Město Salem

Její chování při zahlédnutí peněz se příliš neliší od ostatních nevěstek, takže ho to moc nepřekvapí, to co ho překvapí je poznámka o zahřátí, rozhodně má dobrou slovní předehru a je zvyklá si s lidma pohrávat. Nejvíc ho ale překvapí ten šátek, jednu chvíli skoro začne utíkat, než si uvědomí, že mu nic nehrozí.
Nelíbí se mu to provizorní vodítko, ve své psí podobě už na vodítku skončil, jsou to skoro dva roky a vůbec se mu to nelíbilo, tenkrát měl ošklivě poškrábanej krk z toho, jak si ho sundaval, ale za nevěstkou stejně jde, po cestě je ale ještě víc nesvůj, než do tý doby, uklidní se, až když ho obejme kolem krku, usměje se na ní ale to už mu šeptá svou žádost do ucha, docela příjemně chladí a přinutilo ho to se trochu zachvět, ne že by mu chlad vadil, ale změna teplot byla celkem rychlá.
Když mu žena začne sjíždět rukou, trochu ho to vzrušuje, zároveň je to na něj ale moc rychle. Ta žádost o ukáznění, i poznámka o stížnostech, rozhodne se ji tedy trochu zpomalit. Ale, neděláš nic špatnýho.Začal a pohladil ji po chladné tváři, načež pokračuje k rameni, kde se nakonec zastaví. "Ale nevím zatím ani jak se jmenuješ." Doufal při tom, že nepatří mezi ty, které debata otravuje a které nechtěj, aby o nich zákazníci něco věděli, ať už jméno, nebo cokoli jiného.
"Navíc bych si tě mohl předtím pořádně prohlédnout." Pokračoval, jelikož se mu opravdu líbila a zajímalo by ho, jak vypadá bez oblečení. Vidět jí vlastně chce spíš proto, aby nemusel za doktorem, když od ní něco chytí, což už se mu už jednou stalo, naštěstí šlo jen o vyrážku, ale i tak ho to utvrdilo v tom, že je lepší postupovat pomalu, než se na to vrhnout jak zvíře.
Po těchto slovech jí sjel rukama po těl dolů a užíval si její křivky, tělo ho lehce zradilo a na kalhotech se začala rýsovat boule, takže nemůže předstírat, že by o obvyklé služby nestál, v těchto případech bývají silnější instinkty i na obtíž.

Vůbec mu to neulehčuje, je jasný, že ta žena ví co chce a tak bude muset svoje priority trochu otočit a začít fyzickým stykem, i když se mu to příčí, má v mnoha ohledech pravdu. Chladný dotyk rtů na ušním lalůčku ho vzrušil ještě víc.
Když řekla, že doufala, že se něco přiučí, přinutilo ho to se zasmát, spíš pousmát, ale v jeho případě je to až dost, je jednou z prvních osob, která ho přinutila při úsměvu ukázat zuby od toho dne. Sjel jí tedy k šněrování a úděsně pomalu ho rozepíná, naschvál si dává načas, i když je patrné, že jeho prsty jsou dost šikovné. "Kdybys byla kriminálník, nelíbilo by se mi to, nevypadáš na to." Říkal pravdu, i její srdce bylo stále klidné, což je dost zvláštní.
Když je asi v půlce šněrování, pokračuje. "Pokud je tu někdo schopnej učit, jsi to ty." Pokračuje, přičemž nespomaluje, ani nezrychluje svoje prsty, celou dobu se usmívá, už ale bez zubů.
"A máš pěknej úsměv." Naschvál poznámku o radování nechá bez povšimnutí, nejspíš je to pravda, ale cítí se kvůli tomu špatně, při této myšlence jeho úsměv na chvíli zmizel, aby se zase obevil, když jí sundal první kus oblečení.
Odkryla se krásná světlá kůže bez poskvrnky a tak pokračuje v jejím svlíkání, u čehož jí jemně hladí. "Co myslíš, až si tě líp prohlídnu, přiučíš mě něco?"
Je to trochu zvláštní, v mnoha ohledech mu připomíná jeho zesnulou ivetu a v mnoha ohledech je zcela jiná, ona byla taky tak sebejistá a všechno vedla, ale postupovala pomalejc, minimálně pro teď se mu chování té ženy líbí.

Trochu mu vadí její poznámky, ale něco se mu na nich i líbí, i když spíš kvůli její nenucenosti a klidu, s jakým je říká.
