Okolí Salemu

Pozeral som sa šedými očami naokolo. Nijakým pohybom či gestom som nedával najavo čo si myslím o ľuďoch prechádzajúcich po ulici. Možno by niektorých napadlo, že tu len tak zbytočne postávam. Ale ja som len tak nestál, čítal som tváre tých čo sa hnali okolo. Bol to taký kolotoč, ľudia sa ponáhliali, ale kam? To neviem sám, ale zrejme sa každý ponáhľa do svojho hrobu. Kto vie? Možno sa náhlia zmeniť svoj osud, alebo to kým sú a nechceli byť tým. Všade naokolo vládol ruch, ktorý nasvedčoval aj sviatkom na konci roka, tými žili najmä kresťania.Ja som vždy bol niekde pomimo, už dávno som sa presvedčil, že každý je sám za seba.  Sledoval som ulicu, postával som pri múre a iba som sledoval.  Po ulici kráčal akýsi muž, jeho držanie tela aj uniforma nasvedčovala, že patrí k vojakom, teda, tak som to vypozoroval. Ktovie, kam sa náhli. Keď bol bližšie, rozoznal som črty jeho pyšnej tváre a strohý pohľad. To bude zasa deň. pomyslel som si, stále neodpúšťajúc si tú škrepku s bankárom. Kto vie, možno pôjde ďalej a nebudem ho musieť riešiť, ale zas nikto, ale nikto nedkáže predvídať budúcnosť, ale čo už. Tu i tam mrholilo, nepríjemný drobný dážď zmiešaný so snehom. Krajšie počasie si nikto nemohol priať.

Vychádzajúc z kasární, prstami si prehrabol svoje zlaté vlasy v účese, za ktorý ho väčšina miestnych považovala za syna diabla...alebo prinajmenšom on si myslel, že ho musia mať za Antikrista a podobné zlovoľné entity z tých najhlbších kútov čierneho pekla, aké len existujú. François totižto nebol ten typ človeka, čo sa rád oblieka do vybraných kabátov a doubletov, čo sa pyšní nezmeriteľnosťou vlastného bohatstva (potom plače, keď mu ho ukradli) a popri tom odmieta svetu dať čo i len jedinú mincu. Nič z toho nebol a ani nechcel byť, pretože takýmito ľuďmi pohŕdal do najhlbšieho morku svojej stehennej kosti. On bol vojak a zvykol si žiť v špinavých táboroch plných nekultúrneho žargónu vojakov, ktorými sa rád obklopoval, alebo chichotu ľahkých prostitútok, ktoré za dve mince boli ochotné si pred neho kľaknúť a predať mu svoje telo. Dve mince! On by to neurobil ani za hrad z rýdzeho zlata... Ako bojovník bol tak trochu praktickejší a v boji sú dlhé vlasy iba znakom toho, že sa o seba ktovieako nestaráte, no on dával viac prednosť vyholeným bokom hlavy pokrytým iba krátkym pichľavým porastom a dlhšími prameňmi uprostred. Aspoň nezavadzali, nebolo potrebné sa o nich moc starať a hlavne sa vošli pod tej čierny klobúk, čo patril k uniforme. Nezahrieval síce uži, ale človeku i tak poslúžil - a dokonca aj takému chlapovi, akým bol on. Išiel po strede cesty, odbáčajúc len pri zákrutách alebo keď išiel oproti nejaký voz so záprahom plným nákladu. Raz dokonca aj kočiša zastavil a trochu obzrel náklad, zoberúc si dva jablká a bobuľu hrozna (to je totiž ovocie, ku ktorému sa málokedy dostal) a potom ho poslal ďalej, ignorujúc všetky nepekné slová na jeho účet, za ktoré by mu François inokedy rozbil papuľu. Ako tak chodil po svojej obhliadke, ktorú zvykne absolvovať aj trikrát za deň, keď sa pristaví na viacerých miestach, uvedomil si, ako pri jednom dome nenápadne sťa duch postáva...nuž...žobrák? Skutočne netušil, ako nazvať očividne chlapa v špinavom tmavom plášti, ktorému sa ľudia vyhýbajú ešte viac ako jemu - a to už je čo povedať! Prehodil si teda pušku cez plece a vybral sa smerom, neklamne naznačujúcim, že miery priamo ku nemu. A tá návšteva možno nepôjde po dobrom...a Győző Hóhér pogányok sa bil veľmi rád. „Ty!" Zavolal naňho, hoci nebol vôbec ďaleko a bol ku nemu čoraz bližšie. „Čo tu stáť? Ha?" Opýtal sa svojou lámavou angličtinou, ktorú sa nedokázal naučiť ani po mesiacoch pobytu v tejto diere. Bolo to zahanbujúce? Áno. Vadilo mu to? Ani moc nie.

