Okolí Salemu

Další se zamručení uniká silně stisknutou čelistí, trochu zprotivené. Že by za to mohl jeho přístup k lidským bytostem? K tomu, jak na něj každý plive, když projde okolo a lidé se křižují s ustrašeným výrazem v očích? Připočíst těch pár let bez ženy a jistě by se našlo dostatečné množství argumentů, s nimiž by mohl protestovat proti dívčině návrhu. Při poznámce o zavřených očích mu z hrdla přeci jen unikne pobavený smích, ač v podtónu je hmatatelná jistá dávka ironie. Jako bych snad měl celý pár. Přesto je zavře, poslušně a téměř bez jakéhokoliv dalšího protestu, nechávaje se opláchnout vlažnou vodou.
"Hmmm..." Jestli v něm toužila vzbudit lítost, pak se nic takového nedařilo. Srdce už dávno zatrpklo a veškerá empatie šla stranou. Tedy... pokoušel se o to. Snažil se necítit nic, co by ho k dotyčným osobám vázalo, snažil se být jen poslušný panák v hrátkách vůdců města. "Alespoň máš střechu nad hlavou." Znal děti, kterým se podobný kousek nevyvedl. Na pár měsíců o hladu a pak? Často jejich tělíčka zůstávala bez života ležet kdesi v koutě staré farmy nebo úzké špinavé uličky, kam močí opilci. Aniž by čekal na vyzvání, tak se zvedá, odhalujíce se světu bez jediného studu. Neměl co skrývat, Edwardovi to už tak dlouho nepřišlo a samota i špinavá práce mu už dávno pochroumala vědomí. S rukou napřaženou čeká, až děvče přinese větší kus plátna, do něhož se otře, aby na sebe opět nasoukal kalhoty s ledabyle svázanými tkanicemi. "Měla bys jít. Kněz tě už jistě čeká."

,,Měla jsem štěstí, že se mě Daniel ujal, to nepopírám." ...ale všechno má svá pro a proti. Dovětek si však nechává pro sebe. Už tak díky katově poznámce nabyla dojmu, jako by se snad měla omlouvat za to, že jiní tu střechu nad hlavou nemají. Nedělá snad dost? Když pomine pochybnosti, které se jí v hlavě honí poslední dobou, nikdy nezpochybnila svou víru, ani slovo svého opatrovníka. Nikdy nevynechala službu v lazaretu a snaží se, skutečně a upřímně, pomáhat kdykoli je to možné. Proč by jinak vlastně ještě byla tady? Zranění a nemocní lidé často kopou kolem sebe, vyslechla si už mnohem horší věci, ale... nenechá ho aby jí donutil pochybovat o tom kým je.
Jakmile si začne kat stoupat, ucouvne aby ji neumáčel a téměř automaticky klopí pohled k zemi. Prvotní nadšení z toho, že "vyrazila do světa napravovat zlo" bez svolení a jen ze své vůle je ten tam. Tenhle náraz na realitu je pro ni stále ještě trochu moc tvrdý, nebyla na takové setkání připravená. Bez dalších řečí podává muži plátno aby se osušil a sama sahá po svém šátku. ,,Nebojte se, půjdu. Od začátku jsem věděla že nejsem vítaná, ale..." Větu nedokončí. Co by také mohla říct? Že chtěla být za hrdinku? Že by ani kat neměl být sám v temném domě? Že kolem sebe hledá cokoli a kohokoli, díky čemu by zapomněla na vlastní starosti a pochybnosti? Všechno zní příliš hloupě, příliš přitažené za vlasy, příliš neupřímně. A na tom, že to upřímné je nezáleží. Vezme ze stolu košík, který si navlékne na předloktí a míří ke dveřím. Snad ještě jedna věc. ,,Dobrou noc." Neotočí se, aby se s ním rozloučila tváří v tvář. Jen vyklouzne ze dveří, které za sebou tiše zavře.

Dostal několik dnů volna. Když jej zavolali k nějaké hospodské rvačce, čekal, že bude potřeba od sebe odtrhnout několik chlapců, ne že se bude muset potýkat s pěti ozbrojenými muži, návštěvníky Salemu. Další vojáci sice ještě v noci vyvedli opilé muže pryč z města a dohlédli na to, aby se vzdálili, jeho to však stálo dvě řezné rány na levé paži, z toho jednu hlubokou a nepěknou. Postaráno o ni sice bylo dobře, i tak ale nadřízení uznali, že by se měl šetřit, dávat si pozor, aby se mu rána nezanítila, nechat ji trochu zahojit. Zkrátka dostal několik dní volna a již druhý den doma neměl co na práci. Ten první strávil doma, odpočinkem a nabíráním sil vyplavených společně s krví, sepisováním zpráv a prohrabováním se bordelem v domě. Dnes se však rozhodne jinak. Chvilku po poledni se oblékne do lehčího oblečení, než by se hodilo, vezme si tenčí kabát než ten který by byl vhodný do časnějšího jara. Venku však svítí slunce a na obloze není jediný mráček. Osedlá jednoho ze svých dvou koní, obrovského tmavě hnědého hřebce, majestátní zvíře. Jeho klisnička není tak rychlá jako tenhle kůň, ale má větší výdrž, ovšem dnes se potřebuje jen projet po okolí a na to je tohle zvíře jako stavěné.
S lehkostí překvapivou u takového muže se vyhoupne do sedla, ve kterém je už od svých mladistvých let jako doma, obloukem se vyhne městu a zamíří do lesa. Nejprve po cestě rychlým cvalem, odpočaté zvíře nešetří, pak z cesty sejde a zpomalí. Tak těžký kůň s tak těžkým jezdcem může bez větších obtíží sklouznout na nerovném terénu. K jezeru dojde krokem, sesedne ze zvířete a aniž by jej uvázal, sleduje, jak se kůň doplouží k jezeru a div jej polovinu nevypije. Jemu samotnému není ani horko ani zima, sleduje vodní plochu a lesy kolem, mlčí, ani vlastní dech neslyší. Nechce rušit klid a přírodu kolem. Kůň si ani nedovolí zaržát, když jej majitel přivazuje ke kmeni stromu a o ten samý kmen se pak také opře, zadek na trochu vlhké lesní půdě. Oči má přimhouřené, odpolední slunce se odráží od hladké vodní plochy. Sem tam z jezera povyskočí ryba a v lese se něco šustne, kůň přešlápne, ale jinak je kolem hrobové ticho.

