Re: Město Salem

Wed Oct 26, 2016 12:36 pm

V záporném gestu zavrtí hlavou. Nemohl si ublížit, dřevo nebylo tak silné, aby proti jeho síle mělo nějako šanci. Ostatně kdyby do stolu kopnul obyčejný člověk, jistě by neskončilo rozlámané tak, jako nyní. I kdyby se mu něco stalo, většina zranění byla vždy pryč po několika dnech. Kdyby mohl alespoň část svého léčivého faktoru předat dívce, která před nimi naposledy vydechla. Možná by pak přežila. Možná by nemusela ležet se zavřenýma očima nevědoma toho, co bude s jejím tělem. Ruku zrzky pustí, aby převzal rudý satén od spolupracovnice Beth. Postaví se, satén rozprostře a zakryje jím bezvládné tělo dívky. Bude to tak lepší - pro všechny. Čím méně bude na očích, tím lépe se budou lidé se ztrátou vyrovnávat. Poté, co Brigitte spustí svůj nonsense o Bohu, který mu tak zarputile hýbe žlučí, stiskne ruce v pěst tak silně, až mu zbělají klouby. Dokonce se ozve i křupnutí, snad jako kdyby ho ruce upozorňovaly, že by jim mohly upadnout prsty, kdyby stiskl ještě silněji.
"Jestli ten váš tolik oslavovanej zmrd tam na obláčku za něco stojí, pozná hodnýho člověka i bez toho, aby se krčil před deseti větama, který někdo vyškrábal na kus kamenný desky." Zavrčí skrz téměř zaťaté zuby absolutně nehledě na to, že jeho projev postrádá jakékoli známky taktu. Být Brigitte muž, nejspíše už by své zaťaté pěsti dávno využil k něčemu zcela jinému, než sebeuklidnění. nevěří v nebe ani v peklo, ale ať je teď Beth kde chce, určitě se má dobře. Co jiného mu také zbývá? Nemůže víc než doufat, že to tak je. Zhluboka se nadechne, vydechne. Pěsti opět povolí, klouby se znovu zalijí zdravou barvou. Nářek Brigitte nyní odignoruje. Než totiž stačí zareagovat, zcela ho zaskočí její námitky.
"Jestli jí tady necháme, skončí na hnijící hromadě." Připomene, opět poněkud hrubě a necitelně. Své jednání si sotva uvědomuje, ale ty pobožné žvásty s ním vždy udělají své. Tedy, obvykle je schopný je ignorovat, ale teď? Teď na ně není vhodná chvíle. "V lese je spousta míst. Můžeme ji pohřbít někde, kam nikdo nechodí. Kde ji budeme vídat jenom my a ti, co ji měli dostatečně rádi na to, aby nebyli posraný z několika suchých kmenů a mlhy." Panika ohledně lesa mu už začíná lézt krkem. Jenom stromy, nic víc. Zlo může přijít i po cestě do města - příjde jeden nakažený obchodník z cizích států a morová epidemie může začít. Ale ne, všichni mají nahnáno z lesa. "Ale jestli víš o místě, kde můžeš zaručit, že ji nevyhrabou a nevyklopí její tělo jako hnojivo, rád tam s tebou půjdu. Chci se s ní rozloučit." Nasaje vzduch, načež zhluboka vydechne. Jeho slova jsou na začátku věty samozřejmě hořká tak, jako většina jeho mluvy, ale ke konci začínají být opět hebká. z Brigitte přejde očima na dívku zakrytou saténem. Od té však cukne pohledem zpět na zrzku. Nebude se na ni dívat. Nemůže. Chce ji mít v paměti živou.

Wed Oct 26, 2016 3:42 pm

Vzal jsem košík, a když se mi představila, tak jsem se ji představil taky, "Jmenuji se John Eric White. Těší mě." Bydlel jsem zde již dva měsíce a nikoho jsem takhle nepoznával. Úplně jsem zapomněl, že mi mamka říkala, že se nemám bavit s lidmi, ale byl jsem dospělý a bylo mi to úplně jedno, protože bych raději zemřel ve společnosti přátel, než být sám.
"Kudy teda jdeme? Nebo spíš kam to jdeme? zeptám se Victorie.
Prošel jsem kolem hřbitova. Zeptal jsem se Victorie,"Tady je hřbitov? Byl jsem sice zvyklí vidět hřbitov, ale takhle daleko od města. To mi bylo trochu divné.
Slunce již bylo na svém vrcholu a já začínal mít pomalu hlad.