Muž si to mašíroval priamo ku mne. Ani brvou som nehol. Pred jeho krokmi ľudia uhýbali, mrmlali si všeliaké slová na jeho adresu. Báli sa ho? Nevedel som určiť. Na jeho pleci mu vysela puška, zbraň tohto veku, nesmierne účinná. V jeho očiach som pôsobil naozaj ako tŕňom v oku. Tmavý plášť pokrytý vrstvou blata, kde tu už aj trochu obdratý od neustáleho nosenia. Kapucňu som mal teraz prehodenú na pleciach a temnými  vlasmi sa mi prehnal vietor. Sivými, tvrdými očami, bez náznaku emócií ani toho, čo si myslím som sa pozrel na muža ktorý ku mne dorazil a tváril sa... Vyzývavo? ,,Ja?" spýtam sa, hoc som vedel, že to bolo na mňa, pretože nikto iný tu v okruhu desiatich metrov nebol. ,,Pozerám sa na ľudí. Pozorujem ich." odvetil som pokojným tónom hlasu, vôbec ma neprekvapovala jeho reakcia. Typický vojak s vymletým mozgom. pomyslel som si trochu ironicky. ,,A vy?" opáčim. Niekto s výbušnejšou povahou by sa hneď ohradil, ale ja? Ja som bol pokojný, niet sa prečo vzrušovať.

„A vidíš tu nejaký kto iný?" Opýtal sa ho akoby to bola tá najsamozrejmejšia vec pod slabým, za mrakmi skrytým slnkom. A pre neho vlastne aj bola. Kráčal po ulici, keď si zrazu všimne pri dome osamoteného tuláka, ako tam len tak stojí a nič nerobí. Čo si o tom má človek myslieť? Podobné individua neustále chodili po tábore a chytali ich, pretože mali až príliš kočovné rysy a hnedú pokožku. Boli to buď cigáni alebo v tom lepšom prípade Turci, s ktorými sa François mohol pobaviť na hru "ako dlho ti potrvá, kým začneš od bolesti kričať, keď sa do teba pustím". Dlho väčšinou nevydržali, hoci niektorí šťastnejší pri pokuse o útek zahynuli. Každopádne, tento chlap nebol Turek, cigán ani Francúz, ak mohol odhadnúť jeho prízvuk...čo nebol nikdy dobrý nápad pre niekoho, kto plynule hovoril takmer iba maďarčinou a nemčinou, trošku po slovensky a ešte ako-tak dvoma ďalšími jazykmi. Úpenlivo premýšľal, koho to vlastne má pred sebou, no vôbec ho nedokázal odhadnúť, koniec koncov, tu mu všetci prišli rovnakí. Náboženskí fanataci zanietení pre totálne hlúposti, trasúci sa pred každým závanom vetra či už len slove "čarodejnica." Čo je na ňom prepána tak hrozné? Slovo ako slovo... „Konkrétny dôvod máš pre to?" Vyzvedal ďalej, zdvihnúť spýtavo obočie, aby jasne naznačuj, že chce počuť odpoveď. Pri všetkých svätých, bol rád, že ho nikto nevidí, pretože by si ešte zruinoval rebelantskú povesť a ukázalo sa, že si svoju prácu dokáže naozaj konať aj bez použitia zbytočného násilia, ktoré tak obľuboval. Dokonca sa aj potočil a obzrel po ulici, no všade boli iba prostí ľudia starajúci sa do vlastných vecí...prekvapivo aspoň raz. Obočie sa mu však zmrštilo dole k očným oblúkom a takmer spojilo pri koreni nosa, tak veľmi sa zamračil. Iný človek by povedal, že sa mu na čele urobilo búrkové mračno a veru jeho pohľad bol elektrizujúci ako blesk. To ho skutočne tento chlap práve začal vypočúvať? Tiklo mu v oku, ale prinútil sa upokojiť. „Pracujem, ne...st...nestaraj sa!" Zahučal naňho, pretože anglické don't care je preňho celkom jazykolam ťažký na rýchlu a pevnú vojenskú výslovnosť. Bol to však len jeden z mnohých problémov, ktorými pri tomto jazyku trpí.

,,Len sa pýtam." povedal som a bez pohnutia som naňho pozeral, v hlave sa mi rojili mnohé otázky ako tie mračná nad nami. Muž sa začal mračiť. Čo som zase doparoma povedal? pomyslel som si v otázke, pretože som netušil, čo v mojich slovách ho nahnevalo. Ale moje šedé oči ostali bez zmeny. ,,Nie nemám žiaden konkrétny dôvod pre sliedenie, iba pozorujem. Nič viac ani menej. Všímam si to, čo je očiam neviditeľné" povedal som, pretože na túto otázku chcel aj odpoveď. Váźne, do mesta som chodil len pozorovať občanov, ktorý boli podivne zvláštny, teda pre nich som bol zvláštny ja a pre mňa oboli oni. Muž sa díval do vyzjabnutej tváre, z ktorej nemohol vyčitať nič, ani to, kto je, napriek tomu, že jeho by si človek zapamätal na prvý pohľad, veď kto v dnešnej dobe chodí ustavične po vonku, zakladá si táboriská a chodí si tam kam chce? Určite objavili prinajmenšom jedno z mojich dočasných táborísk, teda to, čo tam zostalo-popol a podupaná zem. Zrejme sa mu nepáčila moja otázka, ktorá pre neho znela príliš otravná, akoby neočakával otázky od človeka, ktorého stretol len pred chvíľou. On mal podávať otázky a ja som mal odpovedať, nie naopak. pomyslel som si. ,,Pracujete, toto je vaša robota? Vypytovať sa pocestných čo tu pohľadávajú?" opýtam sa. Áno veď som vedel, že pracuje, toto bola jeho robota, ale musel som sa opýtať.

