Okolí Salemu

Jsem oblečen v černém kabátci, kalhotách a botách téže barvy, přes rameno mám přehozený vak připomínající spíše jednodušší batoh. Krom pár rostlinek a menšího nože u sebe nic nemám. Okolní les znám docela dobře, nebo alespoň dost na to abych věděl kam mohu jít aniž bych riskoval útok divoké zvěře, ačkoliv v tomhle kraji jeden nikdy pořádně neví na co nebo na koho může narazit. Ostatně je to město opředené spoustou záhad z nichž jsou některé reálnější než by se mohlo na první pohled zdát.
A co že jsem to v tom lese vlastně dělal? Byl jsem nasbírat pár rostlin z nichž lze při správném použití vyextrahovat látky s velice zajímavými účinky... Je s tím docela zábava když víte jak, nebo na co to použít. Při troše té představivosti... Alchymie je fascinující věda.
Mířím tedy zrovna po prašné cestě do Salemu, když se k mým uším donese zvuk dusotu kopyt. Soudě dle rychlosti se mým směrem blíží kůň, pravděpodobně s jezdcem takže na krátkou chvíli pootočím hlavou tím směrem, čistě jen informačně abych věděl o co nebo koho se to jedná. Netrvá dlouho než si povšimnu světlovlasé dívky oblečené do zelených šatů, na černém koni. Majestátné to zvíře - myslím toho koně, pochopitelně. Dívka působí drobně a soudě dle úsměvu překypuje dobrou náladou, ale nemám důvod si jí ani koně jakkoliv více prohlížet tudíž nezastavuji a pokračuji pomalým krokem po cestě dál k městu. Krom krátkého nevzrušeného pohledu nevěnuji jezdkyni opodál pozornost a hledím si prozatím svého.

Na prašné cestě si nelze nevšimnout opuštěné osoby, zvlášť když je celá oblečená v černé. Clarisse mlaskne a popožene tak hřebce k rychlejšímu chodu, takže se klusem začne přibližovat k cestě a i k muži, který po ní jde. Všimne si i krátkého pohledu, který jí věnuje, ale jeho netečnost jí nijak neodradí. Přece jen zvědavost je silná, zvlášť když muž míří do města a ne pryč z něj. "Přeji pěkné odpoledne." Směruje směrem k neznámému pozdrav a vesele se usměje. Nemá důvod nebýt šťastná. Tedy prozatím, dokud se nevrátí do domu a louky i svou zdánlivou svobodu nechá daleko za sebou. Tam na ní nejspíš zpět dopadne tíha jejího světa a ochrana rodiny, která jí dlouhou dobu držela mimo společnost. Navede Morfea tak, aby šel podél cesty a srovnal svůj krok s mužem na cestě. Nevypadá to, že by se jí jen tak zbavil. Ohlédne se za sebe a pohled jejích studánkových očí padne na les, který se za nimi pne do hrůzné výšky a i v tuto denní dobu jsou v něm stíny, které nejednoho občana Salemu děsí. "Vybral jste si zajímavé místo na procházku. Tedy pokud jdete z lesa." Pronese nahlas svou myšlenku a svůj pohled vrátí k muži na cestě. Ve městě ho ještě nezahlédla, ale jako potulný obchodník nevypadá. Spíše jako občan města, kterého ještě neměla tu čest potkat. Je to pro ní trochu zvláštní, protože od vidění znala většinu obyvatel a jeho s jeho výškou, pronikavýma očima a strnulými rysy by si zapamatovala. "Co jste tam dělal?" Dál pokračuje ve své domněnce, že muž byl v lese. Etika by jí možná svazovala pravidly ohledně vyptávání se cizího muže bez nějakého doprovodu v rámci rodiny, ale jí to právě nikterak netížilo. Potkat ho ve městě byla by jistě opatrnější, ale tady byla mimo město a oči, které jí sledovaly na každém kroku.

