Město Salem

"Mám pocit, že ví i o tom medu," zabrblá s podezřívavým tónem v odpověď, čímž se nešťastnou náhodou prozradila. Čas od času jí honila sladká a místní trhovci z Bostonu, co sem tam navštívili Salem, prodávali ten nejlepší med, jaký kdy ochutnala. Nebylo divu, že na něj čas od času potají chodila, strkaje do něj ukazováček, aby si ho co nejrychleji zapatlala sladkou pochutinou. "Tedy... né, že bych na něj chodila nebo tak," pokoušela se vykroutit s očima upřenýma k nebi, ačkoliv bylo více než patrné, kdo je tu viníkem. Naštěstí Edith nikdy nic neřekla, i když Gaëlle několikrát přistihla, jak se láduje, div se jí netvořily boule za ušima. "... Možná někdy... občas... Když mám chuť... Ale mamá to neříkej, prosím, tati," zaškemrá jako malá holčička toužící po tatínkově odpuštění. Pokud měli mít nějaké tajemství, tahle drobotina se k němu mohla připočíst. "Edith o tom ví, ale nikdy nic neřekla. Mám za to, že na něj taky potají chodí. Jednou jsem jí viděla a tady," poklepe si na drobný ďůlek nad bradou, "... měla lepkavou skvrnu od medu. A taky po něm voněla," přisadí si nakonec s rukama založenýma na hrudníku. Momentálně se z ní stala potvora připomínající chyby ostatních, aby zamaskovala ty své, což jí naštěstí velmi rychle docvaklo. Dost na to, aby se zatvářila omluvně. "Ale... chápu jí. Ten med je vážně dobrý a nemůže za to, že jí chutná." Opravdu se snažila tvářit jako rozumná mladá dáma, avšak cukající koutek jí v tom sakra nepomáhal. "Že to na ní neřekneš, tatí?" S prosbou odrážející se v očích pohlédla na tatínka, co momentálně zastával úlohu soudce. Inu hlava rodiny se poznala, alespoň v tomto případě. "A-a-ani se jí nebudeš smát, nebo na to poukzaovat. Nechci, aby byla smutná," dodá nevesele při představě nešťastné Edith. Věděla, že táta si rád utahoval z těchto drobností u svých holek, ale Edith by mu leda tak jednu flákla utěrkou po hlavě. SLužebná by si měla zachovat, alespoň na oko, důstojnost.
Zavrtí hlavou nad otcovou důraznou připomínkou na téma hygiena a zbytky střelného prachu. "Jako bys neznal mamá, tati. Určitě všechno pozná, protože... protože je to mamá." Už jako malá před ní nic neututlala, teď to s ní v tomto ohledu bývalo ještě horší. Gaëlle se ozvala se stejnou logikou, jakou později matky po celém světě budou používat na děti - 'Protože jsem to řekla'. Jen v tomto případě se jednalo o matčiny znalosti, nikoliv chladnou logiku, co si nezadá ani s předními vědátory. "Můžeme... můžeme tvrdit, že jsi chtěl zastřelit srnku, ale já si všimla, že tam má malé koloušky, hm?" S nadějí si začala vymýšlet příběh, kdy Silas nastoupil jako vrchní tyran, zatímco Gaëlle by připomínala kmotřičku vílu. Vzápětí jí došlo, jak podivně by to znělo - skoro jako by mu skákala do cesty. A taky se jí ani trochu nelíbila představa, že je táta ten špatný. "To byla hloupost, omlouvám se," začne špičkou boty okopávat zem, jak celá najednou neví, co si se sebou počít. Nechtěla, aby všechen mámin hněv odnesl táta, nebylo to fér. "Řeknu jí to já. Že jsi... mě varoval a... důrazně jsi mi kladl na srdce, abych neporušovala slova a přání mamá. A-ale já si to chtěla vyzkoušet. A ty... jsi byl bezmocný. Protože... jsem tě uprosila. Což můžu! A nebude to lež! Tatí, prosím!" Znovu to škemrající kouzlo malého dítěte v kombinaci s pohledem štěněte. Proti tomu se zkrátka nedalo bojovat. "Prosím, prosím! Slibuji, že budu opatrná. A... a jenom mi ukážeš, jak se to dělá. Nebudu po nikom střílet, ani po zajíci ne. Prosím, tatí," nasadila ten pravý škemrací tón. O to víc zajásala, když táta skutečně povolil a malá dívenka nastavila malíček na společnou přísahu. "Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí," přikývne s takovou důstojností, jakou může desetileté děvče ze sebe vykřesat.
Opatrně do pacek (pro jistotu obou) převezme pistoli. Viditelná nervozita se projevovala nejen ve zrychleném dechu, ale taktéž i menším třesu, až se zdálo, že Gaëlle posedla nemoc později zvaná jako Parkinsonova choroba. "Možná kdysi," připustí zcela neochotně, neboť si nemohla vzpomenout, zda vůbec... Nu ano, zda jí něco takového ukazoval. "Mamá to jeden čas zakazovala, pamatuješ? Říkala, že dámě do ruky zbraň nepatří, nanejvýš kord." Tím se učila šermovat, v domě toho ale brzy musely nechat, neboť Edith spílala, že si vypíchnou oči.

Pobaveně se na ni podívá, když zmíní med, aniž by si přisadil, že zrovna tuhle její drobnou neřest zná i on – Silas sice nebyl tak mlsný, aby se nacpával medem a nakonec mu bylo blbě, ale čaj si neváhal osladit i díky tomu ve sklenicích mnohdy vídával rýhy po prstíčcích. To, že patřily Gaëlle, věděl. To, že některé z nich mohly náležet i Edith, bylo poněkud překvapením, ne však natolik, aby se slazeného čaje vzdal, ač dle Anny to byla prostopášnost a hřích – do černého čaje patřilo nanejvýš mléko, ale sotva se měl sladit. „Myslím… Že to máš prostě po mě. A že lidi jako my by měli držet při sobě, takže mámě nic nepovím.“ Sotva to mohla mít po něm v genech, ale o tom také nikdy nemluvili a Sila si byl tak nějak z části jist, že Gaëlle o svém biologickém otci nic neví. Bydlel s nimi od jejího útlého věku, pomáhal jí od té chvíle vychovávat a starat se o ni, ač nejprve poněkud rozpačitě a chvíli mu trvalo, než zjistil, co s malým dítkem dělat. Jakkoli se tedy Sarah snažil připomínat, na jejího biologického otce se zvrchu vykašlal – neznal ho, jen jednou mu o něm Sarah vyprávěla, a pokud neměl ani jednou snahu je vyhledat, nezasloužil si je, takže Silas neměl černé svědomí. Přijal malou zrzečku za svou se vším všudy a bylo to nejspíš nejlepší rozhodnutí jeho života, neb tím momentem získal milující dceru, sladkou, roztomilou a nádhernou. Mezi ní a Jacym zkrátka nebylo rozdílu – oba dva byli jeho děti. „A neřeknu to ani na Edith. Ani jí,“ přislíbí nakonec, ač mu bylo jasné, že bude v pokušení, když se do něj pustí ona sama kvůli nějaké další drobnosti, kterou Silas nevnímal za důležitou.
Podrbe se ve vlasech, když podotkne, že to máma stejně pozná. Měla pravdu. Pozná. Ucítí to z ní a Silas buď přijde s dobrou výmluvou nebo jí stejně všechno vyklopí, což nebylo tak neprovděpodobný – vůči jejím výslechům fakt nebyl obrněnej, ať už byly vedeny hrozivým naštvaným tichem nebo svůdným šeptáním, což se obvykle odvíjelo od míry průserovosti. Povytáhne obočí, když Gaëlle přijde se svým příběhem. Samotnému by mu nevadilo, kdyby byl jednou v příběhu záporák – kdyby tak jeho holčička věděla, dost možná by na tátu změnila názor – šlo mu však především o to, aby se někdy něco podobného nepokusila udělat. „To bys měla spálené packy, broučku. Hlaveň je horká, když se vystřelí. Takže to nikdy nedělej, ano?“ Věděl, že by toho byla schopná, naštěstí však co se týkalo zvířectva, Silas byl natolik slušný lovec, aby matky s mláďátky nechával na pokoji stejně jako vyloženě mladé, nedorostlé kusy, co si zasloužily užít ještě aspoň pár měsíců života. „Anebo…“ začne důležitě, když ho začne Gaëlle prosit, de facto ve snaze vzít všechnu vinu na sebe, kdyby na to přišlo. Asi nebylo úplně fér vůči jeho drahé takhle intrikovat, ale… ono to stejně pravděpodobně nikam nepovede, jak ho stihla Gaëlle poučit a on se smiřoval s tím, že se to Anna dřív nebo později snadno domákne. „Anebo jsi mi ji pomáhala čistit. Což bude taky pravda. Nevinná k tomu.“ Tehdy by také pracovala s prachem, co by byl sežehlý, její ruce tím snadno načichnou.
„Hodná holka,“ pochválí ji, jen co se mu tam zapřísahá a ještě jí lehce potřese malíčkem, než její packu pustí a pohladí jí po rezatých vláscích svázaných mašlí. Přitaká, když praví, že už kdysi přebíjení naučil. „Pamatuji. Má pravdu. Ale když s ní budeš umět, máš o maličko věcí jistotu, že budeš v pořádku a v bezpečí. A vlastně nejen ty – i máma a Jacy.“ Dokud jeho syn nevyroste do takové míry, aby se i on mohl stát ochráncem domácnosti, ale na to si budou muset ještě pár let počkat, když se zatím jednalo o malé miminko, co naopak vyžadovalo plno pozornosti. „Dobře, ještě mi ji na chvíli vrať, ukážu ti, jak na to…“ Dřepne si k ní, aby se dostal více do její vlastní úrovně, berouce si od ní zbraň. „Takže… Potřebuješ prach a kulku. My ji tam teď dávat nebudem, byla by jí škoda a zatím ji ani nepotřebujeme. Natáhneš kohoutek, přesně takhle…“ Zažitými pohybem, jen daleko pomaleji, jí postupně provede procesem nabíjení zbraně, než jí ji znova předá. „Nebude mít teď žádný zpětný ráz, takže by neměla kopnout, ale raději ji vem do obou tlapek, ano? Ať si neublížíš. Stoupnu si za tebe a pravou ti přidržím, abys když tak necukla a neublížila si.“ Bylo by dost smutný, kdyby si z leknutí vyrazila zuby. Takhle si Silas klekne za ní, aby ji o sebe opřel, ruku jí podepře pod loktem. „Víš, co dělat, kdybys náhodou chtěla zacílit?“

