Město Salem

Poslouchá ji a pokukuje po stáji. Jistě jsou tam nádherní koně. Jak on zbožňoval projížďky na koních, bez sedla, prohánění se nádhernou přírodou a předhánění se s větrem. Zamrká překvapeně. "Neseděla?" To mu nejde do hlavy. Má ráda koně, už je jí tolik let a ještě na něm neseděla? "Proč?" Opravdu to nechápe. Měla by s tím urychleně něco udělat, protože tohle je smutné. Hodně smutné.
Potěší ho, když se na její tváři vykouzlí úsměv. Po jejích slovech se upřímně zasměje. "To jsme se toho o sobě dozvěděli, co?" Dobrá nálada se ho stále drží. Rozhlédne se kolem sebe a poté si ji prhlédne. Chová se tak nějak strojeně, až moc učeně, vychovaně, je oblečená jako panenka. Takhle také 'rodiče' chtějí, aby vypadal? Nikdy z něj neudělají někoho tak dokonale vychovaného. "Ale ne, témata jsou v pohodě, jen se tady v tom městě nedá věřit každéu, tak jsem ostražitý." Zazubí se s omluvou vepsanou ve tváři. Zamýšlí se, v jeho hlavě se rodí dokonalý plán. "Spousta věcí. Skákání po stromech, lovení, procházky venku, dělání aktobatických kousků a hlavně dělání lumpáren!" Lumpárny... Tak tomu říkala Moly. Zazubí se. "Pojď!" Zasměje se, vyskočí a chytne ji za ruku. Běží společně s ní směrem ke stájím. Vklouznou dovnitř a mají štěstí, že tam nikdo není. "Pojedeš na koni!" Zajásá tiše a kašle na to, jestli protestuje. "Neboj se, Jass, brzo se vrátíme!" Pobaveně se zazubí a shodou okolností vyvede z boxu její oblíbenou kobylku. "A pokud by z toho měla problém, sveď to na to, že tě někdo chtěl unést, ale nakonec jsi proti němu vyhrála!" Je to opravdu uličník. Drží klisnu a zavře stání jejího boxu. Zašeptá klisně něco nesrozumitelně do ouška a poplácá ji po krku. Klisna stojí a drží. Dyami si olízne svůj natržený ret a podívá se na Jasmine. "Tak pojď!" Chytne ji zase za ruku a stáhne si ji k sobě. Vezme ji do náruče a vysadí ji klisně na záda. Ta klisna sice nemá ani sedlo, ani uzdu, ale to není žádný problém. Pro Dyamiho rozhodně ne. Když se ujistí, že na koni Jasmine pevně sedí, tak se vyhoupne za ni a přitisne se k ní, aby měla jistotu, že nespadne. motá jednu svou ruku kolem jejího pasu a druhou se chytne hřívy toho krásného stvoření. Zamlaská a pobídne klisnu do kroku, vyjdou ze stáje a Benjamin se usměje. Nahne se k uchu slečně před ním. "Neboj se, držím Tě, věř mi." Řekne hlubším hlasem, snad aby těm slovvům dodal na vážnosti. Nakonec pobídne koně do klusu a následně cvalu. Tak neskuteně dlouho na koni nejel. Míří k cestě, kde ví, že většinou nikdo není, aby se ta holka nebála, že ji někdo uvidí. Když dojdou na mýtinu, kde protékáá říčka a obklopují je stromy, zastaví. Rozesměje se. "Tak co, zlobíš se na mě za to, že jsem Tě unesl?" Směje se jako malý kluk.

Při jeho údivu se nevesele usměje. "Moji rodiče usoudili, že by bylo zbytečné, abych na koni uměla jezdit, ba i to abych na něm seděla." Nechtěla to říct ošklivě, rodiče jenom měli starost, ale nedokázala se ubránit vyčítavému podtónu. Ale rychle to přejde s tím někdo jako ona nic nenadělá. Dokonce se i čím dál tím více usmívá. Ano, naše dosavadní konverzace byla plná informací..." Byla ale stejně ráda, že si může popovídat s někým novým, i když jí asi objasnil, že jí zatím tak úplně nevěří. Naslouchala tomu jak vyjmenovával kopu zajímavých a určitě i zábavných činností a potom už jen postřehla lumpárny, než jí začal táhnout ke stájím. Několikrát málem spadla, protože si přišlápla šaty, ale to ji nezastavilo, líbilo se jí kam to směřuje. Když tam doběhnou a on jí to na rovinu oznámí, tak trošku zaváhá, ale nenechá se přemlouvat. A obdivuje ho za to, že našel bratrovu klisnu tak rychle. Vypadá, že i jí se nápad zamlouvá. A ona se musí usmívat ještě více kord při jeho mistrovsky vymyšlené výmluvě. "To je geniální, tedy kdybych do konce života chtěla zůstat zavřená v domě." Teď už smála pořádně, sledovala, jak klisničce něco pošeptal a už je řada na vysazení na koně. Znervózněla a trochu vyděšeně se na něj podívala, ale zhluboka se nadechla a nechala se vysadit nahoru. Ještě ani nejeli a už se jí zdál svět z koňského hřbetu o poznání hezčí. Potom se Benjamin vyhoupne za ní a pobídne klisnu, aby se rozjela. Začne se jí zrychlovat dech, nikdy na koni nejela  a trochu se bála, ale naštěstí ji hned uklidnil, aby nezačala vyšilovat. Následně ještě zrychlí, ale jí už to nevadí, užívá si to, je to naprosto úžasné, a kdyby nemusela, tak už asi nikdy nesleze. Všechno kolem utíkalo a plynulo pryč někam daleko za ně. Potom zastavili a ona se rozhlížela po kráse okolní krajiny, všechno bylo tak nádherné a hlavě tam nebyli žádné domu, žádné město. Byla opravdu šťastná, snad nikdy nebyla šťastnější a její úsměv to dával značně najevo. "To rozhodně ne. Doufám, že ten únos ještě nekončí." O tohle by ji nemohl tak brzy připravit. Opatrně se na něj otočila a spiklenecky se usmála. "Tak pane únosce... Kam pojedeme teď?" Oči jí zářili radostí, určitě by nezvládl, být tak zlý a pokazit jí její první výlet na koni.

