Město Salem

Tenhle pohled měl rád – i tehdy, když přišel sotva nad ránem po celé probděné noci, si jej v šeru místnosti dokázal užít. Na spící Annu, něžnou krásku, jejíž rysy tváře se ve spánku vyhladily a všechny starosti, co ležely na jejích bedrech, ať už to byla výuka Gaëlle nebo jen Silasova přítomnost, která mohla být sama o sobě starostí vzhledem k jeho povaze, zvyklostem, ale i povídačkám ostatních o jejich nekonvenčním vztahu, jako by zmizely. Ten klid se mu líbil, neb něco podobného by si pro ni přál i tehdy, když je vzhůru. Tušil však, že to nikdy nebude možné kvůli všem těm obavám, ať už iracionálním či zcela opodstatněných, které ji provázely na každém kroku a kterým on rozhodně nepomáhal, ač jí mnohokrát říkal, že od toho, aby se někdo staral a unavoval si hlavu podobnými záležitostmi, je zde on. Věděl, že to tak nefunguje. A že pokud pro ni bude chtít podobné štěstí, pak je to jen ve spánku, co nemůže trvat věčně už jen proto, že by jí ho sobecky nedopřál – neb zrovna jako miloval vyrovnanost její tváře, měl rád též její kukadla. Přesně ta, co se na něj nyní upřou se zamrkáním, kdy se snaží vyhnat všechny ospalky i sny z mysli a začít vnímat realitu. V tuhle chvíli Silase, co na ni hledí s nezastíranou fascinací, ale též něhou i láskou, co si vůči ní vybudoval. Ta dvě slova ještě nepadla, ale zatím se zdálo, že prozatím ani nemusí – a že právě tahle gesta, tyhle drobnosti vyjadřují vše. Jako například malý úsměv, co se objeví na jeho rtech, když ze se Anna vysouká pozdrav, po níž jí přistane ještě jeden drobný a něžný polibek také na čele.
Stejně jako se ona zvedne do sedu, i on se nakonec zvedne z dřepu u kraje postele a namísto toho si na ni sedne. Dřív by na něčem tak měkkém nedokázal usnout – jednoduše si odvykl a lépe se mu spávalo na tvrdých pryčnách, případně i na zemi, jenže zde to všechno ovlivňoval jeden velmi důležitý faktor, totiž ona. Nejspíše jak se dalo čekat, věnuje jí lehce nesouhlasný a podmračený pohled – aniž by si to vůbec sám uvědomil – když se začne zcela zbytečně upravovat ve snaze si přihladit vlasy, které takhle vytvářely přirozený a půvabný závoj. Miloval ji tak či tak, samozřejmě, ale tahle rána měl nejraději, kdy mohl zpola omámený spánkem sledovat, jak se zvedá v lehké spací noční košili z postele, kdy je přirozená a zcela svá, neupjatá, než zmizela z místnosti a on se znova propadl do říše snů. Anna eventuálně packu spustí zpět do klína a tehdy se k ní Silas nakloní, aby jí s rukou na tváři lehce políbil na rty. „Sluší ti to…“ broukne tiše, než se zas odtáhne. „Potřebovalas to. Nechtěl jsem tě budit.“ Nehledě na to, že by to bylo zcela zbytečné, když se o Gaëlle a ostatně i o sebe mohl bez problému postarat sám a nerušit ji. Je to něha, co se mu objeví v očích, když mu s otázkou položí packu na tvář. Lehce jí políbí do dlaně. „Jsem v pořádku… Ty? Jsi aspoň trochu vyspaná?“ ujistí ji znova, stejně jako to udělal tisíckrát včera ráno, když se vrátil, a zrovna tak se sám otáže. Tento úplněk byl vlastně poměrně klidný vzhledem k tomu, že nejspíše ani nic moc nesežral a vrátil se jen s pár neškodnýma modřinama a oděrkama, co měl dost možná již předtím. „Gaëlle je se služebnou. Šly na trh. Dneska měla strašně moc energie…“ Uchechtne se. Dokázal si domyslet, že to tak muselo být vzhledem k tomu, že její maminka byla taky tvor, kterého nebylo snadné vyčerpat (myšleno v tom počestném slova smyslu vzhledem k povinnostem, co si na sebe nabrala). „Chtěl bych jí dneska odpoledne někam vzít, pokud ti to nevadí. Ven. Ať se trochu vybouří a mimoto jí to určitě prospěje. Vlastně… popravdě jsem přemýšlel, že bych jí naučil střílet. Někdy, ne teď, ještě je malá, ale jednou…“ Aby se uměla bránit a postarat se sama o sebe, kdyby přišlo to nejhorší. Oba dva, on i Anna, nesli prokletí. A vždy existovalo riziko, že se provalí a všechno skončí špatně. Ještě jednou ji políbí do dlaně, než se natáhne pro talířek s omeletou a pro vidličku, přičemž obojí jí podá, hrníček s čajem oproti tomu přisune na stolku co nejblíže k posteli. „Takže… netušil jsem, že mám co dočinění se Stuartovnou…“ začne prostě. Nějak netušil, jak se zeptat. Tak se to rozhodl neřešit a použít své chabé rétorické schopnosti.

"Když jsem rozcuchaná, rozespalá, neupravená a ve spodničce?" Úsměv, slabý, ač mírně pobavený, se objevil na rtech po složeném komplimentu, míněného s láskou a něhou. Pro Annu byl vzhled základem, žila prezentací své osobnosti - zvláště v Anglii, kde vzhled u dvora býval vstupenkou do jistých kruhů a každá dívka se toužila stát členkou pověstné smetánky. Učila se, jak okouzlovat muže, správně naklánět hlavu se zájmem, skrývat či odhalovat jemný úsměv, pohybovat se po paláci s hlavou hrdě zdviženou a zády rovnými, jako by spolkla pravítko. Tohle všechno pozlátko vyměnila za prostý životní styl, mnohem viditelnější posledních několik měsíců strávených po boku milovaného muže. Ty tam byly doby, kdy si drtila pas a žebra v korzetu, co zůstával poslední dobou o něco méně utažený a černé společenské šaty, naznačující její postavení, vyměnily pastelem zbarvené košile, šněrovačky a dlouhé sukně - stále z lepší látky, mnohem jemnější než byly ty hrubé, z nichž si šily oděv farmářky a hospodyňky z chudších domácností. Sem tam se navlékla i do něčeho honosnějšího s krajkovými rukávy, ale černá jakoby opustila její šatník. "Víš co?" S nataženou ruku se raději pokusí zabránit případnému přitakání, či rozvinutí případných lichotek na adresu její neupravenosti a roztomilosti takto po ránu, ukazováček přikládaje Silasovi na rty. "Nic neříkej. Nebo se budu červenat." Líčka zrůžověla tak jako tak, prostá reakce jejího těla, stále ještě nezvyklého na takový zájem ze strany mužů. Tedy... ze strany jednoho konkrétního muže, který si, naštěstí, zatím nedovoloval nic víc, než jen ukrást si pár polibků, případně její blízkost doplněnou o něžné doteky v oblasti beder, boků nebo lehkého přejetí po oblinách ňader, ale nikdy nic víc. Dbal na její důstojnost, pro něj možná hloupou, ale pro Annu to bylo jediné, co jí kromě jména a minulosti, jichž se pozvolna vzdala, zbylo. Čest a panenství. Jiné ženy v jejím věku už dávno byly matkami téměř dospělých dětí, mohly se chlubit jedním, dvěma nebo rovnou několika milenci. Anna ne. Ač se tomu bránila a sebevíc se pokoušela dokazovat světu, že dokáže žít bez muže po svém boku, toužila po lásce a životě stráveném v náručí milovaného člověka.
Zasměje se, když se jí zeptá na zjevnou otázku. Spala jako dudek, nevzbudila se několik hodin. "Mhmmm, spíš jsem přespalá, takže se mi nic nechce." Snad jenom se pro jednou válet, nejlépe se Silasem. Nebo ještě lépe - v jeho náručí. Zvědavě nakloní hlavinku na stranu, neuspořádané blonďaté vlnky přepadnou přes rameno, v očích zajiskří poťouchlá radost. Matrace se krapet zhoupne, jak se guvernantka překulí na kolena, aby se mohla lépe natáhnout za milovaným lovcem. "Před jakou dobou? Protože pak... bych... si tě mohla třeba na chvilku ukrást... Pro sebe. Víš, kdyby se třeba vrátily později." S nevinným nakrčením ramen, jako by s ním netoužila provádět nic nezákonného, přehodí Silasovi packy kolem ramen, rozzářené oči působí napůl plaše, napůl odvážně. Tyto chvilky bývaly výjimečné, všude kolem nich tancovala ta malá potrhlice. Anna se nezlobila, jak by mohla, ale to neznamenalo, že by případné volno nemohla využít s ním.
Zamračí se, do šedi kukadel pronikne nejistota ze Silasova nápadu. "Je to dáma, Silasi. Tedy... jednoho dne bude. A dámy nestřílí." Nedovedla si představit, že by jejich malá zrzečka měla brát do rukou zbraň a střílet z ní. Packy, do této chvíle přehozené přes Silasova ramena, náhle stáhne k sobě, tohle téma pro ni bylo neznámé a plné hrůzy. Sama měla ze střílení strach, hluk ji ničil, rezonoval v uších a přinášel bolest hlavy. Přesto si nahlas nikdy nepostěžovala, k Silasovi střílení patřilo, ale ke Gaëlle? "Představovala jsem si pro ni spíše jízdu na koni než lovení zvěře." Stisklými rty k sobě dává najevo, že se jí ta představa pramálo zamlouvá, jako spíš vůbec. Na druhou stranu to byla Silasova dcera, mohl jí kdykoliv odvést pryč. Zmateně potřese hlavou, s povzdechem nakonec navrhne kompromis. "Ne dřív jak ve třinácti. Pokud si to nerozmyslíš."
Stále ještě lehce nervózní z této zvláštní budoucnosti, která jí nic neříkala, se nechá obskakovat - konkrétně přijme talíř s omeletou, do které se pustí vcelku hladově a ne tolik jako dáma. Div ji nezaskočí, když se Silas opět ozve, tentokrát s informací, kterou nelze popřít. Modrošedé oči sklouznou k hrnečku, tomu prohnanému zrádci, co měl na svědomí tuto konverzaci, s polknutím vrátí talíř s napůl dojezenou omeletou a nakousnutou hruškou zpátky na tác. Chvilku uhýbá pohledem, nemá se k odpovědi, ale růž stoupající do tváře prozrazuje, že se Silas nemýlil. "Je to už... dávno. A-ani nemám právo... Po smrti Isabelle jsem odešla ze dvora, stáhla jsem se do ústraní. Ale... ano, jsem... z části..." Neví, jak přesně mu má sdělit, co je zač - místo toho si začne natáčet na prst pramínek plavých kučer a plaše klopit pohled. "Jsem neoficiální potomek, zlegitimizovaná, ale nikdy jsem nenesla jméno králova rodu. Tobě... tobě to vadí? Že jsem... ti to neřekla? Nepovažovala jsem to za důležité, nemám nárok na trůn a i kdybych ho měla, neuplatňovala bych ho. Nese to... spoustu nepříjemných vzpomínek a Salem byl možnost začít znovu."

