Město Salem

Otočila se za ním při první zmínce o možném zlobení z její strany. "Stěžuješ si snad na čerstvé, teplé jídlo k obědu a večeři, volnost, že se můžeš pohybovat po lesích a lovit namísto toho, abys seděl doma a nikam se nehnul, nebo na plnění manželských povinností?" S rukama překříženýma na hrudníku připomínala nelítostnou učitelku, která právě měla možnost pokárat zlobivého žáka a obrátit vlastní slova proti němu. Šedé oči sledovaly každý jeho pohyb, hrdě zdvižená hlava poukazovala na sebejistotu kolující žilami. Anna byla přesvědčená, že manželství po této stránce naplňuje, ač s pomocí jejich služebné, Edith. Výchova urozené dámy a vštěpené poznatky ji zakazovaly zohýbat se k zemi a drhnout podlahu rejžákem a vodou podobně jako se hrbit nad horkou vodou, až by umývala hrnce a talíře s rukama popraskanýma od mýdla. Skutečně však Silasovi zajišťovala pravidelný přísun jídla, kde se nacházelo dostatek zeleniny, aby nikdo z rodiny netrpěl na kurděje nebo nedostatek vitamínů, maso alespoň jednou za den, čerstvé pečivo (domácí či od pekaře) a zásobu čaje či vína. Sama čas od času vyrazila s Edith na trhy, vybíraje si z čerstvých druhů potravin včetně mléka nebo kozího sýra. "Začínáš mi připomínat naše věčně klevetící sousedky, které na nikom nenechají nit suchou," postěžuje si s dobíravým úsměvem, načež se otočí nazpět, prohlížeje si Silasův výtvor, na němž zanechal posledních několik týdnů práce a volna. Přesto jí netrvalo příliš dlouho, aby jeho směrem pohlédla znovu se zastavením. "Jsem ráda, že sis zde našel přítele, Silasi," podotkne tiše s očima upřenýma na jeho tvář. Věděla moc dobře, jak těžce snášel místní obyvatelstvo, které by nejraději do jednoho vyvraždil za to, co provedli Sáře. Bylo více než patrné, jak horko těžko navazoval vztahy s lidmi okolo sebe včetně těch, s nimiž se vídal na pravidelné bázi. Pokud ho mohl alespoň někdo přivést na jiné myšlenky a Silas mu netoužil rozpárat úsměv od ucha k uchu, pak za to v duchu děkovala. "Tedy pokud nemáš v úmyslu dolézat za jeho dcerou." To by nesla poněkud nelibě. Uvědomovala si, že už není nejmladší a Seraphine si udržovala mladiství půvab, energičnost v pohybech a jiskru pučícího života. Lehce by jí mohl podlehnout - jejímu šarmu, jejím očím, jejímu úsměvu. Na jednu stranu si pamatovala jeho věrnost, ale něco uvnitř jí nutilo mít se na pozoru. Jakýsi hlásek uvnitř hlavy, co neustále dorážel a připomínal jí, jak snadné by bylo ji vyměnit za jinou ženu. Konec konců Silas nepotřeboval movité statky, spokojil se s málem. Snadno, až příliš snadno by ji mohl opustit pro jinou.
"Brzy z ní bude mladá dáma, Silasi. Chci ji vzít do Bostonu, ukázat jí velké město, poznat svět. Bude přitahovat pozornost. Vždyť je nádherná po matce a podobně drzá jako ty," neodpustí si drobnou poznámku vedenou na samozvaného otce, co s pokrevní linií Gaëlle neměl co dočinění. "Ale také uvažuji nad tím, že bychom jí možná... Možná mohli pořídit poníka," nakrčí nevinně rameny s pohledem věnovaným zábradlí. Silas mohl tušit, že koně neměla nikdy v lásce, jízda ji nebavila a kolikrát ji akorát bolela záda nebo si rozedřela vnitřní stranu stehen. "Na koně je ještě malá, nechci, aby si život ohrozila pádem nebo ušlapáním či nešťastným kopnutím. A po poníkovi touží snad každá malá dívka, ne?" Tentokrát už nemohla odolat, aby na Silase nepohlédla s očima plnýma otázek. Sama jako maličká po poníkovi toužila, než zjistila, že je s ním velmi práce a brzy jej přerostla. "Naučilo by jí to zodpovědnosti víc než cokoliv jiného. Starala by se o něj sama, Edith bych k němu nepřipouštěla, nemá je v lásce. A... vy byste mohli spolu jezdit okolo lesa nebo se vydat na cestu do Jamestownu, abys jí to tam ukázal." Jamestown nebyl výrazně větší než Salem a před necelými sto lety zde došlo k hladovění s následkem kanibalismu. Naštěstí od té doby se toho dost změnilo a Jamestown prosperoval. Jednalo se o kratší vzdálenost, než jaká vznikla mezi Salemem a Bostonem, sotva dvou hodinová jízda volným krokem. "Ale prve by se na něm, samozřejmě, naučila jezdit. Jako dáma."
Zaváhá při reakci na možnost, že by snad chtěla. Nechtěla, rozhodně se jí kvůli tomu nerozbušilo srdce. Uvažovala pragmaticky - Silas vyrážel na své lovy a s Edith a Gaëlle zůstávaly doma, včetně malého Jacyho uloženého v kolébce, který nevnímal svět. Bylo třeba rodinu ochránit. "Nelíbí," odsouhlasí s jistou nelibostí ve tváři. "Ale když jsi na lovech pryč... hlavně v zimě, kdy tma přichází dřív... Někdo musí ochránit rodinu, Silasi, a Edith, ač je velmi silná a neústupná žena, to nebude. Nechci její život dávat v šanc proti někomu, komu se náš dům zalíbí. Jsem matka, Silasi, a je mou povinností ochránit naše děti před vším zlem. A toho se zde pohybuje více než dost," zavrtí hlavou při několika vzpomínkách na těžké časy v Salemu. Tušila, že nejsou jedinými tvory, kteří zde nalezli útočiště. Neexistovali jen metamorfové a vlkodlaci, bylo toho víc, mnohem víc. Proč jinak by se zde pořádaly hony na čarodějnice, když by neexistovaly? Samotná Anna s nimi již měla co dočinění v dávných dobách, když se ještě nacházela v Anglii. Tehdy zaplatila vysokou cenu. "Kdybych byla totální vidlák, jak ty sám říkáš, naše cesty by se pravděpodobně nikdy nezkřížili. Tak mi netvrď, že bys mě miloval i tak," opětovně zavrtí hlavou nad takovým přirovnáním, v němž nenacházela logiku. Zaváhá, než sama navrhne přesný opak. "I s puškou. Tu zbraň bych našla i poslepu, zatímco pistoli ne. A vím, kde je schováváš. Navíc... modřin jsem už od tebe získala více než dost a jedna, dvě navíc mne nezabijí... Snad. Nezabijí, že ne?"