Wed Oct 26, 2016 4:26 pm

"Lidé si povídají,že jsou tu duchové,nejspíš ho nechtěli mít blízko jejich domova. Taky jsem se přistěhovala,zas tolik toho nevím." Odpověděla Victoria ani nevěděla,proč se přestěhovala právě sem,někdy to tu dokázalo být vážně děsivé... "Na konci lesa je louka,tam bydlí moje paní." dodala ještě. Les byl docela dlouhý a čím dál víc temný, Victorie na tuhle cestu ale byla tak zvyklá,že jí to bylo jedno. Chvilku šli potichu a pak se zeptala: "Odkud vlastně jste?"

Zdravím

Jenom bych poprosila, abys zkusila psát o něco málo delší příspěvky (minimum je pět řádků). Mělo by to nějak vypadat a nepůsobit jako spam.

Díky

Wed Oct 26, 2016 5:20 pm

Když jsem slyšel co mi povídá Victorie o hřbitovu., tak jsem pochopil proč je na tomhle místě.
Přikývl jsem, když mi řekla mi kam jdeme. Pokračovali jsme dál v cestě přes les se zdál se skoro nekonečný. Byl čím dál víc tajemnější a temnější. Temnota mi ani nijak nevadila. Byla to přece jenom tma. Nijak moc jsem se ji nebál, ale měl jsem menší strach, ale nešel vůbec poznat.
Potichu jsme šli, když v tom se zeptala odkud pocházím. "Jsem Liverpoolu a ty si odkud? zeptám se nazpátek Victorie.
Pokračovali jsme dál v cestě k nějakému obydlí, kde byla její paní. "A jak se vůbec jmenuje ta paní?" zeptal jsem se, protože mě to docela zajímalo.

Wed Oct 26, 2016 7:25 pm

"Já jsem z Eastbournu." začínala být zima,ale už se blížil konec lesa. Bylo už víc světla, už asi jenom 300 metrů pomyslela si Victorie. "Anna Scottová." odpověděla Johnovi. "Hlídám Dereka skoro každé Pondělí, úterý a pátek, věřte mi,někdy mě to vážně unavuje." Derek šel čím dál víc daleko od své vychovatel, nejspíš se nudil,ale přesto to v lese nebylo nejbezpečnější a nebyl dobrý nápad,aby se tak vzdaloval. "Dereku!" Zavolala na něj, ale Derek ji ignoroval. "Dereku ihned sem pojď!" zavolala tentokrát důrazněji, kdyz pořád nepřicházel omluvila se Johnovi a šla za ním. "Dereku,kolikrát ti mám říkat,že mně musíš poslouchat?! Musíš chodit se mnou!" Derek jako by nevnímal "Slib mi to!" řekla Victorie naléhavě. "Slibuju." řekl nakonec Derek, vůbec se mu ale nechtělo. Když přišli zpátky za Johnem už byl trošku poslušnější.