Odpověděl by docela snadno, kdyby mu nedala prst před pusu, aby mlčel, neb jí byla odpověď stejně jasná – že je to právě tehdy, kdy jí to sluší. Rozcuchané, neupravené, rozespalé a ve spodničce, navíc s ospalkami v očích. Líbila by se mu pokaždé – kdykoliv, kdekoliv. Nebylo tak neobvyklé, že se nachytal, jak ji spolu s Gaëlle sleduje. A pokud jej viděla? Ani se to nesnažil zastírat. Pokud se Silas v tomhle novém, temnějším a nebezpečnějším světě něco naučil, pak to bylo milovat. Jakožto historikovi mu byl tento pojem poněkud neznámý. Přítelkyně měl, samozřejmě, po boku se mu sem tam někdo mihnul, ale žádný z jeho vztahů neměl dlouhé trvání i kvůli jeho neúprosnému workoholismu a neustálým cestám, takže každá brzo ztratila trpělivost. Měl zcela jiné priority. A nyní? Začalo to Amy, kdy na ní byl doslova závislý vzhledem k novému prostředí známému jen z knih, šlo to přes Sarah, kde byla ona závislost již zdravější a jednalo se oddanou lásku, co se nyní začala projevovat i vůči Anně. Uvědomoval si, že pokud zde má pro co žít, že pokud má ještě něco smysl, pak je to ona, Gaëlle a ta příležitostná vize Sarah, pro kterou by zde také zůstával. Možná to bylo patetické, možná to bylo ubohé, ale jeho to nezajímalo. Každý den si čím dál tím víc vážil toho, co získal, a ve chvílích jako tahle se mu to tak akorát více připomínalo, protože… tady ji měl. Krásnou. Něžnou a přirozenou, bezbrannou a křehkou. Byla v tom zvláštní intimita a důvěra, že mu dovolila spatřit ji takhle, přesně tu na té si tolik vážil a ta jej tolik fascinovala. Přestože věděla, kým je a také část věcí, co jej tížily a občas stahovaly dolů (část se jí stále neodvážil říci), jej tolik dostávala. A on na ní mohl tak akorát jen koukat s tím bezbřeze oddaným pohledem, co se ztrácel v jejích očích, nebo vzít jemně její packu do své a začít ji hladit po hřbetě v dobře známém důvěrném gestu plném láskyplnosti.
„Nic nemusíš,“ opáčí prostě. Pokud si dnes navíc vezme Gaëlle na starost, měla celý den pro sebe a on jí ho milerád hodlal přenechat. Zaslouží si odpočinek více než kdo jiný a pokud má možnost, byla by hloupost ho nevyužít. „Mohla bys tu zůstat. Počkat na mě…“ Pousměje se. Mohla by se tu zavrtat na celý den, aby za ní pak večer mohl přijít, přitulit se a prostě s ní být. To už se jí ale do očí vloudí zvědavý pohled, který na něj upře, jen co se překulí na kolena a dostane se mu o to blíže. Netřeba dodávat, že zájem probudí i v Silasovi, který reaguje na její náladu nepříliš odlišně – tedy tím, že v očích mu viditelně ožijí plamínky očekávání. „Třeba…“ odpoví pomalu, napínaje ji. „Před chvílí…“ upřesní čas, sic ne zrovna přesně. Vnímá jemnou váhu jejích pacek, co mu skončí na ramenou, zatímco se k němu ještě o něco více přiblíží. A on? On jí položí ruce na pas, poměrně vysoko, do úrovně naděr, jen aby mohl pomalu, labužnicky sjet rukama až na její boky. Sic pod rukama necítí její pokožku, i tyhle drobnosti jako zkoumat její křivky – ač přes šaty – mu prozatím stačily. Nespěchal na ni. Neměl kam. Byl lovec. Byl zvyklý čekat, až na to, že Anna nikdy nebyla a nikdy nebude jeho kořistí. Zvykl si, že si hodlá chránit svou početnost a že nechce se svou nevinností naložit lehkomyslně. Každý den mu ale dovolila o něco více. Prve polibek na rty, později na odhalenou kůži ramen či povysunutí spodničky po stehnech o kousek výše, než by bylo vhodné. Laskání labutí šíje nebo prosté přitulení, kdy jako by se v ní chtěl téměř ztratit a zapomenout na veškerý okolní svět s nosem v jejích voňavých vlasech a pažemi obtočenými kolem křehkého těla, co mu dokázalo poskytnout ochranou a pocit bezpečí, domova. Absurdní představa.
Jenže byl to zas on, kdo bral jí samotinké její pocit bezpečí. Ve svém životě se dostal do fáze, kdy se mu odpor a nesouhlas obecně moc nelíbil i kvůli celkové nelibosti z lidí, byly to ale Anna, Sarah a do jisté míry Gaëlle – tak, jak jen dcerka může, aby mu z ní vyrostla spořádaná lidská bytost, na kterou bude moc být právem hrdý – kdo mohly namítat na vše, aniž by se tvářil nelibě a naopak spíše přemítal, kde vznikla chyba na jeho straně. Anna stáhne packy k sobě, ochranitelsky vůči sobě samé, že jej to donutí alespoň se vynasnažit celou situaci napravit. A to právě polibkem na čelo i na rty, berouce její tvář do dlaní. „Já vím. Víš, že bych…“ Že by nikdy neudělal nic, co by jí ublížilo? Teoreticky udělal. Zavinil, že její maminka skončila na hranici a ač se nyní oba měli dobře, daleko líp, než by mohli čekat, je to jedna z věcí, kterou si nikdy neodpustí a která jej bude navždy pronásledovat. „Víš, jak moc ji miluju.“ Na tohle se nedalo nic namítnout. Věděla – nebo alespoň vnímala – jak silné jsou jeho city k holčičce, která možná neměla v žilách jeho krev, ale rozhodně nosila jeho jméno a Silas nikdy nepochyboval o tom, že je jejím otcem. Přivlastnil si ji, nejspíše až příliš rychle, snad i díky oné eskapádě s Amy, kdy notný čas věřil, že ji zabil těhotnou. Nikdy nevěřil, že by chtěl děti. A nyní mu k tomu, aby ráno vstal, stačila myšlenka na pohled modrých kukadel té malé sladké holčičky. „Chci, aby se uměla bránit a aby se o sebe dokázala v kdykoliv postarat. Ty z ní uděláš dámu a já…“ Trochu se ušklíbne. Chápal. Nechtěl z ní udělat sebe – muže, kterého toho tolik tížilo a který mnohé noci nemohl v klidu spát kvůli všem vzpomínkám, strachům i výčitkám. „Chci, aby byla v pořádku i tehdy, až tu nebudu, abych ji chránil.“ Do té doby nebude důvod, aby držela zbraň v ruce. Na její podmínku přikývne. „Já vím. Dřív by jí zpětný ráz stejně tak akorát ublížil.“ Ale faktem bylo, že si za tím hodlal stát. Pro svůj vlastní klid, jinak by ji nejspíše jeho duch neustále sledoval a to by bezesporu neocenila.
Vzápětí jí ale předá pravý důvod svého příchodu, tedy snídani, aby do sebe dostala trochu jídla a energie. Možná měl počkat, než začal s druhou šokující zprávou dnešního dne, až dojí, ale ta slova ho jednoduše lechtala na jazyku a toužila být vyřčena. Svou chybu si ale uvědomí vzápětí, když odloží talíř s omeletou, a co hůře – když najednou uhne pohledem, jako by jí sebral všechnu odvahu. Už bylo ale dost pozdě na to, aby to nechal být, takže poslouchá. A vlastně jej to, co slyší, ani nepřekvapuje. Dle toho, co si pamatoval, nejspíše nebyla první ani poslední, Stuartovci byli jednoduše podivný rod s podivnýma choutkama, z čehož nutně muselo vyplynout několik levobočků. Někteří zlegitimizovaní, někteří ne. Silasovi to bylo putna. A to nejen kvůli slavné revoluci, která smetla její rod z trůnu pár let zpět, ale také proto… že mu to bylo putna. Což jí brzo dokáže – a opět tím, čím si byl jediným jist, tedy polibkem. Jen daleko hlubším, delším, přesto stejně něžným a láskyplným, hledaje měkkost jejích rtů i chuť jejích úst v ujištění, že takhle povrchní nikdy nebyl. Ne, co se dostal do Salemu. „Nikdy, Anno. Jen mě to překvapilo.“ Na malý moment zaváhá. Možná se v něm na krátko probrala i duše profesionála. „A zaujalo… To je celý. Nic víc.“ Ještě jednou ji políbí, než vezme talíř ze stolku a znova jí ho vloží do klína. „Jez,“ pobídne ji měkce.