Asi sa splietol vo svojom odhade, s kým má tú česť. V skutočnosti to asi nebol len nejaký bezdomovec, divoch žijúci v prírode, čo z času na čas zostúpi do miest, aby desil jeho obyvateľstvo svojim zjavom i vystupovaním, v skutočnosti to bol asi skôr nejaký záhadný cudzinec s prazvláštnym spôsobom rozprávania, popri čom využíval aj rôzne alegórie či náznaky inotajov...niežeby François mal potuchy, čo také slová môžu znamenať. Od neho podobné veci človek čakať ani nemôže, ak by sa niekto nepodujal hlbšie ho vzdelávať - o čom silne pochyboval, keďže tú všetci mali plné gate z hotových triviálností a najviac odvahy zatiaľ prejavil tento chlap oproti nemu. Smutné, Salemčania sa asi zmohli iba na upaľovanie nevinných žien zaživa. To by neurobil ani taký barbar ako on a že pri plienení miest nemal problém znásilňovať ženy... „A čo tak vidieť? Hm?" Vyzvedal ďalej, pomaly sa sám seba v duchu pýtajúc, či sa mu vlastne ten tulák nevysmieva a nie je to nejaký špión. Politika tohto mesta a ženy na jeho čele mu bola ukradnutá, ale ako vojak im podliehal a musel robiť to, čo povedia. A ak mali problém so Španielmi či Francúzmi, potom ich mal aj on. A vôbec to nesúviselo s tým, že on sám nie je nič viac ako pomaďarčený Francúz, čo konvertoval z katolicizmu na luteránske vyznanie viery. Bolo mu bližšie. „Nest...nes-taraj-sa!" Vyhúkol naňho, pomaly hovoriac jednotlivé slabiky, hoci bolo jasné, že angličtina nie je jeho silná stránka, keďže ich umiestňoval tak, ako mu prišlo vhod. V slovenčine by napríklad takú chybu neurobil. „Ja tu dať otázky, ne ty!" Jednou rukou sa natiahol po puške ako upozornene, kto tu má skutočnú zbraň, ale stále ju nechávam visieť na pleci. Bol ochotný ju použiť iba v prípade nutnosti, hoci je pravda, že z takej blízkosti by sa viac spoliehal na nôž za opaskom či vlastné päste, čo je jedna z mála zbraní, ktoré im Boh zanechal, kým zvieratá mali tesáky, pazúre a nebezpečne ostré zmysli. Boli vo výhode, to je jasné, ale ľudia zase dokázali zabíjať na diaľku! A vďaka tomu sú pánmi tvorstva.

Usměje se, když si jeho poznámku vezme tak osobně. "Neříkám, že smrdíš ty, ale tvoje magie, Čarodějko. Ty osobně-" Pronese a začenichá ve vzduchu, v lidském těle je to poněkud podivné, ale i tak má silnější čich, i když ne tak silný jako vlk. Stejně ale rozpozná lehkou vůni vanilky, skořice a....alkoholu. Po tom nakrčí opět noc. "Ty jsi cítit po vanilce, skořici a alkoholu. To poslední tvojí vůni dost kazí, musím podotknout." Sdělí jí a lehce zavrtí hlavou. On sám k alkoholu moc nepřilnul, protože na párty jako mladý moc nechodil a tady měl úplně jiné starosti. Možná jen neměl příležitost nebo důvod. "A pro tvojí informaci nesmrdím jako mokrý pes. Teda ne jako člověk." Pronese a trochu se zamračí. On sám sebe necítí, možná kdyby se hodně snažil, ale jeho čich se nechal jednoduše oblbnout jinými pachy, které byly silnější než jeho vlastní. "Protože kdybych byl prašivý, tak by zkrátka nebylo v pořádku, kdybych pracoval s jídlem. To ty ale nepochopíš." Odpoví jí a zavrtí hlavou. Nijak jí tím nechce urazit, ale on zkrátka vyrůstal v jiné době. V době, kdy se dbalo na hygienu a nemocní se k přípravě jídla nemohli ani přiblížit, aby nenakazili někoho dalšího. Hygiena by pak restauraci nebo obchod zavřela. To tady ale nefungovalo, takže její pochopení čekat nemohl. Jen se tím ujistil, že opravdu není z jeho doby, že se narodila a vyrůstala tady. Pohodí hlavou a přestane si dívku před sebou prohlížet, stejně to nemělo valný význam ani smysl. Její otázku jen přejde, protože vysvětlovat jí, co jsou vlastně Bradavice by bylo asi to samé, jako jí vysvětlovat, co je to hygiena při práci s jídlem. Výsledek by to mělo takový, že by ho považovala za pomatence. "Ne? Já měl za to, že většina čarodějek obětuje něco ďáblu a ten jim dá moc, aby byly ještě mocnější než jsou. Zajímavé. Tohle je pro mě novinka, že by si některá z vás tohle celé nevybrala. Navíc s tímhle pachem magie." Pronese a pokrčí rameny. Nutno podotknout, že vlastně žádnou "hodnou" čarodějku vlastně nepotkal. Ani jeho indiánka nebyla ve výsledku hodná, navíc její magie měla jiný původ než ty ostatní. A ona jí zneužila proti němu kvůli své zhrzené lásce. Pěkná pomsta, jen co je pravda. "Takže ti budu říkat zkrátka Čarodějko. To se k tobě vcelku hodí,
nemyslíš?" Odvětí a pokrčí rameny. "A co bys o mě ráda věděla, Čarodějko? Teda kromě toho, co jsme zač, to ti nepovím. Zkus si vzít nějaký grimoár kouzel po babičce a najít si v něm, co můžete chudáku člověku provést, když nemáte zrovna dobrý den." Odvětí trochu kousavěji, než by bylo nutné, ale tak kdo by mu to mohl zazlívat. Ano, možná dívka před ním, ale na tom mu momentálně moc nesejde.

