Okolí Salemu

Bylo hezké vidět, že její přítomnost svými slovy podporuje dětskou naivitu, která dozajista ještě kus života nezmizí, protože se musí mísit a prát o post s dalšími vjemy, které se jí cpaly do hlavičky. No ale kdo mohl říct, že se z ní jednou nestane bylinkářka? Nikdo. Stejně jako nikdo nemohl říct, že by v budoucnu někoho pofidérní zázračnou kytkou nepřiotrávila. Rozeznávat dobro od zla jí přece jen občas dělalo problémy a přiznejme se, že jistě nebyla jediná. Kolikrát jí kde kdo brzdil, aby nedělala hlouposti, kolikrát jí sestřin hlas v hlavě a následně i přelud, který byl pouhým úkazem okamžiku, musel dokázat, že se prostě některé věci nedělají. Každopádně by bylo asi vše lepší než chodit jako malá žebračka, aby vyprosila kousek chleba, s kůrou tvrdou tak akorát pro dobytek. Na jednu stranu si na takový život za nějakou dobu zvykla a na stranu druhou? Na dítě vypadala až moc zchátrale s takovým životním stylem.
Přijde další zamrkání, následné zamyšlení, kdy se ústa malé holčičky transformují do podivné úšklebku v podobě našpuleného rtíku, který jakoby chtěl z její tváře uniknout pryč. "Zpívala jsem si s Tabi! To je sestra. Byla. Zpívám ráda. Možná to tolik neumím, ale zpívám ráda." Bodejť by ne, když má tak zvonivý hlásek, zpěv je o to jemnější a když křičí? Škoda neslyšet. Nebo spíš škoda potom těch neslyšících. Řekněme tedy, že kdyby šlo do tuhého, byla by schopná velkou skupinu lidí hlasem probudit lépe, než jakýkoliv dechový nástroj, ale to je asi darem každého dítěte. "Vím jak si to myslel.." Pohled se rázem změní a tahle odpověď na rozdíl od těch ostatních byla seriozní, jednoduše měla pod kloboukem, dokázala přemýšlet jako dospělí a bylo v ní víc potenciálu, než ona sama dokázala přisoudit definic slovu potenciál. Kde bl problém? Byla to nuda. Mohla přemýšlet jako dítě a ostatní jí tak brali, tak proč si ten život zbytečně komplikovat. Trochu přešlápne, když přes ní přehodí kabát, vypadá celkem komicky, jak je malinkatá. Zároveň se na její tváři objeví zamračení, jakoby snad jeho rozhodnutí chtěla poslat do samotných ohňů pekelných. "Ale... tobě bude zima!" zkříží ruce na prsou a na moment nafoukne uraženě rtík, aby dala důraz na svá slova, protože to rozhodně myslela vážně. Bylo to ale hezké gesto a po chvilce se na její tváři přes všechno menší divadélko objeví vděčný výraz. Výraz, který dokázal na srdci pohladit ne jednoho dospělého. "No... a no... napadá tě nějaké místo na povídání? Já totiž... Vlastně nemám kam jít. Jdu do městečka, zkusit si něco vyžebrat. Jsem totiž silná a i zimu zvládám, víš?" Ušklíbne se a prstík zabodne na svoji plochou dětskou hruť, aby poukázala na svoji malou, ale silnou maličkost. "Ty tam bydlíš? V Salemu? Tak bydlíš, Jime?" Nedočkavě dychtí po odpovědi, když modrá očka znovu pomrkávají hledíc jen a jen na něj. Jak ji fascinoval.

Chodec sa pozeral na Dominica. Áno mal odvážne plány, ale nevedel, ako sa to vyvinie. Či ho začnú brať vážne a zvrhnú vládu, alebo zničia toho kto to vymyslel. Chodec bol vážne diskutabilná postavička, nevedelo sa, čo sa od neho očakáva, nerobil zlo, teda robil, ale svojim spôsobom. Bol chytrý a keby sa ozaj snažil klamať možno by to dotiahol vo svojej ,,kariére ďaleko" ale on by o to nestál, on chcel pravdu. ,,Áno presadzujem svoju pravdu, ale nie je len moja, lebo ja som tam na uliciach. Oni nie." povedal a v očiach sa mu zablyslo. Vyzeral zvláštne, trochu panovačne, ale to bolo len zdanie, alebo naozaj? Chodec sa nemal čím vystatovať, bol to žochár v otrhanom plášti s veľkými plánmi, nepôsobil ako ktovieaký reformátor, ale mal dar slova. Mohol hovoriť to čo si myslel a to čo on považoval za správne. Svoje slová hovoril pokojne, ale zvýšene, v jeho hlase bola počuť autorita, mal tichý ale mocný hlas. Nepotreboval krik ani nič, už len svojou prítomnosťou pôsobil, rozporuplne. ,,Podnietiť obyčajný ľud a jednoducho... Keď sa začnú búriť a nebudú civieť do zeme a prikyvovať, určite to radu prinúti zmeniť taktiku, možno dojde ku krviprelievaniu, ale raz sa vybojuje sloboda." povedal a bol niekde inde. ,,Ďakujem. Tak čo, pôjdeme každý po svojom?" opýtal sa. Bol zrejme trochu nudný, to uznal, ale mal smelé plány. A odvahu ich zrealizovať, lebo odvaha tu chýbala, ľudia boli zastrašovaný a radšej tupo prikyvovali akoby sa vzbúrili. Toto mesto potrebovalo novú krv.

Tenhle muž měl zvláštní jiskru v oku. A jakkoliv byla jeho vize zajímavá a možná lákavá, byla zatraceně nebezpečná. Aragorn vypadal jako někdo, kdo nemá co ztratit. Jinak by neuvažoval o podobných věcech. Přes tvář mu přelétne stín, zamračí se. Zapudí všechna slova, která se mu zrovna hrnou na jazyk a odmítá se k tomu jakkoliv vyjadřovat. Je to jeho boj, tak prosím.
S hlasitým povzdechem a rukama stále založenýma na prsou si vyslechne Aragornův geniální plán. Pak už jen zcela neskrývaně, nevěřícně zavrtí hlavou, v reakci na Aragornovo poděkování. Nebylo to přání ke štěstí, možná to byl přímo výsměch. Ale nebude starému snílkovi brát jeho sny. Nezná jej a nezajímá jej, i když jeho zvědavost vzbuzuje. Je nebezpečný a on si na takové lidi dává pozor. Už přišel o příliš, alespoň vlastní život by mohl obhájit. A snaží se o to dnem i nocí, nenechá si to překazit nějakým šíleným revolucionářem. "Možná bych tě poslouchal, dokud si nepronesl krveprolití, jako kdyby o nic nešlo." Nezní jízlivě ani uraženě, je to obyčejná oznamovací věta, kterou mu dává najevo, že tohle podle něj fungovat nemůže. Není pro něj pak totiž o nic lepší než městská rada nebo elita Salemu, pokud chce za svými cíli jít přes mrtvoly. Přes desítky, možná stovky mrtvol. Jako by vraždění a upalování nebylo dost. Přikývne v reakci na jeho otázku, stejně by to dříve nebo později sám navrhl. Spíš dříve. Krátce zapíská, pak se sehne na zem pro větší spadlou větev ze stromu. Jen lehce s ní mávne, než se Tobias objeví a chňapne kus dřeva mezi čelisti. Nahodí si za kožený popruh zpět na záda svoji kuši, kterou už jistě nebude potřebovat. Hlavou pokývne na znamení pozdravu a užuž by odcházel, ale v poslední chvíli se zastaví. "Dokud se nenaučíš kdy mluvit a kdy mlčet, můžeš si o nějaké revoluci nechat jen zdát." Přátelská rada, nic víc. Stejně pravděpodobně tohoto muže nepotká znovu a jestli ano, nejspíš budou dělat, že se neznají. I tak mu ale na tváři zahraje poslední úsměv, věnovaný Chodci. "Rád jsem tě poznal, Aragorne." Nelže. Setkal se se zajímavým člověkem, to se musí nechat. Když odchází, nohy se mu boří při každém kroku do sněhu a Tobias se drží těsně po jeho boku, ocasem mrská sem a tam a mezi čelistmi s hlavou hrdě zvednutou nese kousek větve.