"Před chvílí..." Tu jednu frázi, dvě slůvka sdělující téměř vše, labužnicky protáhne na jazyku, vychutnávaje si každou slabiku, každý doušek možností, co spáchat. Soukromí tolik neměli, alespoň ne jako jiné páry, zavřené ve svém domově, kde je rušilo maximálně tak služebnictvo, ptající se svých pánů, co mají uvařit k jídlu. Se Silasem vychovávala dítě, malou rusovlasou holčičku, budoucí dámu, jak Anna ráda tvrdila navzdory tomu, z jak ušmudlaných poměrů oba dva přišli. Či spíše Gaëlle přišla - Silas se přikradl jedné pozdní noci s úmyslem blonďatou guvernantku nejlépe přetáhnout jedním z těch těžkých svícnů dole v chodbě u schodů. Nehledě na fakt, že další den celý proležel v posteli a ani v tom následujícím nevykazoval zrovna dvakrát velké známky udržení se na vlastních nohách. A Gaëlle... Inu, odvděčovala se za střechu nad hlavou, jídlo, výchovu a učení svým nekonečným dílem energie, pro malé děti typickým. Dříve nebo později muselo být jasné, že jí ani jeden nebudou stačit a ačkoliv honění po schodech a hihňání doprovázené pískotem patřilo mezi oblíbené hry, k nimž téměř pokaždé drobounká cácorka Silase uprosila (což Anna neschvalovala s prohlášením, že dříve nebo později se jeden z nich zmrzačí, ne-li rovnou zabije), a zrzečku alespoň z části unavilo, po chvilce se jí energie dobila natolik, že mohla pokračovat, ne-li své 'rodiče' trýznit ještě o něco víc. Stávalo se tedy běžnou součástí jejich společně stráveného večera, že jednoduše padli do postele, znavení po celodenním pokusu unavit to malé trdlo, což se podepsalo spíš na nich než na Gaëlle. Neexistoval tedy ani způsob, jak jejich vztah povýšit na novou úroveň a dopřát si něco víc než jen pár polibků na odhalenou kůži ramene, když se rukáv noční košile svezl po pokožce dolů. Spodní ret uvězněný mezi zoubky jasně naznačuje, že kuje jakési pikle uvnitř své blonďaté hlavinky. Nakonec se vytasí s tichou, leč podezřívavou otázkou. "Na dlouho?"
V tom však potřese hlavou. "Víš, že nemůžu zůstat v posteli celý den. Jaký bych to dávala Gaëlle příklad? Ani princezny si tohle nemůžou dovolit." Mluvila ze zkušenosti, což jen potvrdilo Silasovu předchozí domněnku. "Ale... možná večer..." Prsty zatahají za tkanice u košile, ráda si s nimi pohrávala, obtáčela je kolem prstu, jednoduše se stávala hravou, dokonce flirtovala prostřednictvím toho nevědomého gesta. "Mám novou noční košili... Je... Hmm... Kratší než ty ostatní... A taky mi je trochu větší v ramenou..." Což znamenalo jediné - častokrát, ne-li pořád bude mít alespoň jedno z ramen odhalené pro další příval polibků, které tolik milovala. S viditelným zájem těkne pohledem k Silasovi do tváře, co na to říká, celá zrůžovělá tak nevhodným, pro ni až fantaskním návrhem. "Ale jestli nechceš, tak můžeš spát u sebe a nic ti neukážu..." Jako potvůrka se odtáhne, rty maličko našpulené v hereckém podání uražené paničky, neboť jejímu milenci není její nová košile 'dost dobrá'. Ještě vteřinu, dvě se pokouší udržet vážnou tvář, než se začne hihňat v roli malé uličnice. Bavilo jí si dobírat lovce, co jí dělal přesně to samé, avšak sto procentně lépe. A Anna? Ta mu na to pokaždé skočila.
Pohled padne na talíř, co je k ní přinusut a následně vložen do klína. Jedno těknutí očima vzhůru, jedno do talíře, aby jej nakonec se zavrcením odsunula zpátky, pokládaje ho na tác, z něhož byl sebrán. "Ne." Tentokrát si neodpustí menší odseknutí, viditelně pyšná jako skutečná lady, kterou kdysi bývala. Namísto toho přiloží ke rtům šálek s čajem, z něhož upije, ale i ten končí na tácku vedle omelety. "Ne." Tentokrát je ono slůvko mířeno Silasovi do očí spolu s ukazováčkem přiloženým na rty. Opět z jednoho prostého důvodu - umlčet ho. "Teď mám chuť na něco jiného." V kukadlech jiskří, tváře získávají nachový odstín rozpaků i vzrušení z činnosti, kterou dřív brala za... téměř zakázanou. Stačilo se natáhnout, jednou paží se zapřít o Silasovo stehno, zatímco tu druhou natáhne, pokládaje mu dlaň na tvář, aby mu vtiskla polibek na dobré ráno ze svého vlastního přičinění. Dlouhý, přesto lehounký, jak opatrně si počínala, stále ještě nezvyklá na podobný úkon a možnosti, které spojení rtů nabízí. I tato chvíle jednou musí skončit - i kvůli nádechu, jehož se Anně moc nedostává - a mladá žena využije onen moment pro... tak trochu oznámení. "Přemýšlela jsem... O něčem... A... vlastně ani není možná o čem přemýšlet, ale přesto..." Nezdá se, že by to vyklopila hned, spíš jí to ještě nějakou chvilku bude trvat - tak se alespoň projevuje na první pohled. Nakonec stačí jeden nádech a vyžbleptnutí, které pronese vcelku odvážně. "Ráda bych se s tebou milovala. Ja-jako žena s mužem. Myslím... intimně se sblížit. Více než... do této chvíle. Te-tedy za předpokladu, že bys chtěl... ty."