Zpozoruje její úsměv a zazubí se. "Skončí teprve tehdy, až si to budeš přát." Zasměje se. A dokud bude schopný držet na koni jak sebe, tak ji. Má zmrzlé ruce a poté bude také muset dát pozor na koně. "Potom, až přijedeme zpátky, se musíme o tuhle slečnu postarat a poděkovat jí." Hladí ji po krku, takže se nahýbá a trochu utiskuje Jasmínu, ale snad jí to nevadí. "Měl jsem geniální nápad, že jo?" Řekne hrdě a pak se rozesměje. Je rád, že konečně odhodila tu svou masku vychované holčičky. Však je to vždycky jen opruz. "Nebojíš se, že tě tu někdo uvidí s žebrákem, jako jsem já?" Otáže se pobaveně a protáhne se. "Klidně tě budu unášet na vyjížďky častěji, když budeš chtít." Moc ho to baví a on má rád věci, které ho baví a přinášejí mu radost. Zamyslí se nad její otázkou. Kam pojedou? Rozhlédne se kolem sebe a pohled mu padne na lesní cestu, která je přehledná a nemusel by na ní být žádný padlý strom nebo nějaká námraza.
"Tak jedeme." Pobídne klisnu do klusu a vydají se po cestě, jednou rukou azse drží děvče před ním a druhou hřívu té klisny. Pobídne ji i do cvalu. "Jak se ta klisna vůbec jmenuje?" Zeptá se zvědavě a chvíli přestane dávat pozor na cestu. To se jim vymstí, protože se před nimi objeví kláda. "Nestihnu zastavit, chyť klisnu stehny, stiskni a pořádně se drž." Sám se přikrčí a pobídne klisnu k výskoku. Tohle je zrovna hodně blbé místo na přeskakování spadlého stromu. Kopyta koně se odrazí od země a přeletí s ladností kmen stromu, mohutně dopadnou na zem, ale klisně to uklouzne na ledu, takže zavrávorá a vyděsí ji to. "Hou hou!" Snaž se ji Dyami marně uklidnit a pevně se drží na jejím hřbetě. Blízká větev ho trefí do obličeje, na kterém se okamžitě objeví podlouhlý krvavý šrám, který se táhne od lícní kosti až k bradě napříč jeho tváří. Klisna se vzpíná a Dyami nezvládá držet Jasminu i sebe zároveň. Jass mu vyklouzne z ruky a Benjamin musí zakročit. Pustí se hřívy klisny a padá na zem zády napřed, mezitím chytne děvče a přitáhne si ji k sobě tak, aby padala do měkkého. Dopadne tvrdě na zem a praští se do hlavy. Na něj ještě dopadne drobná slečna. Klisna se mezitím uklidní a ještě dojde za nimi a začne je očuchávat. Dyami zalapá po dechu. "Jsi v pohodě?" Otáže se dívky a zvedne hlavu, nakonec ji zase vyčerpaně položí na zmrzlou a zasněženou zem. "Včera tu ta kláda nebyla, už budu opatrnější, slibuju." Trochu zakašle a bolestně zasyčí. Asi na té hlavě bude mít bouli. Klisna přijde k němu a začne do něj strkat čumákem. "Krásně jsi to zvládla, přinesu ti za to potom mrkev." Přislíbí jí a pohladí ji po sametovém čenichu. Rád by se už zvednul z té země, ale musí počkat, až se zvedne Jasmina.