Pousměje se, když mu s hrdým postojem poskytne výčet všech výhod, které skýtalo jejich soužití. „Ne. Máš pravdu. Nemám si na co stěžovat. Jsem šťastnej, Anno…“ odpoví upřímně a zcela vážně. Možná by mu mohla vadit její nově nabytá dominance nebo upjatost, která sice trochu polevila, stále se však projevovala v některých drobnostech – ostatně každý je obětí své výchovy a ačkoliv se Anna v mnohém změnila od dob, co si ho pustila k tělu poprvé, něčeho se prostě zbavit nedokázala. Patřilo to k ní – a nejspíš to byl přesně ten důvod, proč neměl důvod si stěžovat. Mohla hledat dokonalou dívku bez podobných chyb, věděl ale, že by ji stejně nenalezl a že pro něj neexistuje na světě lepší než blondýnka, na níž právě upíral své oči. Měl vše, co potřeboval pro život, a vlastně i mnohem víc. Pokrčí rameny, když naznačí, že by se z něj mohla stát pořádná pavlačová klepna. „Každý máme své zlozvyky…“ Ač tenhle mezi jeho nepatřil, už jen proto, že neměl k podobným drbům tendence a život lidí ve městě jej zajímal pramálo do té doby, než mohl ovlivnit jeho rodinu. Přejde k ní, když se k němu otočí zády a znova se rozhlédne po altánku, aby ji zezadu objal kolem pasu, přitiskl ji k sobě, ruce obtočené kolem jejího těla a hlavu položenou na jejím rameni, sic to znamenalo, že musel být trochu přihrbený. Letmo ji políbí na spánek. „Jo… Já taky…“ Pravděpodobně by si vystačil s rodinou, na druhou stranu bylo fajn vědět, že i ve městě je někdo, kdo mu kryje záda, ačkoliv tušil, že kdyby šlo opravdu do tuhého, Cain by kvůli své dceři nemohl zasáhnout. Neměl mu to za zlé. Při její další poznámce se ale zarazí, ztuhne, když se mu v hlavě začnou vířit myšlenky ohledně toho, jestli někdy Anně zavdal nutnost pochybovat třebas jedním pohledem na jinou ženu, který si mohla vyložit špatně. Nepamatoval si. „Proč… bych něco takovýho dělal?“ zeptá se s upřímným zmatením, jen co ji nechá, aby se přetočila čelem k němu. Sic v těchto dobách nebyla mužská nevěra nic výjimečného, Silas byl odchovancem monogamní doby 21. století, což v něm o to více přiživil vlk. Byl muž, jistěže dokázal ocenit krásnou ženu – třebas i o Amelii se snadno dalo říct, že byla krásná, už jen proto, že mu v mnohém připomínala Amy. Ale na druhý, třetí i jakýkoliv další pohled bylo snadné pochopit, že žádná z nich by mu nedala to, co Anna – a žádná z nich by ji ani zdaleka nepřipomínala. Dřív mu mnohé její povahové vlastnosti lezly na nervy, ale čím déle s ní žil a zvykal si, přestávaly mu vadit a některé si konce oblíbil, považoval je za roztomilé. „Její otec by mě zabil…“ Snad jako poškádlení vybere argument, co jí pravděpodobně moc neuklidní. Vzápětí ale pokračuje. „Navíc nemá tvoje modrý oči. Nic z tebe. A jak jsi sama podotkla, nemám si na co stěžovat…“ Jeho zálet by byl tedy výsledkem… pravděpodobně tak akorát přehršle alkoholu, když ničeho jiného, neboť nemohl pramenit z žádné frustrace. Byl šťastnej. Díky Anně měli domov. A o sexuální neaktivitě se vážně nedalo mluvit. Vzápětí ji pustí, přecházeje k zábradlí, které lemovalo altán, aby překřížil nohy v uvolněném ležerním postoji a avy se o něj rukama opřel – a jeho štěstí je, že dřevo pod jeho vahou ani nezapraská.
„Vím, říkala mi. Těší se. Bude jí tam líp… Tady si lidé pořád pamatují, kdo byl její máma a kdo je její otec. Vlastně… není.“ I to byl dost dobrý důvod, aby se na jeho holčičku dívali s jistým despektem, ačkoliv díky Anně si tolik nedovolovali. Byla nemanželská a všichni to věděli, potomek čarodějky a vychovávána divochem. Copak z ní mohlo vyrůst něco dobrého? Oba dva s Annou věděli, že ano, jen bylo těžké tuhle myšlenku prosadit i kdekoliv mimo zdi jejich domu. Silasovi bylo upřímně ukradený, co si o něm kdo myslí, ale doufal v lepší budoucnost pro Gaëlle a tohle stigma ji lehce ohrožovalo. V Bostonu je nikdy neznal, začala by s čistým štítem, který potřebovala. Její návrh mu však na rtech vyvolá úsměv, s nímž přitaká. „Bude nadšená. A řekneš jí to ty…“ doplní s úsměvem na rtech. Annu sice brala i jako svou maminku a měla ji ráda, ale pořád byla ta přísnější, s níž je přece jen o trochu menší zábava. Tenhle nápad patřil jí a Silas jí ho nehodlal brát, aby si u dcerky šplhnul – neměl proč. Sám koně miloval, ale jezdit se naučil prakticky až za života po boku Anny, neboť předtím na nic podobného neměl prostředky. Ani nyní nejezdil tak často, jak by bylo potřeba – díky tomuto kroku by si on vše zopakoval a ideálně jízdu na koni osvojil. Jen při posledním dodatku si neodpustí poznámku – jak se zdálo, Silas proti výchově Gaëlle jako dámy nikdy nic neměl, ba naopak ji podporoval, jen v některých směrech se mu nepozdávala. „Víš, že dámský sedlo je nebezpečnější? Nezaručuje takovou stabilitu…“ Bylo snazší z dámského posedu spadnout a ublížit si, což byl v jeho očích dostatečnej argument, aby se Gaëlle naučila minimálně oba dva styly a přizpůsobovala se terénu.
Pokrčí rameny, když mu vysvětlí své pohnutky. „Víš, že s tebou souhlasím.“ Krom toho nebyl nesmrtelnej. Snadno se mu mohlo něco stát, aby se již nevrátil domů – a mladá vdova se dvěma dětmi se mohla jevit jako velice snadná kořist. „Tvoje společenská pozice nebyl jedinej důvod, proč ti Sarah Gaëlle svěřila, Anno…“ podotkne na její ohrazení. Jistě, měla pravdu, kdyby byla vidlák, nikdy by se nesetkali, protože by pravděpodobně nevytáhla paty z Anglie – kdyby ovšem nebyla nonkonformní osoba, ale kdo ví? S kdyby nebylo záhodno pracovat. Každopádně, Sarah sice hleděla i na fakt, že Anna holčičku zaopatří, ale to nikdy nebyl její jediný důvod, proč se z Anny nakonec stala opatrovnice. Tehdy by sice nevytáhla Silase z vězení, neměla by na to dostatečné postavení, ale jedna věc by se alespoň nezměnila. „V každým případě víš, jak to myslím. V něčem budu šťastnější, když nebudeš jen dáma…“ Dámy nestřílí, Anna by měla. Unikne mu povzdech s trochu zmučeným pohledem, s nímž si prohrábne rukou vlasy v roztěkaném gestu, když na něj vypálí další slova ohledně pušky i ohledně všech modřin, co od něj utržila – a Silas každý z nich litoval, ve vlčí podobě byl však šťastnej už jen za to, že ji nezabil. To však fakt, že se jí jeho vlk nebál ublížit, vážně neomlouvalo. Sám nyní zamíří k lavičce v altánu, na kterou si sedne, lokty opíraje o kolena, zatímco ji pohledem sleduje. S odpovědí si však dá na čas. „Zvládneš to. Jen má horší zpětný ráz, musíš dávat pozor, aby ti nevyletěla proti obličeji… A pomaleji se nabíjí.“

Cítila to. Pravidelnost tepu se změnila, dechová frekvence ztratila na klidu. I ztuhnutí těla nahrávalo ve prospěch zrady. Zavřela oči - snad, aby se vymanila z drtivého pocitu blížící se prohry. Možná jen potřebovala uniknout před pravdou, co by ji nutila plakat v koutku duše, ač by si zprvu pokoušela zachovat tvář a nedat najevo pokoření rostoucí v srdci. Zmatení v hlase, jeho sladké zmatení ji ujišťovalo, že nemá co dočinění s nevěrou, nehrál si na hrdinu, který potřeboval nalézt novou lásku. Ne teď, ale kdo ví, jak tomu bude za pár let? Vydechla, snažila se působit hrdě a sebejistě, přesto se jí hlas třásl, když k němu promlouvala. Selhala, nebyla žádnou silnou ženou, třásla se jak osika. "Protože... je mladší. A-a půvabná. Je chytrá a pracovitá, ne jako já," odmlčí se s pohledem upřeným do strany. Nechtěla mu koukat do očí, odmítala do nich pohlédnout. Bála se té chvíle, kdy si uvědomí, že Anna nepatří do kategorie mladých obyvatelek Salemu a v celém městě jich může nalézt hned několik, které by splňovaly představu dokonalého domova. "Je krásná a když se usmívá, jistě má ty ďolíčky ve tvářích, které se ti líbí. A umí zacházet se zbraněmi." Každá ze zmíněných věcí Annu trápila. Až příliš dobře si byla vědoma svého věku a pomalého stárnutí. Možná působila energicky, ale to hlavně díky přeměně, co jí poskytla dostatek sil a výdrže. "Je... je přeci přirozené, že mám obavu. Jsi můj manžel, Silasi, a já... pro tebe vždy budu chtít být perfektní ženou. Jenže...," vydechla zničeně při připomínce toho, že jim je oběma přes třicet let. "Stárnu. Brzy mi vlasy protkají šediny, zvýrazní se mi vrásky, zakalí zrak... Nebudu mít pevné tělo ani křivky, které by sis chtěl hýčkat... A netvrď mi, že o to ti nejde," otočí se čelem k němu, před chvílí se procházela kolem jako tygr zavřený v kleci. "Vyrostla jsem na zámku mezi šlechtici, kterým nešlo o nic jiného, než získat půvabnou a žádoucí milenku. I můj otec to dělal, odvrhl kvůli tomu matku." Při té vzpomínce ji do této chvíle mrazilo. Nic se nezměnilo, muži byli zkrátka všude stejní. "Buď se vydáš za ní nebo za jinou ženou... Nebo do nevěstince, protože už nebudu splňovat tvé nároky. Budu vhodná nanejvýš jako reprezentativní příklad toho, jak si vedeš, když budeš přinucen vyrazit do společnosti." A ona se bude muset přetvařovat, jak šťastná je v tomto manželství, co ji delší dobu naplňovalo leda tak smutkem. Ani Silasovy argumenty jí nezviklaly natolik, aby pochybovala o této budoucnosti. "Tak by sis našel jinou. Jinou, co má stejně modré oči jako já nebo Sarah, vždyť je to jedno. Pokaždé se dá nalézt lepší partie a netvrď mi, že si tě žádná žena v našem okolí nevšimla od té doby, co se mnou žiješ. Všimla a já to vidím moc dobře," odsekne v záchvatu zuřivé žárlivosti na všechny ty ženské, které ho sledovaly při procházkách s Annou nebo při obchůzce po trzích. Dokázala si domyslet, jak s ním laškují ve vlastních domech, zatímco jim Silas přinesl čerstvě ulovená zvířata. Objednávky se zvedly, hlavně od žen, jejichž manželé bývali často na cestách a jejich postel tak zela prázdnotou. Uměla si poskládat dvě a dvě dohromady. "Nejsem hloupá, Silasi. Vím, jak se na tebe dívají..."
