na své blízké, co jen mohl. Sledoval je z knihovny v prvním patře, jen dvoje dveře od jeho a Anniny ložnice s pootevřenými dveřmi. Sám vstal již před dvěma hodinama, svou drahou však nechával pořádně vyspat dosyta – chvíli po probuzení ještě ležel vedle ní, držel jí v náručí, než vstal, otevřel jedno z oken dokořán, neb se schylovalo k pěkně horkému dopoledni, a odebral se za svými denními povinnostmi. Nyní jej však ze zamyšlení vytrhne tlumené zasténání, na které reaguje prakticky ihned – sic od celého fiaska s vražedkyní v lese nebyl, zdálo se, že v současnosti má smysly ještě bystřejší než kdy dříve. Právem – hlídal jakýkoliv zvuk, co by značil, že je něco špatně. Jako třeba tenhle. Rychlým krokem, takřka poklusem vpadne do ložnice, aby Annu našel již vzhůru, s rukou položenou na bříšku a tváří poznamenanou bolestí. Nemusel být nijak zvlášť velký génius, který její aktuální stav je akutnější. Přejde k ní, s polibkem na temeno hlavy se k ní skloní, aby ji vzápětí lehce pohladil po plavých vlasech a pokud si bude přát, pomůže jí vytáhnout se do sedu a přeskupit polštáře. „Doběhnu pro doktora. A pošlu Edith, kdybys cokoliv potřebovala.“ Zatím se mu dařilo být podivně klidný až na srdce, které rychle bilo a jakoby si jediné uvědomovalo fakt, že se má stát otcem. A nebo také ne – mohl o Annu i o dítě přijít mnohem dříve při nějaké hloupé komplikaci. Při této myšlence se mu sevře žaludek. Zaváhat si však nedovolí – místo toho učiní, co řekl. Prve zdupe schody, aby upozornil Edith a poslal ji k Anně nahoru, zatímco Gaëlle po chvilce rozmýšlení požádá, aby jednoduše pověsila prádlo sama a pak si ideálně navíc uklidila svůj pokojík. Jako by se nic nedělo, vše bylo v pořádku – ostatně nemělo smysl ji nijakým způsobem stresovat. Sám pak zamíří pro Victora Haverse.

Do poslední chvíle se pokoušela vše tajit, aby nikdo z rodiny nepojal podezření, že je snad něco v nepořádku. Migrény přikládala v hovorech ke změnám ovzduší, co čas od času náhle ztěžklo, když Salem zastínila bouřka, únava spolu s prudkými změnami nálad patřily k těhotenství. Dařilo se jí omlouvat tyto výjevy vcelku dlouho, aniž by Silas pojal jakékoliv podezření. Edith ne tak docela, ale prozatím mlčela, neb důvěřovala své paní natolik, aby se do její věcí nemíchala. Konec konců to ona byla rozumnou částí rodiny Ecclestone, racionálně uvažující guvernantkou, která na všechno znala odpověď a dokázala řídit domácnost. Nikoliv však poslední dobou, kdy jí některé otázky pily krev a Anna se spolu se zatajeným dechem přemáhala, aby se buďto nerozkřičela nebo nerozplakala. I přes veškerou bolest zad a hlavy, se pokoušela pobývat co nejdelší dobu se svou rodinou ve společenském salónku, kdy naslouchávala hraní na spinet, který později vyměnili za klavír, předčítání v angličtině i francouzštině, neboť se rozhodla Gaëllinu výuku neomezovat, pouze uvolnit. Přísnost z gest se vytratila, prve nahrazená láskou, nyní spíše únavou a uvědoměním si blížícího se okamžiku, kdy možná vydechne naposledy. Dlouho zvládala udržet tíživé tajemství před Silasem, dokud jednoho dne neproniklo ven jemu rovnou do náručí - to když zčista jasna omdlela na schodech a zhroutila se na zem. Jen s velkou dávkou štěstí sebranou kdo ví odkud se jí povedlo nezranit dítě. Sama vyšla jen s několika modřinami, což všichni považovali za zázrak. Tehdy už nemohla tajit nemoc rostoucí každým dnem uvnitř její hlavy. Doktor Havers seznámil manžela se situací kolem Anny, aniž by znal veškeré podrobnosti, které se ještě rozvinou do budoucna. Do této chvíle si dokázala vybavit jeho uklidňující, ač lítostivý hlas a Silasovu statečnou tvář, s níž beze slova přijal verdikt - Anna umírala a nebylo jisté, zda bude schopna odrodit dítě. A pokud? Pak jak dlouho vydrží, než ji vyčerpání z porodu přinutí vzdát se života.
Od té doby přestávala navštěvovat přízemí domu. Silas nechtěl riskovat další pád, který by tentokrát mohl patřit k těm posledním, a Anna samotná se zdála natolik vyčerpaná i z několika pohybů, že nemělo cenu ji příliš namáhat. Dopoledne a později toho dne si pokaždé zařídili chvilku s rodinou, kdy jí Gaëlle vypravovala, co všechno s Edith a otcem podnikali, jaké nové obchodníky zahlédla na náměstí, chrlila veškeré novinky ze Salemu, aby na guvernantčiných rtech vykouzlila úsměv. Dařilo se - možná se usmívala trochu unaveněji, přesto alespoň něco málo vyčarovala. Do postele jí nosili jídlo, ač by toto dříve zavrhovala s prohlášením, že rodina má jíst u stolu. V těchto chvílích? Sotva si mohla stěžovat. Někdy přicházely silné záchvaty nechutenství, kdy jí Silas doslova byl nucen krmit, aby vůbec něco snědla a zasytila tak dítě rostoucí jí pod srdcem, jindy se cítila natolik slabá, že neuzvedla ani hloupou lžičku. Před spaním si nechávala číst, usínaje za znění hlubokého hlasu, aniž by pořádně vnímala čtený příběh. Koloběh se takto opakoval po celé týdny, než se přehoupl v měsíce.
Toho rána se kochala pohledem do otevřeného okna, naslouchaje veselému smíchu z úst Gaëlle zlobící jejich služebnou Edith, která se zdála, že konečně Silase vzala více než jen na milost, snad dokonce za člena rodiny. Zdálo se, že korpulentní služebná pookřála při Silasově pomoci v domácnosti, dokonce se ujala i některé části Gaëlliny výchovy, kdy jí učila prát, vařit a jiné domácí práce, které rusovlasou holčičku tu a tam zabavily. Na dnešní den si naplánovali genealogii ve francouzštině, konkrétně si Gaëlle měla dát dohromady, kdo je vlastně Anna ve skutečnosti. Takové malé tajemství, co zůstávalo dosud střeženo jí a Silasem. Ručka se už už natahovala ke zvonku, kterým hlásila své potřeby, aby se nevysilovala voláním, když náhle projela celým tělem urputná bolest podnícená výkřikem. Zvonek stačila srazit na zem, jak se v bolesti chytala nočního stolku, zatínaje do něj prsty, aby alespoň část bolesti mohla ventilovat. Dnes se cítila o něco lépe jak minulý týden, přesto se sotva mohla vyrovnat elánu, s nímž běžně procházela domem, vytýkaje zrzavé schovance nesplnění povinností. Silasova postava se brzy ocitla ve dveřích s tváří zamračenou, neb v první chvíli sotva mohl tušit, zda ji zachvátily bolesti z nemoci či první kontrakce blížícího se porodu. Mokré ložní prádlo však napovědělo své podobně jako dlaň položená na bříšku a prudší oddechování, které ještě nenabývalo na intenzitě. "Doběhnu pro doktora." To bylo vše, co stačila zachytit, neboť v další chvíli tiše odpočítávala vteřiny do dalšího záchvěvu bolesti.