Každý poznal, kdy mladá Henrietta zemřela. Ač se mohl zdát důvod neznámý, nikdo tato ohněm ožehlá těla nestudoval, ani lékaři je nedávali na pozorování, tudíž všichni brali jejich smrt takovou jaká byla - trýznivá a bolestivá. Nikdo tak nezjistil, zda zemřeli na popáleniny, kouř v plicích nebo podlehli předešlým zraněním. Brigitte to ani nechtěla znát, odmítala takovou pravdu. V nocích nedokázala usnout, stále se jí v uších ozýval křik plný strachu a bolesti, pronásledovaly ji noční můry. Nejvíce ji děsilo, že si jednoho dne ukážou na ni - ač v Salemu vyrostla, byla bylinkářkou a ty mají dle slov místních příliš mnoho společného s praktikováním čarodějnictví. Dokázala by vydržet výslech? Ne, věděla to. Pod vidinou bolesti by se přiznala k něčemu, s tím neměla co dočinění. "Ale čarodějnictví je špatné, Victore. Píše se to tak, kněží tak kážou. Je špatné a temné a ubližuje lidem." Na protest se pokusí pronést několik slůvek, ale hlas selhává. Měl pravdu - v Bibli se psalo o zabíjení, jednom z desatera a přesto zlo bylo mýceno právě tímto způsobem. "Skončí to někdy?"
Úsměv je vykřesán na rtech při poznámce o nevyznání se v podobných záležitostech. "Já vím. Ty máš plnou hlavu pečování o ostatní, aby byli zdraví a přečkali zimu. Ale to neznamená, že si nezasloužíš hodnou ženu, která tě bude mít ráda. Co třeba ta dívka od podkoního pana správce? Nebo některá z těch dam z vyšší společnosti, které tu jsou? Nebo... Co třeba Scarlett? Znáš Scarlett? Musím vás někdy představit!" Radostně v ní hrkne při myšlence, že by ti dva skončili spolu. Byl by z nich možná podivínský, ale naprosto přenádherný pár tím prazvláštním způsobem, jaký dokáže ocenit jen někdo. "Dceru po bývalém mistru popravčím. Vím, je to... Zvláštní povolání a ve společnosti se nenosí, ale je opravdu moc milá a hrozně hezká." Po celou tu dobu švitoří jako malé ptáče, čímž úplně smete ze stolu předešlé otázky i nejistoty. Alespoň u sebe. "Děje, asi... Díváš se tak zvláštně. Něco se ti nelíbí, viď? Victore, znám tě a poznám, když je něco špatně. Tak mluv." S ukazováčkem výhružně vztyčeným skončí před svým přítelem v pozici matky kvočny, co se snaží rozluštit utajenou pravdu. Nakonec však následuje povzdech, neboť lékař se raději odebere k oknu kontrolujíc počasí. Tyhle jeho chvíle znala více než dobře, zdál se tak ztracený ve svých myšlenkách. Je to Brigitte, kdo k němu přejde, ručky obtočené kolem pasu, hrudník natisklý na Victorova záda, jak ho jemně objímá konejšivým gestem. "Slib mi, že se ti nic nestane, Victore. Prosím..."