Z lazaretu se vytratila už po obědě. Sice ještě zbývala práce, se kterou by určitě ostatní ošetřovatelky její pomoc uvítaly, ale Iris... nechce. Nebo lépe, chce a přímo se do práce nutí. Poslední dobou je mezi nemocnými v podstatě od rána do večera, mimo doby kdy se v nutné míře stará o dům, zaměstnává ruce i hlavu starostí o ně a snaží se tak nedat šanci všem těm dotěrným myšlenkám, které se vrací v každém volném okamžiku. Únava a vyčerpání z takového pracovního tempa se tedy dříve nebo později dostavit musely, podpořené tím že zraněné i umírající utěšuje naučenými frázemi o Bohu, které ale sama díky svým zkušenostem z poslední doby zpochybňuje.
Jakmile přišla domů, převlékla se z šedých pracovních šatů do tmavomodré sukně, bílé košile a hnědé šněrovačky, z hlavy stáhla čepec a zbavila se i pracovního drdolu. Nikdy neměla ráda svázané vlasy a i když ji za to občas některá z ženských v lazaretu napomínala, nosila je volně rozpuštěné kdykoli to jen šlo. Původně se chtěla věnovat zanedbané zahrádce, která už viditelně potřebovala její ruku, ale odpolední sluníčko ji lákalo spíše k procházce a dalším argumentem pro to, aby se vydala mimo dům pro ni bylo i to, že si nepřála mluvit s žádným případným návštěvníkem.
Přes ramena tedy přehodila vlněný šátek, zamkla za sebou dveře a nechala nohy aby ji samy nesly. Ostatně to v nejbližším okolí města zná a tak by ji ani nenapadlo se strachovat, že by se mohla ztratit. Úzká vyšlapaná stezka ji vede nejprve mezi poli, kde na mezích kvete jarní kvítí. Nedokáže dlouho odolávat, brzy už se pro první kvítko shýbá, pak pro další a další. S každými pár kroky jich přibývá, šikovné útlé prsty je svazují jedno k druhému a pletou věneček. Do svatého Jana je daleko a já dělám takové hlouposti... Sama nad sebou se musí pozastavit. Ale i když je do svatého Jana daleko a i když tradice pouštění věnečků po vodě je vše možné, jen ne křesťanská, stejně pokračuje a když se blíží k jezeru, už má v rukou věneček hotový.
Už z dálky viděla probleskovat hladinu vody mezi stromy a ticho které na tomhle místě panuje ji konečně, alespoň trochu, ulehčilo od polemizování nad tím, jestli ona zradila Boha, nebo Bůh zradil ji. Konečně se poslední stromy rozestoupí a Iris znovu po tváři pohladí sluneční paprsky. Samotu sice zažívá relativně často když Daniel není doma, ale ta je nepříjemná a tísnivá. Samota u jezera jako by jí dovolovala volně dýchat, nechat celé město i všechny jeho obyvatele za sebou spolu s jejími problémy. Aniž by si to uvědomila začne se usmívat a k okraji jezera dojde téměř tanečním krokem, zastaví se teprve když hrozí, že jí drobné vlnky umáčí boty i okraj sukně. Sehne se k vodě a na její hladinu položí věneček.
Teprve když se narovnala a znovu rozhlédla, všimla si koně... kupodivu ne zas tak daleko od ní. Prvotní leknutí z mohutného zvířete jí vžene srdce až do krku, snadno přehlédne to, že je hřebec uvázaný i to, že jeho jezdec je téměř po jeho boku. Vyplašený nádech přeruší poklidné ticho jezera a následné zašplouchání dá vědět, že Iris udělala v leknutí o krok více než měla - a teď je po kotníky ve vodě.