Všechno vypadá dobře, jí se to možná trochu i začíná líbit a znovu přišlo šátkové vodítko, tentokrát mu to ani tolik nevadilo, byl to skoro věčnej okamžik, jak se jejich ústa přibližovaly a pak se to stalo.
Něco, co nečekal, i když už podle chladu a jiných detailů tušil, že je banshee, na tohle se připravit nemohl, těsně před polibkem začala kvílet, čímž nejen ukončila veškeré jeho pochybnosti, ale navíc měl zničeho nic pocit, jako by mu chlad vysál vzduch z plic, vymanil se z šátku, kupodivu to nebylo tak těžké a začal se kuckat, než se jeho dech ustálil.
Věděl co to znamená, někdo umře, nebo už umřel, děkoval bohu, že je stále oblečený a snažil se v tom kraválu přemýšlet, kvůli jeho lepšímu sluchu to bylo ještě horší, držel se za uši a kňoural, zatímco se snažil dostat za dveře, což se mu nakonec povedlo.
Bylo to jako vejít z bláta do louže, uši už ho sice nebolely od toho křiku, ale za to tu stál vrah s nožem, okamžitě zalitoval, že si s sebou nevzal svoji hůl, i toho, že je na místě tak plném lidí. Beze zbraně to bude těžký boj a neobejde se bez zranění, líp by na tom byl, kdyby se proměnil do svojí psí podoby, ale to by to o něm hned věděli všichni a bylo by jen otázkou času, než si ho najde inkvizice jako obětního beránka, ne, musí najít jiný způsob, v tom si všiml hole u věšáku, někdo sem přišel s holí, není tak dobrá jako jeho, ale musí stačit.
"Hoď mi tu hůl!" Řekl stroze velitelským tónem, který nenechal nikoho na pochybách, že se jedná o rozkaz, nikdo ale nevěděl komu, naštěstí byl jeden z prchajících zákazníků dost soudný, aby mu tu hůl hodil a on se tak mohl postavit tomu zločinci.
Pustil se do boje, začal rychlým úderem na hlavu v naději, že ho omráčí, nebo zabije dřív, než nastanou problémy, ale útočník zjevně v boji také nebyl začátečník a tak mu uhl dozadu, následovala řada úderů a krytí a i když to vypadá, že s holí má výhodu, dobře ví, že to tak není, muž proti kterému stojí bojuje dobře a větší chyba na obou stranách by mohla znamenat konec, navíc mu tady nepomáhá tma, ani jeho dobrý sluch, který je kvůli hluku spíše přítěží, s trochou štěstí bude vyčerpaný z předešlé fyzické námahy a tak se unaví dřív než za hodinu, nebo se pokusí utéct a odkryje se tak. Naštěstí měl pravdu, dorazil ke zdi a místo aby stál a kryl se, se rozeběhl šikmo proti němu, zacož zaplatil dobře mířeným úderem do hlavy a spadl v bezvědomí na zem, tomase to stálo malý šrám na boku a rozbité oblečení.

Nelíbilo se mu to, většinou se v práci s mrtvolou nesetkal, ale stávalo se i to, takže to není nic neobvyklého, to co je neobvyklé je, že mrtvolou je tak mladá žena, mrtvola, která leží na posteli mu připomíná mrtvolu jeho ženy, stejně chladná, zabitá nožem, je to ale spíš jeho představa, jako by byl zase tam, oči mu zhnědly a zmizelo bělmo, hned to ale potlačil a na naléhání té nevěstky vyrazil i s ním ven. "Zařídím mu soud za vraždu a loupež. Oznámil ještě, jako výmluvu na to že dýchá a promluvil směrem k té nevěstce, se kterou se dnes mohl trochu uvolnit, ale nevyšlo mu to. "A ty mi příště řekneš svoje jmého." Ukázal na ni holí.
Pokud se ten chlap probere, zařídí, aby stál před soudem a to za vraždu, loupež a šíření paniky, naštěstí do nevěstince chodí i dost vlivných osob a tak by se zamlčením povolání dotyčné zavražděné mohlo dojít i na hrdelní trest, pokud se nezamlčí, no, pranýř a useklá ruka je lepší než nic a vždycky ho může v noci trochu víc pochroumat, možná i tak, aby nikdy neměl potomka.