Usměje se při myšlence, že Benjamin evidentně neví, co slibuje. Kdyby to bylo jen a jen na ní, tak by tenhle malý výlet nikdy neskončil. Už ani neví, jestli bude schopna vrátit se domů, kdo by chtěl pořád jen dřepět a koukat do prázdna, když může dělat tohle. "To si piš, že dostane náležitou péči, ale bude se to muset zařídit tiše a nepozorovaně, jak jen to půjde." Pořád se směje, nemůže si pomoct. Tohle je pro ni nejlepší den jejího dosavadního života. Benjamin se naklonil a pohladil kobylku po krku, takže jí trochu utiskoval, ale neměla mu to za zlé ani si neuměla představit, že by tomu černému stvoření, na kterém seděli, dokázal odolat a nepohladit jej. "Jsi úplný génius, většího na světě není, abys věděl." Řekla to se smíchem, ale myslela to naprosto vážně. Kdyby byl její bratr nebo snad jenom otec jen z poloviny takhle geniální, vedla by úplně perfektní život. "A víš ty, že ani ne. Je mi stokrát milejší žebrák, než nějaký nafoukaný bohatý snob... Už už chtěla říct za kterého mě jisto jistě provdají, ale nechtěla si kazit náladu, tak žertovně dodala: "...jako jsem já." Ne a ne ji přejít smích. Nakonec jí ale přešel, když jí řekl, že to mohou dělat častěji. Nevěděla, kdy nebo spíš jestli se ještě dostane sama z domu. "To bych ti musela dát adresu a musel bys sis dát práci s tím unášet mě přímo odtamtud." Úsměv se jí navrátil sic trošku posmutnělí, ale aspoň měla o důvod víc si dnešek pořádně užít. Opět se rozjeli a Benjamin se optal, jak se klisna jmenuje, moc se jí nechtělo odpovídat, nechtěla, aby si o ní myslel, že dostala koně a ihned si ho pojmenovala po sobě, ale nakonec přeci nebyla její, tak mu přeci jen rozpačitě odpověděla. "Jmenuje se Jasmine." Byla ráda, že jí nevidí do obličeje, byla zrudlá z toho, jak byla v rozpacích. Potom z ní ale opadly rozpaky a vystřídala je nervozita, když se před nimi objevil padlý strom a Benjamine řekl, že nestihne zastavit. Držela se jeho pokynů a jenom doufala, že to dopadne dobře a že to v pořádku ustojí. Přišlo jí, že je to v pořádku, ale asi se něco stalo, protože Jasmine začala vyvádět a shodila je. Benjamin ji zachytí, aby spadla na něj a sám spadne a to hodně ošklivě. Ale i přes to se on začne zajímat, jestli se něco nestalo jí. "Mě by se těžko něco stalo, to ty si dopadl na zem, já padala na tebe. Neudělal sis nic?" Nemusí se ani ptát, aby neviděla ránu na jeho tváři. Přejede po ní rukou a okamžitě začne hledat alespoň nějaký kus látky, kterým by mu otřela krev. "Ano, budeš opatrnější a nenecháš mě padat na sebe, když to sám schytáš nejhůř." Mračila se na něj, tohle od něj byla hloupost, mohl skončit mnohem hůř a ona by si neodpustila, kdyby to bylo proto, že se staral, aby se nic nestalo jí. Ale už tak jí bylo hrozně za to, že na něj díky tomu vyjela. "Omlouvám se, že jsem zase tak vyjela a díky, že si mě nenechal spadnout na zem." Vidí, že ho něco bolí, skoro by se vsadila, že by ho mohlo bolet celé tělo, jen doufala, že si nic vážného neudělal. Potom k nim přišla i Jasmine a začala do něj strkat, chtěla ji odehnat, ale klisna za to nemohla a ona se na ni nemohla zlobit, tak ji také pohladila. Následně se rychle zvedla z Benjamina, když si uvědomila, že on je na rozdíl od ní na studené tvrdé zemi. Opatrně mu pomohla se zvednout. "Hlavně pomalu, kdo ví kolik sis toho udělal." Tohle nepředvídala, když mu říkala, ať sleze s toho stromu, kdyby před tím jen tušila, že se mu stane tohle kvůli ní ani by za ním nešla.

Na její další slova nereaguje, protože by se pustil do zakázaných vod. On je bezvěrce - i když se to nikdy nikdo nesmí dozvědět - a ona je oddaná věřící. Tahle debata by nevedla do dobrých koutů a on ji nechce rozesmutnit nebo naštvat. "Někdy." Řekne neurčitě. Prostě jako obvykle. Sám to neví, ale jistě to tak nebude navždy. Určitě se společnost vyvine. Už teď to jde jistě mílovými kroky, ale někde se to zaseknout muselo. Třeba právě u pálení čarodějnic. Když si připustí, že existují, nemohli by je prostě zbavovat moci?
Najednou začne mluvit o ženách a o tom, že by is zasloužil hodnou a milující ženu. Zamračí se. "Brigitte, ty víš, že na to nemám čas. Musím pracovat." Řekne trochu uraženě. Pak vyřkne známé jméno. Vzbudí to u něj zájem. To je ta zvláštní žena, která za ním přišla domů s pochroumanou rukou a u které si stále musí dát čaj a taky k ní jít na kontrolu. "Znám ji." Řekne prostě a poslouchá ji dál. Neřekla mu zatím nic, co by o ní nevěděl. Zakroutí hlavou. Na nějaké sbližování nemá náladu. Když se mu někdo dostane pod kůži, tak s tím jsou jenom problémy. Například teď to, že nedokáže dostat z hlavy ten divný pocit. Asi prostě žárlí. Zvedne se a jde k oknu.
Kouká na sněhové vločky, když v tom najednou ucítí jemné ručky kolem svého pasu a dívčí hrudník na jeho zádech. Zatají se mu dech a rozbuší se mu srdce. Tohle doopravdy nečekal. Ústa trochu pootevřená v úžasu. Naknec se uklidní. "Brigitte." Vyřkne její jméno o něco tišeji než normálně. "Co by se mi mělo stát?" Stojí nehybně jako socha, kdyby z něj nesálalo teplo, tak by si mohla tahle drobná dívka myslet, že objímá mramorovou sochu. "Každá sněhová vločka je unikát a nikdy nenajdeš dvě stejné. Mám jejich nákresy." Snaží se téma stočit jinam. Pryč od kluka, který mu chce odvést jeho malou kamarádku... sestřičku... důvěrnici... nejbližší blízkou osobu. Neodvažuje se otočit ani pohnout. Jako by se bál, že dívka, která ho bjímá, se rozplyne jako opar dýmu... Nebo roztaje jako sněhová vločka.