Po většinu doby měl svůj temperament pevně v rukách, věděl, co činil, snažil se jít jako ovce s davem a v zájmu Anny a Gaëlle na sebe nepřitahovat více pozornosti, než bylo zcela nevyhnutelné. Po většinu doby… Jen občas se mu pod prsty začala rozpadat a on zapomínal, kým je a jaké jsou jeho závazky. Obvykle to bývalo o úplňku, kdy se proměnil na vlka a neměl tedy žádnou bariéru svých činů, a jindy – velmi málo – též mimo tenhle noční čas, kdy sice zůstával na povrchu člověkem, ale uvnitř něj se probrala násilnická, agresivní bestie, kterou přiživovala jeho nenávist vůči lidem ve městě. Byli to právě oni, kdo ji v něm dokázali vykřesat – každým dnem to bylo lepší, učil se žít po boku smetánky i prostých, leč povýšených lidí a nedávat najevo hluboký odpor, s tímhle obyvatelem se mu to ale nepovedlo. Mužem. Knězem. Který měl dostatečnou drzost, aby přišel k Anninu prahu kázat o hříchu jejich soužití a o tom, že by se měli znova navrátit k Bohu. Měl však tu smůlu, že neotevřela jeho milovaná, která věděla, jak s podobnými lidmi jednat s glancem a která by tenhle zážitek dost možná před Silasem zamlčela, nýbrž on, neb Anna vyrazila s Gaëlle nakupovat na trhy. Celé kázání si vyslechl, aniž by muže pozval dovnitř, celou dobu zcela mlčky, jen čelisti drtil, div si nevylomil zuby, v očích se mu zračil absolutní chlad i lhostejnost k jeho kecům, které neurážely jeho, nýbrž Annu a nakonec i Gaëlle. Možná… možná by mu bylo i odpuštěno, kdyby nezastupoval Boha, který mu sebral Sarah, kdyby nebyl jeden z těch, co se bezesporu přímo účastnil jejího odsouzení a byl za její smrt tedy přímo vinný. Tehdy si slíbil, že ho zabije, nechá ho trpět a poslední, co muž pocítí, bude hluboká beznaděj a víra tak akorát v peklo a strach. Jakmile kněz domluvil, zabouchl mu dveře před nosem, nechal ho s brbláním odejít. A Silas? Ten vypadl. Chybu, kterou udělal kdysi, nezopakoval – s klidnou, racionální a absolutní rozvahou naškrábal Anně rukou vzkaz, než zmizel do lesů, které se do večera staly jeho skrýší a útočištěm, neb si uvědomoval, že je příliš naštvaný, roztěkaný a podrážděný na to, aby se motal v domě. Anna by poznala, že je něco špatně – a on si tuhle příležitost, tuhle zvrácenou touhu, kterou neuměl potlačit, nechtěl nechat vzít. Ani od té, kterou miloval.
Počkal si na něj. Dokázal být velmi trpělivý a i nyní stál dvě hodiny bez hnutí, než spatřil postavu kněze, jak míří z fary do kostela zhasit všechny svíce a na noc zamknout svatostánek, což dalo Silasovi dostatečnou příležitost, aby se vloudil k do jeho stavení. Dveře se otevíraly dovnitř. Nebylo nic snazšího, než se přitisknout ke zdi a naslouchat tlukotu zběsile bušícího srdce toužícího po krvi, než jej přehluší kroky na cestě vysypané drobnými kamínky. Dveře se otevřely. Kněz vešel. Silas ani nečekal, než zavře dveře. Rovnou k němu přiskočil, chytil ho do kravaty a druhou rukou mu zacpal pusu, zatímco nohou kopl do dveří, které se s ránou zabouchly. Kněz neměl šanci, nikoli proti vlkodlakovi, u něhož bude nejspíš brzy litovat, že jej neposlal na hranici tehdy, když mohl. Jedním dobře vedeným úderem do zátylku pošle kněze do sladkého bezvědomí.
Věděl, že by neměl. Že bylo lepší provést čistou práci a zmizet dřív, než se bude jednat o risk, ale ani tomuto nutkání nemohl pomoci. Místo toho se kněz probral v temné světnici, do níž se dostávalo tak akorát velmi matné a nevýrazné měsíční světlo, svázaný a pečlivě připoutaný k židli a s roubíkem narvaným v puse, aby nemohl vydat ani hlásku. Silas na něj čekal – znal jejich mučení, sám si ho prošel a každou ránu si pamatoval víc jak dobře. Věděl, že neměl, ale stejně mu je vrátil. Všechny do jedné, co jen mohl za jednu noc stihnout, vybil si na něm veškerou frustraci, hněv, nenávist, co se v něm nahromadila za všechny měsíce, co žil po jejich boku a musel se přetvařovat. Nyní zbyl jen on – ta stránka, která se neobávala násilí nebo toho, co udělá a co je zač, surový a agresivní, téměř pořád mlčenlivý až na poslední vyznání – že Annu miluje. Ona miluje jeho. A nakonec si ji stejně vezme, přičemž on zde nebude, aby mu v tom byl schopen zabránit. On se bude smažit v pekle za všechny hříchy, kterých se dopustil pod záminkou milosti a dobrotivosti na nevinných. Nakonec ho ubil, umlátil, tloukl do něj tak dlouho, dokud kněz nepozbyl vzduch v plicích a nevydechl naposled. A vlastně i po té, nechávaje po sobě surově zbídačené tělo.
Odešel zadními dveřmi, které nechal otevřené – s trochou štěstí přivábí vůně krve nějakou šelmu, která jeho práci dokončí a zahladí stopy, krokem o něco spěšnějším, klid z něj vyprchal a zbyla jen nepozornost z vědomí, co provedl a jakému risku vystavil svou novou rodinu – nelitoval však, tuhle schopnost vůči někomu jako je kněz pozbyl, míříce k jezeru. Potřeboval se umýt, dostat krev z tváře, z rukou, na nichž měl rozedřené klouby od všech ran, co knězi zasadil, i z těla, neboť košili si při práci sundal a nyní ji nesl v ruce, aniž by si uvědomil, že i tak bude zakrvácená – na tom však nesešlo, krev mu jako lovci ulpěla na oblečení často a nejednalo se o žádný podivný jev. Oblékne se tedy až tehdy, kdy je relativně čistý, hrubá látka se mu lepila na mokrou kůži a tělem mu prostupoval chlad. Dnes již nechtěl vyrážet na lov, nehledě na to, že ani neměl zbraň. Jediné, po čem toužil, bylo vrátit se domů, na jediné místo, které považoval za bezpečné – což také udělal. Jako každou jinou noc či ráno se přikradl k zadnímu vchodu, vklouzl do již ztichlého domu a nakonec také do Anniny postele, roztěkaný, roztržitý, že sotva mohl usnout – jakkoli to zní zvráceně, to se mu povedlo až po milovaní s jedno drahou, jimiž rovněž zahnal veškeré otázky směrem na jeho ruce.