S těmito myšlenkami se vydává na strážnici, vrátí se jindy, oni teď budou truchlit a on nechce být v přítomnosti té mrtvé ženy, už jenom proto, že z ní má strach, když muže předal, udal obvinění a dostal příslib odměny, vydal se nejdřív domů pro svoje pracovní oblečení a potom na hlídku.
Byl dost rozmrzelý a tak, pokud se dnes ukáže někdo, kdo bude tropit bordel, rozhodně toho bude litovat.
Už teď se těší, až se s ní setká znova, mohlo by být zajímavý zeptat se někoho dalšího, kdo býval člověkem a už není, jak to zvládá se zdravým rozumem, přestože banshee a kožoměnec jsou zcela jiné případy. Možná by jí mohl i prozradit své tajemství.

Ten chlap je věčně nespokojený, ale vlastně ani nečekal, že by mu jeho odpověď stačila. Možná měl být milejší a uctivější a nepoužívat takové nelichotivé oslovení, pro muže v jeho věku... Vskutku, Black nebyl zrovna chlapeček a jestli ano, ani trochu na to nevypadal. V životě by to nahlas neřekl, ale jistou špetku úcty k němu cítil, když byl tedy zrovna střízlivý. Nejspíš to je správný chlap s horkou hlavou a to druhé budou mít jistě společné. Ale nehodlá se v něm nějak šťourat, ne dokud to není nutné.
Při oslovení starče mu zcela nechtěně vylétne obočí nahoru. To opravdu vypadá tak strašně staře? Že by nemoc z povolání? Sleduje, jak se mohutný muž trochu těžce zvedne ze židle, sleduje jeho napjatou pěst. Narovná se v zádech, předkloní se, levou rukou sjede k opasku, u kterého se vždy houpe dýka, pravou zatne v pěst. Nehodlá se bránit nožem, ale je to reflex. Nevstává, sedí, obě ruce má pod stolem aby nebylo vidět, že jeho obranou by byl útok. Trénovanýma očima sleduje zarostlého muže. Končí to rychleji než to vůbec začalo, Black si sedá a mluví. Neudrží se, několikrát zamrká, snaží se na sobě nedát znát úlevu. Nejde o to, že by se snad nechtěl rvát. Jde o to, že je v uniformě a nebylo by pro něj zrovna dvakrát prospěšné, kdyby jej celý podnik viděl mlátit takřka nevinného připitého dřevorubce. Nehledě na to že by to hned v další službě pekelně schytal. "Chytrý tah," uzná, už se nesnaží o jízlivý tón. Chce zachovat klid, vypít pár piv a jít spát, nic jiného. "Když už nic, vždycky držím slovo," zakončí zcela seriózně konverzaci. Není zloděj ani nějaký hajzl a už vůbec ne lhář. Na tom si zakládá.
Přichází okamžitá změna v Blackově tónu i přístupu k němu. Nekomentuje to. Sleduje, jak několik okolních stolů opět rozproudí konverzaci. Někteří vypadají zmateně, že se mezi nimi nic neudálo, evidentně celou dobu zírali na Blacka a čekali, jestli mu natáhne. Nenuceně poslouchá jeho kecy o jedné z děvek. "Tý už ten mozek z hlavy vypíchalo takovejch, že se ani nedivím že nemá čim myslet," ušklíbne se. Neřekl by, že ta ženská stojí za nic, to vůbec ne, má hromadu svých předností... Ale vypadá jako hodněkrát použité zboží. Jistě, to jsou tam všechny, ale nemusí tak přeci vypadat, ne? "Ale tak rozhodně to neni špatná volba. Předpokládám že čas od času ani neplatíš?" významně povytáhne obočí, na rtech potutelný úšklebek. Nebo se to snad stává jenom jemu, hm? Čas od času jej jeho oblíbená slečna či dvě navštíví doma. Dříve si proto hledaly záminky, nosily kabáty které nebyly jeho a prázdné měšce co pohodil nazdařbůh, brzy ale zjistily, že to není nutné. "Starý pes se neučí. Jen zdokonaluje." Jistě že má i své slabé chvilky, ale za svůj život toho ojel tolik, že žádné další zkušenosti snad už ani nepotřebuje. Stačí se jen vézt...