Nezaslechla žádný hlas, který by se na její otázku odpověděl. Pokrčila rameny a ještě se rozhlédla zda neuvidí nějakou tu houbu. Nejspíš to tu vše už vysbírala, tak byl čas poposunout se trochu dál. No nějak se jí to nepodařilo, protože se před ní zjevila větší kočkovitá šelma. Nevěděla, co v tu chvíli má dělat. Jen čekala co se bude dít. Nejspíš se jednalo o pumu, která vypadala docela přívětivě každopádně dávala pozor na každý pohyb, který by mohl naznačovat hrozbu. Vůči zvířatům nikdy nic neměla a naopak si jejich přítomnosti dost cenila, ale v přítomnosti tak velké šelmy nevěděla, co má dělat. Má utéct či snad křičet? Stála tam, jako kůl v plotě a hleděla na zvíře před sebou. "Snad mi neublížíš.." pohlédla mu upřeně do očí a občas lehce zamrkala, aby si puma nemyslela, že je ona nějaká hrozba, která jí chce ublížit. Tohle zvíře ještě v místních lesích nezahlédla. Zatím tu viděla jenom typická lesní zvířata například veverku, srnku, zajíce, ptáky a podobné zvířata. Pumu zde viděla zcela úplně tak si ji začala pořádně prohlížet. "Ty jseš ale krásné zvíře" potichu na něj promluvila, aby ji nevyplašila. Momentálně neměla v plánu začít řvát a utíkat před velkou šelmou. Snažila se spíš s ní navázat takové přátelské spojení, nebo tak něco. Potichu položila svůj košík na zem a začala se více přibližovat k šelmě před ní. Neměla z ní strach, ale byla velice opatrná, kdyby náhodou.

K mému překvapení nepropadla panice ani když jsem se jí v celé své kráse ukázal, ba naopak. Opětovala můj pohled já jí jakbysmet. Pár vteřin jsme na sebe v němém úžasu hleděli, než se odhodlala promluvit. Oční kontakt s ní mi nevadil ani mě nepřiváděl do rozpaků. Ve své zvířecí formě jsem byl mnohem sebejistější než normálně, což dávalo smysl. Nemusel jsem přemýšlet, co říct, ani jak se zrovna tvářit, protože zvířecí mimika byla omezená na projevy libosti a nelibosti. Kéž by takhle jednoduchá byla i mezilidská komunikace! Možná proto jsem se ve své lidské podobě ukazoval čím dál méně…třebaže se nedalo říct, že bych úplně zapomněl na to, jaké to vlastně je, být člověkem. Promluvila na mě znovu. Krásné zvíře? Ten kompliment mě potěšil, ač uznávám, že jako chlupatá šelma si připadám podstatně přitažlivější, než jako mladý muž, ale to záleželo na úhlu pohledu. Pomalu položila košík a blížila se ke mně. V hlavě mi to šrotovalo, jak jsem přemýšlel nad tím, jak bych měl zareagovat, ale rozhodl jsem se, býti dál za přátelského lesního tvora, třebaže již ne úplně tradičního, což by jí došlo, kdyby si mě prohlížela dál. Dokud ale neznala mou lidskou podobu, nevadilo by mi, kdyby věděla, že nejsem tak úplně normální „zvíře“. Když byla na půl metr ode mě, zbylý prostor mezi námi jsem zkrátil ještě jedním krokem a to tak, že jsem stál tak blízko, že stačilo jen jemně natáhnout ruku, aby se mohla dotknout mé srsti, momentálně trochu mokré, kvůli vlhkému lesnímu vzduchu.