Vypadala sladce roztržitě. S blonďatými rozcuchanými vlasy, tím, jak si kousala spodní rtík ve viditelném zamyšlení nad otázkou, která jí nejspíše trápila, ač ne tím špatným způsobem, toho, kterého jí právě toužil ušetřit – její výraz prozrazoval něco jiného. Stejně jako její otázka, díky které část z její rozverné nálady přeskočí též na něj. „Nejspíš…“ odpoví podobně jako ona, rozvážně, že tu spikleneckou myšlenku v těchto slovech mohou pochopit snad jen oni. Toho času vskutku nebylo mnoho – oba měli dostatek práce a pokud existoval nějaký volný čas, vyplnila ho již z principu Gaëlle, protože i ta díky svému programu výuky byla dost zaneprázdněná, aby Silas ocenil každou chvíli, kdy si zrzečku mohl ukrást pro sebe, jen si s ní povídat, někam jí vzít nebo jí vyprávět, cokoliv jej napadl. Chtěl pro ni být dobrým otcem – a snad také je, což mu nejspíše zodpoví Gaëlle, až vyroste – i přes své nepochybné chyby i podivné návyky. Věřil, že to absolutně nejdůležitější již splňuje, tedy bezpodmínečnou lásku, ochotu ji chránit a položit za ni třebas i život, kdyby to bylo třeba. Ale hlavně také donutit se žít, pokud to bude jen trochu možné, neb z polovičního sirotka nechtěl udělat sirotka úplného, přestože věděl, že Anna by na Gaëlle dohlédla a vychovala ji v někoho, na koho by byl nebetyčně pyšný. Už nyní je.
„Gaëlle by se smála a zalezla za tebou…“ upozorní jen tak mimochodem. Ač byla jejich dcerka malá, byla donucena v mnohém vyrůst o něco dříve, než měla, a byla tedy značně všímavá. Nepochyboval o tom, že vnímala úplňky, jen se snažila působit odhodlaně a nekoukat na něj se slzami na krajíčku a prosíkem, aby se vrátil domů v pořádku, stejně jako fakt, že její guvernantka byla celý další den ospalá a usínala daleko dříve než normálně. Nejspíše by tedy proti válení v posteli nic nenamítala a naopak jej využila, aby se trochu pomazlila a zavrtala se za tou, která nad ní držela ochranná křídla. Povytáhne obočí, když jej začne pokoušet. Svými slovy, ač tušil, jak je má brát – tak polovičně hříšně, než by bylo standardní – ale hlavně svými gesty, kdy si prsty začne hrát s tkanicemi košile u jeho krku, aniž by si uvědomila, jak to vůbec celé působí. To až tehdy, když začne svůj nápad rozvíjet, se mu na rtech objeví drobný úsměv, co dokonale doplní živý pohled očí, co dokonale vystihoval jeho povahu lovce – sic zůstával stále stejně sedět a zdál se být klidný, oči jej prozrazovaly. Opět si dá s odpovědí na čas, než jí s rozvahou položí ruku na koleno, než dlaní přejede výše a zase zpět. „Myslím… že dneska mě odsud už nevyženeš…“ zhodnotí její návrh o tom, že by snad měl spát sám. Miloval ji. Opravdu ji miloval – stačilo se na ni podívat, aby věděl, že to tak je. Slyšet její hihňání, ten sladký veselý smích, vidět její rozzářená kukadla, malý důlek pod rtem, co se jí při každém takovém úsměvu vytvořil. Miloval ji a nedokázal se tomu bránit, což byl přesně ten důvod, proč nechtěl spát sám, pokud to nebylo nutné z různých důvodů.
Tu jistou romantiku nejspíše dokonale zhatí svým vyptáváním a návrhy ohledně střelby vzhledem k odmítnutí jídla, že se Silas poněkud nesměle podrbe na zátylku s vědomím, že tohle se prostě nepovedlo. „Anno, nechtěl jsem…“ začne, než si uvědomí svou chybu. Přesně v tu chvíli, kdy mu přiloží prst na rty, aby mlčel a nechal ji mluvit a jednat. Možná, že nebyla dokonalá herečka, ale v tuhle chvíli to na něj zahrála zcela dokonale, že se mu hned v další chvíli objeví v očích pochopen. Zvláště, když mu položí packu na jeho stehno, druhou na tvář, jen aby mohl následovat polibek. Bylo to příjemné – iniciativa z její strany byla vždycky příjemná, že se rozhodně nebrání, ba naopak jí vyjde vstříc a položí jí dlaň na zátylek ve snaze si ji přitáhnout ještě blíže. Docela přirozeně ji netýrá a necháji odtáhnout se, aby se mu nakonec ještě neudusila – a krom toho, byl dost pozorný na to, aby si chtěl vyslechnout, co mu chce říci. V tuhle chvíli je to nejspíše víc než dobře vzhledem k jejím slovům, co jej svým způsobem docela překvapí. „Já…“ Uchechtne se. „Myslím, že do teď byla otázka, jestli bys chtěla ty, maličká…“ osloví ji mazlivě podobně, jako dříve říkal Sarah. Krátce těkne pohledem na svou ruku, co sjede z jejího krku na její paži, lehce, ale užívaje si pocit její holé kůže pod svými prsty. „Já tě chci… už vážně dlouho…“ Nebylo to tak těžké přiznat, muselo jí to být zcela jasné – minimálně od chvíle, kdy s ní zaal spát, ale nehodlal ji hnát do kouta. „Takže když mě necháš…“ zamručí tiše, než ji výmluvně políbí, zatímco ruku položí na její žebra, přímo na volné šněrování jejího odění.

Lhala by, kdyby měla tvrdit před soudem, že jí neučaroval Silasův fascinovaný pohled, to jemné klouzání očima po odhalené kůži krku, dekoltu a paží, každý pokus zahlédnout křivku útlých boků pod bělostnou lehounkou látkou spodničky či košile, kterou si brávala do postele na noc. Nehledal na ní nedostatky, nestěžoval si, že její postava není zaoblená, což signalizovalo zvládnout tíhu těhotenství, až se maličké bude rozvíjet pod srdcem. Naopak dokázal svým zájmem vyzdvihnout na jejím těle vše, co považoval za dokonalé - ať už štíhlost postavy, útlá ramena a paže, dlouhé prsty nebo hříšné nožky, zaznamenatelné v nahotě snad jen tehdy, když si dovolil vytáhnout spodní lem nočního úboru o něco výš, přidrzle se kochající tím, co nikomu jinému nenabízela. Kolikrát už zatoužila po hlubším, silnějším doteku. Takovém, jakým umělci uctívají svou múzu stvořenou bohem či celým panteonem. Nikdy však z hrdla neunikla jediná pobídka, jediný požadavek, aby tak učinil a například jí sjel tlapami k hýždím, která by stisknul v dlaních. Nikdy. Stále v ní převládaly obavy, ale hlavně pak přísná výchova na anglickém dvoře, kde se učila býti slušnou mladou dámou, co takovéto radovánky odmítá se sklopeným pohledem. Co se nenaučila v mládí, sotva mohla pochytit později, kdy odmítala jednu pozvánku na ples za druhou spolu s žádostmi o ruku, rázně smetenými ze stolu. Nepoznala romanci se zahradníkem ani sluhou, netušila, co čekat od svého těla. Čím dál tím víc v ní bujelo přesvědčení, že pokud se má někomu v loži odevzdat, pak Silasovi. Nikdo na ní nehleděl tak jako on, nikdo si jí obdobně nedobíral. K nikomu nepocítila nic tak silného, srdcebušícího, jako právě k jednomu lovci, co se jí jednoho večera drze přikladl do domu a už... neodešel.
Silasovy doteky byly pozorné, mnohdy téměř chamtivé - jako by si pokoušel z ní ukrást co nejvíc, když se jí snažil přitáhnout blíž k sobě - ale sotva nepříjemné, ba naopak. Anna se v nich ráda topila podobně jako v jeho očích, nechávala se unášet čerstvými vlnami silnějších pocitů, co se snadno mohly přes ni přelít, ale pouze jí namísto toho popostrkovaly blíže k němu, k milovanému muži, v jehož náručí skončila. "Já... tebe taky..." Chtěla ho, toužila po něm, nebylo těžké si to přiznat jako spíš vyslovit ona mučivá slova nahlas. Zněla nevhodně, zvláště jejím uším, vychovaným do počestného chování. Což... se o tomto způsobu, jakým trávili dnešní ráno, sotva dalo tvrdit. Na druhou stranu... nečekali snad už dlouho? Netrápili se navzájem? "Mám... tě nechat?" Škádlila ho, dobírala si každý ten hravý kousek jeho duše, každou výmluvnost pronesenou směrem k ní, přerušíc tak polibek, jímž se pokoušel dát najevo svou touhu po ní. "Co když někdo přijde?" Hrála si, šeptaje mu do polibků možné scénáře, které mohly nastat jejich vlastní neobezřetností a zájmem o toho druhého namísto o svět kolem nich. Gaëlle se mohla kdykoliv se služebnou vrátit, ač... ano, vlastně to bylo tak trochu nemožné, protože trhy se za chvíli vytratí a náměstí zpustne. Sotva by se malá přikradla do jejich pokoje - a pokud, byla by to ta poslední možná volba při hledání otce. Ani tato možnost nezabrání Anně se přitáhnout blíž k Silasovi - tak, aby se na něj obkročmo posadila, koleny tisknouce jeho boky, zatímco stehny se protahuje přívětivé teplo ze společné blízkosti. "Možná bychom... tohle... mohli udělat společně..." Zavazování sice nebyla jeho slabá parketa, jak se už několikrát přesvědčila, ale na druhou stranu její uzlování se mohlo stát přítěží. Zlehka vezme jeho tlapu do své dlaně, naváděje Silase na zavazování vpředu u dekoltu, ne nepodobné provlékání u korzetu. Jednu tkanici uchopí sama, pomalu za ní tahaje tak, až se klička rozpadne a uzel povolí. Hříšnost, s níž tak učinila, se vkrádá do tváří, zbarvených karmínovým odstínem rozpaků i vzrušení z něčeho nového, nepoznaného. "Mám... pokračovat?" Bylo snadnější brát to jako hru, více jí to dodávalo odvahy než čelit obyčejnému svlékání z vlastní nebo Silasovy iniciativy. Styděla se, ale nikoliv tolik jako by tomu bylo jindy. "Mám... povolit další?" Aniž by čekala na odpověď, pomaličku protáhne tkanici očkem ve spodničce, nechávaje tak rozevřít výstřih o něco víc, viditelněji odhalujíc obliny výšin ňader.