Se slzami v očích pozorovala starou jabloň, pod kterou zezačátku ráda sedávala, aby unikla světu kolem sebe. Kdykoliv měla pocit, že je toho na ní moc, po povinnostech se vydala do ovocného sadu, na který časem zapomínala. Tehdy si ještě najímala zahradníka, co se tady o to staral během dopoledních hodin, zatímco Anna vyučovala v domě, a tak sem mohla přicházet do naprostého, ničím nerušeného klidu. "Řeknu jí to," špitne tiše, hlas se jí chvěl. Do těla se opřela zima, dlaněmi si musela vhánět teplo do paží. "Je to dáma, Silasi, nikoliv divoška z kmene domorodých obyvatel," zaprotestuje bez hraného rozhořčení. Sama taktéž ovládala pouze jízdu v dámském sedle a rozhodla se tento poznatek předat jejich dceři. "Chceš, aby přitahovala zbytečnou pozornost církve jenom proto, že se bude učit jezdit jako muž?" S blesky v očích ho pozorovala, jeho vysvětlení znělo jejím uším jako velmi chabý argument. Nepotřebovala popichovat církev ani její představitele, aby k nim upřeli zrak dříve, než by bylo nutné. Jacyho nechali pokřtít v kostele, jak se slušelo a patřilo, čímž z části Silase opět očistili od minulosti spletené s jeho bývalou ženou. Stačilo jim málo, aby Gaëlle označili za poběhlici od ďábla, proč to riskovat? Proč jim to vůbec dovolit?
Z jeho hlasu vycítila náznak smutku, což ji alespoň zpola obměkčilo. "Nemyslela jsem to tak, Silasi. Jsme... jsme tím, čím jsme se stali a nemůžeme za to. A-... já vím, že bys mi úmyslně neublížil," zavrtí hlavou s krokem určeným směrem k němu, dlaně pokládaje na jeho paže, aby jej mohla pohladit a snad tímto gestem ukonejšit. "Nevíme, jak to u nich funguje a možná to ani nikdy nezjistíme. Třeba... třeba si moc dovoluji a ty se mě snažíš zkrotit, nic víc," navrhla možnost s troufalou nadějí, že tomu tak skutečně je. "Víš, že jsem se od té doby změnila. A... ten tvor v tobě... to nemusí brát pozitivně. Ale nic se neděje, to přece víš. Víš, že se nezlobím, Silasi," vydechne s lehkým náznakem úsměvu, hladíce ho po tváři. Palcem kopírovala spodní ret, vždy se jí líbilo tohle gesto, kdo ví vlastně proč. Nechala ho odejít, posadit se na lavičku. Sama zůstala stát na místě, najednou tak opuštěná, ztracená v neznámém světě, kde se neorientovala. Na jeho slova pouze přikývne. Cítila tu obavu, jenže jak se zdálo, slova pozbyla svůj ubezpečovací smysl.

Stále nechápal ani jeden z argumentů, který mu nadnesla – jako by mu snad na čemkoliv z vyjmenovaných věcí záleželo. Sledoval ji podmračenýma očima, když přecházela z jednoho koutu altánu do druhého, nervózní a ustrašená myšlenkou, která jemu ani nepřišla na mysl. Teď, když byla zdravá, chtěl být s ní. Vychovat s ní děti, mračit se na všechny nápadníky, co si Gaëlle dovleče domů, učit Jacyho lovit a brát ho do lesů, aby s Annou nakonec mohl zestárnou s vědomím, že od jisté chvíle jeho života byl prostě šťastnej a měl domov. S ní. Vždy jen s ní. „Anno, já vím, že o mužích nemáš valný mínění a nebudu ti nic slibovat, nemá to cenu, vím, že dokážu být impulzivní. A nechci ti lhát o tom, že milování s tebou pro mě nic neznamená, ale… chápu, že stárneme. Oba. A je jasný, že některý věci nakonec budou za zenitem, to nikdy nebude důvod, abych si hledal jinou. Poskytla jsi mi domov, zachránila jsi mi život a nakonec jsi mi dala nádhernýho syna ve chvíli, kdy by kdokoliv jinej boj už vzdal.“ Obdivoval ji. Bez nadsázky. Dokázala přežít ve světě, který jí snad měl být i cizí, který nebyl plný ideálů a snadných rozhodnutí. „Mám tě rád. Miluju tě. Po smrti Sarah… Netroufal jsem si doufat, že bych ještě někdy něco takového s někým budu mít. Vlastně jsem ani nechtěl. A po tom vše možná prostě… chci s tebou zestárnou. mít domov a rodinu.“ Mluvil váhavě, sám si nebyl jist, jestli volí správná slova – v tomhle ostatně nikdy nebyl dobrý a Anna to věděla. Tušil ale, že by rád vnímal všechny její změny, sledoval, jak se mění před jeho očima, ačkoliv konec jejich příběhu bude vždy hořký, oslazený pouze vědomím, že spolu prožili šťastné roky, chvíle, které si vepíše do paměti a na které bude snad vzpomínat i Gaëlle a vyprávět zas svým dětem, jak moc se měli jejich prarodiče rádi. V tomhle směru byl opravdu odchovanec 21. století, mnoho mužů s podobným smýšlením by asi v dané době nenašel a jeho vztah jeho rodičů naopak mohl motivovat a přiživovat myšlenku, že něco takového je možné. Při jejím odseknutí sebou div netrhne. „Anno, ruku na srdce, i ty by sis mohla najít daleko lepší partii, kdybys chtěla. Někoho, kdo ti nebude tolik lézt na nervy a bude se umět chovat. Silas se uměl chovat, jen to nedělal a využíval toho, že mu Anna veškeré společenské přešlapy tolerovala. Kdyby šlo do tuhého, snad by se i změnil – problém byl ten, že záležitosti ohledně nevěry mnohdy přicházely bez varování a bez upozornění, aby se ten druhý změnil. „Jsem tvůj první partner. Nemusíš chtít, abych nakonec byl ten poslední. Já jako světec nežil.“ Mohla chtít objevovat neznámé, mohl ji znudit dostatečně na to, aby zatoužila po jiných zkušenostech. Mohla… Věřil, že ne, ale copak si kdokoliv z nich mohl být jist? „Kromě toho, víš, co si o nich myslím…“ Koukat mohly, ale to bylo asi tak všechno, neboť Silas jim mnoho pozornosti nevěnoval.