Nejspíš na chvilku usne, rozhodně poklimbává a jeho vědomí se na moment vytratí. Však jeho zranění nebylo úplně o ničem a on už není nejmladší... V ruce cítí mravenčení, ale nevěnuje mu příliš pozornosti. Kabát mu z levého ramena sklouzne, pod ním má už jen bílou košili. Hlava mu poklesne na rameno a chvilku tak zůstane, dýchá klidně, pravidelně a pomalu. A pak se ozve nervózní zaržání, mohutný kůň začne přešlapovat, jeho kroky jsou širší.
Trhne sebou, narovná se. Ani jemu se nechce skončit pod kopyty zvířete. Nemusí se jednat o nic velkého a dokonce je i voják přesvědčen, že to nic velkého nebude. Rychle se zvedne, připraven sáhnout po noži, ačkoliv si to sám již neuvědomí. V paži jej bodne, když se o ni zapře. Chytne koně za uzdu blíže u tlamy, levou rukou. "Hou... V klidu," promluví hlubokým, klidným, dřímotou trochu ochraptělým hlasem a stáhne koni hlavu trochu níž. Pravou rukou mu prohrábne hřívu, pohladí jej po mohutném krku. "Jsi větší nervák než já," promlouvá k již klidnému zvířeti. Jeho slova přeruší pro jezero nepřirozené šplouchnutí. Trhne hlavou ke straně, s očima přimhouřenýma se zaměří na zdroj toho zvuku. Zvíře znervóznila pravděpodobně přítomnost jiného člověka. Je zvyklé a čeká, ale jakmile byl neznámý příliš blízko, začal být nervózní. Tahle zvířata dokážou být pěkně nespolehlivá, když se to tak vezme..
Stále drží koně za uzdu, sleduje slečnu, která jej poctila svou přítomností. Po kotníky v ledovém jezeře. Mlčí, sleduje ji. Pátrá v mysli, myslí že se jmenuje... "Iris," bleskne mu hlavou. To děvče z lazaretu, ach ano, vzpomíná si na ni. Paměť na lidi má, i když se ženami je to trochu těžší. Po pár vteřinách si je ovšem jistý. "Jste v pořádku?" Jeho hlas je typicky neutrální, měří si ji zkoumavým pohledem. "Nastydnete," zkonstatuje. Pustí uvázané zvíře a udělá několik kroků. Stojí na břehu, ačkoliv podrážky bot si již trochu máčí ve vodě. Má pocit, že tam uvízla v bahně, jinak si nedokáže vysvětlit, proč by tam stála. Chce k ní natáhnout levou ruku, ale při rychlém pohybu jej bodně v paži. Všimne si až teď světlého proužku krve na rukávu bílé košile. Nejspíš si při jízdě tu ránu znovu otevřel a, ačkoliv je převázaná, trochu krve mu nejspíš uteklo. Natáhne tedy k Iris obrovskou dlaň pravé ruky, aby zamezil vymáchání té docela pěkné sedinky v ledové vodě.

Ah, není to tu samo... To, že zvíře neuteklo a nepřišlo ji samo od sebe zakousnout, nebo něco podobného, ji uklidní jen částečně, když si všimne jeho majitele. Pořád se jí ale nechce udělat dva kroky z vody, protože by to znamenalo že bude o dva kroky blíže obrovskému koni. A pokud si má vybírat mezi rýmou a postavením se své noční můře, je pro ni rýma jasná volba. Jen sukně jí pomalu nasakuje vodou a látka brzy bude pořádně těžká, už teď je vidět, že se umáčela až ke kolenům.
,,Když já..." se bojím koní. K smrti. Nějak jí to nejde vyslovit, když k ní natahuje ruku, snad poprvé se za svůj strach stydí. A také když si všimne, že je zraněný. Strachem rozšířené oči těkají z Ashera na zvíře, až je nakonec sklopí ke svým nohám. Tichý povzdech jí splyne ze rtů, kdy po chviličce, která se jí zdála nekonečná položí svou dlaň do jeho, oproti její příjemně teplé, a nechá si pomoci z vody. ,,Děkuji, já jsem nevěděla, že tu někdo bude. A taky..." Další rychlý pohled ke koni a zavrtění hlavou. ,,Nemůže se odvázat, že ne?" Je viditelně nesvá, vždyť ani nepozdravila, dokonce se zatím nedostavilo ani její věčné červenání. A staví se na břehu tak, aby Asher byl mezi ní a zvířetem.  
Jakmile je tedy na pevné zemi a snad i ujištěna o tom, že jí ta věc v příštím okamžiku neublíží, vyzuje se z promáčených botek a sehne se aby si vyždímala sukni. Nejprve se opravdu snaží aby ji při tom nevyhrnula ani píď nad kotníky, ale to se ukáže být téměř nemožným úkolem, takže nakonec se světu naskytne jeden nebo dva pohledy na štíhlá dívčí lýtka. Teď už je to ona - když se s růžovými tvářemi narovnává, mokré ruce otírá do šátku co má kolem ramen a pramen tmavých vlasů si strká za ucho. ,,Omlouvám se, opravdu. Asi už si o mě musíte myslet, že jsem se úplný blázen... ale pořád jsem blázen co se alespoň trochu vyzná v léčení a myslím, že by se vám měl někdo podívat na tu ruku." Odmlčí se, pohled znovu sklouzne z Ashera na koně a zpět, bosé nožky přešlápnou na místě. ,,Nemusím to být zrovna já, jestli nechcete, jenom..." Zoufalá touha najít správné vysvětlení se jí zračí v očích. Kůň ji děsí a pravděpodobně si toho je vědom, voják si o ní musí myslet že jí přeskočilo a těch pár požehnaných okamžiků kdy měla prázdnou hlavu s přítomností muže zmizelo. Ještě že nebyl na plese.