Vyčerpaný. Po těch letech se v ten den cítil vyčerpaně jako nikdy. Zima si vybírala svou daň, a ačkoliv příroda spala pod pokrývkou sněhu, přesto měl stále plné ruce práce se zvěří, která se proháněla po lese a s pytláky, kteří stále na různá místa kladli pasti. Chránil les, chránil to místo, jak nejlépe dokázal, zároveň zemi očišťoval od krve nevinných. Také do lesa přinášel krmivo pro srnky a jeleny. Naslouchal zvukům lesa, hrozivému vytí větru a křiku strak. Mnohdy procházel les, zahalený do svého kabátce, hledal cokoliv, co tam nepatřilo nebo co narušovalo to místo. A i když věděl, že odváděl nejlepší práci, přesto cítil, že v tom lese není něco v pořádku. Tolik temných sil na jednom místě. To je příliš pro jednoho elementála. S Eunikou, jeho chráněnkou, se to zhoršilo. Netušil, co to způsobilo. Možná to, že žila příliš dlouho? Možná ztrácela kontakt se svou lidskou stránkou a to z ní činilo chodící mrtvou, něco, co nebylo přirozené. Něco, co neměl chránit, i když tak dělal. Často si vybavoval její zbídačený pohled, když ji tehdy našel. To bylo vlastně to jediné, co jej nutilo to s ní ještě nevzdat a neukončit její trápení, ač návaly vzteku a nadávky, které často mířila jeho směrem, nebyly příliš milé. Občas ji měl chuť prostě pevně chytit a praštit. Praštit tak silně, že už se neprobudí. Jenže pořád ještě nemohl. Stále jí podával bylinkové odvary. Dával jí zvířecí maso, krvavé bez přílišné úpravy. Nestačilo to. Ne vždy. Proto se většinu času toulal tam venku, v lese. Jen málokdo si dovolil jej následovat nebo jej v lese hledat. Byl tak velký a Eugene se v něm zvládl procházet skoro celičký den, aniž by cítil skutečnou fyzickou únavu. Jeho vyčerpání pramenilo jen a pouze z toho všeho, co se dělo kolem. Možná působil jako hora, muž z oceli, ale nebyla to pravda. Vždy byl citlivější, ale roky jej naučily, jak slabost schovat. Žít v takovém světě stovky let, to už jedince naučilo, jak mít hroší kůži. Jen těžko by se dal zlomit. A kdyby snad jo, byl by to jasný důkaz, že je na čase povolat jiného elementála. Ale to i tak nechtěl. Zatím ještě ne.
Od úst mu stoupaly obláčky páry, když vyšel ze stodoly ven. Jeho tvář působila neprostupným dojmem. Pokožka ošlehaná větrem, vrásky, ale také plnovous dělaly své. Snad jen oči mohly k těm citlivějším promluvit a dát jim najevo, že se zřejmě nenachází v těch nejveselejších letech svého působení. Těžké břemeno v podobě několika špalků dřeva však ukazovalo, že životních sil mu určitě ještě neubylo. Svižně je vyskládal na hromádku, načež se sehnul pro kýbl s krmivem, s nímž se rozešel k výběhu se zvířectvem. To si i přes zimní podmínky hýčkal a v těch milejších chvílích myslil na mladé, které na jaře bude mít. Na zvířecí potomstvo se těšil možná skoro nejvíce a nejupřímněji. Bylo to zvláštní. Ve svém životě se stal otcem už mnohokrát. Vždyť pověsti vlastně často mluví právě o něm, o někom s nadpřirozenými schopnostmi, kdo se zjevil ve chvíli, kdy královské rodiny nemohly počít svého potomka. Rozdával život tam, kde jej bylo málo. Nemohl říci, že by své potomky neměl rád. To ne. Jen tu byl vždy, když o ně bylo nouze. Nedával jim lásku, neboť lásku jim dávala matka a jejich otec, který možná nebyl pravým otcem, ale na to mnozí z nich nikdy nepřišli. Už dávno se smířil s tím, že to není jeho role. Bude pomáhat dávat život, ale láskou nebude plýtvat. Jakmile bylo krmení na místě, pousmál se a opět se rozešel zpátky před chalupu, aby promyslil svou další úlohu. Letmý pohled do jednoho z oken jej donutil přemýšlet nad tím, že oběd a večeři zřejmě bude mít ve své režii on sám. Vyčerpaný. Potřeboval odpočinek. S povzdechem si na zem postavil nůši, do které si začal chystat věci, které s sebou plánoval vzít do lesa.

