Město Salem

Nad teplým čajem se konečně více zahřál. Koneckonců byl jen v tenké košili a ta ho moc nezahřála. Co by, ale neudělal pro milou dívku, která to oblečení potřebovala více než on. Neměli jsme tu všude oheň, jak na to byli zvyklí indiáni. Navíc v toto roční období zrovna teplo nebylo. Znovu svůj pohled přesměroval k indiánské dívce, která seděla naproti němu "Každý to máme jinak. Jsme jedna rasa - lidé, ale přesto žijeme úplně rozdílné životy.." pousmál se a usrkl si čaje. Na něj byl furt ještě příliš horký, tak čekal až aspoň trochu vychladne. Nechtěl si spálit jazyk. Nebylo to zrovna příjemné. "No ještě máme i bylinkové čaje, ale ty já moc nemusím. Možná mi vadí ta zvláštní pachuť" lehce se uculil a potom zas svůj pohled obrátil někam kolem sebe. Hostinec už byl skoro poloprázdný. Pro něho to bylo lepší alespoň tu nebylo tolik hluku a slyšel každičké slovo, které mu sdělila. Malinché začalo fascinovat jeho lusknutím prstem, což nebyl nějak obzvlášť zvláštní trik. Je na to však potřeba hodně trpělivosti a stávalo se, že ho z toho fakt bolely prsty. "Jestli chceš naučím tě to. Vše je to o trpělivosti" pousmál se a znova luskl prsty. Ze začátku ji to asi nepůjde, tak dobře, ale když se do toho dostane bude to mnohem lepší. V její přítomnosti se cítil klidně a odpočatě. Možná to bylo tou kladnou energii, která z ní sálala. Věděl hned, že tato dívka bude mít čisté srdce. Kéž by taková byla většina lidí zde v Salemu. "Za co se omlouváš? U mě doma to není zrovna nic extra navíc docela daleko odsud, tak mi přišlo vhodnější se jít zahřát na jiné místo" pokrčil rameny a pousmál se. Navíc tento hostinec byl nejblíž. Sice ho moc nemusel, ale na čaj to mu stačil. "Já nemám žádnou ženu a ani tenhle druh ženy" řekl klidně a oči přesměroval k jedné z nevěstek. Na Laoghaire si samozřejmě nikdy nevzpomněl a nejspíš ani nevzpomene.

Čaj byl opravdu moc dobrý, horký a padal do mě velmi rychle, pálilo to ale potřebovala jsem to, jako bych nebyla schopná se zahřát. Na to jak jsem dřív bývala horkokrevná je to změna. Jsem nemocná? Je to možné? Měla jsem halucinace tam v lese? Možná umírám, možná mám zápal plic nebo krve? kdoví. "vypadám nemocná Jamesi?" Zeptám se jej naprosto mimo kontext protože mě to právě nyní napadlo, ale kdyby mě znal, věděl by, že to dělám i normálně, jsem energická a zbrklá. Na jeho slova zareaguju krátým mlčením a přitakáním, zabořená po nos v horkém čaji a usmívající se. Jablka, skořice šípky, moc dobrá kombinace. "My je děláme, někdy je to potřeba byliny zachraňují životy.." Vyvsětlím mu, bez řepíčku nebo listů jitrocele by mnoh z nás nepřečkalo studenější období nebo oslabení po zranění. "Udělám ti bylinkový...tchaj..." zastavím se aby mi řekl, zda to vyslovuju správně. "po kterém se budeš oblizovat." Zaculím se a poprvé se zasměju nahlas, zvonivým sametovým hlasem, přitom se mi udělají rýhy u úst, které se ze smíchu lidem dělají. Přitakám k němu, když mi nabídne že mě to naučí. "Umím spousty zvuků ale tohle jsem ještě neviděla..." vysvětlím mu. Zasměju se když luskne znovu a sáhnu na ty prsty se zavrtěním hlavou. "Aha, chápu ale já nehledám...luxus...říká se to tak? Luxus je mi cizí...ám ráda prosté věci..L ujistím ho. Pokrčím obočí lítostivě a přitakám. "Já už taky ne..." posmutním, ale není to jako kdysi, cítím žal, smutek, ale nedovedu to personalizovat. "Moje mimonko asi umřelo, nepamatuju se...čekala jsem ho...pak umřel můj muž a pak...jsem se probudila tady v lese, asi jsem se zbláznila, nebo jsem nemocná, viděla jsem sebe mrtvou, tam v lese...je to nesmysl...mířila jsem sem a potkala lidi...byli všichni moc hodní, ale nejsem zvyklá být nesoběstačná chudinka...vadí mi to, přísahám že všechno ti splatím! Vše a pak netuším co...vůbec nevím co mám dělat." Zatvářím se zkroušeně a vezmu si hlavu do dlaní.