Děvče vypadá, jak kdyby viděla ducha. Ano, ona jej také vyděsila, když se sem jako duch připlížila, ale to už je pryč. Teď vidí pouze tu drobnou, nevinnou, vyděšenou slečnu, stojící ve vodě se smočenou sukní a zaručeně již zcela nasáklýma botkama. Veliké oči jsou ještě větší, vyděšené, jako kdyby tomu děvčeti bylo pět. Chvilku se upírají na něj, chvilku někam za něj nebo vedle něj. Zvířeti se mezitím podařilo se pootočit, přeci jen koně uvázal na volno, aby měl přístup k té trošce trávy co v lese je a teď sleduje dvojici bez jediného zvuku, jen těkavými pohyby ušima odhání dotěrné mouchy a komáry. Zadívá se na koně a zpět na Iris. Pousměje se, pomůže jí z vody, kupodivu děvče ani neprotestuje.
Teď už jsou jeho domněnky jasné. "Nebojte se, ani kdyby chtěl," ujistí ji. Trochu však zvážní, když vidí, že i to typické chování, které poznal za tu zhruba hodinu s ní když se viděli posledně, je nějak posunuté do postranní. "Blíž k vám nemůže. A nic by vám neudělal. Zaručil bych se za něj životem." Ve válce by si nemohl dovolit připoutat se citově k jednomu zvířeti. Dnes to však bylo jinak a ačkoliv by to asi nahlas nevyslovil, má toho hřebce rád.
Mlčky sleduje, jak se Iris snaží zbavit dotěrné vody. Nenabídne ji pomoc, však by jí neměl jak pomoci a navíc by to bylo dost dotěrné. Zatímco ždímá sukni, otočí se, dojde ke koni a převáže uzel, který kolem stromu udělal, na trochu kratší. Hřebec sice trochu nespokojeně pokývá hlavou, ale je očividně s jeho rozhodnutím smířen. Poplácá jej po krku a téměř neslyšně špitne zvířeti nějaké pochvalné slovo. Nejde o slova, pouze o tón hlasu. Pak se otočí směrem k děvčeti, udělá k Iris pár krůčků. Snad se i trochu snažil tu ztělesněnou nevinnost neznervóznit ještě víc, ale soudě podle nachové barvy její tváře se to nepovedlo. Zamrká, když upozorní na jeho ruku. Opět na ni zapomněl. "To už někdo udělal, před dvěma dny," ujistí ji. Pravou rukou si lehce přejede přes levou paži. S každým pohybem cítí, že je krvavá rána přilepena z části na košili, z části na obvaz. "Musel jsem s tím špatně hnout," zamumlá spíše pro sebe. "To přejde," uzná nakonec. Už jen proto, že by ta situace znamenala sundat si tady košili. A jakkoliv to zní od člověka co vymetá bordely zvláštně, nedělá to rád. "Myslím, že váš duševní stav by měli soudit jiní," pobaveně se ušklíbne, vrátí se zpět k Irisiným slovům. "Ale mohla jste si sundat alespoň ty boty když jste se chtěla koupat..." I když by to v téhle době ještě nedoporučoval. I v létě je jezero mezi stromy studené.

Nechce být dotěrná, i když je pravda, že tak asi na lidi občas neúmyslně působí. Třeba zrovna teď by to tak mohlo být, když sice přikývne nad tím, že mu ránu už někdo ošetřil, ale netrvá příliš dlouho, než se kvůli tomu znovu ozve. ,,Myslela jsem alespoň... zkontrolovat? Nebo převázat. Ale úplně to chápu, prostě o to nestojíte." Mluví rychle, jako často když je nervozní. Celá situace jí připomíná večer v katovně, kdy se se svou pomocí doslova vnutila jen proto, aby za ni nesklidila ani trochu vděku, naopak téměř dostala vynadáno. Pocítí náhlou potřebu si s tím, téměř neznámým mužem povídat. Tenhle zamračený voják jí najednou připadá tak nějak upřímnější a skutečnější než lidé které zná z města, z lazaretu, než Daniel který říká že pro ni chce to nejlepší a přitom jsou jen oba nešťastní. Jak by ale něco takového mohla udělat bez toho, aby se jí vysmál?
,,Nechtěla jsem se koupat, to jenom..." Zavrtí hlavou, když znovu hledá slova. Nakonec přece jen touha po upřímnosti a po tom, aby ji někdo poslouchal zvítězí. ,,Když jsem byla malá, otec choval koně a když se splašili při bouřce udupali ho. A s tím jak roky plynuly jsem se jich začala bát pořád víc, místo aby strach přešel." Nedokáže se Asherovi dívat do tváře, místo toho, opatrně našlapujíc na trávě a kamení, přejde k místu pod stromem, kde se posadí. V tuhle chvíli je jí úplně jedno, že je bosa, napůl mokrá a že jí brzy bude zima. ,,Nechci abyste mě litoval. Ale taky nechci abyste si myslel, že jsem až moc praštěná. I když vy si asi nemyslíte vůbec nic a vlastně vám to může být jedno a mě to taky může být jedno. Jenže všechno je prostě špatně a nevím co s tím mám dělat. A vy máte tu smůlu, že mi připomínáte velkého hodného medvěda a tak vám to chci povědět i když bych neměla a -" Zmlkne, zvedne oči k vojákově tváři. Praštěná malá holka. Nebo spíš ženská. Co je moc stará na to aby se vdala a tak se z toho s přicházejícím jarem zbláznila. No jen to řekni, určitě si to myslíš. ,,Omlouvám se. Měl byste jít. Nebo bych měla jít já. Někdo by měl někam odejít, abych se neznemožnila ještě víc." Zatím se nezvedá, snad i vypadá jako kdyby na to neměla sílu. Rozhodně si tak připadá, jako že nese na ramenou tíhu celého svého světa, který se jí bortí před očima a který se za každou cenu snaží udržet pohromadě.