Dělal jako by nikdy neviděl ženu jíst, nedocházelo mi, že ženy zdejších kolonistů dělají že nemají pot ani žaludek a že vypadají jako když zobou zrní když jedí aby náhodou nevypadly z role dámy. Já? Nepřipadám si jako chlap když jím, prostě jím ráda a moje ňadra, boky a dlouhé nohy čouhající z pod několik vrstev co mi půjčili mí dobrotinci, jasně dokzaují že muž v žádném případě nejsem. "Aha, takže taková matka..." pochopím to, i naše matky se staraly a učily nás, tak abychom mohli později převzít jejich roli my. Tak jak jsme to udělala já. "Moc ráda ji poznám...jen nevím jeslti moje uklízení se bude zamlouvat jí." Zasměju se, přeci jen hygiena týpý vyžadovala trošku jiné věci než udržování tohohle zvláštního příbytku obbitého dřevem a zvláštně vonícím po všem co se tu kdy dělalo. Uculím se na něj taky když se zaculí a olíznu si rty po tom co dojím. Jsem moc spokojená takže se probudí moje vrozená zvědavost a začnu prohledávat možnosti příbytku. Neberu to jako neslušné, naopak vyjadřuju zájem o všechno tady. Ukáže mi koupelnu, jak tomu říká, to neznám, my se myli v řece a nebo vodou ohřátou na ohni, maximálně se otírali vodou v míse, když jsme byli nemocní, ale to se často nestávalo. Nakloním hlavu a prohlížím si nejen očima ale i prsty, kterými přejíždím po toaletních potřebách pro mě neznmých, jako je umyvadlo, vyndvací z takové zvláštní konstrukce, nebo džbán a houba. Sáhnu po ní a začnu ji mačkat, zasměji se. "A tohle je co?" Ukážu mu to pobaveně, je to takové flufaté a moc se mi to líbí. "Nezlob se ale kde chodíte myslím když příroda zavolá? Vyběhnete ven do lesa? To je strašně nepraktické..." povím mu, my to neřešili byli jsme v divočině, ale slovo latrýna je mi neznámé, takže ani nerozpoznám daný kus vybavní, i když ho mám před sebou.

Celá tato situace i každé její slovo pro něj byla pobídkou. Popravdě si až do dnes nebyl jist, jak to mezi sebou vůbec mít – jestli Anna nebude sexualitu v jejich vztahu zatvrzele puritánsky odmítat a on se bude nejspíše muset smířit s celibátem vykoupeným souzněním v jiném směru a též nalezenému pokoji v duši, který mu dodávala. Nemohl však zapřít to, že se jí dotýkal rád – miloval její hebkou pokožku, bělostnou a tak hříšně jemnou, chtěl zlíbat každý kousek jejího těla, chtěl… nu, jak se vyjádřil, chtěl ji. Těžko si mohl pomoci, když mu připadala krásná. Pro někoho možná moc bledá, pro někoho třebas až unylá, ale jak se zdálo, ale Silas? Silas ji dokázal zbožňovat velmi hravě už jen kvůli tomu, co mu v životě dala a co bylo daleko důležitější než vzhled, který mu celou záležitost jen usnadnil. „Neptej se…“ zamručí tiše, jako by jej její dotazy čím dál tím více provokovaly – ne však v tom špatném slova smyslu. „Tak ať… Nikdo nepřijde…“ odpoví prostě. A i kdyby, copak na tom bylo něco nepřirozeného? Pravda, Gaëlle by se mohla trochu divit, ale Gaëlle byla není pryč i se služebnou a dům byl prázdný, ložnice byla jen a jen jejich a on se odmítal zaobírat povahou toho, co by kdyby. Nehledě na to, že nikdy nebudou tak úplně sami a vždycky se možná někdy někdo objeví.
Byl vážně její. Stačilo se na ni podívat a udělal by pro ni cokoliv, co by mu řekla – podpantoflák? Možná tak trochu. Nebo jednoduše člověk, který se hodlal zuby nehty držet těch, co mu zbyli, tedy pouze jí, Gaëlle a přeludu Sarah, kterou taky tak úplně nemohl nechat jít, ač v tuhle chvíli by nejspíše nebyl zrovna šťastný, kdyby se zde ukázalo. Zdálo se však, že v současné chvíli má hlavu plnou někoho jiného, zvláště když se chopí tkanic a začne je rozvazovat, pomalu, až mučivě pomalu, že Silas konsternovaně sleduje její packu, co si pohrává s tkanicemi a nejspíše se ho rozhodla týrat. Poprvé neodpoví, ale jeho pohled nejspíše mluví za vše, tiše ji pobízeje. To až když se zeptá znova, tehdy k ní zvedne zelenkavé oči, jiskřící, živé, že je v nich jasně patrná žádostivost. Koutek úst se zvedne do malého úsměvu, co ale působí až moc šibalsky na to, aby byl nevinný „Jestli to neuděláš, přísahám bohu, že to z tebe servu…“ Byla v tom jakási škádlivost a úsměv celou větu poněkud mírnil, faktem ale bylo, že mluvil úplnou pravdu. Nejspíše to byla chyba – nechtěl ji vyděsit hned v další chvíli, kdy mu vložila do rukou takovou důvěru, aby se mu dokázala odevzdat. Jenže si nemohl pomoci, ne v tuhle chvíli – ne tehdy, kdy se jí s tkanicemi rozhodne pomoci, celý proces urychluje v touze dostat jí z těch tak zatraceně otravných šatů, aby ji konečně mohl vidět – jako antickou bohyni, které by se bezesporu snadno vyrovnala. V jeho očích určitě, protože miloval nejspíše každou její pihu, každou malou nedokonalost. Pravdou však zůstává, že je v něm jistá část živočišnosti – jistá část toho vlkodlaka, kvůli které je vskutku lovcem. Podepře ji pod zadečkem, jen aby ji mohl položit, její nohy nechávaje tak, jak byly – tedy na jeho bocích, roztažené, zatímco jí vtiskne dlouhý polibek na rty, co přejde hladově též na bradu i krk, jako by nechtěl vynechat jediné místečko. To až v další chvíli se zastaví, těžce dýchaje na její krk, aby se vzápětí mazlivě otřel o její krk. Její provokování, její flirtování jej jednoduše strhlo – na druhou stranu na sebe mohla být pyšná, neb jeho chování tak akorát prozrazovalo, že celou dobu čekal tak akorát na ni. „Promiň…“ zamručí tiše proti její kůže s dalším mazlivým polibkem, než jí jej znova vtiskne i na rty. „Nechci… Kdybych dělal něco, co bys nechtěla…“ Nějak se nedokáže vyžvýknout, ale zpráva je snad poměrně jasná – kdyby to chtěl uspěchat, kdyby chtěla couvnout, má prostor. Byl dostatečně velkej kluk na to, aby se měl umět ovládat a nechtěl na ni spěchat, neb mu bylo jasné, že se u nich poměrně bily jejich zkušenosti – předpokládal, že ona jich mnoho mít nebude, spíš žádné. Zatímco on nežil zrovna ukázkových životem světce.

