Okolí Salemu

Giselle se hrdě ušklíbne. "Bych řekla, že stejně moc jako indiánka nevypadáš, tak jestli se bojíš, prostě to nikomu neříkej," navrhne zvesela a poskočí na místě. Znova Mal nebude ujišťovat, že se jí nic nestane, protože to nemá smysl. Mal má očividně úplně jiné myšlenky.
"Takže do hostince, skvělé, přesně tam stejně potřebuju jít," prohlásí nadšeně. Přece jen v hostinci je alespoň zábava. Lidi se tam netváří, jak kdyby měli v krku nacpaný kus dřeva, to je asi díky alkoholu, navíc nějaké jídlo by se Giselle taky hodilo. Peníze u sebe má a nemá problém Mal koupit jídlo, domů si ji ale vážně nepovede. "Héle, co brečíš?" zeptá se trochu neohrabaně a loktem do Mal drcne. "To bude dobrý, jestli si něco zapomněla, tak to asi nestálo za to místo v tvojí hlavě," pokusí se ji trochu netakticky utěšit, slzu ji ale nesetře, protože víte co, Giselle není něžný samaritán. Z jejího stenu Gis taky naskočí husí kůže a otřepe se. Chvíli na Mal zírá a snaží se to nějak pochopit. "Co hýkáš?" ozve se Giselle zaraženě a nespokojeně našpulí rty. Pak ale Mal přitaká, že chce jít pryč, Gis přikývne a vydá se na cestu, hurá pryč od jezera, natahujíc uši, aby zachytila každý detail toho, co jí o sobě Mal řekne. "Můžeš začít tím, co si pamatuješ jako poslední," navrhne jen tak mimochodem, aby rovnou mohla navázat s vlastní historkou, "já se nikdy ještě neztřískala tak, abych úplně zapomněla, kdo jsem a kde jsem, jednou jsem ale vypila tolik vody, že jsem z toho omdlela," vypráví s nadšením malého dítěte o jedné z mnoha sázek, do kterých se nechala ukecat.

Polknu a přitakám. "Nevypadám, máš pravdu..." Ale proč a jak to už nedořeknu. Sama to nevím... Její optimismus mě těší a tak mi docela vlije positivitu do žil tím jak se chová. Možná že to bude vážně v pořádku, že to nikoho nezajímá, že tu nejsou ti co drancovali a zabíjeli naše. Přitakám k ní. "Hostinec je?.." Zeptám se jí zvědavě protože to slovo u nás neexistuje, nikdy jsme neměli potřebu dělat hostince. Leknu se trochu když do mě drcne a usměji se. "Jen jsem si na něco vzpomněla..." řeknu jí a prohrábnu si dlouhé černé vlasy aby mi nepadaly do očí. "Asi ne...asi je to dobře, možná to co jsme zapomněla je tak špatné...že si to nemám pamatovat..." podotknu a snažím se nemyslet na to co se stalo s mým manželem a dítětem. "Já já nevím...to samo.." špitnu když jsem vydala ten neskutečný zvuk, který opravdu zněl jak když vraždí neviňátka. "Ani jsem nevěděla, že to je něco co dovedu vyloudit abych se přiznala." Zeptá se co si pamatuju jako poslední, zarazím se a sklopím oči. "poslední co si pamatuji je, jak jsem se vzbudila u skály...otočila se a ležela tam..." podívám se na ni. "Mrtvá..." Asi mi nyní uteče, nedivila bych se jí, jsem podivné nemrtvé stvoření, netuším kdo jsem. Podívám se na ni bledou tváří vážně a čekám co na to poví, ale u Gil jak jsme ji stihal za tu krátkou dobu poznat je možné, že ji nezarazí nic, nebo že si toho ani nevšimne .

Giselle si ji přeměří kritickým pohledem. "Takový místo, kde se dějí nejlepší věci," odvětí trochu nejistým tónem, protože neví, jestli vážně Mal netuší, co je hostinec, nebo jestli jen neví, že se tam dává jídlo nebo... agh, prostě neví co si myslet. Někdo by se hádal, že nejlepší věci se dějí v nevěstinci, ale tam Giselle ještě nebyla, takže to nemůže posoudit a snad ani nechce.
Nezeptá se, na co si Mal vzpomněla, protože se jí to nezdá zajímavé, ani důležité, na její další prohlášení horlivě přikývne. "Přésně, takže není třeba se s tím trápit," poznamená důležitě, vyhýbajíc se poznámce o tom, že ona má vždycky pravdu. Na rozdíl od své pisatelky, ona se umí alespoň trochu ovládat. Pak poslouchá její krátké vyprávění a jakmile na ni hodí tu mrtvou bombu, pomyslí si něco o tom, že se děvče asi hodně uhodilo do hlavy. Samozřejmě, že jí nevěří, Giselle tohle zní jako pohádka. "To ses fakt hezky uhodila," poznamená s úšklebkem a pokračuje v cestě.