Býval bych jezdkyni již nevěnoval pozornost, ta se však rozhodla vydat mým směrem a popřát mi pěkného odpoledne, což mě přimělo pozvednout zrak do její tváře. "Pěkné odpoledne i vám." Oplatím jí zdvořilostní frázi a přeměřím si trochu detailněji její, v tuto chvíli, usměvavou tvář. V té mé však i nadále setrvává ona počáteční netečnost, bez ohledu na to že by bylo slušné dívce onen úsměv oplatit. Slušné ano, nikoliv nezbytné.
Nepatřím mezi hovornou část populace, raději si hledím svého a do sociálních interakcí se zapojuji pouze tehdy kdy je to nějakým způsobem účelné, což řekněme, že kupříkladu taková konverzace o počasí zrovna není. Ale co já vím, třeba se mě chce jen zeptat na cestu...? Ačkoliv bych to odhadoval na projížďku krajinou která je dívce víceméně známá, než aby se sama vydala na průzkum. Snad je za tím tedy zvědavost? Či jen prostá hovornost?
S výběrem mi dopomůže její následovný konstat o procházce, který mě nasměruje k možnosti číslo jedna. Je nezvyklé narazit v téhle době na někoho, kdo by se neznámého kolemjdoucího takto vyptával, ale nedá se říci že by mě to nějak více překvapovalo. I tací se najdou.
"Vskutku." Odpovím a dám jí tedy nepřímo zapravdu, nač zbytečně tajit očividné. Svou odpověď jsem neměl v úmyslu nijak více rozvádět - ne že by tedy na sběru lesních rostlinek bylo snad něco podezřelého či zvláštního... Ale nejsem zrovna sdílná osoba, a i navzdory tomu se ona dívka nenechala tak snadno odbýt, neboť se vyptává dál nad čímž bych mohl vyjádřit svou nespokojenost, ale neudělám to. Minimálně prozatím ne. Nedávám na sobě cokoliv znát stejně jako doposud. Proč? Řekněme, že pro změnu vzbudila trochu té zvědavosti ona ve mě. Možná mě zkrátka jen zajímá jak moc může být tato dívka zvědavá. "Co myslíte že by někdo jako já mohl dělat v lese?" Vyřknu místo odpovědi otázku, při čemž jí věnuji delší pohled do očí. Možná to byla spíše řečnická otázka, než cokoliv jiného abych se vyhnul odpovědi, ale uvidíme s jakou tezí přijde. Buď se mi ji podaří umlčet a nebo krom zvědavosti oplývá i jistou dávkou té fantasie, ač tomu mnoho nedávám.

Odvážila se ještě trochu více se k šelmě přiblížit a pohladit ji. Bylo to něco úžasného a v životě by ji nenapadlo, že něco takového zažije. Srst byla měkká a trochu vlhká, ale celý ten okamžik byl vážně kouzelný. Možná by si dovolila říct kouzelnější, než ona sama a to byla čarodějkou. "Páni" hleděla na něj a oči ji zářily zvědavostí a úžasem. Nevěděla zda se jedná o kočku či kocoura a nehodlala to zkoumat. Ve finále ji to bylo docela jedno. Zvíře to bylo úchvatné a pohlaví nehrálo žádnou roli. Atmosféra kolem nich se ji hodně líbila. Ona odhodila svůj občasný strach a šelma před ní byla až podezřele milá. Tenhle zážitek se ji určitě zaryje hluboko do její paměti. Přemýšlela, co by tak tahle velká šelma mohla jíst. Samozřejmě ji hned napadlo, že bude masožravec. Jestli ji tu ještě někdy potkám donesu ji nějaký dobrý kus masa usmála se nad tím nápadem. Puma však vypadala na to, že je dobře živená, jelikož žádné náznaky podvýživy na ní nevypozorovala.
Odtáhla se na chvilku od pumy, aby to příliš nepřeháněla s tím hlazením a očním kontaktem. Rozhodla se, že se tu porozhlédne zas po nějakých těch houbách. Uviděla strom pod kterým trčely malé kloboučky "Super!" vyhrkla úžasem a začala sbírat Lysohlávky. S tímhle tempem za chvilku bude mít určitě plný košík. Teď by se jí hodila nějaká bylinka na čaj. Co třeba šalvěj? Ten však zatím nebyl v dohledu.