Malinché evidentně čaj, který ji koupil chutnal, což ho nesmírně těšilo. Taky ho zahřál a chutnal mu, jen se oblizoval. Před čajem však dával přednost spíše kávě, ale tu tak po ránu nebo večer, když už měl konečně po práci. Netvrdil, že by ho jeho práce nebavila, ale i on potřeboval někdy oddech od té denní rutiny. Indiánská dívka se ho zeptala na to zda vypadá nemocně, což ho velice udivilo. Nepřipadala mu vůbec nemocná. "Podle mě vypadáš v pořádku.." ještě si ji letmo začal prohlížet, ale nenašel na ní nic zvláštního, co by mohlo naznačovat něco ohledně nějaké nemoci. "Tak tvůj bylinkový čaj bych určitě ochutnal" pousmál se na ní svým typickým zářivým úsměvem. V její společnosti se cítil velice dobře, aniž by myslel na takové choutky, které zde měla většina mužů a nevěstek. Malinché mu začala vyprávět její příběh o tom, jak ztratila svého může a dítě. Muselo to být pro ní opravdu těžké, ale všechno toto mu přišlo docela neuvěřitelné. Viděla svojí smrt, ale byla stále mezi živými? On taky nepatřil zrovna k normálním lidem. Vždyť se sakra uměl proměnit v kočku. To normální člověk nesvede. "To je v pořádku Malinché. Já na to nespěchám a chápu tvoji situaci.". Když tak přemýšlel nad tím vším, tak už dlouho nebyl ve své zvířecí podobě. Někdy mu ta kočičí volnost dost chyběla, protože jako člověk musel dodržovat neustálá pravidla a podobné věci. Kočka může utíkat od všeho a prospat klidně celý den, což se mu velice zamlouvalo. Mohl se potulovat po lese jen tak a nebýt v práci. Ono to bylo trošku těžké skloubit to s prací. "Někdy se nám dějí věci, které si neumíme vysvětlit.." povzdechl si a usrkl si čaje.

O kávě jsem už vůbec neměla tušení, my si dělávali nápoj z čekankového kořene, on by ho asi nazval cikorka ale kávu z kávovníku, o tom jsme neměli ani tušení, za ot o whiskey, laciné špatně vypálené o tí věděli někteří mužové u nás příliš, stali se na ni někdy závislí, a tím si ás kolonisté drželi v šachu, někteří by za ohnivou vodu prodali i vlastní potomky. Když se mimo zeptám jeslti nevypadám nemocná, odpoví. Přitakám a usměju se maličko. "Díky za odpověĎ je divné že nevím co se stalo, proč tu jsem..." Nezní mi to zdravě, necítím se jako obyčejně, ale nemocně ne, v tom má pravdu, jen..prostě jinak. Mrknu na něj když poví, že by můj čaj ochutnal a uculím se veseleji. "Máme dohodu...až bude růst něco co má dobrou chuť, tak ti udělám, doma jsem měla spoustu bylin nasušených, ale bohužel, netuším kde je jim konec." Nechci štkát nejsem ten typ ale přesto mám pocit, že se mi štkát chce.Přitakám. "Jsi vážně moc hodný Jamesi...když indián řekne, že dluží život, tak to tak také myslí, udělal sis přítele do konce života." uculím se na něj a sevřu mu ruku, kdžy j nemu natáhnu svou, abych dodala slovům na váze. Chvíli se zamyslel a já ucítila že mu něco schází, jak? Tak to nevím. prostě jsem v tu chvíli stoprocentně věděla že mu něco schází, jakobych to cítila já sama. "Co ti chybí Jamesi...vypadáš, že jsi neúplný, jakoby jsi chtěl něco co teď nemůžeš mít..." Zeptám se ho zvědavě a povzbudivě se usměju aby se neobával mi to říct. "Já to popsala...tohle jsou věci co nechápu a chybí mo má rodina, ale mám jistotu, jsou mrtví, ale to co chceš ty je přítomné, že je to tak?" Zeptám se ho. Netuším že to , co jsem pocítila, je má schopnost empatie, kterou nyní vlastním. Vždycky jsem uměla pomáhat lidem, ale nikdy ne takhle. Citelně, niterně abych cítila co se s nimi děje.