Wed Oct 26, 2016 8:13 pm

Williamova slova dokázala všechnu vášeň, kterou v sobě Brigitte vykřesala, aby ji vložila do svých vět, zchladit. V očích hrůza, planoucí děs a strach zažírající se do morku kostí. Myšlenky se točily kolem nevíry v to, že tento muž se chová jako pravý kacíř, Boha označuje slovem hanlivějším než bylo zdrávo. I proto se dlaně přitisknou na uši, aby nemusela poslouchat další a další urážky na adresu svého Pána, Otce všech, který své děti miluje, ač je často zkouší a nutí je přijmout nelibý osud. Vše je pouze zkouškou, nic víc, žádný trest. Ten, kdo setrvá, jistě najde cestu vykoupení a ráj. "Nemluv tak!" S ručkama přitisknutýma ke sluchům se opováží pozvednout hlas dřevorubcovým směrem tolik vykolejená, že místo úcty přejde rovnou na tykačku. Do očí se hrnou slzy a Brigitte se zuřivě snaží potlačit to protivné pálení, které s nimi přichází. "Tak slušný člověk nemluví, to se nedělá, to se-..." Nesmí? Ne, bylo to jen společenské pravidlo - O bohu pouze v dobrém, neboť nikdo nechce být potrestán. "Takhle nemluv, prosím..."
Bylo těžké smýšlet jinak než byla vychována. Pobožná, oddána svým srdcem někomu, o jehož existenci bezvěrci pochybovali. Necitlivý tón se do srdce mladinké bylinkářky zarývá s každým vyslovením, v očích hrůza a strach. Tak to být nemá, Beth nemá skončit jako jedno z těch těl, pohozená ve své anonymitě někde hluboko v lese, aby se rozkládala po dlouhé měsíce, možná i roky. Zapomenutá bez místa odpočinku. "Ne! To-... To nedovolím." Prudké zavrcení hlavou je dostatečnou námitkou, odmítá se podílet na tom, aby se z Beth stal pohozený kus v lese. Spodní ret skousnutý přemýšlením, jak zrzka pátrá v myšlenkách po místě, kde by plavovláska mohla odpočívat v pokoji. "Podél cesty kolem lesa... Na druhé straně než je Oběšencův strom. Je tam... Je tam jedna stará borovice. Poblíž je mýtina, kam jsme s matkou dřív chodívaly. Tam by... Tam by mohla být pochovaná. Nikdo tam nechodí, je tam klid. A... při jaře tam bývá spousta květin. Určitě by se jí tam líbilo." Je rozhodnuto, zde bude malá Beth pochovaná ve vší úctě.
"Omlouvám se." Nyní? Tichoučké pípnutí směrem k dřevorubci, kdy se Brigitte odváží na jeho vysokou postavu pohlédnout. "Nechci se před ní hádat. Nezaslouží si to. I když... I když nás již nemůže slyšet. Mrzí mě to." Dlaně uhladí sukni dlouhých šatů, zrzavé prameny vlasů se mírně zachvějí při prudkém zavrcení hlavy. "Mnoho z nás nemá nikoho jiného než Boha. I Beth, když přišla o rodinu. Je to... je naší nadějí." Jak to ale vysvětlit někomu, kdo na něj nevěří? "Proč... Proč odmítáš našeho Pána? Proč... ho nepřijmeš a nevěříš v něj?"

Wed Oct 26, 2016 11:23 pm

Vždy toužil po tom, aby mu Brigitte začala samovolně tykat. Bez jakékoli výzvy, možná i s trochou vítané drzosti. A vida, konečně se dočkal. Čekal na chvíli, kdy se tahle drobná dívka konečně přeřekne a zahodí oslovení pane - které mu mimochodem mimořádně lechtá ego - za hlavu. Jak bylo zmíněno, ta chvíle je tady. Nadšený z toho však není. Vždy si představoval, jak ji bude provokovat skrze tak drobnou záminku jako je tykání, ale teď? V tuhle chvíli na to ani nepomyslí. Sotva totiž postřehne, že mu Brigitte řekla jinak, než mu říká běžně. "Jo, slušnej člověk by tak rozhodně mluvit neměl. To by si to tam u toho nahoře dost podělal." Zamručí zpětně. Jestli takhle slušný člověk nemluví, nemá už vlastně co ztratit. Každý den tráví svůj čas v krčmě ve snaze se opít tak, jak jen při svém hojivém faktoru může. Totiž, krčma ho hostí ve chvíli, kdy zrovna jeho chutě nepotírá hostinec. Po tomhle ho slušným člověkem může nazývat opravdu málokdo. Ani v jeho době by to nebylo zcela normální natož tady. Nemá absolutně co ztratit, haleluja.
Znovu pociťuje vztek, který stoupá do každého póru jeho těla a nechybí moc k tomu, aby se dostal napovrch. Moc rád by svůj vztek ventiloval, ale jak? Není kde. V místnosti jsou jenom ženy a i ve stavu vzteklosti ví, že za uhození ženy by pykal. Snad jako kdyby nad ním visela nějaká neviditelná ruka. Nezačít Brigitte se svým záložním plánem, nejspíše by to odnesla dřevěná postel. To by nedopadlo zrovna nejlépe, ačkoli za obnos v měšci ležícím v troskách stolku určitě najdou dost peněz na další kus. Nakloní hlavu na stranu tak, jak by to udělal i zvědavý pes. Dává to smysl. Chápavě přikývne a v tu chvíli znovu na nějaký čas zchladne. "Dobře, půjdeme tam. Budu potřebovat nějaký nářadí - lopatu, rýč. Něco s čím ji budu moct vykopat..." Ne, tohle nedořekne. Jazyk jakoby se změnil v kámen a nebyl schopný posunout ze rtů poslední slovo. Promne si tvář v dlaních. Z nějakého důvodu je lehké polykat emoce jako chleba, ale... i toho se člověk občas přejí. Posune oči níže, kde Anne truchlí nad tělem andílka pod saténovým povlakem.
"Nemáme se proč hádat. Boha si nech, neberu ti ho." Oznámí jen tak mimochodem - jak kdyby mluvil o nějaké hračce. "Já jsem si postavil dům. Já jsem si sehnal práci. Já se udržuju naživu a když něco poseru, budu to já, kdo kvůli tomu příjde o krk. Slyšíš to? To já je tam dost zřetelný. Ne on, ale já. Jestli mám Pána, budu to taky já. Nikdo jinej mi nikdy nic nedá." Vysvětlí dost stroze, znovu s jakýmsi odporem v hlase. Sehne se k posteli ze které opatrně vezme do náručí tělo přikryté saténem. Za pomocí pozůstalé prostitutky se postará o to, aby přikrývka neklouzala. "Otázka je proč v něj věříš ty? Tahle holka by v životě nikomu neublížila. Nikdy nic neukradla ani když neměla co do pusy. Kde byl, když ho potřebovala? Nechal ji skončit tady... takhle." Upustí krátký pohled k saténu, než se zaměří na zrzku s otázkou více k věci. "Můžeme vyrazit?"