Z mého hrdla se vydralo zavrnění, ne nepodobné tomu, kterým disponují kočky. To mé bylo ovšem mnohem hlubší a rezonovalo celým mým tělem. Líbila se mi po dlouhé době taková blízkost živého tvora a ještě k tomu tak šlechetného a dobrosrdečného, jakým zřejmě byla tahle žena. Nechat se hladit bylo přinejmenším příjemnou kratochvílí, jen co je pravda. Netrvalo to však moc dlouho, žena toho po chvíli nechala a opět se vrátila ke svému košíku a houbám. Já jsem si sedl opodál a pozoroval ji. Zároveň jsem na ni tak trochu dával pozor, protože tyhle lesy nebyly úplně bezpečným místem, obzvláště pro někoho tak křehkého, ač jsem si říkal, že tahle osoba dobře ví, co od lesů okolo Salemu může čekat. Chvilku jsem seděl, chvilku ležel, chvilku se válel mezi spadaným listím a protahoval se. Ve zvířecí podobě mi bylo tak dobře…odprošťovalo mě to od lidských strastí a mohl jsem se zabývat jen jednoduchými existenčními otázkami a tím, co budu jíst. S ostatními šelmami jsem se příliš nedružil, většinou se mi vyhýbaly nebo jsem se já vyhýbal jim. Ještě jsem nenasbíral dost odvahy k tomu, abych se s nimi dostal do bližšího kontaktu. Popravdě, ani jsem se nedivil, že někteří kožoměnci zůstali v tělech zvířat po celý svůj život a při přeměně zpět se dočista zbláznili.

Posbírala houby, která našla a na šalvěj se úplně vykašlal. Už nějakou dobu byl podzim, tak pochybovala o tom, že by stejně nějaký ten šalvěj našla. Vzdala to ihned, jak si to uvědomila. Chviličku pozorovala svého nového přítele a potom se posadila na pařez. Soustředěně zavřela oči a vnímala jen přírodu kolem sebe. Měla chuť trošku využívat svoji magii, která se odvíjela od rozpoložení matičky přírody. Teď ji příroda přišla klidná a silná. Bývalo i období, kdy její magie byla úplně slabá. Nemohla skoro nic, ale nezlobila se za to. Příroda byla zdrojem její síly a ona ji nemohla vyhubovat za to, že jí dávala takovou moc. Většina čarodějek čerpala z utrpení ostatních a praktikovaly černou magii, která se ji vždycky hnusila. Jenom pomyšlení na to, že by někoho pomocí magie nebo při rituálech zabila se jí příčilo. Nemohla by s sebou žít. Nejspíš by to nezvládla. Soustředila se na počasí kolem sebe. Zatím bylo poklidné ani vítr kolem sebe necítila. Snažila se spojit se s přírodou a díky ní ukázat svou sílu. Po chvilce se jí to podařilo a začal vlát vítr, který ji občas pocuchal její tmavé vlasy. Cítila tu sílu v sobě. Bylo to něco neskutečného a milovala to. Doufala, že svého společníka svou magií nevyplaší nebo něco takového. Nenapadlo by ji ani ve snu, že to stvoření, které jí momentálně dělalo společnost mohlo být kožoměnec. Napůl člověk a napůl to určité zvíře. Kdyby ji teď někdo z lidí viděl nejspíš by skončila přivázaná ke kůlu a upálená. Nechtěla si to ani představovat, čím vším by si musela projít.