Neuvědomovala si neštěstí do zásadního okamžiku - její měsíční cyklus nenadešel. První den nevnímala tento jev jako nic zásadního, zimní období trápívalo i její sestry, k nimž byla poslední dobou příkrejší a drzejší než kdy jindy. Vydatnějším odsekáváním jim dávala znát jejich místo, tichým mrmláním a kletbami si stěžovala na matku a její ochranitelskou ruku, jíž se pokaždé snažila shodit z ramene při konejšivém doteku, co se jí tak akorát protivil. První výraznější zkušenost s mužem ji nenechávala chladnou, děsila ji. A zároveň, ač si nebyla ochotna nic podobného přiznat nahlas nebo v duchu, se jí líbily všechny ty pocity, jimiž jí ten statný muž zahrnul. Slabost, při níž se jí třásla kolena, splašeně bušící srdce, vzrušením zčervenalé tváře, jež jí doprovázely i dlouho poté - stačilo si vzpomenout na nenechavé ruce a horoucí polibky na kůži. V tu ránu se tvářičky odívaly do rudého šálu a za popichování sester se klidila pryč. Kolikrát uvažovala, že se za ním vrátí, možná ho dokonce (ale značně neochotně) požádá, zda by jí znovu neukázal taje rozkoše a fyzických slastí, v nichž se pořád nevyznávala. Na druhou stranu se zlobila - vzal jí to, co považovala za svou pýchu, ukradl jí před nosem největší ctnost. Možná jí vlastní panenství pobuřovalo, na druhou stranu měla právo jej darovat tomu, kdo se bude líbit jí a nikoliv naopak. V návalu vzteku zatínala pěstičky, potichu vyhrožující, že mu to dá sežrat se vším všudy. Nevnímala, jak čas ubíhá. Dávno přešel podzim a nastala zima. A spolu s ní uvědomění, trpké, nepříjemné... hrůzostrašné.
Zpočátku si namlouvala, že to nic není. Jen chyba, která čas od času postihne každou dívku. Přešel měsíc a stále nic. Tehdy už se první vlákna paniky postupně omotávala kolem srdce a postupovala hlouběji. Každý den očekávala ten dar z milosti, který nepřicházel. Napěstí se prohlubovalo, strach rostl dnem za dnem, noc za nocí. Rituál za novoluní potvrdil Sieře její nejhorší obavy - byla těhotná. Oplodněná. Zneuctěná mužem, jehož jméno si nechtěla pamatovat, ač jí stále znělo v hlavě tím prostým přízvukem bez minulosti - Eugene. Svůdník s postavou boha války, silný, drzý... A nyní i otec jejího dítěte. Tehdy se rozplakala naplno. Z části zlobou, z části děsem, neboť si nedokázala vysvětlit, co se s ní stane. Nechtěla nad tím přemýšlet, ale hrůzné scénáře se jí v mysli odehrávaly bez zájmu, co na to blonďatá děvečka. Přestala jíst, zavírala se v pokoji, nevpouštěla do něj ani matku. Nesnesla pomyšlení, že by jí viděla tak slabou. Podoba s jejím osudem bila do očí a znechucená dívka několikrát uvažovala o skoku z výšin. Sáhnout si na život, ukončit trápení...
Nakonec se její tajemství prozradilo, dlouho jej skrývat nešlo, ač se snažila. S jemně vyklenutým bříškem byla nucena snášet nechápavé pohledy ze strany vlastních sester, i pokusy jí ulehčit. Už se nesměla tahat s těžkým košem na prádlo, nemohla tahat pytle mouky, nesměla jezdit na voze. Několikrát se pokoušela vlastní dítě zabít, vyloučit jej ze sebe, ale matka pokaždé přišla na její plán a veškeré bylinky spálila. Zima pomalu přecházela, jaro se mělo probouzet k životu. Spolu s ním i malý chlapeček, jehož nosila pod srdcem. Při jedné ze svých procházek se zatoulala daleko, dál, než původně plánovala. Zaměstnaná myšlenkami si jej zprvu nevšimla. To až po chvíli, kdy pozornost bouřkových očí zachytilo osamělé stavení poblíž lesů. To, které stálo za zrodem plodu v jejím břiše. Stáj s voňavým senem a hřišně svůdným majitelem. Emoce, nyní plné výkyvů, cloumaly drobným tělem. Toužila křičet, brečet a proklínat jej. Praštit ho do ramena a zároveň se mu na něm vyplakat. Nenávidět ho... a vlastně se s ním znovu milovat. Zrudlé tváře prozrazovaly jistý rozkol, co se dmul nad její hlavou v podobě těžkého mraku. Atmokineze zapracovala a brzy se snášely k zemi těžké kapky, před nimiž se potřebovala schovat.

Znala svůj osud, tu cestu nekonečně dlouhou, trpkou při každém kroku, plnou strasti, bolesti a žalostného pocitu zatracení. Pokaždé, když o něj přišla, si slibovala jinou budoucnost. Lepší? Sotva. Bez něj nemohl být žádný příběh krásnějším. Byl její jako ona byla jeho. Spolu, jedině spolu zažívali nejkrásnější okamžiky života, těšili se z blízkosti toho druhého, navzájem zaháněli chmury, plánovali a zároveň žili okamžikem. Milovala ta časná rána, kdy se probouzela vedle něj, pozorujíc ho při snech. Naučila se je nechávat jen jemu, nevstupovat do nich, ačkoliv mohla, sotva by jí zabránil. Přesto... proč tak činit? Proč mu brát ty krásné chvíle, kdy si mohl vysnít pohádkovou budoucnost, i když žili při okraji společnosti kdesi v zapadlém mlýnu? Nebo kdekoliv jinde, jak se později ukázalo. Jejich kroky se střetávaly, setkávali se v místech, kde by jej nehledala. Zůstával stále stejný, pohledný muž, za kterým se otočila nejedna dívka. Jeho srdce však patřilo jí. Pokaždé jí ho daroval s hlubokou, vzájemnou láskou. A Lýdia se pokaždé bála toho, co bude následovat. Někdy přišla jeho ztráta dřív, jindy později. Osud jim nedokázal zařídit společnou budoucnost delší než pár krátkých let, obvykle dvou nebo tří. Po svatbě obvykle následoval pohřeb, světlé pastelové barvy vyměnila za vdovský šat a kdysi oči zářící jiskřičkami smíchu se proměnily na utrápené, zakalené bolestí. Slibovala si, že znovu nepodlehne, nesmí, nemůže. Kvůli němu, kvůli sobě... Tehdy i kvůli jejich synovi, který jej přežil, ale nedokázal přežít vlastní matku. Tehdy plakala snad nejvíc.
Jak by mohla čekat, že ji zpráva o jeho románku s nějakou dívkou zasáhne tak silně? Od doby, kdy jí přinesl domů vědro čerstvých ryb, uplynul dlouhý čas, z části vyplněný občasnými návštěvami. Tu a tam jim domů přinesla čerstvě upečené buchty nebo koláče, aby jim zaplnila žaludky také něčím jiným než rybinou a krajícem chleba. Čím se však klepy o jeho objevu roznášely Salemem, tím se vzdalovala. Přestala chodit ven, jeho směrem už ani nepohlížela. Trávila čas v sirotčinci, do kterého investovala veškerou pozornost i práci. Bledla, chřadla. Pro elementála vzduchu nebyl dobré se zavírat před světem, její náplní bylo lidstvo povznášet na duši, dávat jim naději v lepší zítřky. Sama však o ně přišla. Zprvu myslela, že jí to tolik vadit nebude. Měla by být přece ráda, že si našel jinou dívku a na ni zapomněl, ačkoliv si její tvář nikdy předtím nevybavoval. Pro jednou se prokletí nemuselo naplnit a Isaiah mohl žít dlouhý život plný štěstí a dětí, o které se bude starat do vysokého věku. Snažila se usmívat, kdykoliv na něj přišla řeč a jeho jméno padlo u stolu při jídle. Uvnitř se trápila. Ničila sebe samotnou, ztrácela se před očima - leckdy i doslova. Čím dál tím častěji mizela k jezeru a kolikrát si už sama napovídala, jak snadné by bylo skočit a utopit se, až by směnila nesmrtelnost za život smrtelnice. Vědomí, že by za sebou nechala nevinné dětské duše, jí pokaždé navrátilo nazpět a o něco oddálilo myšlenku na zbabělý krok sebevraha.
Pokud neutíkala směrem k lesu, pak alespoň navštěvovala němé tváře. Obvykle návštěvou poctila místní stáj plnou hřebců a klisen, statných vraníků i okouzlujících grošáků, pro které měla snad největší slabost. Ani dnešek nebyl výjimkou. S plédem přehozeným přes paže, ačkoliv venku mrzlo, se vydala na delší cestu od osamělého stavení sirotčince směrem k salemským stájím, chytře přizpůsobených blízko náměstí, kde měla většina boháčů své domy. Proutěný košík se probíhal pod několika jablky a staršími buchtami, kterými se rozhodla zasytit hladové žaludky chudších a toulavých psů, kteří tuto zimu nejspíš nepřežijí. Ani sníh nekřupal pod botami, když se procházela prázdnými uličkami Salemu. Jen tu a tam se kolem prohnalo dítko vyzívající ostatní ke koulovačce na náměstí. Překvapivě rychle zahnula do stájí, jako by scenérii poklidného pozdního odpoledne neměla v plánu sledovat. Jindy... jindy by se zastavila, pozorovala děti při hraní, možná by se k nim i přidala. Dnes ne. Poslední dobou jí tížily vzpomínky na syna, na zpackanou budoucnost. Tiše vklouzne do vyhřátého prostoru, několik obyvatel jí pozdravilo zafrkáním, což jí z části obměkčilo, vháněje dívce na rty úsměv, ač drobný, mnohem menší než-li dříve. Packou zaloví v košíku, vytahujíc jablko, které postupně krájí tupým nožíkem na měsíčky, dávaje každému z koní zobnout.