Musí se soustředit, když na něj děvče začne chrlit slovo za slovem, aby vůbec zachytil jejich význam. Jedno obočí mu vylétne nahoru ve výrazu, který může říkat mnohé. Ale ve skutečnosti se jen trochu zaraženě soustředí. "Jestli-" vylétne z něj, zcela nechtěně, ale větu spolkne. -mě ta hrozně chceš vidět bez trička, můžeš to říct i jinak. Potichu zavrčí, na sebe, jako pes, je to pomalu komické. Přepne, aby začal uvažovat opět hlavou a ne ptákem a začne brát celou situaci trochu seriózně. Opět si nahmatá své zranění, ale už na to neřekne nic. Však si to něčím ještě zvládne vyčistit sám, doma... Aspoň nikdo neuslyší tlumené bolestné skučení mezi zuby. Z alkoholu do otevřené rány přichází takové bolesti, že si na to za celý život nezvykl a ani nikdy nezvykne.
Dívá se dolů, na temeno toho děvčete, které odmítá zvednout pohled a zahledět se mu do tváře. Mlčky ji poslouchá. Ví, že koně dokáží být nezvladatelní. Neví, co jí na to má říct. Že tenhle to neudělá? Ale to je lež. Udělal by to, kdyby se splašil, jako všichni koně na světě. Až na to, že kdyby napadl ji, zastřelil by koně dřív než by stačilo zvíře udělat cokoliv jiného. Sleduje ji pohledem, jak si sedne v promočeném oblečení ke stromu. Teprve po chvilce ji trochu nejistě následuje. Být o pár let mladší, asi by z něj sálaly rozpaky. Teď je však klidný. Jen si není jistý, co má říct, ani co se mu snaží říct Iris. Poslouchá ale mlčky, teď už stojí u ní, stále ji chladnýma tmavýma očima sleduje. K jednomu obočí nahoře se přidá i to druhé, teď jsou šťastně nahoře spolu, jakmile se voják doslechne o tom, co si o něm Iris myslí. Velký hodný medvěd. A tak se stane, že jakmile k němu děvčátko zvedne pohled, po celé té době, rozesměje se. Možná se trochu směje jí, celé té situaci i tomu, jak jej označila. Po tolika letech automaticky tlumí svůj výrazný smích, je o dost tišší než by byl ještě před dvaceti lety, ale je po neuvěřitelně dlouhé době upřímný. A ačkoliv trvá jen pár vteřin, je to, jako kdyby mu z hrudníku opadlo něco neuvěřitelně těžkého a dusivého. Snaží se o vážnou tvář, ale trvá mu to, snaží se celou dobu co děvčátko mluví o tom, že by tady teď neměl být on, nebo by tu neměla být ona a teprve pak zase zvážní. Tvář mu potemní a navrátí tak zpět rysy starého Ashera - velkého hodného zlého starého medvěda. Vzpamatuje se z celé té situace tak, jak se od vojáka očekává. Sebere od kmene, ke kterému je uvázán kůň, svůj kožený kabát. Na jedno koleno si dřepne k sedící Iris, i tak je děvče o dost menší než on a svůj kabát přes ni přehodí, jako by to dělal už tisíckrát. Také že dělal. Z povinnosti, ať už byl ten kabát kožený nebo červený. Ženám, dětem, starým, někdy i dospělým mužům. Pestrý život.. "Nikdo nikam chodit nemusí," ujistí ji klidným, hlubokým hlasem. Opět je nezúčastněný, opět je vážný a chladný jako by se nic z toho nestalo. "A vy určitě nikam nepůjdete dokud alespoň trochu neuschnete." Nabídl by jí, že ji vezme na koně a odveze domů, ale něco mu říká, že u Iris by to nedopadlo dobře. Tedy, spíš by to nedopadlo nijak, tak proč to zkoušet?

A teď se jí ještě smál. Sice tak nějak hezky a lidsky, ale smál. Maličko se na něj zamračí a mlčky sleduje, jak jde pro kabát, aby pak trochu umanutě napoprvé ucukla, když jí ho dává kolem ramen. Nakonec se ale do kusu oblečení, do kterého by se vešla dvakrát, zahalit nechá. ,,Vidíte, už se mi smějete a to jsem vám ani neřekla všechno." Zní trochu trucovitě, trochu uraženě. Ale ani v nejmenším to nevypadá, že by se na něj skutečně zlobila... to Iris snad ani neumí. Jen teď už ví, že by asi měla mlčet. Nebo alespoň vybírat to co říká. Ale přehrada slov už jednou byla protržena, tváře už jí planou a když na to přijde - co horšího se jí může stát, než že jí tu prostě nechá sedět a odejde?
,,Byla jsem totiž na plese. A tím to všechno začalo. Nebo vlastně už před tím, když se Daniel rozhodl že mě vdá. A že se ožení." Pořád není příliš konkrétní, někomu kdo o jejím životě nic neví to tak nemůže dávat valný smysl. Přesto je to první náznak čehosi bližšího. ,,Prostě vám to jenom povím a pak klidně můžete dělat že jste nic neslyšel, šlo by to? Třeba mezi tím uschnu, když vám na tom tak záleží." Letmo se usměje, jen tak trochu, nenápadně. A úsměv stejně velmi rychle zmizí. Po své otázce se ale trochu posune, aby tak pro muže udělala místo vedle sebe, nehledě na to že v okolí je místa víc než dost. Některé věci se ale snáze říkají tišeji, než nahlas.
,,Víte, říkala jsem Danielovi, tomu knězi, co jsem o něm minule povídala, že se může oženit. A že jsem stará na to, abych si vybírala, že si vezmu koho mi přivede. Ale on mě neposlouchal a teď je takový smutný... trápí mě to, protože se o mě stará od doby, kdy jsem přišla o rodiče. Kdyby nebylo jeho, skončila bych jako většina ostatních dětí, buď mrtvá nebo ještě hůř." Krátká odmlka, ve které dává Asherovi šanci ji zastavit. Říct, že on rozhodně dívčí trápení poslouchat nebude, že je hloupá, nebo cokoli dalšího. Ale také proto, že se jí o tom všem mluví těžce. Za chvilku ale s pohledem upřeným na vodu jezera pokračuje. ,,Neposlouchal, že prý se mám zamilovat. A dokonce mě vzal na ples. Od začátku mi tam nebylo dobře, ale... pak se začaly dít ty věci. Viděla jsem, cítila jsem..." Slova váznou v krku, když si vybaví vzpomínky. ,,Viděla jsem nahé lidi. Co dělali... věci. Spolu. Ale ne někde zavřené v pokoji, byli to všichni, najednou, z ničeho nic. Dokonce i já jsem byla nahá, přísahám, nepila jsem a nebylo to skutečné, ale v tu chvíli mi to tak připadalo." Přitáhne si propůjčený kabát blíže k tělu a trochu se zavrtí. Jak může něco takového vysvětlit, když ani neví co to vlastně bylo a jak se to stalo? Jak může nevypadat jako blázen před jediným člověkem, kterému se instinktivně rozhodla důvěřovat se svou zpovědí, se kterou si netroufla do kostela, když nepočítá inkvizitora, kterému část svého příběhu vypověděla ještě na plese pod tíhou okamžiku? ,,Přísahám, že jsem nic nepila a jakmile mě pan Gattone odvedl z místnosti zmizelo to. Myslím... myslím, že mě Bůh opustil za to, že jsem hřešila v myšlenkách. A že jsem Danielovi pokazila život. A hrozně se toho bojím, protože nemám nic jiného než církev a toho hodného kněze a jestli to tak je..." tak nemám nic.
Zavrtí hlavou a konečně se znovu na vojáka podívá. Nepláče, do toho má daleko, jen je tak nějak schoulená sama do sebe, otřesená tím, že to všechno řekla nahlas, vyděšená z budoucnosti. ,,Snažila jsem se pracovat. Nemyslet na to všechno a jít dál. Ale to co jsem viděla ten večer i všechny ty myšlenky kolem mě pořád krouží jako včely kolem koláče a teď to odnášíte vy, Ashere." Drobné zoubky na okamžik skousnou spodní ret. Pak se jí ale ve očích mihne náznak odhodlání, po němž vstane, stáhne si kabát z ramen a v napřažené ruce ho vojákovi podává. ,,Teď už víte proč jsem asi blázen. Nebo proč si to alespoň myslím. A jestli se mi chcete smát, nebo mi vynadat, nebo prostě odejít, tak do toho, nebudu se zlobit..."