"A-ale... Ale..." Chabý pokus o námitku je ten tam, tak moc ji Victor trápí svými slovy, že se Brigitte nakonec zatvrdí jako mezek a spustí na něj skoro až vyčítavým hlasem. "To není o čase. Nemáš čas, nemáš čas, nikdo ho nemáme. Já vím, že musíš pracovat, Victore, ale cožpak by nebylo hezké mít po boku někoho, dko se tentokrát bude starat o tebe? Kdo... Kdo ti navaří a přivítá tě doma po tvých pochůzkách u nemocných? Kdo tě bude chlácholit a říkat ti, že je už čas jít spát, až budeš zase do noci vzhůru? Kdo ti bude říkat, že tě má rád?" Možná si to vše trochu idealizovala, ale přesně na to si pamatovala u svých rodičů. Jejich vzájemnou lásku a úctu, poznámky plné něhy a starosti. Sama si přála zažít něco podobného, ale měla méně na výběr jak Victor, který si svým povoláním získal respekt místních i dost peněz na to, aby se více než dobře uživil. "Ty vážně někoho takového nechceš?" Se zatajeným dechem sleduje Victorův pohled, celá nešťastná z odmítnutí, které se ani tak netýká jí jako té, co by se mohla stát potenciální manželkou. Chudák děvče. Chudák Victor.
Tvář si opírá o jeho rameno, je jako malá holka, co hledá uklidnění u staršího bratra, v němž vidí svůj vzor. Těžko z ní bude lékařka, na to nerada vidí krev, ale byla alespoň dobrou bylinkářkou. "Cokoliv... Doba je zlá." Mohlo ho něco sežrat nebo se mohl dostat pod kopyta koně. Kdo by pomohl doktorovi? Nikdo. Nikdo není dostatečně obeznámen s lékařstvím. Jemný úsměv vykreslí jeho slova o vločkách, o nákresech. Tajemství, co jí právě prozradil. "Ukážeš mi je někdy? Victore? Prosím." Modrá kukadla sledují jeho tvář, byla by schopna ho přesvědčovat hodiny a hodiny, aby jí ukázal něco ze své sbírky. Nakonec? Zhoupnutí se na špičky, na tváři mlaskne něžný polibek. "Jsi zvláštní muž, Victore. Ale stejně tě mám ráda."

Když se vrátil z práce zjistil, že mu došla zásoba whiskey a tak se chtě nechtě musel vydat do města na nákup dalších flašek. Když už se blížil k městu zaslechl nějaký hluk připomínající ržání koně. Neodolal a vydal se vyhledat zdroj toho zvuku. Nenápadně se podívá zpoza stromu a uvidí koně a kluka s dívkou, kteří leží spolu na zemi. Ten kluk mu je povědomý. Kde ho tak už viděl. Vzpomene si, to je ten kluk co leze po stromech, ale co to má na hlavě? Uvidí jak mu teče trochu krev. V tu chvíli dostane trochu hlad a vykročí zpoza stromu. "Brý večír jste v pořádku nebo mám skáknout pro doktora?". Zeptá se jich, ale nespouští při tom pohled z chlapcovi rány. Bojuje s nutkáním se na chlapce prostě vrhnout. Vždyť by se to někdo nedozvěděl, ale co když jo? Tyto myšlenky ho sužují. Nakonec těm myšlenkám odolá, alespoň prozatím.
"Se omlouvám jestli ruším nebo tak něco, ale slyšel jsem nějaký hluk. Sem si řekl, že by tu někdo třeba potřeboval pomoct. Že třeba někdo přišel k úrazu nebo tak něco. To víte slečinko, když vám nepomůžu a vy tu skapete tak kdo myslíte, že bude mít fofr v práci? No vy to asi nebudete." Potom si odplivne a otře si ruku o svoje špinavé hadry. Natáhne jí směrem k dívce. "Jinak já jsem James místní funebrák, tady s klukem jsem už měl tu čest co Benjo?"Usměje se a mrkne na něho.