Když se dostal k novému pánovi, nebylo to nic nového, snad ho jen méně byli a drželi ohladu, než dříve, týden sloužil svojemu pánovi, už věděl, že má vstát dřív než on a připravit mu oblečení, načež se musel z pánova pokoje vytratit a udělat snídani, to byla novější záležitost, chvíli trvalo, než přišli na to že umí vařit, a pak jít pomoci mladému pánovi, což bylo horší, než s jeho majitelem, protože ho musel oblékat, ne proto, že by to nezvlád, ale proto, že ho chtěl ponížit, pak nastal kolotoč domácích prací a pokud měl štěstí, paní, tedy manželka jeho pána mu nechala něco z dobrého jídla, které uvařil, pokud ne, jedl něco, co by možná nedali ani zvířčectvu. Pak následoval kolotoč uklízení a starání se o koně, načež musel pomoci se svlékáním mladého pána před spaním a vyprad oblečení, v mezičase si musel najít také čas na to, aby v poledne byl hotový oběd a se západem slunce večeře, pak oblečení pověsil a mohl jít spát, aby další den zase první vstával, s mladou paní se moc nesetkal, i když pokud ano, působila přátelsky, lépe ji nepoznal až do dne, kdy si ho pán zavolal do pracovny.
"Ano pane?" Bylo to zvláštní, většinou sem měl vstup zakázán a pán si ho zavolal k sobě, naznačil mu aby stál u něj, chtěl ho předat mladé paní, která přišla chvíli poté, to on ale nevěděl a tak tiše stál se sklopenýma očima po boku pána a čekal na příkazy, paní vypadala krásně a hned ho napadlo, že pokud bude chtít to co ty paničky, bude to dělat s potěšením, na chvíli se neudržel a zvedl k ní pohled, hned ho ale zase sklopil, zatímco doufal, že si toho nikdo nevšiml.

Otec si ji zavolal do své pracovny. Popravdě se jí tam vůbec nechtělo. Po tom, co utekla tehdy v noci z domu, s ní moc nemluvil a byl na ni pořádně nazlobený. Ale jeden klad to mělo. Dali potom oba, on i její bratr, na chvíli pokoj se svatbou. Co když si to rozmyslel a volá ji proto, že už někoho vybral? Nechtěla na to ani pomyslet, takže se raději zaměřila na své ošacení. Nechala komornou, aby jí pomohla do krásných světlounce fialových šatů, které zakrývaly všechno, co měli, a rychle se vydala k pracovně, protože nebylo moudré nechat otce čekat.
Netrvalo dlouho a stanula před otcovou pracovnou. Ale nešla hned dovnitř byla nervózní a taky se bála. Pořád jí trápila ta ošklivá myšlenka na to, že už se ze svatby nevykroutí. Ani si neuvědomila, že si nervozitou mne prsty. Urychleně toho nechala, zhluboka se nadechla a donutila se zaklepat. Čekala na vyzvání, přišlo jí to jako celá věcnost, a potom vešla. Čekala lecos. Dokonce byla připravená na případného nápadníka stojícího v pracovně, ale namísto toho tam stál jen její otec se svým novým otrokem, nechápala, proč vlastně otroka potřebují, sloužících měli více než dost a jestli šlo o to, že je nechtěli platit, stejně to nemělo smysl, protože otec tvrdil, že za něj dal pěknou sumu. Zaskočilo ji to a nechápala o co tam kráčí, ale nedala na sobě nic znát. Místo toho vykouzlila na tváři letmý úsměv a počestovala otce mírnou uklonou hlavy. "Volat jste mne otče?" Pozvedla hlavu a její oči dopadli na toho otroka. Trochu ji znervózňovalo, jak se na ni dívá, tak se radši soustředila na otce. Úsměv jí z tváře nemizel. "Ano Jasmine posaď se chci s tebou něco probrat." Z těžká polkla, ale uposlechla otcův příkaz. Určitě s ní chtěl řešit ty hloupé zásnuby, ale proč tu byl u všech všudy on? Když se posadila napodobil její příklad a také se posadil. Začal si prohlížet nějaké papíry a ona se přinutila zatajit dech, jako by jí to mohlo pomoct. Potom zase promluvil: "Chci di dát tady Cheieneho, mně se na nic nehodí. Tobě by mohl a navíc je narozdíl od tebe poslušný, takže na tebe bude dohlížet." Ukázal na mladého indiána vedle sebe a přitom mluvil, jako by tam ani nebyl. Ale to jí teď ani nezajímalo, když jí došla otcova slova. "Co prosím?" Co by zrovna ona dělala s otrokem? Ale s tím dohledem měl možná pravdu.