Zcela výjimečně k ní nepřejde, když se jí v očích zalesknou slzy, rozpačitý směrem, jakým se tahle konverzace neočekávaně vydala. Možná to bylo necitlivý, ale v danej moment si nebyl dostatečně jistý sám sebou a každý krok směrem k ní se zdál chybným, ač to mohlo být přesně naopak. Zaváhá, když mu přednese pádnou připomínku ohledně toho, že jeho nápad nebyl zas o tolik bezpečnější. „Nejezdila by tak po městě nebo po cestách, ale… když se vydá do lesa. Pokud se jí splaší kůň, z dámskýho sedla spadne.“ Jistě, do lesa se vůbec nemusela vydávat, oba ji však znali dostatečně na to, aby věděli, že tak trochu divoška přece jen je a že se do salemských hvozdů alespoň jednou přece jednou. Snažil se dělat vše pro to, aby se i přes svou nelibost podvolil církvi. Oddal je kněz. Jejich syn byl klasicky křtěný a zplozený v manželství (alespoň si to všechny ty důležité autority myslely), ale zdálo se, že přece jen nikdy neudělá dostatek.
Nakonec je to ona, kdo překoná vzdálenost mezi nimi, aby položila ruku na jeho paži a tou druhou ho pohladit na tvář. Tehdy se natáhne alespoň pro krátký polibek, ujištění, že sic spolu někdy nesouhlasí, na tom nejzákladnějším – tedy na tom, jak moc ji má rád – se nic výrazného nemění. „Nezabil ji…“ pronese nakonec své myšlenky nahlas. Nezabil ji, ačkoliv se toho SIlas seriozně obával a věděl, že by nebyla první vlkodlak, se kterým se serval. Většinou vyhrál a ne nutně jeho oponent přežil, jak tak nějak tušil, až na ten jeden případ, kdy se musel spolehnout na ni a na její záchranu. „Myslím, že pro tebe má slabost…“ Nemluvil o sobě, ale o vlkovi. Nebyli jednou a touž samou bytostí, on to tak nevnímal, na to byli příliš odlišní a Silas nad ním neměl žádnou kontrolu stejně jako vlk obvykle neměl kontrolu nad Silasem. Existovali odděleně. To až tehdy, když se od něj znova vzdálí, ztracená a utrápená, to nevydrží, aby se po chvíli nezvedl, nepřešel k ní a nepřivinul jí do náruče, i s polibkem na krk. Odtáhne se po chvilce a jen na malý kousek, aby jí dlaněmi mohl třít ramena, na nichž naskákala husí kůže. Kdyby měl ještě něco jiného, než jen košili, bez váhání by jí daný kousek oděvu půjčil. Jenže neměl. „Je ti chladno. Chceš už jít zpátky?“ S trochou štěstí sem mohli vyrazit zas zítra v trochu veselejší náladě, než na oba dva dopadla. Nakonec jí ale přece jen položí prsty pod bradičku, aby na něj pohlédla. „Nechci odejít, Anno. Nikdy, zapamatuj si to, prosím. Toulal jsem se v životě už dost dlouho a když jsem našel Sarah, myslel jsem, že je můj osud s ní být a… nakonec i zemřít.“ Jen mnohem dřív, než mu bylo milé, což věděl. Jen tehdy situace nabrala dost neočekávané obrátky. „Spletl jsem se. Asi to všechno nakonec vedlo k tobě. Přál bych si, aby to šlo jakkoliv jinak a Sarah žila, ale… nikde nejsem raději než po tvém boku.“ Sarah miloval. Upřímně a hluboce. Kdyby ji nepopravili, nejspíš by s ní zůstal – nestalo se a on pochopil, že jeho skutečně životní láskou má být Anna.

Přesně těchto slov se obávala. Nikoliv toho, jaké city ho vedly k této volbě slov, ale naopak co znamenaly. Zestárnout spolu. Ta fráze, ty dvě slova ji naprosto děsila, zarývala se do kůže, do masa, drtila vnitřnosti bolestí z náhlého odchodu. Nechtěla zestárnout. V duchu odmítala pocítit první bolesti zad a špatná kolena, problém se zvedáním se z postele za časného rána, zadýchávání se při každém rychlejším pohybu. "Jenže to já nechci," namítne tiše, aniž by si zprvu uvědomila, jak mohou její slova znít někomu, kdo nevnímal myšlenkové pochody ukryté pod závojem světlých vlasů. "Nechci s tebou zestárnout, Silasi." Pokračování ji samotné svíralo srdce prázdnotou, nad níž se rozplakala. "Nechci to, protože to bude znamenat konec nejšťastnějšího období v mém životě. A-... A já nechci, aby skončilo. Nechci.... počítat, kolik nám zbývá času. Sledovat, jak se měním a přitom v duchu si připisovat další a další ukazatele vzájemného konce. Děsíms e té chvíle, až... Až nebudu moci vyjít do schodů. Nebo až se něco takového stane tobě. A nejvíc ze všeho se bojím toho uvědomění, že mi umíráš před očima a já s tím nemůžu nic dělat." Zničená klesla na kolena, slzy v očích nabývaly rozměru tak velkého, že se naplno rozplakala děsuplnou představou konce jedné éry. Co na tom, že je to může potkat až za dvacet, klidně třicet let? Každým dnem byli blíž a blíž konci. Přišli o několik let společného života, které jim už nikdo nenavrátí. "Strašně se bojím, Silasi..." Šeptem se tesklivě vypovídala z myšlenek a hříšných představ, před nimiž do této chvíle zavírala oči. Nebyla hloupá, za těch pár let po Silasově boku si všimla, že i on zestárl, fyzické změny se projevily a bylo tak jasné, že ani vlkodlaci nejsou nesmrtelní. Bolest nesli stejně jako lidé, stáří na ně dosedalo podobným způsobem. "Chtěla bych... Chtěla bych žít po tvém boku den co den s uvědoměním, že to nikdy neskončí. Nikdy bychom se nebáli blížícího se stáří, šedin, vrásčité kůže a bolesti kloubů. Nemuseli bychom si říkat, co všechno jsme mohli jako mladí podniknout." Zdálo se tak hloupé, že nalezla důvod k pláči, přesto jí tyto vidiny podstatnou část posledního měsíce trápily. Konec jejich svazku ji pronásledoval ve snech a nyní ho vyjevila manželovi.
Vzhlédla k němu, když začal hovořit o sobě, o nich, o ní. Měl pravdu, byl její první - ať už jako muž ve vztahu, tak milenec, manžel... Zastával roli prvního člověka, kterého vpustila do svého života. Než však stačil říct cokoliv dalšího, nabídnout jí možnosti, přitáhla si ho k polibku plného zoufalství. "Mlč, prosím... Mlč, Silasi..." S krátkými nádechy, kdy v přestávkách mu řekla své, si znovu a znovu brala jeho rty, dokud se mu neschoulila v náručí, držíce si jeho ruku u svých rtů, jemně vtiskávaje polibky na jednotlivá bříška prstů. "S nikým v životě jsem necítila takové porozumění jako s tebou. A po té... všechno zesílilo. Jako bych našla své místo v životě, ve světě..." Bylo jasné, čím poté myslí - svou přeměnu, aby jí Silas zachránil život a mohl s ní alespoň pár dalších let prožít bok po boku. Skutečně pocítila, že se jejich pouto změnilo. Stalo se silnějším, založeným na emocích a vzájemném porozumění. "Nemyslím si, že bych někoho mohla milovat tak, jako miluji svoji rodinu. Jste...," chvíli váhala, než přeci jen vyslovila to podivné spojení slov. "... Moje smečka..."