"Jak jsem už říkal, pěkné jméno." I pro koně. Je to trochu komické, že je tu teď se dvěma Jasminami. Rozesmál by se, kdyby mu zbyl čas.
Leží na zemi a culí se trochu jako blbec. "V pohodě, prosím Tebe. Je to jenom škrábnutí a do zítra bude pryč. Vážně." Stejně jako boule na hlavě a rozražený ret. Ten škrábanec se možná zacelí předtím, než ji odveze zpátky. I když upřímně doufá, že mu vydrží alespoň do doby, než dojde domů. Regenerace je dobrá, ale někdy s ní mohou být i potíže. Trochu trhaně se zasměje. "Takhle říkáš, že jsem měkký a pohodlný, jo?" I teď ho humor nepřešel. Nekrvací (když pomine drobný škrábaneček) a to je vše, co mu stačí ke spokojenosti. Ona se mu asi chystá odstraňovat krev z tváře, on jí ruku jemně odstrčí. "Tohle není to nejhorší, co se mi kdy stalo, vážně." Zazubí se a pak mávne rukou. "Mám tuhý kořínek a jen tak se nezlomím ve dví, neboj." To ona by asi dopadla hůře, protože by nejspíše spadla na hlavu, kdyby nezakročil. To by nebylo dvakrát moc příjemné. Jak pro ni, tak pro něj, protože by musel vysvětlovat, co se stalo a proč jim dcerušku vací tak potlučenou. "A nezapomeň mi dát tu adresu." Popíchne ji ještě pobaveně.
Začne hladit koně a čeká, kdy se z něj slečna konečně zvedne. Neochotně přijme její pomoc. Snad, aby ji potěšil, že mu také mohla pomoci. "Jak jsem říkal, mám tuhý kořínek." Protáhne se a křupnou mu záda i rameno. Zaksichtí se. "Jo, to jsem potřeboval." Pobaveně se pdrbe ve vlasech a potom nahmatá bouli. Už se těší, až konečně zmizí z jeho hlavy. Setře si rukávem z tváře zbytky krve a olízne si znovu ret. Pitáhne si k sobě klisnu a pohladí ji. "Skákalas už předtím, Jasmine?" Zeptá se klisny, jako kdyby jí mohl opravdu rozumět. S úsměvem jí hledí do očí a hladí po sametovém čumáku. Má rád zvířata. Velmi. A zvířata mají většinou ráda jeho.
Zpoza stromu vyskočí ten muž. Překvapeně zamrká, jak je možné, že ho necítil? Asi měl spoustu práce. "Pane Jamesi!" Vyřkne jeho jméno překvapeně. "Kde máte lahev?" Zeptá se trochu překvapeně, ale stále se zubí jako malý kluk. "To ano, měli."

Brigitte na něj vyjede a on ji mlčky poslouchá. Také velmi trpělivě. Pohled v jeho očích ztvrdne a jeho tvář má nyní přísnější rysy. "Nikdy jsem nic takového nezažil, nikdy jsem takové chování ani koutkem oka nezahlédl, nikdy jsem žádnou takovou osobu neměl, tak proč bych měl chtít něco, co ani nevím, jak vypadá a jak funguje? A i kdybych chtěl, tak to stejně nebude nikdy tak, jak si člověk vysní." Nekřičí. Na ni by nikdy nezvýšil hlas, ví, že by ji tím určitě rozhodil. I když, možná ne... Ale zkoušet to nechce. Jediná osoba, která mu projevovala lásku, byla jeho matka. Mateřská láska je silná... Ale neví, jak funguje ta partnerská. Otec s matkou se k sobě vždycky chovali tak chladně. Nezná to. "Raději se budu věnovat věcem, které dobře znám a ve kterých si jsem jist!" Řekne o něco rázněji a začne si poťukávat prsty o bok. Je neklidný. Tahle debata se mu vůbec nelíbí. Cítí se jako zvěř zahnaná do kouta.
Objímá ho a on ji poslouchá. "Budu se snažit." Což znamená, že se bude chovat stejně jako doposud. Sem tam si odnese nějaké to oko, prst z ruky nebo nohy... Nebo se spokojí s žábou. Mírně se k ní pootočí a podívá se jí do očí. Přeci by nemohl odmítnout, když ho tak pěkně prosí. "Můžu ti ji namalovat klidně hne-" Nestačí dořeknou a drobné děvče se vyhoupne na špičky a vlípne mu pusu na tvář. Na doktorově bledé tváři se objeví rozpačitý a vskutku velmi nesmělý úsměv, který jistě jejím bystrým očkám neunikne. Každý normální člověk by řekl, že ji má také moc rád, ale on? Ne, on ne... "Musíš na sebe být opatrná, nechci, aby se Ti něco stalo." Takhle to lze přeci vyjádřit taky, i když to Victor vůbec nezamýšlel. Stále rozpačitě klopí pohled. Tohle nečekal. "Chceš... Tu vločku?" Chce svůj mozek okamžitě zaměstnat něčím jiným a vločky a kreslení jsou asi nejlepší způsob, jak toho docílit.