Porod se táhnul. Několik hodin zůstávaly dveře do ložnice zavřené, a jediný, kdo měl jakýkoliv přístup, byla drahá Edith nosící čistá plátna a teplou vodu. Tlumené sténání nabíralo na intenzitě, jak se každou hodinu kontrakce zkracovaly, až se téměř táhly v kuse v jedné velké vlně bolesti. Chvilkové záchvěvy dokonce přinutily blondýnku k pláči, který rval srdce i samotnému doktorovi, natož milovanému muži, který do pokoje ani nesměl. Teprve později toho dne se konečně ozvalo něco jiného, než sténání a výkřiky bolesti - pláč novorozence, malého dítěte, které přišlo na svět po namáhavém, značně vyčerpávajícím porodu. Dveřmi několikrát stačila proklouznout Edith, aniž by Silase pustila dovnitř. Možná měl sílu vlkodlaka, o čemž služebná nic nevěděla, neboť jako přísná katolička nevěřila na podobná stvoření, ale taktéž si nesla ráznost a přísnost své paní, kterou dokázala zadržet každého. Při posledním otevření dveří vyšla ven s malým uzlíčkem zabaleným do čistého bílého plátna, houpaje drobečka v náručí. "Je to chlapec. Zdravý chlapec." Na její tváři bylo znát, že děti milovala, Gaëlle jí přirostla k srdci a tento maličký taktéž, stačil jediný pohled. Předávaje mu opatrně malého vysvětlovala Silasovi krok po kroku, jak jej správně držet pod hlavičkou a kde ho chytit, aby se nemusel bát, že mu spadne. "Doktor přijde za chvíli." Tentokrát se na tváři služebné objevila vráska melancholie. "Byla statečná... Je statečná..." S těmi slovy naposledy vklouzla do dveří, odnášejíc poslední propriety k porodu. Netrvalo dlouho, ač se to mohlo zdát jako věčnost, než se ve dveřích objevil taktéž doktor s tváří stejně netečnou jako jindy. "Váš chlapec je zdravý, zkontroloval jsem všechny životní funkce. Vaše žena...," krátký povzdech nevyvolával zrovna úsměv na tváři, spíše naopak. "... Je velmi vyčerpaná. Nemohu říci, jak moc porod urychlil celý proces. Možná zbývá několik dní... možná pár hodin..." Doktorova slova přinášela do domu rodiny Ecclestone tíživou atmosféru. "Možná by zde bylo řešení, ale nevím, jak moc se vám bude líbit." Samozřejmě už věděl, s kým jedná, neboť Silas sám jednou v rozčílení navrhnul Anninu přeměnu, na což doktor reagoval negativně. Nyní mu nabídl plán - transfuzi malého množství vlkodlačí krve přímo Anně do žil. Celý proces přeměny by se urychlil. Taktéž ale mohli dříve selhat a Anna mohla pozbýt několika dnů přežívání.

Věděl, že v ložnici pro něj není místo. U porodu neměl co dělat, byla to záležitost žen a případně doktora, který by si v jiném případě nejspíš dal na čas, neb v prvních chvílích stejně neměl obvykle co dělat, ale Anna byla trochu jiným případem. Musel se spokojit se zvuky, které díky lepšímu sluchu slyšel velmi jasně. Tlumený doktorův hlas doprovázely prve steny, později též výkřiky bolesti, které mu trhaly srdce a Silas pomalu začal litovat, že Anně tohle všechno způsobil – stačilo se držet stranou a nyní by nenamáhala své nemocné tělo více, něž dost možná dokázala unést. Victor ho varoval, že se má připravit na nejhorší a že nemůže absolutně nic zaručit. Jak se však lze připravit na něco takového? Při každém výkřiku trnul, ale očekávání možného ticha, to bylo ještě horší. Celou dobu trávil s malou Gaëlle, která se zdála býti rovněž vyděšená, vyjukaná, a nechápavá – alespoň do té doby, co jí Silas vysvětlil, že Anna jen musí děťátko přivést na svět, což občas trochu (zde si ironicky uvědomil svůj eufemismus) bolí. A že bude v pořádku. Zalhal. Řekl jí, že Anna bude v pořádku, přestože tahle lež se mu mohla rozsypat velice, velice rychle každým okamžikem. Nechtěl svou zrzatou dcerku ale rozčilovat, děsit ještě víc, než v současné chvíli byla, to se s ní raději odebral do spodnějšího patra, kde mu četla, chvíli s ním zas hrála karty a podobně. Postupně se jí snažil zabavit po dobu tíživě ubíhajících hodin, kdy se jeho zesláblá manželka snažila vypořádat s porodem.
To tehdy, když se ozve ticho, které je krátce na to protnuté hlasitým dětským pláčem, prudce zvedne hlavu, srdce poskočí radostí prakticky samovolně. Jejich dítě se narodilo živé. Netrvá dlouho, aby se zvedl od rozehrané hry, řekl Gaëlle, ať si chvíli vykládá karty sama, aby mohl jít zkontrolovat Annu. Schody, vedoucí do patra, bere prakticky po třech dlouhými skoky, což mu však bylo houby platné. Edith sice kmitala ven a dovnitř místnosti, Silase do ní však nepustila a jemu nezbývalo nic jiného než pouze zachytávat krátké výjevy skrze pootevřené a vzápětí zavřené dveře, které mu však mnoho neřeknou. Mezitím přecházel jako tygr v kleci z jedné strany chodby na druhou, čekaje na cokoliv, alespoň malý kousíček naděje. Ten se objeví tehdy, když Edith otevře dveře naposled, tentokrát v rukou nesouce malý zabalený bílý uzlíček, který tiše pofňukával. Nahrbená ramena se narovnají, zachmuřená tvář se rozjasní, když k ní Silas udělá jeden krok a na další? Na další se sotva zmůže, konsternovaně hledě na malé děťátko v jejích rukách. Jen tehdy, když prohlásí, že se jedná o chlapce, k ní zvedne oči, trochu překvapené, jakoby ani nechápal, že se něco takového mohlo stát. Miminko si od ní přebere přesně podle jejích instrukcí. I přes všechno se na tváři objeví malý úsměv, když začne chlapce pohupovat v náručí. Možná byl ještě trochu pomačkaný s nepřirozenou barvou po porodu, ale koho to zajímalo? Nádherný. Byl vskutku nádherný. Jejich dokonalý malý chlapeček. Skloní se, aby ho velmi jemně políbil na křehké čelíčko. Jestliže se o Silasovi dalo říci někdo něco opravdu kladného, pak to, že svou rodinu a především své děti opravdu miloval a nestyděl se to kdykoliv dát najevo. Nejen Anna, ale též Gaëlle a nyní jeho syn pro něj byli vším. Pouze s tím rozdílem, že z děti měl zodpovědnost, zatímco Anna kočírovala jeho – a on si nebyl jist, jak se bez ní životem dokáže protlouct. To až tehdy, když Edith znova promluví, k ní zvedne pohled. Byla… Jedno slovo, které dokázalo hluboce bodnout, značící již jen vše minulé a nic do budoucnosti, stáhne se mu žaludek, div nezatočí hlava, než se Edith opraví a jemu se alespoň na chvíli uleví. „Díky, Edith. Vážně. Pokud byste pak mohla jít dolů za Gaëlle, prosím. Nechci jí nechávat dlouho samotnou.“ Koutky úst se cuknou v letmén a vynuceném úsměvu. Služebná sice stále nepatřila mezi oblíbené lidi, nevraživost z dřívějška se na jejich vztahu dost podepsala, ale za poslední měsíce si jí alespoň naučil vážit.