"Opravdu?" Kukadla se celá rozzáří při zmínce, že nějakou vlastnost získala po něm. Nebyla hloupá a všímala si, že vzhledem si nejsou příliš podobní. Vlastně vůbec - rusé vlasy a světlé oči se staly odkazem na její biologickou maminku podobně jako hrstka pih zdobících nejen pršák a tváře, ale taktéž i ramena a paže. Neodstávaly jí uši podobně jako tátovi, nechodila nahrbená (za což spíš mohla děkovat Anně než genům), nemručela jako on. To i Jacy mu byl podobnější, ač se stále jednalo o malinkaté miminko, sotva pár týdnů staré. Podobnými vlastnostmi taktéž neoplývali - u Gaëlle převládala dětská zvídavost, s níž se pletla pod nohy a ruce komukoliv, kdo se nachomýtl do cesty. Milovala tanec i pobrukování si písniček. Na rozdíl od maminky se mohla chlubit příjemným hláskem, i když i jí občas nějaký ten tón utekl. Přes to všechno, přes veškeré typicky dívčí vlastnosti, se u n í postupně začal projevovat zájem o tak trochu chlapecké koníčky. S otcem se ochomýtala kolem lesa, pozorovala jej při lovení, když šel pochytat nějaké zajíce, vyráběla s ním dosti neumělé pasti, z nichž jim pokaždé nějaký ten malý tvoreček zdrhnul. Bavila ji divoká jízda na koni a šerm, kdy se pokoušela nad svým učitelem vyhrát i neférovým přístupem. Jenže ať si nad tím lámala hlavu jakkoliv, s otcem žádné společné vlastnosti nenacházela, nanejvýš zájmy a ty jí byly mamá zatrhnuty, dokud nebude o něco starší. "Myslíš, že by se zlobila?" Nakloní hlavu na stranu s dotazem, po němž si nakrátko skousne spodní ret. Znali Annu a její přístup k mlsání. Stal by se z toho zlozvyk a ty se nemají podporovat, což by zákaz pravděpodobně neeliminoval. "Když on je ten bostonský med tak strašně dobrý! Jednou bych chtěla vidět, jak ho vyrábí," zamyšleně pohlédne vzhůru k nebi, sledujíce bělostné nadýchané mraky nad hlavou. V Bostonu nikdy nebyla, ze Salemu nevykročila po celý život. Její rodiče ano, ti se vydali na pár dnů, aby se vrátili jako manželé. Gaëlle litovala, že ji nevzali s sebou a dobrý den po jejich návratu trucovala. "Mamá říká, že mě vezme do Bostonu, až mi bude třináct let. To už budu skutečnou dámou," napne se s úsměvem v zádech hrdá tou představou. "Slíbila mi, že mi koupí nové šaty podle módy. S krajkou!" Zavýskne nadšeně při představě ozdobných rukávů, jaké nosily místní ženy. Pro malou holku se podobné odění ještě nehodilo, nejluxusnější šaty sice byly ušité z jemných látek a saténu, o krajce si však mohla nechat leda tak zdát. "Budu nosit klobouk s ozdobnou broží a rukavičky." Samotná představa ji tolik nadchla, že se na místě protočila, věnujíc otci jemnou úklonu, za níž by se nemusela stydět ani princezna.
Otcovým slovům přikývne. "Dobře, otče," přislíbí poslušnost okolo hlavně. Nijak si netoužila popálit drobné dívčí packy. Raději je zatnula, aby jí nic podobného nepokoušelo, myšlenka na spálenou kůži a maso se jí příčila. Krapet se zamračí, když otec začne hovořit o čištění. "A kvůli tomu bychom šli do lesa? Abychom vyčistili tvou zbraň?" I jí to znělo přitažené za vlasy, Anně to bude znít dvakrát tolik pochybně. "Tím mamá neoblafneš, tati, je chytrá a zná tě," založí si ruce na hrudníčku sledujíc otcovu spokojenost. A taky věděla, jak dobře umí Anna argumentovat každé porušení pravidel. Kolikrát se ti dva pohádali opravdu ošklivě, že nad tím Edith vrtěla hlavou a chtěla na ně naběhnout (tedy spíš na Silase, jehož neměla v lásce). "Edith mi říkala, že mamá by se neměla rozčilovat. Škodí to jejímu stavu a pak by nemohla pečovat o Jacyho," nenápadně se pokoušela otce nasměrovat k prvnímu návrhu. Povídalo se, že hádky škodí ženskému tělu a mateřské mléko poté hořkne a malé děti ho nechtějí pít. Jako správná starší sestra netoužila, aby něco podobného potkalo jejího malého brášku.
Sledovala jednotlivý postup při nabíjení, postupně si jej ukládajíc do paměti. Opatrně do tlapek převzala těžkou zbraň, rty stisknuté do úzké linky. "Měla bych... zavřít oko? Jedno? Levé? Ne! Pravé! A-... Vydechnout při stisknutí, že ano?" Někdy pozorovala střelce při slavnostech, jak se pokoušeli zamířit do terče v podobě vycpaných panáků. "A... mířit o něco výš, protože... protože až to se mnou cukne, tak budu mířit o něco níž. Je to tak?" Z paměti lovila veškeré poznatky, které stihla za svůj život pochytit.

„A po kom jiným? Jasně, že ano…“ Dobrá, asi by bylo fér dodat, že i Sarah měla mnohdy mlsnou a Silas jí neváhal dopřát nějaké to přilepšení na trzích, pokud si to mohli dovolit, třeba v podobě jabka v karamelu, do kterého se on nepouštěl jen proto, že by byl celej olepenej včetně vousů, což by vůbec nebylo příjemný. A stejně – v takovým případě to měla jednoduše po obou, protože něco takového se bezesporu dědí pomocí genů, ale též pomocí nápodoby. Silas se sice zrovna sladkým nenacpával, ale nikdo, kdo ho trochu líp znal, se nedivil, když zrovna tak neodolal. Zvlášť, když si něco pdoobnýho před Sarah zrovna moc nedovoloval, neb se jednalo většinou o dost drahý věci, když je musel kupovat, aniž by si třeba buchty dokázal upéci sám, jeho schopnosti se obvykle omezovaly jen na základní potřeby, naštěstí se však jeho jídelníček značně rozšířil. Na její váhavou otázku zavrtí hlavou. „Jen trochu. A pak by se smála.“ Asi by s tím nesouhlasila, ale najít zrzečku s prstem v medu, celou ulepenou, asi by ho nezarazila trochu smířlivější reakce. Možná to byl zlozvyk, ale relativně neškodnej, pokud Gaëlle udrží i u normálního jídla a med nebude vyjídat absolutně všechen, co kdy koupí. „Tys nikdy neviděla včelaře?“ zeptá se trochu udiveně. „Někdy tě k nějakým vezmu.“ Do úlu sice rýpat úplně nebudou, ale Silas znal místního včelaře dost dobře na to, aby z toho mohl udělat i výukovou lekci. Jako jeden z mála lidí patřim totiž mezi ty, které zařadil do kolonky slušní a dokázal ho vystát. Uchechtne se, když jeho dcerka zavýskne a protočí se. „Víš, že když budeš baštit med ze sklenice, dáma z tebe nikdy nebude…“ Povytáhne obočí, ale vzápětí zavrtí hlavou, aby rozehnal její obavy. „Jsem si jistej, že budeš ta nejkrásnější dáma v celým městě. I bez krajky. A s mámou, samozřejmě.“ Popravdě mu stále vrtala hlavou možnost, že by jednoduše do většího města přestěhovali a nemuseli řešit nic z toho, s čím se zde vypořádali. Nemusel by mít špatný svědomí z toho, že Gaëlle učí střílet, protože v Bostonu se přece jen cítil líp – to hlavně Salem mu přišel zoufale prohnilej.
„Hodná holka,“ pochválí jí znova, když přitaká na srozuměnou, že nebude dělat hlouposti a nenechá si popálit prstíky. Musel uznat, že její bystrá skepse byla na místě a že se s ní teoreticky nemoh hádat – měla pravdu, tato historka oplývala několika drobnými trhlinami. „Byl to okamžitej nápad, když jsme si sedli na palouk. Nech to na mě, broučku. Já už si s mámou poradím…“ Gaëlle však měla pravdu v tom, že je máma chytrá a i Silas začal postupně ztrácet naději, že to před ní ututlají a spíš se nevyhnou konfrontaci. „Edith neví, o čem mluví…“ Což znělo trochu příkře, ale faktem bylo, že i tohle na ní Silasovi trochu vadilo – chránila si své svěřenky, ale nemusela je chránit před ním. Vzápětí se ale pousměje, aby nepůsobil natolik přísně, uvědomujíc si, že ostatně Gaëlle tyhle věci úplně nevnímá. „Ne všechny hádky jsou špatný, Gaëlle. A nemusí nutně ublížit.“ Popravdě Silas měl hádky s Annou téměř rád. Amy mu máchala čumák pokaždý v podobě tichýho hněvu, kdy s ním odmítala mluvit a Silas mnohdy netušil, co vůbec udělal špatně. Sarah byla v tomhle zcela jiná – ta se mu raději poddala a Silasovi jí nakonec bylo tak líto, že mnohdy ustoupil, jen aby ji viděl se usmát. Anna si odkzala dupnout, pustit se do něj a vyčíst mu to, co jí trápilo, což pro něj bylo důležitý – věděl, v čem se zlepšit, a Anna navíc upustila páru, takže v sobě zbytečně nedusila vztek či jiné pocity. Jednou mu své obavy nesdělila, on je zas přehlížel a oba si pamatovali, jak to skončilo. Hádky většinou vyčistili vzduch a faktem je, že si nemoh stěžovat ani na to, co obvykle přišlo po nich.
„Správně. S pistolí to tak není, ale když držíš pušku, je důležitý na tu chvíli zadržet dech, aby se ti nepohnula ramena a ty sis nerozhodila mušku. Víš, na co chceš zacílit? Máš mušku s mířidlo v jedný rovině? Fajn… Držím tě, ano? Nic se ti nestane… Až budeš chtít, můžeš vystřelit. Nikomu neublížíš.“ Nikdo tu nebyl a bez kulky v pistoli stejně tak akorát vyhoří prach.