Malinko jej bodne svědomí. Možná se měl držet, neměl se smát? Děvče jej sice popíchne, ale nevypadá příliš rozzlobeně. Dobře. Jemu je rozhodně líp, ale má pocit, že Iris nijak moc nepomáhá. A už vůbec neví, jestli jí bude moct pomoci dál. Nevypadá, že by nadobro skončila.
Ušklíbne se, když zmíní, že ji její pečovatel chce provdat. Je mladá a krásná, copak by si neměla sama vybrat s kým bude sdílet věci, které žena sdílí se svým mužem? Jistě, jemu také vybrali manželku, ale oni dva měli to vzácné štěstí, že se do sebe zamilovali. Děvče jako je Iris by nemělo přijít o tuhle svobodu. Zaváhá, pak se mlčky posadí vedle děvčete. Dává si pozor, aby se neopřel o zraněnou ruku, jednu nohu skrčí, na koleno si levou paži položí, druhou nohu natáhne. Opře se, pohled upřený před sebe, ale čas od času pošilhává po děvčeti, hledá něco v té krásné, mladé, zarmoucené tvářičce. Mlčky poslouchá. Není si jistý, zda to v hlavě nemá srovnané on, nebo Otec Daniel. Chce ji provdat, ale chce ji donutit k tomu aby se zamilovala... Nedává mu to smysl. Nebo možná jen takové věci nerozumí? A pak se Iris konečně k něčemu dostane. V zamyšlení přimhouří oči. Je mu jasné, že pro zbožné nevinné děvčátko musela být taková podívaná šílená. Každému by to bylo přeci nepříjemné... Možná, že jí někdo přihodil do poháru s pitím nějakou bylinku? Proč by to ale dělal? A proč by měla zrovna takové účinky? Teď už hlavu skutečně otočí a dívá se na děvče, na její půvabný profil. Iris zabodává pohled před sebe, ale jemu přijde, že může lépe poslouchat, když ji vidí.
"Proboha, nejste blázen," je první, co řekne. Zní to trochu prudce a podrážděně, ale jen proto, že si myslí, že je to pitomost. S dalšími slovy zní už klidněji, ale nemá ani tušení, jak takové děvče v její situaci uklidnit. "Kdyby se měl Bůh odvracet za každou nehezkou myšlenku, nezbude mu nikdo. Nebo si snad myslíte že je na světě člověk, který by takové myšlenky neměl?" Na jeho styl je to dlouhá věta. Odmlčí se na několik vteřin, ale chce pokračovat. Nechce tady sedět a koukat. Je voják, jeho povinností je pomáhat. Však Iris taktéž potřebuje pomáhat. "Otec Daniel vás především nemůže nikdy donutit jít a zamilovat se. K tomu vás nemůže přimět ani Bůh." Sám na Boha nevěří. Není si jistý, zda nevypouští urážející slova, ale je to jedno. Přeci to děvče ihned nevyběhne nebeské schody a nenapráská ho za rouhání, ne? "Ale za to, co se stalo, nejspíš ani nemůžete. Možná to byl jen hloupý žert, nebo to bylo cílené... Ale jsem si docela jistý že z vaší hlavy to nebude. A jestli se tedy potřebujete někomu omlouvat, a já si opravdu nemyslím že je to nutné, tak rozhodně ne-" Zarazí se v polovině věty. Příliš se nadchl pro situaci, příliš se snaží tomu děvčeti pomoci, až má pocit, že jí akorát zamotává hlavu víc. Opět se opřel o zraněnou ruku, opět jej bolí, rána nejspíš opět začala krvácet. Opře se zpět do té ležérní polohy, kterou zaujímat před tím, na krátkou chvíli zavře oči. "Nemám tušení o co se snažím. Prostě jen... Nemůžete za to. A nikdo vás za to nemá právo trestat. Nikdo," zdůrazní naposled. Pravou rukou si lehce přidržuje levou paži. Sám si připadá zmatený. Sám neví, co všechno řekl a jestli to vůbec dává smysl, mlel jedno přes druhé. Jako kdyby se ho její problémy opravdu týkaly. Ale tak to přeci není...