Když mu došlo co se děje, ustoupil trochu stranou. I když, došlo je dost silné slovo, prostě čekal u kraje co se bude dít, jednání o něm v jeho přítomnosti, jako by tam nebyl, nebo nerozuměl nebyla nic nového.
Rodiné záležitosti jeho pána ho příliš nezajímaly, navíc to mohla být jen zkouška, nakolik je poslušný ohledně předstírání svojí neexistence a držení tajemství a tak poslouchal jen napůl, než padlo jeho jméno.
Dívka už seděla u otce a on se na ně zase koukal, tentokrát trochu zvědavě a ustaraně. Ona má být mojí paní? Prolítlo mu hlavou, když to slyšel a na tváři mu to vykouzlilo drobný přátelský úsměv. Nemůže přece být horší, než mladý pán, pro kterého jak věděl ho pán kupoval, takže to byl rozhodně krok k lepšímu. Převlékat ji bud elepší na pohled, nepraští ho kvůli špatné teplotě ve vaně, ať už ji udělá jakkoli teplou, to byl totiž způsob nesplnitelného přání od mladého pána, ať měla vana jakoukoli teplotu, byla špatná a mladý pán ho nechal zmlátit, navíc mladá paní bude i společností příjemnější na pohled. Pohrával si se zbytečným amuletem, který vzhledem k jeho malé moci sloužil spíš jako ozdoba a poslouchal dál.
Když slyšel, co všechno o něm pán říká, trochu ho to vyděsilo, pokud si myslel, že se od něj naučí poslouchat, šeredně se spletl, on jí bude poslouchat jak má a tím to skončí, nicméně, jemu nepřísluší se míchat do záležitostí rodiny jeho pána a to ani v případě, že se ho přímo týkají, při nejhorším to dostan příkazem a nebude to schopný splnit.
Od učení poslouchat až po dohled, pán si na sebe kope past, pravděpodobně to skončí tak, že jí ještě pomůže s neplechami, na které by měl dohlížet, protože to dostane příkazem od své nové paní, to eae bledé tváři na štěstí pro něj nedochází.
Drobným políčkem pro něj je očividný nesouhlas jeho budoucí paní, při kterém se mírně skrčil, jako by snad za to mohl on, byl zvyklí, že byl trestán i za nesouhlas jiných, obzvlášť, bylo li to v souvislosti s ním, takže se skutečně bál co bude dál, s trochou štěstí nic strašného a jenom dostane výprask.

Proč by měla mít otroka? Tohle vážně nedávalo logiku. Nepotřebovala otroka a už vůbec nepotřebovala dalšího člověka, co na ni bude dohlížet. Ale otce to evidentně nezajímalo. Ken na ni krátce vrhl rázný pohled, a poté se zase věnoval těm hloupým papírům. "Dobře si slyšela. A nemáhej se, už jsem se rohodl. Od teď bude tvůj." Nevěděla, co na to má říct, tak seděla a mlčela, když se významně otočil k Cheienovi. "A ty. Budeš ji poslouchat, ale nemysli jsi, že tím jsem s tebou skončil. Pořád jsi mým majetkem a budeš tak chovat. To znamená, že na ni budeš dohlížet a všechno mi povíš. Rozumíš tomu?" Vůbec netušila, co dělat, a vůbec se jí nelíbilo, kam to směřuje. "Ale..." Než stihla říct cokoli dalšího, otec ji probodl zlostným pohledem a umlčel ji. Pak se obrátil nazpět k němu a poněkud ostřejším a popuzenějším hlasem zopakoval: "Rozumíš?!"
Jasmine nevěděla, co dělat. Slzy by jí nepomohly a protestovat nemohla, protože nechtěla otce vyprovokovat, aby neudělal něco horšího. Takže tam jen seděla se sklopenýma očima a hlavou a pomalu to v ní vřelo, ale navenek nedávala nic znát. Ani ten otrok neměl jiný výběr než souhlasit, takže měla smůlu. Její otec to protahoval a ona začínala být nervózní. Místností se nesl jen zvuk tikajících hodin. Nakonec to nesnesitelné ticho její otec konečně prolomil. "Jsem rád, že to neseš tak dobře. Skoro jsem to ani nečekal." Jeho hlas měl zvláštní podtón. Jako by se ji snažil vyprovokovat, ale ona držela hlavu nadále sklopenou a znak upírala k podlaze. Otec téměř nespokojeně mlaskl jazykem. To snad čekal, že se s ním pustí do křížku? "Mám tu ještě práci, takže běžte. Oba" Mávl rukou na znamení, že ji, lépe řečeno je, propouští. Jasmine už radši nic nenamítala. Mírně kývla hlavou a vydala se ke dveřím. Ani nečekala na svého nového hlídače a namířila si to chobou ke schodům.