Váhavě pokrčila rameny, pohled uhýbal stranou. Nechtěla o tom mluvit před otcem a připomínat mu staré časy, které jim už nikdo nevrátí. Zůstaly postupně blednoucí vzpomínky, nic víc. Vzpomínky a přání. "Nevím... Tedy... ne, že bych nevěděla," začne nejistě odpovídat na otázku, co mohla být stejně dobře běžná jako řečnická. V drobných nuancích se ještě nanučila rozlišovat a tak kolikrát odpověděla na něco, kde odpovědi nebylo třeba. "Po mamince možná?" Dodá s nádechem obav, zda by se vůbec trefila správně. Silase brala za svého otce, nepochybovala, že jejím biologickým rodičem byl někdo jiný. Nenacházela žádné podobné rysy, žádná gesta, která by si po něm osvojila. A téměř žádné zájmy. "Už... J-já..." Bylo zřejmé, že někde v sobě dusí problém, obavu zmocňující se křehké dětské dušičky čím dál víc. Potřese hlavou, až rusé kudrliny poposkočí. "Přestávám si vybavovat její tvář. Její... úsměv. A hlas... Tati, j-já... já si na ni vzpomínat. A-a-a bojím se, že jednou zapomenu úplně." Modré oči, do nichž se začaly vlévat slzy, pozvedla jeho směrem v předtuše, že z toho nebude nadšený. Každý večer se jí pokoušel maminku připomínat, vyprávěl jí o ní. Nejvíce milovala příběh o společném tancování v dešti, když ho jen tak mezi řečí informovala, jak jí bylo líto, že se nemohla vydat na Oslavy ku založení Salemu, nebo Vinobraní. S malým dítětem si podobné akce nemohla dovolit. Tehdy jí vzal za ruku ven, aby si s ní zatančil před domem. Zrovna pršelo, ale ani jednomu to překvapivě nevadilo. "Vím, ž-že... že mi říkáš, jak jí jsem podobná, ale... to není stejné. A já nechci na ní zapomenout." Prudce zavrtí hlavou třesoucí se strachem, že se tak jednou skutečně stane a Gaëlle si nevybaví nic, naprosto nic. "Už si ani nevzpomínám, kde jsme bydleli před... před žitím s mamá." Tušila, že ani otec se oním směrem často nevydával, aby si nepřipomínal časy, které nešlo vrátit. A bolest otupovala smysly, vháněla do očí vztek. Nechtěla, aby se trápil, proto s ním o tom nemluvila.
"Myslíš... že bych v Bostonu našla... Víš... ženicha?" Jako každá mladá dívka, i Gaëlle měla jisté představy o lásce. Umocněné hlavně tím, co vídala v jejich domě. Otec s mamá si rozuměli, žili si svou romantickou lásku, jakou zrzka taktéž toužila prožít. Místní chlapci ji nezajímali, chovali se hloupě a Gaëlle je brala jako starší či mladší bratry. A ti pěkní, co se jí přeci jen líbili? Obvykle jejich pohled směřoval za vyvinutějšími dívkami, staršími než byla dcera odsouzené čarodějnice a lovce zvěře. "Tam mě nebudou znát. Nebudou vědět o naší... minulosti." Občas zaslechla jakési šuškání a poukazování, před nímž ji Anna bránila. Gaëlle nebyla hloupá, to ani náhodou a snadno si tak odvodila, proč na ni koukají skrze prsty. "Budu.. Zajímala bych je jenom já... Nebo... alespoň bych byla ráda, kdybych je zajímala. Kdyby se zajímali přímo o mě," pokrčí rameny nad tímto zpropadeným tématem, do kterého se sama zamotala. "A neříkej, že mám ještě dost času, tati. Je mi deset a za chvíli už bych o tom měla přemýšlet, i když mamá říká, že zůstávala dlouho svobodná, protože muži kolem byli hloupí," zaculí se nad tou představou. I o tátovi se někdy vyjadřovala s ohrnutým nosem, než se rozesmála. Gaëlle si pamatovala krušné začátky, kdy se neustále dohadovali, hlavně, co se pravidel týkalo. Táta je běžně porušoval (možná i schválně) a mamá soptila vzteky. "Kdy jsi poznal... že maminka i mamá jsou... ty pravé?" Zajímalo ji, jak by to poznala ona a pokud se mohla někým inspirovat, pak právě rodiči a jejich znalostmi a zkušenostmi.
Držela zbraň, jak jí bylo řečeno, jedno kukadlo přimhouřené, druhé pevně stisknuté, aby mohla správně zamířit. Zbraň netasila proti nějakému zvířeti, to by jí ani ve snu nenapadlo. Nyní mířila na silný, majestátní strom, u kterého se naskytla větší pravděpodobnost, že by jej s kulkou zasáhla. Ukazováček stiskl spoušť, musela vynaložit veškerou sílu, aby se jí to povedlo. Zpětný ráz ji vymrštil proti otci. Nebýt jeho, skončila by na zemi jako pytel brambor.

Přitaká na její odhad. „Po mamince taky.“ Po mamince pravděpodobně, to však nehodlal připomínat a rozebírat, zvláště, když sotva mohl postřehnout chvějící se hlas i nejistotu, jaká v něm zaznívala. Ještě, než ji však stihne slovně pobídnout, spustí Gaëlle sama – ačkoliv to z ní leze hůř než z chlupaté deky, netrvalo však dlouho, aby Silas pochopil obavy, které byly zcela oprávněné. Lidské. A také úplně zbytečné, což si zasloužila vysvětlit vzhledem k těm uplakaným modrým kukadlům. Silas nechtěl, aby si jeho dcerka dělala nadále starosti, ani takové slovo neměla znát – ne ve svém věku, kdy si měla užívat doznívající dětství, co jí bude beztak možná brzy sebráno, ačkoliv on i Anna by tomu bránili všemi možnými a dostupnými prostředky. „Broučku…“ osloví ji něžně, smířlivě, když vidí jej lesknoucí se oči, v nichž se hromadí slzy. Jemně ji pohladí po tváři, než si ji přitáhne do objetí, hladě jí po zrzavých vláskách. „Gaëlle, ani já si už nepamatuju, jak vypadali mí rodiče. Maminku ještě ano, ale ty jsi byla příliš maličká, když nám ji sebrali…“ broukne do jejích vlasů, jen co se odtáhne, ruce spočinou na útlých dětských pažích. On sám si Sarah a její rysy vybavoval v tak jasných konturách jen díky tomu, že se mu několikrát zjevila jako duch – jednu dobu poměrně často. Jinak by byl stejně ztracenej jako jeho holčička. „Nesejde na tom, jestli v hlavě budeš nosit její portrét, dokud si budeš pamatovat ji samotnou. Jak na nás byla hodná, že byla pořád usměvavá, že si prozpěvovala při práci nebo jednoduše to, jak moc nás milovala. Stačí, když si budeš pamatovat tyhle věci, a maminka tu s tebou stejně vždycky bude. Dává na nás pozor, víš? Na mě a hlavně na tebe, byla jsi její malý poklad.“ Bez zaváhání jednu její packu pustí, aby si se škubnutím poradil s kůžičkou, na níž se houpal medailonek. Ten jí vzápětí vtiskne do ručky. „Takhle si ji budeš moct vždycky připomínat a nosit ji blízko srdci, kam patří. Když ho budeš nosit, maminka nedovolí, aby se ti stalo něco zlého.“ Pousměje se na ni. Než ji ještě jednou pohladí po tváři. Gaëlle byla jediná, s niž dokázal o Sarah skutečně hovořit – byla její dcerka, znala ji nejlépe – snad natolik, jak jen maličké dítě může. Krom rodinného pouta je spojovala i tahle ztráta. Silas věděl, že nikdy nepřebolí zcela a že bude mít vždy hlavu plnou výčitek, ale byl rád, že v sobě nalezl ještě dostatek lásky pro Annu – i díky zkušenostem se Sarah se s jeho drahou snažil nezanedbat žádný den, vynechat jedinou možnost dokázat jí, jak moc jí má rád. Ovšem pravdou bylo, že slova Gaëlle jej trochu zarazí. Do jejich starého domku občas zavítal – ale jen tak často, aby zajistil, že ho živly přírody nezničí a on přetrvá jako tichá připomínka toho, co bylo. „Vezmu tě tam, dobře? Brzy… Slibuji,“ praví však nakonec. S Gaëlle… s ní by to přece jen mohlo být trochu jiné.
„To nevím. Přijde na to, jestli bude někdo dostatečně dobrej, aby si tě zasloužil…“ Hlas zněl pobaveně, sám Silas ale věděl, že mluví pravdu. Pokud bude muset někdy Gaëlle předat jinému muži – jakože muset bude, o tom nebylo sporu, neb z ní rostla krásná rusovlasá a modrooká slečna – rozhodně s tím nebude spěchat a daný ženich ji nedostane zadarmo, bude se muset pekelně snažit. Přece jen nepředá to nejdražší, co v životě má, nějakému hloupému darmošlapovi. „Vím. Mrzí mě to, broučku… Ale i tady na nás brzo zapomenou. Nebude to trvat ani tak dlouho.“ Teď… lhal. Nebyla šance, že by město zcela zapomnělo na jejich původ a kdyby chtěli, mohli je v tom kdykoliv vyráchat, ani Anna by jim nepomohla. Nyní již obzvlášť, když na ni Silas přenesl svou kletbu. „To ale neznamená, že vás nepustím, neboj se…“ Boston byl fajn město – rozhodně lepší než Salem. A záleží jen na jeho dohodě s Annou, jestli náhodou neodjede s nimi. I se všemi jejich věcmi. „Hm… To je zapeklitá otázka…“ Pousměje se na ni. „Ale maminka i Anna mi obě hodně pomohly, víš? S maminkou to byl víc osud, s Annou náhoda, ale myslím… že jednoho dne jsem kromě vděku věděl, že je chci mít jen pro sebe, chci, aby byly spokojené, šťastné a v bezpečí a že po jejich boku chci strávit zbytek života. Trvalo dlouho, než jsem na to přišel, ale o to víc to teď stojí za to.“ Ani do jedné z nich se nezamiloval bezhlavě a bouřlivě, spíš naopak pomalu, postupně budovali společný vztah – o to se však zdál silnější a každým dnem se zdánlivě prohluboval.
Ozve se výstřel, naštěstí ne tak hlasitý, jako když hlaveň obsahovala kulku. Nejspíš špatně odhadl špatný ráz, protože se zdál silnější, než s jakým počítal. Na nic však nečeká, chňapne Gaëlle i její packu se zbraní, aby si náhodou nevyrazila zuby. Ještě notnou chvíli ve vzduchu kolem nich voní střelný prach. „No…Možná na to jsi přece jen trochu maličká. Jsi v pořádku?“ optá se, když ji znova pevně postaví na nožky.

Bylo skoro paradox, že tohle místo mi nepřišlo něčím zvláštní, možná mi občas připadalo až moc stereotypní, ale měla jsem to tu ráda i přes pár věcí, bez kterých by město mohlo být lepší. Ale to šlo stranou, jak se zdálo dnešním spatřením mého dne bude další zajímavá a nová osoba z tohoto města. Kdo ví, zda zaslechnu někdy na tržišti opět jeho jméno nebo tvář, stejně tak rychle se objevují nové tváře, ty staré mizí. Vskutku záhadné, ale pozoruhodné pro tohle místo. Možná i já začínám být zkažená jako tohle místo, těžko říct.
Lehce nahnu hlavu na stranu a prohlížím si tvář mladého muže přede mnou, který mi děkoval za nalezení váčku peněz, sice tohle by neudělal každý, ale prostě taková jsem byla. A to vždy, byl něčím zvláštní, ale bohužel jsme nedokázala říct čím to je, skoro jako kdyby mu smrt dýchala na paty jako mě. Zavrtím lehce hlavou a vřele se usměji. „Nic se neděje, jsem zvyknutá na pohledy svého okolí. Spíš mě překvapuje, že nejste znechucen či zděšen mým zjevem.“ A byla to pravda, odjakživa na mě pohlíželi a mnohdy skrz prsty.
Nakonec pohledem zabloudím na pult stánku a rozhodnu se poohlédnout. Zelenina, kousek dál maso, že by byl jeden ze služebných? Zdá se, že ano podle jeho jednaní.
„Mohu znát vaše jméno, pokud ovšem neobtěžuji a nemáte v tuhle chvíli být jinde.“ Pravím poklidným hlasem, ruch tržitě nevnímám i přestože chodí mnoho lidem kolem, aby nakoupili potřebné věci nebo jen znuděně chodili kolem a poohlíželi zdejší zboží. Stejně tak okolní zvuky lidí a projíždějících vozu a jiné dobré zvěře jsem zcela ignorovala jako vždy, bylo to snazší vnímat to ticho než všechno kolem mě. Jako tehdy v lese, jak příjemné..