Tiše přitaká jeho slovům. "Nezabil... A ona mu nakopala zadek," pousměje se při té vzpomínce na lehce zmrzačeného Silase. Pravda, odnesl si mnohem méně modřin jak ona, sotva polovinu, přesto však bylo více než patrné, že se nedala zadarmo a rozhodla se bojovat. Samotné Anně se modřiny vytratily během pár dnů - ty nejmenší a nejslabší už během prvního, po nejvýraznějších nebylo za tři dny památky. "Řekla bych, že s tvým vlkem umí zatočit. Nebo si ho obtočit kolem prstu," zanotuje už o něco veseleji, než se k Silasovi schoulí do náručí, pro jednou spokojená. "Řekla bych, že je mu povědomý ten pach... Jestli z ní cítí tebe... případně sebe..." Stejně jako on, i Anna nedokázala plně rozlišit, čím jsou s vlky spojeni a čím se odlišují. Vnímala je jako rozdílné povahy, co se čas od času promítly do jejich chování - Anna získala divočejší stránku, hlavně v otázkách fyzických projevů touhy, stala se drzejší, svolnější a stud u ní taktéž přestal platit v tak hlubokém měřítku. "Je pozdě a nechci, aby se o nás Edith strachovala." Pořád ji nepřešla jistá nervozita a dohlížení na Annu. Působila tak trochu jako matka kvočna. Přikývne jeho slovům na znamení, že jim rozumí. Jeden čas si připadala jako náplast na Silasovy city spletené s minulostí, nikdy to však nekomentovala. "Já vím..." Kdyby Sarah žila, nikdy by se do sebe nezamilovali. "Je... je mi líto, že nemůžeš být s ní..."

Její slova mohla bolet, ale Silas se rozhodl počkat – znal ji natolik dobře, aby věděl, že tohle není vše a za vším bude ještě dodatek, kterým své předchozí myšlenkové pochody vysvětlí. Nespletl se. Vysvětlila. Dříve to byl on, kdo popíral, že by o ni snad mohl přijít, prakticky jí zakázal zemřít. Jenže pak onemocněla a on zažil přesně ten pocit, jaký popisovala. Bezmoc, kdy sledoval, jak postupně strádá, když v ní bujela nemoc a každý den jí brala další špetky energie, až z ní nakonec zbyl jen stín. Smířil se s tím, že jednou prostě nebude ani ona, ani on a nakonec nejspíš ani vzpomínky na jejich život – pouze pár hloupých zápisů v kronice města Salemu či kdekoliv, kam je ještě nohy odnesou. Tehdy, když se ze zármutku zhroutí, k ní přešel, aby ji vzal kolem ramen a schoval ji před světem, před bolestí, která ji trápila, pevně ji objal a přivinul ke svému tělu i s láskyplným polibkem na temeni. V nose ho pokaždé polechtala vůně jejích vlasů, které se nemohl nabažit. Jemně ji kolébal, jako by byla malým dítětem. „Má drahá, kdyby to šlo, vždycky bych si vybral život po tvém boku, co by trval věčnost…“ broukne proti její pokožce, hladě jí po ramenech. „Ale… to nejde. Takže se smířím s druhým nejlepším. Máme ještě spoustu času, Anno…“ Doufal, netušil. Mohlo se stát cokoliv, smrt byla vrtošivá a nikdo si před ní nemohl být jist. Silas však doufal – oba dva měli v životě již tolik smůly, že si snad zasloužili špetku štěstí. Nebyli nároční. Stačil jim k tomu jen ten druhý. „A já je zas nechci strávit v představách a strachu z toho, co bude za dvacet, třicet let, možná později. A i tehdy budu vědět, že s tebou to byl život lepší, než jaký jsem si kdy zasloužil. Není to ideální. Ale i tak jsem za to neskutečně vděčnej, protože… to není tak špatný, že ne?“ Pousměje se na ni. „Kromě toho, kdo říká, že smrtí něco končí?“ V Boha nevěřil, ale přítomnost Sarah i její Isabelle ho utvrzovala v tom, že smrt lidského těla může být jen začátek období, kdy se duše osvobodí. Bál se zemřít, protože se obával ztráty – postupně si však vybudoval víru, že znovushledání je jen otázka času a je sžírá pouze obava z neznáma.
Její polibky ho dostatečně ujišťovaly, že omrzení nehrozí – alespoň ne v blízké době, neb jej vyhledávala toužebně a zoufale. Silas neodolával, neměl důvod, snad jí všemi doteky naopak ujišťoval, že zde pro ni bude pořád – a že ač zestárne, pro něj nikdy neztratí svou krásu a že bude rád pečovat o každou novou vrásku, co jí přibyde ve tváři, a že se nebude muset stydět za jakékoliv kilo navíc, která ke stáří patřila. Vždyť i on bude postupně ztrácet svou dobrou kondici, až z ní nakonec nic nezbude. Toho se však neděsil. Dokud budou spolu, pokaždé to bude nějakým způsobem fungovat. „Tak vidíš, maličká. Proč by něco takovýho mělo fungovat jen jedním směrem? Nikdy bych neriskoval to, co mám s tebou, pro někoho jinýho…“ Mohl chytit druhou mízu, ale pro obětování její důvěry a lásky mu to za nic a za nikoho nestálo. Znova ji políbí, ještě jednou – tentokrát však jen z čisté touhy, neb ač její rty chutnal noc co noc a ráno co ráno, nemohl se jí nabažit.
Tiše se zasměje, když upozorní na zjevní fakt, že ani on nevyvázl z jejich sporu úplně hladce a jeho tělo pár dní zdobily modřiny, co utržil – nemusel váhat, že od ní. „Možná nejste tak odlišný. A on prostě tuší…“ Možná to byla opravdu prostě jeho družka a i vlk si to uvědomoval, sic mu to třeba nebylo úplně po libosti. Nedivil by se, kdyby se svou milou zacházel nepříliš způsobně – ale vzhledem k tomu, že zabil každýho, kdo se mu připletl do cesty, byl to jistej pokrok. „Všiml jsem si. Možná by jí měl někdo říct, že ti už není patnáct. A že máš manžela…“ pousměje se, než ji znova políbí do vlasů, aby se vzápětí zvedl a podal jí ruku na pomoc. I tehdy, kdy jí vytáhne na nohy, ji obejme kolem ramen a stulí k sobě dost, aby ji zahřál, ale přece jen natolik, aby byli schopní dojít domů. Při jejích slovech zaváhá. Odmlčí se na notnou chvíli, dusíc v sobě reakci. „Mě… ne,“ vysouká ze sebe nakonec s vědomím, jak hrozně to zní. „Víš, že jsem ji miloval a kdyby se nestalo… to všechno, pravděpodobně bychom stále žili v tom malým rozlámaným domku, ale…“ Frustrovaně vydechne, když nenachází slova na to, aby popsal to, co cítí – a nejspíš i v tom má chaos, protože tušil, že podobnými myšlenkami zrazuje Sarah. „Nechci, aby to znělo, že jsem rád, že zemřela nebo že jsem to chtěl nebo že pro mě jednu dobu neznamenala všechno… Promiň, jen… nevím, jak to říct.“ Motal se do svých vlastních slov – to byla obvykle Annina doména, zvlášť, když si ji dobíral. Alespoň dříve. „Nikdy bych nepoznal tebe. Ne… takhle. Teď jsi pro mě vším ty a naše rodina. Miluju tebe. Rád bych, aby to šlo i jinou cestou, aby byla Sarah živá a my dva… Vím, že by to nešlo.“ Zavrtí hlavou, aby se vyhnul případnému odporu. „Chtěl jsem tím říct, že není čeho litovat. Nikam nepatřím víc než k tobě. A mám dojem, že jsem k tobě stejně vždy směřoval.“ Možná byla ona jeho osudem, akorát Silas to netušil, neb se mu nedostaly do ruky příslušné zápisy z kroniky. Musel k ní dospět sám. Svým způsobem to znělo strašně a on si to moc dobře uvědomoval stejně jako fakt, že v prvních chvílích snad i jistou záplatou byla, ale pak? Pak se stala něčím mnohem víc. „Každopádně, vím, že o tom teď není vhodný mluvit, ale na Sarah zapomenout nechci a Gaëlle taky ne. Má strach, že se to brzo stane. Slíbil jsem jí, že ji někdy vezmu zpátky do našeho starýho domku, aby… si všechno připomněla.“ Věděl, že to bude bolet. Všechny ty vzpomínky na usměvavé večery i probděné noci, kdy se se Sarah miloval nebo prostě jen tak leželi vedle sebe, přitulení s tunou dosud nevyřčených vět. „Nevadí ti to?“ Kdyby řekla, že ano, respektoval by to. Vlastně by to i chápal – nebylo tak lehký popasovat se s jeho minulostí, ta Annina ležela alespoň povětšinou v zámoří.