Určitě si toho ještě dost řeknou, než se dostanou před hostinec, kde Giselle vrazí chudákovi Mal do ruky nějaké peníze, aby si koupila jídlo s tím, že ona musí jít ještě něco zařídit a pak ji tam prostě nechá, protože ačkoliv je Mal zajímavá, Giselle má na práci lepší věci. Třeba potulovat se po městě a házet kamínky na malé děti a podobně, kdo ví.
Plášť Mal samozřejmě nechá a pak zmizí pryč.

"Již je pozdě. Měl byste se vrátit do města, než po vás začne sháňka." Sama nikterak neraguje na možné nebezpečí sálající z lesa, koneckonců nebyla zde poprvé. Maya ji tehdy odvedla do nitra, hlouběji než by se obyčejný člověk odvážil. Ještě teď si dokázala vybavit strachem bušící srdce i mráz přebíhající po těle, dokud se husí kůže neprojevila v plné parádě. Věčné otázky, zda už tam budou a jak daleko to ještě je, dokud nedorazily k bludným kamenům. To zděšení provázející čarodějčino zaklínání, pach krve, s níž kreslila symboly na Améliino bříško, tehdy lehce klenuté díky očekávání. Mimoděk si i teď neodpustí lehký dotek, jako by si znovu toužila vybavit to podivné spojení s nikdy nenarozeným dítětem. Ale tu bolest... tehdy byla ochotna zatratit vše, včetně nenarozené ratolesti, kterou by si radši vyrvala z těla než aby byla nucena pohlížet na manželovo sémě. Zamrkáním snadno zažene vzpomínku, pro kterou by její tělo upálili bez větších cavyků. Soud by se konal možná jen z povinnosti, aby se neřeklo, ale hned poté by byla přinucena kráčet k hranici, ke své zkáze. Ta představa sama o sobě pálí jako čert a Amélie byla odhodlaná nikdy ji neuvést do reality.
Sama se bez vyzvání a jediného rozloučení obrátí zády k mladíkovi, procházejíc kolem vysokých stromů, zamyšlená a tápající ve vzpomínkách, kdy se to tak šeredně zvrtlo. Pod dlaní hrubla kůra stromů, do měkkého masa se zachytávala drsnost, s níž narušovala dokonalou strukturu rukou nepociťující náznak práce. "Sbohem, Jamesi. Buďte na pozoru. Koneckonců ne nadarmo se říká, že les je zhoubným místem."

Hlava se mu z toho lehce zatočila a div neomdlel. Všechno kolem něho mu přišlo momentálně divně a chvilkama se mu trošku rozmázavala i Amélie. Co je to s tebou chlape? chytl se o strom a zhluboka se nadechl. Něco tu nebylo v pořádku. Po nějaké době se mu konečně udělalo trochu lépe, ale nemohl si vysvětlit tu náhlou nevolnost. Chvilkama měl pocit, jako kdyby se začal nekontrolovatelně přeměňovat. Naneštěstí tahle strašná nevolnost přestala. Pomalu začal vnímat i slova, které žena vypouštěla ze svých lákavých úst. "Jistě. Je už příliš pozdě a mějte se" pousmál se na ženu a lehkým krokem vykročil do města i když dlouho zvažoval jestli náhodou nepůjde spíš hlouběji do lesa. Město pro něj bude nejspíš ideální. Koneckonců nechtěl, aby se odehrálo to co před chvilkou. Ztratil nad sebou kontrolu a chtěl se přemenit? Nebo na tom měla nějaký podíl ta záhadná žena Amélie? To byl naprostý nesmysl. Jak by jen mohla? Přidal víc do kroku, aby byl co nejrychleji v Salemu a utekl svým stupidním myšlenkám.