Líbila se mu. Nevěřil, že podobné spojení slov někdy skutečně použije vzhledem k tomu, že i jemu začínalo být jasné, že typický věk na ženění dávno minul, prospal ho v té době pravděpodobně v opilosti a nyní nebyl ani blízko případné nevěstě. Všechny dívky v Salemu na něj působily svým způsobem planě, pokud již neměly nezpochybnitelný šarm starých zkušených žen nebo nebyly již dávno sezdány se svými drahými a s kupou dětí u nohou. Možná byl prostě moc náročný, možná dokonce hledal daleko mimo svou ligu, protože - a to si rovněž začínal uvědomovat - neměl mnoho co nabídnout. Nechtěl však s někým svázat svůj život, věnovat někomu své srdce jen z povinnosti - protože ač si příliš nerozuměl se svým otcem, pokud si na něm někdy něčeho vážil, pak to byl jeho pohled na Isaiahovu mámu. Z Christopherova popisu bylo snadné si vytvořit před očima obraz prakticky světice, nevinné a zoufale andělsky krásné. Dokonalá žena, dokonalá manželka. A nyní poprvé našel podobný ideál v ní. Líbila se mu. Lydia. Půvabná, něžná se srdcem plným lásky pro všechny děti, které ji marně hledaly a nemohly najít u svých rodičů, co zemřeli nebo se ani nikdy neobjevily. Obětavá, což brzo poznal uz jen tak, že se na jejichto prahu objevila s koláči a jinými dobrotami, o nichž si jinak mohli nechat jen zdát. Nemusela. Přesto chtěla. A tak vznikla tichá dohoda, že jí bude nosit ryby za tyhle pozornosti, což mělo tu nespornou výhodu, že ji tak alespoň jednou za čas viděl a motal se v její společnosti. Kupodivu se s ní nesnažil ani příliš flirtovat nebo se jí drze dostat pod sukně z toho prostého důvodu, že nechtěl její krásu zničit, znesvětit.
Přišla však zima. Moře sice nespalo nikdy, ale ryb bylo pokaždé méně, že Isaiah hledal všemožné způsoby přivýdělku, aby mohl nakoupit pro sebe a pro otce potřebné potraviny. Tenhle rok našel dobrou práci ve stájích, která byla placená slušně a i když toto byla dřina, docela ho bavila. Christopherovi zas vyhovovalo, že se domů vracel pozdě ne po flákání po venku, ale po práci a navíc utahaný jako štěně, takže se hádky omezily na minimum - Isaiah totiž valnou většinu věcí poslušně odkýval, aby se mohl v klidu najíst a zapadnout do postele. Jednoho z hnědáků, kterého před chvílí pečivě vyhřebelcoval, takže se jeho srst krásně leskla, pohladí po měkkém nose, který mu zvíře vrazí do ruky v očekávání nějaké jedlé odměny. Isaiah se krátce zasměje, než ho podrbe mezi ušima. "Nic nemám, kamaráde. Třeba příště..." propukne k němu. Měl koně rád stejně jako psy - pokud se k nim člověk choval dobře, pak nemusel mít obavy, jestli se mu jeho láska vrátí. Stačilo se jim podívat do očí, aby pochopil, že ano - tím maximálním, kouzelně věrným způsobem, kdy byli pro svého pána schopni udělat takřka cokoliv. Vzápětí by se zas chopil vidlí na přehazování starého špinavého podestýlkového sena, když uslyší kroky. Vidle vezme do ruky v předpokladu, že se jedná možná o jednoho ze zákazníků. Příchozí ho však daleko víc překvapí. Líbila se mu. Tak zatraceně moc a on s tím nemohl vůbec nic udělat. Maximálně se tak ležérně zapřít o vidle a tvářit se, jako by se vůbec nic nedělo. "Hledáš někoho?" osloví ji. Dávno jí již nabídl tykání, nakonec nebyl žádný pán nebo cokoliv jiného, aby si museli vykat. Bylo to příjemnější, známější a méně odtažité.