Moc dobře si uvědomoval to, že správce města má dohled i nad stráží, ovšem on se s milou správkyní nemusel setkávat, to byla jedna z povinností jeho nadřízeného a on za to byl jen rád. Nebyla mu zrovna sympatická a hlavně mu přišlo dost nesmyslné, aby vojáci dostávali a přijímali rozkazy od ženy. Takhle musel poslouchat kapitána, který sice mohl být prašivý kojot, ale pořád to byl alespoň muž, který měl vyšší hodnost a on měl tudíž jistou vnitřní disciplínou dáno, že ho bude respektovat, i když někdy jeho rozkazy obcházel. Když se mu to tedy zrovna hodilo. “S tím musím jen souhlasit.“ Pronese a zadívá se do své sklenice, přičemž se mu na tváři objeví úšklebek, ovšem nějaké pobavení v něm rozhodně znát není. “Ovšem pokud jde o velení stráži nebo třeba i armádě, tak by měl být v čele někdo, kdo by tomu mohl alespoň vzdáleně rozumět. Jistě, nelze do čela města dosadit vojáka, který umí jen zabíjet své protivníky, ale na druhou stranu mít v čele někoho, kdo nejspíš nikdy nebyl na bitevním poli a nikdy nezažil boj, nehledě na to, že zjednání si respektu a disciplíny je pro křehkou ženu vždycky složitější než pro průměrného muže.“ V tomhle se dokáže vyjádřit. O politiku se nikdy moc nezajímal. Tedy alespoň od chvíle, co opustil Phoenix, předtím se o ní zajímal a studoval jí stejně jako spoustu ostatních věd, ovšem v armádě se naučil ignorovat podobné pletichaření a zvraty, které se někdy nevyhnuly ani armádě. Navíc voják musí poslouchat svého nadřízeného ať už je na nejvyšším postu kdokoliv, ovšem stále to musí být někdo, kdo má nějaký respekt a umí si ho sjednat. Jak se začíná pomalu ukazovat, tak správkyně o podobný respekt, jestli tedy nějaký měla, postupně přichází. Jako důkaz by mohl posloužit i bankéř, který seděl před ním a přicházel s návrhy opatření. On dával přednost tomu, aby se nějakému pletichaření a stranění vyhnul, ale jak je vidno, tak Jonathan měl potřebu z něj nějaký názor vytáhnout. No, nejspíš nic jiného než tohle z něj nedostane. Lhostejnost k jeho okolí mu dávala skvělý postoj k tomu, aby politiku ve městě ignorovat a snažil se ochránit jen sám sebe nebo ty, na kterých mu záleželo, i když těch tu moc nebylo.
Uchechtne se a zvedne oči k radnímu, když se zmíní o nepříjemných detailech. “Nepříjemné. To je jistě jedno slovo, jak to popsat, i když jsem si jistý, že někteří z mladších strážců by přišli s mnohem barvitějšími přízvisky, které by k tomu masakru seděli víc.“ Pronese a lehce zavrtí hlavou. Někteří z jeho podřízených byli ještě mladíci, kteří nejspíš neviděli krev jinde než u řezníka a možná ani u toho ne. Mládí a jistá naivita, která je stále provázela, byla na jednu stranu darem a na jednu prokletím. On byl možná radši, že s ním pohled na krev, vnitřnosti a mrtvá těla nic nedělal. Vzhledem k tomu, že byl vlkodlak, by to asi navíc ani nebylo úplně na místě.
Když se zmíní o hlídkování, v myšlenkách se vrátí k jejich dřívější rozpravě, ve které toto téma nakousli, ovšem nedostane moc času, aby se svými vzpomínkami probral, protože radní zase po chvilce pokračuje, takže mu raději věnuje pozornost, ač by možná raději dělal úplně něco jiného. Jistě, moc dobře si uvědomoval, že někteří členové stráže nebyli zrovna nejlépe kvalifikovaní, ale na druhou stranu stále je potřebovali, i když nejspíš by se měl přidat nějaký výcvik, jak obecný tak i ohledně krizových situací, které stráž úplně nezvládla. Opře se do křesla a promne si kořen nosu, pak lehce přikývne. “Jistě, stráž i přes veškerý výcvik, který někteří z nás mají nebo ne, stále není nějakou jednotkou, která dokáže všechno možné i nemožné. Je pravda, že kriminalita v Salemu je vyšší než v některých jiných městech. Těžko říct, čím to bude. Možná tím, jak zdejší lidé lpí na tradicích a zvycích, jak jste to předtím nazval. Ovšem veškerou chybu bych neházel jen na stráž, protože i nejlepší vojáci jsou tak jednotní a silní, jak je dokáže vést jejich vůdce, což je v tuhle chvíli rada a správkyně města. Jistě kapitán nebo já máme na našich ramenou také jistou část viny za všechno to, v čem stráž zklamala, ale je třeba se zamyslet i nad tím, co se děje špatně ve vyšších kruzích.“ Pronese a dopije sklenku whisky, kterou by si nejraději hned dolil, ale zase si musel dávat pozor, aby toho nevypil moc. Ne, že by se snad bál, že bude opilý, to se moc nestávalo, ale spíš by mohl přitáhnout nežádoucí pozornost Jonathana, což by ve výsledku nemusel být nejchytřejší tah. “Je v našich silách zajistit potřebný výcvik a nejspíš i najít nějaké nové členy, kteří mají za sebou minulost v armádě. Stále mám kontakt na některé své minulé spolubojovníky, kteří by se mohli přijet, ale výcvik i nové síly budou něco stát, tudíž by nebylo od věci nám přidat nějaké zdroje, abychom mohli stráže nějak odměňovat a nejspíš i motivovat, aby se k nám hlásilo více mužů. Sice zkušenosti si za peníze nekoupíte, ale na druhou stranu i množství je určitá síla a někteří ostřílení vojáci slyší především na peníze, protože o většinu ostatního ztratili ve válce zájem.“ Pronese a pokrčí rameny. On sám by se rozhodně za trochu víc peněz nezlobil, ale na jakékoli změny ohledně nabírání nových stráží nebo i přidání výcviku a hlavně zlepšení jeho kvality byly potřeba prostředky, které jsou potřeba k jeho zajištění.

Dalo by se říci, že byl nějaký čas rozptylován sličnou slečnou von Starburg a nechal pár svých plánovaných úkolů zaléhat prachem, když ho bavila svojí společností. Ale ne dnes. Pro dnešek si naplánoval něco docela jiného. Shodou okolností nechal Calluma, aby mu něco vyzvedl ve městě, a povolil mu vodítko dost na to, aby se tam mohl zdržet, což samo o sobě vylákalo jeho starou známou paní vody, nebo jak jí na Avalonu říkali. Jen bláznovy by nebylo jasné, že se drobná bloncka chytne každé příležitosti být s ním, i přes značný repertoár mužů, jež měla po něm. Vždycky si myslel, že je povolná a má ráda hodně mužské společnosti, a je si celkem vzato jistý, že jejích pět dcer tuhle skutečnost dokazuje... Vlastně díky elementálčině nepřítomnosti ve mlýně měl teď právě namířeno za jednou z nich. Sladká dívka v domácnosti, jež vládla celkem užitečným schopnostem. Občas ji sledoval, když měla za to, že nikdo nevidí její rozhovor s dávno mrtvými lidmi. Nu což? I mrtvý mohou být občas užiteční, když už s vámi chtějí mluvit.