Pozerá sa na muža nezmeneným a tvrdým pohľadom, bol protivný to áno, ale nie tak, aby dal Aragorn najavo to čo si v tej chvíli myslel. Hoci pohľadom stále fixoval neznámeho jeho pravá ruka, však sklzla k ľavému boku, kde ukrýval v koženenej, trochu obnosenej pošve svoj meč. Kdesi v obdratom plášti mal aj niekoľko nožov a na opasku mu okrem meča vysela dýka s pekne tvarovanou listovou čepeľou. Aragorn pôsobil v mnohých ohľadoch podivne, teda aspoň pre tých ktorý ho nepoznali bližšie. Nedával najavo, to že muž po ňom slovne útočí. Zatiaľ len slovne, ktovie, kedy príde aj na zbrane. Takíto tu rýchlo sklznu od slov ku pestiam. ,,Dobre, nemusíte sa hnevať." povedal na svoju obranu.

Dokonca aj s periferným zrakom mu skoro unikol ten nepatrný pohyb jednej z jeho rúk pod plášťom a to si ani nemohol byť istý, či to proste nie je len vánok, čo sa do muža zrazu oprel. Lenže ten plášť sa pohol a jeho plece tiež, čo znamená, že sa pohla jeho ruka a podľa smeru pohybu sa dalo usúdiť, že siaha po niečom, čo má na páse. Nohavice by si pravdepodobne len tak nerozväzoval (hoci aj také prípady už zažil), a tak si hneď predstavil nejakú pištoľ, ktorou sa mu pokúsi urobiť dieru do hlavy. Bohužiaľ to bola hlava s peknou tvárou, a preto sa François rozhodol, že nebude pokúšať osud a vlastná ruka mu pomaly ale isto začala blúdiť smerom ku dýku, ktorú mal za opaskom na chrbte. Je malá a je s ňou relatívne rýchly, snáď by mu zvládol podrezať hrdlo skôr, ako by sám zahynul. Snažil sa však odpútať jeho pozornosť od možných pohybov, ktoré obaja očividne robili, k jeho hlasu, a tak pokračoval vo výsluchu, hold aj odpovede by sa zišlo vedieť, aby boli vojaci oboznámení s tým, či tu po uliciach mesta behá viac ľudí podobných tomuto. Či si to chcel Maďar priznať alebo nie, nemal z toho práve najlepší pocit, hoci to mohla byť len zrada jeho inštinktov. U vojakov zvyknutých na násilie by to nebola žiadna novinka. „Tak odpoveď pre otázky! Prečo pozeráš na ľudí...po ľuďoch? Aký je tvoj cieľ?" Pýtal sa a pýtal, zatiaľ čo sa mu prostredník už obzrel o chladnú rúčku dýky, no nechcel sa uponáhľať a len tak zavraždiť niekoho na tak preľudnenej ulici. Možno bol hlupák, ale určite nie idiot. Najlepší dôvod na útok je sebaobrana´. Musí však prísť v správnom čase, aby to nevyzeralo, že si začal, a zároveň aby vyviazol, pokiaľ sa bude dať, len s ľahkými zraneniami.

Aragorn stál pevne na zemi. Jeho skrehnuté prsty zovreli rukoväť meča. Sledoval muža a všimol si, že aj on siaha dozadu. Možno má aj on nejakú inú zbraň okrem muškety, ktorá mu vysela na pleci. Ale ktovie? Možno tam má asi niečo iné. Ale obozretne sledoval jeho samotného. Bol už svedkom niekoľkých pouličných šarvátok, niektorýh sa sám aj zúčastnil. ,,Pozerám sa, lebo chcem vedieť čo je za všetkým tým... Obvyle však skúmam stopy čo zanechajú. Majú pre mňa význam. Tie stopy, o ľudí sa obvykle nezaujímam. Každý nech sa stará sám o seba." povedal pokojne. Naozaj nechcel vytiahnúť meč, iba ak by vytiahol zbraň ten druhý.