Zvykala si pomalu, velmi pomalu. Na nové vjemy, co jí každou chvíli přinášely do očí starost a srdce tlouklo v touze ochránit rodinu, k níž si vybudovala velmi pevný vztah podobný typicky vlčímu, jaký panoval ve smečkách. Především zrak se zostřil, až z toho čas od času bolely oči a Anna si musela jít odpočinout do místnosti, kde ji nemohlo nic vytrhnout ze soustředění ani z hledání klidu. Co před svou proměnou ve vlkodlaka viděla? Nic. Vzpomínky se nesly v mlhavém, nezaostřeném oparu, nikdy neschopném se pořádně rozestoupit, aby vše viděla ve stejné dokonalosti, s jakou shlížela na svět nyní. Každá spára ve dřevu, každý suk, každá nedokonalost jejím očím a roztěkané mysli nedokázala uniknout. Čím dál tím víc si všímala drobných prvků utvářejících domov, které přecházela bez povšimnutí. Třeba jak se prach pokaždé zvedl, když otevřela okno, aby vpustila do pokoje závan čerstvého vzduchu, malá drobná smítka okem nepostřehnutelná. Vždy jí tento malý problém, jak by nadávala Edith, rozesmál a blondýnka si dovolila protočit se uprostřed, aby ho tak rozvířila o to víc. Barevní ptáci skrytí ve stromech, jež by jindy přehlédla. Poslední dobou je vyhledávala víc, mnohem víc, tiše si pro sebe opakujíce jejich jména, která jí prozradil Silas ze svých zkušeností. Obor ornitologie nepatřil mezi disciplíny, v nichž by působila zběhle, spíš naopak - něco takového se dáma neučí, nemá sebemenší důvod. Jenže Anna poslední dobou tahala Silase za rukáv častěji s vtíravým dotazem, zda by jí neřekl, jak se jmenuje ten a ten pták, jehož peří právě barvitě popisovala do nejmenších detailů. Pokaždé jej přitom sledovala fascinovanýma očima. Zezačátku měly převahu lovcovy zkušenosti, jež nakonec ustoupily do ústraní před jeho vzhledem. Nepřestával ji udivovat a guvernantka si zaboha nedokázala přiznat, co na ní tolik vidí. To on působil drsným zjevem, co by jistě učaroval srdce každé ženy. Silný, ramenatý muž s bystrýma očima a úsměvem, že stačilo jen cuknutí koutků vzhůru, aby se jí roztančilo srdce jako při oslavách Vinobraní, kam ji vzal tančit. Nepřestávala po něm pokukovat ani tehdy, když si začala navykat na rozvíjející se schopnosti a změnu vnímání okolí. Po očku jej vyhledávala, zpoza okna sledovala jeho práci, když na zadním dvorku stahoval z kůže zajíce nebo vysokou, kterou skolil při jedné ze svých výprav do lesa. Nebo když osekával vysokou trávu pomocí kosy a bez košile se rozmachoval kolem sebe. Zamilovaným pohledem sledovala každý jeho krok, každý pohyb uvelebená v kuchyni s rukou zapřenou pod bradou. V momentech, kdy ji přistihl? Tvářila se, že nic podobného by si nedovolila a až příliš rychle, a hlavně s provinilým červenáním ve tváři, se vrátila k původní, momentálně přerušené práci.
Návrat do zajetých kolejí trval nějakou dobu. Mezi lidi zpočátku příliš nevycházela, sotva kdy opouštěla dům a pokud? Pak jedině aby si vyšla na zahradu, kde učila Gaëlle jazykům a rétorice. V zelenavé trávě, kam v letních dnech usedaly, si navzájem předčítaly básně, hovořily o historii s občasným poznatkem ze strany Silase. Nikdy nepřišla na to, kde nabral tolik znalostí ohledně minulosti, co nebyla popsaná ani v kronikách, jimiž se řídila ve výuce mladé zrzavé dámy. Postupně se začala osmělovat. První procházky po přilehlém okolí, kdy svírala Silasovu paži tak pevně, až se zdálo, že mu ji celou urve - taky dostala pořádně vynadáno (ač se smíchem), že se v jeho blízkosti chovala plaše a neznale. Taková nebývala. Hrdě dávala najevo své znalosti a vzdělání, působila jako zatrpklá stará panna, která jednoho dne se vší pravděpodobností uschne jako nějaká větev. Nyní? Dost se toho změnilo. Působila křehce, když se za každým ostřejším zvukem otáčela, hledaje původce toho halasu. Náměstí se vyhýbala jako čert kříži a spíš Silase prosila, zda by ji vzal někam na louku nebo po obvodu lesa. Kam odmítala vkročit? Les. Po první přeměně měla paměť dosti zamlženou, vzpomínky zůstávaly nejasnými i po delší době, kdy se stačila vzpamatovat. Z lesa si odnesla plno škrábanců na pažích a stehnech, modřiny neznámého původu a lehkou bolest ve svalech. Z části pochopila, čím si prošla - setkání se Silasem, který se probudil o kus dál o něco dřív a s mnohem menším počtem ran a následků jejich podivného vztahu, v němž získaly převahu pro jednu noc v měsíci vlkodlačí stránky jejich osob. Ani to jim však nezabránilo se pomilovat o kus dál v Zátoce milenců, kde ze sebe navzájem smyli zbytky po úplňku. Jejich podstata jim dovolovala otevřeně projevovat vzájemné emoce, mezi které patřila především láska a fyzická touha po blízkosti toho druhého. Noc co noc si dokazovali neutuchající city, několikanásobně posílené od doby, kdy si vyjevili lásku slovy. A ani tento čas jim nestačil - první týdny se na sebe vrhali prakticky kdykoliv se střetli v místnosti - z výuky Gaëlle na pár týdnů sešlo, Edith lamentovala, že děti jsou ještě malé a postel? Ta se pod jejich dováděním v jednu chvíli rozbila, že si pořídili novou, na zakázku vyrobenou ze dřeva, co mělo nějakou tu zátěž vydržet.
Poslední chvíle trávila převážně s Jacym, jejich malým chlapečkem, jehož žvatlání jen málokdo rozuměl, za to jej všichni milovali. Gaëlle se o brášku příkladně starala, vysvětlovala mu co a jak, ačkoliv Jacy nebyl schopen cokoliv z toho zachytit - vždyť byl ještě malé dítě, sotva několik týdnů staré. Spával v kolébce vedle jejich postele, aby ho kdykoliv mohla nakrmit nebo přebalit, či jen pochovat v náručí. Milovala ty chvíle, kdy jej mohla tisknout k sobě a houpat s pobrukováním starých ukolébavek. I Edith měla problém se od nejnovějšího přírůstku v rodině odtrhnout, všechny si je zkrátka obtočil kolem prstu. Dnes jej kolébala v náručí Anna, sama se pohupující v houpacím křesle v knihovně, odkud měla perfektní výhled na část salemského prostranství. S úsměvem mu broukala příběhy ze svého života - o království, kde vyrůstala, o chůvách, které se o ní staraly... zkrátka o všem.