S úsměvem pozoroval Malinché, které jídlo nejspíš hodně chutnalo. Byl opravdu rád, protože takhle bude jeho sousedka velice ráda. Vždycky mu dobře vařila. Vlastně ještě neměl důvod si stěžovat. Jeho koupelna nepatřila zrovna mezi nejlepší místnosti v domě, ale i přesto si místnost indiánka zvídavě procházela. V jejich očích poznal tu zvídavost a věděl, že spoustu věcí zde viděla poprvé. "To co právě držíš se jmenuje houba a tím se umývám. Vlastně se tím drhnu" jeho úsměv pokračoval v drobné uculení. Občas to byla docela fuška umýt si sám záda, ale vždycky si nějakým způsobem poradil. Koneckonců on z práce nechodil moc špinavý, ale občas pomáhal sousedce něco spravit a sekal ji dřevo. Manžel jeho sousedky byl už několik let mrtev. Pohlédl na indiánku, která měla k němu zajímavý dotaz. Latrína. "Venku pokud sis mohla všimnout je taková dřevěná bouda a tam chodím" lehce se zasmál, protože mu přišlo zvláštní se o tomhle bavit. Musel ji to však říct, kdyby se ji náhodou chtělo. Přepadla ho únava byl to pro něj docela těžký den a Malinché už byla určitě taky unavená. "Nepůjdeme si lehnout? Přenechám ti svou postel. Já se klidně uvelebím někde na zemi" pousmál se a pohlédl směrem k ložnici, kde měl svou postel. Natřásl pořádně polštář a to samé udělal i s peřinou, aby se Malinché dobře spalo. Koneckonců chtěl, aby se cítila pohodlně a dobře se vyspala "Tak tady budeš spát." pohlédl dívce do očí a usmál se. Doufal, že se ji tu bude líbit a dobře se vyspí. Mu bohatě stačila zem a navíc měl nějaké náhradní peřiny. Nachystal si nějaké peřiny a polštáře a ustlal si vedle postele. Lehl si a pohlédl směrem k Malinché. "Dobrou noc" řekl a pomalu se mu začaly zavírat oči.

Ukázal mi všechno kol dokola, bylo to zajímavé, pojmenoval i místo zvané latrína, které se nachází venku a já přitakala. Došlo mi pouhou dedukcí, že jelikož jeihc města vypadají joinak a jsou veli daleko od lesa a přírody musejí tyhle lidské potřeby mít vymyšlené tak aby se nebrodili ve vlastních odpadech. "Ano jsem taky moc unavená Jamesi...jsi strašně hodný já jen doufám, že ti budu něco platná pokud ne tak odejdu nechci tě zatěžovat, už dnesa jsi mi zchránil život, venku mrzne podívej..." Ukážu na okna, která jsou pokrytá jinovatkou a rozlézají se na nich mrazové květy. Ukáže mi postel, nikdy jsem nic takového neviděla. Řekl mi že tam mám spát a já se nebránila protože jsem byla za prvé ospalá a přišlo mi nezdvořilé odmítnout. "Dobrou noc Jamesi..." odpovím mu a zavřu oči, postel je ale strašně měkká, bolí mě z ní záda a nemůžu zabrat, tkže se uprostřed noci musím vykrást na zem, kde si lehnu k Jamesovi a usnu přímo vedle něj.

V sexualitě byla pramálo zkušená, spíš naopak, když by se jí někdo zeptal, k čemuž by nedošlo - maximálně tak na čajovém dýchánku s ostatními ženuškami, které si vyměňují s chichotáním drby a novinky z ložnice. Netušila jak svádět muže, jak zaujmout jeho pozornost drobnými gesty, pečlivě naplánovanými, hravými dvojsmyslnými frázemi, důrazem na určité slůvko, pohledy... Tohle vše pro Annu byla novinka. Některé ze záležitostí svodů zvládala mimoděk, aniž by si je uvědomovala, rozhodně se nehonila po stopách rad a babských typů. Tkanice se pomalu protahovala očkem, rozevíraje dekolt do čím dál tím víc hříšnějšího rozpětí, jaké bylo vyhledáváno v nevěstincích a u žen pochybného zázemí. Platinové vlnky zahalí útlé rameno, když nakloní hlavu na stranu, v očích nepředstíraný zájem. Pohrávala v nich čistá fascinace nad jeho sledováním každého pohybu prsty, každým dotekem v oblasti výstřihu, co měl už dál od té zatvrzelé upnutosti a typického skrývání ženských předností, jimiž se mohla chlubit. Bylo nové pro jednou se projevovat jako smyslná žena a ne jako zarputilá pedantka. Zavazování je opět lehce povoleno a zmenšeno o celou jednu, později i druhou řadu. Jeho slova... poněkud překvapí. Věděla, že je lovec, dokázal na svou kořist čekat dlouho a někdy... Inu někdy se vracel s nepořízenou. Na druhou stranu ji zaskočil frází o servání spodničky, čímž by byla vystavena nahotě poněkud rychleji, než by očekávala. V první chvíli zareaguje jen zmateným zamrkáním a prudce zčervenalými tvářemi, hříšně zrudlými poznámkou, které by mnohé ženy v podobné situaci přitakaly a nechaly si zničit drahocenný kousek oděvu jenom proto, aby si s milencem užily o něco déle. V Anně se stále skrýval perfekcionismus a vazba na majetek a spodnička byla jeho součástí, ať už si to přála či nikoliv. Spodní ret je na okamžik uvězněn zoubky v gestu vyjadřujícím shon myšlenek, modrošedé oči těknou k Silasovi v úžasu. "Ty bys... vážně ze mě tu spodničku serval?" Nepochybovala o tom a přesto se potřebovala ujistit. "Ale pak bych neměla nic na sebe." Že to byl zjevně důvod, proč se jí zbavit? To pochopila až za chvíli. "Ach... tak." Na jednu stranu se jí tato představa zamlouvala. Na tu druhou? Bránila se. Své věci opravdu milovala, záleželo jí na nich, nikoliv pro skrytou či otevřenou marnivost, ale protože jí definovaly a patřily. "Kdybych... kdybych se zbavila toho zavazování... pomohl bys mi ji svléknout? Bez toho, abys ji zničil." Byl to slabý kompromis, přesto byl - Silas dostane svou odměnu v podobě možnosti si ji svléknout a vidět ji nahou, a Anna nepřijde o milovaný kousek spodního oděvu.
V tu ránu se však ocitne na zádech, stažená do polštářů, hladově tisknutá nejen jeho tělem k matraci, ale též Silasovými rty na těch svých v hříšně sladkém polibku. Kolena na okamžik povolí sevření jen proto, aby je posunula výš, čímž se sukně spodničky rozhodne cestovat po bělostné kůži nohou a odhalit štíhlá stehna slunečním paprskům, pronikajícím skrze okno v ložnici. Celé Silasovo jednání působilo smyslně, tak hříšně, zakázaně, o to víc ji fascinoval způsob a důkazy jeho touhy po ní. Každý polibek vtisknutý do kůže, každé zaškrábání vousů. Neuklidňoval ji, naopak jí ponoukal toužit po něm víc, zahodit veškerá pravidla, do této doby fungující, za hlavu a poddat se rostoucí rozkoši z jeho blízkosti i ze způsobů, jakými si milenci vyjadřují vzájemnou náklonnost. "Neomlouvej se, nemáš za co." To Anna ho mučila oddalováním tělesného souznění, splynutí v jedno tělo a jednu duši. Brala mu příležitosti si jí nárokovat, udělat z ní skutečnou ženu. Milovat ji, laskat ji... Nechala ho pouze toužit, aniž by tušila, že se v něm všechna ta potlačovaná touha tak akorát hromadí. "Silasi..." Dlaněmi zachytí jeho tvář, zkoumaje ten jeho štěněcí pohled, ty oči, co pro ni byly oknem do duše zničeného člověka, jehož minulost mu jen pramálo dovolovala se pohnout vpřed. Ne teď, ne v tuto chvíli... Už dávno se dokázal sebrat a pokusil se slepit, co zůstalo střípky. "Přeju si, abys byl šťastný. Abys dělal to, co tě dělá šťastným. Protože to dělá šťastnou mě. Takže ať už chceš dělat se mnou cokoliv... bránit se nebudu." Zlehka ho políbí na rty ve zpečetění svých požadavků, než znovu zamotá prsty do zavazování v dekoltu, aby povolila pár dalších článků a nakonec tkanici protáhla očkem naposledy.