VZKAZ OD ADMINA: Znovu opakuji - DÁVEJTE SI POZOR NA DÉLKU POSTŮ! Příště už podobné přestupky nebudu tolerovat, pravidla jsou pravidla, tak je respektujte!

Žeby stopár? Lovec divokej zvere? Žiadny špión? Pýtal sa sám seba začudovane a prepichol chlapa oproti sebe pohľadom. Vyzeral zanedbane, bol špinavý a keby nemal nos zvyknutý na všelijaké druhy pachov od výkalov po hnijúce mŕtvoly, možno by aj povedal, že zapácha. Ak by bol špión a sliedil tu po tajomstvách mesta a mestskej rady tvorenej okrem iného aj jeho nevlastným bratom, ktorý o ňom nemá najmenšie tušenie, tak potom bol naozaj biedny, pretože hlavnou úlohou špióna je nenápadnosť a úspešná infiltrácia do cudzích táborov s cieľom zistiť počet mužov, slabiny alebo naopak silné stránky ich obrany a útoku... Táto pochmúrna diera uprostred ničoho bola len ťažko strategicky významná, áno, mala prístup k tomu, ale to aj mnoho miest južnejšie - tie mali prívetivejšie podnebie a aj niečo, čo by sa vyplatilo vyrabovať či získať len pre seba. Ale Salem? O ten by François ani len nezavadil pohľadom na mape, keby nevedel, že tu má nevlastného brata! „Ak nie špión, čo potom je? Lovec? Tulák? Vandrovník?" Vypytoval sa ďalej a rukou konečne pevne zovrel rukoväť svojej dýky, no zatiaľ ju ešte netasil. Provokácia nebola teraz na mieste, nechával jeho, nech urobí prvý krok - metaforicky povedané - a ak bude zlý, potom mu podreže hrdlo a červená uniforma získa ešte o čosi kormínovejšie odtiene...niežeby jej to uškodilo, aj tak je hnusná. „A aké stopy už len vedú do mesta Salem?" Zakončil svoje vypočúvanie ešte takouto otázkou, hoci tá už skôr tiahla ku zvedavosti než povinnosti. Stále mal v živej pamäti ten "výlet" do lesov za splnu, kde ho takmer zožral vlkolak, potom zachránil nejaké dievča, ktoré sa len zázrakom neutopilo, a odviedol ju do mesta. To, že ju potom v kasárňach de facto znásilnil už nebolo dôležité... Bral to ako odmenu za všetko to utrpenie, kedy z celej jednotky dobrovoľníkov a vojakov prežili možno...štyria. Smutné, hlúpe, avšak reálne.

Stál a pozeral sa na muža nezmeneným pohľadom, nedával najavo nijakú emóciu, ani strach, ani hnev ani údiv, proste nič. Vandrák, tulák, veľmi často o ňom takto v spoločnosti hovorili. A on? Nechal ich vo svojom omyle, neriešil to. Už zistil, že nemá cenu sa zapodievať s takýmito malichernosťami, ktoré vlastne spôsobia viac škody ako osohu. Jeho pravá ruka zvierala rukoväť meča, bol to už taký zlozvyk, preventívne už bez zjavného dôvodu sa chytil svojej zbrane. Veď v týchto temných časoch niekto nevie, kto je priateľ a kto nie. Sivé oči v strohej vyzjabuntej tvári však nespúšťali svoj pohľad z muža, ktorý stál opoti nemu. Aj on po čomsi siahal. Možno zbraň? prebehne mu mysľou, avšak sa rozhodne vyčkať ako sa veci vyvynú. Nikdy sa nikam neponáhľal, vždy si počkal... Zistil, že honba za niečím je až prĺiš riskantná a že je jednoduchšie vyčkať, ako sa bezhlavo vrhať do nebezpečenstiev. Všetko toto Aragorn nadobudol z vlastnej skúsenosti a vždy sa mu jeho ľahkovážnosť vypomstila a on sa poučil z vlastných chýb a omylov. V tomto čase ak trochu vybáčate z radu, tak hneď ste podozrivý a už sa o vás širia chýry rýchlosťou vetra. Pohliadol na muža, ktorý naň drmolil lámavou angličtinou. Vypočul si jeho slová. ,,Kto som? Mnohý ma považujú za vandráka, tuláka alebo podobne." povedal pokojným hlasom, nijako sa nenechal vyviesť z miery. Odmlčal sa a potom pokračoval. ,,Ale ja? Ja som Chodec, hovoria mi tak mnohý a aj ja som sa začal sám tak nazývať. Chodím tam, kam ma len nohy zavedú" povedal mu. Možno jeho slová zneli bezstarostne, avšak niekto mohol za nimi hľadať skrytý zmysel, ak mal dosť dôvtipu. ,,Čo ma do tohto mesta privodí, je otázne ani ja sám neviem, proste som sem prišel, ako som chodil do iných miest." poznamenal pokojne. Jeho slová zneli podivne, akoby archaicky a rozhodne nepatrili do bežnej mluvy v tomto veku sveta. Aragorn bol kntorverzná postavička, nikto nevedel, kam najbližšie zablúdi a koľko tam zostane, žil neviazane, chodil si tam, kam sa mu zachcelo. Snažil sa žiť tak, aby neobmedzoval druhých a to isté požadoval od ostných aby ho tiež nechali na pokoji... Viac ani nechcel, avšak obvykle to boli iné. Väčšine ľudí bol tento čudesný muž, zvláštej mluvy a vzhľadu tŕňom v oku. Ale, on sa staral sám o seba, na nič iné nedbal. Veľa ľudí v Saleme zakotvilo nadobro. Mnoho míľ však trvalo, kým sa on do toho mesta dostal, ba ani sprvu netušil, kde sa nachádza.