Jeden by čekal, že když se Lucius na chvíli vrátil do města, tak bude Clary trávit čas v domě raději. Bohužel tomu tak nebylo. Ani přes jeho přítomnost se ta smyčka, která se jí čí dál víc utahovala kolem krku, nezmizela. Drake do ní i nadále hustil, že by se už měla vdát, ač její otec s tím moc nesouhlasil, nezabraňoval svému synovi, aby jeho dceru tlačil do manželství. Lucius se podobným rozhovorům vyhýbal, jako by přesně věděl, kdy se Drake do Clary pustí.
Drobná blondýnka už to nevydržela. Měla svou rodinu ráda, stejně tak svůj domov, ale začínalo jí tam být těsno, takže se vydala do stájí. Tam jí už ržáním přivítal fríský hřebec. "Můžu nějak pomoct, slečno?" Ozval se jejich podkoní, načež se na něj Clary otočí. Věnuje mu úsměv a jemně, ale důrazně odmítne jeho nabídku. Koně uměla osedlat i sama a teď nepotřebovala společnost. Podkoní se tedy jen lehce ukloní a zase zmizí. Dívka se vydá směrem ke stání jejího koně, u kterého je, stejně jako u všech ostatních stání, sedlo i uzdečka. Netrvá jí to moc dlouho a vyvádí černého hřebce ven před stáj. "Utíkáš?" Ozval se hlas od domu a Clary se otočila, aby spočinula modrýma očima na svém starším bratrovi. "Potřebuju si vyčistit hlavu." Odvětila jednoduše a věnovala mu slabý úsměv. Její bratr se uchechtl a přešel k ní. Chytil jí kolem pasu a pomohl jí nasednout do sedla. "Děkuji. Uvidíme se na večeři." Sdělila ještě svému bratrovi a mírně pokynula hlavou, pak už navedla Morfea směrem k zadní bráně a na louky za ní.
Jakmile se dostane z pozemků jejich domu, pobídne Morfea do klusu a vede ho na otevřené kopce kolem Salemu, ovšem od lesu se drží dál. Nedá se říct, že by se lesu bála, ale měla k tomu jistý respekt. Slyšela spoustu povídaček a věřila tomu, že na všem musí být kousek pravdy. V nadpřirozené síly, které se prý měli v lese skrývat, ale nevěřila. Morfeus je klidný, na hřebce možná až podivně. Clary ho pobídne do cvalu a na tváři se jí objeví široký úsměv. Tohle milovala. Vítr ve vlasech a tu volnost, kterou v sedle cítila. Bylo to něco, co potřebovala, co jí připomínalo, že ta zlatá klec, kterou pro ní otec vystavěl tu nebude napořád.

"Ahoj... No ahoj, stýskalo se ti?" Hlasité frkání doprovázelo pokyvování hlavou v odpověď na otázku vyřčenou s tichým smíchem. Koňské oči nedokázaly lhát. Nebalamutily jí, neříkaly, že vše bude dobré, ačkoliv se tak nemohlo stát. Tíhla k jejich divoké povaze, k nezkrotnosti, dokud jim tvrdá lidská ruka nevzala podstatu a nenahradila jejich přirozenost klamem, stínem toho, čím bývali. Kdysi se ráda na nich projížděla, proháněla se po kopcích, loukách, pevně se držíc jejich hřívy je nechala přeskakovat kmeny stromů, menší říčky, všelijaké překážky předpřiravené životem. V Salemu se v sedle ještě neocitla, nemohla si ze svého postavení dovolit vypůjčit si jednoho z ustájených ořů. Mnoho peněz pro pár chvilek pomíjivého zážitku. S tichoučkým povzdechem nakrmí jednoho grošovaného mazla, který se k ní chodil tulit. Podobě jako ona se i on cítil zavřený mezi čtyřmi zdmi. Už nebyl nejmladší a proto si ho nikdo nevybíral. Čekal na vysvobození z toho nepěkného snu, s nadějí, že někdo pohlédne dál než na jeho věk. Nikdo neocenil jeho dominantní rys ani zkušenosti. "Já vím. Taky mi schází se venku prohánět s větrem o závod. Jednou, třeba to jednou vyjde, víš? Musíš věřit, hm?" Něžný úsměv působí poněkud sklesle, nechce mu lhát. Raději si naivně vymýšlela příběhy, troufala si vyslovovat scénáře, které se nikdy nemusely naplnit. Ale proč nedoufat? Mnohdy byla naděje to jediné, co jí zbylo.
V drobném tělíčku škubne, modrošedé oči navrch hlavy v hrůze, že nepoznala toho, kdo jí celou tu dobu pozoroval. Přehlédla jej. Jindy... jindy by takovou hloupost neučinila, ale ztracená v myšlenkách se snadno nechala pohltit jinými vjemy. Například přítulností jednoho z koní, který se pokoušel hlasitějším odfrknutím vrátit její pozornost nazpět na jeho osobu. Nedařilo se, Lýdia měla oči jen a jen pro jednoho muže, trochu drzého floutka a momentálně... "Ty-... C-co co ty tady děláš? J-já... Netušila, že zde pracuješ..." Stájníka, jak naznačovaly vidle a ležérní postoj, při němž dával na odiv svou výšku i štíhlost postavy, svaly na pažích získané tvrdou prací. Bylo snadné mu podlehnout, o tom se už stačila několikrát přesvědčit. Dnes se to však nesmělo stát, nemohlo. "Ne!" Vyjekne vzápětí, jen co jí doputuje otázka k uším. "Ne... Nikoho. Jen jsem se... zastavila. Za nimi." Jako by to nebylo jasné, koho konkrétně má na mysli, přistoupí k boxu s grošákem o něco blíž, prakticky natisklá zády na dřevěném obložení. Košík sloužil jako skvělý, leč poněkud proutěný štít, co nic moc nevydrží. Frknutí v blízkosti ucha ji zaskočí podobně jako Isaiahova přítomnost, blondýnka s vypísknutím skončí na druhé straně.

Přesně proto. Přesně pro tohle jednání, její hovor s grošákem, co měl nejlepší léta za sebou a smutné oči, pro ni jednoduše měl slabost. Byla hodná, jiné slovo nenacházel, ač se zdálo všední. Hodná, ale ne tím konvenčním způsobem. Mohl si jen domýšlet, ale také měla nejspíš již dávno věk na vdavky a nezpůsobila vyloženě nezkušeně, co se můžu týkalo, možná jen trochu nejistě - však to, že po svém boku někoho měla, přiznala též jemu. Nešlo tedy o tu hodnost z nevinnosti, nezkušenosti, neznalosti, jakou oplývaly malé holky, kterým bylo snadné pomotat hlavu. Lydia byla žena. A o to víc se tenhle povahový rys cenil. Nemusel ji rušit. Mohl si hledět svena práce a nechat ji s grošákem, který byl na její návštěvy zřejmě zvyklý. Nemohl si ale pomoci - nemluvili spolu dlouho, dost dlouho, aby její společnost svým způsobem postrádal. Uchechtne se, když se chudinka celá zakoktá, jakmile ji osloví a rukou si prohrábne vlasy, v nichž možná ulpělo pár snítek slámy, ač díky barvě se snadno ztratí. "V zimě ryby moc neberou, takže..." Pokrčí rameny. "Takže jsem vám je nemohl přinést. Budu na to myslet, hned, jak trochu zaberou." Mrzelo ho to, trochu se cítil, že je nechal na holičkách, ačkoliv nikdy nebyli jeho zodpovědnost. Povytáhne obočí, když tak rychle vyjekne, nakonec si přisadí a ještě od něj o krok ustoupí, jako by se ho snad bála. "Lydie... Já ti nevynadám, protože tu jsi. Ani protože je krmíš," dodá ještě krátce s pohledem na košík plný potravin v podobě jablk a tvrdého pečiva. "Kdyby to bylo na mě, klidně bych ti ho i půjčil ven." Jenže není. Koně nebyli jeho, stáj mu rovněž nepatřila a on zde byl pouze na nutnou výpomoc, když nahradil chlap, co ho na podzim skolila chřipka. Což je smutný, ale jenu s otcem to zařídí obživu, takže se nebudou muset starat o hledání jiných možných způsobů, jak si zajistit jídlo. "Klidně se s nimi mazli, jak dlouho budeš chtít. Nebudu tě rušit, stejně tu mám dost práce." A čím později ji udělá, o to později bude mít padla. Vesměs ho nikdo nehonil, jen krom klasických pokynů dostal ráno úkoly, které musel za den splnit - bylo jedno kdy, ale musel, takže i kdyby se k večeru na dvě hodiny zdejchnul pryč, nevadilo by to. Jen by se musel vrátit a práci dodělat, taková byla pravidla, bez možnost nechávat ji na další den. Už už by se zarazil a vrátil s k tomu, co dělal, ale přece jen se zastaví. "Jak ses měla? Ty a... děti?" Zdálo se hloupé neoptat se i na ně, když k ní neodmyslitelně patřily. Což byla poněkud děsivá myšlenka, ale Isaiah nepočítal, že by s nitebou stejně musel někdy konfrontovat svůj život.