Ihned po skončení vyučování s Janett se vydal Cal na procházku. Nejdřív si myslel, že se projde jen po městě, protože potřeboval vypadnout z domu a v knihovně v poslední době strávil až moc dlouho. Sice měl knihy opravdu rád, ale občas si i od nich potřeboval odpočinout, navíc mu neustále hlavou vířily vzpomínky na Nimue, které mu v soustředění nijak nepomáhali. Napadlo ho tedy vyrazit na procházku a po nějaké době vyšel z města pryč. Zamířil směrem k lesu, ale do lesa nevešel. Ne ze strachu, ale spíše z respektu. Věděl, že v tomhle lese se neděje nic dobrého a nemusel kvůli tomu číst kroniky. Z nějakých míst to prostě přímo sálalo. Přece jenom věděl, že tu žije spoustu čarodějek, před kterými měl on v plánu se skrývat tak dlouho, jak to jen bylo možné. Sice by jim asi na první pohled nebylo jasné, kdo je, ale proč riskovat? Dával si záležet, aby po sobě zanechal co nejméně stop a aby si jeho podobu nespojoval nikdo s Merlinem, ale stačilo by málo, aby na to někdo přišel. Zvlášť pokud by se nějaká sblížila až přes moc s Dorienem. Jemu by jistě jen udělalo radost, kdyby mu přidělal problémy.

Pro tento den měla hrozivě silnou potřebu jít ven. Ven z domu, ven z města. Prostě pryč. Něco ji táhlo k lesu. Jako neviditelný provaz omotaný kolem ní, za který někdo tahal, aby jí přiblížil k sobě. Nu, neměla co na práci. Obilí, jež měla semlít, bylo semleto a její nejmenší byla někde venku s kamarádkou a zbylá děvčata se o sebe svedla postarat, navíc měli svoji práci, takže si mohla dovolit procházku na čerstvý vzduch. Možná by se mohla jít zchladit do řeky v lesíku, byť byla zima, jí chlad problémy nedělat, takže proč ne?
Zkrátka a dobře se vykradla z domu a šla, nohy ji donesly k okraji salemského lesa, který zdejším lidem naháněl hrůzu, ale některým, třeba jako její drahé Ethel přinášel klid. Nebo si to aspoň myslela, když tam její dcerka chodívala tak často. Jenže, jak se ukázalo, Clarity les ani jeho okolí nepřinesl klid na dušičce, spíše jí ukázal přízrak její minulosti stojící opodál, který jí byl jedním z nejmilejších lidí na světě a přesto se před ním snažila utéct, jak tomu bylo i na vinobraní, protože přízrak minulosti nevěstí nic dobrého. Ale i tak ji k němu táhla nějaká síla. Neviditelné pouto, které ji s ním svazovalo. Proto se vydala jeho směrem a polohlasem ho oslovila. "Merline, nečekala jsem, že tu budeš..."

Z myšlenek ho vytrhne až hlas a ne jen tak ledajaký. Al hlas, který tolik let toužil slyšet a teď se ho svým způsobem bál. Zvedne pohled a zadívá se na drobnou blondýnku před sebou. Zjevení minulosti, po kterém tak dlouho toužil, ale teď se spíš bál. Na tváři se mu objeví zasmušilý výraz, jako by jí nerad viděl, ač je to naopak. Vidí jí hrozně rád, ale bojí se toho, proč se Dorien rozhodl ho sem vzít. Právě teď v tuhle dobu. Možná je to jen součást plánu. Nechat ho, aby si naplno uvědomil, co ztratil. Dobrovolně. Pak se Dorien zase rozhodne přesunout a on bude muset za ním. Beze slova Nimue opustí jako to udělala kdysi ona. "Nečekal to ani jeden z nás." Pronese jednoduše a zkrabatí čelo. Očima začne těkat po okolí, jestli někde náhodou neuvidí něco zvláštního. Sice s Dorienem podepsal smlouvu, která ho k němu poutala, ale díky ní taky nebylo možné, aby démon zasahoval do jeho mysli. Netušil, jak nebo proč se to stalo, ale bylo to tak. "A nemyslím si, že je dobrý nápad, abys mě zrovna tady oslovovala tímhle jménem. To je jméno někoho, kdo je už dávno mrtvý." Pronese tichým a klidným hlasem. Možná to pro ní může být šok, ale zkrátka to je tak. Velký čaroděj Merlin je po smrti, umřel před dlouhou dobou a má i svůj hrob. Byl fakticky mrtvý. On byl jen duše, která se rodila znovu a znovu.