Cítil se v její přítomnosti opravdu dobře. Byl to neskutečně srdečný člověk, který v tomhle světě to bude mít nejspíše hodně těžké. V dnešní době žili jen samí vychytralí lidé, kteří měli k dobrosrdečnosti daleko, což ho hodně štvalo. On se považoval za čestného člověka, který vždycky dodrží vše co slíbí. Většina lidí zde, ale jenom lhala, podváděla a manipulovala. Tihle lidé vlastně všechno zde řídili. Malinché byla jiná, než tahle většina. Možná to bylo tím, že byla indiánka a tam je ta výchova celkově jiná. Nejdůležitější hodnota je pro ně rodina a ne pár kovových mincí či bankovek. Lidé byli zaslepeni díky těmto penězům. Kazilo je to. Líbilo se mu její vlídné gesto, když stiskla jeho ruku, samozřejmě ji to opětoval. "Jste lidé cti a to se mi líbí" pousmál se na mladičkou indiánku. Začala si dělat o něj starosti, což samozřejmě nechtěl. Nemohl se ji jen tak říct, že se dokáže přeměnit v kočku a dlouho se v ní nepřeměnil a chybí mu to. To prostě nešlo. Furt si musel dávat pozor na jazyk, protože kdyby ho zde někdo slyšel, tak by bylo po něm. Nejspíš by skočil oběšen, nebo něco tomu podobného. Pověšen by mohl být hned za několik věcí. Nesouhlasil s vládou a neměl rád církev a ještě k tomu byl kožoměnec. "O tom je těžké mluvit.." povzdechl si a odtáhl se od ní. Bylo nebezpečné něco takového prohlásit hned někomu, koho teprve poznal. Věděl, že by ho třeba Malinché neudala, ale zároveň ji nechtěl vyděsit. Chybělo mu to, to byla pravda, ale na přeměnu měl času dost. Mohl to kdykoliv udělat, když byl někde sám.

V našem světě se srdečnost odměňovala, ale tahle společnost je jiná, jak brzy jistě poznám, plná intrik a sobeckých cílů. To mi bylo cizí, jediné úskoky a ústrky, které znám jsou ty co jsem užívala při lovu. Díval se na mě tak hezky, že jsem musela sklopit oči, protože jsem zčervenala, jakoby mě viděl tak nějak idealisticky, tušila jsem, že si o mě nemyslí nic zlého. Pokrčím rameny. "Prostě žijeme podle toho jak to považujeme za správné, jako naši předkové a tak jako doufám generace po nás." I když tím si nejsem jistá protože vliv kolonistů je znát a já se tak trochu obávám toho, že nás to brzy zavede někam kam nepatříme. Pak jsem se ho zeptala na otázku pocitu, který jsem v sobě objevila, chvíli nic neříkal a pak jen řekl, že je to pro něj těžké. "Chápu, ale chci abys věděl, že tu máš přítele, kterému se nemusíš bát říct nic, já nejsem nečestná, neprozradím tajemství ani svěřené věci...přišla bych pak o čest a tím i o život." Ujistím ho a napiju se posledního doušku čaje, zatvářím se smutně. "Došel...děkuji moc...vážně je chutný..." povím ještě jednou a promnu si rty, nechce mi to říct, ale ten pocit nezmizel, je to zvláštní. Promnu si ramena rukama abych setřásla ty podivné pocity co mám díky proměně o které netuším ani zbla. "Jsem hodně unavená..." řeknu neobratně díky ne zcela správnému používání anglických slov. "Máš ještě dnes něco na práci? Pomohla bych ti..."