Když ji položí, koleny sevře jeho boky výše než předtím a jemu pracky sjedou na bělostnou pokožku jejích stehen z vnější strany, po které přejede. Od kolene prakticky až k jejím bokům, prakticky jí tak vyhrnuje spodničku, jak nejvýše mu to prozatím šněrování dovolí, zatímco i nadále hladově laská její pokožku, než si uvědomí, že tohle je z jeho strany jednoduše špatně. Že vzhledem k jejím zkušenostem by se nejspíše měl ovládat a brát ohled především na ni a ne na fakt, že ji toužil mít u sebe a vnímat ji celým povrchem těla, že chtěl na její tváři vidět výraz rozkoše i kompletní odevzdanosti jeho osobě, která ho svým způsobem dostávala. Před rokem, před rokem a půl byli kompletně neznámí jedinci. Vídávali se, Silas Anně pravděpodobně pořádně lezl na nervy a ani jeden z nich si nemohl reálně představit tuhle scénu – a vlastně ani jakkoliv jinak. Jenže pak se něco změnilo – primárně to byla smrt jeho ženy, pak se objevila lítost k její osobě a snaha odčinit vše, co udělal špatně, lítost se změnila na sympatie, co postupně rostly a nejspíše tehdy, kdy se pro něj rozhodla riskovat a zachránila mu život, čímž se zadlužil nejspíše na celý život, ji začal milovat, ač by jí dříve nejspíše neoznačil jako svůj typ. Na tom teď sotva záleželo, neboť tu kompletně neznámou bytost dokázal poznat natolik, aby si nemohl fyzicky pomoci a dovolil jí tak věci, které u většiny jiných obyvatel (obyvatelek) Salemu nepřicházely v úvahu. Dotýkat se, pro začátek. Vložit jí do rukou takovou důvěru, aby jej vnímala takhle – ne jako nepřítele nebo minimálně odtažitého lovce s tendencí si hluboce chránit svou osobní zónu, ale jako svého milence. A on si neskutečně vážil toho, že jej po všech těch jeho eskapádách a špatných rozhodnutích vzala pod svá křídla a nejspíše ho reálně spasila, zrovna jako mu dovolila naučit jí lásce i jiné, než kterou doposud znala. Položí své packy na jeho tvář a Silas na ni upře oči plné hluboké oddanosti, co se tak akorát prohloubí po jejích slovech. „Jseš na mě moc dobrá…“ zamručí tiše proti jejím rtům. Ne kvůli jejímu původu, ač ten byl bezesporu daleko výše než ten jeho – Silas byl obyčejný londýnský buržous, klouček z dobré rodiny, ale šlechtické předky by asi sotva vyzkoumal, zatímco Anna? Nu, minimálně náležela ke královskému rodu, čímž se stavila daleko více výše než on, přestože Stuartovci se již mohli považovat za sesazené. Hovořil spíše o ní samotné – nezasloužil si ji, ne někdo jako on, pošpiněn nejen kletbou, ale krví na svých rukou. Lidí, kterým ublížil, ať už byli čímkoliv, i svých dvou předchozích milenek a drahých, že už by se skoro začal bát, jestli jeho prokletí netkví i v tomto směru.
Tkanice na její košilce jsou konečně rozvázány, aniž by Silas musel splnit část své vyhrůžky a jednoduše jí látky roztrhnout, aby se k ní dostal. Sic začal být znova trochu opatrnější, tohle nenechá dlouho bez povšimnutí. „Zvedni ruce. A vlastně i trochu sebe,“ pobídne ji, berouc za kraj košilky, aby jí ji mohl přetáhnout přes hlavu a konečně ji odhalit ani ne tak světu, ale svým očím určitě. Na rtech se mu objeví malý úsměv, když na něj znova vykoukne její rozčepýřená hlava a on jí s takovou něhou, až to skoro zabolí, přihladí dlaněmi vlasy. Nemohl si pomoci, aby se na krátký moment neodtáhla a nepodíval se na ni celičkou se zálibným, ale také absolutně konsternovaným a fascinovaným pohledem. Tu jemnou, něžnou a roztomilou krásu znal už velmi dobře z rán i vinobraní, ale tahle? Svůdná, hříšná, odhalená… to sotva dokázal odolat. „Proč musíš být tak zatraceně nádherná?“ položí pravděpodobně řečnickou otázku, když znova vyhledá její blízkost i s polibkem na nosík, co působí téměř hravě a škádlivě, než tento dojem pokazí jeho doteky další – uzme si její rty, znova ji polaská krk i klíční kost a nakonec též vrcholek ňadra, zatímco rukou sjede mezi jejich těly po jejím bříšku až k jejímu klínu. O něco zpomalil, zklidnil se, snad v touze svou precizností v dotecích a polibcích donutit jí zapomenout na veškerý stud či nervozitu, a také protože věděl, že musí být jednoduše opatrnější, aby si Anna mohla zvyknout na jakýkoliv druh jeho pozornosti.

Poslední dny byla neustále jinde, prakticky vůbec nesložila hlavu třikrát na stejném místě – jednou to byl New York, podruhé Boston, případně Jamestown a pak zas Salem. Nebylo to ani z dostatku práce, které by jí zajistily slušný výdělek na živobytí, takže by se mohla na zimu upíchnout někam do tepla, nevytáhnout paty a chroupat jabka – ač kolik takových bylo? – jako spíše z dostatku malérů, co jí donutily dané město opustit a raději zakusit štěstí někde jinde, což se jí ale beztak příliš nedařilo. Bylo to celé trochu jako smyčka, co se začala stahovat, neb mnohým došlo, že si z nich tak trochu vystřelila a celá její práce byla jeden velký podvod ať už záměrně ze zoufalství, nouze (a občas také té trochu škádlivé a zlomyslné části duše, co neměla ráda určitý typ lidí už od pohledu, takže jim svou nelibost dala sežrat) nebo neúmyslně z nevědomosti. Což bude nejspíše případ přesně tohoto okamžiku, neboť obyčejná holka, co nejspíše z podobné situace jako ona skončila jakožto děvka, nepatřila do oné sorty lidí, kterou by měla Quinn tendence ‚šikanovat‘.
„Říkala jsi, že se toho děcka zbavím…!“ dostalo se Quinn tichého zasyčení ze strany tmavovlásky, očividně pěkně naštvané, ale zejména beznadějné s vědomím, že bordel není to správné místo pro těhotné a následně také pro malé děti, což by se jí nejspíše stalo osudným. „Myslela jsem si to.“ odpoví Quinn poněkud rezignovaně a utahaně vzhledem k předcházejícím pár dnům i faktu, že Nest stála v co největším suchu za bordelem, což značilo jeden prostý fakt – ještě ani nestihla navštívit svůj prozatímní, byla poněkud urousaná z cesty a navíc vzhledem k puritánské povaze Salemu oděná naprosto nevhodně do čapky skrývající rusé vlasy, kalhot a kabátu, co pod sebou skrýval vestu a košili a který byl o něco více foremný, ač zjevně pánský, než ten, jaký normálně používala na svoje zlodějské vylomeniny a díky kterému nebylo prakticky poznat, jakého je pohlaví. „Myslela, myslela… Co je mi zatraceně po tom?!“ Brunetka, která byla před několika dny její zákaznicí, neboť se nejspíše velmi nutně potřebovala zbavit břímě pod srdcem, se rozohnila více, než sama chtěla, zvedajíc proti Quinn hlas, což nebylo zrovna vhodné – ne vzhledem k okolí. Tedy budově bordelu, v níž se nacházely, ač poněkud stranou od všech hostů, oplzlých starých chlapů, jež doma nudily manželky, nebo naopak mladých floutků, kteří si je ještě nestihli pořídit a rozhodli se předtím ještě značně vybouřit. Pár zvědavých očí se na dohadující se pár upře, zejména se jedná o brunetiny kolegyně, ale i ty musí brzo pokračovat ve své práci a věnovat se své klientele, ať už se jim líbí nebo ne. „Podívej, můžu ti zkusit najít něco jinýho nebo-“ Quinn ani nestihne dokončit, vědomá si nepříjemnosti celé situace, takže se tváři dost útrpně jako školák na koberečku – jen si uvědomovala, že té holce dost možná zničila i ten zbytek života, který měla. Což nejspíše došlo i jí, neboť začne s další vlnou bezcílného, zbytečného, ale zcela oprávněného vztekání.