Když promluvil, celou její existencí projel záchvěv. Snad jako by každá buňka v jejím těle reagovala na jeho výraz, kterým ji snad odháněl pryč. Možná ji tam nechtěl. Ani jeho slova ani jeho tón hlasu neodpovídal tomu, že by byl byť jen trošinku rád, že je tady. Podivně to zabolelo, ale možná to mělo důvod. Důvod, jež chtěla zjistit, i když by nejspíš měla rychle zmizet, než udělá chybu. Než se spálí. Pokusí se i přes ten neblahý pocit nechtěnosti zvednout koutky o něco výše do úsměvu, jenže po dalších slovech může, kterého kdysi znala a v žalu opustila, snaha padá a koutky se svěšují do smutného, možná dotčeného ušklebku. "Já-já... Promiň mi... Nevěděla jsem... Nevím tvé jméno. Odpusť, už-už se to nestane..." Z energické slečinky jako by unikal život. Tolik po něm její srdce toužilo, pro něj se soužilo, ale nakonec, když už je konečně tady, není si jistá, jestli je to vůbec on. Ani neví, co mu má říct. Je toho tolik, ale jí nejdou na mysl žádná slova. A když ano, rozhodně ne ty, co by mu chtěla říct. "Možná... Možná bych měla jít. Asi to bude nejlepší..." Blondýnka sklonila oči, teď skleněné, jak se do nich snažily hrnout slzy a pomalu se otáčela k odchodu, když jí na mysl přišlo něco, co by chtěla vědět od něj. Otočila se nazpět, ale očka nezvedla. "Jen mi, prosím, pověz... Jak?" Jak ses sem dostal? Jak si mohl? Bylo jí to asi jasné. Jenže by to znamenalo, že udělal tu samou hloupost jako tehdy Isaiah a to jí k jejímu vyvolenému vůbec nesedělo.

Nelze si nevšimnout posmutnění a stejně tak ztráty energie a možná i naděje, kterou si blondýnka schraňovala uvnitř sebe. Zabolelo to. To si musel připustit, ale bude pro oba lepší, když se ona vzdá svých nadějí, že je pořád tím samým člověkem. Kdo by taky po všech těch životech mohl? Kdo by se nezměnil po tolika letech strávených ve společnosti démona, který si užívá vaše utrpení? Něco uvnitř něj zemřelo už dávno. Jen stále nebyl schopen si uvědomit, co to vlastně bylo. "Teď používám jméno Callum Parker." Sdělí jí a zadívá se jí do očí, které ale ona sama vzápětí sklopí. Její slova ho zraní, ač to na jeho tváři není nijak znát, jen v jeho očích se mihne známka bolesti, kterou pocítí. Ano, pro nás oba bude lepší, když odejdeš. Spolu nás nečeká nic pěkného. Zvláštní jak si až do teď přál svou milou potkat a když jí má najednou před sebou odhání jí. On už je na týrání a nachvály Doriena zvyklý, jemu nic neudělá, ale Nimue? To je jiná. Démoni jsou známí tím, že vysávají z elementálů jejich magii a sílu. Pro něj by nebylo nic snazšího než to udělat, navíc by tím ublížil jemu. "Jak?" Zopakuje její otázku a uhne pohledem. Možná by jí to i řekl, ale nemůže, i kdyby sebevíc chtěl. Jemu by to ublížilo a jen by ublížil jí. Přece jen by upozornil Doriena, že se něco děje. "To je složité."