Její sběr hub netrval déle než deset minut, než se posadila na pařez a tam…rozjímala? Co to vlastně dělala? S fascinací v očích jsem ji pozoroval a přemýšlel, o co se to snažila, když tu mě náhle ofoukl vítr. Nebyl obyčejný…měl v sobě cosi víc, než obyčejně mívá. Byl to vřelý, příjemný větřík. Slabě jsem přivřel oči, nahlas zapředl a vychutnával si krásu toho okamžiku, kdy mi vítr čechral jemnou srst a sušil její vodou slepené konečky. Ona nebyla člověk…nemohla být. Nechovala se tak. Ve kmeni, kde jsem několik let pobýval, jsem se s čarodějnicemi setkal a ona měla podobnou náturu jako ony. Byla klidná, rozjímavá a dobrosrdečná…i když poslední bod nebyl mezi čarodějnicemi příliš obvyklý. O to více podnítila můj zájem. Vstal jsem, protáhl se a sedl si znovu k ní, hlavu jsem položil na její klín a s vrněním jsem konečně vztyčil uši, takže mohla vidět, že nejsou úplně „standardní“. Pokud se ale o zvířata nezajímala až příliš, nemusela nic zjistit… a i kdyby zjistila, pokud neznala mou lidskou podobu, nijak zvlášť by mě to netrápilo, jak jsem již zmiňoval. Prostě jsem se k ní jen přitiskl a vnímal její teplo. Přál jsem si, aby ta chvíle souznění nikdy neskončila…v takových chvílích mi docházelo, jak moc v životě potřebuji člověka, který mi bude stát po boku a nikdy mě neopustí.

Bylo to zvláštní zas po dlouhé době provětrat své čáry máry. Docela dlouho nevyužívala svoji magii, že se bála, aby něco nepokazila. Dopadlo to solidně, jelikož její účel byl jen slabý větřík. Umění atmokineze bylo docela komplikované ostatně, jako jiné umění například telekineze. Na co však byla opravdu levá, ale stejně jí to bavilo bylo vyrábění amuletů. Pár jich měla ještě schovaných sice byly docela dost nepodařené, ale nechala si je na památku. Pohlédla na svého společníka, který měl nyní hlavu na jejich kolenách. Vypadal hodně spokojeně a ona byla také spokojená. Cítila se uvolněná a cítila jen občasný větřík, který ji cuchal její tmavé krátké vlasy. Dnešek se pro ní stane výjimečným. Měla zvířecího kamaráda a ještě k tomu znovu našla cestu ke své magii po dlouhé době a do třetice všeho dobrého našla košík Lysohlávek. Co víc si mohla přát. Drbala ho za uchem pod bradou a snad všude. Cítila, jen jak krásně vrní. "Ty jseš zlatíčko" pousmála se na něj a podrbala ho na čumáku, který měl doslova ledový. Nejspíš to tak mělo být. Nikdy se o zvířata hlouběji nestarala, ale jejich existence si hodně cenila. Nikdy by nevěřila tomu, že bude tak v klidu sedět v lese a drbat takovou velkou šelmu. Každý normální člověk by nejspíš utekl a začal by řvát. Ona však dala zvířeti šanci ukázat, jaké doopravdy je a poznala, že by ji neublížil. Taková krásná harmonie až na to, že se pomalu, ale jistě začalo stmívat. Klidně by tu mohla spát, ale to nejspíš nešlo. Nebo šlo?

Je opravdu jasné, že muž před ní nepatří zrovna k té společenské části obyvatel. Tedy ani ne společenské, ale spíše komunikativní. Na její slova odpovídá vlastně jen tolik, kolik musí. Pousměje se a pohladí hřebce po krku, ten pohodí hlavou a odfrkne si. Zatímco jeho jezdkyně se snaží vymyslet nějaká témata ke konverzaci a zároveň čeká na odpověď muže, tak Morfeus vypadá, že je rád, že konečně vypadl ze stáje a pastvin někam na projížďku pod sedlo. Když jí položí místo odpovědi otázku, tak se ušklíbne, přičemž znovu sklouzne pohledem na neznámého cizince. Všimne si několika rostlinek, které vykukují z toho vaku na jeho zádech. "Možná jste se tam byl jen projít, ale ty rostlinky ve vašem batohu spíš svědčí o tom, že jste byl nasbírat nějaké byliny? Možná jste tam byl zakopat nějakou mrtvolu, nebo byl pytlačit. Co já vím, možností je celý přehršel a neznám vás,
takže je možné všechno." Odpoví a přidá ke své odpovědi i menší nadsázku, i když nepředpokládá, že by se něco z toho mohlo stát. "Nebo jste tam byl provádět nějaké satanistické rituály a obětoval jste koťátko." Přidá další svůj výmysl, který je pro ní taky dost nereálný. Její víra v nadpřirozeno je opravdu minimální, protože nevěří tomu, že by něco jako magie existovalo. Jak by k tomu totiž přišli ti ostatní, to by jistě Bůh nedopustil. Taková nerovnost.