Začne opět přecházet, nyní ale značně pomaleji, pohupuje s dítkem, než ze dveří též vyjde Victor. Pohled, který k němu Silas upře, je nejspíš jeden z těch pohledů, který upírají věřící k Bohu, co je může spasit. Leč spása nedojde, sic potvrdil zdraví chlapečka, zdraví druhého křehkého tvora v tomhle příběhu je vzápětí zpochybněno. Silas na něj zůstane tak akorát zírat – co také dělat jiného, když mu podal takovou zprávu? Jindy by ho zaplavil vztek, v této chvíli se nezmohl ani na něj. Opravdu s sebou nosil nějaké prokletí – jak jinak lze vysvětlit, že všechny jeho ženy, které miloval, zemřely? Ale Anna… Anna by nemusela, jak nadhodil i sám Victor, možná ne zcela přesně dle Hippokratovy přísahy. Znal jeho tajemství, musel mu v tomhle věřit, neb se sám jednou prořekl. Celé to byl vlastně nápad Sarah, která ho na tuto možnost upozornila a on se jí chytl jako poslední naděje. Victor ji tehdy rázně odmítl. A nyní? „Bude mě nenávidět…“ zamumlá. Bylo to logické očekávání reakce jeho drahé, když na ni přenese své prokletí. A dost možná ho bude nenávidět i v jejích posledních chvílích, protože proměnu vůbec nemusí přežít. A záleží na tom? Nyní k němu nepromlouvali ani Duchové, ani Sarah a eventuálně ani Amy, jen on sám a jeho svědomí. Nezáleželo… Anna by žila. A sama se mohla rozhodnout, jestli chce pokračovat s životem v prokletí nebo ne, on… by jí jen dal možnost volby. I za ten risk, že ho již nikdy nebude chtít vidět. „Musím… Musím se postarat o děti. Aby byly v bezpečí, ne tady. Gaëlle…“ Nedokončí, nezáleželo na tom. Gaëlle toho viděla už hodně, nemusela vidět umírat svou druhou matku, to jí popravdě raději připraví i o rozloučení. Měla si ji pamatovat jako tu hrdou plavovlásku, ne jako ženu zmoženou nemocí. „Počkáte tady?“ Na Victorův souhlas se odebere dolů, aby Gaëlle představil jejího malého brášku – prozatím beze jména, chtěl ho přirozeně probrat s Annou a do této chvíle se nad celou možností nezamýšleli. Připraví všechno, aby se jejich malý syn mohl na nejranější dny jeho života odebrat k jejich pravidelnému hlídání, když se něco pokazilo, k Bridgitte, co se nedávno také stala matkou. Přesto Silas nechá Edith sehnat jinou kojnou, jen tak pro jistotu, než služebnou na pár dní pošle domů s tím, že chce být se svou manželkou sám. Nyní se vztekala Edith, vrtěla hlavou nad takovým nerozumem a nad tím, že posílá pryč děti, Silas byl v tomto však neoblomný a neustoupil.
Až tehdy, kdy byly tyto záležitosti zaopatřeny, se vrátí zpět za Victorem a nyní již i za Annou, která ležela vyčerpaná a zpocená v posteli, alespoň již čisté. Zrovna tak jeho milá byla díky Edith upravená a omytá, jak jen jí šlo obsloužit, ale ztrhané a unavené rysy nikdo smýt nedokázal. Jen ten pohled rval Silosovi srdce na kousky, které dost možná už neměl kdo jiný složit. Šťastná událost narození poznamenaná smrtí. Již pochopil Victorova slova – s tím, jak byla zesláblá, nebyl skoro pochybu o tom, že by se do jejího těla pustila infekce a kdyby jí tedy nezabila její nemoc, pak horečky a sepse organismu určitě. Skloní se k ní, aby jí políbil na temeno hlavy, mimoděk nasávaje též její vůni. Na moment zavře oči. Nesměla zemřít – a pokud je jediná cesta, jak se tomu vyhnout, musel po ní vykročit. „Udělejte to…“ Obrátí se s konečným rozsudkem na Victora, který si začne chystat všechny instrumenty k transfúzi. Silas sám si přitáhne židli ke kraji Anniné straně postele a začne si vyhrnovat rukáv košile tak, aby odkryl celé předloktí a tedy i žíly v záhybu lokte.

Nevnímala svět kolem sebe, poté již ne. Bolestivý porod se vlekl několik hodin, každá kontrakce trhala žíly a rvala kus její duše, každé doporučení k zatlačení, aby pomohla dítěti na svět, vysilovalo už tak křehký organismus, že se bála zrady sil, té chvíle, kdy upadne do mdlob a děťátko deroucí se do života zabije. Snad jen díky Edith, která jí neustále utírala studený pot z čela a dekoltu, držela ji za ruku kdykoliv se v Anniných očích objevily slzy strachu, a pohotovosti doktora, co sice uklidňujících řečí příliš nepobral, na druhou stranu kvitoval alespoň znalostmi, jež světlovlasá guvernantka nyní oceňovala mnohem více než bláhovou naději, dokázala přečkat porod bez vážnější újmy na zdraví a bez risku ztráty většího množství krve, což občas rodičky taktéž potkávalo. Zbylo jí celkové vyčerpání organismu a bolest hlavy, na chvíli otupenou pohledem na malé děťátko. Sotva jej dokázala udržet v náručí, neschopnost postarat se o vlastní, čerstvě narozené dítě, které na ní navíc bylo závislé, neboť mu byla zdrojem obživy, rozplakalo Annu do takové míry, až se zdálo, že hysterií zešílí. S pomocí Edith se jí povedlo jej nakrmit alespoň natolik, aby utišila chlapcův pláč, načež jí byl odebrán a předán do rukou za dveřmi netrpělivě pochodujícího manžela. Jen na krátko se ohlédla ke dveřím, pohledem zamlženým nejen od slz ale taktéž únavou zahlédla usmívajícího se Silase, jak se sklání nad drobounkým uzlíčkem jejich společného snažení. Děkovala všem svatým za chvíli, kdy se za služebnou zavřely dveře a Anna mohla upadnout do lehké letargie, prakticky ani nevnímaje Viktora, jehož jediným úkolem momentálně bylo zkontrolovat pohasínající životní funkce.
Když vešli dovnitř, odpočívala, nacházeje se kdesi na rozmezí ztráty vědomí a spánkem. Svět kolem přestal existovat, zbyly jen vzpomínky a tiché, vcelku pravidelné nadechování, jako by v duchu odpočítávala poslední okamžiky života. Nevnímala nic kolem sebe - od Viktora, který pravidelně kontroloval, zda se její stav nezhoršil a byla by schopna přežít proměnu, přes cinkání z příprav ostrých nástrojů k experimentu, který se nemusel vůbec vydařit, až po Silasův dech a bušení srdce, které by jej jinak prozradilo o chystané pasti na milovanou ženu. Jen při zabodnutí jehly do paže sebou mírně cukla, krčíce čelo nespokojeností, což doktor bral s uklidněním. Znamenalo to, že její tělo stále vnímá jednotlivé podněty. Kdyby ne, někde by nastal problém. Takto se jim zvýšila šance, ač nepatrně, že transformační proces vyjde.
Dny i noce problouznila v horečkách, bolesti i pláči, když se její tělo pralo s prokletými buňkami pohlcujícími ty její, značně poničené nemocí. Dalo se považovat za zázrak, když na pár hodin usnula bez nočních můr a výkřiků hrůzy či bolestného sténání, co ji provázelo celých několik hodin. Doktor u ní zůstával po celou dobu, kontrolujíc životní funkce, které několikrát měly na mále. Dvakrát se Anna dostala do stádia, kdy jí přestalo tlouct srdce, než se znovu ozvalo, ač slabě. Pokožka bledla, rysy se staly ztrhanějšími než po porodu, kruhy pod očima se prohloubily. Až teprve poslední noc ustal bolestivý průběh přeměny - Annino srdce začalo být pravidelně, stále však velmi tiše. Doktor to bral jako dobré znamení a po probdělých dnech i nocích se odebral alespoň trochu se vyspat do společenského salónku na sofa, které mu bylo k dispozici jako prozatimní postel. Celou noc spala poklidně, pátý den od onoho pokusu, který měl rozhodnout o společné budoucnosti manželů Ecclestoneových.
První, co si uvědomovala, bylo pravidelně bušící srdce a dech doprovázející tlukot v poklidném tempu. Teplo ruky tisknoucí její prsty, hrubost kůže a otlaky mozolů, které by pouhým vědomím dokázala spočítat. Cvrlikání ptactva venku i ruch z ulic, jak se za rozbřesku obchodníci vydávali do ulic představovat zboží na náměstí. Hřejivé doteky slunečních paprsků na tváři i víčkách chvějících se touhou zdolat sen a probudit se. Povedlo se. Svět... se změnil. Nabyl tolika barev, až jí to přišlo nemožné. Nikdy si pořádně neuvědomovala, kolik suků si nesl její šatník a komoda při okně. Ani jak chutná vzduch laskající její hrdlo při nádechu. Jak se jednotlivé částečky prachu chvějí ve vzduchu. Fascinovaná si začala obhlížet pokoj, až se očima zastavila na muži podřimujícím vedle její postele. Ne, jejich postele. Jeho tvář se zdála znavenější, skoro by řekla, že mu přibyly vrásky kolem očí, jen ne od smíchu. Od starostí. Toužila se ho dotknout, přinutit jej k úsměvu, jaký na něm milovala. Prsty zlehka oplatily stisk, než bříšky začala kopírovat výstupky kloubů a naběhlých žil. Zdálo se jí tak dlouho, co se ho směla dotknout naposledy.