Furt přemýšlel nad tím zda se ji má svěřit či nemá. Takové dilema.  Obával se, že by to však nepochopila. "Já ti věřím, ale tohle úplně postrádá rozum. Je to těžké k uvěření." pohlédl na ní a potom znovu ucukl pohledem. Nejspíš by to neměl dělat. Navíc, kdyby ho teď někdo slyšel určitě by skončil na šibenici. Svůj život měl rád i když žil v této úděsné době. Furt měl jakousi radost ze života, která ho nadnášela. Chtěl poznat více lidí. Nikdy ještě nikomu neřekl, že se dokáže měnit v kočku. Něco ho však nepadlo. Bylo to sice hodně riskantní, ale byl to jediný smysluplný nápad. "Pojď se mnou. Ukážu ti to, ale slib, že nezačneš ječet.." pohlédl ji pronikavě do očí. Věřil, že indiánka se bude chovat tiše, ale mohla ho překvapit třeba nějakým nečekaným gestem. Budou muset jít někam, kde je nebude někdo rušit. Nejradši přeměnu dělal v lese, ale les byl docela daleko. Potřeboval nějakou klidnou uličku. Na stole nechal pár zlaťáků a pohlédl na Malinché "Budeme muset jít ven a potom se budeš moct jít vyspat ke mě. Lehnu si na zem nedělá mi to problém a na práci už dneska nic nemám" pousmál se na ní vlídně. Nejspíš teď udělá tu nejbláznivější věc na světě, ale indiánce důvěřoval. Zasunul židli blíže ke stolu a rozešel se směrem ke dveřím. Doufal, že ho Malinché následovala. Přemýšlel, kam vůbec půjde, protože tu nebylo příliš mnoho míst, kde nikdo neprocházel. Potom si vzpomněl na jednu uličku, která byla vždycky vylidněná. Lehkým krokem si to vykročil směrem do uličky, která byla nedaleko. Zastavil se a parkrát se pootočil na špičce svých bot, aby se ujistil, že zde není nějaký nezvaný host. Začal si svlékat oblečení od bot po svou košili. Soustředěně hleděl do té největší tmy a soustředil se na svou přeměnu v kocoura. Bylo to bolestivé, ale už méně, než kdysi. Teď v tom měl aspoň trochu praxi. Cítil jak se mu kosti smršťovaly a on pomalu, ale jistě měnil svou podobu v chlupatou malou šelmu. Kočky divoké byly sice větší, než ty domácí, ale i tak patřily k malým šelmám.

Zasměju se k němu a nakloním se abych zašeptala. "Právě jsem se ti svěřila že jsem se viděla jak jsem mrtvá a nepamatuji si vůbec nic..může bejt ještě něco divnější?" pochybovačně se zasměju. Váhá a já ho chápu ,nechci naléhat jen mu dát možnost si ulevit, přijde mi, že to potřebuje. přitakám k němu když mi poví potutelně ať jdu s ním. Skousnu si ret a následuju ho zvědavě, moje zvídavost je veliká, a James vypadá tak vesele a přitom zasmušile. "Indiánky neječí!" ujistím ho hrdě se zdviženou hlavou aby si nemyslel, že jsem nějaká uječená dámička, to rozhodně nejsem, já viděla takové věci, ze kterých by se jejich , tedy ty kolonizační děti počůrávaly do dospělosti. Přitakám k němu ale vím, že na zemi budu spát já, jsem na to zvyklá neumím si představit kde jinde spát, neznám postele kolonizátrů, my měli kůže na zemi a to nám vždycky stačilo. Šla jsem za ním a byla natěšená co se asi bude dít, má tři ruce? nebo tak? Netuším co má na mysli, ale vypadá tajemně jako hrad v karpatech, kdyby ten film existoval v téhle době a já měla video, no ale rozumíme si. Zatáhl mě do uličky, říkal sice, že nestojí o to nějakou ženu si podmaňovat ale tázavě jsem se na něj podívala, někde uvnitř jsem ale cítila, že mi neublíží. Pootevřu ústa když se začne svlékat, beze slova, jen tak. "Ja jamesi ale ..." chci začít namítat něco v tom smyslu že opravdu nehodlám dělat nic nepřístojného protože ho nemiluji. Ale pak mi spadla čelist, začal se proměnovat, jako staří šamani v pověstech našich předků. Klekla jsem si, dívajíc se kočce do očí. Nevěděla jsem co říct, nevěřila jsem svým očím. "Jsem blázen...? Jsem už blázen...vždy´t..já ...možná jsem ani neviděla svou mrtvolu ani Jamese, vymyslela jsem si to..jsem nadobro blázen..co se mi asi stalo, že jsem blázen." Špitnu a pohladím kočku po hlavě pokud se nechá. "Kočičko, kdybych tak věděla jak si pomoct...jsi tu ty? Nebo se mi zdáš? Zdál se mi James? I čaj? I Chodec?" Rozechvěju se ale něo mě zaujme. Z té kočky jsou cítit pocity jako z Jamese. I když te´d je cítit větší ůleva, spokojenost. "Do háje..." Zakleju nějakou inidánskou nadávku. "Tohle ti chybělo...t jsi kočka..." zašeptám přeci jen jsem mu slíbila, že nebudu křičet, tedy, pokud existuje a já si ho jen nevymyslela.