Nezdá se mi že by tomu všemu co se o Salemu říká, přisuzovala nějakou vážnost ale to je pohled většiny lidí třebaže nikdo pořádně neví čemu by vlastně měl věřit. V temné síly s vidinou nezměrné moci, či snad v boha v naivním přesvědčení, že je víra ochrání před vším špatným? Neposmívám se ani neodsuzuji, ale co se týče druhého případu, nemohu si odpustit pochybovačné komentáře.
Není to však ona kdo by oplýval nejistotou týkající se víry. Nic v její tváři ani tónině nenasvědčuje pochybám ani čemukoliv co by se jim mohlo třeba jen vzdáleně podobat. Něco takového přece nemůže být nic jiného než pověrčivost a báchorky, nemám pravdu?
Tok mých myšlenek je přeťat až její odpovědí která je barvitější než jsem čekal a abych tak byl upřímný, možná jsem ani žádnou odpověď nečekal. Možná jsem doufal že ztratí zájem a půjde si po svém, ale dívka se nenechá tak snadno odbýt jak se zdá. Má pravdu. Nezná mě a kdyby mě znala, byla by raději kdyby mě nikdy nepoznala. Nicméně, pokud je něco, co jí nemohu upřít, pak je to všímavost což je svým způsobem nebezpečná vlastnost. Těžko říci zda pro jejího nositele, či spíše pro jeho okolí... Záleželo by na schopnosti pozorovatele a nebezpečí toho kdo by se stal cílem jeho hledáčku.
"Fantasie vám tedy nechybí, ale prozatím zůstaňme u těch bylinek." Prohodím mimoděk, zachovávaje si ledově klidnou tvář tak jako doposud. Čistě teoreticky, když už bych kdy nějaké satanistické rituály prováděl, určitě by to nebylo jen jedno koťátko co bych obětoval a řekněme... Nebylo by to ani koťátko co by mi padlo za obětního beránka - Ne že bych snad přinášel oběti ve jménu nějaké víry a rituálů... Definoval bych to spíše jako čistě úrokové splátky které se mimo jiné stávají též přínosem pro vědu. Dvě mouchy jednou ranou, proč ne.
Vzhledem k tomu že se jí ještě minimálně na nějakou tu chvíli nezbavím, měl bych se možná dle zásad slušného vychování představit (což jsem měl jen tak mimochodem udělat hned na začátku, ale nečekal jsem že by ji můj nezájem neodradil. Spíš mám pocit že to v tomto případě funguje naopak.)
"Zachariah Kenneth, lékař." Krátké a účelné sdělení při němž jsem krátce vzhlédl k její tváři která je oproti mě na koňském hřbetě poněkud vysoko. "Máte namířeno do města?" Následuje otázka pro změnu z mé strany, ať už se mi dívka představila či nikoliv.