Silas věděl, že proměna bude těžká. Svou si sice nepamatoval, ale už jen to byla indicie, že se nejednalo o procházku růžovým sadem, protože většinu doby strávil v limbu, zpocený v horečkách a přežil snad jen díky tomu, že v dané chvíli nebyl v tak špatné formě. To se ale o Anně říci nedalo. Její tělo bojovalo s nemocí, byla zesláblá po porodu a vlastně i ze všech těch posledních týdnů, kdy jí tělo zrazovalo a síly opouštěly. Přesto to musel zkusit, dát jí šanci si ještě užít život, nacházet v něm další a další zalíbení. Ani tahle myšlenka však nedělala nic z toho, co přišlo, snazší. Byl u ní prakticky pořád, z ložnice se nevzdaloval, pokud nemusel. Opouštěl ji zejména tehdy, pokud ho Victor o něco požádal, dále se každý den zastavil za Bridgitte, aby zkontroloval děti a jednou, jen jednou, již nevydržel a musel na chvíli vypadnout do chladného nočního vzduchu po té, co se Anně poprvé zastavilo srdce, frustrovaný, hluboce nešťastný a také naštvaný. Prakticky nespal, alespoň ty první dny, později jeho organismus život beze spánku již nevydržel a Silas postupně upadal v křesle či v posteli do mělké dřímoty, z níž jej probudil jakýkoliv zvuk. Na jídlo také zrovna chuť neměl, ačkoliv v kuchyni se pokaždé něco k zakousnutí našlo – minimálně kvůli Victorovi, kterého nemohl nechat o hladu. Byl mu vděčen. že zůstává, aby na jeho manželku dohlédl a mohl případně zasáhnout, když se něco šeredně pokazilo. Alespoň z kraje to bylo velice často – Anna ležela v horečkách, házela sebou a mumlala nesmyslné věty, ztrácela vědomí a zase ho nabývala, kdy na něj nepřítomně hleděla skelnýma očima. Silas jí mohl být tak akorát po boku, držet ji za ruku a utírat pot z čela, případně převléci postel, když byla již příliš zválená, nebo samotnou Annu omýt chladivou vodou a převléci ji, než ji opět co nejpohodlněji zavrtal do lůžka. Nebyl slepý, aby neviděl, že vypadá hůř, daleko hůř než na začátku – to bylo co říci – a on kolikrát pochyboval, jestli se rozhodl správně. Tak či tak by jej ale pronásledovala vina, kdyby zemřela – protože neudělal nic nebo protože udělal to poslední, co zbývalo.
Až pátého dne konečně opravdu svitla naděje. Horečka začala pomalu ustupovat, dech se klidnil, srdce již nebušilo jako splašené, ale uklidňovalo se do pravidelného, sic stále tichého a slabého rytmu. V tuhle chvíli, až nyní si Silas opravdu dovolil doufat, v čemž ho podporoval i Victorův spokojený výraz, když jeho drahou zkontroloval a znova prohlédl. Poprvé za celou dobu mu Gaëlle uvěřila, že maminka bude opravdu v pořádku a že je to jen otázka času, neboť se Silas tvářil pozitivněji než kterýkoliv den předtím, kdy měl téměř výraz smrtky. Šlo vidět, že i jí spadl kámen se srdce – na svůj věk byla až příliš dospělá, uvědomovala si věci, které ještě znát neměla, člověk se však nemohl ničemu divit. I přes veškeré zlepšení se však Anna nebudila a Silas dál seděl u jejího lůžka, prve relativně bdělý, postupně však již neodkázal oponovat těžknoucím víčkům, a tak postupně upadal do lehkého spánku a znova se z něj trhnutím probouzel, aby však pokaždé spatřil stále spící Annu, kterou by nejspíš ani polibek neprobudil. Krom toho, neměl žádný zájem jí budit – musela nabrat síly, tělo se adaptovat na změny v organismu způsobené nejen mateřstvím, ale hlavně vlkodlačí kletbou. Za celou dobu však nepustil její ruku, kterou v bdělých chvílích hladil, jindy pouze držel.
I nyní se s trhnutím probere, jako již tolikrát, kdy jej nějaký podnět vyrušil. Rozlepí unavené a ospalé oči, které se okamžitě upřou na její osobu v rychlé kontrole. Tentokrát však nastala změna, neboť Anna jeho pohled opětuje svými modrými kukadly. Na krátkou chvíli na ni zůstane jen zírat, nic jiného, prakticky jako by snad ani nemohl uvěřit, že je skutečně vzhůru a on ostatně taky – kdyby netrpěl bezesným spánkem, věděl, o čem by se mu zdálo. „Anno…“ vydechne nakonec její jméno, než si s křesla u její postele sedne vedle ní, na kraj. „Jak ti je?“ zeptá se měkce, stále ji drže za packu, zatímco druhou rukou prohrábne plavé vlasy na spánku. Vypadala… Už nyní vypadala mnohem lépe, oči sice stále trochu zasněné, ale daleko živější a hlavně nezakalené věčnou bolestí, i kruhy pod očima již nebyly tak tmavé a nepřirozenou, skoro mrtvolnou bledost nahradila její přirozená barva. Oči upíral na její tvář, jen těžce v hlavě zpracovávaje události posledních dnů i fakt, že nyní po velice, velice dlouhé době působila skutečně normálně. Působila zdravě. A především živě. „Chybělas mi…“ broukne tiše, odolávaje silné touze ji políbit se alespoň skloní s polibkem na čelo, aniž by toužil na ni být příliš prudký nebo přehnaně akční.

Jeho hlas... Ani si nedokázala představit, kolikrát se jí zdálo o jeho hlase, o oslovení, které pro ni měl pokaždé přichystané. Zdál se hlubším, chraplavějším, poněkud přiškrcený, až se blondýnce instinktivně nakrčilo čelo, zda je vše v pořádku. Vzpomínky na porod a vše kolem měla poněkud zakalené, obalené mlhou neurčita, skrze níž momentálně nedokázala pohlédnout. Nikdy si pořádně neuvědomovala, jak při určitých slabikách vrní, kdy mu poskakuje ohryzek. Bylo to jako vidět jej zcela novýma očima, znovu ho pozorovat a objevovat vše nové, co stihla zapomenout. Či si toho nikdy nevšimla? I tato možnost ji nenechávala tak úplně klidnou, čelo se podruhé nakrčilo za krátkou chvíli, jak se snažila rozluštit hádanku, k níž neznala klíč. K odpovědi na otázku se přesto neměla. Ne, že by na ní nedokázala plnohodnotně odpovědět, to u ní nehrozilo. Jen se nedokázala nabažit Silasova hlasu, každé tóniny, každé slabiky.
Dotek ve vlasech vyvolal novou vlnu pocitů - prve hlubokou lásku, neskutečnou náklonnost, jíž mu toužila opětovat. Vzápětí ale také vlnu touhy a chamtivosti, kdy si chtěla na něj dělat nárok, aby každý ve městě věděl, že k ní patří. Co na tom, že jejich prsty zdobily prstýnky spojené s manželským slibem? Šlo o něco hluboce živočišného, co nešlo popsat v podobě majetku, kousku šperku, který šel ihned sundat. S touhou dostat se k němu blíž zavrtala tvář do ohbí mezi ramenem a krkem, nadechujíce se Silasovy vůně. Ani ta jí nepřipadala tak výrazná jako nyní, důvěrně známá. Dokázala rozeznat jednotlivé prvky včetně smrkového dříví, borovic rostoucích v lese, čistě vyprané košile, dráždivého pachu lihu, nad kterým pokrčila nos nespokojeně mručící. A poté... krev. Železitý závan, už dost slabý, ale stále visící ve vzduchu.