Dívá se na něj maličko zmateně, ruku s kabátem pomalu svěsí podél těla. ,,Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co se ostatním honí hlavou. Tedy, přemýšlela ale jen tak nějak běžně. Jako 'Nad čím asi přemýšlí ta prodavačka, když se jí ptám na slevu?', ne nad jinými... věcmi." Přiznává se trochu zaraženě, snad zahanbeně. Jako kdyby se teď bála, že je vlastně celou dobu jenom hrozně sobecká, když se stará jen o svoje problémy. Pak ale přijde to se zamilováním se a do hlasu i postoje těla se jí vloudí nechtěná, neumě potlačovaná, hořkost. ,,I kdybych se zamilovala, k čemu mi to bude? Nikdo nebude stát o holku, která už by podle dobrých mravů měla být roky vdaná a alespoň s jedním dítětem." Tohle je něco, o čem je bytostně přesvědčená, něco co ji bolí když usíná i když se probouzí a co jí v dušičce užírá pořád víc a víc s každým rokem. Dokonce i než Daniel s vdavkami začal, občas ji to napadlo. Uvědomuje si, že zněla snad i zle a mrzí ji to, proto si znovu sedá a vzdává svůj předchozí pokus o zbabělý útěk.
,,Myslím, že chápu co říkáte." Podařilo se jí vrátit se zpět k jejímu tichému, typicky téměř konejšivému projevu a dokonce se i pousměje. Jak málo stačilo k tomu, aby se cítila lépe. Jak moc může znamenat, když vás někdo poslouchá. Možná přece jen měla zkusit zpověď, ale něco jí podvědomě napovídá, že knězem určené opakování modliteb by jí tentokrát nepomohlo. Pořád se stydí za to, co se stalo. Pořád si myslí, že už za ní Bůh nestojí tak pevně, jak o tom byla přesvědčená, ale... možná, opravdu jen možná jde žít i s tímhle vědomím.
,,Třeba tomu i začnu věřit, když to zopakujete ještě jednou." Teď si ho snad i dobírá, jen tak nenápadně, po tom co své "nikdo", zdůraznil. Bojí se, že to nevydrží, že se znovu začne bát, že znovu začne pochybovat a že se znovu ztratí v myšlenkách, pro teď je jí ale o moc líp. Dokonce si i uvědomí výraz potlačované bolesti v Asherově tváři a to, že se drží za ránu na paži. Tmavý pohled se vpije do těch míst, krátké váhání se kterým mu sahá po ruce a nedůrazně, jen jestli ji nechá, mu odtahuje dlaň z míst, kde se košile již značně zabarvila krví. ,,Na otravu krve můžete umřít." Věta pronesená s profesionální praxí, kterou brzy zjemní další slova co mnohou mít více významů, než si snad Iris uvědomuje. ,,Nechci aby se to stalo, Ashere."
Už podruhé, či snad potřetí ho osloví jménem. Většinou tak mluví jen k Danielovi nebo dětem v lazaretu. Nezapomíná na slůvka jako pane nebo sire, nesahá na lidi bez dovolení. Cítí ale potřebu se mu odvděčit za zmatenou podporu kterou jí poskytl a její intimní zpověď jí dala iluzi toho, že si to může dovolit. Drží ho za ruku snad několik vteřin než ji pustí s překvapeným zamrkáním, rychle se stahujíc zpět. ,,Tedy, já jen že... měl byste se nechat ošetřit. Brzy. A já se musím jít převléknout, protože do západu slunce stejně neuschnu a v lazaretu je pořád nějaká z ošetřovatelek, co se vám o to postará." Nezapomněla na to, že její pomoc odmítl. Jen prostě chce aby byl v pořádku.

Jeho slova ji nejspíš trochu překvapí. Jistě tedy ne víc než překvapila jeho samotného, ale on alespoň zůstává chladný a nedává takové věci najevo. Iris je trochu naivní, dětinská a prostá, nedělá to z ní ovšem hloupou, jen takovou, jaká je. Jen opravdu letmo, nenápadně se usměje. "Čistou duši byste mezi svými hledala jen těžko." V každém člověku je špetka všeho. I když v něm převládá to dobré, vždy je tam něco špatného. Téměř jej překvapí dívčina horlivá reakce na jeho slova o lásce. O které také moc neví, však je to dávno co byl skutečně zamilovaný, a dostalo jej to také tam kde je teď.. "Serte na mravy," neudrží se a hezky zplna hrdla řekne, co si myslí. Měla by být vdaná a s dítětem? Blbost. Co by měl být on, hm? Také nebude zrovna ideál dnešní doby. "Budete se muset prostě zamilovat do někoho, koho to zajímat nebude," pokrčí rameny. A divila by se, kolik takových je, starších i mladších než ona. A kolik mužů by udělalo co by jí na očích viděli.
Její tón se rázně změní do klidného, uvolněného, konejšivého. Nejspíše má, stejně jako on, některé věci naučené z práce. Z lazaretu. Přikývne. To je dobře, protože on tady ze sebe nevydal nadliský výkon proto, aby na něj tupě zírala že? Dokonce si do něj i trochu rýpne. A jeho to překvapivě potěší. Hodí po ní rychlý pohled, vypadá trochu unaveně. "Nenuťte mě," řekne jen. Nic z toho už by zopakovat nemohl, ani to jediné slovo. Nechápe ani, co to do něj vlastně vjelo.
Konverzace se opět stočí k jeho zranění. A k jeho jménu, které často neslyší. Vlastně skoro vůbec, jen málokdy. Doma na něj nikdo nemluví, ve službě jej nikdo nepoužívá. Je to nezvyk a ani neví, zda se mu to má líbit. Celá tahle situace, zda by se mu měla líbit. Přesto však neuhne, necukne pod dotekem malých rukou na své velké ruce. Drží jako hodný, vychovaný pes. Sleduje její světlounké ruce na těch svých, jakmile jimi ucukne, pohled mu padne na půvabnou tvář. Jen na dvě, tři vteřiny, pak pohled odvrátí, trochu v obavě, že by slečně mohl způsobit jisté rozpaky. Mlčky poslouchá, co mu říká. "Asi ano," zamumlá reakci vlastně ke všemu. Ale... Nechce se mu do lazaretu, nechce na lůžko. Nechce se svléknout ve studené místnosti, kde si nebude moct ani přilnout alkoholu, nechce být mezi nemocnými dětmi a mrtvými, v tom pachu krve a smrti a nechce, aby jej osahávaly desítky rukou, jeho stárnoucí tělo pokryté modřinami, podlitinami a jizvami. "Možná... Možná byste se na to mohla podívat?" Překousne tedy veškerou hrdost. Až se bude chtít zabít, udělá to rychle. Ne otravou krve. Nějak se ale nemůže přinutit zvednout hlavu a na mladičkou ošetřovatelku se podívat.