Sledovala ho s rukama založenýma na prsou a uraženým výrazem ve tváři, ale vskutku to nebylo tak vážné a asi to bylo jasné i na pohled. Nebyla nafouklá jak bublina a vlastně její výraz pomalu jihl, ale jediným slovem její narustající dobrou náladu zarazil. Páchnu po alkoholu... Ve vnitř - do srdce - se jí zabodl chladný ledový trn, když se jí celkem neškosná poznámka dotkla více, než by sama čekala. Ano, věděla, co dělá po večerech, když se vrací zas a znova bez nějaké stopy po čarodějnicích, byla si věděma, že se z ní nejspíše už stala alkoholička, ale do krčmy chodila dobrovolně, z vlastní vůle, aby aspoň na nějaký čas odhodila stranou všechno, co jí tíží. Aby zapomněla na to, že je v tomhle zasraném městě už rok a vlastně nic ještě nedokázala, aby zapomněla na tváře všech čarodějnic, které ji někdy provázely ve spánku s příslibem zdrcůjící pomsty a hlavně chtěla často zahnat hluboko do své mysli vzpomínky, kdy právě v opiosti zabila nejspíše nevinnou čarodějku, jejíž oči jako by propalovali díru do už tak zničené duše, která vlastně už ani nebyla její. Nic z toho on ale nemohl chápat, ale to mu nedávalo právo jí soudit, ať už to myslel žertem nebo jako hrubou narážku. Přes oči se jí v tu chvíli mihl temný stín a tělo se jí napjalo z náhlého vzteku, který však zmizel stejně rychle, jako se objevil, avšak dívka už byla daleko mrzutější než předtím. Když mu potom odsekla: "To není tvoje starost!" Pronesla to stejnou hlasitostí jako vše předtím, ale vložila do věty důraz a možná i jistý chlad, jež jí neopouštěl ani nadále. Netušila, jak mohla jedna tupá narážka takto změnit její náladu, ale Vlkovi se poté pořádně dařilo její chladnou a odtažitou náladu udržovat. Ba možná i víc! Začinál v ní rozpalovat i malé uhlíky hněvu. Každým svým dalším slovem, ať už to dělal umyslně, či nikoli. Když z ní chtěl udělat nechápavou kačenu, jen pokrčila rameny a stále se snažila možná lehce krotit své rozhořčení. Ovšemže chápala, proč by k přípravě jídla nepusti nikoho prašivého, její matka vždy trvala na tom, aby jejich jídlo připravovali jen zdraví lidé a vždy si pečlivě umyli ruce, než se vůbec mohli opovážit surovin na jejich pokrmy, ale to neměnilo pravdu, že v tomto městě byla spousta lidí, kteří vskutku byli rádi na cokoli do pusy. Nechala to však bez reakce a spiše si ho měřila odměřeným pohledem, který se okamžik na to změnil v led. Zatnula ruce v pěst v poslední snaze zkrotit svůj hněv, jestli si toho ještě nevšiml byl hlupák nebo mu to možná bylo jedno, či si snad všiml, že její oči zase na chvíli zjihli pří tom oslovení - Čarodějko -, jenže po poslední větě a tom kousavém tónu, kterým byla pronesena, už vypěnila. Vmžiku stála přímo před ním a bylo jí úplně jedno, že by musel sklonit hlavu, aby mu viděla do očí a on zase do jejích - teď zrovna planoucí hněvem, který on sám vyvolal. Bylo jí jedno, že třeba zní jako nasupená holčička, když na něj začala soptit. "Ty o mě vůbec nic nevíš! Nemáš právo soudit mě! A už vůbec nemáš právo házet mě do jednoho pytle s ostatními!" Vymrštila ruku a chytila ho za svůj vlastní plásť, aby si mohla přitáhnout jeho obličej blíž k sobě a ujistila se, že jí určitě bude vidět do žhnoucích očí, aby viděl, že slib, který mu nyní chce dát, myslí smrtelně vážně. "Už nikdy se mě nesnaž soudit nebo ti přísahám, že tě zabiju." Tón hlasu, který použila, byl tak chladný a nebezpečně tichý, že by z něj kdekomu tuhla krev v žilách, ale to jí bylo jedno. Možná mu jen potvrdila to, že s těmi mrchami patří do stejného pytle, ale ani to nemělo váhu, když si sama byla jistá, že tomu tak není. Bez okolků mu sebrala svůj plášť, aniž by byť jen pomyslela, že tu před ní je teď nahý a pár kroků od něj odstoupila. Jestli neodvrátil zrak, stále se mu upřeně dívala do očí. "Vůbec nic o mě nevíš..." Nemluvila ani nahlas ani potichu, ale na hlase jí byl jasně znát vztek, ale ještě něco...byl tam i smutek a trocha zoufalství, i když se je snažila srazit zpátky do hlouby sebe samé, když mluvila dál. "Nejsem zrůda, za kterou mě máš. Nejsem někdo, co unáší děti z jejich postýlek a vraždí je. Nejsem..." Nikdo, nejsem nikdo! Povzdechla si a nejraději by se sesypala, ale nedovolila, aby ji tenhleten viděl slabou, proto pozvedla hrdě hlavu a propalovala ho opět zlostným pohledem, přestože ta zloba už nepatřila jemu. Začala přemýšlet, jesti z ní to, jak z ní jako novorozeni vyrvali duši výměnou za kouzelné schopnosti, skutečně neudělalo zrůdu. Zrůdu, která v nemožné honbě za svojí duší zabíjela vlastní lidi možná jen proto, aby ji uvrhla ještě do většího zatracení. najednou vážně byla nikdo a začala ho proklínat za to, že tu byl, stál před ní a donutil jí na to myslet. Avšak mnohem víc nejspíš nenáviděla sebe. Sváděla vnitří boj, ale z vnějšku byla jen neporušitelná maska hněvu.