Thu Oct 27, 2016 10:23 am

V Eastbournu jsem nikdy nebyl a asi už nikdy nebudu, protože jsem nepřemýšlel nad tím, že bych se vrátil do Anglie. Victorie mi řekla, že koho hlídá. Ten malý chlapec se jmenoval Dereck.
Jak jsem se tak koukal a nesl košík Victorii, tak jsme nemohl přehlédnou, že jí Dereck furt utíká. Dereck byl už daleko a Victorie se po něm rozběhla a snažila se ho dohnat. Když se vrátila, tak ji Dereck, což byl asi ten hoch, slíbil, že už jí bude poslouchat. Nedalo mi to, abych se nezeptal, "Proč ti vlastně utíká?" Byl jsem docela zaražen, že Victorii utíká a navíc proč utíká.
Tohle mě víc zajímalo, než jméno Dereckovy mámy. To jméno jsme chtěl sice jen ze zvědavosti, ale tohle mě zarazilo. Možná to bylo tím, že je malý a malé děti nikdy moc neposlouchají chůvy nebo toho kdo je hlídá.

Thu Oct 27, 2016 10:31 am

(Můžeme to přesunout do okolí? Aby to bylo opravdu v lese :D)
"On je takový tvrdohlavý, často někam utíká a tak, nechce mě poslouchat. Ale to děti dělají." trošku se zamračila. Někdy se na Dereka dokázala opravdu naštvat,ale to nemůže říct,co by si o ní pomyslel. Tak nic víc neříkala. Začínalo pršet a Victoria zapomněla vzít pláštěnky "Ale no tak..."řekla zklamaně, takhle by se Derek mohl nachladit a ještě by jí vypadali. Má ráda déšť,ale ne když je venku. Spíš když je vevnitř a může ho poslouchat a dívat se na něj. Vždycky když se na to dívala z povzdálí přišlo jí,jako by někdo plakal,ale to byla celá Victorie, věřila na takovéhle věci, I když by měla být chytřejší.

Thu Oct 27, 2016 4:03 pm

Město bylo stejně tajemné, jako pověsti o něm. Všechno kolem se zdálo tak umírající. Dost lidí vypadalo, že ztratili víru. Každé takové zmínky mi akorát dokazovali, že je načase jednat ještě víc, než je obvyklé. Střídavé pocity radosti Richarda a pocity smutku se střídaly.
První moji zástavkou ve městě byla radnice, kde jsem se přihlásil a převzal všechna potřebná prohlášení a lejstra. Úřad kněžský si žádal trochu té výřečnosti. Ikdyž se starosta snažil vyčistit víc, proč jsem zrovna já byl poslán sem, snažil jsem se těmto odpovědím vyhýbat a spíše se soustředil na mnohem důležitější cíle.
I v kostele to nevypadalo nijak zvlášŤ dobře. Ikdyž ostatní ministranti a řeholníci vypadali jako na pohřbu. S mým příchodem se některé tváře rozzářili radostí. Možná mě brali jako naději? Démoni ví. Nechávám dveře kostela otevřené. Ikdyž dnes mě čeká plno práce, nemůžu odepřít práva mých oveček.
Ačkoliv se to nesluší, vezmu si lejstra a svaté spisy po bývalém kazatelovi. Všechny ty události kolem a okolí mě utvrdilo v jednom. Bude zde potřeba spoustu svatého světla. Město musí být očištěno za každou cenu.