Mysl začala pracovat obratem, oči hledaly jakoukoliv známku boje, jakékoliv zranění, které by jí přivedlo na cestu. Silasovu hojící se ranku v paži nalezla téměř okamžitě. Neblahé tušení se začalo projevovat při kontrole, o jak velké zranění se jedná. Spolu s pachem lihu jí vše začalo zapadat do sebe, ale ať si prohlížela paže jakkoliv, žádné známky po vpichu nenalezla. Začala chápat jednotlivé důvody, ač prozatím nevyřčené. "Jak... Jak dlouho jsem... Jak dlouho jsem byla mimo a kolik času mi zbývalo?" Měla za to, že by Silas tak radikální krok nikdy nepodstoupil, kdyby jí nehrozilo smrtelné nebezpečí. Vzpomínky začínaly konečně zapadat do sebe, před očima vyvstával zamlžený obraz Edith a doktora, jak se jí pokoušeli pomoci. "Co se stalo s dítětem? Je v pořádku? A Gaëlle? Panebože, snad jsem nezabila naše děťátko?" V jednu chvíli upadala do mdlob a přestávala reagovat na doktorovy pokyny, to bylo vše, co si dokázala vybavit. "Prosím, že je v pořádku, Silasi... Prosím..." Strach se v blondýnce hromadil podobně jako touha vykřičet se z naprosté bezmoci. Aniž by myslela na sebe a na možná zranění, vrhla se milovanému manželovi do náručí. Jenže ve chvíli, kdy tak učinila, její nová vlčí stránka začala ožívat. Jeho vůně pobláznila jinak racionální smysly, jeho dech hřál na kůži, až se Anně rozbušilo touhou srdce. Aniž by se stačila zastavit, přitiskla své rty na jeho v hlubokém toužebném polibku. "Co se to se mnou děje, Silasi? Proč se tak chovám? Něco ve mně... po tobě touží... Po dotecích, po vůni tvé kůže... Cítit tě v sobě..." Oba moc dobře věděli, že podobným představám se až tak nepoddávala a většinou to byl Silas, kdo přebíral plnou iniciativu, nikoliv jeho žena. "... To... budu takhle cítit už pořád? Protože jestli ano... tak..." Ani si neuvědomovala, začala mu rozvazovat košili ve snaze přetáhnout mu ji přes hlavu. Teprve až po chvilce, kdy nabyla uvědomění, ruce stáhla rychle k sobě v plachém gestu. "J-já... J-já to tak nemyslela! To-totiž asi jsem to myslela... A chtěla... Ale neměla bych... Je to ale těžké zastavit..." S výdechem najednou vyskočí z postele, držíce se na druhé straně, dál od Silase. Nechtěla mu ublížit. Ale také odmítala působit jako nevěstka kdesi z bordelu.

Ucítí její horký dech na své pokožce na krku. Jen při tomhle pocitu vydechne – ani ne tolik vzrušením, jako spíše díky přehršli silných emocí, které se v něm nyní zmítají. Během posledních pár měsíců a zejména těchto dní už nepočítal, že někdy něco podobného znova pocítí. Cokoliv z ní. Její vůni, z níž se vytratil ten nezdravý nádech, který měla, její dotek, tlukot jejího srdce či právě dech, šimrající na kůži, což se aktuálně rovnalo jedné z nejkrásnějších chvil, které kdy zažil a co se vyrovná i té před několika dny, kdy držel svého synka poprvé v náručí nebo momentu, kdy potkal Sarah s Gaëlle.
Co je však přerušena tehdy, když jej začne ohledávat ve snaze najít původce pachu krve. Ten mu popravdě za pár dní již splynul a Silasův nos si zvykl na krev i líh jakožto dezinfekci, takže je už dávno přestal vnímat, aniž by si uvědomil, že Annu mohou tyto nové vjemy lehce překvapit. A vyděsit. „Počkej, jen klid, maličká…“ broukne tiše, ale nemohl si pomoci jinak než se usmívat. I tahle gesta v sobě měla víc energie než všechna, co dokázala vykonat předtím. Rychlé, plynulé, vůbec ne strhané a unavené, snad jen trochu zmatené. Což bylo pochopitelné, ačkoliv její otázka? Lehce ho vykolejí. Nenapadlo že, by si mohla dvě a dvě pospojovat tak rychle a ujasnit si celou situaci během krátké chvíle. „Pět dní. Dnes je to šestej,“ odpoví rychle, vědom si faktu, že to, co udělal, nebylo zcela správné – ne bez jejího souhlasu, který nedostal. Anna nejvíce věděla, jak svým prokletím skutečně trpěl, a on jí nyní provedl to samé. Nikdy by se nedivil, kdyby se od něj zhnuseně odtáhla. S další otázkou, která mohla zároveň sloužit jako jeho obrana, však zaváhá. „Nevím. Ani Victor si nebyl jistej, jestli… pár hodin nebo pár dní. Víc ne. Vypadala jsi… unaveně.“ Užije nakonec to nejmírnější slovo, které mohl vybrat. Vypadala hrozně, vypadala na umření, div ne již jednou nohou v hrobě. Dostatečně na to, aby zvolil možnost, kterou zvolil. Další otázka. Opět zcela pochopitelná, kterou ochotně zodpoví. „Je úplně zdravej. Máme krásnýho malýho chlapce, Anno…“ I nyní mu cukly koutky rtů nahoru podle toho, jak to znělo. Jejich syna… „Jsou u Bridgette. Nechtěl jsem, aby tady zůstávali, dokud… se jim nebudeme moci věnovat.“ Další zaobalená slova. Dokud byli oba dva mimo – ona z horečky, on protože se o ni dostatečně strachoval.
Anna na něj byla najednou hrozně moc hrr, kdy Silas prakticky nedokázal pobrat, že se již probudila a je opravdu v pořádku, když se mu vrhla do náruče – možná za to mohla i jeho vlastní únava. Chvíli tedy trvá, než obtočí paže kolem jejího křehkého těla, nyní značně posíleného kletbou. A hned v dalším momentu má její rty přitisknuté na těch svých v hlubokém polibku, z něhož jde velmi jasně a zřetelně cítit silná touha. Tentokrát již neodolal, aby jí nevyšel vstříc, rukama hledaje její tělo. Za poslední měsíce značně pohubla, působila tedy o to víc zranitelně, ale po dlouhé době nebyla vláčná a malátná, ba naopak. Odtáhne se jen na kousek, její tvář stále blízko té své, když ji prsty jemně pohladí na tváři, stále trochu nevěřícně, že ji zde má. Živou a zdravou. Reagující na jeho slova i blízkost. „To proměna. Myslím…“ Nevěděl. Popravdě, když se proměnil on a probral se, chtělo se mu tak akorát zvracet, zahrabat do pelechu a prospat ještě jeden další den, navíc nebyl zvyklý na nové smysly a reagoval na všechny zvuky okolo i barevnost světa. Zdálo se však, že každý snáší proměnu jinak, po svém. Anna… poněkud svérázně, jeden by řekl, že i trochu nadrženě, což bylo slovo, které obvykle v jejich dvojici bylo asociovatelné s ním. Nyní se role vyměnily, protože to on na ní zíral jako sůva z nudlí nevěda, co zatraceně dělat první. Aby to však bylo férové, je třeba podotknout, že jednou z možností bylo ujistit se, že je opravdu v pořádku, zatímco ta druhá ujistit se pomocí toho, že ji pomiluje. Teď. Hned.
Rychlost, s jakou se od něj vymrští, ale dokazuje, že s jejím zdravím si už fakt starosti dělat nemusí. Mohl by ji nechat odejít, ale faktem bylo, že když ji má jednou zpátky, ze své blízkosti ji zmizet nenechá. Nikdy. A už vůbec ne nyní, když mu tak zatraceně chyběla. Netrvá tedy dlouho, aby ji následoval, nejprve pomalu, ale pokud se mu stejně pokusí utéct, prostě po ní chňapne, aby mu neutekla. „Jsou to jen jiný smysly, Anno. Trochu lepší, uvidíš… trochu jasněji, možná o něco líp uslyšíš, nevím. A budeš umět líp rozeznávat pachy. Zvykneš si, hm? Neboj se.“ Popravdě ho nenapadlo, že by se mohlo jednat i o nové pouto, které se mezi nimi vytvořilo proměnou. Nemohl to vědět – nikdy nic podobného nezažil a v tomhle směru byl tedy nováček. Snažil se myslet trochu racionálně a uváženě, aby jí hned v tomhle stavu nevypustil do světa. Přelítne jí pohledem. „Co kdybych tě vykoupal? A… ty mě.“ Anna působila jednoduše urousaně a Silas na tom popravdě nebyl o mnoho lépe, což dokazovaly i vousy, které byly o něco odrostlejší než obvykle. „Budeš mít čas si trochu zvyknout a… zvyknout si i na moji přítomnost.“ Opět eufemismus toho, že mu bude nablízku. Pravděpodobně ve výsledku velmi intimně – a nejspíš ani nepříliš něžně. Pustí její packy, čekaje na její verdikt, v tohle chvíli si ale ani neodpustí, aby sjel rukama po jejím pase k bokům, cítě její horkou pokožku jen přes lehkou látku noční košile, očima zkoumaje linie jejího krku i dekoltu, než pohled zvedne znova k její tváři. A tehdy je to on, kdo neodolá polibku. Nejen dravého a hladového, ale též zoufalého, neboť kolikrát již uvěřil, že ji doopravdy ztratil.