Změnila se. Nerad by podotýkal, že k lepšímu – to by snad mohlo naznačovat, že s ní předtím bylo něco v nepořádku a proměna byla vítaná, ale za takovou ji Silas stále nepovažoval. Jednalo se o vysoké riziko, které se úplněk co úplněk znova vynořovalo a jemu se celé dny předtím svíral žaludek strachem, co bude příště – jeho vlk ji nezabil, ale o tom, že jí dokázal ublížit, nebylo pochyb. Z těchto nočních výprav se totiž Anna vracela mnohem více pomlácená než on a Silas nepochyboval, kdo je původcem jejích modřin. Byla to nutnost. Nutnost, která v sobě nesla spoustu záporů, ale též kladů. Zdála se všímavější, bystřejší. Gaëlle měla pravdu, když mu tehdy v lese tvrdila, že jí již nic neuteče. Sice trvalo, než se naučila používat smysly, ale povedlo se a nyní si jich snad užívala plnými doušky, což dosvědčoval i její zájem o všechny lesní ptáky, které předtím ignorovala. Ochotně zodpovídal všechny její dotazy, ať už z kuchyně či z krátkých procházek, na které vyrážely a které se každým dnem prodlužovaly. Poprvé byla sice trochu vyplašená, ale brzy přestala vnímat přírodu jako hrozbu a Silas jí popravdě tvrdil, že kdyby jí něco hrozilo, bude o tom vědět dřív, než se cokoliv stane, a dá na ni pozor, neb to byla jeho práce a povinnost. Zdálo se, že si užívala vše, co jí proměna dala – viděl to v jejích očích, kdy ji nachytal, jak pozorovala jeho nebo kteréhokoliv jiného člena rodiny, když v polospánku vnímal, jak jej hladí po nahé pokožce něžnými prsty. A že se v otázkách milování již neostýchala, mnohdy ho sama svedla a Silas si mohl sotva pomoci, aby udržel ruce od jejího těla a rty od těch jejích. Pokud byl jejich sexuální život předtím relativně aktivní, s prvními týdny, kdy se seznamovala se svým vlčím já, se to vůbec nedalo srovnat, neb tehdy stačil jediný kratičký dotek, aby po ní toužil a chtěl ji mít jen pro sebe. Sám si již nepamatoval, jaký rozdílný byl svět, když na něj koukal lidskýma očima, ale díky ní chápal, že hodně… A že snad pro toho, pro to, aby jí otevřel oči a ona si mohla světa užít plnými doušky, a samozřejmě i proto, že díky proměně mohla žít, nebyla vlkodlačí kletba zcela špatnou volbou – snad ani nemohla, když druhou možností byla tak akorát smrt.
S uvědoměním, že o ni málem přišel, o to více zjišťoval, jak moc ji miluje a jak moc ji chce činit šťastnou a spokojenou. Byly tu drobné zádrhely – třeba jeho lekce s Gaëlle, kdy jí pomáhal ovládnout palné zbraně – ale ty pokaždé urovnali rychle prakticky hned, jak se vyskytly. Udobřit se dokázali vskutku znamenitě. Nebylo to však vše – chtěl jí jednoduše udělat radost, a tak si na bedra vzal projekt, co ho napadl, když se jednou náhodou přichomýtl ke svému starému domovu. Domečku, kde žil ještě před tím, než poznal Sarah a který byl značně pobořený. A tedy i plný stavebního materiálů, co se dal využít jinak. Začal budovat malé útočiště, altánek, kam se mohla Anna schovat, když potřebovala a chtěla mít klid od všech ostatních. Nejtěžší bylo natahat všechen materiál k místu, které si vyhlídl, a zjistit, že nemá zrovna architektonický talent. Po několika neúspěšných pokusech však vymyslel konstrukci ve tvaru pětiúhelníku, vyvýšeného dva schody nad zem i se střechou pokrytou očištěnými doškami, která spolehlivě stála a neviklala se. Stavební materiál byl sice značně opotřebovaný, ale když se obrousil a znova namořil stále bez problému funkční, na pohled působící dokonce hezky. Zabralo mu to pár týdnů, vlastně se do celého konceptu postil již krátce po narození Jacyho, které sice trávil doma hodně, přesto méně, než by skutečně mohl – ale v daných momentech se alespoň dokázali zdárně zabavit a nepromarnit alespoň chvilku soukromí, kterou pro sebe s Annou měli, stejně jako nikdy nenechával své děti odcházet bez polibku na dobrou noc a též bez přečtené pohádky. Jacy mu možná nerozuměl, ale co na tom sešlo? Sám věděl, že posloucháním příběhů tak akorát rozvíjí jeho miminkovskou mysl, na čemž nemůže být nic špatného. Pak byla však práce hotova – altán stál i s lavicí u jedné strany zábradlí, kam se pro tuhle příležitost nebál umístit pár polštářů, neb nebe nebylo zatažené a nehrozilo, že bude pršet.
Tehdy zamíří za svou drahou, kterou slyšel v knihovně a dle jejího hlasu s sebou měla též Jacyho. Gaëlle Bridgette vzala na trh i v doprovodu své malé dcerky, nemusel mít tedy starost o svou zrzečku ani o syna, kterého hodlal svěřit do péče Edith. S tichým vrznutím si otevře dveře do knihovny. „Možná bys mu někdy mohla říct o tom, jak jsi jako malá zlobila. Je to kluk, bude z něj raubíř a bude lepší, když bude vědět, po kom to má…“ popíchne jí hravě, než k ní přejde, aby se k ní sklonil a vtiskl ji krátký polibek – a jen tak tak odolá, aby jej hned vzápětí neprodloužil. Pohlédne na malého Jacyho, spokojeného v maminčině náručí. Před pár týdny ještě nebyl na světě a nyní, v tenhle moment – a vlastně od chvíle, kdy ho Silas spatřil – by pro něj schopen udělat vše, až ho to samotného děsilo. Ale copak ten pocit neznal? Stejně hlubokou lásku vnímal při každém pohledu na Gaëlle i na Annu, jen k oběma holkám si ji musel vybudovat – pomalu, ale o to více se nemusel bát o jeho hloubku a upřímnost. „Můžu?“ otáže se, jestli si může miminko, ač jen na chvíli, vzít do náručí. Před několika lety by se mu představa sebe jako otce zdála sice reálná, sic trochu absurdní. Dnes by si nepřisoudil žádnou jinou roli, aniž by na ni mohl být tak pyšnej. „Edith ho na chvíli pohlídá, čeká dole v salonku. Mám pro tebe překvapení…“

Až příliš dobře si pamatovala jejich poslední hádku točící se kolem střílení a jejich malé Gaëlle, která dle Anniných slov byla stále ještě příliš malá na to, aby brala jakoukoliv zbraň do rukou. Tehdy se zlobila, hněv jí koukal z očí dobrou hodinu, než si ji Silas usmířil několika tiše pronesenými podotknutími, vytahujíc na světlo nedávné události v lese. Jak by na něco podobného mohla jen tak zapomenout? Z tuctu lidí se navrátila hrstka, jedna čtvrtina a nikdo pořádně nedokázal vysvětlit, co se v těch temných místech odhrávalo. I Silas mlčel. Ve tváři se promítala neochota diskutovat na toto téma, podělit se o tajemství ukryté v hlubokém salemském hvozdu. Blondýnka se v první chvíli zlobila, hartusila podobně jako jejich služebná Edith, načež krátce poté přiznala Silasovi za pravdu - Gaëlle možná byla stále malá dívka, v jejích očích působila křehce a zranitelně, ale to neznamenalo, že by se nesměla naučit obraně v případě útoku, co mohl zaskočit i ostříleného vojáka. Nemrzelo ji ani tak porušení zavedeného pravidla, ale pokus o zalhaní její maličkosti. Na Gaëlle okamžitě poznala, když se před ní snažila něco tajit - drobek krčil pihovatý nos a mezi palcem a ukazováčkem si tiskla lalůček ucha, za který se provinile tahala. Alespoň se jí nepokoušeli lhát do očí, nečelili jejímu pohledu bez viditelného provinění. Silas nakonec vše uvedl na pravou míru, což přililo olej do ohně a zrzka si za to vysloužila čtrnáct dnů domácích prací bez pomoci Edith. Anna se pokoušela z mladého děvčete vystrnadit veškeré pokusy lhát, odmítala si připustit, že by něco podobného učinila i jinde. Lhát se zkrátka nemělo a v jejich domě platil přísný zákaz. Zrzečka tak po celých čtrnáct dnů pečlivě drhla schody rejžákem, zametala, krájela zeleninu, umývala krev, která zbyla po Silasově práci lovce. Žádná z oněch prací nepřipomínala nic, co se do této chvíle učila, o to silnější trest to měl být, aby se pro příště ponaučila. Vyčerpaná Gaëlle tak chodívala brzo do postele, obvykle hned po večeři, jen co pomohla s nádobím, a brzo ráno vstávala, aby byla po ruce služebné Edith, co přišla krátce po svítání.
Myšlenky na střelbu přinutily Annu uvažovat o budoucnosti v Salemu. Věděla, nebo alespoň tušila, že Silas toto místo nemá rád. Příliš tíhl ke vzpomínkám na Sarah, kterou místní nechali popravit, ač nakonec zemřela mnohem milostivější smrtí. Mohl tak alespoň pohřbít něco víc, než ohněm zohavené tělo, co by se mu postupně rozpadalo v rukách. Anna pro ni dala zhotovit náhrobní kámen dovezený z Bostonu, aby ho položili na místo Sářina věčného odpočinku s připomínkou, kým byla a co znamenala pro ty, kteří k ní měli nejblíže, namísto plesnivějícího kříže tvořeného ze svázaných větví. Poslední dobou se čím dál častěji se Silasem bavila na téma odjezdu, ať už do Jamestownu, který se mu nezdál tak daleko, jako spíše Bostonu. Nechtěla odjet - měla zde své žáky, Gaëlle přátele a Silas... Inu, ten zde měl práci lovce, kterou by v takovém městě, jako byl Boston, nemohl vykonávat. Často to býval jeden z mála argumentů, které jej přesvědčily, aby zkusil ještě nějaký čas setrvat, než se rozhodnou, jakým způsobem bude pokračovat jejich život. S přihlédnutím k okolnostem, které vedly k Annině přeměně, také nad jejich hlavami rostla možnost prozrazení. V Bostonu by se sotva měli kde schovat, až by přišel úplněk.
Zvedla oči, když uslyšela kroky - pravidelné dunění, dle kterého se naučila rozeznávat jednotlivé obyvatelstvo jejich domu. Podobným našlapováním se mohla pyšnit i Edith, jen to její bývalo energičtější a doplněné vůní bábovky nebo sušenek, kterými se Gaëlle moc ráda nacpávala k prasknutí. "Já byla příkladná, řádně vychovaná dívka," nakrčí nosánek odmítavě nad touto přidrzlou poznámkou, ač v jádru se nesla pravda. Nepatřila mezi ukázkové slečny, s Isabelle se pokaždé honily po chodbách, což se jim jednoho dne stalo osudným. "Spíš bych mu měla vyprávět o tobě a tvých začátcích pod naší střechou. Třeba to, jak jsi nechodil dveřmi, což by se na vychovaného muže vskutku hodilo, ale přednost jsi dával oknu. A nejlépe za tmy," popíchne ho tentokrát ona s lehce povytaženým obočím. Nehodlala mu máchat čumák v oné noci, kdy si dovolil ji dokonce uhodit, že několik další dnů nosila na tváři výraznou podlitinu, ale zprvu... Inu... Vážně měl do příkladnosti tuze daleko. "Takže až bude po večerech skrze okno utíkat za děvčaty, má to po tobě, nikoliv po mně. Já jsem věrna jednomu muži, jemuž jsem dala své srdce," pokrčí s úsměvem rameny hrdá na to, jak elegantně vybruslila z této diskuze a zároveň Silasovi počechrala ego. Sama si jej přitáhne zpátky, aby polibek o to víc prodloužila, bojujíce s touhou ho svést. Zrychlený dech toho byl důkazem, to Silas ji ze začátků musel mírnit, sama nic podobného nezvládala. Stačilo málo a ráda se mu poddala natisknutá na stěnu, stůl nebo zem, kde se mu oddávala se sténáním tlumeným o kůži krku a ramene. Opatrně, dávaje pozor, aby Jacy nespadl na zem a neuhodil se, předá miminko do náručí manželovi, hrdě shlížeje na jejich vztah. Pokud by existovala jediná věc, jediná situace, která jí stoprocentně rozbuší srdce, pak se jednalo o Silase houpajícího v náručí malého syna. "Překvapení?" Zvědavě nakloní hlavu na stranu, pozorujíce ho zpoza přimhouřených očí. Silas si na hmotné statky nepotrpěl, to už věděla moc dobře. Kolikrát zezačátku nadával, že i tento dům se mu zdá pro jejich rodinu příliš velký a v prvních dnech měl i problém se orientovat, kde se nachází jaký pokoj. Rozhodně se nemohlo jednat o šaty nebo šperk, na to ho neužilo. Zatímco Anna byla schopna (ba spíše ochotna) mu nakoupit nové košile, když si staré potrhal a k tomu přihodit pár nových kalhot a kožených jezdeckých holinek (ač nejezdil na koni), Silas raději sáhl po svém starém, sešívaném oblečení.
Nakonec pokýve hlavou na znamení souhlasu, zvedaje se z houpacího křesla. Nechala Silase, aby sám předal miminko do náručí služebné, načež jej následovala na každém kroku, než se ocitli venku, kde se do něj jako pravá dáma zavěsila. "Nechal jsi snad vyřezat náš monogram do svého oblíbeného stromu?" To by na něj svým způsobem sedělo. "Nebo je to zvíře? Našel jsi zvíře a hodláš ho pojmenovat po někom z nás, že ano?" Ani tomu by se nedivila. Měl pro zvířata slabost, zachovával jim úctu. "Tak co je to? Nebo víš co? Neříkej mi to," otočí vzápětí s hlavou zdviženou, až odhalí dlouhý, elegantní labutí krk. Hodlala si nenechat vyjevit tajemství dvě minuty poté, co opustili dům. "Jen... je to daleko?"