Zima. Zima lezoucí za nehty nutila drkotat zuby v chladném sevření kolem útlých ramen pokrytých drobnými, oku viditelnými pihami. Kůže ztratila přirozenou horkost, ostré jehličky mrazu se zabodávaly do každého kousku odhalené pokožky, do sněhem prochladlého těla, schouleného u paty stromu zdobeného hrubou kůrou, dráždící záda. Hrubý dotek vyvolával bolest, slzy projasňovaly neobvyklou barvu očí v tom špatném slova smyslu. Nedávaly jim vyniknout v pohádkovém pojetí, křivdily jim, nutily ji tisknout víčka k sobě a modlit se, aby se kapky nezměnily v ohyzdné rampouchy. Aby se sama nestala ledovou sochou vytesanou do drsného podnebí salemského lesa, držícím nad ní ochrannou ruku. Nebo jí naopak bránil odejít? Že by se každý strom stal pronásledovatelem, dotěrnou šelmou vrhající se po slabé, křehké kořisti, která ještě před několika hodinami vládla lesu v surovém poblouznění krvelačné kletby, s jejíž pomocí hledala zdroj útěchy věčného hladu? Drobná tělíčka savců, která roztrhala na kusy, poháněná touhou vyrvat život čemukoliv, co se v její bezprostřední blízkosti pohne. Co bude dýchat. Nepamatovala se na svou cestu pod smutným pohledem hvězd na nebi, nedokázala si vzpomenout na stráně, po kterých sjížděla, jak jí na sněhu podkluzovaly nelidské nohy. Nemohla nalézt jedinou myšlenku ubezpečující ji, že nikoho nezabila a nedala tak smrti dar, který nelze vzít zpátky.
Třásla se po celém těle. Vyděšená se ještě nestačila rozkoukat, když do ní zima udeřila plnou silou a nutila ji přitáhnout si nohy k sobě, skrýt citlivou kůži do náručí a slabým dechem prolomit hradby ledu. Vločkami zplihlé vlasy se lepily na tváře, šíji a ramena, neobutá chodidla se nořila ještě víc do sněhu při každém pohybu. Netušila, kde se nachází, kam jí kroky kletby zavedly. Snažila se ochránit, zabránit teplu, aby se vydalo na cestu a zanechalo ji napospas nepřízni osudu. Trvalo dlouho, než nalezla v sobě dostatek síly, aby se zvedla, vypomáhaje si rukama obtočenýma kolem hrubé kůry širokého kmene stromu, pod nímž se po celou dobu nacházela. Zoubky nepřestávaly drkotat, jektala zimou, zajíkala se v tichosti lesa. Bledé obnažené tělo splývalo s okolní přírodou pokrytou závějemi sněhu, kterého přes noc stihlo napadat na dvacet čísel. Nohy se bořily do sněhové pokrývky téměř po kolena, každý krok se zdál obtížný. Zvlášť pro vyhládlou ženu pohybující se v neznámém prostředí. Tam, kde se jinak orientovala, se ztrácela, packami se si zakrývaje choulostivá místa. Ani čich jí nepodával pomocnou ruku, nenabízel jí útěchu v marném hledání cesty. Snad jen díky zvrácenému štěstí nalezla spodničku přehozenou přes větev smrku, celou obalenou sněhem, na dotek mokrou. Pro Jacky se jednalo o lepší volbu než se celou dobu plahočit bez kousku oblečení, vystavená nepřejícnému živlu. S vypětím sil se jí povede alespoň trochu se schovat pod prakticky průsvitný oděv, co se k ní hladově tiskne. Nic víc nalézt nedokáže. Všechno zjevně skončilo pod sněhem, odnesené větrem nebo roztahané zvěří. A cesta domů ležela zapadlá pod čerstvou závějí.