Do Salemu sem dorazil ani ne před několikati dny a už pod první chvíle tu bylo mnoho práce, kterou bych měl rád již hotovou. Jedna z nich byla ohrada, která nebyla léta používána a já si nemohl dovolit Alucarda tam nechat, už jen kvůli otevřenému prostranství, které se sbíhalo pár km k lesu. Nejspíš bych ho pak nikdy neviděl. To nemluvě o tom, kolik škodné tu bylo. Čekalo mne ještě pár úprav na domě, ale to už byli na maličkosti i přes své povolaní jsem se rozhodl pro pár tažných koní, které byly dobré pro práci, ale za to neměli chut k učenlivosti. Jak to vlastně vím?
Můj první kun byla klisna Irského tinkera, byla silná a pracovitá, ale nebyla učenlivá novým věcem, tedy aspoň ne s takovou chutí jako Alucard a byla nevhodná k honům. Proč jsem si vlastně na to vzpomněl? Asi jsem se přepracoval, když už se mi o koních zdálo i práci.
Tak tomu bylo asi včera, sice jsem byl unavený a byl myšlenkami úplně někde jinde, však jsem neodmítl po službě pozvání do hostince od mladíka. Lucius Custis, velice energetický mladík aspoň na mé poměry a také upovídaný. Bylo pravděpodobný, že to bylo tím alkoholem, ale rozhodně se nestyděl vychloubat, že má mladší sestru, kterou jeho starší bratr nutí do svazku. Nebylo to nic neobvyklého, že se dívky v tomto věku vzdávali a co víc, nikdo se jich neptal koho si chtějí vzít, ona si to však dovolit mohla. Jaké štěstí.
To moje milovaná Marion, takové štěstí již neměla. Nakonec jsem toho dne opustil hostinec brzo a vydal se domů.
Následující den, vstanu neočekávaně brzo, proto se rozhodnu jít nejprve do stájí a vyčistit koně. Háček na kopyta a tvrdý kartáč, šlo to hladce od ruky, až tedy na dlouhou chlupy u kopyt, které byli od bláta díky zimní rozmáčené zemi. S tím však nic neudělám. Nůžky u sebe nemám, ale rozhodně se o to budu muset postarat nějak jinak.
Když mířím k jeho boxu už slyším to nedočkavé funění a přešlapovaní, věděl to, co znamená. Už jen to, že jsem odložil hřeben a vzal do rukou ohlávku pro něj bylo dostačující. Jde se ven. Zapnu přezku na lící a ujistím se, že ohlávka pevně drží, přivážu jej na kratší lonž a vydám se s ním směrem k loukám.
Dneska to byla jen menší procházka, protože musím ještě dnes dodat ohradníky, aby se koně již zítra mohly prohánět po pastvině. V tom se Alucard zastaví, jeho uši zastřihají do stranu a zvedne hlavu zvysoka. Neuniklo mi jeho zavětření a mne dusot koňských kopyt nedaleko.
Sepnu si vlasy do jednu jednoduchého drdolu, abych lépe viděl na cestu a prameny vlasů mi nepadali do očí. Sevřu vodidlo o něco pevněji a vybídnu koně jít dál. *Pořád je jako hříbě.* pomyslím si pobaveně, tuhle reakci měl pokaždé, když slyšel ostatní koně. Byl přímo natěšený na následující hony, už jen díky svým dlouhým nohou mu někdy nestačili.

Stačilo přejet kopec a všimla si, že tu není tak sama. Možná to bylo tím, že se přiblížila k další usedlosti. Ovšem nečekala, že by tam někdo mohl být. Většinou, když jezdila okolo, nikoho nezahlédla. Ani stopa po někom, kdo by ten dům obýval. Ovšem teď směrem od toho domu šel muž s koněm. Trochu prudce Morfea zastaví, takže si vyslouží podrážděné zaržání a menší poskočení, aby hřebec zdůraznil, že se mu tohle její chování nelíbilo. Chvilku tam ještě tancuje, chodí na místě, ovšem jezdkyni to nijak nerozhodí. Jezdila už dost dlouho na to, aby tohle jeho chování zvládla usedět v sedle, nehledě na to, že u něj jako u poměrně mladého hřebce to bylo logické a očekávané. Blondýnka se zadívá směrem k muži a do vlasů jí zafouká vítr, takže jí několik pramínků spadne do tváře. Jelikož je neměla svázané v drdolu, neměl to poryv větru ani nijak složité.
"Klid, chlapče, jen klid." Promluví ke koni, aby ho uklidnila a poplácá ho po krku, pak stiskne nohy a přiměje tak vraníka ke klusu. Navádí ho tak, aby se dostala blíž k muži, který si nejspíš vyšel s koněm na procházku. Morfeus si odfrkne, očividně se mu nelíbí to, kam ho vede, ale bohužel nemá moc na výběr. Maximálně by se mohl pokusit svou jezdkyni shodit, ale nevypadá to, že by něco takového chtěl udělat. Když se Clary dostane na doslech od muže, zavolá na něj. "Jste tu nový, že?" Není těžké to odhadnout. Jezdí touhle trasou často a dům tu jen chátral bez toho, aby se tu byť jen mihl živý člověk. Prohlédne si muže, ale pohledem nakonec zakotví na koni, který vypadá působivě a vcelku i neklidně. Těžko říct, zda je to tím, že je v jeho přítomnosti další kůň nebo tím, že ten kůň je ještě ke všemu hřebec. Zadívá se k domu, který má teď nejspíše nového obyvatele. "Dlouho tu nikdo nežil, je změna vidět tu nějakého živáčka." Pronese a usměje se na něj. Mile a nevinně. Ostatně tak působí vždycky, jako naivní dívka, která uvěří čemukoli, co jí řeknete. No, nebylo tomu tak, ale na to bylo potřeba jí poznat.