Ani jemu se to nelíbilo, ale jeho výcvik byl silnější než on, otázkou je, kdo je víc pánem, jestli ten kdo platí, nebo ten, kdo přikazuje, pojem majetek podle učení indiánů neexistuje a tak vlastně ani neslibuje něco co není pravda, jistý je jedno, teď má poslouchat jasmine a na tom záleží, pokud mu zakáže něco říct, neřekne to, ať už půjde o cokoli.
I přez učení svých rodičů tu však je něco, co ho naučili bílé tváře a tak ví, že jako jeho vlastníka ho stejně musí poslouchat, takže to odsouhlasil. "Ano pane." Řekl to zřetelně, ale bez jakéhokoli citového zabarvení, ne smutně, ne vesele, ne naštvaně a ani ne znuděně, trvalo mu to však do druhého dotazu, než si to přebral, jisté je v tomhle jedno, sice dokonale rozumí, ale už ne tak dokonale chápe.
Když potom vidí svojí novou paní tak smutnou, rozesmutní to i jeho, zjevně o něj nestála, nakonec to může být i horší, než s mladým pánem, nic není horší, než pán, kterému jste vnuceni, alespoň to tvrdili někteří otroci, kteří byli vráceni jejich majiteli. Přece se ale pokorně vydal za ní vydán na milost a nemilost jejím rozmarům, včetně těch protiotcovských, které by ho mohli stát život.
Dohnal ji až na schodech a srovnal krok v jejím svižném tempu, nevěděl kam ho vede, ale vzhledem k naléhavosti v jejím kroku to muselo být důležité, neptal se tedy a sledoval paty své paní, následujíce jí jako věrný pejsek, který ani nepotřebuje vodítko.
V půlce schodů zakopl a spadl, přičemž se na poslední chvíli zkroutil tak, aby minul svoji paní, když dopadl dolů, byl o pár modřin bohatší, ale oproti výpraskům na které byl zvyklý to příliš neznamenalo, netrvalo mu tedy dlouho, než se zase postavil a čekal na paní u stěny mimo její cestu. "Promiňte, víckrát se to nestane." Omluvil se za své pochybení s očima sklopenýma ke konečkům svých prstů a čekal na trest za svou nemotornost, možná by se zachoval jinak, kdyby se na svou paní po pádu ze schodů podíval.

Vlastně ani nevěděla kam má namířeno. Jejím hlavním cílem bylo dostat se co nejdál od otce. Pryč od všech jeho pánů, co se jí vůbec nelíbí. Ať už se jedná o ty hloupé, zbytečné zásnuby nebo o to, že jí nutně musel dát otroka, který za ní vyběhl z pracovny a držel se jí v patách. Možná by toho mohla využít. Neznamenalo to, že na ni má dohlížet, že může chodit, kam se jí zachce, pokud půjde s ní? Ale co kdyby narazila na Christiana nebo na Benjamina? K otci by se to deneslo tak lehce a ona by mu nemohla jen tak prozradit, odkud je zná. A co by si o ní Benjamin pomyslel, kdyby jí viděl, jak si kráčí po ulici s otrokem v patách. Když ho potkala, nevypadal, že by patřil k nějaké vyšší společenské vrstvě. Co kdyby ji kvůli tomu měl jen za dalš, namyšlenou, bohatou slečinku? Určitě by si ji zařadil mezi tuto skupinu lidí a už by s ní nechtěl nic mít. Už by jí ani nevzal na vyjížďku, jak jí slíbil. Nemohla si pomoct, ale myšlenka na to, že by se na ni kvůli tomu to vykašlal, se jí nelíbila. Naštestí, no možná se to nedalo popisovat jako štěstí, jí z těch poněkud pochmurných myšlenek vytrhl Cheiene, když spadl ze schodů. Zarazila se a stála na schodišti jako omámená, dokud nedopadl na zem na jeho kocni. Potom, jako by zmizelo nějaké kouzlo, co ji tam drželo, se rozběhla k němu, ale, než se k němu dostala už stát pevně na nohou a... Omlouval? Za co se omlouval? "Děláš si legraci, že ano? Nemáš se za co umlouvat." Nátáhla ruku, jako by se chtěla osobně ujistit, že je v pořádku, ale následně ji stáhla, než se stihla dosknout. Bože! Ona vážně nevěděla, jak se teď zachovat. "Ne-nestalo se ti nic? Neporanil ses?" Možná by si měl sednout, jestli si udělal něco závažného. Rozhlédla ne po místnosti. Nidko nikde nebyl. Teď už vůbec nevěděla, co dělat. Změřila si ho možná až moc ustaraným pohledem. Nevypadal, že by se chystal ztratit vědomí, ale kdo ví. "Pojď za mnou, prosím."