Pousměje se a přikývne na jeho slova o bylinkách. Přeci jen to byl asi nejlogičtější důvod, proč by taky někdo dělal něco z těch ostatních. Jistě, že slyšela o všemožných špatnostech, které se v lese odehrávaly. Satanistické rituály. Vraždy. Běsnící bestie, které zabili člověka na potkání. Čarodějnické rituály a oběti. Vyvolávání démonů. S lesem si nikdo ze zdejších obyvatel, ať už stálých, procházejících nebo nově přistěhovalých, nespojoval nic dobrého. Všichni se tomu temnému shluku stromů vyhýbali jako čert kříži ve dne, natož aby tam někdo vkročil v noci. Z podobných individuí se pak stávali dosti podezřelé existence. Zvlášť pokud se z lesa i vrátili.
"Těší mě. Netušila jsem, že tu máme i druhého lékaře." Nadhodí a pousměje se. Věděla pouze o doktoru Haversovi, tudíž tenhle muž nemohl přijít před delší dobou. Jistě by se po městě roznesla zpráva, že je tu další doktor. Podobné zprávy a drby se po městě šířili závratnou rychlostí, až by se tomu jeden divil. "Jinak jsem Clarisse Custis." Představí se mu na oplátku, ale kromě svého jména mu neřekne nic dalšího. Buď ví, jak se jmenuje obchodník se šperky nebo se možná zná s jejím bratrem a spojí si to, nebo bude tápat. Ona opravdu nemá potřebu sdělovat, že je pouze něčí dcera, ač by se to možná momentálně hodilo. Také je klidně možné, že někdy zaslechl Drakea, jak jí shání někde v hostinci nad vínem, či medovinou nápadníka. Když jí položí otázku o cíli její cesty, svraští obočí a na čele se jí objeví drobná vráska. Neměla v plánu vyrazit do města, ne že by tam bylo něco divného vidět jezdce na koních, ale znamenalo by to, že by musela dojít až do krámu, kde by jí Drake jen přehlížel a otec by se jí stejně nevěnoval, protože se musel soustředit na svoje živobytí, což bylo pochopitelné. Jen díky jeho obchodu a řemeslu byla jejich rodina tak zámožná a vlastně i známá mezi salemskými občany. Přeci jen investice do šperků se jen tak neztratila. "Ne, tam jsem původně opravdu namířeno neměla." Odvětí a lehce pohodí hlavou. Na tváři se jí mihne trocha smutku, jak přemýšlela nad svým bratrem. O své rodině také zrovna přemýšlet nechtěla.

Vypadala, že je upřímně ráda za společnost, kterou jí má osoba tak vřele poskytovala. Stejně jako jsem já byl rád za to, že tady byla ona. Drbala mě na hlavě, hřbetě, pod bradou i za ušima a já si každou tu chvíli dokonale užíval. Bylo to pro mě něco tak vzácného, že jsem chvílemi zapomínal dýchat. Co bych mohl podniknout, aby se ode mě nedistancovala..? Chovat se jako přítulný tvor, který potřebuje její pomoc? Nechtěl jsem být nadále sám v naprosté izolaci a ona mi mohla poskytnout jistou pomoc…na nějakou dobu. Která dobrosrdečná žena, ještě k tomu čarodějnice, by nechala venku zvíře v nesnázích? Sledoval jsem ji s němou prosbou o to, aby si mě odvedla s sebou. Věděl jsem, že pokud dostanu příležitost se k ní dostat, budu jí časem muset odhalit svou pravou lidskou tvář a riskovat tak, že mě udá, ale…upřímně jsem nevěřil tomu, že by byla něčeho takového schopna. Za prvé na to byla příliš hodná, to jsem poznal, a za druhé, byla to čarodějka. Kdyby mě udala, sama by riskovala jisté podezření na svou maličnost. Možná bylo trochu sobecké spoléhat na tahle fakta, ale byla to má jediná jistota a té jsem se musel držet. I když že by ji snad vlastnictví lesní šelmy nějakým způsobem pomohlo k nenápadnosti, to se říct nedalo.
Opřel jsem si těžkou hlavu o její rameno a předl tak hlasitě a zoufale, že vibrace z mého hrdla musely otřásat jí samotnou. Byl bych schopen naoko žít jako domácí mazlíček…vlastně bych na tom neshledával nic špatného, kdybych se nechtěl dále vzdělávat ve svých schopnostech a vědomostech, které jsem již nastřádal. Takhle jsem se jí musel brzy odhalit, za předpokladu, že by si mě přivlastnila. V hlavě mi to šrotovalo pekelnou rychlostí, věděl jsem, že musím jednat. Nějak. Byl jsem připraven jí její službu kdykoliv oplatit, to se ví.