Thu Oct 27, 2016 5:25 pm

Od chvíle, kdy jsem se objevila v tomhle podivném světě, mě nepřestaly pronásledovat návaly horka, mdloby a touha po málo propečeném mase. Henry byl z mých výkyv nálad vyděšený a i když jsem se snažila jakkoliv zabránit tomu, abych na něj štěkla nějakou vzteklou poznámku, nedaří se mi to. Vidím to v jeho očích, má strach a chce domů. Stejně jako já. Tenhle svět se tváří jako jeden velký vtip, ten jazyk, ta mluva celkově, šaty... Chybí mi bezpečí zbraně, jistota v podobě odznaku. Chybí mi Drew.
Možná právě proto stojím před kostelem, prsty si pohrávám se zásnubním prstýnkem zavěšeným na řetízku kolem krku a nemůžu se zbavit obav, že svého muže už nikdy neuvidím. Návaly horka mě sužují, zavírám oči a snažím se dýchat zhluboka, abych si aspoň trochu udržela hlavu čistou. Ne, nesmím takto myslet, musím být pozitivní. To se přece Drewovi na mě tolik líbilo. Vyčaruji úsměv ale s prvním krokem mírně zavrávorám, chytaje se dřevěných zdí kostela, do kterého potichu vklouznu.
Můj dech se rozhlíhá kolem, cítím nepříjemný pocit vycházející z tohoto místa, ale poslední dobou nevsázím tolik na své instinkty, matou mě. Jde na mě ospalost z horeček, které neúnavně napadají moje tělo, snažím se být silná kvůli Henrymu, který je momentálně pod dozorem hostinského v hospodě, kde pracuju. "Haló? Je tady někdo?"

Thu Oct 27, 2016 5:59 pm

Vzhlédnu zpod zpovědnice a vydám se za hlasem. Složím ruce do rukávu a pomalou chůzi se vydám k neznámé ženě. Vida. První duše, jenž potřebuje pomoc. Moje naděje je obnovena. *Obnovena? Chce tě zabít… zabodne ti nůž do srdce. Zabij ji. * „Pozdraven buď ježíš Kristus mé dítě, čím ti můžu být nápomocen." Odvětím přátelsky, až cítím, jak Richard znechuceně odplivl.
Ta dívka na tom nevypadala zrovna nejlépe. Neměl jsem rád ten pohled, neboť jsem toho moc nezmohl. Nikdy jsem pořádně nestudoval medicínu, ale vyznal jsem se v bylinkách. Ale bohužel pro mě, jsem žádné bylinky cestou sem nesbíral. Budu si muset pro nějaké zajít, nebo si je zasadit. Či vyhledat nějakého bylináře, nebo léčitele. Uvidíme po prvním kázání, kolik lidí přijde a jak moc silná stabilita víry tady je.
V téhle situaci zvládnu jenom jediné. Pokynu ji k jedné z lavic. „Posaďte se, nevypadáte zrovna nejzdravěji.“ Odpovídám soucitně a vydám se pro neposvěcenou vodu. *Ty ji budeš nalévat… starat se o ni a ona se ani nepokřižovala… je bezvěrec a zabije tě.. musíš to udělat dřív… Musíš. * Ignoruji jeho hlas a vydávám se s pohárkem k ženě. „Napijte se, je to sice obyčejná voda, ale pomůže vám.“ Pousměju se a posadím se vedle ní, zatímco ji zkoumavým pohledem zkouším odhadnout. Vypadá to, jako horečka. *Nebo kletba… její rodiče ji prokleli.. musíš je zabít* Na poslední poznámku Richarda chci něco říct, ale teď musím usoudit, že i on může mít pravdu.