Cestou ke mlýnu se samozřejmě musel trochu prezentovat, takže se občas i dal do hovoru s někým z vyšších vrstev, i když mu bylo jasné, že se ti prachbídní ubožáci jen snaží nahnat nějaké výhody, kdyby byl v sázce jejich krk, proto si taky vždycky pamatoval jejich tváře, aby je o ten krk připravil rychleji, kdyby na to přišlo, střední vrstvu zdravil kývnutím hlavy, no a ti, co byli níže, mu za tu námahu zas tolik nestáli. Přeci se ctihodný soudce nebude zahazovat s póvlem, že?
Nakonec prošel celým městem, až k cílu své cesty, který byl vodní mlýn u řeky. Co jiného od sladké Nimue čekat. O nepaměti těžko rozdýchávala, když byla daleko od vody a chtěla jí být, co nejblíže. Tady by to možná chtělo přehradu... Usmál se myšlence, když překonal pár kroky zbylou vzdálenost ke dveřím mlýna. Bez větších okolků třikrát zabušil na ony dveře a vyčkával, až mu jeho předpokládaná hostitelka přijde otevřít.

Lehce pozvedne obočí, když ho začne poučovat o tom, že rada není všemocná. To samozřejmě moc dobře věděl, ale stejně tak dobře věděl, že ani stráž není všemocná a pomalu ho začínalo unavovat, že z něj Shareburg dělal pitomce. Nebo alespoň jemu osobně to tak začalo připadat. Jistě, nedělal svou práci, kdo ví jak pečlivě, ale to by mohl říct klidně i o spoustě dalších výše postavených jedincích. Možná bankéř před ním nepatřil k jedněm z těchto lajdáků, ale mnozí ano. Docela začínal chápat důvod, proč se Atternbury na tuhle schůzku raději vykašlal a přenechal jí jemu. Možná to byl jistý druh trestu, ale stejně mu to připadalo dost přehnané. Nikdy tomu kojotovi nic neprovedl. Tedy rozhodně ne tak příšerného, aby si vysloužil tohle. “Samozřejmě, že rada není všemocná a musí pověřovat někoho pod sebou a svěřit tak například mě a kapitánovi do rukou nějaké pravomoce, ale rozhodně mi nepřijde v pořádku, abyste sem pak jako jeden z radních přišel a choval se tak, jako byste tu práci dokázal vykonávat lépe, když nemáte nejspíš nejmenší ponětí, o co v ní jde. Neberte to jako urážku, ale nejde si nevšimnout toho, že kulháte, tudíž jste buď prošel bitvou nebo nějakým úrazem, ať tak či onak pochybuji, že vy osobně byste dokázal zastávat místo v městské stráži. Znovu opakuji, že to rozhodně není urážka, jen konstatování.“ Myslel to spíš jako upozornění na to, že to zní, jako by znevažoval jeho osobu i osobu kapitána, ať už hovořili v soukromí nebo ne, tak nějaké hlášení z toho kapitánovi bude muset dát a opravdu nerad by to zhodnotil tak, že to vypadá tak, že je pro svou práci nedostatečně kvalifikovaný. To by se asi nelíbilo nikomu.
Lehce se předkloní a odloží sklenku na konferenční stolek, pak se opře lokty o kolena a proplete si prsty, přičemž sleduje bankéře. Vlastně tím tak trochu napodobí jeho vlastní pohyb. “Samozřejmě, výsledky jsou důležité pro nás všechny, že?“ Nadhodí a věnuje mu široký úsměv, který by se dal považovat za nemístný, ale Miguela už opravdu nebaví se tu prezentovat jako dokonalý gentleman a diplomat. K něčemu takovému sice byl vychovávaný, ale tahle jeho kariéra vzala za své ve chvíli, kdy ho jeho otec poslal bez jakékoli možnosti námitek do školy a do armády. “Udělám, co bude v mých silách ohledně tohoto problémy. Výcviky navíc, speciální cvičení, zlepšení rozpisu hlídek a podobně. Samozřejmě to přetlumočím kapitánovi, ale jistě zase vy pochopíte, že konečné slovo má v těchto věcech on. Sice mám nějaký vliv, ale on je tu stále kapitánem.“ Sdělí mu a celou dobu se mu dívá do očí. Někdo by to mohl pokládat za nějakou výzvu, on tím ale jen dává důraz na to, že stejně ve většině věcí nemá konečné slovo, takže to klidně kapitán může smést ze stolu. Jemu by pak nikdo nemohl říct ani popel. “Máte ještě nějaké návrhy, které byste chtěl prodiskutovat nebo to takto bylo všechno?“ Zeptá se a při otázce pozvedne obočí. Asi by se tam dal najít i náznak toho, že pokud už nic jiného nemá, tak asi nemají žádný jiný důvod se tu zdržovat a plýtvat tak časem jich obou.

Prošlou noc toho moc nenaspala, takže byla vcelku roztěkaná. Jistě, možná kdyby se pořád neplížila ven, aby zlepšovala své dovednosti, tak by teď nemusela pobíhat po mlýně a vzpomínat si, co vlastně ještě neudělala. Naštěstí tu nebyl nikdo, kdo by jí za to huboval nebo měl jedovaté poznámky. Siera měla očividně jiné věci na práci než se potloukat kolem domu, takže jí od rána neviděla. Viktoria vyrazila společně s jejich matkou do města, protože neustále brebentila něco o tom, že touží poznat toho věhlasného Merlina, za kterým se matka vypravila, i když zrovna Ethel to nepřišlo jako nejlepší nápad. Jenže kdo by se jí také ptal na názor, když ona se na jejich také poslední dobou moc neptala. Enya vzala jejich kozu na pastvu během dopoledne a nevypadalo to, že by se chystala někdy v dohledné době vrátit a Josett vyrazila s ní. Stejně nejspíš někam utekla, protože nevydržela dlouho na jednom místě, zvlášť když Enya nejspíš neustále trpěla denním sněním o jejím dokonalém ženichovi.
Ethel na rozdíl od nich všech zůstala ve mlýně, protože tu měla ještě jisté povinnosti. Například zamést, na což si právě vzpomněla, tudíž popadne koště a začne zametat podlahu v místnosti. “Někdo sem jde.“ Ozve se vedle ní hlas, ale zní jakoby vzdáleně. Ethel věnuje duchovi malého chlapce, kterého nedávno potkala v lese trochu nabroušený pohled. “Kdo by sem asi chodil?“ Odvětí nezúčastněným hlasem a pokračuje v zametání. Kdyby to byla její matka se sestrou, tak by duch zmizel. Kdo ví proč, ale nerad se ukazoval v přítomnosti elementálky. Její sestry mu nevadili, ale s matkou v jedné místnosti nedokázal být. Jenže než stihne chlapec odpovědět, vyděšeně se podívá na dveře a zmizí. Ethel protočí oči, ale v tom se ozve bouchání. Že by měl ten klučina pravdu? Jenže žádná ze sester by se s nějakým klepáním neobtěžovala, takže muselo jít o nějakou návštěvu. Odloží koště do rohu a upraví si tmavě modrou sukni, načež vyrazí ke dveřím a otevře je. K jejímu překvapení tam stojí pohledný mladík. Možná kdyby chodila víc do města a když už tam je tak si všímala svého okolí a poslouchala drby, které se nesly městem, tak by tušila, kdo to před jejich dveřmi stojí, ale takhle na něj jen bez jakékoli viditelné reakce hleděla. “Zdravím, jak Vám můžu pomoci?“ To je jediná věta, která z její strany zazní. Ona přece není ta, kdo přišel nejspíš s nějakým úmyslem či prosbou.