Nebyla to pro něj snadná přeměna, protože už uplynul nějaký ten čas od jeho poslední přeměny. Nehorázně ho to bolelo a musel se držet, aby nezařval bolestí. Ono nebylo zrovna dvakrát příjemný, když se kosti smrštily do velikosti malé šelmičky - kočky. Doufal jenom v to, aby z toho Malinché neměla infarkt nebo něco tomu podobného. Ve své zvířecí podobě měl radši větší soukromí a mezi lidi moc nechodil, tak většinu času trávil v lese. Líbilo se mu však, že mohl kdykoliv před někým rychle utéct. Kočky byly mrštné a schopné prolézt každou škvírou. Někdy se docela divil, co jeho kočičí já svede. Co se týkalo toho zda byl mazlivý, to už bylo trošku více složité. Divoké kočky zrovna moc velkými mazlíky nebyly, ale přesto se podíval na Malinché a jemně se ji otřel o nohu. Vnímal každičké její gesto. V této podobě byla jediná nevýhoda - nemohl mluvit. Musel všechno vyjádřit v různých gestech a podobných věcech. Zamňoukal a natáhl se blíže k indiánské dívce, která byla teď o dost větší, než on sám. Při jejím pohlazení však ucukl. Nevěděl proč. Možná ta přirozená plachost? Jako kočka byl velice plachý. Navíc málo která kočka divoká se kdy přiblížila, tak blízko k člověku, jako on k Malinché. Vyvalil se na záda a pronikavě ji hleděl do očí občas lehce zamrkal, protože mu to přišlo divný. Líbilo se mu, že nezačala křičet, nebo něco tomu podobné. Takhle to dopadlo lépe, než čekal a vážně ho to potěšilo. Nejspíš si nyní našel velice hodnou kamarádku, která ho určitě jen tak nepráskne.

Jako každý den běhala po nevěstinci a furt jenom něco zařizovala. Samozřejmě se starala o své drahé zákazníky a vyzvídala důležité informace, které ji vlastně taky tak trochu živily. Nemohla si tohle místo vynachválit. Takový rozdíl mezi tímto místem a sirotčincem, kde ona promrhala své dětské dny. Důležité bylo, že se sama postavila na své vlastní nohy a klapalo ji to. Zahleděla se do zrcadla, které stálo ihned naproti ní a prohlížela si své nádherné hnědé kudrnaté vlasy, které na sobě tak milovala. Byla prostě dokonalá. Uměla okouzlit opravdu kohokoliv a to ze sebe nemusela dělat ani chudinku. Její zářivé rtíky ji dodávaly k úsměvu to obrovské kouzlo. Dole se ozval hlasitý zvonek a ona ihned vyběhla ke schodům, aby se porozhlédla po gentlemanovi. Muž to byl ovšem zajímavý, jako každý, který zde vstoupil. Porozhlédla se po děvčatech. Jaká škoda. Žádná z nich nebyla volná a měla práci. Nejspíš se ho budu muset ujat sama skousla si rtíky a ladně si přidržela šaty, protože kráčela po schodech. Nechtěla uklouznou a zníčit si účes či si potrhat jedny z jejich nejnovějších šatů. Ladně sešla schody až do přízemí a porozhlédla se po nevěstinci. Do nosu ji vletěl kouř, který vycházel z fajfky muže. Nevadilo ji to. Zde se mohlo všechno. Cizí ženy zde měly však vstup zakázán. Muži zde se mohli oddávat různým potěšením, které jen chtěli. V tomhle se meze nekladou. Ona však momentálně byla zaměřena na muže, který zde určitě přišel, aby si nějakou tu slast dopřál. Mile se na něj usmála a přistoupila k němu blíž "Co vás sem přivádí? Jste osamělý? Manželka už vás nechce?" v očích měla nenápadné jiskřičky. Musela se prostě vyptávat, protože každý muž zde byl z jiného důvodu. Pořádně si ho začala prohlížet, aby věděla s kým má tu čest. Muž byl poněkud zarostlý, ale to ji nějak extrémně nevadilo. Měla za to, že takoví muži byli velice vášniví. Určitě ji brzo neodolá a půjdou spolu do jednoho z pokojů. Možná se taky něco zajímavého dozví a i kdyby ne ještě tu budou peníze, které zaplatí za její dobrou službu.
https://media.giphy.com/media/HU88SGXif3QMU/giphy.gif