Nemůže uvěřit tomu, že se i přes to všechno pořád směje, jí to k smíchu nepřišlo vůbec, ale asi dal pořádně do hlavy, tak si odpustila pokárání. Nedokáže pochopit jak to, že to bere tak na lehkou váhu. Ale nedokázala se na něj mračit dlouho. "Nic takového jsem neřekla. Kdyby ano by bych si toho vědoma." Musela se smát, asi by ani nepovažovala za vhodné říct mu, že měkký a pohodlný. Když jí odstrčí ruku, aby mu neotřela krev z tváře zkoumavě se na něj podívá, ale nechá to být, je to ostatně jeho věc. Je to blázen. Buď jím musí být nebo před ní nechce přiznat, že je zraněný. Naprosto nesmyslné chování. "Dobře jak chceš." Jako by mu měl někdo vyčítat, že si nechá pomoct, když si způsobí otřes v mozku. "To ti to zatím nestačilo? Chceš riskovat, že se díky mě zmrzačíš?" Zvláštní to kluk, člověk by si řekl, že tenhle zážitek ho odradí, ale on ne, on si to chce zopakovat. "Dám ti ji až se ve zdraví a snad i živí vrátíme." Už se musela opět smát. Směje se ještě víc, když jí významně opakuje, že tvrdý kořínek. Pak ho už jen pozoruje, jak si hladí Jasmine.
Když se tam najednou objevil cizí muž, lekla se ho. O pár kroků poodstoupila, ale když si všimla, že se ti dva asi znají, trošku ji to uklidnilo. Při starosti o to jestli se někomu něco nestalo a jestli nepotřebují pomoc, se musela zasmát, jakoby si to Tuhý kořínek Benjamin dokázal připustit. Když k ní chlapík natáhl ruku zdvořile ji přijala. "Já jsem Jasmine." Ale zase trošku ustoupí, protože muže před sebou nezná a působí na zvláštním dojmem, kterému zas tak úplně nerozumí. Tak se radši bude držet zpátky. "Odkud se vy dva znáte? A kde jste se vzal v těchto končinám pane Jamesi?" Vlastně se ani nechtěla vyptávat, ale tak nějak usoudila, že čím více toho o něm bude vědět, tím méně nervozní bude.

Nezažil... Nezahlédl... Neměl... Každé z těch slov je ubíjející, každé z nich přinutí dívku, aby sebou škubla jako by jí někdo daroval políček do tváře. Nevím, jak to vypadá... Funguje... Nebuce ikdy tak, jak si člověk vysní... To vše se do ni zařezává ve své ostrosti a zrzka vnímá, jak se do očí vlévají slzy. Nechtěla plakat, ale Victor ji od sebe odháněl způsobem, jaký ještě u nikoho nezažila. A u něj už vůbec ne. Vždy milý, vždy hodný k její osobě a nyní? Nepřátelský, skoro až vzteklý. "Já jsem nikdo, Victore?" Popotáhnutí doplní slova v jejich rozechvělosti, modré oči sledují zem v touze nerozplakat se naplno. "J-já... Myslela jsem, že... Říkal jsi, když jsme byli malí... Že si mě vezmeš... A-a-a... A teď mi dáváš najevo, že jsem pro tebe nikdy nebyla dobrá. Že-že-že jsem se o tebe nestarala a-a-a-... A neda-dala ti lásku..." Hřbet ruky jemně otře nos a slzy, které kanou po tvářích. Cítila se tak slabá, tak nejistá vůči němu, tak nehodná jeho pozornosti.
"Možná bys měl jít." Tichá reakce na jeho poslední slova. Tichá tak, až z toho mrazí, bolestivá a nejistá. Nechtěla ho od sebe odhánět, ale cítila se zrazeně jako nikdy předtím. "Jistě je tam venku někdo, kdo tě potřebuje." Dlaně rychle otřou mokré tváře a Brigitte konečně vzhlédne k vysokému doktorovi. "Ten koláč si vem sebou." Do rukou je vtisknut talíř s nakrájeným domácím koláčem, s nímž ho dívka vyprovází. "Vím, žes to tak nejspíš nemyslel, Victore, ale někdy by ses měl zamyslet nad tím, jak lidem kolem sebe dokážeš svými slovy ublížit. Možná proto jsi tak sám." Poslední slova s nimiž ho vyprovodí ke dveřím, ponechávaje je otevřené, aby Victor mohl odejít. Stále s tváří skloněnou k zemi, stále malá a zmatená. "Měl bys jít než se setmí."