Přesně dle jeho předpokladu nebyla drahá Nimue doma a vlastně ani nikdo jiný krom dívky, díky které se sem vypravil. Tato dobrá zpráva mu na rtech rozlila spokojený úsměv, přeci jen, kdo by neměl radost že se mu něco vydařilo? No i když... Zrovna u něj by se dalo mluvit spíše o zvráceném potěšení, protože v momentě, kdy mu sladká Ethel otevřela započala jedna z jeho oblíbenějších her. "Přeji dobrý den." Pronesl s úsměvem hodným dravé šelmy, než vzal její ruky a lehce ji políbil na hřbet. "Můžu dál?" Bez čekání na odpověď prošel kolem ní a rozhlédl se po místnosti. Bylo vidět, že tomu tady vládne ženská ruka, jež se právě vrhla do širšího úklidu. Jak nudné. Už jen proto si většinou vybíral své schránky pečlivě podle určitých kritérií, ani by ho nenapadlo vybrat si ubožáka, co nemá služebnictvo, které vše udělá za něj, a může ho trestat, když s něčím není spokojený. Když se nad strohostí pokoje dost vynadíval, přešel k židli v rohu a ležérně se na ni posadil s nohou přes nohu. Nedal jí moc času na rozkoukání, než zavřel dveře za pomoci telekineze, aby mohl mluvit otevřeně. Dalo by se říct, že si tohle setkání naplánoval a zatím šlo podle jeho plánu. Nevěnoval pozornost žádným námitkám, které mohla mít a nechal přisunout další židli blíž k té jeho. "Posaďte se." Ukázal na židli a v jeho hlase zněl rozkaz s podtónem, který napovídal, že by bylo moudré ho poslechnout, ale na tváři měl neměnný úsměv, který neříkal vlastně vůbec nic. "Navrhuji, aby jsme nechali konvence stranou i s tím zbytečným vykáním a podobně, přeci jen nejsi tak stará, abych na tebe mluvil jako na zdejší zašlé babky... Co ty na to, Ethel?" S vyslovením jejího jména mu zajiskřilo v očích, když si ji měřil stejně, jako lovec přeměřuje krásnou laň. "Nimue není doma?" Nadhodil s hraným zájmem, aby se dostal do své myšlené role. Mohl ji sice lehce donutit, aby dělala, co by chtěl, ale kde by v tom byla zábava? Dnes měl v plánu trochu si s její myslí pohrát, ale ne tak moc, aby to hru ukončilo hned na začátku. Chtěl Nimue zkazit její život, tudíž pár jejích dětí. Ovšemže si mohl vybrat tu nejstarší, ale s touhle to bude mnohem zábavnější. Obzvlášť když její matka nepozná, že její malou změnu zapříčinila jeho integrace.

Měří si ho pohledem, zatímco on jí políbí na hřbet ruky a popřeje jí dobrý den. Lehce pozvedne obočí, když se kolem ní prosmýkne dovnitř bez jakéhokoli čekání na to, že by mu k tomu dala svolení. "Očividně jste si to povolil sám." Odvětí a otočí se k němu čelem se založenýma rukama na hrudi. Sleduje jeho počínání a hlavně sleduje jeho. Něco jí tu zkrátka nehraje. Už jen to, jak duch najednou zmizel a vypadal vyděšeně. Takovouhle reakci u duchů často nevídala. Jistě, sem tam se lekli jiných duchů, ale nikdy nebyli vyděšení, ne takhle. Dalo by se to přisoudit nízkému věku chlapce, ale to se jí taky zrovna nezdálo. Zvlášť v momentě, kdy se za ní zabouchly dveře a jedna ze židlí se pohnula směrem k němu. Už jen to jí potvrdilo, že tu není jen tak obyčejný rozmazlený floutek, což dokázala odhadnout podle jeho vystupování a oblečení. Chvíli otálela na místě a v její mysli se hromadily a předbíhaly myšlenky ohledně toho, s kým nebo čím má vlastně tu čest. Kdyby jejich matka nebyla tak sdílná, aby jim pověděla všechno o nadpřirozenu, co jen věděla, tak by jen tápala ve tmě, ale s tím, že znala její příběh, si alespoň nepřipadala bezmocná. Nakonec přejde k židli a zatímco si sedá, posune jí trochu dozadu a dál od neznámého mladíka. "Jak je vidět, tak tebe rozhodně žádné konvence nesvazují. Přijdeš si do cizího domu bez pozvání a chováš se tu jako doma. Nemyslím si, že to by souhlasilo s danými pravidly této společnosti." Odvětí mu klidným hlasem, který se jí ani neklepe. Už z toho je asi lehké poznat, že tuhle blondýnku jen tak něco nevyděsí. Přeci jen byla zvyklá vídat duchy a potýkat se s nočními můrami od malička. Tohle nebylo tak hrozné. Tedy až do chvíle, než vyslovil jméno její matky. Tedy jméno, které používala v dávných dobách, kdy měla Ethel daleko k narození. Jenže jediní lidé, nebo spíš bytosti, které by si ho mohli pamatovat, by měli být po smrti. "Myslím, že to je dost patrné." Pronese a dál ho skenuje pohledem. Isaiah netušil, co je její matka zač a tenhle mladík rozhodně nebyl Merlin, ten byl ve městě, kam za ním matka šla. Možná...Ne, to je hloupost. Nejspíš je to jen nějaký čaroděj, co se dlouho prohrabával knihami, archivy a bůh ví čím dalším. Snaží se sama sebe uklidnit v mysli. "Tak proč jsi tady?" Jestli si on nehodlal hrát na vykání, ona neměla nejmenší problém mu tykat.

Nelhal by, kdyby řekl, že se mu Nimuina dcera celkem zamlouvá. Postavila se jeho přítomnosti zde s klidem a ještě trochu přidrzle. To byla příjemná změna od těch podlézavých krys, které potkával celé dny, i když by se ani nedivil, kdyby nevěděla, kdo jeho schránka vlastně je. Sám velký ctihodný soudce mladou čarodějnici nejspíš moc nezajímal. Na tváři se mu mihne pobavený úšklebek, když si odsune židli dál od něj, a hraně lehce dotčené mlaskne. "Neboj se, já bych tě neukousl." Potom ho sama pobaví svojí promluvou, nad kterou by jeden nejraději protočil oči v sploup. To, jak si nebrala servítky, u něj začalo vzbuzovat myšlenku, že má pro jeho věc vskutku dost velký potenciál. "Cože? To že bych udělal? Já jsem nám jen ušetřil čas, který bychom promrhali, kdybys mi stejně řekla, ať vstoupím a chovám se jako doma." Věnoval jí další z nic neříkajících úsměvů. Proč do nich vkládat význam, když se může soustředit na něco jiného? Třeba malé oťukávání její mysli, k němuž se právě začínal dostávat. Samozřejmě mohl celou její mysl otevřít jeko knihu, jenže to by nebylo ono. Zatím se zaměřil jen na myšlenky, co volně proudili a na nic víc. Neuniklo mu však menší zakolísání v její jistotě, když zmínil jméno její matky, no, dejme tomu, že za 'svobodna'. Ale i tak se tak snadno nedala. "Škoda, tak na ni třeba počkám." Dával si pozor, aby jeho úsměv působil nenuceně, i když samo tělo, které si na jeho povahu už samo zvyklo, by nejraději nasadilo děsivou grimasu, která nevěstí nic dobrého, avšak bez problému nasadil přívětivý úsměv starého známého, když se jí v hlavince konečně začalo něco honit. Zdálo se, že by tomu mohla přijít na kloub, ale nedokončila myšlenku, což byla chyba, kterou byl odhodlaný ihned napravit, takže jí nasadil do hlavy pár dalších myšlenek. Ale možná není... Co by mohl být zač? Proč ji zná? Malá blondýnka nebyla hloupá věřil, že na to přijde, i když by jí tu pravdu s grácií vyvrátil. Měl svůj plán i vymyšlenou roli, ale byla velká spousta alternativ, jak dosáhnout výsledku, který si určil. Ale protentokrát si zvolil menší podrývání důvěry v její matku. "Jsem tady, protože mám s tvojí matkou jednu nedořešenou záležitost, ale nejsem ten, kdo by dětem vyprávěl o hrůzách, které napáchaly jejich rodiče." Stáhl rty do úzké linky, jako by o něčem nechtěl mluvit, ale ve skutečnosti se nemohl dočkat, až jí poví svoji pečlivě vymyšlenou lež. Stačilo v ní jen probudit zvědavost. Takže jí pomalu začal v hlavě promítat všechny možné věci, které mohla udělat, že by to někoho z její minulosti přivedlo až sem.