Dnes přesvědčila otce, že s ním a s Drakem do obchodu nepůjde, sice jí to nějakou dobu zabralo, ale už si dokázala vysmlouvat spoustu věcí, tudíž takováhle maličkost byla jednoduchá. Po rozloučení s otcem a chladným pokývnutím hlavy od bratra, který tak stejně činil jen ze slušnosti a úcty k otci, protože by svou mladší sestru nejraději přehlížel, se Clarisse vrátila do svého pokoje, kde se převlékla do jednoduchých zelených jezdeckých šatů. Tohle byl důvod, proč s otcem a bratrem dnes nechtěla jít do města. Strávila tam posledních několik dní a úplně se zapomněla věnovat Morfeovi. Jezdecké boty bylo o dost jednodušší obout než si obléct šaty, tudíž jí to nijak nezdržovalo. Ještě si vzala jezdecké kožené rukavice, načež s upozorněním služebných, kam jde, opustila dům a vyrazila ke stájím. Tam jen kývla na podkoního, který jí osedlal jejího fríského hřebce a pomohl jí nasednou.
Jakmile se Clarisse ocitne v sedle, po tváři se jí rozlije úsměv. "Budu zpět dřív, než se otec s bratrem vrátí." To byla jediná slova, která věnovala mladíkovi, pak pobídla koně ke klusu a vyrazila vstříc zeleným loukám poblíž Salemu, na kterých se proháněla na koni už jistě několik let. Byl skvělý pocit zase se cítit tak volně. Vždycky když s Morfeem osaměla, přestaly jí svazovat veškerá pravidla, která jí přikazovala etiketa. Nemusela se zabývat myšlenkami na své bratry. Ať už na Drakea, který se jí snažil sehnat ženicha, i přes protesty otce, nebo na Luciuse, který mohl být už klidně teď mrtvý a k nim se jen tato zpráva ještě nedostala. Pobídne Morfea do cvalu a překoná tak rychleji větší kopec, který se objeví mezi ní a cestou, která vede k městu. Několik set metrů od cesty zpomalí do klusu a nakonec do kroku. Zadívá se směrem k městu a pousměje se. Spoustu lidí má z města strach, ale ona k nim nepatřila. Tohle město jí zajímalo a pokud by se jí někdo zeptal na procesy s čarodějnicemi? Nejspíš by jen odpověděla, že jí se to netýká. Ona neuměla čarovat a nejspíš ani žádná z těch chuděr, které skončily na hranici, protože se zkrátka někomu znelíbily.

Dneska byl krásný podzimní den, sice občas spadla nějaká ta kapka, ale to ji zas tak moc žíly netrhalo. Rozhodla se, že se půjde projít do Salemského lesa. Kolovaly okolo lesa hodně zvláštní zvěsti, ale ona vždycky hledala na lesích to pozitivní. Všechna její síla pocházela z přírody a její síly. Když příroda byla slabá, tak její magie byla taky slabá. Dneska se však chtěla věnovat sběru nějakých bylinek, které potřebovala nasušit. Bylinky se vždycky hodily. Občas svou botu zabořila do nějaké té kaluže, která na ní vyprskla vodu "Sakra!" vyhrkla, když vodu z kaluže měla až na svých vlasech. Snažila se vzhledově udržovat. Samozřejmě ne nějak extrémně přehnaně. Většinou na sebe hodila nějaké vhodné obleční, namalovala si řasy a obtáhla si rty nějakou slušivou rtěnkou. Člověk by řekl, že je to zcela přírodní žena, když je spjatá dost s přírodou, ale nebyla to zas tak úplně pravda. Do přírody si ráda vykročila, ale večírky také milovala asi patřila mezi všestranné lidi. Vybočila z hlavní cesty a šla hlouběji a hlouběji do lesa. Občas se kolem sebe rozhlédla zda neuvidí nějakou bylinku, která by se jí hodila. Na podzim už toho bylo méně, než v létě či na jaře, ale přesto rostly určité druhy hub. V oblibě měla takzvané Lysohlávky, které uměly vyvolat docela solidní halucinace. Měla s sebou pletený košík, který si pletla sama. Občas, když se nudila tak vyráběla všelijaké praktické blbosti. Narazila na palouček, kde bylo k vidění spoustu hub, které se ji momentálně hodily "No vida.." nahnula se, aby natrhala všechny, které viděla a vložila je do svého pleteného košíku. Možná vám teď mohla připadat, jako nějaká červená karkulka, jelikož měla na sobě nápaditý červený kabát..