"Nejsem tu dlouho, pocházím z Bostnu." Uvedu informace na "správnou mez" když se zmíní, že netušila o existenci dalšího lékaře neboť zrovna tohle je hold povolání díky kterému by mou maličkost znal asi každý - Nebo minimálně převážná většina lidí.
Po pravdě, nikde jsem doposud nepobyl příliš dlouho. Vždy jen do té doby dokud nezačalo být mému okolí podezřelé že se navzdory uplynulým létům nijak zásadně neměním - alespoň co se vizuální stránky týkalo. Nesmrtelnost je sice v mnoha ohledech výhodou, ale stále to má své mouchy a tohle je bezesporu jedna z nich. Nemohu totiž sám sobě popřít, že mi neustálá změna klimatu příliš nevyhovuje. Nebýt jistých okolností které mi setrvávat déle na jednom místě zkrátka nedovolují (ne tak aby to bylo bezpečné), koupil bych si nějakou větší budovu a upravil ji k obrazu svému. Provizorní laboratoře nejsou ničím oč bych stál, ač svému účelu poslouží více než jen dostatečně. Na účelovost dávám ostatně větší důraz než na pohodlí.
"Rád vás poznávám, Clarisse." Odvětím jak mi zdvořilost velí, avšak nemám ponětí o koho přesně se jedná. Jak jsem se již zmínil o několik řádků výše, nejsem v Salemu moc dlouho - ne veřejně. Ve skutečnosti jsem toto město navštěvoval velmi často již o mnoho let dříve, ale udržoval jsem svou osobu v anonymitě. Jakožto lékař jsem se živil právě v Bostnu dobrých pár desítek let, a to bylo asi nejdéle kde jsem v této branži působil. Důvod proč jsem navštěvoval Salem? Jednak jsem si potřeboval vyhlídnout místo kam bych se v budoucnu mohl uchýlit a druhak jsem potřeboval pár subjektů ke svým experimentům. Nic legálního v tom nehledejme. Když už chcete někoho unést s tím, že již nemáte v plánu jej vpustit zpátky na svobodu, udělejte to tak aby vás s dotyčnou osobou nic nespojovalo. - Převážně náhodné oběti, pomineme-li pár informací o rodině a společenském postavení které zkrátka byly nutností a zárukou která mě alespoň částečně ujišťovala že se po jejich zmizení nebude nikdo zbytečně moc pídit. Pochopitelně bych nerad unesl někoho vlivného po jehož zmizení by se vyhlásilo klidně i celostátní pátrání. Nejsem blázen třebaže nemám nejmenších pochyb o tom, že jsem schopen zbavit se těla i důkazů tak, aby bylo nemožné mou osobu s daným zločinem jakkoliv spojovat.
Když jsem se otázal na cíl její cesty, nevypadala z toho zrovna nadšeně, což mě přivedlo k zamyšlení a mé oči si opětovně vyhledali její tvář v nevyřčené otázce. Proč asi? Zamyslím se nad tím krátce a třebaže mi k tomu sama Clarisse nezavdala záminku přímo, zastavím. Co si budeme povídat, nějaký ten kus cesty jsme už ušli a pokud se jí do města příliš nechce, pak je logické abychom zastavili.
"Máte snad nějaký vážný důvod vyhýbat se městu?" Zeptám se posléze hledíce jí do tváře v očekávání, zda chce pokračovat či nikoliv -
nezaměňujme to však se zaujetím, jen mi tento dotaz přišel v téhle situaci adekvátní. Samozřejmě nepočítám s tím, že by mi sdělila pravý důvod proč se jí tam nechce, nejsem naivní a ani s hlupákem toho společného mnoho nemám. Neměl jsem v úmyslu ztrácet čas bezúčelnou konverzací, ale možná jsem zkrátka jen znuděný a to natolik abych se vyptával takřka neznámé dívky.