"Šest dní...," zopakuje po něm konsternovaně, zcela pohlcená počítáním, co vše se za tu dobu mohlo stát. Šest dní přeměny, šest dní nejistot, co s ní bude, zda se vůbec probere a pokud, pak jak dlouho vydrží. Šest dní, které Silas protrpěl vedle jejího lůžka, držíce ji za ruku, aby ji v poslední hodině neopustil. Aby nebyla sama, pokud vize společného života selže. "To... To jsi byl po celou tu dobu se mnou? Tady?" Spolu s otázkou pozvedla i zrak, momentálně vnímající naprosto vše - každou barvu, každý odstín, každé mihnutí emocí v Silasových očích, každou vrásku od starosti, jak se jí snažil vše vysvětlit a pomalu ji adaptovat do života vlkodlaka. "Šest dní... jsi žil v nevědomosti... A děti také..." Předpokládala, že jim něco o tom řekl, u Gaëlle nepochybovala. Její matka patřila k čarodějkám, měla za to, že před pokusem o proměnu své dceři vše dopodrobna, či alespoň hrubě vysvětlil. "Nepamatuju si z toho vůbec nic. Jen... bolest, pro teď vzdálenou, ale tehdy... bylo to jako by mi každý kousek spaloval oheň." Se vzpomínkou na ty děsuplné chvíle si přejede po hrdle, cítila vyprahlost i rostoucí hlad, který prozatím dokázala umlčet. Momentálně se zaměstnávala nově objevenými smysly - hmatem, čichem, zrakem, dokonce i chutí. Její myšlenky se neustále zaměstnávaly Silasem, porovnávaly doposud známé informace s nově získanými ve snaze pochopit, co se v jejím životě odehrává. "Umírala jsem," opraví vybraná slova, která měla zakrýt její skutečný stav. "Nechtěla jsem ti o tom říct, aby ses zbytečně netrápil. Vím, že jsem měla, ale tehdy... byl jsi tak šťastný a já.. já tě nechtěla o to štěstí připravit." Po dlouhé době od zvratu v jejich společném životě, kdy Anna potratila, se začal usmívat víc a víc. Plánovali společnou budoucnost, dobírali si jeden druhého, kdo bude ten přísný rodič a kdo naopak bude maličké rozmazlovat. Nikdo nemohl počítat s tím, jak šeredně se celá situace změní. "Omlouvám se. Bylo to ode mě... sobecké...," zamumlá tiše v poněkud pozdní reakci na svůj prohřešek. Tehdy se o tom nebavili ze strachu, že se Anně přitíží. Nyní je nic nedrželo zpátky. "Chtěla jsem... nevidět svou nemoc. Nepřijmout ji, protože... jsem měla pocit... že nás rozdělí. A to já nechtěla, Silasi... Přála jsem si zůstat s tebou. Ale bála jsem se, strašně jsem se bála." Netrvalo ani pár vteřin, aby se blondýnka rozplakala vlastním přičiněním. Silas se stal jejím majákem, nejdůležitějším bodem v životě společně s Gaëlle a později i malým chlapcem, čerstvě narozeným synem rodiny Ecclestone, zrozeným z lásky. Z jejich lásky. "Počínala jsem si hloupě, vím. Vůbec ne jako ta žena, za kterou jsi mne do té doby považoval," zavrtí hlavou v ponížení, že se mu nakonec vyjevila jako někdo jiný. Jako žena, co jej zradila.
Přikývne jeho slovům. Byli v pořádku, všichni byli v pořádku. "Máme chlapce. Chlapečka..." Ani neměla možnost si jej pořádně pochovat, podržet v náručí, tak zesláblá byla. "Po kom z nás má oči? A úsměv? A co uši? Myslíš, že má moje uši? Ne, určitě je má po tobě." Nechávala se strhnout představami o malém dítku, stále ještě bezejmenném, neboť veškeré nápady, které padaly, si navzájem vyvraceli. "J-já...," začne s pohybem vstříc Silasovi, když tu se zasekne, zmatená se stahujíce nazpět. "Chtěla jsem... Přála bych si... A-ani nevím, jak to říct. To se mi ještě nikdy nestalo." Pokaždé na vše měla odpověď, což pro tuto chvíli zastřený pohled vyvracel. Duchem se toulala po vzpomínkách, hledaje tu jednu, tu jedinou, kterou nyní měla uloženou hluboko v paměti. "Možná... možná, že budu znít jako blázen, Silasi... A-ale chtěla bych... Byla bych ráda, kdyby druhým jménem mohl být... Connor. Jako vzpomínka na Sarah, která... nás svedla dohromady a dala nám šanci. Která tě ochraňovala venku při tvých cestách." S poněkud nesmělým pohledem opětovala Silasův, nejistá si z jeho reakce. Na téma ohledně bývalé ženy býval stále citlivý, ač ne tak, aby rozbíjel věci okolo. Melancholie jej vytrhávala z myšlenek, vzpomínaje na tu, která pro něj znamenala tolik. "Jestli... jestli myslíš, že by to byl dobrý nápad. Ale chápu, pokud by ses zlobil, nebo... nebo sis nebyl jistý, pochopím to. Pochopím to, Silasi..."
Zdálo se, že oba se nechávali strhnout vášní a vzájemnou touhou podnícenou Anninou iniciativou. "A-asi ano. Cítím... se zvláštně. Ne špatně," ujistí ho vzápětí, aby si nedělal starosti. "Jen... zvláštně. Něco mě k tobě táhne, něco mnohem silnějšího než předtím. Miluju tě, řekla bych... v mnohem hlubším významu, než jsem si uvědomovala předtím. Je to... jako bych věděla, že patříme k sobě. Že jsem našla toho pravého, s nímž chci zestárnout, být mu oporou v jakékoliv chvíli... zemřít s tebou. A přitom... je to i fyzické. Ta touha... Když tě vnímám... Tvoji vůni, dech, tlukot srdce... Nikdy předtím jsem necítila něco tak spalujícího..." Což potvrdí vzápětí, když jej znovu políbí, téměř ho stahujíc za sebou do postele, což však přeruší rychlým úskokem na druhou stranu dál od něj. "Zvyknu si?" Zdála se tak ztracená, když zopakovala Silasova slova. "Co když si nechci zvykat. Co když... J-já nechci o tohle přijít, Silasi. O vnímání tvého doteku a reakce vlastního těla, to selhání, za které bych si jindy peskovala. Nechci si zvyknout. Je to... tak nádherné, když tě mohu vnímat jako nikdy předtím. Vnímat všechno kolem tebe, jako bych tě viděla poprvé. Poprvé slyšela tvůj hlas, cítila tvou vůni... Poprvé poznala tvůj dotek." S každým slovem, s každou představou se rozplývala, zavíraje oči ve snaze si utřídit myšlenky. Nechávala smysly plynout, vnímat vše kolem sebe - Silasovy kroky, ruku natahující se k ní, prvotní dotek, pod nímž zaskučela touhou. "Mám pocit... jako bych do téhle chvíle byla... omezená. A nyní jsem se probudila do skutečného světa, mnohem pestřejšího. Silasi, já o tohle nechci přijít. Nechci, aby mi cokoliv z toho zevšednělo..." Upírala na něj oči, visela na něm pohledem jako malé dítě žebrající o pozornost rodiče. Sotva se dokázala ubránit vtáhnutí se do polibku, ale taktéž nezabránila ani rostoucí nervozitě ze zápachu lékařského náčiní, co jí neustále dráždil. "Si-Silasi... j-já nemůžu. Ne teď. Ne tady... Příliš... příliš nepříjemných pachů, všechno mě to dráždí..." Přirozeně začala ustupovat krok po kroku směrem ke dveřím od ložnice, míříc poslepu do koupelny, kde jim sloužila ke koupeli prostorná kovová vana připomínající káď, kde měli dostatek prostoru pro sebe.