Potuloval jsem se po lese, zcela ztracen ve svých hlubokých myšlenkách. Větvičky mi křupaly pod tlapami a nohy se místy bořily do bahna, ale to mě nijak netrápilo. Ač jsem byl čistotný, bláto se dá vždy bez následků umýt, že ano? V hlavě mi hrála stará rituální píseň, kterou jsem znal ze svého života u domorodců. Byla rytmická, stejně jako můj lidský hlas a melancholická jako sám život. Nebo alespoň ten můj.
Nečekal jsem, že bych tady mohl na někoho narazit- koneckonců, zde jsem se posledních několik týdnů ochomýtal ve své zvířecí podobě, zatím co jsem horečnatě přemýšlel, co dělat dál. Člověka jsem tady ještě nespatřil. Proto mě překvapilo, když jsem už z dálky spatřil tmavovlasou ženu v červeném kabátě, která sbírala houby. Sálal z ní klid. Co dělala takhle hluboko v lese? Většina lidí se mu stranila jak mohla, a ona vypadala, že tady byla cíleně.
Popošel jsem blíž a zastavil se kousek od ní, na okraji mýtiny, zatím co jsem z ní nespouštěl oči. Mohlo jí být něco kolem třiceti let, ale nevěděl jsem, na kolik byl můj odhad správný. Nechtěl jsem ji vyděsit, kdyby mě spatřila, mohla by podlehnout panice a to bylo to poslední, co jsem chtěl. Ovšem, obával jsem se, že při mém odhalení by byla záruka paniky přibližně osmdesátiprocentní. Přitiskl jsem uši k hlavě- většina pum disponovala krátkýma zaoblenýma ušima, ale ty mé byly delší a zašpičatělé, což by mohlo mou identitu prozradit. Věděl jsem, že v přeměněné formě nejsem úplně nenápadný, ale většina lidí zkrátka viděla šelmu a poslední co by je napadlo bylo, dívat se jí na uši. Udělal jsem ještě krok...pak druhý. Následně jsem svůj úkryt opustil úplně a lehce natáhl hlavu, abych na ženu viděl ještě lépe. Byl jsem opatrný, ale také poměrně zvědavý.

Na paloučku našla poměrně dost hub, že málem zaplnila celý svůj pletený košík. Její košík nebyl jen tak ledajaký. Měla v něm zapletené korálky, které se oblily do různých run. Runy byly zajímavou složkou celého čarodějnictví, tak občas navštívila místní knihovnu, aby si o nich mohla něco málo přečíst. V knížkách si moc nelibovala většinou se jednalo o knížky o čarodějných praktikách spojené s přírodou. Tohle město bylo proslulé čarodějkami, tak věděla, že nebyla zde jedna s určitými schopnosti. Pochybovala však o tom, že zdejší čarodějky využívaly své schopnosti k dobru. Ona nikdy nepatřila mezi špatné osobnosti, spíš jí skoro každý odvrhl jen z toho důvodu, že prostě čarodějkou byla. Zbytek je nějak extrémně nezajímal. Lysohlávky, které sbírala vyvolávaly docela velké halucinace, což bylo čas od času pro ní odpočinek. Věděla, že to je něco, jako droga akorát v jiném kabátu, ale docela dost ji to odvádělo od jiných myšlenek. Častokrát se stávalo, že viděla kolem sebe skřítky a jinačí podobné bytosti, což jí jako milovníka přírody docela dost těšilo. Halucinace patřily dle ní docela k silné magii. Schopnost vidět něco úplně mimo realitu je prostě neuvěřitelné. Až teď si uvědomila, že zde v lese není sama. Posbírala zbytek hub a vydala se směrem k občasným skřípnutí větvičky. Mohlo to být klidně zvíře Gwen prolétla ji myšlenka hlavou. Navíc co by další lidé pohledávali? Nikdo určitě nebyl stejně zapálený do hledání Lysohlávek, jako ona. Možná tak jiná čarodějka, ale tu by poznala, kdyby se tu potulovala. Většina čarodějek byly prohnané mrchy, které si myslí, že můžou ovládat celý svět. To však nebyla pravda. Existovalo něco nebo spíš někdo, kdo měl větší moc a bůh to nebyl. Aby se ujistila zda tu opravdu není nějaký člověk tak zvolala "Je tu někdo?".

Zbystřila a vzhlédla, což zapříčinilo, že jsem na malou chvilku úplně strnul. Nevypadalo to však, že by mě zahlédla a proto jsem prostě zůstal na místě. Vzápětí jsem se uklidnil a na její zvolání odpověděl několika pomalými kroky k ní. Neprojevoval jsem žádné známky, které by si žena mohla spojit s agresí- nekrčil jsem se, nevrčel, ani nepřidal na tempu. Netvářil jsem se jako lovec, nýbrž jako mírumilovná a klidná inteligentní bytost, proto jsem trochu naivně doufal, že ji nijak zvlášť nevyděsím. Jestliže nezačala křičet a nedala se na útěk, dostal jsem se na osm až deset kroků před ni a zastavil se. Potichu jsem oddechoval a upíral na ni oči. Nesvítily jantarem ani zelení, jak je u koček všeho druhu zvykem, ale byly hnědé a kolem černé zornice prokvetlé oříškovými žilkami. Měl bych se chovat jako plaché zvíře, ale člověka jsem neviděl tak dlouho, že jsem překonal svou přirozenou ostýchavost a přistoupil na své lidské instinkty.