Zavedla ho do menší společenské místnosti a pokynula mu, aby se posadil. Ku podivu tu ani nebyla její matka, takže by nikdo nemuse řešit, že s ním byla sama. Což by bylo stejně naprosto nesmyslé. Jedině, kdyby se jí chtěl její bratr zbavit tak moc, že by poskvrnil i jejich rodinu a tvrdil by, že s ním přišla o počestnost. Ale to by ona nikdy neudělala. Zaplašila tyhle myšlenky a zase si ho starostlivě změřila z druhého konce místnosti. Najednou ji ale něco trklo. Byl tak... mladý. "Kolik je ti let?" Když už za ní bude chodit jako její stín, mohla by o něm zjistit více a taky by si mohla s někým popovídat.

Když za ním přiběhla, čekal, že z běhu rovnou dostane políček, místo toho ho však naprosto zmátla, řekla mu, že se nemá za co omlouvat, překvapeně k ní zvedl oči, stále však lehce shrbený v pokoře, jako by to bylo zcela normální a taky že pro něj bylo, pokud neukázal pokoru, vždy ho to přišlo draho. Natáhla k němu ruku a on si myslel, že pochopil, nemusí se omlouvat, protože rovnou přijde trest, pak tu ruku ale zase stáhla a on zase netušil, jak se dál zachovat.
Když se ho potom zeptala, jestli si něco neudělal, byl zase ve známích vodách, přece jenom byl drahý otrok a zranění, které by se špatně zahojilo by značně snížilo jeho cenu, bylo přirozené, že se někdo bojí o drahý majetek, odpověděl tedy velice brzo. "Nemám žádná zranění, která by do budouna snížila mou cenu." Znovu sklopil pohled, takže svou paní vidí jen periferně.
Pak po odmlce přišla žádost aby ji následoval a on přestal sledovat podlahu a udělal to, k jeho překvapení se ocitli ve společenské místnosti, dokonce ho i popídla k sedu, nevypadalo to jako příkaz, ale i tak to neprodleně uskutečnil, i když tak něco nevypadá, může to tak být. Byli tam sami a on čekal, chtěla ho potrestat na soukromějším místě? Nebo snad chce mít soukromí na jiné záležitosti? Z toho jak se na chvíli začervenala tipoval, že by to tak mohlo být, ovšem mohla to být jen práce ohně v krbu a tak seděl, sledoval pokornýma očima svou paní a čekal, co po něm bude žádat, k jeho překvapení se zeptala na jeho věk, to nečekal, sám svůj věk neznal, nepotřeboval to a tak pátral usilovně ve své paměti, než si vzpoměl, co říkal otrokář, když ho nabíze.
"Je mi patnáct paní." Odpověděl a lehce se narovnal, na chvíli zapoměl, v čí společnosti vlastně je, byla tu až příliš uvolněná atmosféra. Pak si ale uvědomil o co mohlo jít a tak pokračoval. "Byl jsem připravován na záležitosti dospělých, jdeli vám o to a vykastrován jsem také byl." Napadlo ho, že vítr může vanout tímto směrem, vzhledem k její přátelskosti to tak muselo být, proč jinak by se o něj tolik starala, byl věc, i když drahá, takže k zjišťování jeho věku nemohla mít jiný důvod, přezto ho ale udivilo, že nepoznala po vzhledu, že je této činosti schopen, starý byl dost. Možná si myslela, že byl vykastrován dříve a tak schopen být nemůže. Napadlo ho jediné vysvětlení a tak čekal, ty paničky taky měly rády, když čekal na jejich příkazy jak pokračovat. To že v tomto případě by jeho věk stejně nehrál roli mu nedošlo.