„Pořád ne. Občas jsem musel za dětmi a jednou…“ Zaváhá. Jak popsat toulku po venku, co neskončila zrovna dobře? „Pryč…“ To bude to slovo, aniž by ji musel hlouběji rozebírat, ale zároveň lhát nebo neuvést věci na pravou míru. Jinak u ní však seděl prakticky pořád a i tehdy, když vyšel z dveří ložnice, pociťoval silné nutkání vrátit se. Co kdyby byl další nádech její poslední? Co kdyby proměnu nepřežila? Nikdy by si neodpustil, kdyby u ní nebyl. Nikdy. Naštěstí se tak nestalo a místo pohřbu si mohli užít jinou slavnost – pravděpodobně křest, který jejich malého syna čekal z té katolické úslužnosti, jaké se Silas začínal poddávat. Nelíbila se mu. Vlastně ji ze srdce nesnášel. Ale normálnost zajišťovala bezpečí a Silas nehodlal zvedat hlavu v přímé palbě, když byl Salem plný odstřelovačů hledajících každou chybu. „Dětem… Tedy Gaëlle ne. Nic jsem jí neříkal, byla i tak dost vyděšená.“ Nebylo se čemu divit, když jí k mamince po narození chlapce nepustil a naopak ji odvedl pryč, aby se za nimi následně každý den vracel a pokaždé vypadal o něco unavenější, zničenější a beznadějnější. Uhne pohledem, když začne mluvit o bolesti. Věděl to. Některé vjemy zůstávaly jasné i po letech, aby si je pamatoval – třeba právě utrpení při proměně, kdy si sám prakticky přál zemřít, než prožít další chvíli v agonii. „Mrzí mě to, Anno. Vím, že jsem se měl zeptat a… poradit. Ale nebyl čas a tohle byla jediná cesta, jak jsi mohla přežít. Nemohl jsem tě nechat zemřít. Kdybys tu nebyla, nevím… Nevěděl bych nic.“ Nejspíš i ona sama si pamatovala, jaká troska se z něj stala po smrti Sarah. I přestože by se musel držet na nohou kvůli dětem, věděl, že v prvních chvílích by to nedokázal a znova by zmizel lízat si rány někam daleko od všech jako raněné zvíře. Zavrtí rychle hlavou, když promluví. „Ne. Ne, myslím… že jsi udělala dobře. A… vůbec ne sobecky. Dala jsi mi pár dní štěstí navíc, Anno, což… je zas sobecký ode mě, vím. A nebylo to ani dlouhý. Nevím, co bych dělal já, kdybych se dozvěděl takovou zprávu, zvlášť v tvým stavu a s ohledem na dítě a… na všechno. Zachovala ses… lidsky.“ Popravdě to nedokázal vysvětlit, rozhodně ne teď, když měl rozlítané myšlenky, které se navíc točily převážně kolem faktu, že žila. Ne přežívala, skutečně žila. Na tom, co bylo, nezáleželo. Každý dělá chyby a zrovna Silas je dokonalým příkladem tohoto tvrzení. „Kromě toho… Anno, já bych se na tebe stejně nemoh zlobit, i kdybych na to náhodou měl právo. Jakože nemám.“ Udělala, co tehdy uznala za nejvíce vhodné. Takové právo jí nemohl upřít. Jistě, mohla s ním svou nemoc konzultovat dříve, ale copak bylo v jeho moci jí pomoci? A mohl se na ni zlobit za to, že jej chtěla ušetřit bolesti?
„Modrý. Jako každý malý dítě. A je… nádhernej. Takže asi po tobě.“ Koutky úst mu cuknou v úsměvu při lehce neohrabané lichotce. Možná, že měli průměrně hezké dítě, možná, že jejich syn nijak nevybočoval a vypadal jako všechna miminka – s buclatýma tvářičkama, okatý a plešatý – ale na tom nesešlo. Byl jejich a byl zdravej, takže překrásnej, ať si říká kdo chce co chce. Silas by jej miloval i tehdy, kdyby se narodil se třetí rukou, jednoduše na tom nezáleželo. Její slova, kterým pečlivě naslouchá, jej zarazí. Connor. Jméno obyčejné, jen s nezvyklým původem, neb druhé jméno děti většinou dědily po kmotrech či dědečcích, nikoliv po bývalé manželce otce. A přesto jeho pohled zjihne. „Anno, ty jseš vážně moje štěstí…“ Jinak se to vyjádřit nedalo. Ani s Annou o Sarah nemluvil a popravdě měl někdy strach, jestli se Anna necítí zcela zbytečně jako pouhá náhrada, náplast za ženu, kterou tolik miloval již v době, kdy se znali. Ona ho však vždy dokázala překvapit a udělat něco nečekaného, v tomhle případě zvolit dané jméno. „Proč bych se měl zlobit? To spíš ty. Pro mě je to… odkaz.“ Krom toho, Sarah měla Annu ráda tak, jak ji jen ráda mít mohla – starala se o ně, měla o ni zájem, neb viděla, že Silase činí neskonale šťastného i v době, kdy mohl být zničený a dost možná i mrtvý. „Ohledně prvního jména, přemýšlel jsem… nad Jacym? Je mi jasný, že to není úplně tradiční, znamená to měsíc. Pro místní kulturu.“ Tím přirozeně myslel indiány. Ani o tomhle se Anně nezmiňoval, leč jeho milá si asi musela být vědoma některých vazeb už jen z toho prostého důvodu, že civilizovaní lidé se netetovali.
Byla slova, co by si klidně nahrál a poslouchal je pořád dokola. Slova jako tahle. Ujištění, že i přes fakt, že na ni přenesl kletbu – a ona si toho očividně všimla – stejně zůstane po jeho boku, ba co víc, bude mu nadále dávat daleko víc, než si kdy zasloužil. Tedy svou lásku. Ani si neuvědomoval, že též jeho city se prohloubily, všechno zapadlo krásně do sebe a on cítil, že pokud má někdy stát na nějakém místě, bude to vždy po jejím boku, kam jednoduše patří. Snad protože tenhle přerod u něj nastal postupně, kdy se o ni strachoval, a on si výraznější změny ani nevšiml, neboť se vše zdálo tak přirozené. Tak, že je všechno, jak má být. Zavrtí hlavou, když mu začne vystrašeně oponovat. „Nemyslím to tak, že to začneš ignorovat. Jen tě to nebude tolik… zahlcovat. Pochopíš, jak s těmi smysly pracovat. A jak si všechny vjemy užít, jak nejvíce to jde.“ Jako si je on užíval při jejich milovaní, kdy neustále vdechoval její vůni, cítil jemnost její pokožky se všemi drobnými nedokonalostmi. Nebo kdy smysly naopak plně využíval, kupříkladu při lovu. „Zvykneš si, ale nebude to vůbec špatný…“ broukne tiše, když již stojí u ní. Zvedne hlavu, když připomene veškeré pachy, co se jemu již ztratily, jinak by ho pravděpodobně pořádně otravovaly. Až nyní je začal trochu vnímat, nejspíš když je připomněla, stála však slabě. Sama situaci vyřeší, když začne ustupovat do koupelny. Myslel dopředu, že ji někdy v průběhu bude muset okoupat – nebo naopak zchladit kvůli příliš vysokým horečkám – káď byla tedy částečně plná a v rohu stála i čtyři vědra s vodou. Zavře za nimi dveře, kdyby se náhodou Victor probral a hodlal vpadnou do ložnice, snad mu dojde, že zavřené dveře jsou přece jen zavřené dveře. „Svléknu tě…“ Nejednalo se o rozkaz ani prosbu, spíše suché konstatování. Mohla to udělat sama, byly však chvíle, o které se Silas nechtěl nechat připravit. Třebas chvíle jako tyhle. Znova k ní přistoupí, aby hravě povolil mašličku na noční košili a tím tak rozhalil její dekolt. Vzápětí pak vklouzl rukama pod košilku na ramena, načež stačilo dotekem kopírovat linii paží, díky čemuž ji svlékl. Přestože její regenerace byla rychlejší, i ona stále trpěla změnami těla po narození dítěte, zejména v partiích břicha, neb kůže se stále přizpůsobovala. Koho to ale zajímalo? Vše bylo jen znakem toho, co všechno prošla. Popravdě nepočítal s něčím víc než bylo mazlení, ostatně nepočítal, že by regenerace výrazně zkracovala šestinedělí, ale jen to, že se jí mohl dotýkat, cítit život pod její pokožkou, cítit to příjemné přirozené teplo… To bylo víc než dost a Silas se jí nemohl nabažit. I proto se opět skloní, aby se mazlivě rty otřel o její rameno a znova se nadechl její vůně. Stále pro něj byla téměř snová, těžko uvěřitelná.