I když by se na první stranu mohlo zdát, že jeho klidná tvář ošlehaná večerním větrem dnes prožívala standartní problémy prostého člověka, tak uvnitř křičí, řve, kope a není daleko od vzplanutí nepředstavitelným vztekem. Dokonce v jednu chvíli měl chuť jen tak projít nevýslovnou křečí a doslovt uletět, nenechat se dále týrat tou protivnou existencí a vzít za své. Ano, i takové emoci dokáže probudit obyčejný nákup... na tržišti. Jeden chleba, čtyři jablka a medovina stočená do lahve - na tento nákup závratné hodnoty musel čekat celé tři hodiny a zas a znova pochopil, proč obvykle opouští teplo své pracovny až po soumraku. Jako černá karkulka, v plášti zakrývající kabátec a jinak úhledně upravené kalhoty, kráčí ulicí s košíkem v ruce, ve kterém má své pochutiny. Tedy, kromě jednoho jablka, které právě drží v ruce. A chroupe ho, aby se alespoň trochu uklidnil a přivedl na jiné myšlenky. Co si budeme povídat, ona ho ještě v noci čeká pořádná fuška, která mimo jiné obnáší další sérii přetvářek před nalitými samci člověka stupidního, jak by je sám nazval. A pak ho zase bude některá z jeho dam prosit o peníze, které potřebuje, protože její děti potřebují jíst, nebo tak nějak. Moc se v dětech nevyznal, to byla doména Samanthy. Nevěděl ani, jak se taková věc chytá, co se dělá když si zašpiní plíny, nebo čím to vůbec krmí ty ženský. Ale taková úvaha je moc detailní.
V podstatě se teď přiblíží k nevěstinci, kdy se znechuceně podívá na vchod dovnitř, kam se zrovna v tento moment valí párek hospodských povalečů v převelice dobré náladě. Jeden za sebou nechá i kachnu. A přesně proto se raději ubere na druhou stranu, jenom proto, že se nechce opět vytáčet,kdyby si ušpinil boty nechutným slizem, který byl ještě pár hodin zpátky jídlem. Pohled, který se mu naskytne, je však téměř až šokující - ale pouze téměř. Když má člověk den blbec, tak nemůže očekávat, že by se přihodilo z čista jasna něco dobrého. Nespokojeně nakrčí čelo, tentokrát už vcelku supí a bez nějakého kvapení doputuje přímo ke dvojici, na tváři výraz otce, který právě přistihl svou dceru při nepleše. Narovná se a shodí kápi z obličeje, teď stojí maskované lupičce přímo za zády a propaluje pohledem svoji svěřenkyni. "Ehm, ehm." Naprosto okázale zakašle, složí ruce na hrudi a dostane se do poněkud groteskního postoje s košíčkem v pravici. Ještě chvíli mlčí, avšak když přichycena na švestkách bez jediného slova akorát kouká do země jako štěně po výprasku, natáhne k ní ruku s košíkem. "Své osobní věci si vyřizuj mimo pracovní dobu, ano?" Až podezřele mírným hlasem pronese, načež dodá. "Tohle odnes, prosím, do kuchyně. A! Momentík..." Když už drží košík, tak si mimo jiné ještě vezme tu flašku, přičemž s kýchnutím ji propustí vstříc svému poslání poslíčka. Nechtěl se už s ničím trápit, navzdory svému chladnému jednání razantě a vztekle mrskne jablko k zemi, to se roztříští na miliony kousíčků. Občas nenáviděl, že byl tak benevolentní, i když se trochu těšil na to, až si to bude vybírat.
"A když už jsme u toho, co jsi ty zač a co tu sakra bylo za problém?" Vloží do vínku velmi přímočarou otázku, s tím stále káravým pohledem a mírným úšklebkem na tváří. Čekajíc na odpověď odšpuntuje zátku a otočí do sebe flašku, aby se alespoň nějak odreagoval, či snad dokonce uklidnil. V tuto chvíli by možní i uvítal, kdyby před ním byl náhodný lapka, který by mu protáhl nůž srdcem a ukončil komedii dnešního dne.

Nejspíš by kdykoliv jindy zapracovaly její instinkty a ona ho slyšela přicházet. Nejspíš – nebo taky ne, což je něco, co se nikdy nedozví, protože v tuhle chvíli nemá ani ponětí o tom, že se jí za zády někdo objevil. Nápovědou jí pak není jen zdvořilé a možná trochu teatrální odkašlání, při kterém má tendence trochu nadskočit vzhledem k leknutí, ale také vyděšený pohled brunetky, jejíž jméno si ani nepamatuje (což je dost tragické vzhledem k tomu, že by se tím pádem mohla snadno cítit jako jeden z těch oplzlíků tady), co se vzápětí upře za její rameno a dívčině v polovině vyčítavého monologu dojdou slova s otevřenou pusou, co naštěstí stihne brzo zaklapnout. I Quinn se teda spěšně na patě otočí, aby mohla čelit narušiteli – muži, co vypadal o něco lépe zachovale než ti okolo, a bezesporu daleko míň vzrušeně ohledně všech polonahých dívek, co se točily po bordelu. A naposled také poněkud absurdně vzhledem ke košíčku, co držel v rukou i přes snahu o lehce povýšeneckou pózu se založenýma rukama na hrudníku. Naštěstí je jeho pozornost zjevně prve upřena na dívčinu, na jejíž hlavu dopadla celá chyba, protože Quinn nakonec nebyla a ani neplánovala býti zaměstnankyní i přes všechny problémy, co mohlo řemeslo zlodějky – nebo lovkyně artefaktů, jak se více líbilo páprdům a paničkám z vyšších vrstev, protože pak si nepřipadali, že přece někoho okrádají – způsobit. Zatímco peskuje brunetku, druhá ze zainteresovaných v konfliktu se snaží nenápadně splynout s prostředím, s rukama spojenýma před sebou, kdy si palcem tvrdohlavě oždibuje strup na hřbetu té druhé, s rameny nahrbenými, jako by snad hned v další chvíli mohla jako chameoleon změnit barvu na špinavě hnědou a zalézt do zdi, kde by ji už nikdo neotravoval. Nejspíše by pouze byla svědkem spousty nehezkých věcí.
Skoro to vypadalo, že na ni majitel (nebo jednoduše někdo, kdo to tu měl celé na povel) zapomněl a svou frustraci, s trochou štěstí celodenní a nikoliv cholerickou, si vybil na jablku, co by si Quinn mile ráda vzala buďto pro sebe nebo pro Nest, jen jí nepřišlo jako dobrý nápad o cokoliv žádat nebo ho sbírat mošt po zemi. Nestalo se. Což dokazuje vyštěknutá otázka, po níž je Quinn donucena zvednout zelené oči k chlápkovi, co nevypadal zrovna přívětivě, zvláště když se do sebe rozhodl obrátit láhev něčeho, co asi nebude zrovna bezové víno, takže raději pohledem zase těkne nějak za něj. „Eh?“ To nebyl dobrý začátek, když působí, jako by snad celou dobu nedávala pozor a zcela ho vytěsnila ze svého vědomí, takže jakékoliv zastrašovací techniky typu jabka byly docela zbytečné. Až na to, že vnímala, jen potřebovala čas si sesumírovat v hlavě odpověď, což se jí nepovedlo. „No… Quinn…“ Lepší odpověď mu nejspíše podat ani nemohla, neb byla ve všech směrech pravdivá, navíc přidá i trochu nesmělý a zcela nevinný úsměv. Už jen chybí podrbání stroupků na ruce. „Myslím… že mě asi sjela za to, že bude mít dítě. Ne zrovna se mnou, očividně je to trochu moje chyba.“ I to bylo na Quinn podivně přímočaré. „S tebou?“ nadhodí po krátké chvilce odmlky jen tak mimochodem, čímž si onu přímost trochu vynahradí. „Měl by sis je líp hlídat. Děti nejsou moc dobrý pro kšefty.“ Což nejspíše ví. Ale bylo příjemnější odvést rozhovor od své osoby a udělat jeho den ještě horší.