Procházela okolo něj ladně, jako srnečka okolo krmelce. Muž vypadal, že o ní nejeví příliš moc zájmu, ale to ona jen tak nenechá. Každý muž je jenom muž. A je jen jediný důvod proč zde byl. Chtěl si užít tu slast ve společnosti krásné ženy, jako byla ona a její zaměstnankyně. "Muži zde chodí jenom kvůli jednomu, ale nebojte se manželka se to nedozví. Vím, že jste se zde přišel zahřát, to je přece jasné.." ochomejtala se kolem něho, jako myška okolo sýru furt dokola. Občas si prohlížela jeho oblečení a jeho meč. Ona také nosívala zbraň u sebe, ale trošku na méně viditelným místě. Její rtíky se vlnily do krásného a oslnivého úsměvu. Kdo by jen mohl odolat ženě, jako byla ona? Takový muž snad není. "Můžu vám dát, co si jen umanete. Zde se meze nekladou" jemně ho přejela svými něžnými prsty po jeho pravé ruce. Snažila se ho, co nejvíce upoutat a ve vhodnou chvíli svoji kořist zatáhne do jednoho z pokojů. Bylo jich zde mnoho. Pár jich bylo zde v přízemí a několik v prvním patře. Tohohle muže prostě musela dostat a věřila, že se jí to podaří. Samozřejmě musí slušně zaplatit a o to se postará. Musí být přesvědčivá a dobře vykonat svoji práci. Nechala by ho jedné ze svých zaměstnankyň, ale bohužel byly všechny zaneprázdněné a ona neměla nic jiného na práci. "Líbí se mi vaše vousy.." pochválila ho a parkrát se pootočila na podpatcích. Stále si udržovala svůj sladký úsměv, který byl jako med. Muži zde chodívali velice rádi, tak neměla nouzi o peníze, ale peníze se vždycky hodily. V dnešní době byly potřebné a ona milovala vůni bankovek a mincí. Přinášelo ji to nekonečně potěšení.

Podnikem se ozývaly hlasy rozkoše. Byl to smích, vzdechy a podobné zvukové projevy. Ona jim však nedávala příliš velkou pozornost, protože její pozornost měl muž, který zde stál a ona s ním měla takové plány. Mě podlehneš pomyslela si a znova si skousla rty. Přesně stejně, jako před chvilkou, když se prohlížela nahoře v zrcadle. Muž se ji snažil odehnat, ale ona se samozřejmě odehnat nenechala. Tohle mohla být pro ní příležitost. Příležitost ukázat, že i ona je v tomhle řemesle dobrá. Ruka šmátralka ji zajela rovnou k meči muže a ona se pousmála "Meč statečného muže. Opravdu působivé" mírně se uchechtla. Muž si konečně sundal svoji kápi a ona si ho mohla více prohlédnout. Měl pronikavé a krásné oči. Líbil se ji. No vlastně nebyl nejhorší, který zde byl. Taky mohla vyfasovat hrozné a tlustého starce. Do toho by se nejspíš nepouštěla a poslala by některou ze svých dívek. Tenhle však jejím podmínkám vyhovoval a nenechá se jeho slovy odradit. "Možná vás nakonec přesvědčím a vy mi neodoláte. Dejme tomu trochu času" zašeptala mu jemně do ucha a rukou mu přejela po rameni. Měla samozřejmě v rukávu ještě několik triků. Kdyby ihned teď sjela poněkud níž určitě by byl její, ale ona se v téhle hře příliš vyžívala, aby ho dostala takhle snadno. "Já se o své zákazníky zajímám a to o každého.." řekla důrazně. O blaho zákazníků ji vždycky šlo, ale dávala přednost svému blahu. Peníze, které potřebovala, aby mohla platit nájem a taky informace, které prodávala ostatním. Byla taková stěna i ucho Salemu. Měla vynikající přehled o tom kdo zde býval či nebýval a co právě dělal. Do města v poslední době přijíždělo tolik nových lidí, že už se pomalu ztrácela, ale i přesto svůj přehled udržovala docela slušně. Na muže mrkala, jako krásná porcelánová panenka. Musí ho dneska dostat.