„Tos musela mít fakt nudný dětství…“ zavrtí soucitně hlavou, ačkoliv Silas nikdy nebyl zrovna dobrý herec a nedokázal si do tváře vnést emoce, které necítil – pokaždé probleskovala hravost, vztek, smutek či radost, záleželo na situaci. Rozhodně ne s ní, neboť Anna jej znala až příliš dobře na to, aby ji oklamal, a před cizími se podobně uvolněně nechoval. V konverzacích s ostatními pohřbil všechny své emoce hluboko do sebe, působil odtažitě a neosobně, na což si naštěstí jeho zákazníci zvykli (snad i proto, že netušili, co si o nich vlastně myslí). „I to se jednou dozví, aby věděl, že v životě nemá být hloupej.“ Na jejich začátek nebyl pyšný, vůbec ne. Vlastně se jí za něj tak tisíckrát omluvil jen první měsíc, co žil pod její střechou a neměl energii absolutně za ni, a i po takové době bylo snadno patrné, že ho to mrzí a že celou záležitost považoval za hloupost, která pramenila z jeho chybného úsudku. Na druhou stranu se před svými chybami nechtěl skrývat, raději se z nich poučil a vzal si z nich vždy to nejhorší, ačkoliv v tomhle případě… Popravdě byl ochotnej zlikvidovat až na pár osob v tomhle městě absolutně každého se stejným odhodláním, jako chtěl původně zabít i Annu, nehledě na to, jestli daný obyvatel byl nebo nebyl vinný. V jeho očích si kus vinny nesl takřka každý a kdyby mohl, nikdy by neváhal a dal jim to najevo. Nemohl. Nevadí – stačilo si počkat. Jednou všichni chcípnou. „A on ti snad věrnej není?“ Povytáhne obočí, ale ani se nesnaží tvářit ublíženě. V tomhle mohlo být jeho svědomí čisté, alespoň v tomhle – snad jen pokud nepočítá ten jeden polibek od Amy, který přijal dosti neochotně a vzápětí odmítl. V Salemu se za žádnou dívkou ani neotočil, nepohlédl na jinou se stejnou touhou a láskou, s jakou hleděl na ni. Všechno tohle patřilo a vždy patřit bude jen Anně – stejně jako celá jeho bytost. Lapila ho do svých sítí, aniž by se musela snažit a aniž by se on nijak bránil. Nemohl. Na to ji příliš miloval.
Nejspíš bylo dobře, že se museli postarat o Jacyho, jinak by se z knihovny v blízkých minutách nejspíš nehnuli. Takhle se mohli zabavit miminkem, které si Silas vezme do náruče, aby si ho také mohl pochovat a navíc mu vtisknout jemný polibek na čelo, když ho opatrně houpe v náručí. I tohle se musel naučit – s Gaëlle měl sice rozsáhlé otcovské zkušenosti, takhle malinkatou ji ale nepamatoval a všechny tyhle drobnosti, třeba jak ho správně držet, se musel rovněž naučit. „Překvapení…“ přitaká ještě jednou, když k ní nakrátko zvedne oči, tónem, co značí, že z něj stejně nic nedostane a pokud byl v něčem mistr, tak to byla mlčenlivost. Nakonec se zvedne, aby syna předal do náruče guvernantky, co dostane instrukce i pro případ, kdyby se Gaëlle vrátila. Její trest už naštěstí dávno skončil a jeho holčička se tak mohla opět vrátit do dětského módu. Celá záležitost ohledně střelby ho mrzela, ale nehodlal se s Annou dohadovat a odporovat jí. Svým způsobem to byl trest i pro něj, neb mu vadilo vidět ztahanou Gaëlle, co se tak akorát stulila do postýlky, aby jí další den nastal stejně náročný zítřek. Kolikrát jí chtěl pomoct, ale tehdy by trest pozbyl smyslu a Annu by o to víc naštvali. Přesto si za svým přesvědčením, že se musí naučit střílet, stál. Na to, aby věřil, že jí vždy ochrání jen dobré způsoby, toho za poslední roky viděl až příliš mnoho a pokud cokoliv pro svou zrzečku chtěl krom toho, aby se z ní stala dáma, pak to byla dáma živá. Sousloví, které v Salemu rozhodně nefungovalo samozřejmě. Až když je Jacy uložen do starostlivých rukou Edith – alespoň co se týkalo jeho dětí, Silase samotného by statná služebná mnohdy nejraději profackovala – mohou vyrazi ven směrem k altánu.
„Neřeknu ti to…“ odpoví pobaveně bez naděje, že by jí cokoliv naznačil. I inkvizice ho měla v rukou tři dny, než vůbec promluvil, jednu Annu by mohl zvládnout, ačkoliv ta nad ním měla daleko větší moc než nějaká církev. Stiskne jí packu, kterou svíral v té své. „Je to kousek. Za chvíli jsme tam.“ A vážně to netrvalo dlouho, snad jen další minutu. Tehdy se mezi stromy vynořila dřevěná konstrukce, na níž za poslední týdny ztratil tolik času, dal si však náležitě záležet – dokonce se obtěžoval i s tím, aby trámy, co nesly střechu, vyřezal do všemožných motivů a dřevo pečlivě opracoval do hladka. Nechtěl riskovat, že si úplně zbytečně zadře třísku. Zastaví kousek od altánu, který stál mezi ovocnými stromy. Ty v pásu oddělovaly jejich zahradu a také les – pokud správně vyrozuměl, daná část pozemku stále patřila Anně, jen ovocný sad nevyužívala a Silas jej kosil jen málokdy, častěji pak pouze okolí pěšiny vedoucí k lesu. „Je dost daleko, abys tu měla vlastní klid, ale ne tak daleko, abych tě neslyšel…“ Myslel i na tohle – chtěl jí dopřát klid, proto si musel vybrat odlehlejší místo, ale nechtěl ztratit definitivně kontrolu nad tím, že je skutečně v pořádku, kdyby se bůh ví co vynořilo z lesa. Tímhle uspokojil potřebu klidu a tu svou ohledně jejího bezpečí… Alespoň částečně. „Můžeš si sem chodit číst, když ti budem lézt na nervy. Nebo sem brát učit Gaëlle. Je to na tobě…“ Tušil, že z nich občas musí být unavená . vždyť její prázdný dům nahradila tříčlenná banda, z níž Silas měl mnoho společenských pravidel dost na háku a občas se neštítil pohádat s Edith, ba cokonce si hádkou okořeňovali i svůj vlastní vztah, Gaëlle nemohla výchovu volnomyšlenkářského otce zapřít a Jacy zas jeho geny – spolu s faktem, že se jednalo o miminko, co je některé noci vůbec nenechalo vyspat. „Jen mi slib, že sem nebudeš chodit v noci. Nebo sama, když nebudu doma.“ Alespoň dva drobné požadavky, se kterými jí altánek milerád předá, ale potřeboval pro své vlastní ujištění. Občas dokázala být jeho posedlost kontrolou dost otravná, ale copak si mohl pomoct?