Thu Oct 27, 2016 6:13 pm

Toužím se ohradit, že už dávno nejsem dítě, jsem žena a k tomu matka, ale tenhle muž to vidí jinak a co bych to byla za člověka, abych mu v tom bránila? Tohle není Los Angeles, tohle není můj domov. "Pozdraven buďte i vy, otče?" Říkám to správně? Není pouhým bratrem nebo tak něco? Nejistě přešlápnu, zase si hraju se svým snubním prstýnkem, který převracím prsty a uklidňuji se tvrdostí kamínku zasazeného do stříbra. Ach, omlouvám se. Na horečky obvykle netrpím, to spíš můj syn, nejspíš mi jenom nesedlo zdejší klima," odpovím, nedávám si pozor na jazyk, to horko mě opravdu zmáhá.
Posadím se na místo, na které ukáže, oči se mi lesknou zvyšující se teplotou a beru za vděk pohár s vodou, který mi otec přinese. "Děkuju," smočím v poháru rty, hltavě vypiju prakticky celý obsah, jenom pár kapkami se pokusím zchladit rozpálenou pokožku. Chvíli se přemáhám, nikdy jsem nebyla ten typ, co chodí ke zpovědi nebo vytahuje na světlo soukromé záležitosti své rodiny, ale co jiného tady dělat? Třeba mi tohle ukáže cestu.
"Víte, otče... Mám tak trochu problém," začnu zvolna, musím se hluboce nadechovat, abych si zachovala čistou hlavu. "Nejsem z tohoto města, vlastně sem vůbec nepatřím, ale... Nemůžu se vrátit domů. Nevím, co mám dělat," vysvětlím mlhavě, nejsem zrovna dobrá na chození kolem horké kaše. "A kromě syna tady nemám nikoho jiného."

Thu Oct 27, 2016 7:32 pm

„Zdejší.. cože? Podívám se na ni nechápavě. Poslouchám ji a pokyvuji. „Jen mluv dítě.“ Poslouchám její hovor. „ Všechny problémy se dají vyřešit, pověz mi o tvé situaci víc mé dítě a já se ti pokusím pomoct, jak néjlépe budu moct.“ Lehce chytnu její pravou ruku a stisknu ji v mé. „ Máš tu boha.. ten bude vždy s tebou a neopustí tě. „ Usmívám se na ni až přátelsky, skoro otcovsky. „Najdeš si přátele a tvá cesta bude hnána světlem.. věřím v to.. složím pro vás motlitbu.“
Zkousnu spodní ret. *Začarovala ji čarodějnice… zjisti s kým byla… znič čarodějnici.. spal ji.* „Na tvou horečku pomůžou nějaké bylinky.. meduňka, či černý bez.. popřípadě lipový kněz.. za pár dní bych mohl nějaké z těchto bylinek získati, ale rychlejší bude je koupit u apatykáře.“ Na chvilku se zvednu. „Neboj mé dítě, pomůžeme ti najít klid od bolesti.“ Vydám se pro mokrou hadru, jenž bych ji mohl položit na čelo. „Jestli nemáte kam jít, mohl bych vám nabídnouti pokoj pro návštěvy."
V těhle časech se bude hodit každá dobrá duše. Pomalu se k ní opět posadil. Sleduju ji příjemným pohledem Dokonce i on mlčí. *Nemlčím… přemýšlím… nejspíše ji proklela rodina… ale jestli jsou pryč.. kletby ji nezbavíš. Ubožáku… kdybys obětoval toho chlápka v lese.. možná bys měl sílu.. ale na to jsi až moc bláhový.* Má pravdu? Možná. Nerozmyslím si to. Nedovolím mu našeptávat.

Fri Oct 28, 2016 11:27 am

Dnes měla Victorie volno. Vstala a vypravila se na mši, slyšela,že je tu prý nějaký nový kazatel. Zajímalo by ji,jak si povede. Ten starý prý zemřel docela nedávno, netušila,co se mu stalo,ale mohlo to být cokoliv. V tomto městě je možné cokoliv říkala si. To,že přijel nový kazatel se vyslechla od své kamarádky,mnoho lidí na něj bylo opravdu zvědavými,tak se rozhodli,že se přijdou podívat. Victorii to taky docela zajímalo, snad to není takový ten blázen, co by pro víru udělal úplně vše, nebo nevěřícím... Neměla to ráda, ona sama nebyla úplně věřící, ale do kostela chodit musela,jinak by si na ni všichni začali ukazovat prstem. Victorie nikdy nebyla ráda,když se něčím odlišovala, někdy to mohlo být smrtelně nebezpečné.
Když vstoupila do kostela pokřižovala se, ještě tam nikdo nebyl,až na nějakou blonďatou paní,která vypadala tak trošku zmateně a toho nového kněze. "Dobrý den,otče. Nevyrušuji?" zeptala se nervózně ale usmála se.