Zamračí se. Teď je naštvaný. "Nemyslel jsem to konkrétně na Tebe. Byli jsme děti a i když bych si přál to dodržet, ty bys mě nikdy nechtěla. Nerozumím těmhle věcem a prostě to nedokážu rozeznat jedno od druhýho, to divný sevření, když jsi mi básnila o Elijahovi! Ale byl by pro Tebe lepší. Každý by byl. Jsem pro tebe až moc... Nudný, divný... Nepozorný, málo empatický." Vždycky byl upřímný a je i teď, i když ví, že ho to potom bude asi mrzet. Hlavně z něj mluví někdo úplně jiný... Někdo, kho nezná a koho ještě nepustil na svět. Je zmatený sám ze sebe, je zmatený ze všeho. "Nikdy předtím jsem se nemusel potýkat s tímhle divným pocitem... Se žárlivostí! Nechci, aby mi tě někdo vzal, Brigitte!" Ohradí se ještě rozhořčeně a pak se teprve podívá do jejích očí, kde spatří slzy. Zastaví se a zkoprní. "Promiň nechtěl jsem, abys brečela." Sklopí najednou hlavu, ale pak sám dojde ke dveřím a vezme si kabát. Chápe to. Oblékne si ho, ale nechá ho zatím rozepnutý. Koláč drží v ruce, ale položí ho vedle na komodu, protože si ho prostě teď vzít nemůže. Cítil by se ještě hůř. Její slova mu budou zznít v hlavě dlouho. Možná proto jsi tak sám... Ano, nejspíše pro to, protože mu dělá správná interakce s jinými lidmi takový problém. Do vínku mu byl dán mozek, který je mu občas přišel spíše na obtíž, protože kde příroda přidá, někde musí i ubrat. U Victora to platí dvojnásob. "Nechci tě tu nechat, ale ty chceš, abych šel." Stále stojí ve dveřích, sleduje ji. Nechce ji vidět brečet. Viděl ji brečet tolikrát, ale ještě nikdy kvůli němu. No, očividně je všechno jednou poprvé. "Přinesu ti ty kreby." Řekne o něco tišeji. "Někdy." Chce ji obejmout, ale neví, jak by na to reagovala... Proto tam stojí jako solný sloup, neklidně poťukává prsty o svůj kabát a čeká... Snad jako kdyby čekal na to, až ho vyžene. Nebo až se mu alespoň podívá do tváře, aby zkusil zjistit, jakou škodu napáchal, i když... Pochopil by to? Není moc empatický, ale snaží se... Ale očividně ne dost.

Potřese si s ní rukou. Všimne si, že se Jasmine snaží držet si od něho trochu odstup. "Těší mě slečinko. Mě se bát nemusíte já nekoušu.... Teda většinou ne."Zasměje se. Pak na něj začnou mluvit oba dva naráz a on neví komu dříve odpovědět. Rozhodne se, že se bude nejdříve věnovat dámě jako pravý gentleman. "No my jsme se tuhle potkali na kraji lesa, když jsem pádil domů z fušky. Jsem končil v práci dýl, páč minulý týden víc lidí skapalo a tak jsem už neměl kam je šoupnout tak jsem musel dodělat nějakou tu ďouru navíc. To víte dva do jedný díry dát nemůžete to by mě kněz zase nějaké ty řeči. No a zničeho nic těsně přede mě skočil ze stromu tadyhle Benjo a tak jsme hodili řeč. No a co se týče té vaší druhé otázky...."Na chvíli si odmlčí, přičemž se stačí důkladně podrbat na hlavě a odplivnout si. Pak pokračuje, avšak už ne tak vesele jako před chvílí. "Mám bejvák kousek odsaď a tak nějak jsem na suchu tak jsem vyrazil pro chlast do města, když jsem vás tu slyšel dovádět. Stejně řeknu vám, že to je lumpárna. Člověk přijde domů stahaný jak kůň, chce se trochu odreagovat a kde nic tu nic." Pokrčí rameny, podrbe se na bradě a oba dva si důkladně prohlédne. "Co tady vůbec děláte vy dva? Ne že by vám to tu spolu neslušelo nebo tak něco, ale já měl za to, že ty máš spadeno na nějakou indoškou košku co Benjo? " Uchechtne se a lišácky mrkne na Benja. Myslel si, že ten kluk je spíš takový nezkušený prosťáček a on při tom má v vyhlédnutou indiánku a teď ho tady načapal ještě s takovou nóbl slečnou. Tu na něj udělalo do jisté míry dojem.

Poslouchá ho a přitom hladí klisnu po čumáku. Ta z něj asi nemá dobrý pocit. "Ehm." Vyjede z něj pouze automaticky, když hrobník spustí svou hatlamatilku. Rychle zamrká. Mohl by příště alespoň mluvit pomaleji. Pochytil toho hodně, ale něco mu zůstalo utajeno. Kdyby nevěděl, co ten chlap popisuje, měl by to ještě mnohem těžší. Ono to učení má asi něco do sebe. "Ehm... Moc jsem vám nerozuměl, ale... Dobře." To ho ouvedlo do trochu trapné situace. Myslel si, jak dobrou angličtinu má, ale když na něj někdo spustí tolik nespisovných nebo slangových výrazů, je očividně v háji.
Podrbe se na hlavě a přejede si rukou po tom škrábanci. "Jeli jsme se projet a nemm spadeno na žádnou indiánku..." Řekne zamračeně, protože si vzpomene na toho blbce Josepha. Nejraději by ho zmlátil ještě jendou, aby se k jeho sestře víc nepřibližoval. "Jen si myslím, že je hrubé odsuzovat indiány podle jejich původu, vzhledu, víry nebo čehokoli jiného." Vzdychne a ta klisna do něj začne zase šťouchat. "No jooo, už se ti věnuji." Pousměje se a zase hladí klisnu. Všiml si, že si od hrobaře drží Jasmine odstup. On to chápe, kdyby to nebyl Dyami, taky by si odstup držel. On si ho drží, ale svým způsobem. Svým divným způsobem.