"Máš pravdu," podotkne jen tak mimochodem, na oko s ním souhlasně posteskní nad tak hloupě vedeným dětstvím, které jí už nikdo nevrátí. "Život na zámku je naprosto nudný. Samí sluhové, bály, zahraniční návštěvy, procvičování cizích jazyků, jízda na koni, lehký základ šermu, běhání po chodbách a ztrácení se v tajných, nezanesených do plánů... Naprostá nuda," vydechne tiše, koutky rtů jí však zrazovaly a jasně poukazovaly na smích, co se pokoušela udržet pod pokličkou, než se nakonec rozhihňala, jak se na vychovanou dámu skutečně nesluší. "Skutečně to nemohu srovnávat s lovem vysoké a zajíců, tvorbou pastí a čištění zbraní." Tentokrát se musela držet, aby rázem nedala najevo, jak moc se u tohoto tématu baví. Ramena otřásající se potlačovaným smíchem ji prozrazovala stejně dobře jako pevně stisknuté rty, z nichž se rozhodla nevydat ani hlásku. "Přišla jsem o tolik věcí..." Tentokrát? Sotva si může pomoci, aby hihňání skryla v dlani, konečky prstů bráníce smíchu, aby vybublal v gejzíru na povrch. Jiskřičky v šedavých očích jsou k nepřehlédnutí, popichovala ho stejně dobře jako on ji sám. Dříve? Urazila by se, vzdorovitě pohodila hlavou a dokonce mu dala duchaplnou přednášku o tom, co se pro mladou dámu hodí a co nikoliv. Při té představě zlehka potřásla hlavou. Ty doby nepatřily mezi úplně vzdálené a tvrdá dvorská výchova ji nutila držet se zavedených standartů, z nichž mnohdy alespoň z části upustila. Nedbala na přísnou kázeň a Gaëlle spolu se Silasem si zachovávali poněkud volnější režim. Přesto na výuku mladé dámy v jejich domácnostni dbala - učení cizích jazyků patřilo k jedněm z mála záležitostí, které si zkrátka a dobře nedokázala odpustit podobně jako správné pití čaje (v čemž by Silas naprosto pohořel), způsobilému se vyhýbání jistých témat při konverzaci, znalosti historie, místopisu a hudební nauky. Co Gaëlle bylo odpuštěno? Jízda na koni, ačkoliv jí malá už několikrát prosila alespoň o poníka. Z koňského hřbetu by riskovala mnohem větší pád a znatelnější zdravotní problémy, které by se mohly táhnout léta, pokud by si cestou k zemi nezlomila vaz. Nesnažila se jí do hlavy vecpat ani dramatickou tvorbu, jen sem tam si s ní zahrála na soukromé divadlo, předčítaje povětšinou jednu ze Shakespearových her. I základy šermu zvládly - s praktickou výukou přestaly tehdy, když Edith vyděsily natolik, až chudinka upustila stříbrný tác s horkým čajem. Na její naléhání se tyto zbraně v domě nenosily a zůstaly tak zavěšené na zdi daleko z dosahu chtivých dětských paciček.
Zvědavě na Silase pohlédne, když začne o hlouposti a poučování jejich syna do budoucnosti, načež nad tímto návrhem snese lehce uražený povzdech. "Tím mi chceš naznačit, že mezi tvá hloupá rozhodnutí patřilo vkrádat se mi do domu a tudíž tu i začít bydlet na mé náklady, poznat mě a vytvořit si vztah, co byl zakončen svatbou a následně i porodem našeho syna?" Téměř vyčítavým pohledem sledovala myšlenkové pochody drahého manžela, aniž by pohla brvou a dala tak na sobě znát, že si z něj pouze utahuje. V tomto se mohla kolikrát chlubit lepším hereckým talentem než její milovaný muž, neboť ji vycvičil dvůr, kde se to intrikami jen hemžilo. "V tom případě by možná nebylo ještě těžké anulovat náš sňatek a považovat ho za neplatný," utrousí zcela mimochodem s pohozením hlavy, až jí světlé vlasy přepadnou na záda, zatímco Anna směřovala pohled ven z okna. Tiše se bavila, ačkoliv i Silas dokázal hrát natolik předsvědčivě, že by jí mohl strčit s přehledem do kapsy a nutit blondýnku pochybovat o ryzosti jeho citů vůči ní. Krapet netečně pokrčila rameny na znamení toho, že vlastně netuší, zda jí je manžel věrný či nikoliv. "To mi řekni ty sám. Častokrát se sbalí a odejde si uprostřed dne, několik hodin o něm není ani vidu, ani slechu. A pak se domů vrátí celý splavený a první, na co se ptá, je jídlo. Jak to asi vypadá?" Zcela nenápadně vyzvídala, kam že jí to vlastně mizel. Nikdy nepatřila mezi ten typ žen, které sledují manžela na každém kroku, aby nakonec zjistily, že je podvádí s jejich služebnou nebo sousedkou. Či chodí do bordelu za mladšími a mnohdy obdařenějšími děvčaty. Alespoň si v tomto ohledu mohla být jistá - nikdy z něj necítila parfém jiné ženy, ani žádnou přirozenou vůni. Jen jeho samotného, což ji ubezpečovalo a drželo od zbytečně vyvolané žárlivé scény.
Následovala ho bok po boku šťastná, že s ním může strávit nějakou chvíli o samotě. S malým jich neměli tolik nazbyt, Gaëlle s Edith se postaraly o zbytek. Stávalo se malým zázrakem, když si ukradli několik minut pro sebe a obvykle jich dokázali velmi efektivně využít, což jim oběma přinášelo uspokojení a Anně i červeň do tváří, když si pokoušela upravit záhyby sukně. "Přiznej se, chtěl sis mě vlastně jen ukrást," drcne do něj zlehka ramenem. Jemně mu tiskla ruku zatímco sledovala ubíhající krajinu, kterou míjeli pocitvým krokem, vychutnávaje si závan čerstvého vzduchu naplněným vůní zrajícího ovoce. Pohledem se zastavila na několika jabloních a dalších stromech ze sadu, o který neměl kdo moc pečovat. Zahradník se zde nenacházel téměř žádný a pokud ano, byl vytížen tím, kdo jej platil či jiným závazkem, díky němuž mohl živit rodinu. "Gaëlle by se tu líbilo... V sadu by se mohla prohánět mezi stromy, je tu klid...," vydechne s představou malého útulného koutku jejich vlastního světa. Než však stihne rozvíjet myšlenku dalším směrem, Silas ji přiměl otočit se i na druhou stranu - k altánku vystupujícímu mezi stromy. Tentokrát už neudržela krok jako předtím, pohled na dřevěné stavení ji přinutil zastavit se a pohledem hltat okrasu vytvořenou jen a jen pro ni. "To..." Neměla slov, což dokazovala i ústa naněkolikrát zaklapnutá naprázdno, než se s bázní v očích vydala k altánu, zdolávaje dvěma kroky schůdky vedoucí nahoru. Dlaně přejížděly po jednotlivých reliéfech vydlabaných do dřeva, detaily, které tvořily pohádkovou okrasu. "To jsi vyrobil ty sám? Pro mě?" Nemohla tomu uvěřit. I hlas jí párkrát vynechal, což okomentovala zmlknutím, procházeje se po malé stavbě. Prsty několikrát zavadily o výběžek, v němž rozpoznala sovu - odkaz na to, kým kdysi byla. I několik neumělých zpodobenin vlků nalezla mezi všemi výstupky. Fascinovalo ji, kolik toho zvládl bez pomoci. Nakonec neodolala. Čelem k Silasovi překonala několik kroků, berouc jeho tlapu do své drobnější packy, tahaje ho nahoru za sebou do středu altánku. "Jak bych mohla být natolik sobecká a skrývat se před milovanou rodinou? Ne, Silasi... Tohle místo... by mělo patřit nám. Stejně jako mně, pak i tobě, Gaëlle a Jacymu. Ráda se s vámi podělím o to nejpohádkovější místo na celém světě. Ale v tom případě si můžeš být jistý jedním...," zaváhá s odpovědí, co mu nakonec vysloví. "Nebudu chtít odejít..." Protože by to znamenalo ztratit tohle místo a s ním i kousek historie. Do očí se jí hrnuly slzy, když vyslovovala jednotlivá slůvka, nakonec završená prostým poděkováním. "Děkuji, Silasi. Nikdo pro mě neučinil něco tak... významného. Protože... tohle bylo od srdce. A to je pro mě tou největší cenností."

„Vždycky. Ale to bych tě zatáhl jinam.“ Do ložnice, případně zamknul dveře knihovny a v danej moment by mu bylo docela jedno, že Edith může vše slyšet – ostatně si už dávno všimla a asi jen to, že Annu měla opravdu rána, ji drželo od toho, aby je nazvala neposednými králíky. Pamatoval si, že se o nich podobně vyjádřili na Vinobraní, když poprvé Annu ruku v ruce vyvedl ven. Tehdy ještě netušil, jak snadno se takové tvrzení stane pravdou a popravdě kdyby to jen trochu šlo, kdyby oba dva neměli závazky vůči svým dětem, pravděpodobně by ji mnohdy celý víkend nedovolil opustit ložnici. V jejich životě však museli odsunout své sobecké potřeby vedle kvůli Jacymu a Gaëlle, což však vedlo k využití každého volného momentu, co obvykle začínal jako škádlivé mazlení a během pár sekund se zvrhnul v milování. Něžnější a hravější, pokud měli dostatek času, či takové, při kterém ukojili potřebu po těle toho druhého dost divokým a vášnivým stylem, který byl… nu, k nepřeslechnutí, ačkoliv Anna obvykle tlumila své steny proti jeho kůži, buďto v polibku nebo rovnou v kousnutí. Nejspíš to bylo totálně zbytečný, protože jejich služebná stejně moc dobře věděla, co prováděli, zatímco Gaëlle byla naštěstí pro tenhle rozhovor ještě příliš maličká, a proto byla ponechána ve sladké nevědomosti jen s vysvětlením, že rodiče potřebují chvilku pro sebe a že se akorát mají rádi. Krátce se otočí směrem k sadu, zaroslému, ale půvabnému. Sem tam cestou z lesa alespoň nasbíral pár jablek, když už nic neulovil, a kolikrát ho mrzelo, že je nechávají válet na zemi, maximálně je někdo pod rouškou noci chodí krást, což však Silas neměl nikomu za zlé – nevyužívali je, tak proč by ne? Byl to však další bod v programu, který by v okolí jejího domu toužil změnit. „Chci to tu posekat a dát trochu do pořádku. Jen to potrvá.“ Trávy bylo hodně, ale to také znamenalo dostatek sena, které se hodí vždy, stejně jako olámané suché větve, jenž mohou v zimě naházet do krbu a zatopit si jimi. Zkrátka její zahrada dávala na odiv, že se o ni dlouho nestarala mužská ruka a Silas se to postupně snažil měnit. Ona měla na starost domácnost, učení a finance, on se snažil na svá bedra snažil převzít všechny zbylé povinnosti.
Anna se však brzy otočí, by spatřila jeho současný výtvor, který snad předznamenával i všechny změny v sadu. Na tváři se mu usadil spokojený a sebevědomý úsměv – takový, který by předtím na rtech nikdy nevykřesal. Se Sarah byl spokojený a probůh, jak moc ji miloval, ale po jejím boku se nejspíš nikdy necítil… schopně a vůbec k něčemu. Polovinu času byl psychicky rozloženej kvůli Amy, tu druhou se sbíral a ke všemu ho ještě sžíraly obavy z jejich osudu. S Annou to bylo jiné – dala ho dohromady, splácala všechno, co z něj zbylo, milovala ho a dala mu do života nový smysl, účel, který dokázal využít povětšinou tím správným směrem – všechny jeho vraždy do této rovnice nepočítal, neb je vnímal jako záblesky minulosti a nevyřízené dluhy, ač ano… hrdý na ně byl i přes myšlenku, že je to špatně. Doprovodí jí ke schodům, které však vyjde sama, zatímco on ji se založenýma rukama sleduje zezdola. „Aspoň máš odpověď na to, kde jsem pořád byl, proč jsem se vracel zpocenej a hladovej…“ Výsledek všech těchto návratů a promarněných odpoledne si mohla právě prohlédnout. Sám netušil, jak se mu nakonec povedlo postavit stojící stavbu, ale dost se inspiroval konstrukcí svého domu – jen místo zdí lemovalo okraje altánu nevysoké zábradlí, přičemž nejdobrodružnější bodem celé výstavby byla střecha. „Některý věci jsem nezvládl sám. Pomohl mi Cain.“ Zejména ty, kdy by mu prkna spadla na hlavu a puškař se tehdy vyjevil jak schopnej pomocník. Silas to sice chtěl původně zvládnout celé sám, nakonec si to však rozmyslel a když se šel poptat po olověných kulkách, puškař mu přišel jako dobrej kandidát. Očima ji sleduje, její údiv a snad i pýchu nad jeho osobou, u níž s trochou štěstí dávno přestala litovat, že ho přijala domů a dala mu střechu nad hlavou. Tenhle pohled by mohla mít v očích pořád, stejně jako úsměv na rtech. Působila šťastně, což bylo jediný, co kdy v životě chtěl. Vezme její packu do své, když pro něj přijde, a ochotně se nechá odtáhnout do středu celé zahradní stavby. „Časem si od nás budeš chtít odpočinout, toho se neboj…“ uculí se pobaveně, ale sotva by mohl říct, že její slova nehřála u srdce. Měl štěstí, že ji v životě našel. Že mu dovolila, aby ji poznal. Že se nebránila jeho lásce a že to s ním nikdy nevzdala, ač jí zadal tucet možných důvodů. Nezasloužil si ji – ale to bylo jedno, protože ji ani nedokázal odmítnout. Vezme její tváře do dlaní, když se jí v očích začnou lesknout slzy. „Cokoliv, abys byla šťastná, Anna. Ty, Jacy a Gaëlle… Miluju tě. Vždycky budu.“ Myslel to vážně. Smrtelně. Nebyl to příslib, byl to jednoduše fakt –sic si dlouhými vztahy neprošel, vždy byly ukončeny něčí smrtí, tohle… tohle prostě podvdomě věděl. Spojení, jaké měli oni dva, se prostě nemohlo jen tak vytratit a zmizet. A krom toho, nic víc mu neleželo na srdci, než aby mohli spokojeně žít a nikdo jim v tom nebránil, i jeho štěstí se k tomu vázalo – neb všechno okolo její nemoci, každý smutný úsměv mu pokaždé vždy zlomil srdce a on věděl, že v danej moment selhal. Ne dnes. Dnes si přitáhne její rty k hlubokému, láskyplnému polibku, co se brzy promění v polibek francouzský, kdy ochutnává její ústa, zatímco ruce sklouznou k jejímu pasu, za nějž si ji k sobě přitáhne.