"Ach... samozřejmě," šeptavé přitakání, pohledem provází udusanou zem pokrytou slámou. Zdálo se hloupé civět na něj, hledět mu do očí a přitom se necítit tak nejistě, snad i trochu ublíženě, ačkoliv si nadále hodlala nalhávat, že podobné emoce jí musí být cizí. Pro jeho dobro, jak jinak, na to své nehleděla. Raději by obětovala jeho lásku za štěstí, které jej mělo potkat po boku jiné dívky, ušlechtilé, krásné, hodné. Takové, která zestárne po jeho boku. Které se bude Isaiah probírat šedivými kadeřemi, až se jejich těla budou hrbit pod tíhou společně strávených let. S někým jiným ho mohl potkat plnohodnotný život, neukonečný rukou prokletí o pár dekád dříve, než by bylo nutné. Plachýma očima sledovala vlastní ruce křečovitě svírající ucho proutěného košíku. Klouby na hřbetech bělaly, veškeré emoce se pokoušela ventilovat jinak než v pláči nebo necitelných slovech, jichž by vzápětí litovala. Nechtěla mu ublížit, ale... tušila, že to bude třeba. Že jí nic jiného nezbývá, protože Isaiah musel zpřetrhat vlákna pouta, jenž se mu mělo stát osudným. "To nemusíš, opravdu," vyhrkne hned, až je jí trapné ho takto odehnat. Staral se nejen o ni, ale předně o děti, které měla na starost. Nemusel, nebyla to jeho povinnost a přesto se jí ujal elegantně a velmi chytře. Upřímně, což byla vlastno, které si cenila. "M-my se o sebe zvládneme postarat. Není to třeba. Vážně ne." Razantně zavrtí hlavou na znamení, že se nemusí namáhat a s prvním jarem (či možná už koncem zimy) se pokoušet do sítě nachytat čerstvé ryby. Nebylo divu, že neberou, podnebí zde bylo chladné a voda ledová. Zvládla zajistit dětem už tři roky zpátek jídlo a teplou postel, proč by tomu letos mělo být jinak? Pravda, možná se zdála křehčí a její veselost se vytrácela. Už také nezpívala, jak bylo jejím zvykem, nepobrukovala si u plotny, netančila po místnosti, když připravovala dětem večeři. Na sirotčinec padl stín zamlklosti, podivného, naprosto neznámého ticha. "Nepotřebujeme tvoji pomoc. Nepotřebovali jsme ji ani předtím." Ta slova... bolela. Trpěla při jejich vyslovení, děsila se Isaiahovy reakce. Strachem otupěla, ale ani to jí nezabránilo je říct do ticha mezi nimi. Co na tom, že se jí třásl hlas? Jen ho potřebovala odehnat, dát mu důvod, proč se nevracet. Proč ji nevyhledat a jít dál.
Ani tehdy se mu nedokázala dívat do očí. Nemohla vidět, zda se ho svými slovy dotkla, zda mu ublížila. V ten moment by se začala omlouvat, ta přehrada by praskla a všechny pocity, do této doby střežené jako oko v hlavě, by vypluly na povrch. Nejspíš by se mu i přiznala, co je zač, co mají společeného. Co všechno je potkalo za poslední dvě a půl století. Znovu ustoupí o krok, což... byla chyba. Dlouhá sukně je přišlápnuta podpatkem. Normální člověk by spadl a přitom si pořádně namlel. Lýdia? Ani náhodou. Její obraz se rozplynul, vítr se zvednul v uzavřené stáji a na zem dopadly šaty bez majitelky. Košík se zbytky jablek se rozkutálel všude možně. Po dívce ani stopa. Nic, jen chladnější vzduch a zvuk připomínající meluzínu. To Lýdia plakala pro svou nešťastnou lásku. Neměla jak utéct, nedokázala by se protáhnout pod dveřmi stáje a ani netušila, jak dlouho zůstane v podobě svého živlu. Nakonec se přeci jen zformuje do své běžné lidské podoby, mladistvě vyhlížející dívky s blonďatými kudrlinami svázanými co tlustého copu přehozeném přes rameno. Jen tentokrát ne před ním ale v bezpečí jednoho z boxu - konkrétně u milovaného grošáka. Pažemi překříženými přes hrudník se objímá, modrošedé oči bloudí všude po zemi. "Hlavně... nepanikař... prosím..."

Popotáhnu ho za ohlávku, sice se choval jako hříbě, ale měl svůj vlastní rozum a na rozdíl od ostatních hřebců nebyl agresivní na to byl příliš vydrezírovaný, však hlavně otec vlastnil ve stáji více hřebců než klisen, takže byl zvyklí na jejich přítomnost i větších koní. Takže když se dvojíce k nám blížila jeho zájem padl na vyčnívající zelen poza listí, začal jí z chutí oždibovat a zcela ignoroval mladého hřebce kousek o d nás.
Už jen z postoje koně jsem si všimnul, že musí být hodně mlád jeho temperamentní chovaní se projevovalo nepatnými, netrpělivými přešlapováním a odfrkáváním, přičemž Alucard zvedl hlavu a se zafrkáním zatřepe hlavou a dále hledá něco, co by mohl spást. „To jde tak vidět?“ pravím neutrálním hlasem a poplácám hřebce po pleci a ovšem dívku před sebou si prohlédnu i jejího koně. *Moc mladý.* pomyslel jsem si, co mne udivovalo, že zvládala tak mladého a nevycválaného koně jako byl ten její. Inu a čeho jsem si všimnul, přešlapával a přeci ne jenom tak. „Má volnou přední podkovu.“ Pravím jí a ukážu na pravou nohu, nespíš odpadl hřebíček na nějaké kamenité cestě či pastvinách, není to nic neobvyklého.
Při zacenění melodického hlavu zvednu svůj pohled opět k dívce a lehce nakloním hlavu na stranu. „Ano, já vím. Je nebezpečné, aby dívka jako ty, se tu projížděla tak brzo z rána sama.“ Přičemž, když se jí prohlížím více, tak musí být nejspíš dcera nějakého zámožného muže v Salemu. „Omluvte mi tu nezdvořilost. Ethan Werston, mohu vědět vaše jméno slečno?“ něco jako kdyby mi bylo na ní povědomé. Jako kdybych o někom takovém slyšel, netuším a tak to nechám plavat.
Nikdy sem nebyl dobrý v rozhovorech, když šlo o navázaní kontaktu s novými lidmi. No formality a přirozená známost to bylo něco jiného, ale co víc jednat s ženami mi někdy přišlo jako mezi dvěma mlýnkými koly.