Lehce se pousměje se a změří si muže před ním pohledem. „Je to přeci jen jeho obživa, aby zůstalo město bezpečné, ač se to i přes naše veškeré úsilí zatím nikterak nedaří.“ Pronese klidným a stále vstřícným tónem. Sleduje podnikatele, jak k němu pomalu schází a zhluboka se nadechne nosem, přičemž mu v očích proběhne záblesk poznání. Jak prozřetelné nazývat čarodějnice jen jako nějakou pohádku, která slouží pouze k vystrašení dětí, které by se neměly potulovat nočními ulicemi, když muž před ním měl s touto skupinkou obdařenou magií leccos společného. Vlastně dle jeho pachu a magie, která z něj byla cítit a kterou Miguel dokázal díky vlkodlačímu čichu zaznamenat, se právě zástupce kapitána díval na mužského zástupce čarodějek. Upřímně na moc podobných jako Shareburg ještě nenarazil, ale možná to bylo tím, že se nenamáhal každého očichávat a odhadovat k jaké skupině vlastně patří. Většinu času ho to nijak nezajímalo, ovšem když si někoho berete do domu, tak už Vás něco podobného zajímat začne. „Myslím, že oslovení pane je vyhovující." Pronese a pomalý krokem se vydá směrem ke svému domu. Není to daleko, on sám sem šel pár minut, ale vzhledem k tomu, že Shareburg měl jistou a dost viditelnou indispozici, bude cesta trvat asi dvakrát né-li třikrát tak dlouho. Podívá se na muže vedle sebe. „Co Vás vlastně vede k touze zlepšit zdejší bezpečnost? Jistě, jste radní, ale dodnes o tuto oblast neprojevil kdokoli z Vás žádný zájem, nebo o tom alespoň nejsme spraven.“ Pronese a lehce pozvedne obočí, aby dal na svou otázku důraz. Vlastně jemu samotnému to žádné vrásky nedělalo. Hon na vlkodlaky se v Salemu nekonal, takže on se asi zpřísnění bezpečnosti moc obávat nemusel. Ovšem hon na čarodějnice tu byl neustále, někdy se to dostalo až na neúnosnou mez a někdy měl člověk pocit, že se tu vlastně nic neděje.

Jeho blízkost jí opakovaně učarovávala, pohlcovala smysly a nutila Annu vnímat vše s ním spojené. Každé stopové množství vůně zvenčí i zevnitř, kdy rozeznávala jednotlivé stromy, převážně smrkové a borovicové dřevo, jehličí ale i hlínu ze zahrady za domem. Vůni čerstvě vypraného prádla i mýdlo, které nakupovala na trzích. Sušené bylinky visící v kuchyni, listy starých knih, z nichž jí předčítal. Všechno k němu patřilo, definovalo ho. Stejně jako pach vlkodlaka, zvířete stiženého kletbou, do něhož se za úplňku proměňoval. Ještě si neuvědomovala, že i ji postihne prvotní přeměna, bolestivější oproti ostatním, neboť kosti se poprvé budou lámat v boji proti nepřirozenému řádu transformace. Nyní si užívala nově objevené prvky, na tom jediném jí záleželo. "Voníš... Tak krásně voníš..." Co na tom, že už nějaký čas se maximálně opláchl ve vědru? Šlo o něj, o jeho přirozenost, kterou nadále vnímala, toužíce se do ní zavrtat na nekonečně dlouho. "Omrzí se mi to někdy? Nechci, aby se tak stalo, Silasi... Nechci, aby jsi mi zevšedněl." S očima upřenýma do jeho pozorovala každý záchvěv myšlenky, každou možnost pečlivě zváženou, než si vybral nejlepší odpověď, kterou později předložil své ženě. "Tvůj svět... náš svět... je úplně jiný než jaký jsem byla zvyklá. Tak... sensuální..." Stačilo, aby se jí dotkl, prohrábl jí lokny a Anna se rozplývala blahem v touze cítit víc. "Užít?" Se skousnutým rtem nakrčí čelo přemýšleje nad tím, jak je využít. Napadala ji určitá možnost, vhodná i pro šestinedělí, jímž jako každá správná matka měla trpět, než se bude moci milovat s manželem. Bolest však žádnou nevnímala a bříško se jí taktéž z části vrátilo do původního vzhledu, ač se stále potýkala s jeho vyobleností. Zatím ci nebyla vědoma změny stavby kostí, která se později odrazí i na vzhledu - boky se jí rozšíří a více zaoblí, ňadra budou působit plněji a vyzývavěji v hlubokém výstřihu šatů, i nožky jí zesílí a přizpůsobí se běhu a atletickým dovednostem jako bylo skákání. Prozatím se na ní nadále odrážela původní útlost, ještě podnícená předešlým stavem, kdy o něco pohubla.
Sledovala jej, aniž by jedinkrát opustila jeho pohled. Zpříma čelila tomu, co si pro ni uchystal, hlavu hrdě vztyčenou. Stačilo však slovo, dvě slova spojená v oznámení, aby si všimla, že se jí dech zatajil na rtech a už podvědomě očekávala nejen blízkost, ale taktéž dotek a přirozenou reakci těla. Přirozenou pro vlkodlaka, pro ni? Novou, smysly pohlcující. Konečky prstů zlehka přejížděly po kůži, kopírovaly siluetu postavy. S každým centimetrem si všímala chvějícího se dechu, těšila se z požitku, který jí dotek přinášel. Vnímala látku klouzající po pažích, torzu i bocích, dokud neskončila na zemi. Dráždil ji pouhým dotekem, pouhou představou doteku, než jej Silasovy prsty skutečně učinily. Zmítala jí prapodivná vášeň, nezvyklá touha, jakou ještě nepociťovala. A ve chvíli, kdy přitiskl rty k její kůži, vdechujíce vůni s podtónem vlkodlačích feromonů? Zůstala mu viset kolem krku, natisklá tělo na tělo. "Přestane někdy tohle toužení?" To malé šílenství, co jí momentálně pobláznilo mysl natolik, aby přestala racionálně uvažovat? Pochybovala. Ani nechtěla znát odpověď. Odmítala si přiznat, že by jednoho dne vyprchala ta podivně živočišná touha.
Musel to být on, kdo ji po celou dobu krotil. Roztěkané smysly se neustále zaměřovaly na jeho blízkost a vlkodlak v ní se nehodlal mírnit. Toužila objevovat, dovolovat si... experimentovat. Vydržela to jen po dobu koupele, kdy jí byly vlasy opláchnuty a pokožka vydrhnuta neparfémovaným mýdlem, co by jí v tuto chvíli dráždilo. Mokré blonďaté prameny zůstávaly přehozené přes pravé rameno, nyní už čisté a mnohem příjemnější na dotek než před malou chvílí, zády opřená o Silasův hrudník, když si za ní vlezl. Ani jeden nehodlali riskovat možný problém při porušení šestinedělí, dokud si doktor nebude jist, že je zcela v pořádku, avšak její vlčí část si žila po svém. Byl to tedy Silasův úkol držet ji, krotit bujný temperament a pokaždé jí chňapnout po ruce kdykoliv se vydala k průzkumu, co by se velmi rychle mohl zvrtnout v milostné dobrodružství. V jejich případě? Zvířecí. Nezbývalo jí nic jiného, než si užívat doteky prstů, zkoumat jednotlivé články, vyhledávat mozoly a stará zranění pod povrchem kůže. Stále se zaobírala otázkou, zda bude moci využít nově nabytých smyslů i pro jeho dobro. "Silasi?" Nechtěla riskovat otáčení se, takto si pouze dovolila natočit hlavu na stranu, prohlížeje si ho z podivného úhlu. "Když... Když jsi mluvil o tom využívání smyslů... Přemýšlela jsem o tom." To jediné jí také zbývalo, pokud se netoužila zlobit na Silasovu zdrženlivost, za což přirozeně nemohl ani jeden z nich. "Chtěla bych něco vyzkoušet. Po naší koupeli."