Těžko říct, jestli byla zima jeho oblíbené roční období, pokud by se tedy vůbec obtěžoval něco takového mít. Pravda, horké léto by mu teoretiky mělo být bližší s rozpáleným sluncem, jehož paprsky hladily osmahlou tmavou pokožku, děvčata chodila k potoku prát, cákat po sobě vodu a koupat se, vzduch byl však obvykle stojatý, dusný, ‚špinavý‘. Zima mu – svým vlastním způsobem – voněla. Ta opravdová, tuhá, praštivá zima, která nutila všechny vodní plochy (přirozeně krom moře) zamrznout a v níž jej vyhledával takřka každý – v podobě jeho živlu, který se rozhořel v krbu všech obyvatel Salemu, nutil je stulit se k sobě a hledat společné teplo. Někomu se možná zdálo, že dívky byly víc povolné v létě, faktem ale zůstalo, že jediné, po čem i přes silnou vrstvu odění v zimě toužily, byla trochu tepla, které jim zrovna někdo jako on mohl dodat zcela bez problému. A hlad? Ten jej také netrápil, jakožto puškař měl dostatečně dobré postavení, aby se dokázal postarat primárně o Séraphine a nakonec také o sebe, aniž by měli zrovna velkou nouzi. Jejich domek byl jeho zpodobněním – pro všechny vítané hosty byl vřelý, vyhřátý věčně žhnoucím ohněm, u něhož se nemusel obávat, že nebude poslušen svému pánu a v době jeho nepřítomnosti vyhasne či jeho jiskra přeskočí na dřevěnou podlahu, aby nakonec donutil lehnout popelem celé stavení. Co však oheň potřeboval – nehledě na to, jak mu mohl být Cain blízký – bylo něco, na čem by se mohl živit. V tomhle případě ideálně dřevo, jehož suchou zásobu měli sice podél zdi složenou značnou hromadu, ovšem postupně a zcela jistě ubývalo a bylo tak záhodno vysušit další dřív, než dojde úplně.
Séraphine tedy poslal do města na tržiště i po obchůzkách sehnat pár základních věcí, bez kterých by se obešli jen se značnou neochotou – rozuměje zejména jídlo – zatímco sám vyrazil do lesa za domem. Ani nemusel příliš daleko, v lese bylo odjakživa stromů docela hodně a dřeva tím pádem jakbysmet. Sekyru, kterou rozumně opatřil popruhem, si přehodí přes rameno, když popadne řadu větví, prakticky osekaných, aby se mu tahaly daleko líp, už jen protože se mu nohy bořily do hlubokého sněhu. V první chvíli si bledé postavy v bílém nevšiml – sotva mohl, někoho takového by zde rozhodně neočekával. Ne zde a ne v tuhle denní dobu – v noci by ji snadno mohl zaměnit za ducha. V tuhle chvíli, a ani nestojí tolik hrdosti to přiznat, sebou tak akorát trhne, když ji tmavé oči spatří, než jeho hlavě postupně dojde, že tu něco nesedí. Že má dost možná co dočinění s živou bytostí, když navíc zaostří, tak s tou, s níž se před několika týdny setkal a občas si na tu trochu potrhlou a podivnou zrzečku vzpomněl. Přes rty procedí peprnou nadávku, než jednoduše nechá větve větvemi a rychlým krokem – protože běh v těch závějích opravdu nepřipadal v uúvahu – k ní zamíří. Působila, že mele z posledního. Vzhledem k jejímu odění ho to ani nijak zvlášť nezarazilo. „Uh…Jacky?“ osloví ji jménem, co horko těžko vylovil v paměti, než se jí dotkne na paži – pamatoval si, místo, kde se jí už v minolosti dotkl, nemuselo nutně evokovat vzpomínky, což se mu teď docela hodilo. „Hej…“ řekne měkce, pokud vůbec byla schopná reagovat. „Co tu vyvádíš, hm?“ poloí spíš řečnickou otázku. „Necháš mě ti pomoct?“ zeptá se klidně, ač se tam rozhodně necítil vzhledem k tomu, že před sebou měl dost možná budoucí mrtvolu. I kdyby mu to zakázala, stejně jí to není nic platné – protože tak či tak ji zvedne do náruče, přitulí ji k sobě, jen co to šlo, aby si co nejvíc tepla mohla vzít od něj, než zamíří zpět domů. Séraphine z něj bude nadšená, na druhou stranu sama byla dostatečný samaritán, aby si každý týden dotáhla domů někoho nového.