,,Až někoho takového někde najdete, tak mi dejte vědět." Jeho upřímná reakce ji nejprve zarazila, zejména výběrem prvního slova. Pak ale také pobavila. Ano, rozhodně mu nevěří že je to tak snadné, že se prostě někdo objeví a všechno bude v pořádku. Je ale hezké alespoň na chvíli si to myslet. Vždyť se dokonce i uculuje místo toho, aby se pohoršila nad vojákovým slovníkem a doporučila mu aby ho změnil! Pravda, snaží se uchovat si vážný výraz a nedat na sobě znát jak příjemné je jí se na moment vymanit ze zažitých konvencí, nikdy ale v přetvářce, a už vůbec ne lhaní, dobrá nebyla. A to se projeví i když je jí sděleno, že ho nemá nutit. Místo aby to jednoduše přešla, zkrátka vypustí z pusy první, co ji napadne a v té větě se projeví veškerá potlačovaná rozpustilost okamžiku. ,,Já nikdy nikoho nenutím, abyste věděl."
Následné rozpaky si způsobila sama už tím, jak se zachovala. Zkoumavý pohled který pak ucítila na své tváři k nim už jen přispěl a rychlé gesto, ve kterém si z obličeje odhrne pramen vlasů má jen maskovat znovu se červenající tváře. A pak přijde souhlas, za který je ráda. A překvapivá otázka, která ji zvláštním způsobem vyvede z míry. ,,Asi, mohla bych, tedy... tady s tím asi moc nesvedu." Konečně poskládá trochu rozumnou větu a rozhlédne se kolem, jako kdyby hledala záchranu v podobě potulného mastičkáře. ,,V lazaretu by to bylo nejlepší, ale jestli tam nechcete, snad bych to zvládla i doma. Daniel by asi nebyl proti, ale..." Není nutné dokončovat větu o knězi se kterým žije a který by ji nejraději už viděl pod čepcem. Jistě není takový, aby úmyslně vytvářel pomluvy, ale zároveň by si určitě rád něco domyslel. Na druhou stranu, o co by to bylo horší, než kdyby ji někdo viděl jít k Asherovi domů? Vzhledem k tomu, že ne příliš vzdálený večer strávila v katovně, snad by dala přednost i tomuhle scénáři, než aby seznamovala vojáka s knězem a vysvětlovala, kde ho cestou domů našla.
,,Je to na vás." Rozhodne se přenechat nakonec zodpovědnost za rozhodnutí muži. Jako je zvyklá. Jen teď se jí to kupodivu i opravdu hodí, když vstává, tentokrát už doopravdy, a ze sukně oprašuje hlínu a kousky trávy. Botky má pořád celé mokré, čeká ji tedy bosá cesta. Naštěstí v létě chodí bosky často a tak je teď jediný rozdíl v tom, že země ještě studí a kamínky nepřekrývají dlouhá stébla trávy.  ,,Navíc tu máte toho svého..." zarazí se včas na to, aby neřekla něco nepěkného, ,,koně."

Povytáhne obočí nad její reakcí. To už prostě bude muset zvládnout sama... Nevěří že je to tak lehké, nevěří, že se to každému povede a určitě se to nemůže nikomu povést dvakrát, ale to už je o jeho životě, o něm a to už je stejně ztraceno. Takže mlčí a tuhle poznámku nechává být. Když mu Iris trpělivě vysvětlí, že nikoho nenutí, lehce pozvedne dlaně v rádoby obranném gestu. Nevysmívá se jí, nedovolil by si to, ale je to přeci jen trochu zvláštní, skoro až komická situace. A jeho lehce ironická reakce se prostě hodí.
Uleví se mu, nepřiznal by to, ale neskutečně se mu uleví, když jej Iris pochopí. Samozřejmě, že kdyby bylo nejhůř, do lazaretu si dojde. Ale dnes by to nebylo a kdo ví, kdy je pro někoho jako je on skutečně tedy nejhůř. Poslouchá dívčiny obavy o knězi, chápe je. Uvažuje, zda by nebylo moc otrlé nabídnout svůj dům... Přeci jen, bude se starat o něj a on ji potáhne na neznámé místo? Navíc jí to asi nebude moc příjemné... Ale o co příjemnější bude jejich seznamování s Otcem Danielem? Povzdychne si. "Můžu vám nabídnout svůj dům," řekl tedy nakonec. "Samozřejmě vás pak doprovodím... Pokud to tedy pro vás takhle bude lepší," dodá. Necítí se dobře, když celou situaci takto komplikuje. Už teď lituje, že raději nedržel hubu a nenechal to být. Zadívá se na obrovské zvíře, když jej děvče zmíní. Pak se pohled tmavých očí stočí k ní. "Na koni by to bylo mnohem rychlejší," začne pomalu, nenuceně. "Nebudu vás do ničeho nutit ale když necháte otěže mně.." Ve všech ohledech by to bylo jednodušší. Kůň jednoho člověka navíc unese a voják je zvyklý tak jezdit. Ale ne s člověkem, jehož největší noční můrou jsou koně...