"Protože jsi tu laškoval s Cainem." Pohotová odpověď se objevila na rtech z čista jasna a bylo pozdě, aby jí mohla vzít zpátky a zastavit tak příval tichého smíchu, načež krátce potřese hlavou, ramena nechávala cukat veselím. "Ne, omlouvám se, nemyslela jsem to tak, a ty to víš. Jen, co ho potkám, mu poděkuji. Je to...," přeruší myšlenky s krátkým ohlédnutím se kolem dokola, než očima spočine na milovaném muži, pro něhož by šla světa kraj. "... Nádhera. Skutečně nádherné. Včetně těch detailů a řezeb... Páni, ani jsem netušila, že něco takového ovládáš. Nikdy ses... nepochlubil," pronese nakonec se zvědavým pohledem sledujícím každý záchvěv mimických svalů, co by mohl Silase prozradit. Znala jeho obratnost při stahování zvěře z kůže, též se to dalo nazvat uměním, ale řezba spočívala v detailu a velmi šikovné práci rukou. "A nemusíš se bát. Jediného muže, kterého se budu snažit svádět, je můj manžel," ubezpečí jej s plachým úsměvem. Pořád jí nešlo do hlavy, jak snadno s ním dokázala ztratit myšlenky a podlehnout touhám, dokonce ho svádět způsobem, za který by si před pár měsíci ještě hubovala. Stydlivost se vytratila, zbyla touha po fyzické blízkosti a její projevy v jednotlivých gestech.
Zamyšleně pohlédne ven, dlouho jí to však nevydrží. "Nemyslím si. Jste moje rodina, vaše dovádění a zlobení patří k mému životu," zaprotestuje s poněkud hranou nespokojeností, nad níž se vzápětí rozesměje. Občas bývala unavená z toho jejich věčného řádění, zvlášť když se k tomu navrch přidal Jacy, ač naštěstí nepatřil mezi věčně uplakaná miminka. Gaëlle velmi rychle otrnulo po zjištění, že je Anna v pořádku a neléhá na smrtelné posteli s horečkami. Občas to s nimi bylo těžké, zvlášť pak tehdy, pokud se navrch přidala i Edith se svým hartusením na adresu Silase a nepořádku, co natahal zvenčí, ač se poslední dobou jednalo spíš o všudy přítomné poházené oblečení než o boty obalené blátem či kaluže, které v těchto teplých letních dnech za sebou nezanechával. Sledovala ho uplakanýma očima, mohla na něj koukat klidně celý den a vůbec by se jí ten pohled neomrzel. "Já jsem šťastná, Silasi," odpoví tiše na jeho slova, nechávaje se vtáhnout polibkem tak hlubokým, až se ho musela zachytit. Štěstí, že si omotal ruku kolem jejího útlého pasu a přidržel ji ve své blízkosti, jinak by se jí jistě podlomila kolena slabostí. Touha po něm neopadávala, snad ji pouze dokázala o něco více krotit. První dny byla schopna vrhnout se po něm i v tu nejméně vhodnou chvíli. Nyní? Boj se promítal hlavně v rysech tváře, jak se postupně snažila odprostit od necudných myšlenek, za které by si z ní utahoval.
"I já tě miluju," zašeptá mu do rtů, než mu věnuje podobný polibek, co však krátce na to přeruší. "A-ale předtím, než se možná budeme zabývat něčím... jiným, kde nám myšlení zrovna dvakrát nepomůže, bych... si s tebou o něčem chtěla promluvit. O něčem... důležitém." Snažila se dostat do hlasu tu starou dobrou autoritu využívanou především u žákyň. V současné době se však spíše pohybovala nejistě a poněkud zakřiknutě. Raději zvolila odtáhnutí a lehkou úpravu šatů, aby měla jak zaměstnat ruce, než je sevře před sebou. "Uvažovala jsem o naší poslední hádce. O tvých argumentech. A ano, stále se na vás dva zlobím, hlavně na Gaëlle, že se mi pokoušela lhát." Rázným mávnutím přeruší možný nástup ospravedlňujícího monologu, hájícího zrzavé děvče. Věděla moc dobře, jak ji miluje, stále však porušili pravidla. Chvíli... váhala, očima uhýbaje do stran, než se přiměla ke kroku učiněném jeho směrem. "Ráda bych, abys... Abys..." Těžce se to říkalo. "Abys mě naučil střílet." Vypadlo to z ní rychleji, než by čekala, což i ji samotnou zaskočilo. Naštěstí ne na nijak dlouho, aby se rozhodla pokračovat. "Když může Gaëlle, proč ne já? V Anglii jsem se učila šermovat a-... časy jsou nebezpečné. Bude mi to jen ku prospěchu... Nemyslíš?" S otázkou v očích pohlédla na něj, vyčkávaje na odpověď, co se jí možná nebude ani trochu líbit. "A ano, vím, že jsem dáma a ta by neměla brát zbraň do ruky, protože jí to nepřísluší, jedná se o ryze mužskou záležitost a tak dál, ale-... Co když tu nebudeš? Co... co když to bude potřeba?"

Povytáhne obočí, když z ní bezmyšlenkovitě vyletí pohotová odpověď – snad až příliš pohotová. „Musím mít někoho, komu se postěžuju, když zlobíš… A s Victorovi do řeči moc není, navíc… Je to Victor.“ Okruh lidí, kterým ve městě věřil, nebyl široký. Spadala do něj vlastně tak akorát rodina Beckerley, Cain s jeho dcerou a Victor a jeho čarodějka – byli to lidé, kterým se rozhodl věřit mnohdy z nutnosti a oni jeho důvěru prozatím nezklamali, čehož si vážil. Alespoň, že Anna na tom byla s konexemi o něco lépe a když bylo třeba něco zařídit, postarala se o to, jinak by byli upřímně nahranní (Silas se totiž ani nesnažil tvářit mile nebo přívětivě, natož, aby kohokoliv posil o laskavost jen tak). Byl tedy rád, že si alespoň s puškařem padli do noty a Silas si mohl jako drbna postěžovat… což se nestávalo, neboť neměl na co a pokud, pak si uvědomoval, že je na tom daleko líp než řada jiných a vlastně nemá proč držkovat. Mohl si tak užít alespoň uvolněné debaty, ačkoliv jejich spolupráce se obvykle nesla v přívětivém tichu. Victor byl… nu, jednoduše trochu větší suchar, který nabyl zcela jiné životní zkušenosti než Silas a ti dva ti dva jen těžko hledali společnou řeč. Přesto mu byl neskutečně vděčen za jeho pomoc i za to, že svědomitě střežil jejich tajemství – možná by ho to ani nemělo překvapovat vzhledem k tomu, že žije s čarodějkou, což Silasovi nebylo zcela po chuti, ale brzo pochopil, že mu do toho nic není vzhledem k tomu, že jí Victor netahal s sebou. „Kdybys to věděla, pak by to nebylo překvapení…“ Vyřezávat se naučil hned na začátku – nenašel lepší zábavu, když Amy chodila po obchůzkách a jeho nechávala doma, takže si krátil čas touhle aktivitou, jen se k ní dlouho nevrátil. Možná, že neuměl vyvést všechny detaily a někteří živočichové působili trochu šilhavě, ale nezdálo se, že by to Anně vadilo – alespoň rostlinné motivy zvládl bez problémů a ten zbytek se může snadno ještě úpravou doladit, až opět dostane v tomhle směru trochu grif. Jemně ji pohladí po tváři, když se rozesměje, aby ji vzápětí políbil na nosík. „Neděláme to schválně. Myslím, že chci… aby Gaëlle byla ještě chvíli dítětem. Brzo vyroste a ona… toho má na bedrech už dost. Zaslouží si povolení sem tam řádit.“ Se smrtí Sarah to začalo, její nemocí snad skončilo, i tak si s nimi jejich holčička prošla více tragédiemi, než měla a Silase občas překvapovala, že si dokázala zachovat energickou, veselou a rozdováděnou povahu. Možná ji měl trochu mírnit, ale neměl na to to srdce. Brzo si prožije první lásky i zklamání, což jednou eventuálně vyvrcholí svatbou i vlastními dětmi. Rostla jako z vody a zbývalo jí posledních pár let bez starostí. Nechtěl jí je zkazit nebo je o ní ochudit, ba naopak – snažil se jí vynahradit všechno, o co přišla.
Skoro nespokojeně zamručí, když přeruší polibek, v touze pokračovat a mít ji zas jednou jen pro sebe – ale to ostatně přetrvává, jen trochu jiným stylem. Byl by blázen, kdyby mu vadily hovory s ní. Byl rád, že se mu nebojí svěřit a že mu raději poví o každém svém trápení, než aby je v sobě dusila a nechala je vybuchnout. Alespoň již není nervózní, co přijde po jejích slovech, protože pohrůžku ohledně požádání o rozvod vskutku nečekal – neměl důvod. „Byla to hlavně moje chyba…“ zamručí polohlasem, vědom si toho, že měl v tomhle tématu zakázané veškeré protesty, ale věděl, proč Gaëlle lhala – protože jí k tomu navedl a ona se snažila bránit svého otce, co byl moc pitomej na to, aby to jednoduše rovnou všechno přiznal. Její prosba ho ale překvapí, upřímně ji nečekal, hlavně kvůli nesouhlasu, co se Anna nebála vyjádřit ohledně celé záležitosti. „Nevěděl jsem, že… bys chtěla. Myslel jsem, že se ti to nelíbí.“ Jinak by to už dávno udělal. Alespoň byla Anna po proměně silnější, takže obyčejného zloděje by pravděpodobně složila, ale otázka palných zbraní byla jiná… a dle jeho názoru bylo lepší vyřídit protivníka na dálku než mu dovolil, aby přišel blíž. Zbabělé? Ne, pragmatické. Byl ale rád, že konečně převzala kousek jeho úhlu pohledu a pochopila, proč to všechno dělal. Zavrtí hlavou, když se zmíní o argumentu, který tak často používala i ona. „Anno, popravdě bych tě miloval, i kdybys byla totální vidlák. Důležitý je, že se budeš moct postarat o sebe, Gaëlle a Jacyho,“ ujistil jí upřímně ohledně toho, kde leží jeho vlastní priority. „Ale ne s puškou, hm? Má příliš silnej zpětnej ráz. Ty bys ho sice ustála, ale nebylo by to nic příjemnýho a s pistolí se ti bude líp pracovat.“